Knihy o pravěku: Speciální průvodce-Dinosauři

Rozhodl jsem se přidat další popisek knížky, kterou mám doma. Doufám, že se Vám zalíbí...

Speciální průvodce-Dinosauři od alosaura k tyranosaurovi je ilustrovaná kniha popisující okolo 300 prehistorických zvířat. Jejím autorem je Gerrie McCall, autor knížek především o dracích a monstrech, jenž se tentokráte zaměřil na skutečné, avšak vyhynulé živočichy. Tato publikace je nahlédnutím do světa nejen dinosaurů, ale také pravěkého hmyzu, ptakoještěrů, mořských plazů, vyhynulých savců i ptáků. Naleznete zde popisky zvířat z prvohor, druhohor, třetihor i čtvrtohor, a to takřka z každé geologické periody (chybí snad jedině živočichové z Ordoviku a Paleocénu). Každé zvíře je popsáno na jedné straně, vedle textu se nachází obrázek a pod textem je jednoduchá tabulka, v níž se uvádějí informace o hmotnosti, délce, výšce, místě nálezu, způsobu obživy a významu latinského jména. Samotný popisek v souvislém textu obsahuje celou řadu faktů, především pak o životě daného druhu, o jeho zvláštnostech a také je uvedeno, do jaké skupiny se živočich řadil. Po otevření knihy Vás však nečekají popisky, ale úvod, seznámení s dinosaury, s geologickými obdobími, časová tabulka geologické minulosti a také krátký odstavec o vzniku zkamenělin. Pro čtenáře, kteří se o pravěk příliš nezajímají, jsou takové informace klíčové, neboť by jinak následujícímu textu příliš nerozumněli. Samotné popisky jsou velmi dobré, ne vše je ale samozřejmě aktuální, poněvadž stále dochází k novým objevům a mění se tak naše poznatky. Na některých obrázcích sice uvidíte dinosaury stát vzpřímeně s ocasem při zemi, na jiných jsou však zobrazeni podle platných vědeckých ustanovení s ocasem vodorovně za tělem. Autor či vydavatelství zřejmě neřešilo, z jaké doby ilustrace pocházejí, ale to nemění nic na tom, že jsou obrázky velice pěkné. Posledním uvedeným živočichem v knize je Megaloceros, následuje slovníček a rejstřík. Možná jste si už všimli, že na tuto knihu často odkazuji ve článcích z rubrik Popisy pravěkých zvířat a Popisky prvohorních živočichů, to proto, že mi při psaní těchto článků také pomáhá. Dozvěděl jsem se díky ní o existenci pro mne neznámých tvorů, jejichž jména jsou často velmi podivná. V knize rozhodně naleznete popisy Allosaura, Tyrannosaura, Diplodoka, Stegosaura a dalších nechvalně známých dinosaurů, dozvíte se však také o Lotosaurovi, Kotasaurovi, Indosuchovi, Coryphodonovi, Pyrotheriu či Hyperodapedonovi. Je to skutečně rozsáhlá publikace, jež se řadí mezi mé oblíbené knížky. Doporučuji ji každému alespoň k nahlédnutí, jelikož je podle mě skvělým zdrojem faktů o prazvířatech...

Údaje:

Autor: Gerrie McCall,

rok vydání: 2008 (lze sehnat v knihkupectvích, antikvariátech a po internetu),

počet stran: 320.

Další popisy knížek o dinosaurech a pravěku již v brzké době!

Nepřátelé prvních lidí-Obři doby ledové

Pomalu se blíží zima a já se rozhodl zaměřit další část série článků s názvem "Nepřátelé prvních lidí" na doby, kdy o sníh a led nebyla nouze. Po řadě měsíců si tedy představíme další tvory, jimž museli naši dávní předkové čelit...

Člověk se během desetitisíců let postupně dostával na vrchol potravního řetězce. Zaujal v něm místo predátora, který je schopen bez výbavy zubů a drápů zabíjet nejen jedince, ale rovnou vybíjet celé druhy. I tak nám dnes hrozí nebezpečí ze strany některých tvorů, v mnohých oblastech světa se vyskytují jedovatá a nebezpečná zvířata, jimž každoročně mnoho lidí podlehne. Tady, v Evropě, se s mnoha nebezpečenstvími nepotýkáme, stačí jen dávat pozor, zda se za Vámi v lese něco neplíží. Jak tomu ale bylo v minulosti? Jaká mohutná a velmi nebezpečná zvířata potkávali naši předci před několika tisíci lety na územích, kde se dnes rozkládají největší evropské metropole? Není příliš těžké si na takové otázky odpovědět. Kdo by neslyšel o jeskynních medvědech, lvech, hyenách, mamutech... A ještě před 10 až 30 000 lety, za würmské doby ledové, byly sněhem pokryté pláně a lesy Evropy dějištěm mnohdy smutných příběhů. Máme řadu důkazů o tom, že pravěcí lidé byli napadáni či zabíjeni zvířaty, která stejně nakonec podlehla změně klimatu a globálnímu oteplování na konci ledové doby. Jak ale k takovým případům docházelo? A opravdu byly tak časté?

V poslední době ledové se po Evropě potulovaly dva druhy lidí, Homo sapiens neadrthalensis a Homo sapiens sapiens. Ten první zde byl po nějakých 200 tisíc let, ten druhý přišel před 40 000 lety odněkud z Afriky. Možná mezi sebou tyto dva druhy lidí bojovaly, ačkoliv samozřejmě netušily nic o své druhové odlišnosti a zkrátka se braly jen tak za nepřátele. Lidé tehdy byli lovci a zřejmě neměli problém se skolením nejen jelena, ale třeba i gigantického mamuta. Avšak co například srstnatí nosorožci? Jaké nebezpečí představovali pro pravěké lidi? V šestém dílu seriálu BBC Putování s pravěkými zvířaty jste měli možnost vidět scénu, v níž neandrtálec utíká před rozzuřeným srstnatým nosorožcem druhu Coelodonta antiquitatis. Ubohý sběrač klacků byl nosorožcem nabodnut a smrtelně zraněn. Je pravdou, že existuje řada důkazů pro takové napadení neandrtálců nosorožci. Kosti tohoto podivného typu lidí nesla zranění, jež se podobala šrámům amerických kovbojů z 19. století. Velký srstnatý nosorožec mohl, podobně jako jeho dnešní příbuzní, bez problémů zaútočit. Říká se, že nosorožci nemají příliš dobrý zrak, zato mají výtečný čich. Nepozorný lovec či svěrač mohl svou přítomností nechtěně vyprovokovat obra k útoku a bohužel, zaplatil za to...

Coelodonta nebyl jediný rod nosorožce, který mohl případně prehistorické lidi ohrozit. Například takové Elasmotherium, jednorohý nosorožec, se potulovalo po evropské tundře ještě před 117 tisíci lety. Rozhodně se setkalo s neandrtálci. Gigantický roh na čenichu tohoto nosorožce měřil skoro 2 metry. Představa, že by taková zbraň projela Vaším tělem skrz na skrz, je skličující. A také velmi děsivá. Jestliže se tlupa neandrtálců pohybovala po pláních a stopovala například zubry, mohla narazit na agresivního, podrážděného samce Elasmotheria a ten mohl zaútočit. Takové setkání pak jistě končilo smrtí minimálně jednoho člena tlupy. Je jasné, že pravěcí lovci a sběrači to neměli vůbec jednoduché...

Huňatí nosorožci však nebyli zvířaty, jež by po lidech vyloženě šla. Opravdovými nepřátely pravěkých lovců byli spíše predátoři, například jeskynní hyeny. Tato zvířata vypadala v podstatě jako dnešní africké hyeny s jedním rozdílem, byla dvakrát větší. Představíme-li si, že dnešní hyeny mají skus čelistí dost velký na to, aby trhaly kosti, pak by bylo setkání s pravěkou hyenou, jež byla větší a silnější, o to děsivější. Fosilní pozůstatky dokazují, že jeskynní hyeny kradly neandrtálcům kořist. Důkazem je fakt, že kosti zabitého zvířete nebyly nijak zvláště poškozeny, takže byl tvor nejspíše zabit nějakým nástrojem, možná oštěpem nebo zkrátka ostrým klackem. Až později, poté, co zvíře zemřelo, byly kosti ohlodány hyeními zuby. Tyto zuřivé psovité šelmy musely neandrtálcům nahánět strach a rozhodně své konkurenty připravovaly o potravu. Neandrtálci s hyenami soupeřili o jeskyně k obývání. Pravěcí lidé již znali oheň, kterého se mnohá divoká zvířata bojí, a tak možná občas vyhrávali. Nicméně z doby středního Pleistocénu nepocházejí žádné důkazy o tom, že by lidé lovili hyeny-tato zvířata musela být skutečně velmi silná, velmi zuřivá. Není divu, že čas od času se nějaký z lidí stal jejich kořistí...

Také jeskynní lvi mohli představovat jistou konkurenci, nicméně z jeskynních maleb vyplývá, že lidé je často lovili. To se koneckonců stává i dnes, proto jsou dnešní lvi ohroženi, a také proto možná jejich jeskynní předci vyhynuli. Co ale šavlozubí tygři? V dubnu minulého roku přišla zpráva o tom, že vědci z Universitaet Tübingen v Německu zkoumají důkazy koexistence lidí s šavlozubými kočkami na území Schöningenského dolu. 300 tisíc let stará šavlozubá kočka se zde musela potkat s našimi předky, ale byla jejich nepřítelem? Nálezy kopí nesporně odkazují na to, že lidé zde jak lovili, tak se bránili. Šavlozubák vážil přes 200 kilogramů a s více než 10 centimetrů dlouhými špičáky byl nebezpečným protivníkem. Občas se mohl prehistorický člověk stát jeho kořistí...

Avšak také vlci, jeskynní medvědi či další zvířata, včetně mamutů, mohla naše předchůdce ohrozit. Před 10 000 lety však doba ledová prozatím skončila a většina zástupců Pleistocénní megafauny vymizela. S nimi vyhynuli i praví nepřátelé prvních lidí, živočichové, kterým dnes nemusíme čelit. A živočichové, kteří byli beze sporu velcí, draví a úžasní...

Zdroje obrázků: BBC, WikiMedia a DinoRauL.

Doufám, že se Vám článek líbil. Do komentářů můžete napsat své názory na toto, podle mne, zajímavé téma...

55. narozeniny Nigela Marvena

Dnes, 27. listopadu 2015, slaví Nigel Marven, britský přírodovědec, dobrodruh, televizní prezenter a producent, a také můj velký hrdina, své 55. narozeniny! Nigel již po šestnáct let působí před kamerou a ve svých filmech se setkává s krásnými, ale také nebezpečnými zvířaty, a tak se jeho pořady řadí mezi dobrodružné a mnohdy, alespoň podle mě, napínavé. Osobně Nigelovi přeji vše nejlepší k narozeninám a další skvělá dobrodružství ve světě zvířat a přírody. V zatím posledním rozhovoru, pořízeném na gala premiéře Disneyho filmu The Good Dinosaur, Nigel sdělil, že příští rok bude mít zřejmě hodně práce v divočině. Momentálně je v Číně, možná se brzy dozvíme, co chystá. Proto bych chtěl také Nigelovi popřát řadu dalších úžasných setkání se zvířaty!

