6 vybraných druhů střevíčníkovce: Paphiopedilum glanduliferum

Vědecký název: Paphiopedilum glanduliferum,

Rozšíření: severozápad Nové Guineje,

Velikost: šířka květu 12 až 16 centimetrů.

Tento středně velký střevíčníkovec se vyskytuje na několika lokalitách při pobřeží indonéské provincie Západní Papua, na druhém největším ostrově světa. Je to druh nížinný; lze se s ním setkat od úrovně moře po nadmořskou výšku 200 metrů. Většina těchto orchidejí roste ze země, ale čas od času se může vyskytnout i jako epifyt (roste tedy na jiných rostlinách) nebo litofyt (to však jen na útesech tvořených vápenci). Preferuje světlá místa; nenalezneme ji tedy v hustých džunglích, kam světla dopadá skrze větve stromů docela málo. Ve volné přírodě Paphiopedilum glanduliferum kvete v období od února po červen; jeho květy jsou bezesporu impozantní, s jazýčkem (prostředním ze tří vnitřních okvětních lístků) dlouhým 5 až 5,5 centimetru, a vychýleným okvětním lístkem vpředu o délce 9 až 10 centimetrů. Stopka s květem je dlouhá 5 až 7 centimetrů. Jedná se o velice hezký druh střevíčníkovce, a tak není divu, že je pěstován jako okrasná rostlina. Ve volné přírodě je nicméně podle Červeného seznamu IUCN ohrožený. P. glanduliferum byl popsán v roce 1892 Carlem Ludwigem Blumem a Bertholdem Steinem v publikaci Orchideenbuch. Jedním z jeho synonym, se kterým se ve starší vědecké literatuře můžeme setkat, je Paphiopedilum praestans.

Zdroj obrázku: Orchids of New Guinea

Vřískot v džungli - Kapitola 3.

Do Národního parku Kayan Mentarang v indonéské provincii Severní Kalimantan na třetím největším ostrově světa se vydala herpetologická výprava složená ze čtyřiadvacetiletého skotského studenta Russe Andru, jeho o rok starší německé kolegyně Helgy Wolff, lehce provokativního doktoranda Landona Kaelbera ze Spojených států amerických a jednapadesátiletého doktora Batbayara Jochiho, mongolského herpetologa působícího již desetiletí na Edinburghské univerzitě. Russ se hodlá v rámci své magisterské práce věnovat diverzitě bornejských obojživelníků, Helgu zajímají konkrétně jejich geny, a Landonovým úkolem je zjistit více o křehkosti zdejšího ekosystému se zaměřením na obojživelníky. Do hlubin deštného lesa je zavedl jeden ze strážců parku, Seto Bayangkara. Tým byl při pochodu šokován rozměrem škod, které v džungli napáchala nedávná vichřice. Ani Seto pořádně neví, odkud vlastně velký vítr přišel. Trojice studentů spatřila během cesty řadu podivných, nevysvětlitelných úkazů - nejvíce šokovaly Russe. V pralese se mu začaly zjevovat zvláštní obrazce a jakési oči stromů, na jejichž místech se pak objevovala rudá skvrna. Přinejmenším Russ si již nyní uvědomuje, že toto nebude jen obyčejná výprava do divočiny.

Vřískot v džungli

Kapitola 3.

Helga zanořila své terénní boty do husté, mokré spletě kapradin rodu Trichomanes a dlouhých, silných stébel jakési traviny. Trochu se přitom zapotácela, protože bahno, ze kterého rostliny vyrůstaly, bylo velmi kluzké. Musela se zachytit větve mladého, nevysokého fíku, aby neskončila celá zablácená. Se smíchem odfrkla, a učinila krok vpřed. Kluzké bahno trochu zamlaskalo, a z husté kapradinové džungle ladně vyskočil perfektní osmicentimetrový obojživelník s robustním tělíčkem, citronovými boky, hnědooranžovými zády a černými proužky na dlouhých zadních nohách. Sotva dosedl na zpeřenou větev kapradiny, jež se mírně zahoupala, zaútočila na něj seshora Helgina ruka. Uchopila ho, a přiblížila si ho k očím ve snaze rozpoznat, co byl zač. 

"Pane doktore?!" oslovila nahlas Jochiho, který zrovna obracel jakousi tlející větev nějakých osmnáct metrů za Helginými zády. "Mám tu nějakou létavku! Myslíte, že by to mohl být Polypedates otilophus?" 

Jochi jí gestem naznačil, že se jí bude co nejdříve věnovat, prohrabal pinzetou vlhkou zeminu, kterou obrácením dřeva obnažil, a když nenašel nic, co by ho zajímalo, vrátil kus dřeva do původní pozice a rychlým krokem se přemístil ke studentce. Při vkročení do kapradinového porostu se také zapotácel, a dokonce u toho překvapením vykřikl, načež se sobě zasmál. 

"Vidíte, to je krása," řekl zadýchaně, "máte pravdu, Helgo, tohle je Polypedates otilophus. Spousta létavek žije na stromech, ale některé druhy najdete i na zemi. Tento druh žije tak metr nebo dva, snad i tři, nad zemí, ale nepřekvapuje mě, že občas z větví úplně sleze. Bude to sameček, nejspíš si hledá partnerku. Proto cestuje po zemi." 

"Je mi líto, že ho musím zabít," řekla Helga, a smutně pohlédla do žábiných černých, vodorovných zorniček. Odložila si batoh, a vytáhla z něj skleničku s etanolem. 

"Je to málo dotčený druh. A je nám povoleno ho sbírat," řekl s úsměvem Jochi, "nebuďte z toho smutná, Helgo." 

"Pro bakalářku jsem takhle zabila stovku skokanů doma v Německu, ale pořád mě nijak netěší strkat žáby do alkoholu. Musí je to strašně pálit." 

"Hej, lidi!" ozval se z džungle Landonův hlas. Vyběhl z hustých, dvoumetrových křovisek, a při pohledu na Helgu a Jochiho zůstal stát. "Máme s sebou nějakou desinfekci, že jo? Russ se poranil, má krev na prstech." 

"Nech to být, Landone," řekl na to Russ, který pomalu z křovisek vystoupil za ním, "nic mi není." 

"Seš blbej? Víš, jaká je tu vlhkost? Brzo se ti to zanítí." 

"Jsem v pohodě," řekl mu Russ, a znovu mu ukázal svou ruku. Nic na ní nebylo. 

"Tys to vycucal, co? Seš autovampír?" zněla Landonova reakce. 

Jochi pokývl na Helgu, a společně se vrátili k oběma studentům.

V okolí potoka hodlal tým strávit ještě několik dnů. Nemělo by tedy smysl vracet se zpět k výzkumným stanicím na březích Kayanu. Jochi řekl studentům, aby si z batohů vybalili závěsné sítě na spaní, a našli si vhodná místa k jejich roztažení. Landon zamrkal na Russe, a využil této příležitosti k dalšímu rozhovoru s Helgou. Ta zrovna pohlížela na stromového scinka bornejského, který pelášil nahoru po kůře útlého damarovníku. 

"Díváš se do nebe?" zasmál se Landon. 

"Copak je na něj přes ty husté větve vidět? Ne, mám tu scinka. Dasia. Moje první," odpověděla Helga, aniž by se na Landona podívala. 

"Moje taky," ušklíbl se Landon. 

"Máš už roztaženou síť?" zeptala se ho vážně Helga. Landon pozvedl obočí. 

"Myslim, že budu spát někde tady. Ty damarovníky mají silný kmeny, hej." 

Chvíli mlčeli, a věnovali se přípravě svých sítí. 

"Máš ráda ještěry?" pokusil se Landon znovu o kontakt. 

"Ve dvanácti jsem v naší vesničce v Bavorsku organizovala Eidechsen sind wichtig," řekla na to docela prostě Helga. 

"'Ještěrky jsou důležité'. Zajímavej název," zasmál se Landon. 

"Povzbuzovala jsem ostatní lidi, aby chytali a sčítali ještěrky v okolí našich domovů. Pak jsem ta data posílala pracovníkům Deutsche Gesellschaft für Herpetologie," pokračovala Helga. 

"Sakra, němčina. Mám ten jazyk rád," řekl plazivě Landon, a dlouze se na Helgu zadíval. 

"Nebuď divnej," řekla mu, a začala se smát. 

Landon si všiml, že Russ, vzdálen o pár metrů a jinak též věnující pozornost své síti, je oba pozoroval. Helgina poznámka Landona trochu naštvala. Vycítil odmítnutí. 

"Všichni lidi jsou divný. Proč bych nemoh být divnej já?" řekl prchlivě. Helga na to nijak nereagovala. 

"Čet jsem teď nedávno článek jednoho kanadskýho profesora. Říkal, že ekosystémy deštných lesů do padesáti let úplně zmizí, když nezastavíme růst populace v rozvojových zemích... hlavně v západní a střední Africe. To jsou taky divný lidi, jak se tam množí jak krysy," rozpovídal se Landon. 

"Nezníš pěkně, Landone," řekla mu Helga, a uložila se do napnuté sítě. 

"Jenom mě to zaujalo," řekl arogantním tónem Landon, "přemýšlím, že si pořídím pistoli. Táta mě jako malýho učil střílet..." 

"Pane Kaelbere?" přerušil ho Jochi. "Mohl byste mi prosím půjčit baterku? Ta má se vybila." 

"Jistě, pane doktore." 

Jakmile byl Landon pryč, přišel Russ k Helze. Oba se na sebe nechápavě podívali. 

"Co to bylo?" zeptal se jí Russ. 

"Nevím. Mluvila jsem s ním už při pochodu, a působil na mě krapet mešuge. Ale tohle..." 

"Jak se rozohnil... úplně zničehonic." 

"Nechápu, proč mluvil o růstu populace někde v Africe," řekla Helga. 

"Asi tě chtěl vyprovokovat k diskusi." 

"Nejspíš." 

"Helgo, prosím tě... Ptal se mě, jestli někoho máš. Říkal mi, že mu přijdeš... ehm, 'šťavnatá'. Je to totální blbec." 

Helga se rozchechtala: "No to už vím. To víme oba. Když se se mnou začal bavit o politice, a ohrnoval nos nad tím, že jsem liberálka..." 

"Radši bych se s ním moc nebavil. Má něco v očích... takovou ďábelskost... nevím, jak jinak to nazvat." 

"Je to misantrop. Dává to smysl, když si uvědomíš, z jakého prostředí pochází. Oni ti bílí konzervativní Američani ze střední třídy vždycky byli trošku cáklí." 

"Bílí, konzervativní a heterosexuální," pousmál se Russ. Helga se opět zasmála. 

"Mimochodem, kdyby se ptal tebe, a ne mě, tak mu to řekni na rovinu. Přítelkyni mám už rok." 

"Dobrý," usmál se Russ, "to jsem rád, že sis našla někoho nového." 

Helga mávla rukou. "Jo, to tehdy... Přes to už jsem se přenesla. Teda skoro. Občas se mi o tom ještě zdá, ale jinak jsem v pohodě. Na střední už dneska vůbec nemyslím." 

"Já taky ne. Proč vůbec střední školy existují?" zasmál se Russ. A hned se doplnil: "No jasně, aby lidi zlomily." 

"Což mi připomíná, Russi... co ten váš spolek na univerzitě? Vybavuju si, žes mi říkal, že ses rozhodl jít do politiky kvůli tomu, jak tě šikanovali na střední," řekla Helga. 

Russ se opřel o strom. "Jo, to si vybavuješ správně. Hele, všechno je v pohodě. Od jara spolek vedu, socialismus je na vzestupu. V posledním roce jsme zažili nával prváků, co taky cítí, že Labour Corbyna naprosto nečestně zradil." 

"Z tebe bude politik, Russi. Politik i vědec," zakývala uznale hlavou Helga, "máš budoucnost." 

Po desáté hodině večer se členové týmu shromáždili kolem ohníčku, který na pravém břehu potoka rozdělal Seto. K večeři měli fazole z plechovky. 

"Po těch ale bude výbuchů," poznamenal Jochi, když do fazolí na plastovém talířku zanořil lžíci. 

"Pořád lepší, než maso, pane doktore," řekl mu Russ. 

"Á, tak tady s vámi nesouhlasím," usmál se Jochi, "jak víte, já mám na vegetarianismus svůj názor." 

Russ se podíval na Helgu, a oba z legrace zakroutili hlavou. 

Landon jedl mlčky. Z rozhovoru Russe a Helgy neslyšel jediné slovíčko, ale začínal mít pocit, že jsou ti dva blíže, než si zprvu myslel. Jejich přátelské interakci u ohníčku věnoval zvláštní pozornost, a začínal se zdráhat Russe provokovat. Helginu poznámku o tom, že je prý "divný", vzal příliš vážně. Bolelo ho to. Bolelo ho to víc, než si kdo v týmu dokázal představit. Jak mu to jen mohla říct? Nebyl snad dobrý? Co dobrý, skvělý? Co když Russ potají Helze řekl, na co se ho Landon ptal? Co když byli lepšími přáteli, než tušil? Landon se cítil zvláštně. Cítil, že možná udělal chybu. Možná byl příliš sebevědomý, a nyní na to začínal pomalu doplácet. 

"Miluji sezení u ohně," řekl Jochi, "když jsem byl malý, vyprávěli mi a mému bratříčkovi rodiče všelijaké příběhy u táborového ohně. To bylo poté, co jsme se odstěhovali z Mongolska... tehdy mi bylo tak šest, a první vzpomínky na příběhy u táborového ohně na nekonečných planinách Kazachstánu mám ze svých sedmi nebo osmi. Bratříček se vždycky tak bál, když náš tatínek vyprávěl o duších z Gobi, o dracích z Číny a o veselých babách, co unášely děti a mučily je v mrazu v 'daleké severské divočině plné medvědů'." 

"O tom vám tatínek vyprávěl? O mučení dětí?" vyhrkla překvapeně a s úsměvem Helga. 

"Ano. Dnes mi ty příběhy přijdou směšné. Pamatuji si, jak koulel očima, když před námi ta ďábelská stvoření hrál... Bratříček se jednou rozplakal, a já ho musel utěšovat, že to byla jen pohádka... jenže on tomu odmítal uvěřit. Myslel si, že veselé baby se záluskem na malé děti existují, a rok se kvůli tomu... počurával." 

"No teda," řekl na to Russ, a celý zmrzl. 

"Některé příběhy, které si lidé vyprávějí u táborového ohně, jsou pravdivé," prohlásil Seto, který jako první večeři dojedl, a zapil ji alkoholovým nápojem sopi. 

Jochi přejel očima po jeho tváři. Seto působil ustaraně. 

"Co se děje, příteli?"

"Celý den myslím na to, co mí podřízení přivezli z džungle. Včera... včera chytili muže, který zabíjí krajty. Hodně velké krajty. Prodával jejich kůže..." 

Russ ožil. Začal pozorně poslouchat. 

"Jedna z těch kůží byla úplně jinak zbarvená... Nepatřila krajtě. A já se bojím, že... že ten muž našel něco, co najít neměl. A že to zabil," mluvil pomalu Seto. Poté se zahleděl do černočerné tmy nočního pralesa. 

"Nechcete nám říct více?" zeptal se Russ. 

Seto se usmál: "Chcete slyšet příběh? Máte zájem o příběh u táborového ohně?" 

"Jistě, příteli," odpověděl Jochi, a přeletěl očima po studentech, "jsem rád, že naše konverzace směřovala sem." 

"Možná nebudete tak nadšení, až ten příběh uslyšíte." 

"Sem s ním," řekla Helga a zazubila se, "a jestli můžu, tak bych se taky napila toho sopi. Nechci mít z fazolí nafouknuté břicho." 

Seto odkašlal, a začal s vyprávěním: "Před pětadvaceti lety, v době, kdy jsem byl v Kayan Mentarang nováčkem, a ještě jsem pořádně neznal ani deset procent z celé výměry parku, se stalo ve vesničce Desa Hantu, na opačném břehu Kayanu, něco strašného. Jedné noci uslyšeli její obyvatelé příšerný křik. Byl to křik ženy. Někdo jí moc ublížil. Její vřískot se mísil se syčením hada... Alespoň tak tu bytost vesničané popisovali... Nechci ale pominout, jak k tomu došlo... Celé to začalo tím, že její manžel, pytlák, odešel večer do lesa, aby obhlédl oka, co v okolí vesnice nastražil na promyky. Dlouho se nevracel, a protože o něj měla starost a všichni ostatní už spali, vydala se do džungle úplně sama. Měla za to, že se jejímu manželovi něco stalo, a chtěla mu pomoct. A pak... pak přišel ten křik, a ten celou vesnici vzbudil. Vřískala, křičela o pomoc, a nejspíš se i zkoušela bránit... tapi dia tidak punya kesempatan... ale neměla šanci. Její manžel nebyl mrtvý, jen se v pralese ztratil, a její křik ho nakonec dovedl zpět k vesnici. Do vesnice dorazil dříve, než našel ji, a... s ostatními vesničany do pralesa pronikl, jen aby tedy nakonec stanul před svou ženou, tak jako před ní stanulo pár těch dalších mužů a žen... Kroutila se v křoví, držela rukama tělo toho netvora, a tloukla ho koleny do břicha." 

"To je strašný," přerušila Helga Setovo vyprávění. 

"Mluvíte o tom, o čem si myslím, že mluvíte?" zeptal se Russ. 

"Byl to jakýsi velký had," pokračoval Seto, "a ano, napadl ji proto, že chtěl mít potomstvo. Bránila se mu, ale on jí obtočil nohy, sevřel jí boky, a kmitajícím vidličnatým jazykem přejížděl po celém jejím těle, dokud hrůzou neomdlela." 

Russ i Helga se zachvěli. Jochi pokýval hlavou, a v obličeji se mu vyrýsoval poměrně znechucený výraz. 

"Ta bytost ji očarovala. Proměnila ji. Hned dalšího dne se žena probudila obalena hadími šupinami. Z úst jí vylézal dlouhý, rozeklaný jazyk. Vypadala jako hybrid člověka a plaza. Padaly jí vlasy, přišla o řasy a o obočí, a kolem úst se jí rozvinuly drobné otvůrky. Její manžel si myslel, že to byly rány po zubech hadího násilníka, který se jí v jedné chvíli při té hrůze musel zakousnout do obličeje. Kam šla, tam z ní padala háďata. Neustále rodila, jedno po druhém, a zanášela jimi vesnici. Lidé z Desa Hantu to nedokázali vydržet. Když už bylo hadů ve vesnici příliš mnoho, ztloukli ji, prokleli ji jako souložnici lesních netvorů, a aby už nikdy neslyšeli její vřískot, vyřezali jí rozeklaný jazyk... a pak ji vyhnali. Krvácela, kulhala, plakala... a oni se těšili, že již nikdy neměla jejich vesnici háďaty zanést." 

"Fajn, tohle je pěkně hnusný," řekla Helga, "vůbec se mi to nelíbí. Kdo vám ten příběh pověděl?" 

"Je to součást místního folklóru, Helgo," řekl na to Jochi. 

"Není to součást místního folklóru," bránil se Seto, "jak říkám, stalo se to před pětadvaceti lety. Mluvil jsem s jejím manželem. Vesničané mu dali její jazyk poté, co ji zbili, a co jí ho vyřezali. Ukázal mi ho. Nikdy nezapomenu na to, jak vypadal... jako podlouhlá větvička pokrytá zaschlou, černou krví." 

"Takže se to opravdu stalo?" zeptal se Landon. 

"Ano," odpověděl Seto, a téměř se otřásl, "krajtí žena existuje. Tedy, měla by. Ale ta kůže, kterou jsem viděl... co když ji ten pytlák zabil?" 

"Co se stalo s jejím manželem?" zeptal se Landon. Měl zájem vědět víc. 

"Zhroutil se. Nedokázal to unést. Neměli spolu ještě děti, a on prý si, když viděl, jak rodila háďata, a ta létala vzduchem obalená žloutkem, zapřísahal, že ani nikdy mít děti nebude. Udělalo se mu z toho nějak špatně, když je viděl, jak se rodila." 

"Fajn, dobrou," řekla Helga, a vstala od ohníčku, "myslím, že jste mi večer zkazil už dost. Víc nechci vědět." 

"Omlouvám se, ale já... já nechtěl..." 

Helga se odebrala ke své síti. 

"Mrazí mě z toho. Je to... strašný příběh... a popravdě, Seto," řekl Russ, "taky strašná blbost. Biologicky... je to prostě blbost. Říkejte nám klidně do konce výpravy, že se to opravdu stalo, ale já... proboha, je to prostě nějaká smyšlenka, krutá pohádka, nic víc. Dobrou noc." 

Když Russ odešel, Jochi pohlédl na Seta, a pousmál se. "Vskutku děsivý příběh. V některých chvílích mě mrazilo zrovna tolik, jako když jsem poprvé v životě viděl Mechanický pomeranč. A to berte jako kompliment, příteli." 

Landonovi jako jedinému žhnuly oči. Něco ho vzrušilo.

"Helgo, proč ti to tak vadí?" uslyšela německá studentka známý hlas. 

"Co ti na tom vadí? Řekni mi, co se ti nelíbilo." 

Z očí jí tekly slzy. Cítila, jak ji studily na tvářích. 

"Mluv! Máš snad nějaký problém říct, co se ti nelíbilo?" 

Bušilo jí srdce. Krk měla stáhlý. Chtěla něco říci, ale hlasivky ji zradily. Celá se třásla. Připadala si hrozně. 

"Vždycky byla taková divná." 

"Mě se nelíbí, jak mi vždycky dlouho čumí do očí." 

"Má na tebe crush, Lino!" 

"Crush? Po tomhle člověk nemůže čekat, že myslí na něco jiného, než na nůžky!" 

Ten smích, ten posměch byl k nevydržení. 

"Co na to řekneš, ty naše prostitutko? Ráda děláš holky šťastnýma, že jo?" 

"A jak se do toho dokáže vopřít! Kdo by to do ní řek?" 

Helga utíkala. Utíkala od těch poznámek, urážek, od všeho toho posměchu pryč. 

"Proč jste si to nechala pro sebe? Tohle se musí řešit, slečno Wolff. Spolužačka vás zradila, dala na Facebook video, ve kterém jste spolu v posteli... Lhala vám, zradila vás, všichni ho viděli, a vy teď kvůli tomu trpíte, protože vaše spolužačky jsou očividně..." 

"Konzervativní," řekla Helga. 

"Ne jenom to. Jsou to pěkné děvky." 

Co to bylo za vřískot, který teď Helga slyšela? Proč tam, v té černotě, někdo tolik naříkal, pištěl a řval o pomoc? Bylo jí zle. Spatřovala plazivý úsměv velebného pána, kterého v dětství vídala každé Vánoce, když sloužil v malém vesnickém kostelíčku vánoční mši. Proč si ji tolik prohlížel? 

"Maminka chtěla, abych na ten oltář položila květiny, pane otče." 

"Jistě. A Helgo... Jsi Helga, že? Neboj se, vše se dá napravit. Já to vím. Vše se dá napravit. Všechno. Všecičko, Helgo..." 

Na ty ohavné, studené ruce, které se dotýkaly jejích ramen, už téměř zapomněla. Teď ale jejich dotyky cítila znovu. Otevřela oči. Nebyl to sen. Někdo, něco se jí dotýkalo. Ve tmě spatřila kulatou hlavu, ucítila odporný dech, trhla s sebou, a sletěla dolů ze sítě. Obličejem dopadla do lesní hrabanky, okamžitě se však zvedla, a spatřila jakousi zvláštní postavu, jakéhosi netvora, upalujícího zpět do džungle. Řvala hrůzou, a nedokázala přestat. Třásla se, a přejížděla si rukama po ramenou. Byla na pokraji zhroucení. Co to právě zažila? Vrátily se jí vzpomínky na největší traumata v jejím životě ve chvíli, kdy ji jakási zrůda hodlala napadnout?

"Bože... Bože, co to... Co tu... co tu dělám?!" vykřikl Landon. Procitl ve studené vodě potoka. Otřásl se, a pokusil se vyškrábat na břeh. Slyšel Helgin křik, a sám se jen těžko bránil řevu. Pociťoval bolest. Bolelo ho rameno. Snad ho do něj někdo uhodil, nebo mu ho snad bolestivě sevřel a vytáhl ho ze sítě, aby ho shodil do vody. 

Landonovy oči si jen těžko přivykaly na tmu. Cosi v černočerné džungli viděl, jakýsi tvor se na opačném břehu pohyboval, a nebyl malý. 

"Hej! Co se stalo?! Co tu dělám?!" zařval Landon. Pak vykřikl ještě jednou. Zajel si rukama do rozkroku. Nahmatal krev, jež pokrývala jeho slabiny. Zkrvavenými prsty okamžitě začal po kapsách své košile hledat baterku. 

"Pane doktore?! Pane doktore, vraťte mi tu baterku! Kde je?! Vraťte mi ji!" křičel v panice. Vstal, a po břehu se rozběhl zpět k závěsným sítím svých kolegů. Cestu mu však zablokoval jakýsi úkaz. Bylo to velké zlaté X, a postupně narůstalo na velikosti. 

"Co je to?! Co je to?!" vykřikl Landon. Pak si vzpomněl na X, které se mu při cestě džunglí vyřezalo mezi klouby prsteníčku a prostředníčku. Tento znak vypadal téměř identicky, jen nebyl rudý, jako ranka na Landonově ruce. 

"Zlatíčko, pojď ke mně... Pojď ke mně, neboj se!" uslyšel známý hlas, a pak pocítil bolestné sevření. 

Cosi na něj zezadu zaútočilo. Sevřelo to jeho krk. Chtěl řvát bolestí, ale nemohl. Sletěl na záda, a uvědomil si, že se jimi nedotýkal země. Cosi jej svíralo, obalovalo to jeho záda, bylo to studené, sliznaté. Líbalo mu to tvář, nebo ho to snad do ní kousalo. Marně se pokoušel osvobodit.

Noční i denní ptactvo v masách opouštělo koruny stromů, o jejichž sežehnutí se pokoušely vysoké plameny. V noční džungli řádil požár. Russ netušil, co se stalo. Probudil se, a uvědomil si, že jeho síť byla v plamenech. Nějak se z ní vyprostil - ani nevěděl, jak - a odhodil na zem hořící moskytiéru. 

"Lidi?! Lidi?! Nevidím na vás! Kde jste?!" začal po chvíli řvát. Zastavil se uprostřed hořícího kruhu. Větve stromů padaly na zem. A s každým výkřikem řvaly. Russ jejich volání o pomoc, jejich vřískot slyšel. Děsilo ho to. 

"Pomoc! Prosím, pomoc!" 

Protřel si oči, aby se přesvědčil, že to, na co se díval, bylo skutečné. A v tu chvíli na něj seshora sletěla zapálená větev. Hlavu i trup ještě z její cesty odtrhl, nohy však již ne. Horký zápach spálené vegetace ozvláštnila vůně pečeného lidského masa. Russ se kroutil na vyschlé lesní hrabance, zbavené jakékoliv vlhkosti. Pokoušel se ulevit svým nohám, jež byly mučeny horkou plazmou. Brečel, vtahoval nosem sople i slzy, a odtrhával kusy pečínky. Cítil nutkání ochutnat je, přestože byl vegetariánem. Zanaříkal, odhodil je, a kousl se do zašpiněných, začerněných prstů. Ne proto, že by chtěl ukojit tu zcela náhlou a nevysvětlitelnou chuť na pečené maso, ale proto, že z plamenů počal vystupovat jakýsi netvor. Russ na něj špatně viděl. Jen co se naděl, dostal od něj takovou ránu do hlavy, že div nepozbyl vědomí. 

"Lidi?! Lidi, kde jste?! Co se tu stalo?!" řval Russ, utíkaje skrze zapálený les. Kmeny stromů, jež míjel, byly posety žlutýma očima se svislými zorničkami. Každé z nich na něj pohlíželo rozezleně. Cítil před nimi stud. Vinu. Nehleděla naň přátelsky. Ne, něco mu vyčítala. V jednu chvíli si mladík povšiml, že jeho bosé nohy se zanořily do vlhké, teplé lesní hrabanky. Teplá byla proto, že ji pokrývala krev. A kolik krve! 

"Lidi?! Proboha, co má tohle znamenat?!" zařval Russ. Nato dostal zezadu další ránu do hlavy, a do zkrvavené lesní hrabanky sletěl obličejem. 

Uslyšel vřískot. Nevycházel zdaleka. Velmi blízko někdo trpěl. Russ ten hlas poznával, a opět se rozbrečel. Měl pocit, že jí nepomůže. Útočník ho totiž tiskl k zemi, a syčel mu do ucha. Russ omdléval...

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.

Zdroje obrázků:

1. TripAdvisor

2. NBC News

6 vybraných druhů střevíčníkovce: Paphiopedilum rothschildianum

Vědecký název: Paphiopedilum rothschildianum,

Rozšíření: okolí Mount Kinabalu na severu Bornea,

Velikost: šířka květu až 30 centimetrů.

Paphiopedilum rothschildianum je možná poněkud výraznějším ze zhruba 80 druhů orchidejí z rodů střevičníkovců (Paphiopedilum). Jeho příbuzní se vyskytují na indickém subkontinentu, jihovýchodní Asii, na Nové Guineji a na některých pacificických ostrovech, a někteří jsou i poměrně široce rozšířeni (např. P. villosum, se kterým se můžeme setkat v indického Assámu a jihočínské provincii Jün-nan). Tento druh je ovšem endemitem oblasti největší bornejské hory, Mount Kinabalu v malajském státě Sabah. Jedná se o druhově velmi bohaté území; P. rothschildianum není jediným druhem střevíčníkovce, který je spjat pouze s tímto územím, a který se nevyskytuje nikde jinde. Tato trvalka, schopná dožít se 10 až 12 roků, žije ve vlhkém tropickém lese v nadmořské výšce 500 až 1200 metrů. Roste na půdách vzniklých z ultramafických hornin (tzn. jedná se o kyselé půdy s pH 4 až 6). Vzácněji tvoří litofyty (rostliny tedy rostou ze skal) na říčních útesech, nepříliš překvapivě, tvořených oněmi ultramafickými horninami. Jedna rostlina může mít šest nebo sedm květů, z nichž každý může dorůst až třiceticentimetrové šířky. K vrcholnému kvetení dochází v dubnu až květnu. Zvláště v této době ji lze snadno rozpoznat podle takřka horizontálních okvětních lístků (viz obrázek). Výrazný červený okvětní lístek láká parazitické mušky, které jej mohou snadno zaměnit za shromáždění mšic. Když se lístku dotknou, přenesou na něj pyl z jiné rostliny, a zároveň zase naberou pyl nový. Tímto způsobem se P. rothschildianum rozmnožuje. Objevitelem této rostliny byl viktoriánský bankéř a orchidejář Baron Ferdinand de Rothschild. Jedná se o druh kriticky ohrožený - v přírodě dnes již vzácný.

Zdroj obrázku: The Orchid Column

Obrázek týdne 28. 10. 2022

Letošní Ace Week se schyluje ke konci, a zrovna tak se blíží i konec nejnovějšího Autumnwatch na BBC. Říjen od listopadu odděluje už jenom pár dnů, a když se všichni podíváme zpět, a vzpomeneme si na to, jak příroda vypadala na začátku tohoto měsíce, uvědomíme si, jak dramaticky se proměnila. I tentokrát hodlám věnovat Obrázek týdne podzimní scéně. Nebylo lehké ji vybrat - kolik výtečných umělců a fotografů svými díly kouzlo podzimu zachytilo! Velmi se mi však zalíbil obraz louisianské malířky Bridget Voth, jejíž malby zvířat patří dost možná k těm nejkrásnějším, které jsem kdy v životě viděl. Vybral jsem dílo, které dle mého usouzení působí velmi realisticky. Co na něj říkáte vy?

Popisek k obrázku: Samice veverky obecné (Sciurus vulgaris) hledá potravu ve společnosti svého ptačího přítele za nádherného, teplého podzimního dne. Zatímco rudý hlodavec s bujným chvostem hopká po měkkém mechu a pátrá po semenech šišek a oříšcích, které si chce přenést do své zimní spižírny, střízlík obecný (Troglodytes troglodytes) je zaujat zralými plody révy vinné (Vitis vinifera). Sletěl z větve stromu, na které ještě před chvílí cvrlikal, a nyní je posazen ve spadlém listí, pohlížeje na chutnou svačinku. Nebude trvat dlouho, a bobulí si všimne i veverka. Se střízlíkem se o ně podělí - není to tak, že kdo je uviděl první, bral by vše. Při přípravě na zimu se všechna lesní zvířata rovně dělí o zdroje, které jim matka příroda poskytuje. Veverky občas mohou zakousnout i nějaké to ptáče, ještěrku anebo drobného savce, to však jen nezřídka; naprostá většina jejich jídelníčku je samozřejmě rostlinná. Ovocné plody mají v oblibě. Naopak střízlíci se bobulemi živí jen vzácně. Toto je jeden z oněch případů, kdy dal zástupce tohoto druhu přednost bobulím před bezobratlou potravou, jejímuž lovu se obvykle věnuje. Vinná réva, ač dnes rozšířena po celém světě, má původ na evropském kontinentu, na severozápadě Afriky a na jihozápadě Asie. Tato scéna se odehrává ve střední Evropě, v jednom z mnoha lesních porostů v německém Bavorsku. 

Podle popisku autorky se vyobrazená veverka jmenuje Sally. Mohu vás ujistit, že s díly Bridget Voth se ještě v rámci Obrázků týdne setkáte. Mám totiž vyhlédnutých pár dalších z jejích děl, kterými tuto rubriku, jinak věnovanou především obrázkům pravěkých zvířat či pravěkých krajin, hodlám zpestřit.

Máte-li přístup k BBC Two, pak vám doporučuji dívat se dnes od 21:00 středoevropského času na poslední díl letošní série Autumnwatch! Připomínám také, že klipy z něj v listopadu vystřídají Nefalšovanou přírodní podívanou, a budu jimi do rubriky Videa přispívat alespoň jednou týdně. Autumnwatch 2022 se velmi povedl.

Do konce října se dočkáte ještě třetí části Vřískotu v džungli. A věřte mi, brzy to začne být děsivé... Užijte si víkend, a tedy i přípravu na pondělní svátek všeho strašidelného. Halloween se blíží... Spooooky!

Hadi na poštovních známkách V.

Po týdnu je tu další, už pátá část série Hadi na poštovních známkách! Můj sortiment (ano, špatné slovo, já vím, neboť je nevlastním a neprodávám) je pořád velký; internet je plný čar a kouzel, a některá z nich jsou manifestována i hadími poštovními známkami (ano, špatná věta, já vím, neboť jsem po dnešním dlouhém dni unaven). Možná bude lepší, když to nebudu dále protahovat, a rovnou se vrhnu na další čtyři vybrané známky... that sound good to you?

Na této velmi pěkné známce se nachází kobrovka karibská (Alsophis cantherigerus nebo někdy Cubophis cantherigerus), blízká příbuzná kobrovky antilské, které jsem minulý měsíc věnoval jeden článek. Tento druh, popsaný Bibronem v roce 1840 původně jako zástupce užovčího rodu Coluber, se vyskytuje na Kubě a blízkých ostrovech (včetně bahamského Cay Sal) v Karibském moři. Také známka samotná je z Kuby - v zemi cigaret, salsy, Che Guevara a Fidela Castra byla uvedena na trh roku 1982. Pěkný to užovkovitý had, nemám pravdu?

Druhá poštovní známka, kterou jsem pro tuto část vybral, byla vytištěna v Sovětském svazu v roce 1977. Web, na kterém jsem ji našel, uvádí, že autor fotografie se s ní setkal v únoru 2022 v Madridu, snad v jakési sbírce poštovních známek (možná i soukromé, kdo ví). Musím se vám přiznat, azbuku vůbec neovládám (I really don't have a thing for the Russian tongue y'know), takže pořádně nevím, co se na známce píše. Kobru (Naja) ale poznám, a domnívám se, že je na ní zrekonstruována snad kobra indická (Naja naja). Možná mám malý problémek s tím, jak vypadá ze strany její hlava, ale jinak je to moc hezký obrázek, to se musí nechat.

Vraťme se nyní zase do Indie. V jedné z předchozích částí jsem vám ukázal poštovní známku s krajtou tygrovanou z Indie, a zmínil jsem, že v rámci stejné kolekce - nepříliš překvapivě pojmenované Snakes of India - vyšly také tři další; kobra královská, zlatobojga... a pak tento krasavec! Na vybělené poštovní známce, kterou vám nyní prezentuji, je chřestýšovec rodu Trimeresurus. Jeho zbarvení je samozřejmě zelené, a zrovna takové bylo i na neporušené známce, ale víte, jak je to s věkem... ubírá vám sil i barvy. Bělají nejen lidské vlasy, ale i poštovní známky.

Co takhle na závěr nějaký fialový had? Proč ne skvrnkovka kočičí (též hlavatka kočičí), fantastický evropský druh pravé užovky (Colubrinae) s kouzelným vědeckým názvem Telescopus fallax? I kdybyste řekli ne, nesvedete mě z cesty, na kterou jsem se při dnešním hledání poštovních známek vydal! Tato známka je pro změnu zase z Bulharska, kde byla na trh uvedena v revolučním roce 1989 - pro Bulhary doslova, neboť se podobně jako tehdejší Čechoslováci vymanili z vlivu Sovětského svazu. Historii však nyní řekněme zdar, neboť kvůli ní zde nejsme, a podívejme se blíže na toho hada. Některé skvrnkovky kočičí mají poměrně nafialovělé šupiny, takže je ta rekonstrukce docela správná. Fialovější se však přece jen zdá spíše skála, na které had leží. Pokud si myslíte, že jeho zornička je na obrázku příliš široká, uvědomte si, že skvrnovka kočičí je noční had - v noci se její zorničky rozšíří, stejně jako kočce.

See what I did there, friends? Nejprve had černý, pak šedý (ne, není to béžová, nesouhlasím, ani kdybyste mě miliardou uplatili), poté bílý a nakonec fialový. Černá, šedá, bílá, fialová... ring a bell? Ano, ace pride vlajka! Je přece Ace Week! Dnešní část Hadů na poštovních známkách se nesla v asexuálním duchu! 😉

Další díl této série očekávejte příští týden!

Nefalšovaná přírodní podívaná - Záchrana hadů v Keni

Záchrana hadů v Keni. Michaela Strachan odcestovala do Keni, aby se setkala s hadím zachráncem Royjanem Taylorem, v jehož popisu práce je přemisťovat potenciálně nebezpečné hady z lidmi obývaných oblastí zpět do pokud možno divoké přírody. Ačkoliv hadi nejsou žádnými ďábelskými nepřáteli lidí, může být pro obyčejnou osobu docela nepříjemné shledat se třeba s kobrou černokrkou (Naja nigricollis) v zahradním bazénu. To je také první had, kterého Royjan ukáže naší moderátorce. Důvod, proč si kobra příjemný bazén vyhlédla, je prostý - chtěla si navlhčit kůži, kterou začíná svlékat. Jinak mají hadi bazény v oblibě i proto, že se v nich mohou napít, zvláště v období sucha. Je dobře, že majitelka domu Royjana zavolala. Nemalé množství hadů je totiž vylekanými lidmi zabito; přitom se však sami vystavují nebezpečí, zejména jsou-li konfrontováni plivající kobrou, jako je tato. Po vypuštění tohoto krásného elapida je Royjan informován místními vesničany o nevítaném návštěvníkovi, který se uchýlil v jedné chýši. A není to žádný drobeček - jedná se totiž o krajtu písmenkovou (Python sebae), největšího hada afrického kontinentu, schopného zabít a pozřít i antilopu. Tato samice je opravdu velká, a je možné, že byla do vesničky přilákána kozami; je ostatně známo, že tento druh požírá i domestikované kopytníky. Setkání s takovým hadem je zvláště pro Michaelu potěšující, a i Royjan je z něj jistě rád, ostatně sám dobře ví, že takto velké - až čtyřmetrové - krajty se stávají čím dál vzácnějšími. Vesničané však mají důvod se těchto nejedovatých škrtičů obávat zkrátka proto, že je mohou zbavit majetku v podobě chovných zvířat. Po odchycení Royjan převeze hada do národního parku. Nakonec ještě s Michaelou navštívíme Bio-Ken Snake Farm, kde chytač hadů pracuje. Místní lidi se zde snaží naučit respektu k vzácnějším druhům hadů, včetně zmije gabunské (Bitis gabonica).

Klip z osmnácté série legendárního pořadu Nefalšovaná přírodní podívaná (The Really Wild Show), poprvé vysílané v období od dubna do července 2005 na britské televizní stanici CBBC.

Pangurban egiae - popsán jeden z nejstarších nimravidů

Ve středu 12. října 2022 vyšel ve vědeckém časopise Biology Letters článek s popisem geochronologicky nejstaršího pojmenovaného severoamerického zástupce čeledi Nimravidae, zhotovený Ashley W. Poust, Paulem Z. Barrettem a Susumu Tomiyou. Zvolili pro něj jméno Pangurban egiae. Pozoruhodné rodové jméno této šelmy odkazuje na kočku ze staré irské básně z 9. století, jejíž je lov přirovnáván k akademickému honu za pravdou; druhové přízvisko zase ctí japonského paleontologa Naoko Egiho, který autorům studie významně pomohl při zkoumání evoluce suchozemských savčích predátorů, včetně nimravidů, na obou protějších březích Tichého oceánu. Fosilie, na základě níž byl Pangurban popsán, pochází z naleziště Spring Canyon Site 2 ve slepencovém souvrství Pomerado Conglomerate Formation v kalifornském okrese San Diego. Jedná se o fragment pravé části horní čelisti se dvěma třenovými zuby (P3 a P4). Při vykopávkách na této lokalitě jej roku 1997 objevili Stephen L. Walsh a Robert Gutzler, a po přemístění do sbírek San Diego Natural History Museum jej také vypreparovali. Fragment byl původně identifikován jako ostatek creodontní šelmy rodu Hyaenodon, a dokonce byl ve vědecké literatuře použit jako možný důkaz výskytu hyaenodonů v Pomerado Conglomerate Formation. Poust a její kolegové však po pečlivém zkoumání zvíře překlasifikovali; Pangurban je nyní jedenáctým a zatím posledním přírůstkem na seznam rodů z čeledi Nimravidae, jež zahrnuje také poměrně známého dinictise, eofelise anebo Copem zavedený rod Nimravus, po němž se celá rodina jmenuje. O jeho zařazení mezi nimravidy rozhodli autoři studie na základě rozměrů třenového zubu P3, a samozřejmě také tvaru obou zachovalých zubů. P3 je menší, než P4; měří 11,2 milimetru na délku a 4,6 milimetru na šířku, kdežto následující zub má délku 16,8 milimetrů a je široký 12,6 milimetru. Tyto rozměry se mohou zdát vskutku nezáživnými, ale vědečtí odborníci jim musí věnovat pozornost. Právě na základě rozměrů P4 byli totiž schopni odnadnout, že Pangurban vážil celkově asi 28 kilogramů! To je podstatně více, než kolik váží ocelot (Leopardus pardalis) - u něj dosahují největší samci tělesné hmotnosti 18 kilogramů. Takový karakal (Caracal caracal) je sice malou kočkou, ale i s těmi 19 kilogramy maximální hmotnosti to není úplně drobeček, a přesto je o poznání menší, než Pangurban. Nemusí se zdát překvapivé, že tento nově popsaný nimravid nese řadu odvozených hyperkarnivorních znaků; v mnohém se podobal pozdějšímu rodu Hoplophoneus, který žil v Severní Americe před 35 až 29 miliony let. Hyperkarnivorní savci se začali na jihozápadě severoamerického kontinentu objevovat právě v pozdní části středního eocénu - Pangurban, jenž je toho nyní krásným důkazem, žil před 40 až 37 miliony let.

"Nepravý šavlozubák" Pangurban egiae na lovu. Obrázek od Jima Melliho, stažený z webu Sci.News

Jedná se o jednoho z nejstarších dosud známých nimravidů; starší fosilie zástupců této skupiny šelem pocházejí jen z amerického Oregonu a pro změnu ještě z Myanmaru (ty jsou starší). Vypadá to, že kolébkou nimravidů byla právě Asie. Stejně jako jeho příbuzní, i Pangurban byl takovým "nepravým šavlozubákem"; nalezený čelistní fragment sice nenesl špičák, který by to stoprocentně potvrdil, nicméně ostatní zástupci čeledi Nimravidae byli šavlovitě zahnutými, prodlouženými špičáky vybaveni, a tak zřejmě není chybou domnívat se, že jimi byl vybaven i Pangurban. S tímto znakem se setkáváme u několika skupin třetihorních šelem; kromě slavných šavlozubých tygrů rodu Smilodon z kočičí podčeledi Machairodontinae jimi byli vybaveni také jihoameričtí vačnatci z čeledi Thylacosmilidae (například Thylacosmilus a Patagosmilus). Jedná se o pěkný příklad konvergentního vývoje, kdy podobné selekční tlaky způsobí, že se u nepříbuzných taxonů vyvinou podobné znaky - v tomto případě tedy prodloužené špičáky. Z Asie migrovali nimravidé v době před zhruba 40 miliony lety na západ Severní Ameriky; fosilie dalších severoamerických členů této čeledi pocházejí hlavně z pozdního eocénu, oligocénu a miocénu (Dinaelurus, Pogonodon či již zmíněný Dinictis).

Zdroj informací pro napsání tohoto příspěvku:

An early nimravid from California and the rise of hypercarnivorous mammals after the middle Eocene climatic optimum (Biology Letters)

Máte-li jakékoliv připomínky (téma vás zaujalo, našli jste v článku chybu...), napište je do komentářů. Zajímavé zvíře, není-liž pravda?

Dinosauři z Jihoafrické republiky: Lycorhinus

V závěru zatím posledního Obrázku týdne jsem slíbil, že se zase vrátím k projektu "Dinosauři z Jihoafrické republiky", a svůj slib jsem dodržel. Předchozí část této série, zaměřující se na rod Kangnasaurus, jsem napsal 11. září, tedy zhruba před měsícem a půl, byť se mi to zdá jako před pár miliony roky (tak starý ale zase nejsem, pořád jsem v pohodě). Tentokrát se podíváme na dinosaura, jehož popisek jsem již kdysi pro svůj blog zhotovil - konkrétně 9. června 2014. To muselo být tak před jedenácti a půl miliony roky, nebo možná i pětadvaceti (ale nebojte, pořád jsem v pohodě). Nyní budete mít šanci porovnat, který popisek je kvalitnější... Tak do toho!

Druh: Lycorhinus angustidens,

Autor popisu: Sidney Henry Haughton, 

Naleziště: Elliot Formation, Východní Kapsko a Svobodný stát,

Období: raná jura, před 197 miliony let.

V roce 1924 zhotovil významný britsko-jihoafrický paleontolog Sidney Henry Haughton popis heterosauridního dinosaura na základě čelistního fragmentu, nalezeného v lokalitě Paballong v blízkosti hory Mount Fletcher v dnešní provincii Východní Kapsko. Při práci v terénu ji nalezl dr. M. Ricono, a převezl ji do Suid-Afrikaanse Museum (dnes Iziko South African Museum) v Kapském městě. Exemplář dostal označení SAM 3606, a byl identifikován jako pozůstatek blíže nespecifikovaného kynodonta, tedy jednoho z těch čtyřnohých, pravděpodobně srstí pokrytých savcotvárných plazů s končetinami vycházejícími spíše z boků, jako u ještěrů. Ricono byl zřejmě přesvědčen, že různorodost zubů zvířete svědčila o příslušnosti k nějaké savcům příbuznější skupiny obratlovců. V době, kdy se SAM 3606 dostal Haughtonovi do rukou, byl již Ricono mrtev. Ani Haughton si nepovšiml, že nátura čelisti byla spíše dinosauří, než therapsidní, a tak jejího nositele pojmenoval Lycorhinus angustidens. Jeho rodové jméno můžeme jednoduše přeložit jako "vlčí čelist"; bylo mu dáno z již výše uvedeného důvodu. Není se čemu divit; kromě části levého ramena (ramus) mandibuly sestává holotyp ještě z výrazného špičáku a sedmi stoliček, přičemž lze dále na rameni rozeznat stopy po čtyřech dalších stoličkách (dohromady tedy jedenáct zubů). Špičák byl o poznání větší, než ostatní zuby, a byl zahnut poněkud vzad. Haughton ve formálním popisu taxonu, publikovaném v roce 1924 v Annals of South African Museum, přichází s hypotézou, že zakončení špičáku bylo porušeno proto, že se za života zvířete otíral o podobně velký špičák horní čelisti. V průřezu byl jinak špičák oválný, a jeho přední část byla po většinu jeho délky zoubkovaná. Od první stoličky byl špičák oddělen 1 až 5 milimetrů širokou mezírkou (diastemou). Samotné stoličky byly téměř jedna jako druhá; čtvrtá, pátá, šestá a sedmá však měly dva hrbolky, nikoliv jen jeden. Haughton nedokázal z těchto zubů a 4,6 centimetru dlouhého úlomku čelisti, z níž vyrůstaly, správně určit, že Lycorhinus nebyl kynodontem, ale dinosaurem. Až v roce 1962 jihoafrický paleontolog a zoolog Alfred Walter "Fuzz" Crompton, tehdy (mezi lety 1956 až 1964) ředitel Iziko South African Museum, přeřadil tohoto tvora k ptakopánvým dinosaurům. Do rodu Lycorhinus byli později zařazen další druhy; L. parvidens, zavedený (pod jiným rodovým jménem) Robertem Broomem v roce 1913, a L. tucki, kterého však roku 1970 Richard Anthony Thulborn přeřadil do rodu Heterodontosaurus. V srpnu stejného roku vyšla také v Zoological Journal of the Linnean Society Thulbornova práce týkající se druhu L. angustidens; zařadil ho v ní do čeledi Heterodontosauridae. O čtyři roky později popsal Thulborn čtvrtý druh, L. consors, ten byl ale hned další rok Jamesem Hopsonem přeřazen do svého vlastního rodu, Abrictosaurus. S taxonem L. parvidens se dnes již také v odborné literatuře nesetkáváme. Roku 1975 popsal Christopher Gow heterodontosauridního dinosaura Lanasaurus scalpridens, a v roce 1990 rozpoznal, že se vlastně jednalo o exemplář druhu Lycorhinus angustidens. Co o tomto zvířeti víme? Jak Lycorhinus žil? Informací o životě tohoto zvířete není bohužel tolik, jako informací o hrátkách, kterých si s ním odborníci v průběhu několika desetiletí užili. Jednalo se každopádně o malého, přibližně 1,2 metru dlouhého a 40 až 50 centimetrů vysokého dinosaura. Je možné, že chodil spíše po zadních. Přední končetiny, jež byly kratší než ty zadní, mohl používat k hrabání kořínků ze země. Nejspíše šlo o herbivora. Velké špičáky mu nemusely sloužit k trhání či zpracování vegetace, ale mohly mít využití například v namlouvání. Není těžké si představit, že je samci užívali při vzájemném zastrašování; mohly být u nich delší, než u samic. S pohlavním dimorfismem se setkáváme i u již zmíněného abrictosaura; podobně jako samci dnešních kabarů (Moschus), jelenům podobných (avšak nepříbuzných) sudokopytníků z podhůří Himálaje, i samci heterodontosaurinů měli zkrátka prodloužené špičáky, vystupující z tlamy, i když byla zavřená - a používali je k podobným záležitostem. Do čeledi Heterosaurodontinae patří s lycorhinem, abrictosaurem a heterodontosaurem také Manidens a Pegomastax. Pozůstatky prvních tří jmenovaných byly nalezeny ve svrchní části souvrství Elliot, stejně jako pozůstatky rodů Lesothosaurus, Fabrosaurus a Eocursor. Přinejmenším s těmito dinosaury se Lycorhinus na začátku jurského období setkával.

Autorem obrázku je uživatel PikasaTV z DeviantArtu. Informace jsem pro napsání tohoto článku čerpal ze 417. a 418. strany článku The fauna and stratigraphy of the Stormberg Series (1924) Sidneyho Henryho Haughtona, z anglické Wikipedie a z webu Mindat.org. Máte-li k článku jakékoliv připomínky nebo třeba i nějaké doplňující informace, napište je do komentářů! Série o jihoafrických dinosaurech bude pokračovat...

Ace Week 2022: O acefobii, queerfobii, heterosexismu a svobodě

Ve dnech 23. až 29. října 2022 probíhá v pořadí již dvanáctý Ace Week neboli Asexual Awareness Week, mezinárodní kampaň započatá v roce 2010, jejímž cílem je informovat a vzdělávat veřejnost o asexuálním spektru, mnohdy i prostřednictvím zážitků těch z nás, kteří se na něm nacházejí. Jako hrdý člen LGBTQ+ komunity se do Ace Weeku zapojuji již čtvrtým rokem, mj. sdílením informací a zkušeností prostřednictvím svého Blogorgonopsida. Můj první příspěvek v rámci Ace Weeku, napsaný v roce 2019, se týkal pouze dvou postav z mých příběhů o Lovcích kryptidů; článek z roku 2020 byl pak čistě teoretický, a šlo o takový krátký přehled nejdůležitějších pojmů; v minulém roce jsem pak napsal spíše názorový příspěvek Jaké to je být ace. Již po jeho napsání, před takřka rokem, mi však bylo jasné, čemu budu věnovat další příspěvek v rámci Ace Week 2022.

V tomto příspěvku si dávám za cíl shrnout důležité informace o acefobii, queerfobii a heterosexismu. Nebude to čistě teoretický článek, neboť bude protkán mými názory, mými zkušenostmi a také radami. Pokud by vás zajímaly další příspěvky napsané ace blogery a aktivisty, pak věnujte pozornost oficiálnímu twitterovému účtu Ace Week. Mí přátelé se letos zaměřují na zvýšení vizibility zdravotně znevýhodněných ace lidí; Disabled Ace Day (Den zdravotně znevýhodněných asexuálů) je středou 26. října. Před dvěma dny, také při příležitosti Ace Weeku, vyšla spisovatelce Elizabeth Hopkinson kniha More Asexual Fairy Tales. Všem čtenářům mého blogu, ať už jste queer nebo hetero spojenci, předem děkuji za pozornost věnovanou těmto odkazům, a samozřejmě též samotné problematice, kterou se vám nyní pokusím představit.

Ace Pride Velociraptor na vlajce asexuality. Obrázek od uživatele larvid-does-art na Tumblr

Dobrá, s čím se tedy lidé jako já potýkají? Jak nepřátelský vůči nám dokáže svět těch, jež jsou neschopni akceptance, být? Jaký tlak je na asexuály vyvíjen ze strany části společnosti, která nedokáže přijmout pravdu o lidské diverzitě? Pro zodpovězení na tyto otázky se nejprve musíme vrátit k samotné definici asexuality, anebo spíše k její neznalosti mnohými jedinci. Co si o nás vlastně allosexuálové (tedy lidé s jinou než asexuální orientací) mohou myslet? Mohou být toho názoru, že žijeme v celibátu, a že nechceme intimní vztahy s lidmi. Je to pravda? Ne. Mohou být toho názoru, že jsme mentálně znevýhodněni. Je to pravda? Ne. Někteří si mohou myslet, že jsme děti, které nikdy nevyrostly. No, já vám nevím, když mám ten beard a potýkám se s povinnostmi každého dospělého člověka, tak nejspíš člověkem mentálně zaostalým ve vývoji nejsem. Spousta lidí zaměňuje asexualitu s hyposexualitou neboli frigiditou, což jsou však poněkud zvláštní psychiatrické termíny. K psychiatrii se ještě dostanu. Asexualita také není nějaký antisexualismus, ke kterému se hlásí například ruský aktivista George Yury Right - člověk, který je zároveň rasistou. Nemyslete si, prosím, že jsme, jako on. Antisexualismus je směšnou ideologií, která nahrávala Imannuelu Kantovi nebo příšerným sektám ruské ortodoxní církve, jakož i jiným náboženským fanatikům, a nemá s naší orientací absolutně nic společného. Co tedy asexualita je? Jedná se o absenci sexuální přitažlivosti a/nebo sexuální touhy. Na asexuálním spektru, které zahrnuje asexuály, gray-asexuály (cítící sexuální přitažlivost jen zřídka) a demisexuály (cítící fyzickou přitažlivost až po započetí emočního/romantického vztahu), se nachází mnoho lidí. Intimní, fyzické vztahy či přitažlivost přece nejsou nezbytnou součástí našich životů, jak bylo ostatně řečeno v oblíbeném seriálu Sex Education od Netflixu.

Asexualita je vědecky přijatým pojmem, se kterým se setkáváme v odborné biologické i psychologické literatuře, viz například článek Asexuality: Classification and Characterization od americké neurovědkyně Nicole Prause a psycholožky Cynthie A. Graham z vědeckého časopisu Archives of Sexual Behaviour. Stejně jako další sexuální orientace, i na ní vědecká komunita nahlíží objektivně - alespoň tedy dnes. V minulosti tomu tak nebylo, a dosud tomu tak není mezi některými - podotýkám, některými - "odborníky na lidskou mysl". Věděli jste třeba, že asexualita je ve Spojených státech amerických od roku 1980 považována za psychickou nemoc? Zatímco homosexualita byla z manuálu DSM odstraněna v roce 1973, někteří ace přátelé v USA, kterým bylo zatajeno, že jsou vlastně naprosto v pořádku, jsou zneužíváni tamními psychology, jež si nechávají platit nehorázné pálky za své neefiktivní a dost možná i neetické terapie spojené s predeskripcí léků, vyráběných hamižnými korporacemi. Mohou být stále diagnostikováni jako pacienti s "hypoactive sexual desire disorder". A tímto se opět dostávám k acefobii - k diskriminaci vůči asexuálním lidem.

Takže co je ta acefobie, která vedle dalších pojmů straší v titulku tohoto článku? Acefobie je negativním postojem vůči lidem na asexuálním spektru. Mezi acefobické projevy se řadí dehumanizace; někteří acefobové si myslí, že nemůžeme být rovni ostatním lidem (většinou však heterosexuálům), neboť nutně necítíme přitažlivost vůči osobám "opačného pohlaví". Mohou nás vidět jako roboty, nebo jako frigidní osoby. Otázky jako "Rozmnožuješ se jako rostlina?" či "Rozmnožuješ se jako bakterie?" mohou být slýchány mladými ace lidmi ve školách. Psychický tlak na ace lidi může být v takových a ještě horších případech obrovský, a může vést k depresi a úzkostem. Nikdo z nás - ať jste kýmkoliv - přece nechce, aby se k němu ostatní chovali jako k občanu druhé kategorie, že ne? Acefobie může vyústit i ve fyzické násilí. Jedním z nejohavnějších zločinů z nenávisti je pak nápravné znásilnění. Tento termín byl zaveden po strašných, násilných vraždách několika leseb v Jihoafrické republice, ke kterým došlo na konci prvního desetiletí tohoto století; hojně je užíván také v ace komunitě, neboť i některé ace ženy zažily sexuální obtěžování anebo byly dokonce donuceny k pohlavnímu styku s mužem, který je chtěl "napravit" a učinit z nich heterosexuálky (což je pochopitelně naprosto otřesné, zcestné a vycházející z nenávisti vůči LGBTQ+ lidem), aniž by mu daly svůj souhlas. Takýchto případů je více, než byste čekali. Ace lidé se také mohou setkat s gay-bashing, tedy s homofobními útoky (psychickými i fyzickými) vycházejícími z přesvědčení útočníků, že oběť je gay či bisexuál "ve skříni" (jsem si jist, že jste již četli i o útocích na heterosexuální muže, o kterých homofobní útočníci smýšleli jako o gayích). S nepříjemným gay-bashing jsem se v životě setkal i já - jeho zažití před několika lety ostatně posílilo mou podporu gay komunity.

Acefobie má nepříjemnou historii, podobně jako homofobie, lesbofobie, bifobie a transfobie. Už první významná literární zmínka o asexualitě je v podstatě acefobní; v roce 1886 heterosexistický psychiatr Richard von Krafft-Ebing v dnes naprosto zamítnuté a směšné knize Psychopathia Sexualis sdílel svůj názor, že "asexuální lidé jsou degenerovaní, neurotičtí či fyzicky přepracovaní". Pro Sigmunda Freuda znamenala absence sexuální přitažlivosti symptom neurózy, a Henry Havelock Ellis, další pochybný psycholog z Anglie, zase přirovnával asexualitu ke křesťanské morálce (jen pro informaci, viktoriánské hodnoty konce 19. století, prosakující dodnes do pravicových politických ideologií nejen v Británii, mají základ v jakémsi křesťanském antisexualismu). Všechny tyto a další výmysly nijak ace lidem v následujících desítkách let nepomohly. Dnes je situace poněkud jiná. Richard Montoro, uznávaný psychiatr z McGill University, v pěkném francouzském rozhovoru z roku 2018 řekl, že asexualita je zkrátka variantou lidské sexuality. Pokud jste tedy zvyklí poslouchat psychiatry a psychology, tady to od něj - od pomocného profesora se čtyřmi vysokoškolskými tituly! - máte černé na bílém. Kdo dnes koneckonců čte Krafft-Ebinga nebo Ellise?

Queerfobie, další slovíčko, které v titulku tohoto článku straší, je takový deštníkový pojem, který zahrnuje již výše uvedené negativní postoje k lidem jiné, než heterosexuální orientace. A představuje velký problém. S queerfobními narážkami a útoky se ve svém životě setkal každý člen LGBTQ+ komunity. V současné době je nenávisti vůči nám věnován zvláště velký zřetel v souvislosti se strašnou událostí, ke které došlo ve středu 12. října v gay baru Tepláreň v Bratislavě. Dva kluci, Juraj a Matúš, byli zastřeleni devatenáctiletým krajně pravicovým extremistou jenom kvůli tomu, že byli gayové. S nárůstem fašismu, mnohdy se zaštiťujícím jinými politickými nálepkami, které k němu však už opravdu nesedí, k těmto událostem může docházet i v budoucnu, a proto je důležité, abychom se jakýmkoliv zločinům z nenávisti postavili. Jak řekl můj oblíbený autor Alan Moore, velký spojenec LGBTQ+ komunity a autor překrásné epické básně The Mirror of Love o historii gay kultury (napsané v reakci na homofobní legislaci Section 28 vlády Margaret Thatcher v roce 1988), "když někde uvidíte fašismus, zadupejte ho. Nezkoušejte s ním vyjednávat." Útoky na LGBTQ+ komunitu přicházejí zvláště z řad krajně pravicových politiků - nacionalistů a podobných kuchtíků nereálných slibů, kterým věří lidé chovající strach z neznámého. Queerfobní útoky zazněly od takových politiků i v poslanecké sněmovně tady u nás, když se několikrát projednával zákon o manželství pro všechny, jenž by umožnil stejnopohlavní svazky s právy rovnými těm heterosexuálním. Že je krajní pravice plná klaunů, to všichni víme. Odkud se ale všechna ta nenávist vzala? Kde hledat počátek negativity vůči nejen asexuálům, ale celé LGBTQ+ komunitě? Já tu odpověď znám...

Ace pride vlajka vedle duhové vlajky LGBTQ+ komunity. Obrázek z webu Queer in the World

Heterosexismus - to jsou postoje, podjatost a diskriminace vůči LGBTQ+ lidem těmi, kteří si myslí, že heterosexuální, monogamní vztah muže a ženy je jedinou normou. Je to typ sociálního útlaku, oprese - stejně jako rasismus, misogynie, anti-imigrační názory... A ony názory prezentované útočníky na LGBTQ+ komunitu jsou heterosexistické - napadají nás proto, že nejsme jejich "standardem". Ale opravdu je heterosexualita standardní orientací? Myslíte si, že je snad něco víc, než ty ostatní? Jistě, že ne. Mohl by si to myslet maximálně tak někdo, kdo prošel osmou třídou základní školy, má za sebou heterosexistické hodiny o reprodukčních orgánech, a teď už jen hloupě kýve hlavou na většinové názory nepřemýšlivé, stádové části naší společnosti. Pravda je taková, že lidská sexualita je spektrum. Všichni na něm někde jsme, ale nikdo na něm není na úplně stejném místě, jako někdo jiný. My, lidé, tak jako všechny živé organismy, jsme totiž nesmírně rozmanití - genetika hraje roli ve všem. A nejen to - všichni jsme v základu bisexuálové. I pokud se identifikujete jako hetero, jsem si naprosto jist, že alespoň z jednoho procenta jste někdy v životě pocítili přinejmenším estetickou přitažlivost k nějakému člověku stejného pohlaví. Já jsem v základu bisexuál - bisexuál na asexuálním spektru. Samozřejmě tím neříkám, že vás nemůžou více přitahovat lidé určitého genderu - přitažlivost k lidem, se kterými byste blízký vztah nenavazovali, může být vyloženě jen estetickou či platonickou, nikoliv fyzickou, ale je tam. Docela bych se divil, kdybyste něco takového v životě nepocítili.

Heterosexualita je konstrukt z konce 19. století. A nejvtipnější je, že vznikl až poté, co homofobní psychiatři zavedli slovo homosexualita, a patologizovali ho. Co přišlo poté byla jejich panika: "Jak teď lidem ukážeme, že vlastně homosexuálové nejsme? Ou, já vím! Zavedeme další pojem... Hmm... Jak bychom si mohli říkat... No jasně! Jsme heterosexuálové!" Takhle nějak to vypadalo. A tady, vážení přátelé, můžeme najít počátek heterosexismu. Nepřirozené představy o tom, jací lidé jsou, nevycházejí z ničeho jiného, než z paniky několika psychiatrů z 19. století, kteří se cítili jaksi ohroženi rostoucí vizibilitou gay mužů. Největší vtip je v tom, že se ten termín, heterosexuál, ujal... A voilà! Teď si na něm staví fašističtí klauni. Kdo by to kdy čekal (no, od lidí, jejichž politické názory jsou založeny na konstruktech jako národ... ehm... zase tak překvapený upřímně nejsem). Základy pro heterosexistické smýšlení založili již výše zmínění pánové z konce 19. století. S počátkem 20. století se názory začaly měnit mezi odborníky obdařenými kritičtějším smýšlením. Freudovy názory se od názorů Krafft-Ebinga z 90. let 19. století výrazně lišily - ve 20. letech 20. století sám správně vypozoroval, že lidé jsou v základu bisexuální, ale bohužel nebyl schopen obhájit atrakci muže k muži či ženy k ženě. Homosexualitu nazýval inverzí, nikoliv perverzí (toto slovo používalo mnoho jeho současníků, kteří opravdu k heterosexismu přispěli). Odmítl kdysi léčit slečnu, která mu byla jejími rodiči dána na starost jen proto, že byla lesba. Jeho reakce: nebyla nemocná. Freudovy názory na atrakci ke stejnému pohlaví však byly jaksi konfliktní. Pokud by vás zajímaly více, doporučuji si přečíst tento článek z odborného časopisu The International Journal of Psychoanalysis z roku 2016.

Názor, že kluky přitahují holky a naopak, se kterým se setkáváme v našem vzdělávacím systému - stejném vzdělávacím systému, který žákům základních i středních škol zatajuje fakt, že plazi jsou parafyletickou/nepřirozenou skupinou, a že tedy krokodýlové mají blíže k ptákům, než k ještěrům - je vyloženě heterosexistický. Není to fakt, je to jen názor, se kterým prostě někdo přišel v docela nedávné minulosti. Ano, diskriminace vůči queer lidem není nějakým výtvorem konce 19. století, na druhou stranu je pravda, že do té doby nám na lidské sexualitě zase tolik nezáleželo. Na začátku 20. století spolu v imigrantských komunitách v New Yorku normálně chodili a spali různí lidi, aniž by o své sexuální orientaci nějak přemýšleli (to očividně bílí hetero muži ze střední třídy, jako spisovatel H. P. Lovecraft, nedokázali pochopit, a z jakéhosi zvláštního důvodu se tomu bránili). Více se dočtete ve fascinující knize Gay New York spisovatele George Chaunceyho z 90. let, kterou vám mohu vřele doporučit. A podobně to bylo v celé lidské historii - queer lidé, my... jsme vždycky existovali. V egalitariánských tlupách, založených na rovnosti a vzájemné spolupráci, a nikoliv na kompetici - v tlupách, jejichž členové neválčili s neandrtálci, ale spali s nimi - jsme bývali takoví, jací jsme, a nikomu to nevadilo. Kdyby chtěl náhodou někdo narušit strukturu tlupy na základě toho, že já jsem asexuál nebo támhle můj nejlepší kamarád je bisexuál, byl by z tlupy vyhozen on - tedy onen nesnášenlivý jedinec - ne my. Nikomu prostě projevy celého spektra lidské sexuality nevadily. 

Když je tedy přitažlivost dospělých lidí k dospělým lidem jakéhokoliv pohlaví, anebo přitažlivost neexistující, pro zástupce lidského druhu přirozená, proč dnes musíme hovořit o diskriminaci na základě sexuální orientace? Proč tu jako ace píši o problémech, které nám v posledních desetiletích či staletích někdo nadělal? A kdo nám je nadělal? Setkáte se s lidmi, jež lidskou přirozenost a vše s ní spojené chápou, ale říkají: "Nemám nic proti gayům, nemám nic proti queer lidem... ale nemám rád ty jejich pochody s duhovýma vlajkama." Důvod, proč o těchto věcech mluvím, je jen jeden - svoboda být tím, kým jsme, nám byla odebrána. Byla nám odebrána těmi, kteří měli moc. Sociální konstrukty se vplazily lidem do hlav, jsou na nich založeny všelijaké zákony... Vytvořit queer identitu je v tomto boji za svobodu skutečně nutné. Vzít do ruky vlajku, ať už duhovou nebo černo-šedo-bílo-fialovou, je nutnou součástí boje za rovnost; za rovnost, kterou jsme měli, v pravěku, ale kterou v dnešním, chaotickém světě - kde už lidé nejsou pospolití, ale kde jim někdo vládne - úplně nemáme. Musíme bojovat za svá práva, za svou svobodu, a nejlepší způsob, jak za ně bojovat, je vyjít do ulic. Jinak liberace nedosáhneme. Pride je jen jednou z mnoha forem takového boje za rovnost - je to liberální řešení. Já osobně, byť celým srdcem Prague Pride a další Pride eventy podporuji, jsem však i pro řešení radikálnější.

Alt Pride - queer lidé za svobodu a proti kapitalismu. Obrázek z Wikimedia Commons

Tak jako mnoho mých přátel, z nichž někteří nejsou z České republiky, ale ze zemí jiných, jsem přesvědčen, že boj za práva LGBTQ+ komunity je součástí třídního boje. Chceme-li svobodu, nepřinese nám ji růžový kapitalismus, se kterým jsou bohužel Pride eventy v současné době spojeny. Vlastně nám ji nepřinese kapitalismus jako takový. Systém založený na nechtěnné hierarchii, na nerovnosti, na vykořisťování... systém, pro který pracujeme jako otroci, a který umožňuje těm nejbohatším namastit si kapsy a ničit životní prostředí... to je systém, který musíme nahradit. Já osobně chci společnost založenou na rovnosti, bez nelegitimní autority, bez nedobrovolné hierarchie. Společnost bez lídrů. Společnost založenou na vzájemné akceptanci, na empatii, na pospolitosti. Že jsem snílek? No, řekni mi - a teď ti potykám - proč jím nejsi ty?

V rámci Ace Weeku o svobodě příliš nemluvíme. Mně je ovšem jasné, že boj za naše práva, za akceptanci a za pochopení ze strany těch, kteří se nechali zmanipulovat vládnoucími, je spojen s ideálem svobody. Ano, bojujme za to, aby se k nám v práci chovali férověji. Nejsme ale bezbranní - vždyť ace lidé jsou od roku 2016 v České republice chráněni zákonem. Ano, bojujme za manželství pro všechny, ale zároveň také pochybujme o nutnosti státu fungovat na základě monogamních vztahů. Přemýšlejme svobodně. Boj za naše práva není bojem mezi levicí a pravicí. Je to boj mezi těmi, kteří nás chtějí ovládat, a mezi námi, svobodomyslnými. Žijeme ve světě, kde je nám té svobody ubíráno. Nebuďme ovce. Bojujme proti kapitalismu, bojujme za sociální svobodu i ekonomickou svobodu! Bojujme proti dehumanizačním konstruktům, jež nás v průběhu staletí o svobodu připravily! Uspějeme. Proč? Protože svoboda vždy zvítězí nad ovládáním. Rovnější společnosti se dočkáme - ostatně o tom píše i ekonom a odborník na nerovnost Thomas Piketty - ale musíme všichni přiložit ruku k dílu. Ať jsme členy LGBTQ+ komunity nebo ne, ať jsme evropští asexuálové z nižší střední třídy, heterosexuální farmáři z Jižního ostrova Nového Zélandu nebo pansexuální imigranti z Karibiku v dělnické třídě Británie, nakonec jsme prostě všichni lidé - a všech se nás týká boj za svobodu!

Mohl bych na tato témata psát do konce života... A možná budu! ‎😃 Každopádně doufám, že se vám tento článek líbil. Psal jsem ho od srdce, a zvláště ten konec, ty poslední tři odstavce, bych považoval za nejdůležitější radu všem čtenářům za těch třináct a půl roku blogování. Opravdu si nenechte vzít, kým jste. Proto v rámci Ace Weeku o svých zážitcích jako člen menšiny píšu. Nevzdejte se toho posledního coulu, jak to říkala Valerie Page.

Vřískot v džungli - Kapitola 2.

Z džungle se ozýval křik. Vřískot. Pětadvacetiletá německá studentka, která na Borneo přijela kvůli genetickému výzkumu obojživelníků, zažila nejhorší chvíle svého života. A její o rok mladší kolega ji nebyl schopen zachránit. Něco na ně zaútočilo. Bylo to nebezpečné, krvelačné, tajemné. Jaká tajemství skrývá bornejská džungle? V první kapitole dorazili Russ Andru a vedoucí jeho magisterské závěrečné práce, herpetolog Batbayar Jochi, do výzkumné stanice Národního parku Kayan Mentarang na břehu řeky Kayan v Severním Kalimantanu. Zatímco Jochi tuto lokalitu navštěvuje každým rokem již desetiletí, jde o Russův první výlet mimo Evropu. Mladý Skot, kterého čeká výzkum diverzity zdejších obojživelníků, si bornejské pralesy představoval trochu jinak, ale původní zklamání, jež zažil při cestě po řece, nakonec zahnal nález jeho první tropické žáby. Také se setkal s dalšími dvěma studenty - s Helgou Wolff z Německa a s Landonem Kaelberem ze Spojených států amerických. Čeká je dobrodružství, o kterém se jim ani nesnilo. Naslouchejte vřískotu v džungli.

Vřískot v džungli

Kapitola 2.

Na molu při břehu řeky panoval neklid. Z hlubin pralesa právě k výzkumné stanici přijely dva čluny, z nichž vystoupilo šest mužů. Všichni, až na jednoho, byli oblečeni v uniformách strážců parku. Poslední muž byl oblečen jen v šedém tílku a roztrhaných kapsáčích. Na nohou měl obyčejné sandály. Díval se na ostatní jako vlk zahnaný do kouta. Navenek byl agresivní, uvnitř se však třásl strachem. Zatímco strážci věnovali pozornost cennému nákladu, který spolu s ním z lesa přivezli, a jeden z nich vytahoval vysílačku, odvážil se chlapík v tílku skočit zpátky na člun, na ten vpředu, a odrazil jej od mola. Dva ze strážců po něm okamžitě skočili. Jeden skončil ve vodě. Při vynoření naštvaně řval. Druhý skončil na člunu. Dostal od chlapíka v tílku pořádnou ránu pěstí, a byl donucen ochutnat krev ze svého nosu. Hned nato však uprchlík pocítil čísi studený dotyk kolem kotníku své levé nohy. Držela ho mokrá ruka, a silně jej svírala. Muž vykřikl zlostí i zklamáním. Jeho představy o útěku se neměly stát realitou. Strážce, který se nacházel ve vodě, nebyl špatným plavcem, a strhl ho pod hladinu, trochu ho tam podusil, a pak ho, zcela vyčerpaného, vytáhl zpátky na molo. 

"Apa-apaan yang terjadi di sini, anak laki-laki?! Co se to tu sakra děje, chlapci?!" vykřikl vedoucí výzkumné stanice a hlavní strážce této části parku. Nemusel být na dění na břehu řeky ani upozorněn vysílačkou. Z práce v kanceláři ho vytrhl křik jeho mužů. 

"Dopadli jsme pytláka, Seto," odpověděl mu promočený kolega. 

"Orang gila," řekl přes zuby chlapík se zkrvaveným nosem, a vyskočil ze člunu, "je to šílenec. Nenávidím tyhle lidi." 

Ostatní strážci svému vedoucímu ukázali, kvůli čemu chlapíka v tílku odchytili. Seto - štíhlý, nevysoký Indonéšan s knírkem a řídnoucími vlasy, pětašedesát let starý - si zabavené objekty prohlédl se starostmi v očích. Do rukou mu byly dány vysušené kůže krajt mřížkovaných. Byly obrovské. Držel je jako jakýsi závoj, a pomalu je pokládal na zem, jednu vedle druhé. 

"Abyste to pochopil, Seto," pokračoval strážce se zkrvaveným nosem, "ten chlap má v džungli domeček, ze dřeva. Žije tam sám, a chytá ular. Velké ular. Byl jsem to já, kdo ten domeček nalezl. Pytlák tam zrovna zabíjel ular piton. Řezal jí do hlavy. A kůže těch ular sušil na šňůře na prádlo. Zavolal jsem posily, a teď jsme tu. Chytili jsme si ho." 

Pytlák vykuckal vodu, které se nalokal při zápase pod hladinou. Seto k němu přistoupil s vytřeštěnýma očima. "Ty kůže jsou obrovské," řekl mu. 

"Masukkan aku ke penjara, brengsek! Klidně mě dejte do vězení, kreténe! Hlavně, když nebudu muset být s lidmi!" vykřikl na něj pytlák. 

"Patří jenom krajtám?" zeptal se ho Seto, aniž by zvýšil hlas. Ani nezamrkal. Chtěl znát odpověď. Třásly se mu ruce. 

"Posuďte sám. Vy jste přece autorita, ne? Dosadili vás sem z nějakého důvodu! Máte znát, co v těchto lesích žije!" řekl s naštvaným vlčím výrazem pytlák. 

Seto znovu pohlédl na velkou hadí kůži, jež byla zbarvena docela jinak, než ty ostatní. A zhluboka se nadechl.

Se zapadajícím slunkem se Russ a Helga vrátili z džungle. Německá studentka hleděla takříkajíc do blba, znaveně se kolébala s batohem na jednom rameni, a občas si z očí vytahovala zpocené pramínky vlasů. Russ byl naopak více než živý, ve své hyperaktivitě se otáčel kolem dokola, a zkoumal očima každý pohyb listu, neboť za ním viděl nějakého hada či ještěra. Většinou se však jednalo o jeho představy, neboť si s listy pohrával večerní vánek jdoucí od řeky. 

"Myslíš si, že ten gekon, kterého jsem na chvíli zahlédl, byl Cyrtodactylus malayanus? Nebo to byl Cyrtodactylus consobrinus? Taky to mohl být Cyrtodactylus pubisurcus," otravoval ji Russ. 

"Víš, u čeho mi to je, Russi?" zeptala se ho schválně milým hlasem Helga. 

"Cože?" zasmál se Russ. Skoro jejímu dotazu nevěnoval pozornost, a nepamatoval si na její slova. 

"Jsem tu kvůli žábám. Ne kvůli gekonům. Samozřejmě nic proti gekonům, mám je ráda, ale peču na to, jaký druh cyrtodactyla jsi někde u keře, kam ses šel vymočit, viděl," odpověděla Helga. 

"Nešel jsem se tam vymočit," řekl pravdivě Russ, "zalezl jsem tam, abych se podíval na toho cvrčka. Něco mi říká, že to byla Itara. Ale nepoznal jsem druh, tropický hmyz je trochu mimo můj zájem." 

Oba vstoupili do dřevěného domku, který byl základnou celé expedice, a pohlédli na Landona, stále ležícího na posteli u notebooku. Tentokrát jej měl položený na polštáři. Příchozím nevěnoval pozornost. Jochi se zrovna vracel z koupelny, a v ruce držel kartáček na zuby. 

"Pane doktore, vy už jdete spát?" zeptal se ho překvapeně Russ. 

"Zítra vstáváme brzy," usmál se Jochi, "chci aspoň osmihodinový spánek. Doporučil bych vám jít do postele také co nejdřív." Russ zvedl obočí. 

"Helgo, my jsme se ještě neviděli," řekl Jochi německé studentce, "alespoň tedy ne v rámci této výpravy. Jak se máte?" 

"Velmi dobře, pane doktore, děkuju," odpověděla Helga, a usmála se na něj. Podali si ruce. Když její hlas uslyšel Landon, přestal si hledět notebooku, a upřeně na ni civěl. Russ si toho hned povšiml. Cosi ho na tom znepokojilo. 

"Váš pan profesor Aichhorn mi doporučil, abych si přečetl tu vaši bakalářku o skokanech. To byla velice dobrá práce," pokračoval Jochi v hovoru s Helgou, "my jsme se vlastně neviděli od té doby, co jste Edinburgh opustila, že ano..." 

"Jsem ráda, že se vám to líbilo. Bývala jsem kvůli tomu v labu někdy až do devíti večer," odpověděla Helga. 

"Musím vám říct, že na tom týdenním ekologickém cvičení na vysočině, které dneska už mimochodem neučím, jste na mě dost zapůsobila. Věděl jsem, že jste to brala vážněji, než spousta těch mladých děcek bez perspektivy, bez hlubokého zájmu o přírodu... Hodláte, doufám, jít do doktorského?" 

"No, nejdřív musím udělat závěrečku z oboru, který dělám teď, a až budu mít MSc, tak možná..." 

"Měla byste opustit Freiburg a jít do Edinburghu," usmál se Jochi, a mrkl jedním okem. 

Helga se zasmála. "Půjdu teď nahoru. Je fajn tu s vámi pracovat, pane doktore," řekla mu, a po schodech se odebrala na půdu. Jako jediná z čtyřčlenného týmu spala na půdě, který si za poslední týden proměnila v malou muzejní expozici s obojživelníky v lihu. 

"Dobrou, Helgo!" zvolal na ni Landon. Pak se podíval na Russe. Docvaklo mu, že se mladému Skotovi pozornost, kterou Helze věnoval, nelíbila. Vyskočil z postele, a před Russem se napřímil. 

"Dobrá holka, co?" zeptal se ho provokativně. Russ znovu zvedl obočí. "Pěkná prdel," řekl ještě Landon, a odebral se do koupelny. Russ působil maličko zklamaně. Šel si raději přichystat pyžamo.

Časně zrána opustili Russ Andru, Helga Wolff, Landon Kaelber a Batbayar Jochi svůj domek, ale do lesa se zatím nevypravili. Postávali na kraji výzkumného zařízení, a čekali na posledního člověka, jehož pro svou výpravu potřebovali. Z hlavní, největší budovy vystoupil Seto, a hovořil se strážcem, který měl v nosních dírkách zrudlou vatu. 

"... hlavně, ať je v Longsaanu co nejdřív. Krajtí kůže tady raději ponechte. Kdyby se vás policie ptala, kvůli čemu jste ho dopadli, ukažte jim fotky kůží na mobilu. Pro důkazy by si pak měli přijet sem. Nechci nic riskovat... Ztratíte jednu kůži, a někdo zbohatne." 

"Ne o moc," pousmál se strážce s poraněným nosem. 

"Kdyby prostě něco namítali, tak jim řekněte, že to tak chci já. Ano? Chápete to, Ariefe?" Po skončení tohoto rozhovoru věnoval hlavní strážce parku konečně pozornost svým čtyřem hostům. 

"Slečno Wolff, pane Kaelbere, my už jsme se seznámili," řekl pro začátek Seto, "vás tu, doktore Jochi, opět vítám... Je skvělé, že sem pořád jezdíte... A vy musíte být pan Andru, je to tak? S vámi ještě seznámen nejsem." Russ mu podal ruku. 

"Seto Bayangkara vede strážce této části Kayan Mentarang už patnáct roků, a pracuje tu šestadvacet let," řekl Jochi Russovi, přičemž se usmíval na Seta, "troufám si tvrdit, že je to nejlepší průvodce džunglí, s jakým jsem se kdy setkal... A to v jakékoliv zemi." 

"Počkat, počkat! Kdysi jste mi vyprávěl o té paní v Indii, už si nevzpomínám, jak jste říkal, že se jmenovala... Ta vás zavedla do toho zmijího údolí, a ještě vám ošetřila ránu po uštknutí... Nebo to byl pán? Ne, ta paní, to byla Číňanka, v Jün-nanu, že?" smál se Seto. 

"Ne, to bylo v Japonsku. Jmenovala se Yui. Chudina... už je mrtvá, zemřela ve věku devětadevadesáti let. A ano, rozhodně byla na vrchní pozici v mém seznamu nejlepších průvodců. Nevedla mě ovšem džunglí, aspoň bych tak ty lesy na Okinawě nenazval!" rozchechtal se Jochi. 

Bylo vidět, že Seto a Jochi spolu měli velmi dobrý, přátelský vztah. Landon na ně znuděně hleděl. Bylo vidět, že ho jejich rozhovor ani v nejmenším nezajímal. Jochi se otočil na Russe. 

"Říkal jsem, že dnes otestujeme vaši znalost zdejšího terénu, Russi. Vidím, že jste si vybral dobré boty. Seto nás teď vezme k potůčku, který dobře znám, ovšem cesta k němu se kvůli nedávným vichřicím docela proměnila. Buďte připravený na hodně skákání po padlých kmenech," řekl s úsměvem. 

"Jak jsem se na něco takového mohl připravit včerejší procházkou v okolí výzkumné stanice?" zeptal se trochu poděšeně Russ. 

Při cestě lesem se Russ zdál být smutný. Z nějakého důvodu se bál vzdálit se od ostatních čtyř členů výpravy, aby mohl les trochu prozkoumat. Také ho netěšil rozhovor Landona a Helgy. 

"Hele, my se vídáme tři dny, ale vlastně jsme si o sobě nic neřekli," začal rozhovor Landon, a na Helgu se zazubil. Ta se při pochodu dívala hlavně před sebe, ale mluvila s ním docela mile. 

"Věčně sedíš u počítače. Nechtěla jsem tě nějak rušit, určitě na něčem pracuješ," odpověděla Helga. 

"Jo, dělal jsem si rešerši. Svou doktorskou tezi dělám o křehkosti tohohle tropického lesního ekosystému v souvislosti s obojživelníky. Jsou to barometry, že jo... Barometry, jak hnusně se člověk chová k přírodě. Vždycky to odnesou jako první." 

"To je pravda," řekla Helga, a krátce se na něj podívala, "vybral sis dobré místo. Takových velkých zalesněných území už na indonéském Borneu moc není." 

"Já vim. Lidi to tu totálně zdevastovali. Jak mor Evropu ve středověku." 

"Pár bornejských žab už kvůli tomu vyhynulo." 

"Strašný. Já nemám náš druh nijak v lásce." 

"Celý druh? Nebo jenom některé jedince, kteří přírodě ubližují?" 

"Celej druh. Jsme paraziti. Hříčka přírody, co se utrhla ze řetězu. Nikdy jsme ani neměli vzniknout." 

"To je nesmysl, Landone. Vyvinuli jsme se, protože selekční tlaky donutily naše opičí předky seskočit ze stromů, začít chodit po dvou, přemýšlet, používat nástroje," řekla Helga. 

"To nemění nic na tom, že člověk je omyl evoluce." 

"To zní misantropicky." 

"Tak ať. Furt lepší, než se chvástat tím, jak jsou lidi výjimeční," odfrkl Landon. 

"Proč by neměli být výjimeční? Každý druh je výjimečný," odpověděla Helga, "a žádný není horší ani lepší, než ten další." 

"Takhle mi to nikdy nikdo neřek. Zní to jak nějaká... druhová rovnost," zasmál se Landon. 

"Proč viníš lidi kolektivně z ničení přírody?" 

"Víš, chodil jsem na Catholic University ve Washingtonu D.C. Táta s mámou původně chtěli, abych šel studovat medicínu na Harvard, ale nevyšlo to, tak jsem šel do D.C., a protože jsem z katolický rodiny, směřoval jsem zrovna na tu školu. A dělal jsem tam biologii. Nejdřív mi to bylo lhostejný, ale po čase... když tam profesoři říkali, jak je člověk výjimečný tvor, a jak prý Bůh chtěl, aby byl pánem tvorstva... jsem si začal uvědomovat, že člověk je vlastně... jenom výkal přírody. Nic jinýho." 

"Takové blbosti vám říkali na univerzitě? Že nějaké božstvo řídilo evoluci? To by neměli," řekla Helga po hlubokém nadechnutí. 

"No, co bys čekala od Catholic University," řekl naštvaně Landon, "mrzí mě, že jsem si BSc a MSc udělal tam. Jsem dítě z Tennessee, měl jsem zůstat doma. Kolik je tam škol, kde můžeš dělat biologii... Washington je beztak hnusná díra. A každej druhej se tam modlí." 

"No, já taky nemám nějakou fanatickou náboženskou víru ráda. Ale jsem levicová liberálka, takže mi náboženství nějak extra nevadí... Pokud teda lidem neubližuje, a pokud jim nelže. To, co mi říkáš, mě zaskočuje..." řekla Helga. 

"Amerika. Degenerovaná, dementní země," odpověděl Landon. A pak se zarazil. "Levicová liberálka? Ty?" zeptal se s ohrnutým nosem. 

"Jo. Upřímně, vyrostla jsem v konzervativní vesničce ve východním Německu... Většina lidí se tam hlásila ke katolické víře, ale já..." 

"Liberálka? Vždyť vy nejste o nic jiní, než moji rodiče, než konzervy, který věří, že by měl člověk vždycky nastavit druhou tvář," řekl Landon, "ježiši..." 

"Počkej, to je nesmysl. A mimochodem, levicový liberál je přece i David Attenborough. Landone, tvoje názory jsou trošičku zvláštní. Začíná se mi zdát, že se na všechno díváš přes náboženský objektiv," řekla mu Helga. 

"No, mám kvůli náboženství PTSD," zasmál se Landon. 

"Já mám posttraumatický stres taky. Chápu to, ale... zkus trošku poslouchat, jaký blbosti říkáš," řekla mu s úsměvem Helga. 

Landon se zase tak zvláštně usmál, a přejel očima po jejím obličeji. Pak se otočil dozadu na Russe. Ten na něj pohlédl se smutkem v očích. "Posloucháš, kámo?" zazubil se. 

Russ si uvědomil, že se ho Landon snažil nějak provokovat, a to vždy, když byl v blízkosti Helgy. 

"Co ty? Taky máš PTSD?" 

"No, já nevím... Byl jsem jako teenager šikanovaný, takže..." 

"Vidim, proč," zasmál se Landon, a na Russe zamrkal. 

Mladého Skota s orlím nosem to zamrzelo. Nechápal, proč se Landon mezi sebou a jím snažil vytvořit jakousi zvláštní zeď. Co mu Russ udělal? Odpověď na tu otázku už ale znal. A nebyla to stejná odpověď, kterou by od něj Landon v případě takového dotazu čekal.

"Co to bylo za vichřici, Seto? V tomhle úseku lesa je to hotový nepořádek," řekl Jochi průvodci. 

"Přišla s koncem období dešťů. V únoru," odpověděl Seto, "nemusíte se bát, teď v létě, uprostřed období sucha, tady žádné takové větry nehrozí." 

"Počkej, příteli... Nikdy jsem nic takového neviděl!" řekl Jochi, a roztáhl ruce. "Tohle je neuvěřitelné! Stromy jsou tu na kusy, jako by jimi něco projelo..." 

"Ano, ano... Přesně tak," odpověděl Seto. 

"Tohle nemohla být obyčejná vichřice. Co to bylo? Nějaké tornádo? Ale jak by mohlo vzniknout uprostřed lesa?" zeptal se Jochi. 

"Některé věci jsou mezi námi a přírodou," odpověděl Seto. 

"A to má znamenat co?" zeptal se Russ, konečně vytržen z posmutnělého přemýšlení. 

"Tudy," řekl Seto, aniž by na ten dotaz odpověděl, "teď se držte za mnou. Ať se tu neztratíte." 

Část džungle byla poničena. Tlející dřevo působilo jako mrtvoly, rozházené strašlivou silou po krajině. Podivná vůně půl roku hnijících ostatků kdysi živé masy působila omamně - blokovala smysly, jako kouzlo. Členové výpravy ztichli. Cítili se zvláštně. Měli k pralesu úctu, každý z nich. A teď jej viděli ve stavu mnohem dezolátnějším, mnohem divočejším, než kdyby byl po vykácení člověkem. Džungli poničila jakási mocná síla, cosi nepochopitelného, děsivého. Russ s otevřenými ústy otáčel hlavou, a prohlížel si kusy dřeva visící na mrtvých liánách, jež kolem nich byly obtočeny, jako lasa kolem lidských krků. Něco tu nesedělo. A to Russe znepokojovalo. Nepůsobilo to přirozeně. Dokázal si představit, že by něco... něco schopného přemýšlet... mohlo stát za touto podivnou neuspořádaností. Zcela náhle se od skupiny odtrhl. Na kmeni pro změnu živého stromu, porostlého hustým zeleným listovím, uviděl jakýsi znak. Odhrnul rukama křoviska, a pomalu se k němu přiblížil. 

"Co to sakra je?" zeptal se sám sebe potichu. Přiložil na ten znak ruku. Ucítil pohyb. Ucítil, jak mu ruka k tomu obrazci přilnula. Rychle ji odtrhl, a všiml si, že obrazec již nebyl stejný. Nažloutlé oko pralesního velikána se svislou zorničkou se proměnilo. Na jeho místě byla rudá skvrna. A Russ měl trochu té rudé, jakési tekutiny, kapaliny, na svých prstech. Zatřásl hlavou, a rychle se vrátil zpět ke skupince. Ta se ztrácela mezi odumřelými liánami. 

"Počkejte na mě!" vykřikl Russ. "Něco jsem našel! Musíte to vidět!" 

"Tvůj slovní popis nám určitě neposlouží k tomu, abychom ti pomohli určit, jaký druh cyrtodactyla to byl tentokrát," zasmála se Helga. 

"Nebyl to gekon! Bylo to... oko!" odpověděl udýchaný Russ. 

"Jaké oko? Kouk ses do zrcadla a špatně jsi počítal? Já je na tobě vidím dvě, kámo," řekl mu Landon. 

"Nezdržujme se, prosím," řekl Seto, "potok je nám vzdálen ještě pár kilometrů." 

Ačkoliv Russ dával jako jediný najevo své mírné rozrušení z podivného vzhledu lesa, i ostatní byli patřičně poděšeni. Landon ho sice odbyl, ale sám si už předtím všiml jakýchsi rysů na obnažené lesní hrabance. Při pochodu zavadil rukou o zežloutlý list jakéhosi nízkého stromku, a pořezal se o něj. Zasyčel, a všiml si, že mezi klouby prsteníčku a prostředníčku se mu objevilo krvavé X. Nedokázal pochopit, jak k tomu mohlo dojít - jak jediné zavadění o list mohlo způsobit takovou ranku. Helga uslyšela táhlé zapískání. Znělo, jako by vypískl člověk, snad aby zaujal něčí pozornost. 

"Slyšeli jste to? Co to bylo za ptáka?" zeptala se svých kolegů. 

"Prostě nějaký pták," odpověděl Landon. 

"Nějaký pěvec," odpověděl Jochi, a na Helgu se usmál. Ta si všimla jasně rudého objektu posazeného na větvi zkřiveného, mrtvého stromu. 

"Támhle, podívejte! To je on!" vykřikla, a ukázala na něj rukou. Ať to bylo cokoliv, v tu chvíli to zmizelo. 

"Nic nevidím," odpověděl Russ. Helga se k němu otočila. Tajemně si pohlédli do očí, Helga jemně zakývala hlavou, aniž by změnila výraz v obličeji, a zase pokračovali v cestě.

Po náročném pochodu byli všichni unaveni. Les kolem potoka nebyl poškozen, vlastně působil velmi hustě. 

"Tohle bude teprve místo pro obojživelníky. Tady se nabažíte, přátelé," smál se Jochi, "Russi, vy jste takový nadšenec... Tady vám doporučím poohlédnout se po pablatnici nosaté. Je tu vlhko, lesní hrabanka má správnou mocnost, chcete-li... Na své minulé výpravě jsem jich na tomto místě viděl šest!" 

"Pablatnice nosatá?! Páni! Musím nějakou najít," usmál se Russ. Konečně zase působil šťastně. 

"Landone, možná by nebylo špatné, kdybyste se tady porozhlédl spolu s Russem," řekl Jochi devětadvacetiletému Američanovi, "já pomůžu slečně Wolff vybalit všechny ty skleničky s lihem, které potřebuje. Pokud chytíte něco opravdu zajímavého, přineste nám to, ať to zabijeme v etanolu." 

"Tak jo, brácho," pousmál se Landon, "zkusíme najít ty pablatnice. Nebo jakoukoliv jinou žábu." 

Russ se na něj také usmál. Přišlo mu, že se s ním nyní Landon poprvé bavil docela normálně.

"Skokan žláznatý! Hylarana glandulosa!" vykřikl po pěti minutách Russ, a skočil na žábu, která se právě odrazila od větvičky na břehu potoka. 

"Měl jsem se doktora zeptat, proč nechce hledat žáby po setmění. Bylo by to efektivnější," řekl Landon, "teď jich tu bude jenom pár." 

"Některé druhy jsou aktivní i ve dne," řekl na to Russ, "včetně tohohle!" 

"Kámo, můžu se tě na něco zeptat?" 

"Jistě. Pokud budu znát odpověď, tak... jistě, na cokoliv," pousmál se Russ. Pořád se snažil o dobré vycházení s Landonem. 

"Při tom pochodu džunglí..." 

"To oko. Viděl jsi něco takového?" 

Landon se podíval na rudé X mezi klouby svých prstů. Zavrtěl hlavou. "Při tom pochodu džunglí jsem tak nějak... já nevím, něco uviděl v Helze. Hele, já vim, že sis toho všim... Nevíš, jestli jako někoho má nebo tak něco?" 

Russ vytřeštil oči. 

"Kámo? Prosím, řekni mi to. Ty jí znáš, né? Ona byla na Edinburghské před pár lety, proto o ní Jochi včera tak básnil. Byla se tam podívat, a je dobrá, že jo? Fakt dobrá." 

Russ se pokusil něco říci. Landonovi zasvítila očka. 

"Prosím tě, Russi. Stačí jedno slovo. Připadá mi docela šťavnatá. Chápeš, jak to myslím?" Landon se plazivě smál. "Chápeš to?" 

Jeho hrůzný smích vytrhl Russe z reality. Žláznatý skokan jako by mu v rukou začal tát. Jako sníh na teplém podkladu. Vyprostil se z jeho sevření, a skočil do vody. 

"Nechci se jí ptát, protože mi to přijde blbý, ale... sakra, kámo..." 

Russ prudce vydechl, aniž by řekl slovo. 

"Jó, takhle to je... Ty po ní taky pokukuješ, co?" 

Landon učinil k Russovi dva kroky, a pohlédl mu do očí. Až v tu chvíli si uvědomil, že celou tu dobu mu vlastně Russ nevěnoval pozornost. Obrazce, které se vyrýsovaly na stromech za Landonem, se každé dvě či tři vteřiny změnily. Russ je nedokázal napočítat. Bylo jich tam příliš mnoho. Co to jen viděl? Jak to jen mohl svému kolegovi popsat? A proč se mezi obrazci občas objevilo to oko, oko stromu, následované velkou rudou skvrnou? 

"Kámo, co to máš na ruce? Ty ses taky někde pořezal?" zeptal se ho náhle Landon.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.

Zdroje obrázků:

1. https://rainforests.smugmug.com/Places/Borneo/

2. https://www.tripadvisor.ie/LocationPhotoDirectLink-g1045182-d575700-i79385842-Secrets_on_the_Lake-Montville_Sunshine_Coast_Queensland.html