Lisa White

Obrázek z Cal Alumni Association

Lisa D. White (narozena 15. října 1970) je americká geoložka, mikropaleontoložka a vysokoškolská pedagožka, která v současné době působí v paleontologickém muzeu University of California Museum of Paleontology. Po celou svou akademickou kariéru se věnuje popularizaci vědy, díky čemuž pracovala s NASA, Národní vědeckou nadací, proslulým vědeckým popularizátorem Billem Nyem i s dokumentaristy pracujícími pro americkou televizi PBS. Ačkoliv v dětství měla zájem spíše o uměleckou činnost než o paleontologii, dinosaury a horniny, rozhodla se vydat přírodovědným směrem. Svou kariéru započala na San Francisco State University, kde získala bakalářský titul z oboru geologie (o mnoho let později ve stejné instituci působila jako proděkanka), a během svých studijních let byla stážistkou v United States Geological Survey. Jejím prvním článkem vydaným v odborném periodiku byl Paleoceanographic interpretation of Eocene siliceous deposits from west-central California (Paleoocánografická interpretace eocénních křemitých ložisek ze západo-střední Kalifornie), jehož spoluautorkou byla geoložka Joyce R. Blueford. Roku 1984 jej vydal Pacific Section SEPM, tedy tichomořská sekce časopisu Společnosti sedimentární geologie. V roce 1989 Lisa White získala doktorský titul v oboru věd o Zemi na University of California, Santa Cruz, a to poté, co obhájila svou dizertační práci zaměřenou na fosilní rozsivky ze souvrství Monterey v Kalifornii, jehož horniny jsou datovány do spodního až svrchního miocénu (konkrétně do doby před 18 až 6 miliony roky). Na začátku 90. let se zabývala pliocénními a pleistocénními mikrofosiliemi a důkazy denních a nočních rytmů v sedimentech Japonského moře. V průběhu onoho desetiletí se účastnila Ocean Drilling Program, ale dále se také věnovala sedimentům souvrství Monterey a jejich paleoekologii, a s řadou odborníků spolupracovala na výzkumu kostarických sedimentů. V roce 2000 jí v odborném časopise Palaeogeography, palaeoclimatology, palaeoecology (též známém jako Palaeo3) vyšel článek Cenozoic biostratigraphy of the Pogranichnyi region, eastern Sakhalin, Russia (Kenozoická biostratigrafie Pohraničního regionu na východě Sachalinu v Rusku), jehož spoluautorstvem byli Joyce R. Blueford, Andrey Yu Gladenkov a Yuri B. Gladenkov. Jejich výzkum se týkal oligocénních a miocénních rozsivek ze sachalinských souvrství Pilengskaya a Borskaya. Mezi lety 1988 a 1995 byla Lisa White součástí programu Participace menšin ve vědách o Zemi pod záštitou United States Geological Survey, v roce 2007 byla spoluautorkou článku vydaného v Journal of Geoscience Education o vedení studentů geověd z různých menšin ve společnosti, a v letech 2010 až 2015 vedla program METALS (Minority Education Through Travelling and Learning in the Sciences, tedy Vzdělávání menšin cestováním a výukou přírodovědy) rozvíjený Národní vědeckou nadací. Cílem METALS, kterého se účastnily University of Texas at El Paso, University of New Orleans a Purdue University, bylo zajistit účast etnicky rozmanitého studentstva středních škol na kulturně citlivých geologických výletech po celých Spojených státech. Opomenout nelze také to, že v roce 2000 se Lisa White stala vedoucí komise menšin a žen v geovědách pod Americkou geologickou společností, a v roce 2019 začala vést Radu pro diverzitu a inkluzi v Americkém svazu geofyziků (American Geophysical Union). Za svou práci s menšinami v rámci geověd získala v roce 2008 Bromeryho cenu od Americké geologické společnosti. V posledních letech se podílela také na inkluzi geověd ve výzkumu ztráty biodiverzity, která je v současné době důležitým tématem; v roce 2020 byla spoluautorkou článku Biodiversity Science and the Twenty-First Century Workforce, který vydal Oxford University Press. V roce 2021 se účastnila výzkumu strukturních a systémových bariér znemožňujících historicky vyčleňovaným skupinám obyvatel zamířit do geověd s návrhy, jak tyto vědy a výukové prostředí změnit k lepšímu a učinit je více diverzní (článek Changing the Culture of Coastal, Ocean, and Marine Sciences v periodiku Oceanography). V roce 2015 vystupovala v dokumentární trilogii Making North America na televizní stanici PBS. Na závěr ještě uveďme, že v roce 2022 získala za svou popularizaci vědy a za vedení webu Understanding Evolution cenu Friend of Darwin od Národního centra pro vědecké vzdělávání. 

David Wilcots

Obrázek z EARTH Magazine

David N. Wilcots (narozen 5. prosince 1961) je americký paleontolog a environmentální geolog, který pracuje pro společnost Sci-Tek Consultants, Inc. ve Philadelphii. Narodil se v Denveru, ale vyrůstal ve Philadelphii, a když mu byly čtyři roky, vzali ho rodiče na cestu do New Yorku, načež stanul v tamním Přírodovědném muzeu, kde na něj velký dojem udělala kostra sauropodního dinosaura rodu Apatosaurus (tehdy ještě označovaného jako Brontosaurus, což je dnes platný rodový název pro jiného diplodocida). Tehdy se u něj zrodil zájem o paleontologii, a přestože se nejprve ve svém volném čase věnoval čtení o dinosaurech, později jej začali fascinovat fosilní savci, zvláště ti druhohorní. Velký vliv na něj měly dokumentární filmy od National Geographic a PBS - v mládí také sledoval tvorbu Jacquese Cousteaua a Marlina Perkinse. Na Temple University ve Philadelphii získal v roce 1986 bakalářský titul z geologie, a pro své magisterské studium se přesunul do Kansasu na Fort Hays State University, kde napsal diplomovou práci s názvem Functional Morphology, Phylogeny and Paleoecology of the North American Miocene Rhinoceros, Aphelops ("Funkční morfologie, fylogenie a paleoekoloie severoamerického miocénního nosorožce rodu Aphelops"). Obhájil ji v roce 1988. Poté hledal zaměstnání v oboru paleontologie, ale nemohl žádné najít, takže se rozhodl vydat environmentálně geologickým směrem. Kontaktoval různé konzultační a vládní společnosti, pro něž pracoval v letech 1989 až 1999. V letních obdobích roků 1993, 1995 a 1998 byl zaměstnán Americkým přírodovědným muzeem v New Yorku jako terénní paleontolog. Je také zván do základních a středních škol, kde hovoří o fosilních obratlovcích, včetně dinosaurů. Dobrovolničí v Dinosauří preparační laboratoři Akademie přírodních věd ve Philadelphii, a pomáhá preparovat různorodé fosilie neptačích dinosaurů přivezené z terénu. Byl členem paleontologických a geologických expedic vyslaných do terénu amerického západu Americkým přírodovědným muzeem (za fosiliemi eocénních savců), Utah Geological Survey a The University of Utah Museum. V létě roku 2017 se účastnil vykopávek 15. exempláře druhu Tyrannosaurus rex zahrnujícího lebku, a to v severovýchodní Montaně ve společnosti paleontologa Gregoryho Wilsona z Burke Museum. David Wilcots nepracuje v akademickém prostředí. V posledních několika letech je manažerem environmentálně geologických průzkumů již zmíněné společnosti Sci-Tek Consultants, Inc., pro kterou sám vybral maskota - východoafrického jurského stegosaurida rodu Kentrosaurus. 

Erik Stensiö

Obrázek z Research Gate

Erik Helge Osvald Stensiö, rodným jménem Erik Helge Osvald Anderssen (2. října 1891 až 11. ledna 1984) byl švédský paleozoolog a zakladatel věhlasné stockholmské školy vertebrátní paleontologie, jenž začal v tomto oboru revoluci předstvením nových metod výzkumu anatomie fosilních ryb a bezčelistnatců. Popsal řadu fosilních obratlovců a různých významných vyšších taxonomických skupin. Narodil se ve švédské vesnici Stensjö by asi deset kilometrů od pobřežního města Oskarshamnu. Na počest své rodné vesnice se o mnoho let později, v roce 1917, přejmenoval, a své rodné příjmení zcela přestal používat. Jeho otec byl farmářem, a zemřel, když bylo Erikovi šestnáct let. Stensiö zamířil po dokončení základní školní docházky na gymnázium ve vnitrozemském Linköpingu, a po jeho absolvonání zamířil na Uppsalskou univerzitu, kde v roce 1912 získal bakalářský titul z přírodních věd. O devět let později získal na stejné univerzitě doktorský a docentský titul v oboru paleontologie, a roku 1923 se stal kurátorem paleozoologických sbírek Švédského přírodopisného muzea ve Stockholmu. Této pracovní pozice se nevzdal do počátku důchodového období, jež pro něj začalo rokem 1959. Za tu dobu stihl Stensiö pracoval s obrovským množstvím fosilního materiálu, přičemž se specializoval hlavně na vývoj rybovitých obratlovců. Jeho výzkum poukázal na možnou příbuznost pancířnatých (Placodermi), mezi něž patřil třeba všem dobře známý Dunkleosteus, se žraloky; dnes jsou však vnímaní jako sesterská skupina veškerých obratlovců, ne pouze žraloků. V letech 1921 a 1925 mu vyšly dva svazky zabývající se špicberskými fosiliemi ryb z triasu, jež byly posbírány při paleontologických expedicích na ono souostroví mezi lety 1912 až 1916. Za další práci, týkající se devonských obratlovců Svalbardu, mu pak bylo roku 1926 uděleno ocenění Medaile Daniela Girauda Elliota od americké Národní akademie věd. V roce 1919 Stensiö formálně popsal triasovou rybu Birgeria groenlandica, a zároveň tak zavedl rod Birgeria. Roku 1939 mu vyšel článek s popisem devonského bezčelistnatce Endeiolepis. I po odchodu do důchodu byl Stensiö činný, a například roku 1963 formálně popsal rod Tapinosteus, devonského pancířnatce z kladu Aspinothoracidi z Německa. Dalšími taxony, které ve svých vědeckých pracích představil, jsou třeba devonská lalokoploutvá Sassenia z Grónska a Špicberků (popsaná roku 1921) či paprskoploutvá ryba Broughia z grónského triasu (popis vyšel v roce 1932). Asi nejvýznamnější vyšší taxonomickou jednotkou, kterou Stensiö zavedl, je čeleď Dunkleosteidae (v roce 1963), do které kromě již zmíněného dunkleostea patří třeba i Golshanicthys (z íránského devonu) nebo Heterosteus (z devonu Grónska a evropského kontinentu). Dále se díky němu ve vědecké literatuře setkáte i s kladem pancířnatců Phyllolepida nebo řádem paprskoploutvých Parasemionotiformes. Kromě již zmíněného ocenění od americké Národní akademie věd byly Stensiövy uděleny i další prestižní ceny, třeba Wollastonova meidale v roce 1963 nebo Darwin-Wallace Medal o pět let dříve. V takzvané stockholmské škole vertebrátní paleontologie ho dále následovali Erik Jarvik, známý pro svůj extenzivní výzkum eusthenopterona, a Tor Ørvig, enž pracoval s fosiliemi jisté lalokoploutvé ryby z kenozoika. Erik Stensiö zemřel 11. ledna 1894 v danderydské nemocnici ve Stockholmu. Jeho přínos světu vědy připomínají taxony Stensionella, pancířnatec z devonu, a paprskoploutvý Stensionotus z triasu, pojmenované na jeho počest, stejně jako hora Stensöfjellet na Špicberkách.

Emiliano Aguirre

Obrázek z El Correo

Emiliano Aguirre, rodným jménem Emiliano Aguirre Enríquez (5. května 1925 až 11. října 2021) byl španělský paleontolog, první ve svém oboru, který si uvědomil důležitost archeologického naleziště Atapuerca v provincii Burgos. Byl jedním z nejvýznamnějších paleontologů ve Španělsku, a dosti se zasadil o porozumění prehistorickým lidem, kteří jeho území kdysi obývali. Aguirre se narodil v přístavním městě Ferrolu na severu Galicie. Poměrně kuriózní je, že v mládí byl tažen náboženstvím, a v roce 1942 vstoupil do Tovaryštva Ježíšova v Aranjuez. To jej vedlo k vystudování filozofie na fakultě v Chamartíně, kde se pohyboval mezi lety 1947 a 1950. Poté jej začaly táhnout přírodní vědy; těm se věnoval na Univerzitě v Madridu, a nakonec z nich v roce 1955 získal titul. Svou závěrečnou práci věnoval vyhynulým chobotnatcům. Poté zamířil na Univerzitu v Granadě, a vystudoval teologii. Jezuitské víry se nakonec vzdal, a to v roce 1974. V 50. letech se stavěl vůči ultrakatolickému, nacionalistickému režimu Francisca Franca, jenž bránil šíření publikací o evoluční teorii Charlese Darwina. Aguirre podporoval vědecké konference i publikace na toto téma, přestože to v té době nebylo bezpečné. V letech 1955 a 1956 pracoval jako hledač ložisek nerostů v Trempské bažině, kde pomáhal s vykopáváním fosilních ostatků pozdně křídového sauropoda rodu Abditosaurus. Původně je však spolu s Albertem-Felixem de Lapparentem přiřadil k rodu Hypselosaurus, později považovanému za nobem dubium. Abditosaurus byl nakonec popsán Bernatem Vilou a jeho kolegy až v roce 2022. Mezi lety 1956 a 1961 objevil Aguirre na třicet fosilních nalezišť, jejichž horniny - pocházející jak ze souše, tak z moře - se datují do terciéru a kvartéru. Mezi lety 1961 a 1963 pracoval spolu s americkým antropologem Francisem Clarkem Howellem na nalezištích Torralba a Ambrona, kde se zachovalo nemalé množství pozůstatků velkých pleistocénních savců. V této době již Aguirre pracoval jako vertebrátní paleontolog pro Museo Nacional de Ciencias Naturales v Madridu. Při vykopávkách v Torralbě bylo nalezeno přes 700 kamenných nástrojů a více než 2100 fosilií, a v Ambroně bylo nalezeno přes 4400 kamenných nástrojů doplněných o pár tisíc fosilií, z nichž asi 2000 patřilo pleistocénním chobotnatcům. Následovala samozřejmě řada studií na ně zaměřených. V roce 1962 byla Aguirremu publikována práce s názvem "Problémy v paleontologii a přírodní výběr", ve které hájil moderní evoluční syntézu před ideologickými smyšlenkami tehdy velmi aktivních španělských náboženských lídrů. Roku 1966 mu pak vyšla kniha La Evolución, která konečně jakékoliv pochyby obyvatel Španělska o evoluční teorii ukončila (je obecně známo, že španělská evoluční paleontologie byla oproti "zbytku" světa trochu pozadu). V roce 1976 začal Emiliano Aguirre pracovat na nalezišti Atapuerca, a to kvůli tomu, že nedlouho předtím vyneslo ostatky medvěda druhu Ursus deningeri. Vykopávky vedly k nálezům více než 4000 pozůstatků lidí druhu Homo heidelbergensis, které byly postupně vykopávány po dobu osmadvaceti let. Ve stejném roce byly nalezeny také pozůstatky člověka druhu Homo antecessor, na jeho popisu však Aguirre nepracoval. V letech 1978 až 1982 působil Aguirre jako profesor paleontologie na Univerzitě v Zaragoze, a léta 1982 až 1984 strávil na Madridské univerzitě. V roce 2000 byl Španělskou královskou akademií věd jmenován čestným akademikem. Kromě toho v roce 1997 získal Cenu kněžny asturské, a o dva roky později mu byla španělským ministerstvem práce udělena Medaile za zásluhy o práci. V Tanzanii, konkrétně v Olduvai, funguje výzkumná stanice Aguirre-Mturi Research Station, pojmenovaná po tanzanijském rodákovi Amini Aza Mturim, významnému archeologovi spojeném s rodinou Leakyových, a Emilianu Aguirreovi. Jinak byly na Aguirreho počest mezi lety 1961 a 1984 pojmenovány čtyři fosilní taxony: prakoník Hipparion concudense aguirrei, hlodavec Hyspanomys agurrei, plch Pseudodryomys aguirrei a velbloud Paracamelus agurrei. Emiliano Aguirre odešel ze světa 11. října 2021, šest dní po oslavení svých 96. narozenin.

Derek Briggs

Zdroj obrázku: YaleNews

Derek Briggs (narozen 10. ledna 1950) je irský paleontolog a tafonom, působící dlouhodobě na Yaleově univerzitě v americkém Connecticutu. Patří mezi světově významné paleontology; ještě za svých studentských let spolu s Harrym Blackmorem Whittingtonem a Simonem Conwayem Morrisem "přehodnotil" získané poznatky o burgesských břidlicích, a poukázal tak na mnohem větší diverzitu kambrického života. Briggs získal bakalářský titul v oboru geologie roku 1972 na Trinity College v irském Dublinu. Nato zamířil do Cambridge, kde pracoval na výzkumu fosilií pod vedením již zmíněného anglického paleontologa Harryho Blackmora Whittingtona. Kambričtí bezobratlí, jejichž fosilie se mu dostalo studovat při pobytu v Britské Kolumbii, byli tématem jeho doktorské teze, uznané 4. května 1976. Briggs se burgesským břidlicím věnoval i nadále; v roce 1985 mu v Philosophical Transactions of the Royal Society B vyšel článek opravující chybu předchozích výzkumníků, jež se domnívali, že fosilie ústního otvoru, frontálních přívěsků a trupu známého dravého bezobratlého rodu Anomalocaris představovaly tři odlišné živočichy. Briggs správně určil, že šlo o jednoho živočicha. I proto po něm byl pojmenován jeden z druhů anomalokarise, A. briggsi; podle novějších poznatků však může být patřit k jinému rodu. Ještě sedm let předtím, tedy v roce 1978, popsal kambrického euarthropoda rodu Canadaspis. Kambrických druhů, jejichž popis zhotovil, je však mnohem více. V roce 2016 spolu s Davidem J. Siveterem a dalšími paleontology popsal ještě třeba centimetrového silurského mandibuláta Aquilonifer spinosus ze siluru anglického hrabství Herefordshire. Rok nato pak spolu s paleobiologem Jamesem C. Lamsdellem popsal spodně devonského chasmataspidida rodu Diploaspis. Během své vědecké kariéry se zabýval také původem eurypteridů (2009), popsal radiodonta rodu Aegirocassis (2015), provedl počítačovou rekonstrukci a analýzu silurského měkkýše Heloplax hayae (2004), a mimo další významné počiny napsal také významnou publikaci Fossils of the Burgess Shale, kterou vydal Smithsonian Inst Press v roce 1995. Zabýval se také souvrstvími, jež obsahují měkké tkáně fosilizovaných organismů, zvláště pak živočichů. Briggs působil do roku 2001 ve Velké Británii; v roce 1977 opustil Cambridge, a přesunul se na Univerzitu v Londýně, odtamtud pak v roce 1985 přešel na Katedru geověd Univerzity v Bristolu. Rok předtím, než Bristol nadobro opustil, začal externě pracovat na University of Chicago, a v roce 2002 se trvale přesunul do Spojených států, přičemž se stal profesorem na Katedře geologie a geofyziky na Yaleově univerzitě, jakož i kurátorem sbírky fosilních bezobratlých v Peabody Museum of Natural History. 1. července 2008 se pak stal ředitelem tohoto muzea. Dereku Briggsovi bylo za jeho význačný přínos světu paleontologie uděleno mnoho prestižních vyznamenání; například v roce 2001 dostal Boyle Medal for Scientific Excellence od Royal Dublin Society, v roce 2009 mu Ohio State University udělila Bownocker Medal, a v roce 2015 dostal Paleontological Society Medal. Od roku 2008 je také držitelem Humboldtovy ceny za výzkum, a od roku 2019 je členem Americké akademie umění a věd.

Ilona Csepreghyné-Meznerics

Obrázek z webu Arcanum

Ilona Csepreghyné-Meznerics (25. května 1906 až 14. ledna 1977) byla maďarská stratigrafka a paleontoložka, specializující se na fosilní bezobratlé. Zabývala se mimojiné třetihorními měkkýši střední až východní Evropy, i když během své práce zabrousila i do paleontologie obratlovců. S příjmením Meznerics se narodila v srbském městě Subotica, jež tehdy neslo maďarský název Szabradka, v provincii Vojvodina na území tehdejšího Uherského království, v květnu 1906. Poté, co dochodila základní školu, přestěhovala se spolu se svými rodiči do Budapešti, kde nastoupila na dívčí gymnázium. Velmi se jí tam dařilo, a v osmnácti letech, roku 1924, studium úspěšně dokončila s vyznamenáním. Následně zamířila na Univerzitu v Budapešti, a studovala učitelskou fyziku a chemii pro střední školy. Titul získala o pět let později, v roce 1929, protože však patřila k excelentním studentům, rozhodla se ve vysokoškolském studiu dále pokračovat s tím, že se věnovala pouze geologii. V rámci svého doktorského studia se velmi často setkávala s fosiliemi, ostatně jejím zaměřením byla paleontologie jako obor, a v roce 1931 nakonec získala tříleté stipendium, které ji umožňovalo opustit Budapešť a pracovat v paleontologických sbírkách Přírodovědného muzea ve Vídni. Je pravděpodobné, že tato léta významně ovlivnila její pozdější profesní zaměření, byť se po vyčerpání stipendia musela vrátit zase do Budapešti a nechat se zaměstnat na tamních středních školách. V letech 1935 až 1940 byla učitelkou chemie a fyziky, což původně chtěla před započetím svého doktorského studia. S rokem 1940 se vrátila k paleontologii; získala tehdy práci výzkumníka v Maďarském přírodovědném muzeu v Budapešti. O pět let později si vzala doktora Bélu Csepreghyného, a jeho příjmení spojila s tím svým. V roce 1948 z ní v muzeu učinili kurátorku, a roku 1951 nakonec vedoucí geologických a paleontologických sbírek. Této práci se věnovala dalších devatenáct let, až nakonec v roce 1970 odešla do Státního geologického institutu v Maďarsku, pro který pracovala i po odchodu do důchodu (ten nastal v roce 1973). Zpočátku se Ilona Meznerics specializovala na třetihorní měkkýše; zkoumala jejich fosilie z Rakouska a Maďarska, a popsala několik nových taxonů. Věnovala se například miocénním hřebenatkovitým (Pectinidae). Ty zkoumala v souvislosti se stratigrafií Maďarska; první vědecký článek, který napsala, byl právě na toto téma, a publikoval ho odborný časopis Memoirs of the French Geological Society. V roce 1968 coby hlava paleontologických sbírek Maďarského přírodovědného muzea poskytla fosilie jurského ptakoještěra druhu Pterodactylus micronyx Peteru Wellnhoferovi, jenž se zabýval jeho výzkumem. Poznatky, které Ilona Meznerics za svého života získala, velmi přispěly maďarské stratigrafii. Věnovala se jí i krátce před svou smrtí, kdy psala vědeckou práci pro odborný časopis Lexique stratigraphique. Bohužel ji však nedokončila. Zesnula 14. ledna 1977 ve věku sedmdesáti let. Zanechala po sobě hodnotný odkaz - asi padesát publikovaných odborných článků.

Zeev Reiss

Zdroj obrázku: GeoScienceWorld

Zeev Reiss (2. dubna 1917 až 11. července 1996) byl izraelský geolog a mikropaleontolog, který mimo jiné zasvětil asi desítku let studiu dírkonošců Akabského zálivu, včetně těch nalezených poblíž města Ejlat na jihu Izraele. Narodil se na někdejším území Rumunska, a zájem o vědu projevil, když byl studentem Černovické univerzity v Bukovině, která se dnes nachází v západní Ukrajině. Rozhodl se studovat biologii a lékařství, ale bohužel mu nebylo dopřáno studium dokončit. Přišla totiž 2. světová válka a Holocaust, a protože byl Zeev Reiss židovského původu, zajali ho nacisté a přemístili jej do pracovního tábora. Ten opustil až poté, co nedlouho před koncem války osvobodila východní část Evropy sovětská vojska. Uvědomil si, že následná sovětská okupace nebyla pro jeho zemi nikterak prospěšnou, a tak úspěšně utekl na západ. Usadil se v Mnichově, kde pomáhal americkým vojenským silám v léčbě přeživších Holocaustu, přičemž k zachraňování životů lidí s těžce podlomeným zdravím využíval znalosti načerpané během univerzitního studia. Rychle se stal správcem lékařského oddělení, jež se zachráněným z koncentračních táborů plně věnovalo. V roce 1949 se opět přestěhoval, tentokrát do Izraele, rok poté, co byla vydána Deklarace nezávislosti Státu Izrael. Zde strávil v podstatě zbytek svého života. Nedlouho po příjezdu do Izraele se přihlásil na Hebrejskou univerzitu v Jeruzalémě s tím, že se rozhodl věnovat oborům geologii a paleontologii. Potřeba znát geologickou minulost nově vzniklého státu a zájem společnosti Israel Geological Survey o vytvoření laboratoře věnující se jen a pouze mikropaleontologii a stratigrafii jej pobídly zaměřit se během svého doktorského studia na dírkonošce (Foraminifera). Stal se na ně odborníkem, a byl z jejich fosilních nálezů schopen "dešifrovat" podpovrchovou stratigrafii Izraele. Dírkonošcům se začal naplno věnovat v roce 1950. Israel Geological Survey jej zaměstnala jako vedoucího své mikropaleontologické a stratigrafické laboratoře, a učinila z něj ředitele Paleontologické divize. Průzkumnou společnost opustil až v roce 1966, a natrvalo se přesunul na Hebrejskou univerzitu, kde do té doby působil jako externí přednášející. Roku 1971 byl jmenován profesorem. První vědecký článek, který Reiss napsal, se věnoval menším dírkonošcům ze svrchní křídy a spodního terciéru Izraele, přičemž propojil všechny získané údaje s výzkumem moře Tethys a jeho větší fauny. V rámci onoho výzkumu se stal jedním z prvních lidí, jež použili planktonické dírkonošce k determinaci a popisu geologického období, a jako první popsal "globigerinovou zónu", v níž nebyli zastoupeni ani Globotruncana, ani Globorotalia (oba jsou zástupci dírkonoščího řádu Rotaliida). V roce 1954 vyšla jeho studie věnující se rodu Bolivinoides a jeho rodokmenu, a v roce 1962 byly publikovány výsledky jeho výzkumu zabývajícího se senoniánskou (tj. pozdně křídovou, stupně conian až maastricht) geologií Izraele. Mezi lety 1958 až 1966 se hojně věnoval studiu jurských a raně křídových hornin na území tohoto státu, a v roce 1957 popsal novou nadčeleď dírkonošců, Bilamellidea. Zkoumal ale také fosfátová ložiska v různých částech Izraele. 70. léta věnoval hlavně studiu recentních dírkonošců Akabského zálivu. Data získaná poblíž nejjižnějšího izraelského města, Ejlatu, zpracoval například ve článku Lake Quaternary paleoceanography of the Gulf of Aqaba (Elat), Red Sea, který byl v roce 1980 publikován v žurnále Quaternary Research. V roce 1987 Zeev Reiss svůj výzkum ukončil a odešel do důchodu. Jeho poslední vědecký článek vyšel až šestnáct let po jeho zesnutí a zároveň rok po zesnutí jeho kolegy Lukase Hottingera z Přírodovědného muzea v Basileji, spoluautora studie, a to sice v roce 2012. Byl zaměřen na ekologickou mikropaleontologii Akabského zálivu.

Grigore Cobălcescu

Zdroj obrázku: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Grigore-Cobalcescu.jpg

Grigore Cobălcescu (22. září 1831 až 21. května 1892) byl moldavský paleontolog, geolog a později také člen rumunského senátu. Narodil se v Jasy, kde absolvoval Universitatea Tehnică "Gheorghe Asachi", univerzitu poskytující technické vzdělání. Po promoci v roce 1850 byl učitelem na několika středních školách v Jasy, kde usiloval o zvýšení praktické vědecké výuky. O devět let později se rozhodl odjet do Francie, aby se mohl vzdělat na Univerzitě v Paříži. V té době, v roce 1859, Moldávie jako taková zanikla, spojila se s Valašskem a dala tak vznik novému státu, Rumunsku (ten byl nicméně uznán až Berlínskou smlouvou v roce 1878). Když se Cobălcescu v roce 1862 do své rodné země vrátil, fungovalo to v ní již jinak. Poněvadž v Paříži získal titul v oblasti přírodních věd, byl roku 1864 jmenován profesorem na Univerzitě v Jasy na katedře fyziologie a geologie v rámci tamní filosofické fakulty, kde předtím dobrovolně učil již dva roky (konkrétně od dubna 1862). Děkanem nové fakulty přírodních věd se na Univerzitě v Jasy stal v roce 1867, o tři roky později se však rozhodl odstoupit. Dva roky nato, v roce 1872, byl zvolen senátorem, též na tři roky. Byl jednou z mála politických figur, které se angažovaly v protestu proti Rakousko-uherské monarchii, jež od svého vzniku v roce 1867 sílila, a jejíž vliv rostl. Nebyl nicméně sám, významných známých osobností, kterým se politika Rakousko-uherské monarchie nezamlouvala, bylo v Rumunsku ostatně více. Proslavil-li se však Cobălcescu ve světě vědy, pak zejména faktem, že byl vůbec prvním rumunským geologem a paleontologem. Před ním se totiž těmto vědním disciplínám v Moldávii a následně tedy v Rumunsku nikdo nevěnoval. Jeho prvním významným vědeckým dílem byla publikace Calcariul dela Răpidea (neboli Repedejské vápence), jež vyšla v roce 1862, a jež se zabývala fosilní faunou a flórou vnitrozemského moře Paratethys v epoše oligocénu. Jednalo se o první geologickou práci, která kdy na území Rumunska vznikla. Cobălcescu započal dlouhý výzkum, který nakonec, jednašedesát let po jeho smrti, vedl k deklaraci Repedei coby první rumunské geologické rezervace. Mimoto však tato práce byla také první paleontologickou prací publikovanou na území Rumunska. V roce 1883 vyšlo Cobălcescovo patrně nejvýznamnější dílo, Studii geologice și paleontologice asupra unor tărâmuri terțiare din unele părți ale României (Geologické a paleontologické studie jistých třetihorních souvrství v některých částech Rumunska). Zabýval se v něm převážně rumunským neogénem (miocénem a pliocénem), přičemž popsal měkkýše rodu Psilodon (později Prosodacna), mimoto se však zabýval také uhlovodíkem, čímž navíc v podstatě položil základ ropné geologii na rumunském území. Tomuto oboru se pak více věnoval v práci Despre originea și modul de zăcere a petrolului în general și în particular în Carpați (O vzniku a režimu ukládání ropy obecně a zvláště v Karpatech), publikované Rumunskou akademií v Bukurešti roku 1887. Zabýval se také souvislostmi mezi ropnými a halitovými usazeninami v molase (tj. "směs" usazených hornin vzniklá v mezihorských pánvích). Dále měl Cobălcescu za to, že moldavská plošina, jejíž horniny vynesly mnoho fosilních ostatků miocénních obratlovců, vznikla jako uhličitanová platforma, a tudíž má biologický základ. S tímto názorem dodnes někteří odborníci souhlasí. Za svůj život Grigore Cobălcescu nakoupil asi deset tisíc nerostů od jisté německé firmy, a používal je při výuce geologie. Mezi jeho studenty na Univerzitě v Jasy patřil například pozdější paleontolog a geolog Sava Athanasiu. Cobălcescu se věnoval výzkumu do konce svého života, dne 21. května 1892 však ve věku 61 let zemřel ve své laboratoři, když ji v noci připravoval pro své studenty na další pracovní den. Šest let předtím byl jmenován členem Rumunské akademie. Na konci 19. století po něm rumunský zoolog a botanik Emil Racoviță, člen Belgické antarktické expedice v letech 1897-99, pojmenoval malý ostrov jižně od Palmerova poloostrova na Antarktidě. Cobălcescův ostrov (anglicky Cobălcescu Island) je tedy pojem, se kterým se dodnes můžeme setkat při prohlížení detailních map antarktického kontinentu.

Dianne Edwards

Zdroj obrázku: https://royalsociety.org/people/dianne-edwards-11376/?commitee=/about-us/committees/research-professorships-panel-200/

Dianne Edwards (narozena v roce 1942) je významná britská paleobotanička, zabývající se především rostlinnou kolonizací souše ve starších prvohorách a také interakcemi mezi primitivními rostlinami. Narodila se ve Swansea na jihu Walesu a vyrůstala hlavně na poloostrově Gwyr (anglicky Gower) na jihozápadě země, kde měli její rodiče bungalov. Zájem o fosilie v ní probudilo zkoumání trojrozměrných zkamenělin rostlinných částí v pyritu. Rozhodla se studovat botaniku a věnovat se především vyhynulým druhům rostlin a jejich evoluci. Stala se ředitelkou School of Earth and Ocean Sciences na Univerzitě v Cardiffu. Její výzkum se zaměřoval především na ty nejstarší druhy rostlin nalezené ve fosilním záznamu na území Spojeného království. V roce 1979 například popsala ranou, mechu podobnou rostlinu rodu Tortilicaulis, která na území Walesu žila v pozdním siluru až raném devonu. Její fosilie byly odkryty v lokalitě Ludlow Lane. Edwards se původně domnívala, že by tato rostlina mohla být bryofytem, což však dnes není uznáváno. V současní době je Tortilicaulis poněkud kontroverzně řazen do třídy Horneophytopsida. Hojně se zabývala fosiliemi rostlin nalezenými v sedimentárních horninách Rhynie chert ve Skotsku, datujících se do raného devonu. Edwards zkoumala jak velké fosilie, tak ty mikroskopické, z jižního Walesu a hranic s Anglií. Mezi její největší a nejvýznamnější objevy patří nález vaskulárního pletiva v Cooksonii; zároveň také popsala dva druhy této poněkud dosti známé rané rostliny, a to sice C. caledonica (v roce 1970) a C. banksii (v roce 2012). Některé zdroje uvádějí i třetí druh, a to sice C. cambrensis, jehož popis údajně zhotovila v roce 1979. Dále se věnovala výzkumu průduchů u primitivních prvohorních rostlin. Kromě již zmíněných druhů Cooksonie nebo Tortilicaulise popsala také poměrně záhadný druh Nematothallus williammi, a to v roce 2013. Dosud není jisté, co je vlastně Nematothallus zač; některé fosilie tohoto rodu mohly patřit červeným řasám, jiné zase připomínají lišejníky. Skupina Nematophyta je tzv. "wastebasket taxon", který byl vytvořen jen proto, aby tyto fosilie mohly být dočasně klasifikovány. V roce 2006 popsala rod Danziella, který žil před 420 až 390 miliony lety, a spolu s Lim popsala také tracheofyt rodu Demersatheca o deset let dříve, v roce 1996. Právě díky výzkumu Dianne Edwards dnes víme o prvohorních rostlinách mnohem více, než kdy se mu začala věnovat; výrazně rozšířila naše znalosti historie života na této planetě. Není divu, že za svou mnoho desítek let trvající aktivní práci obdržela řadu prestižních vyznamenání. Tím pravěpodobně nejvyšším je Řád britského impéra, který jí v roce 1999 udělila samozřejmě britská královna Alžběta II. V roce 1996 se Dianne Edwards stala členkou Královské společnosti, a zařadila se tak mezi významné výzkumníky, jakými byli Charles Darwin, Albert Einsten, Isaac Newton či mnohem později Brian Cox. V letech 1996 a 1998 byla prezidentkou Paleontological Association. V roce 2004 byla Dianne Edwards udělena Lyellova medaile, v roce 2010 pak byla jmenována viceprezidentkou pro vědu, technologii a medicínu v Learned Society of Wales, společnosti, kterou sama pomáhala zakládat, a v letech 2012 až 2015 byla zase prezidentkou Linnean Society of London. V roce 2014 ještě získala titul PhD honoris causa na Fakultě vědy a technologie na Uppsalské univerzitě ve Švédsku. Roku 2019 pojmenoval Retallack nově objevený rod primitivních rostlin ordovického stáří Edwardsiphyton na její počest. Přínos Dianne Edwards nejen světu paleobotaniky a botaniky celkově je ohromný.

Miklós Kretzoi

Zdroj obrázku: http://animalandia.educa.madrid.org/cientifico.php?autor_des=Kretzoi

Miklós Kretzoi (9. února 1907 až 15. března 2005) byl maďarský geolog, paleontolog a paleoantropolog, který se během své mimořádně dlouhé vědecké kariéry zasloužil o publikování mnoha prací z oborů paleontologie obratlovců a paleolitické archeologie. Narodil se a strávil část dětství v Budapešti v době, kdy bylo Maďarsko součástí Rakousko-uherské monarchie. Jeho mateřským jazykem tedy byla němčina, nikoliv maďarština, tu se však v průběhu dětství perfektně naučil. Později se naučil plynně hovořit francouzsky, rusky, italsky, anglicky a dokonce mluvil i esperantem. Už jako malý projevoval zájem o fosilie živočichů, a rozhodl se jimi profesně zabývat. První díla z oboru vertebrátní paleontologie publikoval ve dvaceti letech, v roce 1927. V této době studoval přírodní vědy a umění na Univerzitě Petra Pázmánye. Při studiu dobrovolně pracoval pro Maďarský geologický institut, nejstarší zařízení svého typu v celé východní Evropě. Právě v tamních depozitářích zkoumal velké množství fosilních exemplářů z celého Maďarska. V roce 1929 úspěšně dokončil studium, a jako geolog a geofyzik začal pracovat pro Hungarian-American Oil Company. Práce pro tuto společnost mu přinesla možnost cestovat po Evropě i Spojených státech amerických. Se začátkem 2. světové války se ji však nakonec rozhodl opustit, a přesunul se do Národního maďarského muzea v Budapešti. Tam pracoval jako kurátor odvětví mineralogie a paleontologie. V roce 1950 se vrátil do Maďarského geologického institutu, o dvacet let později se přesunul do Univerzity v Debrecínu, a čtyři roky nato, v roce 1974, odešel do důchodu. To však nebyl konec jeho vědecké práce, výzkumu se totiž věnoval i celá desetiletí poté. Zabýval se především třetihorními a čtvrtohorními savci. V roce 1942 například pojmenoval vyhynulého nosorožce rodu Acerorhinus z miocénu Řecka, a zrovna tak jeho maďarského příbuzného z pliocénu a pleistocénu, Stephanorhina. Čtyři roky předtím zase popsal Plioviverropse, pliocénní až pleistocénní šelmu z čeledi hyenovitých z jižní Evropy, a Xenocyona, podrod vlka (Canis), který vyhynul v době ledové. Ustanovil také skupinu Smilodontini, a to již v roce 1929, tedy na konci svého studia. Ze současných šelem popsal panonského šakala, poddruh Canis aureus ecsedensis, a to v roce 1947. Někteří odborníci si však dodnes myslí, že tento poddruh je neplatný, a ve skutečnosti patří k poddruhu šakala obecného kavkazského (C. a. moreotica). Kretzoi jej totiž popsal podle odlišně zbarveného jedince ze zoo; šakalové ve volné přírodě Maďarska ve 40. letech nežili, neboť z ní byli vytlačeni (sami se vrátili až v 70. letech). Velmi důležitým, a rozhodně platným druhem, který Miklós Kretzoi popsal, byl však tzv. evropský jaguár, tedy Panthera gombaszoegensis! Jeho popis zhotovil v roce 1938 na základě zkamenělých kostí nalezených na Slovensku. Kromě toho popsal v roce 1946 podle muzejních exponátů i lidmi vyhubený poddruh zubra evropského, Bison bonasus hungarorum, vyhubený roku 1852. Co se týká počinů v oboru paleoantropologie, tím zřejmě největším v Kretzoiově kariéře byl popis maďarského primáta z epochy miocénu, zhotovený roku 1969. Kretzoi mu dal jméno Rudapithecus hungaricus. Dnes jde sice o sporný taxon, někteří odborníci jej totiž přiřazují k rodu Dryopithecus, zvíře bylo nicméně popsáno z úžasně zachovalých ostatků, nalezených ve zlatém dole u obce Rudabánya na severovýchodě Maďarska. Kretzoi vykopávky vedl, spolu s ním na nich byli i David R. Begun, Björn Kurtén a několik dalších významných antropologů a paleontologů. Později zhotovil monograf, jenž je dosud mezi taxonomy zabývajícími se hominoidy považován za velmi důležité dílo. Za svůj přínos světu vědy byl oceněn Széchenyiovou cenou. Miklós Kretzoi zemřel dne 15. března 2005 ve věku 98 let. Byl skutečnou paleontologickou legendou, a v roce 2011 byl na jeho počest pojmenován miocénní medvěd Kretzoiarctos beatrix, předchůdce pandy velké.

Kamoya Kimeu

Zdroj obrázku: http://www.junglekey.com/wiki/definition.php?terme=Kamoya_Kimeu

Kamoya Kimeu (narozen okolo roku 1940) je keňský sběratel fosilií, věnující se především sběru a výzkumu zkamenělých ostatků východoafrických hominidů. Zhruba od poloviny 60. let 20. století pracuje s paleontologickým duem Meave a Richardem Leakeyovými, a v posledních letech také pro jejich společnost The Leakey Foundation. Kimeu při paleoantropologických expedicích k břehům jezer Olduvai a Turkana v Keni, jezera Natron v Tanzanii i do údolí Omo v Etiopii nalezl některé z nejúplnějších pozůstatků našich předchůdců, včetně skvěle zachované lebky člověka druhu Homo habilis, téměř úplné kostry Homo erectus, a jednu z nejlépe zachovalých spodních čelistí druhu Paranthropus boisei... Kamoya Kimeu se narodil do kmene Kamba, jedné z největších etnik v celé Keni. Jeho otec byl pastevcem, starajícím se o stádečka koz. Kamoya se od malička zajímal o přírodu, a ve východoafrické buši se pokoušel na vlastní pěst hledat vodu a potravu pro dobytek, na němž život jeho lidí závisel. Učil se mnohé o přírodě, a zajímaly ho i kosti zvířat. V roce 1960 se ho britský paleoantropolog Louis Leakey osobně zeptal, zda by ho nechtěl doprovázet při expedici k jezeru Olduvai. Kimeu byl původně ideou vykopávání kostí mrtvých lidí zděšen, do svých dvaceti let totiž o kostech hominidů neslyšel. Leakey ho ale přesvědčil, že se nemělo jednat o vykopávání těl z hrobů, nýbrž o hledání kostí lidských předchůdců. Kimeu na nabídku nakonec kývl, tak jako několik dalších mladých mužů z jeho kmene, a učinil tak první krok k získání své paleontologické kariéry. O čtyři roky později, v roce 1964, se Kimeu přidal k Louisově synovi, Richardovi, při hledání pozůstatků hominidů poblíž jezera Natron v Tanzanii, a nalezl onu proslulou, dobře zachovalou čelist parantropa, pojmenovanou "Peninj Mandible". Louis byl objevem vskutku nadšen, anatomie spodní čelisti totiž jasně prokazovala, že parantropus nepatřil do linie předků rodu Homo, o čemž Louis již dříve spekuloval, ale někteří odborníci mu stále nevěřili. Kimeu pak doprovázel Richarda Leakeyho při expedici do údolí Omo v Etiopii v roce 1968, a podařilo se mu najít 130 000 let starou lebku Homo sapiens. Tento objev jako první svým stářím potvrdil, že neandrtálci a Homo sapiens žili ve stejné době, a mohli se potkat. Z Kamoyi a Richarda se stala nerozlučná profesionální dvojice, na konci 60. let se vydali k jezeru Turkana v Keni, a Kamoya zde nalezl čelistní kost australopitéka, v roce 1973 pak Richard svého kolegu opustil, neboť se věnoval výzkumu v několika muzeích v Nairobi, a v této sezóně Kamoya nalezl dvacet fosilií hominidů. Největším objevem, který kdy Kimeu učinil, byl Turkanský chlapec - takřka úplná kostra Homo erectus, dříve klasifikovaná jako zástupce Homo ergaster. Nalezl ji roku 1984 na březích jezera Turkana. Roku 1985 objevil nový druh, Turkanopithecus kalakolensis. V roce 1994 pak v Kanapoi, jihozápadně od Turkany, učinil objev druhu, který Richardova manželka Meave o rok později popsala jako Australopithecus anamensis... Kamoya Kimeu si zasloužil úctu ze strany svých kolegů. Na jeho počest byly pojmenovány dva druhy pravěkých primátů z afrického kontinentu; pleistocénní Cercopithecoides kimeui a oligocénní Kamoyapithecus hamiltoni. V roce 1985 mu byla udělena cena National Geographic La Force Medal americkým prezidentem Ronaldem Reaganem v Bílém domě. Tehdejší prezident National Geographic Society, Gilbert Grosvenor, též poděkoval Kimeuovi za jeho cenné objevy, a za přínos, jež našemu druhu přinesly. Kamoya Kimeu se díky své znalosti svahilštiny, angličtiny jazyka Kikuyu stal nesmírně důležitým mostem mezi anglickými a keňskými hledači fosilií. Jeho práce coby kurátora Národního muzea v Keni byla pro jeho zemi též nesmírně přínosnou. 

Maria Pavlova

Zdroj obrázku: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:1874-PavlovaMV.jpg

Maria Vasilievna Pavlova (rozená Gortynskaia; 26. července 1854 až 23. prosince 1938) byla ruská paleontoložka, která se významně zasadila o vznik Muzea paleontologie na Lomonosově univerzitě v Moskvě. Zabývala se především prehistorickými savci, zvláště pak vyhynulými kopytníky... Narodila se v městečku Kozelets na severu dnešní Ukrajiny. Ačkoliv v té době nebylo dívkám zpravidla zprostředkováno vzdělání, Maria měla domácí školu do jedenácti let. Později odešla do Kyjevského institutu vznešených dívek, jenž byl založen v roce 1938 a dával si za cíl dále vzdělávat dívky z bohatších rodin. V 70. letech si vzala Illicha-Shishatskayu, jenž nedlouho poté zemřel na břišní tyfus, a Maria se sama rozhodla odstěhovat do Paříže. V roce 1880 začala v hlavním městě Francie studovat přírodní vědy, včetně biologie a paleontologie. Vyučoval ji profesor Jean Albert Gaudry, tamní geolog a paleontolog s dnes již kontroverzním, zastaralým pohledem na evoluci. V Paříži se Maria seznámila s paleontologem Alekseyem Pavlovem, po skončení studia společně odjeli zpět do Ruska a vzali se. Maria zahájila svou paleontologickou kariéru na Lomonosově univerzitě, která jí však odmítala za vědeckou práci platit. Svého zájmu o fosilie se ale nevzdala, zprvu se věnovala pouze studiu křídových amonitů, nicméně později se začala věnovat třetihorním savcům, zvláště tedy chobotnatcům a kopytníkům. V roce 1894 se věnovala především ruským mastodontům, o pět let později publikovala knihu Fosilní sloni. Roku 1897 byla pozvána a následně vstoupila do Organizačního výboru Mezinárodního geologického kongresu, ve kterém kromě ní a další geoložky byli jen samí muži. Její práci nešlo přehlédnout, a poté, co pomohla založit Muzeum paleontologie, popisovala nové druhy velkých, vyhynulých savců, jejichž pozůstatky získávala z rozsáhlých muzejních sbírek. Lomonosova univerzita ji nakonec roku 1919 jmenovala profesorkou. V roce 1922 popsala a pojmenovala v pořadí druhý druh obrovského bezrohého oligocénního nosorožce, Indricotherium transouralicum (dnes Paraceratherium transouralicum). Často také vyrážela na geologické expedice; její poslední výprava proběhla v roce 1931 v okolí Chvalynsku v Saratovské oblasti. Zemřela těsně před Vánoci roku 1938 ve věku 84 let. V roce 2018 ji připomněla Ruská akademie věd na Eurasijském fóru žen jako jednu z průkopnic vědy, společně s botaničkou Olgou Fedchenko a archeoložkou Praskovyou Uvarovou.

Dorothea Bate

Obrázek z: https://www.historyextra.com/period/victorian/dorothea-bate-a-fearless-fossil-hunter/

Dorothea Minola Alice Bate (8. listopadu 1878 až 13. ledna 1951) byla britská paleontoložka. Byla průkopníkem oboru archeozoologie (též nazývaného zooarcheologie), tedy studia zvířecích ostatků souvisejících s činností pravěkých a starověkých lidí. Zabývala se především výzkumem fosilních pozůstatků nedávno vymřelých pleistocénních savců a přišla s několika teoriemi vysvětlujícími původ drobných nebo naopak obrovských ostrovních forem. Narodila se v městečku Carmarthen ve Walesu, později vyrůstala ve Wye Valley se svou starší sestrou a mladším bratrem. V době, do které se narodila, bohužel nebylo umožněno dívkám takové vzdělání, jako chlapcům, a její školní léta tedy nebyla dlouhá. Už jako malá však projevila zájem o zkamenělé kosti zvířat z doby ledové, s nimiž se několikrát setkala ve vápencových jeskyních ve Wye Valley. V devatenácti letech se jí podařilo získat práci v Přírodopisném muzeu v Londýně, jejíž náplní bylo třídění ptačích exponátů. O něco později se také pustila do preparování fosilií. Stala se tak vůbec první ženou, kterou Přírodopisné muzeum zaměstnalo jako vědkyni. Zaplaceno dostávala za jednotlivé fosilní preparáty, neměla tedy měsíční plat. V roce 1901 publikovala svou první vědeckou studii, jež se zabývala kostmi pleistocénních savců ve Wye Valley - vrátila se tedy ke svému dětskému zájmu a provedla jeho důkladnou vědeckou analýzu. Téhož roku se jí poštěstilo navštívit Kypr. Byla tam vyslána za účelem hledat fosilie pleistocénních savců v tamních jeskyních. Výsledek její cesty byl skvělý; nalezla kosti miniaturního hrocha druhu Hippopotamus minor, jenž žil před 781 000 až 10 000 lety, a který je jedním z dobrých příkladů ostrovního nanismu. Tím však Dorothea Bate s nálezy miniaturních verzí jinak velkých savců neskončila. Rolu 1902 nalezla na Kypru ostatky drobného slona druhu Palaeoloxodon cypriotes (syn. Elephas cypriotes), který se zároveň stal prvním prehistorickým tvorem, kterého vědecky popsala (hroch H. minor byl popsán už roku 1822, nešlo tedy o nový druh v době, kdy ho Bate nalezla, nicméně jí nalezené pozůstatky byly velmi ceněny). Svého času na Kypru využila i ke studiu současné fauny, a zabývala se tamními hlodavci a ptáky, zvláště pak kyperským poddruhem střízlíka obecného. V roce 1909 zavítala na španělské Baleáry a nalezla pozůstatky tzv. "jeskynní kozy" Myotragus balearicus (tento kopytník byl však zřejmě blíže příbuzný ovcím než kozám) - tento druh opět vědecky popsala. Jejím dalším velkým objevem byl miniaturní hroch Hippopotamus creutzburgi ze středního pleistocénu Kréty, ten však na popis čekal až do roku 1966. Ve 20. letech 20. století se Dorothea Bate zabývala fosiliemi pleistocénních savců tehdejšího Britského mandátu Palestina, kde objevila pozůstatky prehistorických slonů, koní a dokonce také obrovské želvy, opět se datující do pleistocénu. Zároveň byla prvním odborníkem, který dokázal, že psi jako takoví (tedy jako poddruh Canis lupus familiaris) zcela určitě žili po boku lidí v době ledové, aniž by šlo o jakési polopsy či polovlky. Později studovala s ornitologem Percym Lowem pravěké pštrosy z Číny... Díky své rozsáhlé práci byla v roce 1940 oceněna Wollastonovým fundem z Londýnské geologické společnosti, jíž se ve stejném roce stala trvalou členkou. Bohužel v posledních letech svého života bojovala s rakovinou, nakonec ovšem podlehla srdečnímu záchvatu dne 13. ledna 1951 ve věku 72 let. V roce 2017 byl na její rodné místo umístěn Blue plaque, znak komemorující její zásluhy. 

Alice Wilson

Obrázek z: https://thecanadianencyclopedia.ca/en/article/alice-evelyn-wilson

Alice Evelyn Wilson (26. srpna 1881 až 15. dubna 1954) byla kanadská geoložka a paleontoložka. Byla průkopnicí ve svém oboru; byla totiž první ženou v Kanadě, která se začala věnovat studiu fosilií, hornin a geologii celkově. Stala se první ženou, kterou najala společnost Geological Survey of Canada; stalo se tak v roce 1909. V roce 1936 se stala první ženou zvolenou jakožto členka Geological Society of America, a v roce 1940 první ženskou členkou Fellows of the Royal Society. Vyrostla ve městě Cobourg v kanadském Ontariu. Její rodina obvykle trávila léto v přírodě, věnovala se sjíždění řek, táboření a hledání fosilií. Právě pátrání po zkamenělinách dávných živočichů Alice velice zaujalo, a pravděpodobně to mělo za následek její kariérní nasměrování. Jeden z jejích dvou bratrů se také stal geologem, druhý se však raději věnoval matematice. V roce 1901 se Alice začala věnovat svému bakalářskému studiu, překvapivě však v oblasti jazyka. Bohužel byla těžce nemocná, a tak studium dokončila až o deset let později. I tak se ale neustále věnovala geologie, a protože její znalosti byly na profesionální úrovni, najala ji o několik let později Mineralogická divize Univerzity v Torontu. V roce 1929 získala doktorát v oboru geologie. Bohužel však při svých výpravách do terénu musela pracovat sama. Doba, ve které žila, jí nedovolovala přidávat se při výpravách k mužům. Když jednou poprosila své nadřízené, zda by jí mohli k výzkumu půjčit auto, odmítli, neboť to považovali za vymoženost dovolenou jen mužům. Alice si tedy za vlastní peníze musela koupit vlastní auto... Mimoto však byla velice ceněnou osobou. Později se kromě geologie začala věnovat i ekonomice; své geologické znalosti pak užívala při konzultaci s architekty. V 60. letech napsala knížku naučnou knížku pro děti The Earth Beneath Our Feet. V této době už však měla na svém kontě bezpočet rozsáhlých vědeckých prací! Zabývala se zvláště fosiliemi živočichů z prvohor; v domovském Ontariu se věnovala především ordovickým horninám. Stála na počátku studií ordovického života kanadských Skalnatých hor, a studovala také stratigrafii Québecu a Ontaria... Za svou práci získala mnoho ocenění...

Mikael Fortelius

Zdroj obrázku: http://www.kenyastudyabroad.org/about/instructors/

Mikael Fortelius (narozen 1. února 1954) je finský paleontolog a přední světový odborník na indrikotéria. Je profesorem evoluční paleontologie na Helsinské univerzitě a koordinátorem fosilní databáze Neogene of the Old World (od roku 1992). Pracoval také jako vědecký poradce pro tři epizody populárního seriálu BBC Putování s pravěkými zvířaty z roku 2001, načež vystupoval ve speciálu nazvaném Triumf savců v segmentu věnovaném Paracatheriu (tehdy nazývanému Indricotherium). Předmětem jeho zájmu jsou býložraví savci a jejich stav k životnímu prostředí a klimatickým změnám. Svou práci začal jako osamělý specialista na fosilní nosorožce a prasata, v poslední době se věnuje spíše miocénním savcům ze severní Číny. Zároveň je ale i odborníkem na ekomorfologii kopytníků a na funkce a evoluci savčích zubů. Jeho učitelem paleontologie byl Björn Kurtén, autor několika populárních paleofikcí. O jeho osobním životě se toho obecně moc neví, je ale ženatý, jeho manželkou je Asta Irene Rosenström, a mají tři děti.

Daniel Rossouw Kannemeyer

Zdroj obrázku: https://en.wikipedia.org/wiki/Daniel_Rossouw_Kannemeyer

Daniel Rossouw Kannemeyer (26. prosince 1843 až 1. ledna 1925) byl jihoafrický paleontolog, archeolog, přírodovědec a medicínský praktikant. Narodil se v Kapském městě, ale když mu bylo pět, celá rodina se přestěhovala do středně velkého východokapského města Burgersdorp, kde strávil zbytek svého dětství. V letech 1859 až 1963 navštěvoval South African College a v roce 1871 obdržel bakalářský titul po studiu medicíny. Téhož roku se oženil s Helen Hill a společně se přestěhovali zpět do Burgersdorpu, kde působil po dalších čtyřicet let. Jeho oborem byla skutečně hlavně medicína; během svých cest po dnešním Svobodném státu Jihoafrické republiky však shromáždil řadu entomologických a herpetologických exemplářů, které jsou dodnes uloženy v Iziko South African Museum v Kapském městě. V roce 1884 dodal do muzea sbírku fosilií kynodontů ze Stormbergu, což byl jeden z jeho největších, ne-li největší paleontologický počin. Fosilie pocházely z období Triasu (horniny Stormbergu, jenž je součástí Karoo Supergroup, se přitom datují do období Triasu před 237 miliony let až do období střední Jury před 182 miliony let). V roce 1908 popsal Seeley zvláštního dicynodonta z období Triasu, jehož pozůstatky byly nalezeny v Namibii, tehdy ještě stále obsazené Němci (ti o zemi přišli až s koncem 1. světové války). Zvíře pojmenoval Kannemeyeria. Pro Kannemeyera to byla jistě čest. Významný jihoafrický paleontolog Broom po něm také pojmenoval obojživelníka ze skupiny temnospondylů, Trematosaura kannemeyeri. V neposlední řadě nesmíme zapomenout na roku 1895 popsaného kynodonta druhu Trirachodon kannemeyeri, kterého zase popsal a pojmenoval Seeley... Kannemeyer zesnul na Nový rok 1925 v Bloemfonteinu, hlavním městě Svobodného státu.

Andrzej Elżanowski

Zdroj obrázku: http://blog.siegnijpozdrowie.org/2014/03/jestesmy-zwierzetami-wywiad-z.html

Andrzej Elżanowski (narozen 21. ledna 1950) je polský paleontolog a zoolog obratlovců specializující se na fylogenii ptáků. Předmětem jeho zájmu jsou zejména druhohorní ptáci. Zasloužil se o zavedení názvu čeledě Archaeopterygidae v knize Mesozoic Birds: Above the Heads of Dinosaurs, na jejímž vydání pracovali i Luis Chiappe a Lawrence Witmer. Dalším jeho velice důležitým paleontologickým počinem je popis opeřeného teropoda rodu Wellnhoferia, který zhotovil v roce 2001. Zkamenělina tohoto teropoda byla objevena v německém Solnhofenu v 60. letech 20. století a roku 1988 byla popsána jako zástupce tehdy již více než sto let známého rodu Archaeopteryx. Elżanowski v roce 2001 správně rozpoznal, že jde o zcela odlišný, byť Archaeopteryxovi blízce příbuzný rod (Wellnhoferia patří do čeledi Archaeopterygidae). Zůstává však otázkou, zda šlo skutečně o správné rozpoznání. V roce 2007 několik vědců v čele s Mayrem vyjádřili nesouhlas - považují rod Wellnhoferia za neplatný, neboť jde podle nich jen o velkého jedince rodu Archaeopteryx... Wellnhoferia byla pojmenována podle německého paleontologa Petera Wellnhofera, se kterým předtím roku 1922 Elżanowski spolupracoval na popisu malého mongolského teropoda z doby před 75 miliony let, a to sice rodu Archaeornithoides. Elżanowski o nálezu tohoto dinosaura napsal už v roce 1983, osmnáct let poté, co byl v roce 1965 v Mongolsku objeven polsko-mongolskou paleontologickou expedicí. Tento dinosaurus je zajímavý tím, že nalezený exemplář měl v krku doslova kousance, zřejmě od savce rodu Deltatheridium. Pokud jej skutečně zabil malý savec, znamená to, že máme další důkaz toho, že raní savci občas zabíjeli malé dinosaury (spolehlivým důkazem je samozřejmě již čínský Repenomamus, požírač psitakosauřích mláďat). Elżanowski pracuje na Institutu zoologie ve Vroclavi.

Albert Oppel

Zdroj obrázku: https://en.wikipedia.org/wiki/Albert_Oppel

Německý paleontolog Carl Albert Oppel se narodil 19. prosince 1831 v Hohenheimu v historickém Württembersku. Studoval na Univerzitě Tübingen, kde získal Ph.D. roku 1853. Výsledky jeho doktorské práce pak byly uvedeny v díle nazvaném Die Juraformation Englands, Frankreichs und des südwestlichen Deutschlands v letech 1856 až 1858. Jak název díla napovídá, zabýval se jurskými formacemi Anglie, Francie a jihozápadního Německa, načež nastoupil do Paleontologického muzea v Mnichově a tam pracoval jako muzejní asistent. V roce 1860 se stal profesorem paleontologie na Univerzitě v Mnichově a rok nato pak začal spravovat paleontologickou sbírku... Oppelovým zájmem byla Jura. Zabýval se jurskými fosiliemi a zasloužil se o definování stupně tith, který byl před 152,1 až 140 miliony let. Další velkou Oppelovou zásluhou bylo užívání vůdčích fosilií - je považován za zakladatele této metody. Jak víme, vůdčí fosilie je fosilií, která je typická pro určitý horizont či horizonty usazených hornin, díky čemuž lze pak určit stáří oné geologické vrstvy... Albert Oppel se bohužel příliš vysokého věku nedožil; zemřel ve věku 34 let dne 23. prosince 1865. Na jeho počest byl pojmenována asymetrická struktura Dorsum Oppel na Měsíci. Schweigertem a Garassinem roku 2003 popsaná pravěká kreveta Albertoppelia také nese Oppelovo jméno.

Joseph Tyrrell

Zdroj obrázku: https://en.wikipedia.org/wiki/Joseph_Tyrrell

Joseph Burr Tyrrell (1. listopadu 1858 až 26. srpna 1957) byl kanadský geolog, kartograf a důlní konzultant. Narodil se ve Westonu v kanadském Ontariu. Jako malý byl dosti nemocný a jeho lékař mu doporučil pobyt venku, čehož se Tyrrell i mnohem později neustále držel. Od roku 1880 byl členem Geological Survey of Canada, kde působil jako geolog a zeměměřič. Vyrážel na různé výpravy do terénu; v letech 1893 a 1894 vedl expedice do Northern Barren Lands u řeky Dubawnt v Nunavutu. Byla to první výprava do této oblasti po nějakých 120 letech; jedinými dalšími průzkumníky, kteří se předtím do oblasti vydali, byli Evropané v čele se Samuelem Hearnem v 70. letech 18. století. Na expedici se k Josephu Tyrrellovi přidal jeho bratr, James Williams Tyrrell. Společně s dalšími členy týmu se pak setkali s Ihalmiuty, nyní již takřka vymřelou skupinou Inuitů... Mimoto byl nejvýznamnějším Tyrrellovým počinem objev Albertosaura; v roce 1884 v kanadské Albertě našel pozůstatky tyrannosaurida, jenž byl pak Henrym Farfieldem Osbornem pojmenovám Albertosaurus sarcophagus... Podle Josepha Tyrrella bylo pojmenováno několik významných institucí, kupříkladu významné dinosauří muzeum Royal Tyrrell Museum, jež se nachází v Drumhelleru v Albertě. Pravěký Hudsonův záliv se zase nazývá Tyrrellovo moře. Východní část nunavutského jezera Yathkyed se nazývá Tyrrell Arm. A konečně, Královská kanadská společnost (Royal Society of Canada) předává odborníkům za význačnou práci týkající se historie Kanady ocenění J. B. Tyrrell Historical Medal. Sám Tyrrell za svůj život i post-mortem získal řadu ocenění... Zemřel v Torontu ve věku 98 let dne 26. srpna 1957.

Björn Kurtén

Zdroj obrázku: https://alchetron.com/Bj%C3%B6rn-Kurt%C3%A9n

Björn Olof Lennartson Kurtén (19. listopadu 1924 až 28. prosince 1988) byl finský paleontolog, patřící do tamní švédsky mluvící menšiny. Narodil se ve městě Vaasa na západním pobřeží Finska, v němž 24,8 % lidí mluví švédsky, tedy více než ve většině ostatních finských měst této oblasti. Od roku 1972 byl Kurtén profesorem paleontologie na Univerzitě v Helsinki, kde působil až do svého úmrtí roku 1988. V roce 1971 také strávil jeden rok v USA, konkrétně na Harvardově univerzitě, kde po většinu té doby přednášel. V 80. letech minulého století také provázel dokumentárním seriálem o době ledové a jejích zvířecích obyvatelích. Tento seriál koprodukovalo několik skandinávských televizních kanálů, a celkem bylo natočeno šest dílů. Napsal několik paleofikcí, nejznámější je kniha Dance of the Tiger (v originále Den Svarta Tigern), která pojednává o interakci neandrtálců a kromaňonců ve Skandinávii před 35 000 lety. Není to příběh úplně podobný Štorchovým Lovcům mamutů; zvláště proto, že k takové interakci mezi neandrtálci a kromaňonci ani možná nedošlo, tedy alespoň v oblasti, ve které se příběh odehrává. Kurtén pak napsal pokračování, nazvané Singletusk. Za své knihy získal řadu ocenění, mimo jiné i cenu Kalinga, kterou mu udělilo UNESCO. Kurtén měl poměrně kontroverzní názor ohledně evoluce člověka; zabýval se hypotézou, jež tvrdí, že vývoj člověka započal už v Miocénu. Samozřejmě tehdy nešlo o lidi ani australopitéky, ale podle Kurténa se zkrátka vývojová linie, která směřovala k člověku a v naší podobě se samozřejmě neustále vyvíjí (neboť evoluce nikdy nekončí), započala už v miocénním období. O tom pojednávala jeho kniha Not from the Apes z roku 1971. Kromě několika knih napsal Kurtén také padesát vědeckých prací, na některých z nich pak spolupracoval se španělským paleontologem Miquelem Crusafontem i Pairó.