středa 30. září 2015

Deset nejnebezpečnějších hadů-Zápas s obrovskou krajtou

Zápas s obrovskou krajtou. Dobrodruh Nigel Marven prohledává zapomenuté džungle Malajsie při hledání nejjedovatějších hadů naší planety. Během svého hledání však nachází i krajtu mřížkovanou, největšího hada jihovýchodní Asie, který může dorůst i 10 metrů! Dokáže se Nigel vyhnout velmi bolestivému kousnutí tohoto čtyřmetrového jedince?

Ukázka z filmu Ten Deadliest Snakes: Malaysia, který měl včera ve 20:00 premiéru na stanici Eden Channel ve Spojeném království.

pondělí 28. září 2015

Lovcem dinosaurů, 9. kolo

Je na čase vrátit se k soutěži Lovcem dinosaurů! Pomalu se blížíme ke konci a jak jsem slíbil, otázky budou těžší... Věřím však, že se s tím vypořádáte!

DINOSAURSS

Úlovky: Stegosaurus, Eoraptor, Hatzegopteryx, Magyarosaurus, Troodon, Parasaurolophus, Pyroraptor, Toxodon

Zkameněliny tohoto neobyčejného tvora byly objeveny ve skotském West Lothian. Byl to karbonský bezobratlý, byl vybaven žihadlem na konci ocasu a měl také klepeta. Šlo o nějaký typ členovce, který měřil 70 centimetrů... Znáš jeho jméno?

MARTINORAPTOR

Úlovky: Velociraptor, Dimetrodon, Plesiosaurus, Basilosaurus, Scutosaurus, Mononykus, Liopleurodon, Gastornis

Byl to velký obojživelník s dlouhým tělem, malými končetinami a obrovskými čelistmi. Byl až 2 metry dlouhý a žil v bažinách pravěkého Skotska v období Karbonu. Znáš jeho název?

MATOUŠ PAVLÍK

Úlovky: Therizinosaurus, Tarbosaurus, Arthropleura, Pterodactylus, Muttaburrasaurus, Edaphosaurus, Brachiosaurus

Byl to jeden z prvních plazů. Žil v Karbonu, měl ostré zuby, jež značí, že se živil malými stonožkami a dalšími bezobratlými, a jeho fosílie byly objeveny v kanadském Novém Skotsku. Nalezený exemplář před více než 300 miliony let uvízl v kmeni stromu...

MATT

Úlovky: Archaeopteryx, Ceratosaurus, Ouranosaurus, Carcharodontosaurus, Megatherium, Argentavis

Tento rod permských plazů z doby před 260 miliony let zahrnoval tři odlišné druhy. Podle tohoto živočicha byla pojmenována celá čeleď. Byl příbuzný Scutosaurovi a měřil přes 2,5 metru na délku...

NONYCHROMEK

Úlovky: Pteranodon, Deinosuchus, Dunkleosteus, Doedicurus, Maiasaura, Dorudon, Jaekelopterus, Ornitholestes

Slavný nález "ještěrky Lizzie" ze skotského West Lothian. Tento fascinující živočich dosahoval délky pouhých 30ti centimetrů. Žil v období Karbonu a možná patří mezi nejstarší plazy, případně předky plazů...

ANKYLOSAURUS

Úlovky: Compsognathus, Macrauchenia, Coelophysis, Othnielia, Camarasaurus, Elasmotherium, Mei, Lystrosaurus

Tento savec žil zhruba před 30 miliony let na území dnešní Saharské pouště. Jeho zkameněliny byly objeveny v egyptském Fayumu. Mohl vypadat jako nosorožec, ale patřil do zcela jiné skupiny. Nosorožcům se podobal především díky podivným dvěma rohům, přes které asi neviděl dopředu...

Doufám, že se Vám pravěká zvířata podaří nalovit bez problémů!

neděle 27. září 2015

Slavné expedice: Grangerův lov zkamenělin


SLAVNÉ EXPEDICE

GRANGERŮV LOV ZKAMENĚLIN

Walter Willis Granger (1872-1941) byl americký vertebrátní paleontolog a profesionální sběrač zkamenělin. Za svůj život byl součástí série expedic do různých koutů světa, jmenovitě do Wyomingu, Egypta, Mongolska a Číny. Byl při tom, když byli objeveni známí dinosauři, například Velociraptor nebo Protoceratops. Za svůj život pomohl paleontologii učinit velký krok vpřed, poznat nové druhy dávno vymřelých obratlovců a také zaniklé světy, ve kterých tito tvorové žili. Co všechno však bylo během Grangerova lovu zkamenělin objeveno? Jaké konkrétní druhy byly vyzdviženy z hornin, v nichž přetrvaly po desítky milionů let? A co učinilo těmto výpravám náhlý konec?


Ačkoliv byl paleontologem doslova od mládí, akademického titulu dosáhl Granger až roku 1932, tedy v době, kdy měl již většinu paleontologických expedic za sebou. Z vědeckého pohledu to tedy byl spíše kopáč zkamenělin, ale rozhodně si uvědomoval cennosti svých nálezů a je možné, že byl těmito výpravami i nadšen. Walter byl synem vojenského veterána Charlese H. Grangera, který bojoval v Americké občanské válce. Je pravdou, že původně Waltera zajímala preparace usmrcených zvířat, ale po zážitcích z Amerického přírodovědného muzea se začal zaměřovat na fosílie. To bylo rozhodující...

Takže, jak vlastně Walter Granger začal? Poté, co se přidal ke skupině vědců věnujících se paleontologii obratlovců, čekala jej první výprava do terénu. Roku 1897 proběhly paleontologické vykopávky ve Wyomingu, při nichž se Walterovi podařil překvapivý objev. Možná zcela náhodně nalezl poblíž historického města Como Bluff proslulou lokalitu, jež byla pohřebištěm desítek kostí dinosaurů z období Jury. Místo bylo nazváno Bone Cabin Quarry a jeho nálezcem nebyl nikdo jiný, než samotný Walter! Sám zde objevil obrovské množství zkamenělin velkých dinosaurů, např. rodů Apatosaurus, Stegosaurus a Allosaurus. Tito dinosauři zde žili před 155-150 miliony let, tehdy byla Severní Amerika součástí Velkého severního kontinentu (Laurasie). Poblíž naleziště bylo z dinosauřích kostí postaveno stavení místního pasáčka ovcí, odtud se vzal název lokality. Od června roku 1898 začaly probíhat pravidelné vykopávky, jež se setkaly s úspěchem-a to skutečně velkým. Desítky tun zkamenělin byly z místa odváženy přímo do Amerického přírodovědného muzea, kde docházelo k podrobným výzkumům.



Roku 1907 následovala Grangerova první expedice mimo Severní Ameriku. Přidal se ke svému nadřízenému, Henrymu Farfieldu Osbornovi, při výpravě do Egypta. Němcům a britům se již předtím podařilo v Egyptě objevit zkameněliny skutečně obdivuhodných prehistorických živočichů, nyní měla přijít řada na američany a jejich perfektní tým expertů na lov fosílií. Ve Fayumu se týmu, jehož byl Granger součástí, podařilo najít kompletní kostry kenozoických savců, což přispělo ke zlepšení pověsti Amerického přírodovědného muzea. Kromě toho si pověst zlepšil i Granger, na kterého čekala řada dalších výprav...


Asi nejpodstatnějším obdobím Grangerovy kariéry byly expedice do východní Asie, konkrétně do Číny a Mongolska. Po řadě let strávených v Americe se zúčastnil vykopávek vedených Johanem Gunnarem Andersonem, švédským archeologem a geologem, jehož cílem bylo najít jakéhosi "pekingského pračlověka". Místem hledání se stal Zhoukoudian, jeskynní systém v Pekingu, v němž byly objeveny ostatky pravěkého člověka druhu Homo erectus. To však nebylo vše-v jeskyních byly nalezeny kosti obrovské prehistorické hyeny druhu Pachycrocuta brevirostris. Vážila přes 100 kilogramů, velikostí by se dala přirovnat ke lvici a žila před zhruba 400 tisíci lety (střední Pleistocén)...


Walter vedl pár výprav při čínské řece Yangtze, a do kaňonu s krásným názvem Tři soutěsky. Poté se již přidal k pravému Indianu Jonesovi, jehož výpravy přinesly světu paleontologie mnohé. Tímto hrdinou byl ostřílený americký dobrodruh Roy Chapman Andrews, bývalý špión za první světové války, účastník slavné expedice na Aljašku a pozorovatel velryb. Ve 20. letech minulého století stál za sérií expedic do pouště Gobi v Mongolsku, ke kterým se přidal i Walter Granger. Při těchto výpravách byli nalezeni dinosauři jako Oviraptor, Protoceratops, Velociraptor, Pinacosaurus a Saurornithoides...


Zbytek života strávil Granger v USA, obdržel akademický titul, stal se kurátorem fosilních sbírek a nakonec zemřel na srdeční selhání. Za svůj život však učinil mnoho důležitých objevů, za něž si rozhodně zaslouží svou slávu...

sobota 26. září 2015

Na lovu jihoamerických dinosaurů-Menší křídoví predátoři

V tomto dílu projektu "Na lovu jihoamerických dinosaurů" si představíme menší druhy masožravců z období Křídy... Doufám, že Vás článek zaujme...

