Při cestě z Montevidea do Mar del Platy se v argentinském Chascomúsu Fahad Ghazalli a Harvey Lindo spolu se svými adoptovanými dcerami Nicholle a Marilyn setkali s podivným návštěvníkem z jiného světa. Původně jej sice považovali za nepřítele, neboť jakýmsi způsobem jejich mladší dceru omámil, ale poté, co je ochránil před nesnášenlivým Argentincem Nicolasem Martinezem, uvědomili si, že přišel v míru. Marilyn nic zlého neudělal, jen s ní navázal telepatický kontakt, a dovedl ji s její rodinou na opuštěnou skládku, nad kterou se nacházel portál do jeho domovské dimenze. Bizarní bytost s velkým rudým okem na hlavě byla jakýmsi způsobem uvězněna v našem vesmíru, a přestože se chtěla vrátit domů - jak to řekla Marilyn, chtěla za svými kamarády - nebyla schopna portálem projít kvůli podivné cloně kolem něj. Fahad slíbil, že se "duchovi" vynasnaží pomoci. Přítomnost nehmotného tvora z jiného světa přilákala do Chascomúsu také Sloane Walker, neslyšící adoptovanou dceru Alessandra Velázqueze. Nabídla Fahadovi a jeho rodině, že je vezme do otcovy tvrzi na jihovýchodních březích Jižní Ameriky, a starý Lovec kryptidů s kovovou páteří na to kývl. Velázquez mu vysvětlil, že se spolu se Sloane "duchy" zabývá, a že sestrojil jakýsi přístroj pro Tým B. Pak do Argentiny pro Velázqueze přiletěl Marvin Grayson, a spolu s Fahadovou rodinou ho vzal na Špicberky, do velkého podzemního komplexu u Nordfjorden, odkoupeného kdysi Jackem Owenem a nyní darového novému týmu dobrodruhů. Do ní se nedlouho předtím přemístili i Vilhelm Van Vais, Tien Tang a ke zděšení Pierra Leroye také Kate Henshall. A nechybí ani Briddimský drahokam, který američtí agenti pod vedením Arika Thomsona týmu darovali. Velázquezův příjezd byl posledním dílem skládačky - teď, když je tým utvořen, a má veškeré vybavení, může se konečně pokusit odhalit ta největší tajemství ze všech. Tajemství mnohovesmíru. Velázquezův přístroj, odčerpávající energii z modrého démantu, jim totiž umožní cestovat dimenzemi, o kterých se jim ani nesnilo. Dimenzemi, ze kterých tajemní "duchové" pocházejí. Zjistí však tým, jak se do našeho světa dostávají? A proč? Co když se jim v tom někdo pokusí zabránit? Co když někdo nechce, aby strkali nos, kam nepatří?
CRYPTID HUNTERS: PHANTOMZONE, ČÁST PÁTÁ:
Vlnící se fialová půda. Růžová obloha, rudnoucí na horizontu. Klikatý horský pás barev, které člověk nedokáže popsat, natožpak pojmenovat. Intenzivní záře, jako by vycházela z patnácti, ba dokonce dvaceti Sluncí. Pierrův mozek nedokázal ten výjev pojmout. Cítil se, jako by měl halucinace. Krajina za portálem nepřipomínala nic ze světa, který znal. Svou samotnou existencí Pierra děsila, byl z ní v úzkých. Hrdlo se mu stahovalo. Nedokázal ani zamrkat. Nechtěl. A přesto bylo těch vjemů tak moc, že by sebou nejradši sekl a usnul na zbytek dne, možná i týdne. Ne však tady, tady by si klidného spánku neužil. Vzduch, kterého se nadechl, byl odporný. Pálil jeho nosní sliznici, až se mu chtělo řvát. Bylo to, jako by mu někdo vrazil zapálenou dřevěnou tyč do nosu, a pomalu ji sunul výš, aniž by se Pierre mohl bránit. Chtěl se rozkašlat, ale neměl na to sílu. Hořelo mu v krku. V obličeji rudnul bolestí. Kdyby portálem prostrčil hlavu obyčejný člověk, neznámý svět by ho zabil. Očividně neměl v oblibě vetřelce. Pierre byl schopen rychlé regenerace, takže se na výjev za bránou díval celých deset vteřin. Pak sebou trhl, a zase spatřil monotónně šedé stěny hangáru. "Tak co? Co jste viděl?" zeptal se nadšeně Velázquez. "Já nevím," zahrčel Pierre a promnul si krk. "V tom případě se podívám sám," usmál se Velázquez, a učinil několik kroků k portálu. "Ne!" zařval Pierre a chytil ho za krku, div mu ji svou nadlidskou silou neutrhl. Velázquez ale zasyčel bolestí, to se muselo nechat. "Nedá se tam dýchat. I síra voní a pálí líp, než tenhle vzduch. Je to odporné, bolí to. Jestli tam jenom strčíte nos, spokojte se s okamžitou smrtí," řekl Pierre, a hlas se mu při těchto slovech zlepšoval, jak se mu dýchací cesty uvolňovaly. "No jistě, jedovatý vzduch jakési dimenze, která nikdy neměla spatřit zemského tvora. Co zemského! Tvora z tohoto vesmíru! Pravděpodobně jste se tam nadýchal látek, které ani nejsou v Mendělejevově tabulce prvků," pousmál se Alessandro. "Nemůže se ten vzduch dostat sem? Abychom se tu nezadusili," poznamenal Fahad. "Kdepak," mávl rukou Velázquez, "molekuly vzduchu by měly být příliš malé na to, aby portálem prošly. Něco většího se jím protlačit dá, ale něco tak nepatrného, byť nahromaděného, jako je plyn, portálem samo od sebe neproletí." "A jak to můžete vědět?" zeptal se Harvey. "Protože jsem ten přístroj sestrojil," zasmál se Alessandro, "neriskoval bych přece, aby se otevřením brány do jiného světa přemístil do naší dimenze plyn, který by zabíjel. Ovšem kdyby teď portálem prošla nějaká příšera z toho světa, asi bychom jí v tom zabránit nemohli." "Fajn, ale co teď? Přinesl jste nám tuhle divnou krabici, abychom mohli cestovat dimenzemi. A přitom v jedné z nich nevydržím ani já. Na co tohle je?!" vyhrkl Pierre. "Chtělo by to asi nějaký dýchací přístroj. A nejlépe také oblek, který by chránil kůži obyčejného člověka. Jen tak pro bezpečnost," zamyslel se Velázquez. "Přesně něco takového by tady bylo," usmál se lišácky Marvin, a ztratil se z hangáru. Když se vrátil, nesl v rukou uniformu stejné šedé barvy, jako vnitřek základny samotný. "A co má být tohle? Spandex? Guma? Bavlna?" řekl otráveně Pierre. "Je to z mikrovláken," pousmál se Marvin, "mělo by to chránit lidskou pokožku, ať se ocitnete kdekoliv. Plus to má ještě pár dalších věciček." Stiskl tlačítko na rukavici obleku, a z krytu krku se vysunula průhledná přilba. Destičky, které ji tvořily, nakonec utvořily velkou kouli, do které se vešla lidská hlava prakticky jakékoliv velikosti. "Dá se to napojit na kyslíkovou bombu. Jako u potápěčů. V podstatě je to takový skafandr, jenže neváží půl tuny. Je dělaný tak, aby svého nositele neomezoval. Neubere Vám na rychlosti ani na hbitosti. Je to prostě vymoženost," vysvětloval Marvin, "vytvořil jsem jeho design, když jsem ještě pracoval pro Jamaica Technology & Innovation, kterou podporovala naše předchozí premiérka." "Kolik takových obleků tady ještě je?" ozval se otrávený Pierre. "Těchhle? No, pár jich tady bude. Na uskutečnění expedice do téhle tramtárie to postačí. Co se jiných obleků týče... řekněte mi, až si budete chtít prohlédnout skříň, pane Leroyi," odpověděl Marvin. Nedlouho poté přivolal do hangáru Tien, Vilhelma a Kate. Když byl portál otevřen, a bylo, do čeho se před vstupem do jiné dimenze obléci, zbývalo už jen sehnat dobrovolníky na malou expedici. Hlásit se nemohli nadšeněji. Vilhelmovi a Tien stačilo o přístroji říci jen pár informací, a hned se chopili šance do jiného vesmíru vkročit. Tien popadla oblek jako první a rovnou se do něj navlékla. Nebylo nutné si nic sundat, dokonce ani hodinky. Fahad a Harvey se na sebe podívali a kývli na sebe. "Taky do toho jdem," řekl Harvey, "tohle teda bude dost zajímavé. Zajímavější, než cokoliv, co jsme dosud zažili." "Já chci jít taky!" vykřikla Nicholle. "A já taky!" zakřičela Marilyn. "Ne, vy ne," zasmál se Fahad, a sklonil se ke svým dcerám, "vy radši zůstaňte tady. Obleky vaší velikosti tady očividně nemají, slečny. A navíc bych byl nerad, kdyby se vám tam něco stalo." "Ale co když se něco stane vám dvěma? Kdo vás bude chránit, tati?" namítla Marilyn. "Myslím, že tohle by mohlo stačit," ozval se Marvin, a vrazil Fahadovi i Harveymu do rukou robustní pistole s objemnou rukojetí. "Předpokládejme, že elektrická rána, kterou to vytvoří, bude moci nějakého potenciálního útočníka na čas odstavit," dodal. Pierre si všiml, že Kate se také začala oblékat na cestu. Zatímco spolu ostatní hovořili, jako myška se k ní připlížil. "Ty... jdeš taky?" zeptal se. "Víš, že mám být součástí týmu? Jo, jdu taky," řekla naštvaně Kate. "No, Vilhelm a Tien mi řekli, že prý ti Jack řekl, že prý... že řekl, že chce, aby jsi v něm byla," odpověděl neobratně Pierre. "Jo, protože na tebe někdo furt musí dohlížet," řekla Kate, aniž by se na Pierra podívala. "Cože?! Já teda dohled určitě nepotřebuju," bránil se Pierre. "Ale potřebuješ. Jsi jako děcko." "To teda nejsem! A ty to víš moc dobře!" "Já moc dobře vím, že jako děcko jsi!" "Proč na mě pořád řveš?!" "Proč na mě pořád řveš ty, Leroyi?! Neumíš normálně konverzovat?!" "To spíš neumíš ty! Najednou se s tebou ani nedá bavit, Kate! Už jenom čekám, kdy mě kopneš mezi nohy! Taková agresivita, tohleto..." "Asi to brzo udělám, ufňukanče," odpověděla Kate. Podívali se na ostatní v hangáru. Byli zticha, a očividně se jejich hádkou dobře bavili. Ostatně jako každý, kdo je v posledních hodinách poslouchal. "Jestli jdeš ty, tak půjdu taky," řekl Pierre, "tak konečně vidíš, že se ti nechci vyhýbat." Nemyslel to ale úplně vážně, a sám sebe se v hlavě ptal, zda byla ta slova pravdivá. Měl Kate rád, ale o co se tu snažil? Byla k němu čím dál chladnější. Trošku se k ní obličejem přiblížil, a jí se kolem hlavy vytvořil kulovitý kryt, a Pierre o něj čelem narazil. Při jeho následném hlasovém projevu se už všichni mohli potrhat smíchy. Pierre se jen napřímil, popotáhl nosem, a přiběhl k poslední uniformě, kterou Marvin přinesl. Možná si nalhával, že bude součástí výpravy kvůli Kate. Koneckonců se stal součástí týmu proto, že ho zajímala ta záhadná stvoření z jiných světů, a tím, že se do toho promítl vychladlý vztah s jeho přítelkyní, se už dále nechtěl nechat otrávit. Marvin dodal všem kyslíkové bomby. "Máte tam dost vzduchu asi na tři hodiny. Doporučil bych vám, abyste se vrátili tak za dvě a půl. Nic neriskujte. A držte se v blízkosti portálu. Při jakémkoliv nebezpečí jím hned proběhněte zpátky!" řekl. "To