Ohlédnutí za rokem 2024

Rok 2024 se blíží ke konci. Ve střední Evropě již hodinu předtím, než jsem usedl k notebooku s cílem napsat tento článek, padla tma. Co nevidět se rok s rokem sejde, a my vkročíme do roku 2025, který je dosud nepopsaným listem. Kdo ví, co nás čeká. Ale než se s tím letošním rokem definitivně rozloučíme, nejspíše v opilosti a divoké sešlosti, rád bych vám poskytl malé personalizované ohlédnutí za tímto letopočtem.

Takový pohled zpět na celý uplynulý rok je na blogu Blogorgonopsid spíše raritou. S jednatřicátým prosincem 2019 jsem se pokusil shrnout celé předchozí desetiletí, a nikdy jsem si ho po sobě již nepřečetl. Také článek Ohlédnutí za výjimečným rokem 2020 jsem za poslední čtyři roky stačil zcela vytěsnit, a tak nemám o jeho obsahu nejmenší šajnu. Neboť však netrpím pocitem strachu, že by další pokus o ohlédnutí za končícím rokem jakkoliv ublížil mému více než 15 a půl roku aktivně fungujícímu blogu, s radostí vám přetočím hodiny nazpět, a napíši zkrátka to, co se mi v mém dosud neopilém mozku odehrává. A na co z roku 2024 vzpomínám v jeho poslední den.

Divoký rok 2024. Obrázek z webu Smoky Mountain News

Pro autora tohoto blogu byl rok 2024 vskutku výtečným, a to z celé řady důvodů. Nejsem nikterak chlubivý, takže si blábolení o osobních úspěších nechám spíše na tu novoroční sešlost s alkoholem. Mohu vám však prozradit, že jsem se tento rok cítil velice dobře. Třikrát mne zkosilo nachlazení, což je nadprůměr (doufám, že to neznačí nic o mé jinak dlouhodobě dobré imunitě), jinak jsem byl ale zdráv. Nadále jsem se ve volném čase věnoval fotografování zvířat, navštěvování muzeí přírodovědných i uměleckých, v létě nechybělo cestování po Evropě, a velice jsem si užíval také psaní tohoto blogu. 

Blogorgonopsid byl v první polovině roku 2024 trochu tišší, než v letech předchozích. Psal jsem méně příspěvků, v některých týdnech jen jeden či dva oproti obvyklým sedmi, ovšem v koncem června mne psaní blogu chytlo tolik, že jsem opět připravoval články dopředu i na období, kdy jsem nemohl být online. Toto je 285. článek, který letos na Blogorgonopsidovi vychází, a mohu tedy říci, že rok 2024 má druhý nejnižší počet článků v historii tohoto blogu (méně jich vyšlo jen v roce 2009, kdy jsem jako podstatně mladší osoba začínal). Rok 2011 překonal letošek se 286 články. Ale copak počet článků něco indikuje? Co se týče informační kvality, úrovně jazyka, ověřitelnosti informací prostřednictvím zdrojů uváděných v článcích, ale i opravdového nadšení z každého tématu, myslím si, že rok 2024 patří na tomto blogu k těm nejlepším. Osobně mám za to, že zhruba od roku 2020 se tento blog posunuje do jaksi přijatelnějších vod. Jistě, nic není perfektní - ona vlastně žádná dokonalost vůbec neexistuje - a perfektní není ani Blogorgonopsid. Beru však na vědomí, že se jedná o jeden z nejdéle existujících českých blogů o pravěkých zvířatech, o vývoji života, o přírodě jako takové. Cítím jistou zodpovědnost prezentovat vám co nejlepší příspěvky. Jakékoliv chyby, které jsem v tomto roce učinil, byly samozřejmě mé vlastní, a mohly odrážet nedostatek času či omezený přístup ke zdrojům informací. Blog ale není vědecký časopis. Není to recenzované odborné periodikum. Není to akademická literatura, které můžete důvěřovat. Píši zkrátka web o tom, co mě zajímá, a co chci prezentovat ostatním. Snažím se o to tak, aby to pro vás, vážení čtenáři, bylo přínosné. A pokud jen jediný z těch letošních 285 článků na blogu Blogorgonopsid někoho oslovil, někomu z vás přinesl nové informace nebo vám rozšířil obzory, pak jsem splnil svůj úkol.

Letošní rok byl pro Blogorgonopsid přelomovým rokem. Jednak s 3. únorem vyšel 5000. článek na tomto blogu, což byla pro tento web velká událost. Dalším velkým eventem byly Blogorgonopsidovy 15. narozeniny dne 5. května. Coby autor budu mít tedy rok 2024 navždy spjat s těmito blogovými milníky. Stránky jsem jinak na konci ledna tohoto roku začal propagovat na decentralizované sociální síti Mastodon, kde informuji sledující o některých nově vydaných článcích. YouTube kanál tohoto blogu je nadále živý, nové příspěvky na něm však propaguji jen sporadicky a spíše na něj nahrávám videa, která pak míří i na tento blog (letos šlo o úryvky z dokumentárních pořadů Winterwatch 2024 a Springwatch 2024, dále o klipy z několika přírodopisných dokumentů Jeffa Corwina a z geologického dokumentu The Island: 1.8 Billion Years in the Making). V posledních měsících tohoto roku jsem uvažoval také o propagaci Blogorgonopsida na Blue Sky, což je nová a velmi populární sociální síť, z časových důvodů jsem se k tomu však ještě nedostal. Snad příští rok.

Velký gorgonopsid z třetí epizody cyklu Putování s pravěkými monstry (Walking with Monsters). Obrázek z webu Pinterest

Z hlediska paleontologie byl rok 2024 velice zajímavým. Napsal jsem v průběhu něj o novém možném druhu tyrannosaura z Nového Mexika, o nejúplnější nalezené pterosauří fosilii z Británie od počátku 19. století, o dost možná největším hadovi, který kdy žil, a to sice o letos popsaném druhu Vasuki indicus, o unenlagiinovi druhu Diuqin lechiguanae, o brazilském parvosuchovi, prvním grasilisuchidovi z hranic ladinu a karnu, o velice zajímavém lokiceratopsovi ze souvrství Judith River, o asiatyrannovi a harenadracovi, o japonském hypnovenatorovi, o prabratránku vakovlka s názvem Ngamalacinus nigelmarveni, jenž ctí populárního televizního přírodovědce, dále o labocanii, tyrannosaurinovi popsaném ne všemi oblíbeným Nicholasem R. Longrichem, o diplodocinovi ardetosaurovi, novém druhu avisaura pojmenovaném na počest Charlese Darwina a nové specii platypterygia, o 180 milionů let starém švábovi z Whitby Mudstone, o stromovém ptakoještěrovi Skiphosoura bavarica, jakož i o největším dosud známém a nedávno popsaném dvouplazu z eocénu Tuniska. Kromě toho jsem vás informoval i o studii mumifikovaného kotěte dýkozubce vydaného sibiřským permafrostem a o výzkumu fosilního trusu raných dinosaurů a celé řady dalších obratlovců z triasu a rané jury Polska. Nemohu opomenout zmínit ani nejstaršího gorgonopsiána ze španělské Mallorcy, který byl světu představen teprve v prosinci tohoto roku. 

Co se týče novinek z planetární geologie, které se však na tomto blogu nevěnuji, psal jsem v srpnu o možných důkazech existence vody v kapalném skupenství v marťanském plášti. Zoologických novinek bylo požehnaně, opět si dovolím zmínit jen to, o čem jsem psal na Blogorgonopsidovi - zmínil jsem se zde o několika žabích druzích popsaných v prvních třech měsících tohoto roku, o dvou nových druzích scinků z rodu Panaspis z jihozápadu Angoly či o velice zvláštním a nedávno popsaném hlavačkovitém druhu Formosaneleotris hualianensis. Neustále dochází k objevování nových druhů současných živočichů a rostlin, a kdyby se tento blog věnoval právě této tématice, měl bych jistě o čem psát každý den. Blogorgonopsid má však zaměření mnohem širší, ostatně je jeho primárním kořenem prehistorie života, a o té se toho také neustále zjišťuje nemálo nového. Rozhodně tedy je, o čem psát. 

