Jak jsem v polovině února slíbil, další část Pravěkých zvířat pojmenovaných podle mýtických stvoření bude pojednávat o pravěké žábě Beelzebufo! Jde tak o první článek v rámci Žabího měsíce, který se zaměří na prehistorického zástupce této úžasné skupiny obojživelníků...
Jméno: Beelzebufo ampinga,
Zařazení: Amphibia, Neobatrachia,
Období: pozdní křída, před 70 miliony let,
Etymologie: pojmenována podle pelištejského boha či démona.
V roce 1993 objevil kanadský vertebrátní paleontolog David W. Krause pozůstatky dvou pozdně křídových živočichů v souvrství Berivotra v provincii Mahajanga na Madagaskaru. Prvním byl teropodní dinosaurus Majungasaurus crenatissimus, popsaný ve stylu starých paleontologů s rodovým názvem Megalosaurus již Charlesem Depéretem v roce 1896. Tím druhým byl ovšem do té doby nepopsaný, neznámý tvor, řadící se mezi obojživelníky. Krausův první objev ostatků jakési velké pozdně křídové žáby nebyl nikterak přelomový, bylo jich totiž velice málo. Spolu s britskou paleontoložkou a herpetoložkou Susan E. Evans a s Marcem E. H. Jonesem mu zabralo dalších 14 let, než získal dostatek materiálu k popsání nového druhu. Celkem bylo do roku 2008 nalezeno asi 75 fosilních fragmentů, načež vyšla v žurnále Proceedings of the National Academy of Sciences studie výše uvedených vědců, nazvaná "A giant frog with South American affinities from the Late Cretaceous of Madagascar". Popsané zvíře bylo největší žábou, která kdy byla objevena. Krause a jeho kolegové ji nazvali Beelzebufo, podle Belzebuba (či Beelzebuba nebo Belzebula), pelištejského boha, který bývá mnohdy nesprávně označován za ekvivalent abrahámovského Lucifera; slovo bufo pak znamená v latině "ropucha". Původní hebrejský název této božské entity, ba'al zevuv, bývá nejčastěji překládán jako "pán much". To by mohlo souviset s Belzebubovou pozdější mylnou souvislostí přijímáním nadměrného množství potravin, kterou si přivlastnila jiná náboženství z Blízkého východu. Mouchy často přitahují mršiny, a znechucení lidí z jejich shromažďování na tělech mrtvých zvířat mohlo souviset s odporem z jakéhosi nepřirozeného přejídání. Někteří "odborníci" začali v posledních několika stovkách let vyobrazovat Belzebuba jako obří mouchu. Například francouzský démonolog Jacques Collin de Plancy jej pro jednu ze svých knih nakreslil jako děsivě vypadající mouchu s bodavým sacím ústrojím, vidličkovitým výrůstkem za hlavou a s lebkami a hnáty na křídlech. Pozoruhodné je, že božské entity, jež byly vládci much, se vyskytující i v mytologii jiných kultur, kupříkladu ve starověkém Řecku se věřilo v boha Myiagrose (někdy však interpretovaného jako řeckého hrdinu a nikoliv jako božstvo), jenž provázel po světě mouchy, a často je odváděl ke zvířatům obětovaným lidmi. V některých starých textech má bájný Belzebub souvislost i s nemocemi, přenášenými mouchami. Jak již však bylo zmíněno, původních příběhů o Belzebubovi se mnoho nedochovalo, a jeho postava byla přijata jinými náboženstvími, která z něj rázem učinila jakéhosi pyšného demóna nebo dokonce "vrchního poručíka" Lucifera (podle démonologa Johanna Weyera), který se proti svému pánovi obrátil a úspěšně jej porazil. Na počátku novověku, dávno předtím, než se začala studovat psychická onemocnění, se v některých částech Evropy věřilo, že Belzebub byl zodpovědný za "posednutí demóny". Jindy byl zase Belzebub vnímán jako "král falešných bohů". Původní mýtus se tedy ztratil ve změti pozdějších nápadů. O Beelzebufo toho lze říci mnohem více, a s mnohem větší jistotou. Podle původního výzkumu Krause, Evans a Jonese měřila tato žába 42,5 centimetru na délku, tedy od špičky hlavy po kloaku. Spolu s Josephem R. Groenkem pak ale v článku z roku 2014 uvedli novější, uvěřitelnější odhady o velikosti zvířete; spíše měřilo od 23,2 centimetrů nahoru - mohlo být větší, ale zda dosahovalo délky až půl metru, to není zrovna jisté. Na druhou stranu jsou švy v nalezených lebkách i těch největších exemplářů otevřené, což naznačuje, že žáby před úmrtím stále rostly, tudíž mohly být ještě větší, než se předpokládalo. Beelzebufo měla ohromné, robustní tělo, a masivní hlavu s 15,4 centimetru širokými čelistmi. Byly tak velké, že zřejmě mohla spolknout i malého dinosaura, častěji ale zřejmě lovila jiné obratlovce, například ještěrky, menší druhy žab nebo drobné savce. Kořist pochopitelně polykala vcelku. Někteří se domnívají, že žila v sušších oblastech, skrývala se v pouštní či polopouštní vegetaci, a odtamtud útočila ze zálohy na kolem procházející kořist. Její skus se rovnal 500 až 2200 Newtonům, každému malému tvorečkovi, kterého chytila mezi čelisti, tedy zlomil páteř. Šířkou čelistí a způsobem lovu se Beelzebufo do značné míry podobala rohatce Cranwellově (Ceratophrys cranwelli), v angličtině občas nazývané "Pac-man frog" podle slavné postavičky z počítačových her, z Jižní Ameriky. Není ovšem jasné, zda byla s rohatkou příbuzná; dříve byla Beelzebufo řazena do čeledi rohatkovitých (Ceratophryidae), ovšem podle některých zdrojů by také mohla být hvízdalkovitou (Leptodactylidae). Ve výše zmíněných článcích z let 2008 a 2014 předpokládali Krause a jeho spolupracovníci, že Madagaskar mohl být do značné míry blíže Gondwaně (a tedy v podstatě i Jižní Americe, jež byla součástí Velkého jižního kontinentu), než se předtím předpokládalo, a že byly bazální rohatkovité (tato čeleď se ve fosilním záznamu objevuje v pozdní křídě, asi před 90 miliony let) s Beelzebufo blízce příbuzné. Výzkum z roku 2018 nicméně naznačuje, že Beelzebufo zřejmě k rohatkovitým vůbec nepatřila. Je ale jisté, že se jednalo o zástupce podřádu Neobatrachia.
Příští část této série vyjde po skončení Žabího měsíce, a bude pojednávat o sivapitekovi!
Žádné komentáře:
Okomentovat