středa 30. dubna 2014

Diplomy za Pterosauří soutěž

Je tu vyhodnocení Pterosauří soutěže! Do té doby, než jsem soutěž uzavřel, se přihlásili čtyři soutěžící, začež jsem moc rád. Sliboval jsem, že diplomy budou předány již brzy, a také tomu tak je. Asi jsem se nemýlil, když jsem napsal, že otázky nejsou těžké. Diplomy máte výjimečně všechny stejné (kromě barvy textu a rámečku), uznejte totiž, že tak krásných obrázků ptakoještěrů ve vhodné velikosti na internetu není zrovna mnoho... No, a nyní již přejděme k vyhodnocení!

Na prvním místě se umístil, stejně jako vždy, Deinonych! Získal 5 bodů, nechyboval v žádné z odpovědí...


Ale pozor! Na prvním místě neskončil sám! S 5 body se na této příčce umístil i Dinosaurss!


Už třetím soutěžícím, jenž se na prvním místě umístil, je opět s 5 body Martinoraptor!


A nakonec se na druhém místě s 3,5 bodu umístil Jano! Je škoda, že jsi u první odpovědi chyboval, prvním ptakoještěrem nebyl Dimorphodon (žijící až v Juře), ale mnohem primitivnější rody, jako Eudimorphodon, Preondactylus a mnoho dalších. U poslední otázky jsi nenapsal rok objevu Arambourgianie, takže jsem Ti nemohl dát za odpověď celý bod, avšak půlku jsi si určitě zasloužil! I tak doufám, že budeš s výsledkem spokojený!


Možná, že brzy napíši další soutěž a tak budu rád, když se znovu zúčastníte! Jen tak bych chtěl ještě připomenout, že v pondělí bude můj blog slavit půlkulatiny, doufám, že se sem v den narozenin opět podíváte!

úterý 29. dubna 2014

Cistecephalus

Cistecephalus byl dicyonodont. Jednalo se o savcovitého plaza, tady lépe řečeno therapsida. Stejně, jako většina ostatních dicynodontů, i Cistecephalus žil v pozdním Permu. Vyskytoval se na území dnešní Jižní Afriky, včetně plošiny Karoo. Často se zřejmě stával obětí velkých dravců, jako byl Gorgonopsid nebo jemu příbuzný, malý Lycaenops. Cistecephalus patřil mezi rozsáhlou skupinu dicynodontů, kteří se přizpůsobili životu pod zemí. Mezi další řadíme například Diictodona nebo Robertii. Paleontologové to mohou říci zcela s jistotou, protože tělo Cistecephala bylo krátké a trochu plošší a navíc, přední končetiny byly trochu delší, než zadní. Podobně je tomu v současnosti u krtka. Cistecephalus měl dále malou, klínovitou hlavu s očima posazenýma nahoře. Pravděpodobně šlo o hmyzožravce, jenž vyhledával v pouštní půdě při okolí svých nor nejrůznější hmyz, červy, plže a jiné bezobratlé. Nebyl příliš velký, dospělí jedinci sotva dorůstali délky 40 centimetrů, nejčastěji měřili pouhých 33 centimetrů a vážili pár gramů. Je také jedním z prvních kdy objevených dicynodontů, za jeho povědomí můžeme poděkovat slavnému vědci Richardu Owenovi...
Popis tohoto malého tvorečka najdete v knize Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat z roku 1991.

Příště Ericiolacerta!

pondělí 28. dubna 2014

Oceán Panthalassa

Oceán Panthalassa je název pro obrovský praoceán, který existoval po velmi dlouhou dobu prvohorní éry a "zanikl" až v Triasu, první epoše druhohor. Je to vlastně souhrnný název pro celý tehdejší původní světový oceán. Dnes světový oceán tvoří Atlantický, Severní ledový, Tichý a Indický oceán (někdy se ještě uvádí i Jižní oceán okolo Antarktidy). No, a Panthalassa nebyl nic jiného, než starý název pro všechny tyto velké vodní plochy. Tehdy ho samozřejmě tvořily jiné oceány, než dnes, Atlantik ještě dlouho potom nevznikl. Panthalassa obklopoval subkontinent Pangaea. Tvořil jej především dnešní Tichý oceán a legendární moře Tethys (viz. rubrika Podivuhodné zprávy ze světa pravěku). Někdy je tento obrovský praoceán označován za předchůdce dnešního Tichého oceánu. Panthalassa existoval po obrovsky dlouhou dobu, ale ke konci Triasu se začala Pangaea rozpadat. V důsledku toho oceán před 220-200 miliony let úplně zanikl. Voda se provavila mezi dvě nové pevninské masy, Velký severní kontinent (Laurasie) a Velký jižní kontinent (Gondwana). Moře Tethys však nezaniklo. Někteří vědci se však domnívají, že Panthalassa by se mohl "znovuobjevit", stejně jako prakontinent Pangaea. Jde totiž o to, že v současné době se pevninské desky pohybují směrem k sobě. Znamená to, že jednoho dne do sebe narazí a spojí se. Tím by měl teoreticky, pokud by se náhodou pohyb desek změnil, vzniknout jediný velký kontinent. Původní praoceán byl samozřejmě domovem pro naprosto překypující a úžasné společenstvo živočichů, od podivných žraloků přes obrovité hlavonožce až po slavné mořské plazy, kteří se začali vyvíjet zrovna v době, kdy termín Panthalassa pro vodní plochu už téměř přestával platit. Rozpad Pangaei a termínový zánik Panthalassy je však neohrozil, což znamenalo, že vládli až do konce druhohor, kdy všechny tyto veliké plazy postihlo vymírání odstartované pádem meteoritu na mexický Yucatán...


Helicoprion, jeden z mnoha obyvatelů Panthalassy

neděle 27. dubna 2014

Pterosauří soutěž

Dnes jsem si tak řekl, že bych pro Vás mohl připravit malou soutěž, a okamžitě mne napadlo téma: Ptakoještěři nebo-li pterosauři. V soutěži je celkem 5 otázek, za každou z nich je jeden bod. Vítězem bude samozřejmě ten, kdo bezchybně zodpoví všechny otázky a nasbírá tak plný počet bodů. Pokud se to nestane, vyhraje hráč s nejvyšším počtem bodů. Odpovědi na otázky můžete psát do komentářů, může se však stát, že některý z hráčů by pak Vaše odpovědi mohl opsat. Vadí-li Vám to, posílejte odpovědi na můj e-mail haasvojt@volny.cz. Odpovědi posílejte ve formě zprávy, nikoliv v žádném jiném souboru! Mohlo by se totiž stát, že bych program neotevřel a Vaše zpráva by tak skončila ztracena. Počet soutěžících je neomezený!

A teď se již můžete vrhnout na tyto otázky:

1. Který rod pterosaura je prozatím nejstarším známým? V případě, že by jich bylo více, napište minimálně dva.

2. Byl Pterodaustro větší, než Tapejara?

3. Je Hatzegopteryx největším známým pterosaurem? Ano, nebo ne?

4. Napište alespoň tři evropské země, v nichž byly nalezeny zkameněliny Pterodactyla.

5. Ve kterém roce a na kterém místě byla objevena Arambourgiana? Napište také, jak velké bylo její rozpětí křídel.

Diplomy dostanete všichni zřejmě stejné, ale trochu je barevně odliším. Předám Vám je v co nejbližší době, soutěž bude brzy uzavřena. Přeji Vám hodně štěstí a doufám, že se Vás zúčastní co nejvíce (neměly by to být totiž těžké otázky)!

sobota 26. dubna 2014

Krokodýli z dob dinosaurů-Leidyosuchus

Druh: Leidyosuchus canadensis,
Délka: 4 metry,
Doba, ve které žil: Pozdní Křída, před 75 miliony let.
Leidyosuchus byl pravěký krokodylian, patřící do stejné skupiny, jako obrovitý Deinosuchus nebo dnes žijící aligátoři. Během pozdní Křídy obýval řeky pravěké Kanady. Leidyosuchovy pozůstatky byly odkryty ve slavné formaci Dinosaur Provincial Park v Albertě! Po dlouhá léta se paleontologové domnívali, že Leidyosuchus měl velmi mnoho druhů, z nichž některé přežívaly dokonce ještě do raných třetihor, Paleocénu a Eocénu. Dnes je však uznáván jediný druh, Leidyosuchus canadensis. Ostatní druhy byly totiž jinými rody aligátorů a krokodýlů, mnohé z nich byly dokonce zařazeny pod nově vytvořený druh Borealosuchus. Leidyosuchus byl pochopitelně masožravec. Měřil 4 metry, stejně jako dnešní krokodýl mořský. Jeho lebka dosahovala délky 40ti centimetrů. Čelisti byly vyzbrojeny velmi silnými zuby. Byly uzpůsobeny k pronikání do kůže a masa těla dinosaura, jež lovil. Své jméno tento krokodýl dostal od Lawrence M. Lambeho, slavného hledače fosílií, který objevil v Albertě mnoho nových druhů vyhynulých, druhohorních živočichů. K pojmenování došlo roku 1907. I když se z Leidyosucha mnohé nenašlo, ve skutečnosti došlo pouze k nálezu té 40ti centimetrové lebky, paleontologové se mohou domnívat, jakým způsobem žil. Je pravděpodobné, že uchvacoval malé dinosaury nebo jejich mláďata, když se přišla k vodě napít. Jeho jméno znamená "Leidyho krokodýl". Byl to skutečně úchvatný a nádherný tvor...


Omlouvám se, že jsem nepředložil nějaké rekonstrukce tohoto krokodýla, ale lepší obrázky jsem už na internetu nenašel. Budete se muset spokojit jen s těmito fotografiemi lebky...

pátek 25. dubna 2014

Správce dinosauřího parku - Eric na svobodě

Dinosauří park zažívá i nadále problémy. Jak se Dan Jameson vypořádá s útěkem jednoho z nejnebezpečnějších dravců, ubytovaného na ostrově? Doufám, že se Vám tato část zalíbí...

Eric na svobodě

Jedním z nejosobitějších a nejpřizpůsobivějších obyvatel naší přírodní rezervace je Erythrosuchus Eric. Oliver nám ho přivezl již před mnoha týdny. Dosud žil Eric ve své ohradě, ale před pár dny se mu ji podařilo zničit. Fred, který nebyl v tu chvíli příliš daleko, se ho ihned pokusil uspat, ale šipka s anestetiky se od Ericovy kůže odrazila a ten sám rychle unikl mezi keře. Když jsem na místo přijel já, byl už dočista pryč. Vyslali jsme s Fredem okamžitě hlídky po celém ostrově. Zajeli jsme až k ohradě dvou Lagosuchů. Také tam nebyli. Nedokázal jsem si to vysvětlit, tedy až do té chvíle, kdy jsem si všiml velké díry v plotě. Lagosuchové však byli jen pár desítek metrů od ohrady a chytali mouchy a jiný hmyz. Fred je okamžitě chytil do sítě a převezl do provizorní ohrady. Poté mi zavolal jeden pracovník z přístavu, že před chvílí viděl téměř pětimetrového tvora, jak se rychle plazí do mořské vody. Nemeškali jsme a vyjeli na pláž. David, tak se ten pracovník jmenoval, nám vysvětloval celé vniknutí Erythrosucha na pláž, mluvil o tom, jak slyšel vrzání a skřípání podlahy a hrůzu budící dech přímo za dveřmi jeho pracovny. Na moře jsme vyslali tři motorové čluny. Zpátky se ale vrátily jen dva. Erythrosuchus opravdu přečkával odpoledne v mořské vodě a jakmile se nad ním objevil člun, vyskočil z vody, převrátil ho a sežral řidiče. Ostatní členové posádky, další dva muži, doplavali jak jen nejrychleji mohli na břeh. Tam je začal Eric honit až do té doby, co se vyšplhali na palmu. Až poté jsme Erica uviděli a chytili do veliké sítě. Konce jsme zabodli do písku. Eric se nemohl v síti ani hnout. Pak přišla anestetika, Eric pěkně usnul a momentálně se nachází, stejně jako ti dva Lagosuchové, v provizorní ohradě. Bude mi zase trvat týdny, než tu jeho ohradu opravím...

Navíc to není všechno, Tsintaosauři se pořád pokoušejí zbořit svůj plot. Přišel jsem se jim vysmát, ale oni se o to prostě pokoušejí stále znovu a znovu. Charles říkal, že by to chtělo větší a prostornější výběh, ale já na to nemám vůbec čas. V neděli jedu do Spojených států amerických, abych nám sehnal několik desítek schopných lidí. Možná s jejich pomocí dokážeme všechny tyto problémy vyřešit a stihnout denní úkoly z pracovního listu. Aby toho nebylo málo, vymyslel si ten blázen Oliver důmyslný plán, jak přivézt nějaké velké zvíře do naší rezervace. Včera jsme se pohádali a já na něj zařval, že dám výpověď. Oliver pak skoro rozbil dveře, když jimi bouchl. Zkrátka v Dinosauřím parku musíte pořád očekávat neočekávatelné...

Příští část očekávajte zase příští týden!

čtvrtek 24. dubna 2014

Nanshiungosaurus

Nanshiungosaurus ("ještěr z Nanshiungu") byl therizinosauroidní dinosaurus z pozdního období Křídy. Je pojmenován na počest lokace Nanshiung, území v Čínské lidové republice, na kterém byly objeveny jeho pozůstatky. Ostatně, Nanshiungosaurus se vlastně v Číně i vyskytoval. Stejně, jako všichni jeho příbuzní, Nanshiungosaurus byl vybaven dlouhými, ostrými drápy na předních končetinách. Byly tři a dosahovaly délky téměř půl metru. Samotný Nanshiungosaurus byl dlouhý 4 metry, výškou přesahoval člověka a vážil více než půl tuny, možná 600 kilogramů. Protože se zřejmě nenašly fosilizované zuby tohoto dinosaura, jež dokáží leccos prozradit, nevíme ani přesně, čím vším se tak mohl živit. Dlouhé drápy určitě mohl využívat ke shrnování listů z větví stromů. Jako důkaz k tomu svědčí i trochu užší zobák. Někteří paleontologové dokonce pokládají tyto smrtící zbraně za údajně výborný nástroj pro lov ryb. Další z vědců zase konstatují své vlastní předpoklady. Důkazy samozřejmě chybí a tak diskuse pokračují. Dokonce je i pravděpodobné, že Nanshiungosaurus byl vybaven lícními vaky, které zadržovaly zrovna pojídanou potravu. Ostatní therizinosauroidi i segnosauroidi byli zdá se všežravci, snad ani Nanshiungosaurus nebyl výjimkou. Měl malou hlavu a výrazné, čtyřprsté zadní končetiny. Při svých toulkách pravěkou krajinou si rozhodně musel dávat pozor, jelikož se mohl setkat s přímo hrůzu nahánějícími predátory...
Jeho popis můžete najít v knize Gerrieho McCalla "Speciální průvodce - Dinosauři od Allosaura k Tyrannosaurovi" z roku 2005.

Příště Elmisaurus!

středa 23. dubna 2014

Pravěk v Čechách-Obrovití chobotnatci

K napsání tohoto článku mi pomohl především doslov z knihy Josefa Augusty "Zavátý život". V té můžete najít podrobnější informace...

Jméno živočicha: Deinotherium,
Období: Pozdní Miocén, před 10 milióny lety.
Roku 1863 se přihodila v Českých zemích, tehdejší součásti Habsburské monarchie, obdivuhodná událost. Na železniční trati vedoucí z Brna do České Třebové, v místech, kde cesta prochází Opatovském, zřítil se tehdy ohromný kámen u překopu. Dozorce trati Štěpánek musel takovému problému věnovat pozornost, aby mohly vlaky i nadále místem projíždět. Padlý kámen ovšem nezpůsobil problémy, nýbrž velikou radost. Svým pádem totiž zcela odkryl zachovalou kostru prazvláštního zvířete s nepříliš dlouhým chobotem a podivně vyhlížejícími kly, usazenými na dolní čelisti. Štěpánek byl velmi pohotový a okamžitě vytvořil nákres fosilie. Brzy nato byli na Opatovsko povoláni vědečtí pracovníci z Prahy, univerzitní profesor Julius Sax a Antonín Frič, pozdější slavný paleontologický pracovník, toho času však zatím jen asistent Národního muzea v Praze. Objev je určitě naprosto uchvátil. Ten tvor, kterého tam našli vtisknutého ve skále, byl Deinotherium. Leželo tam, uzavřeno v hornině z pozdního Miocénu a do té chvíle ještě čekalo na svůj tak významný nález. Pohřbeno bylo i s kmenem třetihorního jehličnanu. Z nějakého důvodu se tehdy Antonín Frič domníval, že díky tomu muselo zahynout přirozenou smrtí. Nicméně, kámen, který se tehdy odloupl a spadl na trasu železniční trati, byl vrahem. Až profesor Josef Augusta s pomocí archívu doktora Jaroslava Pernera dokázal usoudit, že smrt Deinotheria mělo tragický sklon (čímž se také zabývá jeho povídka Smrtící bouře, mapující smrt tohoto tvora na Opatovsku). Ještě jedním byl však tento nález výjimečný. Například famózní vědec Georges Cuvier předpokládal, že Deinotherium, známé v té době již z mnoha dalších částí Evropy, že jde vlastně o pravěkého tapíra. Důkazem pro něj byl fosilní chrup. Kvůli pozdějšímu nálezu z Německa zase došlo k mylnému tvrzení, jež tvrdilo jediné: Deinotherium je vyhynulý hroch. Ale až opatovské Deinotherium, tak výtečně fosilizované ve skále, prozradilo paleontologům skutečnost. Byl to obrovitý chobotnatec a je poctou, že žil i na našem území...


Na dvou přenídherných obrázcích vidíte Deinotherium v podání mistra Zdeňka Buriana. O čem bude další část, to Vám neprozradím, ale těšte se na ni!

úterý 22. dubna 2014

Greererpeton

Greerpeton ("obojživelník z Greeru") byl jedním z prvních suchozemských temnospondylů. Na naší planetě se vyskytoval v raném Karbonu, před 345 až 328 miliony let. Na délku Greererpeton dosahoval až 1,5 metru a vážil asi 10 kilogramů. Hlava byla nízká, plochá a lebka celkově měřila 18 centimetrů. Páteř tohoto obratlovce tvořilo 40 obratlů, což je dvakrát více, než u ostatních temnospondylů. Tento tvor měl ještě mnohé z dob přechozích. Po svých předcích-rybách-zdělil rýhy na lebce, jež vyznačují přítomnost kanálků postranní čáry. Ta rybám normálně slouží k identifikování chvění a pohybu vody, pokud ji však také měl, jak ji Greererpeton využíval je nezjištěno. Protože se však lebka výborně zachovala, jsou si paleontologové v celku jistí tím, že střední ucho Greererpetona bylo spíše nevyvinuté. Znamená to, že se lišil od současných obojživelníků. I když je nález zachovalý, vědci si stále nejsou jisti, do jakých skupin mají Greererpetona zařadit. Někteří zastávají názor, že jde opravdu o člena skupiny Temnospondyli, značí o tom i mnohé podobné charakteristické znaky, ale někteří jej naopak považují za ichthyostegaliana. Co je však jasné, patřil do čeledi Colosteidae. Tato čeleď bývá naopak častěji přiřazována k rodině Anthracosauria. Nikdo neví. S určitostí však můžeme říci, že obýval bažiny pravěké Západní Virginie a šlo o dravce...
Popis Greererpetona najdete v knize Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat z roku 1999, na straně 51.

Příště Cistecephalus!

pondělí 21. dubna 2014

Boj mezi příšerami: Tlustolebý souboj (2/2)

A je tu další pokračování mého příběhu Boj mezi příšerami! Kdo se stane vítězem této bitvy? Pachycephalosaurus, nebo Dromaeosauři? To se již brzy dozvíte!

Boj mezi příšerami: Tlustolebý souboj, část 2.:
Dromaeosauři se shromáždili nedaleko ležícího Pachycephalosaura. Jeho stádo mu nevěnovalo žádnou pozornost. On sám také jen ležel a díval se kamsi do dálky. Dromaeosaurů bylo pět, Pachycephalosaurus byl sám. Pokud by se náhodou nestalo, že by se jeho stádo vrátilo a zachránilo ho, mohl by se stát objetí predátorů. Dromaeosauři se rozdělili. Tři jedinci zůstali na místě, zatímco další dva obešli planinu, aby jeden mohl na kořist zaútočit z druhé strany. Ten poslední Dromaeosaurus fungoval jako taková pojistka proti stádu Pachycephalosaurů, kdyby se náhodou dozvěděli, co se děje a vraceli by se s pomstou, tento Dromaeosaurus by zbytek své smečky varoval a všichni by tak byli schopni rychle zmitet. Pachycephalosauři totiž kvůli své tlusté lebce nejsou tak rychlí, jako Dromaeosauři. Tři dravci se připlížili až na deset metrů ke svému příštímu obědu. Poté zaútočili. Dvěma z nich se hned podařilo skočit býložravci na bok. Překvapený Pachycephalosaurus jen padl na zem. Třetího raptora už ovšem odrovnal silnou ránou do kotníku levé zadní končetiny. Noha byla zlomena a Dromaeosaur s bolestí ulehl k zemi. Pachycephalosaurus měl i tak velké problémy se zbylými dvěma nepřátely. Srpovité drápy, které mu zaryly do kůže, aby se na něm udržely, způsobily krvácení. Z boků Pachycephalosaura tak tekly proudy krve. Záložní hlídka mezitím čekala na druhé straně plání. Pachycephalosauří stádo uslyšelo bojovné hučení zvířete svého druhu. Zaposlouchali se a obrátili hlavy směrem k místům, odkud řev vycházel. Tak už docházelo k úplnému masakru! Raptor, který měl zaútočit z druhé strany, už svůj úkol také splnil. Nepovedl se mu ale skok a tvrdě dopadl na zem. Pádem si zlomil pravou přední končetinu a tak si ji opodál ošetřoval. Pachycephalosaurus se najednou mocně otočil a padl na bok. Rána sevřela dalšímu z dravců jednu přední končetinu. Váha asi sta kilogramů tak vykonala své. Poslední zdravý a ještě útokem zcela živý Dromaeosaurus začal vydávat sičivý zvuk, který se nesl na míle daleko. Záložní raptor vmžiku přiběhl. Byla totiž potřeba nějaká posila, když byli všichni ostatní odrovnáni. Ukázalo se, že i když tento tlustolebý dinosaurus prohrál souboj se starším jedincem svého druhu, nemíní se tak snadno vzdát v opravdovém souboji na život a na smrt. I tak byl ale již značně vysílen a odrazit ještě dva predátory pro něj muselo znamenat obrovský problém, zvlášť, když ani jeden z nich nemá sebemenší zanění, zatímco z něho vytéká řeka krve...


Stádo i poměrně hloupých Pachycephalosaurů se ale zachovalo trochu jinak, než si dravci mysleli. Tentokrát vydal mladý samec žalostné bučení. Ve skutečnosti se jednalo o volání o pomoc. Starý samec, který předtím svého mladého vrstevníka porazil, vyrazil vpřed. Žalostné bučení ale Pachycephalosaurus vydával zrovna ve chvíli, kdy už neměl nejmenší naději na přežití. Když starší samec přiběhl na místo bitvy, uviděl dva Dromaeosaury při obědě. Nemohl však přemýšlet, co se vlastně stalo, on prostě uslyšel volání o pomoc a vrhl se na Dromaeosaury, i když svému "příteli" už život zachránit nemohl. Rozběhl se proti jednomu z nich a silou své tlusté lebky jej vyhodil do vzduchu. Rána padla přímo do dravcova krku. Jakmile spadl, hlasitě sýpal bolestí. Druhý Dromaeosaurus popadl velký kus masa z kořisti a než se starý obránce naděl, už po něm nebylo ani památky. Jen krvavá stopa z fláku masa, jež směřovala k lesu, označovala, kam utečenec odběhl. Ti další Dromaeosauři, šetříce si zlomené ruce a nohy, nevěnovaly mrtvole žádnou pozornost. Starý samec se po nich však vrhl. Jednoho z nich opět téměř vyhodil do vzduchu. Druhý takřka utekl jeho zlosti, při útěku však nedával pozor na kamení při zemi a zlomil si děsivý srpovitý dráp. Nakonec všichni Dromaeosauři odběhli pryč. Zranění, která jim byla způsobena, musela být smrtelná, neboť tlustolebí ještěři dokáží při obraně napáchat pořádnou škodu. Žádná lítost nad smrtí mladého samce ale nepadla. Život pak šel dál, v časech, kdy smrt číhala na každém rohu a byla vlastně nevyhnutelná...

Název příští části zní "Srpodrápý souboj"! Pokud se Vám tento příběh líbil, komentujte, budu za to velmi rád...

neděle 20. dubna 2014

Eocasea martini-Nový druh synapsida

Po nějaké době zase došlo k celkově významnému nálezu. Došlo totiž k objevu nového druhu plaza, který by podle paleontologů mohl být jedním z nejstarších předků býložravých plazů i savců, synapsida jménem Eocasea martini. Tvor žil v Kansasu, Spojených státech amerických, před asi 300 miliony lety, na samém konci období Karbonu. Podle studií nalezených zubů by se dalo usuzovat, že ještě stále šlo o masožravé zvíře, živící se zřejmě hmyzem. Eocasea martini totiž nedosahovala příliš úctyhodných velikostí na to, aby skolila větší kořist. Její délka činila 20 centimetrů a přesto, že byla robustnější stavby těla, nemohla vážit ani 2 kilogramy. Druhové jméno "martini" bylo tomuto zvířeti dáno na počest doktora Larryho Martina, známého paleontologa, jenž jako první shromáždil před více než rokem fosilní materiál mladého jedince nově objeveného živočicha, a který bohužel po těžké nemoci zemřel minulý rok. Jörg Frönisch z Berlínského přírodovědného muzea prohlásil, že Eocasea martini patří mezi nejstarší známé synapsidy vůbec, a je tak i jedním z nejstarších zvířat příbuzným nám, savcům. Profesor Robert Reisz konstatoval, že mladší jedinci Eocasei snad mohli být i býložravci a až postupně s rostoucím věkem převedli svůj záměr na masitou stravu. Je to úžasný a potěšující nález, snad takových v tomto roce ještě přibyde...

Doufám, že Vás nový objev potěšil stejně, jako mne, líbil-li se Vám tento článek, komentujte či hodnoťte hvězdičkami...

sobota 19. dubna 2014

Nový druh mloka ze Spojených států

Před nedávnem došlo v Arkansasu k objevu nového druhu obojživelníka. Jedná se o mloka, jenž byl pojmenován Eurycea subfluvicola, česky by se dal nazývat mločík říční (i když české jméno zatím přesně stanoveno nemá). Popsali jej herpetologové z University of Tulsa, Fish Comission a Arkansas Game. Tento nález je samozřejmě pro herpetology a další přírodovědce velmi důležitý, protože zase potvrzuje, jaká druhová diverzita se na naší planetě vyskytuje a jak mnoho druhů ještě čeká na svůj objev, a čekat možná bude i po další desítky či stovky let. Mločík říční byl poprvé pozorován v Lake Catherine State Park, což je v Arkansaské oblasti s názvem Hot Spring Country. Analýzy sebraného DNA mloka prozradily, že se podobá jinému, celkově i podobnému obojživelníku, mločíku rýhovanému (Eurycea muliplacata). I tak je však geneticky trochu odlišný. Samci nově objeveného mločíka říčního měří asi 3,5 až 4,5 centimetru, zatímco samice jsou trošku větší, na délku dosáhnou až 4,8 centimetru. Klasická délka samců i samic se však i tak pohybuje okolo 35 milimetrů. Prozatím je mločík říční znám pouze ze dvou lokalit, první je již zmíněné Hot Springs a druhým je Slunger Creek, ležící nějakých 135 metrů od sebe. "Je to jeden z nejvíce geneticky odlišných nových druhů mločíků, jaký jen mohl být v posledních 70 letech objeven na území US." říká doktor Bannett, herpetolog podílející se na mločíkově popisu...

Hned zítra napíši ještě o dalším, nově objeveném tvorovi, který ale pro změnu nepochází z 21. století, ale z dávné minulosti...

pátek 18. dubna 2014

Správce dinosauřího parku - Záchrana a překvapení

Přináším další část Správce dinosauřího parku, týdeníku ošetřovatele Dana Jamesona, který v posledních pár týdnech prožil nevídané a nebezpečné dobrodružství...

Záchrana a překvapení

Jakmile jsme vrtulník zahlédli, utíkali jsme na co jen nejvýše položené místo, začali jsme na něj volat a mávat rukama. Pilot si nás určitě ihned všiml a také okamžitě začal přistávat. Situaci však komplikoval neuvěřitelně silný vítr. Po téměř čtvrt hodině neúspěšného klesání helikoptéra konečně přistála. Její pasažéři ale nebyli z Dinosauřího parku. Také proto mě poté, co vystoupili, zaujal ten nápis na stěně vrtulníku: Operace Hon na Kronosaura. Pilot byl američan, ale ostatní členové posádky mluvili španělsky. "Co tady děláte?!" zeptal se nás zděšeně pilot. "To by bylo na dlouhé vyprávění. Uvízli jsme tu při jedné expedici." odvětil jsem v rychlosti, ale vyrušil mě děsný řev. Byl to ten Ceratosaurus, jenž mne asi hodinu předtím pronásledoval. "Do vrtulníku. Dělejte!!!" zařval američan. Než jsme se naděli, ocitli jsme se již ve vzdušném prostoru. Ceratosaurus na vrtulník strašně řval. "Vy budete z Dinosauřího parku, že?" zeptal se nás američan, přičemž spolehlivě řídil helikoptéru. "Jak to víte, pane?" optal se ho Tim. "No, zkrátka, výpravy koho dalšího jezdí na Isle of Die?" uchechtl se pilot. Další členové posádky se na nás dívali spíše s odstupem, velmi nedůvěřivým pohledem. "Operace Hon na Kronosaura, helikoptéra číslo 14, americko-kostarická posádka, přistaneme na Tedově ostrově, opakuji..." hlásil američan do vysílačky. Bylo nám s Timem jasné, že se už brzy ocitneme zpět v naprostém bezpečí Dinosauřího parku. A to se také stalo. Helikoptéra přistála na pobřeží. Tam již stála spousta lidí, mezi nimi i Charles. Jen co jsem vyšel z helikoptéry, okamžitě jsem byl přivítán, stejně tak i Tim. "Nemyslel jsem si, že můžete být na živu. Poslali jsme pro Vás čtyři výpravy, ale žádná z nich nebyla úspěšná! Kromě toho, že ta první hned našla Olivera." prohlásil radostně Charles. "Kdy se konal pohřeb? Moc mě mrzí, že jsem na něm nebyl..." odvětil jsem dívajíce se do země. "Pobřeb se konal ve státech," smutně vydechl Charles, "i když z jejich těl mnoho nezbylo." "Charlesi, jak to myslíš?" optal jsem se. "Však víš, ti dva, které zabil Kronosaurus nedaleko našeho ostrova-pracovníci parku," odpověděl Charles, "ale důležité je, že ty žiješ! A to je na tom to nejlepší! Vlastně žijete vy dva. Byla to hrozná expedice, ale nikdo naštěstí nezemřel. A teď už pojď, dáš si teplou sprchu!" "Cože?" položil jsem mu nechápavou otázku...

"I ty starý brachu!" zvolal na mě kdosi a hned mě objal, aniž bych věděl, kdo to je. Jakmile jsem se vzpamatoval, uviděl jsem před sebou Oliverův obličej. "To není možné! Je tohle jen sen?" řekl jsem s překvapením. Zdělil jsem Oliverovi, že přece zemřel, že jej zabili Raptoři, ale on mi hned vše vyložil na pravou míru. Pověděl mi, že zatímco mi padali z kopce, síťovou pistolí skolil jednoho z Raptorů, poté popadl klacek, aby se bránil dál, ale jeden z dinosaurů na něj skočil a on padl na zem. To byly scény, jež jsem viděl. Pak však následovaly i ty, jež jsem viděl nemohl. Oliver se klackem po Raptorovi ohnal a ten spadl, ale hned se zase postavil. To už však Oliver pádil do lesa. Raptoři se hnali za ním, ale on dokázal vylézt na vysoký blahočet, div se pod jeho nohama všechny ty větve nezlámaly. Raptoři ho na stromě udrželi dvě hodiny. Poté odešli. Oliver znal jejich chování a musel na stromě přečkat celou noc. Ráno hledal zbytek výpravy. Došel na pobřeží a o pár hodin později po nás pátral. Z důvodu toho, že nás nenašel, myslel, že již nežijeme. Tak takhle se to tedy stalo! Proto na místě údajné Oliverovy smrti nebyly kusy masa, žádná mrtvola a ani kapka krve... Ani nevíte, jak moc jsem z toho rád...

Možná to vypadá, že trable byly vyřešeny, ale skutečné problémy zase přijdou... Možná dokonce dříve, než byste čekali! O tom ale v příští části!!!

čtvrtek 17. dubna 2014

Boj mezi příšerami: Tlustolebý souboj (1/2)

Pokud Vám náhodou unikly předchozí příběhy z mé série Boj mezi příšerami, bez potíží je najdete v rubrice Příběhy na vyprávění .

Boj mezi příšerami: Tlustolebý souboj, část 1.:
Na malé pláňce u lesa v pravěké Albertě, provincii dnešní Kanady, před 75 miliony let, pásl se starý Pachycephalosaurus, tlustolebý ještěr asi 2 metry dlouhý, žijící ve stádech. Tento samec ovšem svou skupinku ztratil a tím přišel i o nejdůležitější ochranu. Jeho zbraň, silná vyvýšená lebka opatřená tvrdou kostí, mu už teď nemusela při obraně příliš dobře posloužit. Byl totiž dehydrovaný, hladový a k tomu ještě zraněný. Na stehně levé zadní končetiny se rýsovala obrovská podlouhlá rána. Způsobil mu ji únik před predátorem. Když stádo utíkalo před dravcem rodu Albertosaurus, náhodou starý Pachycephalosaurus zaškobrtnul a sjel po dlouhém ostrém kameni, jenž mu způsobil tuto vysilující bolest. Stádečko uteklo kamsi do lesa. Starý samec měl štěstí, že před hladovým Albertosaurem vůbec unikl, s rozedřenou končetinou rychle běžet nedovedl. Nyní byly jeho smysly zcela otupeny. Jediné, co potřeboval, bylo najít nějaký malý pramínek studánky a napít se čisté vody, která by mu dodala trochu energie. Ani na šťavnaté kapradiny, rozléhající se široko daleko, kam jen oko dohlédlo, nedostal chuť. Občas odlomil koneček jedné z nich, ale příliš se nad nimi nepovznesl. Viděl jen několik centimetrů před sebe, to, co bylo dál, tvořilo jen nějaký mlžný oblak. I čich už neměl dobrý. Alespoň, že sluch mu ještě dobře sloužil. V tom uslyšel varovné volání. Vydával po nějaký druh pravěkého ptáka. Zvuk vycházel z lesa. Hned nato uslyšel Pachycephalosaurus skřehotání nejstrašnějších dravců, brutálnějších, než Albertosaurus. Byli to Dromaeosauři. Tito dinosauři, vzdáleně příbuzní ptákům, jsou vybaveni srpovitým drápem na prstu zadní končetiny, který užívají jako hák pro zachytnutí se do tvrdé kůže kořisti. Tlamu mají plnou ostrých, dozadu zahnutých zubů, které kůži trhají a rychle se prokoušou až k masu nebo tepně, kterou jednoduše přetrhnou a oběť vykrvácí. Ale co měl starý Pachycephalosaurus dělat? Spustil alespoň výrazný řev, aby jím případné útočníky odradil. Ale brzy poznal, že smečka Dromaeosaurů už musí stát okolo něj. I když špatně viděl, rýsovaly se ve vyschlých očích malé siluety predátorů. Ve vteřině ucítil, jak jeden z Dromaeosaurů skáče na jeho záda. Rychle se po něm ohnal svou těžkou hlavou a zasáhl svůj cíl. Vrazil svou zbraň přímo do Dromaeosaurova hrudního koše. Kašlající dravec se musel vzdálit, aby se uklidnil a vyrovnal se zraněním. Hned nato však další Dromaeosauři skákali po Pachycephalosaurovi, který už nestačil odrážet jejich útoky. Za chvíli jeho život definitivně skončil...


Dromaeosauři vítězně hodovali na jeho mrtvole. Starý samec neměl před svou smrtí nejmenší potuchy o tom, že záchrana se nacházela velmi blízko... Na žluté pláni, kousek odsud, odpočívalo jeho bývalé stádo. Dva samci se prali o samici. Nejprve na sebe pokřikovali hlubokým hrdlením zvukem a snažili se zahnat svého soka, aby se tak vyhnuli případným zraněním. Nepomohlo to však. Proto se rozběhli proti sobě. V poslední chvíli mladší samec trochu ustoupil a starší ho tak bouchl svou těžkou lebkou do boku. Mladší samec ze sebe vydal bolestivý zvuk. Hned nato se samci znovu rozběhli a tentokrát to sebe narazili hlavami. Byla to ohromná rána. Jakmile se srazily, ozvalo se hlasité ťuknutí. Mladší samec to vzdal. Utekl do pozadí, aby si vyléčil uraženou pýchu. Starší se obrátil na samici, ale ta na něj jen zařvala, jako by mu tím chtěla dát najevo, aby se ztratil. Celá tato bitva tedy byla na nic. Ostatní členové skupinky se zvedli a šli se pást na kapradinách. Slunce nádherné svítilo a na pláň z lesa vyšlo stádo Parasaurolophů. Žádné zvíře však netušilo, že se blíží nebezpečí. Zazněl výhružný řev, pocházel z hrdla Albertosaura. Dromaeosauři se rozutekli a museli mu zanechat Pachycephalosauří mrtvolu. Jen se prohnali plání a zase jakoby se vytratili z povrchu zemského. Albertosaurus se nasytil, ale Dromaeosauři si z vlastně uloveného dinosaura utrhli jen pár kusů masa a měli hlad. Všimli si ovšem mladého samce Pachycephalosaura. Ležel na boku, uražený z porážky souboje a byl výborným předpokladem pro příští oběd...

Snad se Vám tento příběh líbil, pokračovaní se pokusím zase napsat v co nejbližší době...

středa 16. dubna 2014

Canobius

Canobius byla další z mnoha pravěkých ryb prvohorních moří. Tento druh žil tentokrát v raném Karbonu, před asi 340 miliony let ve skotských bažinách, které sdílel s některými (mnohem) většími zástupci zvířecí říše, jako byl přerostlý hmyz nebo velcí obojživelníci. Canobius do tohoto světa zapadal, ale byl nesmírně malý-pouhých 7 centimetrů dlouhý, jako dnešní zlatá rybka. Ale v porovnání s ní měl některé výjimečné znaky, důležitější, než ryze zlaté šupiny. U podtřídy primitivních paprskoploutvých ryb, Actinopterygii, totiž můžeme pozorovat nové vývojové znaky, jež zasáhly evoluci lebek těchto vodních živočichů. Jazylkové a lícní kosti se zde postupně napřimují, což ovšem znamená jediné: Čelisti byly zavěšeny rovnou pod mozkovnou. Jakou to mělo výhodu? Předchozí ryby takový znak neměly a když se vyvinul u podtřídy Actinopterygii, měly tyto ryby velkou výhodu, a to velké otevření úst a zvětšení žaberního prostoru za čelistmi. Canobius byl tedy rychlý, mrštný a mohl se živit většími zvířaty, než jeho dávní předkové. Zdá se ale, že i tak tato ryba dávala větší přednost planktonu před některými larvami hmyzu. Stejně, jako jemu příbuzný pozdější Platysomus, i Canobius má mnohé z typických znaků ryb uzpůsobených pro život ve slané i sladké vodě...
Popis této praryby můžete najít v knize "Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat" z roku 1999.

Příště Greerpeton!

úterý 15. dubna 2014

Objev Segnosaura

Píše se rok 1973 a mongolsko-sovětská paleontologická expedice nachází v poušti Gobi, v nitru Mongolska, fosilizované zbytky pro vědu zcela nového dinosaura. Popisu tohoto tvora se ujal o šest let později, v roce 1979, známý mongolský paleontolog Altangerel Perle. Je sice pravda, že z nálezu se dochovala pouze malá část lebky, ale právě lebka je často rozhodující, pokud jde o rekonstrukci daného zvířete. Takže Perle tedy zhotovil popis nového druhu dinosaura. Bylo to něco velmi neobvyklého-v 70. letech se totiž paleontologové domnívali, že všechny hlavní skupiny dinosaurů jsou již známy. Náhle však došlo k popisu tvora, který patřil do zcela nové, nepříliš prozkoumané skupiny dravých dinosaurů, i když se možnám choval celkově odlišně. Nově popsaný živočich vypadal neuvěřitelně záhadně. Perle mu dal jméno Segbosaurus galbinensis. Až o pár let později zasvítilo na potemnělou záhadu více světla. Nalezeny byly končetiny. Ale ačkoliv Segnosaurus musel podle všech známých a důkladně probádaných ostatků patřit mezi theropody, chodidla zvířete se od chodidel jiných zástupců této skupiny dinosaurů výrazně odlišovala. První prst byl totiž u theropodů značně zmenšený, s kotníkovým kloubem neměl žádný kontakt. Ale u Segnosaura tomu tak nebylo, první prst byl s kotníkovým kloubek spojen a navíc, dotýkal se ještě země. Další odlišnost od dalších theropodů. Jak ale vědecké práce pokračovaly, Perle se svými spolupracovníky posléze zjistil o Segnosaurovi i o dalších zástupcích čeledi Therizinosauridae, kam řadíme také Therizinosaura (který byl ještě krátce před vytvořením nové čeledi považován za obrovskou želvu), roku 1980 Perlem a Barsboldem popsaného Erlikosaura či Deinocheira s podivně dlouhými předními končetinami. Segnosaurus byl zkrátka podivně vyhlížející theropodní, therizinosauroidní dinosaurus a i přes všechny důkladné výzkumy zůstávají některé z jeho tajemství neodhaleny, včetně toho, že nevíme, byl-li opeřený nebo ne...

O dalším významném paleontologickém objevu již ve velmi blízké době!

pondělí 14. dubna 2014

Pravěk v Čechách-Čeští dinosauři

Na nějaký čas jsem si dal od Pravěku v Čechách přestávku, ale odteď se jej budu snažit psát opět co jen nejčastěji to půjde...

Místa: Holubice u Kralup nad Vltavou, Srnojedy na Pardubicku, Mezholez na Kutnohorsku a Brno
Období: Svrchní Jura až Křída.
Je pravda, že některé státy sousedící České republice mají na dinosaury mnohem větší štěstí. Jsou to hlavně Polsko a Německo. Zatímco z Polského Krasiejowa pocházejí zkameněliny primitivních dinosaurů z doby triaské, Německo proslulo nálezy dinosaurů z lomu Solnhofen v Bavorsku, kde došlo také k objevu praptáka Archaeopteryxe. Ke vší smůle, tato území nejsou až zase tak daleko od českých hranic, i když těch pár desítek kilometrů v podobě několika centimetrů na mapě tvoří. Důvodem, proč u nás mnoho dinosaurů nalezeno nebylo, je velká evropská záplava. Česká republika byla z valné většiny po téměř celé druhohory pod vodou. Ovšem, i tak se Česká republika přece jen může chlubit několika výjimečnými nálezy dinosaurů. A to by to nebyly významné české fosílie, aby za jejich výzkumem opět nestál slavný profesor Antonín Frič! Roku 1878 totiž popsal nový druh dinosaura, jehož pozůstatky byly odkryty u obce Holubice u Kralup nad Vltavou. Dal mu jméno Procerosaurus exogyranum. Dodnes však není zcela jisté, šlo-li skutečně o dinosaura nebo jen nějakého "nedinosauřího plaza". Abychom v tom měli jasno, "Procerosaurus" je pouze mladší synonymum pro název zvířete rodu Tanystropheus, což rozhodně nebyl dinosaurus, ale jakási šestimetrová "ještěrka" s krkem, který tvořil téměř polovinu jeho šestimetrového těla. V letech 1893 a 1905 však na seznam českých dinosaurů přibyly dva další druhy; Albisaurus albinus a A. scutifer. Albisaurus v doslovném překladu znamená "ještěr od Labe". Podklady pro Fričův popis byly objeveny v Srnojedech na Pardubicku. Podle Friče byl Albisaurus členem čeledi Iguanodontidae, případně šlo o zvíře zástupcům této čeledi velmi podobné. Dnes však vědci popis neuznávají a tvora považují za nomen dubium (dinosaurus neexistoval). Paleontologové totiž tvrdí, že mohlo jít, podobně jako v případě "Procerosaura", pouze o nedinosauřího plaza. Avšak v roce 2011 proběhla analýza Albisauřích kostí s výsledkem, že mohlo opravdu jít o zástupce tak slavné skupiny plazů, jako byli dinosauři. První prokazatelný nález dinosaura na našem území byl učiněn v roce 2003 v Mezholezu na Kutnohorsku. Nálezce Michal Moučka se údajně vydal hledal fosilní ústřice, když náhle spatřil ze skály vyčnívající kousek fosilizované kosti. Zatím posledný objev se udál nedávno-v roce 2013. V okolí Brna byly nalezeny zbytky theropodního (nejpravděpodobněji masožravého) dinosaura ze svrchní Jury...


Na prvním obrázku vidíte nalezenou stehenní kost Iguanodonta, zatímco na druhém rekonstrukci Iguanodonta ze seriálu BBC Putování s dinosaury. Další část Pravěku v Čechách již brzy!!!

neděle 13. dubna 2014

Boj mezi příšerami: Když se střetnou dva T-Rexové (2/2)

Sliboval jsem sice, že pokračování napíši až za týden, ale nakonec jsem si řekl, proč jej nenapsat rovnou dnes? Snad se Vám tato část bude líbit...

Boj mezi příšerami: Když se střetnou dva T-Rexové, část 2.:
Pomalu se blížilo pozdní odpoledne a nad krajinou se objevil obrovský černý mrak. Pět minut nato začalo pršet. Dešťová voda zbarvená černým prachem, který skály pokrýval, stékala dolů a odhalovala skutečnou, šedou podobu skály. Dva Tyrannosauři, mládě s matkou, pochodovali s mrtovolou mladého Triceratopse lesem až k původnímu hnízdišti. Sem tam je do čenichu praštil pach Parksosaura nebo Thescelosaura. Když ale nějakého uviděli, malý ornithopod rychle zmizel. Všechna zvířata v okolí se Tyrannosaurů bála. Dokonce i Alexornisové, sedíce na vrcholku blahočetu. Dokud mohli vidět jen malý kousíček z Tyrannosauřího těla, seděli nehnutě a nevydávali jediné písknutí, i když na vrcholku stromu, který vyrostl do značné výšky více než 8 metrů, jim nehrozilo žádné nebezpečí. Mezitím velký samec T-Rexe pochodoval skalami. Cítil, že už je blízko naší dvojice, stejně jako je blízko jejich kořisti, jež si s sebou nesou do doupěte. Za chviličku přestalo pršet a les jakoby ožil. Všude se ozývaly zvuky roztodivných druhů dinosaurů, občas zazpívali nějací primitivní ptáci, včetně Alexornisů, a Parksosauři začali oždibovat kousky kapradin. Na překrásné květy si sedali motýli a mouchy. Dešťové kapky ještě padaly z listů stromů na zem a zvlhlá půda voněla. Matka s mládětem konečně vykročily z lesa a zamířili k doupěti. To už si jich ale všiml samec a stojíce tak 300 nebo 350 metrů od nich pořádně zařval. Samice pustila malého Triceratopse a zařvala na něj také. Věděla však, že tento řev není žádným uvítáním. Samec zařval znovu a samice mu odpověděla naprosto stejným tónem. Mládě tohle vůbec nechápalo. Nevědělo ani, že ten T-Rex, na kterého jeho matka řve, je jeho vlastním otcem. Samec se náhle podíval na mrtvolu Triceratopsího mláděte a vběhl proti naší dvojici. Matka to vše brala jako vpád na mládě, které chtěl samec zabít. Něco takového se totiž ve zvířecí říši často děje. Rozhoupla svou hlavu a dala samci obrovskou ránu do hlavy. Až teď bylo vidět, jak je samec v porovnání se samicí malý. Měřil o dva nebo tři metry méně! Vyděšený T-Rex zatřepal hlavou a udělal pár kroků vzad. Samice popadla Triceratopse, zavrčela na mládě, které okamžitě pelášilo mezi skály, aby se pro zlý případ ukrylo, a matka vyrazila zpět ke hnízdišti. Ale samec měl velký hlad a chtěl se už opravdu moc nažrat. Kousl samici do špičky ocasu. Ta se rázem otočila, pustila mrtvolu z tlamy a spustila snad ten nehlasitější řev, jaký jen mohla, přímo před samcovým obličejem. Ten však udělal totéž. Pak chytil jednu z končetin mrtvého Triceratopse a sežral ji. To už bylo na samici moc. Takovou provokaci si nemohla nechat líbit! Jakmile samec čelisti zavřel, zakousla se mu do krku a trhla hlavou směrem dolů...


Samec byl velice šokovaný, když samice sevření povolila, on sklonil hlavu a viděl, jak z jeho krku tečou proudy krve. Tento pohled u něj však vyvolal jakýsi bitevní pud a okamžitě narazil hlavou do boku samice. Ona mu ovšem dala silnou ránu zavřenou tlamou přímo do krku. Mládě to vše pozorovalo z bezpečného úkrytu. Nevědělo nicméně, že mezi skalami už stojí opodál smečka Dromaeosaurů a po několik hezkých minut je již sleduje. Boj mezi Tyrannosaury pokračoval... Samec se odhodlal k útoku na levou zadní končetinu, ale samici došly jeho úmysly a celou svou váhou soka převrátila na zem. Protivník řval bolestí. Pokoušel se vstát, ale nějak to nešlo. Byl tak vysílený, že sotva zvedl hlavu. Navíc mohutně krvácel a tak pronikavý řev střídal táhlý kašel. Náhle se ozval pískot mláděte a samice se otočila tím směrem, odkud vyšel. Přiběhla na místo a uviděla smečku Dromaeosaurů útočících na jejího potomka. Malý T-Rexík měl na stehnu pravé přední končetiny velký škrábanec od raptořího drápu. Samice přišla včas a svůj poklad tak zachránila. Smečka Dromaeosaurů se v několika příštích sekundách stáhla. Samice se láskyplně pomazlila se svým mláďátkem, když tu si všimla, že samec jakoby se vytratil z povrchu zemského. A stejně tak mládě Triceratopse. Jen dlouhá krvavá skvrna vedoucí do lesa ji signalizovala, kam její sok unikl. Do dvou minut ho dohonila. Nebyl však již živý. Pouze nehybně držel ukradenou mrtvolu mezi zuby. Samice svůj úlovek znovu převzala a se svým potomkem se vrátila do doupěte. Na Tyrannosauřím samci si pak už jen smlsli Dromaeosauři...

Druhý obrázek je z www.martinoraptor.blog.cz . Příště se utkají dva menší dinosauři, Dromaeosaurus a Pachycephalosaurus! Snad se Vám příběh líbil, pokud ano, komentujte...

sobota 12. dubna 2014

Aralosaurus

Aralosaurus ("aralský ještěr") byl primitivněji vzhlížející kachnozobý dinosaurus. Tento dinosaurus žil v dnešním Kazachstánu v době Křídové, před 85 miliony let spolu se svým blízkým příbuzným, Jaxartosaurem, jenž byl nalezen na stejném místě ve vrstvách stejného stáří. Jméno Aralosaura je odvozeno od Aralského jezera (někdy označovaného jako Aralské moře). Pozůstatky dinosaura totiž byly nalezeny nedaleko od této vodní plochy. Jednalo se o 6 až 9 metrů dlouhého, 5 tun vážícího plaza. Stejně, jako všichni jeho příbuzní, i Aralosaurus byl samozřejmě býložravec. "Kachní zobák" obsahoval tisíc miniaturních zoubků, které výtečně rozmělňovaly potravu. Požíral nízko i vysoko rostoucí rostliny, protože mu samozřejmě bylo umožněno stát a chodit jak na všech čtyřech, tak i po dvou, takže se jednalo z části o bipední zvíře. Na nose měl Aralosaurus pravděpodobně volnou kůži, kterou mohl vdechnutým vzduchem nafouknout a vyluzovat pronikavé zvuky, buďto ke svolávání stáda, nebo pro zastrašení nepřítele či soka stejného druhu. Všichni Hadrosauridi byli nejpravděpodobněji společenskými tvory, žijícími ve velkých stádech a budujících si hnízdiště, v nichž vychovávali mláďata a starali se o ně. Ani Aralosaurus nemohl být výjimkou. Byl popsán Anatolym Konstantinovichim Rozhdestvenskym v roce 1968...
Přesto, že se Aralosaurus v knihách příliš neobjevuje, byl vyobrazen a popsán kupříkladu v publikaci "Speciální průvodce-Dinosauři" od Gerrieho McCalla.


Příště Nanshiungosaurus!

pátek 11. dubna 2014

Správce dinosauřího parku - Ztraceni v džungli

Z komentářů u minulé části Správce dinosauřího parku soudím, že se nemůžete dočkat další části. Snad si ji tedy s radostí užijete!!!

Ztraceni v džungli

Jsme na tomto nešťastném ostrově již více, než týden, a bohužel to vypadá, že naděje na záchranu poklesla na minimum. Snažil jsem se během celého týdne spolu s Timem dostat na pobřeží a zjistit, zda-li je výprava stále na místě, ale neúspěšně. Důvodem totiž bylo, že celé území okolo pobřeží je teritoriem Raptorů. Tito malí dravci jsou tak inteligentní, že si dokáží počíhat na každé zvíře, dokonce i na dinosaura mnohonásobně většího, než oni. My bychom proti nim neměli žádnou šanci. Ukrýváme se tedy ve skalním převisu. V neděli jsme vyšplhali zpět na skálu, kde byl Oliver zabit, ale nenašli jsme tam žádné stopy. Nebyla tam ani krev, neležely tam žádné cáry z oblečení. Zůstala tam jen ta síť ze síťové pistole, kterou Oliver vystřelil na jednoho z Raptorů. Ale byla již rozpáraná. Raptoři zkrátka sežrali celého Olivera, aniž by se měli ochudit o nějakou kapku krve. A co možná nesežrali, odnesli do doupěte svým mláďatům nebo zbytku smečky. Je to samozřejmě strašná představa. I když Oliver nebyl můj nejlepší přítel, jako třeba Fred, a někdy jsem si o něm myslel, že to s přivážením zvířat do parku už přehání, měl jsem ho rád a jeho smrt je pro mě ohromnou ránou. Skalní převis jsme však včera v noci museli opustit, protože se do něj dostal obrovský pravěký had Gigantophis, jenž žil v Eocénní době na území Egypta. Momentálně sídlíme u řeky, kam jsme už předtím chodili lovit ryby. Ke všemu štěstí máme zapalovač a tak můžeme rychle rozdělat oheň. Ohně se většina zdejších zvířat bojí. Například v úterý se po nás ohnal mladý Allosaurus, asi rok starý, ale my ho zahnali pouze tak, že jsem vzal pořádnou větev, přejal na ni oheň z ohniště a začal kolem sebe mávat na všecky strany. Allosaurus zmizel rychleji, než jeho stín. Pravda je ale taková, že říčka je kryta pouze rozsáhlým pralesem a my se nemáme kde ukrýt před deštěm a dalšími výkyvy počasí. Povzbudivou zprávou ovšem je, že se Timova rána na čele, kterou mu způsobil pád do rokle, jímž si však, stejně jako já, zachránil život, zahojila. A co je ještě lepší, máme dostatek obvazů i léků v naší lékárničce, které by nám mohly vystačit po několik měsíců. Nedokáži si však představit, že po takovou dobu bychom zde přežili...

Dnes ráno jsme vystoupili na pláň, kde se to jen hemžilo velkými býložravci, včetně Stegosaurů, Brachiosaurů, Diplodoků, Barosaurů, Apatosaurů, Kentrosaurů i Whuerosaurů, mezi nimi pobíhali malí ornitopodi rodů Dryosaurus, Othnielia a Drinker a z povzdálí je sledoval Ceratosaurus, šestimetrový dravec z doby Jurské. Hledal nejspíše kořist a našel ji. Nebyl to však žádný z dinosaurů, byli jsme to my dva. Utíkali jsme džunglí tak rychle, jak nám to jen naše nohy povolily. Tim se vyhoupl na vysoký cykas, ale větve se pod ním zlomily a on spadl dolů. Spadl ovšem mezi keře a Ceratosaurus si dále všímal už jen mě. Neměl jsem jinou naději, než doběhnout k řece. Když se mi to podařilo, Ceratosaurus, do té chvíle běžící pozadu a zbržďovaný padlými kmeny stromů, dýchal mi již doslova na záda. Skočil jsem do rychle tekoucí řeky. Ceratosaurus pořádně zařval a pak se stáhl. Trvalo mi ovšem asi hodinu, než jsem se z řeky dostal a téměř jsem spadl z vodopádu, ke kterému řeka vedla. Pomohly mi k tomu právě divoké peřeje, díky nimž jsem se zachytil na obrovském kameni a pak už jen vyskočil na pevnou zem. Zrovna před chvílí jsem našel Tima, bohužel má zlomenou ruku. Ale jak si tak povídáme o tom, jak moc rádi se zase vidíme, slyším nějaký zvuk. Je to zvláštní, ale zní to jako helikoptéra!

Omluvám se všem mým kamarádům, že jsem včera nenapsal žádný článek, bohužel jsem však neměl vůbec čas. Teď ho snad budu mít už více a budu zase psát každý den, jak jste zvyklí!!!

středa 9. dubna 2014

Boj mezi příšerami: Když se střetnou dva T-Rexové (1/2)

Tato epizoda bude relativně kratší, i tak však doufám, že se Vám tento příběh zalíbí a že si jeho první část s radostí užijete!

Boj mezi příšerami: Když se střetnou dva T-Rexové, část 1.:
Před 68 miliony let byla již značná část atmosféry znečištěna jedovatými sopečnými výpary. Na území dnešní Montany se ještě pořád rozléhaly rozsáhlé lesy a pláně, tak, jako již několik milionů let předtím, ale sopečná půda už jaksi ukrajovala pozůstatky dávno minulých dob a snažila se ovládnout celou Severní Ameriku. Dinosauři však měli vymřít až o tři miliony let později, kdy byla celá planeta nemocná a vše dokončil pád posla z vesmíru. Teď jsou na tom však dinosauři i celý svět ještě relativně dobře. Nad hustým lesem ční jen jediná sopka, která navíc dýmila naposledy před více, než sto lety. Žádné zdejší zvíře si nemohlo pamatovat, co se tehdy stalo. I tak byl výbuch vulkánu v nedávné minulosti spíše neškodný a kromě části lesa láva nic nespálila. Na pláni u lesa se páslo mnoho býložravců. Bylo tu stádo Ornithomimů, Edmontosaurů, Triceratopsů i Torosaurů a nad nimi občas zakroužili ptakoještěři rodu Quetzalcoatlus. Na větvích stromů švitořili malí pravěcí ptáčci rodu Alexornis. Všichni býložravci si hleděli jídla, ale nevěděli, že se sem blíží nebezpečí. Jeden malý Triceratops uviděl, jak se v houštině zašustilo. Podívalo se na svoji matku, která si zvuku a pohybu ani nevšimla, a pak už se šlo pomalu zvědavě podívat, co to tam vlastně je. Čím blíže bylo houštině, tím více bylo nerozhodné, ale pořád ke keři šlo, až se před ním zastavilo. Dospělí Triceratopsové pomalu začali otáčet své hlavy k mláděti stojícímu proti tichému kapradí. Mládě hledělo směrem ke keři a stálo od jeho listů jen asi deset centimetrů. Náhle jeden Ornithomimus zvedl hlavu a zaskřečel na poplach. Celá planina úplně ztichla, jen stádo Ornithomimů se už hnalo do lesa, kde mělo větší šanci, že predátor narazí o nějaký ten padlý kmen stromu a nedožene je. V křovině to znovu zašustilo a z větví stromů odlétla většina Alexornisů. Vypadalo to, jako v nějakém thrilleru. A najednou z houštiny rychle vykoukla hlava a zastavila se před obličejem vyděšeného Triceratopsího mláděte. Byl to T-Rex, největší predátor své doby a jeden z největších masožravých dinosaurů v historii naší planety...


Bylo to mládě! Měřilo méně než metr na délku a bylo v podstatě takovou miniaturou svých rodičů. Mnozí z Vás by si jistě oddechli, ale mládě okamžitě bralo nohy na ramena, stejně jako Edmontosauři, mezitím, co Triceratopsové a Torosauři smíšili své stádo, vytvořili ochranný kruh a do jeho prostředku nahrnuli všechna mláďata, aby je ochránili. Mládě T-Rexe je totiž vždy předzvěstí příchodu vlastních rodičů. A také, že ano. Z druhé části lesa se ozval strašný řev a najednou vyběhlo stádo Ornithomimů, běžíce jako vylekaní pštrosi. Tyrannosaurus je na jejich útěku překvapil a políčil si na ně z druhé strany lesa, kam běželi. Byla to nepochybně velká samice Tyrannosaura, samci jsou mnohem menší. Mládě k ní okamžitě přiběhlo, ale narazilo do nohy jednoho z Ornithomimů a spadlo na zem. To už ale samice úspěšně drtila tělo malého Ornithomima. Jen, co jej zabila, spolkla ho vcelku. Ale to naší dvojici nestačilo. Hned si všimla toho zvídavého Triceratopsího mláděte, které se nestihlo prosoukat do ochranného valu jedinců svého druhu. Přiběhla k němu a zaťala své 35 centimetrů dlouhé zuby za rostoucí krční límec. Velký samec z Triceratopsího stáda vyběhl proti dravci, ale jen co samice chňapla, bylo po malém Triceratopsíkovi. Býložravec rozvažoval, má-li teď ještě na samici útočit, ale nakonec se k tomuto činu odhodlal. T-Rex sice už téměř zmizel v lese, ale velký samec Triceratopse jej dohnal a způsobil mu dlouhým rohem nad očima krvavou ránu na noze. I když byla samice zraněna, přežila lov i se svým mládětem a se zabitou obětí se už vraceli domů, do hnízda. Tam však mělo samici čekat veli nepříjemné překvapení. Z hor mířil do údolí hladový samec, ucítil pach krve mladého Triceratopsíka a mířil přímo za naší dvojicí...

Líbil-li se Vám tento příběh, můžete komentovat a také hodnotit hvězdičkami... Další část napíši zřejmě příští týden!

úterý 8. dubna 2014

Platysomus

Platysomus byla prehistorická ryba, žijícící v prvohorních mořích od raného Karbonu až po pozdní Perm. Byla jedinečná, protože patřila do čeledi Palaeoscidae. Tyto ryby tvořily narozdíl od jiných prvohorních ryb malou výjimku. Význačně se totiž podobaly již dnes žijícím rybám. Tvarem svého těla především Platysomus připomínal piraně. Paleontologové, kteří se zkoumáním pravěkých ryb zabývají, učinili závěry o tom, že Platysomus byl díky tomuto tvaru těla schopný přežít ve sladké i slané vodě. Nebyl to žádný gigant, jeho délka činila pouhých 18 centimetrů a vážil nanejvýš pár gramů. Čelisti byly svěšeny pod mozkovnou. Díky tomu měl Platysomus větší žaberní prostor a vstřebal z vody více kyslíku. Tato anatomická vlastnost mu však také pomáhla pořádně rozevřít čelisti. Je těžké říci, čím se tento živočich živil, ale je dost pravděpodobné, že významnou složku jeho jídelníčku tvořil plankton. Přece jen, mnoho ryb v 21. století se planktonem živí, a ty pravěké zjevně netvořily výjimku. Tělo Platysoma bylo ze stran sploštělé. Řitní i hřbetní ploutev byly posunuty dozadu, díky čemuž jeho tělo nekladlo ve vodě takový odpor. Zřejmě byl tedy rychlý. Určitě se musel ve vodě pohybovat prohýbáním těla z jedné strany na tu druhou, protože prsní a břišní ploutve byly velmi malé. Ocasní ploutev však byla "vykrojená", takže Platysomus mohl dlouho udržovat přímý směr...
Popis tohoto tvora není v knihách příliš častý, můžete na něj však narazit v knize "Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat" z roku 1999 (český překlad v roce 2013).

Příště popis Platysomovy blízce příbuzné ryby, rodu Canobius!

pondělí 7. dubna 2014

Climatius

Climatius je také označován jako "ostnitý žalok". Tato ryba z rodiny Acanthodii (trnoploutví) žila v pozdním Siluru a v raném Devonu po celé severní polokouli, o čemž svědčí zkameněliny objevené v Kanadě i ve Spojeném království. Climatius nepatřil mezi obry, na délu měřil pouhých 7,5 centimetru, ale stejně byl výjimečný. Nejen, že hrál důležitou roli v tehdejším ekosystému jako potrava větších živočichů, včetně velkých členovců, škorpiónů a jim podobných, ale také jako lovec. Byl to zřejmě aktivní lovec. Svědčí o tom velký a nahoru ohnutý ocas, jako u žraloků. Párové ploutve dokládají úplně to samé. Před nebezpečnými predátory Climacia chránily především ostny na těle (odtud "osnitý žralok"). Pro dravce mohlo být velice obtížné Climacia spolknout, protože tyto ostny vyrůstající z kůže a chráněné rybími šupinami byly ostré jako nabroušená břitva. Ostnů se na jeho těle nacházelo celkem 15. Navíc, přední ploutve byly vyztuženy velkými, kostěnými bodci. Stejně tak hřbetní ploutev. Climatius měl velké oči. Zřejmě se dobře orientoval ve tmě. V dolní čelisti se nacházely malé, ostré zoubky. Když byly opotřebovány, vypadly a byly nahrazeny novými. I tím se Climatius tak moc podobal žralokům. Na počátku Devonu byl však Climatius překonán žraloky a novodobějšími rybami, proto nakonec vyhynul...


Příště Platysomus!

neděle 6. dubna 2014

Hmyz a jeho předci-část 8.-Jepice

Po velice dlouhé době je tu další část mého projektu Hmyz a jeho předci. Předchozí část jste měli možnost si přečíst 17. března 2012, ale teď se to mění. Snad si tento článek s radostí užijete!

HMYZ A JEHO PŘEDCI-ČÁST 8.-JEPICE:
Jepice je skupinou hmyzu s velmi dlouhou historií a také velmi zvláštním způsobem života. Jepice patří do skupiny křídlatých, kam mimo ně řadíme i vážky a další okřídlený hmyz (viz. předchozí část). Historie tohoto prazvláštního hmyzu sahá až do dávného paleozoického období, tedy do prvohor. První jepice se objevily již asi před 320 miliony let, v pozdním Karbonu. Tehdy bylo nicméně v atmosféře tolik kyslíku (asi 35 %, dnes asi o 12 až 13 % méně), že takřka všechen hmyz a další bezobratlí živočichové, členovci, dorostli do gigantických rozměrů. Ani jepice o to vývoj neochudil. Jedním z největších druhů karbonských jepic byla Bojophlebia prokopi, jejíž rozpětí křídel dorůstalo až 45 centimetrů! Mohli byste se tedy shledat s půlmetrovou jepicí. Žila tehdy ve střední Evropě a její zkameněliny byly objeveny v České republice, v Kladně. Za dobu trvající dlouhých 320 milionů let se způsob života jepic vlastně vůbec nezměnil. Nejdelším stádiem jejich života je larva. Dospělci žijí jen pár dnů a pak zase zahynou. Je to velice smutný způsob života. Život dospělců je omezen na pouhé 1 az 3 dny, a to z toho důvodu, že jejich ústa byla redukována na úkor vývoje křídel, bez kterých se předtím larva obešla. Ovšem kvůli této nevýhodě zkrátka nepřijmou žádnou potravu a bez přijímané potravy každý živý tvor zahyne. Tedy i jepice. Oči tohoto hmyzu jsou rozlěleny patrnou rýhou. Přední křídla jsou u dnešních i prehistorických jepic větší, než ta zadní, a to velmi výrazně. I tento hmyz vede velice smutný styl života, stále patří do obrovské rodiny živočichů...

Zajímavost: Jepice mají i přes svůj velmi krátký život velkou úlohu ve zvířecí říši. Larvy jepic žijící ve vodě, kde se také z vajíček vylíhnou, se živí drobnými živočichy nebo úlomky hnijících rostlin, které by mohly jinak znečistit jejich vodní prostředí. A těmito larvami se zase živí různé ryby. Klasifikačně tito tvorové patří do starokřídlého hmyzu...

Snad budu psát články o hmyzu a jeho vývoji od pravěku častěji, ale bohužel to nemohu slibovat...

sobota 5. dubna 2014

Objev Pelecanimima

Psal se rok 1993, když v lokalitě s názvem Las Hoyas v Cuence, Španělsku, trojice místních badatelů A. Diaz Romeral, A. Fregenal a N. Meléndéz našli pozoruhodnou zkamenělinu celé přední části těla pro paleontologii zcela nového dinosaura. Las Hoyas byl vždy známý jako výborné naleziště skvěle zachovalých pozůstatků dinosaurů a dokonce i rostlinných fosilií, především z období Křídy. Nalezená kostra vypadala opravdu bizarně, ale bylo na ní něco, co ji sbližovalo s dnešními ptáky a s pozdně křídovými dinosaury, jako byl proslulý Ornithomimus, Sthruthiomimus ci Dromiceiomimus. Popisu se hned o rok později, roku 1994, ujal paleontolog Bernand Pérez-Morena se svými spolupracovníky a tak dali společně dohromady publikaci o tomto novém teropodovi. Nazvali ho Pelecanimimus polyodon. Jméno "Pelecanimimus" znamená v překladu z latiny "napodobitel pelikána" a druhový název "polyodon" doslova "mnohozubý". Inspirací pro toto podivuhodné druhové jméno bylo množství nalezených perfektně zachovalých zubů. Protože se zachovala celá přední část Pelecanimima, mohla být detailně prozkoumána i lebka a paleontologové zjistili, že spodní čelist lemovalo 150 drobných zubů! Horní čelist jich naopak obsahovala zhruba polovinu, nějakých 70. Navíc byly na prastaré hornině nalezeny otisky kožního vaku, který se nacházel za čelistmi. Mohla v něm být ochovávána zásoba potravy. Tento vak vědce přivedl právě k rodovému jménu, dnešní pelikáni mají totiž také roztažitelný kožní vak. Takže podél čelistí bylo vlastně objeveno tak 220 miniaturních zoubků, nebyly však pilovité a zřejmě jakýmsi způsobem prosévaly Pelecanimimovu potravu. Dinosaurus byl zařazen do skupiny Ornithomimosauria, žádná jiná skupina dinosaurů se tolik nepodobá pštrosům a dalším ptákům jako právě tato. Pelecanimimus mezi ně patřil, ale narozdíl od pozdějších pštrosovitých dinosaurů byl jeho vzhled velice primitivní. V době popisu se badatelé domnívali, že byl opeřený, ale studium pravěkých skal nic takového neprokázalo. Byl to tedy doslova pštros s vypelichaným peřím. Čenich je velice nízký a dlouhý, byl ovšem praktický ke sbírání potravy. Ať už to s tímto podivným dinosaurem bylo jakkoliv, dnes se jedná o jediného dosud nalezeného evropského ornithomimosaura a i přes svou primitivnost je naprosto unikátní...

Pokud se Vám tento článek líbil, nezapomeňte komentovat a hodnotit pod článkem hvězdičkami!

pátek 4. dubna 2014

Správce dinosauřího parku - Boj na život a na smrt

Co se událo za poslední týden Danu Jamesonovi a jeho nejbližším společníkům? To se můžete dočíst hned tady...

Boj na život a na smrt

Tak jsem poprvé navštívil Isle of Die a řeknu Vám, nebylo to teda nic pěkného. Jel jsem tam s Oliverem, který vyrazil na misi. Chtěl najít pár zvířat, která by se nám v Dinosauřím parku hodila. Ale ta nehoda! Je ještě horší, než si myslíte! Prvého dne, to bylo v úterý, jsme přiletěli na ostrov. Všechno bylo v pořádku, viděli jsme skupinku Anurognathů žijících na pobřeží a jejich lovce, podivné Ornitholesty. Tito dravci žili v párech i se svými mláďaty. Nosili jim mrtvé Anurognathy. Oliver hned večer našel stopu, která nemohla patřit ničemu jinému, než tomu, co jsme už znali. Ve výpravě zavládla potemnělá atmosféra. Tato stopa totiž patřila Spinosaurovi. Není to jen největší dravec na ostrově, jakož i vrah pilota Donalda Rodrígueze, ale také největší dravý dinosaurus všech dob. Měřil na délku i víc, než T-Rex, 18 metrů! Při váze 10 tun nebyl příliš rychlý a lovil hlavně ryby, ale co se stane, když se setkáte s tak velkým zvířetem? A k tomu je navíc masožravé... Z toho nám běhal mráz po zádech. První noc jsme přečkali na pobřeží. Ráno se Oliver vydal do pralesa se síťovou pistolí. Rozhodl se, že nám přiveze Archaeopteryxe, které už jednou na své výpravě viděl. A pak... Došli jsme hluboko do lesa a ozval se strašný řev. Byl jsem tam jen já, Oliver a Tim, nikdo jiný, ale něco tam s námi přece jen bylo navíc. Ten řev se ozval znovu a Oliver povídá: "Raptoři, na tenhle hlas, na tenhle zvuk si pamatuju!" Když jsem se podíval na Tima, spatřil jsem jeho zděšené oči. On byl totiž tehdy ten, kdo byl raptory napaden a nechtěl s nimi zažít opakované setkání. Proráželi jsme při běhu větve keřů, občas jsme upadli, protože o všechny ty padlé větve nešlo nezakopnout, hleděli jsme jenom dopředu a doufali, že se někde objeví nějaký urostlý strom, na který bychom vylezli. Ale marně. Smečka Velociraptorů nás za chvíli dohnala, zrovna ve chvíli, kdy jsme narazili na obrovský sráz. Chvíli jsme nevěděli, co máme dělat, ale pak jsem skočil ze srázu dolů. Sjel jsem po kamenité půdě a rozedřel si kalhoty na kolenou. Tim mne hned následoval, ale spadl na hlavu, což nevěstilo nic dobrého. Padaje dolů, viděl jsem něco děsného. Smečka raptorů obklíčila Olivera ze všech stran. Pak už jsem jen zahlédl, jak na poslední chvíli bere do ruky síťovou pistoli, střílí po jednom z raptorů, ten zmatený padá na zem a další raptor skáče na Olivera zezadu, Oliver bere do ruky klacek, ale sotva vstane, raptor je již na jeho zádech. Ozvalo se táhlé lidské volání...

Zprvu jsem tomu odmítal uvěřit. Jakmile jsem se dostal dolů ze srázu, kde se nacházela ohromná trhlina a nad ní dýmala činná sopka, zděšeně jsem na Olivera volal, ale odpovědí mi bylo pouze raptořé houkání. O chvíli později spadl do rokle Tim, měl chudák celou zakrvácenou hlavu. Sundal jsem mu batoh, ve kterém měl lékárničku, zastavil jsem krvácení a hlavu mu obvázal. Obvazu byl bohužel nedostatek, a tak jsem přidal ještě papírové kapesníčky. Byla to pro nás obrovská rána. Zdráhali jsme se vylézt nahoru. Co když tam smečka raptorů zůstává? Noc jsme přečkali v rokli. Ráno jsme zjistilo, že zásoby jídla nám sežrali nějací malí rejskovití savci. Zbyl jen kousek sucharu. Snědli jsme ho a vyšlphali se nahoru do džungle druhou stranou, protější té, po které jsme dolů včera spadli. Naskytl se nám úchvatný souboj dvou Ceratosaurů. Nevěděli jsme, co máme dělat. A abych Vám řekl pravdu, nevím to ani teď. Otřesen z Oliverovy smrti, hluboko v džungli plné pravěkých příšer nemám s Timem žádnou naději...

Jak jste si mohli přečíst, nevypadá to s našimi hrdiny příliš dobře. Pokračování za týden!!!

čtvrtek 3. dubna 2014

Boj mezi příšerami: Hrozivé bažiny (3/3)

Všechny minulé části najdete v rubrice Příběhy na vyprávění .

Boj mezi příšerami: Hrozivé bažiny, část 3.:
Velcí predátoři se normálně v bitvách nesetkávají a snaží se jim vyhnout. Ovšem tady to bylo něco jiného. Oba se chtěli trefit do stejné kořisti a narazili na sebe, Proterogyrinus i Crassigyrinus. Neměli se jak rozhodovat a zatímco vyplašené rybky odplouvaly, pustili se do sebe. Srazili se nejrpve zavřenými čelistmi, ale pak nastala bitva, a to jakmile čelisti otevřeli. Podlouhlé tělo Crassigyrina se v tom všem zmatku míhalo sem a tam, stejně jako Proterogyrinus mával svým dlouhým ocasem. Crassigyrinus otevřel čelisti s unikátní sadou zubů, jejich dvěma řadami, a zakousl se do v té chvíli zrovna zavřených čelistí svého nepřítele a pak sebou začal trhat na všechny strany. Něco podobného dělají žraloci a dělali to také velcí masožraví dinosauři, když se zakousnou do masa oběti nebo potencionálního nepřítele, začnou sebou švihat, pomocí síly celého těla, zuby se mihotají mezi masem a způsobují řezné rány. Pokud se náhodou něco nestane, jako například že by nepřítel nebo oběť utekla, nejčastěji zemře. Právě v tom tkví taktika lovu predátorů. Ale Proterogyrinus nebyl nějaká hračka. Hned své čelisti otevřel a Crassigyrinus musel pustit. To už se mu ale z horní čelisti valila spousta krve, která pak protékala Crassigyrinovými zuby. Proterogyrinus zaútočil zrovna jako dnešní krokodýlové. Prostě se vrhl po sokově krku a zkoušel ho zatlačit hlouběji a hlouběji pod vodu. Když se tak oba dotkli rozvířeného dna jezera, učinil Crassigyrinus rychlý pohyb a najednou byl ze sevření venku. Byl velmi těžce poraněn, ale tuto bitvu nehodlal vzdát. Plaval se však nadechnou na hladinu. Rovněž tak jeho soupeř. Už byli pod vodou velmi dlouho. Ale přeci jen, Crassigyrinus byl pro život ve vodě lépe uzpůsoben, než jeho velmi vzdálený příbuzný a když se nadechl na hladině, nezůstala po něm ani stopa. Tedy kromě pěny na vodě. A té si Proterogyrinus rychle všiml, ponořil se a zachytl mezi zuby Crassigyrinův ocas. Zatímco ho držel, nepřítel otočil zbytek svého těla jemu naproti a zakousl se mu do levé přední končetiny. Pro oba dva to byla velká bolest, voda nad nimi i pod nimi už byla jen červená, občas připlavala nějaká ta rybka, aby sežrala malé kousky masa, které už z ran unikly. Vypadalo to, jako by tento souboj měl zůstat bez vítěze...


Bitva už probíhala více než hodinu a půl. Najednou se na hladině jezera objevil pohyb. Proterogyrinus z něj vylezl na písčitý břeh a pak ke spadlým větvičkám, které směřovaly do vody. Byl celý pokousaný a tekla z něj krev. Crassigyrinus zůstal uvězněn v hlubině jezera. Těžko říct, byl-li mrtev, ale nikde se neprojevovaly známky jehi přítomnosti. Bylo však vidět, že i když možná zemřel, nevzdal se svého života jen tak. Proterogyrinus už neměl naději. Nad karbonským pralesem se pomalu snášelo rudé slunce, jakoby symbolizovalo ten krutý zápas. Poslední třepot křídel vážek zmizel v korunách vysokých Lepidodendronů. Proterogyrinus se už neudržel na nohou a spadl na břicho. Právě umíral. Všude kolem se rozprostřelo bolestné ticho, jako kdyby už byla noc. Jen občas nějaký pravěký obojživelník zastřehotal, nebo spíše zařval, protože v této době všichni obojživelníci vypadají spíše jako plazi a se svou přizpůsobilostí pro život na souši jimi téměř i jsou, ale jinak tu byl Proterogyrinus sám, zcela sám, opuštěn od svých společníků, kteří už celé odpoledne leželi na jednom a tom samém místě, kde dnes začal jeho poslední den. Měl stále otevřené oči, ale náhle se konec jeho ocasu přestal kývat a to znamenalo jedinou věc: Je mrtvý. Pak se podrostem prohnala zase ta Arthropleura, kterou ráno viděl. Proterogyrinus byl pro ni silným nepřítelem, i když byla dlouhá jako auto a její pancíř byl velmi těžký a neprorazitelný. Nevěděla, že narazila na jeho mrtvolu, na mrtvolu Proterogyrina, který dnes svůj život prohrál...

Teď přemýšlím o tom, že bych napsal souboj mezi dvěma jedinci stejného druhu, ale ještě uvidíme...

středa 2. dubna 2014

Dodatek ke včera zveřejněnému článku

Mnohé z Vás asi překvapila zpráva, kterou jsem popsal ve včera napsaném a zveřejněném článku Na britské univerzitě se podařilo naklonovat dinosaura! . Jak jste ale již v komentářích k pravdě došli a jak jsem nakonec k večeru dodal, byl to jen apríl! Včera bylo totiž 1. dubna. Nějaký takový apríl jsem už chystal pár let udělat, ale vždycky jsem si to rozmyslel, ovšem tentokrát ne. Spot není mládě Apatosaura, které bylo naklonováno na John Moore University v Liverpoolu, ale jen mládě klokana, které se narodilo na jedné veterinární klinice v Británii. Že nejde o mládě dinosaura se dalo z fotografie ihned poznat, protože mládě na ní má typicky savčí znaky, především když si prohlédnete jeho hlavičku. Mláďata plazů, kterými dinosauři byli, vypadají úplně jinak, nemají takovou jemnou růžovou kůži a v podstatě je většina plazích mláďat replikami dospělých jedinců. Nebyl jsem ale první, kdo o této zprávě napsal, skutečně se rozšířila některými médii, ovšem také jako aprílový žertík. Naletěli jste?

úterý 1. dubna 2014

Na britské univerzitě se podařilo naklonovat dinosaura!

Během včerejška celý svět šokovala velká zpráva: Mnohé zdroje ji dokonce označují za zprávu tohoto století! Paleontologové a genetici z John Moore University v Liverpoolu, Spojeném království, dali v posledních několika měsících ruce a hlavy dohromady, jelikož při výzkumu kostí Apatosaura vystavených z univerzitním muzeu narazili na něco velmi, velmi zvláštního. Bylo to zachovalé DNA Apatosaura, s čímž jsme se prozatím mohli setkat jen u pár nalezených zkamenělin, ovšem u všech se jedná o kontroverzní téma. Někteří paleontologové totiž předpokládají, že nejde o zachovalé DNA, ale pouze o novodobý výtvor miniaturních živočichů a bakterií, který tyto živoucí organizmy stvořily pod zemí, když byly fosilie ještě zakonzervovány. Nicméně, zde šlo zcela jistě o DNA Apatosaura, a tak se v průběhu zázraku klonování stalo, že se z pštrosího vejce vylíhl malý dinosauřík! Vědecký tým mu dal jméno "Spot". Prozatím je malý Spot ještě v inkubátoru, další pokusy by však měly přijít už za pár týdnů. Jedná se bez diskuse o velký milník genového inženýrství, takový byl prozatím spatřen pouze ve filmu Jurský park, kde došlo k naklonování dinosaurů díky zachovalému DNA v krvi, jež sáli pravěcí komáři, dále se zakonzervovali v jantaru a DNA dinosaurů tak zůstalo neporušeno až do té doby, kdy je odborníci extrahovali a také vložili do ptačích vajec. Z těch se pak vylíhli malí dinosauři. Nicméně každý si myslel, že jde o experiment viděný pouze ve filmu... Pravda je ovšem jiná...


Na prvním obrázku vidíte zatím jedinou zveřejněnou fotografii Spota, mladého Apatosaura, prvního kdy naklonovaného dinosaura, zatímco na druhém jeho možnou budoucí verzi. Také si myslíte, že se jedná o významný průlom v genovém inženýrství, prvním svého druhu?

Nejčtenější