Premiéra seriálu Nový pravěk!!!

S koncem tohoto roku se na televizních obrazovkách objevuje zbrusu nový seriál francouzské společnosti Saint Thomas Productions... Nese název "Život na Zemi: Nový pravěk" (Life on Earth: A New Prehistory)!!! Jde o trilogii, v níž každá epizoda je okolo 45 minut dlouhá a popisuje určitou oblast nových objevů ve světě paleontologie. První epizoda byla premiérována 19. listopadu 2016 na stanici ARTE, od pátku 9. 12. však budete moci sledovat seriál i na Animal Planet! Tato nová trilogie opravdu sbírá nové poznatky ve světě paleontologie a přeposílá je do skvělých CGI animací. Mnozí dinosauři v seriálu jsou opeření a vypadají velmi věrohodně. Saint Thomas Productions na svých stránkách uvádějí, že cílem seriálu není senzalizovat nová fakta o dinosaurech, ale podat je taková, jaká jsou. Každá epizoda bude napínavým vědeckým pátráním s cílem zjistit něco nového o životě zvířat, která žádný člověk nikdy nespatřil... Počítačové animace nebo záběry z pravěku budou zabírat okolo poloviny stopáže z každého jednotlivého dílu, takže je opravdu na co se těšit. První epizoda se bude zaměřovat především na opeřené dinosaury z Číny. Objeví se v ní Microraptor a Yutyrannus, ale je dost pravděpodobné, že v ní uvidíme i více pravěkých zvířat. Tvůrci si dali za cíl natáčet scény s dinosaury poklidně, tak jako v dokumentech o současné přírodě. Záběry tedy nebudou trhané (Planet Dinosaur je podle mě též skvělý seriál, ale všimněte si rychlosti přibližování v některých záběrech). Jak již bylo zmíněno, v seriálu uvidíme minimálně Microraptora, Yutyranna, poté nějaký druh pravěkého savce, nějaké lesní ptakoještěry, malé opeřené ornithopody, kteří vypadají trochu jako Kulindadromeové (nemohu však potvrdit, zda jde o ně) a zřejmě také opeřeného T-Rexe (produkční společnost se o něm alespoň zmiňuje v popisu cyklu). Na webu Saint Thomas Productions již můžete sledovat dvouminutovou ukázku z první epizody, jde o scénu s čínskými dinosaury. Podle všeho tedy tento seriál bude tvořen dvěma příběhy: příběhem paleontologů pátrajících po pravdě o minulosti naší planety, a příběhem zvířat, která ji kdysi obývala. Vše dohromady vypadá skvěle... Už se nemohu dočkat! Zde je přiloženo pár obrázků ze seriálu Život na Zemi: Nový pravěk:

Děkuji stránkám www.saint-thomas.net za informace a několik obrázků. Tento dokumentární seriál vypadá podle mě vážně pěkně... Už se na něj moc těším! Takže nezapomeňte: Na Animal Planet od 9. prosince!

Technosaurus

Technosaurus byl býložravý plaz, který ale podle zkamenělin není dobře známý. Navzdory svému jménu nemá nic společného s technikou, nebyl při používání těžké techniky ani revolučních technologií. Jméno znamená v překladu "ještěr z univezity v Texasu". Byl popsán a pojmenován paleontologem Sankarem Chatterjeem, jenž je zároveň profesorem na Texaské Tech Univerzitě (odkud název dinosaura). K pojmenování došlo v roce 1984, už tehdy ale Chatterjee věděl, že zařadit zvíře vůbec nebude jednoduché. Dodnes je toto zvíře známé jen z jediné čelistní kosti a pár zubů. To však není mnoho, a když je fosilních ostatků tak málo, není jednoduché určit jednoznačně taxonomii zvířete... Technosaurus byl po 20 let považován za primitivního ornithopoda, zřejmě jednoho z vůbec nejranějších. Paul Sereno se domníval, že by mohlo jít o sotva vylíhnutého prosauropoda. Dnes jej však odborníci považují za mnohem primitivnějšího archosauriforma-to je skupina zvířat, která obsahuje i známé Proterosuchy (Chasmatosaury) a samozřejmě archosaury... Technosaurus žil v Triasu, před 230 až 215 miliony let. Soudě podle velikosti čelistní kosti to byl malý plaz, jen asi 1 metr dlouhý a pár desítek centimetrů vysoký. Vážil okolo 15 kilogramů, což není nijak mnoho. Bylo to dvounohé zvíře, i když se mohlo pohybovat i po čtyřech. V době, kdy žil, setkával se s mnohem známějšími zástupci Triaské fauny Severní Ameriky. Jeho fosilie byla odkryta v Národním parku ve Zkamenělém lese, kde byly objeveny tucty Coelophysisů. Žili tam také cynodonti, Placeriasové, Postosuchus, krokodýlům podobní fytosauři atd. Pro Technosaura to nebyl lehký svět. Vzhledem ke své malé velikosti musel každodenně bojovat o přežití. Ale jak víme, že chodil po dvou? No, z čelisti se to přece jen určit dá. Věřte nebo ne, čelist se trochu podobá té Pisanosauří nebo Fabrosauří. Tito tvorové ještě neměli žvýkací mechanismus, a Technosaurus jej postrádal též. Pak lze určit, že byl nejspíše vyvažován dlouhým ocasem a mohl si dovolit běhat po zadních. Rozhodně jsou to zajímavá zjištění. Byl to býložravec, který pátral po spadlých semenech a plodech, živil se i větvičkami jehličnanů spadlých na zem, ba i kapradinami a vodními rostlinami. Známý je jen jediný druh, a to T. smalli. Druhové jméno je poctou Bryanu Smallovi, jenž odvedl spoustu paleontologické práce v jižní státech USA a samozřejmě odkrýval a zkoumal i fosílie Technosaura...

Popis tohoto málo známého ještěra najdete v knížce "Dinosauři Průvodce 270 rody".

Příště Andesaurus!

Hojnost ceratopsidů na sklonku Křídového období

Tento článek se zaměřuje na velmi početnou skupinu dinosaurů, která fascinuje paleontology i veřejnost již velmi dlouhou dobu, především pro své obdivuhodné lebky. Byli to rohatí dinosauři, kteří byli na sklonku Křídového období nebývale hojní...

Evoluce rohatých dinosaurů začala na konci Jury, kdy se objevili malí býložravci podobní pozdějšímu Psittacosaurovi. Všichni to byli dvounozí plazi bez jakýchkoliv zvláštních znaků na hlavě: snad jen papoušcí zobák je od ostatních dinosaurů odlišoval. V pozdní křídě však skupina Ceratopsia zažila velký rozmach. Začalo se vyvíjet nepřeberné množství druhů, z nichž některé byly malé, jako mongolští Protoceratops či Bagaceratops, nebo severoameričtí Leptoceratops a Montanoceratops. Ceratopsidi se do Severní Ameriky dostali z Asie před pevninskou šíji, rozkládající se na území dnešního Beringova průlivu, nicméně někteří se dostali i do Evropy, ale ti nejsou zrovna dvakrát dobře prozkoumáni. Zvláště v Severní Americe pak začali ceratopsidi vzkvétat. Celá čeleď ceratopsidů zahrnovala velké býložravce, pohybující se po čtyřech, s ostny a podivuhodně zakulacenými či zploštěnými kanýry na lebkách, sloníma nohama a velmi mohutným tělem. Fosilie dokazují, že v pozdní Křídě to byla jedna z nejrozšířenějších skupin dinosaurů v Severní Americe vůbec. Podobně dobře na tom byli snad jen kachnozobí dinosauři, hadrosauridi. Úspěch ceratopsidů tkvěl v jejich přizpůsobivosti i mohutnosti. Jen ti největší predátoři, a to tyrannosauridi jako byl Albertosaurus nebo pozdější T-Rex, byli schopni porazit tak robustní býložravce. Navíc se pohybovali ve velkých stádech. Centrosauři žijící před 75 miliony let každoročně putovali v milionových stádech, možná i spolu s Edmontosaury a jinými ptakopyskatými dinosaury. Jejich masový hrob je velmi slavný: na stejném místě v kanadské Albertě byly objeveny stovky Centrosaurů, které v dávné minulosti pohřbila rozbouřená řeka. Také Pachyrhinosauři žili v obrovských stádech, a všichni tito ceratopsidi, jež často migrovali, vytvářeli stáda počty jedinců srovnatelná s těmi pakoními. I to byl jejich velký úspěch, protože v množství tkví síla, a to dobře vědí i dnešní zvířata. Jenže se zdá, že s postupem času se ceratopsidi stávali dominantnějšími a dominantnějšími. Na samém konci Křídy též žila spousta rodů, ať již to byl Pentaceratops nebo Torosaurus, nebo Triceratops. Poslední jmenovaný patří k nejvýznamnějším a nejvíce zastoupeným dinosaurům z období před 68 až 65 miliony let, tedy, jinak řečeno, z úplného konce období dinosaurů. Barnum Brown, paleontolog, kterého všichni znají jako nálezce Tyrannosaura, v souvrství Hell Creek v americké Montaně objevil přes 500 lebek Triceratopsů. Ale to bylo na začátku minulého století, od té doby jich bylo nalezeno ještě více. Triceratops je nejhojněji nalézaným dinosaurem v souvrství Hell Creek, spolu s několika dalšími ceratopsidy tvoří okolo 61 % veškeré nalezené dinosauří fauny z oné formace. Před 65 miliony let tedy pláně pravěké Montany musely být přeplněny Triceratopsy. Tento rod byl nesmírně úspěšný. Možná za to vděčil i svým zubům: v tlamě měl 432 až 800 zubů v asi čtyřicítce čelistních sloupců. Zuby se neustále obměňovaly, a navíc trhaly téměř cokoliv, od jemných kapradin po silné větvě tloušťky lidské paže. Snad i jeho předchůdci už disponovali takovými výhodami. Proto se také s průběhem Křídového období velikost ceratopsidů zvětšovala. Triceratops byl opravdu veliký, 8 metrů dlouhý, a měl osmitunovou hmotnost. Navíc měl i velkou lebku, ačkoliv Eotriceratops ji měl ještě delší a kupříkladu Torosaurova lebka byla až 2,6 metru dlouhá, to je jako dva dospělí muži! Takže již víme, že ceratopsidi byli v Hell Creeku, panství příšery jménem Tyrannosaurus Rex, úspěšní a dominantní mezi listožrouty. Ale co další části světa? Dařilo se jim i v jiných částech Severní Ameriky, a možná, že je prudký vývoj zasáhl i v Asii, odkud ale neznáme moc velkých druhů. Před osudnou událostí, která dinosaury smetla z povrchu zemského, byli ceratopsidi vzkvétající skupinou dinosaurů a je možné, že kdyby tehdy tato zvířata nepotkaly ony určité věci, dařilo by se jim i nadále, třeba dodnes...

Za nápad na článek i za některé opravdu cenné informace chci poděkovat knihám Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat a Dinosauři od Pekelného potoka. Bez nich by tento článek nevznikl...

Zpívající křovináři z Peru a Ekvádoru?

Včera jsem se díval na Od pólu k pólu: Severní Peru, a pak jsem se na webu Mongabay dozvěděl o úžasném novém objevu též z Peru. Týká se jedné tajemné legendy, jež zahaluje samým podivem jednoho dobře známého tvora... Doufám, že se Vám článek bude líbit...

Domorodí obyvatelé Amazonie často vyprávějí pozoruhodné příběhy o zvířatech, která jim mnohokrát zkřížila cestu pralesem. Tato zvířata jsou obestřena tajemstvím, někdy je až k neuvěření, že by mohla existovat. Jiná jsou dobře známá, ale domorodci o nich vyprávějí podivuhodné legendy. Již dlouho si domorodci z amazonské části Peru a Ekvádoru povídají příběhy o zpívajících křovinářích. Tito hadi z čeledi zmijovitých a podčeledi chřestýšovitých mají tepločivné jamky, kterými vidí tepelný obraz kořisti i v naprosté tmě. Kromě této důmyslné termovize obývají křovináři jak spodní patro pralesa nebo jakéhokoliv jiného prostředí, tak i stromy. Vždy záleží na rodu a druhu křovináře. Většina hadů syčí, když se cítí být podrážděna či napadena. Jde o varování. Ale že by křovináři zpívali? Hadi jsou hluší, ačkoliv díky položené dolní čelisti k zemi cítí vibrace, a navíc jsou schopni zaslechnout málokteré vysokofrekvenční zvuky. Sami ale kromě syčení nevyluzují žádný zvuk. Nemají žádné speciální uzpůsobení k vydávání zvuků podobných těm ptačím. O to zajímavější je, že tato legenda se týká křovináře němého... Lachesis muta, to je latinský název. Lachesis byla jedna ze sudiček v řecké mytologii, jež rozhodovala o smrti. Po uštknutí tohoto hada má člověk velkou šanci, že zahyne. Ačkoliv nemá tak silný jed jako korálovci z rodiny kober, hraje tu roli opuštěnost a vzdálenost míst, kde křovináři němí žijí. Druhový název muta znamená mlčenlivý, tichý. Je to jeden z mála hadů, kteří nikdy nevydávají žádné zvuky. V žádné z životních situací nezasyčí. Vždy dostál svého jména jako němý had. Domorodci však popisují zvuky vydávané křovinářem němým, dále bushmastrem, jako pronikavé, postupně se v tempu a rytmu zrychlující volání. Může působit až jako hluboký zpěv ptáka či dokonce opice, snad nějakého menšího vřešťana. Přitom je jasné, že bushmaster nemůže vydávat žádné zvuky, nedokáže vokalizovat. Ani žádný jiný had nedokáže ze zvuků více, než syčet. Je tedy možné, aby třímetrový bushmaster, největší zmijovitý na světě a druhý či třetí nejdelší jedovatý had světa, zpíval? Tajemství bylo nyní odhaleno. Zjištění jsou stejně pozoruhodná, jako tato legenda...

Není to křovinář němý, jenž je skutečně mlčícím hadem, ale nový druh žáby, který vydává tak podivné zvuky! Je snadné zaměnit volání tropických žab například se bzučením hmyzu. Malé pralesničky totiž vyluzují jednoduše slyšitelné zvuky znějící jako "zzz". Leptadactylus pentadactylus, hvízdalka pětiprstá, největší žába Amazonie, zase při vyrušení vydává tak hlasité vokalizace, že ji každý predátor okamžitě pustí, neboť se jich poleká. Kriticky ohrožené hvízdalky z ostrovů v Karibském moři jsou občas nazývany mountain chicken, tedy horské kuře. Většina lidí, kteří jejich volání uslyší, je považuje za ptačí a ne za žabí. Nový druh žáby z Peru a Ekvádoru vydává ty podivné vokalizace, které byly po tak dlouhou dobu domorodci považovány za hadí. Jedná se o rosničky z rodu Tepuihyla. Rod byl nalezen a popsán roku 1993. Jeden druh, T. tuberculosa, se nyní ukázal být původcem těchto zvuků. Zároveň je tu však další "zpívající bushmaster" z rodu Tepuihyla, a to zcela nově objevená T. shushupe. Její druhový název je odvozen od domorodého označení bushmastera, křovináře němého. A to právě kvůli tomu volání, jež bylo tak dlouho zaměňováno za křovináří. T. tuberculosa má větší areál rozšíření, zatímco nově objevená Tepuihyla shushupe se zřejmě vyskytuje jen na malém území při hranici Peru a Kolumbie, při pramenech řek Ere a Campuya. Tato velmi obratná rosnička, žijící na stromech, ihned upoutá svou krásnou, hrbolkatou kůží. Svá vajíčka kladou tito obojživelníci do vody v dírách v kůře stromů. Jen málokdy prý ze stromů slezou. Tropické rosničky skvěle skákají a tak se přemisťují ze stromu na strom. Tepuihyla shushupe je okolo 8 centimetrů dlouhá, proto je neuvěřitelné, že tak hlasité zvuky, sílou srovnatelné s těmi vřešťaními, vyluzuje tato žába. Po odhalení tohoto tajemství se však stále naskýtá otázka: Proč domorodci z Amazonie tyto zvuky připisovali křovinářům němým? Část tohoto tajemství je tedy stále neodhalena...

Tento objev je skutečně vzrušující. Snad Vás nadchl stejně jako mne, jedná se totiž o úžasné zjištění...

Lovci kryptidů: Zrada

A je tu šestá část Lovců kryptidů! Pokud jste předchozí díl s názvem Skotsko nečetli, doporučuji Vám přečíst si ho v rubrice Příběhy na vyprávění. Tento díl na něj totiž naváže...

LOVCI KRYPTIDŮ: ZRADA:

S Jackem něco cloumalo. Cítil, že ho někdo drží za rameno a doslova s ním mává ze strany na stranu. Ano, někdo se ho snažil vzbudit. Jack byl příliš unavený na to, aby otevřel oči. A tak se ještě se zavřenýma očima zeptal, co se děje. "Sabine a Sam jsou pryč! Nejsou tu jejich stany! Zmizelo naše auto!" křičel Pierre. Jack sebou trhl. Otevřel oči a prudce vstal. "Jacku, co to má znamenat? Co to provedli?" ptal se Pierre. "Poslední díl této skládanky padnul," řekl mu na to Jack, "vstáváme." Okamžitě sbalili tábor, stany natlačili do svých batohů a šli po cestě směrem ke Drumnadrochitu. "Možná jsem moc šílel. Třeba jen zase zkoumali břehy Loch Ness. Co když už na nás čekají v táboře?" řekl ostýchavě Pierre. Jack se zamračil: "Nejprve šílíš z toho, že se sbalili a odjeli, a teď bys na ně čekal. Oni se nevrátí. Brzy se dozvíš proč. Ale teď Ti neřeknu." Pierre si dělal starosti. Zato Jack šel velmi jistě. "Pierre," oslovil ho po chvíli, "hodně jsem o tom přemýšlel. Sam a Sabine spolu teď často pracovali. Sabine si ho oblíbila. Je to její slabá stránka." "Nechceš snad říct, že... Počkej, vůbec to nechápu," řekl na to Pierre. "To nevadí, Pierre. V Drumnadrochitu ty zrádce dostaneme," odvětil Jack. "Zrádce?" zeptal se překvapivě Pierre. "A co sis myslel?" optal se ho Jack. Cesta do Drumnadrochitu nebyla zrovna přívětivá. Oba chlapíky zasáhl prudký liják a museli se schovat v jedné malé jeskyňce. "Řekni mi aspoň něco o těch zmutovaných rybách," zeptal se Pierre. "To je to jediné, na co jsme mohli na téhle výpravě narazit. Je to určitě nějaká populační mutace. Ty ryby jsou nemocné, protože je jich tam nedostatek a mláďata jsou prostě... zmutovaná. Tohle se občas děje," usmál se Jack. Chvíli ještě seděli v jeskyni. Pak přestalo pršet a oni pokračovali. "V autě jsem měl své holínky... A oni s ním jen tak ujeli! Sabine mi to draze zaplatí... A ten Sam, kterého nenávidím..." klel chvíli Pierre. Brzy přišli do Drumnadrochitu. "Přesně jak jsem očekával," řekl Jack. Pierre zůstal překvapením stát. Na kraji města stála helikoptéra. Několik mužů do ní nasedlo a ihned odletěli. Jack si též povšiml jeepu stojícího opodál. Jistě, že to byl ten jejich. "Asi měli naspěch. Ani nezamkli auto," zašeptal si pro sebe Jack. Vkročil do malé hospody. "Á! Nějaký vzácný host! Vy musíte být Angličan, to se hned pozná!" přivítal ho s radostí starý Skot stojící za pultem. "Máte tu dva lidi s podivným přízvukem, že?" zeptal se ho Jack. "No jistě. Nějaká Francouzska nebo co. Neumí říct ani have," zasmál se ten Skot. Ukázal na vstup do dalšího sálu: "Támhle!" Pierre Jacka předběhl a do sálu vrazil. U stolu seděli Sabine a Sam a pili skotskou whisky. "Ty jeden idiote!" zařval na Sama Pierre. Sam se lekl a hned se postavil. To už byl ale v síni Jack. Opatrně chytil Pierre za ruku a řekl mu: "Klid, Pierre. Tohle je můj případ." "Co tady děláte?" zeptala se Sabine, omámená skotskou whisky. "V životě nepila alkohol... To přece není možné," zašeptal si s naštváním Pierre. "Same, vy byste nám mohl něco vysvětlit," začal Jack. "Nemám co vysvětlovat. Jenom jsme si sem zajeli. Nic víc," usmál se Sam. V očích se mu ale leskla nejistota. "Ne, příteli. Něco Vám řeknu. Jste zločinec, ale ne dobrý. Ne tak dobrý na to, abyste skryl své plány. Viděli jsme tu helikoptéru. Vy jste těm chlapům něco předal, že? A já vím moc dobře, co..." řekl Jack. Všichni stáli jako přimražení. Sam se na Jacka díval vyděšeně...

"Já si totiž všeho všimnul," pokračoval Jack. "V Londýně jste se nám představil jako náš fanoušek," začal Jack a trochu popošel k oknu, ze kterého se podíval ven. A přitom mluvil dále: "Sam Weber z Německa. Weber je německé příjmení, není liž pravda? O tom nelze pochybovat. Když jsem na Vás promluvil, znejistěl jste. Nebylo to proto, že byste se před námi trochu styděl. Vy jste si totiž všiml, že jsem Angličan, hned poté, co jsem na Vás promluvil. A já jsem si hned všiml, že vy nejste Němec. Protože Němci s takovým přízvukem nemluví. Vy jste slovan, Estonec. Tvrdé r. Rhotický jazyk. Angličan si toho všimne hned, to mi věřte," mluvil dále Jack. Sam už se na něj nedíval vyděšeně. Rudnul ve tváři zlostí. Zatínaly se mu lícní svaly a přivíral oči. Teď se pomalu ukazovalo, kdo Sam Weber je. "Proč jste přidal? Jednoduchá otázka s ještě jednodušší odpovědí. Pracujete pro nějakou společnost, která by ráda získala pořádné mění. A vy," řekl Jack a ukázal na Sama, "jste se upsal k tomu, že jim pomůžete najít nějakého kryptida. Jak to vím? Ne Pierre, ale já k Vám měl velké podezření už od první chvíle, co jsme se potkali. A tak jsem hned poté, co jste včera ráno v šest se Sabine odešli zkoumat jezero, prohledal Váš stan. A našel jsem vše potřebné. Neschází Vám tahle listina?" mluvil dále Jack a ukázal Samovi smlouvu. "Jste špion. Ta společnost je z Číny a má co dočinění s orientální medicínou. Jak příhodné, že? Najít nějaké dosud neznámé zvíře a dostat jeho maso na trh," usmál se pak upřímně Jack. "Ale počkat, Jacku. Vždyť on je tak hodný. A ty vtipy, co mi říká," řekla trochu opilá Sabine. "Všiml jste si, že Sabine si Vás oblíbila. Když jste jí u jezera zachránil život, věděl jste, že ji dostanete na svou stranu. Byla to náhoda, nepředpokládal jste, že by téměř spadla ze skály. Ovšem když jste si zachránil život, bylo jisté, že Vám pomůže vzít auto, všechen materiál a odjet sem," pokračoval Jack. "On jenom říkal, že jede za svými kamarády do Drumnadrochitu. Nic víc," zastávala se Sama Sabine. "Sabine, pojď ke mě. Nevypadáš zrovna nejlíp," řekl starostlivě Pierre a pomohl své sestře sednout si na židli, která stála vedle něj. "Naplánováno to jinak bylo skvěle. Dopředu jste věděl, že náš záznam dobře prodáte. Nebo snad, předáte své společnosti. O nás jste se dozvěděl díky práci vašich přátel. Koneckonců, správní špioni vždycky spolupracují, že ano? Proto jste věděl, kde na nás v Londýně čekat," dopověděl vše Jack. Sam byl neuvěřitelně naštvaný. "Jacku, ty si ale skvěle umíš hrát na Poirota!" pochválil svého kamaráda Pierre. Sabine to moc nechápala. "Tohle jsi provedl ty, nalít skotskou mé sestře! Za to zaplatíš!" vyhrkl Pierre a vrazil Samovi do obličeje pěstí. Hned se začali prát. Na místo však brzy dorazila policie. Sama Webera hned odvezli. "Kde se tu vzali policisté?" optal se pak Jacka Pierre. "Volal jsem jim včera večer. Říkal jsem, ať přijedou do Drumnadrochitu. Věděl jsem, že ten záznam brzy zmizí. A že první místo, kam Sam zamíří, bude nejbližší městečko," usmál se Jack. "Sherlock Holmes. Ty jsi génius," řekl na to Pierre. "Génius? Bylo to neuvěřitelně prosté, kamaráde. Jakmile Ti někdo namluví, že je z Německa, a mluví slovanským přízvukem, něco na tom bude," zasmál se Jack. Dalšího dne se z opilosti Sabine dostala a společně odjeli do Edinburghu. Záznam, který si neznámí lidé odvezli, a na němž bylo cosi nahráno, se však do jejich rukou zatím nedostal. Samova a Sabinina zrada je tedy stála mnohé. Na Sabine, jež se ukázala být velmi lehce ovlivnitelnou, ještě čekala spousta výtek...

Konec šesté části. Pomalu se před Vámi začínají rýstovat vlastnosti hrdinů mého příběhu. V tomto dílu sice nebyl žádný kryptid, ale nebojte, příště už to bude opravdu "zemětřesoucí dobrodružství"!

Správce dinosauřího parku - Týden po otevření

Blížíme se k Vánocům, ve městech se začíná objevovat Vánoční výzdoba, ochlazuje se... Není to skvělé?! Ale Dan se potí v tropech, protože otevření parku způsobuje nemalé množství práce...

Týden po otevření

"Troodoni včera zabili tři lidy. Siamotyrannus sežral patnáct návštěvníků. Erythrosuchus jednomu ukousl nohu," říkal mi dnes ráno Oliver za dveřmi, zrovna když jsem vstával. Nevěřil jsem vlastním uším. Nehodil jsem si na sebe ani župan, a okamžitě jsem otevřel dveře. Oliver větu dořekl: "... a Kronosaurus... Jo, Kronosaurus..." Očividně se obával zbytek věty vyslovit. Vytřeštěně jsem na něj hleděl a čekal, kdy to ze sebe vysouká. Byl celý vystrašený, bledý, mírně se mu chvěly ruce a také hlas. "Kronosaurus?" zeptal už jsem se s přímo gigantickou nervozitou. "Kronosaurus sežral tebe," řekl Oliver. Chvíli jsme na sebe hleděli (kolik to bylo minut, to jsem nepočítal), až se Oliver začal smát. "Čemu se tak hloupě směješ?" optal jsem se ho. Na odpověď jsem musel nějakou chvíli čekat. Přitom jsem si stačil vyčistit zuby, obléci se do uniformy a nakrmit Dina. Celou tu dobu stál Oliver za dveřmi a řehtal se. Nemohl se z toho místa odtrhnout, tak moc se smál. Ten vtip jej přímo ovládl. Myslím, že jsem se držel celkem dobře, i když hrneček s čajem jsem zlostí skoro vylil. Pak jsem otevřel dveře podruhé a Olivera jsem mírně nakopl. "Co je? Děje se něco?" zeptal se skoro jakoby se nic nestalo. "Vypal!" zařval jsem na něj. A Oliver pelášil. Musel jsem vypadat vážně hrozně naštvaně. S tím kopnutím jsem to možná trochu přehnal, ale uvědomte si to. Oliver mě ráno vzbudil s takovým stupidním vtipem o tom, že dravci z parku a jeho okolí zabili několik lidí! Když to teď píši, stále kroutím hlavou. Takže jaká pravda? Park prosperuje. Dnes do něj přišel už osmistý návštěvník. Může se zdát, že turistů zde tatím bylo málo, ale vzhledem k velikosti ostrova a rozloze parku (jakákoliv území mimo park jsou veřejnosti nepřístupná-na pobřeží hnízdí pterosauři a Ochránci pravěké zvěře zakazují, aby byli pozorováni) je to celkem úspěch. Návštěvníkům se překvapivě nejvíc líbí had Gigantophis. Nikdo nečekal, že by pravěký obří had mohl být tak oblíbený. I L. C. Clark předpokládal, že spíše dinosauři budou hlavním lákadlem parku. Ovšem když vidíte dvanáctimetrového beznohého plaza požírat dvě prasata téměř najednou... Asi to člověku vezme dech... Návštěvníci jsou především boháči. Park snad ale bude přístupný i lidem s ne tak vysokými příjmy. Dinosauří park by měl být po tu krátkou dobu otevřen všem. Jinak sem přiletěla Charlesova rodina. Synek se mi vyhnul velmi znatelným obloukem. Myslím, že ten poslední trest v podobě žvýkačky přilepené na sedadle letadla, ho dost poučil. Teď je z něj obdidovatel pravěkých zvířat, a nejvíc se mu líbí Cryptoclidové. Někdo navrhl, abychom návštěvníkům umožňovali zaplavat si s nimi, ale to je špatný nápad. Ta zvířata jsou divoká a lidé do jejich světa nepatří...

V pondělí byl Oliver na Isle of Die. Byla to jedna z mála totálně neúspěšných výprav. Oliver viděl na jižním pobřeží ostrova jediné zvíře, a ještě k tomu mrtvé. Byla to samice Oviraptora. Oliver se snažil zjistit, proč zahynula. Při bližším zkoumání šíje si všiml, že krkem proniklo něco ostrého. V okolí byla spousta stop s otisky dvou prstů. Nepochybně raptoři. Jenže pak přišla vichřice, obrovský příliv, začal pořádný liják a než se Oliver mohl vydat na průzkum, zasáhl zrovna postavený tábor takový nečas, že nebylo možné v expedici pokračovat. Doufal, že se na místo vrátí v úterý, aby vyřešil tuto pravěkou vraždu. Podle jeho teorie prostě Velociraptor Oviraptora napadl, dal mu smrtelný úder kopacím drápem a pak sežral vejce, jež matka chránila. Počasí bohužel našemu přírodovědci nepřálo, a tak se od pondělka na ostrov nepodíval. Alespoň však mohl pozorovat Megalancosaura v teráriu, a také o něm hodně přednášel. To byla vlastně první show s našem parku. V úterý večer spousta návštěvníků sledovala, jak si Oliver s Megalancosaurem hraje, nosí si ho na rameni, pak ho trošičku zlobí, nakonec dostal malé kousnutí do ruky, pak se k němu Megalancosaurus přitulil a přátelsky mu ovinul ocas kolem hlavy, jakoby říkal: "Promiň, s tím kousnutím jsem to nemyslel vážně." Turisté byli nadšení. Co ještě říci? Daří se nám, a to je výtečné...

Vyřeší Oliver případ zabitého Oviraptora? Proč se jižní pláž hemží raptory, pokud to byli oni, kdo Oviraptora zabili? A přestane Oliver vtipkovat? Pokračování za týden!

Medvědí kvíz

Pro všechny čtenáře tohoto blogu tu mám novou soutěž, krátký kvíz o majestátní skupině savců. Doufám, že se Vás zúčastní co nejvíce! Kvíz nebude těžký, sestává jen ze sedmi otázek, u kterých jsou dvě možné odpovědi. Samozřejmě, že jen jedna je správná, a tak je Vaším úkolem napsat pouze písmeno, pod kterým je odpověď napsána. Odpovědi mi pošlete na e-mail haasvojt@volny.cz, do komentářů můžete napsat svůj e-mail (pokud Váš e-mail neznám a nenapíšete ho sem z důvodu toho, že jej nechcete zveřejňovat, nezapomeňte se prosím pod odpovědi ve zprávě podepsat). Diplomy s medvědí tématikou dostanete velmi brzy! Přihlásit se můžete do 1. prosince! Tak, je teď je už vše na Vás...

1. Který medvěd je největší?

a) medvěd lední

b) medvěd hnědý

2. Jaký je latinský název pro medvěda krátkočelého?

a) Ursus simus

b) Arctodus simus

3. Kolik druhů mořských medvědů žije na naší planetě?

a) jen jeden

b) osm

4. Který příslušník čeledi medvědovitých je ze všech nejmenší?

a) medvěd malajský

b) medvěd brýlatý

5. Ze kterých medvědů se vyvinuli lední medvědi?

a) z medvědů černých

b) z medvědů hnědých

6. Jaký tělesný znak pomáhá pandě velké při konzumaci bambusu?

a) vystouplá kost zápěstí připomínající palec

b) nezvykle prodloužené špičáky zahnuté mírně dopředu

7. Proč vyhynul medvěd jeskynní?

a) Kvůli oteplení nebo ochlazení v době ledové

b) kvůli příchodu větších druhů medvědů, kteří ho vytlačili.

