Vědecký název: Picathartes gymnocephalus,
Rozšíření: západní Afrika,
Velikost: délka 38 až 41 cm, hmotnost 200 až 250 g.
Do rodu Picathartes, česky označovaného vranule, patří dva žijící druhy; vranule šedokrká (P. oreas) a vranule bělokrká (P. gymnocephalus). Oba se vyskytují v západní části afrického kontinentu. Zatímco vranule šedokrká je na Červeném seznamu Mezinárodní unie ochrany přírody vedena jako téměř ohrožený druh, vranule bělokrká je považována za druh zranitelný. Jedná se o pozoruhodné ptáky, a svým vzhledem nemají mezi pěvci obdobu. Vranule bělokrká má stehna zadních končetin, břicho a krk pokryty bílým peřím, její hlavu v dospělosti nepokrývají žádná pera (až na chmýří na čele), a zbarvení kůže na hlavě je oranžovo-černé. Kolem očí tohoto ptáka se nachází černý prstenec, ještě výraznější je však černá kůže vytvářející jasnou skvrnu v zadní části každé tváře; vzadu se tyto černé skvrny nespojují, odděluje je proužek oranžové kůže vycházející ze zbytku oranžového obličeje. Oči má tento pták tmavě hnědé. Pera na křídlech a na ocase jsou zbarvena černě. Svou potravu si vranule bělokrká hledá ve skupinkách tvořených několika ptačími druhy, například pěvci rodu Alethe a Bleda; stejně jako oni má zájem hlavně o hmyz unikající před armádami pralesních mravenců. Její jídelníček není příliš omezený; vranule rády sezobnou kdejakou kobylku, škvora, švába či jeho larvu, ale také mnohonožku, stonožku, žížalu či plže, a sem tam se přiživí i na nějaké té vegetaci, včetně mechu. Svá hnízda si vranule bělokrké stavějí ve skalních puklinách; páry hnízdí buď o samotě nebo v malých hnízdních koloniích (o dvou až pěti hnízdech), a to i dvakrát do roka (před a po období dešťů). Je pochopitelné, že v různých částech areálu rozšíření tohoto druhu se čas hnízdění liší; v Libérii vranule hnízdí od března do července a poté od září do prosince, v Sierra Leone se zase rozmnožování věnují od dubna do října a od listopadu do února. Velice zajímavé je, že hnízda si vranule vytvářejí v puklinách obývaných vosami. Na stavbě hnízda se podílí oba rodiče. Snůšku tvoří jedno až dvě vejce; v případě druhé možnosti jsou snášena asynchronně, nikoliv ve stejný den. Ptáčatům přinášejí rodiče po vylíhnutí potravu každé čtyři hodiny. Přirozenými nepřáteli ptáčat v hnízdech jsou mj. kobry, varani a guerézy zelené. Vranule bělokrká je velkým ekoturistickým tahákem zemí, v nichž se vyskytuje; do Sierra Leone, Ghany i Guineji za ní ročně jezdí nadšení ptáčkaři z celého světa. Jedním z důvodů, proč tento druh proslul, je první dokumentární seriál Davida Attenborougha, Zoo Quest z roku 1954. Cílem filmařsko-kolektorské expedice BBC a Londýnské zoo tehdy bylo najít vranuli bělokrkou; David a jeho tým se stali prvními Evropany, kteří kdy vranuli bělokrkou natočili v hnízdě. Velkým problémem je pro tento druh destrukce jeho přirozeného prostředí v podobě kácení deštných lesů. V roce 2011 mělo ve volné přírodě zbývat jen 2500 až 10 000 jedinců. Rozmnožování těchto ptáků v zajetí nikdy nebylo příliš úspěšné.
Zdroj obrázku:
Zdroj informací:
Zcela off-topic... Německo, lidi... Tohle je šílené. Ta země se začíná stávat přesně tím, čemu se od konce války snažila nejvíc vzdálit. Suverénní výhra silně pro-ruské party neonácků, jejichž předsedkyní je pokrytecká politička brojící proti LGBTQ+ lidem, přestože je sama lesba (akademici tomu říkají homonacionalismus), a proti imigrantům, přestože její partnerka je imigrantka, a ke všemu má ještě trvalé bydliště ve Švýcarsku (tak takhle vypadá moderní německý nacionalismus)... ale to zfanatizovaným milovníkům AfD očividně nevadí. Krajní pravice je vždycky kult. Dalo se čekat, že ti blbečci v Sasku-Anhaltsku vyhrají, ale i tak... strašný.
OdpovědětVymazat