Známe řadu pozoruhodných jihoamerických dinosaurů, mezi něž se řadili největší tvorové, kteří kdy pochodovali po suché zemi. Jižní Amerika však byla domovem i spousty malých dinosaurů, z nichž ti největší dosahovali délky možná 6ti metrů. Byli mezi nimi i predátoři. Například rod Unenlangia byl nalezen v argentinské provincii Neuqén roku 1996. Nalezený materiál sestával z několika kostí a drápů, z čehož paleontologové usoudili, že šlo o raptora. Unenlangia byla 3,5 metru dlouhým, 75 kilogramů vážícím dromaeosauridem a je možné, že žila ve smečkách, podobně jako příbuzní Velociraptor a Deinonychus. Žila před 89 miliony let a její kořistí se mohli stávat mnozí ještěři, rejskovití savci, primitivní ptáci i menší druhy dinosaurů. Těžko říci, zda mohla smečka Unenlangií udolat 15 metrů dlouhého sauropoda Epachthosaura, nicméně menší ornitopodi se příležitostně mohli objevit na jídelníčku tohoto nesmírně zajímavého dravce. Mezi o něco větší theropody se řadili abelisauridi, jako například Aucasaurus, známý díky své roli v proslulém seriálu Planeta dinosaurů z roku 2003. Aucasauři byli pětimetrové stroje na zabíjení, při běhu pravděpodobně dosahovali vysoké rychlosti a díky mocnému stisku čelistí mohli přelomit krční obratle téměř jakéhokoliv nevelkého býložravce, který se jim připletl do cesty. Je možné, že kořistí Aucasaurů se stávali opancéřovaní sauropodi rodu Saltasaurus. Fosilie Aucasaura byly nalezeny ve dvou argentinských formacích, mezi nálezy jsou i pozůstatky lebky. Díky tomu víme, že měl tento dinosaurus nad očima jakési rohy, možná byly poutačem pozornosti nebo je samci používali k zastrašování soků. Zvláštním znakem Aucasaura (a vůbec všech abelisauridů) jsou malé přední končetiny. Kdyby abelisauridi nevyhynuli, je možné, že by je ztratili úplně, avšak kdo ví. Podobným znakem byl samozřejmě vybaven i notoricky známý Carnotaurus, velká dravá příšera, která si zahrála roli hlavního záporáka ve slavném Disneyho filmu Dinosaurus z roku 2000. Byl 8 metrů dlouhý, takže spíše patřil mezi velké masožravce. Žil před 75 miliony let a jistě byl postrachem všech mírumilovných stvoření, se kterými sdílel svůj patagonský domov. Příbuzným Aucasaura a Carnotaura byl také Skorpiovenator, opět osm metrů dlouhý theropod, jenž se zřejmě živil mláďaty sauropodů. Ne všichni menší masožravci křídové Jižní Ameriky jsou však dobře známi. Bayosaurus je neformální jméno udělené fosiliím jakéhosi neznámého theropoda, jehož pozůstatky byly objeveny v Neuqénu v Argentině. Jméno bylo stanoveno Phillem Curriem, Rodolfem Coriou a Paulinou Carabajal roku 2006, ale nikdo neví s jistotou, o jakého dinosaura vlastně šlo. Zřejmě to byl tak 3 až 4 metry dlouhý abelosauroid, soudě podle podobnosti některých kostí, žijící před asi 90 miliony let. Nepříliš prozkoumaným, ale jistě vývojově primitivním abelosauroidem byl i Austrocheirus, jehož ostatky byly v Patagonii objeveny 17. března 2002-o osm let později byl vědecky popsán. Známe-li však nějakého menšího křídového dravce Jižní Ameriky opravdu dobře, pak je jím Austroraptor. Byl to pětimetrový zabiják, dromaeosaurid příbuzný Unenlangii, lovil v dobře organizovaných tlupách a dlouhé drápy na zadních končetinách používal k přidržení se na těle kořisti, zatímco ji rdousil s pomocí čelistí vybavených dozadu zahnutými zuby. Vzhledem k délce patří Austroraptor spolu s americkým Utahraptorem mezi největší popsané raptory, a rozhodně je největším dromaeosauridem jižní polokoule. Když byly jeho zkameněliny poprvé odkryty, nemohli jejich nálezci zprvu uvěřit, že před nimi leží jakýsi hrob vysoce specializovaného predátora. V roce 2008 byl uskutečněn popis, a to sice paleontologem Fernandem Novasem. Ten mimochodem pojmenoval i coelurosaura druhu Aniksosaurus darwini, který byl pouze dva metry dlouhý a na výšku měřil okolo 80 centimetrů-nebyl tedy vyšší, než krocan. Známe také spoustu malých dromaeosauridů jako Pamparaptor či Nequenraptor, jež byli asi 2 metry dlouzí. Je jisté, že na území dnešní Argentiny a případně i Chile se to před 100-75 miliony let jen hemžilo nebezpečnými zabijáky, ať už velkými, tak i malými...




Snad se Vám článek líbil, do komentářů nezapomeňte napsat svůj názor. Článek můžete také hodnotit hvězdičkami...

pátek 25. září 2015

Správce dinosauřího parku - Akce v Británii

Pracovní týden je u konce a před námi jsou tři dny jistě zaslouženého volna... S ním přichází i další část Správce dinosauřího parku, která se od všech ostatních liší. Hned se dozvíte, proč...

Akce v Británii

Poprvé po několika letech jsem strávil celý týden mimo ostrovy v Tichém oceánu! Zcela jsem opustil Dinosauří park, blízkost nebezpečného Isle of Die, rovněž jako prehistorické tvory ve výbězích, ze kterých se každou chvíli nějaké z nich vyláme. Bohužel to však nebyla žádná dovolená... Ačkoliv jsem se vrátil do své mateřské Anglie, neměl jsem tu možnost zbavit se jednak dotěrného Olivera, a samozřejmě také děsivých příšer za zády. Clarka totiž minulý pátek večer napadlo, že bychom mohli uskutečnit nějakou "živou" dinosauří výstavu v Británii a v sobotu nám oznámil, že už vše zařídil. Tak jsme tedy v sobotu po obědě vyrazili z Dinosauřího parku. Letadlem jsme odletěli do Spojených států a odtamtud přímou čarou na britské ostrovy. Speciální nákladní letadlo přitom převáželo tři z našich dinosaurů. První dva jsou skutečnými kliďasy-roční Othnielia a mladý Archaeopteryx (v tomto případě spíše jakýsi typ praptáka než dinosaura). Ten třetí umí být nebezpečný a byl také důvodem, proč jsem celou cestu letadlem běhal na záchod (i když Oliver říká, že to způsobila rok prošlá čokoláda, kterou mi předtím "daroval"). Zvířata však byla uspána a dobře zajištěna v kovových klecích, jež byly pevně zakotveny v nákladovém prostoru. Nebezpečí bylo minimální, ale mne přesto nebylo dobře. Cítil jsem, že nás čeká velký krok v historii Dinosauřího parku. Důvod, proč Clark akci zařídil, byl jednoznačný: udělat našemu parku tak trochu reklamu. Doba, kdy bude park zpřístupněn návštěvníkům, se již blíží a Clarkovi nejde o nic jiného, než jej prezentovat veřejnosti. Do Londýna jsme přiletěli až v pondělí, krátce po čtvrté ráno. Zamířili jsme do Chipping Barnetu na severu Londýna, do velkého nákupního centra, kde mělo celé představení proběhnout. Zvířata měla být ukázána, něco málo jsme o nich měli říci, poté představit park a odpovědět na otázky zvědavcům. Akce samozřejmě přilákala spoustu návštěvníků. Setkali jsme se s otázkami typu: "Jsou ti dinosauři živí?" a "Nejde jen o nějaký trik?". Odpovídat na takové otázky mě vůbec nebavilo, ale byl jsem tím pověřen. Oliver mezitím přednášel. Při svém projevu o potravních zvyklostech Archaeopteryxů se náhle stalo něco neočekávatelného. Prapták Oliverovi vyklouzl z rukou, vyšplhal na provaz jistící jakési dveře, a rozletěl se pryč. Lidé šíleli! Křičeli, naříkali, řvali strachy, jen děti se smály, ukazovaly na Archaeopteryxe a upozorňovali na to své zděšené rodiče. Archaeopteryxové samozřejmě nejsou nebezpeční, takže nedošlo k ničemu vážnému. Skupinka našich bezpečnostních pracovníků jej nalákala na velké larvy, jež byly obzvláště šťavnaté a správný Archaeopteryx, jako ten náš, jim prostě nedokáže odolat. Byl tedy chycen a zavřen do klece, ve které se uklidnil. A pak se stalo něco strašného...

