Správce dinosauřího parku - Akce v Británii

Pracovní týden je u konce a před námi jsou tři dny jistě zaslouženého volna... S ním přichází i další část Správce dinosauřího parku, která se od všech ostatních liší. Hned se dozvíte, proč...

Akce v Británii

Poprvé po několika letech jsem strávil celý týden mimo ostrovy v Tichém oceánu! Zcela jsem opustil Dinosauří park, blízkost nebezpečného Isle of Die, rovněž jako prehistorické tvory ve výbězích, ze kterých se každou chvíli nějaké z nich vyláme. Bohužel to však nebyla žádná dovolená... Ačkoliv jsem se vrátil do své mateřské Anglie, neměl jsem tu možnost zbavit se jednak dotěrného Olivera, a samozřejmě také děsivých příšer za zády. Clarka totiž minulý pátek večer napadlo, že bychom mohli uskutečnit nějakou "živou" dinosauří výstavu v Británii a v sobotu nám oznámil, že už vše zařídil. Tak jsme tedy v sobotu po obědě vyrazili z Dinosauřího parku. Letadlem jsme odletěli do Spojených států a odtamtud přímou čarou na britské ostrovy. Speciální nákladní letadlo přitom převáželo tři z našich dinosaurů. První dva jsou skutečnými kliďasy-roční Othnielia a mladý Archaeopteryx (v tomto případě spíše jakýsi typ praptáka než dinosaura). Ten třetí umí být nebezpečný a byl také důvodem, proč jsem celou cestu letadlem běhal na záchod (i když Oliver říká, že to způsobila rok prošlá čokoláda, kterou mi předtím "daroval"). Zvířata však byla uspána a dobře zajištěna v kovových klecích, jež byly pevně zakotveny v nákladovém prostoru. Nebezpečí bylo minimální, ale mne přesto nebylo dobře. Cítil jsem, že nás čeká velký krok v historii Dinosauřího parku. Důvod, proč Clark akci zařídil, byl jednoznačný: udělat našemu parku tak trochu reklamu. Doba, kdy bude park zpřístupněn návštěvníkům, se již blíží a Clarkovi nejde o nic jiného, než jej prezentovat veřejnosti. Do Londýna jsme přiletěli až v pondělí, krátce po čtvrté ráno. Zamířili jsme do Chipping Barnetu na severu Londýna, do velkého nákupního centra, kde mělo celé představení proběhnout. Zvířata měla být ukázána, něco málo jsme o nich měli říci, poté představit park a odpovědět na otázky zvědavcům. Akce samozřejmě přilákala spoustu návštěvníků. Setkali jsme se s otázkami typu: "Jsou ti dinosauři živí?" a "Nejde jen o nějaký trik?". Odpovídat na takové otázky mě vůbec nebavilo, ale byl jsem tím pověřen. Oliver mezitím přednášel. Při svém projevu o potravních zvyklostech Archaeopteryxů se náhle stalo něco neočekávatelného. Prapták Oliverovi vyklouzl z rukou, vyšplhal na provaz jistící jakési dveře, a rozletěl se pryč. Lidé šíleli! Křičeli, naříkali, řvali strachy, jen děti se smály, ukazovaly na Archaeopteryxe a upozorňovali na to své zděšené rodiče. Archaeopteryxové samozřejmě nejsou nebezpeční, takže nedošlo k ničemu vážnému. Skupinka našich bezpečnostních pracovníků jej nalákala na velké larvy, jež byly obzvláště šťavnaté a správný Archaeopteryx, jako ten náš, jim prostě nedokáže odolat. Byl tedy chycen a zavřen do klece, ve které se uklidnil. A pak se stalo něco strašného...

Nastala polední přestávka, Oliverova prezentace měla pokračovat odpoledne a my si zašli na oběd. Oliver mě pozval do jedné skvělé čínské restaurace v překrásné londýnské čtvrti, po které poletovaly skupiny holubů a sem tam se na obloze objevil i nějaký ten sokol. V restauraci mi Oliver koupil nejpálivější jídlo, jaké jsem kdy jedl. Snažil jsem se ho odpálkovat a ukázat mu, že ty smažené hranolečky obalené v paprice vůbec nejsou pálivé, ale jakmile jsem se rozkašlal, už jsem slyšel Oliverovy vtipné poznámky. Karta se obrátila až ve chvíli, kdy Oliver dostal pálivou polévku, kterou vzhledem ke své "odvaze" ani nedokázal sníst (ale snažil se, podařilo se mu spořádat alespoň zeleninu při okraji). Poté přiběhl rozčilený bezpečnostní pracovník s výkřiky: "Troodon utekl! Troodon utekl!" Oliver shodil talíř s polévkou ze stolu a utíkal za ním. Ten chlap mu něco řekl a za chvíli restauraci opustili. Bylo mi líto nechat tam ty pálivé hranolečky, ale bylo jasné, že se děje něco hrozivého, proto jsem také vzal nohy na ramena. Ukázalo se, že chytrý Troodon se nějakým způsobem dostal z klece, zřejmě drápem přesekl nějaký tenký drátek a pak zkrátka zmizel. Chvíli jsme zmateně pobíhali po okolí a nevěděli, zda máme volat policii, nebo vojáky, či chytit zvíře sami. Až za pár minut jsme zaslechli zoufalé volání starší paní, která Troodona viděla přecházet přes přechod. Samozřejmě následovala dopravní zácpa, uzavření dětského hřiště a poté zběsilý útěk dvojice školáků, které se Troodon rozhodl ulovit. Naštěstí jsme zvíře nalákali na kus masa, šikovný dravec tušil, že jde o past, ale přece jen se rozhodl pro snažší oběd a nechal se střelit uspávací šipkou. Tato střela přišla v čas, jelikož jeden mladík se našeho dinosaura zrovna chystal zastřelit příruční pistolí. Během týdne se pak řešily nějaké nepodstatné věci, Oliver o všem mluvil v televizi a přiznal, že jsme asi udělali chybu, ale protože vše dobře dopadlo, nikdo na nás veřejně nenadával ani nás neshodil. Osud Dinosauřího parku je však stále nejistý...

Na správce jistě čekají další těžké úkoly, příště se dozvíte, jak se vypořádá i s nimi! Možná, že ne vše proběhne úplně hladce, jak je v poslední době zvykem...