Snad Vám kvíz ukázal, kolik toho víte o medvědech! Vyhlášení bude již brzy...

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Noasauridae

Náš seriál o čeledích dinosaurů pokračuje! Přestože v něm vystoupila již řada čeledí, vrháme se na další. Tentokrát to nejsou příliš známí dinosauři...

Název čeledi: Noasauridae,

Autoři názvu a popisu: José F. Bonaparte a A. W. B. Powell, 1980,

Nejznámější zástupce: Masiakasaurus,

Doba výskytu: Jura a Křída, před 160 až 65 miliony let.

Tato čeleď byla vážně úspěšná. Existovala na naší planetě po bezmála 95 milionů let, přesto však bylo popsáno jen málo z těchto pozoruhodných dinosaurů. Může se to jevit zvláštní, ale Noasauři byli vlastně potomci stejných zvířat, ze kterých se vyvinuli abelisauridi. To znamená, že například Noasaurus má ke Carnotaurovi celkem blízko. Nebyli to však úplně nejbližší příbuzní, protože jako vždy, i v tomto případě se skupina zvířat začala během evoluce dělit na menší skupinky. Noasauři abelisauridy moc nepřipomínali. Především neměli tak zkrácené přední končetiny. Stavba lebky je však už jiným klíčovým znakem. Většinu lidí na Masiakasaurovi zaujmou jeho dlouhé, dopředu ven z tlamy směřující zuby, perfektní k chytání kluzkých ryb, ale podívali jste se někdy na jeho lebku? Představte si dva záběry vedle sebe: Abelisaurus vedle Masiakasaura. Zuby nejsou v momentálním záběru, a tak se díváte na lebky těchto zvířat a můžete si je srovnat. Brzy si zjistíte, že jsou si velmi podobné. Noasauridi opravdu patřili do skupiny zvané Abelisauria. Byli to spíše menší masožravci, velikostně se rozhodně neřadili ke gigantům. Noasaurus byl největším členem této čeledi a měřil 3 metry na délku. Jeho tělo bylo mimořádně lehké-při pohledu na něj se člověku vybavý štíhlý atlet. Podobně jako trénovaní lidští běžci, i Noasauři byli dosti rychlí. V Patagonii lovili před 80 až 75 miliony let různé suchozemské krokodýly, menší dinosaury a pravěké ptáky. Noasaurus měl na zadních končetinách srpovité drápy. Není to ale znak příbuznosti k dromaeosauridům nebo-li raptorům. Upevnění svalů kolem drápu, a jeho mimořádná pohyblivost (ani Velociraptor nedokázal svůj dráp otáčet obratněji) vypovídají o tom, že Noasaurus měl k raptorům daleko. Tímto drápem zřejmě zvířatům působil tržné krvavé rány, zatímco je pomalu zabíjel. Je to dobrý důkaz toho, že lovil velká zvířata. Smečka Noasaurů mohla být při setkání s kořistí nebo nepřítelem stejně nebezpečná, jako smečka raptorů! Masiakasaurus ("zlý ještěr") byl zase králem podivných madagaskarských dinosaurů. Už když ho Scott Sampson v roce 2001 pojmenoval, všiml si jeho ostrých, nebývale velkých zubů. Byl to nepochybně rybožravec. Uspořádání zubů bylo k chytání ryb prostě dokonalé. Podobně stavěné zuby měli i rybožraví ptakoještěři. Opět to byl lehce stavěný theropod... Další noasauridi, jako Limusaurus z čínské Jury nebo Velocisaurus z Křídy Argentiny, už tak známí nejsou. Navíc se toho o jejich způsobu života, ani o nich samotných, moc neví. Někteří si myslí, že africký Elaphrosaurus z konce Jury byl také noasauridem. Potvrzovala by to stavba jeho těla. Dříve byl sice považován za nejstaršího známého ornithomimida, teď jej však většina paleontologů vidí jako možného noasaurida. Pokud jím byl (a byl by asi tím nejstarším, pokud to bude potvrzeno), stal by se největším noasauridem vůbec, protože měřil až 6,2 metru...

Noasauridi byli opravdu zvláštní, nemyslíte? Mezi theropody byli ojedinělí, a to z nich činí tak zajímavá zvířata... Do komentářů napište, který noasaurid se Vám líbí nejvíce!

Diploceraspis

Diploceraspis ("dvojí hlava") byl permský obojživelník z čeledi Keraterpetontidae a řádu Nectridea. Především keraterpetontidi se vyznačovali něčím naprosto podivuhodným: lebkou ve tvaru bumerangu. Nejznámějším z jeho příbuzných je Diplocaulus, ačkoliv někteří, jako Keraterpeton, tímto znakem vůbec vybaveni nebyli. Diplocaulus byl však tomuto rodu obojživelníka příbuzný více, než snad jakýkoliv jiný tvor. Určitě měli společného předka. Diploceraspis byl však menší než Diplocaulus: měřil 46 centimetrů, což je asi polovina délky jeho bratrance. Ale proč měl Diploceraspis tak podivně tvarovanou hlavu? Odpověď není snadno k nalezení, ale paleontologové se domnívají, že mohla sloužit ke kamufláži. Jako skvělé maskování mohla být užita ve chvíli, kdy tento obojživelník ležel na dně jezírka. Hlava byla placatá a zepředu byla jen s těží rozpotnatelná, alespoň z pohledu blížícího se predátora. Ještě lepší však podivně široká lebka byla tehdy, kdy už dravec Diploceraspise chytil. Tak velkou lebku bylo opravdu obtížné spolknout. Navíc velcí permští predátoři, jako pelykosauři typu Dimetrodona a jiných, nepásli po takových malých soustech... Diploceraspise známe z několika fosilních exemplářů, a byly rozpoznány dva druhy: D. conemaughensis a D. burkei. Diploceraspis žil před 299 až 270 miliony let, v období Permu. Naproti tomu Diplocaulus se dožil i samotného konce tohoto údobí. Diploceraspis je jedním z mnoha karbonsko-permských živočichů známých ze Západní Virginie a Ohia. V době, kdy žil, rozkládaly se na tamním území především lesy s mnoha jezery. Celé území bylo vlhké, s občasnými mokřady. Byl to úplně jiný svět, a Diploceraspis v něm žil...

Diploceraspis není tolik známý, ale jeho popis naleznete například na anglické Wikipedii.

Příště Tseajaia!

Filipínský ostrov Mindanao-Království studenokrevných zvířat

Souostroví Filipíny jsou jedním z horkých míst biodiverzity. Tato země, složená z velkého množství ostrovů různých velikostí, je domovem zvířat, která nenajdete nikde jinde na světě. Už mezi savci to platí až zarážlivě: tento rok bylo zjištěno, že na filipínském ostrově Luzon žije 57 druhů unikátních savců. Mezi nimi jsou i ohrožení filipínští kaloni, ovšem zvláštní pozornosti zoologů se těšili i další netopýři či zvláštní hlodavci. V souvislosti s Filipínami nikdo nikdy nezapomene na nártouny, skvělé poklady ze světa primátů. Ovšem dokončení herpetologického výzkumu na filipínském ostrově Mindanao potvrzuje, že s rozmanitostí živočichů na Filipínách ještě nebylo řečeno konečné slovo. Mindanao je velký ostrov, ale v porovnání s nepříliš vzdálenými ostrovy Velkých Sund jako je Sumatra nebo Borneo je to vážně drobeček. Herpetoložka Marites Sanguila vedla dlouhodobý výzkum, jenž byl nyní ukočen. Zjištění jsou fascinující. Na Mindanau žije 126 druhů studenokrevných zvířat, tedy obojživelníků a plazů!!! Společně s blízkými Visayan Islands patří Mindanao k centru všech center jihofilipínské diverzity studenokrevných zvířat. Ze stošestadvacítky žije na ostrově 35 druhů hadů, 49 druhů ještěrů, 40 rozdílných žab, jeden červor, jediný místní druh sladkovodní želvy a jeden krokodýl, a to sice krokodýl mořský. Jak vidíte, čísla jsou to ohromná. Vzhledem k rozloze ostrova Mindanao lze tvrdit, že toto místo doslova oplývá větší herpetologickou diverzitou, než jakákoliv lokace stejné rozlohy na naší planetě! Vkročte do deštného lesa v jedné z rezervací na ostrově, a hned kolem sebe uslyšíte skřehotat žáby všech tvarů i velikostí, ve dne i v noci. Na zemi, v řekách i na stromech narazíte na hady, od pestře zbarvené bojgy ularburong po pravé kobry z rodu Naja. Nové nálezy pomohou výzkumníkům objasnit taxonomické zařazení studované zvěře. Spousta z unikátních jihofilipínských plazů ještě nebyla zkoumána s pomocí nových genetických analýz a metod. Marites Sanguila doufá, že v příštích letech se k tomu však dostane. Tak bude konečně odhalena bližší souvislost mezi některými druhy žab, u nichž jsou rodová i druhová jména občas sporná. Je také možné, že bude objeven ještě nějaký nový druh... Tento výzkum byl však také skvělý. Podíleli se na něm herpetologové jak z Filipín, tak i ze Spojených států amerických, a to včetně absolventů věhlasných univerzit (v Kansasu či Oklahomě). Hledání zvířat nebylo vždy jednoduché: na ostrově se mluví 70 jazyky a některé kmeny nerady vidí cizince ve svých teritoriích. Vše se však podařilo dokončit. A konečně, nově vytvořený a tedy i zcela aktuální seznam veškeré mindanajské herpetofauny pomůže chránit tamní divočinu. Lesy na Filipínách jsou v ohrožení-v minulosti byla spousta nížinných lesů na ostrově Mindanao vykácena. Podle Marites Sanguily je nutné vytvořit nové přírodní rezervace a chránit to, co teď s jistotou můžeme nazývat království plazů a obojživelníků...

Na obrázku vidíte krásného filipínského skokana druhu Pulchrana gradocula. Rod Pulchrana sám o sobě není vůbec dobře známý a kromě taxonomie těchto žab o nich víme jen velmi, velmi málo. Ekosystém Filipín je velmi křehký, tak jako je tomu u všech ostrovů, a potřebuje ochranu. Jinak tato majestátní zvířata vymizí. Na ostrově Palawan v současnosti čelí velkým nesnázím jeden pozoruhodný druh želvy: želva palawanská. Na konci minulého měsíce dobrodruh, přírodovědec a televizní prezenter divočiny Nigel Marven vedl expedici na Filipíny. Peníze z ní získané byly odeslány na ochranu těchto želv, jichž ve volné přírodě zbývá už jen asi 150. Přitom minulý rok se jich celé stovky dostaly na černý trh v Číně, spousta z nich zahynula v otřesných podmínkách, a jde jen o jeden z mála případů, kdy byl nelegální prodej ohroženého druhu odhalen na místě činu...

Doufám, že Vás tento článek potěšil. Mindanao je skutečně královstvím studenokrevných zvířat, nyní je však musíme chránit, aby nedoplatila na lidskou neohleduplnost, tak jako želvy z Palawanu. Naděje, že vše dobře skončí, a to jak ochrana plazů na Mindanau, tak záchrana palawanských želv, však existuje...

Parantropové měli zřejmě jiný jídelníček, než se předpokládalo

Parantropové nebyli našimi přímými předky, jelikož v době, kdy žili, existovali i první skutečné lidské bytosti. Avšak před 2 až 1 milionem let byla východní Afrika bojištěm několika druhů hominidů. Byla to doba, kdy hominidů na jednom místě žilo více, než kdy předtím a potom. Mohutný, robustní Paranthropus byl zastoupen alespoň dvěma odlišnými druhy: P. boisei a P. aethiopicus. Z lidského rodu s ním soupeřil Homo ergaster, člověk dělný, který na rozdíl od nepříliš vynalézavého Parantropa vytvářel i pracovní nástroje-nalezené pěstní klíny jsou toho více než patrným důkazem. Nový výzkum vedený několika španělskými paleontology a antropology odhalil, že tito hominidi se však velmi lišili v získávání potravy. Už předem bylo známo, že Homo ergaster pojídal především maso. To se může zdát překvapivé, neboť měl poměrně úzkou lebku a malé čelisti. Zuby Homo ergaster též nebyly příliš silné. Zato Paranthropus měl velkou hlavu, silné skusové svaly a robustní čelisti. V seriálu Putování s pravěkými lidmi byl ukázán při pojídání bambusu, který je celkově drsný a tuhý. Avšak na maso se příliš neodvážil. Jednak k tomu neměl prostředky a dostatek vynalézavosti ani mozkové kapacity, byl však také celkově pomalý a v porovnání s Homo ergaster nebo s Homo habilis nemotorným. Avšak především rostlinná potrava všeho druhu tohoto hominida udržovala při existenci. Nové nálezy to však mění. Paranthropus byl co se týká potravy ještě vybíravější. Nejen, že to nebyl lovec. I mezi rostlinami si vybíral. Opracování zubů, o čem svědčí mikroskopické tečky ve zkamenělé sklovině, dokázaly, že Paranthropus drsné, brusivé rostliny téměř nepožíral. Mohl je občas konzumovat jako spestření jídelníčku, jinak se však specializoval na pojídání méně drsných, křehkých rostlin. Živil se hlavně měkkými listy a případně křehkými stonky. Jen stroze se na jeho jídelníčku vyskytovala potrava, která mu byla experty tak dlouho připisována. Naopak výzkum mikroskopických teček na zubech Homo ergaster ukázal, že tento primitivní lidský druh, jak se dalo předpokládat, konzumoval tuhou potravu. Ať už šlo o tuhé rostliny, nebo maso zvířat, mezi nimiž mohli být i pakoně nebo antilopy... Tento objev byl učiněn díky dlouhému snažení španělských vědců, kteří podrobně studovali 167 fosilních exemplářů afrických hominidů. Nálezy jsou cenné, protože mohou poskytnout nové informace o tom, proč Parantropové vůbec nebyli úspěšní a po krátké době vyhynuli, zatímco rod Homo se rozvíjel dál. Nepochybně v tom hrála roli potrava, jenže to není vše. Přizpůsobivost Parantropů byla nízká, kdežto první lidé, schopní se například potit při velkém horku, dokázali osídlit všechna příhodná i nepříhodná místa. Potomci člověka druhu Homo ergaster se pak rozšířili do Asie, ale to už je jiný příběh...

Jak vidíte, i svět pravěkých lidí a našich pravěkých příbuzných z čeledi hominidů nás stále dokáže překvapovat... Co asi bude zjištěno příště?

Lovci kryptidů: Skotsko (2/2)

K Pierrovi, Sabine a Jackovi se minule přidal mladík jménem Sam Weber, původem z Německa. Sabine si ho ihned oblíbila, Pierre na něj žárlil, jelikož odváděl pozornost jeho sestry, zato Jack, nejprve nezaujatý výzkumem skotského jezera Loch Ness, zřejmě začal brát výpravu vážně. Alespoň se tak dá usuzovat podle jeho vážnějšího, jako vždy rozvážného chování. Ale najdou naši přátelé bájnou lochnesku?

LOVCI KRYPTIDŮ: SKOTSKO, ČÁST DRUHÁ:

"Ech, tady je ale zima!" vyhrkl Pierre, jakmile ráno vystrčil hlavu z teplého stanu. Nad lesy, jež lemují břehy jezera Loch Ness, stoupal velký oblak mlhy. Pierre nezalezl zpět do stanu, ale chvíli si zvykal na chladný vzduch, a nakonec celý vylezl. Byl sice jen v pyžamu, teplákách a svetru, vůbec mu to však nevadilo. Ze včerejšího nezdaru při koupání v jezeře ho trochu škrábalo v krku, ale nic si z toho nedělal. Protáhl se, zapálil oheň, potom kolem něj chvíli běhal, aby se zahřál, a nakonec si uvařil čaj. Zrovna když ho dopíjel, vyrušil ho Jackův hlas: "Ty jsi teda pěkný nezbeda. Nemohl jsi uvařit čaj nám všem? Haha, typický Pierre. No co, asi sis na nás prostě nevzpomněl." "Jé, promiň, Jacku! Mě nenapadlo, že tady se mnou někdo je... Vlastně jsme tu čtyři. Jo, čtyři, s tím ohromným vtipálkem Samem. Leze mi na nervy!" řekl na to Pierre. "Co kdybychom ho trochu poškádlili a vzbudili ho nějakým rámusem? Jeho stan je ten zelený... Pojď Jacku, něco vymyslíme!" dodal po chvilce Pierre. Jack se nahlas zasmál. "Sam a Sabine odešli v šest ráno na druhý břeh ke kamerám, aby zkontrolovali záznam. Nejprve by ses musel vrátit zpět v čase o čtyři hodiny, abys ho poškládlil," informoval ho s úsměvem Jack. "Cože, ono už je deset? A vůbec, proč šel zase s mou sestrou?!" naštval se Pierre. Na druhém břehu jezera Sam znovu sledoval jeden ze záznamů. "Sabine, něco tam určitě proplouvalo. Jen škoda, že záběry jsou zelené," řekl se zájmem Sam. "No jo, Same, vypadá to jako krk s hlavou... Jako by to byl plesiosaurus," řekla na to Sabine, "co kdybychom tu nechali kameru přes den?" "Dobrý nápad," odpověděl Sam. Pak se usmál. Očividně měl velkou radost z toho, že si všiml přítomnosti něčeho zvláštního. "Víš co, Sabine? Zůstanu tu přes den a budu jezero sám pozorovat. Mám tady fotoaparát, když se tedy něco objeví, vyfotografuji to," navrhl pak Sam. "Výtečný nápad! Nebudeš se tu ale bát sám?" optala se Sabine. "Vůbec ne. Studoval jsem medvědy hnědé v Evropě, a řeknu Ti, teprve ve chvílích, kdy se deset metrů přede mnou objevila matka s mláďaty, jsem se začal bát," informoval Sam. Sabine se ho hned začala ptát na jeho zážitky. Takto u jezera seděli několik hodin. Sabine vůbec neodešla, protože ráda poslouchala Samovo vyprávění. Během těch několika hodin též pečlivě pozorovali hladinu jezera. Pak se Sabine rozhodla vyfotografovat si celé jezero z jedné vysoké skály. "Nechoď tam, víc, co říkal ten angličan?" varoval ji Sam. "Angličan? Jo, myslíš Jacka! Ale prosímtě, přece si nevyrazím dech jako on ve svých pěti!" smála se Sabine. Začala tedy šplhat na skálu. Sam ještě chvíli sledoval vody Loch Ness, potom si vytáhl mobilní telefon, psal zprávu nějakému kamarádovi, a v tom uslyšel křik! Mobil hodil na zem a utíkal ke skále. Uviděl, jak se Sabine sotva drží pomalu se pohybujícího balvanu, zatímco nohama kope ve vzduchu ve snaze zachytit se o příkrou skalní stěnu!

"Sabine, drž se!" zvolal Sam, schodil ze zad batoh a vytáhl lano. Sabine mu neodpověděla, neboť věděla, že s výkřikem by pohnula rukama a spadla by. Samovi to nevadilo, hlavně, že ho poslechla a nepřestávala se držet kulovitého kamenu. S každou vteřinou se však mírně posunul. Sam s nesmírnou šikovností vyhodil lano se smyčkou. Ta se hned na první pokus zachytila o výstupek ze skály. Pak začal šplhat. Trvalo jen tři minuty, než se dostal k Sabine. Ta byla nad úrovní lana, ale Sam byl zřejmě zkušeným horolezcem, a neměl problém s vyšplháním tak vysoko. Chytil Sabine za ruku a pomohl jí dolů k lanu. Oba potom slezli. "Už v životě nepolezu na skálu!" řekla jen Sabine a sedla si. Bylo jí špatně, tam nahoře měla závratě a navíc mohla přijít o život. Samovi samozřejmě poděkovala. Ovšem za chvíli si povídali, jakoby se nic nedělo. Sam pak zkontroloval záznam z kamery a zjistil, že v době, kdy zachraňoval Sabine, objevil se na břehu podivný tvor. Jakási hlava chvíli vykukovala z vody a dívala se přímo do objektivu. Sam zajásal! Bylo to úžasné! Navečer se vrátili do tábora... Pierre a Jack se brodili studenou vodou a do sítí chytali ryby. Ne proto, aby je snědli. Byl to vědecký výzkum. "Jacku, další ryba se čtyřma očima!" hlásil Pierre. Sama a Sabine, zrovna příchozí, to překvapilo. "Hmm... To už je pátá. Tohle jezero mi začíná připadat podivné. Nějaká mutace, co?" řekl Jack. Pak si Pierre všiml Sabine a Sama. "Hej!" vyhrkl, "Tohle se dělá, nechat tady svého bratra jen tak postávat?" "Vlastně chytat ryby?" utrousil něco Jack. "Promiň, Pierre. Zkoumali jsme Loch Ness. Tady se Samem jsme pořídili skvělý záznam. Hned Vám ho ukážeme. Sam mi kromě toho zachránil život, skoro jsem totiž spadla ze skály," povídala Sabine. Pierre nevěřícně kroutil hlavou. Na Sama se díval nesnášenlivě. Ten se však začal usmívat. "Pierre, neboj. Vím, že mě nemáš rád, ale rozhodně nemusíš mít strach, že bych nějak těžil z Vašeho projektu. Vždyť já teď patřím mezi Vás," řekl pak Sam poklidně. Ale Pierrovi se skoro kouřilo z uší, jak byl rudý a naštvaný. Jack stál opodál a chvíli přemýšlel. Snad doufal, že odhalí tajemství čtyřokých rybek... Brzy se setmělo a naši přátelé znovu ulehli do stanů. Když se Pierre ráno probudil, nevěřil vlastním očím. Právě viděl cosi nepředstavitelného. A byl celkem dost vyděšen...

Konec páté části. Co uviděl Pierre?! Existuje skutečně lochneská příšera? A co Sabinin záznam? Pokračování příště!!!

Správce dinosauřího parku - Milník v historii parku

Dlouho očekávaná událost v Dinosauřím parku! Přečtěte si, jak vše proběhlo!

Milník v historii parku

"Dinosauří park, kde minulost ožívá..." tvrdí jedna z uvítacích cedulí na pobřeží ostrova. Měli byste vidět, jak se to kolem ní včera štosovalo... Přijela loď plná nových návštěvníků, prvních návštěvníků... Charles během patnácti minut pronesl svůj projev. Přišel mi mnohem lepší, než minulý týden, když jej poprvé zkoušel prezentovat. Všichni návštěvníci byli naprosto nadšení, jeho slova vyvolala bouřlivý potlesk a my, tým z Dinosauřího parku, jsme se přidali. Pak došlo k otevření brány za slavnostní famfáry, která je odteď hlavní znělkou Dinosauřího parku. Lidé jen s úžasem hleděli, jak se dřevěná brána pomalu otevírá a za ní se rýsuje samotný park. Jakmile se brána otevřela, turisté jí začali pomalu procházet. Do toho už hrála poklidná jazzová hudba. Všichni jsme si na chvíli oddychli. Tričko jsem měl propocené, ne proto, že bych byl tolik nervózní, ale spíše kvůli tomu, že jsem musel během projevu stát na místě na Charlesem a pařilo na mě slunce. Včera byl totiž opravdu horký, slunný den. Takže první místo, na které jsem zavítal po otevření parku, byl můj skromný domek. Leptoceratopse Dina jsem vzal z ohrady k sobě domů, aby mu nebylo horko a on se náhodou nepřehřál. Pak jsem si oblékl svou pracovní košili, a šlo se do práce. Naštěstí jsou naše domky v bezpečné vzdálenosti od jakýchkoliv turistů. A stejně tak Dino, jediný dinosaurus, kterého většina návštěvníků neuvidí. Dino je totiž můj. A já patřím zase jemu. Charles i Oliver to moc dobře vědí. Zvláště Olivera z vědeckého hlediska mé dinosauří přátelství nadchlo. Spatřuje v tom příležitost, jak zkoumat dinosauří inteligenci, jež je v některých případech až překvapivě vysoká. Nedovolím, aby byl Dino podroben jakýmkoliv testům, ale dovolil jsem Oliverovi, aby za námi občas přišel na kávu a podíval se, jak se Dino chová. Náš přírodovědec tohoto pozvání jistě využije. Už jen kvůli tomu, aby si ze mě udělal legraci tím, že něco hodí do kávy, ona vybuchne, a já budu muset utírat stůl... Po poledni jsem šel nakrmit Erythrosucha. Nezačali jsme sice s žádnými komentovanými programy o krmení zvířat, tak jako v mnoha zoo, ale chystáme se k tomu. Každopádně se kolem mě nahrnula řada lidí, zvědavých na to, jak tomu zvířeti budu házet fláky masa. Překvapilo je, že Erythrosuchus po nich skoro až skákal, tak jako někteří krokodýlové. Maso vždy chytil na první pokus do tlamy, hbitě si s ním poradil ostrými zuby a v pár vteřinách jej slupl jako malinu. Lidé mu tleskali. Erythrosucha to naštěstí nerušilo. Po krmení si spokojeně lehnul do stínu nevysoké aurakárie ve středu ohrady, a usnul...

Zato Oliver, ten už první návštěvníky provázel jako expert na dinosaury. Spousta lidí se zastavila u výběhu nezbedných Tsintaosaurů, když jim Oliver vyprávěl o tom, jak se kdysi paleontologové nemohli shodnout na správném umístění jeho podivného hřebínku. Oliver hrdě prohlásil, že Dinosauří park poslední, a správnou teorii, potvrdil tím, že dva Tsintaosaury chová. Dále náš přítel vyprávěl o tom, jak se Tsintaosauři několikrát probourali skrze ohradu. Turisté se smáli. Oliver k tomu přidával vtipy, některé situace až zveličoval a zesměšňoval, což všem přišlo nesmírně vtipné. Podle mě to bylo trapné: Oliver neumí dělat vtipy, jasné?! Je to pravdilo. Nicméně výběhům Siamotyranna a Deinotheria se většina lidí vyhnula, takže se to obešlo přinejmenším bez řevu rozzuřených zvířat. Dnes je park otevřen též, opět je tu spousta lidí. O víkendu bude uzavřen, ačkoliv plánujeme, že v budoucnu bychom sem návštěvníky pouštěli i v soboty, a kdo ví, možná jednou i v neděle. Každopádně víkend je k odpočinku, tak bychom si rádi oddychli. Myslím, že zítřejší oddych nám přijde vhod. Jen dnes to tady křičí, volá, raduje se... Je skvělé, že si lidé užívají pohled na dinosaury a jiná pravěká zvířata. Kdybyste věděli, kolik peněz jsme za ty dva dny vydělali. Je to minimálně tolik, abychom Clarkovi splatili vystavení nových chodníků na ostrově. Za týden už budeme mít tolik peněz na to, abychom mu splatili sedm procent z toho, co stálo maso pro naše masožravce. A za rok, pokud vše půjde dobře, budeme ještě dál. Musím podotknout, že rangeři, posílení novou hlídkou, jsou stále ve střehu. Bezpečnost v parku je vysoká. Incidenty jsou nepravděpodobné...

Obrázek je spíše ilustrační, brána v Dinosauřím parku vypadá jinak... Doufám, že se Vám tato část, popisující milník v historii parku, líbila!

Lovci kryptidů: Skotsko (1/2)

Pierrovi, Sabine a Jackovi se podařilo vyfotografovat zvíře, po kterém tak dlouho pátrali-tajuplného savce z Kostariky. Jejich výprava ale ještě nekončí. Jsou úplně na začátku neuvěřitelných dobrodružství, která je potkají. Ale ne všechna budou tak lehce překonatelná...

LOVCI KRYPTIDŮ: SKOTSKO, ČÁST PRVNÍ:

Na lavičce před hotelem, nad jehož dveřmi bylo křiklavě napsáno Soho Hotel, seděl jeden mladík. Měl bílou, neopálenou pleť, černou bundu zapnutou až ke krku, čepici na hlavě a přivřenýma očima upřeně hleděl do novin, jež držel v černých rukavicích. Titulek dnešního vydání novin Daily News byl více než křiklavý: "Trojice dobrodruhů objevila v Kostarice nový druh savce!" Při pročítání článku, opatřeného několika barevnými fotografiemi, se mladík sám pro sebe usmíval. Tento článek nečetl poprvé. Od rána si jej očima projel už nejméně pětkrát. Věděl moc dobře, co má dělat. Čekal tu na Pierra a Sabine Leroyovi a na Jacka Owena. Od někoho se dozvěděl, že se zde dnes ubytují. Někteří kolemjdoucí se občas podivovali, proč tu ten člověk jen tak sedí. Na lavičce, bez deštníku. Dle jejich úsudků muselo něco velmi důležitého tohoto mladíka pudit zůstat venku i přes sychravé podzimní počasí. Pak se v dálce objevily tři postavy. Leroyovi táhli po zemi těžké kufry, Jack se na ně usmíval a povídal si s nimi. Mladík složil noviny, hbitě je schoval do tašky a jakmile Leroyovi a Owen prošli kolem něho, oslovil je. "Zdravím Vás, nejste náhodou ta skupinka kryptozoologů, co objevila tu opici v Kostarice?" optal se jich se zájmem. "No jistě, samozřejmě. Čím Vám můžeme být nápomocní?" zeptal se ho Jack. V mladíkově tváři uviděl trochu nejistoty. Snad se trochu styděl, když se setkal s tak významnými osobnostmi. Trochu nesměle a tišším hlasem řekl: "Rád bych se k Vám přidal. Jsem totiž zoolog. Jmenuji se Sam Weber a jsem z Německa." "Vy byste nám chtěl pomoci při hledání kryptidů?" zeptala se ho s úžasem Sabine. "Nevím, zda to půjde, pane. Vůbec Vás neznáme," řekl na to s úsměvem Jack. "Čekal jsem tu na Vás s touto nabídkou," mluvil dále Sam, "dozvěděl jsem se totiž o Vaší chystané výpravě do Skotska." "Zdá se, že budete naším velkým fanouškem, když jste se to dozvěděl. Určitě nebylo lehké sehnat tolik informací," zasmál se Pierre. Jack trochu nesmělého Sama pozval do hotelu, kde se měli ubytovat. Soho Hotel patří mezi luxusní londýnské hotely a předtím, než naši hrdinové měli začít svou novou výpravu, měl pro ně být ubytováním. U trošky limonády si Sam s kryptozoology více popovídal. "Věc se má tak," informoval ho Jack, "že my míříme do Skotska k Loch Ness. Nevěřím, že by tam žili nějací pravěcí plazi, to ne. Jsem zoolog a vím, že tamní vody jsou na plazy moc studené. Ale tadyhle Leroyovi hrozně toužili podívat se tam a provést tam výzkum. Chtějí najít to zvíře, které Skotové vídají, když prožijí otravu skotskou whisky." "Vždycky jsem toužil setkat se s kryptidem. Myslím, že toto je má šance. Pokud byste mě vzali do party, rád Vám pomohu. Mám letité zkušenosti s hledáním savců po evropských lesích," řekl na to Sam. Tak se tedy k našim přátelům přidal další lovec kryptidů...

Cesta vlakem z Londýna do Edinburghu nebyla tak luxusní, jako hotel v centru Londýna. Když dorazili do Drumnadrochitu, postěžoval si Pierre: "Už v životě nepojedu drncákem. Rozumíte?!" Sam se mezitím s novými kolegy více zkamarádil. S Jackem se moc nebavil, snad jej považoval jako opravdového vůdce a někoho, s kým není moc legrace. Sabine si Sama oblíbila, protože vyprávěl skvělé vtipy. Pierre ho respektoval, ovšem trochu na něj žárlil, jelikož pořád odváděl pozornost jeho sestry. Zatím však Pierre čekal a nenechal na sobě nic znát. Po krátké cestě z Drumnadrochitu dorazili k jezeru Loch Ness. "Tak, tady to je. Když jsem byl malý a poprvé jsem s rodiči navštívil Skotsko, vzalo mi to dech. Doslova, protože jsem z jedné malé skalky spadl na záda a nebýt pohotového zásahu mého otce, udusil bych se. Takový pád nesmí být brán na lehkou váhu, proto vás zapřísahám, nelezte tam! Pohybujte se jen při břehu," vyprávěl chvíli Jack. Pierre se díky své dobrodružné povaze odvážil ke smělému kroku. Skočil do jezera. Horší věc snad udělat nemohl. "Hej, vytáhněte mě! Ta voda je příšerně studená!" křičel. Samovi a Sabine to bylo k smíchu, vlastně si pak celé odpoledne vyprávěli jenom o Pierrově hlouposti. Jack nemeškal a hodil Pierrovi samonafukovací záchraný kruh, který pro všechny případy složil mezi vybavení. "Pierre, ty se nikdy nepoučíš. Buď rád, když budeš mít jenom rýmu," vyčetl mu to Jack. "No, neboj," pokusil se o úsměv zmrzlý Pierre, "já jsem... otužilý! Hepčík!" Navečer Sabine a Sam nastražili na břehu jezera tři kamery. Sledovaly pohyb hladiny. V případě, že by se z vody vynořilo něco neobvyklého, velkého a živého, začal by u jedné z kamer pískat klakson. Ten by výzkumníky vzbudil a poukázal na místo, kde se tvor pohybuje. Jakmile se setmělo, sešli se všichni čtyři u táborového ohně obklopeného čtyřmi teplými stany. "Teda, stanovat na podzim a ještě k tomu ve skotské divočině... No dobrá, téměř v divočině-protože ten hrad za námi moc divoce nepůsobí-ehm... Prostě je to něco," usmíval se Sam. Jack se ho ptal na jeho práci v kontinentální Evropě, ale Sam mu moc neodpovídal. Spíše se bavil se Sabine, která se mohla potrhat smíchy díky jeho vtípkům. Pierra to docela štvalo. Aby už Sam přestal, Pierre suše prohodil: "Lochneska neexistuje. Ta voda je tak ledová, že tam nic nežije. A jestli to, ať si třeba dostanu rýmu." Nato si kýchl. Sama to rozesmálo. Byl takový veselý. Pierre to nakonec vzal z lepšího konce a také se tomu pousmál. Jack tolik radostný nebyl, naopak, choval se vážněji. Asi ho snad výzkum jezera Loch Ness přece jen sebral...

Konec čtvrté části příběhu. Jakým nebezpečím budou naši hrdinové muset čelit? To se dozvíte příště...

Dinosauří park Chausuyama

Minule jste se dozvěděli o úžasném dinosauřím muzeu, teď se pro změnu podíváme do dinosauřího parku podobného Dinoparkům. Nachází se však tisíce kilometrů odsud-ve východní Asii...

Dinosauří park Chausuyama se nachází ve stejnojmenném městečku zhruba na půli cesty mezi japonskými městy Neba a Toyone. Park je spojen se zoo, která chová například pandy červené a podílí se tak na ochraně těchto ohrožených savců. Dinosauří park samotný je plný modelů zvířat, která po 65 milionů let na naší planetě nebyla viděna. Je postaven tak, aby zaujal všechny generace-od dětí po dospělé. Modely nejsou úplně nové, takže se Vám občas může zdát, že jde o rekonstrukce dinosaurů z doby před několika desítkami let. Ale je to právě tento fakt, který z Dinosauřího parku v Chausuyamě dělá tak zajímavé místo. Někteří dinosauři jsou i zajímavě zbarveni. Například Triceratops, u kterého je na končetinách a na krčním límci zvýrazněna tvrdá plazí kůže s malými kulovitými výstupky, má oranžovou bradu, listnaté výrůstky vybíhající z kanýru jsou zelené a horní část zobáku je dokonce bílá, zatímco zbytek zvířete je hnědý! I přes toto netypické zbarvení je Triceratops opravdu okouzlující, ovšem rozhodně není sám. Modrý Brachiosaurus, tmavě modrý (a z určitého úhlu pohledu až fialový) Pteranodon nebo třeba druhově zbarvený Iguanodon (s modrým krkem, červenými končetinami a žlutým ocasem) jsou též pozoruhodní. Protože jde o zábavní park, jsou některé modely upraveny do podoby různých atrakcí: například modrý sauropod postrádá část svého ocasu-možná proto, že se zničehonic, zatímco si dopřával šťavnatou rostlinnou večeři, přeměnil na skluzavku! V tomto ohledu určitě není sám, protože zelenému sauropodovi se stalo stejným osudem... Na webu TripAdvisor si většina lidí tento park pochvaluje, někteří dokonce se slovy, že "je tam toho víc, než na co měli čas". Samotná lokace je také velmi zajímavá: na zalesněné hory v pozadí je krásný pohled. Pokud někdy zajedete do Japonska, především do blízkosti měst Neba či Toyone, zkuste si najít cestu do tohoto parku.

Snad se Vám pohled na další zajímavou atrakci s dinosaury zalíbil...

Zadní končetiny ptakoještěrů

Ptakoještěři byli králi vzdušného prostoru, ale na zemi se pohybovali spíše neohrabaně, opíraje se o svá křídla. Zadní končetiny ptakoještěrů však musely být dostatečně silné, aby jejich mnohdy velká těla na zemi unesly. Ačkoliv většina pterosaurů trávila mnoho času ve vzduchu při hledání potravy, hledání hnízdišť a dalších činnostech, stále se museli vracet na zemi jako ptáci. Byli to aktivní letci, ale někdy se museli trochu rozběhnout, aby vzlétli. Zároveň při doletu na zem museli zadníma nohama zabrzdit. Nešlo, že by jen tak hladce přistáli na jednom místě a už se z něj nehnuli. Různí ptakoještěři se svými zadními končetinami lišili. Drápkaté nožky Pterodactylů, Rhamphorhynchů, Peteinosaurů či jiných malých létajících plazů ukazují, že tato zvířata se klidně mohla přichytit i na kůře stromů. Tito pterosauři byli navíc malí a sedali si i na větve. Přistát na nich nebylo složité, a tak se při příletu prostě zachytili, drápky se zasekly, a ptakoještěř byl na místě. Zato velcí pterosauři přistávali na skalách nebo kdekoliv jinde na zemi. Například Ornithocheirus měl celkem velká chodidla, takže když přistával, zadržely po několika krocích jeho tělo. Pak složil křídla a pochodoval. Tito velcí ptakoještěři opravdu rychle nechodili, pomalu se sunuli dopředu a jejich kroky byly jen několik desítek centimetrů dlouhé. Stylem chůze mohli trochu připomínat dnešní tučňáky, jen to na nich díky jejich dlouhým blanám sepjatým mezi křídly a nohama nebylo vidět... Toto se týkalo chodidel, jenže co další kosti zadních končetin? Paleontologové zjistili, že dopředu namířené stehenní kosti jsou typické pro rané pterosaury. Kost vycházela z kloubu zvaného acetabulum laterálně. To dokazuje, že byli schopní se zaháknout na kůře stromu, jak jste se již dočetli nahoře. Pozoruhodné je, že například Eudimorphodoní kost stehenní měla kulatou hlavičku oproti ose ve tvaru písmena Z. Jinak řečeno, zadní končetiny vybíhaly z těla maličko do stran. Nebylo to tak poznatelné, ale je to přinejmenším neobyčejné. Na rozdíl od těchto "na stromy sedajících pterosaurů" byli ti větší a pokročilí lépe přizpůsobeni chůzi po rovném povrchu díky speciálně vyvinutým chodidlům se značně velkými prsty. Při chůzi měli tito ptakoještěři všechny prsty položené na zemi, až na jeden, který až nepohodlně směřoval dozadu a země se opíral jen krátkým článkem, přičemž špička vybíhala zase nahoru (viz. obrázek)... Ptakoještěři jako Pteranodoni měli silné stehenní kosti, kdežto Ornithocheirové, Anhanguery a příbuzní je měli užší a štíhlejší. Samozřejmě docela dlouhé zadní končetiny měli Quetzalcoatlus, Haztegopteryx a další megapterosauři, kteří nemalou část svého života trávili na zemi a pojídali i dinosaury (byly nalezeny stopní dráhy dokazující, že tito obrovští létající plazi mnoho času strávili chůzí)... Všichni pterosauři měli pravděpodobně mezi prsty na zadních končetinách tenkou blánu. A nedokázali s pomocí svých málo citlivých drápů zvednout těžké předměty, jako třeba lidi ve filmech-představa je to skvělá, ale tito tvorové nebyli uzpůsobeni ke sbírání kamenů nebo těžkých klád...

Tento článek neoplývá mnoha informacemi, přesto však doufám, že se Vám trochu líbil...

Neobyčejná 230 milionů let stará fosílie

Před čtyřmi dny byl ohlášen parádní objev z Jižní Ameriky! Lovci zkamenělin totiž nalezli pozoruhodnou 230 milionů let starou zkamenělinu, která je zajisté unikátní. Společně ji totiž tvoří dva dinosauři, ležící vedle lagerpetida. Lagerpetidi byli dinosauromorphové, příbuzní dinosaurů a jejich prekurzoři. Dinosauři se vyvinuli z lagerpetidům podobných archosaurů, ale tyto dvě skupiny si byly stavbou těla tak podobné, že je jednoduché je zaměnit. Z této zkameněliny nicméně zcela jistě vychází, že dva plazopánví dinosauři rodu Buriolestes zkameněli hned vedle lagerpetida Ixalerpetona. Je to vůbec první kdy nalezená zkamenělina dinosaurů a jejich prekurzora zachovaných společně na jednom kusu horniny! Zvířata možná nezemřela v jeden moment, snad jejich těla s časovým rozdílem i několika let klesla ke dnu mělkého jezera, jež jejich těla pohřbilo navždy, tedy až do té doby, než brazilští vědci jejich kosti odkryli. Samozřejmě je zde i možnost, že zvířata zahynula společně při nějaké přírodní katastrofě, možná když se vody řeky nebo jezera zvedly jako výsledek prudkých dešťů. Buriolestes a Ixalarpeton, dva zcela nové rody popsané na základě této neobyčejné zkameněliny, žili před 230 miliony let v pravěké Brazílii pospolu. Nebyla to velká zvířata: Ixalerpeton byl průměrným lagerpetidem, a ti měřili jen asi 30 centimetrů. Buriolestes byl přinejmenším čtyřikrát až pětkrát větší, což bylo na rané dinosaury obvyklé. Jeho zuby nasvědčují tomu, že se živil takřka vším. Byl to všežravec a bez výhrady přijímal jak rostliny, tak maso jiných zvířat. A právě zde vidíme nejprimitivnější verzi Diplodoků, Brachiosaurů a Argentinosaurů. Možná tomu s těží uvěříte, ale Buriolestes byl sauropodomorph. Nyní je nejstarším sauropodomorphem, tedy členem skupiny prosauropodů a sauropodů, jakého kdy věda poznala. Jeho lebka se ale více podobá té theropodí. Může se to zdát být podivné, ale theropodi a sauromodomorphové měli společné předky-ví se to už hodně dlouho. Byli to plazopánví dinosauři, ale že se od sebe tyto dvě velké skupiny začaly dělit už před 230 miliony let, to jsme dosud mohli jen odhadovat, poněvadž důkaz pro to nebyl. Buriolestes byl bipední, chodil po dvou nohách, a to platilo i pro Ixalerpetona... Pospolný nález těchto zvířat se zapsal do historie paleontologie. Ale kdo ví, třeba pravěké horniny přinesou více takových impozantních fosílií. Pro tuto chvíli se alespoň seznam dinosaurů rozrostl o jedno nové jméno, stejně jako nepříliš dlouhý seznam jmen lagerpetidů...

