Lovci kryptidů jsou týmem dobrodruhů, přírodovědců a akčních hrdinů, který si prošel velkým vývojem. Začali jako obyčejní hledači před lety málo známých a vědou zavrhovaných zvířat, vypracovali se v jejich ochránce a bojovníky se všemi, kteří kryptidy chtěli zneužít či vyhubit, několikrát zachránili svět, a pak padli, jen aby znovu povstali. Jejich cesta se ale blíží ke konci. Najdou odpovědi na nejpodstatnější otázky, které si kdy kladli. A nebudou to odpovědi vždy příjemné... Legální i nelegální odchyt kryptidů bují po celém světě. Kdysi tajemná zvířata se nyní stávají domácími mazlíčky politiků, ale také výzkumnými subjekty - jako třeba Tatz, kočkočerv z Rakouska, který je zkoumán doktorkou Giannou Caronovou ve vědeckém institutu v americké Virginii. Není pochyb, že lov kryptidů a jejich následný prodej má řadu negativních vlivů. Přispívá k němu i Nastasya Savinna, přítelkyně Sama Webera, která v pytlácké komunitě používá přezdívku "Serafina". Lovci kryptidů se jí hodlají postavit. Cílem je vrátit zpět původní šestku; Fahad a Pierre se tedy vydali do Srbska za Rogerem Neillem, který byl od října minulého roku vězněn v nepříliš lidských podmínkách ve věznici na řece Drině. Společně ho zachránili z pekla, kde šlo Rogerovi dennodenně o život, a ten přijal nabídku stát se znovu členem týmu. Jack se vydal do Japonska za Akihikem Yukimurou, jenž se snaží léčit svůj nelidský vztek. Nepodařilo se mu však jej zastihnout - vypadá to, že se japonský zuřivec svých starých kolegů straní. Zatímco se Lovci kryptidů snaží dát znovu dohromady, aby mohli vyrazit na další nebezpečnou misi, nacházejí se bývalé agentky CIA Barbara Kentová, Amanda Lyonsová a Megan Leesonová v Mexiku, a pokoušejí se zjistit, kdo zásobuje salon ve Villanuevě odchycenými kryptidy, jež jsou pak z různých důvodů prodáváni bohatým za pořádné částky. Setkaly se s Archibaldem Quartermainem, který jim poskytl jisté vodítko. Od prodejce kryptidů Roberta se navíc Barbara dozvěděla, že je zásobován "kondorem Bucklem". Co to ale znamená? Jaký je význam všech těch přezdívek? A proč je o kryptidy takový zájem?
CRYPTID HUNTERS: THE END OF THE LEGEND, ČÁST TŘETÍ:
Zdálo se, že bouře nikdy neskončí. Oblohu v šílené zuřivosti protínal jeden blesk za druhým. Z černých mračen se k zemi snášely velké kápance. Některé vlhčily půdu, a rostlinám v lese tak poskytovaly potřebnou vláhu. Jiné zase stékaly po předním skle starého BMW, ve kterém seděly bývalé agentky CIA. Stěrače sotva stíhaly pracovat. Amanda seděla shrbená za volantem, oči upřené na asfaltovou lesní cestu plnou děr, jež se stávaly malými a špinavými tůněmi. Barbara pohlížela na mapu ve svém mobilním telefonu.
"Brzy bychom tam měly být," řekla po několika minutách ticha.
"To je dobře, protože mě tady začínají dřevěnět nohy," pronesla Megan, jež jako jediná seděla na jednom ze zadních sedadel, a po většinu cesty zívala na celé kolo.
"Já myslím, že na farmu dorazíme tak do dvaceti minut," řekla Amanda, a pak se otočila dozadu na Megan, "takže se protáhni, a začni přemýšlet o tom, jak zahraješ nevinnou hospodyňku, co má zájem o krůtí maso."
"Hospodyňku! Ty jo, z toho mě úplně mrazí... To slovo je jak ze středověku," zasmála se Megan.
Tři dny po incidentu ve Villanuevě dorazily bývalé agentky na místo, jež mělo být přímo shromaždištěm odchycených kryptidů. Jednalo se o krocaní farmu západně od Colotlánu v mexickém státě Jalisco. Po týdnech strávených na území Spojených států mexických jim bylo jasné, že farem či rančů, na kterých byli kryptidé chováni, zde byla celá řada. Protože se dlouho pohybovaly mezi překupníky kryptidů, věděly moc dobře, jak některé z jejich majitelů najít na internetu, a zjistit si o nich trochu více. Stačilo začít každý hovor slovy, že také prodávají "rubíny" - slovo, které ve slangu mexických překupníků a prodejců tajemných zvířat znamená to samé, co "kryptid". Po úniku ze salonu si agentky neustále dokola přehrávaly nahrávku s Quartermaineovými slovy: "Kryptidy prodává krocan! Krocan topí se, již neběhá nám po prérii. Avšak oni, oni v čemsi jak prérie se potí! Je-li krocan od vody, jsou i oni od vody!" Podařilo se jim zjistit, že na západ od Colotlánu se nachází krocaní farma, nápadná z výšky tím, že nějakých patnáct procent jejího území vyplňuje velké, umělé jezero. Barbara navrhla Megan, aby majitele farmy kontaktovala, a na krocany se ho zeptala. Tentokrát se na "rubíny" hrát nemělo. Jak se ukázalo, farmu vlastnil mladý muž jménem Buck L. Condé. Po rozhovoru s ním nebylo, o čem pochybovat. Quartermaineova nápověda se shodovala se slovy prodejce kryptidů z Cicatriz Salonu.
Při příjezdu na farmu se počasí ještě zhoršilo. Začaly padat kroupy. S násilným vztekem bily do střechy auta, jež zpomalovalo na zablácené plošině asi sto padesát metrů od hlavní budovy. Megan se na sebe podívala do zrcátka. Neměla na sobě žádný make-up, vlasy si stáhla do culíku, a na staré tričko si nasadila ošuntělou bundu s velkou dírou na pravém loktu. Na očích měla zelené nedioptrické kontaktní čočky. Měla působit co nejobyčejněji. Starým veteránkám z Ústřední zpravodajské služby bylo jasné, že si zájemci o kryptidy mezi sebou za poslední dny řekli o incidentu ve villanuevském salonu, a tak bylo cílem prezentovat se náhle úplně jinak. Persona bohatých, naivních dívenek s nasprejovanými, objemnými účesy šla rychle z okna. Megan teď byla k nepoznání.
"Vypadáš jako ten nejnudnější člověk na světě, Megan," řekla jí Amanda.
"No dovol," zasmála se Megan.
"Neřekla jsem, že jím jsi. Jenom tak vypadáš," doplnila se Amanda.
"Nezapomeň spustit vysílačku a nahrávání," řekla Barbara.
"Nedělám takové chyby, jako ty," usmála se Megan, a dvakrát poklepala ukazováčkem na falešnou smaragdovou náušnici v pravém uchu. Vyšla ven z auta, roztáhla deštník, a odebrala se k hlavní budově farmy.
"Tak teď čekáme na brouka," řekla Barbara své přítelkyni, pohlížejíc na Megan, ztrácející se v bouřce.
"Mexiko je super, že jo?" zeptala se jí Amanda.
"Některé jeho části jo," odpověděla Barbara, "radši než tady bych ale byla u Mexického zálivu. Teplé moře, sem tam nějaký žralok... Pamatuješ, jak jsme břehy zálivu navštívily... někdy před třemi lety?"
"To byla sranda," pousmála se Amanda.
"Měly jsme tehdy stabilní práci," poznamenala Barbara, kousla se do rtu, a pak se obě rozchechtaly.
"Je mi líto, co se stalo šéfovi... Nezasloužil si to," řekla Amanda.
"Za to může Quartermaine. Hnusák jeden. V tu chvíli, kdy jsme se s ním setkaly v Cicatriz Salonu, to ve mě vřelo. Kdyby tě neškrtil, a já tě nemusela zachránit... kdyby tam jen tak stál, a já neměla nic lepšího na práci, a kdybych nemusela vyslýchat toho prodejce... přísahám, že bych Quartermaineovi rozstřílela hlavu," řekla rozrušeně Barbara, "Arik měl svoje chyby, a tajil před námi spoustu věcí. To byl důvod, proč jsem se na jaře musela distancovat od toho, co dělal. Ale měl i svou dobrou stránku."
"To víme všichni," řekla na to Amanda, "a nebyl to špatný boss. Už jsme poznaly horší."
"Někdy přemýšlím, co budeme dál dělat... CIA prakticky neexistuje, Američani furt hledají způsob, jak ji nahradit... A to jenom proto, že chtějí mít svět pod kontrolou. Tak jako spousta lidí. Je to úplná ostuda. Chtít mít kontrolu nad někým jiným, než nad sebou samotným... Zní to jako jakýsi neurážlivý popis sociopatie."
"Já vím, co budeme dělat, Barb," řekla své přítelkyni Amanda, "budeme si konečně užívat normálního života. Po prodejcích kryptidů pátráme jenom proto, že to považujeme za správné. Víme, co děláme, protože jsme s těmi monstry pracovaly spoustu let. Ty možná dokonce déle, než kdokoliv jiný - déle než Lovci. Ale jestli to skončí, jestli dosáhneme toho, čeho chceme, a nějak těm zvířatům pomůžeme, tak... si koupíme dům někde v Jižní Africe, a začneme psát knížky..."
"A uděláme společně nezávislý komiks o nespravedlnostech v Ústřední zpravodajské službě..."
"A koupíme si nějakého psa, nebo dva... nebo tři! Já chci pomeraniana, vždycky se mi strašně líbili. Víš, co je zač, že jo? Takový dvoukilový plyšáček!"
Zatímco Barbara s Amandou myslely na budoucnost, Megan si podávala ruku s Buckem L. Condé. Byl to mladý Mexičan, hladce oholený, s bujnými černými vlasy asi pěticentimetrové délky, mezi zářivými, zdravými zuby měl doutník, a mluvil velmi příjemným hlasem.
"Slečna Alfarová?" zeptal se s úsměvem.
"Vy musíte být pan Condé," řekla Megan, "máte docela osobitý hlas."
"Pojďte dovnitř," usmál se Buck, a zavedl Megan do obývacího pokoje. U televize, ve které se zrovna vysílal fotbalový zápas mezi Mexičany a Brazilci, seděli tři statní muži, a hlasitě dávali najevo své nadšení. Jeden z nich, zapáchající vousáč s flaškou piva v ruce, pohlédl na Bucka, a ostře se ho zeptal: "¿Quién es esta puta?"
"Slečna Alfarová má zájem o krocaní maso, Tomási," řekl mu naštvaně Buck, "omluv se!"
