úterý 31. ledna 2017

Alexander Kellner


Alexander Kellner (narozen 26. září 1961) je paleontolog a známý světový odborník na ptakoještěry nebo-li pterosaury. Narodil se ve Vaduzu, hlavním městě Lichtenštejnska, ale už v dětství se s rodiči přestěhoval do Brazílie. Má brazilské občanství a v zemi také žije a pracuje. Některé z jeho výzkumů však byly vedeny ve Spojených státech amerických. Tam Alexander Kellner stál za vytvořením Pterosauří pracovny v Pittsburghu a Ptakoještěřího sympozia v Americkém přírodovědném muzeu v New Yorku. Na přípravě těchto naučných "ptakoještěřích míst" pracoval v letech 1995 a 1996. Spolupracoval i s věhlasnou Columbia University. Roku 1997 se stal profesorem v Museum Nacional v Brazílii, národním muzeu shromažďujícím přírodní poklady této rozlehlé jihoamerické země. Ačkoliv jeho práce se ubírala i zoologickým směrem, Kellnerovým hlavním zaměřením stále zůstávají létající plazi druhohor. Ptakoještěři ho zajímali od malička. Už v době, kdy byl studentem, nacházelo se v jeho sbírce několik kostí ptakoještěrů, jejichž pozůstatky se v Brazílii dodnes poměrně hojně nacházejí. Na Federální univerzitě v Rio de Janeiru, kde studoval, byli ptakoještěři jeho hlavním zaměřením, přestože předmětem, jenž si vybral, byla geologie obecně... Alexander Kellner patří mezi významné paleontology, známé i řadou velkých expedic. Vedl výpravy směřující do Íránu, Chile, Liaoningu v Číně a také na ostrov Jamese Rosse, který je součástí Antarktidy. Kellner napsal již přes 500 vědeckých pojednání, ale proslavil-li se něčím v širší veřejnosti, pak je to popularizace světa pravěku. Propaguje svět paleontologie lidem všeho věku. Stal se také významným výzkumníkem, jde-li o fylogenii pterosaurů. Jeho hlavním rivalem je v tomto ohledu David Unwin, britský paleontolog působící v anglickém Leicesteru a také v německém Berlíně... Mezi ptakoještěry, které Kellner popsal, jsou rody Tupuxuara, Tapejara, Brasileodactylus, Thalassodromeus, Bergamodactylus nebo Nemicolopterus. Vesměs to byli létající plazi skutečně všech tvarů i velikostí, ze všech koutů světa, od Brazílie po Itálii. Kromě ptakoještěrů popsal některé suchozemské krokodýly, jako byl Coringasuchus, vzdálený příbuzný Notosucha. Z dinosaurů popsal zřejmého předka sauropodů, pozdně triasského Unaysaura, nebo poměrně velkého (asi 20 metrů dlouhého) brazilského sauropoda Maxakalisaura. Ten je podle Kellnera největším dosud popsaným dinosaurem z Brazílie. Dalším pozoruhodným, tentokráte masožravým dinosaurem, kterého popsal, je Santanaraptor. Ten navzdory svému jméno patřil do příbuzenstva T-Rexe, nikoliv raptorů. Alexander Kellner za svou práci již obdržel několik ocenění, včetně prestižní ceny udílené brazilskou vládou...

pondělí 30. ledna 2017

Falcarius

Často se jako severoamerický therizinosaur uvádí Nothronychus, který žil před 90 miliony let v oblasti Zuni. Therizinosauři se však do Severní Ameriky z Asie, své původní domoviny, dostali mnohem dříve. Když byl v roce 1999 objeven Falcarius, paleontologové zjistili, že velice raní zástupci rodiny therizinosaurů existovali na severoamerickém kontinentu už nějakých třicet milionů let před Nothronychem. Falcarius ("srpař" nebo "kosař") byl 4 metry dlouhý, bizarně vzhlížející býložravec nebo všežravec. Jako všichni therizinosauři, vyvinul se z masožravých předků. K této evoluci došlo zřejmě v Asii, jak již bylo zmíněno výše. Avšak tento první pravý severoamerický therizinosaur se již vyznačoval všemi typickými znaky svých příbuzných, i když byl na therizinosauří poměry docela primitivní. Především jsou to 12 centimetrů dlouhé drápy, připomínající svým vzhledem kosu. Některé teorie tvrdí, že je používal k rozrývání termitišť, podle jiných byly zase výtečné při strhávání listí z větví stromů. Ať tak či onak, Falcarius se zřejmě řadil mezi všežravce. Zuby měl okrouhlé. Krk byl dlouhý, takže jistě dosáhl výše, než většina zvířat. Měl peří a snadno si jej lze představit s pernatými chocholkami na temeni hlavy a na ocase. Falcaria popsal Jim Kirkland, slavný americký paleontolog. Na stejném území v americkém státě Utah, kde byl Falcarius nalezen, objevil Jim také pozůstatky jeho pozdějšího příbuzného nebo snad přímo potomka, Nothronycha. Ve stejných oblastech však nalezl i Gastonii a Utahraptora, dinosaury žijící ve stejné době, jako Falcarius. Vesměs to byli raně křídoví tvorové. Žili před 126 miliony let, v době rozvoje kvetoucích rostlin i některých později dominantních dinosauřích skupin. Ačkoliv byl Falcarius veliký, měl široké boky, vážil metrák a dosahoval délky osobního automobilu, nebyl zřejmě v bezpečí před takovými predátory, jako byl Acrocanthosaurus. I smečka raptorů byla schopna udolat jediného Falcaria. Protože ale therizinosauři žili ve skupinách a hnízdili dokonce v obrovských koloniích, což potvrzují úžasné fosilie nalezené v Mongolsku, Falcarius byl možná chráněn množstvím jedinců. Pozoruhodností je, že je známo mnoho jedinců Falcaria, podle jednotlivých kostí je toto číslo odhadováno až na stovky. Jen málo z nich však bylo prozkoumáno, takže zatím o Falcariovi nevíme úplně vše...
Popis tohoto dinosaura naleznete v knížce "Obrazová encyklopedie Dinosauři-142 vyobrazení dinosaurů řazených od A do Z" od Michaela Brett-Surmana.


Příště Eocursor!

neděle 29. ledna 2017

Nový Zéland v době ledové

Jakožto obyvatelé severní polokoule si dobu ledovou spojujeme s mrazy v našich končinách. Po celé Eurasii a Severní Americe putovala ještě před několika desítkami tisíc let velká stáda mamutů, kolem nich se potulovali huňatí nosorožci a slabé kusy sledovali bílí, sněžní lvi. Já se však rozhodl napsat článek o době ledové na zcela opačné části planety. Vítejte na antipodách, na Novém Zélandu, před několika tisíci lety...

Doba ledová odehrávající se v geologické periodě Pleistocén měla dramatický vliv na vývoj života na naší planetě a také na vzhled zemských mas. Na severní polokouli se z Arktidy až do Evropy, Asie a Severní Ameriky rozšiřovala trvalá ledová pokrývka. Průběh doby ledové mohl v některých časech připomínat jízdu na horské dráze. Měnící se klima zapříčinilo vznik nových druhů savců, schopných odolat nepříznivému chladu. S klesající teplotou se led rozšiřoval stále na jih. Mezi Severní Amerikou a Asií vznikla velká ledová plocha, pevninský most nazývaný Beringie. Právě přes něj přešli asijští lovci a osídlili tak severoamerický světadíl. Avšak na jihu byla situace odlišná a poněkud komplikovanější. Ledy Antarktidy se také rozšiřovaly, v tomto případě na sever. Okolo antarktického kontinentu se však nachází podstatně větší vodní plocha, než kolem severního polárního kruhu. Ledovce tak s těží zasáhly Austrálii. Velká souvislá masa ledu postupně vznikala v Patagonii a také na Novém Zélandu. Nebyly to však oba z ostrovů Nového Zélandu, jež byly postiženy ledovým sevřením. Severní ostrov si zachoval teplejší podnebí, což je také důvod, proč po skončení ledové doby obývá toto území větší složka herpetofauny. Mnozí gekoni přežívali právě na Severním ostrově, avšak s koncem Pleistocénu a s táním ledu se rozšířili i na Jižní ostrov, kde jsou dnes též poměrně hojní. Avšak Jižní ostrov čelil v době ledové náporu ze strany ledovců. Obrovské ledovce, jež se vytvořily v údolích, měnily vzhled krajiny. Na samém jihu Jižního ostrova dosáhly ledovce moře. Vodami plula spousta gigantických ledových ker. Při pohledu na samý jih Nového Zélandu v Pleistocénu by si dnešní člověk připadal jako u břehů Antarktidy. Teplota byla v těchto oblastech velmi nízká. Místní zvířata však byla přizpůsobivá, například albatrosi pravděpodobně v pozdním Pleistocénu hnízdili na jihu Nového Zélandu. Tak činí i dnes, ačkoliv teploty jsou tam oproti jejich antarktické domovině vyšší a klima příjemnější. Ovšem i tehdy nedosahovaly teploty tak nízkých extrémů, jako na Antarktidě, kterou v době ledové bičovaly hrubější mrazy než dnes. Pro nakladení vejce a vychování mláděte byl tedy jih Nového Zélandu stále dobrý. Dnes je v oblastech ještě o něco tepleji, takže se ještě více hodí k výchově albatrosích mláďat.


Kontinentální krusta Nového Zélandu byla v době ledové mnohem rozšířenější. Jak je známo, po většinu Pleistocénního období byla hladina moře nižší. Toto platilo po celém světě. Například kolem Austrálie bylo mnohem více souše, to byl také důvod, proč Tasmánie byla ještě před několika desítkami tisíc let s kontinentem spojena. Nový Zéland zabíral mnohem větší plochu, než v dnešních časech. Na severozápad od břehů Severního ostrova se formoval veliký prostor přezdívaný Norfolk Ridge. Je to neuvěřitelné, ale tato pevnina zasahovala až k Nové Kaledonii vzdálené 2388 kilometrů. Tato oblast je na mapách vykreslována i dnes, nachází se však pochopitelně pod mořskou hladinou. Některé teorie tvrdí, že hladina moří nebyla tak snížena, aby se Norfolk Ridge odkryl celý. V takovém případě by byla odkryta jen část pevniny, dnes ležící pod hladinou moře. Tato teorie je v současné době pravděpodobnější. Pokud však něco jisté je, pak je to fakt, že západ jezera Otago na Jižním ostrově byl trvale zaledněn. Každé z trojice jezer Ohau, Tekapo a Pukaki bylo ohraničeno morénami, masou skal a sedimentu tlačenou ledovci. Oblast Mackenzie, nacházející se poblíž středu Jižního ostrova Nového Zélandu, před několika stovkami let známá chovem ovcí, byla pokryta velkým ledovcem o rozměrech desítek kilometrů. Pokud je dnes Mackenzie Basin oblastí 100 kilometrů dlouhou, pak ledovec svírající toto území z velké části musel být skutečně obrovský. Ústup ledovců po skončení doby ledové znamenal další velkou změnu. Do dříve zaledněných oblastí Jižního ostrova se rozšířily teplomilné rostliny z nezaledněných lokací. Prvními rostlinami, které se vzpamatovaly natolik, že místa, jimž vládl led, samy ovládly, byly trávy a ostřice. Následovaly je buky. Dnes na Novém Zélandu žije pět druhů jižních buků. Nakonec se z nich staly lesy mírného pásma. V současné době však původní lesní vegetace zabírá pouhých 10 až 15 % plochy Nového Zélandu. Nejedná se pouze o buky, ale o řadu pozoruhodných rostlin, jako je například rimu. Dnes už Nový Zéland není ledovou soutěskou. Pokud však přijde další doba ledová, mohl by se tento stav změnit...

