neděle 28. února 2021

Projekt Velociraptorinae: Shri

Nikoliv Shai'ri, tohle není nový spin-off Lovců kryptidů. Přichází mi zrovna vhod, že v lednu tohoto roku byl popsán nový rod velociraptorina! A tak je tu konečně další část tohoto projektu, který se na dva měsíce, od konce prosince, odmlčel...

Rod: Shri,
Druh: S. devi,
Výskyt: Mongolsko,
Období: pozdní křída, před 72 až 71 miliony let.
Dne 5. července 1991 objevil americký paleontolog Mark Norell kostru malého teropodního dinosaura bez lebky v souvrství Barun Goyot v Jihogobijském ajmagu na území Mongolska. Dal mu přezdívku "Ichabodcraniosaurus" podle postavy Ichaboda Cranea z povídky The Legend of Sleepy Hollow od amerického spisovatele Washingtona Irvinga. Crane, učitel věřící v nadpřirozené záležitosti, je v příběhu konfrontován bezhlavým jezdcem na koni, načež se nadobro ztratí. V roce 1996 se o tzv. "ichabodcraniosaurovi" zmínil Norellův kolega Michael J. Novacek v publikaci Dinosaurs of the Flaming Cliffs, primárně se zaměřující na paleontologické expedice Amerického přírodovědného muzea do pouště Gobi v letech 1990 až 1995. Samotná bezhlavá kostra zvířete, zahrnující pánev, ocasní, sakrální, dorzální a krční obratle, levý tibiotarsus (kost mezi stehenní kostí a běhákem u ptáků a neptačích teropodních dinosaurů) a více či méně dobře zachovalou pravou zadní končetinu, dostala formální označení IMG 100/980. Roku 1999 učinili Norell a Peter J. Makovicky závěr, že se jedná o exemplář dobře známého dromeosaurida druhu Velociraptor mongoliensis. V Barun Goyot bylo objeveno více pozůstatků velociraptorů, přinejmenším od roku 2010 však není zcela jisté, zda tyto kosterní ostatky skutečně rodu Velociraptor náležely - mohly totiž patřit nějakému velmi blízce příbuznému taxonu (všichni spolehliví velociraptoři pocházejí pouze ze souvrství Djadochta). Dlouhý výzkum nakonec ukázal, že IMG 100/980 vlastně velociraptorem nebyl, a místo toho se jedná o holotyp zcela nového druhu - prvního neptačího dinosaura popsaného v roce 2021. V lednu tohoto roku vyšla v žurnále American Museum Nominates šestačtyřicetistránková studie Alana H. Turnera, Shaeny Montanari a Marka Norella jednoduše pojmenovaná A New Dromaeosaurid from the Late Cretaceous Khulsan Locality of Mongolia, ve kterém byl nový druh detailně popsán. Turner, Montanari a Norell mu dali jméno Shri devi; to je jiné označení pro buddhistickou božskou bytost Palden Lhamo, jež patří mezi "zlobná" božstva. Shri je sesterským taxonem rodu Velociraptor, a liší se od něj slabším čtvrtým chocholíkem (trochanter) v horní části stehenní kosti, odlišné jsou ale také krční obratle. Mají například hlubší pedikulární jamky; tímto znakem jsou vybaveny také krční obratle severoamerického dromeosaurida druhu Deinonychus antirrhopus, ovšem u velociraptorinů, jakými jsou V. mongoliensis nebo Tsaagan mangas, podle autorů studie chybí. Srpovitě zahnuté drápy Shri se zachovaly poměrně dobře. Užíval je při lovu zřejmě stejným způsobem jako Velociraptor. Kořistí tohoto malého, mrštného lovce byli zřejmě malí savci, ještěři a další drobní obratlovci. Nelze vyloučit, že nemohl žít ve skupinách a lovit i větší zvířata, na druhou stranu to nález jediné neúplné kostry nepotvrzuje. Přesná velikost Shri devi není známá; Turner, Montanari a Norell ji ve své studii vůbec nezmiňují, ačkoliv některé webové stránky uvádějí, že měřil asi 2 metry. To ostatně není překvapivé. Velikostně mohl být shodný s velociraptorem. 



Obrázky jsou z webu Nix Illustration a již výše zmíněné Turnerovy studie. Projekt Velociraptorinae bude pokračovat...

sobota 27. února 2021

Cryptid Hunters: PhantomZone (2/10)

V první části jste se dozvěděli, jak sto osmdesát let před začátkem našeho letopočtu došlo v Himálaji k objevu nejmocnějšího předmětu ve vesmíru. Předmětu, který po více než dva tisíce let odpočíval v buddhistickém chrámu, v jehož blízkosti byla později vystavěna nepálská vesnice Briddim. A poté, co se ho konečně zmocnila lidská chamtivost, začaly se dít neuvěřitelné věci. Invaze mimozemšťanů, návrat mrtvých... Od odvrácení útoku Shai'ri uběhlo už více než deset měsíců. Lovci kryptidů se rozpadli poté, co byli zmanipulováni Deylinem Nietem k zabití stovek nevinných lidí. Každý se rozhodl jít si svou vlastní cestou životem a se všemi těmi hrůznými věcmi se vypořádat. Pierre a Kate, kteří si procházejí menšími vztahovými problémy, byli pozváni na svatbu Fahada Ghazalliho a Harveyho Linda, jež před několika měsíci adoptovali dvě malé holky, Nicholle a Marilyn. Zatímco se Fahad se těší z času tráveného se svou rodinou, Pierre v životě zase tápe. Fahad mu dal přátelskou radu - měl by si najít něco, co ho bude zajímat, a pustit z hlavy všechnu tu nejistotu a strach... V městečku Carlin v Nevadě se událo cosi podivného. Prodavačka oblečení Susan Yang byla ve spánku zničehonic napadena "duchem". Rozhodla se hledat informace o tajemných nehmotných bytostech a jejich útocích na lidi, a setkala se s Evanem Sellersem, vedoucím skupiny Zasvěcení. Ta je dle jeho slov tvořena přesně takovými lidmi jako je Susan. Sellers slíbil, že jí o duších naučí více. Shodou okolností se zrovna Zasvěcení zabývají paranormální aktivitou v nedalekém South Forku. Ale jak brzy zjistí, za duchy sem nepřijeli jen oni...

CRYPTID HUNTERS: PHANTOMZONE, ČÁST DRUHÁ:
Zvenčí se ozvalo hlasité zahoukání, dnes už asi dvousté. A to bylo teprve osm hodin ráno. Lidské brebentění se mísilo s troubením aut, a bylo pod okny otřískaného, pomalovaného domu skoro nesnesitelné. Tien Tang unaveně položila na stolek ve svém pokoji chlazené cà phê đá, docela otráveně se zvedla a zavřela okno. Stejně byl už pokoj dostatečně vyvětraný. Hluk se do jejího pokoje nesl i přes zavřené okno, ale nebyl ani zdaleka tak hrozný. Život v průmyslové zóně Paříže východu, hlavního vietnamského města Hanoje, ostatně nikdy nebyl tichý. Pod okny nájemního domu chaotické tržiště, kterým projížděla auta, pár stovek metrů od něj velká textilní továrna... Tien byla trochu nervózní. Po snídani ještě naposledy hleděla do počítače a kontrolovala čas svého letu na mezinárodním letišti Nội Bài. Od dětství měla problémy se soustředěním, a četla velmi pomalu. Pamatovala si skvěle, ale potřebovala se o některých věcech ujistit, a k tomu musela mít klid. Do pokoje vešla její matka, starší Vietnamka s vrásčitým obličejem. "Opravdu tam chceš? Třeba je to jen nějaký hoax," řekla jí, a pořádně se na svou dceru podívala. "Přesně na něco takového jsem si šetřila," usmála se Tien. "Jak chceš, jsou to tvoje peníze," řekla Tienina matka, "ale být tebou, beru to jen jako výlet do Ameriky, nic víc. Na duchy věřím, ale ne na takové, které jsi mi popisovala. Internet je plný hloupostí. Proto na něj nechodím." "Mami, je mi dvaadvacet," rozesmála se Tien, "vím, co dělám. Už budu muset běžet. Do Los Angeles odlétám v jedenáct, takže je nejvyšší čas, abych skočila na taxíka." Tien vypnula notebook, zasunula ho do tašky, políbila svou matku na tvář a po dlouhém loučení opustila otřískaný barák. Byla to zvědavá mladá žena, kterou celý život zajímaly nejrůznější záhady. Často o nich přemýšlela, a snila o tom, že jednou některé z nich přijde na kloub. Ve škole se jí příliš nedařilo, a v osmnácti kvůli problémům se čtením vzdělávací systém opustila úplně, i kvůli několika příšerným učitelům, jež z jí neznámého důvodu nedokázali akceptovat, že měla dyslexii. Pracovala pak v květinářství na východě města a občas si přivydělávala v nedalekém útulku pro zanedbané a týrané psy. Čtyři roky úspor ke splnění svého snu, několikadenního výletu do cizích krajů za něčím tajemným, a teď byla tady, celá natěšená i zděšená. Posledních několik měsíců ve svém volném čase projížděla internetem ve snaze najít nějakou záhadu, kterou ještě nikdo neodhalil. Báchorkám o setkání s vlkodlaky v Evropě nebo s lidožravými opicemi v Austrálii vůbec nevěřila, a většinou jejich čtení považovala za ztracený čas. Pak ale ke konci roku 2020 nalezla na sociálních sítích několik pozoruhodných příběhů z čínského Chaj-nanu. Prý se tam objevili "duchové" a začali strašit obyvatele chudinské čtvrti v městě Sanya. Jeden očitý svědek, nějaký mladý chytrolín schopný zaregistrovat se na sociální sítě, jež byly jinak v Číně zakázány, popisoval setkání s nehmotnou levitující bytostí se svítivýma očima, vydávající z hrdla bolestné zvuky. Vstoupila v noci do jeho pokoje a strašila ho. Kamkoliv se prý podíval, viděl její ohyzdnou tvář. Teprve když se vzmohl na odpor a převrátil přitom svůj pokoj vzhůru nohama, se podivná bytost ztratila. Na příspěvek reagoval jistý Evan Sellers, který mladíka přiměl k tomu, aby jej kontaktoval. Tien se tak dozvěděla o skupině jedinců zabývajících se paranormální aktivitou, nazývajících se na veřejnosti Zasvěcení. Začala sledovat jejich stránky a brzy si uvědomila, že za paranormálními záhadami cestovali po celé planetě. Netajili se s tím, že se právě nyní nacházeli v městečku South Fork v americké Nevadě. Dokonce na svém webu sdíleli příspěvek čínské Američanky Susan Yang, která byla údajně napadena duchem v nedalekém Carlinu. Tien to vše přišlo velmi podezřelé. A teď, když měla peníze na to, aby odcestovala z Vietnamu, a sehnala si tam, někde na západě, na pár dní ubytování, byla připravena tuto záhadu vyřešit. Nebyla to žádná amatérka. Co se záhad týkalo, byla vzdělaná jako málokdo... South Fork byla pustina. Dva a půl dne strávené v letadle a v horkém autobuse snad za tu námahu ani nestály. Tien přijela do městečka úplně sama, autobusem se tam s ní nikdo nevezl. S kruhy pod očima stála na rozpálené zastávce bez stříšky, a rozhlížela se po okolí, zatímco se autobus ztrácel v dáli, v rozmlžené nevadské poušti. "Tady že byli viděni nějací duchové? To musel být vtip," řekla si pro sebe Tien a se zklamáním se vydala k hotelu. Ani duch by se v takové díře nezabydlel, pomyslela si. Na to, že byl South Fork částečně městem duchů, opuštěným už před mnoha desetiletími, nepůsobil ani trochu strašidelně. Lesklá cedule "South Fork State Recreation Area" působila jako z reklamy na dovolenou. Tien se ubytovala ve druhém patře mírně zapáchajícího hotelu, a vydala se na průzkum okolí. Tři a půl hodiny se procházela mezi polorozpadlými domky, ani zdaleka tak působivými jako těmi ve starých westernech, aniž by potkala jediného živáčka. Možná se ti tajemní Zasvěcení už dávno klidili, anebo sem nikdy nepřijeli. Všechno to byl snad jen výmysl. Žádná skupina expertů na paranormální aktivitu neexistuje, žádní duchové neexistují, alespoň ne ti, o kterých se píše na internetu. V Tienině hlavě vznikala jedna pochybnost za druhou. Až když se začalo stmívat, a nevadská pustina se konečně malinko ochladila, spatřila Tien za jedním z dřevěných domků vysokého muže. Zahlédla ho jen letmo, hned se ztratil. Dala se do běhu, ale jakmile doběhla na místo, kde před chvílí stál, byla zase sama. Nemohl se nikde skrýt, nejbližší domek byl vzdálený padesát metrů, a za těch pět vteřin by tam nedosprintoval. "Ledaže by... to něco znamenalo," pomyslela si Tien a opět se rozhlédla po okolí. Chlapík se vytratil, jako by byl duchem. Nastala noc. Tien seděla ve tmě u okna svého hotelového apartmá a pohlížela na autobusovou zastávku. Byla to snad náhoda, že právě jedenáct minut po desáté přijel do South Forku autobus s jednou cestující, která okamžitě zamířila kamsi mezi opuštěné domky, místo toho, aby se zašla ubytovat v hotelu? Tien si ji prohlédla dalekohledem s nočním viděním. Do tváře jí viděla jen chvilku, poznala však, že byla asijského původu. Přišlo jí to dost podezřelé. "Kam sakra jdeš?" zašeptala si pro sebe, a jakmile se žena ztratila v temnotě města duchů, vystartovala Tien z apartmá a opustila hotel. Vybavena videokamerou a baterkou, vydala se přesně tím směrem, kudy šla záhadná noční návštěvnice. Baterku nerozsvěcela, aby na sebe případně neupozornila. Našlapovala pomalu a tiše, a mezitím si její oči zvykaly na tmu. Po pár minutách se už po okolí orientovala docela dobře. Stačilo jí jednou si South Fork projít, a už tu byla jako doma. Zrovna jako její kořist, též kráčející tmou bez baterky. Po několika minutách uslyšela Tien zavřískání. Zastavilo se jí srdce. Znělo tak nelidsky. Byla by se roztřásla, kdyby po něm nenásledovala lidská řeč. "Vidíš, Dave, takhle nějak zněl ten duch, kterého jsem potkal," řekl někdo hlubokým hlasem. Tien postupovala podél stěny polorozbořeného stavení, a opatrně zpoza něj vystrčila hlavu, čímž se jí naskytl pohled na hlouček lidí na silnici Casway Road, kousek od rozlehlého rezervoáru. Postupně si je všechny prohlédla dalekohledem s nočním viděním, a zaregistrovala, že s nimi stála žena, jíž následovala. "Slečno Yang, odložte si tu kabelku na zem. Ano, to je ono," ozval se muž s anglickým přízvukem, "nesmíte mít nic na ramenou, nesmíte nést žádné břemeno. Teď se chytněme za ruce." Bylo to jasné. Tien právě pohlížela na Zasvěcené. Bylo tu sedmnáct lidí, ten Angličan byl Evan Sellers. Asiatka, za kterou se Tien plížila, byla Susan Yang, autorka toho příspěvku o setkání s duchem v Carlinu. Většině slov, jež Sellers pronesl, Tien nerozuměla. Byla od Zasvěcených vzdálena asi třicet metrů a ani za nočního ticha se k ní jejich slova nedonesla. "Zavřete oči," pronesl klidně Sellers, "a soustřeďte se." Nastalo hrobové ticho. Postupně, jeden po druhém, zvedali Zasvěcení hlavy k noční obloze, oči pořád zavřené, spojeni do kruhu. Tien se náhle přitížilo. Měla pocit, jako se jí někdo mihl za zády. Pomalu se otočila, ale nic neviděla. Promnula si oči a vrhla zrak zpět na Zasvěcené. Zaostřila si dalekohled a dále sledovala jejich podivný rituál. A zase se něco stalo. Před okuláry dalekohledu se pohnulo něco rozmazaného. Tien obratně zaostřila, a skoro vypískla hrůzou. Deset metrů před ní levitoval nad prašnou půdou vyhublý netvor s krátkýma ručkama. Z každé z nich vybíhaly dva dlouhatánské prsty, hlavu měl téměř lidskou, jen s mnohem většíma, zářivýma očima. Působil jako kostra deformovaného člověka, jen měl místo nohou podivné dlouhé štětiny, pohybující se ze strany na stranu jako chapadla chobotnice ve vodě. Bylo to ohavné stvoření. Tupě na ni hledělo a zvědavě naklánělo hlavu. Tien zatnula zuby a odtrhla dalekohled od očí. Bez něj netvora neviděla. Třesoucíma se rukama si jej tedy znovu přiložila k obličeji, a s hrůzou zjistila, že se přiblížil asi o pět metrů k ní. Rozevřel čelisti. Začal se z nich vinout chuchvalec menších, obdobně hrůzně vypadajících příšer, a ty se k Tien přibližovaly. Teď už to nevydržela. Musela vykřiknout. Dala se na útěk. Zasvěcení otevřeli oči, všichni naráz. "Co to bylo?!" vyhrkl Sellers. "Někdo nás přerušil," sykl jiný muž, "šlo to od toho domku!" "Jako duch to neznělo." "Byl to člověk, o tom není pochyb." "Někdo nás sledoval," ozval se další chlapík a pustil ruce svých společníků, "podívám se na to." "Běžte, Vilhelme. My si alespoň trošku odpočineme," odvětil Sellers. Vysoký Afričan zvedl ze země svou mohutnou svítilnu a rozběhl se ke stavení. Okamžitě si všiml prchající ženy s krátkým mikádem, která kolem sebe házela svou vlastní baterkou. Věděl, co byla zač. Dohnal ji dříve, než si ho sama mohla všimnout. "Hej!" šeptl hlasitě. Tien se vyděsila, otočila se na něj, a málem znovu vykřikla. Místo ducha hleděla do tváře svalnatému chlapíkovi s výraznými rty a docela upřímným výrazem v obličeji. Nebyla z toho však nadšena. Zasvěcené ostatně špehovala. "Co tady děláte?" zašeptal Vilhelm. "Co tady děláte vy?! Držíte se za ruce a najednou... se tady objeví duch nebo co?!" šeptla zděšeně Tien. "Uklidněte se," řekl tiše Vilhelm, "já Vám nic neudělám, jenom klid. Jen klid. Fajn... Něco se tu děje, to uznávám." "Něco?! Co jste zač?!" "Vilhelme?" ozval se z temnoty Sellersův hlas. Vilhelm přiložil na rty prst, a naznačil tak Tien, aby přestala nahlas vydechovat. Vytrhl jí z ruky baterku a vypnul ji, rázem vypnul také svou svítilnu. "Zase nějaké potíže," řekl Sellers, stojící bez světla někde u domku, a vrátil se ke svým kolegům. "Poslouchejte mě, oba jsme tu ze stejného důvodu," zašeptal Vilhelm stále vyděšené Tien. "Taky jsem tu proto, že mě zajímají Zasvěcení. A dám Vám přátelskou radu, neupozorňujte je na sebe. Buď jste jako já, a předstíráte, že v tom jedete s nimi, a že věříte jejich bossovi, anebo jste potichu jak myška a ani nemyslíte na to, že byste se k nim přiblížila. Když nejste jedním z nich, není pro Vás kolem nich bezpečno," pokračoval. "Vy... je špehujete z jejich vlastních řad?" řekla překvapeně Tien. "Ano. Děje se tu něco hodně zvláštního, a já se tím už pár měsíců zabývám," odpověděl Vilhelm. "To já taky," odpověděla Tien. "Fakt mi můžete věřit," řekl Vilhelm, "mezi tyhle bastardy nepatřím." Tien nevěděla, co dál říci. Pořád se bála, že by tomu neznámému muži mohla prozradit více, než by bylo zdravé. Ovšem jeho upřímný výraz mluvil za vše. Dalo se mu věřit. "Vilhelme?!" zařval Sellers. Tentokrát se mezi budovami objevil s vlastní svítilnou. "Kde jste?! Bez Vás nemůžeme pokračovat!" "Utíkejte zpátky," zašeptala Tien. "Myslím, že teď už zpátky nepůjdu. Pozoruju Vás tu celý den, a myslím, že právě teď přišel čas změnit stranu," odpověděl Vilhelm, "ta Vaše neprofesionální špionáž mi přišla vhod." "Nebudou si myslet, že..." "Co by si mysleli? Za chvíli budou mít větší problémy. Nejsme totiž jediní, kdo je sleduje. Je tu ještě pár dalších lidí," řekl klidně Vilhelm, "a já si dal tu práci s tím, abych zjistil, co jsou zač. Taky se jim dá věřit." "Vilhelme?!" "Vilhelm Van Vais," představil se muž celým svým jménem. "Tien Tang," zašeptala Tien a pokývala hlavou. Pak je oba náhle něco chytilo za krk a strhlo k zemi. Tisklo jim to hrdla, a vydávalo to hrčivý zvuk. Vyhublý netvor se zářivýma očima Tien dohnal. Nehodlal se jí, ani Vilhelma, vzdát.


"Nepřipadáš si sám?" ozvalo se po krátké odmlce z mobilního telefonu. "Proto jsem jel taky bez tebe," odpověděl Pierre. "Zníš naštvaně." "Ale ne... podívej, Kate, Milán byl skvělý. Potřebuju ale trochu času pro sebe. Zas se uvidíme, jenom..." "Jenom si ode mě pár dnů dáchneš. Co ti vadí, Pierre?" "Nic!" vyhrkl Pierre ve strachu, že nějak urazil Kateiny city. "Popovídáme si o tom, až se vrátíš. Zatím se měj," řekla do telefonu docela smutně Kate. "Jo, jasně. Jasně!" vykřikl Pierre, a zatočil volantem. Byl by narazil do pořádného náklaďáku, který jel v protisměru. Jeho řidič ještě Pierrovi oběma rukama ukázal nepříliš slušné gesto. "Holt Reno, Nevada," zasmál se Pierre. "Nezabij se tam. Kdo by ti volal záchranku?" poznamenala Kate. "No, bohužel nebo bohudík jsem pořád schopný se zašít sám. My netvoři..." "Pierre. Čau..." skončila hovor Kate. Pierre si oddechl. Kate o něj měla starost, to věděl. A on se rozhodl od ní utéct kvůli svému přesvědčení, že jejich vztah již vychladnul. Byl by si užíval cesty po prašné silnici v krásně naleštěném vypůjčeném sporťáčku, kdyby ho tyto myšlenky pořád tolik netrápily. Pořád si při řízení pohrával s kšiltovkou na hlavě a drbal se na krku. Čichl si pod tričko a usmál se pro sebe. "Pěkně voním, no," řekl jen tak nahlas anglicky. Stařík řídící automobil, který jel vedle Pierrova sporťáku, se rozchechtal. Pierre si připadal trapně, sklouzl zády po sedadle, a zvýšil rychlost. Za necelé čtyři hodiny dorazil do Carlinu. Bylo už pozdě odpoledne. Pierre měl dopředu připravené veškeré informace, jež ke své malé výpravičce potřeboval. Našel si adresu Susan Yang, se kterou chtěl hovořit o jejím údajném setkání s duchem. Sporťáček zaparkoval před jejím domem a vtrhl dovnitř jako chuligán. První osoby, kterou potkal, se na slečnu Yang zeptal. "Je to moje sousedka," odpověděla stará paní, která se Pierrovi představila jako Sadowska. Jen co se k němu přiblížila, podivně se zamračila. Pierre se lekl, že ho snad poznala, i když měl černé brýle a kšiltovku na hlavě. "Mladíku, měl byste používat deodorant," řekla iritovaně. "Mladíku? Mě je přes třicet, paní! A náhodou..." nahlas začichal, "máte asi... pravdu... Ehm... Takže... je slečna Yang doma?" "Už pár dní se chová nějak divně. Já si myslím, že bere drogy. Chodí po večerech pryč. Zvláštní, jak rychle se člověk změní, že?" odpověděla paní Sadowska. "Dobře. Ale je tady? Teď?" "Není. Zase je pryč. Viděla jsem jí, jak šla na autobus, před hodinkou." "Merde," řekl naštvaně Pierre a vyrazil z domu pryč. Sedl si do auta a napil se ledové vody. Kolem zrovna procházeli dva sotva patnáctiletí kluci, a horlivě spolu o něčem diskutovali. "Nebydlí tady ta ženská, co psala, že ji napadl duch?" zasmál se jeden. "Bydlí. Vždyť to ví teď celá ulice, blbečku," odpověděl mu jeho kamarád. "Podle mě jí něco je. Četl jsi to, co o sobě psala? A jak to psala? Podle mě má halucinace," řekl první. "Blbost. Četl si o tom, co se teď děje v South Forku? Že prý tam straší. Je to kousek odsud. Bych se nedivil, kámo, kdyby strašilo i tady," odpověděl druhý. "Seš blbej!" "À South Fork? Cela semble intéressant," zašeptal si pro sebe Pierre. Nastartoval motor. Cesta do South Forku mu zabrala jen asi hodinu. Odbila šestá, když vešel do hotelu. Recepčního se zeptal, zda ví, že v městečku straší. Vysmál se mu. Pierre na něj vyjeveně koukal. "Jestli tady straší, pane, tak já jsem příšera z nějaké jiné dimenze, která má velké zelené uši a žere novorozená koťata," poznamenal recepční ve snaze být vtipný. "To ale nikdo nemůže vyloučit," řekl vysoký Afričan, přicházející ke stolu. "Nikdy jsem nevynikal smyslem pro humor. Ostatně proto jsem skončil tady. V hotelu ve městě duchů," zasmál se recepční a podal dlouhánovi klíč. Pierre muže koutkem oka sledoval. Bylo na něm něco zvláštního. A když se i on na Pierra podíval jen tak koutkem oka, došlo mu, že poznámkou na slova recepčního se jej snažil na něco upozornit. Cosi tak s Pierrem sdílel. Informaci, kterou zapocený Francouz hledal. "Dám Vám prvotřídní pokoj, pane," řekl recepční Pierrovi, "nestraší v něm, a v koupelně je tam hodně mýdla." "A to jako proč?!" zařval Pierre. Když se usadil na posteli ve svém apartmá, znovu pomyslel na vysokého Afričana. Podle jeho přízvuku poznal, že ani náhodou nepocházel z Ameriky. Podobný přízvuk měl ostatně Pierrův starý kamarád Ewet z Konga, bylo mu tedy brzy jasné, z jaké části světa musel neznámý dlouhán pocházet. A určitě nebylo náhodou, že do South Forku zrovna ve stejnou dobu přijeli člověk ze západní Afriky a z Francie. Ačkoliv se Pierre ptal po Susan Yang, nebylo mu odpovězeno. Recepční mu prý nemohl říci, kdo je v hotelu ubytován, to by bylo proti pravidlům. Slečna Yang koneckonců v hotelu nebyla, v tuto dobu se nacházela ve městě Elko, v němž po vyjížďce z Carlinu strávila pár hodin v nákupním centru, a nasedala na autobus do South Forku. Starý Lovec kryptidů se tedy začal jen tak procházet po okolí hotelu. Pořád viděl v hlavě toho podezřelého muže ze západní Afriky. Vzpomněl si, že byl také celý zapocený, jako by ve venkovním parnu utíkal o život. Kdo by se tady chtěl před někým či něčím ztratit? Znovu ho potkal, když se setmělo. "Dobrý den," pozdravil ho jen tak ten chlapík, jako by ho dobře znal. "Bonjour," odpověděl Pierre, a pokusil se trochu zakrýt své podezření. "Krásné město duchů, že?" řekl muž, a zvláště nahlas vyslovil slovo "duchů". "Nudné je lepší slovo," odpověděl Pierre. "Ale ne. Určitě ne," zasmál se muž, a ztratil se ve tmě. "Co to mělo kruci znamenat?" zašeptal si pro sebe Pierre, když už na chlapíka neviděl. Tázal se sám sebe, věděl však moc dobře, kam s tím chlapík směřoval. Vše, co řekl, mělo význam. Procházel se po městečku, přemýšlel o něm, sem tam myšlenkami zavadil i o Kate nebo o zážitky z posledního roku, na které by nejraději zapomenul, když tu náhle uslyšel dívčí křik. Probudil se v něm hrdina, znovu pocítil svou děsivou sílu, a rychlostí blesku se vydal k jeho zdroji. Pořádně se rozběhl, učinil několik skoků, a stanul před dvěma lidmi, povalenými na zem. "Neruším tady něco?" zeptal se poněkud trapně. Teprve nyní jeho vylepšený zrak zaznamenal, že obě osoby tiskl k zemi bizarní, průhledný netvor. Bez přemýšlení se pokusil dát mu ránu pěstí, avšak neúspěšně. Zařval jako zvíře, zkusil to ještě jednou, a zrůda si ho všimla, jen aby na něj z tlamy vypustila několik menších verzí sebe samotné. Pierre kolem sebe máchl rukou, zrůdky však nesrazil. Byly nehmotné. Popadl za ruku ženu, jejíž obličej tlačil velký netvor k zemi, a z jeho sevření vytrhl i toho chlapíka, který byl kupodivu dlouhánem z hotelu. Duch, překvapený tím, že jej nadlidsky silný člověk připravil o kořist, zavřískal tak nahlas, že jej uslyšel i Evan Sellers. Za zvukem se rozběhl. Slyšeli jej i ostatní Zasvěcení, opustili břehy nádrže a svítilnami začali divoce máchat kolem sebe. V tu chvíli Pierre, Tien a Vilhelm utíkali před tou nesmírně rychlou potvorou. Kdyby dýchala, tak by jim dýchala na záda. Skočila na Pierra, a ačkoliv to bylo neuvěřitelné, povalila jej na zem. Pierre vycenil zuby. Zasyčel na ni. Jako jediný z ní neměl strach. Najednou se vypařila. Byla pryč, zkrátka se ztratila v éteru. Rázem na všechny tři dopadlo světlo baterek. "Vilhelme, co se stalo?! Tohle jsou ti špióni?!" vykřikl Sellers. Nečekal na odpověď. Docela vyděšeně vydechl a oba neznámé si prohlédl. Mladou Vietnamku neznal, ale svalnatý Francouz mu byl jaksi povědomý. "Poslyšte, dámo a pane, připadá Vám normální takhle se za lidmi v noci plížit?" zeptal se jich. "Já se... za nikým neplížil..." řekl překvapeně Pierre. "A... vlastně ani nevím... co se tu jako děje... jenom... jenom tady někdo řval, tak jsem se vrhl do akce... ehm... takže..." pokračoval, aniž by věděl, co pořádně říci. Tien vrhla zrak na Vilhelma. "Neděje se tu nic. Jsme jen na skupinovém výletě v South Forku. Já a tady mí přátelé," řekl Sellers. "Ale co jsou zač ty potvory?" zeptal se nevinně Pierre. Pak si všiml, že mezi přítomnými je jím hledaná slečna Yang. Jeho mysl zase ovládlo podezření. "Ale prosím vás, jaké potvory? Vím, že má člověk ve tmě občas pocit, že něco vidí, ovšem nemusí to být skutečné," odpověděl Sellers. Lhal. "Já tedy také nevím, co se děje. Taktéž jsme slyšeli křik, a..." "Viděla jsem Vás. Najednou mě napadl duch. Byl to duch, ne?" ozvala se konečně Tien a pohlédla na Vilhelma. "Určitě," zaznělo z temnoty. A zaznělo i nabití pušek. Zpoza několika polorozpadlých stavení vyšla skupina mužů v uniformách. V jejich čele byla drsná černovlasá žena, kterou Pierre nedokázal nepoznat. Agentka Barbara Kentová.


Ti ostří hoši, kteří puškami mířili na Zasvěcené, patřili k FBI. Sellerse a jeho kolegy ovšem do očí ještě víc bil zvláštní symbol na uniformě agentky Kentové. Byl všitý do její uniformy vedle písmen CIA. "Všichni jste zatčeni," pronesla arogantním tónem Barbara. "Počkejte, to je nějaké nedorozumění," vyhrkl Sellers. "Žádné nedorozumění. Všichni jdete do vazby," odpověděla Barbara. Vilhelm se natočil k Tien a k Pierrovi, a gestem jim naznačil, aby přešli k ozbrojeným mužům. Pierre stále nechápal, co se dělo. Zato Tien byla teď úplně překvapená. Vilhelm byl tak klidný. O všem musel předem vědět. "Vilhelme, co to znamená? Ty jsi s těmi lidmi? To snad není možné," vyhrkl taktéž překvapeně Sellers. Vypadal ustrašeně. "Nemiřte na nás těmi zbraněmi. Jsme snad nějací kriminálníci?" vyhrkl dotčeně. "Záleží na tom, jak definujete zločin, pane Sellersi," ozval se z řad ozbrojenců hlas Arika Thomsona, ředitele CIA. "Seřaďte se prosím," dodal rázně, "nikomu z Vás nebude ublíženo, když budete spolupracovat." Sellers spěšně přejel očima po ostatních Zasvěcených. "Došli jsme příliš daleko na to, abychom se teď vzdali," zašeptal hořce Sellers, jako by mu až bylo do pláče. Objevilo se světlo. Neskutečně silné světlo. Cosi zapraskalo. Každý zavřel oči. A ve vteřině byli Zasvěcení pryč. Sellers, Yang, všichni zmizeli, jako by tu nikdy nebyli. Chvíli bylo stejné ticho, jako když Sellersovi lidé stáli u nádrže. "Sakra práce!" zařvala Barbara a kopla do stěny dřevěného stavení. "Tak to je úlet, hoši," ozval se jeden z ozbrojených mužů. "Smůla," pronesl další. Nahlas se rozhovořili. Barbara kroutila hlavou. "To je v pořádku, dalo se to čekat, agentko," snažil se ji uklidnit Arik. "Tohle je asi tak miliontá věc, na kterou jste nás neupozornil!" rozčilila se Barbara na Vilhelma. Pak se podívala na Pierra. Ten se radostně usmál. "Agentko Kentová, to je... neuvěřitelné. Merde, já netušil, že Vás tu uvidím!" zvolal. "Vy jste nám tak chyběl, Leroyi," zakroutila hlavou Barbara a vnořila si prsty do očí. "Zkazili jsme Vám nějakou operaci?" zeptal se Pierre. "Vůbec. Byli jste tak trochu součástí plánu," odpověděl Arik Thomson. Podal Pierrovi ruku. "Nedokázal jste se udržet, co? Zase běháte za záhadami," řekl mu. "Asi máte pravdu," odpověděl suše Pierre. "Mohu se Vás zeptat, co se tu tedy děje? Abych řekla pravdu, mám z toho hodně divný pocit," řekla Tien, "taky jsem tu chtěla vyřešit jistou záhadu, a..." "A kdo byli tihle lidi, na které jste mířili kosami?" přerušil ji Pierre. "Říkají si Zasvěcení. Jsou to fanatičtí uctívači duchů. Nebezpečná sebranka. Jako bychom po invazi Shai'ri pořád neměli dost problémů," odpověděl Arik. "Cestují po světě, a vždycky se objeví někde, kde dojde k útokům duchů na lidi," dodala Tien, "většinou, když nějaký duch přijde k někomu do ložnice. Škrtí je, bijí je, a tak podobně. Někteří lidi si z toho odnášejí strašné trauma." "Tyhle hrozné věci se dějí všude, kam Zasvěcení přijdou," doplnil její poznámku Arik, "myslíme si, že ty duchy vyvolávají. Musí se zjistit, proč. A jak." "Vyvolávají?" vyhrkl poděšeně Pierre. "To dává smysl," řekla tiše Tien, "co jiného." "Jistě," řekl jí na to Vilhelm, "koneckonců jsem s nimi nějakou dobu byl, mohu to tedy potvrdit." "Pokud to nechápete, tak tady Van Vais, nezávislý záhadolog z Ghany, před časem kvůli Zasvěceným kontaktoval naši malou společnost," řekl Arik, "dozvěděl se toho o nich víc než kdokoliv jiný. Netušili, že se k nim přidal proto, aby zjistil, jak to s nimi a s těmi duchy je. Máme teď o nich díky němu pár informací, ale zatím nevíme všechno." "Vaši malou společnost? To dneska může CIA zavolat každý?" zasmál se Pierre. Jeho zrak se však také upnul na podivném symbolu všitém do uniformy Barbary Kentové. Nikdy ho předtím neviděl. A když mu nebylo odpovězeno, jen vyšpulil rty a pokýval hlavou. Přece jen o svých starých spojencích nevěděl vše. "Mě to hned napadlo, že je na tom něco divného, když CIA nemá právo operovat na území Spojených států," zasmál se nahlas. "V tomhle vesmíru je možné všechno, Pierre," povzdychla si Barbara. Poručila všem, aby se dali do pohybu. Agenti se začali líně kolébat noční pustinou. Pierre pokynul na Vilhelma. "Chtěl jste mi naznačit, že tu něco není v pořádku, že?" zeptal se ho. Vilhelm ale neodpovídal. Najednou působil docela jinak, sklesle, smutně, až dětsky. Pierre ho tedy nechal, a dohnal Arika. "Musím Vám tedy poděkovat za krásné setkání. Tohle bylo fakt ve Vašem stylu," prohodil jen tak. "Pierre, máte o tuto... řekněme, záhadu... zájem?" zeptal se upřímně Arik. "Jo," odpověděl jednoduše Pierre. "Tak mě poslouchejte," řekl Arik a zpomalil v chůzi, "děje se tu něco, co může ohrozit celý svět. To je důvod, proč do toho šťouráme. Jsme ale omezení svými schopnostmi i zákony, přestože jsou, jak vidíte, asi jiné, než jste čekal. Proto potřebujeme Lovce kryptidů." "Ti už ale nejsou," zvážněl Pierre. "Tak dejte dohromady nový tým," řekl s takřka motivačním tónem Arik, a jemně rukou Pierrovi ukázal na Tien a Vilhelma, "tým, kterému budeme moci věřit." Pierre se mu podíval do očí. Co Arik řekl, to mínil. "Svět odkaz Lovců kryptidů ještě pořád potřebuje."

Pokračování příště...

pátek 26. února 2021

Obrázek týdne 26. 2. 2021

Když už jsem tento týden psal o jednom pozdně křídovém plazu, který může anebo nemusí být stegosaurem (a to sice o problematickém dravidosaurovi), řekl jsem si, že se tentokrát pro Obrázek týdne poohlédnu po nějaké malbě s našimi oblíbenými dinosaury se střechou na zádech. A tak jsem dnes okolo poledne surfoval po internetu, snažil se najít nějakou rekonstrukci lexovisaura v krajině (k tomu mě přivedla figurka od Collecty, která asi brzy oslaví své desáté narozeniny v mém vlastnictví), v tomto směru jsem však zrovna neměl úspěch. Pak jsem se přeorientoval na sauropody, a užuž jsem s Vámi sdílel obrázek se dvěma bojujícími apatosaury, když tu náhle... praštila mne do očí malba dvou stegosaurů tak nádherná, že jsem neodolal. Tento překrásný obrázek je dílem uživatele Abelov2014 z DeviantArtu. Doporučuji prohlédnout si také jeho další malby, jsou výtečné.


Popisek k obrázku: Devítimetrový Stegosaurus stenops se na pláňce u hustého lesa setkává se svým pětimetrovým bratránkem, stegosauridem druhu Hesperosaurus mjosi. Obě zvířata se jen tak toulají krajinou. Hesperosauří samec si od svého příbuzného udržuje malý odstup, uvědomuje si totiž, že může být lehce iritován. Stegosaurus je totiž v říji, o čemž svědčí jeho výrazně zabarvené zádové pláty. Při svých toulkách po okraji lesa nejspíše pátrá po samici. A podobně jako sloni v říji, i on může být vyprovokován prakticky čímkoliv, i neopatrným pohybem býložravce zcela odlišného druhu. Ke konfliktu ale nejspíše nedojde. Oba stegosauridi se totiž od sebe brzy vzdálí, a zatímco stegosauří samec bude pokračovat v cestě po pláňce, hesperosaurus zřejmě zamíří do lesa. Po obloze poletuje několik středně velkých pterosaurů. Scéna se odehrává ve Wyomingu před 155 miliony let.

V neděli jsem na Blogorgonopsid Diaries napsal článek o Kurilském jezeře a některých z jeho zvířecích obyvatel, pro jeho zobrazení klikněte na tento odkaz.
Zítra vyjde druhá část Cryptid Hunters: PhantomZone. Budou se dít podivuhodné věci... Na příští týden mám pro Vás něco speciálního. Něco, co jsem plánoval už dlouho, a přinejmenším pět měsíců jsem věděl, kdy s tím začnu. Víc ale zatím neprozradím - všechno se dozvíte v pondělí.

čtvrtek 25. února 2021

Přírodovědné muzeum Goulandrisových

Tento týden jsem Vám již přinesl popisek dinosaura, článek o dinosauří knížce i stručný souhrn nejzajímavějších paleontologických objevů měsíce. Nyní je na čase přenést Vás mimo Českou republiku, do jednoho velice zajímavého muzea, které jste už možná navštívili, zavítali-li jste do Řecka. A pokud ne, pokusím se Vás malinko přesvědčit jeho návštěvu zvážit, pokud se tam na jihozápad někdy vydáte...

Přírodovědné muzeum Goulandrisových (v řečtině Μουσείο Γουλανδρή Φυσικής Ιστορίας) se nachází v Kifissii, předměstí na severu Athén. V roce 1964 ho založila známá botanická ilustrátorka a filantropka Niki Goulandris, později známá například pro své detailní ilustrace řecké flóry v publikaci Wild Flowers of Greece (1968), se svým manželem, umělcem Angelosem Goulandrisem. Jejich cílem bylo zvýšit v Aténách i mimo ně zájem o přírodní vědy, zvláště pak o zoologii a botaniku, a zároveň upozornit na rostoucí ohrožení řeckých živočichů a rostlin. Niki Goulandris získala založením muzea platformu pro plnohodnotný vstup do vědeckého světa, a spolupracovala s amatérským botanikem Constaninem Goulimisem na již výše zmíněné publikaci Wild Flowers of Greece, jež byla vydána botanickým departmentem této instituce. Původní sbírka rostlin byla Přírodovědnému muzeu Goulandrisových věnována právě Goulimisem, jenž byl nesmírně zapáleným sběratelem flóry z celého řeckého území. Tak jako v 60. letech, i dnes dominují muzeu především rostliny; podle několika zdrojů, včetně anglické Wikipedie, se v instituci nachází více než 200 000 druhů. Oficiální stránky muzea uvádějí, že jsou v botanické části návštěvníkům představeny mimo jiné také zvětšené modely hub, řas, mechů, kapradin, ale také větví a šištic jehličnanů či květů kvetoucích rostlin. Nechybí ani obrovské množství fotografií nižších i vyšších rostlin z různorodých habitatů, od mokřadů po sušší oblasti. Dále jsou zde vystaveny fosilie vyhynulých rostlin, zvláště pak těch z miocénu, pliocénu a pleistocénu, odkrytých v Západní Makedonii. Mezi ně patří například otisky listů patisovce druhu Glyptostrobus europaeus, jež jsou pliocénního stáří. Zoologická expozice se věnuje především savcům, ostatní skupiny obratlovců a bezobratlých jsou pak zastoupeny v jiných částech (jinými slovy, zoologická expozice je v podstatě mammalogická). K vidění jsou zde vycpaniny zeber, lvů, žirafy, vlků, kojotů, prasete bradavičnatého, zkrátka všech dobře známých velkých savců. Herpetologická expozice vystavuje kosti krokodýlů nilských, krunýřů různých druhů želv, jsou tu mloci, ropuchy, zmije a užovka obojková... Ornitologická sbírka má podle oficiálních stránek muzea 95 % všech druhů ptáků z Řecka (v zemi bylo zaznamenáno 426 druhů). Mezi vycpanými exponáty jsou však také cizokrajní ptáci, třeba papuchalkové nebo snovači (i se svými hnízdy). Expozice mořské biologie je též velice zajímavá, a obsahuje obrovskou sbírku mlžů. Nejsou to však jen mlží ulity, co ji zaplňuje. K vidění jsou zde i různí korýši, od humrů po malé kraby, lilijice, mořské hvězdice a mnoho dalších mořských organismů. Malá část této expozice se jinak věnuje i živočichům ze sladkovodních jezer a řek. Není asi překvapivé, že entomologická sbírka je také nesmírně rozsáhlá; v Řecku žije nějakých 30 000 druhů bezobratlých, a tak musí Přírodovědné muzeum Goulandrisových zahrnovat alespoň jaksi reprezentativní vzorek, tzn. k vidění jsou zde přinejmenším nejhojnější druhy motýlů, brouků, rovnokřídlých atd. Zároveň jsou zde po stěnách zavěšeny obrázky, jež popisují životní cyklus jednotlivých hmyzích skupin. Pochopitelně nechybí ani pavoukovci a všelijací další fascinující bezobratlovci. Geologická část vystavuje hlavně řecké minerály. Začíná sbírkou minerálů z Lavrionu, jehož stříbrné doly patří k jedněm z nejstarších na světě. Milovníci kamínků si prohlížení všech těch rozličných sulfátů a molybdátů, chromátů a silikátů jistě užijí. Neméně zajímavá je samozřejmě paleontologická expozice. Přírodovědné muzeum Goulandrisových je totiž domovem slušné sbírky fosilií, od amonitů a lebek neandrtálců i moderních lidí až po kostry ichtyosaurů nebo úlomky čelistí vyhynulých turovitých. Mnohé z těchto fosilií nepocházejí jen z Řecka, ale byly muzeem získány z jiných institucí po celé planetě. Nejstarším exponátem, kterým se muzeum může pochlubit, je prekambrická fosilie stará 2,7 miliardy let. Zvláštní pozornost je v paleontologické expozici věnována evoluci koně, návštěvníkům je však prezentována i velká mapa s živočichy, kteří se na řeckém území vyskytovali ve čtvrtohorách, včetně mastodontů, deinotherií a dalších velkých savců. Při opouštění paleontologické expozice a vstupu do expozice zoologické se návštěvníci setkají také se 7,6 metru dlouhou replikou kostry triceratopse. Především mezi mladšími návštěvníky je však oblíbená i replika kostry tyranosaura, jež od ní není příliš vzdálená. Další část muzea se věnuje biotechnologii. Departmenty Přírodovědného muzea Goulandrisových jsou Řecké centrum mokřadních biotopů (Ελληνικό Κέντρο Βιοτόπων Υγροτόπων, zkráceně EKBY), založené v roce 1991 a nacházející se v městě Thermi, a Paleontologické muzeum v Rethymnonu (Παλαιοντολογικό Μουσείο Ρεθύμνου) na Krétě. Druhá zmíněná instituce je mezi návštěvníky slavného mínojského města zvláště oblíbená, neboť je domovem koster krétských trpasličích slonů (Palaeoloxodon chaniensis a P. creutzburgi) a hrochů (Hippopotamus creutzburgi) z pleistocénu. Přírodovědné muzeum Gouladrisových rozhodně patří mezi přední řecká muzea, jež při návštěvě Atén (a v případě Paleontologického muzea v Rethymnonu při návštěvě Kréty) nelze nenavštívit!


středa 24. února 2021

Dravidosaurus

Dravidosaurus ("ještěr z Dravidanadu") je kontroverzním rodem plaza (parafyletická třída Reptilia), který žil v období svrchní křídy před 90 až 84 miliony let. Někteří odborníci dnes mají za to, že ostatky tohoto taxonu ve skutečnosti patřily několika odlišným zvířatům, a tak se může jednat o nomen dubium. Fosilie dravidosaura byly nalezeny poblíž města Ariyalur v indickém státě Tamil Nadu v 70. letech minulého století a následně byly roku 1979 popsány paleontology P.M. Yadagirim a K. Ayyasamim. Považovali je za ostatky nejmladšího do té doby nalezeného zástupce skupiny Stegosauria, která, jak dnes víme, zanikla zřejmě někdy na počátku křídového období, asi před 125 miliony let (alespoň z té doby je znám poslední nefalšovaný stegosaur). Domněnka, že stegosauři mohli existovat ještě v pozdní křídě, v té době paleontology nadchla. Dravidosaurus byl obvykle vyobrazován jako klasický zástupce této skupiny býložravců s výraznými pláty a trny na hřbetě, a většinou byl připodobňován jurskému kentrosaurovi. Mělo se za to, že byl až 3 metry dlouhý, asi 1,2 metru vysoký a vážil okolo 900 kilogramů. K tomu všemu měl však být připojen velký otazník. V roce 1991 se na pozůstatky dravidosaura znovu podíval přední indický paleontolog Sankar Chatterjee. Uvědomil si, že Dravidosaurus měl typicky plesiosauří pánev. Také fragmenty zadních končetin poukazovaly spíše na příslušnost k dlouhokrkým mořským plazům s ploutvemi než k jakémukoliv z dinosaurů. Chatterjee navštívil také naleziště, z něhož tyto fragmentární ostatky - totiž úlomek lebky, jakýsi trn, zub, plát a několik kostí - vyšly. Horniny v lokalitě byly pochopitelně mořského původu; původně možná Yadagiri a Ayyasami předpokládali, že tělo dravidosaura coby stegosaura bylo do moře spláchnuto řekou. Závěry, které učinil Chatterjee, by spíše poukazovaly na to, že jakýsi plesiosaurus zkrátka zahynul ve své vodní domovině a pak se pár jeho kostí fosilizovalo. V roce 2011 byly publikovány výsledky dalšího výzkumu, provedeného Barretem, Carranem a Wilsonem, který potvrdil, že holotyp dravidosaura patřil nějakému zástupci skupiny Plesiosauria. Tím prokázal, že sedm let předtím provedený výzkum Petera Galtona, jenž zařazení dravidosaura mezi plesiosaury vyvracel, nemusel mít správné výsledky. Následovalo šest let dalších výzkumů, a nakonec v roce 2017 Galton a jeden z autorů popisu zvířete, Ayyasami, vyvrátily závěry Chatterjeeho s tím, že pánev a úlomky zadních končetin nemohly patřit plesiosaurovi, přičemž dravidosaura oba paleontologové přeřadili opět do skupiny Stegosauria. Potíž představuje nalezený plát, který může být buďto porušenou plesiosauří ploutví, což se však může zdát velmi nepravděpodobné (útvar má až příliš "celistvý" charakter na to, aby se dalo stoprocentně určit, že se jedná o prsty srostlé v ploutev) nebo zádovou desku stegosaura (i zde padají pochybnosti). Zmíněná možnost, že Dravidosaurus je ve skutečnosti názvem pro alespoň dva odlišné obratlovce, je sice rezervovaná, ale nejvíce pravděpodobná. Objevený zub skutečně mohl patřit ornitopodovi, všechny ostatní nebo jen některé kosti pak plesiosaurovi. Vzhledem k tomu však nelze o dravidosaurovi říci žádné podrobnosti. 
Popisek tohoto kontroverzního taxonu najdete v knížce "Speciální průvodce - Dinosauři" od Gerrieho McCalla. Ten v publikaci upozorňuje na problematiku jeho zařazení. Jako stegosaur je Dravidosaurus krátce zmíněn v závěrečné části "O dinosaurech od A po Z" ve "Velké knize o dinosaurech" od Davida Lamberta.


Příště Mussaurus!

úterý 23. února 2021

Knihy o pravěku: Dinosauři a život v pravěku

Je tu další popisek knížky o prehistorii v rámci série článků, kterou píši s přestávkami už vážně asi deset a půl roku! Zajímavé je, že tuto knihu jsem poprvé pročetl asi tak v době, kdy projekt začínal. Rozhodně byla tedy součástí mého vyrůstání s pravěkými tvory, a dodnes ji mám hrozně moc rád...

Dinosauři a život v pravěku je kniha od Hazel Richardsonové, publikovaná původně nakladatelstvím Dorling Kindersley v roce 2003, a v České republice vydaná o rok později Knižním klubem. Do češtiny ji přeložila Helena Kholová, prom. biol., CSc. a redigovala ji RNDr. Jana Horáčková. Jde o součást edice Příroda v kostce, která obsahuje také knížky Plazi a obojživelníci (od Marka O'Shea a Tima Hallidaye) či Velryby, delfíni a další kytovci (od Marka Carwardina), a mnoho jiných. Tyto publikace mají v podstatě stejnou strukturu. První dvoustrana knihy Dinosauři a život v pravěku čtenáři zkrátka přibližuje, jak pracovat s knihou. Následují dvoustrany Soustava živočichů, Kdo byli dinosauři?, Vývoj dinosaurů, Vývoj savců a ptáků, Geologické doby, Výzkum zkamenělin, a dále dvoustrany zabývající se jednotlivými geologickými periodami prvohor (těm předchází prekambrium, které je popisováno na stranách 20 a 21). Dvoustrany o vývoji různých živočišných skupin jsou doplněny moc pěknými diagramy, v nichž jsou jednotlivé podřády, řády nebo čeledě barevně odlišeny. Nechybí ani různé tabulky se základními informacemi (Archosauři, Saurischia (plazopánví), Ornithischia (ptakopánví), Savci) nebo se zajímavostmi (Teplokrevní?). Při popisu jednotlivých geologických období je čtenáři prezentována mapa Země v oné době a její slovní popis, týkající se složení kontinentů, jejich rozpadů apod. Nechybí různorodé fotografie trilobitů, graptolitů, loděnek či počítačové rekonstrukce zvířat z těchto období (na dvoustraně o siluru je takto vyobrazen Pterygotus). Kapitola Druhohory začíná na straně 34, následována dvoustranou o triasu. Po ní již na řadu přicházejí popisky prehistorických živočichů, a to sice těch, kteří žili v této geologické periodě. Rozřazeni jsou jednoduše ve třech podkapitolách: Na souši, Ve vodě a Ve vzduchu. Stejně jsou strukturovány i části Jura a Křída. Popisováni jsou různí živočichové, od dicynodontů přes dinosaury a pterosaury až po želvy a druhohorní savce. Kapitola Kenozoikum začíná na straně 158, a je rozdělena na podkapitoly Starší třetihory, Mladší třetihory a Čtvrtohory. Obsahuje řadu popisků savců a ptáků kenozoika, od notharcta po dinornise. Na jedné straně mohou být popsáni jeden až tři živočichové, každý z nich má přitom svůj vlastní box. Tyto boxy s popisy jsou stavěny stejně jako v případě již výše uvedených publikací z edice Příroda v kostce. Jako příklad si vezměme popis cryptoclida na stranách 94 až 95 (spolu s liopleurodonem překrývá obě strany). V levém horním rohu boxu je uvedena skupina Plesiosauria, dále čeleď Cryptoclididae a doba, kdy žil, tj. před 165 až 160 miliony let. Následuje název zvířete a jeho česká výslovnost, pak je tu samotný text o zvířeti, a pod ním jsou uvedeny informace o tom, kdo jej kdy popsal (v případě našeho cyptoclida je to Harry G. Seeley, 1892) a ve kterém prostředí daný živočich žil (mělká moře). Je tu též mapka s červeným bodem či body v místech, kde k nálezu došlo (v případě cryptoclida je zde uvedena mapa Evropy, přičemž červená tečka je umístěna na území Anglie). Nechybí ani obrázek živočicha nebo jeho kostra, některé tělesné znaky jsou ještě na obrázku popsány (dlouhý, poměrně neohebný krk; pružné přední ploutve), a dále je čtenáři prezentováno velikostní srovnání s člověkem. Spodní linka v boxu obsahuje údaje o délce, hmotnosti a potravě, přičemž jsou všechny tyto informace uvedeny slovně. Jednotlivé podkapitoly (Na souši atd.) začínají krátkým souhrnem obecných informací o živočiších z daného geologického období (je například uvedeno, kteří dinosauři byli v křídovém období mimořádně úspěšní). Řada počítačových rekonstrukcí popisovaných živočichů a fotografií jejich fosilních ostatků pochází z Natural History Museum in London a z American Museum of Natural History. Jsou to obrázky velice hezké. Někdy jsou i v rámci popisků tvorové zobrazováni v krajině, například na stranách 64 a 65 je Allosaurus zobrazen v bažině se stegosaurem nebo na straně 114 vidíme therizinosaury, zvláště pak jeden majestátní exemplář, v nádherném zeleném lese. Na stranách 200 až 209 se nacházejí stručné popisky dalších dinosaurů, strany 210 až 215 patří Slovníčku a pak už následují Rejstřík a Poděkování. Dinosauři a život v pravěku je krásná kniha se spoustou užitečných informací a s nádherným obrazovým materiálem, a rozhodně ji mohu doporučit!


Základní údaje:
autor: Hazel Richardsonová,
rok vydání: 2004,
počet stran: 224.

Doufám, že se Vám můj popis knížky Dinosauři a život v pravěku líbil. Jistě se dočkáte i dalších článků z této série!

pondělí 22. února 2021

Několik únorových paleontologických novinek

V průběhu února byly ve vědeckých žurnálech publikovány výsledky několika velice zajímavých výzkumů. Některé z nich přinesly nové druhy prehistorických živočichů, a tento článek se jimi bude zabývat...

Minulou středu, 17. února, byla v časopise Royal Society Publishing vydána studie doktorky Kailah Thorn a jejích kolegů, která se zabývala jedním velice zajímavým vyhynulým druhem ještěra z Austrálie. Jeho pozůstatky byly v roce 2017 nalezeny v souvrství Namba ve státě Jižní Austrálie, a jak se ukázalo, jde o druh zcela nový. Dostal jméno Proegernia mikebulli. Svým druhovým jménem ctí profesora Mikea Bulla z Flinders University, který patří ve světě ke špičce mezi odborníky na ještěry. Proegernia mikebulli patřila mezi scinky (Scincidae), ještěry na australském kontinentu hojně zastoupené. Žila přibližně před 25 miliony let, v oligocénu. Expedice, která drobné kůstky proegernie nalezla, byla tvořena paleontology ze South Australian Museum a Flinders University, a v pětačtyřicetistupňovém horku hledala před čtyřmi lety fosilie různých prehistorických živočichů na březích jezera Pinpa. Podařilo se jim tehdy najít také ostatky jakéhosi předchůdce koal, oligocénního či miocénního předka vakovlka, krokodýlů, ptakopysků a dokonce i dosud neidentifikovaného dravého ptáka. Proegernia mikebulli je však jedním z prvních pojmenovaných nálezů této výpravy. Podle doktorky Thorn je tento ještěr nejstarším australským scinkem. Poskytuje nám cenné informace o vývoji této čeledi na australském kontinentu; patřil do podčeledi Egerniinae, která dnes zahrnuje mimo jiné rod Tiliqua (jeho nejznámějšími zástupci jsou třeba tylikva obrovská čili modrojazyčná nebo scink uťatý). Vypadá to, že tito ještěři byli poměrně úspěšní již dříve, než se čekalo. Sesterským taxonem nového druhu je Proegernia palankarinnensis, popsaná J. E. Martinem v roce 2004. Žila pro změnu asi před 23 miliony let. P. mikebulli tak posouvá stáří celého rodu o dva miliony let do minulosti.


Dalším pozoruhodným novým nálezem je Fluvionectes sloanae, jehož popis byl 11. února publikován v žurnále PeerJ. Jedná se o elasmosaurida nalezeného v roce 1898 v Dinosaur Park Formation v kanadské Albertě. Na popis tedy zkamenělé kosti tohoto plesiosaura čekaly 123 let. Byl asi 5 metrů dlouhý, žil v pozdní křídě stupně kampán před 72 až 71 miliony let, a zřejmě se proháněl sladkými vodami. Horniny, ve kterých byly fosilie nalezeny, jsou říčního původu, nikoliv mořského. Ostatně to není překvapivé, Dinosaur Park Formation je skutečně částečně původu aluviálního (ačkoliv obsahuje i horniny z pobřežních plání). Rodové jméno zvířete je složeno z latinského slova "fluvius" (plavec) a pořečtěného, nicméně též latinského "nectes" (krk), druhový název pak odkazuje na Donnu Sloan, nálezkyni holotypu. Pracovala svého času jako vědecká ilustrátorka v Royal Tyrrell Museum of Paleontology


Hned na začátku měsíce, 1. února, publikoval vědecký časopis Journal of Ornithology článek o novém druhu pravěkého pěvce, který dostal název Crosnoornis nargizia. Žil v oligocénu, a patří zřejmě mezi nejstarší zástupce kladu křikavých (Tyranni). Jeho rodové jméno odkazuje na městečko Krosno, nacházející se nedaleko typové lokality Rudawka Rymanowska na jihovýchodě země, slovo "ornis" znamená pták. Druhový název ctí Nargiz Salwu, manželku nálezce fosilie a jednoho z autorů studie, Grzegorze Salwy. Výzkum vedl Zbigniew M. Bochenski, osteolog, paleontolog a specialista na pravěké ptactvo z Polské akademie věd. Crosnoornis měl krátký ocas a poměrně dlouhé zadní končetiny. Je pravděpodobné, že žil v lesích, přičemž se většinou pohyboval v hustých křoviskách nízko nad zemí nebo v korunách stromů. Zobák měl silný, rovný, dokonale uzpůsobený ke sběru semínek, ovoce a bezobratlých. Šlo zkrátka o oportunistu živícího se vším, co se naskytlo. Nalezená fosilie je poměrně dobře zachovalá. Crosnoornis se řadí k nejstarším pěvcům ze střední až severní Evropy; žil ve stejné době, jako roku 2006 popsaná Wieslochia weissi z Německa.


Za informace a obrázky pro tento článek vděčím webům Science Daily a Novataxa. Úžasné objevy, že ano? Každý z nich je výjimečný...

neděle 21. února 2021

Nové přírodovědné dokumenty v únoru a březnu 2021

Jak jsem slíbil, je tu článek o nových přírodovědných dokumentech, které vycházejí v únoru a březnu 2021 jak v televizi, tak na streamovacích službách. Novým pětidílným cyklem A Perfect Planet, vyprávěným Sirem Davidem Attenboroughem, nebo nejnovější sérií Winterwatch na BBC Two totiž letošní várka nových dokumentů o přírodě ani zdaleka neskončila, ba naopak, teprve jí začala! Takže na co nového se můžeme v blízké době těšit? A co vyšlo v posledních dnech či týdnech?

Chris Packham's Animal Einsteins

Dnes, tedy 21. února 2020 ve 20:00 (GMT) má na stanici BBC Two premiéru 1. epizoda nového cyklu BBC Studios Natural History Unit s názvem Chris Packham's Animal Einsteins. V tomto dokumentu nám kreativní moderátor a přírodovědec, milovník punk rocku a v posledním roce také jedna z tváří Self-Isolating Bird Club Chris Packham představí úžasné schopnosti různých živočišných druhů, co se týče jejich inteligence. Cyklus bude mít šest dílů, nový díl tedy bude na BBC Two uváděn po následujících šest týdnů každou neděli večer. Dnešní epizoda nese název Masterminds, a Chris se v ní pokusí porovnat inteligenci některých živočichů, například hlavonožců, krkavcovitých nebo včel, s inteligencí člověka. Bude se týkat také schopnosti zvířat uvědomovat si sebe sama při pohledu do zrcadla, a některým ze zvířecích hvězd budou prezentovány puzzle nebo různé nástroje, se kterými si budou muset poradit. Hlavními tématy budou učení a pochopení. Příští neděli, tedy 28. února, bude vysílána druhá epizoda s názvem Communicators. Ta se zase zaměří na vzájemnou komunikaci mezi zvířaty, její efektivnost a její metody. Chris nám mimo jiné odhalí, proč rozumíme šimpanzům nebo gorilám, aniž bychom si toho byli vědomi, nebo že delfíni mají v podstatě jeden pro druhého jména. Dle mého to bude fascinující série. Zajímá-li Vás zvířecí chování a inteligence, pak je cyklus Chris Packham's Animal Einsteins tím, na co jste možná léta čekali. Jako vždy v případě BBC NHU a v případě Chrisových dokumentů můžeme očekávat seriózní vědu a také trochu zábavy v profesionálně sestaveném, solidním pořadu. Každý z šesti dílů bude mít 59 minut, což ostatně není na BBC neobvyklé. Producentem první epizody je James Vale (Countryfile), druhou epizodu produkoval Jim Turner, producentkou seriálu je pak Joanne Stevens (Nature's Weirdest Events with Chris Packham). Výkonnou producentkou je Rosemary Edwards (Springwatch). Zda bude Chris Packham's Animal Einsteins někdy v blízké budoucnosti vysílán v České republice, to zatím není známo. Můžete jej však sledovat prostřednictvím různých webových stránek, které britské veřejnoprávní televizní stanice zdarma streamují.


Crikey! It's the Irwins: Season 3

Již jsem na začátku února zmiňoval, že také vychází třetí série Crikey! It's the Irwins, nesmírně populárního reality dokumentu, který sleduje dění ve slavné Australia Zoo legendárního Steva Irwina, a životy jeho dětí Bindi a Roberta a jejich matky Terri. První epizoda 3. řady Crikey!, nesoucí název New Start, vyšla 7. února na nové streamovací službě Discovery+. Ve stejný den byla uvedena také druhá epizoda, Tiger Triplets, a třetí díl, Bushfire Rescue, se zase na Discovery+ objevil minulou neděli, 14. února. Pokud vím, tak série bude nadále vycházet po jedné epizodě každou neděli. Kolik přesně bude mít epizod, to dosud nevím. První série měla dílů čtrnáct, druhá zase dvanáct, a samozřejmě v letech 2019 a 2020 vyšly ještě tři speciály. Lze každopádně očekávat, že bude obsahovat okolo třinácti epizod. První díl nové série pojednával o znovuotevření Australia Zoo několik týdnů po lockdownu. Ve druhé epizodě se v zoo narodila tři nová tygří mláďata, a třetí díl se zabýval strašlivými australskými požáry a jejich dopady na lokální faunu, především na koaly...


Pumas: Legends of the Ice Mountains

Překrásný třiapadesátiminutový snímek Pumas: Legends of the Ice Mountains měl premiéru 3. února 2021 na americké televizní stanici PBS. Jde o součást pořadu Nature, který se vysílá od roku 1982, a jenž je s více než 590 epizodami nejdéle běžícím a nejvíce rozmanitým americkým dokumentem o přírodě. Pumas: Legends of the Ice Mountains představuje 9. díl 39. série tohoto pořadu. Byl natočen v Chile, a dokumentuje dramatický život samice pumy a jejích koťat v podhůří And. Mimoto ukazuje také poněkud zvláštní porodní rituál lam guanako. Komentář k dokumentu namluvila herečka Uma Thurman (Percy Jackson & the Olympians: The Lightning Thief). 


Big Bend: The Wild Frontier of Texas

Další nová epizoda cyklu Nature na PBS, tedy 10. díl 39. série premiérovaný 10. února, nese název Big Bend: The Wild Frontier of Texas, a pojednává o ikonických zvířatech, jež obývají Big Bend National Park v "zatáčce" řeky Rio Grande nedaleko texaské hranice s Mexikem. Tento rozlehlý národní park, jenž je zároveň významným archeologickým nalezištěm, je domovem medvědů baribalů, pum, chřestýšů, pekari páskovaných, různých štírů a mnoha, mnoha dalších živočichů, kterými se právě tento dokument zabývá. Vypravěčem filmu je herec Thomas Haden Church (Spider-Man 3), režiséry jsou John Murray a Jim Fitzpatrick (The Natural World: Wild Cuba). Big Bend: The Wild Frontier of Texas je na nějakou dobu posledním dílem cyklu Nature, další nový díl bude na PBS uveden až v dubnu.


Sledujete-li dění ve světě dokumentárních filmů o přírodě tak jako já, pak již asi víte, že v lednu také vyšla první upoutávka na novou trilogii Shark with Steve Backshall, kterou letos v létě uvede kanál Sky Nature. Netflix zase objednal devadesátiminutový dokument Kangaroos od nové společnosti Ample Nature, založené v Los Angeles teprve minulý rok. Terri Irwin také odhalila, že chce pro Netflix natočit dokument o svém životě po úmrtí Steva, ke kterému došlo, ač je to neuvěřitelné, už před téměř čtrnácti a půl lety. Snímek by prý obsahoval velké množství záběrů ze soukromého archivu Irwinových, a zřejmě by byl dosti emocionální. Dále ještě v lednu vyšel krátký teaser na dokument Forgotten Bloodlines: Agate, který bude vyprávět Nigel Marven; nyní již víme, že vyjde v roce 2022.

O nových přírodovědných pořadech Vás budu i nadále informovat! 

sobota 20. února 2021

Cryptid Hunters: PhantomZone (1/10)

Lovci kryptidů se rozpadli. Ale jejich odkaz pokračuje. Nyní je na jiných, aby odhalili největší tajemství ze všech. Mezi starými hrdiny se však objeví tací, kteří jim rádi podají pomocnou ruku... Dnes začíná na tomto blogu nový desetidílný příběh Cryptid Hunters: PhantomZone, který navazuje na předchozí čtyři série Lovců kryptidů a jejich první desetidílné pokračování Cryptid Hunters Dark. Právě v něm došlo ve světě Lovců kryptidů k velkému zlomu. Jakožto oběti manipulace Deylinem Nietem se členové starého týmu rozešli, přičemž se každý vydal svou vlastní cestou životem ve snaze zbavit se strašného traumatu, které mu zabíjení nevinných způsobilo. Doba podivných setkání s neznámými bytostmi však ještě rozhodně neskončila. Ba naopak, to, co se chystá, může zásadně proměnit nejen tento svět. Blíží se bouře, a pomyslnými kroupami v ní jsou nehmotná stvoření, jež původně nikdy neměla přijít s člověkem do kontaktu... Ať už se chystá cokoliv, budou to jen ti nejodvážnější, kdo unikne nejhorším nočním můrám...

CRYPTID HUNTERS: PHANTOMZONE, ČÁST PRVNÍ:
Nastalo bezvětří. Poslední sněhové vločky, odnášené z nepředstavitelných výšin, dopadly do sluncem ozářené peřiny. Z dálky se ozvalo poslední zvolání jeřába. Pak mocné horstvo utichlo. Bylo tak mlčenlivé, že tím tichem takřka řvalo. Jeho klid přerušilo až křupání sněhu, vycházející z vrcholku vysokého svahu. Čisté bělosti zasněžených hor přišly náhle kontrastovat červené a žluté barvy jakési tkaniny, do které bylo oděno tělo mladého mnicha. Přestože byl ten mladík pružný a hbitý, kráčel s holí, aby při výstupu po svahu po měkkém sněhu neuklouzl. Polední slunce se mu odráželo od plešaté hlavy, a nutilo jej přivírat oči. Výraz v jeho tváři však svědčil o vnitřní pohodě. Na chvíli se zastavil a zhluboka se nadechl. Příjemný, svěží horský vzduch dodal jeho plicím nové síly. Pohlédl na rozlehlé plató, jež se před ním skvělo, a pak na nezdolné obry daleko v pozadí. Nyní i v časech, jež teprve měly přijít, nazývali lidé tyto velehory Himálaj. Domov sněhu. A také domov nejvyšších hor na celé planetě. Tato divoká, nezkrotná krajina byla mnichovým domovem. Jmenoval se Butsuju, podle dávného filozofa z Indie, jenž započal myšlenkový směr, který se mladík rozhodl následovat. Mnoho času trávil v nedalekém, nově zbudovaném chrámu, kde meditoval se svými společníky a žil nepříliš rozmanitý, rutinní život. Čas od času se však vydal na průzkum hor, jež každým dnem z chrámu obdivoval. Tato výprava neměla být ničím odlišná od těch, jež podnikl v minulosti. Mělo jít jen o další výlet plný přemítání. Když jej započal, nemohl mít Butsuju ani zdání o tom, že jím změní celý svět. Navždy. Do jeho očí náhle proniklo světlo stokrát silnější než to sluneční. Butsuju se lekl, a na chvíli zavřel oči. Z dálky na něj cosi zablýskalo tak nečekaně! Prudce vydechl, chvíli na ten úkaz hleděl, a pak zvedl obočí. Ta záře byla sytě modrá, takřka až nepřirozená. Vycházela zpoza vodopádu, který se zázračně tvořil na daleké hoře na opačné straně plató. Její intenzita se zvyšovala, snižovala, zvyšovala a zase snižovala. Bylo to znamení. Někdo ho tam volal. Butsuju sklonil hlavu a sám pro sebe se usmál. Co by to tak mohlo být? Vždyť v okolí chrámu, v této drsné divočině, nikdo nežije. Pak jej však napadlo, že by na sebe světlem mohl upozorňovat mnich z jiného buddhistického chrámu, nějaký ztracenec, který se při pochodu v horách zranil a nutně potřeboval pomoc. Butsuju vyskočil, odpíchl hůl od sněhu, a sjel po svahu dolů směrem k okraji plošiny. Zabořil se nohama do husté vrstvy sněhu na ní, pak je z něj nemotorně vyprostil, a zase se valil dál za modrým světlem, jako by nic jiného neexistovalo. Teprve po několika minutách se konečně zastavil a nahlas se vydýchal. Plató bylo širší, než jak vypadalo ze svahu. Mocný horský titán byl dál, než Butsuju očekával. Byl by věřil, že od něj mocný Himálaj jeden ze svých výběžků naschvál vzdaluje, kdyby nevěděl, jak to v horách chodí. S neodhadnutím vzdálenosti se již setkal mnohokrát, nebyl tedy překvapen. Ale zpomalit nemělo smysl, byl-li tam v dáli někdo, kdo nutně potřeboval pomoci. Butsuju zaťal hůl do sněhu, opět z něj vytáhl nohy, a pokračoval v cestě rychlým krokem. Modrá záře neustávala. Mladý mnich měl pocit, že se vlastně s každým jeho krokem stávala intenzivnější. Jakmile byl od divoce proudícího vodopádu vzdálen jen na dvacet metrů, vykřikl nahlas: "Namastē!" Na jeho pozdrav však nikdo nereagoval. Butsuju přejel očima po kamenité řece, jež se klikatila podél strmé cestičky kamsi dolů. Znovu si oddechl, a pak vyděšeně pohlédl zpět na vodopád. Modré světlo zmizelo. Bylo pryč. Butsuju to nedokázal pochopit. Proč záře ustala zrovna teď? Poškrabal se na hlavě, a prošel vodní clonou, přičemž vstoupil do velké jeskyně. Nikdo tu nebyl. Vážil sem celou tu únavnou cestu zbytečně. Snad se mu to všechno jen zdálo. Podíval se na svou promočenou kasayu a zavrtěl hlavou, když si představil, jak v ní kráčí zpět do chrámu, nejspíše i během studeného večera či po setmění. A pak náhle před jeho očima cosi zažehlo. Kulatý modrý kámen! Butsujovy zorničky se rozšířily překvapením. Svítivý démant zapulzoval, a rozzářil se úplně. Celá tmavá jeskyně zmodrala, a Butsuju vyděšeně učinil několik kroků zpět k vodopádu. "Yō kē hō?! Co to je?!" "Naḍarā'ū mānava. Neboj se, člověče," ozvalo se odnikud. Butsuju byl zprvu vyděšen, ale když uslyšel, že k němu cosi neznámého mluvilo lidskou řečí, uklidnil se. Čekal, že s ním snad hodlá hovořit samotný Buddha v jednom ze svých dalších životů, v jiné podobě, do které se po ukončení života předchozího narodil. Modrá zář se pomalu stáhla zpět do démantu, a za ním, za tím kamenem obyčejně položeným na podlaze jeskyně, se objevila bílá bytost s výrazným černým symbolem na hrudi, tvořeným čtyřmi tečkami a vlnkou nad nimi. Neměla hlavu, neměla ani končetiny. Její tělo bylo tvořeno zužujícím se válcem, na jehož konci se nacházel podlouhlý, nitkovitý útvar připomínající rozeklaný hadí jazyk. Butsuju netušil, kam se podívat, nevěděl, jak s tou podivnou bytostí udržet oční kontakt. "Jmenuji se Askya," představil se ten tvor, ačkoliv neměl ústa, kterými by mluvil. "Myslel jsem, že je tu někdo jiný," řekl pomalu Butsuju, a pak si uvědomil, že ani on sám neotevřel ústa. Pouze si s Askyou vyměňoval myšlenky. "Myslel sis, že se tu shledáš s jiným člověkem, který od tebe nutně potřeboval pomoc. Utíkal jsi přes horskou plošinu jen proto, abys pomohl člověku v nouzi. To svědčí o tvé cti," pověděla mu Askya, načež její hlas či snad její myšlenky zvážněly, "já nejsem člověk, a nejsem ani z tohoto světa. Ale také potřebuji tvou pomoc. A to právě nyní." "Pomohu ti," řekl Butsuju a přistoupil k Askye, již zbaven veškerého strachu, "řekni, co mám pro tebe udělat. Splním jakýkoliv úkol." "Takto cítících tvorů kdyby jen ve všech světech bylo mnoho," pronesla Askya, a své válcovité tělo naklonila k modrému drahokamu, "jsem ochránkyní tohoto démantu, nejmocnějšího předmětu tohoto světa. Představuje bránu do vesmírů, které si ani neumíš představit. A jako nejmocnější hmotný předmět je také nejvíce zneužitelný. Chránila jsem ho po stovky tisíců tvých lidských roků. Ale můj čas nadešel. Byla jsem raněna." Bílé tělo Askye zapulzovalo podobně jako záře démantu. "Tvůj svět, Butsuju, je jedním z nekonečně mnoha. Existují spolu všechny jeden vedle druhého, a přesto jsou si tak vzdáleny. Ve svém jazyce nemáš pro takovou realitu název, a jsem si jista, že bude trvat ještě dlouho, než tvůj druh její koncept pochopí. Z jednoho z těch světů přišel vyděděnec jménem Ravin, který se pokouší ovládnout všechny ostatní. Některé padly, jiné se dosud ubránily," hovořila Askya, "Ravin poslal do tohoto vesmíru své jezdce, a ti zjistili, že předmět, který hledá, se nachází zde. Ochránila jsem jej, ale na následky zranění, jež mi způsobily, brzy zahynu. Ztratím se ve věčné nicotě. Slábnu, a Ravin to cítí. Blíží se. Je už téměř zde. A až přijde, bude pozdě, aby mne nahradila jedna z mých sester." Butsuju se zatvářil zmateně. "Již dlouho tě sleduji. Inteligentních bytostí není v tomto světě mnoho, a mezi sobeckými lidmi už vůbec. Vím o tobě vše, Butsuju. Démant mi toho o tobě řekl víc, než bys tušil. Chci, abys ho vzal a skryl ho, tak aby ho Ravin nikdy nenašel," sdělila mu Askya. "Mám vzít tento drahý kámen a ukrýt jej? To je vše?" zeptal se Butsuju. Znovu se začal strachovat. Věřil každému jejímu slovu, a plně si uvědomoval, co bylo v sázce. "Vybrala jsem tě k tomu. Démant dokáže vše, co od něj budeš chtít. Máš pevnou vůli a máš představivost. Neber jej však jako dar. Předávej ho jen takovým, jako jsi ty - takovým, kteří jej nezneužijí," řekla Askya. Butsuju k ní natáhl ruku, chtěl se jí dotknout, ale brzy zjistil, že Askya byla nehmotná. "Skryj to tajemství. Věřím, že to dokážeš. Teď vezmi démant a utíkej. Já se pokusím Ravina zastavit," dodala Askya a otočila se. Butsuju zvedl diamant ze země a se starostlivým výrazem zamířil k vodní cloně. V temnotě jeskyně se náhle otevřel fialový portál, na jehož druhé straně byla zář tisíckrát silnější, než ta z démantu. Vyletěl z něj velký černý démon se sedmadvaceti chapadly, jež připomínala chuchvalce prachu. Ohromný, průhledný trup zdobily tři zlaté skvrny. Stejně jako Askya neměl oči ani ústa. "Vydej mi Kámen mnohovesmíru, Askyo," zaduněla jeskyní jeho zlobná myšlenková vlna. Askya bez odpovědi vystřelila ze svého těla nehmotný projektil, který by se byl zaryl do Ravina, kdyby jej nezachytilo jedno z jeho chapadel. Projektil zrudl, Ravin ho otočil na Askyu, a vrhl ho po ní. Její nepopsatelné zavřískání značilo, že byl v útoku úspěšný. Askya po něm vrhla řadu dalších projektilů, jen jeden však trefil Ravina do těla. Ani ho nezranil, rovnou se od něj odrazil. "Našla jsi si pomocníka. O tom žádná z tvých sester neuvažovala. Skutečně jsi naivnější než všechny dohromady," vysmíval se jí Ravin. Butsuju až dosud jejich souboj pozoroval se zděšením. Nebyl schopen utéci, chtěl ochránkyni démantu pomoci, ale netušil jak. "Démant je můj," zasyčel Ravin a šlehl rychle pulzující Askyu svým chapadlem. Butsuju měl sto chutí konečně začít s útěkem, ale místo toho vztáhl na Ravina ruku, a z drahokamu vyšlehlo obrovské množství energie. Mladý mnich proletěl vodopádovou clonou, zatímco se strop jeskyně propadl. Celá hora se otřásla. Butsuju o několik vteřin později zvedl obličej ze studivého sněhu a vyděšeně zajíkal. Drahokam měl stále v ruce. Kolem něj poletovaly kusy Ravinových chapadel, nehmotné tentakule ztrácející se ve vzduchu. Bylo po všem. Butsuju jediným rozhodnutím překazil plán jakési mocné entity, která podcenila sílu onoho Kamene mnohovesmíru. Do zasypané jeskyně, po jejímž kamenném krytu i nyní stékala voda, ač již ne tak majestátně jako předtím, se za Askyou vrátit nemohl. Mnich tedy usoudil, že se vydá zpět do chrámu. Moc zvláštního démantu jej děsila, a ani v nejmenším jej nepřitahovala. Klepající se zimou se po setmění vrátil do svého domova a ještě téhož večera umístil drahokam do obyčejné dřevěné bedýnky ve špinavé šachtě pod chrámem. Nikdo, nic si pro něj nepřišlo. Léta to vše Butsuju udržoval jako tajemství, i tak si ale postupně uvědomoval, že jako buddhistický mnich nebude na světě věčně. A přestože věřil v převtělování, bylo mu jasné, že péče o démant nakonec přejde k někomu jinému. Ve svých sedmačtyřiceti letech tedy napsal první dokument o zářivě modrém kameni, a popsal svým nástupcům, jak se o něj starat. V sanskrtu jim popsal, jak s ním zacházet a co s ním naopak nedělat. Vylíčil jim neuvěřitelný příběh o jeho nalezení, ale přesvědčil se o tom, aby ten příběh nikdo nepřečetl, zatímco on sám žil tento život. S tajemstvím se nedlouho před svou smrtí svěřil nejlepšímu člověku, kterého znal. A ten o nějakých šedesát let později učinil to samé. Sto osmdesát let po Butsujově setkání s Askyou začal náš letopočet, o tisíce let později byla v blízkosti chrámu vystavěna vesnice Briddim, a další stovky let na to vznikl Nepál. Podivuhodného kamene si v té době všímali i králové nebo zloději. Byl-li však drahokam někomu propůjčen nebo byl-li z kláštera odnesen, vrátil se zpět. V chrámu byl vždy někdo, kdo si ho znovu vyprosil. Pak ale přece jen nastaly časy, kdy se na něj zapomnělo. Chrám zůstal opuštěn. Desítky let nikdo Butsujovu bedýnku neotevřel. A nastalo ještě větší neštěstí. Kamene se konečně zmocnila lidská chamtivost. Ukradl ho cizinec. A ačkoliv věděl, jak jej používat, ačkoliv o něm přečetl v různých jazycích vše, co mohl, nedokázal si ani ve snu představit, jak tím svému světu nechtěně připravil pravé peklo...


Susan Yang vstoupila do svého pokoje. Právě vyšla z koupelny, zazívala a hodila na židli u pracovního stolu své oblečení. Byla už v pyžamu a byla připravená jít si lehnout. Po celém dni stráveném za pultem obchodu s oblečením ve Family Dollar byla unavená, a ani nepomýšlela na to, že by si třeba před spaním četla. Po vyvětrání koupelny se rovnou přikryla peřinou, zhasla světlo, a zavřela oči. Život této mladé čínské Američanky žijící v městečku Carlin v Nevadě se točil většinou jen kolem práce. Měla takový naivní sen, že si jednou koupí pořádnou vilu, a že už nebude muset žít v tomto malém, otřískaném bytě se dvěma pokoji. Pokaždé, když večer zavřela oči, přemýšlela o tom, a představovala si, jak luxusní život by to byl. V bytě s ní nikdo nebydlel, byla tu úplně sama. Nic ji nerušilo, a tak se její představy brzy staly snem, jenž se jí pomalu vinul hlavou. A pak se náhle vylekala. Měla pocit, že se jí něco dotklo. Úplně se otřepala strachy. Otevřela oči a pohlédla do stropu. Vydechla, snažíc se vzpomenout si, v co se její poklidný sen proměnil, že se tak vyděsila. Teprve když se pořádně rozkoukala ve tmě, uvědomila si, že to nepříjemné dotknutí nebyl sen. Zprvu to neviděla, ale teď, když měla oči dokořán otevřené, spatřila nad sebou cosi zvláštního, průhledného. Byla to hlava! Susan znovu vykřikla. Strašně se polekala a odhrnula ze sebe peřinu. Chtěla vyskočit z postele, ale něco ji v ní drželo. Chytlo jí to za hrdlo. Susan vřískala. To sevření, ten tlak. Ať už ji drželo cokoliv, tisklo to takovou silou, že se pomalu nedokázala nadechnout. Máchala kolem sebe rukama, ale marně. Tento zvláštní průhledný útočník byl nehmotný, nehmatatelný. S řevem se Susan pokusila přetočit na bok, načež ji pařáty té nestvůry sevřely ještě silněji. Sama uslyšela jakýsi táhlý vřískavý zvuk, který vydával. Blížil se k jejímu uchu. Po minutě a půl zbytečného zápasení a postupného ztrácení dechu se Susan rozbrečela. V tu chvíli ji útočník přestal škrtit. Susan v panickém šoku rozsvítila a zděšeně si sedla na polštář, tlačíc se k rohu místnosti. Vzdalovala se od ní průhledně šedá bytost s válcovitou hlavou a hubenýma, dlouhýma rukama s odporně dlouhými prsty. Nesla se ve vzduchu v přímé lince, až náhle zastavila u okna. Susan se rozbrečela ještě víc, když se na ni bytost znovu otočila. "Jdi odsud pryč, ty hnusná potvoro! Nech mě být!" zařvala Susan a instinktivně na svou obranu hodila po bytosti stlačený polštář. Proletěl útočníkovým tělem, on sám hned nato prošel sklem zavřeného okna. Susan vrazila do vedlejší místnosti, taktéž v ní rozsvítila, a v breku si sedla na křeslo. Co to bylo zač? Proč ji to napadlo? Nebo se jí to všechno jen zdálo? Ještě více se zřejmě vyděsila, když se ozvalo klepání na dveře. Byl snad ten tvor zpátky? Ještě štěstí, že se po zaklepání ozval starostlivý hlas sousedky. "Slečno Yang? Jste v pořádku?" zvolala sousedka. "Strašně jste křičela... Co se Vám stalo?" Susan rozpačitě otevřela dveře a pohlédla do obličeje vrásčité stařenky, paní Sadowske. "Něco mě napadlo... nějaký... nějaký duch..." vydechovala třesoucí se Susan a utírala si slzy. "Duch? To se Vám asi jen něco zdálo, ne? Duchové přece neexistují," usmála se paní Sadowska, jako by snad mluvila s pětiletým dítětem, a pak vykulila oči, "neberete vy LSD?" Susan nedokázala následujícího dne jít do práce. Vzala si jednodenní dovolenou a šla si hned po sedmé ráno koupit kávu. Byla po celém tom zážitku úplně paranoidní. Musela si v kavárně sednout hned k pultu, aby viděla na servírku. Zapnula notebook a zadala do vyhledávače Googlu slovo "ghost". Hrabala se v různých webových stránkách více než dvě hodiny, a podařilo se jí najít výpovědi několika lidí, kteří údajně zažili něco podobného. Problémem bylo, že žádný z těch lidí neměl skutečné jméno. Prostě něco napsali pod pseudonymem, nechali to ležet na dvacet let neaktualizovaných stránkách s tisíci nefunkčními flashovými animacemi, a zmizeli. Susan chvíli uvažovala o tom, zda její příšerné setkání s "duchem" mohlo vycházet jen z bujné představivosti nebo mentálního onemocnění, byla ve své práci koneckonců denně pod tlakem, ale tak nějak o sobě nedokázala pochybovat. Nakonec svůj případ popsala na jedné sociální síti, notebook zavřela, dopila vystydlou kávu, a šla na procházku do městského parku. Odpoledne se obávala do svého bytu znovu vstoupit, přemohla se však, a hned po uzamčení dveří zkontrolovala obývací pokoj, ložnici, kuchyňku i koupelnu. Nikdo nikde. Otevřela notebook a všimla si, že se její příspěvek na sociální síti setkal s pochybnostmi. Její přátelé si z ní dělali spíše legraci. Přišla jí však také soukromá zpráva od jistého Evana Sellerse, který by s ní prý o celém případu rád mluvil. Spěšně si o něm na stejné webové stránce něco našla. "Evan Sellers, vedoucí skupiny... Zasvěcení..." zašeptala Susan, jakmile projela očima jeho profil. "Expert na duchy? To jsou mi věci," řekla si pro sebe Susan a poškrabala se na hlavě. Sellers ji zval do kupodivu nepříliš vzdáleného města South Forku, "částečného města duchů". Dostat se tam do večera autobusem nepředstavovalo problém. Sellers na ni počkal ve svém hotelovém pokoji. Už před jejím příjezdem ji v soukromé zprávě informoval, že se svými "spolupracovníky" v South Forku právě řeší paranormální aktivitu, a že její zážitek z Carlinu s tím může mít co dělat. Hotel, ve kterém se tento odborník na duchy ubytoval, byl tříhvězdičkový. Byla to ošklivá barabizna. Docela usměvavý recepční ohlásil Sellersovi příjezd Susan, načež jí dovolil zajít ke dveřím pokoje číslo 81. Sellers ji přijal okamžitě. "Zajímají Vás duchové?" zeptal se Sellers poté, co ji usadil na pohovku a zašel uvařit čaj. Susan byla překvapena, že mluvil s anglickým přízvukem. Byl to Londýňan. "A... ano. Zaútočil na mě duch. Při spánku mě začal škrtit," odpověděla pomalu Susan. Sellers pokýval hlavou. V jeho velkých hnědých očích se vynořilo porozumění. Měl takový přívětivý výraz. Zvedl husté obočí a poškrabal se v krátkých, zářivě hnědých vousech. "Něco podobného se stalo více lidem, než byste čekala, slečno Yang," řekl rozvážně a posadil se na křeslo naproti ní, "už se paranormální aktivitou zabývám nějakou dobu. Dal jsem dohromady skupinu lidí, kteří jsou přesně jako vy. Říkáme si Zasvěcení. Zabýváme se věcmi, kterým málokdo věří, a to sice bytostmi, které... my, lidé, my hloupí lidé bez pochopení všeho kolem nás... říkáme duchové." Susan zavřela oči a promnula si je. "Takže to, co se stalo mě, se stalo víc lidem? Duchové existují? Ale... jak je možné, že na mě jeden zaútočil? Co jsem mu udělala?" zeptala se Susan. Až dosud byla o všem tolik přesvědčena, ale když se najednou objevil někdo, kdo jí chápal, připadala si celá nesvá. "Záleží na tom, co to bylo za ducha," odpověděl Sellers. Vstal, a nalil do dvou šálků vonný čaj. Jeden šálek podal Susan. "Někteří duchové napadají lidi, protože jimi byli zrazeni. I oni mají pro všechno důvod," pokračoval Sellers. Susan pohlédla na jeho stůl. Bylo na něm položeno několik knih o duších a vedle nich stála v rámečku rodinná fotografie. Sellers na ní vypadal ještě příjemněji, když se v přítomnosti svých dětí doširoka usmíval. Mohla mu věřit. Musela. "Chtěla bych o tom zjistit víc," pronesla už docela klidně. Sellers vytáhl z kapsy lísteček a podal jí ho. Prohlédla si ho a usmála se na něj. "Velmi brzy se Vám ozveme," řekl. Když Susan vycházela z pokoje, ještě na ní zvolal: "Nebojte se, že by na Vás ten stejný duch útočil znovu. Věřte mi, na Vás už si nedovolí. Zjistíte, proč." Jakmile Sellers v místnosti osaměl, dopil svůj šálek čaje, upřeně se zahleděl do rodinné fotografie, a těžce vstal z křesla. Všiml si, že v temném rohu místnosti někdo stál. "Sledoval jste nás, Dillone?" Temná postava se pohnula. "Vaše nová kamarádka si ani nevšimla, že jsem tu celou dobu byl," ozvala se polotiše. "Naše dohoda pořád platí?" zeptal se Sellers. "Jistě." Sellers se prudce otočil, temná postava však zmizela. "Typické," pousmál se Sellers.


Na větvi neolistěného mladého buku se usadily dvě sýkorky koňadry a začaly švitořit, skoro jako by si nadšeně povídaly o té slavnosti, která se odehrávala před jejich drobnýma, zvědavýma očkama. Ve velké zahradě za úřadem v severní části Londýna se slavila svatba. Bývalý tajný agent Spojených arabských emirátů Fahad Ghazalli a anglický softwareový developer Harvey Lindo se drželi za ruce, s láskou si pohlíželi do očí a usmívali se na sebe. Na malém pódiu s nimi stál Sir Ian McKellen, jeden z největších britských herců, a oddával je. Pronášel otázky, na které oba muži odpovídali. Harveyho rodiče stáli v přední řadě před pódiem a utírali si slzy dojetím. Celé to probíhalo krásně, a hlasy drobných sýkorek projev Sira Iana skvěle doplňovaly. Nakonec se Harvey a Fahad políbili a postavili se vedle něj, načež fotograf pořídil několik snímků. Sir Ian pak roztáhl ruce k hostům. "And should any of you or anyone else try to get between these two guys, you know what will happen?" zeptal se. Naznačil, že drží v ruce hůl a zvedl ruce nad hlavou. "YOU SHALL NOT PASS!" Divoký potlesk. Shakespearovský herec a mimo jiné představitel Gandalfa a Magneta se pak na šťastný pár zasmál, a společně s ním sešel z pódia. Přiběhly k nim dvě malé holky, Nicholle a Marilyn. Fahad s Harveym je adoptovali ještě předtím, než se oficiálně vzali - když byli v registrovaném partnerství. Následovalo pak fotografování s dcerami, přičemž Fahad držel tříletou Marilyn a Harvey zase předstíral, jak je o rok starší Nicholle strašně těžká, a všichni se bavili, řehtali se, popíjel se alkohol a limonáda... Malé rodince tleskali i Pierre Leroy a Kate Henshall, kteří stáli vzadu za početnými kamarády obou mužů a Harveyho rodinnými příslušníky. Pierre si pak šel sednout k velkému kulatému stolu a nalil si do skleničky bylinkovou šťávu. Fahad si sedl k němu. "Znuděný?" zeptal se s širokým úsměvem. "Vůbec, bylo to super. Akorát máte za kámoše takový čahány, že jsem neviděl půlku ceremonie," odpověděl Pierre. "Je to formalitka," Fahad mávl rukou, "ale teď, když už je jasné, že budeme neustále spolu, řekli jsme si, že se prostě vezmeme. Aspoň můžeme každý nosit zásnubní prsten." Pierre pokýval hlavou. "Kdo by čekal, že ze všech z nás najdeš štěstí v životě zrovna ty," řekl a pozvedl obočí. "To štěstí se jmenuje Harvey Lindo, kamaráde," zasmál se Fahad, "nakonec nebylo zase tak těžké ho najít. Co ty? Nejsi snad šťastný? Myslel jsem, že s Kate lítáte po světě." Pierre a Fahad se podívali na Kate, která vtipkovala s Harveyho přáteli. "No, dost to mezi náma drhne," řekl trochu protivně Pierre, "věřil bys tomu, že od té doby, co skončila invaze Shai'ri, jsme si ani nedali pusu? Měl jsem pocit, že po tom podzimním teroru se to mezi náma spravilo, proto jsme hned odjeli do Milána... Ale ne. Zformoval se mezi námi studený ledovec." "Ale pořád spolu chodíte," řekl Fahad a napil se whisky. "Ty jo, nejsem si jistý, jestli to takhle můžu říct. Už se tu holku bojím i chytit za ruku," odpověděl Pierre. "Prosím tě... Proč?" "Fahade, připadám ti jako normální člověk?" "Jo...?" "Tak to se mýlíš. Merde... Někdy bych si přál, abych prostě byl zoologem, aby všechno bylo tak, jak jsem to chtěl. Jenže místo toho jsem monstrum. Cítím ho uvnitř... pořád tam je. Už je to dávno, co jsem se naučil ho kontrolovat, a od našeho řádění nevylezlo ven. Ale žije ve mně. Jeden košiláč mi kdysi řekl, že za dvacet let to monstrum úplně zmizí. Že prý budu zase bez schopností. Tak si to spočítej. Je únor 21, takže mi zbývá ještě osmnáct let, kdy ve mně ta potvora bude žít." "A ty se bojíš, že se to monstrum postaví mezi tebe a Kate? Blbost, kámo. Ta zelená příšera jsi přece ty. Ne někdo jiný," odpověděl Fahad. "No právě. Ta zelená příšera, co při vzteku dokáže zabíjet všechno živé ve svém okolí, jsem já," povzdychl si Pierre, "není lehké pak zkoušet navazovat s lidmi vážné vztahy." Zavřel oči a se smutkem se pro sebe zasmál. "Nikdo z nás to neměl lehké," řekl Fahad a přesedl si na židli hned vedle Pierra. "No jo, hele. Jestli zase budeš mluvit o tom, jak jsme všichni zabili stovky lidí, tak mi rovnou připrav kýbl," přerušil ho Pierre a popotáhl nosem. "Já myslím, že jsi na tom pořád lépe než většina ostatních," usmál se na něj Fahad, "a aspoň o sobě dáváš vědět. Koukni, třeba já ani nevím, kde teď jsou Akihiko a Roger. Poprvé od Číny nemám ponětí, co s nimi je. Úplně se ztratili. Co tým skončil, ani jsem je neviděl. Ale nemysli si, že taky netrpí. Vsadím se, že Akihiko se mlátí s nějakýma frackama někde v zemi Oz, možná teda doma v Japonsku, vlastně by dávalo smysl, kdyby se vrátil tam... Roger musí taky všeho litovat, ať je kdekoliv. Jasně, rozdrtilo nás to, co nám udělal Nieto, ale... každý z nás měl něco i předtím. Ty i já, i všichni ostatní. Srovnej se s tím." Pierre dopil bylinkovou šťávu. "A nenech se připravit o radost jenom tím, že se z tebe stalo něco... jinýho, než to, cos chtěl být," řekl ještě Fahad. Pak k němu přiběhly Nicholle a Marilyn. "Prý se bude tančit, tati! Je to pravda?" ptaly se jej horlivě. "Tančit? Kdo tady umí tančit, krucinál? To zas ten Lindo, že? Že to zařídil on? Darebák jeden," rozchechtal se Fahad. "Najdi si něco, co tě zajímá, Pierre. Všechno hned bude zase lepší. I tvé vztahy s ostatními," dodal, odváděn svými dcerami zpět na pódium. Pierre o tom trochu zapřemýšlel. Možná by nebylo na škodu přestat se zabývat minulostí a zapomenout na zelenou příšeru s keratinovými drápy i na incident před několika měsíci. Sáhl do kapsy svého svátečního obleku, vytáhl mobilní telefon, odemkl obrazovku, a zatímco se ostatní bavili, zatímco Kate tančila s nějakým trapným ajťákem na pódiu, pátral Pierre na internetu po něčem, co by jej mohlo zaujmout. A nějakou náhodou se mu podařilo narazit na příspěvek Susan Yang z Nevady, kterou prý při spánku napadl duch. "C'est intéressant," řekl si pro sebe Pierre. Hned se mu začal v hlavě dávat dohromady malý cestovní plán. A když viděl, jak se Kate na pódiu s ostatními baví, tak nějak se přece jen utvrdil v názoru, že by bylo nejlepší jet sólo.

Pokračování příště...

Nejčtenější