První obrázek: Ixalarpeton, druhý obrázek: čelist Buriolesta. O tomto úchvatném objevu jsem se dozvěděl díky webu Science Daily, druhý obrázek z tohoto webu pochází též, zatímco první je původně z Wikimedia Commons.

Původ ichtyosaurů (2/2)

Vítejte u druhé části cyklu Původ ichtyosaurů... Minule jste viděli rané ryboještěry, nyní se posuneme do období Jury a Křídy a uvidíme, jak jejich vývoj pokračoval...

Původ ichtyosaurů

Pokročilí ryboještěři

Ichthyosauři jsou spolu s plesiosaury nejznámějšími zvířaty z druhohorních moří. Tito plazi, u nichž se během evoluce objevil rybí, vlastně až delfíní tvar těla, se zprvu vyskytovali spoře. Avšak již v polovině Triasu tvořili nedílnou součást mořských ekosystémů. Mezi nimi byli dokonce i ti největší, jaké známe, kupříkladu dvacetimetrový Shonisaurus. Stále to však byla primitivní zvířata, a ne všichni první ichthyosauři byli dobrými plavci. S koncem Triasu se však začali vyvíjet ti, kteří předurčili vývoj skupiny na další stovku milionů let...

Nejznámější z ryboještěrů, Ichthyosaurus, se objevil dříve, než byste čekali. Už na konci Triasského období proplouval tento jako blesk rychlý tvor vodami, chytaje ryby, amonity a belemnity. Dokazují to koprolity, zkamenělý trus, jenž se skvěle zachoval. Ichthyosaurus byl jen 2 metry dlouhý, zato to byl gigant ryboještěřího vývoje. Patřil mezi základní tuňákové ještěry, nebo-li Thunnosauria... Ichthyosaurus byl zcela prvním členem této skupiny, všichni jeho potomci nesli jeho základní znaky. Dalším původním tuňákovým ještěrem byl Stenopterygius, který se ale objevil až před 180 miliony let v období střední Jury... Ichthyosaurus měl již hřbetní ploutev, takže vzhledem opravdu připomínal delfína. Není divu, že si lidé v minulosti mysleli, že tato zvířata patřila mezi savce. Nicméně existovali ichtyosauři, kteří se delfínům tolik nepodobali. Takže proč taková zarážející podobnost? Proč se o nich všude píše, že připomínali delfíny, ačkoliv některé druhy hřbetní ploutve neměli?

Odpověď není nijak složitá. Ichthyosaurus byl totiž prvním kdy objeveným ryboještěrem a zrovna on se delfínu hodně podobal. A tak si lidé brzy všimli, že i ostatní ichtyosauři připomínají delfíny. Někteří více, někteří méně, jedna věc je však jistá: byl to dokonalý výtvor evoluce. Jenže v době, kdy byl ichthyosaurus nalezen, vědci o evoluci sotva něco věděli. Charles Darwin s ní přišel na konci 50. let 19. století ve své knize O původu druhů. Dobře zachovalý Ichthyosaurus byl ale na anglickém pobřeží nalezen Marry Anningovou už v roce 1811. Je to možná k nepochopení, ale Anningovi, ani tehdy dvanáctiletá Mary, neuvažovali o tom, že by šlo o pozůstatky delfína. Napadlo je, že 1,2 metru dlouhá lebka, kterou našli, patřila pravěkému krokodýlovi. Jméno Ichthyosaurus se objevilo o 20 let dříve, než slovo dinosaurus.

Ichthyosaurus opravdu znamená ryboještěr, ale první nálezy (i ty již stovky let staré, například z roku 1719, které ale nebyly tak dobře zachovalé, jako ty od Mary Anning) byly též považovány za nějaké dávnověké krokodýly. Tehdy lidé ještě o minulosti naší planety mnoho nevěděli a geologové nedokázali určovat stáří pravěkých zvířat. My dnes však víme zcela s jistotou, že Ichthyosaurus byl úspěšný druh žijící před 205 až 180 miliony let. Další tuňákoví ještěři však byli ještě úspěšnější. Vítejte v pozdní Juře, kdy je rozmanitost ichtyosaurů větší než kdy předtím. Svižně prorážejí hejny ryb a belemnitů, vyvíjejí se jim velké oči s nimiž dobře vidí i ve tmě, a navíc jsou rychlejší, štíhlejší a přizpůsobivější...

Ophtalmosauři byla krásná zvířata žijící hlavně na území pravěké Evropy. Ta však byla před 149 miliony let zalita mořem. Některé nálezy však byly učiněny i v Argentině, a několik exemplářů je mimořádně dobře zachovalých. Ophtalmosaurus měl mezi tehdejšími obratlovci největší oči. Musel mít neobyčejně dobrý zrak. Lovil hlavně olihně a ryby. S délkou 5 metrů patřil ke středně velkým mořským zvířatům. Délka lebky činila 1 metr, velkou část však zabíral podlouhlý zobák. V něm se nacházely malé zoubky skvělé k zachycení kluzké kořisti. Ophtalmosaurus dokázal zadržet dech na 20 minut. Víme to, protože paleontologové jej mohli zkoumat opravdu výtečně. Provedli také výpočty, které ukázaly, že Ophtalmosauři se potápěli do hloubky až 600 metrů. Tam už dobrý zrak opravdu potřebovali. Na dně mělkých moří bývá v takové hloubce celkově tma. I když slunce někdy vody prosluní, mnozí hlubokomořští živočichové jsou zvyklí na tmu. Je to hlavně případ olihní. Ophtalmosauři je lovili, a výborný zrak, stejně jako hbitost a rychlost, opravdu potřebovali.

Ophtalmosaurův příbuzný je patagonský Mollesaurus, ten však žil už před 170 miliony let. Naopak jiný z jeho příbuzných, nesoucí název Maiaspondylus, žil až před 110 miliony let v pravěké Kanadě. Bylo nalezeno několik koster, jsou téměř kompletní, jen byly během fosilizace nebo eroze trochu narušeny. Nálezy vlastně tvoří osm obratlů dospělce a dvě embrya mláďat, takže je tu další důkaz, že ichtyosauři rodili živá mláďata. Samozřejmě byly nalezeny i kostry dospělých a mladých ichtyosaurů, kteří zemřeli ve chvíli, kdy se mláďata rodila, což celou věc jen potvrzuje...

Na obrázku nad tímto textem vidíte nejúspěšnějšího Křídového ryboještěra. Jmenuje se Platypterygius a žil od začátku až do svrchní doby Křídové. Ne však do samého konce etapy. Vyhynul před 95 miliony let, zrovna na začátku pozdní části této geologické periody. Dlouho byl tento sedm metrů dlouhý, stovky kilogramů vážící ichtyosaur považován za posledního zástupce skupiny. Ichtyosauři totiž v Křídě nebyli tolik dominantní jako v Juře. Vody teď ovládali mosasauři, jejichž nejbližší příbuzní dnes patří k největším plazům současného světa: Mosasaurus měl příbuzensky co dočinění s varanem komodským...

Již víte, že Platypterygius byl po dlouhou dobu považován za nejmladšího ryboještěra. A tento status mu zůstává. Je sice možné, že se ještě po něm objevily nějaké druhy, rozhodně však nebyly tak velké, tolik bizarní a tak dominantní, jako tento celkově veliký predátor. Před 95 miliony let se příběh ichtyosaurů v podstatě uzavírá. Nikdo si není jistý, jestli nežili ještě na konci Křídy. Je to možné, takže by vyhynuli před 65 miliony let spolu s dinosaury, plesiosaury, mosasaury, ptakoještěry, amonity a dalšími zvířaty typickými pro druhohorní svět...

Premiéra Planety Země 2!

Před deseti lety, v roce 2006, měl na BBC One premiéru úžasný cyklus Planeta Země (Planet Earth), vyprávěný Sirem Davidem Attenboroughem. Byl to jeden z prvních, snad i vůbec první seriál, ve kterém se objevila spousta scén se zvířaty ve slow-motion, tedy zpomalené záběry ukazující mnoho detailů. Seriál byl tehdy velmi populární a velké oblibě se těší dodnes. Jen v době premiéry ho ve Spojeném království v průměru sledovalo 9 milionů lidí, což je velký úspěch. A nové pokračování není výjimkou... Planeta Země měla ještě několik pokračování, tedy devadesát minut dlouhý film Země a také seriál Planeta Země živě (Planet Earth Live) provázený Richardem Hammondem. Nicméně nyní, v roce 2016, britské obrazovky ukazují seriál Planeta Země 2 (Planet Earth II)! Sir David Attenborough, který tento rok oslavil devadesátiny, rozhodně nehodlá být zpomalen. První díl začal pohledem na Alpy, nad kterými Sir David Attenborough letěl v horkovzdušném balonu (kromě toho nyní Sir David chystá tour po Austrálii a Novém Zélandě, což je neuvěřitelné a zaslouží si za to obrovskou poctu). Planeta Země 2 je prvním seriálem televize BBC, který byl natočen výhradně v Ultra-high-definition. Je to obrovsky drahý proces, zvláště pak, vzpomenete-li si na všechny ty zpomalené záběry. Natočit tyto pořady vždy znamená mít obrovský počet kameramanů, velké množství času (z mnoha hodin pokusů o záběry se do seriálu nakonec dostane třeba jen pět šest minut, a to v lepším případě) a hodně peněz na jejich zaplacení. BBC to ale neodradilo. Planeta Země 2 opravdu navazuje na úspěch první série. Za těch deset let tvůrci zjistili, že řada příběhů, jež nebyly v první sérii ukázány, skutečně stojí za to, aby byly divákům zprostředkovány pomocí dokumentárního cyklu... Vysílání Planety Země 2 započalo na BBC One dne 6. listopadu 2016. Bylo v něm například ukázáno, jak galapážští hadi, jež jsou velmi plaší a není jednoduché je natočit, loví mláďata slavných mořských leguánů. Tuto neděli poběží druhý díl. A počet sledujících? Neuvěřitelných 9,2 milionu, větší sledovanost měl snad jen krátký speciál Strictly (soutěž, ve které tančí známé osobnosti, tento formát pořadu určitě dobře znáte). Mnohé záběry v Planetě Země 2 byly pořízeny z bezpilotních letounů, ovládaných ze země. V posledních několika letech se takto letecké záběry často natáčejí, poněvadž záběry z vrtulníku bývají někdy trochu roztřesené (mě osobně to ale vůbec nevadí, stabilizace kamery není podle mě vždycky úplně nutná)... Ačkoliv Planeta Země měla jedenáct epizod, druhá série jich má šest. To však nic nemění na tom, že to bude skvělá podívaná. V Americe poběží seriál BBC America od ledna 2017, v kontinentální Evropě určitě během příštího roku. Můžeme si být jisti tím, že v ČR bude seriál vysílán jak na ČT2, tak na Prima Zoom...

Snad se Vám tento informační článek líbil. Mnozí z Vás o tomto seriálu již slyšeli, někteří z Vás možná už viděli první díl (já zatím ne, nicméně ten klip s galapážskými užovkami ano). Že je to něco neskutečně zajímavého?