Správce dinosauřího parku - Na pláži rvavých plesiosaurů

Další pátek, další Správce dinosauřího parku! Jako již tradičně, i v uplynulém týdnu měli naši hrdinové, včetně správce Dana Jamesona, trable s prehistorickými zvířaty... Co se jim přihodilo? To se dozvíte právě nyní...

Na pláži rvavých plesiosaurů

Zatímco Oliver podnikl další průzkumou výpravu na Isle of Die, která mu zabrala celé tři dny, já měl plné ruce práce s chovem našich zvířat. Krmil jsem mladého kyjonožce, který s největší pravděpodobností patří do rodu Pterygotů, pěkně roste a zvyká si na "uzavřené" prostředí akvária. Také jsem uklízel výběh Rhamphorhyncha, kterému očividně rybí strava svědčí, alespoň soudě podle toho, co všechno jsem z výběhu vynesl. Také samec Deinotheria je v pořádku, v poslední době se chová celkem klidně. Vím ale, že všichni krmiči z něj mají strach. Deinotherium stále pobývá v pozorovacím kotci, zdá se totiž, že jde o nejlepší místo, kde jej udržet. Jinak by se asi z vlastního výběhu vylámal. Pozorovací kotec je také dočasným domovem Masiakasaura, kterého dovezl Oliver minulý týden. Byl pojmenován Zuboun, mě se to však nelíbí, a proto mu říkám Joe. Můj přítel Fred jej nicméně nazývá Tyronem, podle postavičky ve slavné dětské knížce. Ten příběh koneckonců moc dobře znám, protože to v dětství byla má oblíbená pohádka-je tu ale menší problém, Tyrone byl ošklivý Tyrannosaurus, ne Masiakasaurus. V tomto ohledu to však podle Freda nevadí, protože náš Masiakasaurus, dle jeho slov, "je opravdu ošklivý". Nemyslím si to, ale řeknu Vám, dokáže bez problémů chňapnout! A po čem? Nejen po rybě, i po prstech! Na to má ty dlouhé zuby. Včera jsem ho krmil z ruky a náhle-Bang!-můj nehet byl pryč, načež se mi naskytl pohled na zakrvácené prsty. Byla to hloupá chyba, už ho z ruky krmit nebudu a raději mu budu rybky házet. Zatím je však náš Masiakasaurus v klidu, doufám, že to přetrvá. O některých jiných zvířatech se to zrovna říci nedá. Tak například Siamotyrannus, jenž se stále nachází ve výzkumném institutu v Kalifornii, útočí snad na vše, co uvidí. Měli nám ho již vrátit, ale ředitel institutu Charlesovi napsal, že "není možné jej ani naložit do přepravního boxu, je velmi agresivní". Také zdůraznil, že opětovně navrhuje odstřel zvířete. Charles mu o pár hodin později zavolal a seřval jej, což je dobře. Co však bude se Siamotyrannem nadále, to zůstává otázkou. Zabil prý dalšího výzkumného pracovníka. Na druhou stranu se podařilo identifikovat vir, jímž byl nakažen, a kvůli kterému možná je tak agresivní. Výzkumníci pokračují v hledání léku. Je nutné jej nalézt, jelikož nakažení pracovníci v našem parku jsou možná na pokraji smrti. Jejich stav se prudce horší... Během víkendu budou všichni naloženi do dopravního letadla a odletí do Spojených států, kde na nich bude vyzkoušena prvotní verze léku. Šance, že nepřežijí, je však 80 %. Děsí mě to...

Během svých toulek po Isle of Die viděl Oliver zase spoustu věcí, ale zaměřoval se především na jednu velkou přírodní událost. Na severním pobřeží ostrova se nachází velká, písečná pláž. Každým rokem na ni přicházejí desítky, ba možná i stovky plesiosaurů klást vejce, tak jako to dělají mořské želvy. Neděje se to v noci, jako u želv, ale během dne, a pro diurnální predátory se tak naskýtá šance zalovit si. Oliver celé tři dny, od pondělí do středy, pozoroval bitvy starostlivých plesiosauřích matek s dravci. Na pláži, na níž kladli vejce Plesiosauři a Cryptoclidové, pobíhali tři rody dromaeosauridů: Velociraptor, Deinonychus a Utahraptor. Třetí z nich je největší a nejútočnější. V jednu chvíli natáčel Oliver dvojici Utahraptorů vykrádajících plesiosauří hnízdo a nevšiml si, že přímo za ním stojí tiše třetí Utahraptor. Když zareagoval, bylo již téměř pozdě, naštěstí utekl, ovšem upustil kameru. Alespoň však pořídil skvělé záběry Utahraptoří tlamy, do které se po chvíli dostal objektiv kamery-predátorovi to však zřejmě nechutnalo, a tak po pár minutách přístroj zahodil. Samotného Olivera překvapila rvavost plesiosauřích matek-byly to skutečné bojovnice. Jakmile se vzdálily od hnízda, raptoři obvykle přiběhli, aby vyhrabali vejce, ovšem matky se okamžitě vrátili a snažily se dravce zahnat. Viděl jsem závěry, jež Oliver pořídil, a řeknu Vám, plesiosauři při takovém zápasení vypadají jako rychle běžící lachtani. Navíc se i podobně chovali. Po útočnících doslova vrhali své čelisti s ostrými zuby připomínajícími jehly. Nemálo Velociraptorů skončilo s pokousanými předními končetinami, roztrhanou kůží na bocích, odřenými ocasy a ano, dokonce s ulomenými smrtícími drápy. Plesiosauři jsou skutečně skupina zvířat, se kterou si nesmíte zahrávat! Trochu mě děsí představa, že v parku chováme jak Plesiosaura, tak dva Cryptoclidy. Až dorostou plné velikosti, nebudou také tak nebezpeční? Je těžké to posoudit, musíme si na to zkrátka počkat. Pokud k tomu tedy dostaneme příležitost. Peníze nám dochází a náš financující L. C. Clark se stále neozývá. Ani jeho právník nám o něm nic nesdělil... Co se mu asi přihodilo? A co čeká nás?

Doufám, že se Vám článek líbil. Pokračování zase za týden! Dnes však přibyde ještě jeden krátký článek, možná někteří trochu tušíte, o co by mohlo jít...

Park dinosaurů v Zigongu

Po několika měsících mám pro Vás další popis místa, které možná někteří z Vás jednoho dne navštíví. Jedná se o slavný Park dinosaurů v Zigongu...

Park dinosaurů v Zigongu, nebo také Zigongské dinosauří muzeum, se nachází poblíž Dashanpu v čínské provincii S'č-chuan. Bylo zpřístupněno roku 1987 a v podstatě se nachází na velkém dinosauřím nalezišti, z něhož pochází celá řada úžasných objevů. Kromě některých dalších fosilních obratlovců se v Dashanpu v období Jury vyskytovali dinosauři jako Gasosaurus, Huayangosaurus, Datousaurus či Omeisaurus. Zdejší zkameněliny se nacházejí v jílovcích a šedozelených vápencích, jež se před více než 150 miliony let nacházely na dně velkého jezera či řeky. Spousta zvířat tehdy utonula během záplav a jejich těla zůstala zakonzervována beze změny do dnešních dnů. Návštěvníci, kteří park navštíví, si fosilizované kosti, na kterých občas pracují samotní vědci, osahat nemohou, nicméně mohou se na ně podívat a vyfotografovat si je ze slušné vzdálenosti. Suterén muzea je využíván jako depotizář a výzkumna. Střední část hlavní haly muzea je tvořena velkým kruhem, z něhož mají návštěvníci možnost vidět skutečné zkameněliny. V hlavní hale je také vystaveno deset dinosaurů, kromě některých již zmíněných se zde nachází i kostra obrovského sauropoda Mamenchisaura, jenž se s délkou 22 metrů řadil mezi největší čínské dinosaury. Nesmí se však opomenout býložravý ornithopod Xiaosaurus, dravec Yangchuanosaurus a sauropod s kostěnným palcátem na ocase, Shunosaurus. Místní obyvatelé údajně dokonce přicházejí sledovat paleontology při terénních výzkumech nalezených fosilních pozůstatků. Samozřejmě zde však nechybí ani řada dalších expozic, jako například pózující kostry dinosaurů, často tvořené spíše odlitky než pravými kostmi. Zigongské muzeum je prvním asijským muzeem, které se kdy začalo zaměřovat pouze na dinosaury. Asi není velkým překvapením, že vystavuje více koster čínských dinosaurů, než jakékoliv muzeum na světě, což je skvělé. Zajímavostí však je, že k mnohým objevům došlo až při stavbě samotného muzea. Když byl v roce 1987 vymezen v Dashanpu prostor k výstavbě muzea, zabírající 500 metrů čtverečních, narazili dělníci při stavebních pracích na takové tvory, jako byl ptakoještěr Angustinapterus, labyrintodontidní obojživelník Sinobrachyops a savcovitý plaz Bienotheroides. Dnes zabírá park 25 000 metrů čtverečních, ale přístupové území, kam turisté smí, se nachází na roloze 3600 metrů čtverečních. Každým rokem přiláká Zigongský dinosauří park okolo sedmi milionů návštěvníků, a to pochopitelně nejen z Číny, ale i z Ameriky, z Evropy a vůbec, z celého světa. Je to skutečně jedinečná atrakce, která má jen málo obdob. Nejlepším kouskem celého místa jsou pak právě horniny, v nichž se nacházejí dinosauři přesně v té poloze, v jaké před více než 150 miliony let zemřeli...

K napsání tohoto článku o velmi zajímavém místě mi pomohla kniha "Encyklopedie Dinosauři", kterou jsem také před nedávnem popsal v rubrice Ostatní zajímavosti. Obrázky pocházejí z WikiMedia... Snad se Vám článek líbil, nezapomeňte do komentářů napsat, co si o tomto dinosauřím muzeu myslíte!

Erlikosaurus

Erlikosaurus ("Erlikův ještěr") byl býložravý dinosaurus z proslulé čeledi Therizinosauridae žijící před 90 miliony let. Byl to poměrně velký, raný asijský therizinosaurid, který se svým velmi vzdáleným příbuzným Tyrannosaurem Rexem patřil do skupiny Theropoda. Jak bývá zvykem, theropodi jsou označováni jako podřád zahrnující všechny masožravé dinosaury, ale zároveň mezi ně patřilo i několik býložravých, ptákům podobných typů. První therizinosauridi se objevili zhruba v době, kdy žil Erlikosaurus, takže patřil mezi nejstarší. Byl popsán Perlem roku 1980, ten jej pojmenoval Erlikosaurus andrewsi. Rodové jméno odkazuje na demonského krále Erlika v Tursko-Mongolské mytologii, druhové jméno bylo zvířeti dáno na počest Roye Chapmana Andrewse, jednoho z největších dobrodruhů 20. století, který vedl expedice Amerického přírodovědného muzea do mongolské poušti Gobi, jež byly paleontologicky velmi úspěšné. Erlikosaurus však nebyl objeven během těchto výprav, jeho kosti se našly až roku 1972 (asi 50 let po skončení Andrewsových výprav) v Jihogobijském ajmagu, což je nejjižnější region Mongolska. Někteří vědci spekulovali o tom, že by Erlikosaurus mohl být totožný s Enigmosaurem, jemu velmi podobným dinosaurem, jenž žil asi o tři miliony let později, nicméně důkazy pro to nejsou. Pokud by se to prokázalo, Enigmosaurus by již nebyl uznáván jako platný rod a upřednilo by se starší jméno, v tomto případě tedy Erlikosaurus. Bohužel se z tohoto dinosaura dosud mnoho nenašlo. Detailně byla prostudována nalezená lebka, jež vždy prozradí o vzhledu zvířete snad nejvíce, dále je znám úlomek paže a spodek zadních končetin, včetně prstů a drápů. Přední končetiny nikdy nebyly nalezeny, takže je Erlikosaurus často zobrazován podle Segnosaura nebo Therizinosaura. Anatomie všech dinosaurů z této čeledi byla poměrně zarážející. Malé okrouhlé stoličky svědčí o tom, že Erlikosaurus byl hlavně býložravec, i když není vyloučeno, že se občas přiživoval i masem, a byl tedy všežravý. Zobák byl útlý, vpředu bezzubý, díky němu tedy dinosaur bez většch obtíží ukusoval listy ze stromů, jimiž se živil. Byl to spásač vysoko rostoucí vegetace, na kterou snadno dosáhl díky svému dlouhému krku a dvounohému postoji. Byl asi 2,7 metru vysoký, vážil okolo půl tuny, možná i více, a dosahoval délky zhruba 5 nebo 6 metrů. Každopádně, americký autor a paleontolog Gregory S. Paul v roce 2010 zredukoval jeho délku na 4,5 metru (což se v poslední době stalo u mnoha dalších dinosauřích rodů). Dinosauři z Therizinosauří skupiny byli možná opeření, u některých druhů to navíc jasně víme. U Erlikosaura však opeření nic nedokazuje. Možná měl spíše typickou plazí kůži. Je však možné, že vrstva pírek se nacházela alespoň na špičce ocasu. Prostředí, ve kterém se Erlikosaurus během své existence pohyboval, bylo nejspíše lesnaté. V pralesích Mongolska mohl najít spoustu potravy, úkrytů, ale i mnohé predátory. Bohužel ekosystém toho místa před 90 miliony let není tak dobře známý, jako například ten, jenž existoval o nějakých patnáct milionů let později, a v němž převládali slavní dinosauři jako Velociraptor, Protoceratops nebo mnohokrát zmíněný Therizinosaurus. Důvod, proč Erlikosaurus vymizel, nebyl dosud objasněn. Možná se vyvinul v jiný, úspěšnější druh, a třeba se jednalo o jednoho z předků pozdějších a slavnějších veleještěrů s kosou.

Popis tohoto dinosaura najdete například v knize "Speciální průvodce-Dinosauři" od Gerrieho McCalla.

Příště Ammosaurus!!!

Archaeamphora

Archaeamphora ("starý džbán") byl rod rostliny pravděpodobně patřící do čeledi špirlicovitých. Vyskytoval se na území Číny před 145 až 101 miliony lety, v období rané Křídy stupňů Barrias až Alb. Špirlicovité rostliny jsou samy o sobě velice zajímavé, spolu s několika dalšími čeleděmi jsou klasicky označovány jako "masožravky". Archaeamphora tedy byla masožravou rostlinou, byla rostlinou, která se jako její dnešní příbuzné, živí zvířaty! Je jednoduché představit si obrovskou pravěkou masožravku lačnící po mláďatech dinosaurů, nicméně to nebyl případ Archaeamphory a v podstatě snad ani žádné dosud objevené pravěké rostliny. Archaeamphora měřila asi 5 centimetrů na výšku, což ji neřadilo mezi obry. Z evolučního hlediska je však velmi zajímavá. První špirlicovité se pravděpodobně objevily právě na sklonku Jurského a začátku Křídového období. Stejně jako u mnoha nevelkých vyhynulých rostlin, i zde je však zařazení Archaeamphory otázkou. Paleontolog Hongqi Li, jenž uskutečnil vědecký popis roku 2005, poukázal na morfologické znaky, díky nimž se Archaeamphora přibližuje současným špirlicím a darlingtoniím. Avšak botanici Heřmanová a Kvaček v roce 2010 uvedli, že Archaeamphora je "problematická a fosílie musí být revidována". Ať už je to jakkoliv, Archaeamphora byla skutečně masožravou rostlinou, a to rovnou tou nejstarší, jaká byla kdy objevena. Nejspíše se živila hmyzem. Na začátku Křídy, kdy tato rostlina žila, zasáhl svět prudký rozvoj kvetoucích rostlin a tedy i velkého množství hmyzu, jenž se živil nektarem a pylem. Například takové mouchy nebo primitivní vosy mohly být Archaeamphorou, podobně jako je tomu u dnešních špirlic, lákány na sladkou šťávu. Kořist se v ní poté utopila a Archaeamphora ji "strávila". Zajímavostí je, že při průzkumu zkamenělin pod mikroskopem byly odhaleny malé žlázy, dlouhé asi 4 mikrometry. Nacházely se ve vnitřní části těla rostliny a vyzařovaly velmi silnou žluto-zlatou fluorescenci. Byly objeveny také otisky semena této byliny, mělo tvar oválu a měřilo 0,9 až 1,25 milimetru. Archaeamphora patřila mezi krytosemenné. Zkameněliny byly objeveny ve formaci Yixian, jež je známa jako proslulé naleziště dinosaurů. Dodnes byl popsán jediný druh, A. longicervia, druhové jméno je odvozeno od řeckých slov longus a cervicarius, a celkově znamená "dlouhá s krkem". Pravděpodobně odkazuje na vysoký stonek. Listy vyrůstaly po stranách stonku a nacházelo se jich na něm šest až sedm. Podle všeho byla před 140 miliony let krajina pravěké Číny poměrně suchá. Substrát, jak se v biologii označuje zemina, obsahoval všemožné sedimenty a sopečné kameny. Archaeamphora rostla na území činných sopek...

O této rostlině toho v knihách mnoho nenajdete, nicméně dobrý článek s řadou odkazů se nachází na anglické Wikipedii.

Příště popis Orontia!

Ptakoještěři jako potrava jiných pravěkých zvířat

Většina živočichů má své přírozené predátory, kteří brání přemnožení své kořisti a zároveň tak udržují v přírodním světě jakýsi systém. Děje se to dnes a dělo se to samozřejmě i v prehistorii, po více než 500 milionů let, zkrátka od dob, kdy se objevili první predátoři. Kteří tvorové však lovili pterosaury nebo-li ptakoještěry? Tito vládci oblohy se proháněli vzdušným prostorem naší planety po nějakých 120 milionů let, kdy mu dominovali. Občas se zdá, že taková létající monstra nemohla mít žádné konkurenty, ale pravda je taková, že jich bylo celkově dost. Neexistuje příliš mnoho vědeckých důkazů, které dokazují, že se ptakoještěři pravidelně stávali potravou jiných zvířat, ale přesto jich několik je. Pterosauři jsou známí jako potrava theropodních (masožravých) dinosaurů. 1. července 2004 vyšel v časopisu Nature článek předního francouzského paleontologa Erika Buffetauta týkající se zajímavého nálezu v křídových horninách Brazílie. Buffetaut totiž objevil zub dinosaura uvízlý v páteři ptakoještěra. Detektivní pátrání bylo na světě. Tři obratle na těle blíže neidentifikovaného pterosaura byly poškozeny, což znamená, že dinosaurus po něm vyrazil zakousl se, ale zřejmě se mu zvíře nepodařilo zabít. Podle všeho nebyl ptakoještěr sežrán, útok přežil a útočník pouze přišel o svůj zub. Létavec pak zahynul o něco později, pravděpodobně na zranění z lovu. Zajímavé bylo zjištění, které Buffetaut učinil. Zub zcela bez pochyby patřil nějakému spinosauridovi, pravděpodobně Irritatorovi, osmimetrovému jihoamerickému dravci s plachtou na zádech, který žil ve spodní Křídě a vzhledem se velice podobal svému africkému bratranci Spinosaurovi. Neobvyklost nálezu spinosauridního zubu v páteři ptakoještěra musí být zřejmá: tito velcí dinosauři se živili hlavně rybami, proto měli také úzké, takřka krokodýlí čelisti. Proč by tedy šli po pterosaurech? Dosud nebylo zjištěno více, přesto však víme, že alespoň v jednom případě spinosaurid, a ještě k tomu s největší pravděpodobností Irritator, na létajícího plaza zaútočil. To znamená, že potravou spinosauridů nebyly jen ryby, ale i ptakoještěři... Malí pterosauři, jako byl třeba Anurognathus, se jistě mohli stávat kořistí jurských masožravců typu Ornitholesta. Anurognathus a jeho blízcí příbuzní byli velice malí a živili se hmyzem, a sami se pak mohli stávat kořistí mnohem důležitějších aktérů života v Jurském období. Zranění pterosauři mohli být jistě kořistí pro celou řadu masožravých dinosaurů, od raptorů po tyrannosaury. Je snadné představit si smečku Velociraptorů dělajících vražedné výpady na zraněného Azhdarcha, jenž nějakým způsobem přišel o schopnost létat. Ostré, zahnuté drápy Velociraptorů mohly být účinou zbraní a prorazit v takovém případě krk bezmocného živočicha. V některých filmech či na obrázcích jsou ptakoještěři ukázáni jako kořist mořských plazů, například Mosasaurů nebo pliosaurů. Daly by se vést diskuse o tom, zda byl vůbec nějaký z predátorů prehistorických oceánů schopen vyskočit z vody podobně, jako to dělají dnes o něco lehčí krokodýlové. Kubánští krokodýlové jsou známi tím, že vyskočí z vody a popadnou malé ptáky z větví nad hladinou. Mosasauři zase mohli podobným způsobem lovit pterosaury, a to i na širém oceánu. Také velcí krokodýlové, jako byl texaský Deinosuchus, mohli ohrožovat létající plazy. Rybařící ptakoještěr byl zcela jistě výtečným terčem, neboť se nepohyboval příliš vysoko nad vodou a nebylo těžké dostat se k němu. Možná bude v budoucnu zjištěno více o pravých lovcích létajících plazů...

Snad se Vám článek líbil, pokud ano, komentujte a hodnoťte hvězdičkami. V blízké době přinesu další články s pterosauří tématikou!

Správce dinosauřího parku - Oliverův zubatý dárek

Další pátek, další Správce! Co se Danu Jamesonovi a jeho přátelům přihodilo během uplynulého týdne? Odpověď na tuto otázku budete znát během několika krátkých okamžiků...

Oliverův zubatý dárek

Předním americkým odborníkům na cizopasníky se konečně podařilo zaexperimentovat s látkami, jež by tajemnou nemoc, proti které bojujeme, mohla zničit. Z již uzdraveného, a velmi čilého Siamotyranna, o kterém se ještě zmíním později, odebrali několik z těch podivných virů a přesunuli je do prostředí tvořeného několika speciálními chemickými sloučeninami. Po méně než hodině byli původci nemoci zničeni. Když jsem se o tom dozvěděl, jásal jsem, nicméně je tu jeden problém: chemická sloučenina je toxická jak pro původce nemoci, tak pro člověka. Tělo jakéhokoliv z živočichů takovým látkám podlehne ještě rychleji, než oněm cizopasníkům. Experti se však budou snažit najít další léky a třeba tak zabránit katastrofě. Je zde totiž velký risk, že by se nemoc mohla přenést z pacifických ostrovů do celého světa a vyhubit lidstvo. V těchto chvílích, když se nad tím tak zamýšlím, mi jezdí mráz po zádech. Avšak, není to nic proti tomu, o čem jsem se dozvěděl v úterý. Tehdy jsem se přímo klepal strachy. Nejenže zraněný pracovník institutu, v němž je Siamotyrannus podrobován výzkumům, po zranění z minulého týdne zahynul. Ten dinosaurus totiž unikl znovu. Onen institut má zkrátka špatná bezpečnostní opatření, a jeho ředitel má teď dobrý důvod litovat svých rozhodnutí. Kdyby prý před rokem nakoupil nové vybavení, nic z toho by se nestalo. Siamotyrannus prý unikl z velké místnosti, v níž byl držen, a sežral čtyři lidi. Jednomu také ukousl ruku, dalšímu ukousl obě nohy a dalšíímu zlomil zápěstí tím, že do něj prudce narazil svou hlavou. Nemohu popsat více detailněji, neboť jsem samozřejmě u nehody nebyl a řeknu Vám, jsem za to moc rád. Siamotyrannus je jako časová bomba, jež tiká do poslední chvíle a pak svou neuvěřitelnou silou ničí okolí. Zástupce ředitele institutu nám nabízel 1000 dolarů za to, že schválíme jeho odstřel. Ale něco takového nemohl Charles dovolit! Překvapuje mne, že se o incidentu dosud nedoslechl L. C. Clark, který nás financuje. Vlastně s námi vůbec není v kontaktu. Charles mu před týdnem psal přes pracovní e-mailovou schránku, ale Clark dosud neodpověděl. Nevíme, koho kontaktovat, rodinu nemá a žádné z jeho bližších spolupracovníků neznáme dost dobře na to, abychom jim mohli důvěřovat. Když se však vrátit k Siamotyrannovi, údajně prý na americké půdě pobyde ještě týden a pak jej vrátí do parku. Až se tak stane, všichni si oddychneme... Naše bezpečnostní zařízení jsou lepší, než ta jejich.

V době od soboty do středy byl Oliver na Isle of Die, prodíral se spletitými stezkami v pralesích, jež značí denní trasu obrovských dinosaurů, překonával výškové rozdíly a prozkoumal hory, skály i nížiny, potápěl se v kalné vodě rozlehlého jezera, a setkal se s nemalým množství přívětivých i nepřívětivých prehistorických živočichů. Jeho cílem bylo chytit zvíře, které "jen tak nikdo nemá", což se dá říci o všech tvorech z našeho parku. Každopádně Oliver snil o odchytu nějakého bizarního dinosaura, nad kterým "by jednou turisté mohli koulet očima". Po setkání s pravěkými varany, pterodaktyly, plesiosaury, prehistorickými krokodýly, hady, ptáky, pštrosími dinosaury, jejich kachnozobými příbuznými, drobnými savci, sauropody, rozzuřenými nosorožci a smečkou Ornitholestů nakonec narazil na dinosaura, kterého hledal. Nastražil na něj past u vody. Nebyl to příliš originální nápad, podle fotografií se past podobala známým pastem na krokodýly, jaké jsme všichni měli možnost vidět ve slavném televizním seriálu Lovec krokodýlů. Dinosaurus, kterého Oliver chytal, se však vyskytuje převážně u vody. Poté, co jej chytil, střelil uspávací šipkou, naložil na helikoptéru a přemístil do Dinosauřího parku, pojmenoval jej Zuboun. Nevím, zda je to pěkné jméno. Nejsem expert na dinosaury, ale jde-li o vzhled tvora, přijde mi toto jméno trochu urážlivé. Dvoumetrový přírůstek patří do rodu Masiakasaurů, rybožravých dinosaurů žijících před více než 70 miliony let na území Madagaskaru. Byly to dravé příšerky lačnící po rybím mase a nechovali se tehdy jinak, než dnes na Isle of Die. Oliver již zjistil, že Zuboun je samec. Já mu ale budu říkat Joe. Doufám, že se mu u nás v parku bude líbit, a že nic nevyvede. Z těch jeho zubů jde docela strach... No, nechtěl bych ho krmit z ruky...

Bude Zuboun neboli Joe jedním z těch hodných obyvatel parku, nebo ukáže svou stinnou stránku a postaví se Danovi a jeho přátelům svými strašlivými zuby? A co tajemná nemoc, nerozšíří se nakonec do světa? O tom zase za týden u Správce dinosauřího parku!!!

Pravěk v Čechách-Rostliny karbonských lesů

Po dlouhé době se vracím k projektu Pravěk v Čechách, jenž popisuje prehistorická zvířata a rostliny střední Evropy. Měli jste již možnost přečíst si o celé řadě témat, zkamenělin i období, nicméně nyní obrátíme naše zraky znovu ke Karbonskému období...

Místo: Plzeňsko,

Období: Pozdní Karbon (cca před 300 miliony let).

Prehistorie České republiky by se dala označit za celkově rozmanitou, podíváme-li se na zkameněliny rostlin, které na jejím území byly objeveny. Nýřanská oblast na Plzeňsku, bohatá na černé uhlí, je jistě důkazem toho, že byla střední Evropa v době pozdního Karbonu jedním velkým močálem, kde se dařilo vzdáleným příbuzným kapradin. Takové kapraďorosty vytvářely obrovské množství kyslíku, členovci se tedy zvětšovali a získali tak dominantní postavení v potravním řetězci. Z Nýřan však známe i spoustu obratlovců, obojživelníků jako byl Keraterpeton a Nyrania, nebo také obrovského savcovitého plaza Edaphosaura, měřícího 3 metry. Nic z toho by zde však nežilo, nebýt právě karbonských lesů. Poté, co rostlinní giganti zahynuli, rozložili se, byli pohřbeni kdesi hluboko mezi geologickými vrstvami a během desítek milionů let se z nich stalo černé uhlí, které dnes těžíme a spalujeme. Mezi původce tohoto uhlí patřily četné stromové přesličky, jako byl Cordaites-10ti metrová nahosemenná rostlina známá jinak ze všech koutů světa. Kordaity měly typicky štíhlé kmeny a listy byly doslova trávovitě protáhlé. Dalšími, mnohem vyššími rostlinami, které ve střední Evropě rostly, byly plavuně rodů Lepidodendron a Sigillaria. Tyto rostliny si byly blízce příbuzné a v mnozích znacích se shodovaly. Dle přeměření průměru kmenů dorůstaly výšky 10 až 30 metrů, možná i více. Je neuvěřitelné, že plavuně v tehdejších dobách byly tak obrovité, a jejich kopinaté listy byly delší než metr. Na Plzeňsku se však našly také otisky listů kapradin rodů Mariopteris, Rhacopteris a Alloiopteris. Jejich mnohdy liánovitý či stromový vzrůst dodával těmto rostlinám na podivuhodnosti. Kapraďosemenné, představující jakýsi mezičlánek mezi výtrusnými a semennými, také byly ke konci Karbonu v Česku více než hojné. Jejich až kapradinový vzhled nejprve vedl paleobotaniky k domněnce, že patřily mezi tzv. tajnosnubné výtrusné rostliny. Nicméně slovenský geolog a paleobotanik Dionýz Štúr si v druhé polovině 19. století všiml, že tito stálezelení tvořitelé lesů již vytvářeli semena. Mezi již zmíněné kapraďorosty nalezené na Plzeňsku se řadily rody Alethopreris, Odontopteris, Pecopteris, Sphenopteris, Linopteris, Neuropteris a obrovská spoiusta dalších. Nesčetné množství nalezených druhů nasvědčuje nesmírné druhové rozmanitosti. Vzácně se v tehdejších močálech vyskytovaly i jehličnany rodu Walchia. K nim se váže jedna zajímavost: zkameněliny severoamerického druhu Walchie obsahovaly nejen listy jehličnanu, ale také stopy velkého dravého plaza rodu Dimetrodon, charakteristického svou hřbetní plachtou. Koneckonců šlo o příbuzného býložravce Edaphosaura, jenž se vyskytoval právě v ČR. Na Plzeňsku byla objevena pouze jediná karbonská cykasovitá rostlina, a to Whitleseya. Podle paleobotaniků byl hlavní výhodou všech těch rostlin rychlý růst. Kmeny vyrostly snad během několika málo let, což z karbonských rostlin činí jedny z nejrychleji rostoucích velkých organismů vůbec. Kromě dostatku vody vyžadovala taková činnost i přívětivé podnebí, lze tedy předpokládat, že ve střední Evropě bylo toho času teplo a slunečno. Celkově se tak tehdejší bažiny podobaly močálům na Floridě. Jistě se pak hemžily různými živočichy. Většinu ze zde uvedených prvohorních rostlin použil paleontolog Josef Augusta k popisu karbonského prostředí Česka v povídce své knihy Ztracený svět, jež byla vydána roku 1971. Velmi dobře přispěly k čtivosti jeho příběhu, jenž se zaměřoval na život více známých krytolebců a dalších obratlovců těch časů...

Na prvním obrázku vidíte smíšený les kordaitů a lepidodendronů, zatímco na druhém je Lepidodendron samotný. Upřímně doufám, že se Vám článek líbil! Je možné, že v budoucnosti napíši i další části projektu Pravěk v Čechách...

Suminia

Suminia getmanovi byl druh podivného synapsidy, nebo-li savcovitého plaza, patřícího do nepříliš dobře známé a tajemné čeledi Otsheridae. Zástupci této skupiny savcům podobných plazů byli objeveni pouze na území Ruska, jde tedy o východoevropskou až severoasijskou specialitu. Navíc žili v relativně krátkém období, ti nejstarší se objevili asi před 267 miliony let, přičemž zmizeli po velkém Permském vymírání o 17 milionů let později. Suminia žila takřka na sklonku Permské éry a také na sklonku existence otsheridů. Její zkameněliny se datují do doby před 260 až 255 miliony lety, žila tedy v pozdním Permu. Byl to neskutečně podivný živočich. V dnešním světě nemají savcovití plazi celkově žádné obdoby, ale Suminia byla něčím, co se by se vymykalo lidské představivosti. Měla krátkou lebku, čelisti plné zubů, dlouhý ocas, končetiny postavené při bocích jako dnešní ještěři (např. varani) a žila na stromech! Byla velice zajímavým příkladem evoluční cesty savcovitých plazů, nicméně nešlo jen o nějakou slepou vývojovou větev. Suminia byla totiž prvním čtvernožcem, který se mohl skutečně pást jako dnešní přežvýkavci. Zní to neuvěřitelně, ale někteří paleontologové díky tomuto faktu přezdívají Suminii "Permská ovce". Její dokonale zachovalá a vypreparovaná lebka poukazuje na vysoké a robustní čelisti, prodloužený čenich a savčí typy zubů (řezáky, třenové zuby a stoličky). Jsou to právě diferencované zuby, jež prozrazují, že Suminia nejprve trhala listí, poté jej žvýkala a teprve poté jej pozřela. Právě takový velmi specializovaný chrup dovoloval tomuto malému synapsidovi rozmělnit rostliny, jimiž se živil. Šlo výhradně o býložravce. Navíc paleontologové pod mikroskopem zjistili, že zuby byly trochu opotřebované, díky čemuž se povedlo zjistit, že žvýkání potravy probíhalo zpředu dozadu. Dalšími charakteristickými znaky Suminie byl například trojúhelníkovitý tvar lebky nebo poměrně velké očnice. Někteří současní tvorové s velkýma očima bývají aktivní převážně v noci. Dalo by se předpokládat, že i Suminia byla nočním živočichem, ale stejně tak mohla řádit mezi rostlinami ve dne. Velké oči buďto pomáhaly nočnímu vidění, nebo zkrátka zvířeti dodávaly lepší zrak i při denním světle a tím i větší šanci zahlédnout možné predátory. Před několika lety se odborníkům podařilo zjistit, že Suminia byla s velkou pravděpodobností arboreální (tzn. že žila na stromech). Upozorňují na to hlavně chápavé končetiny s ostrými a dlouhými drápy. Dnešní plazi žijící na stromech, myšleno ještěři jako varani, teguové apod., jsou též vybaveni ostrými drápy a končetinami dost vytáhlými na to, aby mohli dělat delší kroky. Takže Suminia vlastně byla v bezpečí před většinou dravců, neboť šplhala po stromech. Dlouhý ocas ji možná pomáhal při lezení vyrovnávat hmotnost těla. Dáme-li všechna tato zjištění dohromady, zjistíme, že Suminia byla nejstarším dosud známým stromovým obratlovcem vůbec! Nešlo o příliš velkého tvora, měřil něco málo přes metr. Zkameněliny byly objeveny pouze na území Kotelniče při ruské řece Vyatka. Suminia getmanovi sdílela své životní prostředí s gorgonopsianty, pareiasauridy, dicynodonty a dalšími klíčovými aktéry Permské éry. Podobně jako oni, nedokázala však přežít největší masové vymírání, jež na konci prvohor smazalo z planety asi 90 % všech druhů. Avšak kombinace plazích a savčích znaků, jež toto zvíře charakterizuje, vytvořila ze Suminie naprosto unikátního živočicha. Jistě byla perfektně vybavena k přežití...

Popisy Suminie se v knihách neobjevují moc často, ale jednu z výjimek tvoří knížka "Země před dinosaury", jejímž autorem je francouzský paleontolog Sébastien Steyer.

Příště Aphelosaurus!!!

Udeří nová malá doba ledová?

Znepokojivý fakt, že by během deseti let mohla přijít nová, avšak menší obdoba doby ledové, byla prezentována uznávanými akademiky již před čtyřmi lety. Nyní se spekulace o něco posunuly, stejně jako časové období, kdy by měla nová malá doba ledová udeřit. Během konference Královské astronomické společnosti ve Walesu, Spojeném království, to ohlásil tým vědců z Newcastlu, který se výzkumu tématu podrobněji věnuje. Podle nich by do nové ledové éry mohla Země vstoupit mezi lety 2030 až 2040. Nebude se však jednat o skutečnou dobu ledovou, a tedy i návrat střídajících se ledových dob. Poslední, würmská doba ledová, skončila před 10 000 lety a možná je ještě brzy, aby se událo něco podobného. To však neznamená, že se už severní polokoule nemůže začít ochlazovat. Právě podle vědců z Newcastlu klesne po roce 2030 sluneční aktivita o děsivých 60 procent. Člověk si s těží dokáže představit, že by poklidný listopadový den mohl být znenadáním pln sněhových závějí, ledových vichrů a mrazu. Přesto nepůjde o zalednění severní polokoule. Tato nová malá doba ledová by se měla podobat teplotním výkyvům z let 1645 až 1715, jež i tak byly více než překvapivé, a nutno podotknout, že během tehdejších zimních období zamrzala řeka Temže. Tehdy bylo navíc ochlazení provázeno řadou dalších nepříliš příjemných přírodních jevů, jež způsobily zničení úrody a následný hladomor, rovněž jako epidemii. Příkladem může být rok 1648, kdy bylo v západní Evropě sklizeno nejméně obilí v celé historii lidstva. Zdá se být až neuvěřitelné, že by něco podobného mohlo zasáhnout moderní svět. V dnešní době by mohly lidstvu pomoci vyspělé technologie, jež se kromě zpracování potravy hodí také k vyhřívání lidských obydlí. Avšak jen s těží očekávat něco, co může zasáhnout velkou silou. Předpověď malé doby ledové, jak již bylo zmíněno, vychází z pozorování solární aktivity. Když se prý tzv. vlnové fáze rozejdou, dojde k ochlazení Země. Zajímavé je však také to, že po mnoha chladných letech v historii často přišly zase neteplejší roky. Například po nesmírně mrazivé zimě z let 1683-1684 byla zaznemanána 5. nejteplejší zima vůbec. Těžko tedy říci, co nás může čekat. Fakt, že se čas od času může v přírodě něco stát, je celkově očekávatelný. Na přírodu však stále více působí lidé a možná také to může způsobit hrozivé události. Pokud bude nadále docházet ke globálnímu oteplování, vymírání druhů, ničení ekosystému a v neposlední řadě také k nárůstu populace, nedočkáme se ničeho pozitivního. Malá doba ledová pro nás může být alarmem. K podobným událostem pak může docházet častěji ne vinou slunečního záření, ale nás samotných. Je třeba zamyslet se nad vztahem člověka jako druhu k naší rodné planetě...

O zprávě jsem se dozvěděl díky webu www.novinky.cz, kde naleznete více informací. Do komentářů můžete napsat, co si o předpovědi malé doby ledové myslíte...

Den Steva Irwina!

Crikey! Dnes, 15. listopadu, si lidé nejen v Australia Zoo, ale po celém světě připomínají život a odkaz muže, který byl pravým bojovníkem za divokou přírodu, milovníkem zvířat, dobrodruhem, otcem a nadšencem. Steve Irwin, známý především díky seriálu Lovec krokodýlů (The Crocodile Hunter), změnil svět a stal se inspirací pro celou novou generaci lidí, zajímajících se o život zvířat, přírodu a její ochranu. Vzpomeňme si tedy dnes na jeho práci a cíle, a také na ochranu přírody, kterou po celou dobu svého působení v televizi zdůrazňoval...

"Nemám žádný strach ze ztráty svého života. Pokud budu muset zachránit koalu, krokodýla, nebo klokana či hada, kámo, zachráním ho." Steve Irwin

Dinosauři: Příběh o dobytí planety, 2/4

Dinosauři: Příběh o dobytí planety

2. část

Dinosauři byli diapsidi, blízce příbuzní krokodýlům a ptakoještěrům. Jejich předci, primitivní archosauři, možná na konci Permu a jistě na konci Triasu zahráli poměrně důležitou roli ve vývoji. Dinosauři se jednoho dne měli stát dominantními tvory na neuvěřitelně dlouhou dobu, nicméně v dobách jejich počátků, a v dobách počátků Archosaurů, měli velké množství evolučních nepřátel... Která zvířata jim při této nelehké cestě čelila? A jak se Archosaurům a jejich potomkům podařilo přežít? O tom si povíme ve druhé části čtyřdílného projektu...

Mezi nejstarší předky archosaurů patří Archosaurus a Protorosaurus, tedy zvířata z doby před 260 miliony let. Až po velkém Permském vymírání získali archosauři dominantnější postavení. Vyvinuly se v množství druhů, které dále bojovaly mezi sebou... Někteří byli dinosaurům příbuzní méně, jiní byli zase jejich přímými předky. Na začátku Triasu se objevily rody jako Proterosuchus, zvaný také Chasmatosaurus. Žil před 248 miliony let snad po celé planetě. Jeho fosílie sice byly objeveny jen v Jižní Africe a v Číně, ale je dosti pravděpodobné, že se vyskytoval i ve sladkých vodách celého světa. Tato dravá příšera vypadala trochu jako krokodýl-jen štíhlejší, rychlejší a s delšíma nohama. Navíc měl Chasmatosaurus podivuhodně zaoblenou horní čelist, což znamenalo, že když se zakousl, kořist už nemohla uniknout. Tento nebezpečný predátor mohl být konkurentem prvních předků dinosaurů. Každopádně, v době, kdy žil, měl spadeno na mnohem větší kořist, než byli malí lovci hmyzu z lesů. Živil se dicynodonty, jako byl Lystrosaurus a jeho příbuzní. Mohla právě existence synapsidů z konce Permu zachránit předchůdce dinosaurů a odvrátit tak od nich pozornost dravců?

Mezi největší potenciální nepřátele archosaurů se však na začátku Triasu řadili therocephaliani. Byla po poměrně velká a dlouho existující skupina savcovitých plazů, kteří se poprvé objevili před 265 miliony let a vymizeli až před zhruba 245 či 240 miliony let. Jihoafrický Therocephalian, žijící zhruba před 248 miliony let, byl dokonce jedovatý, což prokázaly výzkumy jeho čelistí a zubů. Byl tedy schopen jedovatého hryznutí. Tato zvířata se také zaměřovala na lov dicynodontů a jiných savcovitých plazů, zatímco se malí archosauři vyvíjeli kdesi ve stínu pralesů. Existuje však samozřejmě možnost, že si therocephaliani a velcí archosauři konkurovali. Představte si například střetnutí Therocephaliana s Chasmatosaurem-rozhodně by to byla bitva na sílu. Možná by došlo jen k vzájemnému zastrašování, nicméně tato zvířata byla rozhodně velice nebezpečná. Jestliže předci dinosaurů měli na jedné straně za nepřátele své příbuzné, a na druhé therapsidy, jak se jim podařilo přežít? Je jen velkou otázkou, jak přečkali kruté zápolení therocephaliantů, proterosuchidů a biarmosuchianů? Anebo víme přesně, co jim pomohlo? Možná se to nezdá, ale velikost se často počítá. Zvláště, když není příliš rozměrná. A možná, že to předkům dinosaurů pomohlo k přežití...

Mnozí paleontologové se domnívají, že předky dinosaurů byli archosauři z čeledi Euparkeriidae. Nejznámějším zástupcem je přirozeně Euparkeria, která si zahrála malou velkou roli v seriálu BBC Putování s pravěkými monstry. A jak už bylo naznačeno v seriálu, tohle zvířátko rozhodně umělo běhat po zadních-něco, co jednoho dne pomohlo dinosaurům k ovládnutí planety. Bylo to právě uvolnění předních končetin, které možná těmto tvorům dodalo neobyčejné schopnosti. Mezi Euparkeriidy se řadí i rody Dorosuchus, Halazhaisuchus, Wangisuchus a Osmolskina. Možnými předky dinosaurů však mohli být i jiní archosauři, třeba Lagosuchus. Všichni tito plazi byli malí. Nedorůstali větší délky, než 20 až 30 centimetrů. Byli však pozoruhodně agilní, rychlí, mrštní a živili se převážně hmyzem bohatým na proteiny. Mezi zkamenělinami prvních dinosaurů a pozdních archosaurů se nachází spousta shodných znaků. Zhruba před 230 miliony let přišel čas dinosaurů, a objevili se jedni z prvních. Avšak, kdesi v dálce se znovu rozvíjeli nepřátelé... Děsivější, než kdykoliv předtím...

Konec 2. části

Ostrovní trpaslíci-Malí lenochodi

Je zde další část projektu Ostrovní trpaslíci, tentokráte se zaměřující na miniaturní lenochody... Doufám, že se Vám bude článek líbit!

Místo: Ostrovy v Karibiku,

Čas: Pleistocén,

Příklady ostrovního nanismu: Trpasličí lenochodi.

Ostrovní nanismus, nebo-li zmenšení jedinců druhu, je způsobeno dlouhým životem populace na malém území, nejčastěji samozřejmě ostrově. Aby živočichové na místě přežili, musí se zmenšit, jejich tělo se tak více hodí k životu v prostředí malého měřítka. Mezi příklady ostrovního nanismu patří i velmi drobní lenochodi, kteří se ještě před nedávnem vyskytovaly na ostrovech v Karibském moři. Živočichům v tropech se obecně menší velikost hodí k lehčí termoregulaci, což je jistě jeden z důvodů, proč bratranci dnešních pomalých stromových savců zakrsli. Známe několik druhů malých pozemních lenochodů, kteří se v Pleistocénském období vyskytovali na Kubě, Portoriku a Hispaniole. Nejedná se o příliš malé ostrovy, vždyť jen Hispaniola zabírá asi 76 000 čtverečních kilometrů. Život v izolaci však přesto na zdejší lenochody zapůsobil. Mezi tyto pozemní vegetariány patřil Megalocnus, což v překladu znamená "velký lenochod". Možná byl velký, vážil totiž 90 kilogramů, ale byl to opravdový trpaslík v porovnání se svými blízkými příbuznými z vnitrozemské Střední a Jižní Ameriky. Takové Megatherium bylo s délkou 6ti metrů a váhou bohatě přes půl tuny jedním z největších savců vůbec. Jsou známy dva druhy rodu Megalocnus, M. rodes se vyskytoval na Kubě, zatímco M. zile na Hispaniole. Žil před 126 000 až 5 000 lety, takže vyhynul teprve nedávno. Na obou uvedených karibských ostrovech se našla řada jeho pozůstatků, všechny svědčí o tom, že po stromech rozhodně nešplhal. Jeho lebka byla poměrně zavalitá, což je pro lenochody typické, a samozřejmě i jeho zuby nebyly nijak vyvinuté-byly silně redukované, jako je tomu u všech chudozubých. Jeho příbuzný, Neocnus, žil také na oněch dvou ostrovech. Byl velmi malý a vzhledem se podobal spíše stromovým mravenečníkům, než lenochodům. Jeho fosílie byly datovány do doby 4391 let před naším letopočtem. Neocnus měl velice dlouhé drápy, s jejich pomocí si přitahoval listí z větví, aby se k němu lépe dostal a mohl jej pozřít. Dalším malým lenochodem byl rod Miocnus, jenž je znám pouze z Pleistocénních vrstev Kuby. Objevil se před 1,8 milionu let a vyhynul zhruba před 11-10 000 lety, tedy v době, kdy končila poslední doba ledová. Opravdu zajímavým rodem drobného "líně se pohybujícího zvířete" byl Acratocnus, jenž se vyskytoval v Portoriku. S váhou 22 kilogramů možná přesahoval dnešní lenochody, nicméně ve své době byl trpaslíkem. Žil až do doby před 6600 lety, jeho vyhynutí možná způsobila změna klimatu. Mezi další rody patří Parocnus, Paramiocnus a Habanocnus. Všichni tito tvorové jsou označováni jako "antilští lenochodi", nebo také "pilosani". Spolu se některými miniaturními mravenečníky (označovaných jako tamandua) se objevili na karibských ostrovech již v období Oligocénu, před 32 miliony let. Žili zde velice dlouho, měli málo přirozených nepřátel a dostatek potravy-co tedy způsobilo jejich vyhynutí? Padla zde již teorie změny klimatu... Avšak na konci Pleistocénu byl již Nový svět hojně osídlen lidmi, nemohli být právě oni důvodem, proč pilosani vyhynuli? Je dosti možné, že pravěcí lovci se pilosany živili a vybíjeli je tak dlouho, než tato pozoruhodná zvířata nakonec vyhynula. Naši předchůdci neměli rozum, nemohli tedy očekávat, že své zdroje obživy zcela zničí. Je však velká škoda, že tato zvířata vymizela. Nejhorší je, že jsme se nepoučili ani v jednadvacátém století. Stále totiž existuje jeden trpasličí lenochod (Bradypus pygmaeus), a to doslova. Endemicky se vyskytuje pouze na Isla Escudo de Veragunas na pobřeží Panamy. Podle sčítání v roce 2012 zbývá pouze něco málo přes 70 jedinců. Tento trpasličí lenochod si však jistě zaslouží šanci na záchranu, stejně jako si jeho vyhynulí bratranci zaslouží úctu...

Na prvním obrázku vidíte rekonstrukci Habanocnuse, zatímco na druhém se nachází kostra Megalocnuse. Tito trpasličí lenochodi byli jistě velice pozoruhodní, co myslíte?

Správce dinosauřího parku - Boj s tajemnou nemocí i se zuřivým dinosaurem

V poslední době stíhá Dinosauří park jedna podivná událost za druhou. Co se však přihodilo během uplynulého týdne? Čemu musel správce Dan čelit? To se dozvíte nyní...

Boj s tajemnou nemocí i se zuřivým dinosaurem

Charles udělal chybu, když nechal nakaženého Siamotyranna převést na území Spojených států, kde jej měli vyšetřit znalci virů, bakterií a cizopasníků. Již před nedávnem jsme se dozvěděli o tom, že prostor, v němž byl dinosaurus zkoumán, nebyl zrovna velký. Možná také proto se stala děsivá věc poté, co byl převezen do prostorné místnosti. Stalo se tak v pondělí ráno. Několik pracovníků výzkumného ústavu jej do místnosti vypustilo jako polospícího tvora, jehož tělo ještě stále bojovalo s anestetiky, jimiž byl uspán před převozem. Ukázalo se však, že jeho unavení byl jen předstíraný trik. Tato zvířata jsou totiž chytřejší, než si kdokoliv myslel, jde-li jim tedy alespoň o čerstvé maso. Obrovský predátor náhle udělal prudký pohyb směrem k pracovníkům, a než jeden z nich zareagoval, Siamotyrannus měl jeho hlavu v tlamě. Ostatním se podařilo utéci, ačkoliv jeden z výzkumníků přišel při útěku o nohu-to proto, že se zasekl mezi nějaký dráty a Siamotyrannus jej o nohu připravil. Nikdo z Dinosauřího parku nebyl svědkem takové události, ale telefonicky nám ji popsal jeden veterinář, který poté rozzuřeného predátora uspal. Na veřejnosti se o něčem takovém mlčí, nikdo by podle všeho neměl o takovém dramatu vědět. Výzkum však přinesl i své plody-opět bylo zjištěno něco o té podivné nemoci. Je velice pravděpodobné, že cizopasníci, kteří ji způsobují, se ukrývají v mase, jež se nachází v určitém stupni rozkladu. Podle zatím nepotvrzených teorií je navíc Tedův ostrov, kde se náš park nachází, ještě v dostatečné vzdálenosti od Isle of Die, aby se na něj původci mohli dostat i přes moře. Jak? Přece za pomocí mořských plazů, jako jsou ichtyosauři, plesuosauři a pravěcí krokodýlové, či jiní živočichové. Anebo můžou nemoc přenášet také ptakoještěři. Jasné však je, jak se vlastně přenáší. Živočich sežere maso jiného živočicha, který na nemoc zemřel, je nakažen, což jej vede k agresivitě a napadá (a kousnutím přenáší) nebezpečné cizopasníky do dalších zvířat. Nakonec vznikne strašlivá epidemie, která podle našich amerických přátel může vymítit celý druh. Jeden renomovaný vědec prohlásil, že kdyby dinosaury před 65 miliony let nevyhubil pád asteroidu a jeho tisíce let trvající následky, byl by to možná takový typ nemoci, jenž by nakonec mohl tuto pozoruhodnou skupinu zvířat vyhubit. Nevím, co je na tom pravdy, ten institut, v němž byl Siamotyrannus zkoumán, mi moc dobrý nepřijde, ale akademickou půdu tady rozebírat nebudu. Nicméně odhalení původce nemoci, jemuž byl dán velmi dlouhý latinský název, může nakonec vést k vynálezu léku. A ten by mohl být podán nakaženým lidem z parku již v brzké době. Nebude zřejmě testován na žádných jiných tvorech, například ovcích, zkrátka bude s malou mírou risku podán nemocným a uvidí se, zda přežijí či nikoliv. Osobně doufám, že vše dopadne velmi dobře a Dinosauří park bude zase v pořádku...

Pokud jde o mé povinnosti správce, rozhodně jsem si minulý týden užil. Ve středu jsem se byl koupat se dvěma Cryptoclidy a při tom jsem je krmil. Vůbec po mě nešli, zajímaly je jen ryby. Ačkoliv mě jeden z nich praštil ploutví do hlavy, nic vážného se nestalo a celé krmení jsem si náramně užil. Také s Leptoceratopsem Dinem jsem strávil krásné chvíle, zejména při včerejším ránu, když jsem vyklízel jeho výběh (naštěstí byl čistý). Chvíli jsem si s ním hrál na schovávanou, což bylo pozoruhodné. Začínám mít pocit, že tento vypiplaný dinosaurus, který mě za přítele považuje už od útlého věku, je tak trochu jako pes. Je inteligentní, není to žádný hromotluk, žádné velké, těžké monstrum, jak si lidé dinosaury často představují. Má blíže k savcům a ptákům a někdy začínám přemýšlet o tom, zda se u něj nevyskytují emoce. Krmil jsem také nováčka Coelophysise, hezky si zvyká na nové prostředí. Menší problémy jsem měl jen se samicí Teleocerase, která byla včera odpoledne velmi nervózní a ostražitá. Nevím proč, ale něco v hlavě mi stále říkalo, ať se k ní při obhlídce výběhu moc nepřibližuji. A také mám skvělou novinku-jedna ze dvou samic Archaeopteryxe vystavěla hnízdo a nakladla do něj dvě vajíčka. Dinosauří park se dočká nové generace těchto úžasných praptáků! Jen doufám, že nám radost nic nezkazí. I přes události s podivnou epidemií se Oliver opět chystá na Isle of Die, na výpravu za neznámými a tajemnými zvířaty. Včera večer jsem ho potkal v jídelně-slíbil, že přiveze něco nového...

Co asi Oliver přiveze, jak se vyřeší problémy s nemocí a jaký osud postihne Siamotyranna, prvního dinosaura, který se v 21. století ocitl na půdě Severní Ameriky? Další část zase za týden!

Haplocanthosaurus

Haplocanthosaurus ("ještěr jednoho trnu") byl sauropodní dinosaurus vzdáleně příbuzný Diplodokovi. Žil v období pozdní Jury před 155 až 150 miliony let na západě Severní Ameriky, která byla tehdy součástí většího kontinentu Laurasie. Neúplné kostry Haplocanthosaura, jenž jako rod zahrnoval dva v současnosti uznávané druhy, se našly v Coloradu. Morrisonské souvrství, odkud fosilie pocházejí, je proslulým nalezištěm dinosaurů jako byl Allosaurus, Stegosaurus, Diplodokus a Brachiosaurus, a Haplocanthosaurus s nimi sdílel životní prostředí. Nicméně jeho kosti byly nalezeny v nejníže položených vrstvách formace, společně s rody Hesperosaurus a Brontosaurus, rovněž jako s druhem Allosaurus jimmadensi. Haplocanthosaura popsal roku 1903 významný americký paleontolog John Bell Hatcher, známý nejlépe jako objevitel Torosaura. Důvod, proč byl dinosaur pojmenován "ještěr jednoho trnu" by byl při pohledu na kostru jasný. Na rozdíl od svých soukmenovců měl Haplocanthosaurus kratší krk a ocas, takže se u něj vyskytovaly primitivnější znaky. Kosti obratlů navíc nebyly duté, právě naopak, byly plné, což znamená, že Haplocanthosaurus s těží zvedl krk nad ramena. Krk byl tedy postaven dopředu rovnoměrně s tělem. Právě primitivnější typ obratlů je důvodem pojmenování tohoto veleještěra. Haplocanthosaurus se živil vysoko rostoucí vegetací, což není u sauropodů žádnou výjimkou. Tento gigant měřil 20 metrů na délku, přičemž podle některých propočtů to mohlo být i o 1,5 metru více. S výškou 7 metrů jistě neměl problém dosáhnout k vrcholkům vzrostlých jehličnanů a kapraďorostů, které se v Juře vyskytovaly hojně a stejně jako se dařilo jim, dařilo se i sauropodů, jimž poskytovaly potravu. Mohl své zuby zanořit také do cykasů, jež jsou však chudé na živiny, dinosaurus tedy musel strávit většinu svého života žraním. Je také velmi pravděpodobné, že polykal kameny (gastrolity) k rozmělnení potravy. Haplocanthosaurus se však i přes svou velikost a váhu 13 tun mohl dostat na jídelníček některých predátorů, mezi něž patřil například Allosaurus nebo Ceratosaurus. Pokud někteří z těchto masožravců lovili ve skupinách, pak mohli zcela jistě skolit i dospělého Haplocanthosaura. Ačkoliv byl jako rod úspěšný, se závěrem Jury podobně jako jeho příbuzní vymizel. Zanechal nám však o sobě skvělé doklady své existence: kostra Haplocanthosaura se nachází v Clevelandském muzeu přírodních věd. Ke správnému zařazení tohoto živočicha do systému však vedla poměrně spletitá cesta. Nejen, že byl z počátku označen jako cetiosaurid, měnilo se také jeho jméno. Dle původního Hatcherova popisu se dinosaurus jmenoval Haplocanthus priscus, každopádně autor začal krátce po vydání popisu věřit, že tento rodový název již byl použit u jedné trnoploutvé ryby ze starších prvohor, což se nakonec ukázalo být téměř správnou domněnkou. Jediný problém byl v tom, že ryba se jmenovala Haplacanthus, avšak Hatcher si toho nevšiml a dinosaura přejmenoval na Haplocanthosaura. Název, k jehož opravě tedy ani nebyl důvod, však nakonec zvířeti zůstal. V roce 1999 zavedl Jose Bonaparte podčeleď Haplocanthosauridae, jež náleží nadčeledi Diplodoidea. Haplocanthosaurus se jako jediný zástupce této čeledi natolik lišil od ostatních sauropodů, že si konečné zařazení už jen proto jistě zaslouží...

Popis tohoto dinosaura můžete najít v knížce "Speciální průvodce-Dinosauři" od Gerrieho McCalla.

Příště Erlikosaurus!!!

Dakotaraptor-opeřený terror Hell Creeku

Velmi dlouhou dobu byli predátoři Severní Ameriky z doby pozdní Křídy vědě nepříliš dobře známí. Souvrství Hell Creek (Pekelný potok) rozkládající se na území Montany, Severní i Jižní Dakoty a Wyomingu již vyneslo řadu dinosaurů, od světoznámého Tyrannosaura Rexe, 12 metrů dlouhého vrcholného predátora, až po malého dromaeosaurida Acheroraptora a jeho příbuzné, kteří se živili spíše savci, malými ještěry a možná mláďaty dinosaurů. Z dakotské části Hell Creeku byl však nedávno ohlášen vzrušující objev. Již roku 2005 objevil paleontolog Robert DePalma kostru obrovského raptora, opět zástupce čeledi Dromaeosauridae. Mimo jiné byly zprvu popsány v DePalmově doktorské práci, kterou dokončil v roce 2010. Avšak oficiální a především skutečně detailní popis byl uskutečněn až nyní. Stojí za ním R. DePalma a jeho kolegové, jimž výzkum zabral dlouhá léta. Jméno nově objeveného dromaeosaurida zní Dakotaraptor steini, tedy "lupič z Dakoty", případně "plenitel z Dakoty". Žil na samém sklonku éry dinosaurů, před 65 miliony let, a sdílel tedy své životní prostředí s dalšími slavnými dinosaury, kteří se tehdy potulovali po Hell Creeku, mimo jiné s Triceratopsem, T-Rexem a pštrosími dinosaury ornitomimidy. Skutečnou zajímavostí je fakt, že Dakotaraptor obecně doplnil chybějící článek v potravním řetězci. Tento dravec byl neuvěřitelných 18 stop dlouhý, což znamená, že měřil 5,5 metru. S výškou přes 2 metry a rozpětím předních končetin 120 centimetrů patřil jistě mezi hrozivé masožravce. Zatímco se malí raptoři živili savci a ještěry, Dakotaraptor lovil nedospělé rohaté dinosaury, jejich rodiče se zase mohli stát potenciální kořistí T-Rexe. Stejně jako jeho příbuzní, měl i Dakotaraptor na zadních končetinách smrtící drápy. Nesloužily k rozpárání kořisti, spíše je mohl použít k přidržení se na jejím těle, výjimečně i k přidržení masa, ze kterého s pomocí ostrých zubů trhal kousky. Závěsná kost (furcula), typická pro ptáky a theropody, byla tvarově podobná písmenům V a U, čímž se Dakotaraptor podobal nejen svému mongolskému bratranci Velociraptorovi, ale také velkým spinosauridům typu Baryonyxe. Díky své velikosti patřil Dakotaraptor mezi největší raptory, o toto prvenství momentálně soupeří s Utahraptorem, který byl mnohem svalnatější a zavalitější. Fascinující je, že se Dakotaraptor možná vyvinul z létavého předka, všechny výzkumy tomu nasvědčují, ačkoliv to nebylo potvrzeno na sto procent. Zcela jistě šlo o dinosaura s opeřením, přední končetiny byly zřejmě pokryty jasným pernatým pokryvem. Při běhu tedy mohl Dakotaraptor jednoduše zatáčet, takové vybavení mu pomáhalo při změně směru běhu a pronásledování kořisti. Lze předpokládat, že to byl aktivní dravec. O nálezu a popisu tohoto neobyčejného dinosaura se jistě bude mluvit i nadále. Velociraptoři možná nebyli tak velcí, jako v Jurském parku, nicméně v reálu byli stejně nebezpeční. Představte si pak setkání s tak děsivým zabijákem, jakým byl Dakotaraptor...

Za důležité upozornění na tento nález děkuji Ankylosaurovi ze www.sites.google.com/site/svetpaleontologie, další informace naleznete také na www.martinoraptor.blog.cz či na anglické verzi Wikipedie.

Troodon Rascal

Troodoni se podobně jako jejich příbuzní Mei Longové ukázali být nejinteligentnějšími zvířaty, kterým Nigel Marven a jeho tým museli při výpravách do pravěku čelit. Vychytralost těchto převážně nočních slídilů hrdiny Prehistorického parku mnohokrát překvapila. Nigel se s Troodony setkal v šesté epizodě, když mířil do pravěkého Texasu, do dob před 75 miliony let, aby chytil největšího krokodýla, který kdy žil-Deinosucha. Své první Troodony potkal Nigel při kradení masa, jež chtěl použít jako návnadu na Deinosucha. Posléze se ukázalo, že mise bude ještě nebezpečnější. Troodoni, častější, než tým očekával, maso přes noc sežrali, kvůli čemuž musel Nigel použít jako návnadu na Deinosucha sám sebe. Jeden z místních Troodonů se později skryl do jeepu a dostal se tak do jednadvacátého století. Zde způsobil velký rozruch, při natáčení vystrašil ošetřovatele Boba a ten zase nepříliš dobře řízeným autem vyděsil Titanosaury. Následně došlo k velké pohotovosti, některá zvířata utekla z výběhů a pracovníci parku museli dát vše do pořádku. Bobovi se nakonec podařilo Troodona chytit do malé klece. Jedinec nebyl v seriálu nijak zvláště pojmenován, ale podle Bobových posledních slov lze snad usuzovat, že tým jej nazval Rascal. K takovému černému pasažérovi, kterého Nigel přivezl do 21. století omylem, se to určitě hodí. Zda-li však Rascalovým ubytováním zůstala pouze klec, nebo mu Bob postavil větší výběh, již v seriálu ukázáno nebylo. Podle všeho je Rascal samec, o čemž svědčí právě jméno...

Správce dinosauřího parku - Další oběti podivné nemoci

Jak jistě víte, v posledních týdnech to správce Dan a jeho tým nemají zrovna jednoduché... Poradili si během minulého týdne se záhadnou nemocí, nebo na ně čeká ještě více tajů k odhalení, než si mysleli?

Další oběti podivné nemoci

Dnes ráno jsem vstal, vešel do koupelny a opláchl si obličej. Poté jsem se podíval na umyvadlo a uzřel jakousi podivnou, fialovou hmotu. Příšerně jsem se lekl. Můj řev se nesl po celém centru ostrova... Není divu, že se tedy během několika minut seběhlo několik lidí, jež klepali na dveře mého domku. Když jsem otevřel dveře, všichni se polekali. "Dane, co se Ti to utvořilo na obličeji?" ptali se mnozí a přidávali své domněnky o návratu té zvláštní epidemie, jež zasáhla náš ostrov před pár týdny. To mne naštvalo, bouchl jsem dveřmi a zůstal uvnitř po několik dalších minut. Až za chvíli se spustil dunivý smích, který jsem moc dobře znal. Na mém obličeji se přes noc neutvořil žádný fialový sliz-spíše mi jej tam někdo "přilepil". A tím někým byl samozřejmě vtipálek Oliver. Byl jsem sice naštvaný, ale poté, co se stalo o pár dnů dříve jsem jeho chování pochopil. Každý z nás chce totiž zapomenout na ty hrůzy, které se nám přihodily... V úterý se totiž do Dinosauřího parku vrátilo několik amerických lékařů, jež ostrov navštívili již minulý týden. Tentokrát jsme měli společně vyrazit na misi na Isle of Die a zjistit více o té záhadné nemoci, která nemá původ nikde jinde, než tam-na ostrově pradávných zvířat. Po několik desítek minut dlouhém letu helikoptérou jsme přistáli na jihovýchodním cípu ostrova. Vrtulník dosedl na velký, široký útes, jehož spodek, nacházející se čtyřicet stop pod námi, odrážel prudké vlny Tichého oceánu. Brzy jsme zjistili, že místo je doslova přeplněno Troodony. Je pravděpodobné, že tito chytří, malí dravci se přemnožili. Některé odborníky okamžitě napadlo, že záhadná nemoc se zrodila právě kvůli zredukování populace těchto dinosaurů. Je to však stále domněnka. A co více, ukázalo se, že jihovýchod Isle of Die není pouze domovem Troodonů. I mrštní, ptákům podobní lovci se zde musejí mít na pozoru před mnohem většími tvory. Jedním z nich je bratranec nejslavnějšího ze všech dinosaurů, zástupce čeledi zvané Tyrannosauridae. Velké, ochmýřené monstrum, jehož doupě se nachází pod činnou sopkou. Oliver mu říká Gorgosaurus. Zatímco lékaři zkoumali chování Troodonů a snažili se přijít na to, zda nějaký agresivní jedinec není nakažen záhadnou epidemií, prorazil jsem s Oliverem, Timem a jejich dvěma parťáky hustý porost pobřežního lesa. Našli jsme plno záhadných motýlů, stonožek, štírů a pavouků, které Oliver fotografoval. Největším šokem byl fakt, že jeden z členů výpravy náhle beze stopy zmizel. Jako by se vypařil, bez křiku, bez jakéhokoliv upozornění. Hledali jsme ho, avšak nepodařilo se nám najít jedinou stopu. Poté jsme se vrátili k helikoptéře. Část útesu byla pokryta pruhem krve. Tato neobvyklá a strašlivá stopa nás zavedla k nehybnému tělu našeho přítele. Lékaři na nás mávali z okýnka vrtulníku a gesty nám naznačovali, abychom nastoupili, neboť pilot byl připraven okamžitě odletět. Než jsme pochopili, o co jde, zařval náš druhý průvodce: "Dinosaurus!" Když jsme se otočili, bylo už pozdě. Obrovský Gorgosaurus, jenž byl Oliverem identifikován po celém incidentu, jej nabral mezi zuby a sežral na místě. Utíkali jsme k vrtulníku, Tim mezitím zaškobrtl a zlomil si palec na noze. Já zase zapadl do malé skuliny a div jsem si přitom nevyvrtl kotník. Po nasednutí do helikoptéry vytáhl Oliver pušku obsahující třaskavé náboje. Několikrát vystřelil, ale Gorgosaura to nezastrašilo. Naopak, pobídlo ho to k ještě zuřivějšímu útoku. Pořádně do helikoptéry narazil hlavou, vylomil sklo z okna a kousl jednoho z lékařů. Ten, šokován, zůstal ležet na zemi, naštěstí však přežil. Dále následoval odlet...

Zvláštní je, že onen lékař se po tak těžkém zranění sice vyléčil, nicméně ukázalo se, že byl nakažen tou podivnou nemocí. Gorgosaurus byl tedy nějak infikován již předtím. Otázkou je, zda vůbec ona nemoc pochází od Troodonů. Možná postihuje všechny další dravce, třeba se nějací cizopasníci vyskytují v mase, jež požírají, či tak něco. Než byl nakažený zajištěn, napadl jednoho z ošetřovatelů a kousnutím do ruky do něj přenesl nebezpečné viry (či cizopasníky). A také je tu další problém-první nakažený již zemřel. Stalo se tak ve středu odpoledne. Je to také jeden z důvodů, proč jsme z toho všeho všichni tak špatní. Další novinkou je fakt, že Siamotyrannus byl převezen do Spojených států, aby tamní experti mohli studovat onu nemoc detailněji. Zatím nám však nepodali žádné zprávy o tom, že by něco vykoumali. Dinosaur je prý agresivní a nelíbí se mu stístěný prostor, což štve také nás-doufali jsme, že přístup oněch lidí ke zvířeti bude opatrnější a bezpečnější. Charles má však stále moc to vše odvolat. Řeknu Vám, jako správce Dinosauřího parku se ve mě mísí pocity. Jednou jsem rád za přátelské chování dvou Cryptoclidů v akváriu a poklidné krmení Lagosuchů a Archaeopteryxů, jindy se zase ukáže, že čelíme skutečně velkým nebezpečím. Navíc ani neznáme jejich příčiny. Uvidíme, jak vše dopadne...

Pracovníci parku se s tím přece nějak vypořádají, nebo snad ne?! Příští týdny by mohly o všem rozhodnout...

Lovcem dinosaurů, 10. kolo

Po více než měsíci přináším další kolo soutěže Lovcem dinosaurů, a dost možná, že i poslední. Zatím nevím, zda mám soutěž ukončit, ale vzhledem k tomu, že se protáhla na tolik měsíců (jelikož začala již v únoru), ukončení by z mého pohledu bylo již na čase. Minule neodpověděl pouze Matt. Pojďme tedy na lov pravěkých zvířat!

DINOSAURSS

Úlovky: Stegosaurus, Eoraptor, Hatzegopteryx, Magyarosaurus, Troodon, Parasaurolophus, Pyroraptor, Toxodon, Pulmonoscorpius

Tento velký býložravec patřil do příbuzenstva slavného Iguanodona. Žil v Juře před cca 150 miliony lety na území Severní Ameriky a Evropy. Byl až 7 metrů dlouhý. Mohl se stát kořistí Allosaura, který žil na stejném území ve stejném čase.

MARTINORAPTOR

Úlovky: Velociraptor, Dimetrodon, Plesiosaurus, Basilosaurus, Scutosaurus, Mononykus, Liopleurodon, Gastornis, Crassigyrinus

Byl to obojživelník ze skupiny lepospondylů. Narozdíl od většiny svých vzdálených příbuzných, jako jsou žáby a ropuchy, zcela postrádal končetiny, čímž se možná podobal červorům, nicméně jeho hlava měla neobyčejně hadí vzhled. Byl metr dlouhý a jeho fosílie se našly v Severní Americe a v České republice. Žil na rozhraní Karbonu a Permu.

MATOUŠ PAVLÍK

Úlovky: Therizinosaurus, Tarbosaurus, Arthropleura, Pterodactylus, Muttaburrasaurus, Edaphosaurus, Brachiosaurus

Obrovský příbuzný dnešních krokodýlů, který měřil 12 metrů na délku a žil na území Afriky a možná i Jižní Ameriky. Dlouhými čelistmi připomínal gaviála, tento "super croc", jak se mu někdy říká, však lovil dinosaury. Anatomie tohoto rodu byla prozkoumána především díky Paulu Serenovi...

MATT

Úlovky: Archaeopteryx, Ceratosaurus, Ouranosaurus, Carcharodontosaurus, Megatherium, Argentavis

Byl to zřejmě největší druh hada, jaký kdy žil... Jeho fosílie se datují do doby před 60-58 miliony lety a byly nalezeny v Kolumbii. Tento paleocénský gigant měřil až 12 metrů na délku a podle všeho patřil mezi hroznýšovité. Znáš jméno hadího obra?

NONYCHROMEK

Úlovky: Pteranodon, Deinosuchus, Dunkleosteus, Doedicurus, Maiasaura, Dorudon, Jaekelopterus, Ornitholestes, Westlothiana

Tento obrovský rod hadů zahrnoval dva druhy. Oba žily v Austrálii na pomezí Miocénu a Pleistocénu. Tento "duhový had" byl součástí australské megafauny, žil před 50 000 lety a se svou délkou šesti metrů si jistě mohl troufnout na veliké vačnatce. Jak se jmenoval?

ANKYLOSAURUS

Úlovky: Compsognathus, Macrauchenia, Coelophysis, Othnielia, Camarasaurus, Elasmotherium, Mei, Lystrosaurus, Arsinoitherium

Byl to dicynodont žijící asi před 220 miliony lety v Severní Americe. Jeho zkameněliny byly poprvé nalezeny v Arizoně, konkrétně na území Národního parku Petrified Forest. S délkou přes 3 metry a hmotností jednu tunu patřil mezi největší dicynodonty. Je možné, že mu konkuroval jeden známý rauisuchid... Jak se náš býložravec jmenoval?

Tak mnoho štěstí při lovu pravěkých zvířat! Pokud byste odpověděli během příštích pár týdnů, byl bych ochoten přijít ještě s jedním kolem, ačkoliv si myslím, že jste po lovu dinosaurů všichni vyčerpáni... Vyhlášení výsledků se dočkáte snad ke konci listopadu.