"Lamento haberla llamado puta, señorita. Es el alcohol, ya sabes. El fútbol es bueno, el alcohol es bueno... ¡mi mente está en otras cosas!" řekl s podivným úsměvem Tomás, a chrstl do sebe trochu piva.
Megan nevinně pokývala hlavou. Kdyby nemusela hrát nevinnou, bezbrannou holku, toho sprosťáka by kopla do obličeje tak, že by mu nepomohla ani plastika dásní. A musela se dost držet, aby to skutečně neudělala. Místo toho se však jemně dotkla gauče, a připevnila na něj štěnici. Buck jí nabídl limonádu v obývacím pokoji, a pak ji odvedl do krocaního úkrytu za hlavní budovou.
"Tady jsou naši krocani. Jak vidíte, jsou v perfektním stavu. Říkala jste mi po telefonu, že byste chtěla maso hned několika zvířat. Tak pěti? Máte dost peněz?" řekl Buck.
"Můžu si je prohlédnout zblízka? Ten velký krocan tam vzadu... ten vypadá dobře! Chtěla bych jít blíž," řekla mu Megan.
Buck pokýval hlavou. Neměl důvod, proč jí to nedovolit. V tu chvíli vstoupil do úkrytu Tomás. "Jefe, tiene... uh, una llamada," řekl Buckovi, a gestem mu naznačil, aby se vrátil do hlavní budovy.
Megan mu naznačila, že bude mezi krocany v pořádku. Tomás se opřel zády o dřevěný střešní pilíř, zatímco Buck odcházel. V tu chvíli uslyšela Megan Barbařin hlas, vycházející z náušnice: "Jdeme ven z auta. Zdrž toho sprosťáka v krocaním úkrytu."
Megan si povzdychla. Musela dál předstírat zájem o krocany, kteří se na ni zle dívali.
Barbara a Amanda postupovaly skrze houštiny podél zablácené plošiny, a pomocí odposlouchávacích náušnic napojených na frekvenci štěnice věnovaly pozornost Buckově rozhovoru s jeho "šéfem". Už jen to, že alkoholem opojený Tomás nahlas řekl, že Buckovi volal jakýsi nadřízený, je zaujalo. Netušily však, jak zajímavý rozhovor vlastně uslyší. Buck si sedl na gauč, popadl mobilnímu telefonu podobné zařízení, a z něj byl projektován hologram jistého Angličana s vlasy ostříhanými na ježka, majícího standardní jihoanglickou výslovnost.
"Bruno, jak se daří?" zeptal se s úsměvem Bucka.
"Velmi dobře, Evane. Jak vám?"
"Na tu otázku asi nepotřebuješ odpověď, že ne? Poslouchej, náš společný přítel pro nás nechal něco odchytit, a jako vždycky, zavolal nejdřív mě," řekl Evan Sellers, vůdce Zasvěcených, "kdybych nechtěl, aby se to zvíře prodalo, tak by ho nechal zase vypustit ven do přírody. Myslím si, že každou chvíli bude ten krocan na farmě, tak se na něj připrav, ano?"
"Co to znamená 'každou chvíli'?" zeptal se Buck.
"Za pár desítek minut," pousmál se Evan, "máš čas se připravit."
"Máme tu zákaznici. Nějakou bledou slečinku, co si chce koupit krocaní maso," řekl Buck.
"Tak ho rychle prodej, ať z farmy zmizí. Jestli tohohle megakrocana uvidí, budeš ho muset donutit, aby ji sežral."
Barbara, celá zmoklá, se v houštinách zastavila, a otočila se na Amandu: "Evan Sellers. A ten Buck L. Condé - 'kondor Buckle' - to je přezdívka Bruna Ortize, člena Sellersova gangu zchudlých elitistů. Proč mě to nepřekvapuje?"
"Smradi," řekla na to Amanda, "každopádně Megan odvedla dobrou práci. Bez štěnice bychom rozhovor neslyšely."
"Zůstaneme tady. Megan koupí krocany, vyletí ven z farmy, nasedne do auta a odjede, my tu zůstaneme, a počkáme si na kryptida," navrhla Barbara. Amanda pokývala hlavou na znamení souhlasu.
Když Megan sledovala, jak byli tři čerstvě zabití krocani porcováni, připnula štěnice na záda jak Buckovi, tak Tomásovi. Nato provedla, co bylo v plánu. BMW odjelo, a když bylo ve čtvrtině cesty do Colotlánu - třebaže se Megan hodlala později vrátit pro své kolegyně - na zablácené plošince se objevil nákladní vůz. Bruno, Tomás a dva další "farmáři" vyšli ven z hlavní budovy, přičemž táhli po zemi velkou kovovou klec.
"Doufám, že je pod sedativy!" zařval Bruno na muže, který právě vyskočil ven z náklaďáku.
Amanda, sprchovaná vodou z listů krugiodendronu, pod nímž seděla, přiložila k očím okuláry dalekohledu. "Je to nějaký Japonec... Nevidím mu pořádně do ksichtu, ale určitě je to Japonec," poznamenala tiše.
"Psst! Poslouchej, co si říkají," řekla jí Barbara, a ukázala na Amandinu kulatou náušnici.
"Nebojte se, spí jako zabitý," řekl Japonec Brunovi, a otevřel nákladový prostor. Z dřevěné bedny byl do kovové klece přemístěn asi metr a půl dlouhý plaz s dlouhými zadními končetinami. Snad to byl jakýsi teropodní dinosaurus, avšak bez peří.
"Kawuk," vyslovil jméno kryptida Japonec, "z Indonésie. Naši lidé mají oči všude."
"Vypadá parádně," zasmál se Bruno, "tenhle se prodá za pěkné prachy. Chlapi, vezměte ho do sklepa!"
Barbara a Amanda se na sebe podívaly. "Do sklepa, jo? Kdo ví, co dalšího tam drží," zašeptala Barbara.
Zatímco tři farmáři táhli klec s uloveným dinosaurem k hlavní budově, Bruno se loučil s Japoncem. "Vzkažte Hlavě, že jsme nadšeni. Vsadím se, že Evan už jí děkoval, ale... i ode mě jí patří velký dík," usmál se Bruno.
"Které Hlavě? Tuto zásilku neposlala ta stejná, jež posílala předchozí," řekl tajemně Japonec.
Bruno pootevřel ústa. Zasmál se. "A kdo... kdo to je, jestli se můžu ptát?"
"Čtvrtá Hlava, pane Condé," pousmál se Japonec, a sedl zpět do auta, "víc vy vědět nemusíte."
"Dobrá," usmál se Bruno, a na Japonce zamával, "krocani jsou od vody!"
Barbara a Amanda si zahleděly do očí.
"Kondor Buckle je jenom překupník. Sellers je jenom překupník. Kryptidy chytají Čtyři hlavy... je to tak?" zašeptala Amanda.
"To není zas tak překvapivé," zašeptala Barbara, "ale kdo je ta Čtvrtá Hlava? Jestli je klíčem k tomuhle všemu právě ona..."
Kroupy přestaly padat. Bouře ustávala. Déšť však ještě neměl skončit. Ještě nemělo vysvitnout slunce.
Manuel Gutierrez vyhlédl z okna své černé limuzíny. Bylo mu do smíchu, když pohlížel na stovky oškubaných žebráků, sedících podél pomalované zdi, a prosících každého kolemjdoucího o almužnu. Někteří byli vychrtlí, a neměli na sobě takřka žádné oblečení, dalším chyběly prsty a oči, a sem tam se mezi nimi nacházelo i nějaké dítě, s velkými monokly a nezhojenými řeznými ranami na rukou. Kde byly ty časy, kdy si člověk Managuu spojoval s Carnaval Alegría por la Vida? Kde byly ty časy, kdy si každý asocioval hlavní město Nikaragui s Národním stadionem Dennise Martíneze? Kdy Plaza 22 de Agosto byla hlavním atributem tohoto milionového města? Vše, čím se v červenci 2022 mohla Managua chlubit, byly tisíce a tisíce žebravých chudáků. Manuelovi se zvedal žaludek. Chudé nikdy neměl rád. Pocházel z bohaté rodiny, a vždy věřil, že každý člověk může vyšplhat po sociálním a ekonomickém žebříku, aniž by musel prosit o peníze - tak jako po něm úspěšně vyšplhal jeho dědeček. Kdyby si to mohl dovolit, vyskočil by z auta ven, a žebrákům by vynadal za to, že se dost nesnaží - že jeho milované zemi nedávají nic tím, že prosí o pár córdob. Na to však neměl čas. S pýchou natlačil záda do měkkého sedadla, a zařval na řidiče: "¡Más rápido, idiota! Jedeme snad s rakví na hřbitov?!"
Nikaragua byla v krizi. Jako by to bylo něco nového. Nejméně rozvinutá středoamerická země, postižená následky Nikaragujské revoluce na konci 70. let, jež nakonec prohloubila propast mezi bohatými a chudými, v posledních letech sice těžila z průmyslu, ale většina peněz směřovala do kapes malé skupiny výjimečných jedinců. Deylin Nieto, bývalý majitel Nieto Industries - vůdce nikaragujského průmyslu - zemřel v listopadu 2020, zabit Lovci kryptidů. Těch pár šťastných měsíců, kdy byl opěvován jako hrdina Nikaragui a zachránce světa, brzy vystřídaly roky strádání a nespravedlnosti. Nedlouho poté, co bizarní Nikaragujec s podivným knírem zahynul, převzal kontrolu nad jeho velkou firmou Manuel Gutierrez, a rychle ji přeměnil k obrazu svému. Větší výnosy pro menší skupinu lidí, levnější výroba, větší zisky. Spojení s prezidentem Albertem Gonzálezem, dobrým přítelem zesnulého zakladatele Nieto Industries, Manuelovi také dosti pomáhalo. Postnietovská Nikaragua byla ještě více zkorumpovaná, než kdy předtím. Lidé trpěli. Nebylo tedy překvapivé, že si v jarních volbách téměř jednotně zvolili Partido Nacionalista de Nicaragua. Nacionalistická strana jim toho dost naslibovala, a oni jí uvěřili. A v letních prezidentských volbách pak opět dali přednost nacionalistovi, Lazaru Arauzovi, před nyní již skutečně neoblíbeným konzervativcem Gonzálezem. Nacionalisté pak začali předchozí vládě a prezidentovi vyhrožovat, že odhalí, jaká korupce byla v posledních letech v Nikaragui umožněna. To byl důvod, proč Manuel Gutierrez mířil na meeting jak s Gonzálezem, tak s Arauzem. Měli si vše probrat v soukromí předtím, než se měl zbytek země dozvědět pravdu, ať už ta pravda měla být jakákoliv.
Setkali se v prezidentském domě uprostřed historického centra Managui. Gutierrez si podal ruku s Gonzálezem i s Arauzem, kteří spolu jednali už hodinu před jeho příjezdem, pak se posadili kolem stolu, a nechali si do sklenic nalít nápoj Macuá - bílý rum s ovocem.
"Náš národní nápoj," pronesl Lazaro, "ať vám chutná."
"Máte rád Macuá? Doktor Saenz měl skutečně výtečný nápad, stvořit tak skvostný alkoholický nápoj," řekl Alberto.
Lazaro trochu nápoje usrkl.
"Pánové, je mi ctí s vámi popíjet nápoj našeho národa," řekl jim oběma Manuel, "nechci být nezdvořilý, ale nemyslíte, že by bylo lepší přejít rovnou k věci? Velmi mě zajímá, řeknu-li to takto obyčejně, jak se to bude mít v brzké době s Nieto Industries. To, co jste řekl tisku, pane prezidente Arauzi... jsem tím trochu zaskočen."
"Nemusíte být ničím zaskočený," zasmál se Lazaro, "je to politika! Lidi chtějí slyšet, jak jim to tady Alberto osladil. Nemají ho rádi... Kdo má přece rád konzervativce? Kromě důchodců, pochopitelně!"
"Myslím, že výsledek voleb mohl být horší, Lazaro," pousmál se Alberto, "víš, Manueli, předtím, než jsi sem přišel, jsme dlouho debatovali o té socialistce, co s námi oběma bojovala v prvním kole voleb. Kráva. Kdyby to bylo na ní, tak tato země přijde o jedinou cennost, kterou má - svou elitu."
"Pozor na jazyk, Alberto," varoval bývalého prezidenta Lazaro, "nazývej si krávou klidně každou političku, ale neříkej, že elita je jedinou cenností, kterou Nikaragua má. Co náš národ? Co náš... národní nápoj? To nejsou cennosti?" Všichni tři se začali řehtat.
"Ale ano, přejděme k Nieto Industries," řekl Lazaro poté, co se uklidnili, "k firmě toho ubožáka, na jehož pohřbu tady Alberto před dvěma roky plakal jako mimino. Pánové, je mi to líto, ale každý ví - i bez mých poznámek - že jste tuto zemi zatáhli do problémů. Jste neskutečně zaměřeni na prašulky. Já také, to přiznávám, ale zároveň mluvím o síle národa! Vy jste nikdy nechtěli, aby národ těžil z úžasných vynálezů Nieto Industries... Ne, těžili jste z něj jen vy, pár bláznů."
"Chápu to tak, že chcete vedení Nieto Industries nahradit nějakými nacionalisty, kteří to budou vidět stejně jako vy? V podstatě budou firmu vést lidi, kteří to vidí jako já," řekl Manuel, "ale ještě k tomu pronášejí nesmyslné věci o národě."
"Jakpak nesmyslné? Já v sílu našeho národa věřím!" bránil se Lazaro.
"Kam tato diskuse vůbec směřuje?" pronesl naštvaně Manuel.
"Klid, Manueli! Lazaro se trochu rozpovídá, a řekne vám, co chce," uklidňoval ho Alberto.
"Podívejte," začal Lazaro, "národní ochrana je vším. Poté, co zemřel Deylin Nieto, zcela ustala výroba robotů X-77. Já chci znovu zahájit jejich výrobu. Chci nahradit policejní síly v této zemi roboty. Jsou mnohem spolehlivější."
"Výroba robotů byla ukončena proto, že jich má Nieto Industries dost! V komplexu na území bývalé Granady je jich pár tisíc, a všichni dodnes, byť jsou staří více než rok a půl, odvádějí dobrou práci! Slévají, nosí krabice... Nejsou to zbraně," řekl Manuel.
"Váš názor je irelevantní, Manueli. Chci roboty X-77 jako národní policii. Lidem se to bude líbit! Vždyť je tito roboti chránili před mimozemšťany... jak že se ti ufoni jmenovali? Shaj-raj, nebo tak nějak? Každý si je asociuje se záchranou lidských životů. To je první věc. Chci, aby se začali znovu vyrábět, a používat pro účely, pro něž byly panem Nietem stvořeni. Dále," povídal Lazaro, "chci, aby Nieto Industries investovalo více peněz do výroby laboratorní techniky. Lepší mikroskopy, lepší lasery, lepší jehly... Bude se testovat na zvířatech. Víte, kolik nepopsaných a tedy nechráněných druhů existuje? Jsem vizionář, pánové! Z ekonomické situace, do které jste naši zemi dostali vy svou pompézní nadutostí, se dostaneme tím, že začneme provádět výzkum kryptidů ve velkém."
"Moment, cože?!" vyhrkl se smíchem Manuel. "To si děláte srandu, ne? Výzkum kryptidů v Nieto Industries? Neuražte se, Lazaro, ale vy jste blázen! Nieto Industries nemá s kryptidy co do činění... Svět pořád mluví o kryptidech, jako kdyby byli na prvním místě, ale... propána, vždyť jsou k ničemu! Běžte, a slibte našemu národu, že jej dostanete z krize výzkumem kryptidů! Pche!"
"Manueli, vy to opět nechápete," zašeptal Lazaro, "nic se nikomu oznamovat nebude. Ale peníze, ty budou! Uvidíte."
Manuel pohlédl na Alberta. "Mě se to nelíbí. On zruinuje image naší firmy!" "Lazaro, nemyslíte si, že je to příliš radikální řešení? Roboty chápu. Ale kryptidé... Vždyť ani samotný Deylin se na ně v posledních měsících svého života nezaměřoval!" řekl Alberto.
"Deylin... Nerozesmívejte mě, Alberto! Co si pamatuji, zemřel jen proto, že měl morbidní obsesi se zdrogovanými hýžděmi Lovců kryptidů," rozchechtal se Lazaro.
"To mi nepřijde moc vtipné," řekl na to Alberto, pokoušeje se bránit čest starého přítele.
"Mě také ne. Ale zaplatil za to, hlupák," pousmál se Lazaro. "Nemějte strach, pánové. Já vím, co dělám. Vím, jak křehká naše země je, a nikterak ji neohrozím. Ba naopak, já přinesu Nikaragui světlo, jež jsem svým voličům slíbil. A víte, čím? Že vás, Manueli, nahradím někým, kdo se do postu vedoucího Nieto Industries hodí mnohem, mnohem více!"
Lazaro luskl prsty, a jeho asistent do místnosti přivedl asi sto sedmdesát centimetrů vysokého, štíhlého muže s bujným, černošedým knírem a řídkými, dlouhými vlasy načesanými dozadu. Usedl na židli po Arauzově pravici, a pohlédl do očí Gonzálezovi a Gutierrezovi. Oba si v tu chvíli připadali paralyzováni. Zmrzli překvapením.
"Ta podoba," zašeptal bývalý prezident, "promiňte, pane, a nepovažujte to za nezdvořilost, ale... jste tak podobný mému příteli Deylinovi! Jen o něco vyšší, a snad i... chlupatější."
"To bude asi tím, že jsem bratrancem Deylina Nieta," řekl hlubokým hlasem ten muž, "mé jméno je Vincente Nieto. A snad vás nevyděsí, když vám sdělím, že jsem členem Partido Nacional de Nicaragua."
"Ne, vůbec! Spíše... Deylinův bratranec? Já nevěděl, že měl nějaké žijící příbuzné..." řekl překvapeně Alberto.
Vincente se přátelsky usmál. Zde jakákoliv podobnost se zesnulým Deylinem končila. Jeho úsměv byl přívětivý, příjemný. Ani náhodou to nebyl sebestředný, šílený sociopat. "Pravda je taková, že jsem Deylina Nieta nikdy nepotkal," řekl, "neznali jsme se osobně. Mohu vám však ukázat svůj rodný list, svůj rodokmen... A tak se dozvíte, že jsem synem bratra Deylinova otce. Alfredo Nieto nebyl jedináček, měl o tři roky staršího bratra, Rafaela. A ten měl jedno dítě, mě. Zdědil jsem po něm malou firmu v Campo Fresco, pár desítek kilometrů jižně od hranice s Hondurasem. Vyrábíme lihoviny. Tedy, vyráběli jsme... Sekl jsem s tím před čtyřmi lety, když se ukázalo, že Deylin Nieto nebyl po deset let mrtvý, a pokusil se z jezera Nikragua ovládnout svět, přičemž zdevastoval Granadu. Měl jsem tehdy strach... Poté, co ho Lovci kryptidů porazili, a Deylin se stal skutečně velmi dobře známým po celém světě, většina mých zaměstnanců si zjistila, že jsem s ním byl příbuzný, a ze dne na den prostě všichni firmu opustili. Já se pak pakoval životem, dělal jsem spoustu prací za pár šupů, a pak najednou Deylin zachránil svět, a mě bylo jen kvůli tomu, že jej lidé začali milovat, umožněno jít do politiky. No, a pak jsem se setkal tady s Lazarem, vstoupil jsem do jeho strany, mezitím Deylin zahynul, a tentokrát doopravdy, měl státní pohřeb... A teď jsem tu. Co víc chcete vědět?"
"To je neuvěřitelné," řekl Alberto, "to... jsem opravdu netušil."
Vincente se znovu usmál: "Chápu, že jste tím zaskočeni, a že vás ještě více zaskočilo to, že nyní převezmu Nieto Industries. Avšak..."
"Moment, pane... Vincente Nieto, tak se jmenujete? Poslouchejte, mě nemůžete jen tak vykopnout," řekl Manuel, "Nieto Industries má svou komisi! Vy u nás ani nejste zaměstnaný, tak jak můžete...?"
"Sklapněte, Manueli," řekl mu Lazaro, "předáte moc nad firmou Vincentemu. Rozumíte? Už žádné dohadování. Jinak vás označím veřejně za nepřítele Nikaragui."
Vytáhl z kufříku několik papírů. "Tady mám vytištěny informace o každém podvodu, který jste učinil. Všechny podvody Nieto Industries za vašeho vedení, i všechny vaše osobní zločiny, jež byly zakryty tady vaším přítelem, bývalým panem prezidentem. Můžete jít do vězení, Manueli!" řekl Lazaro se zdvihnutým prstem. Manuel s vykulenýma očima pokýval hlavou.
Vincente pohlédl na Lazara. "Je to vaše, pane prezidente," řekl, a nacionalista se zasmál. Prostřednictvím Nietova bratrance právě dosáhl všeho, po čem prahnul.
"První epizoda dokumentárního seriálu 'The Amazon Reserve: World's Greatest Wilderness' odvysílaná předevčírem na stanici ENV Globe je většinou kritiků považována za nejlepší letošní epizodu dokumentu o přírodě či životním prostředí. Televizní kritik Jonah G. Wallace z New York Times dokonce ve svém review uvedl: 'Attenborough může být rád, že za sedmdesát let dosáhl kotníků Curupiry'. Tento komentář vzbudil velkou diskusi na sociální síti Twitter. Jednak byl považován za urážku významného britského televizního přírodovědce a autora encyklopedické série dokumentů 'Life', mnozí lidé však také vyjádřili nesouhlas se samotnou Wallaceovou chválou Curupiry. Hollywoodská režisérka Valentia Woods ve svém tweetu uvedla: 'Považovat ekoteroristku zodpovědnou za vyvraždění indiánského kmene, byť toho údajně zpětně lituje, za něco víc, než muže, jenž strávil desítky let vytvářením kvalitních dokumentů o přírodě, je nechutné. Pan J. G. Wallace si navíc neuvědomuje, že TAR: WGW je seriálem environmentalistky Tatjany Wadhwani, a ta démonická zrůda v něm pouze hostuje.' Další zprávy: královna Alžběta II. se setkala s britskou mládeží na speciální akci před Buckinghamským palácem, a odpověděla na otázku dvanáctileté dívky, zda má zájem o kryptidy, a zda by chtěla nějakého adoptovat. 'Za mého mládí možná ano. Ale v současnosti by být královnou kryptidů už nebylo originální,' odpověděla se suchým humorem Alžběta II., a získala si za to velký potlesk... Dvouletý Australan Gerry Williams, který byl od května nezvěstný, se našel v žaludku vorvaně vyplaveného na břehu Tasmánie. Pitva potvrdila, že..."
Pauline vytáhla z uší sluchátka, a skončila tak poslech ranního vysílání BBC Radio 4 na svém mobilu. Autobus, v němž se vezla, dorazil na zastávku, a ona vyšla ven. Nacházela se v Daugai, malém městě asi dvacet kilometrů od Alytu v Litvě. Tam ji Jack vysadil při letu vysokorychlostním letounem NIS-19 do Japonska. Paulininým úkolem bylo dopravit se autobusem do Daugai, kde se měla setkat se skupinou pytláků a "lovců kryptidů" pracujících pro "Serafinu". Aby ji v Litvě nikdo nepoznal, zamazala si Pauline před opuštěním letounu obličej starým make-upem. Do vlasů si nastříkala slanou vodu, aby působily špinavě, a několik zubů si natřela černou barvou. V potrhaných maskáčích, v modrém tričku a se starým batohem na zádech nyní kráčela po břehu daugaiského jezera k malému domku na kraji lesa. Jeho dveře hlídala osmnáctiletá teenagerka s fialovými vlasy a piercingem v nose. Byla oblečená v černém.
"Ar laukiate Serafinos? Čekáš tu na Serafinu?" zeptala se perfektní litevštinou a schválně hrubým hlasem Pauline. Holka se na ni podívala s podezřením.
"Kdo seš?" zeptala se anglicky.
Pauline si pomyslela, že přece jen nebude muset své znalosti litevštiny používat, byť jazyk znala velmi dobře. "Jmenuju se Inesa," zalhala Pauline.
"Neznám tě," řekla teenagerka.
"To je asi tím, že jsem s vámi ještě nepracovala. Poslouchej, vím, že se tu setkáme se Serafinou. Mám zájem pro ní dělat. Doneslo se ke mě, že potřebuje lidi," řekla Pauline.
"Doneslo se to k tobě... odkud?" zeptala se teenagerka.
"Od přátel," odpověděla Pauline.
"Od jakých přátel?" Teenagerka se vyzývavě usmála.
"Od společných přátel mě a Nastasye," odpověděla Pauline.
"Dobře, běž dovnitř," řekla jí holka.
Ve velké přízemní místnosti sedělo šestnáct lidí. Většina z nich byli muži, většinou přes třicet let staří. Pauline si sedla do rohu, k jedné z mála žen, které tu na "Serafinu" čekaly. Vypadala jako Pauline, jen neměla deodorant a tolik to očividně nepřehnala s make-upem. Krátce se navzájem prohlédly.
"Nová, že?" zeptala se anglicky lovkyně.
"Jsem Inesa," řekla Pauline.
"Mě je úplně jedno, jak se jmenuješ. Vítej v klubu," odfrkla lovkyně, a pak si jí přestala všímat.
Po schodech do přízemí sešla Nastasya Savinna. Pauline na ni upřela zrak. Byla to opravdu ona, nikdo jiný! Bývalá ruská vražedkyně a později pracovnice ukrajinské charity vytáhla z batohu obálku s několika papíry.
"Posmotrite na eto, druzʹya," řekla nahlas, "mám zájem o ular pendeka z Indonésie, o šavlozubého tygra Cigau ze Sumatry... taky o nguma-monene z Afriky, o quaggu - jsou-li zkazky o jejím přežití pravdivé - a taky by se mohl hodit koakun-klun z Kapverdských ostrovů. Všechno, co má zuby či drápy, kolegové!"
"A co mngwa? To pořád platí?" zeptala se teenagerka s fialovými vlasy, která právě vešla dovnitř.
"Po mngwovi měli jít nějací pytláci z Tanzanie, jejichž velitel se se mnou setkal v Heka Azimio. To je jejich věc. Za kočkami do východní Afriky nikdo nejezděte," zasmála se Nastasya.
"Vezmu svou skupinu na tu Sumatru," řekla lovkyně, se kterou před pár minutami Pauline navázala kontakt.
"Noémie Balland, to jsi ty, že jo? Od tebe byl ten lepricaun," řekla Nastasya.
Pauline zbystřila. Lepricaun?! Sama po chvíli zvedla ruku.
"Já jsem tu úplně nová, a... mám taky skupinu lovců, kteří by mohli zkusit ulovit toho koakun-kluna!" řekla schválně špatnou angličtinou a s litevským přízvukem.
"Fajn, napiš se mi tam na papír, a dej mi číslo karty, na kterou ti mám poslat peníze na výpravu," řekla Nastasya. Vůbec nic netušila. Nebylo jí známo, že hovořila s Pauline Jetkinsovou z Lovců kryptidů. Poslala jí papír s popisem koakun-kluna, který si Pauline mohla ofotit na mobil, a pak se zase věnovala dalším lovcům a velitelům pytláckých skupin. Očividně tu byli lidé z nezávislých skupinek, jež po celém světě za pěkné peníze lovily živé kryptidy. A nebylo jich málo. Každý zastupoval jednu takovou skupinu. Pro Nastasyu muselo zřejmě pracovat více než patnáct jednotlivých skupin - některé jejich zástupce však příliš dobře neznala, a to jí nevadilo. Nebyla opatrná. V jednu chvíli při setkání dokonce utrousila, že touto prací "nemá, co ztratit." Zajímavé, pomyslela si Pauline.
"Fahade, tvoje dcery už musí mít vysokoškolské tituly, ne?" zasmál se Roger, když po příletu do londýnské základny uviděl Fahadovy adoptované dcery Nicholle a Marilyn, jak se na svého tatínka s úsměvem řítily.
"Vyrostly, že?" zeptal se ho Harvey, Fahadův manžel, který s nimi přišel Fahada, Pierra a Rogera přivítat.
"Když je s nimi člověk každý den, tak si toho tolik nevšímá... Ale čas běží. A vidíš, Nicholle půjde brzy do školy. Vypadá to, že je geniální, a bude moci jít o rok dřív."
"Ach jo, kdybych já byl ve svých čtyřech nebo pěti génius... Děti se mi ve škole ještě v devíti smály, že jsem míval pravidelně na levé noze pravou botu a naopak," rozchechtal se Roger.
"Ty máš teda příběhy ze života, Rogere," usmál se Pierre, a vstoupil do kuchyně. Vytáhl z ledničky mléčný drink s jahodovou příchutí, a napil se ho.
"Co teprve příběhy z vězení, Pierre! To bude legrace... Možná opráším svou starou francouzštinu, a povím ti je tak, abys jim opravdu rozuměl... Rien de pire que les prisons, n'est-ce pas?"
"Ty jo, ty umíš francouzsky!" vykřikl na něj Fahad.
"Jsem Kanaďan, ne?" zazubil se Roger. Sedl si na židli v kuchyni, a z nějakého důvodu popadl solničku, jež byla umístěna ve středu stolu. "Je to tu krásný," řekl, solničku zase položil, a přejel očima po celé kuchyni, "vypadá to tu, jako kdysi... za starých dobrých časů. Jenom je to větší a... víc modrý."
"Rogere, mrzí mě, že to nevyšlo s Tatzem..." řekl Fahad, a sedl si vedle něj.
Roger mávl rukou. "Když jste ho takhle prodali... Ale to, že jsem nakonec ustoupil, neznamená, že ho nebudu chtít časem zpátky! Ať teda na něm Caronová provede ty svoje pokusy... Hned potom bude však můj. Slyšel jsi, jak pískal, když jsem ho opouštěl? Bylo mi do breku," řekl svému příteli ze Spojených arabských emirátů.
"Doufám, že pak ho už budeš mít u sebe... A neboj, Tatz ten experiment přežije. Je opravdu houževnatý. Přežil infekci parazitem, pamatuješ? Před třemi roky, možná třemi a půl? A pak všechny ty testy... Bude v pohodě," usmál se na něj Fahad.
Po obědě se pětice Lovců kryptidů setkala v poradní místnosti. Po letech konečně seděli znovu kolem kulatého stolu, a hovořili spolu o nové výpravě.
"Je škoda, že jsem Akihika nezastihl. Má ale můj kontakt, nechal jsem mu vzkaz... Tak snad se mi ozve," začal poradu Jack, "každý člověk se počítá. Každý člen Lovců kryptidů."
"Nechápu, proč nereagoval..." řekl Roger a zakroutil hlavou.
"Poslouchejte, teď jsem se vrátil z Litvy tady s Pauline. Víte, proč tam byla. Jestli chceme odhalit tajemství tohohle... ringu... ringu lovců, pytláků a pašeráků kryptidů... musíme se stát jeho součástí. Budeme teď opravdoví 'lovci kryptidů', v tom nejužším slova smyslu," mluvil dále Jack, "vydáme se na Kapverdy, a zkusíme odchytit to zvíře, které 'Serafina' neboli Nastasya chce... Existují způsoby, jak se pak dozvědět, co s tím zvířetem naše stará známá udělá. Doporučil bych vám připravit se na pořádnou výpravou do divočiny. Bude to jako za starých časů. A zároveň se připravte na to, že dříve či později - budeme-li úspěšní - proběhne pěkná řež. Mezi námi, a našimi novými nepřáteli."
Budou Lovci kryptidů úspěšní při výpravě na Kapverdy? Chytí koakun-kluna? Kolik lidí s velkou mocí má vlastně o kryptidy zájem? Jaký cíl má Lazaro Arauz? A jaké záměry mají Čtyři hlavy spolupracující se Zasvěcenými? Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat