Démon Curupira (8/10)

Chrání amazonská zvířata a jejich domovinu. K lidem chová nenávist. Avšak v posledních dnech se naučila Curupira lidi rozlišovat - možná všichni nejsou tak prohnilí, jak si myslela. Došla k závěru, že nestojí za to zabíjet je všechny, ale že z ničení pralesa jsou vinni jen ti, kteří mají moc. K přemýšlení donutila démonickou ochránkyni Amazonie, traumatizovanou po přežití vlastní smrti způsobené lidmi, vražda původních jihoamerických obyvatel u Lago Araxical v brazilském státu Amazonas. Vyvraždila celý kmen, ačkoliv žil po tisíce let v harmonii s přírodou. Přežila jen jedna dívka, které není více, než jedenáct, a doprovází ji ochočený pekari. Jak se ukázalo, po deset dní Curupiru sledovala, avšak ne proto, aby se jí pomstila. Cosi jí k ochránkyni pralesa táhne, přestože z ní má strach. Curupira se s ní setkala v rezervaci Tanimboca, kam zamířila proto, aby odkryla svou vlastní kostru. Její tělo bylo totiž poté, co ji po zesnutí obalila nicotná temnota, zakopáno i s tělem jejího kamaráda kompsognátka Lila kousek od budovy ve středu rezervace. Ve snaze mstít se jen bohatším, chamtivějším lidem, jež přispívají k ničení Amazonie, vyhledala Curupira muže jménem Danier Duran, který od kolumbijské vlády legálně odkoupil kus lesa a nechal ho pokácet, aby jeho firma mohla prodávat dřevo. Vztekem poháněný démon vtrhl do jeho domova ve vesničce San Jorge a pokusil se jej zabít, ovšem Duranova slova o lobbistech a rozprodávání pralesa státem ji přesvědčila, aby ho nechala žít, a raději se pokusila najít lidi, kteří jsou z ničení vinni ještě více. Co Curupiřina změna přinese? A jaké následky bude mít její vražda desítek a desítek nevinných lidí, včetně Indiánů, kteří na ničení pralesa nikdy podíl neměli? Nemůže se to nechat jen tak. Mimoto dal brazilský magnát Octávio Cavaco, vlastník značného podílu lesní plochy ve státě Amazonas, dohromady skupinu šestadvaceti lovců, pytláků a nájemných vrahů, jež mají Curupiru vystopovat a zabít. Je mezi nimi i Juan Paredes, který Cavaca k této myšlence přivedl.

DÉMON CURUPIRA, ČÁST OSMÁ:

"Je to vražedkyně," pronesl chladně generál Morais, otevíraje dveře do chodby ve studené, šedé, depresivně působící pitevně. "To všichni víme," odpověděla Isabella, která kráčela po jeho pravém boku, "ale to neznamená, že ještě nemá naději..." Generál se zasmál. "Povídejte si o její naději ke změně, co chcete. Já třeba nemám naději na to, aby mi kdy v životě znovu rostly vlasy," řekl naštvaně, a ukázal na svou zafáčovanou hlavu, "nemluvě o sakra nízké naději na vrácení do života pro ty, které ho zbavila!" "Mrzí mě to, co se stalo v Paraíbě," řekla Isabella. "Mě taky, paní Cardono, mě taky! Měla se už dávno chytit a zapálit nebo utopit. Jenom proto, že vy a váš sombrio spolupracovník věříte, že kdesi hluboko v jejím srdci je cosi lidského, se všechny ty hrůzy staly!" Vstoupil do místnosti plné těl zmasakrovaných Indiánů, přistoupil k jednomu z nich a odkryl z něj pokrývku. Isabella musela zavřít oči. Nedokázala se na to dívat. Udělalo se jí špatně, a musela se ze vší vůle snažit zadržet zvracení. Mrtvola možná tak pětatřicetiletého jihoamerického Indiána měla v břiše hlubokou ránu, kterou by bez problémů do jeho útrob vnikla lidská ruka. Byl zbaven očí, ústa měl rozřezána, chyběla mu polovina pravého ušního boltce, a neměl také chodidlo na levé noze. Generál tělo zase zakryl. "Uvědomujete si, paní Cardono, že toto spáchala vaše známá asi tak hodinu nebo dvě po tom vašem rozhovoru?" zasyčel iritovaně, a nahlas se nadechl. "Něco takového mohla klidně způsobit mě, kdyby se mě nerozhodla 'pouze' skalpovat. Některé z mých mužů však takhle... také zmasakrovala. Jediný důvod, proč nejsou tady na pitevně, a proč vám nemůžu ukázat i jejich těla, je ten, že po nich zbyl někdo, kdo je mohl pohřbít. Ale ne po těchhle Indiánech. Genocida, paní Cardono. Vyvraždila celý kmen. Nezbyl z něj nikdo!" mluvil k ní roztřeseným hlasem s naštvaným tónem, zatímco měla Isabella stále zavřené oči. "Tak mi neříkejte, že Curupira není zločincem. A že je jenom trochu mimo, a brzy se z toho dostane... Už vám nevěřím ani slovo. Vám, ani vašemu kamarádovi. Ty protokoly, co nám dal, se skutečně neosvědčily. Co mě se týká, tyhle Indiány jste zavraždili zrovna tak vy, jako ona. Tím, že jste ji nechali žít," dodal generál, a pak místnost opustil. Isabella se z ní také co nejrychleji vymotala, a opřela se o zeď. "Chtěl jste mě tu šokovat? Proto jste mě sem přivedl?" zeptala se Isabella, a utřela si slzu z oka. "Ne, přivedl jsem vás sem proto, že tu na vás někdo čeká, a chce si s vámi promluvit. Nebyl ovšem důvod vám taky zmražená těla těch lidí neukázat. Abyste věděla, jakou zrůdu hájíte," odpověděl generál, otočil se k Isabelle zády, a zmizel ve dveřích na druhém konci chodby. "Vy jste Isabella Cardona, že ano?" ozval se zprava příjemný ženský hlas. Z jiné pitevní místnosti vystupovala Zambijka menšího vzrůstu, o pár centimetrů nižší než Isabella. Byla oblečená v lékařském plášti, a zrovna si sundávala z jedné ruky plastovou rukavici. "Já jsem Salma Bwalya. Jsem hlavou United Nations Permanent Forum on Indigienous Issues," řekla s úsměvem, a ruku jí podala. "Chcete, abychom si popovídaly o patro výš?" Deset minut na to byly obě v prostorné nemocniční místnosti, kde Salma nechala uvařit kávu. "Přiletěla jsem kvůli vyvraždění tohoto kmene až z Austrálie. Tam se řešil problém se stavbou přehrady na území Aboriginců. I po tolika letech se někteří lidé chovají k původním obyvatelům, jako by ani neexistovali. Jejich práva jsou jim jedno. Nezáleží jim na nich. Nikdy bych ale nečekala, že se v současné době v brazilské Amazonii stane to, co se stalo," řekla Salma. Isabella se na ni podívala a jen zakývala hlavou. "Chápu, že nevíte, co k tomu říci. Mluvila jsem s generálem Moraisem, a vím, co bylo v Paraíbě. Vím, že jste se pokusila s Curupirou promluvit, a sdělit jí, že její počínání vůči lidem není správné. Avšak to, co se stalo krátce po vašem setkání v Paraíbě, mne nutí přemýšlet, zda ji vaše chování nějakým způsobem nevyprovokovalo..." pokračovala Salma. "Jak to myslíte?!" vyhrkla Isabella. "Co když jste měla jakýsi podíl na jejím rozhodnutí vyvraždit ten kmen?" "To je nesmysl!" bránila se Isabella. "No, rozhodně po vašem pohovoru s ní napáchala značné škody. A skončilo to vyvražděním kmene, který patřil k těm posledním, jež žijí prakticky izolovány od civilizace," řekla Salma. Do místnosti vstoupil vysoký Francouz v expediční košili. Salma se na něj podívala se zvednutým obočím. "Paní Bwanyo, toto je Pierre Leroy. Podobně jako já věří, že s Curupirou lze vyjednávat. Zná ji osobně déle, než kterýkoliv jiný člověk," řekla Isabella. "Bonjour! Jsem od Lovců kryptidů," usmál se Pierre, a podal Salmě ruku. V jejích očích bylo odmítnutí. Svou ruku mu k potřesení nenabídla. "Vím, kdo jste a od koho jste. A pokud vím, tak jste měl už dvakrát sedět ve vězení," řekla mu ostře. Pierre se pousmál. "Zvláštní sérum... Manipulace... Moje hlava... Chápete, udělali u mě výjimku," zamyslel se. "A stejně tak u vašich přátel, kteří jsou též vrahy stovek lidí, že ano," reagovala na to Salma, "přede mnou se, prosím, ani neukazujte, pane Leroyi. Určitě jste si vědom toho, že Spojené národy zrovna Lovce kryptidů moc nemusí. Ne potom, co provedli. Uvědomuji si však, že právě proto, že jste byli za své činy ušetřeni vězení jen kvůli jakési manipulaci jinou osobou... jste poněkud zvláštně přesvědčen, že Curupira nebude muset za své zločiny pykat." "To jsem neřekl," usmál se Pierre. Nepůsobil však příliš vážně. "Prosím, běžte. S kontroverzní osobou, která léta běhá po světě v kostýmu, s laserovou pistolí, mění se v nějakého podivného netvora, zabíjí lidi a je před soudy hájena jakousi americkou vládní organizací, se hádat nebudu," řekla Salma, a Pierre bez jediného dalšího slova místnost opustil. Salma se otočila na Isabellu. "Generál Morais mi řekl, že Curupira byla nedlouho před vyvražděním toho kmene zasažena šipkou s uspávadlem. Je to pravda?" zeptala se. "Ano, je," odpověděla prostě Isabella. "Jen jestli její agresivní chování vůči Indiánům neměla na svědomí ta šipka. Kdo ví, co to bylo za chemikálii, a jaký to na ní mělo vliv," řekla Salma, a konečně se napila uvařeného kafé. "Paní Bwanyo, mohu vás ujistit, že za Curupiřiny činy neneseme ani já, ani Pierre Leroy, žádnou zodpovědnost," vydechla Isabella. Nebyla to však úplně pravda. Pierre již Curupiře samotné přiznal, že jí měl pomoci dříve, než se její PTSD rozvinulo do extrému, a vedlo k brutálnímu, sadistickému chování. "Víte, do této nemocnice jsem přijela hlavně proto, abych se podívala na zmražená těla jejích obětí. Je zázrak, že je našli tak brzy po celém incidentu... Ale když už tu jsem, chtěla jsem s vámi promluvit. A říct vám hlavně jedno. Odteď se do věcí týkajících se Curupiry nebudete motat. Ani jeden z vás. Váš plán nefungoval, a Curupira bude stíhána jako osoba vinná ze zločinu proti lidskosti. Nikdy ji nikdo nepřipraví o statut kriminálníka. A dobře vám radím, dál už ji ani nezkoušejte hájit. Je možné, že by vás také ve vaší rodné Kolumbii mohli vyhodit z práce. Sympatizovat s lidmi... nebo jinými bytostmi, propána... které způsobily genocidu... to může opravdu jen nemocný člověk. Tím doufám nejste, paní Cardono," řekla Salma, dopila kávu, a z místnosti odešla. Isabella nedlouho poté vyšla z Hospital e Pronto Socorro Dr. João Lúcio Pereira Machado, a znovu se před vstupem do ní sešla s Pierrem. Stál v čisté manauské ulici, hrál si s hologramovými hodinkami a prstem přejížděl po internetových zprávách o Curupiře. "Brazilská armáda dostala povolení ji zastřelit. Stejně tak má povolení ji zabít každý v zemi," řekl Pierre, prohlížeje si jeden z hologramů. "Vím, že před třemi dny byla spatřena v Tanimboce. Volala mi Antonella, studentka, kterou jsem měla mít toto léto na starosti. Byla z Curupiřina příchodu do rezervace šíleně vyděšená," řekla tiše Isabella. "Kdo by nebyl... Pokusila se v Paraíbě zabít i mě, svého starého kamaráda... Nemůžeme být na její straně, Isabello. To, že způsobila genocidu celého indiánského kmene, to je prostě neodpustitelný zločin," řekl Pierre. "Takže co budeme dělat? Necháme toho?" "Já nevím. Má cenu dávat jí ještě šanci? Nebo bych se měl pokusit udělat dojem na tu rozčilenou paní ze Spojených národů a Curupiru chytit? Aby už neublížila žádnému dalšímu člověku?" "To byste určitě svedl," řekla Isabella. "Byla v Tanimboce, jo? Předpokládejme tedy, že je pořád na jihu Kolumbie. Počítač v Cryptodactylu ji určitě zaměří. Vsadím se, že je na milionu satelitních snímků. Můžeme jí vypátrat, dát jí stokrát silnější uspávadlo, než minule, a... možná je tam ve výbavičce i nějaká svěrací kazajka." Teď Pierre působil naprosto vážně. Žádný vtip, žádný úsměv. Byl plně přesvědčen o tom, co musí udělat. "Jdu do toho s Vámi, Pierre. Morais a Bwanya mají pravdu. Z Curupiry se stal netvor. Cítila jsem v ní tu změnu... Už není cesty zpátky. Po tom, co spáchala, nejen u Lago Araxical, ale i všude jinde... to se nedá ospravedlnit. Jsem pro to, abychom ji odchytili, a pak se uvidí, co s ní bude dál," odpověděla Isabella. Nato zmizeli v davu na trhu s ovocem. Netušili, že je při jejich rozhovoru před nemocnicí někdo sledoval. Ne jeden, ale hned několik špehů. Bylo třeba, aby byl jejich boss informovaný.

Ze San Jorge se Curupira vydala znovu na jih, do obce Caseril El Once západně od rezervace Tanimboca. Cesta jí zabrala necelé dva dny. Začínala se ovšem podivovat, že kdekoliv, kam šla, skrývala se někde v houštinách ona jedenáctiletá Indiánka s ochočeným pekari. Démonická ochránkyně pralesa nevěděla, co si o tom má myslet. Svou následovnici tolerovala, přestože s ní ani jednou nepromluvila. Hledala ta dívka u Curupiry, vražedkyně jejího kmene, nějakou oporu? To se vůbec nezdálo být pravděpodobným. Chtěla ji snad zardousit týdny poté, co si na ní měla Curupira zvyknout? To též pravděpodobné vůbec nebylo. Ať už byl důvod pro dívčino počínání jakýkoliv, zatím to Curupiru moc nezajímalo. Dívka se jí nepletla do cesty, nikdy se neobjevila tam, kde démonická bytost chytila některého z dřevorubců či pytláků za krk, nikdy jí nezabránila ty prohnilé dvounožce strašit a trestat. Curupira se postupně dozvídala o tom, kdo si hraje na pána Amazonie. Z Durana možná nic nevytáhla, ale z některých dřevorubců, jež pracovali v jeho lesích, už ano. Stačilo třeba zjizvit jim drápem dlaň ruky nebo je trošičku zatahat za ucho, a vyprávěli jako diví. Netušili, že Curupira už obyčejné lidi nezabíjí, avšak z hrůzy z tohoto postrachu všech ničitelů džungle říkali vše, co věděli. Curupiřin cíl byl jasný - pozabíjet všechny, kteří odkoupili kusy pralesa, anebo ty, na něž byla zodpovědnost za jeho management uložena státem. Kolumbií či Brazílií, to jí bylo jedno. Pětačtyřicetiletý dřevorubec u Caseril El Once jí ve strachu o život sdělil, že na jihu Kolumbie se mělo brzy sejít několik lobbistů a boháčů, jimž ničení pralesa a zabíjení jeho zvířecích obyvatel plnilo kapsy. Při přepadení náklaďáku na silnici vedoucí ze San José do Reserva Natural Omagua se jí dokonce podařilo zjistit, že k tomuto setkání dojde ve vesničce San Fernando. Měl tam být údajně přítomen řidičův "bývalý" šéf. Mladík přísahal, že pro něj však již nepracuje, byť možná lhal, neboť se snažil zachránit si vlastní krk, opět nevědom si toho, že Curupira ani neuvažovala o jeho zabití. Pytlák ze San José, kterému při výslechu v lese Curupira zkřivila prsteníček na levé ruce, dokonce vybalil i datum setkání těch několika mocných. San Fernando byla malá, obyčejná jihokolumbijská vesnička, poskytující domov jen asi dvěma stovkám lidí. Většina z nich se živila jako pěstitelé a prodejci ovoce, tabáku a kávy. Žil tu jediný ajťák, jen dva automechanici, a méně než deset prodavačů smíšeného zboží. Mělo-li místo setkání lidí zodpovídajících za osud značné části kolumbijské Amazonie působit nevinně, pak San Fernando splňovalo všechny předpoklady. Když se setmělo, vplížila se Curupira do malého dřevěného stavení na kraji vesnice. Tiše prošla úzkou chodbičkou, a přitlačila ucho k dřevěným dveřím, vedoucím patrně do největší místnosti v domě. "Te lo digo, esta parte del bosque será disecada." "Un millón, señores. Un millón por cada acre de bosque." "Tengo un amigo en el gobierno colombiano. Ese idiota lo permitirá. Yo lo pagaré y él se asegurará de que obtengamos lo que queremos." Byla na správném místě. Jejich rozhovor to stoprocentně potvrzoval. "Escuché que solo hay un problema aquí," řekl jeden z mužů v místnosti. "Sabemos lo que es eso. Es ella," odpověděl na to jiný. "Ella cree que la selva le pertenece." "Y ella cree que puede hacer lo que quiera. Como... matar gente. Incluso los indígenas." "Ať si třeba zabíjí domorodce. Na nás by se neodvážila." "Právě pro vás jsem si sem dnes přišla," řekla nahlas Curupira, a rozkopla dveře. Skočila na prvního z mužů v místnosti, povalila ho na zem a zabořila mu drápy do břicha. Musela vykřiknout. Zlomily se. A nejen jeho břicho, ale i ruce a nohy, dokonce i obličej, byly kryty jakýmsi nesmírně tvrdým materiálem. Působil jako rytíř ve zbroji, byť lehké, umožňující dobrou pohyblivost. Popadl Curupiru za ruku, a odhodil ji za sebe. Hlavou narazila o hranu stolu, a s krví na čele spadla na podlahu. Pak dostala zásah do hlavy něčí nohou. Dopadla na ni židle. Zvedlo ji pár velkých rukou, a praštilo s ní o zeď. Z nosu jí vystříkla krev. Cítila, že se jí začal viklat jeden zub. Otočili ji, a dali jí pár ran pěstmi do tváře. Měli je pokryty rukavicemi s ostrými výstupky na kloubech. Curupira syčela bolestí. Oba muže, jež ji svírali, s řevem setřásla, a jednomu z nich se pokusila odčerpat životní energii. Přes jeho brnění však energii nezískala. Jediný kousek jeho kůže nebyl odhalen! Dostala pár kopanců do břicha, a svalila se na zem. Rychle ztrácela sílu. Pak ucítila bodnutí do zad. Takové, jaké už zažila. Měla pocit, jako by nůž držela dokonce stejná ruka, jako onehdy na Amazonce. Řev útočníka to potvrzoval. Řezal do ní ten stejný mladík. Pár dalších kopanců do obličeje, pak jí někdo stoupl na hlavu, a donutil jí vdechovat z louže vlastní krev. Nikdo již v místnosti nehovořil španělsky. Místo toho se mezi sebou muži začali dohadovat v portugalštině. Jeden z nich ke skučící Curupiře poklekl, a zašimral ji na bradě. "Senhora, sua raiva obviamente a traiu. Isso significa que sua vida está chegando ao fim. E todos nós receberemos nosso um milhão."

"Nejsem nějaká tvoje... senhora, ty patetický hlupáku. Jsem Curupira!" zařvala démonická ochránkyně pralesa, a se strašlivým řevem se postavila, shazujíc ze sebe všechny, kteří ji drželi při zemi. Mladík, který ji řezal do zad, dostal takovou ránu loktem do krytého obličeje, že odletěl až k zakrvácené zdi. Curupiřiny vlasy začaly plát jako oheň, její oči se proměnily v lesklé, rudé démanty, žhnoucí ďábelským vztekem, a onen muž, který k ní před chvílí promlouval, dostal několik tvrdých ran do hlavy. Zůstal ležet na zemi, ačkoliv mu zřejmě ani jedna z těch ran nezpůsobila větší zranění. Curupira, které mohl z úst skutečně vycházet oheň jako nějakému rozběsněnému drakovi, přejela očima po všech lidech v místnosti. Nebyli to žádní lobbisti! Byla to skupina zabijáků, a všichni měli to tvrdé, leč lehké brnění. Curupira jich napočítala dvanáct. Netušila, že patřili do skupiny čítající celkem šestadvacet lidí. Šlo o Cavacovy muže, z nichž každý měl za její zabití získat milion brazilských realů. O tom ale Curupira nic nevěděla. Vytáhla si ze zad nůž a pokusila se zabodnout jej mladíkovi u zdi do hlavy. Chytil její ruku, a pokusil se ji zkroutit, avšak marně. Jakmile se rozzuřila, jakmile se její vlasy změnily v plameny, nedokázal s ní zápolit žádný smrtelník. Ostří nože se nicméně při nárazu o černou přilbu zohnulo. "Co je to zase za triky?" zasyčela Curupira, mladíka zvedla a pokusila se mu přilbu z hlavy stáhnout. Bránil se, ječel, kopal, dokonce mu na pomoc přiběhli tři nebo čtyři z jedenácti poražených, ale nikdo ho zachránit nedokázal. Curupira měla obrovskou sílu. Přilbu mu odtrhla, a vrazila mu pěstí do obličeje. "Takže jsi to ty," řekla mu, když funěl a utíral si silně krvácející nos. "To je už podruhé, co se setkáváme. Očividně mě chceš zabít. Věř mi však, že teď, když ti můžu osahat obličej, se to nestane. Varuju tě, bude to bolet," usmál se démon. Juana zvedl ze země, ten však vytáhl z opasku taser, a dal Curupiře pořádnou ránu. Takový elektrický šok by ublížil i slonovi. Curupira opět spadla hlavou na stůl, a sjela dolů, na podlahu. Nato do místnosti přiběhlo dalších dvanáct obrněných chlapů, a začali do ní kopat a mlátit pěstmi. Někteří zvedli židle, a mířili jimi na její hlavu. Curupira se třásla na zemi, krvácela, a sotva dýchala. "Připravila jsi mého strýce o schopnost chodit. Zmasakrovala jsi desítky nevinných. Dokonce jsi pozabíjela Indiány, kteří tobě ani nikomu jinému nic neudělali. Tady ale končíš," prohlásil Juan, a sám kopl Curupiru do nosu. Zakřupalo to. Jeden z chlapů popadl její ruku, a nožem jí z ní usekl všechny drápy. Jeho kolega při Curupiřině levici udělal to samé. "Chci, abys věděla, kdo může za tvou smrt. Kdo pomstil Duarteho Ribeira a všechny, kterým jsi ublížila ještě hůř, než jemu. Jsem Juan Paredes, a jsem tvůj vrah, Curupiro. A navždy tě budu nenávidět, tak jako každý další správný člověk," pokračoval ve svém monologu mladík. Náhle do místnosti vrazil pekari, a narazil svými kly do stehna Juanovy pravé nohy. Lehké brnění tím nezničil, ovšem podařilo se mu teenagera porazit na zem. Curupira vycítila, že tu na ty darebáky není sama. "Jeden Juan mě už zabil," zasyčela, "nedovolím, aby se to stalo znovu. Ne, když si zabitím staré Curupiry lidé vytvořili tak silného nepřítele." Sáhla povalenému Juanovi na hlavu, a začala mu odčerpávat životní energii. Ostatní muži se jí pokoušeli od mladíka odtáhnout, avšak marně. Rychle jí dorůstaly uřezané drápy, hojily se jí rány v zádech i na hlavě. Juan řval, a třásl se, zrovna jako Curupira, když ji zasáhl elektřinou. Jakmile měla Curupira dost síly, zvedla se, a začala obrněnce kosit. Zvedla stůl, a hodila ho na pět z nich. Další tři povalila na zem, dvěma strhla přilbu, jednoho řízla drápem do čela, z dalšího si propůjčila další doušku energie, a získala takovou sílu, že třetímu protrhla vlastníma rukama brnění na zádech. Těžko říci, zda mu pak ještě ranou pěstí nezlomila páteř. Jeho vřískání tomu dosti napovídalo. Navíc mu pak po zraněných zádech přeběhl pekari, což nebylo zrovna příjemné. Jeden z ozbrojenců vytasil konečně svou pistoli, a na pekariho ji zamířil. Curupira ho ale včas kopla do ruky, pistole spadla na zem, chrániče rukou tři vteřiny nato též, a ozvalo se křupnutí ulny a humeru zároveň. Curupira zamrkala na pekari. "Říkala jsem, že by ti nikdy žádný člověk neměl ublížit, a jestli se o to jen pokusí..." řekla mu docela mile Curupira. "...zpřelámu mu kosti." Jak se ochočený pekari, společník jedenáctileté Indiánky, náhle objevil zde, a proč přišel Curupiře na pomoc, to příliš nechápala. Plánovala vydat v poslední chvíli z hrdla volání některého ze zvířat obývajících okolní les, snad dokonce napodobit ultrazvuk netopýrů, o níž jí bylo známo, že žili na půdě této budovy. Slyšela je totiž, když se sem vplížila. Od pekari však pomoc nežádala, vlastně ani nevěděla, že tu poblíž byl. Zaujalo jí to. "Não vamos perder mais tempo com ela. Atire nela!" zařval jeden z dosud nezraněných ozbrojenců, a hned nato čtyři další vytáhli své pistole. V tu chvíli zvenčí proniklo do místnosti nepopsatelné, silné, bílé světlo. Všichni zavřeli oči. Ani Curupira nedokázala to světlo vystát. Dočasně ji oslepilo.

Pokračování příště...