Tučňák císařský a lachtan antarktický jsou nyní vedeni jako ohrožené druhy

V první polovině dubna oznámil Mezinárodní svaz ochrany přírody smutnou zprávu. Dvě zvířecí ikony nejmrazivějšího kontinentu naší planety, který prochází rapidní proměnou v důsledku současné antropogenní změny klimatu, a to sice tučňák císařský (Aptenodytes forsteri) a lachtan antarktický (Arctocephalus gazella), jsou nyní na Červeném seznamu vedeni jako ohrožené druhy. Zatímco největší současný tučňáčí druh byl do letošního dubna po nějakou dobu klasifikován jako téměř ohrožený, lachtan antarktický byl považován za druh málo dotčený, a pro jeho uznání coby ohroženého druhu byly přeskočeny hned dvě kategorie (tedy zranitelný a téměř ohrožený). Rozhodně to není žádná legrace. V oficiální zprávě vydané 9. dubna a napsané ze švýcarského Glandu uvedl Mezinárodní svaz ochrany přírody výsledky dlouhodobého monitoringu populací těchto živočichů, které jej donutily přehodnotit jejich klasifikaci. Pečlivě studované satelitní snímky prozrazují, že v případě tučňáka císařského došlo mezi lety 2009 až 2018 k 10% populačnímu úbytku, zmizelo tedy na 20 000 ptáků. Hlavní faktor pro tento dramatický pokles v tak krátkém časovém období představuje ztráta mořského ledu a lámání ledových ker. Od roku 2016 je množství antarktického mořského ledu rekordně snížené. Méně ker a uzemněných ledovců znamená méně bezpečného prostředí pro tučňáčí mláďata, která se ještě nenaučila plavat. Odborníci z Mezinárodního svazu ochrany přírody a společnosti BirdLife International, která s ním běžně spolupracuje na hodnocení stavů populací ptačích druhů, předpokládají, že se počty tučňáků císařských sníží o celou polovinu do 80. let 21. století. Opeřenec, jenž si přál být rybou, a jenž je neodmyslitelně spjat s ledovou zemí obklopující nejjižnější bod naší planety, na tom bude v průběhu následujících dekád jen a jen hůře. Žijeme v uhlíkově nedemokratickém světě, ve kterém i takové zvířecí ikony, bez nichž si určité kouty planety nedokážeme představit, mohou zcela vymizet v nepříliš vzdálené budoucnosti.

Tučňáci císařští - dospělci a mláďata na antarktickém pobřeží. Zdroj: National Geographic Kids

U lachtana antarktického byl zaznamenán drastický úbytek za období mezi lety 1999 až 2025. Počty donedávna údajně málo dotčených ploutvonožců se za posledních šestadvacet roků snížily o více než 50 %! Zatímco v roce 1999 jich bylo na 2 187 000, v roce 2025 jich zbývalo 944 000. I za jejich úbytkem je primárně klimatická změna. Kvůli zvyšujícím se teplotám v Jižním oceánu a redukci mořského ledu se kril, drobní korýši tvořící většinu (až 95 %) lachtaního jídelníčku, přesouvá do čím dál větších hloubek. Lachtani nejsou přizpůsobeni na hloubkové a dlouhodobé potápění. Přicházejí o potravu, a to se odráží na jejich reprodukčním úspěchu. Web Mezinárodního svazu ochrany přírody upozorňuje na to, že počty krilu se v okolí subantarktické Jižní Georgie snížily tak výrazně, že došlo k dramatickému poklesu míry přežití u mláďat tohoto lachtaního druhu. Jihogeorgijská populace stárne. Jen málo mláďat přežije svůj první rok, a stará zvířata již nejsou dostatečně nahrazována mladými. Stejný kril, na kterém lachtani antarktičtí závisí, je navíc v hledáčku kosticovců, kterým se naopak v subantarktických vodách začíná dařit po desetiletích od ukončení velrybářství. S globálním oteplováním se také více šíří nemoci, na které jsou ploutvonožci hákliví. Takoví rypouši sloní (Mirounga leonina) se už na jižní polokouli potýkají s nezáviděníhodnými problémy tohoto rázu; vzpomeňme na jejich katastrofický úhyn v Argentině v letech 2023 a 2024 v důsledku masového šíření ptačí chřipky. Mezinárodní svaz ochrany přírody nyní tohoto obrovského ploutvonožce neklasifikuje jako málo dotčený druh, ale jako druh zranitelný, a to právě kvůli jeho náchylnosti vůči ptačí chřipce, která se agresivně šíří od roku 2020 a má velice negativní vliv na řadu volně žijících savčích druhů. Do budoucna mohou být rychle se šířícími viry, jimž oteplující se klima prospívá, ohroženi i již tak zubožení lachtani antarktičtí.

Mládě lachtana antarktického. Zdroj: Oceanwide Expeditions

Tučňáky císařské a lachtany antarktické čeká nelehká budoucnost. Antarktida, některými vnímaná jako poslední skutečná divočina, je ve velkém ohrožení, a o své nejvýraznější a nejoblíbenější živočichy může přijít dříve, než by donedávna kdo čekal. Ohrožení těchto druhů je bitím na poplach. Není možné dále lenivět. Abychom z našeho světa v době klimatické krize zachránili, co se dá, budeme muset učinit radikální změny. Bez jejich implementování tito krásní tvorové nevydrží dlouho.

Zdroje informací pro tento článek:

Emperor penguin and Antarctic fur seal now Endangered due to climate change - IUCN Red List (IUCN)

Avian Influenza Major Setback for Patagonian Seals (UC Davis)

Nová kniha Steva Brusatteho o evoluční odyseji ptáků

Mezi současnými vertebrátními paleontology zaměřenými na studium dinosaurů je nepochybně jednou z největších hvězd Steve Brusatte, rodák z amerického Illinois dlouhodobě pracující na Edinburghské univerzitě ve Skotsku. Jeho populárně naučné knihy jsou zájemci o život na naší planetě v jejích dávných časech horlivě vyhledávány, a už více než půl roku se v internetových paleokomunitách s patřičným natěšením hovoří o jeho nadcházející publikaci, kterou v úterý 28. dubna 2026 vydá americké nakladatelství Mariner Books. Jde o knihu The Story of Birds: A New History from Their Dinosaur Origins to the Present (Příběh ptáků: Nová historie od jejich dinosauřích počátků po současnost). Doktor Brusatte v ní čtenářům na 448 stranách povypráví příběh nejúspěšnější skupiny obratlovců vůbec - velice rozmanitého kladu, jehož zástupce denně vídáme v městských ulicích a parcích, v lesích a na březích řek, a kteří osídlili i ta nejmrazivější a nejsušší místa na Zemi. Ptáci a dinosauři jsou samozřejmě zaměnitelné termíny, tedy v určitých případech. Každý pták je dinosaurus, ale ne každý dinosaurus byl pták. The Story of Birds je knihou o teropodních dinosaurech z kladu Avialae, přiblíží čtenářům jeho jurský origin a jeho ohromný rozvoj v dalších geologických útvarech. Od autora se dozvíte, co se v současnosti ví o vývinu typických ptačích znaků, jakými jsou peří, zobák, velký mozek nebo teplokrevnost. Dočtete se také, proč se ptačím dinosaurům jako jediným z celé této ohromné a v druhohorách dominantní skupiny obratlovců podařilo úspěšně překonat 5. velké vymírání, jež nastalo před šestašedesáti miliony roky, a jak se v kenozoiku rozrůznili do podob, jaké známe z našeho současného světa. Kniha je oslavou jejich dnešní diverzity, a poukazuje na různorodé způsoby životů rozličných ptačích druhů po celém světě, od tučňáků nejen v polárních oblastech po papoušky tropického podnebného pásma. Představit má čtenářům podrobně také sloní ptáky z čeledi Aepyornithidae, kteří ještě relativně nedávno žili na Madagaskaru, největší létající ptáky všech dob, patřící do čeledi Pelagornithidae, jamajské ibisy nebo všemi jistě milované novosvětské děsoptáky z čeledi Phorusrhacidae. The Story of Birds udělá určitě radost každému milovníkovi ptáků, ale i neptačích dinosaurů. Těšíte se na ni?

Přední obálka knihy The Story of Birds: A New History from Their Dinosaur Origins to the Present, kterou 28. dubna 2026 vydá nakladatelství Mariner Books. Zdroj: Amazon

Propagační recenze na novou populárně naučnou publikaci Steva Brusatteho jsou vskutku více než navnazující. Americká ornitoložka a popularizátorka tohoto zoologického oboru zabývajícího se ptačími dinosaury Jennifer Ackerman, autorka bestselleru The Genius of Birds (Genialita ptálů) z roku 2016, uvedla: "Toto je senzační kniha! Svěží, poutavé a vědecké psaní v té nejlepší podobě. Pokud máte rádi ptáky, zamilujete si tento strhující příběh o tom, jak vznikli, jak se z jedné větve čiperných dinosaurů vyvinuli v úžasnou řadu okřídlených divů, které máme dnes." Americko-britský žurnalista a popularizátor vědy Bill Bryson, autor známého cestopisu Down Under (U protinožců) z roku 2000, napsal ve své recenzi: "Steve Brusatte má vzácný dar živě a fascinujícím způsobem oživit vzdálenou minulost." Paleontolog Neil Shubin, prezident Národní akademie věd v USA a autor světově proslulé knihy Your Inner Fish (Ryba v nás) z roku 2014, také nešetřil přívětivými slovy: "Dinosauři nikdy nevyhynuli - jsou všude kolem nás. V knize The Story of Birds popisuje paleontolog Steve Brusatte pozoruhodnou 150 milionů let dlouhou cestu, během níž se malí opeření dinosauři proměnili ve více než 10 000 druhů ptáků, kteří žijí dnes. Od evoluce letu až po dopad asteroidu, který zabil jejich obří bratrance, od děsivých ptáků, kteří vládli starověkým kontinentům, až po ohromující inteligenci moderních vran, Brusatte prolíná špičkovou vědu a živé vyprávění, aby nám poskytl dechberoucí popis jednoho z největších přeživších evoluce. Na svět za oknem se už nikdy nebudete dívat stejně." V populárně vědeckém časopisu New Scientist bylo zase na konto této publikace komentátorkou Alison Flood napsáno: "Paleontolog Steve Brusatte se obrací k evoluční historii ptáků, k 'dinosaurům mezi námi'. Tučňáci velcí jako gorily? Kachny vážící více než krávy? I'm in." Popularizátor vědy Peter Brannen, specializující se na planetární vědy včetně geologie a autor loni vydané knihy The Ends of the World and The Story of CO2 is the Story of Everything (Konce světa: Příběh CO2 je příběhem všeho), uvedl: "Autoritativní a nekonečně poučná cesta evolucí ptáků - od jejich dinosauřích kořenů v triasu až po kolibříka u vašeho krmítka. Jako jeden z předních světových paleontologů a zároveň jeden z nejlepších vědeckých komunikátorů současnosti není nikdo v lepší pozici pro vyprávění tohoto epického a překvapivého příběhu než Steve Brusatte. Okamžitá klasika. Každý, kdo se zajímá o příběh života na Zemi, by ji měl mít ve své knihovně." 

Steve Brusatte se těší velké oblibě. Vědec, který od roku 2007 každý rok nebo alespoň obrok popsal nový druh dinosaura (od druhu Carcharodontosaurus iguidensis právě v roce 2007 přes tyrannosaurida Quianzhousaurus sinensis v roce 2014 po rohatého dinosaura Ferenceratops shqiperorum v letošním roce), má na svém kontě již 13 akademických i populárně naučných knih. Mezi ně patří Dinosaur Paleobiology (Dinosauří paleobiologie), která vyšla v roce 2012 v rámci série TOPA: Topics in Paleobiology editované Michaelem Bentonem, dále The Rise and Fall of Dinosaurs: A New History of a Lost World (Vzestup a pád dinosaurů: Nová historie ztraceného světa) z roku 2018, jež patří mezi opravdové klasiky populárně naučné literatury o vládcích druhohor, nebo My Grandparents were Dinosaurs (Mí prarodiče byli dinosauři), kniha pro děti vydaná v roce 2025, kterou dal dohromady spolu se svou manželkou Anne Brusatte. Mimoto byl samozřejmě odborným poradcem při natáčení hollywoodských snímků Jurassic World Dominion (Jurský svět: Nadvláda) a Jurassic World Rebirth (Jurský svět: Znovuzrození) nebo seriálu Walking with Dinosaurs (Putování s dinosaury) od BBC a PBS z loňského roku.

The Story of Birds: A New History from Their Dinosaur Origins to the Present je k objednání na Amazonu buď jako hardcover za 28 amerických dolarů (tj. 578 českých korun) nebo jako e-kniha v edici Kindle za 18 dolarů (tj. 371 korun). Pořídíte si ji? 

Random Bird #50: Květozob šarlatovohlavý

Vědecký název: Dicaeum trochileum,

Rozšíření: Indonésie,

Velikost: délka 8 až 11 cm, hmotnost 7 až 8 g.

Mezi pěvce z rodu Dicaeum, česky označovaného jako květozob, patří čtyřiačtyřicet druhů, rozšířených po tropické jižní Asii, v jihovýchodní Asii po Filipíny a také na australském kontinentu. Jedná se o malé, v největším případě osmnáct centimetrů dlouhé ptáky, obvykle pestře zbarvené, vybavené krátkými ocasními pery, zatočenými zobáky a podlouhlými, trubce podobnými jazyky. Rod nezavedl nikdo jiný, než význačný francouzský přírodovědec Georges Cuvier v roce 1816. Prvním popsaným druhem, zavedený Linném již v roce 1758 v Systema Naturae, byl květozob červenohřbetý (D. cruentatum). Mezi květozoby byl přeřazen anglickým přírodovědcem Georgem Robertem Grayem roku 1840; Linné ho vedl jako zástupce šoupálků (Certhia). Květozob šarlatovohlavý byl popsán v roce 1789 - je tedy dalším druhem, který byl popsán pod jiným rodovým přízviskem před Cuvierovým zavedením tohoto rodu - a to švédským přírodovědcem Andersem Sparrmanem. Jedná se o endemita indonéských ostrovů Jáva a Bali, ač několik jedinců bylo zaznamenáno i na Lomboku, na Sumatře a na jihovýchodě Bornea. Tito ptáci žijí v mangrovových porostech, v lesích s nepříliš velkým množstvím stromů v těsné blízkosti a také v zahradách. Vyskytují se pouze v nížinných oblastech, od úrovně hladiny moře po nadmořskou výšku 600 metrů. Na Sumatře byl květozob šarlatovohlavý pozorován také na mořském pobřeží, na pláži; takové prostředí však na Jávě a Bali nepreferuje. Co se týče zbarvení, je to opravdu krásný pěvec. Skutečně má šarlatovou hlavu, alespoň tedy v případě samců (samice mají hlavu světle šedou nebo hnědou), rudá a oranžová pera se však vyskytují i na jeho zádech, na spodní straně krku a na hýždích. Špička ocasu je vždy zbarvena černě. Zobák je světle šedý. Bříško bývá obvykle nažloutlé. Křídla květozobů šarlatovohlavých mají světle hnědé zbarvení, samci však na jejich bázi mají také tmavě modrá pera, a zadní končetiny jsou černé. Jejich zpěv je poměrně snadno rozeznatelný. Ozývají se rytmickým "zit-zit-zit" nebo "síp-síp", přičemž jednotlivé tóny vyluzují dvě až tři a půl vteřiny. Květozobové šarlatovohlaví požírají semena rostlin, bobule, nektar, pyl a malý hmyz, a potravu si hledají buď samostatně, nebo v přítomnosti partnera či partnerky. Hnízdní období trvá na západní Jávě po většinu roku, od ledna do října; ptáci mohou snášet vajíčka a vyvádět mladé skutečně kdykoli během těchto deseti měsíců. Na východě a ve středu ostrova je však hnízdní období kratší; obvykle trvá jen dva měsíce, v dubnu a květnu. Bílá vajíčka, sem tam s červenou skvrnou na jednom konci, jsou samičkou kladena do dutiny v hnízdečku z trávy a lístků. Ekologie tohoto druhu jinak není příliš prostudovaná. Mezinárodní svaz ochrany přírody vede květozoba šarlatovohlavého jako málo dotčený druh, jehož populace byla naposledy posouzena v roce 2016.

Zdroj obrázku:

DataZone | BirdLife International

Zdroje informací:

Wikipedia

Oiseaux.net

eBird

IUCN Red List

Obrázek týdne 17. 4. 2026

Nastal další pátek, a na můj blog tedy jako obvykle míří příspěvek do obrázkové rubriky! Tentokrát vám prezentuji jedno vskutku velice podařené dílo, ze kterého si člověk zkrátka velice rád udělá pozadí pracovní plochy svého počítače! Vtýdnu jsem na něj narazil na jednom discordovém serveru, jehož jsem již nějaké tři roky členem, nicméně poprvé bylo uveřejněno na webu DeviantArt již 4. dubna. Jeho autorem je nadaný malíř Onirio. Nechte se jím nyní přenést zpět v čase ke břehům křídového moře...

Popisek k obrázku: Dvojice rohatých dinosaurů druhu Pentaceratops sternbergii pohlíží na bouřlivé vlny narážející o skalnaté pobřeží, na kterém je pohodlně usazena, a pohlíží na zapadající slunko. Po obloze je rozeset bezpočet červánků, hýřících spektrem barev od tmavě fialové přes oranžovou až po zlatou, a ty býložravým tulákům spolu s velkou hvězdou, neodvratně putující za horizont, oznamují brzký příchod noci. Nevypadá to však, že by se pentaceratopsové chtěli zvednout a připojit se ke svému stádu, od kterého se museli oddělit, a jež se nemusí nacházet zrovna daleko. Nejspíše se tu cítí bezpečně. Našli si takové místo, na kterém je nezasáhnou ani divoké vlny, natožpak nějaký dravý veleještěr, který by se k nim musel připlížit zezadu. Alespoň do té doby, než slunko zapadne, mohou tito rohatí dinosauři spokojeně odpočívat a dýchat čistý mořský vzduch. Pentaceratops sternbergii byl velikým ceratopsidem, dorůstajícím šestimetrové délky, a je známý hlavně na základě exemplářů ze souvrství Kirtland v Novém Mexiku. První byly nalezeny v roce 1921 hledačem fosilií a paleontologem Charlesem Hazeliem Sternbergem, a když se dostaly do rukou Henryho Fairfielda Osborna, rozhodl se tento druh pojmenovat právě na Sternbergovu počest. Nejbližším příbuzným tohoto zvířete byl Utahceratops gettyi, popsaný Scottem Sampsonem až v roce 2010. Tato scéna se odehrává před 74 miliony let v místech, z nichž bude jednou novomexický okres San Juan.

Onirio pojmenoval toto dílo "A Seaside Meditation of Pentaceratops" ("Pobřežní meditace pentaceratopsů"). Jen si představte, že byste mohli cestovat zpět v čase, ocitli byste se na pobřeží Velkého vnitrozemního moře, které v pozdní křídě rozdělovalo Severní Ameriku na tři samostatné ostrovy, a uviděli byste dva rohaté dinosaury, jak pohlížejí do dálky na zapadající slunce. Asi byste byli celí bez sebe, že?

Nadále platí, že si dávám přestávku od každodenního psaní blogu. V posledním týdnu jsem vás zahltil spíše politicky laděnými příspěvky, čehož bych se rád v dalším týdnu vyvaroval (i když člověk nikdy neví, co když Elmo Mussolini provede další koninu, o které bude mít cenu psát?) a prezentoval vám popisek nějakého současného hada nebo příspěvek do rubriky s dinosauřími popisky.

Elon Musk a neporozumění Jurskému parku

Do jakého světa jsme to jen vyrostli, má fellow zedka? Kdybych skutečně chtěl, mohl bych tento skromný prehistoricko-přírodopisný blog proměnit v nezávislé žurnalistické médium kritizující současné politické dění, ale nejspíše bych se při jeho psaní uřechtal k smrti, neboť bych jistě často věnoval pozornost psím kusům nejbohatšího a nejstupidnějšího muže planety. Melon Usk, jehož jediným přínosem společnosti bude to, že jednoho dne - je to naštěstí nevyhnutelné - chcípne, se totiž na sociální síti, kterou před lety koupil a proměnil ji v propagandistický ráj sklepních hochů reprodukujících před očima všech své neohrabané sexuální fantazie bílé nadřazenosti, chová jako blbec, a člověk kvůli tomu vážně začíná trpět nezastavitelnými záchvaty smíchu. Běžně bych se nesnižoval k tomu, abych vás o nějaké jím rychle naťukané konině informoval, ale pro jednou má takový příspěvek na mém blogu své místo. Elonia totiž zmínila Jurský park, a dokázala, že ho vůbec nechápe. K tomu se nemohu nevyjádřit.

Ale od začátku. Britský evoluční biolog, sociobiolog a několikanásobný pasažér Lolita Expresu notorického pedofila Jeffreyho Epsteina, jednoho času velmi nad své kolegy z oboru vyzdvihovaný (byť ne kvůli výsledkům své práce) Richard Dawkins, tweetnul v neděli 12. dubna na Leonově sociální síti následující slova: "Neandrtálský genom je z velké části znám. Pokud se stane, že bude možné zrekonstruovat živou neandrtálskou osobu, jaké by podle vás byly klady a zápory? Opravdu mě zajímá agitování pro a proti." Dawkins se očividně ve své důchodové sekluzi začal nudit, a chtěl vyvolat malou debatu. Naštěstí se tentokrát neopřel do některé skupiny lidí, ke které se netají nenávistí, jako tomu u tohohle zapšklého anti-woke obránce atrakce k mladistvým obvykle bývá, ale i tak mu od účtů s modrým odznáčkem přišla plejáda odpovědí, jejichž autoři mleli páté přes deváté. 

A jedním z odpovídajících byl právě Pelon Dusk, který se rozhodl ukázat znovu uživatelům bývalého Twitteru, že je intelektově nadán a že o velmi reálné možnosti návratu druhu Homo neanderthalensis do našeho světa vskutku hloubá. Šíří se dokonce zkazky o tom, že chce do takového revivalu neandrtálců investovat nějaké ty miliardy, které při pouštění plynů do křesla naakumuloval z práce zaměstnanců svých kdovíkolika nakradených společností. K Dawkinsově otázce napsal Delon Tusk jasnou odpověď: "Přiveďte je všechny zpět, hlavně dinosaury. Fejkněte to, jestli musíte." Génius.

Poté, co dal Lelon Trusk paleček nahoru neandrtálcům, ale hlavně dinosaurům, a hlavně těm robotickým, zamířila na jeho hlavní timeline ještě jedna důležitá zpráva, kterou se rozhodl dokázat svým upřímným fanouškům, horlivě dodnes hájícím jeho starořímskou zdravici, jak sečtělý a chytrý doopravdy je. Rozhodl se vytáhnout jednu knižní klasiku, jejíž poselství dozajisté pochopil velmi dobře, jinak by se tím porozuměním nechlubil: "'Jurský park' byl legit epický nápad Crichtona. Opravdu doufám, že v budoucnosti takový mít budeme. Musíme rozbít pár vajec, abychom udělali omeletu." Strašně mě těší, že Lolen Fusk chápe, že Jurský park byl o tom, proč je genové inženýrství dobré, a proč je třeba, aby věda byla jen a pouze pro profit! Volný trh vše vyřeší, a když rozbijeme pár vajec, budou nám tu zase běhat dinosauři.

Díky pečlivě uváženým slovům tohoto prominentního intelektuála jednadvacátého století nyní každý fanda Jurského parku, který ho interpretoval jako anti-kapitalistický příběh s trans dinosaury o teorii chaosu a nekontrolovatelných systémech, nepochybuje o své mýlce. Lolusk Gelen se ukázal být člověkem, který jako první v historii přišel na to, co se básník, totiž Crichton, snažil říci. Měl jsem nějakou dobu podezření, že ho mohli předběhnout vzdělaní vědátoři Colossalu, kteří namáhavě snesli vejce pravlka (jak ohavné od nás loni bylo, že jsme o výsledcích jejich práce pochybovali, vždyť oni vytvořili pravlka v jeskyni s boxem zbytků!), ale tak to být nemůže. Poselství nejslavnějšího románu s dinosaury nám bylo dosud utajeno, než přišel mesiáš Elmao Musčus, a černé na bílém (nebo bílé na černém, záleží, jak jste si tu jeho socku nastavili) nám to vnutil do očí. Všichni cítíme pokoru.

Ne, teď vážně. Tenhle grifter, který opravdu napáchal škod jako málokterý z nemála debilů, jež se v naší společnosti vyskytli za posledních pár tisíciletí hrubě nerovnostářských systémů, se neustále vyjadřuje k věcem, kterým nerozumí ani z miliontiny. Jurský park byl varováním před zahráváním si s genetickým kapitálem, jehož moc ale poněkud vědeckofantasticky zveličil. Nejbohatší člověk planety, používající slovo "epic" jako trapný mileniál div nenosící na hlavě špinavou plenu, ale fakt nechápe, jaký "nápad" to vlastně vyzdvihuje. No, vzhledem k tomu, že celý život není schopen koherentně sestavit jedinou větu, bych se nedivil tomu, kdyby trpěl nějakými závažnými psychickými obtížemi. A ne, není to autismus, ke kterému se hlásí (a jen tak napomáhá stigmatizovat lidi na autistickém spektru). Je to zkrátka učebnicový příklad brainrotu. Extrémně privilegované sviňky, jako je on, jím trpí běžně.

Níže vám prezentuji krátký komentář moderátorů podcastu Some More News. Pěkně shrnuli ten mentální skok od pro a proti, co se týče hypotetického "návratu neandrtálců", ke Crichtonově románu s naklonovanými dinosaury.

Nezapomínejme samozřejmě na to, že autor Jurského parku, kariérní novelista Michael Crichton, nebyl žádný svatoušek. Kdyby dnes žil, měl by dost, co vysvětlovat, a nejspíše by si ho do svého podcastu zval někdo jako Roe Jogan. Byl to dogmatický popírač antropogenní změny klimatu, šířil dezinformace o viru HIV a měl necitlivý pohled na zneužívání žen v pracovním prostředí. Nebyl to žádný génius, ale jen další podvodník, kterému se podařilo napsat maximálně dvě nebo tři knížky s akceptovatelným poselstvím. Možná i proto mu Elonora vyjadřuje sympatie. Určitě by to ale vypadalo lépe, kdyby poselství jeho nejslavnějšího díla chápala.

Darwinismus vs. sociální darwinismus - přínosná videa od Khan Academy

Nestává se často, že s vámi jen tak v některém příspěvku sdílím videa, která jsem právě zhlédl na YouTube, a chci je zde repostnout, jako na běžných sociálních sítích. Loni jsem tak ale už učinil, a to den před 16. narozeninami svého blogu, když jsem s vámi sdílel video od Philosophy Tube s názvem Charles Darwin vs Karl Marx, a v prosinci jsem vám prezentoval video od Barry's Economics o tom, jak si bohatí ukradli evoluci. Obdobně bych vám dnes rád prezentoval dvě videa, která jsem dnes náhodou zhlédl, a která jsou podle mne vhodná pro začátečníky, kteří se potřebují zorientovat v jisté dichotomii darwinismu, tedy teorie evoluce přírodním výběrem, pro níž položil základy Charles Darwin, a sociálního darwinismu, který s ní nemá nic společného a který sloužil a slouží eugenikům, nacistům a dalším fašistům a vůbec všelijakým chátrám, které nenávidějí tu či onu skupinu lidí v naší rozmanité společnosti.

Darwinismem či příjmením největšího přírodovědce všech dob se neustále ohánějí všelijací lidé s malým vzděláním. Když jistý bývalý paleobloger, sebeoznačený ukňučenec a pedomajstr (méně často kradoucí v internetových vodách název plateosauřího rodu), označoval například pandemii covidu-19 za "Darwina v akci" (což mne dodnes nutí nahlas se smát), nebo když jiný bývalý paleobloger, přesvědčený například o tom, že velké korporátní hollywoodské snímky přímo "nahrávají levicové politice" a nešetřící na incelovské Edně rasistickými a sexistickými komentáři, nedokázal uvěřit tomu, že jsem rovnostář, protože bych podle něj měl jako člověk dlouhodobě se zajímající o evoluci života "chápat, že vítěz je ten, kdo si ukousne větší kus masa", docházím skutečně k přesvědčení, že i mezi amatérskými přírodopisci (včetně neomalenstva z vyhynulého Blogu.cz) porozumění základům jaksi drhne. Snad i abychom do budoucna předcházeli existenci pochybných neznalců beroucích jméno Darwinovo nadarmo, prezentuji zájemcům tato dvě videa, jejichž autorky Kim a Emily v nich krásně vysvětlují, jaký je rozdíl mezi darwinismem, základem oboru biologie, a sociálním darwinismem, který s ním nemá absolutně nic společného, a se kterým se pojí jméno dogmatického nerovnostáře Herberta Spencera.

Kim, která učí o americké historii, a Emily, která se zabývá biologií, vám v této dvoudílné sérii vysvětlí, jak se to má s variabilitou a dědičností. Hovoří o tom, jak byla Darwinova zjištění a zjištění jeho následovníků odlišně interpetována sociálními komentátory, včetně křeslového všeuměla a sociálního lamarckisty Herberta Spencera, jež si poznatky o evoluci druhů ukradli pro vysvětlení našeho společenského uspořádání, nerovností a nespravedlností. Připomínají, že to byl právě Spencer, kdo přišel s dnes zavrhovaným termínem "přežití nejzdatnějšího", který neříká absolutně nic o darwinovském fitness. Sociální darwinismus lidem, jako byl on, poskytoval jednoduché vysvětlení existence třídní společnosti a ospravedlnění nečinnosti v ohledu na sociální nerovnosti a nespravedlnosti. Emily také připomíná, že sociálně darwinistické pokusy nacistů a dalších fašistů o zredukování variability v lidské populaci nejsou nikterak přínosné. Jakákoli umělá redukce variability je špatná, a ostatně jste měli šanci ve druhém videu slyšet, že jedním z důvodů, proč jsou ohrožené druhy ohrožené, je jejich nízká genetická variabilita. Čím rozmanitější populace je, tím lépe je schopna být připravena na náhlé změny. Řekněme, že nějaký nácek ukáže na autisty a prohlásí o nich, že je v naší společnosti nechce, protože jsou "nemocní" nebo "slabí" (nacisté za 2. světové války lidi na autistickém spektru skutečně vraždili). Přitom patologizuje lidi s kognitivní odlišností, kteří jsou však vysoce smyslově citliví nebo mají velmi dobrou mechanickou paměť. Představte si, co bychom si bez lidí na autistickém spektru v naší společnosti počali - jak nezměrný byl jejich přínos, a jak nezměrný ještě bude! Jakékoliv pokusy odstranit ze společnosti neurodivergentní, chudé či jiné skupiny lidí, jež je nácky/sociálními darwinisty považována za "slabou" nebo "nechtěnou", je nejen odporné a nelidské, ale také anti-darwinistické. Dokonce bych si troufal tvrdit, že správná darwinovská společnost je taková, ve které jsou lidé zcela svobodní, a ve které je třeba méně bělosti - skončeme už ten hrozný bílý inbreeding, to ten nás dovedl k tomu, že někteří berou jméno Darwinovo nadarmo. 

Kanál Khan Academy vydal před deseti roky skutečně přínosnou dvojici videí, a já doufám, že z ní nejeden návštěvník tohoto blogu bude mít užitek. Pro ty z vás, kteří základní znalosti mají, to může být alespoň hezké osvěžení!

Změny v mexické zdravotní péči

Tento příspěvek bude výjimečně věnován nikoliv tématům, kterými se Blogorgonopsid běžně zabývá, ale jedné důležité politické události na západní polokouli. Spojené státy mexické učinily velký krok kupředu, co se týče zdravotní péče, a další záležitostí se tak vzdálily od zaostalých hyperindividualistických Spojených států amerických. Mexická socialistická prezidentka Claudia Sheinbaum, jež by měla být i pro Evropany vskutku záviděníhodnou lídryní, před několika dny rozhodla o tom, že 120 milionů obyvatel země dostane přístup k bezplatné univerzální zdravotní péči, a to počínaje lednem roku 2027. Již zítra, 13. dubna, se budou moci mexičtí občané stáří 85 a více let registrovat se svými občanskými průkazy k péči, za kterou nebudou muset nic platit. Do budoucna se pak k bezplatné zdravotní péči dostanou i další věkové kategorie. Dosud to v Mexiku platilo tak, že veřejné zdravotnictví a soukromé pojišťovny neumožňovaly přístup ke kvalitní zdravotní péči zvláště lidem z nižších tříd, z chudších oblastí a s nízkým příjmem. Škody, které v zemi nadělal neoliberalismus, chce současná mexická prezidentka odstranit, a není pochyb, že změny ve zdravotní péči směrem k jejímu otevření pro všechny jsou dobrým krokem. Takto vypadá socialismus v praxi. Není to strašidlo, o kterém bývalí paleoblogeři z Blogu.cz v pohádkovém přesvědčení o správnosti elitářství a nerovnostářství píší na sociálních sítích, že mu prý nemáme dát ani centimetr. Ne, jedná se o ty myšlenky, které nám v Evropě daly systém veřejného zdravotnictví, o kterém si takoví občané USA mohou jen nechat zdát. Lidé zapomínají na to, že jednou z mála levicových a skutečně socialistických věcí, které bolševici v bývalém Československu udělali, bylo vybudování veřejného zdravotnictví. Stejně tak Labouristická strana po vítězství ve volbách po skončení 2. světové války vybudovala v Británii moderní veřejný National Health Service. V Mexiku bylo dosud některým lidem zamítáno hledat lékařskou pomoc v určitých klinikách, a museli se spoléhat na soukromé pojišťovny, které si však ani zdaleka neváží lidského života tolik, jako si váží profitu. Nově podepsaný dekret to změní, a spoustě Mexičanů pomůže. Žádné plané sliby, žádné kecy o potřebě růst, žádné škrty nebo podpora privátních institucí v honbě za zisky. Mexiko nám nyní připomíná, co je naším dědictvím. Připomíná nám, že socialismus je dobrý, že mu musíme dát o dost mil víc, než si jeho zapšklí odpůrci - a s ním odpůrci veřejného zdravotnictví a tedy dostupné péče pro všechny - přejí.

Současná mexická prezidentka Claudia Sheinbaum. Fotografie z webu South China Morning Post

S Claudií Sheinbaum se v Mexiku začaly zvedat naděje na zlepšení neduhů, které nadělaly desítky let neoliberální politiky. První žena s prezidentským postem v celé historii této velké středoamerické země již v roce 2025 slíbila, že se bude snažit o snížení počtu pracovních hodin za týden ze 48 na 40, přičemž však minimální mzdu zvýší o celých 13 %. Přislíbila také vybudování 1,8 milionu nových domů ve snaze vyřešit krizi bydlení, a má v plánu výrazně posilovat práva nájemníků bytů. Není divu, že i američtí Demokraté, kteří jsou z velké části velmi pravicově orientováni, z ní nejsou zrovna dvakrát nadšeni. Vidět pro mnohé Američany pokrok v Mexiku, zatímco živoří ve zhoršujících se podmínkách silně zoligarchizovaných a za současné Trumpovy administrace neofašistických Spojených států amerických, totiž může znamenat jediné - začnou podporovat demokratičtější alternativy, jaké jim nabízí levicové křídlo Demokratické strany, výrazně se svou politikou lišící od jejího zbytku. A když tak člověk pozoruje, jak je celá americká pravice na kousky z Hasana Pikera (kterého popravdě moc nesleduji, a nemám ho nikterak moc v oblibě), a vidí, že letos zvolení socialističtí starostové New Yorku nebo Seattle se ukázali být více než vhodnými pro svou práci, opravdu mu dochází, že levice má v USA nakonec šanci. Co se Claudie Sheinbaum týče, je to odbornice na klimatickou změnu, která se podílela na 4. a 5. hodnotící zprávě Mezinárodního panelu pro klimatickou změnu v letech 2007 a 2013. Jako dcera židovských imigrantů, kteří do Mexika dorazili z Litvy a Bulharska při útěku před perzekucí, přičemž její otec byl členem Komunistické strany Mexika, se v levicových kruzích pohybovala od svých sedmadvaceti let, a původně byla mezi lety 1989 až 2013 členkou Strany demokratické revoluce. V roce 2015 vstoupila do strany Morena (neboli do Národního regeneračního hnutí) a stala se starostkou části Mexico City nazývané Tlalpan. V prosinci 2018 byla inaugurována do vlády Mexico City, a od té doby ve městě prosazovala regulaci střelných zbraní, budovala bezpečné koridory pro ženy s cílem snížit genderové násilí ve městě, a stála také za odstraněním sochy Kryštofa Kolumba z města v rámci dekolonizačního projektu. Za řešení pandemie Covidu-19 ve městě dostala dokonce v roce 2021 mezinárodní cenu World Mayor Prize. Prezidentkou Mexika se stala na podzim 2024. Je skutečně zajímavé vidět někoho - podle časopisu Forbes je dokonce 5. nejsilnější ženou světa - kdo aktivně prosazuje socialistickou politiku. Změny v mexické zdravotní péči jsou dalším krokem v její snaze zlepšit životy lidí v její zemi.

Více o nově podepsaném dekretu na zpravodajském webu Novara Media. Politických témat, ke kterých bych se mohl vyjadřovat, je určitě více, ale nehodlám jimi svůj přírodopisný blog tolik zahlcovat...

Obrázek týdne 10. 4. 2026

Pracovní týden je zase u konce, a doslova v posledních minutách pátečního večera míří na můj blog další příspěvek do obrázkové rubriky! Poněvadž jsem v průběhu posledních dnů neměl příliš čas na to, abych se brodil paleoartovými vodami, musel jsem dílo pro sdílení hledat až dnes - vlastně před chvílí. Narazil jsem však na jeden obraz, který do této rubriky musel zamířit. Jeho autorem je Simone Zoccante, významný současný paleoumělec, jehož díla můžete obdivovat mj. v publikaci Mesozoic Art II (2025), a který také loni maloval ohrožené zvířecí druhy pro sérii poštovních známek UN Stamps Endangered Species. Co na tento obraz říkáte?

Popisek k obrázku: Šestimetrový srpodrápý Dakotaraptor steini drží v čelistech čerstvě zabité mládě vrcholového predátora Laramidie, patřící k nechvalně proslulému druhu Tyrannosaurus rex. Zatímco s nebohým ochmýřencem cloumá, připraven rozškubat si ho na menší kousky, ukrývá se za mechem porostlým padlým kmenem stromu další tyrannosauří mládě, a raději se ani nehýbe. Svému zavražděnému sourozenci bohužel nemůže pomoci, a dokud mu bude Dakotaraptor na blízku, bude se samo muset snažit, co to jen půjde, aby jej neobjevil a také nepřipravil o drahocenný život. Obrovitý pozemní okřídlenec nemusel být k zabití tyrannosauřátka motivován vlastním hladem; zrudlé vole na dakotaraptorově krku prozrazuje, že se jedná o samce, připravujícího se na páření. Z princátka si může odškubnout jeden či dva kousky, zbytek si ale možná uschová jako svatební dar pro budoucího partnera nebo partnerku. Takzvaný "courtship feeding" se vyskytuje i u mnoha dnes žijících dakotaraptorových bratránků, ptačích dinosaurů. Pokud by náhodou dravec objevil druhé tyrannosauří mládě, mohl by jedno sežrat celé a druhé, netknuté, pak prezentovat budoucímu partnerstvu. Dakotaraptor steini i Tyrannosaurus rex jsou známi z proslulého souvrství Hell Creek. Ačkoliv objev velkého srpodrápce byl v roce 2015 vskutku velkou událostí pro dinosauří geeky celého světa, v posledních letech se ukázalo, že některé kosti typového exempláře patří svrchnokřídové kožnatce (tedy želvě z čeledi Trionychidae). Exemplář pocházel z místa, kde se vyskytují fosilie více obratlovců. Je tedy bohužel možné, že tento dinosaurus je chimérou - mohl být zrekonstruován na základě fosilií více druhů. To Tyrannosaurus rex žil zcela určitě, a je znám nejen z pozůstatků dospělců a mláďat, ale dokonce i embrya. Scéna se odehrává na území pozdější Montany před 67 miliony let.

O pochybech panujících ohledně platnosti dakotaraptora jsem se zatím na tomto blogu vůbec nezmínil. Jak je to jen možné? Samozřejmě jsem byl jeden z těch geeků, kteří na objevu dakotaraptora před jedenácti lety dosti ujížděli. Vypadá to ale, že je to jen další celebrita, jež není tím, za co se vydává.

Jak už jsem vás informoval, dávám si přestávku od každodenního psaní blogu, tudíž do příštího Obrázku týdne neočekávejte dalších sedm příspěvků. V dohledné době chci věnovat pozornost popiskům dinosaurů, prvohorních živočichů nebo současných hadů, ale také bych mohl napsat o nějakém tom novém výzkumu pravěké zvířeny, když se toho o něm tolik píše na všech těch popularizačních webech, Science Daily počínaje a National Geographic konče...

Užijte si druhý dubnový víkend, a neseďte jen u počítačů! To je rozkaz!

Zemřel proslulý filmař přírody Doug Allan

Včera, 8. dubna 2026, rozesmutnila nejen přírodovědný dokumentární průmysl, ale také miliony lidí užívajících si na televizních obrazovkách a počítačových monitorech jeho produkty, včetně autora tohoto blogu, tragická zpráva. Doug Allan, významný skotský kameraman přírody, který svým talentem vdechl majestát dokumentárním seriálům Modrá planeta (Blue Planet, 2001), Zázračná planeta (Planet Earth, 2006), Zmrzlá planeta (Frozen Planet, 2011) nebo Tajemství naší živoucí planety (Secrets of Our Living Planet, 2012) z dílny televize BBC, zahynul ve věku 74 let na horolezecké expedici v Nepálu. Vítěz osmi cen Emmy a držitel Řádu britského impéria za své úchvatné filmařské a fotografické zásluhy se údajně v pondělí 6. dubna začal potýkat s dýchacími problémy v oblasti Dhampusu, na severu centrálního Nepálu. Jeho cílem byla na této výpravě Annapurna, desátý nejvyšší vrchol naší planety. Bohužel se mu nepoštěstilo cestu dokončit. Obtíže s dýcháním měl tak závažné, že musel být přemístěn do dvou nemocnic v Pokhaře. Tamní lékař doktor Sanjay Chhetri uvedl, že Doug Allan byl do nemocniční péče vzat v kritickém stavu, a byl trvale závislý na dýchacím přístroji. Ve středu po dlouhém boji o život zesnul v pohkarské Manipal Hospital. Jeho bývalá manželka Sue Flood, též filmařka přírody podílející se na tvorbě dokumentárních snímků a držitelka Řádu britského impéria, se k jeho úmrtí vyjádřila na svém facebookovém účtu. Dougova agentka Jo Sarsby uvedla: "Jeho dílo přiblížilo divákům zázraky naší planety, a vzbuzovalo obdiv, pochopení a hlubokou úctu k planetě. Když myslíme na Douga, vždycky si vzpomeneme na jeho nezapomenutelnou laskavost a mimořádný talent." 

Doug Allan v přítomnosti skupinky mrožů. Zdroj: Yahoo News UK

Předtím, než se stal světoznámým kameramanem se specializací na natáčení polárních a podmořských živočichů, studoval rodák ze skotského Dunfermlinu mořskou biologii na Stirlingské univerzitě. K fotoaparátům a kamerám měl od nejútlejšího dětství blízko, neboť jeho otec vlastnil v Dunfermlinu obchod s fotografickým vybavením. Už jako malý se rád potápěl, a jeho prvním zaměstnáním bylo kupodivu lovectví perel spolu s Billem Abernathym, vůbec posledním profesionálním, dlouhodobým hledačem perel, kterým se kdy Skotsko mohlo pochlubit. Své fotografické nadání začal Doug Allan uplatňovat při osmileté práci pro British Antarctic Survey, ve které působil primárně jako výzkumník a potápěč. V roce 1985, ve věku čtyřiatřiceti let, se rozhodl plně věnovat natáčení zvířat. Jeho prvním významným přínosem přírodovědnému dokumentárnímu průmyslu byly záběry, které skončily hned v pěti epizodách série Život v mrazničce (Life in the Freezer, 1993), jehož moderátorem a scénáristou nebyl nikdo jiný, než veterán dokumentů o přírodě David Attenborough. S ním pak Doug spolupracoval na řadě dalších významných dokumentů; v již zmíněné Modré planetě skončily jeho záběry ve čtyřech epizodách, natáčel také segmenty pro první a sedmou epizodu Davidova Života savců (Life of Mammals, 2002) a pro tři epizody seriálu Život (Life, 2009). Pracoval také na dokumentech provázených Chrisem Packhamem; kromě výše zmíněných Tajemství naší živoucí planety natáčel třeba i dvě epizody cyklu Uvnitř zvířecí mysli (Inside the Animal Mind, 2014). Dále se podílel například na snímcích Jeden život (One Life, 2011) a Oceán plastu (A Plastic Ocean, 2016), a natáčel i pro seriály Velikánská příroda (Massive Nature, 2004) nebo Terra Matter (2017-19). Mezi jeho poslední snímky se řadí fantasy dobrodružný film Ta'igara: An Adventure in the Himalayas (2022) režiséra Branda Quiliciho, film o lidském sirotkovi z podhůří Himálaje, který si ochočil ztracené tygří mládě.

Doug Allan s Davidem Attenboroughem, se kterým se seznámil v roce 1981. Zdroj: BBC News

Doug Allan nám všem chybí. Jeho přínos světu dokumentárního filmu je nezměrný, a je tragické, že již v nadcházejících dokumentárních snímcích o přírodě neuvidíme žádné záběry pořízené tímto mimořádně talentovaným kameramanem. Pro příští generace filmařů zprostředkovávajících přírodní svět diváctvu celého světa bude nepochybně obrovským vzorem.

Chabardella

Chabardella je rod ústonožců z vyhynulé čeledi Gorgonophontidae, tvořený jediným druhem, C. spinosa, popsaným v roce 2009 na základě fosilního exempláře ze svrchního karbonu Francie. Tento rakovec žil před 301,5 až 300,5 miliony let v místech, z nichž je dnes francouzská komuna Montceau-les-Mines na východě země, v regionu Bourgogne-Franche-Comté. Typový a zároveň jediný známý exemplář chabardelly byl objeven výzkumníky participujícími v programu s cílem hledání fosilií na lokalitě Saint-Louis, který začal v roce 2000. Z terénu byl přemístěn do francouzského Národního přírodovědného muzea, nikoliv však v Paříži; měl by se nacházet v depozitáři v Autunu. Na základě tohoto exempláře byl na konci prvního desetiletí tohoto století vědecky popsán Patrickem R. Racheboeufem, Frederickem R. Schramem a Muriel Vidal v článku vydaném v periodiku Journal of Paleontology. Druhový název spinosa se autoři popisu rozhodli tomuto ústonožci dát na základě řad trnů na okrajích jednotlivých segmentů jeho těla. Od zad k bokům se postupně zmenšovaly; na velikosti ubývaly také směrem k zadní části chabardellina těla. Tyto trny činí chabardellu mezi prvohorními ústonožci zcela výjimečnou; nebyl jimi vybaven žádný jiný dosud vědecky popsaný druh z oné části geologické historie naší planety. Jednotlivé segmenty měří na délku 1,5 milimetru a široké jsou 4 milimetry. Pleon, tedy abdomen (velmi lidově zadeček) tohoto ústonožce měl na konci poněkud redukovaný vějířek zahrnující prodloužený telson poloválcového tvaru; telson je samozřejmě u ústonožců velmi výrazně zpevněný, aby vydržel mohutné údery, které si tito bezobratlí vzájemně vsazují při rituálních soubojích. Zajímavé je, že exempláři se zřejmě zachoval i levý uropod (tj. jeden z párových přívěsků nacházejících se na konci zadečku a tvořících právě s telsonem onen zmíněný vějířek); je krátký a poněkud se tvarem podobá čepeli. Celková délka typového exempláře činí 3 centimetry. Karapax, tedy horní část exoskeletonu, je přitom dlouhá 7,5 milimetru a široká 5,5 milimetru. Největší, a to první ze šesti segmentů zadečku chabardelly měří na délku 2,5 milimetru a je široký 4 milimetry, a poslední je dlouhý 1,3 milimetru a má šířku 2 milimetry. Shrnuto, Chabardella nebyla žádným gigantem. I na poměry ústonožců byla vlastně drobečkem. Takový strašek pruhovaný (Lysiosquillina maculata), největší současný ústonožec, žijící v indo-pacifickém regionu od východní Afriky přes střed Tichého oceánu až po Galapážské souostroví, měří na délku až 40 centimetrů! Stejně jako dnešní ústonožci, měla i Chabardella tzv. raptoriální maxillipedy. Končetiny vyrůstající z druhého až pátého segmentu jejího thoraxu byly uzpůsobeny na chytání kořisti. Jednalo se o dravce, odchytávajícího svými klepítky menší kořist, například drobné stejnonožce, zřejmě v mělčích vodách. Ze stejné lokality, z níž pochází typový exemplář chabardelly, je znám také například stejnonožec Sottyella montcellensis z nadřádu Phreatoicidea. Je dosti možné, že při lovu takové či jiné malé bezobratlé kořisti mohly chabardelle dosti pomáhat také její oči. Ústonožci mají velice pohyblivé složené oči umístěné na stopkách, jsou jimi schopni pohybovat nezávisle na sobě, a vidí jimi i barvy, které náš druh rozeznat nedokáže. 

Popis tohoto karbonského rakovce si můžete přečíst také na anglické Wikipedii. Pro tento článek byly čerpány informace nejen z ní, ale také z výše zmíněného článku Patricka Racheboeufa a jeho kolegů z Journal of Paleontology. Z tohoto primárního zdroje pochází i přiložený obrázek.

Příště Eophrynus!

Mezinárodní den asexuality 2026!

Dnešek, 6. duben 2026, je již šestým Mezinárodním dnem asexuality. Tato globální kampaň započala v roce 2021, a podobně jako Týden povědomí o asexualitě, který probíhá každoročně v poslední celý říjnový týden už od roku 2010, má za cíl zvyšovat povědomí o nejčastěji přehlížené sexuální orientaci - asexualitě a asexuálním spektru celkově. Poprvé jsem pro vás o Mezinárodním dnu asexuality psal v roce 2023, kdy se konal jeho třetí ročník; tehdy jsem v rámci něj napsal příspěvek s titulkem Asexualita je ta nejvíc queer věc. Letos nemám v plánu dlouhé eseje, ale myslím si, že je důležité k tomuto významnému dni pronést (nebo napsat) pár slov! Jak dlouhodobí návštěvníci tohoto blogu jistě dobře vědí, jsem ace (to je zkratka pro asexuála), jsem tedy queer (jsem součástí LGBTQIA+) a naprosto nesnáším jakoukoli formu útlaku, ať už je to útlak ace lidí projevující se v naší nerovnostářské, fašizující se společnosti různými způsoby, tak útlak jakékoli jiné zranitelné skupiny, včetně těch, jež jsou systematicky vybíjeny impérii, ať už západními nebo východními, v jejich brutálních, nehumánních taženích. Ace lidé, nepociťující sexuální přitažlivost vůči ostatním lidem (přičemž jiné formy atrakce, třeba romantickou, platonickou nebo estetickou mohou, ale také nemusí pociťovat; každý člověk je zkrátka jiný a vůči jiným lidem má jiné pocity), jsou vystaveni násilí páchanému cisheteropatriarchátem, a to ve formě povinné sexuality, singlismu, kultury znásilnění, sexualizace a komodifikace lidských těl a dalších hyenností, kterých se tento ubližující, dehumanizující systém dopouští na lidských bytostech spolu s kapitalismem. Jsem přesvědčen, že asexualita nám však nabízí jistou pozicionalitu v ohledu na zkoumání tohoto patriarchálního a kapitalistického násilí. Carter Vance z Carleton University v Kanadě poukázal ve svém článku z roku 2018, vydaném v odborném časopise Studies in Social Justice, na využitelnost této asexuální pozicionality při zkoumání povinné sexuality a "sexuspolečnosti" v marxisticko-feministické analýze. V abstraktu svého článku uvádí "že asexualita může být použita jako poziční nástroj k osvětlení celistvosti sexuality jako zvěčněné a komodifikované entity v pozdním kapitalismu, což je užitečné pro pochopení a odpor vůči kapitalistické historické (re)organizaci lidských potenciálů pro vnímání a působení." Vzpomeňme také na mistrovské sociologické dílo queer anarchistické autorky Sherrondy J. Brown, nazvané Refusing Compulsory Sexuality, jež jsem vám v detailu představil loni v rámci projektu Kniha týdne, otevírající okno do americké společnosti mající obsesi sexem (jak píše v její třetí kapitole, "Sex a kapitál byli vždy spojenci. Nakonec, 'sex prodává'."), jež je zároveň velice rasistická (devátá kapitola: "Bílá supremacie je sama sexuální fantazií - soustředěnou na moc, násilí a dominanci."). V tento, ale také všechny jiné dny bychom měli mít na paměti, že asexualita má ohromný emancipační potenciál!

Mezinárodní den asexuality, nyní neodmyslitelně spjat s datem 6. dubna. Obrázek z facebookového účtu American University PRIDE

Útlak ace lidí, tedy acefobie, se pojí s dalšími formami útlaku, kterým jsme všichni, vy i já, asexuálové i allosexuálové, pracující i studující, vystaveni. Od standardů heteromaskulinity zapuštěných v povinné sexualitě, násilném nástroji patriarchátu a kapitalismu, a ubližujících mužům heterosexuálním i neheterosexuálním, přes ideje produktivního člověka aktivně vyhledávajícího a konzumujícího komoditu sexu po sexuální násilí na ace ženách, páchané jejich heterosexuálními mužskými partnery; naše společnost je prorostlá útlakem, zneužíváním, diskriminací, šikanou, násilím, mučením a dehumanizací, a z asexuální pozice lze tato zla zkoumat, kritizovat, a - doufejme také - odstranit. Asexualita coby sexuální orientace není něčím izolovaným, jak si ji - ostatně jako další sexuální orientace - představují nevzdělanci žijící v esencialistické metarealitě, ignorující dynamiku světa a vývoj společnosti, a orientovaní politicky k hodnotám kapitalistické, oligarchické třídy (čili orientováni na politickou pravici). Asexualita je nedílnou součástí naší společnosti, a představuje ve své diverzitě na celém ace spektru kus lidského bytí potřebující osvobození. A stejně tak osvobození potřebuje jakákoli jiná sexuální orientace, jakékoli tělo, jakýkoli neurotyp... každý člověk. Pro pochopení spletitosti útlaku a násilí cisheteropatriarchátu a kapitalismu, v každodenním hororu svazujících každou lidskou bytost svou vzájemně se komplimentující náboženskou vírou, mají asexualita a širší ace spektrum celospolečenský význam. Nabízejí kritický vhled do cisheteronormativního, chrononormativního, queerfobního, singlistického, vykořisťovatelského světa, jenž je reprodukován každou sekundu našich životů. Nezměrná potenciální přínosnost asexuální pozice při analýze útlaku nejen ace lidí, ale všech lidských bytostí, je ohromující -  působí až nepřekonatelně. Není divu, že obhájci hodnot kapitalistické třídy, participanti v systémovém násilí jako je holocaustová revizionistka J. K. Rowling, jsou z potenciálu asexuality vyděšeni; vždyť ona sama nebyla před dvěma roky na sociálních sítích z Mezinárodního dne asexuality zrovna dvakrát nadšena. Nic asexuálnímu revolucionářovi nepřináší v tvář větší úsměv. Je na čase odprostit se od okovů ohavností, do nichž byla každá lidská bytost vnucena, a s vědeckou znalostí vstoupit do světa s jasným cílem - změnit jej, a lidské bytosti emancipovat.

Nechť nás tyto myšlenky provázejí nejen zbytkem Mezinárodního dne asexuality, ale každým příštím dnem. Ace lidé tu vždy byli, jsou a budou; ovšem násilný systém, který jim i ostatním ničí životy a bere osobní svobody, tu nemusí být navždy. To je radikální poselství, které vám chci v šestý ročník této kampaně předat. Lepší svět je možný.

K pauze Knihy týdne a Nových Lovců kryptidů

Dnešním příspěvkem vás bohužel neseznámím s nějakým zajímavým zvířetem, dávno zmizelým nebo žijícím, ani s dokumentárním snímkem či knihou s přírodopisnou tématikou. A nebude to ani další aprílový žertík, to mi věřte. Chtěl bych vám objasnit, proč minulou neděli nevyšel další příspěvek z nedělní série Kniha týdne, a také mám pro vás pár slov o tom, co v brzké době čekat od fikčního světa Lovců kryptidů. Hned na úvod vás chci ujistit, že své články o faktických knihách ani příběh ze světa plného monster, kryptidů a dalších potvor neukončuji! Toho se nebojte. Hodlám však v jejich psaní na nějakou dobu ustat. 

Přiznejme si to. Blogorgonopsid oslaví za měsíc a den své 17. narozeniny. Bloguji skoro každý den od roku 2009. Právě čtete 5669. článek, který jsem pro tento blog napsal. A jak už jsem několikrát informoval ty z vás, kdo nevěnují tolik pozornosti časům vydání článků, uvedeným vždy pod samotnými příspěvky, v posledních letech pracuji na svém blogu takřka výhradně ve večerních hodinách. To je prostě přirozené - čím jste starší, tím méně máte za denních hodin čas na svůj blog. V současné době však nemám možnost skloubit každodenní psaní blogu, čtení faktických knih pro nedělní recenze a k tomu ještě psaní fikce, která také míří na tento web. Mám toho opravdu hodně, a když se věci nakupí, nejlepší je zkrátka udělat jednu věc - to, co zrovna není životně důležité, jde ze života na nějakou dobu pryč. Tím rozhodně neoznamuji to, že bych si chtěl dát přestávku od psaní blogu! Je však pravdou, že hodlám přestat produkovat články denně, a místo toho vám budu přinášet třeba dva nebo tři příspěvky za týden - takto by to mohlo jít po několik příštích měsíců.

To, co pro mne a můj blog není zrovna životně důležité, jsou právě články velkého rozsahu, mezi nimiž se samozřejmě nacházejí příspěvky ze série Kniha týdne a jednotlivé části Nových Lovců kryptidů, jejichž rozsah bývá v současnosti větší, než před rokem, když příběh začal. Jsou to časově náročnější články, a já si na ně již nemohu najít čas, alespoň nyní - a bude to tak i v příštích měsících. Jistě, mohl bych v jejich psaní pokračovat a třeba nejíst večeře, ale to mi nepřijde zdravé. Heh, jak jsem psal, vzdám se zkrátka věcí, které nejsou životně důležité. Jakmile se můj volný čas trochu uvolní, zase se ke Knize týdne i k Novým Lovcům kryptidů vrátím. Nemohu však odhadnout, kdy to bude. Nemám před sebou žádný časový plán, a můžu se jen domnívat, na jak dlouho budu zaneprázdněn asi miliardou dalších věcí, které dohromady tvoří tu pestrou existenci, kterou je můj skromný život na téhle malé modré planetě v nekonečném chladu kosmu.

Jsem velice rád za to, že jsem se letos v únoru vrátil ke Knize týdne po nepříliš dlouhé pauze, jež nastala s koncem listopadu loňského roku. Loni jsem si přečetl jednadvacet faktických knih za jednadvacet týdnů, což byla opravdu zábava, a letos jsem takto za sebou dal během šesti týdnů šest titulů. S tím jsem spokojen. Momentálně sice čtu další faktickou knihu s evolučně biologickou tématikou, ale ani náhodou nemám šanci dokončit její čtení třeba do konce tohoto měsíce, poněvadž času mám na to pramálo. Možná si její recenzi přečtete později tento rok, ať už to bude kdykoliv - do série Kniha týdne by určitě mohla být zařazena! Celkově jsem rád za to, že v rámci Knihy týdne jsem za posledních zhruba devět měsíců napsal o 27 knižních titulech. To mi připadá jako hezké číslo!

Co se týče Nových Lovců kryptidů, od března loňského roku jsem napsal 13 kapitol různých délek. Co měsíc, to většinou nová kapitola, jak bylo ostatně na tomto blogu zvykem v dobách starých Lovců kryptidů! Mohu vám prozradit, že příběh se již chýlí ke konci. Pár kapitol ale ještě můžete očekávat. Jakmile budu mít prostě více času, pustím se do jejich psaní, ale realisticky nemohu odhadovat, kdy to tak bude. Vězte, že svět Lovců kryptidů mám rád, a jakmile k tomu dostanu příležitost, do psaní závěrečných kapitol této série se s nadšením pustím. Když jsem Nové Lovce kryptidů začal psát loni na jaře, byl jsem zalit vlnou pocitů, které jsem při tvoření jiných příběhů od konce léta 2022 nepociťoval. Zkoušel jsem na tomto blogu vše možné, od hororu přes politickou satiru po romantický příběh, ale Lovci kryptidů... to je prostě fikční svět, který mi přirostl k srdci, a který mě neskutečně baví rozvíjet. A psát tento příběh o mladých následovnících našich oblíbených hrdinů v černém spandexu, odehrávající se v budoucnosti, je pro mě zvláště potěšující, když si uvědomím, že jeho první základy jsem ve své hlavě začal klást už v roce 2019 - ještě předtím, než Jackovi páprdové bojovali s Shai'ri. Svět Lovců kryptidů jen tak nezmizí. Noví Lovci kryptidů se vrátí!

Určitě počítejte s tím, že tento blog bude nadále aktivní, před i po jeho 17. narozeninách! Jen hodlám v dohledné době psát více o různorodých pravěkých zvířatech nebo o hadech, zkrátka budu produkovat kratší příspěvky, a ke gigantům, jako jsou Kniha týdne a Noví Lovci kryptidů, se vrátím, až to bude možné. Mějte hezký zbytek víkendu, a pokud nemáte nic na programu, dočtěte, co vám v Nových Lovcích kryptidů uniklo nebo sáhněte po některé z těch publikací, na které jsem se vysnasnažil vás v Knize týdne navnadit!

Obrázek týdne 3. 4. 2026

Ve středu nám s pěknou ránou začal duben. Počasí se naštěstí od apríla zlepšilo, a tak jsem dnes odpoledne vyrazil ven, do našich zelenajících se středoevropských lesů, a konečně jsem se za letošek poprvé setkal s několika obojživelníky. Nejprve mě z veliké kaluže plné shluků vajíček pozdravili dva pěkní skokani, z nichž jen jeden se nechal fotografovat, a poté jsem se setkal se svým prvním letošním mlokem skvrnitým! Jednalo se o velice fotogenickou samici, která zamířila do lesního potůčku, jak to v březnu a dubnu obvykle dělávají. Řekl jsem si, že bych na její počest mohl do rubriky Obrázky týdne zařadit rekonstrukci nějakého jejího většího pravěkého bratránka! A pomyslnou soutěž o umístění do rubriky u mne vyhrálo toto dílo Martóna Szabó, které vyšlo jako doplněk článku, který napsal spolu se Zoltánem Szentesim a Krisztinou Sebe, a jenž vyšel v roce 2019 v odborném časopise PalZ. 

Popisek k obrázku: Velemlok Andrias scheuchzeri pomalu plave prosluněným středoevropským jezerem, poháněn svým ohromným, ze stran zploštělým ocasem. Jeho bohatě přes metr dlouhé a možná i šedesát kilogramů vážící tělo působí jako výjev z dob dávno minulých, když opouští stín zčásti potopeného kmene stromu. V miocénním světě již tolik obojživelných obrů, jako je on, v porovnání se zašlejšími věky nežije. Andrias scheuchzeri je obyvatelem jezer a řek, a preferuje klidně tekoucí, nepříliš čistou vodu, na rozdíl od svých příbuzných z holocénu, například velemloka čínského (A. davidianus) nebo velemloka japonského (A. japonicus), kteří jsou k nalezení v rychleji tekoucích říčních tocích a potocích s čistou vodou a malým množstvím živin. Živí se nicméně podobnou potravou, jako oni. Hladový velemlok může chňapnout po rybě, kterých v tomto jezeře není po málu, po plavající žábě, hadovi, ještěrce, nějakém menším savci, ať už vodním nebo topícím se, anebo po různorodých a někdy ne zrovna malých vodních bezobratlých. Život velemloků je pomalý a dlouhý. Holocénní bratránci tohoto giganta se dožívají i 60 nebo 70 let, mají-li k životu zvláště vhodné podmínky. Tento ocasatý zázrak nikam nespěchá. Morfologicky nezměněn přežil Andrias scheuchzeri od pozdního oligocénu po pozdní pliocén; konkrétně se jako druh dožil téměř 25,5 milionů let, což je na obratlovčí poměry neuvěřitelný úspěch. Jeho fosilie jsou známy z Německa, České republiky, Rakouska a Maďarska. Je však možné, že se vyskytoval i mnohem dále na východ, až po hranici Číny a Kazachstánu. Jedná se samozřejmě o onen druh obojživelníka, jehož fiktivní potomci figurovali ve slavném románu Válka s mloky od proslulého českého spisovatele Karla Čapka. Tato scéna se odehrává na území jihozápadního Maďarska na konci miocénu, před 6 miliony let.

Můj oblíbený mlok skvrnitý je dnes s 18 až 28 centimetry délky největším obojživelníkem z řádu ocasatých, který se ve střední Evropě vyskytuje (čolek velký, dosahující délky až 18 centimetrů, si drží druhé místo). Kdybychom se mohli vrátit o 2,6 milionu let zpět v čase, mohli bychom na území Česka stále zahlédnout výše vyobrazeného giganta. Mohu vám prozradit, že při dnešním fotografování mloka jsem na to nepomýšlel, ale jinak bychom všichni měli nosit v hlavách fakt, že velemloci, kteří inspirovali Karla Čapka, u nás skutečně žili - a z hlediska geologického času ne tak dávno.

Čeho se na tomto blogu dočkáte v příštích dnech? Rád bych se vrátil k popiskům dinosaurů, prvohorních živočichů, prehistorických rostlin a současných hadů. Je ale také možné, že s vámi budu sdílet i dnešní fotky skokana a mloka skvrnitého, pokud si v brzké době najdu čas na jejich přemístění ze zrcadlovky do počítače!

Savci žijící ve vysokých polohách mají horší čich: Nový fascinující příklad konvergentní evoluce

Pokud jste na tento blog zavítali včera, 1. dubna, je pochopitelné, že jste po krátkém přečtení titulku tohoto článku přesvědčeni o podivném obklopení Blogorgonopsida zvláštními zápachy. Mohu vás však ujistit, že tento příspěvek již není aprílový, a vlastně se vůbec podivných zápachů netýká. Seznámíte se v něm s velice zajímavým a teprve v posledních letech zkoumaným příkladem evoluční konvergence, který by člověka určitě jen tak nenapadl. 

Zazní-li termín konvergentní evoluce, zřejmě se vám vybaví podobnost končetin i celých těl u kytovců, některých druhohorních mořských plazů a ryb, podobnost dlouhého krku žirafy a brachiosaura, obdobnost vakovlka a psovitých šelem nebo přední končetiny přeměněné v křídla u netopýrů, pterosaurů a ptáků. Konvergence je typem evoluce, při němž se nepříbuzné druhy vyvíjejí pod vlivem podobných selekčních tlaků, vlivem čehož se u nich vyvíjejí obdobné znaky. Kytovci jsou savci, s druhohorními mořskými plazy je pojí jen velice dávný předek, a k parafyletické třídě ryb mají ještě dále. Přesto vlivem života v podobném prostředí, tedy prostředí vodním, se u těchto nepříbuzných skupin vyvinuly ploutve (byť paprsčité ploutve ryb a ploutvovité končetiny plazů a savců jsou něčím docela jiným). Stejně se to má s dlouhým krkem žirafy a takových sauropodů, jako byl Brachiosaurus, coby adaptací na spásání rostlinné potravy nacházející se vysoko nad zemí, se vzhledem dravého vačnatce a jemu nepříbuzných placentálních vlků a psů, nebo s předními končetinami schopnými aktivního letu u savců z řádu letounů, druhohorních ptakoještěrů a nepříbuzného ptactva, tedy teropodních dinosaurů z kladu Avialae. Některé příklady konvergentního vývoje živočichů jsou však teprve objevovány, a nejsou tolik zřejmé, jako ty již uvedené. V červenci 2025 vydal vědecký časopis Current Biology článek Allie M. Graham z Katedry lidské genetiky na Univerzitě v Utahu a Katedry molekulárních biověd na Univerzitě v Kansasu a jejích kolegů z amerického Pittsburghu a z Německa, kteří popsali konvergentní redukci olfaktorických genů a čichového bulbu savců žijících ve vysokých polohách. Stručně řečeno, různí nepříbuzní savci přizpůsobení na život ve vysokých nadmořských výškách vykazují zhoršený čichový smysl. To asi není příklad konvergentní evoluce, na který by člověk hned pomyslel, není však o nic méně pozoruhodný.

Grafický abstrakt studie Allie M. Graham a jejích kolegů, vydané loni v červenci v Current Biology. Obrázek z článku odkazovaného níže

Tým zkoumal genomy sedmadvaceti horských savčích druhů žijících pouze ve vysokých nadmořských výškách, tedy nad 1000 či 1500 metrů nad mořem, a jejich příbuzných z nižších poloh. V porovnání s nimi mají tito obyvatelé výšin průměrně o 23 % méně čichových receptorových genů. Čichový bulbus, tedy část mozku zpracovávající informace z čichových receptorů umístěných v čichovém orgánu, nose, mají čistě horští savci průměrně asi o 18 % menší, než jejich blízcí příbuzní z nižších poloh. Tento trend byl zjištěn u horských koz, pišťuch, dželad, horských zajíců a dalších savců, jejichž rodinné vztahy byly na velké vývojové odyseji třídy Mammalia ukončeny vskutku v dávné době. Ačkoliv ztráta čichu není v evoluci obratlovců ničím výjimečným, je velice zajímavé, že u vysokohorských savců se vyskytla nezávisle na sobě v tolika případech. To poukazuje na to, že dobrý čich nemusí být ve vysokých polohách s řidším vzduchem tolik důležitý, jako ostatní smysly. Doktorka Graham pro web Univerzity v Kansasu uvedla: "Je možné, že zrak, chuť nebo sluch jsou pro zvířata žijící ve vysokých nadmořských výškách důležitější. Ale to je opět jen hypotéza, protože na ni s daty, která máme, nemůžeme odpovědět. Otevírá to další otázky. V budoucnu se chci podívat na jiné typy analýz nebo provést více výpočtů, které se budou týkat chuťových receptorů, nebo studie související se zrakem s geny čípků a tyčinek, abych zjistila, zda jsou skutečně podrobeny pozitivní selekci." Zda tedy z přizpůsobení na život ve vysokých polohách některé další smysly savců benefitují, to se dosud neví. Bylo by velice zajímavé, kdyby do budoucna tým doktorky Graham nebo jiní výzkumníci zjistili, že podobně mají vysokohorští savci z nepříbuzných skupin citlivější chuťový smysl nebo lepší sluch. Ke zhoršenému čichu horských savců řekla hlavní autorka následující: "Například když turisté nebo horolezci stoupají do vysokých výšek, dochází u nich ke ztrátě celkového čichu, protože vzniká zánět dutin. Turisté také zažívají nízký barometrický tlak a sucho - je tam velmi sucho. Navíc je to způsobeno tím, že odoranty se nedostanou tak daleko. Naše výzkumná práce ukazuje, že by to mohlo být nějakou kombinací těchto účinků. Buď zánětem a suchostí, což způsobuje, že čich časem mizí, nebo tím, že způsob, jakým věci páchnou nebo krajina pachů ve výšce je odlišná nebo méně důležitá." V rychlosti výsledky tohoto výzkumu před několika dny shrnula Kallie Moore v krátkém videu z YouTube kanálu PBS Eons:

Jedná se opravdu o fascinující nový příklad konvergentní evoluce. Kvůli trvalému životu ve vysokých nadmořských výškách se zástupcům nepříbuzných savčích čeledí a řádů v průběhu vývoje zhoršil čich. Pokud se vás tedy někdy někdo zeptá na to, co to ta konvergence je, nemusíte uvést jen ony typické příklady, které jsem vyjmenoval v úvodních větách. Vzpomeňte si na výsledky výzkumu doktorky Graham a jejích kolegů, a zmiňte je. Rozhodně jsou totiž zajímavé.

Zdroje informací pro tento článek:

Convergent reduction of olfactory genes and olfactory bulb size in mammalian species at altitude (Current Biology)

Researchers unveil evolutionary effects on mammalian species due to extreme environments (The University of Kansas)

Zjištěn tón dinosauřích větrů

Dinosauři jsou bezesporu nejúspěšnější skupinou obratlovců, která kdy žila. Za poslední dvě stovky roků od jejich objevení učinila věda obrovský skok vpřed, co se týče znalostí jejich vývoje, jejich biologie i jejich chování. Díky nedocenitelné práci odborníků nyní víme, jak někteří dinosauři hnízdili, jak byli zbarveni nebo dokonce jaké vyluzovali zvuky. Jeden aspekt zvukového života neptačích dinosaurů byl však dlouho zahalen tajemstvím. Každého školáka jistě někdy napadlo, jaké zvuky vycházely z těl ohromných sauropodů, dlouhokrkých býložravců řadících se k největším obratlovcům, jaké kdy Země poznala. Řeč není o jejich hlasových projevech, ale o zvucích, které vydávala opačná polovina jejich mohutných těl. Jakkoliv komické se to může zdát, pro vertebrátní paleontology zaměřené na sauropodní a šíře sauropodomorfní dinosaury je to atraktivní výzkumné téma, jehož příslibem je rozšíření znalostí o největších trávicích soustavách, jaké se kdy obratlovcům vyvinuly. Doktorka Christine Bagenal ze School of Biological Sciences na University of Southampton a její kolegové podrobili výzkumu pět obstojně zachovaných exemplářů sauropodů z Dinosaur National Monument v Utahu a z Wessexského souvrství na anglickém ostrově Wight, které jim byly poskytnuty Přírodovědným muzeem v Londýně. Zajímala je muskulatura trupů dlouhokrkých herbivorů patřících k druhům Diplodocus longus, Apatosaurus ajax a Iuticosaurus valdensis, reprezentujících klady Neosauropoda (a navíc nadčeleď Diplodocoidea) ze svrchní jury a Titanosauria ze spodní křídy. Díky dobrému stavu zachování kostí zadní poloviny těla učinili odhad toho, jak silné svaly se nacházely v okolí kloaky těchto zvířat. Pomocí autoenkodéru, který zkompresoval jimi získaná data o velikosti břišní dutiny jednotlivých druhů a statistická data vycházející z odhadů, dostali obrázek o tom, jak velký tlak byl v sedmi odlišných případech činěn zevnitř na kloaku průměrného sauropoda. S využitím programu Raven Pro, vyvinutého pro studium ptačích zvuků, pak dali dohromady sedm možných tónů dinosauřích větrů. Doktorka Bagenal uvedla v rozhovoru pro vědeckozpravodajský web Sci.News: "Co je pro jednoho vtipné téma, může být pro vědce zajímavým fenoménem. Až dosud jsme neměli představu o tom, jak jurský a křídový svět zněl. Sauropodi byli dominantními býložravci mnoha tehdejších ekosystémů, a ačkoliv o jejich vokalizacích nemá dosud nikdo žádné konkrétní představy, víme alespoň to, jaké zvuky pravděpodobně vydávali při vypouštění plynů. Je to nové výzkumné teritorium, a rozšiřuje naše znalosti dávno zmizelého světa, jehož zvuky znovu ožily." Možná to není překvapivé, ale zvuky, které sauropodi při procesu flatulence vyluzovali, byly hluboké a táhlé. Níže si můžete poslechnout nahrávku, která vyšla jako příloha článku doktorky Bagenal a jejích kolegů, vydaného 21. března 2026 v prestižním vědeckém časopisu Scientific Reports. 

První dvojice zvuků, které jste v nahrávce slyšeli, byla kloakou průměrného sauropoda (rozumějme jím průměrnou "směsici" diplodoka, apatosaura a iuticosaura) vydávána při nízkoenergetickém stahu kloakálního svalstva. Jednalo se o uvolněné vypuštění plynu nahromaděného ve střevech. Druhá dvojice zvuků, kterou lze poslouchat od 10. do 17. vteřiny, byla sauropodem vyluzována za rychlejšího tělesného pohybu, kdy se jedna ze zadních končetin pohybovala směrem vpřed. Kloakální svalstvo bylo při vyluzování takového zvuku prudce staženo, což mělo za následek jeho vyšší tón. Od 18. do 26. vteřiny můžeme slyšet zvuk vyluzovaný při cíleném vysokoenergetickém vypuštění plynu sauropodem v klidné pasoucí se pozici. Tyto zvuky mají nižší tón, než předchozí dvojice, jsou nicméně vyšší, než první dvojice zvuků, vyluzovaná též při pastvě, ovšem za minimálního stahu svalů. Od 28. do 36. vteřiny si lze poslechnout zvuky vyluzované při nízkoenergetickém vypuštění plynu za pohybu zvířete, s naprosto minimálním stahem kloakálních svalů. Spoluautor studie Michael Jenden z Bangor University pro Sci.News uvedl: "Tento zvuk byl pravděpodobně sauropody vydáván nejčastěji. Předpokládáme, že zvířata byla po většinu času v pohybu při hledání nové potravy, aby si udržela svůj metabolismus. Může se to zdát bizarní, ale zvukové efekty nízkoenergetické pohybové flatulence sauropodů byly nejspíše nejčastějším zvukem jurského světa. Hollywood by se měl naučit lekci." Další dvě dvojice zvuků jsou pak statisticky nejpravděpodobnějšími kombinacemi předchozích sérií. Doktorka Bagenal uvedla: "Je možné, že jednotlivé zvuky byly kombinovány, například když dinosaurus ukončil chůzi, ale jeho svalstvo zatím nebylo uvedeno do klidu. V takových případech se mísila vysokoenergetická a nízkoenergetická flatulence." Poslední zvuk v jimi prezentované příloze k článku byl zrekonstruován doktorandem Johnem Robsonem. "Bylo mi ctí," řekl v rozhovoru pro Sci.News.

Dlouhokrcí sauropodi, lidově označovaní jako "brontosauři" neboli "hromoví ještěři", dokázali, že si své jméno zasluhují.

Není pochyb, že výsledky tohoto výzkumu jsou velice přínosné, neboť pomáhají odhalit tajemství ztracená před desítkami milionů roků. Svět dinosaurů si nyní můžeme představit v konkrétnějších zvucích. Hromoví ještěři se díky výzkumu doktorky Bagenal a jejích kolegů znovu rozezněli.

Zdroje informací pro tento článek:

Reconstructing bodily sounds of giant sauropods: new frontier in the study of 'dino-acoustics' (Scientific Reports)

Dinosaur fart sounds revealed for the first time (Sci.News)

Neosauropoda (Wikipedia)

Titanosauria (Wikipedia)

Iuticosaurus (Wikipedia)

Raven Pro - Cornell Lab of Ornithology (Raven Sound Analysis Software)