Lovci kryptidů jsou rozdělení. Dvě strany se mezi sebou nepohodly, a proto se tým, který jsme znali, rozpadl. V minulé kapitole jsme se přidali k Jackovi, Rogerovi, Pauline a agentce Kentové v původní dimenzi. Ve městě Point Pleasant se snažili vyřešit záhadu jménem Mothman... V této kapitole se přesuneme do paralelní dimenze, do které z našeho světa utekli Pierre, Akihiko, Fahad, Ewet, Kate, a ve které také žije Pierrova sestra Sabine. Chtějí jediné: hledat v této paralelní dimenzi kryptidy tak, jako na samém začátku ságy Lovců kryptidů. Zde je popsána jejich první společná výprava...
LOVCI KRYPTIDŮ 3: RÁJ NEODINOSAURŮ, ČÁST PRVNÍ:
Slunce ozařovalo překrásný japonský palác. Před ním se nacházela terasa, a pod ní ještě jedna, ke které vedlo snad tisíc schodů odněkud zezdola, od břehu líně tekoucí řeky. Shora vypadala, jako by byla temně modrá. Na spodní, široké terase se nacházelo padesát stolů. Seděla u nich spousta Japonců a poklidně si spolu povídali. Mezi nimi seděl i Akihiko. Byl tu teď chvíli sám. Stále nedokázal uvěřit tomu, co zažíval. Po chvíli k němu přišel starý Japonec. "Co se děje, synu? Před chvílí jsi s námi mluvil, a teď sis sedl takhle opodál," řekl. Akihiko se usmál. "Nic se neděje, tati," odpověděl. Při vyslovení posledního slova jej však zamrazilo. Mluvil se svým otcem! V původní dimenzi zemřel jeho otec, když mu bylo dvanáct. A stejně matka, a oba bratři. Akihiko zůstal sám, stal se z něj zuřivec hledající spravedlnost. Mnohdy jí docílil pouze násilím. Nedokázal uvěřit tomu, že to všechno bylo pryč. Alespoň nyní. Vstal a svého otce objal. "Huh, ty bys dokázal jednoho rozdrtit," zasmál se jeho otec, "sestra tvé matky, tedy tvá teta, by tě chtěla vidět. Přece jenom ses tu neukázal už dva roky." Akihiko chtěl zakroutit hlavou, ale neudělal to. Vždyť on svou tetu nikdy neviděl. Tady v paralelní dimenzi nikdy nedošlo k těm věcem, které se staly v té původní. Teď se Akihikova mysl, s pamětí toho všeho, co se stalo v jeho domovině, nacházela v těle jeho dvojníka, zcela identického, ale toho, který nic z toho nezažil. Pořád měl pocit, že to byl sen. Všichni ti členové rodiny a přátelé, kteří zde žili. Poprvé v životě měl pocit, že není sám, když ho Jack Owen zachránil ve sklepě Zhou Lenovy vily, načež se Akihiko přidal k Lovcům kryptidů. Tehdy se poprvé cítil jako člen jakési rodiny. A nyní měl ten pocit dvojnásob. Jeho pravá rodina zde stále existovala. A stejně tak byl členem nových Lovců kryptidů, se kterými si měl užít prapodivná dobrodružství, jejichž jediným cílem bylo najít nějaká ta tajemná zvířata... Přemýšlel, zda by měl svým rodičům říci, že nemá mysl toho Akihika, kterého zde znali, ale že je z trochu jiného světa, a proto je tak vyjevený, že je vidí a může s nimi mluvit. Nebyl na to však čas. Dostal SMS zprávu od Pierra. Že prý Lovci kryptidů finišují přípravy na první výpravu v této dimenzi. "To si nemůžu nechat ujít," řekl Akihiko svým rodičům poté, co jim o tom řekl. Ještě toho večera se ocitl na japonském letišti (v této dimenzi žádný super rychlý letoun Cryptid Swift!), vystál řadu a usedl na sedadlo v první třídě, načež se vydal zpět do Londýna...
Dalšího dne v poledne se už všichni noví Lovci kryptidů shromáždili v poradní místnosti. Seděli u dřevěného stolu a jeden po druhém si prohlíželi rozmazané fotografie podivných tvorů, kteří byli vyfotografováni všemožnými dobrodruhy, jež na ně narazili při svých cestách po pralesích Jižní Ameriky. "Všechny tyto fotografie pocházejí z okolí jednoho určitého místa," řekl Pierre, který se cítil být zde takovým vůdcem. Roztáhl obrovskou mapu amazonské části Brazílie. Ukázal prstem na jeden bod. "Zde je hranice mezi Venezuelou a Brazílií," okomentoval to, "a právě zde, přátelé, se do výše 1047 metrů nad mořem tyčí pravděpodobně nejzáhadnější hora na světě. Říká se jí Kurupira, a podle některých je domovem UFO, čemuž nevěřím, a podle jiných je domovem přežívajících dinosaurů." "Takže ty, stejně jako někteří kryptozoologové, věříš, že dinosauři mohli přežít na vrcholku nějaké hory? Nápad je to dobrý, ale... Nechce se mi věřit, že by Sir Arthur Conan Doyle měl pravdu. Jeho Ztracený svět byla čirá fikce, jakkoliv je ta kniha dobrá," zareagoval na to Fahad. "Kurupira je stolová hora," řekl Ewet, "zvířata, která tam nahoře žijí, byla od okolního světa izolována po desítky milionů let. Může to být pravda." "Jakou máme pravděpodobnost, že tam žijí dinosauři? Co když v téhle dimenzi nikdy neexistovali?" zamyslel se Fahad. "Blbost, existovali. Včera jsem byl v Londýnském muzeu. Víte, že místo Hope tam pořád mají Dippyho?" usmál se Pierre. "Podle tebe, Pierre, ta zvířata unikají ze stolové hory a žijí v pralese? Mohli bychom je tam najít?" zeptala se Sabine. Pierre byl nadšen z dotazu své sestry. Stále nedokázal uvěřit tomu, že s ní může mluvit, tak jako Akihiko mohl mluvit se svými jinde zemřelými rodiči. "Ano," odpověděl, "ale nejradši bych vyšplhal na tu horu a přesvědčil se, zda nežijí tam. Sem tam se možná nějaká ta příšerka objeví v pralese, to ano, a možná je způsob, jakým se ta zvířata z hory dostávají dolů do pralesa, ale nejvíc mě zajímá, co je tam nahoře." "Jdeme do toho," řekla Kate a ostatní zasouhlasili.
Expedice začala o tři dny později. K písčitému břehu přirazily čtyři čluny. Pierre, Akihiko, Fahad, Kate, Sabine a Ewet je opustili, Pierre se dohodl s jejich "hlavním dopravcem", aby pro ně přijel o čtyři dny později, a pak už se vydali do pralesa. Před nimi byla dlouhá štreka ke Kurupiře. Šest dobrodruhů postupovalo pomalu zarostlým deštným lesem. Po půl dni cesty už měli své modré a expediční košile úplně propocené. Těžké bágly, které nesli, pro ne však byli zátěží největší. "Řeknu ti, kámo," zašeptal Akihiko Fahadovi, když se oba s mačetami v rukou prosekávali spletí lián, "mít tu naše vybavení z naší, ehm, původní domoviny, byli bychom už tam. S Cryptidem Swiftem bychom přistáli na Kurupiře a..." "Á, sklapni, Akihiko," řekl zezadu zcela znavený, ale stále vnímající Pierre. "Ať si Jack dělá ve své realitě, co chce. My jsme Lovci kryptidů. Praví a nefalšovaní," řekl a zasmál se. "Nebuďte takové slečinky," řekla Sabine, která už Akihika s Fahadem předběhla. Praštila Akihika do ramene. Ten se zastavil. "Hej, nechceš mě naštvat, že ne?" řekl. Sabine se mírně pootočila, ale šla dál. "A ty nechceš naštvat zase mě, ne?" reagovala. "Víš vůbec, co jsem zač?" "A víš ty, co jsem zač?" "Kdybych tu teď měl svou kovovou tyč..." "Hele, Akihiko, nech toho," řekl mu s úsměvem Fahad, který mu jako jediný rozumněl, "mně se taky stýská po vší té technologii. Ale tohle je paráda, ne? Jít pralesem, tábořit v něm, nebojovat s lidma... Je to fajn. Vybrali jsme si to!" "Heh, to je pravda. Tak jo, jdu dál," řekl Akihiko a zacloumal přátelsky s ramenem svého přítele. Všechna ta únava se přece jen mísila se štěstím a radostí.
Těsně před setměním konečně uviděli z dáli Kurupiru. Mohutná stolová hora vystupovala z husté džungle. Neviděli by ji, kdyby nebylo velkého výklenku mezi stromy. Nejprve byli tím pohledem uchváceni. Pierre si dal do uší sluchátka a pustil si do uší znělku Pána prstenů. Ta majestátní hudba, hrající v prvním filmu při pochodu Společenstva, mu teď přišla vhodná pro tuto chvíli. První, kdo byl trochu znepokojen, byl Ewet. "Ten výklenek není úplně přirozený, přátelé," podotkl a ukázal na několik poražených stromů. "Páni, ať je porazilo cokoliv, muselo to být dost velké," nadchnul se Pierre. "Řekla bych, že je porazil prudký vítr, spíš než nějaký tvůj dinosaurus," ozvala se Kate. "Možná," zamyslel se Pierre a dotkl se kůry jednoho poraženého stromu. Po setmění si jen asi sto metrů na jih od samotné hory postavili tábor. Teď si zase Pierre pouštěl do uší tu hudbu, která zní na začátku Společenstva prstenu. Bylo tu takové tajemno... Džungle byla kouzelná. A přesto člověku naháněla hrůzu. Někdy ve dvě ráno probudil Akihika ze spánku pískavý zvuk. Skoro instinktivně vylezl ze svého stanu, oděn pouze v bílém tričku a modrých kraťasech. Šel bos, nevadilo mu to. Rozsvítil baterku a začal jí mávat kolem sebe. Pak si všiml čehosi smaragdově zeleného. Byl to nějaký živočich, a vystrkoval svou smaragdově zelenou hlavičku z tmavě zelené houštiny. Na světlo reagoval jednoduše: ukryl se. Akihiko přiběhl k houštině a začal jí prohrabovat rukama. Nebylo pochyb, že zvuk vydával ten malý tvor. Teď už se zvuk ozýval z hloubi pralesa. Akihiko neváhal a následoval jej. Teprve po chvíli si uvědomil, jak stupidní nápad to byl. Nejprve stoupl na trn, a z chodidla mu začala crčet krev. Zabručel. A pak si uvědomil, že pach krve a jeho hlas, a možná i rozsvícená baterka, to všechno může něco přilákat, něco nebezpečného, pokud tedy něco takového v této džungli žije. Obrátil se. Utíkal zpátky do lesa. A právě teď by v takové scéně mohla hrát ta hudba, která doprovázela scénu ve Společenstvu prstenu, v níž byli hobiti obklíčeni Nazgûly. Akihiko si náhle připadal strašně pomalý. A všude kolem něj se něco pohybovalo. Skákalo to mezi houštinami. Svítil baterkou kolem sebe, ale nic neviděl. Ten tvor byl moc rychlý. Byl ovšem mnohem větší, než ten smaragdově zelený ještěr či co to bylo. Až po chvíli se ve světle Akihikovy baterky něco zalesklo. Na chvíli měl pocit, že ve světle spatřil bledou kůži člověka. Zde, v jihoamerickém pralese? Odmítal tomu však uvěřit. To poslední, co však chtěl, bylo dostat strach. Jako by ten tvor cítil, že jeho přítomnost Akihika neděsí, zmizel zpět v pralese. Akihiko se s krvavou ránou v chodidlu vrátil do tábora. Hluk, který působil při hledání desinfekčního prostředku ve svém batohu, vzbudil Fahada. "Kámo," řekl mu Akihiko, když jej celého rozespalého uviděl vylézat ze stanu, "v tomhle lese něco fakt je. A tam nahoře určitě taky." Jejich rozhovor z koruny nedalekého stromu jakýsi tvor skutečně sledoval. Tvor velice inteligentní, vybavený chápavýma rukama. Neslyšně seděl v koruně stromu a snažil se porozumět každému slovu těch dvou, přestože jejich jazyk neovládal...
I kdyby nebylo Akihikova nočního zážitku, rozhodli by se Lovci kryptidů dalšího dne začít s krkolomným lezením. Ráno je totiž všechny zbudil houkavý zvuk vycházející ze samého vrcholu hory. Podmaněni touhou odhalit záhadu Kurupiry, vydali se nahoru. Vstříc novému nebezpečí...
Co naleznou na vrcholu Kurupiry? Co byli zač ti tvorové, které Akihiko spatřil? Co je zač ten živočich, který jej pak sledoval zpět do tábora? Kurupira je místem velice záhadným... A možná i nebezpečným. Pokračování příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat