neděle 31. května 2015

Minulost, geologie a výzkum pánve Karoo

Tento článek bych zřejmě nenapsal nebýt knihy "Encyklopedie Dinosauři" vydané v roce 2004. Právě ta mi poskytla většinu důležitých informací pro probrání tohoto tématu...

Pánev Karoo je mnohým paleontologům, geologům, geografům i cestovatelům velice známí území. Pokrývá téměř dvě třetiny povrchu Jihoafrické republiky, nejvyspělejšího a na fosilie zřejmě i nejbohatšího státu Afriky. Jedná se o velice nehostinné, tzv. semi-pouštní prostředí, většinu rozlohy této pánve pokrývá písek, sem tam se vyskytnou nějaké keříčky, vzduch je však suchý, horký, a málo zde prší. Ostatně, i samotný název Karoo znamená v jazyce Khoikhoi "poušť". Jak už to ale bývá zvykem, právě takové aridní, odlehlé, neobyvatelné území je rájem paleontologů, vědců nořících se lopatami a krumpáči zpátky v čase o desítky a stovky milionů let při namáhavém hledání pozůstatků zvířat, jež tehdy naši planetu nadobro opustila. Historie hornin pánve totiž sahá do období od rané Jury až po střední Perm. To ale znamená, že tvoří časový úsek trvající přibližně 90 milionů let! Takových území na naší planetě mnoho není, a proto ani není divu, že se terénní geologové a paleontologové o pánev Karoo tolik zajímají... Proč je toto území tolik bohaté na fosílie? Pro odpověď na tuto otázku by bylo třeba vrátit se o nějakých 180-270 milionů let zpátky v čase, tedy do doby, kdy pánev Karoo nebyla zřejmě jen typickým pouštním habitatem. Mohly se zde rozrůstat buše, dokonce i stálezelené lesy, ani velká sladkovodí jezera či podlouhlé toky řek nebyly výjimkou. Fascinující je, že právě na takových, na vodu a na rostliny bohatých místech jednoduše vždy nalezenete velkou variaci odlišných druhů zvířat. V období Permu byli vrcholnými predátory oblasti Karoo velcí gorgonopsianti. Mezi ty patřili mimo jiné i metrový Lycaenops a o poznání větší, majestátní Gorgonopsid (Gorgonops longifrons). Dále se zde vyskytovala i Rubidgea, něco jako kříženec T-Rexe se šavlozubým tygrem. Tito predátoři byli jako první vybaveni smrtícími, výrazně dlouhými špičáky, které mohly jedním kousnutím přeseknout krční tepnu oběti. O kořist tu nebylo nouze, protože se v jižní Africe vyskytovala spousta zvláštních býložravců. Mezi ně patřil mimo jiné i Moschops, velký therapsid (savcovitý plaz), jenž byl vybaven třetím okem-to se nacházelo pod kůží na čele. Bylo by zajímavé sledovat skupinku malých Lycaenopsů pronásledujících masivního býložravého Moschopse, jenž neměl snad žádné zbraně, s jejichž pomocí by se mohl dravcům ubránit. Také velký obojživelník Peltobatrachus a předchůdce kynodontů, Procynosuchus, si v prehistorické jižní Africe libovali. Zdržovali se ve vodním prostředí, tomu totiž byla jejich těla perfektně přizpůsobena. Mezi dalšími, populárními tvory, jejichž ostatky byly v Karoo vykopány, patří dycinodonti. Od malé Robertie, o něco větší než krysa, přes Diictodona až po Dicynodona a Lystrosaura, mimochodem jednoho z nejúspěšnějších druhů, jaké kdy existovaly. Dicynoconti byli velmi přizpůsobiví, pro příklad, Lystrosaurus neobýval jen oblast jižní Afriky, ale také Antarktidu a Asii. Protože souš v období Permu tvořila jen jedna pevnina, Pangaea, mohl se lehce rozšířit do všech koutů světa. Také Mesosaurus, akvatický, krokodýlům podobný diapsid, nežil jen zde, ale také v Jižní Americe, ta však byla tehdy od Afriky vzdálena jen co by kamenem dohodil. Nicméně nic netrvá věčně, rajské prostředí se brzy změnilo k nepoznání. Na konci Permu zasáhlo Zemi největší vymírání vůbec, 90 % živých forem vymřelo. Mezi těmi zbylými byli opět dicynodonti, včetně Lystrosaura. Nalezené zkameněliny tohoto rodu se opravdu datují do doby přelomu Permu a Triasu, a tím pádem i do doby přelomu prvohor a druhohor. V Triasském období se na Zemi objevila spousta nových druhů i skupin zvířat, mezi nimi byli právě vyspělí kynodonti jako Cynognathus, malá dravá šelma, která byla vlkem své doby. Pánev Karoo také poskytovala domov Euparkeii, malému archosaurovi, který se spolu se svými příbuznými později stal předkem všech dinosaurů. Právě z konce Triasu pochází spousta zajímavých nálezů. Jedním z prvních velkých dinosaurů a zároveň obyvatel pánve Karoo byl Massospondylus, dvounohý sauropodomorph měřící 6 metrů. Mezi dravci se naopak objevil Coelophysis rhodesiensis, třímetrový zabiják lovící ve smečkách. V Juře dále Karoo poskytla útočiště dinosaurům rodů Heterodontosaurus, Fabrosaurus a Melanorosaurus. Prostředí se zřejmě příliš neměnilo, což byl důvod, proč se těmto vitálním živočichům tolik dařilo... Výzkum pánve Karoo začal roku 1838, když skotský inženýr Andrew Geddes Bain nalezl prvního zde vykopaného plaza. Geologové pánev Karoo rozdělili do několika oblastí, tzv. skupin. Například skupina Beaufort obsahuje zkameněliny zvířat z přelomu Permu a Triasu. Naopak skupina Stormberg je známa zkamenělinami zvířat a rostlin ze svrchního Triasu až rané Jury. Některé zóny jsou dokonce nazvány podle tamních prehistorických tvorů, např. zóna Lystrosaurus či zóna Cistecephalus. Většina nalezišť se však nachází na soukromých pozemcích, takže je pro paleontology vždy potřeba povolení od majitele, aby mohli danou oblast lépe prozkoumat. Obrovské množství kostí živočichů nalezených v Karoo se nachází například v Jihoafrickém muzeu v Kapském městě, Ústavu Bernarda Price v Johannesburgu, původně však výzkum probíhal hlavně v Britském muzeu v Blomsbury, Londýně. Právě tam v 19. století Bain poslal svůj nález Robertu Broomovi, paleontologovi obratlovců. Vědci zabývající se prehistorií však nejsou nadšeni pouze z nálezů zkamenělin. Paleoklimatologové, jež se zabývají podnebím v minulých geologických obdobích, získali z pánve Karoo mnoho proxy dat, tedy nepřímých indikátorů jako jsou horniny, nerosty, letokruhy pravěkých rostlin a na základě těch pak vyvodily, jaké v minulosti na onom území panovalo klima. Jasné je jedno, bylo opravdu horko...
Pánev Karoo je skutečně velice pozoruhodným územím. Nabízí nejúplnější pohled na přelom prvohor a druhohor, poskytla tolik zajímavých, inspirativních nálezů a umožnila mnohým paleontologům splnit si svůj sen a nějakého pratvora najít. Jen čas ukáže, čím nás ještě překvapí...




Doufám, že Vám dnešní, poslední květnový článek v tomto roce přinesl nějaké nové informace, pokud se Vám líbil, komentujte...

sobota 30. května 2015

Sphaerotholus

Sphaerotholus ("kulovitý dóm" nebo "sferická klenba") byl ptakopánvý, pachycephalosauridní dinosaurus žijící v období Křídy stupně maastricht. Své podivuhodné jméno, které dostal od paleontologů Williamsona a Carra roku 2002, si vysloužil díky zvláštnímu tvaru lebky. Ta byla totiž až nezvykle kulatá, mnohem oválnější, než lebka snad jakéhokoliv jiného zástupce čeledi Pachycephalosauridae. Sphaerotholus je znám na základě pouze dvou lebek, z nichž jedna patří k nejúplnějším dosud objeveným lebkám pachycephalosauridních dinosaurů. Díky těmto lebkám byl také celý rod popsán, a následně byly stanoveny druhy S. goodwini, S. buchholtzae a S. edmontonense. Lebka tohoto dinosauřího rodu byla neobyčejně vyklenutá, jak již bylo zmíněno, zároveň však nesla řadu malých hrbolků, jež se nacházely na její zadní straně. Občas je mimo dvě nalezené lebky k rodu Sphaerotholus přiřazována i čelistní kost, jež však není úplná, a v mnohém se podobá čelistní kosti Stegocerase, jenž byl Sphaerotholovi příbuzný. Některými vědci není uznávána jako zrovna přesvědčivý materiál k bližšímu studiu Sphaerothola. Každopádně všechny vykopané zkameněliny byly objeveny na území USA. Sphaerotholus se vyskytoval hlavně v západní části Severní Ameriky, v místech, kde se dnes rozkládají americké státy Montana a Nové Mexiko. Jedna z nalezených lebek pochází ze slavného naleziště, formace Hell Creek. Navzdory tomu, že je momentálně Sphaerotholus uznáván jako kdysi skutečně existující rod, zastávají se někteří vědci domněnky, že mohlo jít o dinosaura, který je nám již po mnoho desetiletí důvěrně znám-mongolského Prenocephale. Je totiž až zarážející, jak se nalezené kosterní pozůstatky Sphaerothola podobají ostatkům Prenocephale. Je možné, že šlo opravdu o stejný rod, ale to se nepotvrdí do chvíle, kdy bude nalezeno více materiálu, který by se dal studovat. Pokud by náhodou náš pachycephalosaur byl jen severoamerickou obdobou rodu Prenocephale, jméno Sphaerotholus by ze seznamu dinosaurů zaniklo navždy. Prenocephale byl totiž pojmenován roku 1974, a v biologii platí, že platný je nejstarší název. V období zhruba před 75-65 miliony let, kdy Sphaerotholus žil, vypadal západ Spojených států úplně jinak, než dnes. Rozsáhlé pláně plné kachnozobých dinosaurů a lovících Tyrannosaurů poskytovalo tlustolebým býložravcům dokonalé prostředí. Sphaerotholus se živil nízko rostoucí vegetací, jakou tvoří například kapradiny nebo výhonky mladých stromků. Byl asi 2 metry dlouhý a vážit mohl i přes 20 kilogramů. Chodil po dvou nohou, byl tedy bipedním zvířetem. Přední končetiny byly malé. Krk mohl být protáhlý, i když jsou tyto myšlenky čistě spekulativní, neboť se odrážejí od anatomie Sphaerotholovi příbuzných druhů. Zajímavé je, že samci pachycephalosauridů používali klenuté lebky při soubojích o samice nebo teritorium. Vráželi si navzájem do boků, nikoliv zřejmě do hlav, jak se dříve paleontologové domnívali. Taková rána hlavou na hlavu by byla hotovým neštěstím. Tvrdá lebka však mohla sloužit i k odehnání predátorů, například raptorů. Těžko říci, zda si takový dravec se srpovitým drápem mohl dovolit něco proti dospělému dvacetikilovému býložravci, nicméně útokem mohl vzít jeho hnízdo a to se zrovna opodál čekající matce nemuselo líbit. Je pravděpodobné, že tento dinosaur žil v malých skupinkách. Vymizel společně s ostatními dinosaury a mnohými dalšími druhohorními plazy poté, co Zemi před 65 miliony let zasáhl asteroid o délce 10 kilometrů a způsobil sled katastrofických událostí, jež změnily svět k nepoznání...
Popis Sphaerothola najdete například v knize "Dinosauři průvodce 270 rody" od Dougala Dixona.

Příště Qantassaurus!

Obrovští karbonští pavouci

Dnes ráno jsem na zahradě chytil překrásného pavouka, který se zrovna prosekával džunglí krátké, nedávno posečené trávy. Přemýšlel jsem, zda bych náhodou nevěnoval pavoukům i dnešní článek, a pak mne napadlo, že většinu dnes žijících druhů v minulosti zastiňovali opravdoví osminozí obři... Doufám, že si článek užijete...

Největším dnes žijícím pavoukem je sklípkan největší (Theraphosa blondi) a rozpětí jeho nohou může dosáhnout 25 až 30 centimetrů. V angličtině se mu říká goliath tarantula, nebo také goliath birdeater, tedy požírač ptáků. Ačkoliv se ptáky normálně neživí, jen občas si do nějakého malého ptáčete kousne, nemá problémy se zabíjením hlodavců, ještěrek a hadů. Byl pozorován jedinec, který zabil i jedovatého křovináře z rodu Bothrops. Sklípkan největší obývá Amazonský deštný prales. Představte si ale výlet do minulosti vzdálené 300 milionů let... Rozpětí nohou u dnešního největšího pavouka je skutečně úctyhodné a prehistoričtí pavouci, kteří obývali deštné lesy v období, jež my dnes podle hojnosti na uhlí se měnící vegetace nazýváme Karbon, nebyli o moc větší. Ale přesto, dosahovali přímo gigantických, monstrózních rozměrů. Každý, kdo viděl Putování s pravěkými monstry-Život před dinosaury (Walking with Monsters: Life Before Dinosaurs), určitě nezapomene na scénu, v níž obrovitý pavouk Mesothelae zaútočí na malého ještěra zvaného Petrolacosaurus, mimochodem jednoho z prvních plazů vůbec. Později ho zabije. Právě Mesothelae byl jistý veliký pavouk, který v té době žil. Takový obr dosahoval velikosti lidské hlavy. Jak je řečeno ve filmu, "kdyby žil, lovil by kočky". Byl zřejmě větší, než největší dnes žijící pavouk. Ačkoliv se toho o prehistorických pavoukovcích, navíc z tak vzdálené minulosti, mnoho neví, předpokládá se, že obří karbonští pavouci se v mnohém podobali tarantulím. Možná žili v jámách v zemi, jež jim poskytovaly výtečný úkryt a zároveň prostor k manévrování. Dnešní sklípkani jámy sami nehloubí, jednoduše si nějakou najdou. Pak kolem ní utkají pavučinu. A jakmile jde nějaká kořist kolem a dotkne se vlákna, pavouk to ucítí díky mimořádně citlivým chloupkům na končetinách, vyrazí, oběť zabije a vstříkne do ní své trávicí šťávy. Tímto způsobem také pavouci svou kořist požírají, jakmile trávicí šťávy oběť rozloží, pavouci tu zvláštní "kaši" vysají. Něco podobného se snad dělo i u karbonských pavouků. Mesothelae a jemu příbuzní se živili praplazy a praobojživelníky. Proč však dorostli takových rozměrů? Proč svou velikostí zastínili i dnešního největšího pavouka? Pro odpověď na tuto otázku se nemusíme vracet zpět v čase, stačí se podívat důkladně na naleziště uhlí. Velké množství černého uhlí v horninách starých více než 300 milionů let napovídá, že svět byl v období Karbonu vlastně jeden velký prales. Bylo to nejzelenější údobí v dějinách Země. Nikdy předtím ani potom už zelené rostliny tolik nepřesycely atmosféru. Ano, vytvářely tolik kyslíku, že atmosféra jím byla doslova nabita. Dnes je v atmosféře 20 % kyslíku, kdežto v Karbonu 35. Jedna z teorií tvrdí, že právě kvůli velkému obsahu kyslíku v atmosféře byli tehdy členovci tak velcí. Dokázaly to v jiném i výzkumy vážek uzavřených a vyrůstajících v překyslíkovaném insektáriu. Členovci byli náhle na vrcholu potravního řetězce, i když je obratlovci konečně doháněli. Mesothelae musel být neskutečně zajímavým pavoukem. Jakým způsobem se takoví obři pohybovali, jak vlastně žili a co nakonec způsobilo jejich zánik, to se asi nikdy nedozvíme. Nakonec by však bylo dobré uvést, že Mesothelae nevymřeli docela. Ačkoliv skupiny prehistorických pavouků zvaných Arthromygalidae (podobné tarantulím), Arthrolycosidae (podobní slíďákům) a Pyritaraneidae již vyhynuly, stále existuje čeleď Liphistiidae. Zástupci této čeledi žijí v jihovýchodní Asii, Číně a Japonsku. Rod Liphistius je dokonce endemitem pouze jedné nebo dvou jeskyní v Malajsii. Takže nezapomeňte, ačkoliv je už Mesothelae minulostí, stále přece jen něco z této pozoruhodné skupiny zbylo. Jak to přece řekl americký spisovatel William Faulkner, "Minulost není mrtvá. Dokonce ještě neskončila."


Dnes se dočkáte možná ještě jednoho článku, nemohu to však tvrdit s jistotou. Doufám, že se Vám můj článek o obrovitých pavoucích líbil, pokud ano, komentujte...

pátek 29. května 2015

Správce dinosauřího parku - Gangsteři za zády

Další pátek, další Správce dinosauřího parku! Doufám, že se Vám bude dnešní část alespoň trochu líbit...

Gangsteři za zády

Problémy s prehistorickými zvířaty, jež chováme v Dinosauřím parku, během tohoto týdne překonaly problémy skutečně otřesné a děsivé, vyvolané lidmi. Víte, starat se o takový park s pravěkými tvory není absolutně nic jednoduchého, ba naopak. Každý boháč Vám závidí a vy začínáte mít pomalu strach, že o své dílo přijdete. Že přijdete o všechny své plány, zázemí, ctnosti, světové prvenství a máte strach o budoucnost. Charles nyní prožívá psychickou krizi, jelikož se tento týden ukázalo, že jako tým Dinosauřího parku si musíme hlídat záda před celým světem. O víkendu přišla Charlesovi zpráva od údajně mladého, nadějného paleontologa, který by byl štěstím bez sebe, kdyby náš park mohl navštívit a trochu prozkoumat živoucí prehistorické tvory, jimž, jak sám v dopisu zmínil, "fandil už od nejútlejších dětských let". Charlese to nadchlo a řekl si, že to jen napomůže proslulosti Dinosauřího parku a pozdějšímu zájmu o něj. Mladý paleontolog se v dopisu podepsal jako Andrew Wills. V úterý se nad naším ostrovem objevilo letadlo. Při okružním letu nad letištěm se nám ohlásilo a naši pracovníci přichystali ranvej. Letoun přistál, trochu nešikovně zabrzdil před vysokými trsy trávy lemujícími východní část letiště, ale dlouho z něj nikdo nevycházel. Chlapi z letiště přestávali být trpěliví. Nakonec se jeden z nich k letadlu přiblížil, ale z pootevřeného okýnka vypadl nějaký syčivý předmět. Než se muž stačil nadát, zelenkavá věc velikosti lidské dlaně vybuchla a plameny mu sežehly ruku. Naštěstí se mu nestalo nic dalšího a horšího, ale z letadla rázem vyskočila banda asi dvaceti ozbrojených mužů a okamžitě po pracovních letiště požadovali, aby je dovedli do centra ostrova za ředitelem parku a bez přemýšlení jim ukázali všechna pravěká zvířata, jež v parku chováme. Jeden z pracovníků vytáhl vysílačku a vše oznámil kontrolní věži, v zápětí byl však zastřelen. Ti darebáci pohrozili, že jestli se ostatní o něco takového pokusí, zastřelí je a rozstřílí také kontrolní věž, přičemž si cestu do středu parku najdou sami. Asi by neměli problém se tam prostřílet. Každopádně letecká asistentka ve věži situaci okamžitě vyložila rangerům a mě, já okamžitě zavolal Charlesovi a hned poté i Oliverovi. Teď jsem spoléhal na jejich dlouholeté zkušenosti. Oliver byl, jak jinak, zase na expedici na Isle of Die a lovil dinosaury, takže mi nemohl nijak poradit. Jen mi doporučil použít násilí. Nejprve jsem nesouhlasil, ale jak se později ukázalo, byla to rada nad zlato. Zato Charles byl celý nešťastný, vystrašený a nevěřícný. Hodlal zavolat na pobřežní policejní stanici někde ve Francouzské Polynésii, ale ukázalo se, že nefunguje proud. Dráty vedoucí elektřinu byly zkrátka přetrhány. To ale znamenalo, že se skupina gangsterů přiblížila už ke středu ostrova, neboť právě tam se nacházejí. V centru ostrova už zločinci narazili na naše rangery, kteří začali bez rozmýšlení střílet puškami z vrtulníku. A hned několik darebáků dostali, kulkou je většinou trefili rovnou do hlavy. Ale světe div se, ti gangsteři se skryli mezi budovami a brzy začali po helikoptéře střílet. Přiběhl jsem k Charlesovi do hlavní budovy, v níž se skrýval. Na místě byl i Fred a zrovna řediteli vytýkal, že vůbec nějakého rádoby paleontologa na naše území pustil. Charles se téměř rozbrečel, ale moc dobře věděl, že bych se mu pak smál, a tak to raději potlačil. Z venčí se zvuky výstřelů ozývaly čím dál častěji...

Už jsem to nevydržel. Popadl jsem první pušku, která byla ve skladu, vyběhl jsem ven a střelil po prvním ohavném chlápkovi, kterého jsem viděl. Bylo pro mne celkovým překvapením, když jsem zjistil, že puška, jíž držím, je uspávací. Šipka zasáhla svůj cíl a toho střelce po chvíli uspala. Dalších akcí jsem se docela bál, raději jsem se vrátil zpět do budovy a vypůjčil si jinou zbraň, policejní pistoli. Z východního přístavu mezitím do středu ostrova přijela skupina našich ozbrojených sil, kteří útok gangsterů silou potlačili. Když bylo obnoveno telefonní spojení a na náš ostrov přijela policejní eskorta Francouzské Polynésie na svých člunech, bylo sečteno dvacet mrtvých. Jeden náš, a devatenáct darebáků. Ten, kterého jsem uspal pomocí pušky uspávačky, byl okamžitě zatčen a podroben výslechu. Prý ale nic neprozradil, dostane však zřejmě doživotí. Problémem bylo, že si Charles nezjistil více informací o tom Andrew Willsovi, muži, který mimochodem mezi ozbrojenci nebyl. Možná ani neexistuje, byla to jen vymyšlená postava. Jasné ale je, že někdo nám chce překazit naše plány. Už na jaře nám nějaký travič zabil několik Adelobasileů, předtím zase v Pacifiku řádila polská mafie. Někdy ke konci minulého léta na našem ostrově proběhl ozbrojený konflikt. Třeba to všechno bude spadat do sebe, kdo ví. Lidé jsou závistiví a třeba nějaký chytrák náš park chce dostat do vlastních rukou. Teď je problém vyřešen, snad už se nic takového opakovat nebude. Popálený pracovník z letiště je již také v pořádku, odletěl domů do Anglie s rukou v sádře, ale co nevidět se zase vrátí. Prý by se rád pomstil a promluvil si s tím vězněm, já s ním tento názor sdílím. A stejně tak i Charles, Oliver a většina ostatních. Zbytek týdne byl jinak poklidný, jen dnes ráno mě kousl náš Leptoceratops Dino. Snědl jsem mu totiž salát. No, i dinosauři dokáží občas používat násilí...

Doufám, že se Vám příběh líbil, pokud ano, můžete napsat komentář. Za všechny názory budu moc rád...

čtvrtek 28. května 2015

Mýty o pterosaurech

Pterosauři nebo-li ptakoještěři patří spolu s dinosaury, dávnými mořskými plazy, mamuty a šavlozubými tygry k vyhynulým zvířatům, o kterých snad slyšel každý. Nicméně v porovnání celkového počtu lidí na naší planetě a počtu lidí, kteří se zajímají o minulost naší planety, vyjdou zájemci o prehistorii jen jako malý zlomek. Tato skupina lidí se o prehistorické živočichy včetně ptakoještěrů zajímá, ví o nich tedy mnoho. Ale lidé, kteří ani jednoho pterosaura konkrétněji neznají, si o těchto zajímavých tvorech vytvořili většinou své vlastní domněnky. Jaké jsou tedy mýty a jaká jsou fakta? Asi nejproslulejším mýtem je, že ptakoještěři byli prý dinosaury. To vůbec není pravda, ačkoliv s nimi byli příbuzní, patřili do úplně jiné skupiny zvířat. Je ale pravda, že s dinosaury sdíleli alespoň stejný počet spánkových jam a dost možná i stejného předka. Pro žádného paleontologa ale vyslovení myšlenky, že pterosauři prý byli dinosaury, není tragédií. Jedná se spíše o menší chybku, které se může dopustit snad každý. Horší už je to s dalšími mýty. Je například pravdou, že zástupci čeledi Pteranodontidae (mj. i známý Pteranodon, ptakoještěr se zvláštním útvarem na hlavě, jenž žil v období Křídy) postrádali zuby. Jejich čelisti byly holé, ale přesto se perfektně hodily k lapnutí kluzké rybky, jež pterosauři lovili na otevřeném moři či na území velikých sladkovodních jezer. Ovšem někdy jsou pteranodontidi zobrazeni s naprosto znatelnými zuby v čelistech. Něčeho takového byste mohli být svědky při sledování filmů Jurské komando a Jurský park 3. Závažná chyba to vůbec není, právě naopak, dají se alespoň hledat domněnky, proč se u filmových Pteranodonů vyvinuly zuby (např. genetická změna atd.). Jde však o mýt, skuteční pravěcí Pteranodonti zuby opravdu neměli. Jedním z velkých mýtů může být již pronikání hluboko do anatomie a fyziologie pterosaurů. Někdy bývají ptakoještěři zobrazeni s netopýřími křídly, většinou kvůli tomu, že se tyto dvě skupiny živočichů sobě v evoluci letu a křídel asi nejvíce podobaly. Ptakoještěří křídla ale nebyla křídly netopýřími. Byla naprosto unikátní. Nikdy předtím ani později se už na naší planetě neobjevili tvorové s křídly, jaké měli proslulí létající plazi. Vyplňovala je sice kůže, jako je tomu u dnešních savců z řádu letounů, avšak rozdíl byl patrný v uspořádání prstů v křídle. Ptakoještěři měli na předních končetinách (křídlech) pět prstů, přičemž čtvrtý prst napomáhal držet celou tenkou membránu. Byl to právě poslední prst, který tvořil celé křídlo. Membrána se však od netopýřích křídel lišila tím, že pterosauří systém prokrvování byl v podstatě komplikovaný. Dalším opravdu zvláštním mýtem týkajícím se pterosaurů jsou představy o jejich velikosti. Když byl objeven Hatzegopteryx, spolu s Quetzalcoatlem držící příčku největšího létajícího plaza, objevily se domněnky o tom, že mohl mít možná až 18ti metrové rozpětí křídel. Nebyl to však fakt! Novináři však domněnku za fakt přijali a tak dnes obyčejně narazíte na lidi, kteří to s velikostí pterosaurů trochu (nebo více, případně hodně) přehánějí. Rozpětí křídel dvou jmenovaných obrů mohlo zabrat 10-12, případně 13 metrů, více snad ani ne. Nakonec si povíme ještě o jednom mýtu. Určitě jste viděli filmy, ve kterých nějaký ptakoještěr chytí předmět (nebo člověka) do spárů svých zadních končetin a vynese jej. Paleontologové zkoumali tuto nepravděpodobnou schopnost a dospěli ke zcela jednoznačnému názoru, že pterosauří nohy byly spíše nepohyblivé, svalnaté a také nebyly příliš dlouhé. Zároveň postrádali vlastnost jakési pružnosti. Pokud už náhodou něco do oblak vynesli, byl to jen prach ze země, z níž zrovna vzlétli, případně malá rostlinka nebo parazit, kteří se na nich uchytil... Rozhodně se jedná o velice pozoruhodná zjištění...


A co Vy? Také jste některé mýty o pterosaurech považovali za fakta? Doufám, že Vám tento článek přinesl alespoň nějaké informace, na téma mýtů o ptakoještěrech můžete napsat svůj názor do komentářů...

středa 27. května 2015

Gerrothorax

Gerrothorax ("proutěný hrudník") byl obojživelník ze skupiny Temnospondyli, jenž žil v obdobích Perm a Trias, na přelomu prvohor a druhohor. Vyskytoval se na území dnešní Evropy, jeho fosilní ostatky byly odkryty na území Švédska a Německa, ale vyskytoval se i v Grónsku a několik nálezů nasvědčuje i možnému rozšíření až na území Thajska. Dnes jsou tyto části světa od sebe velice vzdáleny, nicméně v Permu a Triasu svět tvořil pouze jediný kontinent-Pangea. Zvířata, která žila v jednom koutu zeměkoule neměla problémy rozšířit se i do druhého koutu, Pangaeu totiž nerozděloval žádný oceán ani jiná velká vodní plocha. Rod Gerrothorax dosáhl velkého úspěchu hlavně ve středním a pozdním Triasu. Temnospondyli jako takoví existovali už v Karbonu, někdy před 300 miliony let. Gerrothorax byl opravdu fascinující, neboť je příkladem jistého zplošťování lebky, které se objevuje i u dnešních kladivounů nebo u jiného pravěkého obojživelníka, rodu Diplocaulus. Mezi tzv. Plagiosaury, mezi něž se Gerrothorax řadil, však byla zploštěná hlava celkově raritou. Důvod, proč se obojživelník tímto způsobem přizpůsobil prostředí, je zřejmý. Gerrothorax nejspíš ležel naprosto nehybně na dně jezera, byl dokonale maskován mezi balvany a vodními rostlinami a při tom všem číhal na ryby. Oči měl Gerrothorax umístěny úplně na vrcholku hlavy, tak, jak to mají i dnešní ze zálohy lovící predátoři, například anakondy a krokodýlové. Když pak nad Gerrothoraxem plula nic netušící rybka, obojživelník sebou prudce trhl, rozvířil dno jezera, což mohlo rybu zmást, a bleskurychle ji chytil svými širokými čelistmi. Existují však i teorie o jakémsi lákání kořisti za pomocí zvláštního výběžku, jenž se nacházel v tlamě. Něco podobného se vyskytuje i u dnešních želv kajmanek, které zejména v mládí ryby lákají na kožovitý útvar v tlamě, jenž připomíná červa či jinou rybí potravu. Poté, co se ryba dostane blízko, sklapnou čelistmi a lapí ji. Zda se však tento lovecký styl objevil už u Gerrothoraxe, to se nikdy nedozvíme. Co je jasné, je fakt, že Gerrothorax žil trvale ve vodě-byl životu v tomto prostředí vlastně přizpůsoben celým svým placatým tělem. Nejen larvy, ale také dospělci měli tři páry keříčkovitých žaber. Tento znak se vyskytuje u dnešních ocasatých obojživeníků velmi běžně, ale zemní druhy, jako například mloci, je v dospělosti ztratí. To nebyl Gerrothoraxův případ, ostatně, dokazují to i výzkumy zkamenělin. Mláďata zřejmě dýchala těmito žábrami, každopádně dospělcům se už vyvinuly plíce, ačkoliv žábry nezmizely. Je to zvláštní případ evoluce, hříčka přírody nebo zkrátka efektivní využití dvou dýchacích orgánů k životu v přirozeném prostředí. Gerrothorax byl asi 1 metr (3 stopy) dlouhý, vážit mohl tak okolo 5 kilogramů. Šlo rozhodně o úspěšný druh, žil desítky milionů let. Ale žádný druh tu není věčně, a tak i Gerrothorax spolu s ostatními, jemu příbuznými Plagiosaury na konci období Triasu vyhynul. Možná to způsobilo právě veliké vymírání, které na konci tohoto období přišlo. To bylo vyvoláno změnami ve vzhledu naší planety, superkontinent Pangaea se začal rozpadat, vznikl raný Atlantik a většina podivuhodných permsko-triaských plazů a obojživelníků nadobro vymizela. Pravé vlády dinosaurů se tento obojživelník nedočkal...
Gerrothorax je celkem známým pravěkým obojživelníkem. Jeho popisek můžete najít v knížce Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat od kolektivu autorů, mj. Barryho Coxe a Colina Harrisona.


Příště Westlothiana!!!

úterý 26. května 2015

Ze zapomenutého pralesa-část 7.


Minulá část:
Zbylí členové výpravy nalezli mršinu tvora, po kterém pátrali, a který připomínal dinosaura rodu Iguanodon. Později na ně však zaútočil veliký predátor, jenž předtím tým rozdělil. Teď se stalo to samé. Jane a Mark se po chvíli vrátili k místu útoku dravce a nalezli nehybné tělo Mary-útočník ji zřejmě zadupl. Jane byla v šoku, Mark byl celkově klidný, o pomoci druhým totiž příliš mnoho povědomí neměl. Namísto toho se vrátil k mršině, u které dravec odpočíval, a na kmen stromu připevnil malou kameru. Pak zmizel. Douglas se mezitím dostal do nějakého mokřadu, v němž se setkal se skupinkou hlučných, pštrosům podobných dinosaurů. Překvapením bylo, že se mu podařilo najít jednoho ze ztracených studentů, a to Davea Bakera. Společně se vydali na cestu mokřadem a docela se i spřátelili. Později Douglas zahlédl batoh a lidskou ruku na hladině jezera. Uvědomil si, že jde o synovce Mikea. Skočil za ním do vody, ale náhle se ocitl v teritoriu sladkovodních krokodýlů...

ZE ZAPOMENUTÉHO PRALESA-ČÁST SEDMÁ:
Mikeovo nehybné tělo leželo asi na pět kroků od Douglase. Ten stál v kalné vodě, která mu sahala po hrudník, a v okolí plavali dva právě lovící krokodýlové. "Nehýbejte se, pane Fentone!" poradil mu Dave. "Jo, tohle dělal jeden chlap, když jsme byli na expedici v Brazílii," zamyslel se nahlas Douglas, "když lovil kajmany, přestal se hýbat a pak počkal na toho, co připlave nejblíže. Já krokodýla chytat nebudu, ale..." Ozvalo se hlasité šplouchnutí. Jeden z krokodýlů se potopil. Ten druhý stále plaval na hladině a zdálo se, že Douglase zpozoroval. Mnozí plazi reagují na pohyb, lovce proto zaujal pohyb Douglasových úst. Douglas strnul. Oči mu z krokodýla sjížděly na Mikeovo tělo, a pak zase zpět. Zároveň si hlídal místo, kde se potopil první krokodýl. Voda byla ale studená, chlad začal Douglase brzy nutit ke kašli. Najednou Douglas zařval. Davem to až cuklo, byl v tu chvíli opravdu napjatý. Douglas sjel rukou k noze a chytil toho tvora, jenž mu kousnutí způsobil. Byla to karetka novoguinejská! Jedná se o sladkovodní želvu, která je známá svou agresivitou, a kalné říční toky Nové Guineje jí přímo vyhovují. Douglas želvu pustil zpět do vody, na zranění nemyslel a zasoustředil se na krokodýly. Pobyt ve studené vodě se mu ale už přestával líbit. Nakonec se odhodlal k několika rychlým plaveckým tempům, chytil Mikea za ruku a vytáhl ho na hladinu. Krokodýl, který číhal pod vodou, si však na Douglase počkal a udělal rychlý výpad. Douglas na bahnitém břehu málem uklouzl a spadl do krokodýlových mocných čelistí, ale Dave ho naštěstí chytil. Dave začal hned prohlížet Mikea. Douglas byl také zvědav, co se s jeho synovcem stalo, ale momentálně se nemohl zbavit silného kašle a tak se držel v povzdálí. "To ne. To ne!!!" vykřikoval Dave, když nahmatával Mikeovu krční tepnu. "Proč? Propána, proč?!" křičel hned nato. "Je mrtvý, já vím," řekl smutně Douglas chraplavým hlasem, div se nerozkašlal, "nejevil žádné známky života už ve vodě. Je to... Je to strašný...". Daleko od mokřadu se mezitím Jane vrátila k Markovi, který si zrovna prohlížel nahrávky na kameře. "Co teď budeme dělat?" optala se jej. "To nevím," odvětil Mark, aniž by se na Jane podíval, "víš, je mi líto Mary. Asi bychom odsud měli pěkně rychle zmizet." "Já ji tady ale nemůžu nechat!" vykřikla Jane a rozbrečela se. "Musíme najít Douglase," řekl Mark suše, zapnul nahrávání kamery a odešel. Jane se musela držet s ním, sama zůstat rozhodně nechtěla. "Nevíte, kde je ten pán, který nás provázel?" zeptala se kameramana, když se již trochu uklidnila. "Buďto zdrhl, nebo je taky po něm," odpověděl rychle Mark. "Takhle se chováte i normálně? Jste pěkný drzoun!" řekla mu Jane. Mark se na ni posměšně podíval, ale raději nic neřekl. Jeho myšlenky a plány se ubíraly jiným směrem. Už teď měl na kameře dost zajímavého materiálu, bylo mu celkem jedno, zda se z pralesa dostane s někým či sám. Díky takové výpravě by se z něj mohl stát jeden z nejváženějších a nejbohatších kameramanů vůbec, ale o tom Mark pomlčel. Přítomnost Jane mu ale trochu lezla na nervy, začínal přemýšlet o tom, zda by se ji nějakou náhodou nemohl zbavit. Jane se za ním držela jako ocásek, musel by ji vytratit nějakým důmyslným způsobem. Najednou změnil směr pochodu a zamířil zpátky k mršině. Měl plán. V mokřadu se mezitím Douglas a Dave odhodlali k prohledání Mikeových zásob a také jeho batohu. Douglas po chvilce našel Mikeův slavný mobilní telefon, s jehož pomocí mladý snílek odposlouchával svého strýce dobrodruha. "Není tu signál," řekl zklamaně Douglas a chytil se za čelo, "aby to čert vzal." "Tady nějaké pokrytí nečekejte, jsme desítky kilometrů od civilizace," zakroutil hlavou Dave a pak se na telefon podíval blíže. "Leda že bychom zkusili nahrát nějaký vzkaz někomu, koho měl Mike v kontaktech. Vidím tu ale jenom nějakého Rogera Fentona." Douglas zaťal zuby. Se svým bratrem, Mikeovým otce, nechtěl mít kvůli rodinným sporům nic společného. "Mám?" řekl Dave s prstem připraveným k ťuknutí na funkci Nahrát vzkaz. "Ne," řekl bez rozmýšlení Douglas a Dave ruku svěsil, "zkusíme se teď odsud dostat sami." "A co Mike?" optal se s viditelným zděšením Dave. "Až budem venku z pralesa," otočil se k němu s charismatickým výrazem Douglas, "oni se pro něj vrátí." Dave přesto v rychlosti prohledal Mikeův batoh a vzal si s sebou několik věcí, jež by snad v budoucnu mohli potřebovat. Bylo už pozdní odpoledne, skoro pět hodin, a mlhy bylo v mokřadu tolik, že by se dala krájet. Po tom teď Douglas s Davem toužili asi nejvíce. Bohužel takovou možnost neměli. Snažili se však najít cestu, odkud se sem Douglas dostal. U příkrého srázu našli hnízdo jednoho z těch pštrosům podobných dinosaurů. "Domnívám se, že jde o Elaphrosaura nebo nějaký jemu příbuzný druh. V mládí to byl můj oblíbený dinosaurus hlavně proto, že ho spousta lidí nezná," konstatoval Douglas. "Tady je nějaký tunel, zkusme jít tudy!" navrhl Dave. Douglas souhlasil a hned se do tunelu vydali. "Vede to nahoru! Ale můžeme tam vylézt, pojď!" vyhrkl Douglas, když se podíval výše. Pochod tunelem byl krátký, nahoře čekalo na oba dobrodruhy sluneční světlo. Dostali se někam výše, mlha z mokřadu však stále zahalovala pravou část lesa. Douglas asi ale tohle místo nevybavoval. Oba se souhlasně rozhodli pokračovat pásem vysokých kapradin. Dave byl mírně vylekán, když na něj pohlédla ještěrčí tvár. Byl to varan smaragdový, který žije na stromech. Nádherná a vzácná novoguinejská specialita teď hleděla Daveovi přímo do očí. Ten se odvážil sáhnout varanovi na ocas, ještěr udělal výpad, ale to už Dave pelášil pryč. Douglas procházel kapradinovým hájem a pozoroval okolí. Pak se zastavil. Hleděl na zem. Dave také zůstal stát a z nevědomosti, co asi Douglas objevil, nemohl ani dýchat. "Tady někdo byl," zamyslel se Douglas. "Hele Dave, lidská stopa." řekl. Prales byl plný různorodého hmyzu, který neustále bzučel, i tak se Douglas odhodlal zvolat. "Raymonde!" zařval. Zaposlouchal se a zdálo se mu, že něco slyší. Byla to snad nějaká odpověď! Douglas se rozběhl k místům, odkud vycházel lidský hlas. Dave ho pochopitelně následoval. Doběhl až k nějaké skalní proláklině. Byl zklamaný, když zjistil, že odsud se nesl jeho vlastní hlas. Byla to ozvěna. Při bližším pohledu do prolákliny si však Douglas všiml řeky. "Dave, myslím, že tohle je řeka, po které jsme se sem vlastně dostali! Pamatuješ na jeskyni, kde
na nás zaútočili ti malí ptakoještěři? Pak jsme z vody vylezli a šli pěšky, ale řeka pokračovala dál. Musíme se vydat proti toku!" informoval svého druha. "A co ostatní?" optal se ho Dave. Dostalo se mu jednoznačné odpovědi: "Určitě je najdeme při cestě, jdeme!" To už se ale Mark s Jane přiblížili znovu k mršině. "Támhle na stromě mám kameru, nemohla bys mi ji prosím přinést?" zeptal se hodným, věřícným hlasem Mark. Jane pokývala hlavou a šla. Ani si neuvědomovala, do jaké léčky se to vlastně dostala. Spícího predátora teď mohlo probudit každé prasknutí malé větvičky. Zatím spokojeně odpočíva. Jane se dostala ke kameře a sundala ji. Nevypnula ale nahrávání. Pak zakopla o klacek a vykřikla. Oči toho strašného zabijáka se otevřely. Jane se kvůli Markovi ocitla ve smrtícím nebezpečí... Pokračování příště...

Kolika našim hrdinům se podaří přežít? Zjistí ještě něco více o těch tajuplných tvorech? Nebo se již nevrátí? Jedné z posledních částí se dočkáte již brzy!

pondělí 25. května 2015

Nové dinosauří objevy z USA

V poslední době bylo ve Spojených státech amerických učiněno a ohlášeno několik podstatných objevů z oblasti paleontologie. První velkou novinkou je, že byl objeven vůbec první dinosaurus státu Washington. Fosilní pozůstatek jedné z kostí zadní končetiny byl nalezen na pobřeží Sucia Island State Park a San Juan Islands. Kost byla vzata do péče Burke Museum, kurátor muzea, Dr. Christian Sidor z University of Washington se ujal výzkumu. Délka kosti odpovídá 16,7 palcům (zhruba 42 cm) a šířka je 8,7 palce (22 cm). Jedná se však pouze o úlomek kosti zadní končetiny. Výzkumníci v čele se Sidorem vypočítali, že celková délka kosti dosahovala asi 3 stop, což je zhruba 1 metr. Podle všeho patřila kost theropodnímu dinosaurovi. Do této skupiny patřili všichni draví a případně někteří nebezpečně vyhlížející, býložraví dinosauři. Stáří sedimentu, v němž byla kost nalezena, což potvrdila i uhlíková metoda, je 80 milionů let, takže nově nalezený dinosaur žil v období pozdní Křídy. Sidor řekl, že "tato fosílie by nevyhrála soutěž krásy.". Nicméně i tak můžeme být vděční za další skvělý nález, který světu paleontologie opět přinese něco nového. Neví se ještě, do jaké konkrétnější skupiny theropodů tento tvor patřil, zda šlo o Tyrannosaurida, Maniraptorana či něco podobného. Před 80 miliony let byla Severní Amerika rozdělena na tři samostatné ostrovy, stát Washington ležel snad na západním ostrově. Velká část byla nicméně pod vodou, což je také důvod, proč nebyly ve Washingtonu dosud objeveny žádné dinosauří fosílie. Pokud byl nově nalezený a zatím nepojmenovaný druh masožravcem, mohl číhat na stáda kachnozobých Hadrosaurů při cestě za potravou nebo lovit pštrosům podobné Ornithomimosaury. Jasné je však jedno, Washington se stává 37. státem USA, v němž byly nalezeny dinosauří ostatky. Jen čas ukáže, kdy se tak stane i ve zbylých státech...


Další nález je také velmi zajímavý. Na webu Science Daily byl ohlášen 11. května. Je celkově podstatný, jelikož se ukazuje, že některé druhy dinosaurů i v době rozdělení kontinentů obývaly hned několik vzdálenějších míst naší planety. Saurornithoides je dobře prozkoumaný rod dinosaura z Mongolska, nicméně jeden z jehod druhů, zdá se, obýval jih státu Montana, USA. Steven Jasinski z University of Pennsylvania totiž objevil zcela nový druh mongolského rodu, který se skutečně proháněl americkými pláněmi v období Křídy před cca 75 miliony let. Nově objevený druh byl pojmenován S. sullivani. Tento druh Saurornithoida sdílel své životní prostředí s Parasaurolophy, Kritosaury, Daspletosaury, Stegocerasy a Nodocephalosaury. Lovil-li ve smečkách, což je u raptorů velice pravděpodobné, dokonce až skoro jisté, měl velkou šanci na úspěch při lovu velkých býložravců. Fascinující je, že ačkoliv měřil pouhých 1,8 metru na délku, byl zřejmě jedním z tvorů na vrcholu potravního řetězce... Jak vidíte, Velociraptor má nového bratrance...

Doufám, že se Vám článek o dvou nových objevech z USA líbil, jestli-že tomu tak je, komentujte...

neděle 24. května 2015

Hromadná smrt dinosaurů: Neštěstí Centrosauřího stáda

Ke konci března jsem napsal článek o hromadné smrti stáda Plateosaurů v německém Trossingenu, to však není jediný působivý nález. V Kanadě totiž před několika lety došlo k objevu stáda rohatých dinosaurů, kteří zemřeli podobným způsobem... Při psaní tohoto článku mi pomáhá především kniha Planeta dinosaurů...

Město Hilda nacházející se v kanadské provincii Alberta, nedaleko hranice s provincií Saskatchewan, bylo v roce 2010 středem zaměření mnohých paleontologů-dinosaurologů. Toho roku byly totiž poprvé zveřejněny materiály popisující přesný výzkum místa, jenž je nazýváno mega ložiskem kostí v Hildě. Po více než deseti letech dlouhého zkoumání zveřejnili cílevědomí vědci Donald Brinkman, Vaia Barkas a David Eberth popisy bádání. V Hildě totiž před 76 miliony let zhynulo velké stádo Centrosaurů. Hrob se nacházel na území pokrývajícím zhruba dva čtvereční kilometry. Proč tomu tak bylo? Jaká strašlivá pohroma stádo postihla? Šlo o přírodní katastrofu, nebo je zneškodnili predátoři? Jasné bylo hned zpočátku jedno: Všichni rohatí dinosauři zemřeli na místě ve stejnou dobu. Prozradily to i analýzy hornin, v nichž byli nalezeni. Objevit takový masový hrob plný dinosaurů není nic jen tak obyčejného, je to velká událost, veliký objev. Zajímavé je ovšem to, že na místě zhynulo tolik Centrosaurů. Tito masivně stavění býložravci byli něco přes 6 metrů dlouzí a určitě vážili přinejmenším 5 tun. Se svou stavbou těla, podobnou zápasníkovi sumo, nebyli stavěni na velkou rychlost, zato však byli schopni odrazit útok velkého predátora, jakým mohli být Daspletosaurus nebo Albertosaurus. Z čenichu Centrosaurům vyrůstal dlouhý roh, pokud ho při obraně zaryli do břicha útočníka, měl dravec rázem po legraci. Po velkém stádu Centrosaurů tedy ani smečka hladových tyrannosauridů jen tak nevyrazila. Nicméně, je možné, že velcí masožravci si i v této masové smrti zahráli svou roli. Nejdříve bylo třeba zjistit, proč Centrosauři před 76 miliony let tak tragicky zahynuli. Lze se domnívat, že podobně jako spousta dnešních zvířat, i oni byli vedeni jakýmsi podivuhodným instinktem z místa na místo. Mohli se shromáždit a putovat za potravou, na hnízdiště na jihu či cokoliv jiného. Je též možné, že se snažili uniknout před tvrdou severskou zimou, která již tehdy v severní Kanadě panovala. Ať tak či onak, rozhodně se vydali na dlouhou cestu, migrovali. A možná je při tom sledovaly smečky predátorů. Je velmi pravděpodobné, že na své cestě po celé generace přecházeli velikou řeku. Ta se onoho dne, kdy všichni na místě a v jedinou sekundu zahynuli, pořádně rozvodnila. Způsobila to snad velká bouřka. V řece mimořádně stoupla hladina vody a Centrosauři, namačkaní na útesech jeden na druhého, neměli jinou možnost, než řeku jako vždy překročit. Pravděpodobnost, že je k tomu dotlačila i přítomnost velkých tlup Daspletosaurů či Albertosaurů je veliká. Řeka, jež byla kdysi mělká, poskytla během několika dalších desítek vteřin všem Centrosaurům hrob. Těžcí dinosauři se v bleskové záplavě utopili. Po pár dnech se predátoři vrátili a nastaly jim hody. Témě žádný predátor nepohrdne mršinou, a tak se tyrannosauridi shromáždili a bez problémů se jim naskytla hostina přímo gigantických rozměrů. Pokud je na celé této události něco fascinujícího, pak je to zjištění, že někteří dinosauři se shlukovali do skutečně enormních stád. Už na počátku 80. let 20. století byly objeveny kostry Centrosaurů pohromadě, ale nikdo netušil, že stáda byla tak obrovská. Žádná skupina Daspletosaurů nedokázala takové stádo zdecimovat, za tímhle vším stála zkrátka přírodní katastrofa. Mimo Centrosaury však bylo v Hildě nalezeno i několik pozůstatků ryb, zuby jakéhosi teropodního dinosaura, jemuž se zřejmě stalo to samé, co býložravcům, a také pozůstatky choristoderů, vodních diapsidů trochu se podobajících krokodýlům. I tito tvorové zahynuli spolu s Centrosaury. Přesto je však úžasné, že jediná katastrofa poskytla paleontologům tolik materiálu ke zkoumání života v minulosti...


Druhý obrázek z webu www.doglutsdinosaurs.com . Pokud se Vám tento článek líbil, komentujte...

sobota 23. května 2015

Jak se měnily představy o vzhledu pravěkých zvířat: Sarcolestes

SARCOLESTES ("zloděj masa") byl tajuplný dinosaurus, který je dnes řazen do skupiny Ankylosaurů. Nepatří však mezi dobře prozkoumané a známé prehistorické plazy, ačkoliv od doby jeho objevení uplynulo již více než sto let. Sarcolesta poprvé popsal Lydekker roku 1893, jeho představy o vzhledu dinosaura však byly odlišné od těch dnešních. Důvodem, proč byl tento třímetrový herbivor považován za něco, čím nebyl, je fakt, že byla nalezena pouze jeho spodní čelist. Proto bývá Sarcolestes některými paleontology považován za nomen dubium, tedy živočicha, který ve skutečnosti nežil nebo byl součástí jiného, lépe známého druhu. Během těch dlouhých let, které uplynuly od uveřejnění Lydekkerova popisu, se rekonstrukce tohoto dinosaura někdy až dramaticky měnila... My si dnes popíšeme, jak to celé probíhalo!

OBJEV SARCOLESTA:
Na sklonku druhé poloviny 19. století objevil anglický amatérský paleontolog Alfred Nicholson Leeds levou polovinu spodní čelisti již dávno vyhynulého tvora. Fragment se nacházel v horninách z období Jury, stupně callov, a pocházel z hrabství Cambridge v Anglii. Leedsem nalezené zvíře žilo před 160 miliony let. Nalezený exemplář se brzy dostal do rukou slavného přírodovědce a geologa Richarda Lydekkera, jednu z nejvýznamějších osobností své doby. Lydekker roku 1893 zhotovil detailní popis živočicha, jehož nazval Sarcolestes leedsi. Druhové jméno bylo tvorovi dáno na počest jeho nálezce, rodový název Sarcolestes znamená "zloděj masa". Lydekker se z výzkumu levé části spodní čelisti, ve které byl zachován zub a dvě korunky, domníval, že v podstatě studuje pozůstatky theropodního dinosaura. Chudé zastoupení materiálu však způsobilo, že se v pozdějších letech podoba Sarcolesta radikálně změnila...


CHYBNÉ DOMNĚNKY O SARCOLESTOVĚ VZHLEDU:
Podle Lydekkera byl tedy Sarcolestes theropodem. Proto jej také slavný geolog považoval za masožravce a podle toho ho i pojmenoval. Domníval se totiž, že Sarcolestes byl nepříliš velký masožravý dinosaurus, lovící buďto ještěrky a větší členovce anebo požírající zdechliny. Materiál, jenž studoval, mu připomínal čelistní kosti takových theropodů, jakými jsou Calamosaurus, Coelurus nebo Compsognathus, tedy vesměs dinosauři z Evropy a Severní Ameriky, kontinentů, které byly před 160 miliony lety spojeny ve velkou zemskou masu zvanou Laurasie. Částečně však čelist připomínala i Megalosaura. Lydekker to nakonec vyřešil tak, že Sarcolesta zařadil do čeledi Thecodontosauridae. Ta byla tehdy považována za skupinu theropodů, nicméně později se ukázalo, že její zástupci měli blíže k velkým dlouhokrkým Sauropodům. Zároveň ale Lydekker připustil, že v něčem se Sarcolestovy charakteristické znaky shodují se znaky dinosaura rodu Priodontognathus. Jedná se o ankylosaurida, který si dříve prošel podobnou proměnu rekonstrukcí, jako Sarcolestes. Byl to ale až baron Franz Nopcsa, kdo roku 1901 prohlásil, že Sarcolestes nebyl žádný "zloděj masa", ale šlo ve skutečnosti o býložravce. Klasifikoval tohoto tvora jako zástupce čeledi Stegosauridae, do níž jsou řazeny rody jako Stegosaurus, Kentrosaurus, Lexovisaurus a další...



GALTONŮV VELKÝ OBJEV:
Americký paleontolog Peter Galton, odborník na ptakopánvé dinosaury, zjistil ve druhé polovině minulého století, že Sarcolestes patřil do skupiny Ankylosauria. Nebyl tedy příbuzný ani theropodům, ani stegosauridům, i když ti samotní patří do skupiny Thyreophora, kam jsou řazeni spolu s ankylosauridy. Lydekker měl tedy pravdu, když připustil, že byl Sarcolestes možná Priodontognathovi, a tím tedy i většině scelidosauridů. Podle Galtona patřil Sarcolestes mezi Nodosauridy, skupinu ankylosaurů, kteří měli sice obrněnou horní část těla, postrádali však velkou kostěnnou kouli na ocase, která mohla sloužit k obraně před predátory. Podle Galtona se jeho zuby podobaly zubům Sauropelty...


DNES UZNÁVANÝ VZHLED SARCOLESTA:
Galton měl pravdu. Tedy alespoň podle některých. Sarcolestes opravdu patřil mezi ankylosauridy, avšak neví se přesně, zda byl opravdu Nodosauridem. Jasné je, že patřil mezi nejstarší zástupce své skupiny. Po těch několik let, co byla již jeho rekonstrukce moderní a vědecky správná, byl považován za nejstaršího ankylosaurida. O toto prvenství ho však roku 1993 připravil čínský Tianchisaurus. Sarcolestes se zřejmě živil spásáním nízké vegetace, bylo to masivně stavěné, opancéřované zvíře. Po stranách a v oblasti ramen bylo vyzbrojeno dlouhými bodci, palici na ocase ale nemělo. Ačkoliv se zdá, že už jsme Sarcolesta zrekonstruovali opravdu přesně, mezi některými paleontology se šíří pochybnosti. Jak již bylo zmíněno výše, nedostatek materiálu, na jehož základě byl Sarcolestes popsán, může za vše. Pokud se toho jednou z tohoto dinosaura najde více, uvidíme, zda jsme se skutečně dopracovali k pravdě...


Zdroje obrázků použitých v článku: WikiMedia, Mesosoic Earth, Gavinrymill.com.

Příště si popíšeme, jak se měnila rekonstrukce vzhledu neobyčeného dinosaura zvaného Efraasia. I ten si totiž prošel některými skutečně pozoruhodnými proměnami!

pátek 22. května 2015

Správce dinosauřího parku - Útok smečky Troodonů

Další pátek, další Správce dinosauřího parku! Co se asi našim hrdinům přihodilo? Jakým nebezpečím byl Dan Jameson vystaven? To se dozvíte právě dnes...

Útok smečky Troodonů

Můžu říci, že Oliver občas dělá velké chyby. Nejen, že plánuje přivážet opět prehistorická zvířata na náš ostrov, vypadá to, že své plány hodlá i uskutečnit-a to stoprocentně. Nedávno přivezl obrovského štíra, velikého pavouka a stonožku, která mi způsobila nemalou bolest očí poté, co mi do nich vpustila nebezpečný jed. Stonožka později utekla, ale naštěstí jsme ji chytili. Při své pondělní expedici na Isle of Die si bohužel Oliver usmyslel, že náš park by mohl být domovem pro další dinosaury. Zatímco pochodoval s Timem a dalšími dvěma zkušenými zoology po mlžném lese, uslyšel podivné houkání. Kvůli padající mlze nebylo příliš dobře vidět do okolí, nicméně podivuhodné zvuky zesilovaly. Oliver a jeho tři přátelé se drželi při kmenech vysokých stromů, na které by v případě nebezpečí mohli hbitě vyšplhat. Nakonec byl Oliver trochu vylekán, když se jen asi dvacet metrů před ním z hustého porostu kapradin zvedla hlava. Byl to Troodon. Tohoto dinosaura už Oliver někokikrát zahlédl, ke konci dubna jej dokonce i vyfotografoval. Právě díky tomu věděl, že se k těmto relativně krotkým a nepříliš nebezpečným dinosaurům může dostat opravdu hodně blízko. Teď měl šanci nějakého Troodona chytit! Chvíli se radil se svými společníky, kteří nadšeně pokyvovali hlavou a nakonec si nabil uspávací pušku. Jenže předtím, než vůbec stačil zamířit, stanula přímo za ním celá skupinka Troodonů. Nevypadali příliš nadšeně, Oliver se totiž dostal do centra jejich teritoria. Naštvaně pobíhali okolo hloučku lidí a vyluzovali nepříjemné skřeky. Olivera to však neodradilo a po jednom v rychlosti vystřelil. Šipka zasáhla svůj cíl, vyděšený Troodon po chvíli usnul, jelikož byla v šipce velká dávka anestetik. Pád jednoho z druhů Troodony vystrašil a tak se dali na útěk, ale Oliver okamžitě střelil po dalších dvou. Měl tři Troodony, zavolal s týmem vrtulník, během několika desítek minut naložil dinosaury do klece, kterou helikoptéra nesla na dlouhém provazu, jenž pronikl korunami vysokých stromů, nakonec z dveří létajícího stroje vypadl žebřík a všichni vyšplhali nahoru. Při této průzkumné výpravě toho Oliver sice moc neobjevil, ale stejně si liboval, že alespoň chytil trojici překrásných dinosauřích dravců pro Dinosauří park... Šok přišel vzápětí...

Když helikoptéra přistála, stál jsem zrovna na travnaté louce a popíjel páteční čaj. Byl horký, zrovna jsem si ho uvařil a vychutnával jsem si pohled na krásnou, námi zatím nedotčenou krajinu. Vítr z vrtulníku mi však čaj ochladil. Napil jsem se ho, ale nebyl dobrý. Chtěl jsem Olivera proklít, ale osud to asi nechtěl a proto poručil větru, aby mi čaj vzal i s hrnkem, odnesl mi ho z ruky a rozbil o půdu. Byl jsem vzteky bez sebe, ale hned nato jsem si povšiml krabice, již helikoptéra nesla s sebou. "Dobrý bože!" vykřikl jsem a utíkal jsem směrem ke dveřím stroje, které se právě otevřely a vyšel z nich náš slavný dobrodruh. Ptal jsem se ho, jakou pitomost to zase vymyslel a co přivezl, ale on nechtěl nic slyšet a poručil mi, abych zavolal přepravní vůz. Ten v několika minutách přijel. Chlapi otevřeli víko krabice a vmžiku z ní vyběhli tři draví dinosauři a jednoho z našich mužů napadli. Víte, Troodoni se asi probudili už za letu, Oliver jim dal sice velkou dávku anestetik, ale i tak spali několik hodin a pak se jednoduše probudili. Byli plní energie a nedokázali pochopit, proč se okolní prostředí tak radikálně změnilo. Zřejmě si stále mysleli, že jsou ve svém teritoriu a tak útočili na vše kolem. Jeden z mužů po nejnebezpečnějším Troodonovi vystřelil a málem zasáhl ho do přední končetiny, kulka byla naštěstí slepá. Napadený muž však schytal dva nepěkné škrábance na levé ruce od Troodoního drápu. Smečka dinosaurů se vydala na útěk, přitom napadali každého. Nakonec to skončilo čtyřmi zraněnými, ale nikdy nešlo o horší zranění, než škrábnutí drápem. Brzy jsme Troodony odchytili a přepravili do provizorního výběhu. Potíž je v tom, že jsme dosud nezačali stavět výběh. Ani se mi nechce. Ne že bych byl líný, ale Oliver mne trochu naštval, když přivezl něco, co neplánoval, nesliboval a neoznamoval. Asi celou výstavbu výběhu nechám na něm!

Další část zase za týden, tedy, snad! Doufám, že se Vám tento díl líbil...

čtvrtek 21. května 2015

Daspletosauři byli zřejmě kanibalové

Při projíždění internetu jsem o víkendu narazil na článek, který mne velmi zaujal. Zkamenělé kosti opět prozradily něco o životě dávných monster...

Nový výzkum jednoho anglického průzkumníka odhalil tajuplné svědectví o životě jednoho z nejpůsobivějších a nejvražednějších zabijáků, kteří kdy žili. Daspletosaurus je fanouškům pravěku důvěryhodně známé jméno. Byl to Tyrannosaurid, patřil tedy do stejné čeledi, jako jeho pozdější příbuzný Tyrannosaurus Rex. Oba od sebe ale dělilo 7 milionů let-Daspletosaurus žil před 75 miliony lety na pláních Severní Ameriky. V seriálu Planeta dinosaurů byl tento predátor dokonale vyobrazen, a díky hlavnímu hrdinovi se začalo Daspletosaurovi přezdívat také Das (podle dinosaura, jehož příběh epizoda sledovala). Daspletosauři žili ve smečkách, lovili v dobře organizovaných loveckých skupinách a jejich kořistí se mohli stát kachnozobí dinosauři, jako byly Maiasaury, anebo rohatí ceratopsidi, třeba Centrosauři. Mohl se však kořistí Daspletosaura stát i příslušník jeho vlastního druhu? Je možné, že byl tento obávaný zabiják také kanibalem? To je velká otázka a donedávna na ni výzkumníci neznali přesnou odpověď. Teď už odpověď známe, ano. David Hone z ekologického odvětví Queen Mary University v Londýně analyzoval lebku Daspletosaura nalezenou v Albertě, v Kanadě. Lebku vlastní Royal Tyrell Museum v Albertě. O svých poznatcích sepsal publikaci, která nabízí zcela nový pohled na Daspletosaury. V přední části lebky si lze všimnout několika zvláštních jizev, jež způsobily zuby něčeho velkého. Protože Daspletosaurus neměl v době, kdy žil, žádné přirozené nepřátele, nemohl je způsobit nikdo jiný, než další Daspletosaurus. Jak je známo, lebka byla v boji oblíbeným terčem, což koneckonců dokazují lebky i spousty jiných velkých, masožravých dinosaurů. Je však jasné, že Daspletosauři spolu nejen bojovali na život a na smrt, ale také se vzájemně pojídali. Nemuselo se to stávat často, třeba šlo spíše o výjimečnější chování, k němuž byla zvířata dotlačena nouzí, například suchem nebo celkově nedostatkem potravy. Je však také možné, že Daspletosauři se vzájemně vraždili na potkání. Jak to bylo doopravdy se už asi nikdy nedozvíme, neobjevila-li by se náhodou kupa koster těchto dinosaurů, z nichž by zkušení odborníci vyčetli více. Nicméně fakt, že Daspletosauři byli kanibalové, a že tomu tak bylo i u jejich příbuzných, tedy jiných Tyrannosauridů, není tak strašlivý a urážlivý, jak se může na první pohled zdát. Kanibalismus se běžně objevuje i v dnešním světě. Varani komodští požírají zástupce vlastního druhu, to samé se občas stává i u kober královských. Věřte nebo ne, i lvi zabijí a pozřou jiného lva, medvědi zabijí jiného medvěda, v říši hmyzu je něco takového na denním pořádku, a ačkoliv je to odporné, vyskytuje se kanibalismus i u našeho druhu. Jedná se zkrátka o snažení se určitého jedince či jedinců, případně rovnou i druhu, jak zachránit sám sebe. U nekterých druhů se kanibalismus vyskytuje pouze v období nouze, u některých není vůbec výjimkou. Nicméně, jak prohlásil sám David Hone, "jsme rádi, že jsme to zjistili". Nyní tedy víme, že Daspletosaurus se může plnohotnotně přidat ke kanibalům...




Snad se Vám článek líbil a přinesl Vám něco nového, pokud ano, komentujte!

středa 20. května 2015

Křovinář ostrovní-Nejjedovatější had Jižní Ameriky

Po popisku křovináře sametového přichází jeho vzácný příbuzný, obyvatel nevelkého ostrova na pobřežní Jižní Ameriky. Dalo by se mu proto v češtině říkat i jinak, než křovinář ostrovní? Snad se Vám popisek zalíbí!

Latinský název: Bothrops insularis,
Rozšíření: Ostrov Queimada Grande v Brazílii,
Velikost: Délka 0,7 až 1 m.
Křovinář druhu Bothrops insularis patří mezi nejvzácnější hady na světě. Obývá pouze odlehlý ostrov Queimada Grande, který se nachází v brazilském státě Sao Paulo. Je kriticky ohrožený, a to hned z několika důvodů. Zaprvé tento živočich obývá pouze tento ostrov, je tedy jeho endemitem a nevyskytuje se tak nikde jinde na světě. Rozloha rozšíření tohoto druhu zabírá pouhých 100 kilometrů čtverečních. Dalším důvodem, proč jsou populace křovináře ostrovního v ohrožení, je ničení přírodního habitatu. Suché lesní porosty, které obývá, byly vypalovány, což se značně odrazilo na počtu křovinářů. Na území, které však nebylo lidmi ovlivněno, se však těmto hadům daří. Křovinář ostrovní spadá do rodu Bothrops, zástupci této skupiny hadů způsobují po střední a Jižní Americe více uštknutí, než kteříkoli jiní jedovatí. Co dělá křovináře ostrovního tolik výjimečným, je fakt, že se jako druh této zvyklosti vymyká. Ostrov Quimada Grande není trvale obydlen, na jeho pobřeží jen někdy stanou rybáři a do pralesů, v nichž hadi žijí, pronikají pouze herpetologové a filmové štáby. Zde tedy riziko uštknutí nehrozí. Vlastně, nikdy nebyl nahlášen výskyt uštknutí od tohoto hada. Pokud je ale vyrušen, může být křovinář značně agresivní, což se projevuje výpady s otevřenými čelistmi. Na Quimada Grande se jedná o vrcholového predátora, na ostrově žádní jiní hadi nežijí, takže nemá potravní konkurenci. Je postrachem místních mořských ptáků, kteří na ostrově hnízdí a vychovávají tam mláďata. Savci na ostrově nežijí, jeho jídelníček se skládá pouze z ptáků. Křovinář ostrovní žije jak na stromech, tak i na zemi a typická je pro něj světle hnědá až zlatavá barva šupin, což vysloužilo tomuto hadovi anglický název "golden lancehead" (golden znamená zlatý, lancehead je označení pro Bothropse). Je to noční druh, má vertikální zorničky, a také je vybaven tepločivnými jamkami. Ty mají všichni chřestýšovití hadi včetně tohoto, mají funkci primitivních očí a had s jejich pomocí vnímá tepelný obraz okolí. Díky tomu dokáže najít teplokrevnou kořist dokonce i v naprosté tmě. Tělo hada je štíhlé, hbité. Ačkoliv bývá světle hnědý až zlatavý, občas se vyskytnou i zelení jedinci. Filmové štáby zaznamenaly, že někdy tito hadi v ohrožení kmitají svým ocasem, což mezi lístky vyvolává zvuk podobný chřestění. Koneckonců, právě chřestýši patří mezi nejbližší příbuzné křovinářů. A stejně jako oni, i křovináři nekladou vejce, ale rodí živá mláďata. V jednom vrhu jich může být 6-12. Co se týká jedu, je křovinář druhu Bothrops insularis jedním z nejjedovatějších hadů naší planety. Výzkumy dokázaly, že jed je pětkrát silnější než jed ostatních jihoamerických hadů. Působí neuvěřitelně rychlým způsobem, ale jak již bylo zmíněno, lidé mezi oběťmi křovinářů ostrovních nejsou. Jed je silně hemotoxický, to znamená, že rozkládá tkáň. Poté, co kořist zemře, je její tělo vnitřně rozloženo, což později pomůže predátorovi při jejím trávení. Bothrops insularis má však mimoto v jedu i neurotoxiny, ty například zastaví dýchání oběti. Zajímavé je, že podle výzkumů na Quimada Grande najdete jednoho z těchto křovinářů na čtvereční metr, nicméně povídačky místních rybářů uvádějí dokonce pět hadů na metr čtvereční. Otázkou zůstává, jak se křovináři na tento izolovaný ostrov dostali a okamžitě mu začali vládnout. Je pravděpodobné, že někdy před 20 000 lety dorazil na ostrov kmen stromu z jihoamerické pevniny, který třeba náhodou přes moře přeplavil skupinku křovinářů, případně samici, která měla brzy snést vejce. Populace se rozrůstala, až po mnoha tisíciletích křovináři ovládli ostrov. Jsou to naprosto fascinující živočichové...

Příště nádherný křovinář ostnitý!

úterý 19. května 2015

Křovinář sametový-nebezpečný obyvatel Jižní Ameriky

Od konce ledna jsem opět nepřispěl popiskem žádného v současnosti žijícího plaza, to se ale teď mění! Budu se o hadech snažit psát ještě více, a mimo Úžasné objevy ve světě hadů se snad dočkáte i delších popisů...

Latinský název: Bothrops atrox,
Rozšíření: Jižní Amerika (oblast Amazonie na východ od And),
Velikost: délka 1,5 metru.
Křovináři rodu Bothrops způsobují v Novém světě více hadích uštknutí, než kteříkoli jiní hadi. Je to podmíněno především jejich vitálností a přizpůsobivostí všem typům prostředí-od pralesů přes stepi až po farmy a zemědělskou krajinu. Právě tam, v polích a plantážích, se střetávají s lidmi, a když se cítí ohroženi, neváhají udělat výpad, uštknout a pro oběť pak nastává těžký boj o přežití. Někdy je třeba postiženému amputovat končetinu, protože doslova shnije. Druhové jméno tohoto křovináře, atrox, znamená strašný. Jeho hemotoxický jed rozkládá tkáně, takže se kořist po zemření velmi rychle rozkládá. Křovinář sametový obývá severní část Jižní Ameriky, hojně je rozšířen především na území Amazonie. Vyhovuje mu prostředí deštných lesů, ve kterých se to jen hemží potencionální kořistí. Jako většina jeho příbuzných, má i tento křovinář jasně zbarvený koneček ocasu. Ten je většinou žluté barvy. Loví ze zálohy, a dělá to tak, že když leží, pohybuje blízko tlamy ocáskem. Ještěrka nebo hlodavec, který si myslí, že narazil na kroutícího se červa, je znenadání vyděšen k smrti-doslova. Jed je tak silný, že by zabil hned několik lidí, nicméně speciální látka, kterou obsahuje, zvaná batroxobin, se používá v moderním lékařství k výrobě léků na srážlivost krve. Křovinář sametový má několik znaků naprosto typických pro zástupce čeledi Viperidae, je to především jeho trojúhelníková hlava. Už jen díky tomu si ho nikdo nemůže s ničím splést. Typickým znakem tohoto křovináře je však dvojice tmavých proužků, běžících od očí k čelistem. Barva šupin je většinou šedá až hnědá, hlava bývá někdy tmavší, než zbytek těla, tmavé znaky na kůži odpovídají písmenu V. Bývají výrazné hlavně u mláďat. Ta tráví většinu času na stromech, kde se živí stromovými ještěry a ptáky, dospělci jsou však převážně zemní, ačkoliv na strom stále vylézt dokážou a jde též o výborné plavce. Samice nekladou vejce, což je pro chřestýšovité typické. Rodí živá mláďata, v jednom vrhu jich může být 10 až 30, ale jedna rekordní matka porodila dokonce 80 mláďátek. Mladí křovinářci jsou zpravidla jednu stopu (30 cm) dlouzí a hned po narození mají plně vyvinuté jedové žlázy a zuby. Jako většina chřestýšovitých má i křovinář sametový vertikální zorničky, jež mají třeba i kočky. Tento znak poukazuje na noční aktivitu hada. Jedná se o nokturnální druh, během bílého dne se většinou skrývá mezi listím. Loví ale kdykoliv, kdy se mu naskytne příležitost. V Jižní Americe se křovináři sametovému říká barba amarilla, tento název pochází ze španělštiny a znamená doslova žlutý vous. Kdybyste se podívali na spodní stranu jeho hlavy, viděli byste proč. Protože se tomuto hadovi výjimečně daří, jde o zcela běžný druh a není ohrožený. Navíc má pozitivní ekonomický dopad na lidi, ačkoliv je tak nebezpečný, zbavuje pole škůdců a jak již bylo řečeno, z jeho jedu se vyrábějí léky. Kromě severu Jižní Ameriky na východ od And se Bothrops atrox vyskytuje i na ostrově Trinidad, zde obývá vlhké lesy až do výšky 940 metrů nad mořem...

Příště křovinář ostrovní!!!

pondělí 18. května 2015

Pravěk v Čechách-Barrandien a jeho prvohorní obyvatelé

Po několika dlouhých měsících jsem se rozhodl vrátit se k projektu Pravěk v Čechách, který jsem psal po celý minulý rok. Probral jsem v něm již mnoho témat, stále jsem však oddaloval jedno stejně tak podstatné a zajímavé-jedno veliké prvohorní naleziště...

Místo: Barrandien, oblast mezi Prahou a Plzní
Období: Starší prvohory (Kambrium, Ordovik, Silur, Devon).
Barrandien je rozsáhlá, geologicky a paleontologicky významná oblast rozkládající se na veliké ploše mezi Prahou a Plzní. Byla pojmenována podle jednoho z nejvýznamějších vědců své doby-muže, který se o průzkum této oblasti zasloužil nejvíce. Francouzský paleontolog Joachim Barrande zavítal do Česka (tehdy ještě Rakouska-Uherska) na sklonku první poloviny 19. století. Byl to muž velmi vážený, zabýval se studiem geologických útvarů a zkamenělin, dětství mimochodem prožil v době vlády Napoleona I. Když zavítal do Česka, nemohlo si snad jeho zkušené oko nevšimnout geologické rozmanitosti tamní krajiny. Okamžitě se pustil do výzkumu. Popravdě, byl to právě on, kdo později tak zvaný Barrandien proslavil po celém světě. Napsal rozsáhlou publikaci Systéme silurien du centre de la Boheme (Silurský systém středních Čech), v němž popsal důkladně na 3557 druhů prvohorních živočichů, kteří toto místo obývali a jejichž fosílie nalezl. A aby toho nebylo málo, Silurský systém středních Čech je nejrozsáhlejší paleontologické dílo kdy vytvořené jediným člověkem. Za to musel být Barrande náležitě oceněn a právě proto nese celé území jeho jméno. Pokud bychom se však z 19. století přesunuli o 500 milionů let zpátky v čase, našli bychom Barrandien na dně moře. Šlo o ohromnou mořskou pánev, jež byla úložištěm mas nánosů bahna, štěrku, písku a minerálů. To vše moře splachovalo z pevniny, kterou v té době neobývalo nic. Život se vyvíjel v oceánech, a překvapivě, bujel snad všude. Kambrická exploze patří k nejfantastičtějším živočišným a rostlinným vývojovým explozím vůbec. Během Kambria, následujícího Ordoviku, pozdějšího Siluru a nakonec i Devonu po této mořské pánvi prosvištěla těla bilionů živočichů, od trilobitů přes jiné bezobratlé až po primitivní řasy. Sedimenty, které se na mořském dně ukládaly, se po několika milionech let přeměnily na břidlice, pískovce, slepence a vápence. Tyto materiály dokonale uchovaly stopy po dávných živočiších či dokonce jejich zkamenělé tělesné schránky. Proto dnes asi není úplně výjimečné najít v Česku trilobita, byli zde běžní a vyskytovaly se tu stovky nejrůznějších druhů. Střední a jihozápadní Čechy byly zality mořem 200 milionů let, poté Barrandien zasáhla horotvorná činnost a vyzdvihla jej na povrch. Mnohé skály jsou zprohýbané, jde o důsledek působení pohybu tektonických desek. Mnohé tektonické struktury jednoduše nelze přehlédnout-drsný, vrásčitý povrch hornin Barrandien také proslavil. Jednou z lokalit, která je na trilobity bohatá a kterou Barrande při návštěvě Čech zkoumal, jsou Vinice. Je to přírodná památka nacházející se u obce Jince. Vyskytovali se zde četní ostnokožci, jako pralilijice a hyoliti, z trilobitů zde byly nalezeny druhy Paradoxides gracilis (který patří ve světě mezi vůbec nejslavnější trilobity), Conocoryphe sulzeri, Hydrocephalus minor, Perenopsis integra a další. Od roku 2009 je sběr fosílií v oblasti zakázán, ale přesto zde byly vyzdvihnuty některé fenomenální nálezy. Velmi hojným druhem trilobita nalézaným po celém Barrandienu byl Ellipsocephalus hoffi. V Dalejském údolí v Praze lze zase nalézt loděnkovité hlavonožce. Fascinující je však také objev rostliny druhu Barrandeina dusliana. Byla to jedna z prvních suchozenských rostlin, žila před 380 miliony let a typický byl pro ní keřovitý vzrůst... Barrandien byl v období starších prvohor domovem úžasné variace zvířat a rostlin a je fascinující, že je Joachim Barrande objevil!


Na prvním obrázku vidíte trilobita Paradoxides gracilis, zatímco na druhém se nachází jeden z fascinujících skalních útvarů, který Barrandien tolik proslavil... Možná se zde objeví i další části tohoto projektu!

neděle 17. května 2015

Ze zapomenutého pralesa-část 6.


Minulá část:
Výprava pokračovala pralesem, až se dostala do džungle obehnané hradbou vysokých skal. Po cestě Mark ukázal ostatním členům expedice záběry, které pořídil v jeskyni při útoku malých, netopýrům podobných živočichů. Ukázalo se, že jde s největší pravděpodobností o nějaké ptakoještěry, a tedy že by tato oblast mohla být domovem pro skutečná prehistorická zvířata. Později však na výpravu zaútočilo nějaké velké, nepřátelské dravé zvíře a ihned srovnalo členy expedice se zemí. Za deštivé noci pak Douglas, Mary a Jane nalezli Marka, ostatní jsou však pohřešováni. Tým se skryl v malé jeskyni a ráno se vydal je hledat. Douglas ucítil nepříjemný zápach, šlo snad o hnijící maso. Vyrazil k místům, odkud vycházel, což pro něj skončilo menším šokem!

ZE ZAPOMENUTÉHO PRALESA-ČÁST ŠESTÁ:
Douglas hleděl na mrtvolu, která se rozkládala na lesní půdě. Všude kolem byla spousta much, v některých místech mršiny se to jen hemžilo jejich larvami. Když k Douglasovi přiběhli ostatní, nemohli se na to zprvu ani podívat. Jane a Mary se udělalo špatně. "Co to je?" optal se Mark, když už si na ten nepříjemný zápach zvykl. "To nevím, ale vypadá to zvláštně," odpověděl krátce Douglas a pomalými kroky se k mrtvole začal přibližovat. Pak křoviny rozhrnula Jane a vrátila se na místo, Mary však stále raději zůstávala pozadu. "Bála jsem se," řekla Jane, "že to je člověk, ale teď vidím, že to tak není." Douglas na mršinu stále hleděl. Byla už v pokročilém stupni rozkladu, ale přesto na ní rozeznával jakousi prodlouženou hlavu, mohutné zadní končetiny a zvláštní, zvětšený dráp na jedné z předních končetin. Některé části těla, které nebyly obaleny horou muších larev, pokrývaly šupiny. Mark to vše začal natáčet. "Tak se mi zdá, že jsme objevili to, pro co jsme si přišli," řekl nahlas Douglas, obrátil se a rychle zamířil k Markovi. "Tohle je ten Iguanodontovi podobný plaz!" dodal. Najednou se ozvala rána. "Propána, co to bylo?" vykřikla Mary, kterou zrovna nebylo vidět, jelikož stále zůstávala skryta kdesi vzadu. Chvíli bylo ticho, a pak začala Mary křičet. Douglas rozrazil vegetaci a během pár vteřin byl na místě. Z husté spleti listů kapradin vystrkoval hlavu onen predátor, jenž den předtím tým rozdělil-byl to ten nepřátelský útočník. Douglas se na něj strnule díval až do chvíle, kdy směrem k dravcovi zafoukal vítr, ten blíže rozpoznal pach savců, které pozoroval, a bez váhání po nich vyrazil. Douglas chytl Mary za ruku a zmizel mezi křovisky, ale přitom ji zase pustil a ta tak skončila někde v dravcově cestě. "Padáme odsud, všechno Vám vysvětlím později!" křičel Douglas, když se dostal k Jane a Markovi. Pak nastala honička. Neměla však dlouhého trvání. Douglas se dostal do nějaké mlžné mokřiny, uvízl v blátě a nakonec se nechtěně celý ponořil do vody. Markovi a Jane se podařilo vylézt na strom, ale Mark musel na zemi nechat svou kameru. Ta vše opět natáčela. Ten velký dravý, dvounohý plaz na oba pohlížel a z tlamy plné ostrých zubů mu tekly sliny-byl patrně hladový. Brzy si však asi vzpomněl na mršinu, kolem které utíkal a vydal se směrem k ní. Mark a Jane mohli slézt ze stromu. "Do Prčic!" vykřikl Mark, jakmile se dostal na pevnou půdu. Z ramena mu vyčníval osmicentimetrový osten, jenž se mu zabodl hluboko pod kůži při slézání stromu. Hbitě si jej však vytrhl a začal v batohu hledat desinfekci. "Musíme najít pana Fentona," řekla Jane a pak začala hystericky vykřikovat, "a co Mary?! Co Mary?! Kde je?!" "Moment, všechny najdeme," uklidňoval ji Mark, popadl svou kameru, zastavil nahrávání a podíval se na to, co natočil. "To nevypadá moc pěkně," pokýval nakonec upřímně hlavou. "Co? Co nevypadá pěkně?" ptala se Jane. "Ty záběry... Třásly se mi ruce... Tohle skončí ve střižně..." říkal si spíše pro sebe Mark. Jane to rozčílilo: "Musíme je najít, všechny!" Douglasovi se v těch chvílích konečně podařilo dostat z vody. Zpočátku nemohl dýchat, tak byla voda ledová. Z bláta se dostal o pár minut později. Byl celý promáčený, ačkoliv mu tato nepěkná náhoda možná zachránila život. "Marku!!!" zařval na celé kolo předtím, než se silně rozkašlal. Nedostal ale odpověď. Místo toho začal nějaký tvor vyluzovat dlouhé, pískavé tóny. Něco jako varování, že se Douglas nachází v jeho teritoriu. Ten si teď všiml podivného objektu potápějícího se pod vodní hladinu. Křoviny v okolí se začaly rozhrnovat a vykoukla z nich malá hlava. Z hrdla toho tvora vyšel opět pískavý zvuk. "Dobře, je to tvé teritorium, odcházím," řekl Douglas, nasadil si promočený klobouk na hlavu a kulhavými kroky místo opustil. "To byl taky nějaký dinosaurus," pomyslel si, "asi jsme narazili na víc, než jsme čekali." Mezitím Jane našla nehybné tělo Mary. Byl to pro ní obrovský šok, když zjistila, že nedýchá. Na čele měla velkou ránu, tu jí asi způsobil pád na kámen či na kus dřeva. "Je mrtvá," zavzlykala Jane s očima plnýma slz a otočila se na Marka. Ten jen nečinně přihlížel. "Tak dělejte něco!" vykřikla na něj Jane. Mark se otočil a odešel. Je pravda, že nevěděl co má dělat, ani nevěděl, jak pomáhat ostatním lidem. Tento čin ale nebyl zrovna moc slušný. Namísto nějakého uklidňování se kameraman vrátil k mršině. Nedaleko ležel onen strašlivý dravec, břicho měl přecpané a spokojeně odpočíval. Mark si vzal malou kameru a připevnil ji na kmen nejbližšího stromu. Spustil nahrávání a neslyšně zmizel. V těch chvílích se zrovna Douglas motal po mokřinách. Najednou uslyšel nějaký hlas. "Pane Fentone!" zvolal někdo a ten někdo byl Dave Baker. "Propána, Dave," vyhrkl Douglas. "Jsem rád, že Vás vidím," řekl Dave a Douglas hned řekl víceméně to samé. "Kde jsou ostatní?" optal se ho vzápětí mladý student. "To právě nevím, ale jsem rád, že jsem našel aspoň tebe. Nevíš, kde je Mike?" řekl Douglas. Dave na to, že neví, ale včera po útoku dravce utíkali dlouho společně. Pak se ztratili v tomto močálu, ztratili se jeden druhému a zůstali zde uvězněni. "Najdeme cestu zpátky do pralesa," navrhl Douglas, "možná najdeme zbylé přeživší a pak se odsud určitě dostaneme. Mimochodem, pěkná khaki košile." Dave se usmál, oba okamžitě vyrazili. Mokřad byl ale rozsáhlejší, než se zdál zpočátku být. Na hladině stojaté vody se občas objevila hlava sladkovodního krokodýla, jednoho ze dvou krokodýlích druhů, které obývají Novou Gineu. "Musíme dávat pozor, abychom mezi ně nespadli," řekl Dave, když oba muži kráčeli po úzkém břehu. V okolí to občas šustlo a sem tam proběhl mezi stromy nějaký dinosaurus. "Víš, co jsou zač?" položil Daveovi otázku Douglas. "Jo, hnízdí tady. Je jich tu strašně moc, připomínají mi pštrosy." odvětil Dave. "Myslím, že jsou to ornithomimosauři, či jak se nazývají. Mám tu foťák, asi pořídím pár fotek." řekl na to Douglas. Chůze s Davem mu celkem vyhovovala, tak nějak si měli o čem povídat. Snad je jen k sobě dostal osud, ale i tak se necítil Douglas vůbec osamělý, u Davea platilo to samé. Najednou Douglas zahlédl batoh plovoucí na hladině jezírka. Pak si všiml i lidské ruky, která se ho dotýkala. "Propána, vždyť máhle je Mike!" vykřikl a rozeběhl se do vody. Brzy si ale uvědomil, že to byla chyba. Rozplaval se k němu pár lovících krokodýlů a Douglas se ocitl v situaci, z níž téměř není úniku... Pokračování příště...

Co myslíte, přežijí naši hrdinové toto nebezpečné dobrodružství? Sedmou část očekávejte již brzy!!!

Nejčtenější