Mapa zobrazuje nejpravděpodobnější vzhled pobřeží Nového Zélandu v ledových dobách...
Toto téma mne velmi zajímá, doufám, že Vás zaujalo též...

sobota 28. ledna 2017

Nejmenší tapír na světě

V roce 2016 se opět potvrdilo, že tapírů na naší planetě nežijí čtyři druhy, ale rovnou pět. V roce 2013 došlo k něčemu, co bývá občas nazýváno objevem století. Nález velkého savce v centru deštného pralesa, jenž byl však svou existencí pro zoology předmětem sporů po celé století. Dnes víme, že Tapirus kabomani je pátým a také nejmenším druhem tapíra na světě. Když byl v roce 2013 oficiálně vědecky popsán, stal se prvním lichokopytníkem objeveným po sto letech. K nálezům velkých zvířat dochází zřídkakdy, ačkoliv v minulém roce se zoologům podařil přímo astronomický objev, když byl nalezen nový druh menšího kytovce. Tapirus kabomani, malý tapír bez českého jména, byl však občas jako odlišný druh rozlišován už po velmi dlouhou dobu. Někteří odborníci si na počátku 20. století všímali rozdílů mezi populacemi tapíra jihoamerického. Některé populace se zdály být menší vzrůstem jedinců, takřka jako by mělo jít o odlišný druh. Už v roce 1914 americký prezident Theodore Roosevelt navrhl, aby byl Tapirus kabomani uznán za samostatný druh. Teddie Roosevelt byl velkým ochráncem přírody a jedním z nejpopulárnějších amerických prezidentů všech dob. Správně odhadl, že v Amazonii nežije jen jeden druh tapíra. I místní lovci zvěře, mnohdy však zvířata vybíjející, což je velmi smutné, rozpoznávali dva druhy tapírů. Návrh byl však zavržen, jak jinak to popsat? A pak, v roce 2003, byl Tapirus kabomani téměř prohlášen za nový druh též. Zkoumání lebky potvrdilo, že se nejedná o tapíra jihoamerického. Opět bez úspěchu, avšak o deset let později přišly téměř nezvratné důkazy. Navíc pozdější zkoumání DNA poukázalo na genetické rozdíly mezi tapírem jihoamerickým a tapírem druhu Tapirus kabomani. Nyní tedy spolehlivě víme, že na naší planetě zbylo z kdysi hojné evoluční linie překypující různými druhy lichokopytníků, pět druhů tapírů. Jakožto nejmenší tapír ze všech se Tapirus kabomani pyšní hmotností 110 kilogramů, měří 130 centimetrů na délku a vysoký je 90 centimetrů. Mezi samci a samicemi jsou rozdíly. Často je pohromadě nenalezneme, po většinu roku jsou samotářští. Jelikož je tento druh pro vědu relativně nový, nevíme ještě, zda je přímo kriticky ohrožen. Místní tapíry loví, navíc znečištění vod a ničení Amazonského pralesa, kde Tapirus kabomani žije pouze v několika odlehlých lokacích v Brazílii, Kolumbii, Francouzské Guyaně a snad i v Bolívii, si vybírá svou daň. O jeho životě toho není mnoho známo. Vzorky odebrané z trusu dokázaly, že se živí listy a semeny dvou rodů místních palem. Tento druh je tedy velmi význačným roznašečem semen rostlin. Prakticky nestrávená semena, jež prošla zažívacím traktem, se šíří do dálek. To pomáhá k nastolení biologické rovnováhy v ekosystému... Jde-li o evoluci tapírů, oddělil se Tapirus kabomani od tapíra jihoamerického před 500 tisíci lety. Patří tedy mezi relativně mladé druhy savců. Zde je také možné zaznamenat, proč bylo v minulosti tak těžké rozlišit tyto dva druhy; vždyť je od sebe dělí doslova jen pár vteřin geologického času! V budoucnu bude jistě zjištěno více o stávajících počtech tohoto malého tapíra. Snad se pak podaří najít způsob, jakým jej zachránit. Lidé bohužel v ničení deštných lesů pokračují, pokud by se však tento tapír ukázal být obyvatelem přírodní rezervace, nebo by území, jež obývá, bylo vyhlášenou rezervací, pak by tyto kroky jistě přispěly k jeho záchraně. Je dosti pravděpodobné, že status ohrožení tapíra druhu Tapirus kabomani budeme znát již za pár let...

Na obrázku se nachází samice (vlevo) a samce tapíra druhu Tapirus kabomani. Fotografie byla pořízena fotopastí v brazilském státu Amazonas.

pátek 27. ledna 2017

Správce dinosauřího parku - Sněžné mostrum

Poslední lednový Správce dinosauřího parku v tomto roce! Jak asi dopadla Oliverova výprava na Isle of Die? Dočkal se Dan v parku nových zvířecích kamarádů?

Sněžné monstrum

Oliverova výprava byla ještě napínavější, než se čekalo. V sobotu ráno odeslal radiotelegrafistovi krátký vzkaz: "Zbraně nefungují, jsme obklíčeni! Prosíme, pomozte co nejrychleji!" Na jih Isle of Die byla okamžitě vyslána rangerská jednotka. Podle některých nových smluv s Ochránci pravěké zvěře nesmí být na ostrov posílány žádné ozbrojené jednotky. Toto pravidlo jsme směle porušili. Nakonec se ale ukázalo, že poplach byl planý. Před rangery se brzy po příletu na pláž začal rýsovat velký tábor. Oliver zrovna dával rozkazy: "Jack půjde do lesa! John v sedm hodin zapálí táborový oheň! Pepa uvaří palačinky!" Rangeři se na vše dívali s pusou dokořán. "No, co hledíte, vojáci?" dělal si z nich Oliver legraci. Rangeři mu vysvětlili, jak se to mělo s příchodem zprávy. Oliver na to odpověděl jen krátce: "Ta zpráva byla chybně odeslána. Jen tak jsem ji napsal pro případ, že by se vážně něco stalo. Omylem jsem ji odeslal. A teď kšš! Mám moc práce!" Rangeři si připadali trochu zklesle. Oliver na ně mluvil jako generál. Jakmile se obrátil a rychlým krokem se vracel do stanu, kde byla organizována nějaká operace, oba rangeři se automaticky vzpřímili, ruce k hlavě jako vojáci a čekali, než budou odvoláni. Oliver měl opravdu moc práce, proto nemyslel na to, že nás mohl trochu vystrašit. Rangeři pak vše vysvětlili na stanici, Charles se smál. Oliver se však rozhodl pokrýt jižní pobřeží ostrova velkým množstvím pastí na hlodavce, aby chytil Purgatoria. Právě v sobotu večer se to podařilo. Do jedné hezké, podlouhlé kovové pasti se chytil pár. Ukázalo se sice, že jsou to dva mladí samečci, ale Oliver je vzal. V neděli odpoledne se s nimi, jakožto se zbytkem expedice, vrátil do Dinosauřího parku. Zde nám vyložil další pozoruhodný příběh. Oliverovi se v neděli přihodilo něco skutečně podivného. Je to jasný důkaz toho, že Isle of Die skrývá více tajemství, než si kdokoliv myslí. I Oliver začíná zjišťovat, že některá tajemství nebude snadné odhalit. Ostrov totiž může být zakletý...

První zmínka o ostrovech duchů v centrálním Pacifiku pochází ze sedmého století a byla na dřevěnou desku zaznamenána několika Polynéšany. Dlouho trvalo, než byl tajuplný text, nalezený teprve před několika desítkami let ve špatném stavu, rozluštěn. Autoři krátkého kmenového oznámení se zmiňují o třech záležitostech: prokletém ostrově a sousedních duších (musí se též jednat o ostrovy), neprostupných lesích plných otřesných nestvůr, a o tajemném "Lo" žijícím v horách. Je Lo duch, dinosaurus či něco hrozivějšího? Zatímco v neděli tým skládal stany pod Oliverovým vedením, vydal se Tim na úpatí hor. Jejich zasněžené vrcholky ho lákaly k průzkumu. Dorazil až na malé plató oblečené v hustém závěji sněhu. Na jedné z vyšších hor si všiml podivné postavy. Viděl ji asi osm vteřin, než sebou švihla a zmizela. Podobalo se to velkému skoku z vrcholku strmé hory. Tim za horu okamžitě utíkal. Byla zde řada velkých stop. Okamžitě zavolal vysílačkou Oliverovi. Vrtulník přiletěl během chvíle, k horám to měl jen pár kilometrů. Po výstupu z helikoptéry byl Oliver stopami nesmírně zaujat. Poté Tima a Olivera vyrušilo řvaní. Byl to mohutný řev. Táhl se snad na míle daleko. Oba průzkumníci neohroženě postupovali směrem na severozápad, odkud volání vycházelo. Spatřili cosi podivného, kulatého a překvapivě velkého. Byl to chundelatý tvor, vypadal jako tělnatý člověk oblečený v kožichu. Otočil se, uviděl dva lidi a utekl. Oliver předtím pořídil fotografii. Vzhledem k tomu, že neměl teleobjektiv a tohoto tvora fotografoval z dálky, musí se objekt v počítači zvětšit a je tedy rozmazaný. Sám jsem ho viděl a nevím, co si mám myslet. Snad jen kus skály trčící ze sněhu? Oliver chce tajemství sněžného monstra objasnit. Je přesvědčen, že narazil na tajemství jménem Lo. Já jsem však prozatím nadšen z našich Purgatoriů-jsou skvělí!

Co je Lo zač? Je to specialita hor na jihu Isle of Die, nebo se vyskytuje po celém ostrově? Nenaloží si Oliver více, než může unést, když po něm bude pátrat? A co Purgatoriové, jak se jim bude dařit v parku? O tom zase příště!

čtvrtek 26. ledna 2017

Ctenopterus

Ctenopterus byl rod kyjonožce, nebo též eurypterida, žijícího v geologickém období Silur. Roku 1912 ho popsali paleontologové John Mason Clarke a Rudolf Reudemann. Žil ve světových mořích a byl aktivním lovcem. Obvykle neproplouval vodami, ale pohyboval se při dně, hledaje jakoukoliv masitou potravu. Jeho kořistí se stávali trilobiti, stejně jako velmi malí raní obratlovci. Ctenopterus je řazen do čeledi Stylonuridae, jejíž zástupci se vyznačovali redukovaným počtem plovacích končetin, nebo jim tyto končetiny zcela chyběly. Byla to specializace jedné vývojové skupiny kyjonožců sledující cíl kráčení po dně, raději než aby se pohybovali především plaváním. Stylonuridi měli také další charakteristický znak, jenž je odlišoval od ostatních kyjonožců. Byl jím velmi štíhlý ocas. Hlavohruď se od středu až ke špičce ocasu sbíhala do trnu. Tak se zužovala, že konec těla byl tvořen jen malým článečkem. Jedinými kráčivými končetinami, s jejichž pomocí se Ctenopterus pohyboval, byly dva páry končetin, jimiž byl kyjonožec vybaven. Jednalo se o první dva páry, vzadu vybavené nápadnými výrůstky. Tyto výčnělky se na fosiliích dokonale zachovaly. Existuje-li však část těla, jež se u nalezených Ctenopterů nezachovala, je jí původně první pár končetin přeměněný na smyslové orgány. Pravděpodobně byly velice křehké a proces fosilizace nepřečkaly. Oči tohoto kyjonožce byly velké, což bylo pro tuto skupinu bezobratlých, často nazývanou mořskými škorpióny, typické. Zrak měl tedy Ctenopterus velmi dobrý. Zjevně šlo o bystrého lovce. Není však jisté, jak přesně zabíjel svou kořist. Je možné, že podobně jako u brontoskorpiona a jeho příbuzných, vyvinula se už u Ctenoptera jedová žláza. Šlo by spíše o vnější shodu, konvergenci, jelikož brontoskorpioni nepatřili mezi kyjonožce a tyto skupiny tedy nebyly velmi blízce příbuzné. Je pravděpodobnější, že Ctenopterus svou kořist zabíjel omráčením svými předními končetinami. I trny z nich vybíhající, často sloužící k pohybu, mohly mít za účel omráčení či dokonce zneškodnění oběti. Tělní články Ctenoptera byly oblé a ve středu těla byl živočich kulatý. U tohoto bezobratlého byla dobře patrná i hlava, zužující se směrem dopředu. Při pohledu zezhora měla hlava zhruba srdcovitý tvar, připomínala snad i oblý zub. S koncem silurského údobí sice Ctenopterus vymírá, v pozdějším Devonu je však nahrazen jinými poměrně úspěšými stylonuridy. Tato čeleď přečkala až do permské geologické periody...
Dobrý popis kyjonožce rodu Ctenopterus můžete najít na anglické verzi portálu Wikipedie.

Příště Eudibamus!

středa 25. ledna 2017

Obrovská pravěká vydra z Číny

Dnešní vydra obrovská je nejdelším členem skupiny lasicovitých. Na délku měří okolo 1,8 metru, což je výška dospělého muže, a v případě větších samců může vážit až 30 kilogramů. Občas se jí říká "říční vlk", protože je výkonným zabijákem a nemá strach ani z kajmanů. Taková vydra obrovská by si ale musela krýt záda při setkání s prehistorickou vydrou, která byla mnohem větší. Nově objevený druh pravěké obří vydry nepochází z jihoamerického kontinentu, nýbrž z východní Asie, z Číny. Dnes tato vydra neproplouvá kalnými vodami, ale její fosílie jsou v rukou vědců. Před jejich dobytím z pradávných hornin byly součástí fantastické geologické formace. Jmenuje se Shuitangba. Tento název, jenž v překladu z čínštiny znamená "vodní rybníkovitá platforma", je více než výstižný. Před 6 miliony let bylo nynější fosilní naleziště velkou vodní plochou, kterou obrůstaly rákosy. Podle nálezů fosilizované vegetace i zkamenělin tamních živočichů, bylo usouzeno, že skutečně šlo o částečně vodní prostředí. V takovém případě se dá použít i názvu semiakvatický. Nově objevený druh pravěké vydry se stává jedním z největších, ne-li největším dosud objeveným zástupcem lasicovitých. Byly nalezeny kosti třech jedinců. Sestávají z částečních koster, čelistí i horní části lebky (kranium). Samotné kranium je pak mimořádně dobře zachovalé, přestože během procesu fosilizace došlo k jeho částečnému stlačení. Dle nalezených částí těla bylo však možné sestavit počítačový model zvířete, jehož měřením pak mohlo dojít k udání jasných čísel. Nový druh pravěké vydry se mohl pyšnit hmotností až 50 kilogramů! Tento gigant tedy vážil zhruba dvakrát více, než velcí samci soudobé vydry obrovské. Mezinárodní tým vědců, jenž stojí za vědeckým popisem, rozhodl pojmenovat toto zvíře Siamogale melilutra. Rod pravěkých vyder Siamogale byl předtím známý jen z jediného druhu, jímž je S. thailandica. Fosilie tohoto menšího druhu byly nalezeny na severozápad od thajského Bangkoku v horninách datovaných do doby před 18 miliony let. S. thailandica žila v období raného Miocénu, její čínská příbuzná se však vyvinula až na samém konci Miocénního údobí. Kosti vydry druhu Siamogale melilutra jsou datovány do času před 6,2 miliony let. Tento význačný savec však zdaleka není jediným živočichem, jehož zkamenělé kosti byly donedávna obsaženy v horninách naleziště Shuitangba. Již nyní je jisté, že v budoucnu budou z míst nepříliš vzdálených od lokace nálezů vyzdviženy další kosti. Pravděpodobnost, že dojde k objevení dalšího dosud neznámého zástupce prehistorické zvěře, je vysoká. Siamogale melilutra, velký vydří požírač korýšů a měkkýšů, rozhodně není posledním slovem řečeným místními hledači fosílií...

V popředí Simogale melilutra. Pozadí obrázku zdobí přítomnost již vyhynulého tapíra druhu Tapirus yunnanensis.

úterý 24. ledna 2017

Vyhynutí australské megafauny zřejmě způsobili lidé

Dlouho se předpokládalo, že za zmizením velkých australských savců, plazů a ptáků, kteří na tomto kontinentu žili ještě před několika desítkami tisíc let, stála změna klimatu. Měnící se podnebí po celém světě, ale hlavně v Austrálii, by mělo za následek vyhynutí celé řady velkých, majesátátních zvířat. Byli to takoví tvorové, jako obrovský vačnatec Diprotodon, někteří mega-klokani mnohem větší než ti dnešní nebo dokonce varan velikosti kosatky. Před 50 000 lety se těmto zvířatům dobře dařilo, ale pak najednou zmizeli. Vyhynuli, ale proč? Měnící se podnebí nebylo vždycky úplnou odpovědí. Asi před 45 000 lety vkročili na australský kontinent lidé. Jakmile přišli, velcí tvorové, zvaní Australská pleistocénní megafauna, začali mizet. Aboriginců je dnes málo, takže často chyběly důkazy proto, že by právě oni způsobili vyhynutí megafauny. Dlouho se už ale vědělo o žďáření, se kterým před 45 000 lety v australské buši začali. Lidé tedy alespoň částečně způsobili vyhynutí těchto zvířat... Nebo i celkově? Tým vědců nyní zjistil, že 85 % všech velkých australských savců, ptáků a plazů zmizelo poté, co do Austrálie přišel člověk. Nebylo to jen žďářením. Lidé tato zvířata vybíjeli, dokonce snad i více, než bylo potřeba. Proto především neškodní býložravci rychle mizeli. Tím byl narušen celý ekosystém, pomalu vymírali masožravci na býložravcích závislí a nakonec se zmenšil i počet lidí žijících v Austrálii, protože velká zvířata, jež lovili, byla najednou pryč. V jihozápadní Austrálii tato demise megafauny proběhla před 45 000 až 43 100 lety... Toto neznamená, že bychom měli vinit lidi z vyhynutí těchto tvorů. Oni neměli rozum, ale my ho máme a na rozdíl od nich můžeme vzácná zvířata chránit. Ukazuje se ale, že původně žilo v Austrálii mnohem více lidí, kteří do ní před 50 000 lety přišli. Znamenalo to takový tlak na tamní zvířata, že ta začala mít problémy. A jak to vše bylo zjištěno? Vědci podrobili výzkumu několik druhů hub, například těch, které se vyskytují v trusu býložravců. Jejich úbytkem v době, kdy do Austrálie přišli lidé a tedy ubývalo i býložravců, se vše ukázalo být jasné. Podle nejnovějších závěrů byli tedy hlavním důvodem zmizení megafauny lidé. Měnící se podnebí sice mělo také nějaký vliv, ale ne tak velký, jak jsme si donedávna mysleli. Tyto závěry nejsou konečné, tudíž se ještě mohou změnit. Ukazuje se však jedno: lidé měli na vyhynutí pleistocénních australských mega-živočichů větší podíl...

Více informací můžete najít zde: http://www.sci-news.com/paleontology/humans-extinction-megafauna-04554.html . Do komentářů můžete psát, co si o těchto nových závěrech myslíte...

pondělí 23. ledna 2017

Pterosauří hřebeny

Mnozí ptakoještěři, zvláště pak ti krátkoocasí (pterodaktylové), byli vybaveni charakteristickým znakem: hřebenem. Byl to výrůstek kosti nebo keratinu, který vycházel z hlavy. Většinou se nacházel na temeni nebo rovnou na celé horní části lebky. Mohl vycházet už ze zobáku nebo z oblasti těsně za ním. Různí ptakoještěři měli různé hřebeny. U některých sloužily k namlouvání se, u jiných k upoutání pozornosti, jinde se s jejich pomocí zastrašovali pouze samci a u jiných ptakoještěrů zase takový hřeben mohl sloužit ke kormidlování ve vzduchu. Pterosauři byli totiž vynikajícími, lehkými letci (s dutými kostmi, čímž ulehčovali svou tělesnou hmotnost) a použití hřebenu se například u Pteranodonů mohlo využít při změně směru letu. Čas od času byla náhlá změna ve směru nutná, když si třeba ptakoještěr všiml velké vodní plochy, v níž se nacházela spousta šťavnatých rybek. Kormidlování se však uplatňovalo i jindy. Pteranodonův hřeben byl dostatečně dlouhý k tomu, aby tomuto zvířeti při letu pomáhal. Avšak takoví ptakoještěři, jako byla Tapejara, asi svůj hřeben ke změně v letu nepotřebovali. U nich byla jeho přítomnost k něčemu jinému, mezi samci k ukazování toho, kdo je v teritoriu pánem, u samic byly hřebeny velmi nízké a kdo ví, zda vůbec nějakou funkci měli. Je pravděpodobné, že za života měli mnozí ptakoještěři své hlavové útvary pestře zbarveny. Díky tomu byly dobře viditelné. Ptakoještěři byli příbuznými dinosaurů a měli s nimi i společné, dávné předchůdce. A protože dinosauři, kteří dnes existují už jen jako jedna skupinka a to ptáci, často disponovali nebo disponují úžasnými barvami a dobře barevně vidí, mohli či mohou tyto barvy používat k předvádění se. Ptakoještěři, podobně jako ptáci a krokodýlové, zřejmě také dobře barevně viděli. V takovém případě by červený hřeben Tapejary v kontrastu s černošedým tělem (tyto barvy jsou uvedeny jen pro představu, neznáme přesné zbarvení pterosaurů) působil jako pěst na oko. Každý jedinec by si tohoto hřebene všimnul. Jiní ptakoještěři dovedli vzrůst a tvar hřebenů ještě dále. Nyctosaurus ze Severní Ameriky pozdní Křídy měl snad ten nejpodivnější hřeben. Vzhledem k tomu, že Nyctosaurus nebyl nijak velkým pterosaurem, působil hřeben ještě zvláštněji v porovnání s velikostí těla. Hřeben sice nebyl tak dlouhý, jako tělo samotné, nicméně už se tělesné délce trochu přibližoval. Nyctosaurus měl podlouhlý, štíhlý útvar. Kousek nad hlavou z něj vybíhal malý výrůstek, snad jakýsi "trn". A směrem dále se hřeben maličko zužoval. Jeho konec nebyl ostrý, ale kulatý. Je možné, že mezi "trnem" a vrcholem hřebene byla napnuta blána. Mohl to být kus kůže, který byl krásně zbarven. Nyctosauři tyto útvary používali k předvádění se, podobně jako dnešní pávi využívají svého velkého, překrásného ocasu. Nicméně, u některých pterosaurů z rodiny krátkoocasých znamenalo mít hřeben pouze mít jakýsi výstupek ze zobáku. Ornithocheirové, Tropeognathové a jim příbuzní rozhodně nedisponovali okouzlujícími hlavovými hřebeny, zato zakulacený konec zobáku mohl být u dospělých samců mírně rudě zbarven, takže se například samci jednoduše poznali od samic. Mnohdy jsou barvy nebo dokonce funkce těchto hřebenů spíše spekulacemi. Avšak vězte, že ptakoještěři měli složité chování, neboť jejich mozek nebyl malý. Stačil pouhý pohled na hřeben a zvíře získalo představu o tom, na kterého jedince se dívá...

Na závěr malá otázka: Hřeben kterého ptakoještěra se Vám líbí nejvíce?

neděle 22. ledna 2017

Pravěk v Čechách-České lilijice

Předchozí část projektu Pravěk v Čechách jsem napsal v červnu 2016. Od té doby však mnoho času uplynulo a já si řekl, že je na čase pokračovat. Při prohlížení knihy "Pravěká příroda" s ilustracemi Zdeňka Buriana jsem natrefil na další tvory, kteří kdysi v Čechách žili. Tímto se tedy Pravěk v Čechách dostává do čtvrtého roku své existence a bude i nadále pokračovat...

Živočichové: Scyphocrinites elegans, Ramseyocrinus (s různými druhy),
Období: Ordovik a Silur.
Lilijice jsou zvláštní skupinou ostnokožců, mořských živočichů, kteří se vyvinuli už v době počátků složitějšího života. Přestože vypadají jako podivné mořské kvetoucí rostliny, jsou to živočichové se stonkem, kalichem a rameny vytvořených z vápenatých destiček. Lilijice žijí přisedle při mořském dně, nepohybují se. V dnešní době byste se v některých teplých mořích museli ponořit hluboko, abyste jakoukoliv lilijici zahlédli. Jsou to již nadmíru vzácná stvoření, která v 21. století nenalezla přílišné uplatnění. Lilijicím se dařilo v prvohorách, kdy na Zemi existovalo nepřeberné množství druhů. Mnohé z nich do dnešních dnů určitě ještě nebyly objeveny. Mezi tehdejšími ostnokožci byly lilijice velmi specializované. Taková zvířata či rostliny však příliš dlouho nevydrží. Byly však rozšířeny po celém světě, o čemž svědčí krinoidové louky. Název je odvozen od latinského pojmenování pro lilijice-Crinoidea. Zkamenělé lilijice totiž po sobě zanechaly velké plochy z rozpadlých koster. Ty se pak fosilizovaly v podobě takových "mořských luk". Přítomnost Barrandienu na území České republiky znamená, že vědci studující vyhynulá zvířata zde mohli zkoumat české trilobity či jiná, slavná, prvohorní zvířata. Avšak na českém území byly nalezeny i lilijice. Jejich nálezy jsou poměrně vzácné v porovnání s trilobity, nicméně neznamená to, že by se v pravěkých Čechách vyskytovaly jen vzácně. Spíše jen jejich ostatků nebylo nalezeno mnoho. Velmi vzácnou českou lilijicí je rod Ramseyocrinus, hojně známý především z Ordoviku Maroka. Pozůstatky rodu Ramseyocrinus vážně nejsou v Čechách příliš běžné. Zato jiná lilijice, snad již opravdu oprávněná býti nazývána s přízviskem "česká", je už poměrně hojnější. Její druhový název je Scyphocrinites elegans. Její zkamenělé, vápenité schránky byly často nalézány v blízkosti pozůstatků korálu rodu Favosites (to byl korál tvořící trsy až keříčkovitého vzhledu, jednotlivé trsy byly tvořeny malými šestihrannými korality o průměru 2 či 2,5 mm). Korál rodu Favosites pochází z období mladšího Siluru, a tak je to i s horninami, v nichž byla česká lilijice druhu Scyphocrinites elegans objevována. Tento druh je ze všech českých lilijic největší a nejpočetnější. Její kalich byl veliký, hruškovitého tvaru o délce 10 centimetrů. Šířka kalichu činila 9 centimetrů. Na dně českého silurského moře, které v té době zabíralo většinu území tohoto malého středoevropského státu, rostly husté porosty této lilijice. V určitých místech nálezů totiž zkamenělé stonky lilijice druhu Scyphocrinites elegans vytvářejí krinoidové louky. To znamená, že fosilizovalo velké množství sobě blízkých lilijic. Není pochyb o tom, že hojnost tohoto druhu lilijice dokazuje, že silurská moře byla před 420 miliony let přímo vhodná pro takové formy života. Samotné nalezené stonky této lilijice byly velmi dlouhé a byly složeny z kruhovitých, až penízkovitých článků s jedním pětipaprsčitým otvorem. Dolní konec stonku byl zakončen dutou koulí, správně upevňovacím zařízením, kterému vědci říkají "lobolit". Byl rozdělen na čtyři až šest komor. Ačkoliv lilijice byly primitivní formou života, zcela jistě dokázaly uchvátit svými krásnými barvami. Nebyly úplně tak na okrasu, ale člověk by byl jistě rád, že tak zbarvené, pestrobarevné živočichy na dně jinak vcelku jednotvárných prvohorních moří vidí. Kališní desky nejen že byly klenuté, ale Scyphocrinites je měl i nádherně zdobené, a to ozdobnými zrnky či soustřednými pruhy jemných žeber. Scyphocrinites nepostrádal ani výrazná, dobře vyvinutá ramena... Ačkoliv se lilijicím dařilo a velkého rozmachu dosáhly ve spodním Karbonu, v průběhu Permu však začaly vymírat. V druhohorách už jejich místo, ať v českých či v jiných mořích, patřilo novým formám života. Dnešní lilijice už představují jen smutnou vzpomínku na doby, kdy tato skupina ostnokožců prosperovala...


První obrázek zobrazuje zkamenělinu rodu Scyphocrinites (tento kousek pochází z Maroka). Na druhém pak vidíte obrazovou rekonstrukci prvohorních lilijic... Projekt Pravěk v Čechách bude pokračovat, doufám, že si nenecháte ujít jeho další části...

sobota 21. ledna 2017

Nový hadí muž z jihu Afriky

Mezi televizními průvodci přírodou se už za pár dní objeví nová tvář. Na televizní stanici Animal Planet bude mít totiž premiéru nový dokumentární seriál nazvaný Nejnebezpečnější jihoafričtí hadi (Deadliest Snakes of South Africa). Bude to trilogie, každá epizoda bude trvat tři čtvrtě hodiny a bude se zaměřovat na jednoho mladíka a jeho blízká setkání hadího druhu. V České republice můžeme tento dokument sledoval od pátku 27. ledna (nenechte se zmást, v některých programech se uvádí, že pořad nese název Nebezpečná Jižní Afrika, ale je to ten stejný seriál). Tímto zbrusu novým dokumentem provází Kurdt Greenwood, mladík milující hady. Je to mladý přírodovědec z Jižní Afriky. V jedenácti letech sledoval v televizi Lovce krokodýlů, legendárního Steva Irwina, a tehdy se malý Kurdt rozhodl, že jednoho dne se stane televizním moderátorem a ochráncem přírody. Jeho sen se mu splnil: v Nejnebezpečnějších jihoafrických hadech uvidíme, jak pracuje s hady a dalšími zvířaty, která ho okouzlila. Kurdt je chytá holýma rukama a snaží se k nim být co nejněžnější. Aby v průběhu nové trilogie ukázal, že hadi nejsou tak nebezpeční, jací se zdají, často se k nim hodně přibližuje, dokonce i políbí kobří kápi, zatímco hada drží, nebo malé jedovaté hady šimrá, až se to zdá legrační. Kurdtovým cílem v dokumentu je najít 12 nejnebezpečnějších hadů Jižní Afriky, často se této pomyslné skupince říká "smrtící africký tucet". Jsou to černé i zelené mamby, kobry, smrtelně jedovatí liánovci, proti jejichž jedu není séra, zmije gabunská, zmije útočná a také kobra černá, zvaná též kobra lesní. Je to největší africká kobra, s délkou až 2,5 metru a žije vysoko v korunách stromů. Kurdt za ní vyleze do jejího vysoko položeného světa a opatrně ji snese dolů na zem, aby ji ukázal před kamerou... Avšak v trilogii Nejnebezpečnější jihoafričtí hadi se neobjeví jen tito beznozí plazi. Kurdt miluje všechna zvířata, dokonce i ta další méně přítulná. V dokumentu ukáže různé druhy jedovatých štírů, pestrobarevné ještěry nebo zajímavé hlodavce. Někdy prý budou jeho setkání s nimi až humorná. Podobně jako Steve Irwin nebo Nigel Marven, i Kurdt se chce dostat hodně blízko, aby se lidem zvířata začala líbit a chtěli pak udělat něco pro jejich ochranu. Nový televizní průvodce přírodou je zároveň velkým ochráncem přírody. Už teď chovem jedovatých hadů na své jihoafrické farmě přispěl k jejich rozmnožování. Choval například zmije útočné, a to už v útlém věku. I když jeho setkání s hady jsou často velmi blízká a někdo by řekl, že až velmi riskantní, je vidět, že si Kurdt dává velký pozor. S hadem opravdu nemůžete dělat, co se Vám zachce. Když Vám zelená mamba dovolí, abyste ji pošimrali na hlavě, můžete to udělat. Rozhodně však nesmíte vyvádět žádné šílenosti-mě se zdá, že Kurdt to ví samozřejmě moc dobře... Nový dokument je distributovaný společností Sky Vision a byl natočen pro Discovery a Animal Planet v roce 2016. Od 27. ledna 2017 jej můžete sledovat na Animal Planet každý pátek buďto v 16:25 nebo ve 20:05, s několika reprízami v sobotu a v neděli. Kurdt Greenwood, nový hadí muž z jihu Afriky, však teprve začíná a je možné, že v budoucnu se objeví řada dalších dokumentů jím provázených... Už se nemůžu dočkat...

pátek 20. ledna 2017

Správce dinosauřího parku - Oliver a druhohorní savci

Zdá se, že jak já, tak Dan Jameson jsme se uzdravili! Na Dana čeká práce v parku, ale na jeho kolegu Olivera snad mise ještě zábavnější... A nebezpečnější!

Oliver a druhohorní savci

Konečně jsem zase na nohou a tak mohu bez problémů vykonávat práci správce Dinosauřího parku. Když mě do pondělí v této funkci zastupoval Oliver, vykonal zde spoustu práce. Nechal do parku dovézt tuny krmení, sám každý den chodil zametat výběh Teleocerasů, krmil Cryptoclidy s Plesiosaurem a chodil obhlížet výběhy nebezpečných zvířat, přičemž konzultoval s experty možné zlepšení ve výstavbě jejich ohrad. A tak rovnou objednal speciální elektrická zařízení, která budou již brzy zdobit výběhy masožravců. Nebude to znamenat, že by ohrady byly ohraničeny elektrickým proudem. Na jednom z kůlů se bude nacházet pouze velký klakson se světlem, na který budou napojeny ty "provazy". Když se nějaký přetrhne, světlo se rozsvítí a klakson začne vydávat velmi hlasitý zvuk. To zjednoduší práci našim rangerům, kteří tak budou v okamžité pohotovosti, neboť budou na únik zvířete připraveni. Oliverovi tedy musím poděkovat, tyto nápady jsou skvělé a jistě nám práci v Dinosauřím parku ulehčí. Jde-li o mou nemoc, ze které jsem se v pondělí bezpečně dostal, nebyla to žádná choroba způsobená neznámým virem, jenž by se k nám na Tedův ostrov dostal z Isle of Die. Byla to normální únava spojená s úžehem. Na lékařské stanici se prokázalo, že komáří štípnutí, jež doktor nalezl na mém zápěstí, nebylo vážné. Neprotekla jím žádná infekce, takže komár, který si ze mne upil, nebyl nakažený. Je to skvělé. Aspoň jsem měl několik dnů volno. Jakmile jsem ale v pondělí začal chodit, Leptoceratops Dino byl celý bez sebe. Očividně měl velkou radost, že mě vidí na nohou. Krmit ho přes víkend chodili mí přátelé. Já jen ležel nebo seděl, na více jsem se nezmohl. Ale teď je už vše v pořádku. S Dinem si neustále hraju a on se cítí výtečně. V posledních dnech je v parku opravdu teplo, obloha je povětšinou šedá a zatažená, což vytváří krásný kontrast se vždyzelenou vegetací. Nad lesíkem uprostřed ostrova se každé ráno vytvoří mlžný opar, to také proto, že přes noc většinou prší. Během dnů však nespadne ani kapka, a pokud ano, tak jen malá, že si ji ani nevšimnu. Já si však teď nevšímám řady věcí, protože mám neustále něco k práci. Včera jsem musel vyklidit výběh Mesembriornise, předevčírem zase ohradu Tsintaosaurů a ti mi s tím zrovna dvakrát nepomáhali. Když si dva nezbední kachnozobci všimli, že z jejich domova odnáším suchý trus, začali jej chodit produkovat na místa, jež jsem zrovna poklidil. Byl jsem strašně naštvaný. Nakonec ke mě jeden přišel a malou hromádku trusu udělal přesně vedle mě. Trochu se dotkla mé boty. Byl jsem strašně naštvaný! Ještě si k tomu zahoukal, jako by se mi vysmíval. Teď už jsem nebyl strašně naštvaný, byl jsem příšerně naštvaný! Urazil jsem se, ale na zavření do mého domku nebyl čas, tak jsem to taky uklidil a odešel...

Oliver se konečně vydal na Isle of Die. Výprava měla proběhnout minulý týden, ale náš přítel zastupoval mě jakožto správce, když jsem byl nemocný, a tak expedice musela počkat až na úterý. Ráno toho dne odletěly z heliportu v parku dva vrtulníky. Brzy dosáhly břehů Isle of Die. Olivera opět zajímala jižní část ostrova. Když tam byl na podzim naposledy, nalezl mrtvolu Oviraptora, kterého zřejmě zabili Velociraptoři. S těmi měl pak tým nemalé potíže. Ale ve stejných místech tehdy nalezl i dva jedince rodu Purgatorius. Byli to malí předci primátů. Olivera nesmírně zajímali a on si řekl, že je nalezne. Během úterka však jih ostrova zasáhl strašný déšť. Jaký to byl rozdíl oproti předchozí návštěvě: tehdy bylo všechno seschlé, teď lilo jako z konve. Oliver by jižní pobřeží nepoznal: bylo zelené, všude bylo mokro... Ve středu se probudil do země tisíce kaluží. Pohybovat se v terénu bylo prakticky nemožné, jdete-li po nohou. Oliver naštěstí s dešti počítal a tak dovezl i jednu čtyřkolku. Na ní pak prorážel různé pravěké keře a pomalu se dostával do středu jinak řídkého lesa. Brzy si všiml, že jej z korun stromů sledují dva malí savci. Byli to Purgatoriové! Zřejmě to nebyl ten samý pár jako minule, ale moc se mu zalíbili. Bohužel byli příliš vysoko na to, aby je odchytil. Pokračoval tedy dál. Čtyřkolka se po nějakém čase zavrtala do jedné z kaluží, takže mu nezbývalo nic jiného, než jít dál po svých. A hned si všiml Deltatheridia opírajícího se předníma nohama o kmen stromu. Jen co se přiblížil, Deltatheridium uteklo. Okolo Olivera náhle proběhla malá myšička. Zamířila si to ale moc blízko k nějaké jamce v zemi. Než se nadála, držel ji mezi tesáky sklípkan a vpouštěl do ní smrtící jed. Oliver nechtěl toto drama sledovat a proto pokračoval v cestě. Konečně opustil les a ocitl se na travnaté pláni. Žádné kaluže, žádní sklípkani... Tady Oliver spatřil skupinku Nemegtbataarů. Všichni stáli na malé skalce a jako surikaty obhlížely okolí. Na pláních byli dva Ankylosauři a v pozadí stádo nějakých s těží rozpoznatelných kachnozobých dinosaurů. Oliver si tyto savce vyfotografoval z dálky. Pak už musel zpět do tábora. Dlouho mu trvalo, než z bahniska vyprostil čtyřkolku. Od středy nemáme o průběhu expedice žádné další zprávy, ale počítáme s tím, že Oliver se do Dinosauřího parku vrátí v sobotu nebo v neděli... Uvidíme, zda něco přiveze...

Pokračování Správce dinosauřího parku zase za týden!

čtvrtek 19. ledna 2017

Dinosauří hnízdiště 3.: Therizinosauři v Mongolsku

První část našeho seriálu ukázala velké sauropodí hnízdiště v Argentině. Ve druhé, minulé části jsme se vypravili do pustin Montany, kudy kdysi kráčela hnízdící stáda Maiasaur. V této části se přesuneme daleko na východ, do Mongolské pouště Gobi. Budeme svědky úžasné podívané-hnízdišť dinosaurů s dlouhými drápy...

Teprve před několika lety byl v mongolských pustinách učiněn neuvěřitelný nález. V roce 2011 paleontolog obratlovců z japonské Univerzity v Hokkaido, Yoshitsugu Kobayashi se svým týmem zkoumal Křídové horniny na jihovýchodě Mongolska. V poslední den jejich pobytu v drsném, horkém klimatu narazil Kobayashi a jeho kolegové na něco popravdě naprosto vzrušujícího-bylo to dinosauří hnízdiště! Kobayashi a jeho tým už rozhodně neměli čas na to, aby se pustili do vykopávek, takže museli tento fantastický nález opustit tak, jako by jej přece jen lidské oko nikdy nespatřilo. Jedna věc se však Kobayashimu vracela do hlavy: místo, které navštívili, bylo pohřebištěm mnoha Therizinosaurů. V té části pouště Gobi se jich nalézá mnoho. Svědčí to nejen o tom, že se jim dařilo, ale že se i shromažďovali. Therizinosauři totiž žili ve stádech a často byly nalezeny kosti mnoha jedinců pospolu. Dokonce existují i jejich masové hroby, kdy zvířata společně zemřela například při rozvodnění řeky... V roce 2013 se Yoshitsugu Kobayashi a jeho spolupracovníci do Mongolska vrátili, aby si toto nové, velké hnízdiště prohlédli. Byli nadšeni, když spočítali, že v celé hnízdící kolonii Therizinosaurů se nacházelo přinejmenším 17 snůžek vajec. Ta se nacházela v hnízdech, ale nebyla to taková hnízda jako u Maiasaur, nebyla tak pečlivě vytvořena matkami. Šlo spíše o jamky vyhrabané zadními končetinami Therizinosaurů, ovšem vejce v nich nebyla nijak nahodile poházená. Každé vejce mělo v hnízdě svůj prostor. Matky Therizinosaurů se o svá vejce staraly. Mezi jednotlivými hnízdy byly celkem velké rozestupy bránící tomu, aby nějaký nepozorný therizinosaur náhodou nezašlapal cizí vejce. Z minimálně 17 snůžek se zde ukázalo být na 75 vajec, z nichž každé mělo objem 13 centimetrů a bylo kulatého tvaru. Jediné, co jejich nález a výzkum nedoprovázelo, byl objev dinosauřích embryí. Často se stává, že vědci pod miliony let starou skořápkou najdou zárodky ještě nevylíhlých dinosaurů. U těchto vajec k tomu nedošlo a zřejmě z dobrého důvodu: mnohá vejce už v sobě měla dírky. Do skořápky je pracně vytlačily hlavičky malých therizinosaurků, kteří stejně jako dnešní ptáci a plazi museli hned při počátku života čelit velké výzvě, a to protlačit se pevnou skořápkou ven na svět. Podle japonských vědců toto vše svědčí o tom, že matky Therizinosaurů byly opravdu přítomny, jelikož se pod jejich ochranou vylíhlo opravdu hodně mláďat... Tato hnízdící kolonie Therizinosaurů patří mezi skutečné rarity. Velké stádo Therizinosaurů nebo snad několik stád spojených v dobu hnízdění v jedno zde zachovalo důkazy o těchto aktivitách před 70 miliony lety. Je však jasné, že na hnízdišti nemohlo jít všechno po másle. Před 70 miliony let žili v Mongolsku takoví predátoři, jako byl Velociraptor a další z jeho rodu. Když se taková chytrá, nebezpečná a rychlá zvířata přiblížila k nechráněnému hnízdu, dokázala ho rychle vyplenit. Therizinosauři si taky museli dávat pozor na Tarbosaury či jiné velké masožravé dinosaury, protože ti si mohli mezi hnízdícími matkami hledat potencionální oběť. Hnízdiště bylo nakonec přikryto velkou vrstvou bahna, díky čemuž se dobře zachovalo. Buďto ho opravdu zaplavila řeka, nebo bylo spíše pohřbeno zmoklou písečnou dunou, která se v důsledku tekoucí vody zřítila kdesi z vysokého kopce. Jinak je však možné, že sada hnízd byla pouze přikryta pískem, když zasáhla písečná bouře... Nicméně v době, kdy se Therizinosauři na toto hnízdiště vraceli rok co rok klást svá vejce a starat se o nově vylíhlá mláďata, vypadalo pravěké Mongolsko a vlastně tedy i okolí hnízdišť zcela jinak. V pozadí se nacházely vysoké, zelené stromy, byly to různé jehličnany, cykasy, ba i rané kvetoucí rostliny. Nad hlavami dinosaurů volali pterosauři... V roce 2013 Kobayashi tuto therizinosauří hnízdní kolonii představil paleontologům z celého světa na 73. konferenci Společnosti paleontologie obratlovců...


Na prvním obrázku vidíte dva Therizinosaury, na druhém zase rekonstrukci tohoto hnízdiště... Další část projektu Dinosauří hnízdiště očekávejte už brzy!

středa 18. ledna 2017

Lovci kryptidů: V zemi Burronjora (3/3)

Již víte, že se tentokrát Sabine, Pierre a Jack vypravili do Arnhemské země, kde řádí jedna notoricky známá australská příšera. Říká se jí Burronjor a mohl by to být přežívající masožravý dinosaurus. Tým se ubytoval na farmě jednoho starého farmáře, kolem ní nastražil fotopasti a dvě videokamery. Pak se bohužel ukázalo, že se při hledání ztraceného jehněte starý farmář chytil do pytlácké pasti. Musel být ošetřen. Jeho synovec Jamie se ho pokoušel najít, ale v lese ho cosi zakouslo. Sabine zmizela v lese a Jack si prohlédl záznam, na němž byly dvě dlouhé zadní končetiny pokryté šupinami... Dalšího dne Pierre a Jack začali s hledáním Sabine, ale cestu jim něco zkřížilo...

LOVCI KRYPTIDŮ: V ZEMI BURRONJORA, ČÁST TŘETÍ:
"To je klokan! Zastav to!" vyhrkl Pierre, jakmile si všiml těla zvířete ležícího na silnici. Auto zastavilo a Pierre s Jackem vyběhli, aby si ho prohlédli. "Zemřel vyčerpáním, před něčím utíkal... A cítíš to? To hoří les!" řekl Jack, tělo klokana přenesli na okraj silnice a pokračovali v cestě. Jak tak jeli dál, pozorovali, jak z lesíka šlehá víc a víc plamenů. "Tady se muselo něco stát... Les byl zapálen kvůli suchu. Už hodně dlouho tu nepršelo," zamýšlel se Jack při řízení auta. Pierre si lámal hlavu s tím, jak najdou Sabine. Vyjeli až na okraj lesa. Ten nyní připomínal jednu velkou pec. Před zabržděným vozem se rychle plazil taipan následovaný dvěma malými suchozemskými želvami. Lesní ptáci vyděšeně švitořili, přestože mnozí z nich plamenům úspěšně unikli. Jack začal požár natáčet na svou videokameru. Pierre si mezitím všiml, že na dalekém kopci někdo stojí. Ihned vytáhl dalekohled, aby se na tu osobu podíval. Naštěstí to byla Sabine... Rozběhl se za ní. Hned co jej uviděla, začala na něj mávat. Pierre jí pomohl kopec sejít. S Jackem ji posadili do auta a rychle odvezli zpět do farmy. Až tam jim Sabine řekla, co se jí v noci přihodilo. Když utíkala do lesa za Jamiem s cílem najít nezvěstného starého farmáře, ztratila se ve tmě. Šla stále dál a dál, až narazila na malé údolíčko. Necítila se tam příliš dobře. Chtěla jím projít a dát se po směru malého potůčku, který údolíčkem protékal. Uklouzla však o nějaké kosti. Byly to kosti jehňátka, které se v noci ztratilo. A jejich majitel nebyl ze Sabininy přítomnosti nikterak nadšený. Sabine se ulekla, když viděla dvě kulaté, plazí, svítící oči hledět na ni z takové blízkosti. Když netvor otevřel tlamu, šel z ní odporný zápach. Sabine vytáhla z kapsy zapalovač a nechala ohněm chytit první větev, kterou měla po ruce. Pak uviděla, jakému hroznému tvorovi čelí. Byl to nepochybně Burronjor. Z velké tlamy plné ostrých, dozadu zahnutých zubů mu tekly sliny. Byl zhruba tak vysoký jako Sabine, tedy mnohem menší, než se předpokládalo. Nicméně, zuřivost mu nechyběla. Sabine před ním mávala zapálenou větví, až získal trochu respektu a vzdálil se. V tu chvíli Sabine vyrazila v bezhlavý útěk. Bohužel zapálenou větev nechala na místě a tak to byla ona, kdo způsobil lesní požár. Když se o tom doslechl starý farmář, nejprve klel. Jack jej však brzy přerušil: "Alespoň teď Burronjora snáze nalezneme. Na otevřeném prostranství bude vidět jako nikdy předtím. A taky se snad dozvíme, kdo v tom lese nechal pytláckou past. Jen... Propána! Naše kamery! Jednu jsem v lese nechal!" Jack se rozběhl do lesa před farmou. Byli tam hasiči a právě bojovali s posledními plameny. Jack o tom, že lesní požár způsobila členka jeho týmu, raději pomlčel. Jen se optal, jak to může vypadat s kamerou, již tam zanechal. Odpověď byla zcela jasná: lehla popelem. Jack byl však rád i za záběry zadních končetin toho dravce. Kameru, na níž byly zaznamenány, měl stále u sebe a ukázal ji Pierrovi i Sabine. "Jo, přesně takhle strukturovanou kůži měl!" řekla Sabine, když nahrávku sledovala... O dva dny později se farmářův stav zlepšil. Lovci kryptidů mu na farmě hodně pomáhali. Po smrti synovce Jamieho na tom farmář stále nebyl zrovna nejlépe. Byl hodně smutný. Jack se odebral do blízkého města, aby se policie optal na výsledky výzkumu Jamieho těla. Nic nového však zjištěno nebylo. Avšak Jack jakoby věděl, že Burronjor musí být vrahem. Les teď vypadal jako jedno velké lávové pole, ze kterého se i po několika dnech kouřilo. Zbytky kmenů stromů byly až k pláči. Jack ani neinformoval své přátele o těchto krocích. Sám chtěl Burronjora najít. Netrvalo dlouho a stopy v té popelnaté pokrývce mu ukázaly cestu za kryptidem...


Byl tam, procházel se po hnědé půdě, zbytky lesa maje daleko za sebou. Jack ho ve vteřině začal natáčet. Bohužel byl dost daleko na to, aby získal nějaké dobré záběry, a tak se musel podstatně přiblížit. Přitom si všiml, že z lidí tu rozhodně není sám. Mezi ohořelými větvemi tak třicet metrů napravo od něj ležel nějaký muž. V ruce měl pušku, na hlavě kšiltovku a obličej mu kryl hustý plnovous. O Jackově přítomnosti ani nevěděl, puškou mířil na Burronjora a soustředil se na střelu, která již brzy měla opustit jeho zbraň. Jack zanechal natáčení a připlazil se za tím mužem. Dal mu pěstí ránu do hlavy. Střelec na chvíli pozbyl vědomí. Jack vytáhl videokameru a začal natáčet Burronjora. Z této pozice získal nádherný záběr, ačkoliv trval jen dvacet vteřin. Burronjor si totiž Jacka všiml a jelikož si zde, na otevřeném prostranství, připadal trochu zranitelný, stáhl se. Střelec se konečně probral. "Vy tady střílíte dinosaury?" zeptal se ho přátelsky Jack. "Tak to vy! Vy jste mě takhle bácl do hlavy! To si vypijete!!!" řekl na to nasupěný střelec. "Vy jste tady kladl pytlácké pasti?" zeptal se ho již vážněji Jack. "Ale," na to trochu drze ten vousáč, "vy jste nějaký ochránce přírody či co?" "No, dalo by se to tak říct. A taky zoolog. Pokud vím, tak jedna pytlácká past tady způsobila větší zdravotní potíže starému panu Arnoldsovi. Avšak já se domnívám, že cílem bylo chytit Burronjora," vyprávěl Jack. "No, tak to je moje práce," usmál se ten vousáč a dal Jackovi ránu pěstí do obličeje. Jack se však nenechal, kopnul svého nepřítele do břicha a ten se zhroutil k zemi. Jack si vzal jeho pušku a okamžitě zavolal místní policii. Postál s puškou na místě, zatímco ležícího stále kontroloval, do té doby, než přijela policie. Překvapivě, místní policisté toho muže znali. "Jmenuje se Andrew Handrickson a odseděl si už patnáct let za pytlačení nebo vraždy lidí," řekl Jackovi jejich šéf. Jack se pak vrátil zpět na farmu. Zdá se, že cesta už byla u konce. Byla tu snad poslední záhada, kterou Jack chtěl vyřešit. Proč Jamieho zabil Burronjor? Bylo to daleko od místa, od toho údolíčka, kudy proběhla Sabine a kde se Burronjor zdržoval. Jack přišel s bravurním řešením a to především po shlédnutí své prvotřídní videonahrávky. V lese nežil jeden, ale minimálně dva Burronjoři. Ten, kterého Sabine potkala, byl asi její výšky. Avšak ten, jehož Jack natočil, byl mnohem větší. Musel mít přes dva metry na výšku, byla to tedy pořádná příšera. Jamieho zřejmě zabil ten větší, jelikož menší Burronjor byl již nasycen, neboť zabil malé jehňátko. Je také pravděpodobné, že tento menší Burronjor vytvořil díru v ohradě, poté do ní vtrhl a malé zvíře polapil. Poté si jej odnesl do svého děsivého doupěte. Jack byl nadšen, že celou záhadu nakonec objasnil. Pierre a Sabine byli zase rádi, že se podívali do Austrálie a zažili zde úžasné dobrodružství. Slíbili, že část peněz získaných ze záznamů Burronjora věnují starému farmáři, aby se měl lépe. Ten se nakonec rozhodl svou farmu prodat a odstěhovat se do poklidného předměstí města Darwinu...

Snad to byl šťastnější konec, než jste očekávali... Lovci kryptidů nyní opouštějí zemi u protinožců, ale okamžitě se chystají na další cestu za tajuplnými netvory. Jenže oni ještě neví, že tentokrát si proti nim lidské nepřátelství zahraje o to víc...

úterý 17. ledna 2017

Ludwig Glauert


Ludwig Glauert byl známý paleontolog, muzejní kurátor a herpetolog. Narodil se 5. května 1879 v Jižním Yorkshire, ve městě Sheffieldu (v části Ecclesall) v Anglii, Velké Británii. Tam také chodil na několik škol, včetně technické školy a získal své vzdělání v oboru geologie. Už ve svých 21 letech se stal členem Londýnské geologické společnosti, bylo to roku 1900. O osm let později však Glauert, tehdy už se svou manželkou, odjel do Austrálie, kde pracoval po celý zbytek svého života. Právě tam začala i jeho paleontologická kariéra, protože měl v Austrálii skutečně co zkoumat-spoustu kostí Pleistocénních savců. Už v roce 1914 popsal tehdy nově objevenou pravěkou ježuru, Zaglossus hacketti. Měla metr na délku a vážila 30 kilogramů, ale z australské megafauny toho na Glauerta čekalo mnohem víc. Věnoval se ale hlavně oblasti Západní Austrálie a navíc ho v popisování východoaustralských pravěkých savců předběhl v 19. století Richard Owen. Nicméně vápence v jeskyních Margaretské řeky mu poskytly nálezy ptakořitných i vačnatců starých desítky tisíc let. Do těchto jeskyní se vracel od roku 1909 do roku 1915 a objevil toho spoustu. Kromě toho byl Ludwig Glauert i herpetolog. Popsal například jednoho podivného pouštního korálovcovitého hada zvaného Brachyurophis. Je to velice zvláštní jedovatý had a Glauertovi se jako prvnímu podařilo jeho popis uskutečnit. Kromě toho popsal i některé agamy a scinky z Austrálie. Byl členem Západoaustralského přírodovědeckého klubu. Za svou práci, terénní i muzejní, obdržel v roce 1948 Australský přírodovědecký medajlon... Ludwig Glauert zesnul dne 1. února 1963 v Perthu, kde od roku 1908 žil. Už předtím však německý herpetolog Robert Mertens udělil Ludwigu Glauertovi poctu tím, že po něm pojmenoval druh varana-Varanus glauerti-známého jako varan kimberleyský...

pondělí 16. ledna 2017

Bambiraptor

Bambiraptor ("Bambiho zloděj" nebo "zloděj srnčat") byl malý theropod, tedy masožravý dinosaurus. Spolu s Troodonem to byl nejchytřejší dinosaurus vůbec, byl dokonce o trochu inteligentnější, než Troodon. Poměr velikosti mozku k velikosti těla byl u tohoto dinosaura zdaleka největší. Někdy ale stále dostává přednost Troodon a z dobrého důvodu. Odborníci si stále nejsou jistí, zda jediná dosud nalezená kostra Bambiraptora nenáleží jen mladému Saurornitholestovi. Raptoři a Troodoni ale mezi dinosaury vynikali svou inteligencí. Proto není pochyb o tom, že i tento malý masožravec byl inteligentní. Bambiraptor měřil pouze 1,5 metru a výškou člověku nesahal ani po pás-byl snad ještě nižší, než krocan. Kostra Bambiraptora, nalezená v USA a popsaná v roce 2000, je z 95 % kompletní. Už jen z pohledu na tuto kostru lze odhadnout, že exemplář to byl mladý a to některým nesedí a považují ho jen za menšího Saurornitholesta. Přední končetiny Bambiraptora byly poměrně dlouhé a skládaly se k tělu jako u ptáků. Měl také peří, i když se jeho otisky kolem kostry nenašly. Bambiraptor žil jak v hustých lesích, tak i v lesních světlinách dnešních Spojených států v období svrchní Křídy. Lovil tam malé živočichy, jako byly ještěrky, primitivní savci nebo možná i mláďata dinosaurů. Na to se mu hodil ten zakřivený dráp, který měl na zadních končetinách. Jedna rána tímhle a bylo po malém rejskovitém savci. Je ale pravděpodobné, že Bambiraptor lovil i hmyz. Zoubky měl malé. I když byly uzpůsobeny k trhání masa, ještě lépe sloužily při rozkusování např. vážek. Když byl tento hbitý, rychlý a chytrý predátor objeven, rozhodli se ho paleontologové pojmenovat po jedné z nejslavnějších postaviček z Disneyho pohádek. Bylo to srnče Bambi. Díky němu si nyní nese své jméno...
Popis Bambiraptora můžete najít v knize "Obrazová encyklopedie Dinosauři: 142 vyobrazení od A do Z" od Michaela K. Brett-Surmana.

Příště Falcarius!

pátek 13. ledna 2017

Správce dinosauřího parku - Nemocný Dan

Správce dinosauřího parku je zpět! Jak ale brzy zjistíte, Dan to nyní nemá zrovna jednoduché. Když ho konečně nezlobí zvířata, sám čelí menší nepříjemné záležitosti...

Nemocný Dan

"Hepčík!" se stalo mým nejčastějším vyjádřením čehokoliv, a to během posledních dvou či tří dnů. Ve středu jsem se cítil celkem malátně, ale říkal jsem si, že to nic není a tak jsem ještě toho odpoledne šel nakrmit Siamotyranna. Vypadal celkem štastně: konečně jsem ho viděl nenarážet na plot. Konečně nebyl tak zuřivý. Ale já měl zvláštní pocit-ne z toho, že se Siamotyrannus přestává chovat tak, jak jsme na to byli zvyklí. Cestou k domku s krmivem jsem se začal trochu motat. Můj kamarád Jack mě potkal, zrovna se vraceje z vyklizení terária velkých želv druhu Testudo atlas. "Že ty jsi se napil whisky, co, kamaráde?" žertoval. Já mu ale jediným gestem dal najevo, že tohle na oko nedělám. Bylo mi vážně docela zle. Jack ochotně odnesl zbytky masa zpět do domu s krmením a pak mě odvedl ke mě do domku. Kdyby mě nepodpíral, byl bych asi upadl a dost možná i omdlel. Pořád se mě starostlivě ptal: "Nemáš úžeh? Nenapil jsi se špinavé vody? Nesnědl jsi něco špatného?". Ale já byl s těží schopen odpovědí. Těžko se mi o všem přemýšlelo, vážně jsem byl skoro mimo. Snažil jsem se vzpomenout si na cokoliv předtím, věděl jsem jen, že jsem spal dobře, že noci jsou chladné a člověk se jen tak neprobouzí, takže spánek mi nechyběl. Přemýšlel jsem, zda mi něco neudělaly drápy Megalancosaura, který mě minulý týden hezky podrápal, ale to je pitomost, neboť drápy těchto živočichů neobsahují žádný jed. Nebyl jsem uštknut žádným z našich hadů... Sám jsem to nechápal. Jakmile mě Jack dovedl ke mě domů, oblékl jsem si teplý svetr a zalehl do postele. Dino, který obvykle spí vedle ní, byl celý pryč. Jako by cítil, že je mi špatně. Jack nemeškal a běžel pro našeho doktora. Netrvalo ani dvacet minut, a vrátil se při příchodu doktora. Lékař si mě prohlédl a správně usoudil, že mám nějakou tropickou nemoc. Musel mě prý bodnout komár, a to klidně už v noci z úterý na středu. O ničem jsem nevěděl, ale na zápěstí jsem měl malou ranku, které si doktor spolehlivě všiml. Nařídil mi, ať nevycházím z domu. Jack mezitím Dina odvedl do jeho ohrádky za mou zahradou. Tak, a od té chvíle jsem už jen ležel...

Abych řekl pravdu, když jsem se dnes dopoledne probral, pamatoval jsem si všechno velice dobře. Jen mě překvapilo, že jsem spal po celý čtvrtek. Doktor ke mě prý chodil a dával mi léky, ale zrovna toho jsem si nepamatoval. Ze včerejška je v mé hlavě jen krátká, skoro prázdná vzpomínka na Dinovo houkání. Asi mě postrádal. Lékař mi dnes dopoledne sdělil, že tato komáří nemoc není nijak vážná, ale má prý obavy, aby nešlo o jednoho z komárů žijících původně na Isle of Die. Ten od Tedova ostrova dělí velká plocha slané vody, ale kdo ví, třeba se sem nějaký takový komár dostal. Pokud by do mě vpustil nějaké nebezpečné látky kolující krví některých prazvířat z Isle of Die, nebylo by to dobré. V tuto chvíli však mohu říci, že se cítím podstatně lépe a sám si nemyslím, že by zde bylo nějaké riziko. Naštěstí za mě po tyto dny převzal úlohu správce náš Oliver. Pracuje velmi schopně, takže se nemusím bát, že by některé z mých úkolů nebyly splněny. Dnes po obědě se na mě přišel podívat a sdělil mi, že kvůli mé nemoci dokonce odsunul chystaný výlet na Isle of Die. Avšak až se dám do kupy, okamžitě vyrazí. Jeho cílem jsou malí pravěcí savci. Ti by se nám opravdu hodili. Jinak náš park během týdne trhal rekordy, pokud jde o návštěvy. Už teď z peněz turistů můžeme splatit řadu dluhů, jež pro nás Clark získal svou pomocí. Jen doufám, že já sám budu brzy na nohou a budu se opět moci pustit do řízení parku...

Proč je Dan nemocný? Odpověď Vás možná překvapí: protože já sám jsem nyní nemocný. Ne že bych měl tropickou nemoc, ale teploty mám vyšší a proto jsem také tuto část Správce napsal podstatně později-až večer. Nemohu slíbit, že v příštích dnech budu psát články, nicméně nijak to nevylučuji-uvidím, jak mi bude... Zatím přeji hezký zbytek dne!

čtvrtek 12. ledna 2017

Carcinosoma

Carcinosoma je podivuhodně pojmenovaný eurypterid ze staršího Siluru. Ona a její příbuzní, Eocarcinosoma, Paracarcinosoma a Rhinocarcinosoma byli velmi malí kyjonožci, obvykle dorůstající délky okolo 30 centimetrů. Nebyli tedy těmi největšími mořskými škorpióny; Pterygotus byl desetkrát delší. Exoskeleton, tedy krunýř Carcinosomy tvořily jazykovité šupiny a hlavová část svým tvarem trochu připomínala trojúhelník. Složené oči, díky kterým Carcinosoma dobře viděla své okolí, se nacházely přímo vepředu. Někteří mořští škorpióni měli celkem velká klepítka vybíhající z tlamy, ale u Carcinosomy a její příbuzným druhům byly celkově malé. Končetiny, sloužící k pohybu na dně moře, byly pokryty delšími trny, alespoň tedy ty končetiny, s jejichž pomocí členovec kráčel. První pár těchto končetin byl kratší než druhý. Ocas měl tvar pádla tak jako tomu bylo u dalších eurypteridů nebo-li kyjonožců. Tito tvorové byli předchůdci štírů. Byli však mnohem větší než karbonští štíři a mnohonásobně svou velikostí překonávali ty dnešní. Dnes největší žijící štír-veleštír císařský-má asi 15 centimetrů. Carcinosoma byla mezi mořskými škorpióny drobečkem, ale ve srovnání s největším dnes žijícím štírem to přece jen bylo větší zvíře. Fosilie Carcinosomy byly nalezeny v pozdně silurských stratách (mnoha na sobě nahromaděných horninách), jež vznikly ze dna tehdejšího moře. Zatím byly zkameněliny tohoto kyjonožce objeveny ve Velké Británii, na východě Spojených států amerických a v Kanadě. Byla však rozšířena mnohem dále, proto je pouze otázkou času, kdy budou její zkameněliny nalezeny i jinde. Kromě názvu Carcinosoma se pro ni občas používá i jméno Eusarcus, jenže to je použito i pro jeden druh současného pavoukovce-proto bychom ji měli nazývat Carcinosomou...
Tento kyjonožec není příliš známý, ovšem jeho popis můžete nalézt na anglické Wikipedii.

Příště Ctenopterus!

středa 11. ledna 2017

Jízda Dinosaurus

Po nějaké době píši další článek do rubriky Muzea, výstavy, zoo a dinoparky. Tentokrát však pojednává o jiném místě, než jsou klasická muzea s dinosaury. Je to jedna velká akční jízda...

Jízda Dinosaurus (Dinosaur Ride nebo jen Dinosaur) je skvělá zábavní atrakce v Disney Worldu, v části Disneyho zvířecí království, na Floridě. Je to jízda ve tmě, tzn. návštěvníci kolem sebe vidí jen málo předmětů a pak se z ničeho nic kolem nich nebo před nimi vynořují dinosauři, vycházející ze tmy skoro jako duchové. Princip je takový, že si účastníci zájezdu do Křídového období sednou do speciálních vozítek zvaných Time Rovers a nechají se poslat do období, kdy se dinosaurům skvěle dařilo. Stejně jako Disneyho film Dinosaurus, i zde se projíždí mezi Carnotaury či Velociraptory. Atrakce je přizpůsobena tak, aby působila jako zážitek k tomuto filmu, podobně jako je to s vodními jízdami Jurským parkem též na Floridě nebo v Singapuru. Původně však nebylo velkým záměrem se filmu Dinosaurus přibližovat a atrakce byla v Disney Worldu vytvořena a pojmenována jako Countdouwn to Extinction (Odpočet k vyhynutí), ovšem po premiéře filmu Dinosaurus v roce 2000 došlo jen k malým změnám a tak je průběh dnešní jízdy velice podobný tomu originálnímu. Zajímavé je i to, že když dorazíte do Paleontologického institutu, tedy místa před vchodem do samotné chodby, kde bude jízda uskutečněna, uvidíte video s dinosaury, kostru Carnotaura a také uslyšíte Billa Nye vyprávět o dinosaurech. Ve videu samotném se účastníci zájezdu dozví, že jejich úkolem je připojit se k této expedici, která chce na konci doby dinosaurů zachránit Aladara, hlavního hrdinu filmu Dinosaurus. Pak následuje samotná cesta, která musí být hrozně zajímavá!!! Na sklech, nacházejících se na stěnách, se začne objevovat láva, pak se kolem nich rozprostře prehistorická džungle, ve které Alioramus požírá pravěkého aligátora rodu Brachychampsa, jemuž se třepají zadní končetiny a ocas, zatímco zbytek těla je už v dinosaurově chřtánu. O něco později návštěvníci jen tak tak uniknou náletu Cearadactyla, který na vozítko zaútočí-pro tento případ směřuje cesta dolů, takže se návštěvníci nemusejí bát toho, že by se s ptakoještěrem srazili. Hned nato jim však přes hlavou začnou skákat Compsognathové. Na jízdě však uvidí i Styracosaura, nějakého sauropoda (nejspíše Saltasaura) i samotného Aladara. Carnotaurus, jehož hlava dominuje velkému nápisu s titulem jízdy, samozřejmě nesmí chybět! Po jízdě jsou všichni ujištěni, že Aladar s nimi zřejmě prošel do současnosti, ale momentálně je na útěku, takže je Dr. Seeker hlasově informuje o tom, že se jej pokusí najít dříve, než policie... Takto by to alespoň mělo být. Proč nakonec taková věta? Minulý rok byla jízda kompletně zrekonstruována, z toho důvodu nemohu napsat, že určité chvíle při jízdě lze stále zažít. Pokud však chcete, zajeďte na Floridu. Určitě pak nevynechte návštěvu Disney Worldu a pokud se Vám to poštěstí, třeba se projedete mezi dinosaury... Musí to být fantastický zážitek...

O Disneyho zvířecí říši ještě napíši... Vy zase můžete do komentářů psát, zda byste se chtěli vydat na takovou cestu za Aladarem. Já tedy rozhodně ano!

úterý 10. ledna 2017

Guanlong

Guanlong ("korunovaný drak") je celkem nedávno popsaný theropod z příbuzenstva slavného Tyrannosaura Rexe. Patřil k nejstarším tyranosaurům, i když měl vývojově blízko i k Proceratosaurovi, kterému se podobal. Guanlong byl popsán teprve v roce 2006 Xu Xingem, který si krátce předtím povšiml jeho podobnosti s Tyrannosaurem... Guanlong žil před 160 miliony, tedy v období svrchní Jury. Na předních končetinách ještě neměl dva prsty, ale tři, což je u masožravých dinosaurů velmi časté. Třetí prst během evoluce zmizel až mnohem později. Guanlong žil v pravěké Číně v oblasti plné smrtonosných sopek, které neustále vylučovaly strašlivé, škodlivé a smrtící plyny. Skutečně nebezpečná byla pro zvířata jedovatá jezírka a právě v jednom z nich před 160 miliony let zahynul exemplář, který byl později vykopán a popsán Xu Xingem. Guanlong měřil na délku 3 metry, takže byl čtyřikrát menší než Tyrannosaurus Rex. V kyčlích měřil Guanlong 1,2 metru, což je asi třetina T-Rexovy výšky a vážit mohl okolo 200 až 250 kilogramů. Měl také pozoruhodný hřeben čnící z vršku hlavy, jenž měřil 6 centimetrů. Byl ale velmi tenký a křehký a lehce se mohl zlomit-možná mezi sebou samci Guanlongů bojovali o to, kdo tomu druhému ukousne hřeben a ztratí tak dominantní postavení. Kromě toho však v boji nemohl být použit, protože by se vážně jednoduše zlomil. Hřeben byl spíše typický pro tento druh dinosaura nebo byl znakem toho, že dinosauři, kteří ho měli, byli už dospělí. Guanlongové mohli lovit ve skupinách, protože jejich potomci ze Severní Ameriky z doby Křídy pro to byli známí. Tyrannosauři totiž byli částečně skupinoví lovci, i když to nebylo pravidlem a občas lovili samostatně. Guanlong nelovil velké dinosaury: jeho kořistí se stávali spíše menší ornithopodi nebo menší zvířata. Zuby, kterých bylo nalezeno jen několik a to v horní čelisti (dolní čelist dospělce dosud odkryta nebyla), nebyly tak dlouhé, jak by to člověk u Tyrannosaurů čekal. Byly však dozadu zahnuté, takže se skvěle hodily k trhání masa. Jelikož byl příbuzný s Dilongem, jenž mohl být jeho nástupcem, mohl být Guanlong opeřený. U Dilonga je to totiž jisté. Neexistují žádné otisky Guanlonga ve skále, ale mnozí Tyrannosauři měli peří a zdá se, že tito dávné druhy z odbobí Jury a začátku Křídy byli určitě opeření. Z nálezů dvou jedinců, z nichž jeden byl dospělý a ten druhý byl teprve dorost, bylo usouzeno, že Guanlong dosahoval plné délky ve věku 7 let. Dospělec zemřel o 5 let později: ve svých 12ti letech. Naproti tomu dorost byl ještě stále v růstu a v době smrti mu bylo 6 let. Oba zahynuli na dně jedovatých jezírek, do kterých spadli. Zajímavé je vidět u Guanlongů utváření hřebenu: nedospělý jedinec ho měl téměř jen nad nosem, zatímco u dvakrát tak starého dospělce už pokrýval značnou část vršku hlavy... Dnes patří Guanlong k nejznámějším čínským dinosaurům...
Jeho popis naleznete například v knize "Obrazová encyklopedie Dinosauři: 142 vyobrazení dinosaurů řazených od A do Z". Vidět ho můžete v dokumentu National Geographic "Past na dinosaury" nebo ve filmu "Doba ledová: Úsvit dinosaurů"!



Příště Bambiraptor!

pondělí 9. ledna 2017

Diplomy za Soutěž Dinosauři 2016

Na konci roku jsem připravil už tradiční velkou soutěž, jinak Soutěž Dinosauři 2016. Již jsem ji uzavřel a tak je čas na vyhodnocení, tentokrát podstatně dříve, než jsem měl obvykle ve zvyku... Zúčastnili se Vás čtyři, Alfaraptor, Ankylosaurus, Dinosaurss a Martinoraptor-všem Vám za to děkuji! S klidným srdcem Vás mohu ujistit, že výsledky jste měli všichni bravurní... Ale teď již k samotnému předání diplomů!

17 bodů získal Ankylosaurus! Dařilo se Ti skvěle, jen několik odpovědí nebylo úplně správně, pokud jde o bonus, nemohl jsem ho uznat, jelikož jsi nenapsal název třetího pořadu. Nicméně výsledek je to skvělý a já doufám, že diplom s Ankylosaurem se Ti bude líbit! Zde je...


S těsným výsledkem 17,5 bodu skončil Martinoraptor! Na bonus jsi neodpověděl, bylo tu i několik dalších chybiček, například na jméno Eugene Duboise jsi si v souvislosti s Pithecanthropem nevzpomněl. To však vůbec nevadí. Je vidět, že pravěk znáš také vážně dobře a tento výtečný výsledek to jen potrvrzuje... Snad se Ti bude diplom líbit, dal jsem Ti na něj Timurlengii!


Další dva soutěžící už získali plný počet bodů, tedy 20 plus 1 za bonus. Nejprve je tu diplom pro Alfaraptora, který si na něj přál Longisquamu... Doufám, že Tě potěší, a gratuluji k super-výsledku! Aktualizace: Diplom odebrán.



Dinosaurss také získal 21 bodů, což je opravdu krásný výsledek! Na diplom jsi si přál Alectrosaura z Planet Dinosaur, tak jsem Ti vybral tuto momentku se dvěma jedinci... Doufám, že se Ti bude líbit. Gratuluji k super-výsledku!!!


Snad se Vám diplomy líbí, vězte, že výběr obrázků na diplomy nebyl jednoduchý, tak věřím, že jsem nalezl nějaké uspokojivé...

Na další podobnou soutěž si budete muset počkat až na konec roku, nicméně v příštích měsících bych mohl vytvořit nějakou novou. Zřejmě by šlo spíše o kvíz sestavený třeba z pěti otázek... Ať už to bude jakkoliv, doufám, že se zúčastnítě i příště!

neděle 8. ledna 2017

Jedovatí obojživelníci

Další z mých článků o jedovatých zvířatech, tentokrát zaměřený na jed u obojživelníků. I mezi nimi se skrývají smrtící variety...

Lidé obvykle žáby, mloky a čolky nepovažují za nebezpečná zvířata. Také, že jimi nejsou. Žijí většinou skrytě, především obyvatelé měst je vidí jen málokdy a pokud náhodou nějakého obojživelníka zahlédnou, nejspíše je to malá žabka, jež rychle odhopsá k nejbližšímu potůčku. Někteří herpetologové, vědci studující plazy a obojživelníky, Vám však řeknou, že v podstatě nikdy neslyšeli o obojživelníkovi, který by nebyl jedovatý. Neznamená to, že by byl nebezpečný lidem, jde pouze o látky na jeho kůži. Všichni obojživelníci mají totiž na kůži různé látky, proto jsou někteří trochu slizcí, jiní kluzcí... Tyto látky třeba ani nemají odpuzovat predátory. Je jisté, že skokani vlastně jed nemají, proto je užovky obojkové bez problémů loví. Oficiálně však jejich kůže obsahuje látky, které by pro lidský jazyk byly nechutné. Proto nikdy neolizujte žáby! Ačkoliv člověk tak jen málokdy učiní, pro některá zvířata může takové ochutnání jedovaté žáby představovat i smrt. Existují totiž obojživelníci, kteří mají na kůži či v kůži dost jedu k tomu, aby zabili svého predátora. Tímto způsobem se brání a většinou jde o pestrobarevné obojživelníky-ostatně, když v divočině narazíte na výrazně zbarvené zvíře, existuje velká pravděpodobnost, že ten tvor je jedovatý. Tímto způsobem i obojživelníci říkají okolí: "Nejez mě, jsem jedovatý, a když to náhodou zkusíš, riskuješ smrt." Pralesničky nebo-li šípové žáby jsou zřejmě nejslavnějšími prudce jedovatými obojživelníky. Tyto malé žabky z tropů střední a Jižní Ameriky zdobí překrásné barvy: fialová, modrá, žlutá, červená a jejich odstíny... Milovník žab by si pomyslel, že nic krásnějšího už ani neexistuje. A také snad nic nebezpečnějšího. Phylobattes terribilis, příhodně pojmenovaná pralesnička strašná, je endemickým druhem žijícím pouze na tichomořském pobřeží Kolumbie, a její jed je upřímně řečeno příšerný. Občas se uvádí, že malé množství by stačilo k zabití deseti lidí, pak si tedy představte, kolik hadů-lovců žab by zemřelo po zakousnutí se do její jedovaté kůže. Ta totiž obsahuje silný batrachotoxin, což je kardiotoxický a neurotoxický alkaloid (zastavuje srdce, dýchání a nervovou činnost). Vrátíme-li se k číslům, jed pralesničky strašné je dost silný na to, aby zabil 10 000 myší. Přepočtěte si jejich hmotnost na hmotnost největšího suchozemského savce planety, slona afrického, a vyjde Vám, že dva velcí samci tohoto chobotnatce by byli obětí jedu pralesničky strašné!!! Ve střední a Jižní Americe žije velké mnoství druhů pralesniček. Již zmíněný název "šípové žáby" jim byl dán proto, že byly a dodnes zřejmě jsou používány tamními domorodými obyvateli k natírání šípů jedem a následnému použití těchto šípů k zabití kořisti. Stačí, aby šíp natřený jedem pronikl do krve savce či ptáka, kterého chce lovec zabít, a smrt nastane za několik okamžiků. Jiný, prudký jed, jenž u obojživelníků nalezneme, je bufotoxin. Je typický pro ropuchy (jejich vědecký název je Bufo) a může být též velice silný. Dříve se věřilo tomu, že když se člověk dotkne ropuchy, narostnou mu bradavice. To samozřejmě není pravda, nicméně pokud by se jed ropuchy dostal do pusy, mohl by mít člověk problémy s dýcháním nebo by mu bylo velmi zle. Bufotoxiny se totiž nacházejí i u některých jedovatých hub. Jedové žlázy, které u ropuch bufotoxin vylučují, se jmenují parotoidové či příušní žlázy. Například u původně jihoamerické ropuchy obrovské, jež je nyní invazivním druhem v Austrálii, jsou značně velké...


Jedovatí jsou i někteří ocasatí obojživelníci. Jeden z nich žije i zde, v Evropě, i když je v současnosti ohrožen ničením přirozeného prostředí a vypouštěním jedovatých plynů například při jízdě auty, ostatně jako většina obojživelníků na naší planetě. Je to mlok skvrnitý, u něhož jsou příušní žlázy více než patrné. Pro člověka pochopitelně nepředstavuje žádné nebezpečí, nicméně černo-žluté zabarvení je varováním pro možné dravce, že je jedovatý. Jed může na nepřítele vystříknout a zdravotní problémy jsou pak na místě. Proto také mlok skvrnitý postrádá přirozené predátory. Je to však krásné, plaché zvířátko a my mu nyní musíme pomoci, aby nevyhynulo... Zatím jsme mluvili o těch obojživelnících, kteří mají buďto jedovatou kůži (pralesničky jed získávají požíráním mravenců a následným ukládáním těchto látek do kůže) nebo příušní žlázy. Vždy se jedná o jed sloužící pouze k obraně. Obojživelníci nemají jedové zuby jako hadi nebo pavouci, aby jedem zabíjeli kořist. Existuje však několik málo obojživelníků, kteří jsou schopni do krevního oběhu nepřítele vypustit jed, a to při obraně. Nejde tedy jen čistě o poison, ale o venom (čeština nemá pro tyto dva odlišné názvy slova, vždy se uvádí jen jed, ale je mezi nimi podstatný rozdíl, neboť ne každý poison je venom). Žebrovník Waltlův ze Španělska skutečně dostává svého jména, neboť v ohrožení, hlavně při chycení predátorem, vystrčí svá žebra skrze kůži a bodne útočníka, zatímco do něj vypustí jed. Existuje také jeden himálajský čolek, který dokáže to samé. Je to skutečně bizarní způsob obrany. Jedovatá žebra sice prorazí jeho vlastní kůži, ale jemu samotnému nijak neublíží, a to platí i pro žebrovníka. Zato predátor už si příště dvakrát rozmyslí, zda není lepší nenechat tento druh na pokoji...

Zdroje obrázků: ARKive a BBC Earth.
Mám v plánu i nadále psát o jedovatých zvířatech!

Nejčtenější