je pravda," dodal Velázquez, "portál jsem schopen kdykoliv uzavřít! Stačí, abyste jím proběhli, a on se ztratí. Určitě nechceme, aby sem prošla nějaká příšerka z jiného světa. Ale pokud na nějakou narazíte, natočte ji, prosím. Sám bych ji rád viděl aspoň na záznamu." Harvey jen tak formálně poprosil Marvina a Alessandra, aby pohlídali Nicholle a Marilyn, než se jejich tátové vrátí. Děvčátka nebyla nespokojená, jen je lákalo další dobrodružství, a pořád nedokázaly pochopit, proč nemohou jít také, byť už jim to bylo vysvětleno. Vilhelm, Tien, Kate, Fahad a Harvey se postavili před portál, odzkoušeli si dýchání v kulovém krytu, a byli připraveni vyrazit. Přípravy konečně dokončil také Pierre. "Musím říct, že jste nějakou dobu vypadal hodně nespokojeně," řekl mu Marvin, když kyslíkovou bombu upevnil k uniformě i jemu a napojil ji na hadici vedoucí do hlavového krytu. "Vy máte postřeh, Boy Wonder," odfrkl Pierre. "Proč jste se po tom všem rozhodl zůstat, pane Leroyi?" Pierre se pousmál. "Zaprvé, docela mě ti duchové zajímají," odpověděl, a pak ještě zvýšil hlas, "zadruhé, beze mně byste nemohli používat jméno našeho starého týmu." "Lovci kryptidů - Tým B," řekl nadšeně Vilhelm. "Tady se normálně vytváří historie. Už tenhle moment měl někdo natočit," pronesl Marvin. Velázquez ještě Pierrovi podal ovladač, kterým by mohl portál obnovit v případě, že by se na druhé straně, v hangáru, něco stalo, ač to bylo nepravděpodobné. Ovladač by se napojil na stejnou frekvenci, jako hlavní zařízení odsávající energii z démantu. To bylo vše. Nová šestka, tvořená nováčky i týmovými starouši, prošla svítivou modrou bránou, a ztratila se za hranicemi toho, co dosud lidstvo znalo. Vkročila v místa, která lidskou nohu nikdy neucítila. A podobně jako prvně Pierre, i ostatní měli chvíli problém porozumět tomu, co vnímaly jejich oči. Neznámá dimenze, do které energie z Briddimského drahokamu zcela náhodně vytvořila vstup, hýřila všemi možnými barvami. Terén byl nezvykle měkký. Tien zanořila do fialového koberce nohu. Chodidlo se v něm ztratilo jako v husté vlně. "To jsou mi věci," řekl Vilhelm, "něco takového jsem si v životě nepředstavoval. Ani jsem nemohl." "Lidská představivost by s tímhle nikdy nepřišla," reagoval na to Harvey. "Já si myslím, že pár dobrých drog by dokázalo takové obrazy vytvořit," poznamenal Pierre, "co víte, lidi. Třeba tenhle svět neexistuje. Třeba neexistuje svět, ze kterého jsme přišli. Třeba nikdy neexistovali ani Lovci kryptidů. Ani tenhle nový tým Lovců kryptidů. Třeba jenom někde sedíme, hulíme marijánku a představujeme si to." V dáli se něco pohnulo. Byl to jakýsi záblesk sytě fialové. "Co to bylo?!" vykřikla Tien, a rozběhla se k tomu. "Utíká jak antilopa. Jak se jí od pat práší! Ty obleky jsou fakt super," řekl Pierre a schytal další naštvaný pohled od Kate. Vilhelm se rozběhl za Tien. "Co tam máš, Tien?!" zakřičela Kate. Také se dala do pohybu. "Neříkali nám, ať zůstaneme poblíž portálu?" zeptal se nejistě Harvey. "Takhle bychom nic neviděli. Jenom nějaké divné obrazce a vlnící se půdu. Pojď!" zvolal na něj Fahad. Tien vyběhla na nízký kopeček, ze kterého se jí naskytl pohled na ohromné údolí, nad nímž se růžová obloha měnila na žlutou, a ve kterém se pohybovaly jakési fialové chuchvalce, tentokráte na béžovém až šedém podloží. A sem tam zablesklo něco zeleného, či něco oranžového. "Jsou tam nějací tvorové," řekla Vilhelmovi, který ji dohnal jako první. "Podivné. Natočím je," řekl Vilhelm, sáhl do kapsy uniformy a vytáhl malou kameru. "Být tebou, Tien, tak už takhle neběhám," poznamenala Kate, "jen si tím rychleji vyčerpáme kyslík." "Co to kruci je? Nějací fialoví pidižvíci levitující nad zemí? Jestli se to dá zemí nazvat," řekl Harvey a nevěřícně vydechl. "Něco mi připomínají," zašeptal tajemně Fahad a pohlédl na ostatní. "Kate," oslovil Pierrovu přítelkyni, "tobě se nezdají povědomí?" "Něco je na nich takového... familiárního," odpověděla. Fahad vyděšeně vydechl. Nebylo o tom pochyb. Ať už se stalo cokoliv, ať už portál do této dimenze vytvořilo Velázquezovo zařízení jakkoliv náhodně, právě hleděli na tvory, jež jim do značné míry byli známí. Ale přitom o nich nevěděli dosud nic. Pierre šel pomaleji než ostatní, a než se naděl, dělilo jej od nich více než sto padesát metrů. Nezdálo se to jako moc, ale na té vlnící se půdě měl pocit, jako by se od svých kolegů s každým krokem vzdaloval, a jako by byl o chvíli později o dvě stě metrů dál, pak tři sta, pak půl kilometru. Musel se zastavit. Začínal se cítit špatně. Otočil se k portálu. Byl tak daleko! Nezdálo se mu to, dělo se tu něco moc divného. Pak zařval. Ocitl se najednou ve vzduchu. Zatočil se v něm, a dopadl těžce na břicho. Něco jej napadlo, něco jej vrhlo vzhůru. A za chvilinku to spatřil. Zezadu se k němu připlížil fialový tvor, skutečně působící jako duch. Byl fialové barvy, a byl v podstatě jen nesouměrnou hlavou, levitující nad vlnícím se kobercem, o něco světlejším, než byl on sám. Pierre už kdysi viděl něco takového, jako byl on. Vypadal jako The Father, mocná kosmická entita, která ovládala mnohovesmír, než ji Jack Owen zničil, čímž nevědomky připravil o domov Shai'ri a C'riely, a měl tak na svědomí invazi mimozemšťanů na Zemi. Jenže tato bytost byla mnohem menší. Ucítil v hlavě její myšlenky. Nedaly se však nijak konkrétně interpretovat. Bodaly ho v mysli. Pierre vyskočil, a počal se od bytosti vzdalovat. Stále se k němu přibližovala, a její děsuplný pohled, to vzezření s očima bez víček, trhal Pierra na kusy. Doslova měl pocit, jako by byl rozkrájen. Vytáhl z opasku pistoli. Zmáčkl spoušť, a bytostí projela elektrická vlna. A ani jí neublížila. "Kecy, kecy, samý kecy, Marvine," zašeptal si pro sebe Pierre a dal se na útěk. Mezitím se vlna fialových hlav začala blížit i ke zbytku týmu. Nesmírně rychle se nesly nad svahy údolí až k vetřelcům, a ti raději také začali utíkat. "K čemu jsi nás to jenom přivedla?!" zvolala na Tien při běhu Kate. "Třeba po nás nejdou. Můžou být jenom zvědaví," odpověděla Tien. "Jo? Tak mi řekni, proč mýho manžela právě obklíčili!" zařval Fahad. Levitující bytosti obklopily Harveyho. Ten najednou vyletěl do výše, a zase s řevem padal k zemi. Fahad po nich začal šít z pistole. "Tenhle krám nefunguje! Který idiot...!" zařval Fahad. "Zrovna jsem si říkal to samý," ozval se Pierrův hlas. Sám nedokázal uvěřit tomu, že najednou své kolegy dohnal. Možná od nich byl pořádně vzdálen, ale tu dálku překonal několika dlouhými skoky. A včas se vrhl po Harveym, chytil ho za levou nohu, a vcelku bezpečně s ním dopadl na půdu. Zachránil ho. "Nechte toho!" zařvala na bytosti Kate. "Co si myslíš, že tím řevem dokážeš?! Ani ti nerozumí!" vyhrkl na ni Pierre. "A co jiného chceš, sakra, dělat?!" zněla její odpověď. Nebylo úniku. Obyvatelé tohoto světa šestku výzkumníků sevřeli v těsném kruhu. Byli nehmotní, elektřina jim neubližovala. A jejich myšlenky bodaly. "Zkuste jim nějak v mysli sdělit, že nejsme nepřátelé," zasyčel Pierre. Tien začala skučet. Padla na záda, rukama mlátila o hlavový kryt, chovala se jako šílená. Vilhelm jí podal ruku a pokusil se ji pomoci postavit, ale pak také vykřikl. Pocítil hrozný strach. Pustil Tien, narazil zády o Fahada, ten ho popadl za rameno a zeptal se ho, zda se cítil dobře, a pak Vilhelm propadl skrze tělo jednoho z předáků skupiny. Když se ocitl na zemi, rozbrečel se. Telekineticky byl uvržen do vzduchu, a spadl na své přátele. Pierre se lekl, že mu jeho loket rozbije hlavový kryt, ovšem to se nestalo. Vilhelm plakal jako dítě. Mezitím přicházela o rozum i Kate. Posadila se, zavrávorala, a celá se roztřásla. Horší kolektivní paniku jediný z členů nového týmu Lovců kryptidů v životě nezažil. A brzy to mělo být ještě děsivější.
Jakmile jim pukly mozky, jakmile nedokázali nic jiného, než s úpěním hledět před sebe, přenesli se do úplně jiného světa. Najednou seděli v rušném městě. Byla noc. A ti fialoví tvorové byli pryč. Lovci kryptidů vydechovali, pomalu si prohlíželi své okolí, a zmateně si navzájem hleděli do obličejů. Tien vstala. V týmu nebyl nikdo, kdo by znal toto místo lépe. Hanoj. Z dálky se ozývala střelba. Tlumená, nepříjemná, nevěstící nic dobrého. Tien se rozběhla. Běžela na západ, do temné ulice za tržištěm. A znovu viděla největší hrůzu svého života. Znovu viděla to, co se jí stalo, když jí bylo dvanáct. V té temné uličce ležel na zemi její otec, obličej měl rozstřílený, jeho hlava se koupala v krvi. Nad ním stál zloděj s pistolí v jedné ruce, s otcovou peněženkou v ruce druhé. Přicházel k ní, zubil se na ni. Dvanáctiletá Tien křičela. Uhodil ji do hlavy, dvakrát ji kopl do břicha, a dal se do běhu. Z dálky se ozývalo houkání policejních sirén. Tien zvedala obličej z krvavé kaluže. Nebyla to její krev, ale ta otcova. Brečela, dotýkala se jeho ramena, a po ráně do břicha zvracela. Dvaadvacetileté Tien proudily z očí slzy. Teď to celé pozorovala z úplně jiné perspektivy. Ucítila, že ostatní členové týmu stáli za ní. "Tohle se stalo před deseti roky. Proč to vidím? Proč jsem tu? Co jsem komu udělala, že se na to musím dívat?" řekla. Padla na kolena a propukla v trýznivý pláč. Řvala tak dlouho, než se scéna úplně změnila. Trhla sebou, a uvědomila si, že se ocitla na půdě deštného pralesa. Tady to ale vůbec neznala. Ne, tady se něco strašného přihodilo jinému členu týmu. Do vesničky Pisigu v Ghaně vnikala skupina ozbrojenců. Vilhelm stál jako přibytý. Právě viděl to, co zažil jako malý. To, co jej navždy změnilo. Jeden z teroristů z Toga ho vytáhl z domu i s jeho rodinou. Malý Vilhelm plakal strachem. Spolu s ostatními vesničany byl postaven do kruhu. Museli si kleknout. A mohutný drsný chlap, který vykládal něco o spravedlnosti v Atakpame, o pomstě Tamalců byrokratům z Accry, o prašivcích z parlamentu Pobřeží slonoviny a o osvobození z moci těch, jež střádají obrovský majetek a rozhodují za všechny ostatní, vrazil Vilhelmově matce sekeru do obličeje. Sekal, dokud nevykašlala úlomky vlastní lebky. Ostatním ženám hrozili teroristé stejným způsobem. Máchali jim sekerami a noži před obličeji. A na všechny dospělé muže zamířili samopaly. Vystříleli je. Do jednoho. Malý Vilhelm řval. Matka se zmítala na zemi s rozpůlenou hlavou, otec padal k zemi poté, co tři kulky projely jeho krkem. Jeho hlava bezvládně dopadla na Vilhelmovo rameno. Plačící chlapec neměl ani dost síly na to, aby otcovo nehybné tělo odtlačil. Zůstal jím zalehnut na další desítky minut. A padali na něj další. Zmrzačené vesničanky a rozstřílení vesničané, a děti vyly, a prosily o milost. Teroristé je kopali, vytahovali biče, práskali je jimi, a některým vyřezávali do čel všelijaká písmena, slova či znaky. Vilhelm ležel pod mrtvolami, dokud teroristé nezmizeli se svou lidskou kořistí. Byli to vrahové a otrokáři. Pak se chlapec vyhrabal, a brečel nad nehybnými těly svých rodičů. Jediný způsob, jak se toho ohavného zážitku zbavit, bylo stát se někým jiným. Když dospělý Vilhelm promluvil na své kolegy, pozorující ten otřesný výjev se slzami v očích a s husí kůží, mluvil jako dítě. Měl vysoký hlásek. Byl to malý Villie. Jeho mozek se s tím traumatem nedokázal vypořádat, a tak se vracel do doby před incidentem. "Nevím, co se tu stalo," řekl Vilhelm dětským hlasem, "ale nelíbí se mi tu. Vezmete mě, prosím, pryč?" Objevilo se zvláštní světlo, a scéna skončila. Zatímco se další výjev teprve rýsoval, Vilhelm se opět změnil. "Byl tu... Byl tu, že ano? Villie," vydechl, a vyděšeně se podíval na své přátele, "nedokázal jsem to unést... Disocioval jsem se. I když jsem si před chvílí bral léky." "Vilhelme, to je v pořádku. Nic se neděje, je to pryč," řekl mu Pierre. "Jak se to stalo? Proč jsme byli tam? Proč jsem to zase viděl? V ten den jsem zažil takové trauma, že se ve mně vytvořil alter. Villie. Villie z doby předtím, než se to přihodilo... Mám disociativní poruchu osobnosti, kvůli tomuhle, kvůli těm hnusným vrahounům. Nevím, jestli... jestli se teď udržím... potřeboval bych se uklidnit... a nemůžu!" brečel Vilhelm. "Ne! Tady ne!" zařval Fahad. Najednou se objevili uprostřed arabské vesničky. Třináctiletý chlapec utíkal před radikálními muslimy, jež po něm házeli kameny. A na náměstíčku ležela mrtvola jakési stejně staré dívky. Fahad byl roztřesený. Znovu viděl, jak zabili jeho jedinou kamarádku, jež ho akceptovala takového, jakým byl. Znovu spatřoval, jak byl jako mladý teenager pronásledován, jen proto, že ve škole přišli na to, že se mu líbil jeden kluk. Pak ta hrozivá scéna zmizela, a tým se ocitl v jiné poušti. Teď se zapotácel Pierre. Uprostřed té pustiny seděl on - zarostlý, mírně prošedivělý, v cárech oblečení. Společnost mu v té pustině dělal jen Tatz, starý mazlíček Lovců kryptidů. A byl také zestárlý. Toto nebyla Pierrova minulost, ale přesto věděl, oč se jednalo. Pohlížel na budoucnost, o které mu pověděl Dean Owen. Vhlížel s ostatními do roku 2039, jaký měl nastat, kdyby Lovci kryptidů neodrazili invazi Shai'ri a nezměnili tak dění ve své domovské dimenzi. Dean se nevracel, Pierre byl s Tatzem ztracený, osamělý, v malém moravském údolíčku, jež bylo pusté, s minimem zeleně. Pierre se otočil a vykřikl na ostatní: "Pozor!" Za zády jim stáli tři Shai'ri, mimozemšťané s trubicovitými puškami. Přišli si pro Pierra za to, že zabil jejich Vládce. A nastala tma. Tma, kterou cítili Kate a Harvey, když umírali. Nekonečná, nedozírná, nepochopitelná temnota, ve které už na ničem nezáleží. Protože všechno je minulostí. A z té temnoty jim bylo úzko. Neměla však dlouhého trvání - ani teď, ani tehdy, když na čas přestali existovat. Zase se objevilo světlo. Všechny pálily oči. Ovšem když je otevřeli, ocitli se zase ve fialovo-růžové krajině dimenze, do které vstoupili před pár minutami. Seděli na zemi, obklopeni purpurovými bytostmi, a třásli se. "Chtěli jsme jen vědět, co jste zač," ozvalo se jim náhle v hlavách, ačkoliv se jednalo jen o myšlenky, nikoliv slova. "Při zkoumání vašich myslí jsme bohužel narazili na zážitky, které byly příliš silné. A protože jsme schopni vázat multiverzní energii, přemístili jste se do dimenzí, v nichž jsou tyto chvíle zaznamenány, v nichž se donekonečna přehrávají," pokračovala jedna z bytostí. "Za to se omlouváme," dodala. První, kdo se postavil, byl Harvey. "Tohle jste jim neměli dělat. Ani jednomu z nich," řekl nahlas. Předák skupiny jeho myšlenky pochytil, a odpověděl mu: "Není nutné namáhat si hlasivky. Vašemu jazyku nerozumíme, vašim myšlenkám však ano. Věříme, že se vašim přátelům uleví. Pohled to nebyl nikterak krásný ani pro nás, tím si buďte jisti. Jste velmi emocionální tvorové, a my vaše emoce cítíme." "Pocházíte z jiného vesmíru," sdělil jim myšlenkami jiný, "co tu pohledáváte? Tento vesmír je pro vás nebezpečný, tento konkrétní svět je pln bytostí, jež by vás mohly zničit. Riskujete, tím, že tu jste. Vraťte se raději domů." "Přišli jsme tuto dimenzi prozkoumat," ucítili náhle Pierrovy myšlenky, "nic víc. Jen nás zajímá, jak to tu chodí, a jak to chodí v celém mnohovesmíru." "Tak malí, bezvýznamní tvorové s pevným tělem a drobným, směšným mozečkem," zahuhlal myšlenkami předák skupiny, "vy nepochopíte ani podstatu fungování celého mnohovesmíru, natožpak detaily! Přijít do jedné z dimenzí, jejichž počet je pro Vaše mysli neuchopitelný, a myslet si, že tak odhalíte tajemství propojenosti různých typů reality, to je bláhové." "Vaše životy se točí kolem jiných věcí, jak jsme díky vám viděli," dodal jiný z tvorů, "věcí závažných, smutných, a nesmírně krutých. Tvorové z vašeho vesmíru, ať už ti, kteří patří k vašemu druhu, či tvorové druhů jiných, však mnohovesmír pochopit skutečně nedokáží." "Co jste zač? Kdo kčertu jste?!" vyhrkl v myšlenkách Pierre. "Jsme An'bové. A toto je vesmír Ru'vv, pojmenovaný podle naší planety - první planety, která v něm vznikla," zněla odpověď, "cítíme, že jsme vám povědomí. Nedivíme se tomu. Znali jste kdysi jednoho z nás, nejmocnějšího An'ba všech dob." "The Father. On skutečně patřil k vám," reagoval na to Fahad, "já to věděl." "Patřil se nedá říci. Byl vyhnán. Vy jste ho znali jako otce mnohovesmíru, my ho znali jako Ph'era, zrádce z Království v hlubinách," sdělil jim myšlenkami jiný z An'bů. Rázem se Lovci kryptidů přenesli kamsi jinam, do temných, těžko popsatelných hlubin, snad patřících jakémusi oceánu tvořenému inkoustově černou kapalinou. Příběh, který jim byl vyprávěn, se jim odehrával před očima. "Ph'er se učil u Mistra, An'ba, který jako první zjistil, jak ohýbat realitu. Ale toužil po moci, a zradil ho. Parazitoval na multiverzní energii, rostl a sílil. Celý Ru'vv šel kvůli němu do války. Planety mizely, druhy vymíraly, ale nakonec se An'bům ve spojenectví s tvory z opačných koutů vesmíru podařilo jej vyhnat. Náš vesmír se tak stal jedním z mála, jež jím nebyly ovlivňovány. Ph'er získal moc nad téměř celým mnohovesmírem, a pohrával si s ním. Jak ale vstřebával multiverzní energii, tvořil alternativní reality a dělal pokusy s vybranými subjekty, slábl. A pokud víme, byla to samotná multiverzní energie, co jej zničilo. Jako každý An'b totiž dokázal pojmout jen určité množství. Pro An'by nekonečno neexistuje." "Byl zničen v našem vesmíru," pronesl Fahad. "Jistě. A vidíme, že Ph'er se zajímal o tebe, a o tebe," poukázal myšlenkami vůdce skupiny na Fahada a Pierra. "Nejsme úplně obyčejní zástupci svého druhu," řekl Pierre. "Jsme oba nadprůměrní samci," dodal Fahad. Harvey ho praštil loktem. Tu myšlenku díky propojenosti myslí s An'by a ostatními členy týmu vnímal taky. "Už jsme společně viděli, co zničení Ph'era způsobilo vašemu vesmíru. Co způsobilo vaší planetě! Někteří z vás jsou velmi zvláštní. Cítíme, že nepocházejí ze stejné dimenze. Možná jsme se přece jen zmýlili, možná přece jen nejste obyčejnými tvory, kteří nedokáží nic pochopit. Čím více zkoumáme obsahy vašich myslí, tím víc se divíme," pokračoval hlavní An'b, "především by svět, ze kterého pocházíte, měl vypadat tak, jako v poslední dimenzi, do které jste nyní nahlédli." "To je budoucnost, jakou mi vyložil Dean Owen," řekl Pierre svým přátelům, "ta, která měla nastat, kdybychom náš svět nezachránili." "A to se nestalo," zahlučely An'bovy myšlenky. "Právě, že ano. A jsou tací, kteří si teď myslí, že to způsobilo velice zvláštní věci. Jako že nám domů, do naší dimenze, lezou tvorové z jiných vesmírů," odpověděl Pierre. "Ne. Váš vesmír jako takový, který měl být, existuje. To, co jste viděli - osamoceného muže v pustém údolí, je realita. Jediná realita, která kdy měla nastat," reagoval na to An'b. "Ty jo! Tys měl pravdu, Pierre. Asi sedíš někde v pustině, hulíš marijánku, a všechno si představuješ!" hlodla si do svého přítele Kate. "Dimenze, ze které přicházíte, je skutečná, to ano. Ale vznikla násilným porušením pravidel mnohovesmíru." "Jak to víte?!" vykřikl Pierre, jak nahlas, tak v mysli. "Procházíme vaší myslí. Analyzujeme i energii, kterou vydáváte. A nikdy jsme nic podobného necítili," odpověděl An'b. "Váš vesmír se teprve vytváří. Má danou minulost, a má danou budoucnost. Ta začíná příchodem jednoho zástupce vašeho druhu do změněného světa o mnoho let později! Období mezi tím je však nezmapované," pokračoval, "může se v něm stát cokoliv, mohou se nyní vytvářet dimenze zcela nové, a již k tomu dochází." "Co to znamená? Začínám se v tom úplně ztrácet. Ale úplně!" řekla konečně něco Tien. Hlavami šestky prošlo několik zvláštních scénářů. Nedokázali je ani vnímat, zapamatovali si jen útržky. "V nebezpečí kvůli tomu není jen Váš vesmír, ale všechny! Nesete energii zástupců vašeho druhu, kteří se pokoušejí mnohovesmír změnit. Více se tvrdit nedá," sdělil jim An'b. "Zasvěcení?!" vyhrkl Pierre. "Kdo jsou Zasvěcení?" zeptal se Harvey. "To je na dlouhé povídání," odpověděl trochu uklidněný Vilhelm. "Měli byste se vrátit, přátelé," informoval je hlavní An'b, "musíte se pokusit vytvořit takovou realitu, kterou mnohovesmír unese. Ne takovou, kterou několik zástupců vašeho druhu může vytvořit." "Hrozí, že se vesmíry srazí. Už k tomu dochází. Zastavte to!" vštípil jim do paměti další z An'bů. Najednou se to všechno zase ztratilo. An'bové byli pryč, všude jen vlnící se fialová půda, růžová obloha, zase to samé. "To se nám... jenom podívali do myslí, ohnuli... svým vnímáním reality, či co... a řekli nám, že musíme zachránit mnohovesmír. Jen tak? Zničehonic? Bum, a věděli, že jsme ze světa, ze kterého pochází nebezpečí, o kterém... jako předtím nevěděli?" zeptala se zmateně Tien. "Už to tak vypadá," odpověděla jí Kate. "Divné. Strašně divné. Asi se z toho zhroutím," řekla Tien, "vidím smrt svého táty, pak poslouchám pohádku o jakési bytosti, kterou tady... někteří z Vás znali? A která... ovládala mnohovesmír? Cože?! A pak mi něco projde myslí, něco analyzuje energii kolem mě a vás ostatních, a najednou ti... An'bové... ví, že musíme něco... provést? Abychom...?" "Jo, taky to tak nějak chápu," řekl Harvey. "Myslím, že jsem toho dnes zažil víc, než má mysl dokáže pobrat. Takže vím, jak se cítíš, Tien," zamumlal Vilhelm. "Nakonec jsme toho tady zjistili víc než dost, ne? Dobrý průzkum. Tak teď pojďme zpátky. Portál je na pár kroků od nás!" řekl Pierre. A jen, co se pohnuli, portál se zavřel. Jako by někdo luskl prstem, byl pryč. Vypnul se jako starý televizor. "Lidi? Tohle udělal někdo z vás?" zeptal se Pierre a pomalu se na své kolegy otočil. "Jediný, kdo tu má nadpřirozené schopnosti, jsi ty, Pierre. A ovladač máš taky ty," řekla otráveně Kate. Pierre sejmul z opasku ovládací zařízení, a stiskl na něm velké zelené tlačítko. Portál se nenahodil. "Tak to je úžasný," vydechl, a na čele se mu vyrazil pot, "a to už si člověk říkal, že ho v těch jiných světech nic dalšího nepřekvapí."
"War in the east, war in the west, war up north, war down south, war, war!" ozývalo se hangárem podzemní základny na Špicberkách. Marvin zesiloval zvuk na bedýnkách, které do něj přinesl ze skladu. "Je to dobrá písnička. Vidím, že máte Boba Marleyho rád," poznamenal Alessandro, a napil se horkého čaje. "Byl to génius. Spojil elementy reggae, ska a rocksteady! Můj táta ho ještě zažil. Marley zemřel, když mu bylo jedenáct," odpověděl Marvin. Najednou ho zaujaly něčí kroky. Byly hlasité, někdo pochodoval po schodech. Po schodech ke vstupu do Cryptodactylu! "Holky, nelezte tam!" vykřikl Marvin, a ke schodům přiběhl. Nicholle a Marilyn se totiž chtěly vplížit dovnitř. "Do letounu ani náhodou. Zmáčknete tam špatné tlačítko, nastartujete ho, a přejedete nás!" "Ale my si chceme hrát! Tady je hrozná nuda," řekla Marilyn. "Pojď," zašeptala jí Nicholle, "zkusíme pozlobit toho dědu." Seběhly ze schodů, a Nicholle se začala plížit k Alessandrovi. "Už jsou tam skoro hodinu," řekl docela klidně, a zase usrkl trochu horkého čaje, "co tam asi vidí? Jaké to tam asi je? Kdybych mohl jít, šel bych, ale někdo musí dávat pozor na ten přístroj." Nicholle už byla skoro za ním, a chtěla ho vylekat tak, že by ho najednou plácla po zádech. Vyčítavě se podívala na Marilyn, jež zůstala stát jen tak v půli cesty k argentinskému vynálezci. Ukázala jí rukou, aby šla za ní, ale Marilyn se nehýbala. Její zrak směřoval ke dveřím do chodby. Něco jimi prolezlo. Marilyn cítila přítomnost té bytosti ve své hlavě, ačkoliv s ní tvor nechtěl navazovat kontakt. Ba naopak, jeho samotného vyděsilo, že byla schopna proniknout do jeho mysli, aniž by chtěla! "Tak vy jste sestrojil stroj času, jo? To musela být mašina," řekl Marvin Velázquezovi. "No, technicky ho navrhl jeden americký vědec, Larry Brickell, ale já pomohl jej dát dohro..." odpovídal Velázquez, ovšem přerušilo jej Marilynino vykřiknutí. Ležela najednou na zemi, a z nosu jí tekla krev. "Je tu! Něco je tu! Přišlo to sem!" zakřičela. "Moment, co?!" vyhrkl Marvin. Najednou se uzavřel portál. U přístroje se objevila průhledná bytost, připomínající v zásadě lidskou postavu, a vytrhla z něj Briddimský drahokam. Marvin nemeškal, a vytasil z kapsy stejnou pistoli, jakými vybavil tým cestující do jiné dimenze. Dvakrát po neznámém útočníkovi vystřelil, ovšem zbytečně. Elektrické rány prošly jeho tělem, a neublížily mu. Alessandro se na něj vrhl překvapivě rychle, a podařilo se mu zachytit rukou démant. Pokoušel se ho stáhnout k sobě, jenže nehmotná bytost mu dokázala dát ránu pěstí do obličeje, a Velázquez spadl na podlahu. Když se při pádu pokusil praštit útočníka, ruka jeho tělem prošla. Očividně byl nedotknutelný, ale když chtěl, dokázal pohybovat hmotnými předměty. Prošel dveřmi, jako by nic. Marvin nemeškal, dveře otevřel, a utíkal za ním. Útočník se hnal chodbou, utíkal jako člověk, a přesto byl průhledným "duchem". Ani se nevznášel! A Marvin byl schopen jej dohnat. "Cryptocomp... totiž, Gabrielle! Sejmi ho! Nehmotná bytost, třída 2!" zařval na počítač, a zcela náhle dostal útočník šok. Briddimský drahokam vypadl z jeho hrsti, a skutálel se k Marvinovým nohám. "Příkaz splněn. Vyhodnotila jsem útok odvrácením energie z přenášeného předmětu na vetřelce," řekl počítač. Podlaha v chodbě, ostatně jako kdekoliv jinde v komplexu, byla tvořena drobnými destičkami, jež vnímaly energii čehokoliv, co se po nich pohybovalo. Stačil kontakt s nimi, a vetřelec mohl dostat šlehu - v tomto případě šlehu energie z Briddimského drahokamu, který počítač dokázal nastimulovat tak moc, že vetřelci bouchl v ruce. Jak ale nehmotný tvor mohl být v kontaktu s obyčejnou podlahou, to nebylo Marvinovi jasné. Rozhodně to nebyl obyčejný "duch". Velmi se nad útočníkem podivoval. Ležel na podlaze nikoliv jako trojrozměrná bytost, ale jako dvourozměrný stín. Marvin zvedl Briddimský drahokam, a zůstal stát, zcela paralyzován. "Ty sis nemyslel, že by mě nějaký počítač dokázal zastavit, že ne?" ozval se polotichý hlas. Stín se náhle zvedl, až s podlahou svíral pravý úhel. "Démant je na tebe trochu moc. Nejspíše strávíš dalších pár hodin tím, že budeš přemítat o tom, co právě jeho prostřednictvím vidíš. A já už s ním budu v bezpečí," dodal stín. Natáhl k démantu ruku. "Zas tě mám," usmál se Marvin. A z démantu vyšlehla taková rána, že jinak nehmotný stín proletěl dalšími dveřmi. "Nevím, co seš zač, kamaráde," řekl Marvin, a pomalu kráčel vpřed, "ale jestli se domníváš, že víš o téhle cetce víc, než já, pak se mýlíš. Jsem reggae man. I když amatérovi jako seš ty asi ta přezdívka nic neříká, co? Ono to není o jménu, ale o činech, blbečku." Do chodby vběhl Alessandro. "Máte drahokam? Výtečné! Kde je teď ta potvora?!" řekl udýchaně. "Leží tady, mezi kusy dveří. Jen vstaň, ty naivko! Nebudeš se tam, doufám, válet celý den!" řekl Marvin. "Naivko! Haha, ty jsi vtipný, hochu. Ale já nejsem mezi kusy dveří," ozvalo se zase z hangáru. Marvin vyděšeně poskočil. A spolu s Velázquezem spatřili, jak placatý stín stojí u dvou holčiček, a tiskne je k sobě hlavami. "Dones mi ten drahokam, nebo se tady těm dvěma dětem zatočí hlava. Chtěly byste se svést na takovém pomyslném kolotoči, dámy? Zjistit, kam je mozek lidského dítěte schopen zajít, než to na něj bude moc? Tak honem, hochu, čekám na ten drahokam," vykládal stín. Marvin spěšně pohlédl na Velázqueze. Neměl na vybranou. Prošel otevřenými dveřmi do hangáru a užuž démant útočníkovi předal, když ten najednou obě holky pustil a padl na zem. "Ty jsi nějaká moc silná. Čím to asi bude?!" ozval se drzým hlasem. Jeho slova mířila k Marilyn, jež zaútočila na jeho mysl. "Jdi odsud pryč," řekla mu nahlas. "Rád, stejně mi vaše společnost moc nesvědčí. Ale ten diamant tady nenechám!" Odstrčil obě děti tak, že těžce padly na zem, a vytrhl Marvinovi z ruky Briddimský drahokam. "Gabriellle! Další útok!" zařval Marvin. Stín se dal na útěk. Vytvořil démantem malý, jen nějakých dvacet centimetrů široký modrý portál, a proskočil jím. Počítač Marvinův příkaz pochopil, ale až o vteřinu později, a to byl již démant na druhé straně nového portálu. A ten se zavřel. "Sakra práce!" naštval se Alessandro. "Já se tu bojím!" křičela Nicholle. "Neboj se, už je pryč," řekla jí o rok mladší Marilyn a chytila ji za ručku. Marvin zavřel oči, a zatřásl hlavou. "Proč ho systém nezaregistroval? Jak se tu vůbec objevil? Celá oblast je monitorovaná. Nedokázal létat, nedokázal se zneviditelnit, aspoň pokud víme... Tak jak se sem ten idiot dostal?!" rozčiloval se Marvin. "Byl to stín. Nikoliv... el tonto," řekl Alessandro. "Stín," zamyslel se, "to mi něco připomíná. Jenom bych se musel uklidnit dostatečně na to, abych si vzpomněl, co to... bylo... Je to podezřelé." Musel se znovu napít čaje. "Kde jsou naši tátové? Kde je ta svítivá věc?" zeptala se Nicholle. "No, to je taky problém," vydechl Velázquez, a přejel prsty po svém obočí, "jsou teď uvěznění v té neznámé dimenzi." "Uvěznění?!" vykřikl Marvin. "Už to tak bude." "Vždyť už jim zbývají jen dvě hodiny, co budou mít vzduch. A my ani nevíme, kam ten útočník... kruci," pokračoval tiše Marvin, a pak zahulákal na počítač, "Gabrielle, zkus zjistit, jestli se někde ve světě neobjevil úkaz související s energií Briddimského drahokamu!" Zadíval se na Velázqueze. "Musíme ho najít! Jinak je po nich," řekl tiše, tak, aby ho Nicholle a Marilyn neslyšely. Alessandro pokýval hlavou. "A asi bychom také měli zjistit, proč ten vetřelec po démantu šel, a jak, maldita sea, věděl, kde ho hledat."
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat