pátek 30. listopadu 2018

Divoká Kolumbie s Nigelem Marvenem-Delfínovci amazonští

Delfínovci amazonští. Tentokrát Nigel prozkoumává zatopenou část amazonského pralesa na jihu Kolumbie. Zde jej čeká setkání s jedním z jeho oblíbených amazonských zvířat: delfínovcem amazonským, překrásným sladkovodním kytovcem s narůžovělou kůží. Není nic lepšího, než je během pozdního odpoledne pozorovat, jak si ve vodě hrají...

Krátká ukázka ze druhé epizody čtyřdílného seriálu Divoká Kolumbie s Nigelem Marvenem (Wild Colombia with Nigel Marven), který pro stanici Eden Channel v roce 2012 vyrobila tehdejší Nigelova společnost Image Impact Ltd.

Obrázek týdne 30. 11. 2018

Je to neuvěřitelné, ale listopad se nachýlil ke svému konci. S přicházejícím prosincem se již začínáme těšit na Vánoce, a možná se v Obrázcích týdne objeví nějaké ty mrazivé obrázky s dinosaury z pólů. Anebo také ne, záleží na tom, který z těch obrázků, na něž během týdne natrefím, se mi líbí nejvíce... Zapomeňme ještě na chvilku na zimu a vraťme se do teplé Afriky 19. století. Tento nádherný obrázek nakreslil americký litograf Louis Prang roku 1898.


Popisek obrázku: Na kraji pouště narazila skupinka gazel na skutečně smrtelně nebezpečného tvora. Prudce jedovatá kobra egyptská, též Naja haje, zvedá přední třetinu těla ze země, otevírá tlamu a syčí. Je připravena se bránit, ale gazely pro ni nepředstavují nebezpečí. Jen vibrace způsobené dopady jejich kopýtek kobru trochu zneklidňují. Kobra to ví, přesto raději počká, než gazely zmizí z jejích očí. Pak se asi bude dál vyhřívat na sluníčku...

Kdo ví, třeba se Prangovy obrázky v této rubrice ještě v budoucnu objeví... Samozřejmě nadále pokračuje Týden s Nigelem Marvenem; dnes odpoledne čekejte další video, a o víkendu ještě další dvě. Kromě toho však v sobotu budou pokračovat Lovci kryptidů, jak jsem slíbil. Navíc na neděli mám naplánový článek o jednom z Nigelových dokumentů...

čtvrtek 29. listopadu 2018

Nespoutaná Čína s Nigelem Marvenem-Setkání s kobrou monoklovou

Setkání s kobrou monoklovou. Na začátku svého dobrodružství v provincii Jün-nan, jež je čínským královstvím zvířat, se Nigel vydal z města Dali do rezervace Wuliangshan. Zajímali ho především tamní plazi a obojživelníci. Tím potenciálně nejnebezpečnějším a zřejmě také nejkrásnějším, se kterým se setkal, byla kobra monoklová. Zde se Nigel nejprve setkává s nádhernými asijskými papoušky, a pak náhle uprostřed lesa nachází kobru, rozvalenou na sluníčku, vyhřívající se. Tento had má jed který je kombinací neurotoxinů a cytotoxinů. V minulosti byly kobry v Číně ohroženy, neboť lidé věřili, že smícháním jejich krve s vínem docílí lepšího zraku. To není pravda, a dnes už tomu snad věří jen málokterý Číňan.

Legendární scéna z prvního segmentu první epizody šestidílného seriálu Nespoutaná Čína s Nigelem Marvenem (Untamed China with Nigel Marven), který v roce 2011 vyrobila Nigelova tehdejší společnost Image Impact Ltd pro Animal Planet.

středa 28. listopadu 2018

Dobrodružství s jaguáry-Hroznýš královský

Hroznýš královský. Na svém dobrodružství v Pantanalu na podzim 2007 se Nigel setkal s mnoha zajímavými zvířaty; chytal kajmany a anakondy, plaval s vydrami obrovskými, ale hlavně pátral po jaguárech, pro něž je Pantanal posledním "horkým místem". Na své čtyřtýdenní cestě po Pantanalu se však setkal i s tlupou malp kapucínských, velice ingenteligentních opic. Při natáčení začaly malpy zničehonic panikařit a vydávat alarmující zvuky. Nigel měl možnost přiblížit se k hroznýši královskému, hadu, který může při délce až 4 metrů klidně zabít a pozřít malou malpu. Vzhledem ke svým předchozím hadím setkáním v Pantanalu, včetně slavného kousnutí od mírně jedovaté užovky obrovské, se výjimečně hroznýše nepokusil chytit. Zde tedy vidíme tohoto přenádherného hada, jak šplhá po hladké kůře stromu.

Ukázka ze čtvrté epizody šestidílného seriálu Dobrodružství s jaguáry (Jaguar Adventure with Nigel Marven) z roku 2008, který vyrobila společnost Tigress Productions a který se vysílal na kanálech Channel Five a Nat Geo Wild.

úterý 27. listopadu 2018

Lidské smysly-Tváří v tvář kobře

Tváří v tvář kobře. Ve známé scéně z dokumentu o lidských smyslech se Nigel přiblíží ke kobře kapské. Tento obyvatel jihoafrické buše má jed, který dokáže zabít v několika desítkách minut. Chce-li se Nigel k hadovi přiblížit, musí spoléhat na jedno: na omezený hadí zrak. Pokud se totiž objekt před kobrou nepohybuje, světločivné buňky v jejích očích se unaví. Jinak řečeno, had nevidí nepohybující se objekty. Ale jakýkoliv prudký pohyb pak v hadovi vzbudí okamžitou reakci!

Klip z třetí epizody Zrak a hmat (Touch and Vision) z dokumentu Lidské smysly (Human Senses) od BBC z roku 2003. Jde o jediný Nigelův dokument, který se jen okrajově týká zvířat a mnohem více se zabývá lidskou biologií.

pondělí 26. listopadu 2018

Lovec upírů s Nigelem Marvenem-Hroší pijavice

Hroší pijavice. Zoolog a dobrodruh Nigel Marven navštívil Kamerun, kde se hodlá setkat s jednou z nejspecializovanějších pijavic na světě. Tito tvorové jej vždy fascinovali, ale žádný z nich není tak podivný, jako pijavice, která žije pouze na hroší kůži. Jeho průvodce jej zavedl do teritoria jednoho velkého hrocha, zvířete, které v Africe ročně zabije více lidí než kterékoliv jiné, a o kterém si dříve lidé mysleli, že potí krev. Zde Nigel žádnou pijavici nespatří, ale naštěstí existuje jeden mírný, lidmi vychovaný hroch, na jehož kůži Nigel jistě nějakou z těch pijavic najde. Tyto pijavice jsou velice bizarní; rozmnožují se pouze v hroším konečníku a způsobují svým hostitelům nepříjemnou bolest.

Ukázka z dokumentu Lovec upírů s Nigelem Marvenem (The Vampire Hunter with Nigel Marven, nebo též Bloodsuckers), který se poprvé v roce 2000 vysílal na Discovery Channel o Halloweenu.

neděle 25. listopadu 2018

Týden s Nigelem Marvenem

Můj oblíbený televizní průvodce přírodou Nigel Marven oslaví v úterý 27. listopadu 2018 své 58. narozeniny. Již několikrát jsem mu i prostřednictvím svého blogu k narozeninám popřál, ale tentokrát jsem se rozhodl přijít s něčím jiným. Od zítřka, tedy od 26. listopadu, bude na mém blogu projekt s názvem Týden s Nigelem Marvenem. Program bude následující: každý den přibude na mém blogu jeden klip z některého z jeho dokumentů, přičemž se pokusím pokrýt oněch 19 let, během kterých působil jako moderátor před kamerou. Všechny klipy jsem z dokumentů vystříhal sám, některé jsou tedy kratší, jiné zase delší, ale všechny jsou to mé oblíbené scény z Nigelových dokumentů. Jako první zítra přibude klip z dokumentu The Vampire Hunter (známého také jako Bloodsuckers) z roku 2000 - to je nejstarší z Nigelových dokumentů, které mám nahrané. Posledním klipem, který zveřejním v neděli 2. prosince, bude ukázka z Nigelova zatím nejnovějšího dokumentu, Divoké Filipíny (Wild Philippines). Vybrat pouze sedm klipů nebylo zas tak jednoduché, ale myslím, že jsem vybral zajímavé scény i pro Vás, kteří jste neviděli všechny Nigelovy dokumenty nebo nejste zrovna tak dobře seznámeni se stylem natáčení jeho filmů atd. Jde-li o další články, Obrázek týdne a Lovci kryptidů jistě příští týden budou, takže tak trochu zasáhnou do Týdne s Nigelem Marvenem, ale to snad nevadí... Doufám tedy, že se Vám tento malý týdenní projekt bude líbit. Tak sem tedy nezapomeňte každý den přijít pro nový klip z nějakého toho Nigelova dokumentu.





sobota 24. listopadu 2018

Lovci kryptidů 3: Ráj neodinosaurů (2/4)

V minulé části se Pierre, Akihiko, Fahad, Kate, Ewet a Sabine vypravili na hranici Brazílie a Venezuely, kde se do výše 1047 metrů tyčí stolová hora Kurupira. V jejím okolí byly v nedávném době zaznamenáni zvláštní živočichové, a Pierre, který je nyní vůdcem týmu Lovců kryptidů v paralelní dimenzi, je přesvědčen, že jde o přeživší dinosaury. Akihiko již v noci spatřil jakéhosi ještěra. Dalšího dne se tým dal do lezení na horu. Jenže netuší, že je sleduje jeden jistý "přízrak", kterého Akihiko v noci též letmo zahlédl...

LOVCI KRYPTIDŮ 3: RÁJ NEODINOSAURŮ, ČÁST DRUHÁ:
Nikdo z nich nebyl dobrým horolezcem. Zase došlo ke stěžování si na nedostatek výzbroje. Akihiko opět vzpomínal na Cryptid Swift, s jehož pomocí by se Lovci kryptidů jednoduše přemístili na vrchol hory. Nikdo na jeho slova nereagoval. Situace se zhoršovala. Kameny se jim drolily pod rukama. Vylézt na Kurupiru bylo takřka nemožné. Pierre byl nejvýše, Ewet byl kousek pod ním. Měl ho jaksi jistit, ale kdyby Pierre spadl, odnesli by to tam dole oba. Nezdolali ani čtvrtinu hory, a už bylo odpoledne. Kate si kolem třetí hodiny povšimla skalního výstupku, přemístit se na něj trvalo dalších patnáct minut. Ale stálo to za to. Šest dobrodruhů si konečně odpočinulo. Celí zpocení se natlačili k sobě, na výstupku totiž nebylo moc místa, a dali si pár sušenek s čajem. "Je to drsné," řekl Pierre, "a nechci naléhat, ale měli bychom pohnout. V tropech většinou padá tma ve chvíli. Slunce zapadá, a najednou, aniž bys to čekal, je pryč, a je tma. Lopotíme se nahoru celý den a zatím jsme se skoro nikam nedostali." "Zajímalo by mě, co vydávalo ty zvuky, které jsme ráno slyšeli. Byly tak silné a dunivé. Tam nahoře musí být něco velkého," zamyslela se Kate. "Právě to je důvod, proč musíme pohnout. Máme jen pár dnů. No tak, lidi, na nohy, protáhněte se, a lezem," odpověděl Pierre. Bez jediného slova se zase dali do práce. Byli tak zabráni do zdolávání hory, že si nevšimli mnohem lepšího lezce, který se na ně díval z výšky dvě stě metrů nad nimi. Jeho průzračné, chytré oči studovaly každý jejich pohyb, každé jejich slovo. Jemnýma ručkama se ten tvor držel drobných skalních výstupků. Když hrozilo, že by jej někdo z týmu zahlédl, ztratil se někde ve výšinách. Ke konci dne překvapivě nezbývalo mnoho, a Lovci kryptidů už byli takřka nahoře. Se zapadajícím sluncem se Pierre jako první dotkl vrcholku Kurupiry. Spolu s Ewetem pak po laně vytáhli nahoru ostatní.

Vrcholek hory, tedy alespoň tento její díl, byl porostlý hustým lesem. "No nazdar, co se tam asi skrývá?" pousmál se Fahad a jako první vstoupil do lesa. Ostatní členové týmu ze sebe zatím shazovali těžké vybavení. "Sakra, tohle je naposled, cos mě přiměl někam vylézt," řekla rozzlobená Sabine a práskla se svou přilbou o zem. "No tak, Sabine, je to v pohodě," uklidňoval ji Pierre. "Nic není v pohodě, brácho! Potřebuju sprchu," odpověděla mu. Akihiko se začal nahlas smát. "Nesmíte být taková slečinka," poznamenal. Sabine k němu přišla a chystala se mu dát ránu do ramene. Jenže Akihiko včas chytil její ruku. V očích Sabine se zaleskla ještě větší zloba. "Mám rychlé reflexy a jsem na tohle zvyklý," řekl drsným hlasem Akihiko a pak její ruku pustil. "Hej, lidi" ozvalo se z lesa, "něco jsem našel!!!" Ve chvíli byli u Fahada. Stál na jakési stezce. Ano, byla tu vyšlapaná cestička. A byla doslova zamořena všemožnými stopami. "To je neuvěřitelné, oni... Jak to bylo v jednom filmu s dinosaury, panebože, jsou tady," usmíval se Pierre. Všechno to vyčerpání, všechna ta únava, to vše bylo pryč. Zcela nadšeni ze svého objevu se vydali hlouběji do lesa. První objev na sebe nenechal dlouho čekat. Ewet omylem stoupl na křehký, prohnilý klacek, který se zlomil. Z křoví jen pět metrů od Sabine, která byla již zcela v klidu, náhle vyletěl dvounohý tvor. Byl šupinatý, měl skoro kulatou hlavičku, jež byla zakončena roztomilým zobákem, a také tuhý ocas. "Nějaký ornitopod!!!" nadchnul se Pierre. Shodil ze sebe batoh a utíkal za zvířetem, jež se ztratilo ve vegetaci. Fahad jej následoval. Oba se hnali za rychle utíkajícím dinosaurem, ale než jej stačili dohnat a vyfotografovat, ztratil se v úzké noře, umístěné před mohutným kmenem nějakého sekvoji podobného stromu. "Musím za ním. Prostě musím," řekl skoro až panicky Pierre a vrhl se do jámy. Ale hned nato z ní vyletěl s řevem. "Kousl mě! Do Prčic, kousl mě!!!" řval na celé kolo a mnul si zkrvavený ukazováček na levé ruce. "Vidíš, nemáš strkat nos, kam nepatří," smál se Fahad. Na místě nálezu ornitopoda pak Pierrovi ránu ošetřili... Brzy se však začalo stmívat. Pochod lesem se zdál být nekonečný, a kromě malého ornitopoda se už nesetkali s žádným dalším zvířetem. Navíc bylo třeba najít místo pro tábor. Až za pořádné tmy narazili na břeh jezera. Zde si postavili své stany. Nevěděli však, že v noci je bude čekat něco děsivého...


Kate si jaksi nemohla zvyknout na tu strašnou humiditu. Bylo tu tak vlhko. Měla pocit, že se její stan proměnil v saunu. Pět minut po půlnoci jej opustila. Všimla si, že oheň ve středu tábora již dohasíná. Popadla tedy pár větviček a přihodila je do ohně. A v tom, zrovna když plameny zašlehaly, mihl se mezi keři jakýsi ocas. Pořádně velký ocas! Kate neměla baterku, tak tedy vzala do ruky zapálený klacek. Ve světle plamenu se z keře pomalu vynořila hlava jako z hororu. Hleděl na ni veliký plaz s výstupkem na čenichu. Vypadal jako Ceratosaurus nasicornis, masožravý dinosaurus z Jury Severní Ameriky. Měl však nad očima ne dva, ale čtyři páry "rohů", a na hlavě měl výraznou, zelenočervenou pernatou chocholku. Zavrčel. Kate začala ustupovat. Dinosaur opět zavrčel. To už ze stanu vylezl Akihiko. "Tak to není dobrý," zašeptal si pro sebe. Kate ani nevnímala, že je Akihiko přímo za ní. Strašně se polekala, když na něj zády narazila. Zavřískala strachem. Právě na to predátor čekal. Na to, aby uhnula pohledem. Vrhl se vpřed. Akihiko pohotově popadl Kate, a hodil ji do pichlavého křoví, načež se sám jen taktak vyhnul masožravovcým otevřeným čelistem, proklouzl mezi jeho nohama, a dal se na útěk. Přitom popadl zapálenou louč. Šlehl jím zvíře po ocasu. Překvapený predátor se otočil. Šlápl přitom na lanko Sabinina stanu, a tak jej strhl. V těch chvílích už ze stanu vylézal Pierre. Nemohl uvěřit vlastním očím. Opravdový neodinosaurus, a byl přímo před ním! Pořídil hned čtyři fotografie. Blesk upoutal "neoceratosaurovu" pozornost. Už se nezajímal o zapáleným klackem mávajícího Akihika. Šel po Pierrovi. Ten pořídil ještě další dvě fotografie. Pak si uvědomil, že mu hrozí velké nebezpečí, a tak začal utíkat. Zakopl však, padl těžce na břicho, fotoaparát ztratil někde mezi keři, a pak náhle ucítil ohavný dech svého pronásledovatele. Chystal se zakousnout se do Pierrových zad. Avšak dvě rány z pistole dinosaura zastavily. Na Pierrovu hlavu dopadly dva kápance krve ze dvou ran na "neoceratosaurově" krku. Zvíře se otočilo na Fahada, stojícího opodál. Znovu vystřelil z pistole. Tentokrát to dinosaur schytal do levé přední končetiny. Celý překvapený tím, jak mu ti dvounozí tvorové dokázali ublížit, utekl. Někde při břehu jezera se rychlostí blesku vrátil zpátky do pralesa. "Tohle bylo hrozný," řekla Sabine. Byla první, kdo promluvil. "Nemáte tu někdo sáček na zvracení? Je mi špatně," ozvala se Kate, vylézající z křovin a vytahující si z ramene dlouhý trn. "Co mám teprv říkat já. Já cítil jeho dech. Každý ví, že nemám rád mršiny. Hlavně když se rozkládají v něčí zubech. Ble," řekl na to Pierre. Potom do zkumavky přemístil ty kapky "neoceratosaurovy" krve. "Sice jsou smíšené s mým potem, ale komu to vadí. Aspoň něco máme," smál se. Pak si vzpomněl na svůj fotoaparát. Všichni jej přemlouvali, aby se vrátil do stanu a dospal se, ale Pierre neposlouchal. Chtěl svůj fotoaparát. Avšak v okolí tábora jej nemohl najít!

Spal jen pár hodin. V šest ráno se opět dal do jeho hledání. Ani v denním světle jej však nedokázal objevit. A pak, kolem půl sedmé, zrovna když se vzduch začal oteplovat a mohutný oblak mlhy nad jezerem začal stoupat a ztrácet se, uviděl Pierre sadu podivných stop. Položil ruku na svá ústa, tak moc byl překvapen. Viděl lidské stopy. Soudě podle jejich velikosti snad muselo jít... Právě to lámalo Pierrovi hlavu. Muselo jít o nějakou drobnou dívku. Kate ani Sabine tak malé nožky neměly, natožpak mužská část týmu. A kdo z nich by zde chodil bosý? Ale proč vedly do tábora? To nedávalo smysl. Pierre se vydal po stopách toho obdivuhodného tvora, ať měl být čímkoliv. Začínal mít pocit, že právě ta lidská bytost mohla ukrást jeho fotoaparát. Jenže stopy, po kterých šel, jej brzy zavedly opět do tábora. A to po půlhodinové štrece vlhkým pralesem. "Kdyby tu tak byl Jack," pomyslel si Pierre. Zatímco zbytek týmu vařil nad ohněm polévku, a všichni si povídali o minulé noci s "neoceratosaurem", Pierre mlčky chodil v kruzích. Hleděl na ty stopy a snažil se odhalit jejich tajemství. Teprve v půl osmé zahlédl v koruně stromu nějaký pohyb. Nevěřil vlastním očím. Mezi korunami stromu se pohyboval... Člověk?! S naprosto bledou kůží! Brzy zmizel v listoví. Pierre se hnal za ním. "Co jsi zač?" zašeptal si pro sebe Pierre. Opět na toho tvora narazil o pět minut později. Seděl na větvi stromu, ničeho si nevšímal, a hrál si s Pierrovým fotoaparátem. Vlastně to nebyl on, ale ona. Bledá blondýnka lehce oděná v listí s těma nejpodivnějšíma nohama, jaké kdy někdo mohl vidět. Byly totiž úplně obrácené; její chodidla byla obrácena o 180°, takže nesměřovala dopředu ani dozadu. Pierre chvíli nevěděl, co má dělat. Byl schovaný v křoví, měl v ruce pistoli, mohl by ji zastřelit. Ale nechtěl. Pomalu tedy z křovin vystoupil. "Hej, to je moje kamera," řekl klidným hlasem. Lesní dívka se ho příšerně polekala, vyhoupla se na liánu asi o dva metry výš a pak se ztratila v listoví s elegancí gibona. A byla pryč... Tak to byl ten tvor, kterého Akihiko poprvé uviděl v předcházející noc. To byl ten tvor, který je sledoval při výstupu na Kurupiru. Ale byl to vlastně člověk? A co v tomto světě plném podivných šupinatých monster dělá?

Co vše se Lovcům kryptidů na stolové hoře přihodí? S jakými dalšími nebezpečnými tvory se setkají? Vyváznout odsud všichni živí? A co je zač ta lesní dívka s chodidly otočenými tak, že svými stopami dokáže každého zmást? To se dozvíte v příští části, která vyjde nejspíše v sobotu příštího týdne...

pátek 23. listopadu 2018

Obrázek týdne 23. 11. 2018

Je čas na další Obrázek týdne. Tentokrát se přesuneme do období Permu za jedním velice zajímavým, a musím přiznat, že i mým oblíbeným pravěkým obojživelníkem...

Popisek k obrázku: Pangaea před 280 miliony let. Dva velcí, metr a půl dlouzí obojživelníci rodu Eryops si užívají zaslouženého klidu na břehu jezera. Šumění padající vody, která kropí nízké přesličky, působí velice klidně. Toto je pár Eryopsů, který tráví čas se svými mláďaty. Tři z nich si právě hrají ve vodě. Život těchto obojživelníků se může zdát nudným, ale ve skutečnosti je pln dramat - chvíle, kdy je klid, jsou vzácné.

Autorem obrázku je paleoartistka Karen Carr. Už v roce 2013 jsem do Obrázků týdne zařadil několik z jejích přenádherných výtvorů. Jinak o víkendu bude pokračovat expedice Lovců kryptidů na stolovou horu Kurupira ve druhé ze čtyřech částí kapitoly Ráj neodinosaurů...

čtvrtek 22. listopadu 2018

Macrocollum - Nově nalezený brazilský sauropodomorf

Vědci popsali nový druh sauropodomorfa, pravděpodobně jakéhosi raného sauropoda, jehož fosilie byly nalezeny na území brazilského státu Rio Grande do Sul. Biolog Rodrigo Müller a jeho tým pojmenovali dinosaura Macrocollum itaquii, přičemž Macrocollum znamená v latině "velký krk". Celkem byly objeveny tři exempláře různého stupně zachovalosti. Tři kostry se nacházely v pěti tunách horniny. Muselo trvat dlouho, než z ní byly vysvobozeny a poprvé po 225 milionech let spatřily světlo světa. Tehdy, před 225 miliony let, byla samozřejmě Jižní Amerika součástí Pangaey, obrovského superkontinentu, ve který se už v Permu spojily všechny světové kontinenty, a který se na konci Triasu rozpadl. Šlo samozřejmě o býložravce. Podobně jako někteří prosauropodi měl i Macrocollum docela dlouhý krk, který mu umožňoval dosáhnout na větve stromů - živil se vysoko rostoucí vegetací. Nebyl však zase tak moc velký; přece jen na výšku měřil pouhého 1,5 metru, a na délku měl asi tak 3,6 metru... Tři kostry patřily třem jedincům, kteří zcela jistě zahynuli společně. A to pravděpodobně při nějaké katastrofě, při sesunu půdy, případně při bouři... Nebo také kostry zvířat, která nezahynula společně, k sobě donesl proud řeky - i to je možné. Každopádně zde máme nový druh dinosaura. Které další asi ještě budou do konce roku popsány?

středa 21. listopadu 2018

Albert Oppel


Německý paleontolog Carl Albert Oppel se narodil 19. prosince 1831 v Hohenheimu v historickém Württembersku. Studoval na Univerzitě Tübingen, kde získal Ph.D. roku 1853. Výsledky jeho doktorské práce pak byly uvedeny v díle nazvaném Die Juraformation Englands, Frankreichs und des südwestlichen Deutschlands v letech 1856 až 1858. Jak název díla napovídá, zabýval se jurskými formacemi Anglie, Francie a jihozápadního Německa, načež nastoupil do Paleontologického muzea v Mnichově a tam pracoval jako muzejní asistent. V roce 1860 se stal profesorem paleontologie na Univerzitě v Mnichově a rok nato pak začal spravovat paleontologickou sbírku... Oppelovým zájmem byla Jura. Zabýval se jurskými fosiliemi a zasloužil se o definování stupně tith, který byl před 152,1 až 140 miliony let. Další velkou Oppelovou zásluhou bylo užívání vůdčích fosilií - je považován za zakladatele této metody. Jak víme, vůdčí fosilie je fosilií, která je typická pro určitý horizont či horizonty usazených hornin, díky čemuž lze pak určit stáří oné geologické vrstvy... Albert Oppel se bohužel příliš vysokého věku nedožil; zemřel ve věku 34 let dne 23. prosince 1865. Na jeho počest byl pojmenována asymetrická struktura Dorsum Oppel na Měsíci. Schweigertem a Garassinem roku 2003 popsaná pravěká kreveta Albertoppelia také nese Oppelovo jméno.

úterý 20. listopadu 2018

Salopella

Salopella byl rod rod primitivní rostliny z třídy Horneophytopsida. Žil v období pozdního Siluru až raného Devonu. Mnoho drobných fosilií této vzrůstově malé suchozemské rostliny, jedné z prvních vůbec, bylo nalezeno v čínské provincii Sin-ťiang, ve Walesu, Brazílii a také v Austrálii. Většina nalezených pozůstatků se skládá pouze z fragmentů rostliny, nicméně australské fosilie jsou poměrně dobře zachovalé a snad jako jediné poskytují paleobotanikům dobrý obrázek toho, jak Salopella vlastně vypadala. Salopella se trochu podobala dalším raným rostlinám jako byly Cooksonia, Tarrantia či Uskiella, a to především tvarem sporangií. Je známo celkem šest druhů Salopelly, přičemž typovým druhem je S. xinjiangensis ze Sin-ťiangu, který byl popsán v roce 1983.
Popisek Salopelly můžete najít na anglické Wikipedii.

Příště Taxus masonii!

pondělí 19. listopadu 2018

Entelognathus

Entelognathus primordialis ("pravěká kompletní čelist") byl pancířnatec (zástupce třídy Placodermi), který žil v epoše pozdního Ludlow v období Siluru před 419 miliony let. Je znám pouze z fosilií, které byly nalezeny poblíž čínské městské prefektury Čchü-ťing, ležící v jihočínské provinci Jün-nan. E. primordialis, jediný známý druh rodu Entelognathus, byl popsán teprve v roce 2013, poté co byl o něco dříve nalezen paleontologem Min Zhu a jeho týmem z Institutu paleontologie obratlovců a paleoantropologie v Pekingu. Holotyp byl nalezen v jezerní oblasti Xiaoxiang poblíž již zmíněné prefektury Čchu-ťing. Zhu také zhotovil popis zvířete. Entelognathus byl pancířnatec dorůstající délky pouze asi 20 centimetrů. Byl to tedy drobek v porovnání s největším pancířnatcem vůbec, devonským šestimetrovým gigantem Dunkleosteem. Zkamenělina Entelognatha je dlouhá jen 11 centimetrů, ale není kompletní. Co však kompletní je, a co také vysloužilo této "rybě" její jméno, je čelist. Ačkoliv vypadá jako pancířnatec a s největší pravděpodobností také pancířnatcem je, vykazuje Entelognathus znaky pozdějších ryb a také tetrapodů, a to právě svými čelistmi. Entelognathus je nositelem nejstarší dosud známé moderní čelistní struktury ze všech obratlovců. Jak někteří uvedli, jde o nejstaršího tvora, který měl tvář. S velkou pravděpodobností to byl masožravec, živící se menšími vodními živočichy.
Popisek Entelognatha najdete třeba na webu Prehistoric Wildlife.

Příště Neopteroplax!

neděle 18. listopadu 2018

Vyhynulé žraločí řády: Cladoselachiformes

Přece jen již pár týdnů uběhlo od doby, kdy jsem napsal první část projektu Vyhynulé žraločí řády. Ta se zaměřila na hybodonty. Stále jsou tu ale ještě tři řády, které jsem nepopsal, a tak se k tomuto projektu vracím... Tato část se zaměří na řád Cladoselachiformes.

VYHYNULÉ ŽRALOČÍ ŘÁDY

CLADOSELACHIFORMES


Nejstarší známí zástupci řádu Cladoselachiformes se objevují ve fosilním záznamu již v pozdním Devonu, v období velkých změn ve světě obratlovců. Tehdy se objevili první čtyřnožci, kteří vystoupili z vody na suchou zem. Avšak tito žraloci, jejich tvar těla se samozřejmě příliš nelišil od těch dnešních, byli jejich nepřáteli kdykoliv, kdy se tito obojživelníci museli vrátit zpět do vody. Cladoselachiformes je řádem, který na naší planetě moc dlouho nevydržel. Neznáme žádné zástupce z období Permu, v druhohorách pak už tito žraloci zřejmě vůbec nežili. Všechny nalezené rody a jejich druhy pocházejí z přelomu devonského a karbonského období. Ti geologicky nejmladší skutečně žili v raném Karbonu. Z jakého důvodu jejich vývojová linie vymřela, to nevíme.

Řád Cladoselachiformes zahrnuje jedinou čeleď, a to Cladoselachidae. Do té patří celkem 9 rodů žraloků. Čeleď samotná byla popsána Deanem roku 1894. Typickým znakem těchto paryb byl prodloužený trup. Byli také vybaveni dvěma dorsálními, tedy zádovými ploutvemi. Z každé z nich vystupoval trn, jehož funkce je neznámá. V závislosti na rodu měli 5 až 7 žaberních štěrbin. Většina těchto žraloků nedorůstala velkých rozměrů, například takový Cladoselache byl "jen" 1,8 metru dlouhý. Jeho délka se tedy rovnala výšce dospělého člověka, ale přece jen v pravěkých oceánech žili mnohem větší žraloci. I někteří z jeho současníků byli pravděpodobně mnohem větší.


Cladoselache
Čeleď Cladoselachidae
Prvním znakem, kterým se Cladoselache jasně liší od moderních žraloků, je takřka zakulacený čenich. Vůbec nebyl špičatý jako u dnešních žraloků, a možná i díky tomu vypadala tato paryba jaksi "neškodně". Je znám především z clevelandských břidlic z Ohia. Cladoselache žil v pozdním Devonu, jak již bylo zmíněno, dorůstal délky 1,8 metru, a nebyl tedy největším predátorem devonských moří - kupříkladu pancířnatec Dunkleosteus dorůstající více než pětimetrové délky pro něj mohl představovat potenciální nebezpečí. Cladoselache se sice mohl ocitnout na jeho jídelníčku, ale zřejmě k tomu často nedocházelo. Šlo o žraloka velice rychlého, byl něčím jako dnešní žralok mako, jen v bizarním prostředí devonských moří a oceánů. Z clevelandských břidlic známe i obrysy měkkých částí jeho těla, díky čemuž je tento žralok nejlépe známým a nejlépe prostudovaným zástupcem řádu Cladoselachiformes. Uchovaly se dokonce i stopy ledvin, svalů a kůže. Ta byla takřka zbavena plakoidních šupin; tímto znakem se Cladoselache také lišil od svých současných příbuzných. Šupiny však obklopovaly oči, nacházely se i na tlamě a na okrajích ploutví. Ostny, vycházející ze dvou hřbetních ploutví, byly tvořeny zubovinou. Tento rychlý zabiják lovil především malé bezčelistnatce a také první kostnaté ryby, které se ve fosilním záznamu objevují právě v Devonu.

Cladodus
Čeleď Cladoselachidae
Již podstatně méně známý, ale druhově bohatě zastoupený rod. Je známo dohromady 13 druhů. Všechny byly popsány v podstatě pouze na základě nalezených zubů. Žraločí kostra je chrupavčitá a pochopitelně nefosilizuje, proto jsou žraločí zuby často jediným materiálem, podle něhož lze druh popsat. Zuby Cladoda byly nalezeny v Arkansasu ve Spojených státech amerických, v osadě Barkip ve Skotsku a také v jihočínské provincii Jün-nan. Jediným pozůstatkem, který není zubem, je otisk hlavy s mozkovnou v hornině - patří druhu Cladodus elegans, který byl nalezen ve skotských horninách Clackmannan Group. Tento primitivní žralok, lovec ryb, žil v Karbonu.


Zbývají ještě dva řády, o kterých se pokusím napsat články v dohledné době...

sobota 17. listopadu 2018

Lovci kryptidů 3: Ráj neodinosaurů (1/4)

Lovci kryptidů jsou rozdělení. Dvě strany se mezi sebou nepohodly, a proto se tým, který jsme znali, rozpadl. V minulé kapitole jsme se přidali k Jackovi, Rogerovi, Pauline a agentce Kentové v původní dimenzi. Ve městě Point Pleasant se snažili vyřešit záhadu jménem Mothman... V této kapitole se přesuneme do paralelní dimenze, do které z našeho světa utekli Pierre, Akihiko, Fahad, Ewet, Kate, a ve které také žije Pierrova sestra Sabine. Chtějí jediné: hledat v této paralelní dimenzi kryptidy tak, jako na samém začátku ságy Lovců kryptidů. Zde je popsána jejich první společná výprava...

LOVCI KRYPTIDŮ 3: RÁJ NEODINOSAURŮ, ČÁST PRVNÍ:
Slunce ozařovalo překrásný japonský palác. Před ním se nacházela terasa, a pod ní ještě jedna, ke které vedlo snad tisíc schodů odněkud zezdola, od břehu líně tekoucí řeky. Shora vypadala, jako by byla temně modrá. Na spodní, široké terase se nacházelo padesát stolů. Seděla u nich spousta Japonců a poklidně si spolu povídali. Mezi nimi seděl i Akihiko. Byl tu teď chvíli sám. Stále nedokázal uvěřit tomu, co zažíval. Po chvíli k němu přišel starý Japonec. "Co se děje, synu? Před chvílí jsi s námi mluvil, a teď sis sedl takhle opodál," řekl. Akihiko se usmál. "Nic se neděje, tati," odpověděl. Při vyslovení posledního slova jej však zamrazilo. Mluvil se svým otcem! V původní dimenzi zemřel jeho otec, když mu bylo dvanáct. A stejně matka, a oba bratři. Akihiko zůstal sám, stal se z něj zuřivec hledající spravedlnost. Mnohdy jí docílil pouze násilím. Nedokázal uvěřit tomu, že to všechno bylo pryč. Alespoň nyní. Vstal a svého otce objal. "Huh, ty bys dokázal jednoho rozdrtit," zasmál se jeho otec, "sestra tvé matky, tedy tvá teta, by tě chtěla vidět. Přece jenom ses tu neukázal už dva roky." Akihiko chtěl zakroutit hlavou, ale neudělal to. Vždyť on svou tetu nikdy neviděl. Tady v paralelní dimenzi nikdy nedošlo k těm věcem, které se staly v té původní. Teď se Akihikova mysl, s pamětí toho všeho, co se stalo v jeho domovině, nacházela v těle jeho dvojníka, zcela identického, ale toho, který nic z toho nezažil. Pořád měl pocit, že to byl sen. Všichni ti členové rodiny a přátelé, kteří zde žili. Poprvé v životě měl pocit, že není sám, když ho Jack Owen zachránil ve sklepě Zhou Lenovy vily, načež se Akihiko přidal k Lovcům kryptidů. Tehdy se poprvé cítil jako člen jakési rodiny. A nyní měl ten pocit dvojnásob. Jeho pravá rodina zde stále existovala. A stejně tak byl členem nových Lovců kryptidů, se kterými si měl užít prapodivná dobrodružství, jejichž jediným cílem bylo najít nějaká ta tajemná zvířata... Přemýšlel, zda by měl svým rodičům říci, že nemá mysl toho Akihika, kterého zde znali, ale že je z trochu jiného světa, a proto je tak vyjevený, že je vidí a může s nimi mluvit. Nebyl na to však čas. Dostal SMS zprávu od Pierra. Že prý Lovci kryptidů finišují přípravy na první výpravu v této dimenzi. "To si nemůžu nechat ujít," řekl Akihiko svým rodičům poté, co jim o tom řekl. Ještě toho večera se ocitl na japonském letišti (v této dimenzi žádný super rychlý letoun Cryptid Swift!), vystál řadu a usedl na sedadlo v první třídě, načež se vydal zpět do Londýna...

Dalšího dne v poledne se už všichni noví Lovci kryptidů shromáždili v poradní místnosti. Seděli u dřevěného stolu a jeden po druhém si prohlíželi rozmazané fotografie podivných tvorů, kteří byli vyfotografováni všemožnými dobrodruhy, jež na ně narazili při svých cestách po pralesích Jižní Ameriky. "Všechny tyto fotografie pocházejí z okolí jednoho určitého místa," řekl Pierre, který se cítil být zde takovým vůdcem. Roztáhl obrovskou mapu amazonské části Brazílie. Ukázal prstem na jeden bod. "Zde je hranice mezi Venezuelou a Brazílií," okomentoval to, "a právě zde, přátelé, se do výše 1047 metrů nad mořem tyčí pravděpodobně nejzáhadnější hora na světě. Říká se jí Kurupira, a podle některých je domovem UFO, čemuž nevěřím, a podle jiných je domovem přežívajících dinosaurů." "Takže ty, stejně jako někteří kryptozoologové, věříš, že dinosauři mohli přežít na vrcholku nějaké hory? Nápad je to dobrý, ale... Nechce se mi věřit, že by Sir Arthur Conan Doyle měl pravdu. Jeho Ztracený svět byla čirá fikce, jakkoliv je ta kniha dobrá," zareagoval na to Fahad. "Kurupira je stolová hora," řekl Ewet, "zvířata, která tam nahoře žijí, byla od okolního světa izolována po desítky milionů let. Může to být pravda." "Jakou máme pravděpodobnost, že tam žijí dinosauři? Co když v téhle dimenzi nikdy neexistovali?" zamyslel se Fahad. "Blbost, existovali. Včera jsem byl v Londýnském muzeu. Víte, že místo Hope tam pořád mají Dippyho?" usmál se Pierre. "Podle tebe, Pierre, ta zvířata unikají ze stolové hory a žijí v pralese? Mohli bychom je tam najít?" zeptala se Sabine. Pierre byl nadšen z dotazu své sestry. Stále nedokázal uvěřit tomu, že s ní může mluvit, tak jako Akihiko mohl mluvit se svými jinde zemřelými rodiči. "Ano," odpověděl, "ale nejradši bych vyšplhal na tu horu a přesvědčil se, zda nežijí tam. Sem tam se možná nějaká ta příšerka objeví v pralese, to ano, a možná je způsob, jakým se ta zvířata z hory dostávají dolů do pralesa, ale nejvíc mě zajímá, co je tam nahoře." "Jdeme do toho," řekla Kate a ostatní zasouhlasili.

Expedice začala o tři dny později. K písčitému břehu přirazily čtyři čluny. Pierre, Akihiko, Fahad, Kate, Sabine a Ewet je opustili, Pierre se dohodl s jejich "hlavním dopravcem", aby pro ně přijel o čtyři dny později, a pak už se vydali do pralesa. Před nimi byla dlouhá štreka ke Kurupiře. Šest dobrodruhů postupovalo pomalu zarostlým deštným lesem. Po půl dni cesty už měli své modré a expediční košile úplně propocené. Těžké bágly, které nesli, pro ne však byli zátěží největší. "Řeknu ti, kámo," zašeptal Akihiko Fahadovi, když se oba s mačetami v rukou prosekávali spletí lián, "mít tu naše vybavení z naší, ehm, původní domoviny, byli bychom už tam. S Cryptidem Swiftem bychom přistáli na Kurupiře a..." "Á, sklapni, Akihiko," řekl zezadu zcela znavený, ale stále vnímající Pierre. "Ať si Jack dělá ve své realitě, co chce. My jsme Lovci kryptidů. Praví a nefalšovaní," řekl a zasmál se. "Nebuďte takové slečinky," řekla Sabine, která už Akihika s Fahadem předběhla. Praštila Akihika do ramene. Ten se zastavil. "Hej, nechceš mě naštvat, že ne?" řekl. Sabine se mírně pootočila, ale šla dál. "A ty nechceš naštvat zase mě, ne?" reagovala. "Víš vůbec, co jsem zač?" "A víš ty, co jsem zač?" "Kdybych tu teď měl svou kovovou tyč..." "Hele, Akihiko, nech toho," řekl mu s úsměvem Fahad, který mu jako jediný rozumněl, "mně se taky stýská po vší té technologii. Ale tohle je paráda, ne? Jít pralesem, tábořit v něm, nebojovat s lidma... Je to fajn. Vybrali jsme si to!" "Heh, to je pravda. Tak jo, jdu dál," řekl Akihiko a zacloumal přátelsky s ramenem svého přítele. Všechna ta únava se přece jen mísila se štěstím a radostí.


Těsně před setměním konečně uviděli z dáli Kurupiru. Mohutná stolová hora vystupovala z husté džungle. Neviděli by ji, kdyby nebylo velkého výklenku mezi stromy. Nejprve byli tím pohledem uchváceni. Pierre si dal do uší sluchátka a pustil si do uší znělku Pána prstenů. Ta majestátní hudba, hrající v prvním filmu při pochodu Společenstva, mu teď přišla vhodná pro tuto chvíli. První, kdo byl trochu znepokojen, byl Ewet. "Ten výklenek není úplně přirozený, přátelé," podotkl a ukázal na několik poražených stromů. "Páni, ať je porazilo cokoliv, muselo to být dost velké," nadchnul se Pierre. "Řekla bych, že je porazil prudký vítr, spíš než nějaký tvůj dinosaurus," ozvala se Kate. "Možná," zamyslel se Pierre a dotkl se kůry jednoho poraženého stromu. Po setmění si jen asi sto metrů na jih od samotné hory postavili tábor. Teď si zase Pierre pouštěl do uší tu hudbu, která zní na začátku Společenstva prstenu. Bylo tu takové tajemno... Džungle byla kouzelná. A přesto člověku naháněla hrůzu. Někdy ve dvě ráno probudil Akihika ze spánku pískavý zvuk. Skoro instinktivně vylezl ze svého stanu, oděn pouze v bílém tričku a modrých kraťasech. Šel bos, nevadilo mu to. Rozsvítil baterku a začal jí mávat kolem sebe. Pak si všiml čehosi smaragdově zeleného. Byl to nějaký živočich, a vystrkoval svou smaragdově zelenou hlavičku z tmavě zelené houštiny. Na světlo reagoval jednoduše: ukryl se. Akihiko přiběhl k houštině a začal jí prohrabovat rukama. Nebylo pochyb, že zvuk vydával ten malý tvor. Teď už se zvuk ozýval z hloubi pralesa. Akihiko neváhal a následoval jej. Teprve po chvíli si uvědomil, jak stupidní nápad to byl. Nejprve stoupl na trn, a z chodidla mu začala crčet krev. Zabručel. A pak si uvědomil, že pach krve a jeho hlas, a možná i rozsvícená baterka, to všechno může něco přilákat, něco nebezpečného, pokud tedy něco takového v této džungli žije. Obrátil se. Utíkal zpátky do lesa. A právě teď by v takové scéně mohla hrát ta hudba, která doprovázela scénu ve Společenstvu prstenu, v níž byli hobiti obklíčeni Nazgûly. Akihiko si náhle připadal strašně pomalý. A všude kolem něj se něco pohybovalo. Skákalo to mezi houštinami. Svítil baterkou kolem sebe, ale nic neviděl. Ten tvor byl moc rychlý. Byl ovšem mnohem větší, než ten smaragdově zelený ještěr či co to bylo. Až po chvíli se ve světle Akihikovy baterky něco zalesklo. Na chvíli měl pocit, že ve světle spatřil bledou kůži člověka. Zde, v jihoamerickém pralese? Odmítal tomu však uvěřit. To poslední, co však chtěl, bylo dostat strach. Jako by ten tvor cítil, že jeho přítomnost Akihika neděsí, zmizel zpět v pralese. Akihiko se s krvavou ránou v chodidlu vrátil do tábora. Hluk, který působil při hledání desinfekčního prostředku ve svém batohu, vzbudil Fahada. "Kámo," řekl mu Akihiko, když jej celého rozespalého uviděl vylézat ze stanu, "v tomhle lese něco fakt je. A tam nahoře určitě taky." Jejich rozhovor z koruny nedalekého stromu jakýsi tvor skutečně sledoval. Tvor velice inteligentní, vybavený chápavýma rukama. Neslyšně seděl v koruně stromu a snažil se porozumět každému slovu těch dvou, přestože jejich jazyk neovládal...

I kdyby nebylo Akihikova nočního zážitku, rozhodli by se Lovci kryptidů dalšího dne začít s krkolomným lezením. Ráno je totiž všechny zbudil houkavý zvuk vycházející ze samého vrcholu hory. Podmaněni touhou odhalit záhadu Kurupiry, vydali se nahoru. Vstříc novému nebezpečí...

Co naleznou na vrcholu Kurupiry? Co byli zač ti tvorové, které Akihiko spatřil? Co je zač ten živočich, který jej pak sledoval zpět do tábora? Kurupira je místem velice záhadným... A možná i nebezpečným. Pokračování příště.

pátek 16. listopadu 2018

Obrázek týdne 16. 11. 2018

Tentokrát přináším obrázek od Zdeňka Buriana, největšího českého malíře pravěku...

Popisek k obrázku: Skupina afarských australopitéků v Keni před 3 miliony let. Několik členů tlupy si prohlíží kosti zvířat, která si přinesli z otevřených plání. Tam totiž australopitékové občas zabíjejí zebry či antilopy, kdyby nic jiného, používají k tomu alespoň kámen. Také si sem s oblibou nosí zbytky mršin. Dva mladí jedinci jsou kostmi velmi zaujati. Jedinec v popředí si prohlíží ostrou kost, a v hlavě se mu rodí nápad...

Další Obrázek týdne zase za týden... O víkendu se vrátím ke svému projektu o pravěkých žralocích a začnu psát další kapitolu třetí série Lovců kryptidů.

čtvrtek 15. listopadu 2018

Suta Dwyerova-Suchozemská sestřenice mořských hadů

Uběhl týden, a je na čase se vrátit k hadům, a představit Vám sutu Dwyerovu. Snad se Vám bude popisek tohoto hada líbit...

Latinský název: Parasuta dwyeri,
Rozšíření: východní Austrálie,
Velikost: 40 centimetrů.
Suta Dwyerova a její příbuzné z rodu Parasuta patří mezi vůbec nejmenší elapidy, tedy korálovcovité hady. Zatímco někteří z jejich australských příbuzných, třeba tajpan menší, který je nejjedovatějším hadem na světě, měří klidně i 1,8 metru na délku, suty jsou malé. Samci suty Dwyerovy měří v průměru jen 31 centimetrů od špičky nosu po kloaku. Samičky jsou trochu menší, měří obvykle 29 centimetrů. Samozřejmě k tomu musí být připočítán také ocásek... Tento had je blízce příbuzný mořským hadům, zvláště vlnožilům z rodu Laticauda. Jde však o terestriálního, tedy suchozemského plaza. Vyskytuje se v lesích a na pláních východní Austrálie; v Novém Jižním Walesu a na jihu Queenslandu. Člověk se s ním setká jen zřídka; tento had tráví celý den skryt pod kameny nebo v listí, a vylézá za soumraku, aby v noci lovil gekony, scinky a další malé ještěry. Ačkoliv jde samozřejmě o druh jedovatý, nedává přednost uštknutí. Je-li suta ohrožena, vytvoří ze sebe jakési klubíčko, přičemž hlavu zasune doprostřed, takže ji nevystaví nepříteli. Jed je sice neurotoxický, ale člověku neublíží. Jeden muž z regionu Western Sydney v Novém Jižním Walesu byl uštknut tímto hadem, když mu bylo 25 let. Suta ho kousla do prstu a vpustila do rány trochu jedu, který však na muže neměl žádné účinky. Jediným problémem bylo, že se hadovi jedový zub při kousnutí vylomil a zůstal v ráně, což později způsobilo infekci. Muži se však nic vážného nestalo. V Queenslandském muzeu je suta Dwyerova popsána jako had "mírně jedovatý". Jde možná o nejneškodnějšího jedovatého hada v celé Austrálii... Celé tělo suty pokrývají hladké šupiny. Hlava je výrazně oddělena od těla, neboť je širší. Jedové zuby jsou jako u ostatních elapidů umístěny v přední části horní čelisti. Oči jsou vybaveny vertikálními zorničkami, což je typické pro většinou noční druhy. Barva šupin může být oranžová až červená, hlava bývá většinou tmavší, nejčastěji šedá či černá. Břišní šupiny jsou samozřejmě mnohem světlejší barvy... Sutu Dwyerovu popsal australský herpetolog Eric Worrell, muž, který se zasloužil o produkci prvních hadích protijedů v Austrálii, a popis zhotovil v roce 1956. Hada pojmenoval podle svého kolegy, Johna Dwyera, který také pracoval na výzkumu a produkci protijedů... Zajímavostí je, že na rozdíl od většiny suchozemských korálovcovitých, zvláště kober rodu Naja, které kladou vejce, je suta Dwyerova živorodým hadem. V jednom vrhu jsou obvykle 3 mláďata, z nichž každé měří na délku 13 centimetrů.

Příště kobra stromová!

středa 14. listopadu 2018

Jachaleria

Jachaleria byl rod dicynodonta, který žil v období Triasu, tedy na začátku druhohor. Dicynodonti byli velice úspěšnou skupinou plazů, na konci Permu se jim na rozdíl od mnoha ostatních skupin živočichů skvěle dařilo, a některé rody, jako Jachalerii příbuzný Lystrosaurus, dokonce velké Permské vymírání přežily. Jachaleria byla poměrně velkým zástupcem rodiny dicynodontů; měřila na délku 3 metry a vážila 300 kilogramů. Byla jakýmsi velkým "hrochem" období Triasu. Její čelisti nebyly vybaveny zuby, svou rostlinnou potravu "stříhala" ostrým zobákem. Jsou známy dva druhy Jachalerie: J. colorata z formace Los Colorados v Argentině, a J. candelariensis z geoparku Paleorrota v Brazílii. Zajímavé je, že právě v Paleorrotě moc dicynodontů nežilo, a po celý Trias se tam dařilo rhynchosaurům. Ti byli až na sklonku triaského období nahrazeni dicynodonty, a Jachaleria byla ze všech tamních dycinodontů největší. Jachaleria byla popsána významným argentinským paleontologem José Bonapartem roku 1971. Vyhynula před 220 miliony let.
Popisek Jachalerie můžete najít na anglické Wikipedii.

Příště Entelognathus!

úterý 13. listopadu 2018

Zemřel komiksový génius Stan Lee

Na dnešní ráno nikdy nezapomenu. Měl jsem pocit, jako by do mne udeřil blesk. Dozvěděl jsem se, že jeden z lidí, kterých jsem si tolik vážil, již není mezi námi. Dne 12. listopadu 2018 ve věku 95 let zemřel Stanley Martin Lieber, nám všem známý jako Stan Lee, komiksový génius, který vytvořil celý svět Marvel Comics. V 60. letech vymyslel a psal první komiksy o takových postavách jako Hulk, Thor, Ant-Man, Spider-Man, Avengers a X-Meni... Rozhodně se podívejte na to, co o něm v show Stephena Colberta řekl Hugh Jackman, který sedmnáct let hrál Wolverina... Fanoušci včetně mě také milují Stanova kamea v marveláckých filmech - příští rok uvidíme takové poslední Stanovo kameo v Avengers 4. Stále je to pro mne šokující a nedokáži uvěřit tomu, že Stan "The Man" Lee již nežije.

Tento krátký článek jsem prostě musel napsat... RIP Stan. 

pondělí 12. listopadu 2018

Blogorgonopsid Diaries

Vážení návštěvníci mého blogu, zprvu bych Vám rád poděkoval za přízeň a vysokou návštěvnost. Na tomto blogu je už něco přes 3100 článků, a ačkoliv za to může především mé nadšení, děkuji i Vám, kteří sem chodíte. Zvláště komentáře některých z Vás mě v poslední době velmi těšily, a proto rozhodně hodlám pokračovat. Dlouho jsem však přemýšlel, zda by nebylo od věci Blogorgonopsid nějak rozšířit. Minulý týden mne napadlo, že bych mohl vytvořit zcela nový blog, který by tyto stránky doplňoval. A tak v sobotu vznikl Blogorgonopsid Diaries, blog, kam budu vkládat články o tom, co nového jsem se dozvěděl, co nového jsem si někde přečetl a přimělo mne to k tomu, abych si o daném tématu zjistil více... Odkaz zde: www.blogorgonopsidiaries.blogspot.com. Důvod, proč jsem se rozhodl "jít" do Blogger.com je prostý. Má mnohem víc výhod. Osobně se mi s ním velice dobře pracuje. Stránky se samozřejmě budou v průběhu času měnit, design bude po čase zřejmě také změněn, a samozřejmě budou přibývat nové články... Blogorgonopsid Diaries pro mne bude takový oddech. Tento blog samozřejmě bude existovat i nadále a stále na něj budu aktivně přidávat články. Pokud však v budoucnu založím nějaké další blogy, využiji zcela jistě Blogger. Už teď to vidím tak, že Blogorgonopsid a Blogorgonopsid Diaries tvoří takovou maličkou síť, která se však rozroste. Nicméně zatím ji tvoří jen tyto dva weby...

Snad se Vám můj nový blog bude líbit. 

HAAS

neděle 11. listopadu 2018

Lovci kryptidů 3: Nestvůra z Point Pleasant (3/3)

Jack, Pauline a Roger se již několikrát setkali s Mothmanem, tajemným létajícím kryptidem z města Point Pleasant. Přízrak je sledoval při cestě z Levinova domu do hotelu a ukázal se nestyděl se ukázat se ve čtyři ráno za oknem. Dalšího dne došlo z nějakých důvodů ke kolapsu mostu na okraji města, a Mothman byl katastrofě přítomen. Lovcům kryptidů se podařilo jej uspat, prozkoumat ho a nafotit si ho. Poté se Mothman v rychlosti probral a odletěl neznámo kam... Naši přátelé teď čekají na přílet agentky Kentové...

LOVCI KRYPTIDŮ 3: NESTVŮRA Z POINT PLEASANT, ČÁST TŘETÍ:
Roger vyšel z lesa. Měl takový divný pocit, že jej stále něco sleduje. Že za každým stromem se skrývá nějaká příšera se zářivýma rudýma očima, která by si ho chtěla přitáhnout k ostrému zobáku a rozkuchat ho. Z takových představ se i zkušenému agentskému veteránovi dělalo špatně. Ještě hůř se však cítil, když si prohlédl policejní auto, ve kterém zůstal Ratner. "Panebože..." řekl si pro sebe s jasnou nepříjemností v hlase. Přistoupil k autu blíže a chytl se za čelo. Přední sklo bylo rozmláceno. Za volantem seděl na sedadle nehybný Ratner. Měl roztříštěnou hlavu. Jeho objemné břicho bylo podpěrou pro těžký kámen, který to vše způsobil. Zanedlouho dohnali Rogera i Jack a Pauline. "Hnusný," řekla tiše Pauline a odvrátila z Ratnerovy mrtvoly zrak. "Tohle musel způsobit Mothman," konstatoval Jack. "Taky si myslím," přitakal Roger, "popadl někde ten kámen, přiletěl k autu a prohodil kámen předním sklem. Ale podívej se na ten malý balvan - Mothman musí být silnější, než jsme čekali, když tohle uzvedl." Nedalo se dělat nic víc, než zavolat policejní jednotku. Ta dorazila do dvanácti minut. Nový seržant se omlouval za pozdní příjezd. "Většina poldů z města je u zříceného mostu. Kdybyste viděli, jak to tam vypadá... Tolik těžce zraněných, že by člověk brečel, když je všechny vidí," vysvětloval seržant. Smrt kolegy Ratnera jej velmi šokovala. Zeptal se pak Jacka: "Co je Mothman zač? A způsobuje tohle všechno právě on?" "Nevíme," odpověděl Jack, jehož nejistota sžírala, "ale brzy to zjistíme."

Padla noc. "Viděla jsem trosky mostu," řekla agentka Kentová, která se odpoledne toho dne přidala k Lovcům kryptidů, "bylo to strašné." Jack pokýval hlavou. Rozsvítil baterku. Ne však obyčejnou baterku. Tohle byl speciální přístroj Lovců kryptidů ke hledání tepelné stopy. Takové, která se držela celé hodiny a hodiny poté, co místem někdo prošel. Byli teď zpátky na Levinově zahradě. Opatrně a hlavně nenápadně vkročili do zahrady Levinova souseda. Tam sledovali tepelnou stopu onoho pomalovaného muže, který se včera v noci pokusil vloupat do Levinovy zahrady. Poté, co jej Jack opustil, utíkal muž středem silnice až do temné uličky lemované z obou stran hustým křovím. Vedla kolem parku. A právě tady Pauline zatřepala s Jackovým ramenem. "Sakra, je tam," zasyčel Jack a vytáhl laserovku. V koruně stromu přímo nad nimi byl Mothman. Zamával křídly a vznesl se do vzduchu. Zmizel v nekonečnu noční oblohy. "Sleduje nás. Proč?!" zeptal se sám sebe Jack. Pokračovali. Trvalo tři čtvrtě hodiny, než došli k domu, v němž se pomalovaný mladík schoval. "Neměli bychom to přenechat policii?" optala se agentka Kentová Jacka. "Ne," zněla jasná odpověď. Jack zabušil na dveře domu. Otevřela stará paní, očividně vyrušená z tvrdého spánku. "Dobrý den, nechceme rušit," začal trochu vyjevený Jack, "hledáme jednoho mladíka, který zde zjevně bydlí." Paní se otočila ke schodům vedoucím do patra domu a něco zahulákala. "Roderick hned přijde. V tuhle noční dobu ještě obvykle hraje PC hry. Ta dnešní mládež," zasmála se a odešla. Mladík se vyděsil, když spatřil statného muže v černé uniformě ve dveřích, a jeho tři společníky. Zůstal strnule stát na schodech. Jack vešel dovnitř. Mladík se otočil a utíkal nahoru. Zamknul se ve svém pokoji. "Příteli, otevři. Nebo se násilím probiji dovnitř," varoval jej Jack. "Běžte pryč! Běžte pryč!!!" řval mladík. Jack jej znovu přesvědčoval, aby odemknul. Mladíkův hlas byl hysterický. "Ne!!! Ne!!! Zapomeňte na něj!!! Zapomeňte na něj!!!" řval. Jacka to už nebavilo. Vystřelil z laserovky a rozrazil dveře. Chytil řvoucího mladíka pod krkem. "Byl jsi to ty, koho jsem včera chytil," usmál se Jack, "škoda, že sis smysl tu svou 'masku'. Sekla ti." Zacloumal s ním a odhodil jej k zemi. Mladík něco nesrozumitelně vykřikoval. "Zabil jsi Joshe Levina?" zeptala se jej Pauline. Ale mladík jen křičel: "Zapomeňte na něj!!!" "Agentko? Máte číslo do nějaké léčebny? Myslím, že Levinův vrah by měl jet nejprve tam," usmál se empaticky Jack.


Zbytek noci strávili Lovci kryptidů hledáním svého kryptida, tedy Mothmana. Čekali na něj na vršku nejvyšší budovy Point Pleasantu. V ranních hodinách se odhodlali znovu prozkoumat park. Ale po obrovském sovím, či správněji můřím muži, zkrátka ani památky. "Skoro si začínám říkat, že to byl jen ten mladík, přestrojený za takovou hnusnou potvoru," poznamenal Roger, "ale to není možný." Přes den se tým prospal v hotelu. Večer pak agentka Kentová dostala do hlasové schránky v mobilu vzkaz od jednoho místního policisty. Měla prý zavolat na onu léčebnu, kam byl Roderick přepraven. Policista řekl, že to Lovce kryptidů bude jistě zajímat. Na léčebnu se totiž nedá snadno dovolat. Agentka vyťukala do mobilu číslo. Zvuky, které se pak z telefonu ozývaly, rezonovaly morkem kostí. Pískavé, chraplavé zvuky neznámého původu... Mothman! "Ať už to dělá jakkoliv, vždycky se z telefonů a vysílaček ozývají divné zvuky, když se někde objeví," řekl Jack. Cesta autem do léčebny trvala jen dvacet minut. Lékaři nejprve nechtěli Lovce kryptidů pustit dovnitř, protože všichni už na pohled vypadali naprosto v pořádku. Pak ale souhlasili, že agentku CIA a její "kolegy" dovnitř vpustí, aby viděli, co se stalo. Roderick se ve svém prostorném pokoji vlastnoručně uškrtil. Na zdi pokoje, jen kousek od okna, byl na zeď namalován srozumitelný znak. Dva velké kruhy a soví nos mezi nimi. Mothman. Okno však bylo zavřeno. Nicméně když se Jack podíval ven z okna, spatřil dvě mrkající rudé oči mezi křovisky noční zahrady. Upřeně naň hleděly, a pak se zase ztratily v temnotě... Jackovi a ostatním přeběhl mráz po zádech. "Takže Mothman existuje," srhnul to Jack dalšího dne v apartmánu hotelu, "často se objevuje u strašných věcí, u vražd, u kolapsů mostů... Ale nezpůsobuje je. To si alespoň myslíme. Prostě se z nějakého důvodu vždycky objeví tam, kde se něco stane." "Teleportace?" optala se jej agentka. "Kdo ví. Tenhle kryptid je úplně jiný od všech, se kterými jsme se dosud setkali," odpověděl Jack. "Mohla by to být nějaká mimozemská bytost, hledající útočiště na Zemi," zamyslela se Pauline, "ale proč by tedy vyhledával takové děsivé situace? Aby se živil neviditelným strachem lidí či co?" "Říkal jsi, že na všechno přijdeme, Jacku," postěžoval si s úsměvem Roger, "ale náš čas v Point Pleasantu se nachýlil a my zatím víme velmi málo." "Zajímalo by mne, co měl znamenat ten znak, který Roderick před svou smrtí načrtl na zeď svého pokoje v léčebně," zamyslel se Jack a pohlédl z okna. "Možná o Mothmanovi něco věděl," řekla na to Pauline. "Roderick byl šílenec. Typický mladík hrající brutální počítačové hry, nestabilní, schopný zabít muže, kterého ani pořádně neznal. Přiznal se k tomu, že Levina umlátil a oběsil, takže... Není pochyb, že to způsobil on. Ale ta věc s Mothmanem, ta je... divná... Já to nechápu!" pokračoval Jack. "Možná, že to ani nemáme chápat, Jacku," usmál se Roger, "třeba bude lepší, když světu bude existence Mothmana utajena. Víš, jak to dopadlo s Chupacabrami. Vydali jsme o nich zprávu, a pak se na Portoriko vydal dobrodružný pár, který pátrání nepřežil. Necháme Mothmana být, ať je čímkoliv." Nezbývalo, než souhlasit. Jen agentka Kentová mírně pozvedla obočí. Svůj názor si nechala pro sebe.

Mothman tedy stále zůstává záhadou... Co dalšího však Lovci kryptidů zažijí? Jaká další dobrodružství čekají Jacka, Pauline, Rogera a agentku Kentovou v tomto světě, který se jen hemží bizarními zvláštnostmi? A co dalšího čeká Pierra a jeho přátele, kteří si jen tak poklidně hledají kryptidy v paralelní dimenzi? Právě to se dozvíte příště, protože Pierre a jeho přátelé se chystají na první velkou loveckou výpravu v paralelní dimenzi, a jejich cílem má být jeden "ráj kryptidů"...

sobota 10. listopadu 2018

Lovci kryptidů 3: Nestvůra z Point Pleasant (2/3)

Minule se Jack, Pauline a Roger vydali do města Point Pleasant v Západní Virginii. Již léta se zde mluví o tajemném přízraku, který v noci létá nad městem, děsí místní obyvatele a občas se objevuje tam, kde dochází ke katastrofám. Má Mothman co do činění s brutální vraždou Joshe Levina, strýce dvou vyděšených dětí, jež ho nalezly oběšeného v obývacím pokoji? Kdo je ten chlapík s pomalovaným obličejem, který chtěl přelézt plot a dostat se do Levinovy zahrady, kde Lovci kryptidů tábořili? A co je vlastně Mothman, který Lovce kryptidů napadl? Druhá část...

LOVCI KRYPTIDŮ 3: NESTVŮRA Z POINT PLEASANT, ČÁST DRUHÁ:
"Našij to do něj! Našij to, krucinál, do něj!!!" křičela Pauline na Jacka, který zcela strhnulý strachem hleděl na Mothmana, soukajícího se skrze okno dovnitř. Jack se ještě stále nedokázal vzpamatovat z útěku ze zahrady. Nikdy v životě neměl pocit, že by něco, co mu dýchalo na záda, bylo tak děsivé. Roger byl trochu více při sobě a vyrval Jackovi laserovku z ruky, a hned nato vytáhl z pouzdra i tu svou. Vystřelil po Mothmanovi z obou, jenže nestvůrná příšera se už dostala dovnitř a oběma laserům nejnižšího stupně se vyhnula. Nyní se Mothman vrhl na Pauline. Ta také nečekala a zmáčkla spoušť laserové pistole. Tentokrát se podařilo Mothmana odrazit. Dostal silnou ránu a celý se zapotácel. Roger neváhal a rozsvítil v místnosti světlo. Teprve teď měli možnost vidět, jak Mothman vypadá. Působil skoro jako člověk, měl dvě vysoké zadní končetiny, v kolenou trochu pokrčený postoj, a mohutné, skoro až lidoopí tělo pokryté hustou srstí či peřím, či co to snad bylo. Přední končetiny byly přeměněny v křídla, nepochybně pokrytá peřím. Zvířeti chyběl krk, hlava byla nasazena přímo na lidoopím těle, ale vypadala, jako by ji někdo vzal sově a nasadil na tohoto netvora. Dvě velké rudé oči člověka skoro hypnotizovaly hrůzou. Mothmanovy zorničky se ve světle velice zmenšily. Tvor na světlo reagoval dosti podrážděně. Zvláště na tak silné. Okamžitě si hlavu překryl svými křídly a skoro osleplý se hrnul zpátky k rozbitému oknu. Roger se mu hned postavil do cesty. Držel v ruce pistoli s uspávací šipkou. Mothman se před ním vztyčil, rozevřel křídla, vychrlil ze zobáku nějakou tekutinu, která pokryla Rogerovu uniformu, a pak jej mávnutím jednoho křídla srazil k zemi. Rychle prolezl oknem. Na zahradě se pak vznesl do vzduchu a zmizel. Jack a Pauline přiběhli k Rogerovi a pomohli mu postavit se na nohy. Hned potom si však museli zacpat nos. Roger měl chvíli pocit, že se vyzvrátí. Ano, ta tekutina, kterou na něj Mothman "vyplivl" byly nestrávené zbytky potravy. Proto Roger neváhal a uniformu si sundal, a hodil ji do rohu místnosti. "Teda, to bylo," řekl, "a to, že se na mě Mothman vyzvracel, promiňte, jestli vás ta slova urážejí, no, tak to je prostě něco. To člověk nezažije každý den, i když je Lovcem kryptidů." "Když po mě šel, úplně se mi sevřelo hrdlo," přiznala se Pauline, "ani Chupacabry z Portorika nebyly tak hrozné. Když jsem se mu podívala do očí, měla jsem pocit, že jsem mimo. Že existuje jen on, a že ho musím nechat, aby mě... Zabil?" "Měl jsem skoro ten samý pocit, jen co jsem se na něj na zahradě otočil. Když jsem utíkal dovnitř, připadal jsem si strašně pomalý, a to jsem upaloval jako zajíc pronásledovaný liškou," dodal Jack. "Hnusná potvora," řekl ještě Roger. Teprve teď si uvědomili, že jsou vlastně v domě zavražděného. "Víte co, lidi? Sbalíme tábor. Zkusíme si najít nějaký hezký hotel v Point Pleasantu, a dospíme se tam," navrhl Jack a jeho dva kolegové souhlasili... Ve tři ráno dorazili do tříhvězdičkového hotelu vzdáleného několik bloků od Levinova domu. Celou cestu měli pocit, že je něco sleduje... Recepční jim dala "krásný pokoj pro tři". Bohužel byl jen pro dva. Roger zalehl jedinou postel, a tak si Jack a Pauline lehli na své karimatky.

Ve čtyři Pauline vzbudilo ťukání na okno. Vstala a podívala se ven. Noční vítr si hrál s listy. Občas nějaký list narazil na okno. "Uf, nic se neděje," pošeptala si pro sebe Pauline. Pak se oknem objevila ohyzdná hlava Mothmana! Ty velké červené oči!!! Pauline si úlekem zakryla obličej a něco nesrozumitelného vykřikla. Jack na to reagoval nejrychlejším vstáváním, jaké kdy člověk může vykonat. Ze spaní se doslova postavil a popadl laserovku, která ležela na židli vedle něj. Namířil ji na Mothmanovu hlavu, která ve vteřině zase zmizela. Jack přiběhl k oknu. "Sakra, nedělej to! Neotevírej ho!!!" vykřikl Roger, vyskočil z postele a povalil Jacka na zem. "Promiň, co jsem to chtěl udělat?!" zeptal se Jack. "Chtěl jsi otevřít okno, abys ho mohl trefit. Jenže to je to, co chtěl. Chtěl se oknem dostat dovnitř!" řekl mu Roger. "Vůbec jsem nepřemýšlel," chytl se za hlavu Jack. A když něco takového říká rozvážný vůdce Lovců kryptidů, je asi něco špatně. Deset minut stáli všichni tři u okna, čekajíce na Mothmanovo zjevení, ale tajemný letec se již neobjevil. Během té doby jen několik lidí zezdola silně zadupalo na podlahu, což byl signál Lovcům kryptidů, aby se ztišili. "Šel po nás. Věděl, že jsme tu," řekla Pauline... Druhého dne se telefonicky spojili s Kentovou. Tu velice zaujalo Jackovo vyprávění a tak se rozhodla, že se k Lovcům kryptidů přidá. Odpoledne měla přiletět z New Yorku. "Takže víme tohle: nějaký zmalovaný psychouš chtěl vtrhnout do Levinovy zahrady. Možná to byl jeho vrah a něco tam hledal. Kdo to byl, nevíme, ale rád to zjistím. No a pak je tu Mothman. Víme, jak vypadá. Víme, že je to noční tvor a bojí se světla. O jeho původu však nevíme nic. A co sakra dělal na Levinově zahradě a proč šel potom po nás?" shrnul vše Jack. "Víte, co je zajímavé? Mothman se často objevuje tam, kde dojde k nějaké katastrofě," řekl Roger, "myslel jsem, že je to blbost, ale co jiného mohla jeho přítomnost znamenat na střeše Levinova domu poté, co v něm jeho neteř se synovcem našli Levina mrtvého?" "Hm, možná má Mothman čuch na takové děsné věci," řekl Jack. "Ale proč nás pak sledoval?" zeptala se Pauline. Všichni ztichli. "To zjistíme," řekl asi po deseti vteřinách mlčení Jack, a řekl to velmi rozvážně. U mostu na hranici města se znovu setkali se seržantem Ratnerem. Také mu pověděli o svém zážitku s Mothmanem. Ratner se tomu nejprve smál, ovšem pak přiznal, že by to mohla být pravda. A když mu Roger ukázal fotografie pořízené noční kamerou, kterou připnul na Levinův plot, docela se vyděsil. "Takže Mothman existuje. Ale to je hrůza. Teď už nebudu moci za tmy se psem," postěžoval si Ratner. Jejich rozhovor přerušila rána. "Nemáte pocit, že se ten most trochu naklonil?" zeptala se Pauline. "Utíkejte! Všichni!!!" zařval Roger a jako první začal sprintovat zpátky na pevnou zem. Most padal. Proč?!


Trvalo to jen chvíli. Z nějakého důvodu prostě celý most spadl. "Heh, a já myslel, že ten incident se Silver Bridge roku 1928 byl ojedinělý," pokusil se o vtip Ratner. Nad celou zkázou, nad mrtvoly lidí plavajícími na hladině řeky, nad troskami mostu a poničenými, potopenými auty, se náhle, nyní, za bílého dne, objevil onen můří přízrak. Proletěl, jeho červené oči zablikaly, a zmizel nad městem. "Ať se stalo cokoliv, Ratnere, musíme ho sledovat! Musíme za ním!!!" vykřikl Jack. Policejní auto bylo naštěstí daleko za mostem. Jack, Pauline, Roger a Ratner se okamžitě dali do pronásledování Mothmana. Dlouho viděli jen černou tečku, pohybující se nad městem. Ale pak se začali přibližovat. Když se dostali ke druhému okraji města, spatřili již Mothmana zcela jasně. Kroužil ve vzduchu. "Tohle je naše šance," řekl Roger a vystoupil z auta. Zamířil uspávací pistolí nad Mothmana. "Seš blázen? Přijdeme o šipku! Z pistole ho netrefíš, je strašně vysoko," řekl Jack. "Jen počkej, Jacku," odpověděl mu Roger. Vystřelil. Šipka v sobě měla zabudovaný sledovací mechanismus. Zaměřila Mothmana. Přízrak se rychlostí blesku začal blížit k nedalekému lesu. Mizel. A šipka jej následovala. Byla ještě rychlejší než on. Pak ho trefila, a jako padající letoun se Mothman zratil mezi stromy. Lovci kryptidů se rozběhli do lesa. Ratner jim nestačil, tak zůstal u auta. Les byl temný, byla zde mlha, listí pomalu padalo ze stromů. Trojice prošla celým územím, kde měl Mothman být. Ale nikde nic. Zkrátka se vypařil. Pak Pauline vykřikla. Mothman seděl na větvi stromu přímo nad ní. Byl docela při sobě. Snesl se na ní a zahalil ji svými křídly. Jack přiběhl právě včas a do Mothmana to z laserovky. Tentokrát mu dal takovou ránu, že jej omráčil. Jako nějaký mimozemšťan sebou Mothman na zemi házel ze strany na stranu. Pak konečně omdlel. "Propána, co je tohle za zrůdu?" řekl Roger. Přistoupil k nic nevnímajícímu Mothmanovi a dotkl se jeho hlavy. "Je strašně... strašně teplý na dotyk. Tohle není z našeho světa, lidi," řekl. "Myslíš?" zeptal se Jack a také si na Mothmana sáhl. "Proč byl u kolapsu mostu?" zeptala se Pauline. "Na to přijdeme," odpověděl Jack. Roger neváhal a pořídil několik fotografií, a videozáznam Jacka a Pauline, jak měří Mothmanovo křídlo. Po pár minutách se z Mothmanova zobáku začal ozývat sténavý zvuk. "Rychle, další sedativum!" zařval Jack na Rogera. Ten sáhl do kapsy, ale bylo pozdě. Mothman se v rychlosti vztyčil, zamával křídly a odletěl. Zmizel kdesi nad stromy, kdesi daleko nad těmito hlubokými lesy. Asi mířil domů, někam do hnízda... Trojice Lovců kryptidů zde jen ohromeně stála. Byli přimražení strachem i radostní z tohoto objevu zároveň. Ale ještě nebyl všemu konec...

Jsou zde otázky, na které se musí odpovědět. Co je Mothman zač? Proč byl přítomen těmto hrozným událostem? A podaří se najít vraha Joshe Levina, ať už jím byl kdokoliv? Poslední část již brzy...

pátek 9. listopadu 2018

Obrázek týdne 9. 11. 2018

Do rubriky Obrázky týdne vkládám nejčastěji ty nejkrásnější obrázky pravěkých zvířat, na které jsem na internetu či v knihách narazil. Vždy jde o kresby či malby, případně počítačové rekonstrukce v nádherné krajinou s krásnou atmosférou... Párkrát jsem do rubriky dal i malby současných zvířat, přestože většinou byly od umělců, kteří se také věnují rekonstrukcím pravěkých tvorů. Tentokráte však udělám výjimku. Nejlepší obrázek, na který jsem tento týden narazil, je touto podivuhodnou fotografií. Snímek pořídil David Herasimtschuk.

Popisek k obrázku: Na dně řeky Tellico v americkém státu Tennessee se odehrává děsuplný zápas. Užovka druhu Nerodia sipedon, která je ve vodě jako doma, byla náhle přepadena ze zálohy třetím největším mlokem na světě, a zcela jistě největším obojživelníkem amerického kontinentu - slavným velemlokem americkým. Jeho obrovská tlama stiskla tělo hada přímo před objektivem fotografa. Ten však potvrdil, že had se nakonec z celého problému vykroutil. Unikl živý...

Jakákoliv zdokumentovaná interakce mezi studenokrevnými zvířaty je něčím vzácným. Proto jsem musel tento obrázek zařadit mezi Obrázky týdne. Možná, že v budoucnu se zde dočkáte více takových fotografií. Člověk nikdy neví, na co narazí... O víkendu očekávejte pokračování mothmanovské kapitoly Lovců kryptidů.

čtvrtek 8. listopadu 2018

Kobra mandalajská-Endemit Myanmaru

Po týdnu přináším další popisek hada. Tentokrát je to jedna obzvláště zajímavá kobra...

Latinský název: Naja mandalayensis,
Rozšíření: střední Myanmar,
Velikost: 1 až 1,4 metru.
Kobra mandalajská byla popsána až roku 2000. Její popis zhotovili britský herpetolog z Bangorské univerzity Wolfang Wüster a proslulý americký herpetolog Joseph Bruno Slowinski, který bohužel 12. září 2001 podlehl uštknutí bungara právě v Myanmaru. Kobra mandalajská je velice výjimečným druhem kobry, snad jediným, který žije pouze v jediné ekologické zóně jediného státu. Vyskytuje se jen v suché části středního Myanmaru. Má velice specifické požadavky na habitat; území, kde žije, je v celém Myanmaru skutečně nejsušší, neboť v něm naprší méně než 1000 mm za rok. Takové prostředí je v zemi jinak původně pokryté pralesy velice vzácné. V tomto suchém prostředí se vyskytují akácie a dvojkřídláčovité rostliny. Také díky nim to tam vypadá, jako by někdo vzal kus africké savany a přemístil ho přes tisíce kilometrů do jihovýchodní Asie. Kobra mandalajská žije na území, které sotva pokrývá 20 000 čtverečních kilometrů. Herpetologové předpokládají, že pravděpodobně žije na území rovnající se 18 500 čtverečních kilometrů. To není vše, co ji činí zranitelnou. Ničení přirozeného prostředí a rozvíjející se zemědělství mají též podíl na zmenšování jejího areálu výskytu... S kobrou mandalajskou se setkalo jen velmi málo herpetologů, zřejmě méně než už s tak vzácnou dvojnožkou dvoupórou z Kalifornského poloostrova v Mexiku. Tato kobra je tedy skutečně vzácným plazem, a IUCN ji klasifikuje jako zranitelný druh... Podobně jako její blízká příbuzná kobra indočínská je i kobra mandalajská druhem schopným plivat jed do očí svých nepřátel. Jde o velice plachého a rychlého hada, který se člověku mnohem raději vyhne, než aby s ním měl mít problémy. Pokud je však vyrušena, může se velice rychle vztyčit a ve vteřině vystříknout z tlamy spršku jedu. Pokud se jed dostane do očí útočníka, způsobuje velkou bolest. Ačkoliv asijské plivající kobry nejsou tak přesnými plivači jako ty africké, dokáže kobra mandalajská stříknout jed přesně na vzdálenost 2 metry. Je také známa tím, že se ke svým útočníkům rychle přibližuje, zatímco nahlas syčí. Je jen málo kober, které tohle dělají, většina z nich totiž spíše leží na místě a dělá výpady právě z jednoho místa... Kobra mandalajská začíná lovit s příchodem šera, je to noční druh. Žere ropuchy, žáby, případně i malé savce, jiné druhy hadů a nepohrdne ani rybou, když nějakou najde ve stojatém jezírku či v řece. Obvykle dorůstá délky 1 až 1,2 metru, jeden exemplář měl ale 1,4 metru na délku. Zdá se, že větší už tyto kobry nebývají. Oči jsou vybaveny kulatou zorničkou. Tělo je poměrně robustní. Nozdry jsou už z dálky viditelné, jsou poměrně dosti velké. Šupiny jsou šikmé a hladké. Zbarvení se pohybuje v rozmezí od žlutohnědé po matně hnědou, ve všech případech však s temnými skvrnami rozmístěnými po celé délce těla. Břicho hada světlé a též pokryto tmavými skvrnkami. Krk bývá často také tmavý, a kápi zezadu zdobí 2 nebo 3 tmavé pruhy.

Příště suta Dwyerova!

středa 7. listopadu 2018

Sloní pták Aepyornis byl takřka slepý

Sloní ptáci patří mezi nejznámější tvory, kteří vyhynuli přičiněním člověka. Ačkoliv se pro ně většinou uvádí vědecký název Aepyornis, který je rozhodně správný, nesmíme zapomenout, že jako "sloní ptáky" označujeme i rody Mullerornis a Vorombe. Všichni to byli obrovští běžci, mnohem větší než dnešní pštrosi dvouprstí (nejvyšší ptáci na světě), a endemicky se vyskytovali na Madagaskaru. Vyhynuli v době mezi rokem 1000 až 1200 našeho letopočtu. Jejich populace byla zdecimována i mj. proto, že lidé sbírali jejich obrovitá vejce. Dále mohly mít na jejich vyhynutí podíl i nemoci zavlečené na Madagaskar kurem a dalším ptactvem na ostrov lidmi přivezeným... Nový výzkum dokazuje, že sloní pták Aepyornis a zřejmě i jeho již jmenovaní příbuzní byli takřka slepí. Je to ale skutečně překvapivé? Nyní se odborníci domnívají, že sloní ptáci byli vlastně nokturnální neboli noční. Takže kdybyste se náhodou vrátili zpět v čase a potkali nějakého Aepyornise na okraji madagaskarského lesa, a podívali byste se mu do očí, asi by úplně nereagoval, a to ne proto, že by vás chtěl ignorovat. Aepyornis měl zkrátka velice špatný zrak. Nepotřeboval jej, když byl aktivní v noci. K těmto zjištěním došli vědci z texaské Univerzity v Austinu. Nedávno totiž vytvořili rekonstrukci mozku sloního ptáka. Byli poměrně šokováni, takové výsledky nečekali. Existuje však současný běžec, který je také nočním tvorem a je doslova takřka slepý - novozélandský kiwi. Přestože sloní ptáci byli obrovští, dosahující výšky přes 3 metry, možná žili tak trochu podobně. Možná, že přes den byli někde skryti a spali. Ať už to bylo jakkoliv, je jasné, že zrakové laloky v Aepyornisově mozku byly až příliš malé, takže moc dobře neviděl. Místo toho se zřejmě spoléhal na svůj sluch...

Za informace pro článek vděčím webu Science Daily.

úterý 6. listopadu 2018

Smrt lidožravé tygřice T-1

Dne 3. listopadu 2018 se v médiích objevila smutná zpráva: lidožravá tygřice T-1 ze střední Indie byla při velkém honu zabita. Divoká šelma se po dva roky vyhýbala odchytu v džunglích indického státu Maharashtra. V srpnu tohoto roku byla pozorována poblíž města Pandharkawada, v jehož sousedství se pohybovala se svými dvěma potomky. Tamních pět tisíc obyvatel bylo její přítomností v okolí města velice vyděšeno, neboť během srpna rodinka zabila tři lidi. Celkově měla tygřice T-1 na svědomí 13 lidských obětí. V říjnu bylo oficiálně rozhodnuto, že se nejvyšší indický soud nebude do celé záležitosti míchat, jestliže lesníci budou nuceni tygřici zastřelit. Přestože aktivisté vedli kampaň za záchranu života tygřice, nepodařilo se. Další tygří život byl zmařen... T-1 byla zastřelena ve vesnici Borati. Nejprve na ní sice bylo vypáleno z uspávací pušky, tygřice pak ovšem zaútočila na vůz se střelcem a jeho pomocníky, a střelec ji tedy ze vzdálenosti 10 metrů jedinou ranou usmrtil. Je to velice smutné, neboť takto by se s tygry vůbec nemělo zacházet. Je pravdou, že od dubna tohoto roku spolehlivě víme, že jejich počty poprvé po více než sto letech zase rostou, ale přece jen není divokých tygrů na této planetě více než 4000, to je pětkrát méně než afrických lvů, a ti na tom tedy také nejsou zrovna nejlépe. T-1 byla lidožroutkou, ale to neznamená, že se tak chovají všichni tygři. Většina lidožravých velkých koček jsou jedinci, kteří z nějakého důvodu nemohou lovit býložravé savce, kteří se obvykle stávají jejich kořistí. Proto útočí na lidi, jež jsou snadným cílem. Některé z obětí T-1 byly přímo rozsápány, ale ne proto, že by je tygřice doslova umučila při zabití; to proběhlo rychle. Těla obětí byla velmi poničena až když tygřice jejich těla tahala z místa lovu do úkrytu. Některým lidem byla též ukousnuta hlava, ale to samozřejmě také až poté, co byli zabiti. Je velkou škodou, že T-1 nedostala šanci být přemístěna někam daleko od lidí, i když to je v současné Indii, druhé nejlidnatější zemi na světě a zemi spějící k tomu, že jednoho dne bude tou první nejlidnatější, velice složité, vlatně takřka nemožné... Ve státu Maharashtra přesto žije ještě zhruba 200 dalších divokých tygrů.

Foto je pouze ilustrační, zachycuje tygra sumaterského.

pondělí 5. listopadu 2018

Glanosuchus

Glanosuchus byl therocephalian, který žil v pozdním Permu na území Jihoafrické republiky. Setkával se tam se savcovitými plazy jako byl gorgonopsiant Lycaenops, mohutný "tříoký" Moschops nebo s různými dicynodonty; menší druhy těchto někdy hrabavých plazů se zřejmě stávaly Glanosuchovou potravou... Jediný známý druh, G. macrops, byl popsán roku 1904 známým jihoafrickým lékařem a paleontologem Robertem Broomem. Nález sestával z jediné lebky, která je přibližně 30 centimetrů dlouhá, z čehož paleontologové vyvozují, že Glanosuchus dosahoval délky zhruba 1,8 metru. Byl tedy stejně dlouhý jako je dospělý člověk vysoký. Stejně jako ostatní raní therocephaliani byl i Glanosuchus vybaven dlouhým čenichem, díky němuž při pohledu ze strany trochu připomínal psa či vlka, a zvětšené špičáky. Zajímavé je, že nalezená lebka byla při fosilizaci pokřivena, a tak se Broom při popisu zvířete rozhodl lebku zrekonstruovat, spíše než aby nakreslil nebo nechal nakreslit rekonstrukci samotného zvířete... Dalším zajímavým znakem Glanosuchovy lebky je přítomnost šesti špičáků na každé straně horní čelisti, přičemž ten zadní je mnohem menší než všechny předchozí. S takovým ozubením se mezi permskými masožravci příliš často nesetkáme... Ačkoliv Glanosuchus vykazoval známky rozvinutého sluchového systému, jeho sluch nebyl tak dobrý jako sluch pozdějších savců. Někteří se domnívají, že Glanosuchus mohl být teplokrevný a možná i pokrytý srstí...
Jeho popisek můžete najít na anglické Wikipedii.

Příště Jachaleria!

Nejčtenější