Nastala polední přestávka, Oliverova prezentace měla pokračovat odpoledne a my si zašli na oběd. Oliver mě pozval do jedné skvělé čínské restaurace v překrásné londýnské čtvrti, po které poletovaly skupiny holubů a sem tam se na obloze objevil i nějaký ten sokol. V restauraci mi Oliver koupil nejpálivější jídlo, jaké jsem kdy jedl. Snažil jsem se ho odpálkovat a ukázat mu, že ty smažené hranolečky obalené v paprice vůbec nejsou pálivé, ale jakmile jsem se rozkašlal, už jsem slyšel Oliverovy vtipné poznámky. Karta se obrátila až ve chvíli, kdy Oliver dostal pálivou polévku, kterou vzhledem ke své "odvaze" ani nedokázal sníst (ale snažil se, podařilo se mu spořádat alespoň zeleninu při okraji). Poté přiběhl rozčilený bezpečnostní pracovník s výkřiky: "Troodon utekl! Troodon utekl!" Oliver shodil talíř s polévkou ze stolu a utíkal za ním. Ten chlap mu něco řekl a za chvíli restauraci opustili. Bylo mi líto nechat tam ty pálivé hranolečky, ale bylo jasné, že se děje něco hrozivého, proto jsem také vzal nohy na ramena. Ukázalo se, že chytrý Troodon se nějakým způsobem dostal z klece, zřejmě drápem přesekl nějaký tenký drátek a pak zkrátka zmizel. Chvíli jsme zmateně pobíhali po okolí a nevěděli, zda máme volat policii, nebo vojáky, či chytit zvíře sami. Až za pár minut jsme zaslechli zoufalé volání starší paní, která Troodona viděla přecházet přes přechod. Samozřejmě následovala dopravní zácpa, uzavření dětského hřiště a poté zběsilý útěk dvojice školáků, které se Troodon rozhodl ulovit. Naštěstí jsme zvíře nalákali na kus masa, šikovný dravec tušil, že jde o past, ale přece jen se rozhodl pro snažší oběd a nechal se střelit uspávací šipkou. Tato střela přišla v čas, jelikož jeden mladík se našeho dinosaura zrovna chystal zastřelit příruční pistolí. Během týdne se pak řešily nějaké nepodstatné věci, Oliver o všem mluvil v televizi a přiznal, že jsme asi udělali chybu, ale protože vše dobře dopadlo, nikdo na nás veřejně nenadával ani nás neshodil. Osud Dinosauřího parku je však stále nejistý...


Na správce jistě čekají další těžké úkoly, příště se dozvíte, jak se vypořádá i s nimi! Možná, že ne vše proběhne úplně hladce, jak je v poslední době zvykem...

středa 23. září 2015

Westlothiana

Westlothiana byl rod vyhynulého obojživelníka nebo dokonce raného plaza, který žil v období Karbonu stupně Viséan před 338 miliony let. Patří ke skotským fosilním specialitám, zkameněliny byly nalezeny pouze ve Skotsku. Roku 1984 byla objevena kostra tohoto živočicha v lomu East Kirkton na jihu Skotska, v koncilní oblasti West Lothian. Tvor byl popsán v roce 1990 paleontology Rolfem a Smithsonem a pojmenován Westlothiana podle území, kde byl objeven. Avšak krátce poté, co byly nalezeny pozůstatky Westlothiany, začalo se tomuto živočichovi přezdívat "ještěrka Lizzie". Tuto přezdívku pro Westlothianu poprvé užil její nálezce, profesionální lovec fosílií Stan Wood, a je možné, že tak učinil podle dětského televizního seriálu Lizzie the Lizard, který byl v té době vysílán stanicí ITV. Autoři vědeckého popisu se tedy rozhodli pojmenovat typový a zároveň jediný známý druh W. lizziae. Westlothiana byla nalezena ve vrstvách z raného Karbonu a její vzhled napovídá, že šlo o částečně vodního anebo zcela suchozemského živočicha. Někteří odborníci se domnívají, že patřila mezi obojživelníky, podle jiných byla zase zástupcem raného plazího řádu Cotylosauria. Jiní ji zase řadí do skupiny Reptiliomorpha, tedy "plazotvaří". Poslední možnost se zdá být možnou, neboť plazotvaří byli obratlovci vypadají jako plazi, ale neměli všechny plazí znaky. Byli tedy jakousi přechodnou formou mezi prvními čtvernožci a skutečnými plazy. Už v době svého objevu splňovala Westlothiana jakousi představu o nejstarším známém amniotovi, tvorovi schopného klást vejce se skořápkou na souši. Westlothiana se mezi takové tvory řadila, takže je nepravděpodobné, že by se vracela k vodě a kladla do ní vejce jako typičtí obojživelníci. Zajímavé je, že tento rod je v podstatě o 26 milionů let starší než Hylonomus z Jogginsu v Kanadě, který je dnes považován za jednoho z nejstarších plazů vůbec. Celkově se Westlothiana podobala Casinerii, taktéž nalezené ve Skotsku a žijící před 340 miliony let. Jelikož byla nalezena celá kostra zachovaná v kameni, víme přesně, kolik "ještěrka Lizzie" měřila. Délka činila 20 až 30 centimetrů, šlo tedy o malého tvora, ale je možné, že na rovině dokázala běžet velkou rychlostí, jako ještěrky. Je možné, že šlo o zemní zvíře žijící ve spadaném listí, kde se nacházelo dost potravy-především malí bezobratlí. Skupina výzkumníků ale v roce 2003 publikovala zprávu, podle níž mohla být Westlothiana přizpůsobena hrabavému životu. Nepříliš velké končetiny, zato však dlouhé tělo, jsou nejen znaky tohoto vyhynulého zvířete, ale také současných scinků. Vzhledem k tomu, že takto stavění scinkové povětšinou žijí alespoň částečně v norách, které si hrabou, je pravděpodobné, že se Westlothiana chovala stejně. Nevelká hlava a dlouhý ocas by ji nečinily žádné potíže při prohrabáváním se půdou. Navíc tak mohla uniknout možným predátorům, například velkým pavoukům a štírům, kteří v období Karbonu dosahovali úctyhodných rozměrů. Pokud by bylo v budoucnu nalezeno více fosilního materiálu, mohli bychom se o Westlothianě dozvědět více...
Popis tohoto nesmírně zajímavého prvohorního živočicha naleznete například v knize "Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat".


Příště Balanerpeton!

úterý 22. září 2015

Knihy o pravěku: Encyklopedie Dinosauři

Zatím poslední popisek knihy o pravěku jsem napsal 15. června, je již tedy na čase přijít s dalším! Tato knížka má možná jednoduchý název, ale mnohokrát mne již inspirovala při psaní článků na blog...

Encyklopedie Dinosauři je skvěle sestavená kniha napsaná kolektivem autorů spolu s odborným redaktorem Michaelem K. Brett-Surmanem. Nabízí dokonalý pohled na svět paleontologie, druhohorní éry a především dinosaurů, na které se zaměřuje. Sestává z šesti kapitol: Čtení minulosti, Svět v době dinosaurů, Seznamte se s dinosaury, Dinosauři a my, Průvodce světem dinosaurů a Průvodce po dinosauřích nalezištích a muzeích. Samozřejmě nechybí ani předmluva, úvod, rejstřík a slovníček, jak je u encyklopedií zvykem. První čtyři kapitoly se zaměřují na práci paleontologů, zkoumání minulosti života na Zemi, výzkum zkamenělin, objevování dinosaurů a jeho historii, jednotlivá geologická období druhohor i život dinosaurů-od pohybu přes přijímanou potravu až po její zkamenělé zbytky, známé jako koprolity. Nechybí vysvětlení evoluce ptáků, základních dinosauřích znaků a zmínky o světoznámých paleontolozích. V páté kapitole najdete množství popisů nejrůznějších dinosaurů, o některých pojednává pouze jedna strana, o jiných zase celá dvoustrana. Zvířata nejsou řazena abecedně, ale podle příbuznosti, například na několika listech za sebou naleznete pouze sauropody, dromaeosauridy, ankylosauridy apod. Šestá kapitola popisuje známá dinosauří naleziště a muzea, jež lze navštívit. Text je doplněn velkým množstvím fotografií práce paleontologů v terénu, samotnách lokací a dinosauřích koster vystavených v muzejních prostorech. Vše je napsáno srozumitelně, bez zbytečných "hlubokých" detailů, takže se jedná o četbu snad pro každého. Co však podle mne dělá z této knihy jednu z nejlepších publikací shromažďujících fakta o pravěkém světě, jsou citace známých osobností, jež má čtenář možnost přečíst a zamyslet se nad nimi, na samém začátku každé kapitoly. Mě samotného například velice inspirovala slova amerického ornitologa Charlese Williama Beeba, podle kterého je jediným okamžikem, jenž se nikdy zcela nezopakuje, objev prvního exempláře. Další citace se týkají pojetí času, zvídavosti apod. Také text je občas proložen citacemi, včetně těch od Jacka Hornera nebo různých básníků. Na dvoustraně s názvem "Využívání a vyhledávání dalších informací" najdete sloupec užitečných odkazů na weby muzeí, paleontologických asociací i společností, které mohou nabídnout doplňující a případně novější informace. Také ilustrace dinosaurů jsou podle mne krásnou součástí této knihy... Proto se řadí mezi mé oblíbené knihy o pravěku...


Údaje:
Autoři: Christopher A. Brochu, John Long, Colin McHenry, John D. Scanlon, Paul Wilis, Michael K. Brett-Surman,
rok vydání: 2004 (stále ji lze sehnat v některých knihkupectvích),
počet stran: 256.

Doufám, že další popis knihy přinesu v brzké době!!!

pondělí 21. září 2015

Nový druh smrtonoše

Skvělá, právě aktuální novinka snad potěší každého milovníka hadů... V regionu Kimberley, na severu západní Austrálie, byl nalezen a popsán nový druh smrtonoše-Acanthophis cryptamydros! Popisek byl před pár dny uveřejněn v tisku Zootaxa, který informuje o nově objevených druzích živočichů. Smrtonoši druhu Acanthophis cryptamydros však nežili před lidmi zcela skryti, byli vídáni již desítky a desítky let. Smrtonoši rodu Acanthophis jsou totiž známi tím, že obývají v podstatě každé možné prostředí, od deštných lesů severní Austrálie a Nové Guineje až po pouště australského Rudého centra, proto tedy není jejich výskyt ve značně hornaté, skalnaté a poměrně suché oblasti, jakou Kimberley je, žádným překvapením. Herpetologové se dříve domnívali, že se jedná o jiný druh smrtonoše, který se hojně vyskytuje v sousedním Severním teritoriu. Teprve nedávno však porovnali Kimberleyského smrtonoše s 15 exempláři ze Severního teritoria a všimli si tak jistých rozdílů, na jejich základě se rozhodli vytvořit pro zvíře nový taxon. Paul Doughty, kurátor herpetologického odvětví Western Australia Museum, o nálezu řekl, že jde o překvapení. Dále také zdůraznil, že Kimberleyští smrtonoši jsou skutečnými mistry maskování. Jejich oranžově zbarvené šupiny dokonale splývají se spadanými listy. Smrtonoši loví dobře prozkoumaným způsobem, poblíž tlamy pohybují se světle zbarveným konečkem ocasu a lákají jím kořist. Jakmile se oběť dostane dost blízko, je uštknuta a zabita dříve, než si vůbec uvědomí, že onen pohyb nepatřil červu, ale zabijáku. Smrtonoši rodu Acanthophis také patří mezi nejjedovatější hady planety, podle některých dostupných zdrojů údajně mezi deset s nejtoxičtějším jedem. Ačkoliv je jejich tělo široké a spolu s hlavou připomíná spíše zmijovitého hada, jedná se o zástupce čeledi korálovcovitých (zmijovití samozřejmě v Austrálii a na Nové Guineji nežijí). Polovina všech lidí uštknutých smrtonoši zemřela na účinky silného neurotoxického jedu, pravděpodobně však vybaveného i jinými, složitými komponenty. Acanthophis cryptamydros má pouhých 50 centimetrů na délku, ale je rozhodně potencionálně nebezpečný. Momentálně se přesně neví, kolik druhů má rod Acanthophis, některé zdroje uvádějí pouze 4 platné druhy, některé až 15. Nově objevený druh by však měl být platným a měl by být jistě přidán do sbírky. Mnohá tajemství tohoto nádherného plaza však stále čekají na objevení, a to je velmi vzrušující. Možná se v příštích několika letech dozvíme více o způsobu života a také o síle jedu Kimberleyského smrtonoše...


Doufám, že se Vám můj článek líbil, více informací o tomto hadovi jistě naleznete na webech Sci-News či Nature World News...

neděle 20. září 2015

Podivná vodní příšera s chobotem

V minulém století došlo k údajným spatřením velkého množství podivných, neznámých zvířat. Kromě těch, o kterých se diskutuje nejčastěji (např. Nessie a Yetti), jsou známy případy pozorování tvorů, jejichž existence se zdá být téměř neskutečná a jejich samotný vzhled evokuje v člověku spíše pohádková stvoření než živoucí zvířata. Ovšem, kdo ví... Mezi takové tvory, souhrnně označované jako kryptidi, se řadí i podivná vodní nestvůra s chobotem. Říká se jí Hippoturtleox, název je v podstatě složeninou slov Hippo (anglicky hroch, slovo má však původ v latině), turtle (želva) a ox (vůl). Dne 1. prosince 1922 byl tento tvor údajně spatřen stovkami lidí poblíž pláže Margate v provincii KwaZulu-Natal v Jihoafrické republice. Toto místo bylo v minulosti poměrně bohaté na zranění způsobená žraloky, kteří jsou spolu s kosatkami nejmocnějšími predátory jihoafrických vod. Mohl by je snad předčít tento podivný živočich, Hippoturtleox? Existence nějakého neznámého mořského savce se vyloučit nedá, ale to, co lidé údajně viděli, se zdá být až moc neuvěřitelné. Hippoturtleox prý bojoval s kosatkami, ty nakonec zvítězili a svou kořist si odnesly kamsi do hlubin, kde ji spořádaly. Nestvůra vypadala z dálky jako lední medvěd, neboť byla srstnatá, a měla dlouhý chobot. Jako je tomu u takových spatření zvykem, opět nebyly při události pořízeny žádné fotografie ani videozáznam-lze tedy něčemu takovému věřit? Nemusí to být právě bizarní vzhled, ale spíše fakt, že zvíře bojovalo s největšími dravci současné doby, co dodává všemu na neskutečnosti. Možná trochu věrohodnější by mohla být příhoda otce a syna Mullaneyových z roku 1962. Rybařili tehdy na jezeře lLough Dubh (někdy také nazývaném Black Lake) v Irsku, když tu se jim na udici chytil podivný živočich. Podle jejich popisu byl velký jako kráva, tmavé tělo bylo pokryto celkem krátkou srstí a končetiny byly silné a krátké. Obličej živočicha byl prý zakončen jakýmsi chobotem, nebo rohem. Podle kryptozoologů by opět mohlo jít o Hippoturtleoxe, jen mnohem menšího, než byl jedinec pozorovaný v Jižní Africe. V 80. letech 20. století se zase objevila zpráva, že podobně vypadající zvíře bylo na počátku 70. let zabito čínskými vojáky na pobřeží jednoho jezera v Tibetu. Kde a jak však najít odpověď na otázku, zda je to všechno pravda? Je jen na každém z nás, jak usoudí. Z hlediska zoologů však toto zvíře nebude oficiálně existovat do té doby, než bude popsáno. Což se vzhledem k tomu, že o něm kromě povídaček nevíme nic, možná ani nestane...

Podle mne se jedná o celkově dobrý námět na vědecko-fantastickou knihu, co Vy na to? Do komentářů napište svůj názor... Obrázek i informace jsou z www.kryptozoologicky.blog.cz . Na onom zajímavém webu naleznete více informací...

sobota 19. září 2015

Tvary pterosauřího zobáku

Jeden znak byl u ptakoještěrů na první pohled více než patrný-zobák. Čelisti slouží každému živému zvířeti ke sběru potravy, jejímu rozmělnění a zpracování, a ptakoještěři samozřejmě netvořili žádnou výjimku. Ale jaké typy zobáku vlastně pterosauři měli? Někteří lidé nad tím možná nikdy nepřemýšleli a brali zobák létajících plazů za jakýsi neměnný znak, jako něco, co měli všichni ptakoještěři společné. Víme však, že tvar zobáku se mohl u mnohých druhů a rodů výrazně lišit, způsobuje to totiž specializace na určitý typ potravy, která se vyskytuje v určitém prostředí. Někteří ptakoještěři měli krátký zobák plný ostrých zubů, mezi takové se řadily například jurské rody Pterodactylus nebo Rhapmphorhynchus. Nadměrný počet zubů v krátkých čelistech sice bránil Rhamphorhynchovi chycenou rybu či jiný typ potravy roztrhat, a polknout ji asi také nebylo zrovna lehké, nicméně při lovu se mu toto vybavení určitě hodilo. V porovnání s takovými pterosaury, jako byl miniaturní Anurognathus, měli Pterodactylové a Rhamphorhynchové zobák ještě prodloužený. Lebka Anurognatha byla celkově velmi krátká, jako by prvního zástupce rodu někdo překvapil ranou pěstí, a všichni potomci tím pak byli poznamenáni. Délka lebky v poměru k délce těla, rovněž jako délka čelistí samotných, nám napovídá, že tento ptakoještěr se neživil rybami. Byl to s největší pravděpodobností hmyzožravec, i když tvůrci příběhů o pravěkých zvířatech jej rádi prezentují jako "dravou pirani" lačnící po čerstvém mase a krvi. Ozubený zobák však měli mnozí další pterosauři, celkově známe mnoho desítek takových rodů, mezi něž se řadí nejčastěji létající plazi Triasu a Jury. Například na zkamenlině Sordese si můžeme prohlédnout zuby jemně mířící dopředu. Byla to dokonalá sklapovací past. Někteří ptakoještěři, což platí především o těch Křídových, však měli již protáhlý a často bezzubý zobák. Netýká se to rodů jako Ornithocheirus nebo Tropeognathus, ale spíše ještě známějších pterosaurů, jako byl Pteranodon. Pravděpodobně nejpopulárnější ze všech létajících plazů byl v některých filmech vyobrazen se zuby, ale ve skutečnosti je neměl. Bezzubý zobák přesto mohl sloužit jako perfektní pomůcka při chytání kluzkých rybek. Zdá se, že také Nyctosaurus měl zobák bez zubů, stejně jako velcí azhdarchidi. Zástupci této čeledi pterodaktyloidů byli zřejmě největšími létajícími zvířaty všech dob. Obrovský Quetzalcoatlus by svým 12ti metrovým rozpětím křídel zakryl dvě, možná i tři osobní auta, a je možné, že velice dlouhými čelistmi chytal nejen ryby, ale i malé dinosaury (včetně mláďat masožravých theropodů). Většina ptakoještěrů však zuby měla, většinou vypadaly jako tenké, dlouhé jehly. V mnoha případech se zachovala keratinová část zobáku, ačkolivne vždy obsahuje právě zuby. Je však jasné, že ptakoještěři se mezi sebou v mnohém lišili-včetně zobáku. Ti, kteří kteří se živili ovocem a hmyzem se zcela jistě lišili od rybožravých typů...


Snad se Vám tento článek líbil, pokud ano, komentujte a hodnoťte hvězdičkami. V blízké době snad přinesu více článků zaměřených na pterosaury...

pátek 18. září 2015

Správce dinosauřího parku - Příběh ztracené expedice

Další pátek, další Správce dinosauřího parku! Tímto článkem dosáhla stejnojmenná rubrika již přesně 100 článků, doufám, že se Vám týdeník Dana Jamesona líbí... Tentokrát nás správce informuje o skutečnostech, jež se přihodily dlouho pohřešované expedici...

Příběh ztracené expedice

Jack, takové je jméno jediného přeživšího z expedice, která se před pár týdny ztratila takřka beze stopy na jižním pobřeží Isle of Die. Tento mladý, šestadvacetiletý aplikovaný zoolog téměř položil život za záchranu svých přátel, kteří se přesto z Isle of Die nedostali živí. Hned ke konci minulého pracovního týdne byl převezen do nemocnice ve Francouzské Polynésii, nicméně v úterý se vrátil k nám do parku. Když jsme jej našli, byl vyhladovělý, žíznivý a měl zlomenou ruku, teď je naprosto v pořádku a zranění na něm takřka nelze poznat. Charles se postaral o jeho dočasné ubytování v hlavní budově přímo ve středu ostrova. Když do své nové ubikace Jack mířil, byl velmi zděšen přítomností Troodonů v jedné z ohrad. Podobní dinosauři, raptoři, totiž zbavili života ostatní členy výpravy a Jack si to pamatuje moc dobře. Ve středu ráno jsem přišel Jacka navštívit, donesl jsem mu horké kakao a také nezdravý, ale šťavnatý hamburger, jenž je zhruba ze 70 % složen z tuku, ale i tak se jedná o Jackovo nejoblíbenější jídlo. Jack vše s radostí přijal a společně jsme si dali snídani. Potom mi Jack řekl, co se vlastně stalo. Už krátce po příjezdu na Isle of Die měla prý expedice problémy s vysílačkou, která jednomu chlapíkovi spadla ze skály. Poněvadž byla zcela rozbitá, nemohl tým zavolat do Dinosauřího parku a tak začal tvrdý boj o přežití. Jižní pobřeží je, jak jsme již zjistili, domovem spousty Velociraptorů, se kterými jsme měli tu čest se utkat v děsivém souboji minulý týden. Kromě toho ale jih ostrova obývá i smečka Deinonychů a obrovský spinosaurid, zřejmě Baryonyx nebo Suchomimus (ačkoliv podle Olivera by to mohla být spíše Oxalaia). Nejprve tým fotografoval a natáčel zvířata, jež mu zkřížila cestu, a doufal v to, že po pár dnech přijede na ostrov záchranná výprava. Bohužel se jednoho večera Jack střetl s mladým Deinonychem. Chvíli nevěděl, co dělat, ale výraz dravce byl přímo vražedný, tak se tedy Jack dal na rychlý úprk. Deinonychus jej následoval a Jack jej tak omylem zavedl do tábora. Tam došlo k masakru, na který si už Jack příliš dobře nevzpomíná. Zatímco mi vše vyprávěl, rozbrečel se. Srdce jsem měl až v krku, když mi pak vypověděl, co následovalo. Ostatní členy týmu zabili Velociraptoři, Jack se pokusil své druhy ochránit a tak predátory nalákal na sebe a téměř se propadl do hluboké rokle. Jelikož sjel z prudkého svahu, přičemž si zlomil ruku, Velociraptoři se opět začali soustřeďovat na ostatní lidi a brzy je pobili...

Onen otupělý nůž, který při záchranné, leč neúspěšné misi našel Oliver, zanechal na místě voják Donald. Nožem se pokoušel vyrýt do kůry stromu jakési znamení, které mělo značit, kde se nehoda přihodila, aby se jednou záhada zmizení expedice mohla objasnit. Strávil jsem s Jackem celé úterní dopoledne a dovedl jsem jej také na oběd do naší restaurace. Ve čtvrtek jsem se sešel s L. C. Clarkem, který opět zavítal na náš ostrov. Charles zrovna nebyl přítomen, neboť odletěl do Kalifornie jednat o tom, kterému státu nakonec Isle of Die připadne. Clark mi sdělil, že začíná pochybovat o bezpečnosti dinosauřího safari, které chystáme pro naše budoucí návštěvníky. Poté, co se přihodilo ztracené výpravě, bychom prý neměli riskovat, jak sám řekl, "vyslání lidí do čelistí těch monster". Včera večer Clark odletěl zpět do Spojených států. Až se zítra Charles vrátí, vše mu sdělím. Ale abych řekl pravdu, nejen Clark o správné funkčnosti safari a vůbec celého Dinosauřího parku pochybuje. Mezi skeptické lidi už patřím i já. Nejen, že jsem dnes ráno téměř přišel o prsty při krmení hladového Plesiosaura a že jsem takřka uvízl v trusu Deinotheria při vyklízení výběhu. Začíná se totiž zdát, že pravěká zvířata chystají velký úder-osobně cítím, že bude silnější než kdykoliv předtím. V životě jsem si ještě nepřipadal tak zranitelný...

Události, které mají následovat, mohou vše definitivně změnit... Pokračování za týden!

středa 16. září 2015

Šlépěje dinosaurů objeveny u německého Hannoveru

Před pár týdny se paleontologům, pracujícím na výzkumu v dole u německého města Hannover, podařil překvapivý objev. Nalezli totiž řadu obrovských dinosauřích stop dlouhou více než 50 yardů. Stop je celkem 90 a s největší pravděpodobnosti byly vytvořeny sauropodem, který kdysi dávno prošel po měkkém bahně, jež následně ztvrdlo a zfosilizovalo. Vzhledem k velikosti stop by šlo určit i délku a váhu zvířete, ale zatím se neví, jaký druh dinosaura stopy vytvořil. Určitě však šlo o těžké zvíře, vážící tak 30 tun. Jedná se o skutečně unikátní nález. Hornina, ve které se stopy nacházejí, je stará 140 až 135 milionů let, a pochází tedy ze samého začátku Křídového období. Stopy jsou 43 centimetrů hluboké a lze i zřetelně poznat, kde se nacházely přední a kde zadní končetiny, a jakým směrem tedy zvíře šlo. Vedoucí vykopávek, Benjamin Englisch, o nálezu řekl: "Je velmi nezvyklé, o jak velké otisky se jedná a jak jsou zachovalé. Nezvyklé je také to, že pochází od velkého dinosaura, kterého jsme v okolí nenašli." Ačkoliv je nález velkým překvapením a německým paleontologům tak opět nabízí prehistorický svět k prozkoumání, v okolí Hannoveru to zase tak nezvyklé není-už mezi lety 2009 až 2011 zde byly odkryty šlápoty dravých dinosaurů, teropodů. Obrovský sauropod měl tedy konkurenci, a velcí dravci zase určitě věděli, čím zahnat hlad. Podle některých výzkumníků však stopy nepatří jen jednomu, ale rovnou dvěma zvířatům. Lze zde totiž pozorovat jakýsi rozdíl ve velikosti šlépějí-zřejmě je to důkaz, že rodič kráčel spolu se svým potomkem. Této zvláštnosti si povšiml dánský přírodovědec P. V. Troelsen z University of Southern Denmark. Vědecký výzkum začal teprve nedávno a podrobnosti se dozvíme možná až za pár let, což je světě vědy očekávatelné, nicméně jedná se o skvělou novinku. Dokazuje nám, že i na místech, která známe celkem dobře, můžeme objevit něco nového, vědě zatím neznámého. Každý nález nám pomáhá doplnit prázdné místo v prehistorickém ekosystému, který se neustále měnil a který nám toho po sobě nezanechal mnoho...


Doufám, že Vás tato zpráva nadchla. Více se o tomto nálezu můžete dozvědět na webu Novinky.cz (zde téma prezentováno jako nález jediné stopy) nebo na Telegraph.co.uk (z této stránky jsou také obrázky)...

neděle 13. září 2015

Lepidopteris

Lepidopteris ("příjemná kapradina") byl rod kapraďosemenné rostliny žijící v období od středního Permu po pozdní Trias, před 260 až 200 miliony let. Jako rod existující po šedesát milionů let byla tato rostlina nesmírně úspěšná. Známe celou řadu druhů Lepidopterise, v současnosti je jich uznáváno devět. Jsou jimi: L. martinsii, L. callipteroides, L. ottonis, L. madagascariensis, L. remota, L. stormbergensis, L. haizeri, L. heterolateralis a L. microcellularis. Někdy se však uvádí, že platný je i desátý druh, L. sttutgartiensis. Fosílie této pozoruhodné rostliny byly nalezeny v mnoha částech planety, a to v Austrálii, Jižní Americe, Anglii, Indii, Číně, Rusku, Polsku, Německu, Grónsku na Antarktidě a také v Jihoafrické republice. To značí, že Lepidopteris byl v době své existence značně rozšířen. V období Permu a Triasu byly všechny kontinenty semknuty v jednu obrovskou masu zvanou Pangaea, zvířata a rostliny se tedy mohly rozšířit prakticky kamkoliv, aniž by se potýkaly s překročením moře či oceánu. Právě proto nejen Lepidopteris, ale i celá řada dalších druhů osídlila doslova každý kout Země. Samostatné druhy Lepidopterise však měly pouze omezený výskyt, např. L. madagascariensis se nevyskytoval nikde jinde, než na území dnešního Madagaskaru a Austrálie, druh L. martinsii žil zase jen na území Německa a Anglie. Lesy tvořené mimo jiné i touto zelení poskytovaly potravu mnoha býložravcům, včetně savcovitých plazů, jako byli dycinodonti, a zásobovat mohly potravou i rané býložravé dinosaury. Listy Lepidopterise připomínaly listí kapradin, byly zpeřené a jejich povrch byl tuhý. Taková rostlina zřejmě nebyla jemná na dotek. Vzhledem k tomu, že takřka vše, co z Lepidopterise známe, jsou listy, je těžké určit, jaké výšky tento druh dosahoval. Víme však, že byl nesmírně úspěšný, což potvrzuje doba, po kterou přežil. Zajímavostí však je, že ačkoliv Lepidopteris přežil největší masové vymírání v historii Země, a to sice Pemrské vymírání před 250 miliony let, jež vymazalo 90 % všech druhů, nedokázal se zřejmě přizpůsobit změnám, které přišly s velkým vymíráním na konci Triasu. Toto vymírání nevymazalo tolik druhů a v podstatě umožnilo dinosaurům a také některým novodobějším rostlinám ovládnout planetu-Lepidopteris však mezi nimi nebyl. Možná, že příchod většího sucha, nadměrná vulkanická činnost způsobená rozpadem Pangaei a vznikem raného Atlantiku či cokoliv jiného, stály za vymizením této pozoruhodné kapraďosemenné rostliny...
Lepidopteris patří mezi známé vyhynulé rostliny, ale jeho popis v knihách moc často nenalezneme. Dobrý popis je však na anglické Wikipedii.

Příště Archaeopteris!

sobota 12. září 2015

Ostrovní trpaslíci-Krétští mamuti

Další článek na téma "Ostrovní trpaslíci" se nebude zabývat zmenšenými formami dinosaurů, ale teprve nedávno vyhynulých savců. Jako další příklad ostrovního nanismu Vám popíši krétské mamuty...

Místo: Kréta, Středozemní moře,
Čas: Pleistocén,
Příklad ostrovního nanismu: Krétský mamut a slon, viz. článek.
Mezi nejznámější vyhynulá zvířata se řadí mamuti. Tito obři doby ledové, velcí chlupatí bratranci slonů, žili ještě před několika tisíci lety. Nejznámější představitel rodu Mammuthus, mamut srstnatý, vyhynul teprve před 10 000 lety, a zmizel spolu s mnoha pozoruhodnými a unikátními druhy savců doby ledové. Mamut srstnatý nebo ještě zástupci rodu, jako gigantický mamut kolumbuský ze Severní Ameriky, však nebyli jedinými srstnatými tvory s chobotem. Na ostrovech ve Středozemním moři žili ještě donedávna zakrslí mamuti. Je to neuvěřitelné, ale je to tak. O to více překvapující je fakt, že také vyhynuli teprve nedávno. Konkrétně se jedná o druh Mammuthus creticus, jenž je nejmenším známým mamutem vůbec. Původně byl popsán Palaeoxodon creticus (a tedy jako zakrslý slon) Batem roku 1907. Později někteří odborníci usoudili, že zvíře nepatřilo do rodu Palaeoxodon a mělo by být přejmenováno. Učinil tak Kuss roku 1965, a tvora zařadil do poddruhu Elephas antiquus creutzbergi. Nicméně v roce 2007 se díky výzkumu DNA a morfologickým datům ukázalo, že se jedná o zástupce rodu Mammuthus. Krétští mamuti byli skutečně malí, měřili méně než metr na výšku. Ačkoliv během Pleistocénu ledová pokrývka zahala daleko na jih a pokrývala značnou část Evropy, ostrovy ve Středomoří možná dotčeny nebyly. Jak se však na ně tito živočichové dostali? V ledových dobách obvykle poklesala hladina moří a tak se chobotnatci mohli bez problémů a po souši dostat na středomořské ostrovy. Ty však bývají mnohonásobně menší, než vnitrozemská pevnina. Proto mamuty, kteří je obývali, postihl ostrovní nanismus a v průběhu evoluce se tito chobotnatci zmenšili. Kromě mamutů byla pravěká Kréta domovem i nejméně dvou dalších druhů malých chobotnatců, a to zakrslých slonů. Jednalo se o druhy Palaeoxodon creutzbergi (ke kterému, jak jsem již zmínil, byl zakrslý mamut řazen dříve) a Palaeoxodon chaniensis. Pozůstatky druhého jmenovaného byly nalezeny v jeskyních poblíž města Chania na západě Kréty. Je však pravděpodobné, že Krétu obýval i 90 centimetrů vysoký praslon Elephas falconeri (syn. Palaeoxodon falconeri). Zajímavé je, že podobní zakrslí sloni se vyvinuli i na Floresu a Sulawesi v jihovýchodní Asii a také vyhynuli poměrně nedávno. V tomto směru bychom tedy mohli zakrslé mamuty a slony přirovnat k dnešním shetlandským poníkům, jež se vyvinuli na izolovaných ostrovech na sever od Skotska...


Doufám, že se Vám tento článek líbil. K jeho napsání mi pomohla anglická verze Wikipedie a také kniha Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat...

pátek 11. září 2015

Správce dinosauřího parku - Pronásledováni raptory

Máme pátek 11. září, a spolu se vzpomínkami na tragické události z doby před čtrnácti lety, přichází další Správce dinosauřího parku! Tentokrát s názvem, který snad plně vystihne děj této části...

Pronásledováni raptory

Rána se stávají chladnějšími, je neustále zataženo, nad parkem dominuje mlha... Jsme sice v tropech, ale i zde se počasí mění. Deště stále sílí, ačkoliv by mělo být období sucha. Něco mi říká, že se brzy něco změní. Dumám nad tím každém ráno, hned poté, co vstanu a pohlédnu ven. Není to však jen o neustálém dešti, jelikož to, co se událo v posledních dnech, úplně změnilo situaci, ve které jsme byli. Možná, že Dinosauří park vstupuje do úplně nové etapy své krátké historie, a možná právě tato etapa může být nejen nezvyklá, ale i konečná. Uvažuji nad tím, co se tak mohlo stát čtyřem ztraceným dobrodruhům, čtyřem vyslancům Dinosauřího parku na Isle of Die, kteří se nikdy nevrátili živí. Pátrali jsme po nich během uplynulých týdnů a nakonec jsme s hrůzou zjistili, že je postihla smrt na jednom z nejméně očekávatelných míst. Pátrání po ztracené výpravě nám zabralo mnoho času, většina záchranných výprav nebyla uspěšná a tak jsme ve středu odpoledne nasadili speciální tým-mimochodem já dělal zástupce jeho vůdce! Nechci se tím ale chlubit, neboť popravdě, má úloha se mi příliš nezdařila. Na úpatí vysokých hor na jihu ostrova jsme helikoptérou přiletěli krátce po čtvrté odpoledne. Několik vojáků a rangerů nejprve zkontrolovalo oblast, pak jsem helikoptéru opustili já, Oliver a také Roger, onen vůdce týmu. Tento zkušený vojenský veterán z britských SAS si z jednoho cvičení před třiceti lety odnesl nepěkný šrám na čele. Když byste se s takovým člověkem dali do řeči, mrazilo by Vás po zádech-způsob jeho nesmírně přesného vyjadřování, tón, se kterým mluvil i celkový zjev jej činily přísným a tvrdým. Někomu takovému byste se v životě neopovážili lhát. Tým začal prohledávat oblast a zamířil k nedaleké pláni, kde jsme před dvěma týdny nalezli nehybné tělo Johna, jednoho z členů pohřešované výpravy. Tehdy si Oliver všiml, že rány v jeho krku přesně odpovídají zářezům raptořích drápů. Ale až nyní, po dvou týdnech, se nám podařilo objevit stopy zbylých členů výpravy. Jejich šlápoty byly pohřbeny pod vrstvičkami bahna, ale vojenští stopaři je přesto odhalili. Malá a nesmírně těsná jeskyně poblíž se stala místem posledního odpočinku třech mužů. Sám jsem ono místo ani neviděl, ale z výpovědi jednoho rangera soudím, že to musel být dost tísnivý a děsivý pohled. Blízké bambusové houštiny byly hnízdem dinosaurů, kteří to vše způsobili. Toto území je totiž teritoriem neuvěřitelně agresivných Velociraptorů, jež jsou vždy připraveni jej chránit. Ve chvíli, kdy jsme já, Oliver a Roger prohledávali bambusový hájek, smečka na nás zaútočila. Jako blesk na tmavé obloze objevil se náhle mladý Velociraptor-sotva třicet stop, asi deset metrů od nás. Roger nepřemýšlel a prostě po něm vystřelil, za což schytal ránu pěstí od Olivera. Ten také následně vysvětlil, že takový výstřel vyporovokuje nejen zahnaného jedince, ale i jeho lovecké spolupracovníky. Začal snad nejdelší běh, jaký jsem kdy zažil...

To jen dokazuje, jak mylný krok může ve vteřině změnit průběh celého zbytku dne. Naštěstí se to událo ve středu, kdyby se něco takového stalo v pátek, rozhodně by mi to zkazilo víkend. Utíkali jsme k helikoptérám, Roger svolával vysílačkou vojáky a chystali jsme se k odletu. Jak se ale ukázalo, smečka nám již byla v patách. Stačilo podívat se mezi cykasy všude okolo-Velociraptoři běželi souběžně s námi. Vydávali skřeky, houkali na sebe, předbíhali se. Někteří zůstávali pozadu, jiní prudce zrychlovali a snažili se postavit se nám do cesty. Roger je občas odehnal výstřelem z pistole, ale jakmile si dravci na všechen ten hluk zvykli, neměli s výpady a útoky žádný problém. Semkli jsme se k sobě poblíž dvanáctimetrové palmy, na kterou nešlo vyšplhat. Byli jsme v pasti, raptoři byli všude kolem, skákali a Rogera nakonec jeden dostal. Smrtící dráp mu zabodl do břicha a trhl. Hned nato jsem popadl menší klacek a raptora udeřil do hlavy, ale nebylo mi to nic platné. Predátoři šli po zraněném Rogerovi, který se marně pokoušel střílet. Oliver se v poslední chvíli rozhodl dravce odlákat, což se mu téměř povedlo. Mezitím jsem si od Rogera vypůjčil pistoli a jednoho Velociraptora zastřelil, pak jsem zvedl krvácejícího vojáka a mířil k helikoptéře. Svůj pocit snad nemohu ani vyjádřit, bylo to příšerné. Roger při cestě zemřel. Nakonec jsem již nebyl schopen vést zesnulého a se zděšením jsem dorazil k vrtulníku. Tam mne čekalo velmi nepříjemné překvapení-vojáci krváceli, v rychlosti ošetřovali rány a říkali, že na ně zaútočilo něco "podivného". Nedokázali to popsat, zkrátka to podle nich bylo velké zvíře s ostrými zuby. Zanedlouho se objevil Oliver, měl v patách raptoří smečku a rána na koleni poukazovala na pořádně tvrdý pád. Velociraptoři byli nakonec odehnáni střelbou z kulometu, nasedli jsme do helikoptér a odletěli. Až při odletu jsem zjistil, že se podařilo najít zbylého člena expedice. Vše přežil se zlomenou rukou, vyhladovělý a žíznivý. Nyní je v nemocnici, ale brzy nám poví svůj příběh...

O tom všem v příští části! Jen bych chtěl upozornit, že informace v článku Omluva nemusí platit především pro Správce dinosauřího parku. Budu se jej totiž snažit psát opravdu co nejčastěji...

čtvrtek 10. září 2015

Pravěká zvířata na poštovních známkách, 5. část

Je tu další, již pátá část Pravěkých zvířat na poštovních známkách... Opět Vám ukáži trojici, která mne zaujala asi nejvíce, do komentářů poté napište, která ze známek je podle Vás nejhezčí...

Nejprve si představíme sbírku známek z Tanzanie. Tato východoafrická země je kromě Serengeti proslulá i druhohorním nalezištěm dinosaurů s názvem Tendaguru, kde bylo především v první polovině 20. století vyzdviženo množství ostatků dinosaurů z období Jury. Ačkoliv na těchto známkách nejsou žádní dinosauři z Tendaguru, jedná se podle mě o velmi pěknou sbírku. Na poštovních známkách se nacházejí proslulí dinosauři jako Stegosaurus, Diplodokus, Triceratops či Iguanodon. Všimněte si však chyby-jméno Silvisaurus je napsáno špatně...


Tato poštovní známka je z Kanady, druhé největší země světa. Je na ní jeden z nejznámějších prehistorických tvorů, o kterém slyšel snad každý. Jedná se o mamuta srstnatého, který žil v Eurasii ještě před 10 000 lety, nicméně po skončení doby ledové se nedokázal jako druh přizpůsobit změnám způsobeným globálním oteplováním a vyhynul. Tento symbol Pleistocénu si rozhodně zaslouží místo na poštovní známce...


Skončíme v Austrálii, kde byla před několika lety vydána spousta krásných poštovních známek s dinosaury. Jedním z nich je i Timimus, zhruba 2,5 metru dlouhý teropod žijící před 106 miliony lety. Jeho fosílie byly nalezeny na proslulém nalezišti Dinosaur Cove, patrně nejbohatším australském území oplývajícím zkamenělinami. Timimus není dobře prozkoumaný, poněvadž bylo nalezeno jen pár kostí, ale přesto je rekonstrukce velmi pěkná-je možné, že tento tvor ve skutečnosti vypadal nějak podobně...


Další část již velmi brzy!!!

středa 9. září 2015

Lapparentosaurus

Lapparentosaurus ("Lapparentův ještěr") byl sauropod pravděpodobně patřící do čeledi Brachiosauridae. Nejedná se o příliš dobře známý rod, jelikož materiál, na jehož základně byl popsán, tvoří pouze části končetin a pár dalších kostí. Vědecký popis uskutečnil roku 1986 argentinský paleontolog José Bonaparte, avšak samotný Lapparentosaurus pochází z mnohem odlišnější části naší planety. Vyskytoval se totiž na území dnešního Madagaskaru před 170 miliony let, tedy v období střední Jury. Původně byl Lapparentosaurus popsán už v roce 1895 jako Bothriospondylus, což byl rod sauropoda z Británie žijící zhruba tak ve stejné době. Později se ale ukázalo, že toto zařazení bylo mylné a znaky Lapparentosaura se výrazně liší, a byl tedy přejmenován, za čímž stál již zmíněný José Bonaparte. Název dostal tento dinosaur na počest Alberta-Félixe de Lapparent, francouzského paleontologa, který mimo jiné jako první nalezl zkamenělé pozůstatky krokodýla Sarcosucha. Vzhledem k malému množství nalezených kostí nemůžeme Lapparentosaura prezentovat jako dobře prozkoumaného dinosaura, a tak je i zařazení nejisté. Možná patřil mezi brachiosauridy, řada znaků tomu napovídá, ale paleontologové si nemohou být zcela jisti dokud nenaleznou více fosílií. Je však jasné, že Lapparentosaurus patřil do skupiny Macronaria, jež mimo brachiosauridy zahrnovala i čeleď Camarasauridae. Jinak se ale kosti Lapparentosaura podobají ostatkům Brachiosaura, ačkoliv ten žil o 20 milionů let později. Velikost Lapparentosaura je stále otázkou, ale lze předpokládat, že byl minimálně 10 metrů dlouhý a vážil 5 až 10 tun. Samozřejmě byl, jako všichni sauropodi, vybaven dlouhým krkem čnícím do výše, a tak s ním mohl okusovat vrcholky jehličnanů, zároveň se také stavbou těla podobal žirafám. Duté obratle činily krk ohebnějším. Paleontologové provedli důkladné analýzy nalezených kostí a podařilo se jim odhalit neuvěřitelná svědectví ze života tohoto pozoruhodného tvora. Stalo se tak díky průzkumu přírůstkových kruhů na kostech. Analýza potvrdila, že tento dinosaurus dorostl plné velikosti ve věku asi 12 let, a mohl žít přibližně 43 let. To by mohlo znamenat, že sauropodi byli nejrychleji rostoucí a také nejdéle žijící dinosauři nejen období Jury, ale celých druhohor. Schopnost rychle vyrůst samozřejmě pomůže zvířeti k přežití, neboť menší jedinci jsou snáze ulovitelnými, a pravěký Madagaskar, v období Jury spojený s Indií, byl domovem některých hrůzu nahánějících predátorů. To byl svět, ve kterém Lapparentosauři každodenně bojovali o přežití...
Popis tohoto dinosaura najdete například v knize "Speciální průvodce-Dinosauři" od Gerrieho McCalla.

Příště Haplocanthosaurus!

pondělí 7. září 2015

Vražedných šedesát-Anakonda žlutá

Anakonda žlutá. Během návštěvy centra pro divokou zvěř v Argentině se Steve setkává s anakondou žlutou, která byla zachráněna ve volné přírodě. Jde o mladého samce, avšak samice bývají mnohem větší. Během natáčení však anakonda obtočila smyčkami Stevovu ruku a začala pomalu utahovat. Bylo to jako nejsilnější potřesení rukou, které Steve kdy zažil...

Ukázka z druhé řady seriálu BBC Vražedných šedesát (Deadly 60).

neděle 6. září 2015

Způsoby zabíjení u masožravých dinosaurů

Ke konci srpna jsem si prohlížel knihu "Encyklopedie Dinosauři" vydanou v roce 2004, přičemž mě ihned zaujala kapitola o dinosauřím chování a potravě. Nebýt této knihy, tento článek bych možná nenapsal. Podle mě jde o velice zajímavé téma...

Někteří dinosauři byli mohutnými býložravci, největšími zvířaty, která kdy žila. Naproti tomu existovali samozřejmě obrovští masožravci, výkonné stroje na zabíjení a také mrštní malí lovci. Jak ale tito tvorové zabíjeli svou kořist? Dělali to tak, jako dnešní savci, ptáci a plazi? V tomto článku si představíme několik možných technik, jež dělaly z dinosaurů tak specializované a výborné predátory...

KOUSNUTÍ DO KRKU:
Tímto způsobem zabíjí kořist většina dnešních savců. Kočkovité šelmy, jako lvi a tygři, se vrhnou kořisti po krku, zardousí ji a poté sežerou. Jedná se o důmyslnou techniku lovu, a mohli ji využívat i tvorové, kteří mezi savce nepatřili, včetně dinosaurů. Je jednoduché představit si scénu z Jurského období v Severní Americe před 150 miliony let: veliký Allosaurus pronásleduje malého býložravce Dryosaura, dožene jej a jediným cvaknutím čelistí zlomí menšímu ornitopodovi krk. Zvíře je na místě mrtvé. Allosaurus měl sílu skusu takřka shodnou s dnešním lvem, to ale neznamená, že mohl svou kořist zabíjet stejně. Možná to však byl případ mnoha jiných masožravých teropodů...


POUŽITÍ DRÁPŮ:
Většina teropodů, až na tyrannosauridy a abelisauridy, měla alespoň na předních končetinách dlouhé, ostré drápy. Byly to účinné ubraně, které mohly přidržet kořist, zatímco ji dravec rdousil. Někteří dinosauři však mohli své drápy použít přímo k zabíjení. V tomto případě zde máme skupinu maniraptorů, Dromaeosauridy. Tito slavní zabijáci, jako Velociraptor, Deinonychus, Dromaeosaurus, Pyroraptor, Utahraptor a další, byli vybaveni smrtícími, zahnutými drápy na zadní kočetinách. Raptoři s nimi kořist nepitvali, jelikož zadní strana drápu byla tupá, jinak ale mohli drápy použít k přidržení se na kůži kořisti. Takové drápnutí však také způsobí vykrvácení, a rána do krku mohla být skutečně smrtelná. Zkamenělý souboj Protoceratopse a Velociraptora jasně poukazuje na to, že raptor svůj dráp namířil ke krku oběti. Jedinám seknutím by tedy probodl krční tepnu, kořist by vykrvácela během několika minut...



JEDOVATÉ HRYZNUTÍ:
Víme, že jeden rod masožravého teropoda z čeledi Dromaeosaurida byl jedovatý. Výzkum fosílií lebky Sinornithosaura ukázal, že byl tento zabiják vybaven jedovými zuby podobnými zubům dnešních hadů. V tomto směru by se Sinornithosaurus mohl podobat užovkovitým, kteří nemají duté jedové zuby jako kobry a zmije, a jed do rány kořisti nevstřikují, ale pouze vtlačují. Do rány tedy vnikne jen polovina jedu. I tak však mohl být jediný stisk Sinornithosaurových čelistí pro kořist smrtelný. O síle jedu tohoto dinosaura se ale již nikdy nic nedozvíme, nelze tedy s jistotou určit, zda jed kořist pouze ochromil a paralyzoval (podobně jako u užovky obojkové) nebo zabil během několika minut až hodin (jako u většiny jedovatých hadů). Samozřejmě je také možné, že měl Sinornithosaurus jed na obranu, což ale není zrovna pravděpodobné. Nicméně víme i o dalších jedovatých vyhynulých zvířatech, jedním z nich byl permský Therocephalian...



ZABITÍ S POMOCÍ BAKTERIÍ ZPŮSOBUJÍCÍCH INFEKCI:
Dlouho se zoologové domnívali, že varan komodský, největší současný ještěr, zabíjí svou kořist s pomocí této medoty. Až později se zjistilo, že má podobně jako užovka obojková a další natricini jedové žlázy, ale postrádá jedové zuby, takže se jed mísí se slinami. Nicméně ostatní varani jed, zdá se, nemají. Jinak jsou ale vybaveni doslova špinavou tlamou. Protože pozřou vše, na co přijdou, včetně žab, opic, ryb, lidských mrtvol a mršin, usadí se jim mezi zuby bakterie, jež po kousnutí mohou způsobit nepříjemnou infekci. Dále následuje otrava krve a smrt. Mohli takto zabíjet i někteří dinosauři? Co třeba Tyrannosaurus Rex, který nebyl o moc rychlejší, než člověk? Měl obrovskou tlamu, velké, dozadu zahnuté zuby, a kdyby mezi nimi byly "jedovaté" bakterie, mohl by kořist v mžiku jediným kousnutím ochromit a poté počkat, až zahyne. Samozřejmě se jedná pouze o domněnky a my nikdy nebudeme vědět, zda takto draví dinosauři opravdu lovili. Je to jen úvaha, ale je k zamyšlení!


TRHÁNÍ Z KOŘISTI KUSY MASA ZAŽIVA:
Možná nejodpornějším a zároveň nejúčinnějším způsobem zabití především velkých dinosaurů byla tato metoda. Podle Philla Currieho mohli Giganotosauři a Mapusauři lovit obrovité Argentinosaury tak, že smečka obklíčila slabého jedince, odtrhla jej od stáda a poté s pomocí silných čelistí a ostrých vroubkovaných zubů trhala z živé kořisti kusy masa. Jelikož byli Argentinosauři doslova obrovští a těžcí, bylo velmi riskantní zkusit je složit na zem. Jediné dupnutí nebo rána silným ocasem by predátora pochroumala nebo na místě zabila. Proto možná velcí dravci, živící se velkými býložravci, volili tuto metodu...


Doufám, že se Vám tento článek líbil, pokud ano, komentujte. Do komentářů pište, co si o tématu myslíte, můžete uvést i vlastní názory, souhlasy a nesouhlasy... Za vše budu rád...

sobota 5. září 2015

Liánovec kapský-Jeden z nejnebezpečnějších afrických hadů

Přináším popis dalšího z mých oblíbených, ale zároveň také nejnebezpečnějších afrických hadů. Je jím liánovec kapský, had, jenž je vybaven doslova smrtícím jedem...

Latinský název: Thelotornis capensis,
Rozšíření: Východní až jižní Afrika,
Velikost: 0,6 až 1 metr na délku.
Liánovec kapský je jedním z několika druhů rodu Thelotornis. Patří mezi užovkovité (Colubridae) a stejně jako mnohé jemu příbuzné druhy má zadní jedové zuby. Většina užovkovitých není pro člověka potenciálně nebezpečných, ale tento had tvoří výjimku. Jed liánovce kapského je hemotoxický, tzn. že ovlivňuje srážlivost krve. Malého živočicha zabije v rychlosti, u člověka se však proces umírání po uštknutí mohokrát znásobí. Poněvadž má zadní jedové zuby, musí liánovec, stejně jako jiní užovkovití, trvale přežvykovat, aby do rány vpustil jed. Jedové zuby nejsou duté jako u korálovcovitých a zmijovitých, právě naopak, a tak had do kořisti jed nevstříkne, ale spíše pozvolna vpustí. To znamená, že do rány vteče jen asi polovina jedu. Pokud je člověk uštknut, bude mít velké problémy se zástavou krve, nebo naopak s nadměrným krvácením. To ale není ten základní problém. Skutečnou potíží je, že na jed liánovce kapského neexistuje protijed. Jste-li uštknuti, smrt se zpravidla dostaví do pěti dnů. Neexistuje žádná šance na záchanu, proto jsou liánovci rodu Thelorotnis tak potenciálně nebezpeční. Na uštknutí tímto hadem zemřel roku 1975 i známý německý herpetolog Mertens. Mnozí lidé však kousnutí přežili, jelikož nedali liánovci dost času na to, aby začal přežvykovat a nemohl tedy vpustit do rány jed. Takové případy jsou mnohonásobně častější, než případy umrtí způsobených tímto hadem. Také fakt, že jedové zuby jsou až vzadu v tlamě, znamená jedno: had se musí zakousnout pořádně. Kousnutí přední částí tlamy nezpůsobí oběti žádné problémy. Většina lidí si navíc kousajícího hada z ruky odtrhne. Jinak je však liánovec kapský nádherný had. Své české jméno, stejně jako anglický název twig snake, získal samozřejmě díky vzhledu a schopnostem. Pohybuje se ve větvích stromů, mezi liánami, a tráví zde většinu času (jedná se o tzv. arboreální druh). Jde o štíhlého, šedého až šedohnědého hada s černými nebo růžovými příčnými pruhy a skvrnami. Hlava je plochá, její vršek je obvykle modrý až modrozelený, opět se však na něm mohou vyskytnout růžové a černé skrvny. Zajímavostí je, že liánovci jsou zřejmě jedinými hady s binokulárním viděním. Ostatní hadi vidí jen pohybující se objekty, ale liánovci dokáží lokalizovat i naprosto nehybnou kořist. Zorničky jsou vodorovné ve tvaru klíčové dírky. Liánovci jsou diurnální, jsou tedy aktivní přes den. V tuto dobu loví ptáky, žáby a ještěry, a především pak chameleony. Had většinou nehybně leží na větvi, případně jemně pohybuje hlavou, číhá na kořist, poté bleskurychle zaútočí a uštknutou oběť sleduje s pomocí rozeklaného jazyka, díky němuž získává chemické informace o okolním prostředí. Jedná se o vejcorodý druh, klade 8-10 vajec...

Příště kobřík páskovaný!

úterý 1. září 2015

Omluva

Chtěl bych Vás všechny informovat o tom, že ve dnech 1. září až 4. září nebudu doma přítomen z důvodu školního seznamovacího pobytu, kterého se budu účastnit. To tedy znamená, že nebudu mít přístup k počítači, nebudu moci psát články a číst si ty Vaše. Ve školním roce už asi nebudu mít tolik času, jako dosud, a tak budu psát poměrně méně článků. Budou asi přibývat spíše o víkendech, jelikož na psaní ve všedních dnech zřejmě mnoho času nenajdu. Přemýšlím také o tom, že ze Správce dinosauřího parku udělám měsíčník, takže nové díly nebudou vycházet každý pátek. Věřte však, že jakmile budu mít více času, rozhodně nějaký nový článek napíši. Na ostatní weby o pravěku budu také chodit kdykoliv to jen bude možné. A během prázdnin, ať už podzimních či zimních, budu psát články zase každý den! Doufám, že Vám tato novinka nevadí... Usmívající se

HAAS

Nejčtenější