Který pravěký tvor to je? Týden 25. #2

Víte již, že jde o malého Jihoameričana z období pozdního triasu... Dnes se každopádně dozvíte trochu více!

#2: Tento tvor je znám na základě jediné a neúplné kostry. 

https://media3.giphy.com/media/xTiN0IuPQxRqzxodZm/giphy.gif

Co by to tak mohlo být?

Který pravěký tvor to je? Týden 25. #1

Dámy a pánové, nadešel čas 25. týdne soutěže "Který pravěký tvor to je?", jejímž cílem je uvařit vám mozky se strašlivou otázkou - který pravěký tvor to je?! Oč se jedná?! Dobrá, konec s tou komedií, alespoň prozatím. Znovu připomenu, že zúčastnit se může během týdne kterýkoli návštěvník blogu. Vaším cílem je napsat rodový název čtyřmi nápovědami popisovaného prehistorického živočicha, a to do sobotního poledne. Uhodnete-li správně, o které zvíře jde, dostanete v neděli diplom. Pojďme na to!

#1: Tento tvor žil v na území Jižní Ameriky v pozdním triasu.

Klidně začněte hádat, nic tím neztratíte!

Který pravěký tvor to je? Týden 24. - Diplomy

Včera vyšel příspěvek se správnou odpovědí na již čtyřiadvacátou otázku "Který pravěký tvor to je?". A dnes, v neděli, zbývá už jen předat diplomy účastníkům tohoto kola. Velmi za účast děkuji Kaatedocus, která už díky tomu nejspíš drží rekord, a jsem také velmi potěšen účastí Dracovenatora03. Přejděme nyní k předání těchto drobných cen...

Kaatedocus jako první uhodla, že všechny čtyři nápovědy popisovaly malého triasového diapsida rodu Longisquama! Gratuluji k další výhře, a předávám Ti tento diplom, na kterém dva zástupci tohoto poměrně bizarního ještěrům podobného plaza vskutku imponují. Snad se Ti bude líbit.

To ale není vše, diplom za výhru v kvízu totiž patří i Dracovenatorovi03! Byl jsi prvním účastníkem čtyřiadvacátého týdne kvízu, a podle prvních dvou nápověd jsi usuzoval, že mnou popisovaným živočichem byl Kyrgyzsaurus. Byla by to trefa, kdyby další dvě nápovědy jaksi nesměřovaly k naší longisquamě. Pak jsi však v pátek - jen minutu poté, co Kaatedocus napsala správnou odpověď pod čtvrtou nápovědu - správně uhodl, oč se jednalo. Ten časový interval mezi vašimi komentáři je tak malý, že jsem se rozhodl dát diplom za výhru i Tobě. Gratuluji, předávám Ti tento diplom, a doufám, že se Ti bude líbit!

Všimněte si, že se na obrázku se dvěma longisquamami nacházejí i dva zástupci rodu Sharovipteryx - třetího bizarního diapsida z madygenského souvrství v Kyrgyzstánu.

Tak, čtyřiadvacátý týden kvízu je za námi. Zítra vstoupíme do týdne pětadvacátého - o které zvíře v něm půjde? Těším se na všechny případné účastníky!

Který pravěký tvor to je? Týden 24. - Výsledek

Nadešel čas velkého odhalení. Trápil jsem vás velmi těžkým úkolem... Mučil jsem vás... To by mi vesmír neměl odpustit... Ale co na tom záleží, propána! Vraťme se nyní ke všem čtyřem nápovědám 24. týdne kvízu "Který pravěký tvor to je?", a odhalme největší tajemství posledních šesti dnů!

Podle první nápovědy byl tento prehistorický tvor plazem, a žil v období triasu. Podle nápovědy druhé byly jeho pozůstatky nalezeny v Kyrgyzstánu. Třetí, vyloženě technická nápověda, tvrdila, že všechny nalezené fosilní exempláře tohoto zvířete jsou uloženy ve sbírkách Paleontologického institutu Ruské akademie věd v Moskvě. A podle nápovědy čtvrté, jež tvrdila, že tento ještěrům podobný plaz měl na zádech integumentární struktury připomínající tvarem holi na hokej, jste již jistě došli k tomu, že naším tajemným zvířetem byla...

Longisquama!

Obrázek týdne 27. 5. 2022

Je krásné páteční květnové ráno, v tomto měsíci již poslední. Venku je příjemně teplo, člověk se cítí dobře ve skrytu stromů... A podobné pocity možná zažívá i dinosaurus na tomto obrázku, jehož autorem je talentovaný brazilský malíř pravěku Julio Lacerda. Vsadím se, že také patříte mezi obdivovatele jeho děl - jsou totiž stručně řečeno nádherná. Malba, kterou jsem se s Vámi tentokrát v rámci Obrázků týdne rozhodl sdílet, je alternativní verzí trochu známějšího díla, které Julio dokončil v roce 2016. Co na něj říkáte?

Popisek k obrázku: Stegosaurus ungulatus, jeden z největších známých zástupců podřádu Stegosauria, se spokojeně pase na kapradinách v hlubinách zdánlivě nekonečného jurského lesa. Je brzy ráno, a nejnižší rostlinné patro je stále ponořeno v relativní temnotě. Jen asi desetimetrovou škvírou mezi větvemi vysokých kapraďorostů a jehličnanů proniká dolů zlaté světlo, a odhaluje temnému lesu mírumilovného sedmimetrového býložravce. Nad zádovými pláty mu přelétají dva ptakoještěři druhu Mesadactylus ornithosphyos, patřící do čeledi Anurognathidae. V porovnání s ním vypadají tito hmyzožraví letci jako drobci, ač jejich sedmdesáticentimetrové rozpětí křídel přesahuje délku křídel od jedné špičky po druhou u většiny současných netopýrů. Na stegosaurovu kůži sedá spousta obtížného hmyzu, a tito dva bílí čističi jsou plně rozhodnuti proti nim zasáhnout. V lese je ticho, slyšet lze jen stegosaurovo hlasité polykání nerozdrcené vegetace, a občasné zabručení jeho žaludku. Scéna se odehrává na území dnešního Colorada v pozdní juře stupně tithon, před 150 miliony let.

Kéž bychom se jen mohli vrátit zpět v čase, a něco takového vidět na vlastní oči. Takové ráno se stegosaurem by bylo ještě lepší, než to dnešní. Nemyslíte?

Na blogu bude i v příštích dnech pokračovat kvíz "Který pravěký tvor to je?". Příští týden vstoupíme do jeho pětadvacátého týdne. Mimoto bych se Vás rád zeptal, zda jste již viděli Prehistoric Planet? Tento týden nejnovější dokumentární sérii o dinosaurech nadšenci do světa pravěku skutečně prožívali, a z dobrého důvodu!

Který pravěký tvor to je? Týden 24. #4

Neříkejte, že nevíte, co to je! Dobrá, předchozí tři nápovědy mohly být ještě trošičku prosté, ale dnes vám všechny vaše hypotézy potvrdím čtvrtou nápovědou, podle níž...

#4: Záda tohoto ještěru podobného plaza pokrývaly integumentární struktury, které byly tvarované jako hole na hokej.

https://c.tenor.com/SZXBdPVtxYsAAAAC/yes-spongebob.gif

Tak šup s tím do komentáře, ať dostanete v neděli diplom!

Který pravěký tvor to je? Týden 24. #3

Podle středeční nápovědy...

#3: Všechny nalezené exempláře tohoto malého diapsida jsou uloženy v Paleontologickém institutu Ruské akademie věd v Moskvě.

Vím, že to víte. Ale víte i vy, že to víte? Honem s tím do komentáře, než si začnete říkat, že to vlastně vůbec nevíte!

Který pravěký tvor to je? Týden 24. #2

Nápověda číslo dvě tvrdí, že...

#2: Fosilní pozůstatky tohoto živočicha byly nalezeny v Kyrgyzstánu.

Wait, whaa-?! Co by to tak mohlo být?!

Který pravěký tvor to je? Týden 24. #1

Začíná 24. týden kvízu "Který pravěký tvor to je?". Zase krátce zopakuji, jak to v něm chodí - během týdne vyjdou na tomto blogu čtyři nápovědy popisující nějaké mnou vybrané pravěké zvíře, a vy se můžete na jejich základě pokusit uhodnout, co je ten tvor zač. Soutěže se může zúčastnit úplně každý, zkrátka napište do sobotního poledne rodový název živočicha do komentáře (ke komentování na tomto blogu není nutné mít účet Google). V neděli pak můžete dostat diplom, bude-li vaše odpověď správná! A teď pojďme na to...

#1: Tento tvor patřil mezi plazy, a žil v období triasu.

První odpověď je vždy co nejobecnější, ale postupně se bude možný výběr zužovat... I tak si ale již dnes můžete tipnout!

Který pravěký tvor to je? Týden 23. - Diplom

Třiadvacátého týdne soutěže "Který pravěký tvor to je?", započaté před takřka dvěma a půl roku, se zúčastnila Kaatedocus. Velmi si toho vážím, a nyní mi zbývá jediné - předat jí diplom za další výhru!

Ve středu jsi na základě prvních tří nápověd uhodla, že popisovaným živočichem byl Megaloceros, proslulý veledaněk a jedno z nejznámějších zvířat doby ledové. Gratuluji za další výhru v tomto kvízu, a předávám Ti diplom se třemi megalocery. Doufám, že se Ti bude líbit! Obrázek nakreslil Mark Witton.

Ještě jednou děkuji Kaatedocus za účast! Zítra vstoupíme do čtyřiadvacátého týdne kvízu "Který pravěký tvor to je?", a šanci vyhrát diplom v něm budete mít i vy! Nezapomeňte, zúčastnit se může kdokoliv!

Který pravěký tvor to je? Týden 23. - Výsledek

A máme tu sobotu, tudíž je čas na to, abyste se dozvěděli, které zvíře jsem čtyřmi nápovědami v rámci 23. týdne kvízu "Který pravěký tvor to je?" popisoval. 

Zopakujme si to tedy. Podle první nápovědy žil tento tvor v pleistocénu a na začátku holocénu v Eurasii. Druhá nápověda tvrdila, že se jednalo o zástupce savčí megafauny doby ledové, dosahujícího v kohoutku jen něco málo než dvou metrů. Třetí nápověda, podle níž jsou nejbližšími žijícími příbuznými tohoto tvora současní daňkové (rod Dama), už vás jistě správně navedla. A čtvrtá nápověda, dle níž byl největší ze sedmi druhů tohoto rodu jelenovitých k nalezení od Irska po Bajkal, už jen potvrdila, že to byl slavný veledaněk aneb...

Megaloceros!

Obrázek týdne 20. 5. 2022

Nějaké ty dvě třetiny května už jsou pryč, a protože je dnes pátek, přináším samozřejmě další Obrázek týdne! Předchozí dva příspěvky do této rubriky měly společné několik věcí - jednalo se o rekonstrukce prehistorických živočichů tradičně řazených mezi plazy, byť jsou plazi pochopitelně parafyletickou skupinou, a oba tvorové na těchto obrazech byli vyobrazeni ve vodním prostředí. Tentokrát jsem se tedy pro změnu rozhodl skočit z vody na souš, a přemístit se z daleké minulosti Země do její současnosti. Sem tam mezi Obrázky týdne zařazuji i fotografie současných živočichů, a toto dílo mezi ně patří. Jedná se o fotografii ochránce přírody a studenta zoologie Rohita Giriho, který ji pořídil v roce 2019 a poslal ji do fotografické soutěže pořádané mezinárodní insitucí ICIMOD se sídlem v nepálském Káthmándú.

Popisek k obrázku: Ploskolebec himálajský (Gloydius himalayanus) se vyhřívá na skále v severní části nepálského distriktu Mustang. Jeho domovem je Annapurna Conservation Area, největší chráněné území v celém Nepálu, pokrývající něco málo přes 7600 čtverečních kilometrů. V tomto ráji vysokých hor, z nichž jedna si dokonce drží desátou příčku na seznamu nejvyšších vrcholů naší planety, je tento druh hada velmi běžný. Ploskolebci himálajští jsou nejvýše žijící hadi na světě; setkáme se s nimi v nadmořské výšce od 2100 do 4900 metrů. Jsou to noční lovci, a přes den se většinou skrývají pod balvany, ve skalních štěrbinách či pod kmeny padlých stromů. Dnes však sluníčko vysvitlo zpoza šedavých mraků, a jehličnatý lesní porost, z něhož se had vyplazil, trochu rozehřálo. Malý lovec hlodavců, stonožek a mnohonožek teď absorbuje teplo svého okolí, a ani se nehne. O fotografovi, který jeho odpočinkovou pozici zvěčnil, však moc dobře ví, částečně díky tepločivným jamkám, jimiž vnímá jeho tepelný obraz. Kromě Nepálu žije tento chřestýšovitý také v severní Indii a na severovýchodě Pákistánu.

Rohit Giri tuto fotografii pořídil při herpetologickém průzkumu Mustangu. Pojmenoval ji "A Jewel of the Himalayas! Himalayan pit viper" ("Poklad v Himálaji! Ploskolebec himálajský"). Krásná fotka, není-liž pravda?

Co dalšího můžete v brzké době na blogu očekávat? V sobotu se dozvíte, o kterého živočicha se jednalo v třiadvacátém týdnu kvízu "Který pravěký tvor to je?", zatím jediný zúčastněný se tak dozví, zda dostane diplom či nikoliv, a v pondělí pak vkročíme do čtyřiadvacátého týdnu této soutěže!

Který pravěký tvor to je? Týden 23. #4

Přináším poslední nápovědu v rámci třiadvacátého týdne kvízu "Který pravěký tvor to je?". Pokud si stále nejste jisti, projeďte si všechny čtyři nápovědy, a pak prostě jméno zvířete napište do komentáře! V neděli pak za to můžete dostat diplom... Co by to tak mohlo být?

#4: Největší ze sedmi druhů tohoto rodu jelenovitých byl k nalezení od Irska až po Bajkal.

Myslím si, že je to celkem jednoduché. Co myslíte, oč se jedná?

Který pravěký tvor to je? Týden 23. #3

Co by ta potvůrka z doby ledové mohla být zač? Zase vám to trochu usnadním...

#3: Nejbližšími žijícími příbuznými tohoto živočicha jsou současní daňkové (Dama).

Now that's quite a revelation, isn't it?! Stačí jen rozkliknout komentářové pole, a...

Který pravěký tvor to je? Týden 23. #2

A je tu úterní poledne, což znamená jediné... Druhá nápověda!

#2: Jednalo se o zástupce savčí megafauny doby ledové, dosahujícího v kohoutku výšky jen něco málo než dvou metrů.

Hmmm... Napadá vás, co by to tak mohlo být? Pokud ano, honem s tím do komentáře! Máte šanci vyhrát diplom!

Který pravěký tvor to je? Týden 23. #1

Po několikaměsíční odmlce se na tento blog vrací kvíz "Který pravěký tvor to je?", a to již svým třiadvacátým týdnem! Pro začátek znovu zopakuji, jak to v něm chodí. Zúčastnit se ho může kterýkoli návštěvník blogu, a to kdykoliv během týdne od pondělí do sobotního vydání správné odpovědi (tj. do soboty ve 12:00). V poledne každého z prvních čtyř dnů týdne přibude na blog jedna nápověda, prozrazující něco o našem tajemném prehistorickém živočichovi. Nápovědy budou v průběhu týdne čím dál konkrétnější, ale tipnout si můžete hned na začátku - třeba se trefíte! Svůj tip či svou odpověď můžete napsat do komentáře pod nápovědu. Komentovat na tomto blogu může každý, nemusíte mít ani účet Google. Za správnou odpověď vám bude v neděli předán diplom se oním zvířetem... To je vše, je to opravdu prosté! Teď mám pro vás první nápovědu tohoto týdne...

#1: Tento tvor žil v pleistocénu a na začátku holocénu v Eurasii.

To je docela dost obecné, ale klidně si už tipněte - nic tím neztratíte!

6 vybraných druhů novozélandských gekonů: Pagekon pobřežní

Vědecký název: Dactylocnemis pacificus

Rozšíření: Severní ostrov a přilehlé ostrůvky

Velikost: délka od čenichu po kloaku 8 cm, ocas delší než 8 cm, hmotnost 13 g (zdroj).

Na Severním ostrově poměrně hojně rozšířený pagekon, ač se nevyskytuje v jeho jižní a východní partii. Je to poměrně nervózní zvířátko, a je striktně noční (občas se ale "tajně" sluní nedaleko svých denních úkrytů). Žije v lesích, křovinatých oblastech, na skalních výchozech či na jílových březích. Má šedá nebo olivově zelená záda, občas s žlutými vzory, zvláště pak na krku. Očka má hnědá, a vnitřek tlamy a jazyk je růžové barvy. Pagekon pobřežní loví hlavně hmyz, ale jak už pro nás v případě novozélandských gekonů není překvapivé, konzumuje také nektar z květin a medovici. Neví se, jakého věku je schopen se dožít ve volné přírodě, ale různí jedinci chovaní v zajetí dosáhli věku od 15 do 20 roků. Ačkoliv se jedná o jediného zástupce rodu Dactylocnemis, nemusí tomu tak být navždy, neboť populace z pěti přilehlých ostrůvků nedaleko pobřeží Severního ostrova mohou ve skutečnosti představovat alespoň jeden další druh - zatím jsou ale tyto populace přiřazeny k pagekonu pobřežnímu. Snad budoucí studie ukáží, zda je tento rod rozmanitější. V minulosti byl tento ještěr považován za zástupce rodu Hoplodactylus, který dnes zahrnuje jediný žijící druh, H. duvaucelli, a také největšího známého gekona, vyhynulého kawekaweau (H. delcourti), který dosahoval délky okolo 60 centimetrů.

6 vybraných druhů novozélandských gekonů: Pagekon nádherný

Vědecký název: Tukutuku rakiurae

Rozšíření: pouze Rakiura (Stewartův ostrov)

Velikost: délka od čenichu po kloaku 7,1 cm, celková délka cca 14 cm, hmotnost 13 g (zdroj).

Endemit Stewartova ostrova, maorsky nazývaného Rakiura, a jediný zástupce monotypického rodu Tukutuku, zavedeného v roce 2011. Anglicky je pagekon nádherný znám jako harlequin gecko. Tento nádherný ještěr má většinou hnědé, narudlé, jasně zelené či olivově zelené zbavení s oranžovými či oranžovo-červenými vzory, jež z něj činí skutečného harlekýna mezi pagekonovitými (Diplodactylidae). Červený seznam IUCN ho vede jako ohrožený druh, a novozélandský Department of Conservation ho klasifikuje jako zranitelného a národně ohroženého. Naštěstí je 80 % jeho domoviny národním parkem (takovou plochu ostrova tedy National Park Rakiura zabírá), tudíž je dobře chráněn. Pagekon nádherný se vyskytuje v celé řadě prostředí, od mokřin a křovinatých oblastí v nížinných oblastech a na úrovni mořské hladiny až po subalpinskou úroveň (nejvyšší vrchol Rakiury je vysoký 980 metrů). Je-li vyrušen, vyluzuje nápadné cvrlikání nebo nahlas kvičí. Samci také cvrlikají při vzájemných soubojích o samičky. Je známo, že samice jsou březí poměrně dosti dlouho; po mnoha měsících přivádějí na svět jedno či dvě mláďata, ale jen každý druhý nebo třetí rok svého života, a vždy v letním období. Toto zvíře se živí hlavně hmyzem a nektarem rostlin.

Obrázek týdne 13. 5. 2022

Neodvratně se blížíme k polovině května. Svátek má dnes Servác, ale chladno venku moc není - poslední dny byly vlastně dosti teplé a vlhké, a údajně se nyní dosti daří klíšťatům (taky se jich už do mě v posledních dnech pár zakouslo). Počasí, které právě panuje, člověka svádí k letním myšlenkám, k myšlenkám na písečné pláže a na chladivé moře. Možná i proto tentokrát mezi Obrázky týdne zařazuji tuto překrásnou malbu Nathana Dehauta, skvělého ilustrátora odborných paleontologických a herpetologických prací. Navíc vyobrazuje tvora, jehož ostatky byly nalezeny na území státu, který si zvláště obyvatelé Česka spojují s letními prázdninami...

Popisek k obrázku: Šupinatý plaz Portunatasaurus krambergeri je ve svém živlu. Jeho ladné, štíhlé tělo proplouvá mohutně se vlnícími vodami moře Tethys při pronásledování ryb. Tři z nich zahnal až k mělkému pobřeží, a zaměřuje se na tu největší, otevíraje přitom své široké čelisti vybavené krátkými, zato však ostrými zoubky. Připíná končetiny k tělu a chystá se pořádně máchnout svým širokým, plochým ocasem, aby se podobně jako plavající varan vrhl vpřed, a zaměřený cíl chytil. Nebude se však jednat o jeho poslední oběť. Obloha je čistá, průzračnou vodou prochází intenzivní polední sluneční svit, a na další ryby bude ještě dlouho vidět. Scéna se odehrává na území dnešního Chorvatska před 96 miliony let. Portunatasaurus je jedním z nejstarších známých mosasauroidů. Jediný exemplář, na základně něhož je znám, byl nalezen v roce 2008 na chorvatském ostrově Dugi Otok ("dlouhý ostrov") v Jaderském moři, nedaleko břehů historické Dalmácie. Představoval přechod mezi bazálními mosasauroidy, jako byl Aigalosaurus, a typickými mosasaurinními zástupci této nadtřídy, mezi něž patřil třeba Prognathodon. Patrné je to zvláště na tvaru jeho končetin.

Jak se vám tento obrázek líbí? Pověsili byste si ho ve svém pokoji na zeď? Svádí vás se vším teď skončit, a odjet do Chorvatska k moři, byť se tam s portunatasaurem již přes devadesát milionů let nesetkáte?

Co dalšího můžete v příštích dnech na tomto blogu čekat? O víkendu vyjdou poslední dvě části 6 vybraných druhů novozélandských gekonů! V pondělí se pak vrátí kvíz "Který pravěký tvor to je?", přičemž vstoupíme do jeho 23. týdne. Kvíz pojede další tři týdny - těším se na případné účastníky!

6 vybraných druhů novozélandských gekonů: Mokopirirakau granulatus

Vědecký název: Mokopirirakau granulatus

Rozšíření: Severní i Jižní ostrov

Velikost: délka až 9,8 cm (špička hlavy až kloaka), hmotnost 16 gramů (zdroj).

S tímto druhem gekona, na Novém Zélandě známém jako "forest gecko" (lesní gekon), se setkáme jak na Severním, tak na Jižním ostrově; k nalezení není pouze v nejsevernějším distriktu Severního ostrova, v Marlborough na severu Jižního ostrova a v regionu Canterbury na jeho východě. Má nápadně dlouhý ocas, delší než zbytek těla, a je dokonale maskovaný - jeho kůže připomíná zbarvením kůru stromů nebo mechy. Může se vyskytovat i ve vysokých nadmořských výškách, nad 1400 m. n. m., a preferuje lesnaté oblasti, tvořené jak podokarpy, tak buky. M. granulatus je samotářský, ostatní zástupce svého druhu zpravidla vyhledává jen v době páření. K tomu dochází na podzim či na jaře. Samice rodí živá, plně vyvinutá dvojčata v létě, nejčastěji v únoru. Bohužel počty těchto ještěrů chronicky klesají. Nežijí na žádných malých ostrůvcích zbavených nepůvodních predátorů, takže jsou po celém Novém Zélandu prakticky v ohrožení ze strany koček, lasicovitých šelem, prasat, hlodavců a dalších introdukovaných savců. Maoři mají pro tohoto výborného stromového lezce výstižné označení "moko-piri-rakau", ze kterého ostatně vychází i jeho rodový název. V překladu do češtiny znamená "ještěr, který se přidržuje stromů".

6 vybraných druhů novozélandských gekonů: Woodworthia brunnea

Vědecký název: Woodworthia brunnea

Rozšíření: Banks Peninsula a jižní Marlborough, Jižní ostrov

Velikost: délka až 8 centimetrů (zdroj).

V maorštině známá jako Moko-pāpā. S tímto středně velkým gekonem se setkáme ve východní části Jižního ostrova; obývá zde celou řadu habitatů v nížinnách, od skalních výchozů přes křovinaté oblasti až po písčité duny. Je sice aktivní v noci, ale můžeme ho zastihnout i během dne - rád se totiž vyhřívá na sluníčku. Úkryty, kupříkladu ve starém a hnijícím dřevě, sdílí se "cvrčky" weta druhů Hemideina ricta a H. femorata (viz obrázek). Samice těchto gekonů jsou vejcoživorodé, a v podstatě rodí živá mláďata. Za rok je mají maximálně dvě (a to v jednom vrhu). K páření dochází na podzim, samice si pohlavní buňky samců uskladňují v kloace po celou zimu a ovulují až na jaře, teprve pak dochází k oplození. Březost může trvat 3 až 14 měsíců v závislosti na teplotě okolí. Woodworthia brunnea se živí hmyzem, nektarem z květů rostlin a ovocnými plody, je tedy omnivorem. Je známo, že ve volné přírodě může žít i více než 53 let. Zavlečenými predátory, kteří pro tohoto ještěra představují nebezpečí, jsou kočky, lasice hranostajové, kuny, prasata, possumové a ježci. Vzhledem k tomu, že člověk mění domovinu těchto plazů na zemědělskou krajinu, zařazuje se tedy i on na seznam woodworthiiných nepřátel. Zvuk, který tito gekoni vyluzují, připomíná cvrkání, i když někteří se mohou ozývat i poměrně štěkavým hlasem. Zbarvení pagekonů W. brunnea je nazelenalé či hnědé, jejich oči mají jasně žlutou barvu.

6 vybraných druhů novozélandských gekonů: Toropuku stephensi

Vědecký název: Toropuku stephensi

Rozšíření: Stephens Island, Maud Island a další malé ostrovy v Cookově průlivu (mezi Severním a Jižním ostrovem)

Velikost: délka až 8,5 centimetru, hmotnost 13,85 g (zdroj).

Nádherný zástupce čeledi pagekonů (Diplodactylidae), klasifikovaný na Červeném seznamu IUCN jako ohrožený. Jemu blízce příbuzný T. inexpectatus, popsaný v roce 2020, žije na Severním ostrově, a je ohrožen kočkami, lasicovitými šelmami a hlodavci, které na Nový Zéland zavlekl člověk. Tento druh, T. stephensi, na tom počtově také není zrovna nejlépe, obývá velmi malé území a je náchylný ke změnám svého přirozeného ostrovního prostředí. Jedná se o živorodého ještěra; samice přivádějí na svět jedno či dvě mláďata každé dva roky na konci léta nebo na začátku podzimu. Odhaduje se, že pohlavní dospělosti dosahují tito gekoni až v šesti letech života, a ve volné přírodě jsou schopni se dožít minimálně 16 let. Samozřejmě však mohou podlehnout nemoci; jejich přirozeným nepřítelem je nematoda Skrjabinodon poicilandri. Zajímavé je, že vnitřek tlamy tohoto ještěra je oranžově zbarvený, a tím jej bezpečně odlišíme - pokud tedy před námi tlamičku otevře - od zástupců rodu Woodworthia a Dactylocnemis. Toropuku stephensi je stromovým ještěrem, výtečně šplhá, a je aktivní v noci. Na Maud Island obývá zbytky lesa tvořeného primárně kokekohe, i když je nejvíce k zastižení třeba pod kapradinami. Na méně než 200 hektarech zde vytváří poměrně husté populace. Neví se přesně, čím se tito ještěři živí, ale nejspíše loví hmyz, a možná si také pochutnávají na nektaru z květů.

6 vybraných druhů novozélandských gekonů: Naultinus manukanus

Vědecký název: Naultinus manukanus

Rozšíření: Marlborough Sound (sever Jižního ostrova), Stephenův ostrov,

Velikost: délka až 8,1 centimetru, hmotnost až 12,5 gramu (zdroj).

Tento zelený nebo žlutý gekon patří mezi význačnější ze 48 druhů gekonů obývajících Nový Zéland. Je poměrně velký, diurnální (aktivní během dne) a žije v křovinatých či lesnatých oblastech severní části Jižního ostrova; preferuje oblasti se stromy manuka a kanuka. Je vybaven otáčivým ocasem, který aktivně používá při lezení po větvích. Je to samotářské zvíře, a je agresivně teritoriální. Nadšené teraristy je vhodné varovat, že bývá agresivní ve skupinách - zvláště gekoní samci se v teráriu mohou vzájemně dosti pokousat. Není tedy vhodné je k sobě připouštět příliš často. Je-li N. manukanus napaden predátorem, pak vydává varovné volání, více či méně vzdáleně připomínající štěkot psa, také otevírají tlamu a dělají výpady vpřed. Jedná se o živorodý druh; samice přivádějí na svět plně vyvinutá mláďata na podzim. Ve vrhu je jen jedno, případně dvě. Pohlavní dospělosti tito ještěři dosahují mezi prvním a druhým rokem života. Jakého věku se dožívají ve volné přírodě, to není známo, ale v zajetí mohou žít i 30 let. Přirozenými parazity gekona druhu N. manukanus jsou například prvoci rodů Trichomonas a Nyctotherus. Někteří jedinci podléhají mykotické dermatitidě, u jiných byla zaznamenána také prstová gangréna. Člověk tohoto ještěra připravuje o jeho přirozené prostředí tím, že kácí lesy a nahrazuje je poli. Z tohoto důvodu je gekon Naultinus manukanus klasifikován jako ohrožený.

Obrázek týdne 6. 5. 2022

Hned den po oslavení Blogorgonopsidových 13. narozenin se vracejí Obrázky týdne! Jak jsem vás již informoval, páteční příběh "Sloane, lovkyně monster" si dá na nějaké dva měsíce přestávku, a v den, jenž mu bývá obvykle věnován, jej nahradí obdivuhodná díla malířů pravěku a fotografů přírody. Prvním takovým dílem, které vám po tříměsíční přestávce od Obrázků týdne prezentuji, je tato naprosto úžasná malba Oleho Zanta, mladého paleoartisty a preparátora fosilií v Boxtelském muzeu prehistorie v Nizozemí. Jedná se o alternativní a oříznutou verzi díla, které na svém twitterovém účtu zveřejnil minulý rok. Zde je však hlavní hvězda příběhu doprovázena ještě tvorem z naprosto jiné doby...

Popisek k obrázku: Je jen málo lidí, kteří by se při cestě proti proudu času nechtěli setkat s největším dosud nalezeným teropodním dinosaurem, masivním rybožroutem druhu Spinosaurus aegyptiacus. Jednomu dobrodruhovi, jenž se rozhodl ponořit se do vod jezera v pravěké severní Africe, se to podařilo, a pocity, které právě zažívá, asi není třeba popisovat. Desetimetrový král, který stále ještě nedosáhl plné velikosti, se elegantně odráží od dna, a své dlouhé, hydrodynamické tělo s úzkou krokodýlí hlavou pohání dlouhým, silným ocasem k vodní hladině, aby se po hodinách aktivního lovu ryb pořádně nadechl. Když je ta hora vypracovaných svalů poháněna skrze porosty obřích leknínů, činí dvounohého vyslance daleké budoucnosti trpaslíkem. Zároveň mácháním svého ocasu odhání velkou rybu rodu Axelrodichthys z řádu lalokoploutvých (Coelacanthiformes), dorůstající délky až dvou metrů. Plavání se spinosaurem si sice můžeme jen představovat, neboť je tento dinosaurus se všemi svými živočišnými a rostlinnými společníky prehistorické severní Afriky již dlouho zatracen. Bez potápěče se však takováto scéna skutečně mohla odehrát před těmi dlouhými 95 miliony let.

Chtěli byste zažít to, čím byla poctěna lidská postava na Oleho obrázku? Nebo byste se báli, že by si vás spinosaurus mohl splést s nějakou dvouploutvou rybou, a zhltl by vás?

Tento týden jsem si dal od psaní trochu přestávku - příspěvky přibyly v pondělí, včera (narozeninový článek) a dnes. Na další dva dny teď pro vás nic dalšího nemám, ovšem v pondělí začne vycházet nová várka popisků v rámci série 6 druhů. Tentokrát se v ní budu věnovat usměvavým ještěrům z Nového Zélandu. Těšte se!

Tento den slaví Blogorgonopsid své třinácté narozeniny!!!

Rok zase uběhl jako voda vyhltaná z malé nádrže uprostřed permské pouště žíznivými scutosaury, a tak dnes, 5. května 2022, slaví Blogorgonopsid již své třinácté narozeniny! V tento den před třinácti lety si jeden malý zájemce o pravěk, dinosaury a přírodu založil tyto stránky, a věřte tomu, že ani na chvíli tehdy nečekal, že mu nadšení pro ně vydrží po tak dlouhou dobu! S těží se mi tomu věří, snad i proto, že si chvíli založení svého blogu vybavuji velmi živě, díky čemuž se časové hranice mezi oním a tímto momentem velmi snadno bourají. Blogorgonopsid je i po třinácti letech stále živý a aktivní, a ze svého domova v permské poušti neustále loví nové informace o (nejen) zvířecích obyvatelích prehistorického i současného světa. Rozhodně musím poděkovat všem z Vás, návštěvníkům blogu, za podporu, protože v každodenním psaní pokračuji i díky Vám. Od 6. května 2021 přibylo na tento blog 382 článků, a to včetně toho dnešního. Celkově jsem za těch dlouhých třináct let napsal 4433 příspěvků, čemuž se mi také nechce uvěřit (vždyť mi to přijde, jako včera, když jsem loni v březnu, před Blogorgonopsidovými dvanáctými narozeninami, oslavoval 4000. článek na těchto stránkách). Velmi si vážím Vaší návštěvnosti, se kterou jste se opravdu činili, neboť jste za poslední rok prolomili návštěvnostní rekord - tedy alespoň od té doby, co se Blogorgonopsid přesunul na Blogger či Blogspot. Zatímco nejvyšší kdy zaznamenaná denní návštěvnost ze srpna 2013 (409 lidí) nebyla překonána, už 4. července 2021 minulého roku navštívilo tento blog 150 lidí, 18. září pak 225 lidí a 24. října 203 lidí. Blogspotový rekord jste prolomili 6. října 2021, kdy se návštěvnost vyhoupla na hodnotu 265! I v současné době je Vaše návštěvnost velice potěšující, a znovu Vám tedy za ní z celého srdce děkuji. Moc si vážím Vaší pozornosti, komentářů, připomínek, návrhů a nápadů, a samozřejmě i toho, že se některý z návštěvníků čas od času zúčastní mých soutěží. Zrovna tak si ale cením každého, kdo na tento blog občas zavítá, aniž by zde po sobě zanechal komentář. Doufám, že sem pořád chodíte rádi, a že se tu občas dozvídáte něco nového o světě kolem nás i o světech již dávno zmizelých. Psaní Blogorgonopsidu mne pořád baví, vězte tedy, že tento blog bude aktivní ještě hodně dlouho...

No to se podívejme! Náš Blogorgonopsid letos trochu změnil svou image! Nechal si v okolí kohoutku narůst řídkou srst, a působí, jako by právě skončil natáčení Armagedonu zvířecí říše (ten dokument je však také již třináct let starý). Jedno se však rozhodně nezměnilo - jeho apetit. Jak vidíte, náš permský vlk se odhodlal zabořit své masivní zuby do velkého třináctipatrového dortu ještě s nesfouknutými svíčkami! Opravdu netuším, jak tu nejsvrchnější vrstvu, připravenou ze scutosauřích jatýrek, spolkne, když jsou všechny knoty svíček stále zapálené. Věřím však tomu, že se s plamínky nějak popere, a že si pak pochutná i na dalších vrstvách dortu - obzvlášť ty s diictodoními stehýnky, naporcovaným labyritodontím tělním povlakem či moschopsí pečení by měly chutnat výtečně... Co nového můžete v dohledné době čekat na tomto blogu? Již několik měsíců mám v plánu začít velký projekt věnující se třetihorním živočichům. Chci věnovat pozornost mnohými lidmi zcela přehlíženým druhům, zvláště pak terciérním plazům, o které se začínám více zajímat. V létě se také naposledy vrátím k Lovcům kryptidů! Jak jsem již slíbil, celá sedm let trvající sága letos v letních měsících dojde ke svému konci. Jaký konec to bude, to už se dozvíte sami. Hodlám se dále věnovat načatým projektům jako jsou Pravěcí netopýři či Pravěká zvířata pojmenovaná podle mýtických stvoření, ač poněkud méně častěji, jak se již v posledních měsících stalo zvykem. Také zvažuji sérii, která by byla obdobou Dinosaurů z Jihoafrické republiky, ale věnovala by se jiné skupině zvířat. Jinak samozřejmě budou na tento blog i nadále přibývat články o nových paleontologických, zoologických a vzácněji i botanických objevech, články o ochraně přírody, popisky dinosaurů i současných hadů a příspěvky týkající se nejnovějších dokumentárních filmů o přírodě... Ještě jednou Vám ze srdce děkuji za veškerou podporu, a doufám, že tu Blogorgonopsid bude ještě hodně dlouho!

HAAS

Nespoutaná Čína s Nigelem Marvenem - Hadi Vnitřního Mongolska

Hadi Vnitřního Mongolska. Při své cestě po Vnitřním Mongolsku s cílem setkat se s jeřábem panenským navštívil Nigel slavné "Modré město" Chöch chot, jež je administrativním i kulturním centrem této autonomní provincie Čínské lidové republiky. Vydává se do parku na jeho okraji, jenž je výtečným místem pro hledání hadů. Staré chrámy zde obklopuje jehličnatý les, střídající se s trvalými vodními nádržemi, jež těmto beznohým šupinatým zázrakům poskytují vodu i potravu v podobě žab. Ačkoliv je cílem Nigelova výletu na tuto lokalitu setkat se s nejjedovatějším mongolským hadem, první druh, který chytne, je docela neškodný. Jedná se o užovku tygří (Rhapdophis tigrinus), pojmenovanou podle střídajících se černých a oranžových proužků, jež zdobí její boky. Tento had není nikdy daleko od vody, je to totiž vyloženě žabožrout a rybožrout. Je také výtečným plavcem. Užovka tygří je sice jedovatá, ale stejně jako spousta dalších colubridů má pouze zadní jedové zuby, a kdyby už náhodou našeho neohroženého průvodce kousla, chvíli by jí trvalo, než by je do jeho masa vpracovala. Chřestýšovitý, za kterým sem Nigel přišel, vodu tolik v oblibě nemá. Raději loví ještěrky a myši na suché zemi. Na práci s ním už Nigel potřebuje svůj hák na hady. Je to ploskolebec zakavkazský (Gloydius intermedius), nepříliš velký (průměrně asi 40 centimetrů dlouhý) had s tepločivnými jamkami na každé tváři, jež mu umožňují zaznamenat tepelný obraz kořisti. Jeho jed ničí tkáně - doslova zkapalňuje svaly. Není to však agresivní zvíře, vlastně je velice klidný a neútočný.

Klip z páté epizody (Grasslands of Mongolia) seriálu Nespoutaná Čína s Nigelem Marvenem (Untamed China with Nigel Marven), vyrobeného společností Image Impact Ltd v roce 2011 pro televizní kanál Animal Planet.

Znovuobjevení podpětovité rostliny Gasteranthus extinctus

Před více než dvěma týdny, konkrétně 15. dubna 2022, vyšel v odborném časopise PhytoKeys článek Nigela C. A. Pitmana z Field Museum of Natural History v Chicagu a jeho kolegů, kteří v něm popsali znovuobjevení kriticky ohrožené rostliny Gasteranthus extinctus z čeledi podpětovitých (Gesneriaceae) a řádu hluchavkotvarých (Lamiales). Jedná se o obyvatele západních svahů ekvádorských And, žijícího v tropických či subtropických vlhkých horských lesích. Je to skutečný ekvádorský endemit, jeho výskyt mimo tuto zemi nikdy nebyl zaznamenán. Tento druh, popsaný L. E. Skogem a L. P. Kvistem, byl naposledy spatřen v roce 1985. Jeho vědecký popis byl však uskutečněn až v roce 2000, a to na základě exemplářů nasbíraných patnáct let předtím na Centinelském hřbetu. V odborné literatuře věnující se organismům nejen z této oblasti ekvádorských And se hojně užívá pojem "centinelská extinkce" (Centinelan extinction), používaný v souvislosti s endemickými druhy dohnanými k vyhynutí předtím, než mohly být objeveny či popsány. Přesně to byl případ i G. extinctus; Skog a Kvist si byli v době jeho popsání takřka jisti, že byl již vyhynulý, a proto mu dali ono dramatické druhové přízvisko, znamenající v překladu "vyhynulý". Čtyři sbírky exemplářů, které tehdy studovali, pocházely z lesa, jenž byl od poloviny 80. let zcela vykácen. Autor této nové studie, Nigel C. A. Pitman, nicméně již v roce 2000 napsal odborný článek, v němž popsal několik druhů rostlin považovaných za centinelské endemity, jež byly zaznamenány i na jiných lokalitách. Nedalo se tedy přesně říci, že by byl G. extinctus vyhynulý, a statut kriticky ohroženého organismu mu tedy zůstal. Konečně v roce 2019 se začalo ukazovat, že by tato rostlina skutečně mohla na nějakých jiných lokalitách poblíž Centinelského hřbetu přežívat. Pitman a jeho kolegové některé z těchto lokalit navštívili v roce 2021, a zjistili, že G. extinctus je skutečně přítomen na pěti z nich. Členové vědeckého týmu zavrhli, že by se mohlo jednat o příbuzné podpětovité z rodu Gasteranthus rostoucí v této oblasti, jmenovitě G. mutabilis a G. calcaratus, a ke správné identifikaci nalezených rostlin jim pak dopomohl John L. Clark z Lawrenceville School ve Spojených státech, taxonomický expert na čeleď Gesneriaceae a jeden ze spoluautorů této studie. Sice ještě bude chvíli trvat, než bude učiněn odhad o velikosti populace těchto nadmíru vzácných asteridů, jde nicméně o dobrého kandidáta na záchranu ex situ - vzhledem ke své široké toleranci různého prostředí by mohl být úspěšně rozmnožen v umělých podmínkách. Otázkou nyní je, jak dlouho bude trvat, než oněch pět lokalit, na nichž G. extinctus přežívá, navštíví trhači a překupníci, a začnou ho decimovat. Květy této podpětovité jsou totiž skutečně nádherné a lákavé - jsou nápadně červené, a vyčnívají tak z vegetace takříkajíc jako bolavý palec. Podle Pitmana a jeho kolegů obývá G. extinctus celkově oblast o 106 čtverečních kilometrech. Není to moc, ale budou-li lépe chráněny, pak se snad bude těmto rostlinám dařit lépe. Znovuobjevení G. extinctus dokazuje, že některá květena z Centinelského hřbetu skutečně destrukci tamního pralesa přežila, neboť se tajně (alespoň z pohledu nás, lidí) vyskytovala a dodnes vyskytuje i na blízkých a dříve méně lákavých lokalitách.

Gasteranthus extinctus ve svém přirozeném prostředí. Fotografie z původní studie

Zdroj veškerých informací pro tento článek:

Rediscovery of Gasteranthus extinctus L.E.Skog & L.P.Kvist (Gesneriaceae) at multiple sites in western Ecuador, PhytoKeys

Potěšil vás tento objev, třebaže nejste nutně příznivci podpětovitých? Přece jen většina jejich druhů roste v tropech, v teplých oblastech jižní Evropy se setkáte pouze s šesti druhy, a v našich zeměpisných poměrech se nevyskytují žádné, ale jsou to krásné rostliny, a to rozhodně platí i této specii, není-liž pravda?