Základní údaje o čeledích dinosaurů-Abelisauridae

Tato část mého seriálu "Základní údaje o čeledích dinosaurů" se zaměří na další skupinu theropodů. Na rozdíl od Dilophosauridů, které jsme si představili v předchozím díle, nebyli tito predátoři primitivní...

Název čeledi: Abelisauridae,

Autor názvu a popisu: Novas a Bonaparte, 1985,

Nejznámější zástupci: Abelisaurus, Carnotaurus, Rugops, Majungatholus,

Doba výskytu: Pozdní Jura až pozdní Křída.

Čeleď Abelisauridae byla do 80. let 20. století velice málo známá. Většina do té doby nalezených abelisauridů pocházela z Jižní Ameriky a kvůli krátkým končetinám a mohutné lebce byli proto považováni za jihoamerické tyrannosauridy. Ve skutečnosti měli k tyrannosauridům celkem daleko, ačkoliv s nimi patřili mezi masožravé theropody. Je ale pravda, že abelisauridi tak trochu zastávali pozici svých vzdálených příbuzných. Tyrannosauridi se vyskytovali na severní polokouli, abelisauridi zase převážně na jižní. Mohutná hlava plná zubů, jež však u některých druhů (jako např. Rugops) byly malé a slabé, poukazuje na jasné masožravce. Přesto není jisté, zda byli abelisauridi plně dravci, nebo spíše mrchožrouti. Přední končetiny byly ještě kratší, než u tyrannosauridů. Zato zadní končetiny byly mohutné-tito dinosauři museli být opravdu rychlí. Abelisauridi jsou dobře známi jako dinosauři Křídy, ale některé druhy se objevily už na konci Jury. Fosilie zástupců této čeledi byly nalezeny v Jižní Americe, Indii a Africe. Avšak některé druhy se vyskytovaly i dále na severu, například Tarascosaurus žil na území Evropy a jeho zkameněliny známe z Rumunska. Evropské formy měly zřejmě původ v Africe a právě asi před 80 miliony let pronikly do Evropy, jež však tehdy byla roztroušena do mnoha malých ostrovů. Jedním z nejznámějších abelisauridů byl mocný Majungatholus, někdy také zvaný Majungasaurus. Vyskytoval se na území prehistorického Madagaskaru v pozdní Křídě a mohl být postrachem velkých sauropodů Rapetosaurů. Některé zkameněliny dokládají, že byl kanibalem. V tamním ekosystému byl asi dominantním predátorem. Ne všude však abelisauridi zcela dominovali, pravěká Argentina nebo sever Afriky byly v Křídě domovem ještě větších zabijáků, carcharodontosauridů a spinosauridů. Většina abelisauridů nepřesahovala délku 6 metrů, i když některé druhy měly i 8 metrů. Bizarnost je slovo, které by mohlo popsat hlavu abelisauridů. Například Carnotaurus ("masožravý býk") měl na hlavě dva malé, podivné rohy, jejichž význam je neznámý. Snad sloužily samcům k upoutání pozornosti samice, nebo jako výhrůžka jiným samcům při boji o teritorium. Poslední členové čeledi Abelisauridae vyhynuli před 65 miliony let spolu s ostatními dinosaury...

Abelisauridi byli rozhodně velice zajímaví dinosauři. Pokud chcete, můžete do komentářů napsat, co Vám na nich připadá "nejzajímavější"...

Správce dinosauřího parku - Blížíme se k dalšímu incidentu?

Předposlední dubnový den znamená tentokrát i další díl Správce dinosauřího parku! Co všechno náš správce zažil? Nyní Vám o tom povypráví...

Blížíme se k dalšímu incidentu?

Otázky padají v Dinosauřím parku často. Avšak dlouho se mezi nimi neobjevila taková, jakou si pokládáme nyní. Minulý týden došlo k podivné události na Isle of Die. Západní část ostrova, která byla rozprodána tajemným miliardářům, byla svědkem nerovného zápasu mezi lidmi a ptakoještěrem Tapejarou, bránícím své hnízdo. Ptakoještěr byl zabit, hnízdo vykradeno a vejce jsou nyní bůhví kde. Většina ostrova je pod správou Ochránců pravěké zvěře, se kterými se Dinosauří park spojil a společně jsme schopni vytvořit z Isle of Die něco jako "nejvzácnější národní park světa". Ovšem majitelé západního pobřeží by nám to mohli překazit. Navíc se ukazuje, že už tak krátce po rozhodnutí o rozdělení Isle of Die, jsou k tomu ti lidé připraveni. Povím Vám tedy, co se přihodilo během středy a včerejška, tedy čtvrtka... Letadlo Ochránců pravěké zvěře opět hlídkovalo nad ostrovem. Strážce zvěře Joe Tits, jeho manželka Joanna a pilot letadla Robert Dixon zkoumali "z ptakoještěřího pohledu" skály ve středu ostrova. Ty jsou domovem velkých pterosaurů, kteří zatím nikým nebyli identifikováni. Podle našeho odborníka, Olivera, by to snad mohli být Quetzalcoatlové či jim příbuzný druh, třeba i trochu menší (neboť Quetzalcoatlus byl jedním z největších pterosaurů). Brzy je zaujal sloup dýmu vycházející z blízkého pralesa. Po pár minutách letu se ukázalo, že tam, kde kdysi panoval prales, je nyní asi padesát metrů široká pláň bez života, pokrytá jen hlínou a suchými keři. Takřka přesně ve středu toho padesátimetrového kruhu se nacházel oheň, zničující obrovský, snad desetimetrový cykas. Kusy dřeva jiných rostlin byly do ohně házeny též. Kolem bylo shromážděno na čtyřicet, možná i padesát lidí. Na plošině se nacházely motorky a malé letadlo. Ještě větší zděšení přišlo po chvíli. Joanna si všimla, že těsně za letadlem stojí velká klec. Jistě byla na místo přepravena právě letadlem. Pohled z dalekohledu to jen dosvědčil, klec byla dosud připoutána mohutnými řetězy ke spodku letadla. Ale proč klec, a k čemu? Odpověď na tuto otázku padla samozřejmě brzy, ti lidé sem přijeli s jistými zájmy. Problémem je, že celé sídliště, které ničí prehistorický les, se nachází už na území západní části ostrova, jež nepatří nám! Její majitelé si tam mohou dělat, co chtějí... Ale opravdu to tak je? Opravdu mohou ničit tamní přírodu a možná i chytat tamní zvířata, jistě hrubými způsoby sotva srovnatelnými se skvělými metodami Oliverovými, jen proto, že to území patří jim? Ne! Isle of Die je jeden celek a ať už politicky nebo jakkoliv patří více lidem z více zemí a společností, to místo musí být zachováno do posledního detailu! Jenže jak to ukázat světu a přesvědčit všechny o tomto faktu, to není jednoduché...

Letadlo Ochránců zůstalo nepovšimnuto, tedy až do chvíle, kdy se objevilo přesně nad velikým tábořištěm. Ochránci navázali z těmi neznámými ničiteli kontakt pomocí rádia. Nebyla jim zodpovězena jediná otázka. Když jsem včera večer s Joem Titsem mluvil, přehrál mi, co mu ti darebáci řekli: "Kliďte se odsud. Tohle místo vám nepatří..." a po chvíli "Vypadněte nebo letadlo sestřelíme!!! Vypal odsud, blbečku!" Dále to již bylo horší. Kromě nadávek však padalo v rozhovoru stále více výhrůžek. Joe informoval "ničitele" o tom, že vše nahlásí ve správě Ochránců pravěké zvěře, která se zabývá bezpečností pro prehistorická zvířata nejen na území naší části Isle of Die, ale kdekoliv po světě, včetně Tichého oceánu, jež obývají mořští plazi. Poté vypnul rádiové spojení a letadlo z místa zmizelo. Včera pak přišla od Ochránců zpráva, že jim bylo "oficiálně" (to je však jen formální slovo, v tomto případě bez významu) zakázáno navštěvovat západ ostrova. Organizace však chystá uveřejnit informace o všem v tisku. Doufejme, že vše dobře dopadne... Na začátku jsem zmínil otázku, kterou si nyní klademe. Blížíme se k dalšímu incidentu? Co když takové ničení krajiny na Isle of Die zničí tamní přírodu? Co když vypálení padesáti metrů pralesa už vyhubilo několik druhů z toho křehkého ekosystému? Ochránci pravěké zvěře a Dinosauří park se chystají na rozhodující úder. Budeme se muset přemístit na nepřátelské území, a možná svedeme velký boj o budoucnost ostrova. Nikdo však neví, zda existuje šance k vítězství...

Pokud budou Dan a jeho přátelé bojovat s "ničiteli", zvítězí? Jak to ovlivní Isle of Die? Pokračování opět za týden!

Mapování času

Tento článek byl napsán díky knize "Poznávej věci kolem sebe-Dinosauři" od profesora Mikea Bentona. Kniha mi totiž poskytla některé informace pro článek, stejně jako samotný námět...

V dnešní době není složitým úkolem datovat stáří zkamenělin. Existuje řada metod, jak zjistit, v jaké geologické éře a před kolika miliony let daný druh živočicha či rostliny žil. Zkušený geolog se dnes jen podívá na jakýkoliv geologický útvar a je schopen alespoň odhadnout, z jaké doby pochází. Bylo tomu tak ale vždy? Zmapovat čas ještě před stovkami let nebylo jednoduché. Bylo to přesně před 201 lety, kdy byla vytvořena první geologická mapa. A jaké metody se k mapování času používají dnes? V době začátků geologie a paleontologie si vědci mysleli, že se horniny a fosilie objevují na různých místech zcela náhodně. Později si však uvědomili, že souvrství se na některých místech opakují, při ukládání těchto vrstev tedy musely existovat nějaká pravidla, geologická pravidla. Začali se zabývat ukládáním sedimentů, zvětráváním, zákoninostmi vzniku fosilií atd. V 19. století se zformoval nový vědní obor řadící se ke geologii, a to stratografie. Za jejího otce je považován William Smith, který roku 1815 vytvořil první geologickou mapu Anglie. Smith se zabýval vyměřováním tras pro kanály a také hledal cenné nerosty. Svou geologickou mapu byl schopen vytvořit právě proto, že se zabýval porovnáváním hornin z různých míst, od sebe často velmi vzdálených. Byl to první krok, který vedl k dataci vzniku různých vrstev a tedy i zkamenělin. Geologická období tak, jak je známe dnes, byla zavedena ve 20. a 30. letech 19. století-bylo to právě tehdy, když byly druhohory rozděleny na Trias, Juru a Křídu. Do té doby se například některým anglickým souvrstvím říkalo Lias, ale protože pocházely ze stejné doby, jako souvrství Jury z kontinentální Evropy, nebyl tento název nijak zaveden. V současnosti se hodně používají metody tzv. biostratigrafie. Jde o určování stáří hornin s pomocí fosilií. Aby byla určitá vrstva datována, musejí její zkameněliny splňovat několik základních podmínek: například, musí být jednoduše identifikovatelné (mořští tvorové jako mlži, trilobiti či graptoliti se k tomu sami přímo nabízejí) a musejí u nich být patrné vývojové změny od počátku do konce existence druhu. Říká se jim vůdčí fosilie... Proces, kterému můžeme jednoduše říkat mapování času, lze tedy provést i s pomocí ostatků pravěkých živočichů. Metod je však více...

Národní muzeum dinosaurů v Austrálii

Po více než měsíci je tu další popisek významného světového muzea! Toto místo by se mohlo zalíbit milovníkům dinosaurů...

Národní muzeum dinosaurů (National Dinosaur Museum) se nachází ve vesnici Gold Creek nedaleko města Canberra, tedy v Teritoriu hlavního města Austrálie. Jedná se o největší, nestěhující se výstaviště dinosaurů v Austrálii, a možná že i jedno z největších na jižní polokouli. Hlavním cílem tohoto muzea je ukázat návštěvníkům evoluci života na Zemi, především pak dinosaurů, a proto je většina exponátů i celé prostředí zaměřeno na druhohory. Mezi exponáty patří jak rekonstrukce dinosaurů, tedy modely, tak i samotné kostry. Asi před třemi nebo čtyřmi lety navíc Národní muzeum dinosaurů začalo vystavovat i kosti australských dinosaurů. Samotné modely tvoří hlavně Dinosauří zahradu, mezi nejpovedenější figury (většinou v životní velikosti) patří například Stegosaurus s červeně zabarvenými pláty na zádech... Podle informací na webových stránkách muzea je v něm nyní 23 kompletních koster dinosaurů a více než 300 samotných kostí, nicméně, jak bývá zvykem, muzeum se stále rozrůstá. Do Národního muzea dinosaurů jezdí i školy a školní zájezdy-takové edukativní programy jsou skvělé, vezmeme-li v úvahu, že mohou v dětech vzbudit zájem o prehistorii života. Prostředí muzea je velice přátelské a je důkazem toho, že i seriózní věda může jít ruku v ruce s velkou zábavou. Vchod do budovy je celkově jedinečný: velká otevřená tlama theropodního dinosaura, snad Tyrannosaura...

Na fotografii vidíte modely Archaeopteryxe a Compsognathů, obyvatel pravěkého Německa v období Jury, kteří spolu zuřivě soupeřili... Máte-li zájem zjistit o tomto muzeu více, navštivte http://www.nationaldinosaurmuseum.com.au .

Pravěké antilopy-Tragoportax

Minulá část Vám představila Miotragocera, ve druhé části projektu Pravěké antilopy se zase podíváme na Tragoportaxe! Do komentářů pak můžete napsat, zda se Vám článek líbil...

Antilopy patří mezi nejrozmanitější savce současné doby. Už v pravěku žilo mnoho různých druhů této skupiny kopytnatců, která patří do blízkého příbuzenstva s buvoly, ovcemi či kozami. Tyto býložravce má řada lidí spjata hlavně s Afrikou, avšak antilopy žijí také v Novém světě (příkladem jsou vidlorozi). Je ale pravdou, že v minulosti ze Starého světa antilopy skutečně vzešly. Mezi ty nejranější patřil Tragoportax...

Tragoportax gaudryi patří mezi několik druhů pravěkých antilop, jež není složité identifikovat. Doslova vynikajícím určovacím znakem tohoto druhu jsou násadce rohů. Samotné rohy byly zatočeny dozadu a nebyly příliš dlouhé. Dokonce v nejvyšší části nebyly ani příliš štíhlé, spíše zavalité. Pokud Tragoportax používal rohy k obraně, mohly být skutečně nebezpečnou zbraní skrývající velkou sílu. Tragoportax patřil mezi první antilopy. Objevil se snad už před 11 miliony let, a žil až do doby před 7 miliony let, tedy v období Miocénu. Jakožto rod obýval velkou část Eurasie (od Řecka přes Gruzii až po Pákistán). Jeden druh je známý dokonce i z Jižní Afriky. T. gaudryi byl však striktně evropským druhem, alespoň jeho fosilie pocházejí jen odsud. Byly nalezeny mnohé pozůstatky čelistí a zkamenělé lebky, podle rekonstrukcí vážila tato antilopa okolo 200 kilogramů a velikostí by se dala přirovnat ke svým žijícím příbuzným. Když byl Tragoportax objeven, byl pojmenován Tragocerus. Toto jméno však již bylo použito pro jeden druh brouka (to v paleontologii není zrovna neobvyklé) a tak musel být vědecký název změněn. Tragoportax byl stepní druh antilopy, jeho domovem byly zejména savany a podobná prostředí...

Informace pro tento článek jsem získal mj. z knihy Pravěcí savci od Alana Turnera... Další část tohoto seriálu přinesu v brzké době!

Hovasaurus

Hovasaurus byl jedním z příbuzných známějšího Claudiosaura. Oba tito živočichové patřili mezi primitivní diapsidy, tedy plazy se dvěma spánkovými jamami. Hovasaurus patřil do skupiny Eosuchia a jako většina jejích zástupců, připomínal i on ještěra. I když eosuchové nebyli zcela pravými ještěry, jako například varani, bývají považováni za jejich předchůdce. Navíc tomu nasvědčuje řada znaků. Hovasaurus žil v období pozdního Permu, asi před 250 miliony let. Jediné zkameněliny tohoto tvora byly nalezeny na Madagaskaru, který byl v pozdním Permu součástí obrovského kontinentu Pangaea. V minulosti tedy Hovasaurův výskyt nemusel být omezen jen na toto území, stejně jako jiná tehdejší zvířata, měl i on možnost rozšířit se prakticky kamkoliv. Hovasaurus byl 50 centimetrů dlouhý, avšak značnou část této délky tvořil ocas. Byl dvakrát tak dlouhý, jako tělo, a ze stran byl zploštělý. Připomínal veslo, ale to ve zvířecí říši není ojedinělé: dnešní mořští hadi mají stejně tak zploštělý ocas. Díky tomu jsou také perfektními plavci. Hovasaurus byl tedy vodním eosuchem, stejně jako Claudiosaurus. Zajímavým znakem byly ocasní obratle vybíhající nahoru a dolů v dlouhé výběžky. Kromě toho se mezi kostmi Hovasaura nalezly i kameny, jež plaz polykal. Podobně jako např. u pozdějších plesiosaurů, využíval i Hovasaurus kameny jakožto zátěž. Spolknuté oblázky mu pak usnadňovaly potápění do větších hloubek, kde lovil svou kořist. Ta byla tvořena rybami. Tento pozoruhodný živočich vyhynul s mnoha dalšími typickými zvířaty permské doby při masovém vymírání na přelomu prvohor a druhohor... Hovasaurus byl popsán roku 1926 Piveteauem...

Informace o tomto permském plazu najdete v knihách "Dinosauři-Nalepovací encyklopedie" od Jinny Johnson a "Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat" od kolektivu autorů (mj. Barry Cow a Colin Harrison).

Příště Eothyris!

Zvláštní znaky dinosaurů-Hadrosauridi

Tato část Zvláštních znaků dinosaurů se zaměří na mou oblíbenou skupinu býložravců, pozoruhodných kachnozobých dinosaurů!

Dinosauři z čeledi Hadrosauridae byli v pozdním období Křídy nejvýznamějšími býložravci severní polokoule. Známe celou řadu různých rodů, druhů i podčeledí. Tito "dinosauři s kachním zobákem" jsou velmi oblíbeni. I lidé, kteří se o pravěk příliš nezajímají, znají například Parasaurolopha, až desetimetrového býložravce žijícího před 75 miliony let na území Severní Ameriky. Jeho zvláštním znakem byl podivuhodný hřeben na hlavě. Hadrosauridů existovala v Křídě celá řada, další známí jsou např. Corythosaurus, Lambeosaurus, Kritosaurus, Tsintaosaurus, Brachylophosaurus, Anatotitan, Edmontosaurus, Hypacrosaurus, Jaxartosaurus, Prosaurolophus, Saurolophus, Telmatosaurus, Maiasaura... Jen vypsání jmen všech dosud známých rodů by zabralo mnoho místa. Kromě typického vzhledu měli samozřejmě ještě něco společného-předka. Paleontologové se domnívají, a vlastně pro to existují přinejmenším částečné zkamenělé důkazy, že se hadrosauridi vyvinuli z iguanodontidů. To byla skupina dinosaurů, která naopak prosperovala spíše v rané Křídě. Iguanodontidi byli podobně stavěni: chodili po čtyřech končetinách, ale při běhu používali pouze ty zadní. Také to byli býložravci, spásající nízko i vysoko rostoucí vegetaci. Dříve byl Headem popsaný severoamerický Protohadros považován za předka hadrosauridů, široká dolní čelist tomu vždy napovídala. Až po letech se vědecký názor změnil a nyní je považován za specializovaného iguanodontida. Jiní pokročilí iguanodonti, kupříkladu Probactrosaurus, by ale mohli představovat nějaký článek mezi těmito dvěma skupinami dinosaurů. Nyní si představíme některé typické, a občas i bizarní znaky kachnozobých dinosaurů...

Hadrosauridi z podčeledi Lambeosaurinae, včetně Parasaurolopha, Charonosaura či Labeosaura, měli na hlavě charakteristický hřeben. Mohl být pestře zbarven a snad sloužil k upoutání pozornosti samice, ale hlavním důležitým poznatkem je fakt, že byl dutý. Byl tedy hlavně používán k vytváření a zesílení zvuků. Zvíře natáhlo nozdrami vzduch, ten se dostal do hřebenu a vyšel ven tlamou, spolu s hlasitým zvukem. Hadrosauridi byli stádová zvířata, což víme i z nálezů celých uhynulých skupin. Díky zvukům spolu komunikovali, občas snad mohli hlasitou kakofonií zahnat i predátory. Známe ale i takové rody, u nichž je význam hřebene zatím neznámý. Čínský Tsintaosaurus byl vybaven jedním skutečně neobvyklým-tak nezvyklým, že si někteří paleontologové dosud myslí, že při rekonstrukcích byla na hlavu omylem posunuta nějaká jiná kost. Tenký, k hlavě kolmo vztyčený útvar Tsintaosaurovy lebky je tedy předmětem diskusí. Jiní hadrosauridi, např. Edmontosaurus, měli na ocase vysoké čepelovité štíty. Ocas kachnozobých dinosaurů byl celkově tuhý. Ale proč si vlastně tito veleještěři vysloužili název kachnozobí dinosauři? No, stačí se podívat na jejich zobák. Není pravda, že by byl bezzubý, jako u kachen, vlastně nesl tisíce zubů. Takovým shlukům někdy i malých zubů, nashromážděných těsně jeden vedle druhého, se říká baterie. Chrup pokrýval pouze hrany a vnitřní povrch čelistí. Zuby byly na svých pozicích až ve čtyřech vrstvách. Když se zuby v horní vrstvě odlomily (mohlo k tomu dojít i v rámci jednoho zubu), řada se posunula nahoru. Hadrosauridi patřili mezi malé množství druhohorních plazů, kteří svou potravu žvýkali. Je možné, že právě to byla jedna z jejich evolučních výhod. Podle některých vědců byli nejdokonalejšími býložravými veleještěry. Jejich úspěch je nepochybně alespoň z části spjat se způsobem, jakým efektivně zpracovávali potravu. Kdyby tito tvorové před 65 miliony let nevyhynuli, zřejmě by se jim dařilo i nadále...

Při psaní tohoto článku jsem čerpal informace z knih "Dinosauři: Průvodce 270 rody" od Dougala Dixona a také knihy "Velcí dinosauři" od Zdeňka V. Špinara a Philipa J. Currieho. Do komentářů můžete napsat své názory!

Svět opičích ještěrů, 4. část

Z minulé části víte, že se náš Megalancosaurus Stephen utkal se strašlivým Eudimorphodonem. Po nočním zápasu těchto dvou velice odlišných plazů někteří Plateosauři odešli od napajedla, ale mnozí tam stále zůstávali. To způsobilo, že se k vodě přiblížil nějaký velký predátor. Zraněného Stephena ráno vyzval k boji o teritorium jeden starý Megalancosaurus... Jak bitva dopadne?

Svět opičích ještěrů, 4. část:

Oba Megalancosauři proti sobě stáli jako kamenné sochy a jen očekávali, kdy ten druhý udělá nějaký výpad. Dívali se na sebe už asi dvacet vteřin a to téměř bez pohnutí, když tu se náhle z jezera vynořila obrovská hlava plná zubů. Patřila Nothosauří samici, která v boji obou malých zvířat spatřila velkou příležitost. Ocasem směřoval k vodě Stephen a samice ho takřka lapla mezi zuby, mladý opičí ještěr jen taktak uskočil a to už se samice vyškrábala na břeh, aby se do něj znovu zakousla... Ale Stephen byl rychlý a vyhnul se i druhému chňapnutí. Starý samec mezitím utekl. Po chvíli byl Stephen v bezpečí, protože Nothosauři nebyli na souši nijak obratní a samice vlastně ani nezkusila další útok. Pomalu se ponořila do vod jezera a opět čekala na nějakou kořist, která by netušíce přišla k napajedlu, a ona by ji mohla v rychlosti překvapit. Boji dvou Megalancosaurů byl konec, tedy na chvíli. Stephen cítil, že ho starý samec pozoruje. Proto nevyšplhal na strom jako vždy, v jakékoliv nebezpečné situaci. Nothosauřice ho už nepronásledovala, a tak se jen přitiskl ke kmenu vysokého jehličnanu a pozoroval okolí. Sok se brzy vynořil ze spleti malých kapradinám podobných rostlin, zrovna pokrytých čerstvě vytvořenými semeny. Stephen se rozhodl jít nepříteli naproti. Ten se náhle zastavil a začal mu ukazovat červeně zbarvený spodek krku. Tuto zastrašovací metodu, starou přes 200 milionů let, dodnes používají někteří ještěři, například leguáni. Stephen se ale hrdlem svého soka nenechal zastrašit a vrhl se přímo proti němu. Oba samci se do sebe pustili, jakoby vůbec nepatřili ke stejnému druhu. Sekali po sobě drápy předních končetin, vráželi do sebe hlavami, syčeli na sebe a starý samec Stephenovi dokonce obtočil nohu svým ocasem a pak prudce trhl, což způsobilo pád našeho samce. Stephen se ovšem nehodlal vzdát a praštil nepřítele ocasem do hlavy. Rána byla silná, až to starého samce natolik překvapilo, že se na pár kroků vzdálil. Byl tím podrážděn, syčel teď ještě hlasitěji a z krku navíc vyluzoval pískavé zvuky svědčící o jeho naštvání. Stephen na něj také zasyčel, a jako odpověď se mu dostala rána přední tlapou přímo do otevřené tlamy. I Stephen byl teď skutečně rozzuřen. Nepřítel mu vylomil zub a z tlamy mu tedy tekla krev. Měl teď o důvod víc ukázat starému vetřelci zač je toho loket. Prudkým výpadem přistál na jeho hřbetu a doslova jej klovl do krku. Pak zase seskočil. Nyní se ukázalo, že náš Megalancosaurus vůbec není bezbranný, a to i přes zranění na končetině, jež mu způsobil Eudimorphodon. Vetřelec se vzdal a pomalu odešel. Boj to byl možná krutý, ale na Megalancosauří poměry naprosto obyčejný. Takovéto bitky se mezi samci odehrávaly den co den a většinou neskočily hůře, než pár lehkými škrábanci. Ani vylomený zub Stephenovi tolik nevadil... Brzy nastalo poledne. Nothosauří samice se jako obvykle vyhřívala na velkém balvanu. Za několik týdnů, možná i dnů, už měla naklást vejce. Plateosauři se před poledním sluncem skryli do stínu několika pravěkých aurakárií rodu Arraucarioxylon. Nevěděli, že je z povzdálí sledují dvě hladové oči dravce, který podnikl sem dlouhou cestu, stejně dlouho trvající, jako samotní Plateosauři. Tento predátor je sledoval po celé týdny, a nyní dostal příležitost k útoku. Vyrazil ze svého úkrytu mezi keři a než se Plateosauři nadáli, přistály zadní končetiny té příšery v písku a rozvířily ho! Všichni dinosauři zvedli hlavy a dívali se na hlavu s několika pestře zbarvenými hřebínky a tělo dlouhé okolo 4 metrů... Tohoto dravce znali dobře i ze své domoviny na severu. Mnozí se v panice zvedli ze země a začali utíkat. Vůdce stáda se predátorovi nebojácně postavil. Po kousnutí do přední končetiny a vážného škrábnutí drápem do krku si ale obranu rozmyslel. Bylo však již pozdě na útěk. Masožravec popadl Plateosaura za krk a zaťal do něj zuby. I když byl seknut Plateosauřím drápem do hlavy, nedal se odradit. Najednou Plateosaurus vydechl naposledy a stal se kořistí tohoto děsivého predátora. Megalancosauři, včetně Stephena, to všechno pozorovali z bezpečí korun stromů. Velký masožravec byl Liliensternus, dávný příbuzný Dilophosaura. Šlo o další problém pro napajedlo, a také pro opičí ještěry. Zdá se, že horší načasování si masožravci vybrat nemohli. Jezero teď bylo domovem neustále hladového Nothosaura, krvelačných Eudimorphodonů a dokonce i dinosaura, kterého však opičí ještěři nikdy předtím neviděli...

Pokračování příště!!! Do komentářů můžete psát své názory na příběh...

Správce dinosauřího parku - Isle of Die v možném nebezpečí

S koncem pracovního týdne přichází pátek, celkem oddychový den, a proto nesmí chybět ani Správce dinosauřího parku Dan a jeho zážitky!

Isle of Die v možném nebezpečí

Začíná se dít přesně to, čeho jsme se obávali. Asi před měsícem se Dinosauřímu parku ve spojenectví s Ochránci pravěké zvěře podařilo získat značnou část ostrova Isle of Die, což je zatím jediné známé místo na světě, kde stále žijí vyhynulí tvorové. Západní část ostrova ale připadla jednomu miliardáři, který ji pak rozprodal svým známým. Snažili jsme se zjistit, kolik lidí za tím stojí, ale přesných čísel jsme se nedohledali. Víme jen, že je jich minimálně pět. Západ Isle of Die tvoří deštný les a pláně, stejně jako kamenité pobřeží, jež je díky vysokým útesům ideálním hnízdištěm pterosaurů. Nyní se objevil první problém, za který může špatná domluva o budoucnosti ostrova. Neznám mnoho miliardářů, kteří jsou přinejmenším zaujati ekosystémem, a zdá se, že ti, kterým západní část ostrova patří, by ho mohli ohrozit. Ekosystémy ostrovů jsou vždy velmi křehké vzhledem k omezenému počtu druhů a malému území souše. Jen vysušení jediného jezera by mohlo vyhubit několik druhů dinosaurů na Isle of Die. Ochránci pravěké zvěře byli v pondělí velice zaskočeni, když při okružním letu nad ostrovem spatřili velký "škuner" (popravdě řečeno, byla to nesmírně otlučená rybářská loď) houpající se na vlnách malé laguny. Na pobřeží bylo již několik člunů a ochránci si brzy všimli, že několik lidí se rozhlíží po krajině z vysokého útesu. Pak se na ně náhle snesl veliký ptakoještěr Tapejara. Lidé si ho všimli a zastřelili ho-chudák ptakoještěr spadl do moře přímo po tomto přesném zásahu! Pak několik těch darebů posbíralo vejce z jeho hnízda, slezli z útesu a vrátili se na loď. Když zaregisterovali, že je někdo sleduje z malého letadla, kontaktovali ho vysílačkou s výhrůžkami a tvrdili, že na jejich území nemá nikdo co dělat, natožpak hlídkovat! Ochránci okamžitě oznámili kdo jsou a co tu chtějí, ale místo toho jim bylo vyhrožováno, že jejich let na tomto území je považován za provokaci. A také, že pokud jejich hlídka bude pokračovat, letadlo sestřelí. Vysvětlení, proč ti lidé kradli pterosauří vejce a dokonce jedno zvíře i zabili, už ochránci nedostali. Ze záběrů, které při letu pořídili, je jasné, že na staré lodi se nachází několik zbraní. To není zrovna mírové, zvláště když Vám někdo takto vyhrožuje. Ochránci se rozhodli kontaktovat takové organizace, jako Spojené národy, ale zatím jim nebylo zodpovězeno. Vše je ale jasné: lidé, kteří odkoupili západ ostrova, mají skutečně nekalé úmysly. Boj o Isle of Die ještě neskončil, vlastně se mi zdá, že teprve začíná...

Oliver byl velmi naštván, když mu ředitel parku Charles tuto zprávu sdělil. Okamžitě začal nadávat a nyní říká, že se připojí k Ochráncům pravěké zvěře, zajede na Isle of Die a všechny ty zločince postřílí, do jednoho! Jsou to trochu ostrá slova... Ale uvědomme si, že jsme to právě my, kdo získali k Isle of Die takové pouto. Mnohé expedice byly sice neúspěšné, ale podívejte se, jaký projekt nyní díky Isle of Die tvoříme-Dinosauří park! A ta pravá divočina Isle of Die musí být zachována do nejposlednějšího detailu. Proto je třeba něco učinit. Isle of Die je opravdu v potencionálním nebezpečí... Během týdne jsem v parku jakožto jeho správce také zažil horké chvilky. Děsopták Mesembriornis teď projevuje více agresivity, než dříve, zejména vůči krmičům. Také pravěcí pštrosi Palaeotisové se chovají nějak zvláštně. Samice je velice tajnůstkářská, čemuž se moc nedivíme-asi snesla vejce a nyní je hlídá. Zato samec, jenž by se měl chovat normálně, neustále obchází ohradu a klove krmiče do hlavy! Jeden se po něm už ohnal, ale drzého pštrosa to neodradilo a klovl ho znovu, skoro mu vypíchl oko! Také Masiakasaurus je již několik týdnů tak tajemný. Zalezl si mezi křoviska, a když nepožírá ryby k obědu, někde si tam leží a nic nedělá. Děsivé momenty jsem zažil s Dsungaripterem, který napadl mého přítele Charleyho, dvacetiletého veterináře. V aviáriu jej jen tak napadl, když chtěl Charley zkontrolovat jeho zdravotní stav. Vylétl po něm, ale Charley včas unikl, bohužel při útěku zakopl a hlavou spadl na ostrý kus dřeva. Zranění nebylo tak vážné, ačkoliv Charley musel z parku odjet do nejbližší nemocnice ve Francouzské Polynésii-vrátí se asi až za měsíc, až se rána zahojí...

V jiném, nezapomeňte, že dnes je Den Země! Tento svátek byl poprvé zaveden v roce 1970 v USA a rozšířil se do celého světa, proto se i vy dnes můžete zapojit do ochrany přídody a vůbec, celé této planety! Snad si zbytek Dne Země užijete...

Hadí diplom od Ankylosaura

Nedávno jsem si opravdu zasoutěžil na Ankylosaurových stránkách www.sites.google.com/site/svetpaleontologie! Soutěž se týkala Ankylosaurova příběhu Deset nejnebezpečnějších hadů jižní Evropy a samozřejmě zvířat, která v této dvoudílné povídce vystoupila. Moc rád jsem se zúčastnil! Otázky byly skvělé, i když některé nebyly úplně jednoduché, ale mě osobně se můj výsledek velmi líbí... Ankylosaurovi chci poděkovat za tento krásný diplom se zmijí růžkatou, jedním z mých oblíbených jedovatých hadů Evropy, a už se nemůžu dočkat dalších soutěží!!!

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Dilophosauridae

V této části projektu "Základní údaje o čeledích dinosaurů" popíši jednu skupinu masožravců, která je spolu s Allosauridy a několika dalšími mou nejoblíbenější... Jsou to Dilophosauridi!!!

Název čeledi: Dilophosauridae,

Autor názvu a popisu: Madsen a Welles roku 2000,

Nejznámější zástupce: Dilophosaurus,

Doba výskytu: Pozdní Trias až raná Jura.

Čeleď Dilophosauridae byla popsána relativně nedávno, v roce 2000. Jeden z autorů popisu, Samuel Paul Welles stál už roku 1970 za popisem Dilophosaura, nejznámějšího zástupce této čeledi, který byl ale původně řazen do rodu Megalosaurů. Fosilie Dilophosaura byly totiž nalezeny už roku 1942, tehdy jim bylo ovšem přiřazeno jméno Megalosaurus wetherilli. V minulosti se stalo mnohokrát, že byl nějaký nově objevený, jednoznačně masožravý dinosaurus nazván Megalosaurem. Dilophosaurus se však v mnohém odlišoval. Nebyl to žádný megalosaurid, bylo to zvíře odlišného vzhledu. S délkou 6 až 7 metrů patří mezi největší zástupce čeledi Dilophosauridae. V čelistech měl okolo 30 zubů, všechny byly zašpičatělé a pefektní k projetí do masa kořisti. Tento rod žil v Severní Americe v pozdní Juře před 190 miliony let. Dlouho se spekulovalo o tom, že se ale rozšířil i do Asie. Vědci tak soudili podle toho, že ostatky nějakého "dilofosauřího dinosaura" byly objeveny v Číně, ale teprve před pár lety se ukázalo, že nešlo o ten samý rod dinosaura. Proto byl čínský dilophosaur nazván Sinosaurus. Žil před 196 miliony let a zřejmě se specializoval na lov prosauropodů. Z Jižní Afriky je zase známý Dracovenator, také jurský lovec. Možná, že mezi Dilophosauridy patřil i Cryolophosaurus, historicky první kdy nalezený dinosaurus Antarktidy-na ledovém kontinentu byl objeven roku 1990 Williamem Hammerem a jeho týmem. Protože je ale zařazení Cryolophosaura nejisté, neví se, zda opravdu mezi tyto dravé theropody patřil. Má s nimi však několik společných znaků. Co měly všechny ty různé rody a druhy společného? Především to byly podivné útvary na hlavě. Někteří vědci si myslí, že byly rouzlišovacím znakem mezi samci a samicemi. Možná, že byly pestře zbarveny, pak by se samcům hodily k oputání pozornosti samice. Nebo mohly sloužit k zastrašování jiných samců, snad při vzájemných soubojích. Dalším podivuhodným znakem těchto středně velkých masožravců, pohybujících se po zadních končetinách, byly zuby podobné těm krokodýlím. Někteří paleontologové (např. David Norman) si proto myslí, že nebyly dost dobré k zabíjení velikých dinosaurů a že tedy Dilophosauři byli mrchožrouty. Kromě toho byly v Utahu, Spojených státech, nalezeny fosilizované stopy dilophosauridů, podle kterých se soudí, že uměli dobře plavat. Možná pak své krokodýlí zuby užívali k chytání ryb...

Snad se Vám tato část projektu líbila... Další napíši možná příští týden, zatím ale neprozradím, na kterou čeleď se bude zaměřovat!

Nový opeřený dinosaurus z Alberty

Kanadská provincie Alberta je mezi paleontology známa jako místo, které poskytuje skvělý pohled na faunu Severní Ameriky v období pozdní Křídy. Několik zdejších formací starých 80 až 65 milionů let už vydalo množství fosílií. Patří mezi ně někteří z nejznámějších dinosaurů, jako byl Albertosaurus, Edmontosaurus, Edmontonia či různí rohatí dinosauři. Nyní k nim přibyl i jeden poměrně vzácný druh. Kanadští paleontologové Greg Funston a Phill Currie popsali nový druh opeřeného dinosaura, jehož pojmenovali Apatoraptor pennatus. Už jen když se na něj zájemci o pravěk podívají, uvidí v něm oviraptorida. Apatoraptor opravdu patřil mezi několik málo známých severoamerických zástupců velké skupiny Oviraptosauria-její nejznámější členové se vyskytovali v Asii. Kostra Apatoraptora byla nalezena už v roce 1993, ale byla považována za ostatky ornithomimida. Až mnohem později se přišlo na to, že šlo o dinosaura ze zcela jiné skupiny. Apatoraptor byl 2 metry dlouhý, vážil 180 kilogramů a byl opeřený. Svou schopnost zvednout křídla, která mohla být pestře zbarvena, používal k předvádění se. Ocas byl dlouhý a nejspíše zakončený pernatou chocholkou, zatímco esovitý krk nesl malou hlavu s "kasuáří přilbou". Toto zvíře nedokázalo létat jako ptáci, jak bylo zmíněno, nejspíše se mu peří hodilo k předvádění se, nebo udržovalo teplo. Vědci podrobili ostatky Apatoraptora CT skenu a bylo zjištěno, že na kostech předních se nacházely zvláštní rýhy. Napovídají, že kosti nesly silné svaly. V době, kdy Apatoraptor žil, vypadala Alberta zcela jinak než dnes. Mnozí se domnívají, že tehdejší ekosystém se podobal tomu na území jihu dnešních Spojených států amerických. V bažinatých oblastech, podobných těm v Lousianě, spolu dinosauři každý den bojovali na život a na smrt, a Apatoraptor patřil mezi ně...

Snad se Vám článek o novém objevu líbil, jestli-že ano, komentujte!

Dacentrurus

Dacentrurus (v překladu "velmi ostrý ocas" nebo "velice zašpičatělý ocas") byl jeden z prvních velkých stegosauridů. Vyskytoval se před 155 až 150 miliony let, v období pozdní Jury stupňů oxford a kimmeridž, na většině území západní Evropy. Byl objeven už roku 1874 ve Wiltshire v Anglii, a sirem Richardem Owenem pojmenován Omosaurus. Takto byl nazýván až do roku 1902. Název Omosaurus byl totiž před Owenem použit americkým paleontologem Josephem Leidym pro pojmenování fytosaura (krokodýlu podobného plaza z období Triasu). Jméno Dacentrurus bylo tedy zavedeno roku 1902 Lucasem. Od té doby byl kromě Anglie nalezen i ve Francii, a roku 1990 byly ostatky geologicky nejmladších Dacentrurů nalezeny ve formaci Lourinha v Portugalsku. Pozůstatky francouzského Dacentrura byly bohužel zničeny během náletů za 2. světové války. Ty tehdy srovnaly se zemí muzeum v Le Havre, kde byly vystaveny. Dacentrurus je pro paleontology skvělým důkazem toho, že ve svrchní Juře se už stegosauridi vyskytovali na mnoha kontinentech. Stejně jako jeho příbuzní, měl malou hlavu, po krku se táhla řada zúžených a malých ostnů, jež však podél hřbetu narůstaly a nejvyšší byly zhruba v oblasti pánve, kde dosahovaly délky 45 centimetrů. Ocas byl zakončen ostny, ale ne jen čtyřmi, jako u Stegosaura. Bodce se totiž nacházely po celé délce ocasu. Podle některých vědců byly malé ostny nacházející se na krku vlastně tvrdšími pláty, které byly silně prokrvené a mohly sloužit k zastrašování útočníků. Dacentrurus byl široký, byl opravdu mohutně stavěný. Přední končetiny byly kratší než zadní, pánev a žebra poukazují na pokročilejší znaky, zatímco zbytek kostry svědčí o tom, že tento stegosaurid byl primitivní. Na předních končetinách se nacházely čtyři prsty, avšak na zadních jen tři. Zubní lůžko bylo vybaveno řadou trojhranných zubů, perfektně sloužících k ukusování rostlin. Dacentrurus požíral nízko rostoucí vegetaci, jako kapradiny. Byl celkově velký, 4 až 10 metrů dlouhý, i když podle některých výpočtů byla maximální délka 7 metrů (údaje se liší v závislosti na různých kosterních pozůstatcích a jejich úplnosti nebo naopak). Toto zvíře mohlo vážit okolo nebo i přes 5 tun, takže pro většinu masožravců byl Dacentrurus celkem velkým soustem. Kvůli své váze a zavalitosti však před těmi největšími nebyl schopen utéci, při obraně se mu ale hodila řada bodců na zádech. Zda měl tento dinosaurus nějaké přímé nepřátele nevíme. Je ale pravděpodobné, že byl nějakými druhy theropodů loven. Někteří odborníci se domnívají, že Dacentrurus je vzhledem k několika zemím výskytu vlastně několika velmi podobnými druhy stegosauridů. V průběhu času se také lišil počet jeho jednotlivých uznaných druhů. Například D. phillipsi dnes zřejmě není uznáván, avšak stále platí Owenův Dacentrurus (tehdy zmíněný Omosaurus) armatus. Jinak tento stegosaurid patřil do stejné vývojové větve, jako menší Miragaia...

Popis Dacentrura najdete hned v několika knihách. Příklady jsou knihy "Speciální průvodce-Dinosauři" od Gerrieho McCalla, "Poznávej svět kolem sebe-Dinosauři" od prof. Mikea Bentona nebo "Dinosauři-průvodce 270 rody" od Dougala Dixona.

Příště Equjubus!

Pravěké antilopy-Miotragocerus

V tomto novém seriálu se podíváme na prehistorické formy antilop a možná i dalších turovitých. První část Vám představí starodávného kopytníka Miotragocera... Snad si tento seriál užijete!

První antilopy se objevily asi před 10 či 9 miliony let, v období pozdního Miocénu. Dodnes patří mezi nejrozmanitější kopytníky, a to spolu s tury, pakoni, buvoly a také ovcemi či kozami. V době, kdy se první antilopy vyvinuly, však nežilo na světě tolik druhů. Přesto se však setkáme s diverzifikací této skupiny savců-jedním z prvních členů skupiny antilop byl pozoruhodný kopytník nazývaný Miotragocerus...

Miotragocerus pannoniae se vyskytoval v západní Evropě před 10 až 8 miliony let, tedy v Miocénu. V kohoutku měřil více než 1 metr, když k jeho výšce připočítáme i hlavu s rohy, dostaneme zvíře sahající dospělému člověku asi po hruď. Miotragocerus byl unikátní, protože to byl první známý zástupce evropských antilop, tedy do dnešní doby. S váhou okolo 90 kilogramů obýval tento býložravec řadu oblastí. Jeho zkamenělé kosti byly objeveny jak ve Španělsku, ale jiné druhy Miotragocera se vyskytovaly například až v Gruzii. M. pannoniae je ale nejznámějším druhem. Žil kolem vod, jelikož měl vysoké končetiny a široce roztažitelné spárky, umožňující mu pohyb na mokré zemině. Miotragocerové žili podobně jako dnešní jeleni v Indii, dokonce volili vodu i jako místo útěku před predátory. Když však neprchal před dravci, pásl se Miotragocerus na měkkém rostlinstvu rostoucím podél řek a jezer. Tato pravěká antilopa mohla dát základ těm dnešním...

Zdroj obrázku Miotragocera: http://laignoranciadelconocimiento.blogspot.cz/2011/12/miotragocerus.html .

Informace pro tento článek jsem získal z knihy Pravěcí savci od Alana Turnera, která mi také poskytla celkový nápad na tento seriál... Další část již brzy!!!

Čím se živí hadi

Včera jsem dostal skvělou knížku o hadech, a tak mě tedy napadlo, že bych po delší době o této skupině živočichů mohl napsat článek. Při prohlížení knihy jsem si pak řekl, že bych mohl napsat něco o potravních zvycích hadů a jejich potravě... Snad se Vám článek bude líbit...

Hadi jsou šupinatí, beznozí plazi, kteří se vyvinuli určitě již před 160 miliony let, v období Jury. Tato zvířata jsou zcela jedinečná. V dnešní době vidíme, jaké úžasné strategie k přežití si hadi za svou dlouho trvající evoluci osvojili. Známe okolo 2800 druhů hadů, a každý z nich je nějak výjimečný. Jedním z důvodů, proč se hadům tak daří, je možná i jejich potrava. Největší rozmach zažili hadi jakožto podřád šupinatých plazů po vyhynutí dinosaurů, kdy se rychle začali rozvíjet savci. A právě malí savci, například hlodavci, patří mezi hlavní potravu velkého množství hadích druhů. Všichni hadi jsou masožravci, živící se masitou potravou. Ale jejich jídelníček se může lišit. Většina druhů se skutečně živí hlodavci, nebo obojživelníky, jako jsou žáby. Tyto dvě skupiny živočichů se často uvádějí jako hlavní potrava hadů. Je to pravda, zástupci většiny čeledí se přizpůsobili k zabíjení této kořisti. Pak ale existují i ojedinělé případy. Někteří hadi se například živí pouze hmyzem. Většinou jde o malé druhy. Dokonce zmije Orsinova, vyskytující se v Evropě i v Asii, je tak malá, že se živí cvrčky. Také pavouci se stávají potravou hadů. Nesmíme opomenout ani ptáky, od malých druhů, které chytají menší stromoví chřestýšovci, až po veliké volavky, jež je schopna zabít pětimetrová jihoamerická anakonda, nebo přibližně stejně velké krajty z jižní a jihovýchodní Asie. Plazi se také mohou stát důležitou kořistí. Takoví hadi, jako jsou australští a novoguinejští smrtonoši, doslova milují ještěry k obědu. Patří mezi ty hady, kteří kroutí před tlamou ocáskem, ještěrka se přiblíží, myslí si, že našla červa, chce ho chytit, když v tu ránu něco chytí ji-a skončí ve smrtonoším žaludku. Velcí hadi, jako je kobra královská, jsou známi i tím, že pozřeli celého varana. Avšak raději než varany, živí se kobra královská téměř výlučně hady. Zajímavé je, že kobra královská se svým neurotoxickým jedem, s nímž by zabila i dospělého slona, někdy svou kořist uškrtí. Mezi jedovatými hady je to dost neobvyklé, škrcení je typické pro ty druhy, u nichž se schopnost vpravení jedu do těla oběti nevyvinula. Kobra královská není jediným hadem živícím se svými příbuznými (tzv. ophiophagie). Jako příklad by se dala uvést i užovka královská, ale hadů-požíračů hadů je více. Sežrat takového plaza se stejnými tělesnými vlastnosmi není pro hady tak složité. Proto někteří američtí colubridi (užovkovití) zabíjejí a požírají i chřestýše téměř tak dlouhé, jako jsou ony samy. Získat proteiny z hadího těla, perfektně se dostávajícího do dlouhého střeva, není těžké a má to své výhody. Avšak někteří hadi se posunuli ještě dále. Vejcožrout je rod zahrnující šest druhů, ani jeden z nich nemá v čelisti funkční zuby. Tato neobvyklost je přizpůsobením k pžoírání vajec, jež jsou vejcožrouti schopni pozřít vcelku (všichni hadi, snad až na vodnářku krabožravou, polykají oběť vcelku). Když se vejce dostane k jícnu, trvrdé výčnělky probodnou skořápku, kterou pak had vyvrhne. Obsah vejce ale pozře... Ale někteří hadi se dali na něco mnohem většího. Například krajta písmenková ze subsaharské Afriky je známa tím, že sežere i plně vzrostlou gazelu nebo antilopu. Jiné krajty, nebo též anakondy, loví dokonce krokodýly nebo kajmany. Polknout tak velkou kořist obvykle zabere moře času, a had pak nemusí žrát několik měsíců, zatímco celou kořist tráví. Několik hadů už dokonce zabilo a sežralo člověka. Jsou to ale nesmírně vzácné případy! Nicméně krajta písmenková z Afriky a krajta mřížkovaná z jihovýchodní Asie už tak několikrát učinily. Jinak ale hadi na lidi neútočí, a nehledají je jakožto potravu. Ve zvířecí říši totiž mohou nalézt velké množství vlastní kořisti. Mohou ji buďto zabít jedem, ušrktit, nebo dokonce spolknout živou (tak se stává například v případě chycení malé žáby nebo pulce). Jejich jídelníček je skutečně obdivuhodný...

Na obrázku vidíte vejcožrouta, který zrovna spolknul ptačí vejce... Doufám, že se Vám tento kratší, celkem stručný článek líbil, pokud ano, budu rád za Vaše komentáře!

Správce dinosauřího parku - Plavání s mořskými plazy

Dan Jameson přináší novinky z Dinosauřího parku a jeho okolí! Setkal se, jakožto správce této obdivuhodné rezervace a možná budoucí atrakce, s něčím novým a nebezpečným?

Plavání s mořskými plazy

Kvůli několika událostem, provázenými skutečným nebezpečím, se během týdne opět ukázalo, že Oliver Marsh je nesmírně silným člověkem, schopným přežít snad cokoliv. Na Tedův ostrov byl opět pozván nějaký vědec, američan, jenž je jedním ze světových odborníků na mořské plazy. Studuje hlavně mosasaury, veliké mořské predátory blízce příbuzné suchozemským varanům. Patřili mezi nejhrozivější pravěké obludy všech dob. Oliver a jeho vědecký společník vzali v pondělí velký člun, najali si čtyři další pomocníky, z nichž jeden byl profesionální potapěč, a vydali se na moře. Zastavili až asi tři kilometry před severním pobřežím Isle of Die. Nejprve zkoumali, zda se v těchto dost hlubokých vodách něco nachází. Paleontolog chtěl především vědět, zda v těchto místech nepřebývají mosasauridi. Přijel s domněním, že existence těchto tvorů ve vodách Isle of Die je nejistá, proto byl velmi mile překvapen, když jej Oliver informoval o nedávném, avšak tragickém případě. Tehdy se v jedné laguně na Fidži asi dvacet lidí střetlo s Halisaury, malými mosasauridy. Výsledek byl děsivý, všichni totiž zemřeli, a následoval hrozivý hon na tato dravá zvířata. Vědec se pak o Halisaury hodně zajímal a Oliver mu celý příběh převyprávěl. V hlubokých vodách toho muži moc nenalezli. Podařilo se jim sice chytit rybu, o které se Oliver s odborníkem tvrdili, že jde o vyhynulý druh, jinak však nic. Až skutečně v pobřežních vodách připravili kyslíkové bomby, oblékli se do neoprenů a pak skočili do teplých vodých Pacifického oceánu. Při ponoru jim asistoval potapěč, stejně jako oni vybaven elektrickými kleštěmi a nožem. Vědec si s sebou vzal speciální sáčky na odběr vzorků pod vodou. Na první setkání s mořskými plazy se nemuselo čekat dlouho. Tříčlenná skupinka zahlédla skupinu menších plesiosaurů pátrajících po rybách. V tu chvíli se splnil vědcův celoživotní sen. Konečně si mohl zaplavat s tvory, které od dětství obdivoval. Další mořští tvorové už ale nebyli tak přívětiví...

Asi půl hodiny po začátku ponoru nalezli ti tři mrtvolu Ichtyosaura. Byla tvořena pouze polovinou jeho těla, včetně hlavy. Zevnitř byl překousnutý ryboještěr vyžrán skoro na kost. Bylo jasné, že ho napadli nějací predátoři a většinu jeho těla pak spořádali. Odborník na mořské plazy odebíral vzorky masa z mršiny, zatímco Oliverovi to nedalo, aby nezjistil, co byli útočníci zač. A pak se to stalo! V dálce zahlédl skupinku plazů podobných varanům s velkými ocasními ploutvemi. Než se stačil nadát, všimli si i oni jeho a v několika vteřinách už proplouvali kolem něj, chňapajíce po něm čelistmi plnými zubů. Oliver prý neměl takový strach, byl totiž vybaven elektrickými kleštěmi. Problém byl v tom, že ho mosasauridi izolovali na jednom místě. Když jednoho z nich praštil elektrickým proudem, ocitly se kleště v čelistech jiného jedince. Teď byl Oliver bezbranný! Zbytek skupiny dravců pak našel i potapěče s vědcem, ale ti rychle vypluli na hladinu a ocitli se v bezpečí člunu. Oliver měl však v rukávu ještě jednu zbraň. Byl si jist, že zvířata jsou celkem plachá, a tak po jednom z těch mosasauridů rychle vyplul a chytil ho za čelisti, jako se to dělá s krokodýli. Další příslušníci tohoto drzého druhu se zalekli a dále si udržovali odstup, vyděšený a na chvíli chycený jedinec se po propuštění vzdálil na nějakých třicet metrů. Oliver měl štěstí, i když mi řekl, že toto byl opravdu velký risk. Kdyby tito tvorové nebyli tak plaší, rozervali by ho na kusy. Jistě to byli oni, kteří zabili Ichtyosaura. Oliver se poté dostal ke člunu, ze kterého jej už jeho přátelé vyhlíželi. Byla to děsivá akce... Jen škoda, že jsem u toho také nemohl být. Určitě to muselo být skvělé dobrodružství!

Snad se Vám tato část líbila... Další díl Správce dinosauřího parku příští týden v pátek!

Deltoptychius

Chiméry patří mezi nejtajemnější paryby. Na rozdíl od svých příbuzných, žraloků a rejnoků, přebývají především v hlubokých vodách. To z nich činí tvory, které není jednoduché objevit. Potápějí se do takových hloubek, ve kterých žijí a loví svou potravu, že ani o dnešních chimérách toho příliš mnoho nevíme. Od žraloků, se kterými jsou blízce příbuzné, se chiméry oddělily asi před 400 miliony let. Deltoptychius představoval pokročilý rod chiméry žijící v období raného až pozdního Karbonu. Tak jako jeho moderní příbuzný, byl i Deltoptychius zřejmě převážně hlubokomořský. Fosilie této paryby známe z Evropy, konkrétně ze Skotska a Irska. Deltoptychius byl malým chimérovcem, měřil na délku přibližně 45 až 50 centimetrů. Tělesné znaky byly takřka stejné, jako u moderních chimér-stejně je to i se žraloky, kteří se za svou dlouho trvající evoluci jen málo změnili. Prsní nebo-li pektorální ploutve byly rozloženy do stran, což Deltoptychiovi umožňovalo "prolétávat" vodami. Ocas byl bičíkovitý s malou, vystouplou ocasní ploutví. Hřbetní ploutev byla také malá. Tělo bylo celkově protáhlé: to umožňovalo Deltoptychiovi dobře plavat. Byl to lehký a rychlý plavec. Oči Deltoptychia byly velké, dobře viděl ve tmě. Nelovil velká zvířata, zřejmě se živil měkkýši, korýši a dalšími podobnými zvířaty. V tlamě se nacházely plátovité zuby, jež byly schopny kořist rozdrtit a připravit k pozření. Ačkoliv tento podivuhodný tvor vyhynul s koncem Karbonu, jeho příbuzní a potomci dodnes žijí ve světových oceánech, a stále toho máme hodně, co o nich zjistit...

Popis tohoto málo známého chimérovce najdete v knize Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat.

Příště Hovasaurus!!!

Pravěk v Čechách-Český Discosauriscus

Po několika dlouhých měsících se opět vrací projekt Pravěk v Čechách! Nevím, jak často budu vydávat články takto zaměřené, protože o české prehistorii toho bylo hodně řečeno už v předchozích částech, ale rozhodně s ním nechci skončit. Nyní se ale podíváme na jednoho starodávného středoevropského tvora!

Rod: Discosauriscus,

Výskyt: Raný Perm, asi před 295 miliony lety.

Mezi několik permských obratlovců, jejichž pozůstatky byly objeveny na území České republiky, patří i prvohorní obojživelník nebo-li krytolebec s podivuhodnými tělesnými znaky. Díky těm se zástupci jeho skupiny v mnohém podobali plazům a na rozdíl od dnešních největších a jediných ocasatých obojživelníků středu Evropy, mloků a čolků, byl zřejmě zcela zemní. Byl to Discosauriscus, patřící do čeledi Discosauriscidae. Toto zvíře žilo před 295 miliony let na českém území, ale to bylo tehdy spolu se zbytkem Evropy součástí veliké pevninské masy, zvané Pangaea. Kontinenty tehdy ještě nebyly spojeny tak, jako o dalších dvacet či třicet milionů let později, ale byly k sobě přiblíženy. Discosauriscus žil v prostředí bažinatých mokřadů i suchých, možná i polopouštních oblastí. Discosauriscus byl poprvé nalezen v Rakousku, kde se vyskytoval druh D. austriacus. V roce 1879 byl ale popsán další druh, D. pulcherrimus. Za popisem tohoto druhu stál slavný paleontolog, profesor dr. Antonín Frič. Ten je známý také díky tomu, že popsal většinu dalších českých paleontologických nálezů, učiněných především v 19. století v době Rakouska-Uherska. Kostra Fričova Discosaurisca byla vykopána ve spodnopermských vrstvách poblíž Bačova u Letovic na Moravě. Díky tomu byl později tento tvor nazýván také Letoverpeton, především pak Zdeňkem V. Špinarem (původně se ale myslelo, že letovický Letoverpeton je samostatný rod). Fosilie, která se Fričovi dostala do rukou, byla celkem dobře zachovalá. Zvíře bylo 26 centimetrů dlouhé, avšak kosti lebky byly deformované a odlomené. Discosauriscus mohl mít až 45 centimetrů. Nález nejlepších kdy zachovalých pozůstatků Discosaurisca byl ale ohlášen až v roce 2005, kdy byla skvěle zachovaná kostra nalezena v oblasti Boskovické brázdy, na Moravě. Šlo snad o nejlepší fosilii, která kdy byla na tom území i v jeho okolí objevena. V roce 2007 došlo k dalšímu zajímavému zjištění. Český Discosauriscus si při fosilizaci zachoval některé proteiny a dokonce i malé části DNA! Tato pozoruhodná zjištění sice nepřispěla k tomu, aby se Discosauriscus stal populárním pravěkých tvorem, ale určitě jsou velmi zajímavá. Pěkné fosilní pozůstatky tohoto tvora najdete v Přírodovědeckém muzeu v Bratislavě, na Slovensku. Kromě všech údajů o velikosti apod. víme o Discosauriscovi ještě něco. Měl elektroreceptory a byl schopen vysílat elektrické výboje. Nikdo neví proč, snad se tím bránil predátorům-to je pravděpodobné. Byl to úžasný živočich...

Na prvním obrázku vidíte rekonstrukci Discosaurisca, zatímco na druhém se nachází kostra tohoto výjimečného tvora, z Vídně. Zdrojem informací pro tento článek byla kniha Velká kniha o pravěku od Zdeňka V. Špinara. Doufám, že se Vám tato část Pravěku v Čechách líbila, snad přinesu i více částí!

Obrovský tajemný medvěd z arktické Kanady

Do rubriky Podivní netvoři většinou píšu články o kryptozoologii, ale zvíře, které bude popsáno v tomto článku, náleží tomuto vědnímu oboru jen okrajově. Jde spíše o tajemného tvora, který skutečně existoval, možná i existuje, ale je velmi tajemný... Kanada by se možná dala označit jako země medvědů, protože vedle spousty různých druhů ptáků a savců zde najdeme právě tyto majestátní všežravce. Medvědi černí, kteří se vyskytují ještě na jihu provincie Manitoba, patří mezi ty nejmenší-naopak mezi největšími jsou zástupci legendárních jmen jako kodiak nebo grizzly. Pravděpodobně největším druhem medvěda je medvěd lední, obývající velkou část Kanady. V 19. století přišel na svět objev dalšího medvěda, co byl ale opravdu zač je dosud nejisté. Bylo to v roce 1864, když Inuitští lovci zastřelili obrovského medvěda se žlutavou srstí v Severozápadních teritoriích. I podle jejich souzení se zdál být dost velký, větší než ostatní medvědi v okolí. Kožišinu a lebku proto darovali Rodericku MacFarlenovi ze Společnosti Hudsonova zálivu. MacFarlane pracoval pro tuto společnost nezvykle daleko od Hudsonova zálivu, a to až na samém severu Severozápadních teritorií, u řeky Anderson. Jediné, co asi mohl udělat, bylo poslat tyto pozůstatky velkého zvířete do Smithsonova institutu. Zásilka byla úspěšně doručena, ale oba předměty byly pouze zařazeny do sbírek a brzy se na ně zapomnělo. Až ve 20. století došlo k jejich znovuobjevení a americký zoolog Clinton Hart Merriam se ujal vědeckého popisu. Roku 1918 byl popis oficiálně vydán a zvíře pojmenováno Vetularctos inopinatus. Nikdo si ale není jistý tím, co byl medvěd doopravdy zač... Tento "starodávný nečekaný medvěd" nebo "MacFarlenův medvěd", jak se mu říká v angličtině, byl bohužel znovunalezen a popsán dlouho poté, co o něm mohli očití svědkové něco říci. Důkazy pro to, že na severu Kanady žil nebo snad i žije nějaký velký medvěd se žlutavou srstí, existují. Nikdo ale takové zvíře neviděl od té doby, když došlo k zastřelení prvního nalezeného jedince. Ovšem, celý případ by se dal vyřešit. Co když byl tento tajemný medvěd hybridem medvěda ledního s medvědem hnědým? Víme, že polární medvědi jsou evolučně mladým druhem, jenž se od medvěda hnědého oddělil teprve před pár set tisíci lety. Proto se také jak v zajetí, tak i v divočině tato zvířata kříží. V případě některých zdokumentovaných hybridů můžeme mluvit i o značné velikosti! Podle popisu byl ale MacFarlenův medvěd skutečný obr. Jiným vysvětlením je, že tento medvěd byl obrovským severským grizzlym. Byl sice nalezen a zastřelen daleko za hranicemi výskytu dokonce i těch nejseverněji žijících hnědých medvědů, ale možné to je. Například v knize Stopy ve sněhu od Farleyho Mowata se můžeme dočíst o velkém severském grizzlym. Tato zvířata byla opravdu velká a také velice vzácná. Podle některých kryptozoologů byl zase tajemný velikán nějakým přežívajícím druhem medvěda z období Pleistocénu, jako např. medvěd krátkočelý (Arctodus simus). Proti tomu ale existuje spousta tvrzení, navíc krátkočelí medvědi vyhynuli před 10 000 lety a pravděpodobnost, že by změnu klimatu a celého prostředí přežili dodnes, není velká... Nicméně při natáčení seriálu pro History Channel byla lebka prozkoumána paleontologem B. W. Schubertem. Ten tvrdil, že si je stoprocentně jist tím, že patřila mladé samici medvěda hnědého-a že to navíc ani nebyl nějak vzrostlý jedinec. Dalším problémem je, že autor popisu Merriam, jak bylo zjištěno, vytvořil asi 96 jmen pro různé medvědy, kteří byli v podstatě zástupci devíti poddruhů hnědého medvěda. Nikdo si tedy není zcela jist tím, zda byl tajemný obr skutečně nějakým samostatným druhem... Pokud nebude odhaleno více, zůstane MacFarlenův medvěd záhadou. Někteří vědci si myslí, že tento neurčitý savec možná dokonce vyhynul, pokud tedy tvořil samostatný druh.

Na obrázku vidíte klasického medvěda hnědého z Aljašky... Podle mě by mohl být záhadný MacFarlenův medvěd severským grizzlym, kteří už v 19. století byli celkově vzácní. Do komentářů napište, co si o tom myslíte!

Co prozrazují žraločí zuby

Dnes je tu článek zaměřený především na současnou přírodu, i když se v něm seznámíme i s fakty ohledně fosilií. Týká se zubů mé oblíbené skupiny živočichů, žraloků!

Zuby jsou nejlepší zbraní žraloků. Právě ony zachytí kořist a rozdrásají ji, tedy alespoň v některých případech. Mnoha lidem nahánější žraločí zuby stejnou hrůzu, jako jejich majitelé samotní. Ačkoliv zuby několika druhů žraloků jsou spolu se silným čelistním skusem dost silné k zabití člověka, nejsou žraloci žádnými lidožrouty-ročně opravdu dojde jen k několika málo případům napadení. Po své skutečné kořisti, mořských živočiších, však žraloci pátrají denně... Někomu by se zprvu mohlo zdát, že žraločí zuby nám toho mnoho neprozradí, ale je to přesně naopak. Paleontologové z nalezených zubů rekonstruují celkový vzhled těchto zvířat, žijících na naší planetě už po 400 milionů let. Protože žraloci patří mezi paryby a nemají, na rozdíl od kostnatých ryb, kostru tvořenou skutečnými kostmi, jen málokdy po nich zbyde něco jiného, než zuby. Chrupavčitá kostra se totiž rozloží (jen někdy dojde k tomu, že se celé žraločí tělo otiskne do bahna a poskytne tak paleontologům pohled na celé zvíře), zato zuby se dokonale zachovají. To je také důvod, proč z největšího kdy nalezeného žraloka, Carcharodona/Carchariase Megalodona, známe jen 17,7 centimetrové zuby. V pozdním středověku si lidé mysleli, že zkamenělé trojúhelníkovité zuby žraloků jsou zachovalé jazyky draků a hadů, a pro štěstí je s sebou nosili jako talismany. Jakýkoliv žraločí zub toho může o svém majiteli opravdu hodně prozradit. U dnešních žraloků rozpoznáváme celou řadu druhů zubů, lišících se u jednotlivých skupin! Zuby jsou pak specializovány na zabití určitého typu kořisti. Jedním z typů žraločího chrupu jsou tzv. "ploché zuby". Mají je malé druhy žraloků, mezi něž patří i polorejnoci. Živí se menšími bezobratlými živočichy, například korýši. Ploché zuby jednoduše proseknou korýší vnější kostru a žralok se tak jednoduše dostane k masité potravě. Tisíce malých, silně redukovaných zubů jsou zase typické pro žraloka obrovského, velrybího a také pro žraloka velkoústého (jedná se o tajemný druh žijící v hlubokých vodách, dosud bylo spatřeno jen málo jedinců). Protože se tato velká zvířata, největší ryby oceánu, živí planktonem, jež pouze nasávají do široké tlamy, zuby nepotřebují. Nyní se dostáváme ke žralokům, kteří se živí větší kořistí... Žraloci býčí nebo jejich modří bratranci mají zuby podobající se jehlám. Ty proniknou do těla takřka čehokoliv, od ryb přes jiné paryby až po chobotnice. Naopak velké zuby, jež lidem nahánějí nejvíce hrůzy, avšak neoprávněně, má žralok bílý. Jejich tvar není typický jen pro něj, mají je i další paryby živící se velkou kořistí. Žralok bílý má spodní zuby zahnuty dozadu, zatímco ty na horní čelisti mají tvar trojúhelníku. Jsou dokonalé k uchycení lachtanů, které velcí bílí loví. Samozřejmě, paryby nemají stoličky, takže když bílý žralok chytí kořist, trhá s ní ze strany na stranu, ale nemůže žvýkat... Zuby žraloků se nacházejí v řadách za sebou. Když se zuby vpředu ulomí, brzy je nahradí další, již připravené v záloze. Takto mohou žraloci vystřídat i tisíce zubů za život! Jen velký bílý žralok má v tlamě 3000 zubů dlouhých asi 7 centimetrů, představte si však, kolik zubů se mu za život vylomí a opět zase doplní! Zuby těchto majestátních vládců moře jsou vážně podivuhodné a možná právě nim, stejně jako dokonalému tvaru těla, vděčí žraloci za svůj velký úspěch...

Na obrázku vidíte, že zuby některých pravěkých druhů, jako byl Helicoprion, byly opravdu pozoruhodné!

Původ plesiosaurů (2/3)

Máme tu další část Původu plesiosaurů! Ve druhé části této trilogie budeme opět pátrat po předcích jedné velké a dobře známé skupiny pravěkých zvířat!

Původ plesiosaurů

Přechodné články

Minule jsme se seznámili s Claudiosaury a Nothosaury, kteří mohli představovat přímé předky plesiosaurů. Pokud ne, alespoň Nothosauři patřili do stejné vývojové větve a nesli mnoho znaků, jež se u plesiosaurů rozvinuly. Ale kde hledat původ těchto majestátních zvířat?

Vraťme se zpět v čase do období Triasu. Na území severní Itálie, kde v té době žili první dinosauři a s nimi i podivní "opičí ještěři", dominoval jeden velký mořský plaz. Vedle nálezů jednoho ryboještěra nebo-li ichtyosaurida, mořského plaza vzhledem podobného delfínům, zde žil i jeden z možných předků plesiosaurů. Představte si, že se procházíte po písčité pláži, pokryté stopami dinosaurů, a sledujete ptakoještěry kroužit nad vodou hledajíce ryby. Pak náhle jeden z pterosaurů uvízne ve vodě, něco ho do ní stáhne a on už se nevrátí. Je možné, že jeden podivuhodný nothosaurid takto lovil ze zálohy...

Někteří nothosauridi, jako byl například Lariosaurus, bývají často vyobrazeni se dvěma ploutvovitými končetinami, nejčastěji jsou to ty přední. Naopak zadní končetiny stále nesou drápy. I když zkamenělé pozůstatky nenesou stopy po ploutvích, tato zvířata je měla. Lariosaurus, kterého známe z pravěkého Španělska, byl blízkým přábuzným našeho italského dravce pterosaurů. Ten se jmenoval Ceresiosaurus. S délkou 4 metrů by se tato příšera dala přirovnat ke krokodýlům, a možná byl i stejně divoký... Toto zvíře patřilo vodnímu světu. Ve své mořské domovině plaval prohýbaje se přitom esovitě do stran. Užíval k tomu velmi silný ocas a své útlé tělo. A nyní, může nám styl plavání tohoto tvora pomoci k odhalení původu plesiosaurů? Stačí se podívat na zkamenělé končetiny Ceresiosaura...

Ceresiosaurus měl totiž prsty na končetinách mnohem delší než ostatní nothosauři. Kdyby to byl stromový živočich, možná by s tak dlouhými drápy uspěl při šplhání po kůře stromů. Ale Ceresiosaurus byl zcela vodní plaz a my dnes víme, že dlouhé prsty měly jakési zmožené články, kterým se v anatomii říká falangy. Prsty byly pokryty kůží a tvořily ploutve. Navíc lze z kostry tohoto živočicha vypozorovat, že přední končetiny byly mnohem masivnější než ty zadní. Z toho usuzujeme, že přední končetiny poháněly tělo při plavání, kdežto zadní využíval Ceresiosaurus ke kormidlování. Může se to zdát, jako složitý pohyb, ale ve skutečnosti byl docela jednoduchý a efektivní. Ceresiosaurus by možná ve vodě předehnal i dnešní krokodýly. Navíc to nebyla žádná těžká váha, mohl si dovolit v rychlosti vystartovat po kořisti a dostat ji během několika vteřin. Na rozdíl od většiny nothosauridů měl Ceresiosaurus nezvykle dlouhý krk-jeden z typických plesiosauřích znaků. Avšak hlava stále připomínala více Nothosaura, než například Cryptoclida. Ovšem, lebka byla užší než u mnoha nothosauridů, což je neobvyklé...

Zůstaneme ještě ve středním Triasu. Krátce poté, co se objevil Ceresiosaurus, vyvinula se i zcela nová čeleď mořských plazů. Není příliš dobře známa, ale zdá se, že představuje onen hledaný přechodný článek mezi nothosaury a plesiosaury. Šlo o čeled Pistosauridae, která je zastoupena pouze jedním jediným druhem. Byl to Pistosaurus. Byl 3 metry dlouhý a žil na území Evropy asi před 230 miliony let. Pistosaurus vykazuje znaky jak nothosauridů, tak plesiosauridů. Lebka je podobná plesiosaurům, ale obsahuje patro typické pro nothosaury. Tělo se podobalo nothosauřímu tělu, ale páteř byla málo ohebná-typický znak plesiosaurů. Končetiny byly veslovité a na souši, pokud se na ni Pistosaurus vracel například kvůli kladení vajec, byl zcela nemotorný.

Někteří vědci si myslí, že Pistosaurus nebyl přímým předchůdcem plesiosaurů, na druhou stranu ukazuje, že jim byl přinejmenším velmi blízce příbuzný. Neměl již ten dlouhý nothosauří ocas-ten se postupně zkracoval. Byl to rybožrout. Ale stále toho o tomto pozoruhodném zvířeti mnoho nevíme...

Najít přechodná stadia mezi jednotlivými skupinami zvířat není úplně to nejlehčí. Zdá se však, že při zkoumání zkamenělin pozdních nothosaurů a raných plesiosaurů, ke kterým můžeme přidat i čeleď Pistosauridae, došli vědci k pozoruhodným závěrům. Evoluce plesiosaurů byla opravdu podivuhodná.

První plesiosauři se objevili nejspíše už v raném Triasu, ale rozvinuli se až v období Jury. Tehdy už existovala velká spousta různých druhů. Na ty se podíváme v příští části...

Svět opičích ještěrů, 3. část

V minulé části se náš Megalancosaurus Stephen setkal s obrovskými Plateosaury, snad největšími dinosaury Triasu, putujícími po kontinentu Pangaea. Ani nevěděl o strašlivé nehodě, která postihla jednu Megalancosauří samici-byla totiž sežrána Nothosaurem. Jak bude život opičích ještěrů v okolí napajedla pokračovat?

Svět opičích ještěrů, 3. část:

Stephen spal opět jen několik krátkých hodin, když byl náhle probuzen. Nemotorně a očividně podrážděně zvedl hlavu, aby zaznamenal táhlé pískavé zvuky ozývající se z okolí. V mžiku zaregistroval blížící se nebezpečí a se svou slavnou hbitostí skočil asi o metr níže, na jehlicemi hustě přikrytou větev. Ty zvuky byly vydávány živočichy, kterých se Megalancosauři bojí. Byli to Eudimorphodoni, primitivní ptakoještěři, jedni z prvních, kteří kdy žili. Na rozdíl od Peteinosaurů neobývali okolí jezera, v denních hodinách přeplněné nejrůznějším hmyzem, který se však také mohl stát jejich potravou. Tito létající plazi žili spíše u moře, kde lovili ryby. Do vnitrozemí se však také občas vydávali, nejčastěji kvůli hledání potravy jiné, než byly mořské ryby. Eudimorphodoni byli známí požírači Megalancosauřích mláďat. Někteří velcí jedinci si čas od času dovolili i na dospělce, i když Megalancosaurus byl schopen se ubránit. Ve světě opičích ještěrů byli Eudimorphodoni divoké šelmy, bylo to hrozící nebezpečí připomínající dnešní chaluhy. S tlamou plnou zubů mohli Eudimorphodoni popadnout Megalancosauří mládě nebo zranit dospělce, zatímco se zuřivě bránil. Stephen pozorně naslouchal všemu dění. V noci neviděl tak dobře jako ve dne, ale přesto si brzy všiml, že se dva nebo tři ptakoještěři usadili na břehu jezera, složili svá křídla a poklidně pili vodu. Teď Stephena zajímalo, kde je zbytek té pterosauří bandy. Na chvíli zahlédl samici Peteinosaura vyhlížející ze svého úkrytu v dutině stromu. I ona chtěla vědět, kde se nacházejí vetřelci a zda-li nemají zájem o ni či o její vejce, jež tak pečlivě střežila. Najednou se větev nad Stephenem zachvěla. Opičí ještěr s rozvahou obrátil hlavu vzhůru, aby zkontroloval situaci. Větvi objímaly maličké drápky předních končetin. Po stranách větve viděl Stephen kožnatou blánu, kterou mají ptakoještěři mezi předními a zadními končetinami. Zrovna teď si s asi milimetr silnou kůží pohrával vítr. Pak se náhle na levé straně větve objevila zubatá tlama! Ale Stephen nebyl v koncích. Jakmile se na něj vetřelec podíval, praštil ho Stephen svým ocasem vybaveným ostrým háčkem na konci! Zásah byl přímý, ptakoještěr dostal přímo mezi zuby. Otřásl se a odletěl. Stephen v rychlosti vyšplhal na původní větev, kde spal. Odsud se mu naskytl ještě lepší pohled na okolí, ačkoliv zde nebyl jinak chráněn. Znovu cosi uslyšel, byl to třepot křídel. Instinktivně opět skočil na nižší větev. Věděl, že nepřítel se vrací. Útok přišel zcela znenadání, ve vteřině se Stephenova pravá přední končetina ocitla v zubech Eudomorphodona! Ten si byl jist tím, že neútočí na Megalancosauří mládě, ale něco neznámého jej sem znovu přivedlo, aby se snad tomuto statečnému opičímu ještěru pomstil. Stephen opět využil svého ocasu, zrovna jak to dělají dnešní leguáni a varani, k obraně. Tentokrát ostrý háček zasáhl Eudimorphodonovo oko. Na jehlice triaského jehličnanu se začala valit krev. Aby Stephen svého soka maximálně odradil, švihl ocasem ještě jednou. To stačilo k tomu, aby jej zlostný pterosaur nechal být. Paradoxem bylo, že i Stephen byl zraněný. Ostré zoubky Eudimorphodonovy mu zasadily pořádnou, krvácející ránu do jedné z končetin. Nebylo to tak zlé, plazi se často zotaví i ze zranění, které by pro savce byly smrtelné. Stephen si tedy s ránou nelámal hlavu, slezl ještě o pár větví níže a znovu ulehl k spánku. Než noc skončí, ve chřtánech zlodějských Eudimorphodonů se ocitne ještě mnoho Megalancosaurů, hlavně mláďat... Ráno bylo trochu chladno, ale hned jak slunce vystoupilo nad obzor, oteplilo se. Stephen se cítil celý nesvůj, takový kousanec ještě nikdy neměl a zprvu se bál slézt ze stromu. Noha nebyla tak silná, jako předtím, nicméně již nekrvácela. Přece jen se Eudimorphodoní zuby nemají co rovnat se zuby takového Nothosaura, jenž se v tu chvíli slunil na velikém oblém balvanu, asi metr od břehu jezera. Pro místní zvířata to bylo dobré znamení, teď mohla využít situace a rychle se napít, než se predátor vrátí do svého vodního světa a jedno z nich si vyhlédne jako kořist. Někteří Plateosauři s ránem od napajedla odešli, většina jich zde však zůstala. Období kladení vajec mělo začít až za několik dnů, možná i týdnů, a nemělo smysl vracet se na stará hnízdiště v takové rychlosti. Samice Plateosaurů raději počkají, až budou muset nutně naklást vejce, pak teprve odejdou. Bohužel s velkými býložravci přicházejí i velké problémy. V lese tvořeném převážně prastarými stromovými obry se objevil jeden nepříliš občasný návštěvník. Byl veden pachem Plateosaurů, své kořisti. Kamkoliv tato velká býložravá stvoření jdou, následuje je tento dravý predátor. Nemá strach zaútočit ani na celou skupinu Plateosaurů. Obrovský masožravý dinosaurus se prozatím držel stranou a čekal na vhodnou chvíli k útoku. Zvířata z okolí jezera o něm nevěděla, dokonce ani samotní Plateosauři. Stephen se u vody setkal s jedním ze svých nepřátel. Byl to starší samec, který si už týdny dělal nároky na jeho teritorium. Původně patřilo jemu, byl z něj vypuzen právě Stephenem. Starcovo území nebylo tak velké a nacházelo se dále od jezera. Den co den musel snášet výpady jiných Megalancosaurů obývajících břeh, jen proto, že se k němu musel přiblížit, aby doplnil tekutiny. Zdálo se mu, že Stephenovo zranění by mu teď mohlo pomoci k výhře starého teritoria. Stephen slyšel, jak ho nepřítel vyzývá k boji neobvyklými pištivými zvuky. Ani se neohlédl a zaměřoval se na několik jepic, svou možnou snídani. Starý samec k němu mezitím pomalu přišel a sekl ho drápem do krku. Tohle si Stephen nenechal líbit! Jako vždy, i tentokrát využil svého ocasu a sok se kvůli ráně celý otočil, tak byla silná. Teď stáli oba samci jeden proti druhému, ten starší byl v perfektní kondici, ten mladší byl lehce zraněn... Kdo z nich vyhraje tuto bitvu?

Pokračování příště! Upřímně doufám, že se Vám tato část líbila, pokud ano, můžete napsat komentář-budu rád za všechny Vaše názory!