Od dnešního dne každou středu po následující čtyři týdny bude na mém blogu vycházet nová série článků, jež utvoří seznam všech žijících zástupců řádu tučňáků. Svým stylem následuje projekty Býložraví savci z pravěku (2010), Soupis pravěkých žraloků (2014), Evropští sauropodi (2019) a Darwinovy pěnkavy (2020). S nápadem sepsat všechny současné druhy tučňáků jsem přišel už na jaře tohoto roku, rozhodl jsem se však ponechat tento projekt poněkud chladnějším měsícům. Pro název této série jsem se inspiroval překrásným dokumentárním filmem Tučňáci: Příběh o ptácích, kteří chtěli být rybami (Penguins: The Story Of The Birds That Wanted To Be Fish) z roku 2007, jenž byl před devíti až osmi lety často opakován na kanále Viasat Nature, a který se mi strašně moc líbil! Obdobně jako projektem Darwinovy pěnkavy, i touto sérií Vám chci utvořit základní bod pro získávání vědomostí o skupině živočichů, kterou se zabývá. Tučňáci jsou ptáky nesmírně zajímavými, a jistě je všichni máme velice rádi! Dokázali byste však z hlavy vyjmenovat všechny druhy? Pokud ne, zaručuji Vám, že za čtyři týdny zvládnete nejen to, ale také říci toho o jednotlivých druzích víc!
Tučňáci (Sphenisciformes) jsou řádem nelétavých ptáků, přizpůsobených k potápění ve vodě. Jejich křídla, zbavená schopnosti letu, se stala ploutvemi, pohánějícími je ve vodním prostředí při lovu ryb, krilu nebo hlavonožců. První zástupci tohoto řádu se ve fosilním záznamu objevují už v paleocénu před 62 miliony let, přičemž byly jejich zkameněliny objeveny na Antarktidě. Jako čeleď Spheniscidae popsal prve tučňáky francouzský biolog Charles Lucien Bonaparte roku 1831, status řádu s jedinou čeledí pro ně pak v roce 1891 zavedl anglický zoolog Richard Bowdler Sharpe. Dosud bylo popsáno celkem asi 48 rodů tučňáků, z nichž v současné době přežívá pouze 6. Již mnoho let však odborníci diskutují o celkovém počtu žijících druhů tučňáků, a málokdy se shodují. Často je uváděno, že na naší planetě v jednadvacátém století žije 17 nebo 18 druhů, sem tam se ale právem vynořují spekulace o 20 až 21 druzích. Uvážíme-li, že v našem letopočtu vlivem člověka vyhynuly dva tučňáčí druhy, pak bychom mohli počet holocénních zástupců řádu zvýšit na 23. Taxonomická klasifikace některých druhů je poměrně složitá; existují druhy, jež byly některými odborníky klasifikovány pouze jako poddruhy jiných specií, zatímco jiní experti s těmito údaji nesouhlasí. Dobrým příkladem toho je tučňák skalní, někdy považovaný za jediný druh se třemi poddruhy, jindy zase za souhrn tří odlišných druhů. Klasifikace žijících tučňáků však rozhodně není ani zdaleka tak složitá, jako klasifikace některých z nejstarších zástupců řádu, patřících do již vyhynulých podčeledí. My si pro úplnost uvedeme všechny recentní druhy, tedy i ty, jejichž status je v rámci specií a subspecií sporný.
Po celou dobu dlouhého vývoje řádu tučňáků platilo, že jeho jednotliví zástupci žili pouze na jižní polokouli. S recentními druhy to není příliš jiné. Navzdory obecnému spojení slova tučňák s mrazivými končinami jižního pólu však mnoho druhů žije mimo Antarktidu. Nejsevernější zástupce řádu se vyskytuje dokonce kousek jižně i severně od rovníku, na Galapágách.
České pojmenování: tučňák galapážský,
vědecký název: Spheniscus mendiculus,
velikost: výška 50 centimetrů, hmotnost 2,5 až 4,5 kilogramu,
výskyt: Galapágy; Fernandina, Isabela, Floreana, Bartolomé, Santa Cruz a Santiago.
Často bývá označován za nejosamělejší druh tučňáka na naší planetě. Ačkoliv má unikátní areál rozšíření a je jediným druhem tučňáka, jehož populace se přirozeně vyskytují i na sever od rovníku, je tučňák galapážský velmi výrazně podobný ostatním třem druhům rodu Spheniscus. Jedná se o skvělého plavce poměrně malého vzrůstu; je to jeden z nejmenších tučňáků na světě. Může se dožít 15 až 20 let, často je však chytán do rybářských sítí jako vedlejší, nechtěný úlovek (bycatch). IUCN jej klasifikuje jako ohrožený druh, neboť byl v roce 2018 zastoupen jen 1200 dospělými jedinci ve volné přírodě. K několika rekordům, které tučňák galapážský drží, tak můžeme přidat i smutný titul nejvzácnějšího tučňáka ze všech. To nejhorší má však již za sebou; ke skutečným populačním spádům docházelo v 80. a 90. letech kvůli jevu El Niño, negativně ovlivňujícímu místní rybí populace. Tučňák galapážský je monogamní; pár spolu žije a páří se celý život. Po spáření klade samice 1 či 2 vejce, ta pak během 38 až 40 dnů inkubují oba rodiče.
České pojmenování: tučňák Humboldtův,
vědecký název: Spheniscus humboldti,
velikost: výška 56 až 70 centimetrů, hmotnost 3,6 až 5,9 kilogramu,
výskyt: Peru a Chile.
Přestože největší populace těchto tučňáků žije v přírodní rezervaci Reserva nacional Pingüino de Humboldt, zahrnující tři ostrovy při pobřeží Chile, tvoří areál jeho rozšíření v podstatě celý pás západního pobřeží Jižní Ameriky od tropického severního Peru po pláže aridních oblastí chilské Atacamy. Tučňák Humboldtův je zranitelným druhem, na jehož klesající počty má vliv především nadměrný lov ryb a také konkurence ze strany nepůvodních druhů, zavlečených do jeho domoviny člověkem, zejména pak koz, krys, psů a koček. Zavlečení predátoři požírají vejce tučňáků Humboldtových. Problémy druhu však započaly v 19. století nadměrnou těžbou guána, jež měla za následek ničení hnízdních oblastí. Samci jsou podstatně těžší než samice a mají také delší zobák. V období od poloviny ledna do poloviny února shazují tito tučňáci peří; proces zabírá asi dva týdny. Během této doby nejsou schopni lovit v moři. Vejce jsou po jednom až dvou kladena kdykoliv od března do prosince, přičemž inkubační doba trvá 41 dnů.
České pojmenování: tučňák magellanský,
vědecký název: Spheniscus magellanicus,
velikost: výška 61 až 76 centimetrů, hmotnost 2,7 až 6,5 kilogramu,
výskyt: Argentina, Chile, Falklandské ostrovy a Brazílie.
Tento téměř zranitelný druh je doma na pobřeží Patagonie a na Falklandách, přičemž část populace z jihovýchodního pobřeží Jižní Ameriky migruje až k břehům brazilského státu Espírito Santo. V divočině se tučňáci magellanští dožívají až 25 let, v zajetí pak i 30 let. Jejich oblíbenou potravou jsou hlavonožci, medúzy, a také kril a ostatní korýši. Podobně jako ostatním jihoamerickým zástupcům rodu Spheniscus se jim v posledních desetiletích kvůli nadměrnému lovu mořských živočichů nedostává dostatku potravy. Jejich počty neustále klesají. Negativní vliv na ně mají také ropné havárie či další znečištění moří; podle jedné studie z roku 1994 v Argentině takové katastrofy přinejmenším v 90. letech ročně zabíjely asi 20 000 dospělců. Neúspěch při reprodukci tučňáků magellanských je ve většině případů vinou změny klimatu, řízenou lidským druhem. Samice po spáření klade dvě vejce, inkubační doba zabírá 39 až 42 dní, péče o mláďata pak oba rodiče zaměstnává dalších 29 dní, přičemž je krmí každé dva nebo tři dny.
České pojmenování: tučňák brýlový,
vědecký název: Spheniscus demersus,
velikost: výška 60 až 70 centimetrů, hmotnost 2,2 až 3,5 kilogramu,
výskyt: Jihoafrická republika a Namibie.
V 19. století žily na pobřeží jižní části Afriky přibližně 4 miliony tučňáků brýlových, od té doby jejich počty klesly o 95 %. Podle informací zveřejněných na začátku roku 2020 v Jihoafrické republice zbývá jen 13 000 rozmnožujících se párů, v Namibii je jich pak mnohem méně. Tučňák brýlový je druhem ohroženým; jen mezi lety 2000 a 2010 došlo ke katastrofickému poklesu jeho počtů, tento trend se dodnes nezastavil. V minulosti jej ohrožoval sběr vajec (např. v roce 1953 bylo tučňákům brýlovým ukradeno 12 000 vajíček), jež byly kulináři považovány za pochoutku. Dalšími ohrožujícími faktory jsou znečištění oceánů, nadměrný lov ryb a v současnosti také nedostatek přirozených hnízdních ploch, na nichž by se tučňáci mohli nerušeně rozmnožovat a starat se o potomstvo. Jediný tučňák brýlový zkonzumuje za den až 540 gramů potravy (sardinky, ančovičky, sépie, malí korýši), v období krmení mláďat však i 1 kilogram. Může se vydat na lovecké výpravy až 20 kilometrů od pobřeží a potopit se do hloubky 25 metrů; rekordně pak do hloubky 130 metrů.
České pojmenování: tučňák žlutooký,
vědecký název: Megadyptes antipodes,
velikost: výška 62 až 79 centimetrů, hmotnost 3 až 8,5 kilogramu,
výskyt: Jižní ostrov Nového Zélandu, Stewartův ostrov, Aucklandovy ostrovy a Campbellovy ostrovy.
Jediný žijící zástupce rodu Megadyptes; tím druhým byl tučňák Waitaha (Megadyptes waitaha), vyhubený mezi lety 1300 až 1500 našeho letopočtu. Tučňák žlutooký je rybožravec, pochutnávající si například na písečnících novozélandských (Parapercis colias). 90 % jeho jídelníčku tvoří ryby, zbytek hlavonožci. V Červeném seznamu IUCN je klasifikován jako ohrožený; v roce 2019 zbývalo pouhých 265 rozmnožujících se párů. V roce 2004 byla mláďata tučňáků žlutorookých na poloostrově Otago zabíjena neznámou nemocí, pravděpodobně způsobenou bakterií rodu Corynebacterium, jež u lidí způsobuje záškrt. Ve volné přírodě se tento druh dožívá až 20 let. Samci žijí většinou déle než samice, a jsou také těžší. Pozoruhodné je, že tučňák žlutooký nevydává téměř žádné zvuky, tedy kromě ostrého hýkání u hnízda. Je nejblíže příbuzný tučňákům rodu Eudyptes, z jejich vývojové linie se však jeho předchůdci odtrhli před 15 miliony let.
Druhá část projektu Tučňáci: Ptáci, kteří chtěli být rybami vyjde ve středu 25. listopadu!
Žádné komentáře:
Okomentovat