Ve dnech 20. až 26. října 2024 probíhá již patnáctý Ace Week, v minulosti nazývaný Asexual Awareness Week, tedy Týden povědomí o asexualitě a asexuálním spektru. Blogorgonopsid je do této kampaně zapojen již od roku 2019, načež jsem v rámci ní v letech 2020, 2021 a 2022 napsal několik jednotlivých článků. Během Ace Weeku 2023 jsem pak napsal dalších pět příspěvků o asexualitě a ace spektru. Kompletní seznam všech mnou napsaných článků na toto téma naleznete v závěru tohoto příspěvku.
Ačkoliv se viditelnost asexuality za posledních několik let trochu zvýšila, stále se jedná o marginální téma i uvnitř queer hnutí, a mnoho lidí této sexuální orientaci, resp. spektru sexuálních orientací, stále dostatečně nerozumí. Protože jsem otevřeně ace, a protože mám platformu ke vzdělávání lidí se zájmem o náš rozmanitý svět, cítím jako povinnost zapojit svůj blog do této kampaně, jejímž cílem je zvýšení viditelnosti asexuality a ace spektra. Věřím, že letošní příspěvky v rámci Ace Weeku 2024 budou pro návštěvníky blogu - pravidelné i občasné - přínosné.
Od dnešního dne až do soboty bude celý tento týden, s výjimkou pátku, na tomto blogu věnován asexualitě a ace spektru (v pátek samozřejmě vyjde podzimně laděný Obrázek týdne). Protože je asexuální spektrum a vše s ním spojené opravdu širokým tématem, dotknu se jistě záležitostí, o kterých jste ještě na Blogorgonopsidovi nečetli. Mým cílem je pokračovat ve zprostředkovávání úplnějšího pohledu do světa asexuality. Prvním tématem, které v rámci Ace Weeku 2024 hodlám řešit, je povinná sexualita - a její negativní dopad nejen na asexuály, ale také na osoby všech ostatních sexuálních orientací. Všichni jsme na stejné lodi, a všichni čelíme útlaku.
Sex? Ne, díky. Milionkrát lepší je triko s gorgosaurem, ace vlaječkou, a v rámci možností třeba i nabušené ruce. Fotografie z webu Tshirt Classic
Znáte to. Média, vzdělávací instituce, vaši rodiče a prarodiče, přátelé a známí, učitelé a zaměstnavatelé čas od času jen tak utrousí, že člověk je prý tvorem sexuálním, a že potřebuje sex. Napínavý příběh vědeckofantastického filmu je zcela bez nutnosti utnut, jen aby jej přerušila několikaminutová sex scéna, která má divákům rozbušit srdce a nahrnout jim krev do mezinoží. Na rodinné sešlosti vám babička bezdůvodně řekne, že se těší, až si někoho přivedete domů a začnete si s ním intimně hrát. Uprostřed hodiny dějepisu si podivínská a neoblíbená učitelka pokusí získat náklonnost studentstva tím, že jim řekne, jak moc potřebují v životě sex, a že bez něj nikdy nebudou úplní (když ten moment tahám ze své paměti, říkám si... jak to s tím Cromwellem, kruci, mělo co dělat?). Hloupý krajně pravičácký grifter v hlubinách internetu rozhazuje rukama při neskutečně trapném monologu, v němž hovoří o nezastavitelném sexuálním pudu. A podobně založený zprostředkovatel náboženských služeb hlásící se k odkazu naštěstí vymírajícího katolicismu se zdviženým prstem nabádá, aby se loajální subjekty jeho iluzorního pána z nebes pokoušely pouze o sex vaginální a nechráněný, v doufání, že je tak přesvědčí k rozmnožení (a sám se červená svou pokryteckostí). Elon Musk se na sociální síti X rozčiluje, že naše generace nechce děti, zvláště poté, co jsme sotva dokončili střední či vysoké vzdělání, a ve studentské chudobě se snažíme najít práci. Prostě všude samý sex. Člověk kroutí hlavou nad tou obsesí světa s aktivitami, které jsou naprosto normální, ale není třeba nás narativy o nich živit každou sekundu našich životů.
Právě jsem vám popsal kompulzorní sexualitu, neboli sexualitu povinnou. Jde o předpoklad, že všichni lidé potřebují sex. Má to háček. Povinná sexualita nereflektuje skutečnou náturu a diverzitu lidského druhu. Je to jen sada pseudo-intelektuálních až anti-intelektuálních narativů, které obalují to třípísmenné slovíčko, jehož význam je, upřímně, pro každého člověka na naší planetě trochu jiný. Ale podle těchto narativů je potřeba vytvářet sexuální vztahy společenskou normou, a kdokoliv, kdo se této normě vymyká, se setkává s tlakem okolí k přizpůsobení se. Heterosexuální žena, která je singl, se neustále setkává s otázkami typu "Proč nemáš přítele?", "Proč nemáš manžela?" nebo "Proč nemáš sex?" Heterosexuální muž, který je singl, se setkává se stejnými otázkami. A setkávají se s nimi i singl gayové, lesby, bisexuálové, pansexuálové, a samozřejmě také asexuálové. Ve světě, kde jsou vztahy pojeny se sexem, je nevyhledávání takových vztahů považováno za cosi zvláštního, abnormálního, "divného"... Povinná sexualita má v tomto světě větší váhu, než svoboda člověka. Jako smrdutý puch obaluje lidskou společnost, a nutí jednotlivce, aby vytvářeli intimní vztahy - a ještě k tomu vztahy monogamní, dokonce i manželské. Povinná sexualita je nástroj útlaku.
Proč jsou asexuálové a další osoby na ace spektru povinnou sexualitou negativně ovlivňováni? A proč jsou jí negativně ovlivňováni i všichni ostatní lidé, ať už jsou heterosexuály, gayi, lesbami, bisexuály či pansexuály? Jak konkrétně povinná sexualita škodí, a proč bychom jí měli - všichni společně, kolektivně - odstranit? Odpovězme si nejprve na tu první otázku. Asexuálové jsou lidmi, kteří necítí sexuální přitažlivost a/nebo sexuální touhu, anebo ji cítí jen v malé míře. Asexuální spektrum zahrnuje nejen "čisté" asexuály, kteří tuto přitažlivost a/nebo touhu nikdy nepocítili, ale také gray-asexuály (ti cítí sexuální přitažlivost a/nebo sexuální touhu jen v omezené míře a jen málokdy) a demisexuály (ti cítí sekundární sexuální přitažlivost, až poté, co si s partnerem/partnery vybudovali emoční vztah; jinými slovy, nejprve zamilování se, až později sexuální přitažlivost či touha). Ace lidé musejí žít ve světě přeplněném povinnou sexualitou, která se nachází na každém kroku. Často nemají lehké vyrůstání, zvláště jako teenageři; všude kolem je to samá obsese sexuálními vztahy, prvními zkušenostmi a experimentováním, ale esíčka (aces) by si raději dala dobrý dort. Někteří mohou cítit hrdost za svou odlišnost, jiní se mohou cítit zlomení, a nabýt dokonce přesvědčení, že jejich zkušenost má být stejná, jako zkušenost většiny kolem nich (to je samozřejmě nesmysl, ale tlaky prostředí mohou mít na mladého člověka takový vliv). Jsou ace lidé, kteří mají sex - třeba cupiosexuálové, tedy asexuálové, kteří necítí sexuální přitažlivost, ale i tak si přejí sexuální vztahy. Jsou esíčka, která jsou sex-pozitivní, a baví je intimně si hrát se svými allosexuálními partnery. A je mnoho asexuálů, jež to takto vůbec necítí, a nejradši by ze světa povinné sexuality utekli.
Ace lidé jsou tlačeni do sexuálních vztahů. Stává se, že heteroromantické asexuálky jsou svými heterosexuálními mužskými partnery tlačeny k sexu, což může vyústit v pohlavní zneužívání. Četl jsem kdysi příběh jedné mladé ženy, která při sexuálních aktivitách se svým heterosexuálním přítelem brečela, ale jemu to bylo jedno; navíc jí běžně máchal kuchyňským nožem před rozkrokem a dělal si z ní legraci, že přece nepotřebuje své genitálie, a že je nebude postrádat. V takovém případě povinná sexualita přispěla k toxickému vztahu mezi dvěma lidmi, kteří by se jinak nikdy nedostali takto blízko (navíc si neseděli ani svými sexuálními orientacemi; mladá žena byla asexuálka, její přítel, jak již bylo zmíněno, sebestředný a sex vynucující heterosexuál). Podobné osudy mohou stihnout asexuální muže. Je to čistě můj názor, ale mám pocit, že heteroromantičtí ace muži jsou náchylnější k propadnutí do toxických vztahů s mentálně nestabilními a hypersexuálními hetero ženami. Těžko se mi stravoval příběh jednoho asexuála, který byl svou partnerkou nucen k sexu několikrát denně, což se dlouhodobě podepisovalo na jeho psychickém i fyzickém zdraví. Protože k ní však cítil romantickou přitažlivost, nedokázal se z tohoto toxického vztahu vyprostit. Jeho asexualita nebyla partnerkou nikterak přijímána; a protože věřil, že ona sama sex potřebovala, trýznivě jí na něj kýval.
Povinnou sexualitu lidé internalizují. Internalizují ji ace lidé, a také lidé jiných sexuálních orientací. A každému škodí. Allosexuálové, tedy lidé nenacházející se na asexuálním spektru, kvůli ní též mohou mít těžké životy. V minulosti byly ženy tlačeny do monogamních sexuálních vztahů s muži, a v některých kulturách či v některých regionech západního světa je tomu tak dodnes. Je to opravdu ohavné - heterosexualita je vskutku tragická, vždyť heterosexuální ženy mají statisticky méně orgasmů, než lesby či bisexuální ženy, a mnohdy se bojí - i kvůli internalizované misogynii či právě internalizované povinné sexualitě - osvobodit. S povinnou sexualitou mají problém také gay komunity, které nepřijímají osoby jiných sexuálních orientací. Minimálně před lety se homoromantičtí asexuálové, navštěvující gay bary při hledání romantických (nikoliv však sexuálních) partnerů, setkávali s odmítnutími či dokonce nepřátelskostí ze strany některých gayů.
Heterosexualita je lidem neustále vtlačována do krku, a tak část společnosti, která se za heterosexuály považuje (a která se nedokáže z jejích okovů vysvobodit), propadá narativům povinné sexuality, monogamie, manželství atp. Neustále pak vyhledává sexuální vztahy, v domnění, že je potřebuje, a že bez nich nemůže žít plnohodnotný život. Jak se jen tito lidé mýlí. Vždyť heterosexuál může prožít celý svůj život bez jediného intimního vztahu, aniž by o cokoliv přišel. Nezpochybňuji, že spousta lidí cítí sexuální touhu a chce ji nějakým způsobem naplňovat, ale to neznamená, že by se kvůli tomu měli oddávat manželským svazkům nebo být striktně monogamní. Proč nezkoušet vztahové alternativy? Polyamorie, vztahová anarchie, jiné typy sexuálních vztahů - vždyť těch možností je plejáda. Kdo v jednadvacátém století potřebuje nějaké manželství? Nebuďte loseři, přátelé z heterosexuálních řad. Neoddávejte se utlačovatelským institucím, ale žijte své životy naplno, svobodní... a vytvářejte sexuální vztahy na základě své touhy a svých rozhodnutí, a nikoliv proto, že vám paní učitelka v osmé třídě nařídila: "Šukejte!"
Sexualita nemá lidi svazovat, nemá z nich činit nástroje kapitálu, státu, náboženství... Odmotejte, přestřihněte, spalte vše, co vás omezuje, a najděte svou osobní svobodu! Obrázek z blogu Demeliou
Heterosexualita většinou není osvobozená. Profesorka Jane Ward z University of California Riverside píše v závěru své knihy Tragédie heterosexuality (The Tragedy od Heterosexuality), že cílem by mělo být učinit heterosexualitu feministickou - tedy rovnoprávnou. A feministické heterosexuality se nedočkáte, dokud nebude odstraněna povinná sexualita. Dokud budou v naší společnosti převládat genderově esencialistické mýty o odlišnosti mužů a žen, dokud bude maskulinita spjata s až predátorskou potřebou mít sex, dokud budou ženy vychovávány k tichému souhlasu s každou nespravedlností, co se jim stane... nebudeme žít ve šťastném světě. V roce 1980 napsala esejistka a feministka Adrienne Rich známou esej Povinná heterosexualita a lesbická existence (Compulsory Heterosexuality and Lesbian Experience). Tvrdila v ní, že sociální věda a literatura zvěčňují názor, podle něhož mají mít ženy vnitřní preferenci k romantickým a sexuálním vztahům s muži. Podle Rich však ženská sexualita směřovaná k mužům není vždy přirozená, ale je ženám společensky vštěpována. Termín, který tehdy ve své eseji zavedla, byla kompulzorní heterosexualita (compulsory heterosexuality, zkráceně comphet). Položila základy pro vysvětlení fenoménu, který by nám měl být dnes všem dobře známé: heterosexualita je lidem vnucována patriarchální, allonormativní a heteronormativní společností, v níž je reprodukován útlak queer osob. Jedním z důvodů, proč stále nebylo dosaženo rovnosti LGBTQIA+ lidí s lidmi heterosexuálními, je právě existence kompulzorní heterosexuality.
Rich ve své eseji uvedla, že každá žena je schopna překonat povinnou heterosexualitu tím, že zavrhne vztahy s muži a vstoupí do lesbického vztahu, aby zjistila, zda jí heterosexualita sedí, nebo zda se cítí jinak. Esej byla velkou inspirací pro Michaela Warnera, amerického sociálního teoretika a literárního kritika, který díky ní vytvořil teorii heteronormativity. Koncept kompulzorní sexuality jako takové se pak začal vynořovat více či méně v posledním desetiletí, hlavně z ace komunity. Kvůli existenci povinné heterosexuality jsou asexuálové a další lidé na ace spektru považováni za méněcenné, protože necítí potřebu vytvářet intimní vztahy a místo toho třeba vytvářejí vztahy jiné (romantické či queerplatonické), které však neodpovídají vykonstruovaným standardům toho, jak má údajně "správný" vztah vypadat (queerplatonický vztah dvou aromantických asexuálů či aroace a allosexuála je pak vnímán jako zcela druhořadý, což je pochopitelně otřesně nespravedlivé). Ale jak jsme si uvedli výše, i heterosexuální vztahy jsou povinnou sexualitou činěny nesnesitelnými, plnými útlaku a utrpení. Je s ní spojeno domácí násilí, sexuální násilí na partnerech za zavřenými dveřmi, hierarchizace a nerovnost osob ve vztahu, naprostá mizérie, hádky a sebevraždy... Povinná sexualita je jedem naší společnosti. Je účinným nástrojem patriarchátu, heteronormativity, státu, náboženství a kapitalismu, jak udržovat masy v nerovných podmínkách, nutit je k reprodukční práci, rozmnožovat je... Není ničím biologickým. Není ničím přirozeným. Je jen výsledkem procesů, které vedly a vedou k zotročování, k omezování svobod.
Zmínil jsem, že s povinnou sexualitou či povinnou heterosexualitou se pojí predátorská maskulinita a údajná potřeba mužů (podle těchto narativů však maskulinních mužů) mít sex. V roce 2006 se na americké televizní stanici MSNBC odvysílal rozhovor konzervativního griftera, zastánce kreacionismu a dnes již také Putinova vlezdoprdelky Tuckera Carlsona s asexuálním aktivistou Davidem Jayem. Pravicový neomalenec se Jaye zeptal na tyto otázky: "Takže vy nepřemýšlíte o sexu? Ale jste si vědom toho, že průměrnému muži se v hlavě přehrává porno film neustále, a vám ne?" Carlson byl vždy mimo, i osmnáct let předtím, než začal veřejně zpochybňovat přínos Charlese Darwina našemu světu a evoluční teorii jako takovou. Otázky, které Jayovi položil, spíše vypovídají o jeho vlastním vědomí, než o vědomí většiny mužů. Štěstí, že nemám představivost natolik vypracovanou, abych dokázal imaginovat třeba jen vteřinu z Carlsonových sexistických porno představ (musím prozradit, že Landonu Kaelberovi v příběhu Ekofašoun jsem dal špinavou hubu - přes kopírák - ale dodnes jsem nepochopil mnohé z toho, o čem v predátorském nadšení ten psychopat mluvil, když požadoval svá sebestředná sexuální potěšení... avšak kdo ví, třeba přečtením Landonových monologů vniknete do Carlsonových představ... vždyť oba jsou to přece ti průměrní muži, ne? je-li tedy fašista průměrným mužem, o čemž silně pochybuji). Vsadím se, že většina heterosexuálních mužů, kteří tento článek čtou, se mnou zasouhlasí, když si dovolím konstatovat, že Carlson nemá pravdu, a že jim v hlavě nejede neustále porno film.
Mužům je povinná sexualita neustále servírována, i když na ni nemají chuť. Ach, jak mé x-srdíčko vždy poklesne při sledování filmu X-Men: Poslední vzdor (X-Men: The Last Stand), poměrně horšího pokračování brilantní jedničky a dvojky mutantské ságy od 20th Century Fox, když Rogue (Anna Paquin) řekne svému příteli Bobbymu Drakeovi (Shawn Ashmore): "Jsi chlap, Bobby. Myslíš jenom na jedno." A to samozřejmě v kontextu toho, že se Bobby své přítelkyně nemůže dotknout, jinak by upadl do kómatu - z toho důvodu s ní nemůže mít intimní vztah. Bryan Singer, režisér jedničky, dvojky a poté i Budoucí minulosti a Apokalypsy, jednou zavtipkoval, že za coming out Bobby coby gaye v komiksech (uskutečněného až léta po natočení původní filmové trilogie, v roce 2015) vlastně mohl on a ostatní tvůrci x-menovských filmů - dali mu přece přítelkyni, které se nikdy nemohl dotknout, takže jeho vlastní sexualita byla vždycky trošku "podezřelá". Herec, který ho ztvárnil, sám uvedl, že by v budoucích filmech rád prozkoumal Bobbyho homosexualitu. Proč však píši o X-Menech? No, protože ta věta, kterou Rogue v Posledním vzdoru pronesla, je přesně tím hloupým narativem o tom, že heterosexuální muži prostě neustále myslí na sex - že jsou jen stroje na fyzickou lásku, a že se od těchto představ a touh nemohou nijak osvobodit. Pop kultura nikdy nebyla příliš progresivní, ani když stejný film řeší otázky spojené s eugenikou a zbavování lidí určité menšiny jejich odlišností, byť si to nepřejí (hovořím konkrétně o tom "léku na mutaci", který nikdy nefungoval... protože mutace není nemoc).
S těmito narativy, podle nichž zvláště muži potřebují sex, je pak spojena taková nehezká komunita z hlubin internetu, která světu vydala sexuálně deprivované teroristy, nácky, krajní pravičáky s biologicky deterministickými a esencialistickými pohledy na svět, a sebeoznačené losery. Ano, hovořím o nechvalně proslulých incelech, snad nejtragičtějším produktu patriarchátu. Incel je zkratkou pro "involuntary celibate", tedy "nedobrovolný celibát". Asexuální aktivistka Angela Chen ve 3. kapitole své knihy Ace: Co asexualita odhaluje o touze, společnosti a významu sexu (Ace: What Asexuality Reveals about Desire, Society and the Meaning of Sex) dává do protikladu dvě skupiny, které nezapadají do standardizovaného klastru povinné sexuality u mužského pohlaví. Na jedné straně jsou asexuální muži, kteří necítí sexuální přitažlivost a/nebo touhu, a mohou nebo nemusí být v různých typech vztahů (queerplatonických, romantických, ale i sexuálních). Na druhé straně jsou pak incelové, heterosexuální muži toužící po sexu a intimitě, a naštvaní z toho, že sex a intimitu nemají. Incelové nenávidí ženy, jsou hluboce misogynní a sexističtí, mnozí z nich jsou také rasisté a queerfobové, a vyjadřují se nenávistně, sdílí spolu zvláštní memy, jsou svázaní biologickým determinismem, a považují se za losery v "evolučním boji o rozmnožení". Věří, že prohráli v genetické loterii, a proto se nedočkají toho, co "potřebují". Nebo jinak, toho, co od nich kompulzorní sexualita očekává. To z nich činí zapšklé, chladné, sprosté, útlak reprodukující jedince, a v několika případech už jed z té komunity přetekl do našeho světa, a vyústil v teroristické útoky (např. v Torontu v dubnu 2018).
Chen srovnává v části 3. kapitoly své knihy odlišnost zkušeností, které ace muži na jedné straně a incelové na straně druhé mají. Ace muži jsou prostě normálními lidmi, ale setkávají se s útlakem, jsou nuceni do intimních vztahů, a to jim může velmi škodit (viz výše uvedený případ ace muže, který žil s hypersexuální heterosexuálkou, a intimitu s ní nesnášel, přestože k ní měl romantické city). Incelové mají úplně jinou zkušenost, jsou přesvědčeni, že intimitu potřebují, a coby heterosexuální krajní pravičáci samozřejmě nenávidí sexuální menšiny (včetně asexuálů; pro incela bude ace muž nejspíše největším nepřítelem, možná i proto, že ace muži může, ale nemusí incel mnohé závidět). Jejich neporozumění evoluce, Darwinova sexuálního výběru, sociální selekce, jejich genetický fatalismus, biologický determinismus, zkrátka naprosto pokroucené, tragicky jednoduché a hlavně nepravdivé pohledy na svět a na lidskou společnost, jsou spolu s internalizovanou povinnou sexualitou (a konkrétně tedy povinnou heterosexualitou) dokonalými ingrediencemi k vytváření nenávistných grifterů poháněných vztekem, nízkou sebedůvěrou (či pocitem naprosté méněcennosti) a touhou po pomstě. Ale incel není v hloubi srdce monstrum, stejně jako monstrem často není ani ten největší fašoun; oba jsou jen anti-intelektuálové, a kdyby začali číst, mohli by se z vlivu krajní pravice rychle vymanit. Největším nepřítelem zhrzeného heterosexuálního muže nejsou ženy (byť se kvůli své misogynii může takový muž - a je to opravdu ohavné - domnívat, že tomu tak je). Nikoliv. Jeho největšími nepřáteli jsou patriarchát a kompulzorní heterosexualita.
Pokud bychom žili ve světě bez povinné sexuality, incelové by nikdy neexistovali. Naštvaní, misogynní, rasističtí a queerfobní krajní pravičáci toužící po sexu jen proto, že přijali ten narativ, že ho "potřebují"... nikdy bychom je ve světě neměli. Existence povinné sexuality, existence těchto dehumanizujících narativů redukujících lidskou potřebu na nějaké konkrétní aktivity spojené s genitáliemi, je důvodem, proč existují i incelové. Většina lidí nad těmi tragiky jen ohrne nos. A pro levičáky, jako jsem já, jsou předmětem vtipů. Ano, děláme si z nich srandu, protože jsou to blbečkové. Má to však velké ale. Tihle lidé, byť hloupí, jsou výsledkem toho neetického sociálního experimentu, kterým povinná sexualita je. Jsou výsledkem existence patriarchátu, který povinnou sexualitu potřebuje, aby se udržel při životě. Co se stane, když povinnou sexualitu rozmetáme, a lidské bytosti osvobodíme? No, stane se spousta věcí. Jedna z nich: incelové už nebudou existovat. Proč? Protože budeme mít ve světě jen feministické heterosexuály, chovající úctu k ženám, queer lidem, ke všem.
Esíčka na pride pochodu v Irsku. Fotografie z facebookové stránky Irish Asexuality
Důležité je si uvědomit, že povinná sexualita může být hodnotně kritizována právě z pozic lidí, jako jsem já - tedy asexuálů. Jsme to my, kdo v podstatě svým bytím odporuje těm zcela nesprávným narativům o zkušenostech lidí. V roce 2022 vyšla kniha Odmítnutí povinné sexuality (Refusing Compulsory Sexuality) od první ace aktivistky, která je zároveň anarchistkou, Sherrondy J. Brown. A je to naprosto brilantní publikace. Známá britská ace aktivistka Yasmin Benoit, která byla mimochodem v létě 2019 v Praze na Prague Pride, ji označila za "vysoce naučnou", ale zároveň i za "lehkou k přečtení". Brown ve svém díle dekonstruuje ten narativ, podle něhož lidé univerzálně chtějí sex, a zabývá se záležitostmi, které s povinnou sexualitou souvisejí - rasismem, znásilněním, patriarchátem, bílým supremacismem v USA a kapitalismem. Samozřejmě v ní však řeší i diskriminaci asexuálů, tedy acefobii, k níž dochází právě kvůli existenci kompulzorní sexuality. Jak ostatně sama uvádí na začátku knihy: "Když naše společnost z většiny akceptuje sex jako povinnou praktiku - a zároveň zůstává hluboce zapuštěna v cisheteronormativitě, bílém supremacismu, kapitalismu, healthismu, ableismu, fatfobii, rasismu, kultuře znásilnění atakdále - je nezbytné prozkoumat, jak povinná sexualita ovlivňuje ty nejvíce marginalizované."
Dodává: "Věřím, že asexuální vědomí je nutné k prozkoumání a analýze povinné sexuality." Následně v knize řeší, jak bílý supremacismus využívá sex k násilí a k omlouvání tohoto násilí. Zabývá se nepochopením asexuality ze strany allosexuálů (narativy, podle nichž "nemůžete vědět, že jste asexuál, když jste neměli sex", jsou k ace lidem směřovány i ze strany jiných queer osob), hierarchií traumatu, produktivitou (cituji: "Sex a kapitál byli vždy dobrými kamarády. Ostatně sex prodává.") a dalšími důležitými tématy.
Osobně jako ace člověk necítím sexuální přitažlivost k ostatním lidem. Lidské tělo vnímám neutrálně. Nedělá se mi z něj špatně, ani jej nevidím jako něco přitažlivého. Když se podívám na keř, na oblak, na dům, sleduji jej se stejnou nezáživností, jako člověka. Jistě, lidé nejsou keře; společného předka máme hodně dávno v minulosti! Ale pro mě osobně lidé nejsou nikterak přitažlivými, neshledávám jejich vzhled nikterak zajímavějším, než vzhled hada, krokodýla, skokana... Co vidím jsou nedokonalosti našich těl, vždyť evoluce je o nedokonalosti, a náš vývoj je omezen naší evoluční historií - žádnému člověku se nikdy jen tak nevyvinou křídla (sorry, Warrene z X-Menů... Angel je jen fikcí). Nevím, proč bych měl mít touhu být některému člověku sexuálně nablízku. To neznamená, že ace člověk nemůže cítit jiný typ atrakce - romantickou, platonickou, estetickou, intelektuální, emoční... Jasné však je, že svým bytím se vymykám všemu, co lidi učí povinná sexualita. Vím, že povinná sexualita je nesmysl, a nejsem sám, kdo si to uvědomuje. Avšak na rozdíl od Sherrondy J. Brown mám za to, že člověk pro její dekonstrukci a odstranění nepotřebuje asexuální vědomí.
Již jsem se setkal s allosexuály, kteří moc dobře chápali, že povinná sexualita ubližuje všem lidem, nejen asexuálům. Okamžitě zakývali hlavami - věděli, o čem mluvím. Nebyli povinnou sexualitou svázáni, ale ten koncept jim byl znám. A hřeje mě u srdce, že tomu tak je. Čím více lidí povinnou sexualitu zavrhne, tím více lidí bude svobodných - a tím lepší svět můžeme vytvořit!
Další články o asexualitě na blogu Blogorgonopsid:
Tímto dlouhým příspěvkem jsem vás tedy uvedl do Ace Weeku 2024! Symbolicky na jeho začátku dávám sbohem kompulzorní sexualitě. Zbavme se všeho, co nás omezuje, a co nám brání žít naše životy tak, jak je chceme žít jen my - ne ti, kteří nám nakazují, jak se máme chovat, co máme dělat... Instituce útlaku musí zmizet! A asexuálové, stejně jako všichni ostatní, musí být jednoho dne osvobozeni! V následujícím týdnu vás zaplavím horou informací o ace spektru, zatímco spolu budeme slavit jeho diverzitu!🖤🐘🤍💜🏳️🌈
Žádné komentáře:
Okomentovat