Pterosauři druhu Skiphosoura bavarica v letu. Obraz Gabriela Ugueta z webu IFLScience

Dalšími novinkami, o kterých vás tento blog pravidelně informuje, jsou přírodovědné dokumentární filmy a seriály, popularizující přírodní vědy a věnující se zejména zvířatům, evoluci života nebo též ekologii a životnímu prostředí. Dokumentární novinky jsou na Blogorgonopsidovi měsíčníkem, a letos jsem do této rubriky přidal 10 článků shrnujících informace o nově vydaných filmech a seriálech, z nichž některé opravdu stojí za to zhlédnout. Jaké dokumenty tedy letos vyšly, a jaké můžeme mít s rokem 2024 navždy spojeny? Asia, Our Oceans, 5. série Deadly 60, Killer Crocs & Hippo Watch with Steve Backshall, Wild Slovakia with Nigel Marven, Wild Arabia a South Africa: A Wildlife Adventure (dokumenty vyprávěné Nigelem Marvenem), Our Changing Planet: Restoring Our Reefs, Winterwatch 2024 a Springwatch 2024, My Best Friend's an Animal, Iolo's Valleys, řada nových epizod cyklu Nature na PBS včetně filmů Dracula's Hidden Kingdom, Patrick and the Whale, Flyways či dvoudíl Raptors: A Fistful of Daggers. Zmínku si zaslouží také snímek Grizzly 399: Queen of the Tetons, pojednávající o slavné samici medvěda grizzlyho, která bohužel zemřela v říjnu tohoto roku, několik měsíců po vydání filmu. Vyšly paleodokumenty Attenborough and the Giant Sea Monster, When Whales Could Walk, Search for the Oldest DNA, Megafauna: What Kiled Australia's Giants?, Fateful Planet, IMAX snímek T. rex, celovečerní filmy Why Dinosaurs? a The Bones. Nemohu opomenout brilantní sérii BBC s názvem Solar System, určenou pro každého se zájmem o naši Sluneční soustavu. Některé dokumenty jsem však zapomněl zmínit, neboť jsem o nich v době okolo jejich vydání nevěděl. To platí o paleontologicky laděném snímku Mysterious Origin of Insects, o queer zoologickém dokumentu Queer Planet či o ochranářském filmu Rhino Man. Jsem přece jen člověk s omezenými hledačskými schopnostmi, a byť dění v přírodovědném dokumentárním průmyslu sleduji, sem tam mi něco unikne.

V průběhu roku jsem vás informoval také o několika málo knižních novinkách s paleo, evobio nebo zkrátka přírodovědnou tématikou. V únoru jsem napsal o obnovení franšízy Primeval (Pravěk útočí), a to vydáním románu Juliana Michaela Carvera s názvem Primeval: New World - The Ascent. Druhá polovina tohoto roku se pro zájemce o vývoj života nesla tak trochu v gouldiánském duchu, neboť vyšly dvě knihy navazující na dílo nejslavnějšího amerického paleontologa druhé poloviny 20. století a jednoho z nejvýznamnějších evolučních biologů, Stephena Jaye Goulda. První knihou byla sbírka esejí Macroevolutionaries: Reflections on Natural History, Palaeontology and Stephen Jay Gould od Nielse Eldredge a Bruce S. Liebermana. Druhou pak byla akademická publikace Criticizing Science: Stephen Jay Gould and the Struggle for American Democracy od lidskoprávní advokátky Myrny Perez, jež se v ní zabývá odkazem Gouldova politického smýšlení a jeho stavění se proti vědeckému rasismu, sexismu či zneužívání IQ testů pro sociálně konzervativní politiku. Tato publikace, vydaná 17. prosince, je aktuální vzhledem k současnému politickému dění v Americe. 

Obálka knihy Macroevolutionaries: Reflections on Natural History, Palaeontology and Stephen Jay Gould. Obrázek z webu Amazon.com

Když zmiňuji politiku, je mi nelehko. Naše planeta hoří, rok 2024 je tím nejteplejším v historii klimatologických měření, máme za sebou nejteplejší desetiletí za celou existenci našeho lidského druhu, a přesto to nevypadá, že by se něco mělo výrazně změnit k lepšímu. Letošní výhra Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách, a tudíž i jeho finančního podporovatele Elona Muska, nepovede k ničemu dobrému, a je očekáváno, že za Trumpova prezidentsví vypustí USA do atmosféry o 2,7 miliardy tun uhlíku více, než kdyby volby vyhrála Kamala Harris. Výsledkem bude ekologický kolaps. Trumpovo vítězství je také velkým nebezpečím nejen pro obyvatele Ameriky, ale pro celý svět. Putin si mne ruce, které mu nyní horlivě podává i slovenský premiér Fico. Bojím se, že válka na Ukrajině bude řešena takovými způsoby, že z nich Putin bude těžit. Ostatně se očekává, že Trump vůbec státu, který byl ruským agresorem napaden v únoru 2022, pomáhat nebude. Docházelo v roce 2024 k další fašizaci pravice? Ano. Nepochybně. Lidská práva jsou v sázce. Bude v USA zachováno právo na potraty? Držím jim palce, aby ano, ale u moci v oné zemi budou pravicoví extremisté toho nejohavnějšího kalibru. A co zde? Letos mělo být schváleno manželství pro gay páry, ale nestalo se tak. I Česko je dosti pozadu. Ekonomicky mocní se snaží zadržet pokrok ve společnosti, lidé jsou dále vykořisťováni, a vykořisťován je samozřejmě i environment, v němž žijeme. V důsledku klimatické krize vymírají druhy, rozšiřují se nemoci, umírají lidé, zhoršují se podmínky k životu, a dosavadní řešení se ukázala být nedostatečnými. V roce 2024 jsme se jako společnost neposunuli k demokratičtějšímu, klimaticky spravedlivému, environmentálně udržitelnému, ekologickému, racionálně založenému světu. 

Ale to neznamená, že jsme bezmocní a že nemůžeme učinit změny v letech příštích. Bouře Boris, která se prohnala střední Evropou, byla varováním. Je na čase řešit klimatickou krizi i zde; dopady změny klimatu se už netýkají jen lidí v tropech či subtropech, ale také v našich podmínkách, a nebudeme-li za každou cenu usilovat o zrušení fosilního průmyslu a bezuhlíkovou budoucnost, budeme se čím dál častěji potýkat s extrémními výkyvy počasí, kvůli nimž budou umírat naši příbuzní a kvůli nimž nám bude hůře. Krátce před Vánoci jsem v obvyklém "předpovědním" příspěvku psal o hrozivých událostech spojených se změnou klimatu, k nimž letos došlo, a kvůli nimž zahynulo mnoho lidí - o supertajfunech na Filipínách, o obrovských záplavách v západní Africe, o šílených horkých vlnách v USA a v Mexiku. Svět si v roce 2024 prošel tolika extrémy, a je možné, že za pár let ho už ani nepoznáme - tak moc bude změněn. 

Nárůst emisí oxidu uličitého v době od konce 50. let minulého století k roku 2024. Graf od Global Carbon Project z webu Carbon Brief

Rok 2024 končí s nejistotou. Možná i proto se dnes při půlnoční oslavě zpiji tak, že se ráno nepoznám. Klimatická krize je reálným problémem, ekologický kolaps se blíží, a dosud nebylo učiněno nic proto, abychom náš svět zachránili. Promiňte, ale naději nám v roce 2025 nepřinese Superman Jamese Gunna. Bude to ekologicky prospěšná činnost, co nám může přinést naději, a směřování k demokratičtějšímu světu. 

Chtěl bych doufat, že příští rok bude pro naši planetu lepším. Nevím však, jak se věci budou mít - neví to nikdo z nás. A tak, byť jsem si jist novými zajímavými zjištěními o evoluci života v minulosti naší planety a o nových druzích i mezi těmi současnými, stejně jako jsem si jist vydáním zajímavých přírodovědných filmů, cítím s blížícím se vstupem do roku 2025 jakousi anxietu. Snažme se alespoň o vytváření co nejlepšího světa pro všechny. Každý z nás může učinit změnu. S rokem 2024, který byl pro mne vydařený, ale pro naši planetu pekelný, se loučím. Mám na něj skvělé vzpomínky, a přesto je mi jasné, že se naše planeta stále více pohupuje na váhách. 

Putování s pravěkými lidmi, 4. epizoda

Čtvrtý a závěrečný díl dokumentárního cyklu BBC Putování s pravěkými lidmi (Walking with Cavemen), premiérově uvedený 17. dubna 2003, se zabývá našimi příbuznými žijícími v Evropě a Africe před několika desítkami až stovkami tisíc let. Fyzicky se tyto lidské druhy podobaly velmi výrazně tomu našemu, a rozvíjelo se také jejich myšlení. Velmi důležité bylo na pozoruhodné cestě lidského rodu získání představivosti. S fantazií totiž přichází schopnost změnit svět.

Příběh zatím poslední velké fáze vývoje člověka začíná v Británii před 400 000 lety, kde se skupina inteligentních lovců druhu Homo heidelbergensis blíží k veledaňkovi druhu Megaloceros giganteus. Vybaveni oštěpy, vrhají se nazí muži před velkého kopytníka a hlasitým řevem se jej snaží zastrašit, zatímco on divoce máchá hlavou s hrůzostrašným parožím ze strany na stranu. Ke všemu neštěstí jím zasáhne jednoho z lovců, a ačkoliv je následně poražen po bodnutí do boku, lidská tlupa je po zbytek dne zaměstnána péčí o zraněného muže. Jeho stav se postupně horší, rozžvýkané bylinky nepomáhají zabránit infekci v ráně u spánku. Robert Winston nachází druhého dne ráno mužovo tělo opuštěné na kameni. Je mrtev. Ačkoliv byl svými druhy, včetně vlastního bratra, milován do poslední chvíle, jedna věc heidelbergské lidi výrazně odlišuje od nás - nepohřbívají mrtvé. Robert následně míří po proudu času za prvním ze dvou potomků heildergských lidí; do doby před 140 000 lety na území Francie za neandrtálským člověkem. Sleduje osudy neandrtálské tlupy, která se připravuje na příchod nového člena, čekaného vůdcem skupiny s jeho partnerkou. Je zima, a tlupě hrozí hlad. Tři lovci se vydávají na lov, a jejich pozornost je upoutána zajícem. Vrhají se za ním do křovinatého lesa, při honu však vůdce tlupy padá ze svahu a končí se zlomeným prstem. Poněvadž však neandrtálci dokázali vydržet hrozivá zranění, která by nás nejspíše zcela odrovnala, prst si zkrátka napraví, jak mu to druhá ruka umožňuje, a s radostí se vrací ke svým dvěma druhům, jež mezitím zajíce dopadli. U ohně se vůdce tlupy nepříjemně zakucká na zaječím mase. O něco později, na další výpravě, čeká tři lovce překvapení. Do jejich domoviny přitáhlo stádo mamutů. Neandrtálci vyšplhají na jeden ze svahů ohraničujících průsmyk, kterým mamuti procházejí, a rozhodnou se na huňaté chobotnatce shodit balvan. Náhlé zakašlání vůdce tlupy však mamuty upozorní na přítomnost lovců, a vydávají se na úprk. I tak se neandrtálcům povede jedno zvíře skolit sesláním balvanu na jeho záď, čímž mu pohmoždí páteř a znemožní chodit. U následné hostiny se Robert Winston, již běžně se vloupávající do jeskynního domova neandrtálců, rozhodne říci našim příbuzným vtip o mamutovi, neandrtálci mu však neporozumí, neboť si nedokáží představit mamuta, který umí mluvit (pravdou je, že nerozumí angličtině; dnes víme, že neandrtálci po sobě zanechávali abstraktní umění, byli tedy vybaveni představivostí). Další potomek heildbergských lidí se ve stejné době nachází na africkém kontinentu, v zemi písku. Jedná se o druh Homo sapiens, tedy o nás. Ačkoliv zprvu bojuje o přežití, změny klimatu nakonec přinášejí do jeho domoviny tolik potřebnou vodu, a malá skupina těchto lidí se stává základem pro celý náš druh. Homo sapiens přežívá neandrtálce, a Robert nám v africké savaně ukazuje, čeho je schopen - plánovat do budoucna. Demonstruje to na vyprázdněném ptačím vejci naplněném vodou, jež si lidé uschovávají v zemi pro těžší, sušší časy. V Evropě po sobě před 30 tisíci lety kromaňonci zanechávají otisky rukou i figurativní kresby, zobrazující prehistorická zvířata. Na závěr se Robert setkává s malým dítětem v africké savaně; říká, že kdyby si ho vzal k sobě domů a vychoval ho, nikterak by se nelišilo od jeho vlastních dětí. Ponechává jej pak péči jeho matky, se kterou si vymění pohled - pohled potomka s předchůdcem - a odchází pryč do savany. Kde jsou ty časy, kdy v tomto prostředí australopitékové bojovali o holé přežití? Začíná éra člověka.

V této epizodě vystupují: Homo heidelbergensis, Megaloceros giganteus, Homo neanderthalensis, mamut srstnatý (Mammuthus primigenius), Homo sapiens, zajíc bělák (Lepus timidus), blíže neidentifikovaný pouštní brouk, blíže neidentifikovaný pouštní had. 

Příště se v této rubrice dočkáte popisu první epizody cyklu Planeta dinosaurů (Dinosaur Planet), uvedeného v roce 2003 na Discovery Channel, s názvem Cesta bílé špičky (White Tip's Journey)!

Dopady změny klimatu na zvířecí druhy: Tučňák oslí

V první části série Dopady změny klimatu na zvířecí druhy jsem psal o strnadcích rodu Ammospiza, v druhé potom o sledi tichomořském (Clupea pallasii), třetí se zabývala leguánem druhu Liolaemus montanezi a čtvrtá tuleněm grónským (Pagophilus groenlandicus). Tato část bude zaměřena na tučňáka oslího (Pygoscelis papua).

Změna klimatu, nebo přesněji klimatická krize, má celou řadu důsledků, z nichž některé jsou velmi signifikantní, jiné méně. Mění se počasí, nastává více požárů, některé části světa se oteplují, v jiných se teplota snižuje. Má za následek záplavy, na lokální úrovni ovlivňuje zemědělství, na globální úrovni průměrnou teplotu naší planety. A přispívá také k zániku druhů. Je spojena s krizí biodiverzity, s 6. velkým vymíráním v historii Země. S vymíráním, ke kterému dochází v tuto chvíli, kdy čtete tento článek. Od počátku průmyslové revoluce se množství skleníkových plynů v atmosféře kalamiticky zvýšilo. Fosilní kapitalismus, zatěžující naši zemskou komunitu více, než ji zatížil asteroid zodpovědný za vyhynutí dinosaurů před 66 miliony roky, drasticky proměnil tuto planetu – jedinou, o které s jistotou víme, že hostuje rozvinutý, rozmanitý život - za poslední ani ne dvě stovky let. A díky vědě víme o tom, že s některými druhy zvířat už se nikdy nesetkáme právě kvůli antropogenní změně klimatu. Tvorové, o kterých budete číst, mohou jednoho dne skončit na seznamu vyhynulých. Čas utíká, a jejich existence je v sázce, na které se s naším systémem nedomluvili.

Druh: Pygoscelis papua

Český název: tučňák oslí

Výskyt: Antarktický poloostrov, Jižní Sandwichovy ostrovy, Jižní Georgie, Jižní Shetlandy, Falklandy, Isla de los Estados, Martillo Island, Jižní Orkneje, Ostrovy prince Edvarda, Kergueleny, Crozetovy ostrovy, Heardův ostrov, Macquarie

Stav ohrožení: málo dotčený

Důsledek klimatické změny zodpovědný za jejich ohrožení: oteplení klimatu má vliv na jejich subantarktickou domovinu a na počty krilu; změny však na tento konkrétní druh nemusí mít tak negativní dopad, jako na jiné subantarktické a antarktické tučňáčí druhy

Tučňák oslí se dvěma mláďaty. Fotografie z webu Global Penguin Society

Tučňák oslí je jedním ze tří druhů rodu Pygoscelis, zahrnujícího také tučňáka kroužkového (P. adeliae) a tučňáka uzdičkového (P. antarcticus). Kromě toho jsou známy také tři vyhynulé specie; P. calderensis, P. grandis a P. tyreei, přičemž poslední jmenovaný se vyskytoval na území Nového Zélandu v pozdním pliocénu, před 3,6 až 2,6 miliony let. Výzkum molekulárních hodin tohoto tučňáčího rodu prozrazuje, že k jeho divergenci od společného předchůdce s ostatními moderními tučňáky došlo před 38 miliony let, tedy v pozdním eocénu, asi 2 miliony let poté, co se od onoho společného předchůdce oddělili předkové rodu Aptenodytes, který zahrnuje tři žijící druhy, včetně největšího z tučňáků, a to sice tučňáka císařského (A. forsteri). Tučňáci rodu Pygoscelis jsou k nalezení v subantarktické oblasti; zatímco populace tučňáka kroužkového a tučňáka uzdičkového dohromady jaksi obkličují Antarktidu, tučňák oslí se vyskytuje primárně v oblasti mezi Antarktidou a Jižní Amerikou, ale jeho areál rozšíření dále sahá přes hranici Jižního oceánu s oceánem Indickým až na jih od Nového Zélandu. 

Celkem jsou platné čtyři poddruhy tučňáka oslího, a to P. p. taeniata, obývající Crozetovy ostrovy, Ostrovy prince Edvarda, Kergueleny, Heardův ostrov a ostrov Macquarie na půli cesty mezi Antarktidou a Jižním ostrovem Nového Zélandu; P. p. papua, žijící na Malvínách (Falklandech), ostrově Martillo a na argentinském Isla de los Estados; P. p. ellsworthi z Jižních Sandwichových ostrovů, Jižních Shetland, Jižních Orknejí a Antarktického poloostrova; a konečně P. p. poncetii, zavedený teprve v roce 2020, který je endemitem "tučňáčího ostrova" Jižní Georgie. Revize provedená v roce 2020 může vše změnit, a z těchto čtyř poddruhů se mohou v budoucnu stát platné druhy, což by znamenalo, že rod Pygoscelis zahrnuje ne tři specie, ale rovnou sedm. S pojmenováním tohoto druhu je to složité. Jeho druhové přízvisko papua je zcela nepřesné, neboť typový exemplář byl přírodovědcem Johannem Reinholdem Forsterem (jehož ctí právě druhové přízvisko zmíněného tučňáka císařského), který cestoval po oceánech s kapitánem Jamesem Cookem, označen cedulkou uvádějící jeho výskyt na Nové Guineji. Onen tropický ostrov žádní tučňáci neobývají, "nejblíže" mu jsou tučňáci oslí z ostrova Macquarie, a to jsou mu stále vzdáleni 6000 kilometrů. V 18. století byli bohužel tučňáci nejednou asociováni s Novou Guinejí, vždy chybně. Anglické obecné jméno "gentoo penguin" je též docela zvláštní, "gentoo" bylo totiž v minulosti užívaným označením pro hinduisty z Indie; dnes je toto slovo, vycházející z portugalštiny, považováno za hanlivé. Má se za to, že bílý proužek na hlavách těchto tučňáků byl evropskými cestovateli před staletími přirovnáván k turbanu. Další anglické označení "Johnny penguin" je nejspíše zkomoleninou "gentoo penguin". České označení tučňák oslí se zdá být poněkud přesnější v tom, že odkazuje na zvuky vyluzované těmito ptáky, jež mohou být přirovnány k hýkání osla.

Tito ptáci, jejichž předkové se odloučili od předků tučňáků uzdičkových před 14 miliony roky, jsou nejrychlejšími plavci ze všech žijících zástupců řádu tučňáků (Sphenisciformes). Mohou vyvinout rychlost až 36 km/h. Nejsou to zrovna obři, ale také to nejsou ti nejmenší tučňáci na světě - měří 70 až 90 centimetrů na výšku, přičemž samci váží před každoroční částečnou ztrátou peří 8,5 kilogramu (po ní pak 4,9 kilogramu) a samice 8,2 kilogramu (po ztrátě peří 4,5 kilogramu). Tučňáci oslí vyskytující se dále na jih jsou asi o 700 gramů těžší a o 10 centimetrů vyšší než zástupci jejich druhu ze severnějších oblastí; potvrzují tak Bergmannovo pravidlo, že velikost endotermních (lidově teplokrevných) živočichů narůstá směrem k pólům. Potravou těchto ptáků se stává kril a jiní korýši, menší hlavonožci a ryby. Ví se, že v období od června do října je většina (90 %) jejich jídelníčku tvořena jihooceánskou rybou druhu Lepidonotothen squamifrons z čeledi ledovkovitých (Nototheniidae). V okolí Malvín je však jejich oblíbenou kořistí  i oliheň Doryteuthis gahi; v okolí ostrovů ji loví také lidé - minimálně před dvěma dekádami v desítkách tisíc tun ročně.

Co se týče rozmnožování, klade samice tučňáka oslího po spáření dvě vejce do zhruba 20 centimetrů vysokého a 25 centimetrů širokého hnízda z kamení. Nezkušené páry mohou vejce zavrhnout, a ta mohou být adoptována stejnopohlavními páry (tučňák oslí je jedním z ptačích druhů, u kterých jsou stejnopohlavní vztahy dobře prozkoumány). Každé z nakladených vajec váží asi 130 gramů, trvá 34 až 36 dnů, než se z nich vylíhnou mláďata, a ta jsou pak rodiči krmena dalších 30 dnů, než se přidají ke školce tvořené mláďaty různých rodičů; v ní setrvají do zhruba 80 až 100 dnů svého života, kdy ztratí mladistvé ochmýření. Následně jsou zcela osamostatněna a mohou se sama vydat na moře. Tam se samozřejmě potkávají s řadou nástrah, například s tuleni leopardími (Hydrurga leptonyx) nebo s kosatkami (Orcinus orca). Nebezpečí však tučňákovi oslímu hrozí v některých oblastech také ze strany lidí. Ačkoliv počty některých populací narůstají, jiné jsou na tom v čase naopak hůře, a lov, komerční rybolov a znečištění na ně mají negativní vliv. V posledním desetiletí bylo také několik vědeckých výzkumů věnováno dopadům změny klimatu na tučňáka oslího.

Tučňák oslí na mořském ledu. Fotografie z webu Voyagers Travel

Ačkoliv jsou tučňáci dobře přizpůsobeni k životu v extrémním prostředí, jsou také velice citliví na změny klimatu a strategie jejich životní historie jí mohou být výrazně narušeny. Jak se dočteme například v článku Lindy Goldsworthy a Eavena Brennana, vydaném v srpnu 2021 v periodiku Marine Policy, v posledních letech postihují Jižní oceán rapidní environmentální změny související právě s antropogenní klimatickou změnou. Tamní oceánský ekosystém se těžce vypořádává s narůstající teplotou vody, s tím související acidifikací (okyselením) vody a zvyšováním oceánské hladiny vlivem tajících antarktických ledovců. Podle Mezinárodního panelu pro změnu klimatu (IPCC) je 79 % antarktických druhů bentických bezobratlých (bentická zóna je zónou nad oceánským dnem) ohroženo vyhynutím kvůli současné změně klimatu, což není nic ideálního. Předchozí pokusy o ochranu antarktického krilu počínaje koncem 70. let minulého století mohou tedy nakonec vyjít vniveč. Kril také tvoří podstatnou část jídelníčku různých tučňáčích druhů žijících v Jižním oceánu, snižování počtů jednotlivých druhů krilu a jejich vymírání pak může mít kaskádový efekt v potravním řetězci. 

V září 2020 vyšel ve vědeckém časopise Ambio článek Lucase Krügera z Instituto Antártico Chileno a jeho kolegů, kteří se zabývali dopadem nepříznivých klimatických podmínek na kril a na populace tučňáků uzdičkových a tučňáků oslích. Na západ od Antarktického poloostrova dochází k redukci denzity krilu, což spolu s intenzivním lovem krilu ze strany člověka vytváří tlak na tučňáčí populace. Povolený lov krilu totiž v době provádění výzkumu neodrážel změny v populacích krilu v důsledku klimatické změny, což podle autorů studie vedlo ke snížení jeho počtů a následný negativní dopad na tučňáky. Obecně o dopadech tučňáků žijících v Jižním oceánu psali Jaume Forcada a Philip N. Trathan z British Antarctic Survey ve svém článku publikovaném v červnu 2009 v Global Change Biology. Poukazovali na to, že tučňáci pro využití svých ekologických nik a zachování současných areálů rozšíření potřebují fenotypovou plasticitu, ovšem jejich adaptace v minulosti, během jejich vývoje, samozřejmě vytvářejí omezení v jejich fenologii, tudíž za pozměněných klimatických podmínek se tato zvířata jen stěží v krátkém časovém období mohou dostatečně adaptovat. Tučňáci obvykle žijí dlouho; Animal Diversity Web vytvářený Michiganskou univerzitou uvádí, že tučňák oslí se průměrně dožívá 13 let, na webech Tennessee Aquarium a National Geographic nalezneme obvyklou délku života 15 až 20 let. Na ptáky je to poměrně dlouhý život, a jak upozorňují Forcada a Trathan, taková délka života snižuje mikroevoluci a tudíž právě tu adaptativnost. Oteplující se domovina s tajícím ledem může mít do budoucna na antarktické a subantarktické tučňáky velké dopady, na něž zkrátka nejsou připraveni.

Tučňák oslí na mořském pobřeží s kusy ledu. Fotografie z webu National Geographic

Jak historické změny klimatu ovlivnily tučňáky oslí? Měly nějaký zvláštní vliv na jejich rozšíření v okolí Antarktidy? Právě tím se zabývala Fabiola Peña M. z Universidad de Chile a její kolegové v článku, který byl vydán v dubnu 2014 v PLOS One. Na základě dat z výzkumu mitochondriální DNA získané z krve tučňáků oslích na pěti hnízdních lokalitách, od západu Antarktického poloostrova až po Elephant Island, bylo zjištěno, že populace těchto ptáků si prošla expanzí asi 13 000 let před začátkem našeho letopočtu, tedy s koncem posledního glaciálu. V období, kdy bylo antarktického ledu v důsledku chladného klimatu více, přežívali antarktičtí tučňáci oslí dále na sever, snad v Jižní Georgii, a poté rekolonizovali Antarktický poloostrov a Jižní Shetlandy v době, kdy ledovec ustoupil jižním směrem. Obdobně ustoupil ledovec na jih ještě dříve, před 21 000 lety, a molekulární data opět poukazují na to, že tučňáci oslí s ústupem ledovce mířili dále na jih. Když tedy za poslední doby ledové byla zima a ledovec se šířil na sever, tito tučňáci mířili severně od něj do ostrovních refugií, a když se oteplilo a ledovec se stahoval na jih, vraceli se do jižních oblastí, které před jeho expanzí obývali. 

I současná zjištění o distribuci tučňáků oslích za současné změny klimatu tomuto výzkumu nahrávají do karet. Ochranářský a environmentální web Mongabay vydal v červnu 2022 článek Elizabeth Claire Edwards, která v něm shrnula poznatky získané vědci poté, co ekolog a geograf Alex Borowicz na palubě lodi M/W Arctic Sunrise vlastněné nevládní environmentální organizací Greenpeace nalezl pomocí dalekohledu zcela novou kolonii tučňáků oslích na Anderssonově ostrově východně od Antarktického poloostrova. Jedná se o nejjižnější výskyt tučňáka oslího, který byl kdy zaznamenán - ať už pozorováními v předchozích stovkách let nebo z fosilií. Borowicz a posádka Greenpeace zjistili, že na ostrově se nacházelo 75 mláďat opečovávaných svými rodiči, a kolonii se očividně dařilo. Jde o další důkaz, že tučňák oslí je oportunista, a v době, kdy ubývá antarktického ledu a uvolňují se tak nová místa k hnízdění, osidluje místa dále na jihu, než kde se kdy odvážil k rozmnožování. Vzhledem k tomu, že antarktický led taje šestkrát rychleji než v 70. letech minulého století, a okolí poloostrova se tedy v posledních letech mění prudčeji, než dříve, není příliš překvapivé, že tučňáci oslí se zmočňují nových příležitostí a osidlují nová, ledem již tolik neovlivněná místa. Je to trochu podobné, jako šíření kudlanek čím dál více na sever ve střední Evropě, do té míry, že dnes setkání s kudlankou v severních Čechách už není vzácnost, ale před patnácti lety ještě byla.

Před několika lety objevená kolonie tučňáků oslích na Anderssonově ostrově východně od Antarktického poloostrova. Fotografie Tomáse Munity z Greenpeace, převzatá z webu Mongabay

Tučňák oslí je jedním z mála druhů, které vlastně ze změn jeho antarktické a subantarktické domoviny v důsledku oteplování benefitují. V říjnu 2020 vyšel v Polar Biology článek doktorandky Rachael W. Herman z Katedry ekologie a evoluce na newyorské Stony Brook University a jejích kolegů, který aktualizoval znalosti globální abundance a distribuce tučňáků oslích, a bral v potaz právě nově objevené kolonie těchto ptáků dále na jihu, než kde se rozmnožovali dříve. Herman se svými kolegy provedla odhad velikosti populace těchto ptáků (tehdy podle nich na naší planetě mělo žít 432 144 rozmnožujících se párů), přičemž na základě dostupných dat jejich populace vzrostla od roku 2013 o 11 %. V západní části Antarktického poloostrova mezi lety 2013 a 2020 jejich populace měla narůst dokonce o 23 %, a falklandská populace by měla být co do počtů stabilní (to neznamená, že některé jiné populace nejsou ohroženy výše zmíněným znečištěním, lovem a nadměrným rybolovem; málo se toho ví o stavech jihogeorgijských a indickooceánských populací).

To, že se jednomu tučňáčímu druhu v oteplujícím se světě celkem daří, ale vůbec neznamená, že to platí pro ostatní druhy. Herman a její kolegové ostatně již v abstraktu svého článku upozorňují na to, že nárůst populace tučňáků oslích je v ostrém kontrastu s rapidně se snižujícími počty jeho příbuzných z rodu Pygoscelis, tedy tučňáka uzdičkového a tučňáka kroužkového, v západní části Antarktického poloostrova. Jeden druh možná zažívá populační boom, další však v důsledku změn zapříčiněných antropogenní změnou klimatu zase trpí, a to má pak určitý vliv na jimi obývaný ekosystém. Jak již bylo zmíněno výše, tučňáci se stěží adaptují na rychle se měnící prostředí. Historické posuny tučňáků oslích do oblastí, ze kterých ustoupil led, zrcadlí to, co tito ptáci dělají dnes za mnohem rychlejší změny klimatu. A to poukazuje na jejich oportunističnost, na jejich schopnost využít rychle nových situací a zvyšovat své počty v nových, k rozmnožování příhodných oblastech. Jejich příbuzní ale podobně na změny své domoviny nereagují a možná tak ani nereagovali v pleistocénu. 

Několik tučňáků oslích v trochu teplejším prostředí. Fotografie z webu Oceanographic Magazine 

Pokud by se ukázalo, že revize poddruhů tučňáka oslího, navržená v roce 2020, je opravdu nutná, a místo jednoho druhu bychom tedy měli čtyři, tudíž každý poddruh by byl samostatným druhem a rod Pygoscelis by jich měl dohromady sedm, platila by výše popsaná zjištění pro poddruhy P. p. ellsworthi (resp. druh P. ellsworthi) a P. p. papua (resp. P. papua), s tím, že druhý jmenovaný je malvínským čili falklandským tučňákem oslím, tudíž jeho populace jsou stabilní. P. p. ellsworthi zřejmě z oteplování těží. Jak uváděla Herman, tučňáci poddruhů P. p. taeniata (resp. P. taeniata) z jižního Indického oceánu (až k ostrovu Macquarie) a P. p. poncetii (resp. P. poncetii) z Jižní Georgie na tom mohou být jinak, a to mohou dokázat pozdější výzkumy těchto populací. Mnoho druhů je klimatickou krizí ohroženo, ale některé, jako je tučňák oslí, mohou být flexibilnější a lépe se s ní vypořádají; tento druh ostatně ústupu ledovců využíval i v pleistocénu. 

