Fischeripollis

Fischeripollis je rod vyhynulé rostliny z řádu hvozdíkotvarých (Caryophyllales) a čeledi rosnatkovitých (Droseraceae), který žil v epochách eocénu, oligocénu a také miocénu. Je známo několik specií, přičemž typovým druhem byl F. krutschei, který v roce 1981 popsal Muller na základě fosilizovaného pylu nalezeného v Sasku. Později nalezený a popsaný F. undulatus je naopak znám jak z Německa, tak z Maďarska, z Kanady a Špicberků; mimo to jsou však informace o tomto druhu skoré. Roku 1986 popsaný F. halensis žil zase na australském kontinentu a pravděpodobně také na Antarktidě; i východní část nejmrazivějšího kontinentu na naší planetě vynesla fosilizovaný pyl fischeripollise, ačkoliv si odborníci dosud nejsou jisti, zda patřil australskému druhu či druhu zcela novému. Zatímco F. undulatus je pozdně eocénního až středně miocénního stáří, ostatky druhů F. krutschei a F. halensis se datují pouze do epochy eocénu; pyl F. halensis nalezený v pánvi Hale ve středu Austrálie a v pánvi Gippsland na jihovýchodě země je starý asi 48 až 34 milionů let. Stejně jako všechny současné rosnatkovité, i Fischeripollis byl masožravou rostlinou. Zástupci této čeledi jsou karnivorními bylinami, vybavenými listy s lepkavými tentakulemi, jež slouží k chytání kořisti. Nejznámějšími současnými zástupci čeledi rosnatkovitých jsou například mucholapka podivná (Dionaea muscipula) z východu Spojených států amerických či aldrovandka měchýřková (Aldrovanda vesiculosa), vyskytující se mj. i na území České republiky (to obývají celkem čtyři druhy rosnatkovitých, mimo aldrovandku jsou to pak ještě rosnatky Drosera rotundifolia, D. anglica a D. intermedia). Kořenový systém rosnatkovitých tvoří rhizoidy, upoutání k půdě je tedy poněkud slabé. Semeník těchto rostlin tvoří 2 až 5 plodolistů, a plodem rosnatkovitých je tobolka. Lapat kořist mohou tyto rostliny pasivně či aktivně; u některých druhů stačí ke sklapnutí pasti jediný pohyb. Například již zmíněné mucholapce podivné stačí kontakt pouze s desetinou těla dosedajícího hmyzu, aby se spustil mechanismus sevření. Jak konkrétně Fischeripollis chytal svou kořist, to není jisté. Už samotný vzhled rostliny je vzhledem k tomu, že její pozůstatky tvoří vesměs pylová zrna z celého světa, není přímo znám. Dle studie A. K. Coopera, P. E. O'Briena a C. Richtera, publikované v Proceedings of the Ocean Drilling Program, Scientific Results, musel nicméně Fischeripollis preferovat vlhké, na živiny chudé oblasti. Ve východní Antarktidě to byly především břehy přílivových "kanálů" vedoucích do Prydzova zálivu. Lze předpokládat, že tato masožravka nebyla příliš velkého vzrůstu, a zřejmě se živila létajícím hmyzem, především pak hmyzem dvoukřídlým. Z prehistorických masožravek se láčky zachovaly pouze u rodu Archaeoamphora, další rody, mezi nimiž je i Fischerippolis, jsou skutečně známy jen z fosilizovaného pylu. 

O této rostlině se můžete dočíst ve výše referované studii s názvem "3. Palynology of Site 1166, Prydz Bay, East Antarctica" z Proceedings of the Ocean Drilling Program, Scientific Results. Několik informací je též na anglické Wikipedii.

Příště Archaefructus!