Tučňáci (Sphenisciformes) jsou řádem nelétavých ptáků, přizpůsobených k potápění ve vodě. Jejich křídla, zbavená schopnosti letu, se stala ploutvemi, pohánějícími je ve vodním prostředí při lovu ryb, krilu nebo hlavonožců. První zástupci tohoto řádu se ve fosilním záznamu objevují už v paleocénu před 62 miliony let, přičemž byly jejich zkameněliny objeveny na Antarktidě. Jako čeleď Spheniscidae popsal prve tučňáky francouzský biolog Charles Lucien Bonaparte roku 1831, status řádu s jedinou čeledí pro ně pak v roce 1891 zavedl anglický zoolog Richard Bowdler Sharpe. Dosud bylo popsáno celkem asi 48 rodů tučňáků, z nichž v současné době přežívá pouze 6. Již mnoho let však odborníci diskutují o celkovém počtu žijících druhů tučňáků, a málokdy se shodují. Často je uváděno, že na naší planetě v jednadvacátém století žije 17 nebo 18 druhů, sem tam se ale právem vynořují spekulace o 20 až 21 druzích. Uvážíme-li, že v našem letopočtu vlivem člověka vyhynuly dva tučňáčí druhy, pak bychom mohli počet holocénních zástupců řádu zvýšit na 23. Taxonomická klasifikace některých druhů je poměrně složitá; existují druhy, jež byly některými odborníky klasifikovány pouze jako poddruhy jiných specií, zatímco jiní experti s těmito údaji nesouhlasí. Dobrým příkladem toho je tučňák skalní, někdy považovaný za jediný druh se třemi poddruhy, jindy zase za souhrn tří odlišných druhů. Klasifikace žijících tučňáků však rozhodně není ani zdaleka tak složitá, jako klasifikace některých z nejstarších zástupců řádu, patřících do již vyhynulých podčeledí. My si pro úplnost uvedeme všechny recentní druhy, tedy i ty, jejichž status je v rámci specií a subspecií sporný.
Po celou dobu dlouhého vývoje řádu tučňáků platilo, že jeho jednotliví zástupci žili pouze na jižní polokouli. S recentními druhy to není příliš jiné. Navzdory obecnému spojení slova tučňák s mrazivými končinami jižního pólu však mnoho druhů žije mimo Antarktidu. Nejsevernější zástupce řádu se vyskytuje dokonce kousek jižně i severně od rovníku, na Galapágách.
České pojmenování: tučňák žlutorohý,
vědecký název: Eudyptes chrysolophus,
velikost: výška 70 centimetrů, hmotnost 3,2 až 6,4 kilogramu,
výskyt: Antarktida (Antarktický poloostrov), Jižní Georgia a Jižní Sandwichovy ostrovy, Jižní Shetlandy, Bouvetův ostrov, Kergueleny, Crozetovy ostrovy, Ostrovy prince Edvarda, Heardův ostrov a McDonaldovy ostrovy, Jižní Orkneje, Falklandy a Chile, výjimečně Austrálie, Nový Zéland, Brazílie, Tristan da Cunha a Jihoafrická republika.
Český druhový název tohoto ptáka odkazuje na zlatavě žluté pernaté chocholky, jež mu vyrůstají na hlavě. Obdobně na tento znak odkazuje anglický název "macaroni penguin". Začal být užíván zřejmě v 19. století na Falklandách; angličtí námořníci mu tuto přezdívku dali tak trochu na počest mladým cestovatelům, jež asi o sto let dříve cestovali po Itálii a následně si po návratu do Británie barvili vlasy na blond a navíc se "honosně zdobili" (právě to ostatně slovo "macaroni", odvozené od názvu pro italské špagety, znamená). Nejbližším příbuzným tohoto druhu je tučňák královský (Eudyptes schlegeli), od něhož se dle studie provedené v roce 2006 oddělil před 1,5 milionu let. Někteří odborníci nicméně považují tučňáka královského pouze za poddruh tučňáka žlutorohého (zejména pak australští ornitologové Les Christidis a Walter Boles). Tučňák žlutorohý je poměrně statný, robustně stavěný nelétavý pták s velkým areálem rozšíření. Mimo antarktickou a subantarktickou oblast byl ve výjimečných případech zaznamenán i na ostrově Tristan da Cunha v Atlantském oceánu, na jihu Brazílie, na Novém Zélandu a dokonce i na jižních březích Austrálie. V těchto oblastech se ovšem nerozmnožuje. Při lovu ryb, hlavonožců a korýšů se může od domovského pobřeží vzdálit až 303 kilometrů. Ponořit se může do hloubky od 15 do 70 metrů, byly však zaznamenány i případy, kdy se někteří tučňáci potopili až do stometrové hloubky. Ponor většinou netrvá déle, než dvě minuty. V období hnízdění tvoří kril druhu Euphasia superba celých 90 % jídelníčku tohoto ptáka. Další oblíbenou kořistí tučňáka žlutorohého jsou například ryby z čeledi lampovníkovitých (Myctophidae). Mezi přirozené predátory tohoto druhu patří tuleň leopardí (Hydrurga leptonyx), kosatka dravá (Orcinus orca) a lachtan antarktický (Arctocephalus gazella). Období rozmnožování začíná příchodem samců na pobřeží a přípravou hnízda z trsů lipnice či kamínků, několik dnů nato připlouvají samice, nacházejí své staré partnery (jsou-li stále naživu), páří se, a se začátkem listopadu snášejí dvě vejce. 20 % obsahu vajec tvoří žloutek, 66 % bílek a zbytek pak již tvrdá, vápenatá skořápka. Během inkubace ubývají oba rodiče na váze; samci vážící až 6,4 kilogramu mohou během asi čtyřiatřicetidenní inkubační doby "zhubnout" na 3,3 kilogramu, o něco menší samice, vážící maximálně o kilogram méně než samci, až na 3,2 kilogramu. I tak ale během inkubačního období vyrazí nejprve otec a pak matka na moře, přičemž druhý rodič o vejce stále pečuje. Mláďata se přepeřují v 60 až 70 dnech života, do té doby přečkávají ve školkách.
České pojmenování: tučňák královský,
vědecký název: Eudyptes schlegeli,
velikost: výška 65 až 76 centimetrů, hmotnost 3 až 8 kilogramů,
výskyt: Macquarie a přilehlé ostrovy.
Téměř zranitelný druh, který bude pravděpodobně v příštích letech přeřazen mezi druhy ohrožené. Na Macquarie, jež je hlavní domovinou tohoto druhu (okolní ostrovy jsou domovem jen několika nepříliš početných hnízdních kolonií), se tučňáci dlouho lovili, což mělo za následek drastické snížení počtů tohoto druhu. Podle informací Commonwealth Marine Reserves zbývalo v roce 2012 asi 850 000 hnízdících párů. Lov tučňáků na ostrově byl poměrně výnosný, z každého ptáka se získal až půllitr oleje. Vláda australského státu Tasmánie, pod který Macquarie od roku 1890 patří, vydávala mezi roky 1870 a 1919 licence k zabíjení tučňáků, a každý rok jich bylo připraveno o život asi 150 000. Dnes je tučňák královský chráněný, a jeho ostrovní domovina je od roku 1978 spravována organizací Tasmania Parks and Wildlife Service. I tak však nejsou ptáci chráněni před introdukovanými krysami (Rattus rattus), jež požírají jejich vejce a mláďata. Tento druh je australskými ornitology Lesem Christidisem a Walterem Bolesem považován za poddruh tučňáka žlutorohého (Eudyptes chrysolophus), jiní experti jej však považují za druh samostatný. Ve výjimečných případech se tučňáci žlutorozí a tučňáci královští zkřížili, to ale není důvod, proč by měli být považováni nutně za stejný druh; páry tvořené dvěma tučňáčími druhy se ostatně vyskytly i u jiných specií, dokonce mimo rod Eudyptes. Hnízdní sezóna probíhá od začátku října po polovinu února, samice klade dvě vajíčka, to první ale většinou rodiče vystrčí z hnízda a dál se o něj nestarají. Jediný potomek se pak z druhého vejce líhne 32 až 37 dní po jeho nakladení, po třech týdnech ptáče opouští své rodiče a stává se součástí rozsáhlejší školky, a tu opouští ve věku zhruba pěti až šesti týdnů (asi 42 dnů), kdy dospívá. 51 % jídelníčku tučňáka královského tvoří korýši, zvláště pak kril, 49 % ryby a hlavonožci.
České pojmenování: tučňák chocholatý,
vědecký název: Eudyptes sclateri,
velikost: výška 50 až 70 centimetrů, hmotnost 2,5 až 6 kilogramů,
výskyt: souostroví Bounty, ostrovy Protinožců, ostrov Auckland a Campbellovy ostrovy (Nový Zéland), výjimečně Austrálie, Argentina, Falklandy a Antarktida.
Nádherný tučňák s výraznými nahoru postavenými (odsud anglický název erect-crested penguin) žlutými pery nad očima, hnízdící pouze na menších ostrovech Nového Zélandu, ale vzácně cestující až na Falklandy nebo dokonce na antarktické pobřeží. Jediný případ, kdy hnízdil na Jižním ostrově Nového Zélandu, byl zaznamenán ve 40. letech minulého století; tehdy se jeden hnízdní pár usadil na březích poloostrova Otago. O životě tohoto druhu je toho známo jen málo, i v posledních dvou desítkách let o něm byly publikovány jen dvě nebo tři studie. Je to však ohrožený druh, o tom není vůbec pochyb. Od 40. let minulého století jeho počty drasticky klesají, v 70. letech údajně na souostroví Bounty a na ostrovech Protinožců zbývalo jen asi 230 000 hnízdících párů, v roce 2019 jich pak bylo 150 000, tudíž o otázce úbytku není třeba diskutovat. Podíl na tom má zřejmě hlavně změna klimatu, případně úbytek potravy, tato tvrzení ovšem opět nemohou být potvrzena žádnými recentními studiemi. K lovu tučňáků chocholatých nedochází; jedná se o druh s velmi nízkou či nulovou ekonomickou importancí. Často hnízdí ve společnosti s tučňákem skalním (E. chrysocome nebo E. filholi).
České pojmenováni: tučňák skalní,
vědecký název: Eudyptes chrysocome,
velikost: výška 45 až 58 centimetrů, hmotnost 2 až 4,5 kilogramu,
výskyt: Argentina, Chile, Islas Ildefonso, Ostrovy Diega Ramineze, Isla Noir, Falklandy, Tristan da Cunha, možná také Ostrovy prince Edvarda.
Tučňák skalní, popsaný v roce 1781 J. R. Forsterem, má poměrně složitou taxonomii. Někteří odborníci mají za to, že zahrnuje tři poddruhy, jiní si zase myslí, že tyto poddruhy jsou samostatnými druhy. Jiní experti pak uznávají jen dva druhy, nikoliv tři. Ať už je to jakkoliv, jisté je, že jsou tyto druhy velmi blízce příbuzné tučňáku žlutorohému (E. chrysolophus) a tučňáku královskému (E. schlegeli). K druhu E. chrysocome (případně poddruhu E. chrysocome chysocome) patřil tučňák Rocky z akvária v norském Bergenu, který se v zajetí dožil 29 let a 4 měsíců, a byl tak nejdéle žijícím tučňákem, o kterém víme. Zahynul v říjnu roku 2003. Tučňák skalní je zranitelným druhem, ohrožuje ho znečištění moří a úbytek potravy způsobený komerčním rybolovem. Žebra mají tito ptáci zesílena, aby vydržela silné nárazy o skály, když se vrací z lovu na moři na domovskou pláž. Překvapivě dobře šplhají po útesech, ačkoliv mají, stejně jako všichni jejich příbuzní, kraťoučké nožičky. Lovecké výpravy trvají většinou 11 až 12 hodin, tučňáci skalní se při nich mohou od domovského pobřeží vzdálit až o 157 kilometrů. Průměrně plavou rychlostí 6,9 až 8,1 kilometru za hodinu, a potápějí se na 110-190 sekund do hloubky až 100 metrů. Inkubace dvou vajec kladených na jaře (hnízdní sezóna trvá od září do listopadu) zabírá rodičovskému páru 35 dní, o mláďata se stará dalších 26 dnů.
České pojmenování: tučňák skalní (samostatný název neexistuje),
vědecký název: Eudyptes filholi,
velikost: výška 45 až 55 centimetrů, hmotnost 2,2 až 4,3 kilogramu,
výskyt: Ostrovy prince Edvarda, ostrovy Protinožců, ostrov Marion, Macquarie, Campbellův ostrov.
Ačkoliv je některými odborníky tučňák skalní rozdělován na několik druhů, ne všichni považují tři samostatné druhy za platné, a vyřazují-li z nich pak jeden "nejvíce kontroverzní", pak je to druh E. filholi. Považují jej většinou za poddruh E. chysocome filholi, nikoliv tedy za samostatný druh; v tom případě by měl tučňák skalní (E. chrysocome) dva poddruhy. V angličtině je E. filholi označován jako "eastern rockhopper penguin" (E. chrysocome naopak jako "western rockhopper"). Ze všech druhů rodu Eudyptes je E. filholi zřejmě nejmenším, ani největší dospělci neměří o moc víc, než půl metru. Zobák má výrazné růžové okraje, a je většinou oranžový až oranžovo-hnědý. Oči jsou rudé barvy. Zástupci tohoto druhu jsou schopni vzdálit se při denních loveckých výpravách až 120 kilometrů od kolonie, a potopit se za rybami a hlavonožci, jež jsou jejich hlavní kořistí, do hloubky 30 až 50 metrů. Mláďata tučňáků jsou kořistí chaluh subantarktických (Stercorarius antarcticus), dospělce loví třeba lachtani.
České pojmenování: tučňák skalní (samostatný název neexistuje),
vědecký název: Eudyptes moseleyi,
velikost: výška 55 centimetrů, hmotnost 3 kilogramy,
výskyt: Tristan da Cunha, Goughův ostrov; Nový Amsterdam, Svatý Pavel (Francouzská jižní a antarktická území).
Ačkoliv s rozdělením tučňáka skalního (E. chrysocome) na tři druhy nesouhlasí všichni ornitologové, většinou nezapírají existenci dvou druhů, a E. moseleyi je jedním z nich. Podle studie publikované v roce 2009 se od 50. let minulého století počet těchto ptáků snížil o 90 %. V Červeném seznamu IUCN je klasifikován jako ohrožený druh. Genetickou divergenci tohoto druhu od tučňáka skalního "západního" mohla způsobit klimatická změna ve středním pleistocénu. 99 % všech zástupců E. moseleyi se rozmnožuje na Goughově ostrově a na Tristan da Cunha, ve Francouzských jižních a antarktických územích se s nimi setkáme jen vzácně. Negativní vliv má na populaci těchto ptáků zejména komerční rybolov, znečištění moří, sběr vajec, introdukce invazivní myši domácí (Mus musculus) a samozřejmě také změna klimatu. V roce 2011 byli tučňáci druhu E. moseleyi obětí ropné havárie u ostrova Nightingale v souostroví Tristan da Cunha. Parazity těchto tučňáků jsou například vilejši z řádu Pedunculata, přirozenými nepřáteli pak lachtani jižní (Arctocephalus tropicalis).
Za poslední čtyři týdny jsem Vám tedy v rámci projektu Tučňáci: Ptáci, kteří chtěli být rybami představil všechny druhy tučňáků, ať už jsou některé považovány za platné nebo jen za subspecie jiných. Doufám, že se Vám tato série článků líbila, a že jste si její čtení užili stejně, jako já její psaní. Tučňáci jsou pozoruhodnou skupinou ptáků, a jak si jistě pamatujete, mnozí z nich jsou klasifikováni jako zranitelní nebo ohrožení. Musíme se snažit o to, aby žádný z žijících druhů nevyhynul!
Žádné komentáře:
Okomentovat