Zdroje informací:

Climate change in the Southern Ocean: Is the Commission for the Convention for the Conservation of Antarctic Marine Living Resources doing enough? (Marine Policy)

Antarctic krill fishery effects over penguin populations under adverse climate conditions: Implications for the management of fishing practices (Ambio)

Penguin responses to climate change in the Southern Ocean (Global Change Biology)

Have Historical Climate Changes Affected Gentoo Penguin (Pygoscelis papua) Populations in Antarctica? (PLOS One)

As climate change melts Antarctic ice, gentoo penguins venture further south (Mongabay)

Update on the global abundance and distribution of breeding Gentoo Penguins (Pygoscelis papua) (Polar Biology)

Gentoo Penguin (National Geographic)

Pygoscelis papua (gentoo penguin) (Animal Diversity Web)

Gentoo penguin (Wikipedia)

New research indicates that gentoo penguins are four species, not one (Oceanographic Magazine)

Soutěž Dinosauři 2024

S koncem každého roku přichází na blogu Blogorgonopsid čas velké paleontologické vědomostní soutěže! V posledních letech sice účast drasticky poklesla, což je však pro mne pochopitelné, byť počet návštěv tohoto blogu se denně pohybuje okolo 150 (a většina z nich je z Česka, botů sem chodí málo). Přesto však doufám, že Soutěž Dinosauři 2024 někoho z vás, vážení čtenáři, zaujme natolik, že se jí zúčastníte. Předcházely jí Novoroční soutěž, Soutěž Dinosauři 2011, Soutěž Dinosauři 2012, Soutěž Dinosauři 2013 atakdále až po Soutěž Dinosauři 2023. O co každým rokem v této velké soutěži jde? Mám pro vás 20 otázek testujících vaše znalosti vývoje života na naší planetě. Tentokrát jsem se rozhodl snížit počet otázek testujících obecné znalosti a naopak zvýšit počet otázek týkajících se paleontologických novinek z roku 2024. Aniž bych chtěl příliš napovídat, mohu prozradit, že i krátké probrouzdání tohoto blogu vám může přinést mnoho odpovědí na otázky, na něž jste třeba doteď neznali odpověď. 😉 Pokud se rozhodnete soutěže zúčastnit, můžete napsat očíslované odpovědi na jednotlivé otázky buď přímo do komentářů, které jsou moderované a tudíž nebudou ihned zveřejněny (já si však vaše odpovědi přečtu v administraci blogu), anebo je můžete odeslat na e-mail blogorgonopsid@gmail.com. Co správná odpověď, to bod. Pokud na některou otázku odpovíte špatně, rozhodně vám nebudu nic strhávat. Odpovědi pošlete, prosím, nejpozději do 28. února 2025. Na závěr jako vždy uvádím i bonusovou otázku, kterou můžete nebo nemusíte zodpovědět - může vám přidat body k dobru. Za účast v soutěži dostanete diplom - můžete si napsat, které prehistorické zvíře se na něm má vyskytovat. Rozhodně se nebojte nízkého počtu získaných bodů - o ničem to nevypovídá, tato soutěž má být zkrátka zábava! Berte ji jako součást svého učení o prehistorii fauny a flóry naší Země. Užijte si Soutěž Dinosauři 2024, přeju vám v ní mnoho štěstí!

1. Napište rodové názvy alespoň tří severoamerických zástupců čeledi Dromaeosauridae.

2. V období zhruba před kolika miliony let nastala kambrická exploze?

3. Kdy došlo k tithonskému vymírání? Dokázali byste ho co nejstručněji shrnout jednou větou?

4. Je pravda, že hypotetický vyhynulého předchůdce moderních ptáků, který byl nazván Proavis, namaloval v 60. letech minulého století Zdeněk Burian?

5. První zástupci kladu Enantiornithes se objevují ve fosilním záznamu před 136, 125 nebo 90 miliony let?

6. Je pravda, že antarktičtí lystrosauři hibernovali? Kdy se rod Lystrosaurus na naší planetě vyskytoval?

7. Vyjmenujte alespoň deset zástupců svrchnokřídové fauny Laramidie.

8. Opravte faktické chyby v následující větě: Coelophysis bauri byl až čtyři metry dlouhý herrerasaurid vyskytující se před 220 miliony let na území dnešního Mexika. 

9. Který ze současných dinosaurů má největší tělesnou hmotnost? Nápověda: Na rozdíl od většiny druhů neumí létat.

10. Napište rodový název zvířete nacházejícího se na tomto obrázku:

11. Je pravda, že největší známý dvouplaz byl formálně popsán v článku vydaném letos v listopadu, a žil na území Tuniska v eocénu?

12. V roce 2024 byl popsán nový druh rodu Avisaurus. Kterého významného přírodovědce ctí svým druhovým přízviskem?

13. Na seznam vyhynulých vačnatců australského kontinentu přibyl letos prabratránek vakovlka nesoucí druhové jméno na počest Nigela Marvena. Vzpomenete si na jeho rodový název?

14. Z jaké země pochází fosilie letošní letní novinky jménem Hypnovenator matsubaraetoheorum? 

15. Čím je významný letos popsaný had Vasuki indicus? Jaké délky mohl dosahovat?

16. Dne 11. ledna 2024 vyšel v Scientific Reports popis nového druhu rodu Tyrannosaurus. Jaké je jeho celé druhové jméno, ze kterého státu USA pochází jeho fosilie a jak se má lišit od druhu T. rex?

17. Vzpomenete si na rodový název jistého rohatého dinosaura popsaného v roce 2024, odkazující na postavu hranou Tomem Hiddlestonem v Marvel Cinematic Universe?

18. Z Mallorcy byl nedávno popsán jistý therapsid, nejstarší zástupce své konkrétní skupiny. O jakou skupinu jde a čím je vůbec jeho nález tak významný?

19. Do jaké skupiny zařadíte druh Skiphosoura bavarica? Co je na tomto zvířeti zajímavého (stačí ve zkratce)?

20. Je pravda, že letos vyšel v Scientific Reports článek o mumifikovaném mláděti šavlozubé kočky rodu Machairodus vydaném sibiřským permafrostem? 

Bonusová otázka: Napište názvy alespoň čtyř dokumentárních filmů či seriálů s paleontologickou tématikou, které vyšly v roce 2024.

To je tedy protentokrát vše! Snažil jsem se soutěž udělat schválně co nejlehčí, alespoň v rámci možností (nehodlám pokládat primitivní otázky, to by k vám nebylo uctivé). Doufám, že se někteří z vás zúčastní - pokud ne, otázky zde zůstanou a možná časem alespoň přidám příspěvek se správnými odpověďmi na ně. Přeji vám ještě jednou hodně štěstí v zodpovídání otázek, a nebojte se zkusit štěstí!

Obrázek týdne 27. 12. 2024

Vánoční období se sice pomalinku chýlí ke konci, a již odpočítáváme dny do začátku nového roku, ale mám pro vás dobrou zprávu - s pátkem 27. prosince se na Blogorgonopsid opět vrací Obrázky týdne! Exkurzi do Dinosauřího parku prostřednictvím zmatečného vyprávění Dana Jamesona jste, doufám, minulý pátek přežili. Všem, kteří na jeho slova s hrozivým traumatem pomýšleli ještě u štědrovečerní večeře, se ze srdce omlouvám, ale nepsal jsem je já, takže jsem v tom nevinně. 😆 Obrázek, který s vámi chci dnes sdílet, mám do rubriky vybraný už od listopadu. Jeho autorem je umělec Olmagon. Dílo bylo nazváno Spirits of the Ice Continent ("Duchové ledového kontinentu"). Není to magie?

Popisek k obrázku: Kolonie tučňáků císařských (Aptenodytes forsteri) čítající desítky, ba dokonce stovky jedinců, přečkává tuhou polární noc na ledové plošině. Nad hlavami těchto houževnatých ptáků září ve své nepopsatelné kráse aurora australis, jižní polární záře. Nejsou to však jen četná narušení zemské magnetosféry, způsobená slunečním větrem, co kouzlí na takřka čtyřiadvacet hodin zatemnělé obloze podivuhodné útvary. Kontinent, který tučňáci císařští obývají, dosud neopustili duchové dávných časů. A jeden z těch antarktických duchů se na krátkou chvíli objevuje, aby si své nástupce - opeřence z vývojové větve, na níž byl též usazen - s úctou prohlédl. Když se Cryolophosaurus ellioti proháněl po Antarktidě, chyběl jí led, sníh a mráz. Před 186 až 182 miliony let, kdy tento neotheropod žil, se Antarktida nacházela blíže rovníku, než dnes, panovalo na ní chladné mírné podnebí a byla porostlá lesy. Klima, v němž tento neptačí dinosaurus žil, by se dalo přirovnat ke klimatu současného jižního Chile. Pobřežní oblasti cryolophosaurovy domoviny v zimním období zřejmě jen málokdy zaznamenaly pokles teploty pod nulu. Jak by cryolophosauři onehdy mohli tušit, že jednoho dne bude na jejich místě, v jejich domovině, žít druh dinosaura schopný vypořádat se s extrémně nízkými teplotami o nějakých -40°C a s polárním větrem schopným dosáhnout rychlosti 144 km/h? Tučňák císařský se rozmnožuje v nejchladnějším prostředí ze všech žijících dinosaurů, totiž ptáků. Jde navíc o jediného ptáka naší planety rozmnožujícího se za antarktické zimy. Většinu zateplení jim poskytuje husté peří, zbytek pak podkožní vrstva tuku, jež před začátkem rozmnožovacího období může být až 3 centimetry silná. S termoregulačními superschopnostmi umožňujícími mu vydržet nepředstavitelnou zimu a prosperovat v ní si tučňák císařský nepochybně zaslouží úctu od jurského ducha ledového kontinentu.

Nové návštěvníky blogu bych rád upozornil na třicetidílný příběh o cryolophosaurovi, který jsem psal v letech 2012 a 2013. Jeho první část naleznete zde. Antarktida byla v minulosti domovem celé řady zajímavých a více či méně teplomilných živočichů, včetně žab; v březnu tohoto roku jsem v rámci Žabího týdne psal o antarktické zavalitce ze svrchní křídy.

Jaké plány mám s blogem do konce tohoto roku? Zaprvé zcela jistě o víkendu očekávejte Soutěž Dinosauři 2024. Popadněte tedy své encyklopedie, rozklikněte weby vědeckých časopisů, probrouzdejte znovu tento blog... a budete připraveni zodpovědět na všechny otázky! 🙂 Zadruhé, velice rád bych napsal popis poslední epizody Putování s pravěkými lidmi a také bych ještě do konce roku rád přispěl do série Dopady změny klimatu na zvířecí druhy.

Doufám, že Vánoce pro vás byly vydařené, a že jste si je užili alespoň tolik, jako já - tedy hodně! Přeji vám hodně štěstí v příštích dnech, a pokud možno nekupujte na Silvestr žádné petardy, které zhoršují životní prostředí a škodí současným dinosaurům, totiž ptactvu!

Přírodovědné muzeum ve Vídni 2024: Zoologie

V průběhu září jsem vydal dva ze slíbených tří článků s fotografiemi z mého letošního výletu do Přírodovědného muzea ve Vídni, ke kterému došlo 8. září. První z oněch článků se věnoval výstavě Arktis, která byla ukončena 22. září, druhý pak geologické a paleontologické části muzea. Věřím, že oba příspěvky pro vás byly přínosné a inspirativní, a mohu přiznat, že jsem si z jejich tvorby mnohé odnesl i já, neboť takový malý pokojový revisiting jednoho z nejkrásnějších evropských přírodovědných muzeí pro mne rozhodně nebyl na škodu. Avšak slibovaný třetí příspěvek věnovaný zoologické části oné instituce a výstavě zaměřené na drobné organismy žijící v půdě až do dnešního dne nevyšel. 

Když jsou ty Vánoce, řekl jsem si, co takhle přidat třetí článek o mé letošní návštěvě Přírodovědného muzea ve Vídni právě nyní. Už dříve jsem si dal za cíl jej napsat do konce roku, a když mne nyní tlačí čas a s koncem Vánoc už Silvestr klepe za dveře, usoudil jsem, že 26. prosinec je perfektním datem ke splnění tohoto úkolu. Ze zoologické části muzea nemám tolik fotografií, jako z geologické a paleontologické sekce; čas mne tlačil i při její návštěvě, takže jsem v ní strávil jen možná nějakou půlhodinku. Část expozice byla navíc z renovačních důvodů uzavřena.

Značnou část tohoto článku vyplňují fotografie z výstavy Die dünne Haut der Erde - Unsere Böden (Tenký pokryv Země - Naše půdy). Podle oficiálního webu Naturhistorisches Museum Wien má tato výstava trvat do 3. března 2025, takže pokud vás mé fotky zaujmou a máte možnost si do té doby do Vídně zajet, zcela jistě budete mít možnost sami obdivovat různorodé modely bezobratlých a vůbec naučit se o životě v půdách. Cílem výstavy je poukázat na biodiverzitu pod našima nohama; jejich domovina je ohrožena nadměrným využitím půdy, a toto nadměrné využití ji pak činí méně úrodnou i pro nás. Je tedy dobré co nejširší návštěvnictvo vzdělávat o tom, jak křehké a zranitelné půdy a půdní ekosystémy jsou.

Vstup do expozice se nachází v prvním patře muzejní budovy; po výstupu po schodech uvidíte nalevo od prodejny s občerstvením ceduli s názvem expozice (viz obrázek výše), načež zamíříte doleva, a čekají vás sály napěchované zajímavým půdním životem. Informace, které si můžete v sálech přečíst na výstavních cedulích, jsou napsány v němčině i angličtině, takže pokud disponujete znalostí alespoň jednoho z těchto jazyků, máte šanci se opravdu něčemu přiučit. 

Velkým lákadlem výstavy Die dünne Haut der Erde - Unsere Böden jsou modely různorodých bezobratlých, nikoliv samozřejmě v životní velikosti, ale mnohonásobně zvětšené, aby si návštěvníci mohli prohlédnout každý detail těl těchto nesmírně zajímavých živočichů. Zde vidíte model evropského roztoče druhu Veigaga cerva požírajícího chvostoskoka druhu Orchesella cincta. Scéna byla zvětšena 500x.

O nic méně zajímavý je tento model svinule šestipásé (Glomeris hexasticha), zvětšený 30x oproti živočišné předloze. Představte si, že podobně velké mnohonožky, či snad ještě větší, se potulovaly po světě v karbonu, před více než 300 miliony let!

Dále jsem s vámi chtěl sdílet také tento velice podařený model měňavkovce rodu Thecamoeba, kteří ve skutečnosti dosahují velikosti pouhých 76 mikrometrů. Jaké to asi je, být měňavkovcem a žít ve světě mikrobů?

Velice se mi líbil model smíšené nory různých evropských savců, jež tráví část svých životů pod zemí. Tvoří jej vycpaniny pěti druhů: myšice lesní (Apodemus flavicollis), hryzce vodního (Arvicola amphibius, syn. A. terrestris), hraboše polního (Microtus arvalis), lasice kolčavy (Mustela nivalis) a krtka obecného (Talpa europaea). 

Na závěr výstavy ještě pár dřevěných modelů...

A nyní s radostí do entomologických sbírek! Potěšilo mě spatření slíďáka tarentolského (Lycosa tarantula), pavouka z italského regionu Apulia, vyskytujícího se hojně okolo města Taranto. Každý, kdo četl knihu Giants od Nigela Marvena nebo kdo alespoň viděl díl o pavoucích z prvního moderovaného seriálu oblíbeného televizního přírodovědce, jistě dobře ví, jaký příběh se s tímto pavoukem pojí. Hovořím o jeho údajné jedovatosti a tanci tarantella, který měl vpravený jed z těla oběti uvolnit. Ve skutečnosti však každá oběť tohoto pavoukovce trpěla jedem mnohem menší snovačky jedovaté (Latrodectus tredecimguttatus), a slíďáci byli za nebezpečné pavouky po staletí označováni nesprávně. Od názvu tance tarantella se pak pojí i obecné označení pro sklípkany.

Novoguinejští a australští motýli! Radost pohledět. Je škoda, že v motýlech se takřka vůbec nevyznám, a tak jen jako čistý laik mohu obdivovat tento pestrý výběr z druhové rozmanitosti lepidopteránů z Nové Guineje, Novém Británie, Šalomounových ostrovů a Yorského poloostrova v Queenslandu. Evoluce je skutečně ta nejpozoruhodnější show ze všech.

Sdílet jsem s vámi musel také pohled na "výklenek" pavouka roku 2024. Pokud nestihněte do vídeňského přírodovědného muzea do úterka zajet, je dosti možné, že se pak již s tímto exemplářem nesetkáte. Závistihodným titulem se letos v Rakousku mohl pyšnit temnomil sklepní (Nesticus cellulanus).

Kdo nemá rád stonožky? Kde jsou ty časy, kdy jsem je nadšeně chytal do rukou a doufal jsem, že mne kousnou? Samozřejmě nyní píši o obyčejných stonožkách škvorových, které hrály důležitou roli v mém dětství. Vždycky jsem byl trochu masochista a doufal jsem, že mě něco pokouše, ale ony ne a ne hryznout! Tyto stonožky jsou trochu jiný level. Ta největší z nich je samozřejmě stonoha obrovská (Scolopendra gigas), největší stonožka světa, měřící více než 30 centimetrů na délku. Loví nejen tarantule a velký hmyz, ale i hady, ještěrky, žáby, ptáky a vačice. Žije v severní části Jižní Ameriky. Pro více informací doporučuji zhlédnout venezuelský díl 2. série Deadly 60.

Chvíli jsem pobyl i v ichtyologické sbírce. Žraloky, doufám, oželíte; v sále s nimi není moc světla, takže ony fotografie ponechám spíše v soukromém archivu, neboť mají jen vzpomínkovou hodnotu. Sdílet s vámi však mohu tuto fotku ploskozubce, zástupce početné rodiny Scaridae, zahrnující 95 druhů.

Zájemci o chov ryb již poznávají murénu zebrovanou (Gymnomuraena zebra, syn. Echidna zebra), indopacifickou murénu průměrně dorůstající padesáticentimetrové délky (ve výjimečných případech může být ale až 1,5 metru dlouhá). Pěkná bentická ryba, že?

Jak jsem již zmiňoval, část zoologické sbírky je uzavřena z důvodu rekonstrukcí. Minimálně v době, kdy jsem Přírodovědné muzeum ve Vídni navštívil naposledy, nebyl přístup povolen do expozic s obojživelníky, plazy a ptáky. Musel jsem se tedy spokojit se savci.

Balú! Smutný medvěd pyskatý, kterému se smály děti, jež kolem něj procházely. Ukazovaly na něj a říkaly něco ve smyslu: "Schau mal! Was für ein Trottel! Sein Kopf sieht ganz komisch aus! Er muss ein evolutionärer Fehler sein!" Ale, žádná evoluční chyba, vy malí ničemové! Je to velmi zajímavý medvědovitý, a je zranitelný!

Savčí fylogenetický strom. Na takové obrázky se můžu dívat celé hodiny...

Charismatický slon africký... Co k tomu dodat...

Tímto tedy končí můj výběr fotografií z výstavy půdních organismů a ze zoologické sekce Vídeňského přírodovědného muzea. Doufám, že vás navnadily k návštěvě této krásné instituce, stejně jako oba články předchozí (jakož i ty z let 2017 a 2018). Pokud vás zajímá zoologie, vývoj zvířat, entomologie, ochrana půd a jejich znečištění, nebo máte-li o tyto záležitosti alespoň povrchní zájem, naprosto doporučuji do těchto sbírek nahlédnout! Lákají nemálo lidí - a z dobrého důvodu. Učit se o diverzitě živočišné říše vždy stojí za to.

Toto byl tedy třetí příspěvek z mé letošní návštěvy Přírodovědného muzea ve Vídni. Doufám, že se do něj časem zase vrátím. Mám nyní v plánu výlet do hlavního města Rakouska, nikoliv však znovu do Přírodovědného muzea, ale za barokním malířem Rembrandtem do Kunsthistorisches Museum Wien; výstava jeho děl tam byla otevřena letos na podzim. Nemohu se dočkat!

Vánoce se zvířecími modely: Nové přírůstky do sbírky ze Štědrého dne 2024

Včera byl Štědrý den, a já doufám, že jste v jeho druhé polovině, zřejmě k večeru, nalezli pod vánočním stromečkem dárky, které vám vykouzlily úsměv na tváři. Já jich popravdě našel celou řadu - kromě termotrička a ponožek jsem rozbalil mj. i tři knížky (jste-li se mnou v kontaktu přes e-mail, nejspíše už víte, které) a tři zvířecí modely. Má rozsáhlá sbírka figurek se opět rozrostla, a já jsem si řekl, že s vámi hned s 25. prosincem budu sdílet fotografie těchto modelů, ze kterých jsem šťastný. Vyrazil jsem tedy dnes po první hodině odpolední ven, do míst v okolí mého bydliště, kam mí noví přírůstci mohou dočasně zapadnout, a kde mohou hezky zapózovat.

Poslední článek s fotografiemi modelů jsem s vámi sdílel na začátku prosince, a sliboval jsem tehdy, že v brzké době napíši další. No, slib jsem tak trochu splnil, co myslíte? Samozřejmě se nechci chlubit kvalitou - jak víte, raději fotím živá zvířata, to mi se zrcadlovkou vždy šlo. Živá ropucha, mlok nebo ještěrka se mi prostě prezentují fotografiemi lépe, než modely zvířátek. Matymu z blogu Zoo Moravia mohu jen závidět jeho schopnost fotit je tak, že na jeho fotografiích působí jako reálná zvířata. Není to ale tak, že bych se alespoň trochu nesnažil. Každý je zkrátka dobrý v něčem, ale málokdo ve všem.

Nejprve tu mám vánočního raptora. Klasický Velociraptor od Collecty z roku 2008, který se dost možná nachází i ve vaší soukromé sbírce modelů druhohorní zvířeny. Popravdě, nevím, kolik mám nyní ve své sbírce dromaeosauridů, ale málo jich není. Tuto oblůdku jsem ale vždycky chtěl, a jsem za ní moc rád.

Snažil jsem se, co jsem mohl, udržet raptora v mé blízkosti a na pozlaceném vánočním vodítku. Jenže to nešlo. Ta neopeřená oblůdka se vydala na průzkum lokálního parku, a dříve, než jsem se naděl, stalkovala už snadno získatelnou kořist v podobě hladových kosů, pátrajících zase po žížalách. Tady ji máte vyfotografovanou těsně předtím, než se do něčeho zakousla. Ale nebojte, na odvoz do nemocnice to nebylo (alespoň podle mne... nevím no, ten pán ty prsty svíral poněkud bolestně, ale zůstaly mu připojené k ruce a to je to hlavní).

Tato fotografie byla pořízena nedlouho předtím, než jsem sám musel zamířit do nemocnice... přiznám, že ten srpovitý dráp v břiše bolel, ale dalo se to přežít. Nezkoušejte to doma se svým raptorem, ale já mám s perforací žaludku srpovitě zahnutým drápem a následnou lékařskou péčí vcelku dobré zkušenosti - v rámci možností...

Poté, co jsem svého raptořího nezbedu odvedl, vynořil se náhle z blízkého lesního porostu tento malý černobílý zázrak. Nebyla to malá panda, ale jezevec! Čmuchal po potravě...

Sledoval jsem ho při pobíhání po suché zemině. Čenich měl neustále při zemi, a já čekal, kdy konečně vytáhne nějakou tu žížalu, červíka či cokoliv jiného, čím se tito generalističtí lasicovití živí. 

Sice jsem se nedočkal přihlížení jeho lovu, ale to nevadí, protože se zcela náhle rozhodl mi takto hezky zapózovat a ukázat mi svá očka... anebo jsem ho k tomu donutil já. Tento model jezevce je též od Collecty, a je z roku 2006. Na bříšku má napsané dřívější jméno společnosti, Procon. 

A pak tu máme tohoto krasavečka! Třetím a posledním zvířecím modelem, který mi měl letos na Štědrý večer udělat radost, je mládě mrože od Collecty z roku 2012. Jsem z něj nadšen - stejně jako z předchozích dvou modelů - a velice se mi líbí jeho namalované vousky.

Zde ještě fotka z profilu. No řekněte, není tenhle mrožík k zulíbání? 

A to je protentokrát vše. Ještě připomenu, že zdají-li se vám fotografie v článku nějak rozmazané, klikněte na ně, a zobrazí se v lepší kvalitě. Bylo moc fajn modely takhle nafotit a prezentovat vám je na Blogorgonopsidovi. Doufám, že jste si je užili, a kdo ví, třeba si je koupíte též.

Přeji vám, ať je pro vás tento i zítřejší den vydařený, a snad si užijete běh k Silvestru a Novému roku. Články zde budou nadále přibývat!