The Cryptid Queen (1/10)

Má obrovskou moc. Nezná slitování. A až přijde, celý svět se před ní bude třást... Sága o světě Lovců kryptidů se pomalu blíží ke konci. Časy, kdy se po světě proháněla šestka akčních hrdinů oděných v černých spandexových oděvech a střílejících po děsivých monstrech a jejich utlačovatelích z laserových pistolí, jsou již dávno ty tam. Poté, co na konci 4. série Lovci kryptidů a jejich spojenci odrazili útok Shai'ri, a armády mimozemšťanů s pomocí Briddimského drahokamu odeslali do hlubin vesmíru, nedařilo se jim zrovna nejlépe. Jejich úhlavní nepřítel Deylin Nieto z nich učinil vrahy a teroristy, donutil je dělat ta nejpříšernější zvěrstva, a poštval proti nim celý svět. Zachránci planety, nyní všemi nenávidění, se mu tvrdě pomstili, a poté, co jej zabili, rozpustili se. Minulé jaro však vznikl Tým B - nová skupina Lovců kryptidů, tvořená starými i novými členy, a vedená Pierrem Leroyem, jež musela vyřešit záhadu útoků duchů po celé planetě, a střetla se se Zasvěcenými Evana Sellerse. Pierre v létě řešil problémy s Curupirou, dříve naivní ochránkyní amazonských tvorů, jež se celá traumatizovaná po návratu mezi živé stala démonickou ekoteroristkou, chovající obrovskou nenávist vůči lidem. Na scénu pak přišla tajemná organizace Čtyři hlavy, usilující o rozvrácení posledních zbytků stability ve světě, který se stále zoufale snaží zotavit z vražedné invaze Shai'ri. Ukázalo se, že stará bojová trojka - Akihiko Yukimura, Fahad Ghazalli a Roger Neill - již nebyla ve své formě, a tak se Tým B rozrostl o nové, schopnější bojovníky, jmenovitě Vinayu Gambhir a Haruko Horikawu. Na podzim se příšerné věci začaly dít starému vůdci původních Lovců kryptidů, Jacku Owenovi. Jeho rodina si prošla peklem. Aby ji zachránil před rebelským Danem Leahym, idealizujícím si postavu Alexe DeLarge z jistého Kubrickova filmu, musel změnit časovou linii, a to spolu s traumaty, jež zažil, ovlivnilo jeho psychiku natolik, že skončil v psychiatrické léčebně na území Panamy. Věci se nemají dobře. Nyní, více než kdy předtím, je svět Lovců kryptidů zbarven došeda. Nevinnost je dávno pryč. Není již člověka, který by neměl bestiální touhy, jejichž naplnění zničí životy ostatním. A varování Archibalda Quartermainea, jež zaznělo na konci Cryptid Hunters: PhantomZone, zřejmě nikdo nevěnoval pozornost. Chystají se věci ještě zrůdnější, ještě horší, horkostí své brutality více potěšující, než cokoliv, co naši přátelé zažili. V sázce nebude přežití tohoto světa. Ne. V sázce bude jeho svoboda.

THE CRYPTID QUEEN, ČÁST PRVNÍ:

Úzkostlivou temnotou kosmu, mrazivou a mrtvou, prolétal drobný kulovitý objekt. Po přímé čáře se snášel k nepřátelsky působící rudé planetě. Výrazný hřeben, protínající její střed z jednoho pólu k druhému, působil jako bizarně zkřivený úsměv, jenž neměl být po strašlivém násilí nikdy narovnán. Byla to jizva úděsné katastrofy, jež tento mlčenlivý svět navždy proměnila. Učinila jej tragickým. Nikdo by se tu nezastavil. Nikdo by nechtěl položit svá chodidla do blízkosti těch rozbitých zubovitých výběžků, marně se snažících zaujmout kolemjdoucího, a pozvat ho na přátelské setkání. Nikdo, až na stejné zoufalce, jako byli obyvatelé té žhnoucí, všemi neporozuměné koule. Shy'rk, vládce Shai'ri, vyhlížel z okna vojenského plavidla, a pozoroval kulovitý stroj, vzdalující se od skupiny vesmírných lodí, a vstupující do chřtánu podivného světa. Následovaly jej další. Každá kulovitá loď nesla nanejvýš dvacet Shai'ri, a přemisťovala je na první planetu, kterou při beznadějné cestě chladným kosmem někdejší dobyvatelé nalezli. Rok a půl se plahočili nejtemnějšími zákoutími vesmíru, rozhádaní a neklidní, toužící po novém domově, prokletí neúspěchem na planetě Ed'ře, které se pokusili vládnout. Naučili se tam lekci. A dali sbohem starým tradicím, jež je stavěly nad vše ostatní. 

Shy'rk pohlížel na své souputníky, cestující do nového světa, do nové budoucnosti, s radostí. Neposílal je do války. Vlastně jim opuštění vesmírných lodí vůbec nenakázal. Rozhodla o něm rada všech. Každý Shai'ri, každý Mothman, každý Ste'em se jí zúčastnil. Bez slov jakéhokoliv vůdce se všichni přeživší vyvrženci zorganizovali, dali dohromady sadu priorit, a připravili se vstřícně požádat o pomoc nejbližší svět. Cesta k němu byla dlouhá, ale nyní končila. Nadějný zítřek, o kterém všichni rok a půl snili, nadešel. "Obešel jsem řadu tvých přátel, nepokojně přešlapujících v nejspodnější kabině lodi," ozval se zezadu písklavý hlas Shy'rkova nového přítele, "nemohou se dočkat, až opustí klece této létající věznice, a okusí svobodu v naší zemi." "Sám jsem také nedočkavý, Li'wee," odpověděl Shy'rk, přitlačujíc si k čelu telepatický přístroj, umožňující komunikaci mezi zástupci docela jiných životních forem, "strávil jsem zde příliš mnoho času. Těším se, až dorazím do cíle, a odpočinu si." 

Li'wee, reprezentant druhu Lio'ellů, pečujících o onu rudou planetu, přikročil k Shy'rkovi, a stanul po jeho boku. Oba mimozemšťané od sebe mohli být více odlišní. Shy'rk byl vysoký, hubený, s dlouhými končetinami a velkou hlavou, kdežto Li'wee byl jakožto typický Lio'ell malý, podsaditý, růžově zbarvený, s jedenácti chapadly vystupujícími z jeho těla, obrovitým žlutým okem ve středu hlavy, jež nebyla od trupu oddělena krkem, a zanechávajícím za sebou mazlavý, kluzký sliz. "Také se na něco těším," sdělil Li'wee svému příteli, "těším se na spolupráci s vámi. Lio'ellové jsou opuštění. Poslední velké vymírání nepřežilo více, než deset procent všech druhů. Z těch, jejichž tělní masa překračuje hranici osmin elremu, jsme jediní. Dalo by se dokonce říci, že Om'lenax patří nám. To však není správné tvrzení. Není ani druhů, jež by šlo zdomestikovat. Shai'ri jsou prvními velkými přemýšlejícími bytostmi, se kterými jsme se za posledních dvě stě oběhů hvězdy setkali." "Mrzí mě, že žijete v bídě. My v ní také kdysi žili," odpověděl v myšlenkách Shy'rk, "možná celé naše životy." "Už jsi mi sdělil, že jste bývali dobyvateli. Proč jste změnili svůj pohled na sebe samotné i na vesmír kolem vás? Stalo se vám něco špatného, že? Vymstila se vám vaše druhová pýcha?" zeptal se Li'wee. "Ano," odpověděl jistě Shy'rk, "tvrdě jsme se naučili, že podmanění jiných druhů není cestou. Cestou je vzájemná spolupráce, rovnost. Jedině tak lze dosáhnout výsledků. Naučil nás to ten nejbizarnější z druhů. Druh obývající Ed'ru, planetu, kterou jsme si pod mým vedením snažili podmanit. Nevzdal se, bojoval za svou svobodu, a nenechal si námi diktovat, co měl činit. Nevzdal se ani druh, který jsme utlačovali už dlouho předtím, druh C'rielů. Byl to jejich vůdce, Elor, který mne naučil přemýšlet o rovnosti." "Cítím tvé myšlenky. Vidím tu čáru, na které se všechny druhy nacházejí. Jedinou čáru, snad nekonečnou přímku, na které není druhu stavějícího se nad druh jiný. Na které není ani v rámci jednotlivých druhů jedince, který by se stavěl nad ostatní. Dospěl jsi," sdělil mu Li'wee. "Ano. Konečně," odpověděl Shy'rk, "vzdal jsem se své pozice Vládce. Zavrhl jsem privilegium, zavrhl jsem tu nicotnou představu o vyvolených, jež vládnou ostatním. Byla to jediná správná cesta, jinak bychom se zde všichni pobili." 

Jeho mysl proťaly vzpomínky na první měsíce strávené v mrazivém zákoutí nekonečna. Shy'rkův mentor, Reh'shb, se snažil o vzpouru. Získal na svou stranu mocichtivé fanatiky, jež byli připraveni zabíjet zástupce vlastního druhu, aby ten, jehož následovali, mohl nastoupit na pomyslný trůn. První, kdo se bez jediného vedoucího přirozeně zorganizoval, byly altruistické skupiny Mothmanů, především samice se svými potomky. Jejich válka s Reh'shbem v hlavní vojenské lodi si vyžádala mnoho životů. Ste'emové, na Ed'ře nazýváni Indridy Coldy, se k Mothmanům brzy přidali. Dva druhy, dříve nesvobodně sloužící krutým Shai'ri, brzy Reh'shba nadobro porazily. Shy'rk dlouhé měsíce bojoval za přízeň ostatních Shai'ri. Rozhodl se nepopravit fanatiky, s nimiž nesouhlasil, a místo toho se je snažil naučit respektu a akceptanci. Teprve však, když se vzdal trůnu, zavládla mezi většinou zástupců jeho druhu jakási rozhodnost. Ve chvíli, kdy každý byl strůjcem svého osudu, a tedy i strůjců celé komunity, bojující za přežití, daly se věci do pohybu, a hledání nového světa, s jehož obyvateli by Shai'ri, Mothmani a Ste'emové žili v míru, započalo. "Pozoruhodný příběh," řekl Li'wee, když na události od skončení invaze na Ed'ře přestal Shy'rk myslet, "ti dominantní obyvatelé světa, který jste si chtěli podmanit, vám dali velký dar. Nechali vás začít znovu, lépe. A vyplatilo se to. Tam dole nyní čekají naši farmáři na vaši pomoc. Naši astronomové rádi přijmou stovky Shai'ri, Ste'emů i vašich okřídlených přátel, aby jim pomáhali zkoumat tuto temnotu, jež Om'lenax obklopuje." "Jsem za všechny rád, že jste nám nabídli pomoc," odvětil Shy'rk, "velké díky za to." "Neděkujte," přenesl mu do hlavy své myšlenky Li'wee, "nabídka pomoci je jedinou správnou věcí, kterou jsme mohli učinit. Je to povinnost. Vaše přijetí bude navíc dobré pro obě strany." 

V chodbě vojenské lodi potkal Shy'rk svého starého mentora. Uběhl již více než rok, co jej viděl. Reh'shb byl zavřen v malém letounu, ovládaném z vojenské lodi. Toužil Shy'rka vidět, a něco mu sdělit. Nyní tu stál, zcela narovnán, pahýl jedné ruky obalený zeleným želé. "Nepředpokládám, že jsi mne přišel zabít," řekl mu v jazyce Shai'ri bývalý vládce. "Existuje snad způsob, jak to udělat? V tomto novém státě, který jsi v našich vesmírných plavidlech zbudoval, se už zřejmě nikdo nikdy zabíjet nebude. Směšné," zasmál se Reh'shb. "Není to stát. Je to něco lepšího," odpověděl mu Shy'rk. "Jsi heretik, Shy'rku. Zahodil jsi vše, co na tobě a na našem druhu bylo dobré. A teď spolupracuješ s těmito smrdutými, sliznatými monstry..." Dva Shai'ri, kteří stáli po Reh'shbově boku, a jež jej kontrolovali, ho uhodili do hlavy. "...žadoníš před nimi o pomoc, lížeš jim kožnaté vředy, a snad s nimi ještě budeš tvořit mezidruhové hybridy v téhle... nechutné lásce." "Nemám zapotřebí poslouchat tvé urážlivé poznámky, Reh'shbe," řekl mu Shy'rk, "jestli jediný důvod, proč jsi mne chtěl spatřit, je vysmívat se mi či snažit se mě ponížit, pak by ses měl nad sebou dosti zamyslet. Sloužíš zastaralé ideologii, jež nebyla přívětivá ke všem druhům. Ideologii, která učinila z Shai'ri tyrany. Ničí tě, že tolik našich přátel je v hloubi srdce stejně přívětivých, jako já?" "Stejně slabých, jako ty. Ano," pousmál se Reh'shb. "Nebyla to tvá brutální síla, co nám našlo svět, ve kterém jsme vítáni. Byla to spolupráce všech na stejné úrovni, co nás zachránilo. Mysli na to, Reh'shbe. Mysli na to celý život. A mysli na milost, kterou nám C'rielové a lidé udělili, když nás mohli všechny zničit. Když nám mohli udělat to, co jsme jim chtěli udělat my," řekl mu vášnivě Shy'rk, a pak spolu s Li'wee sešel do nižšího patra lodi. 

"První zprávy z Om'lenaxu, Shy'rku," vyhrkl bývalý voják, stále oděný v uniformě, když podivnou dvojici uviděl scházet schody. "Jak to vypadá?" "Velmi dobře. První dvě skupiny jsou už dole. Kosmem nyní prolétá dvě stě padesát dalších. Před chvílí na Om'lenax zamířily i první tři skupiny Mothmanů. St'eemové jsou zatím všichni ve vesmírném prostoru, ale dělá se vše proto, aby i jejich zástupci brzy vyrazili," zněla vojákova odpověď. "Výtečné," odpověděl upřímně Shy'rk, "brzy vše opravdu skončí. Nemůže to být lepší." 

Shy'rkova klidná slova však neměla platit dlouho. V nejvyšším patře plavidla se objevilo něco, co mělo jeho plán na záchranu Shai'ri, Ste'emů a Mothmanů zhatit. Ve chvíli, kdy byl Reh'shb svými dvěma strážemi odváděn z chodby, objevilo se před schodištěm jasné, modré světlo. Zjevilo se jen tak. Bez varování, bez očekávání. Otevřela se tam jakási brána do zcela jiného světa. Záře Shai'ri v chodbě na chvíli oslepila. Z nebeského průchodu vyšly tři postavy. Byly docela vysoké, a kráčely pouze po dvou nohách. Jejich těla byla pokryta potrhanými oděvy všech barev, od červené přes zelenou až po žlutou.  Jeho stráže byly ve chvíli zabity. Do Li'weeho slizu, tuhnoucího na podlaze již několik minut, vstoupilo chodidlo ve vysoké černé botě. Reh'shb zahleděl do tváře té příšery s hrůzou, jakou nikdy předtím nepocítil. Neschopen se bránit, maje pahýl jedné ruky v zeleném želé, a druhou, celou ruku k němu řetězem přivázanou, zmohl se jen na poděšený výkřik. Postava kráčející v popředí mu mocně zmáčkla krk, a Reh'shb se začal dusit. "Kde je?" zněla její otázka. Rozuměl jí. To monstrum hovořilo jazykem, kterému rozuměl! Ani nevěděl, jak to bylo možné. "Kde je kdo?!" vyhrkl se zakuckáním. "Vládce," ozval se syčivý hlas toho netvora, "přišla jsem si pro Vládce." Reh'shb se spěšně snažil naznačit, že byl o patro níže. "Královno," ozval se obdobně syčivý, nepříjemný, uši rvoucí hlas společnice této příšery, "podívejte se ven z okna." Reh'shbův obličej se téměř rozmázl na podlaze. Z jeho nozder vytékala zelená krev. Měl pocit, jako by si prošel otřesem mozku. Studená ruka příšery jej však nyní již nedržela. "Toto není Země," ozvalo se z úst jeho trýznitelky, "jsme někde úplně jinde." "Je to každopádně vesmírná loď Shai'ri," řekl jí její druhý společník, mluvící hlubším, též však syčivým hlasem, "a kolem ní je spousta dalších. Shy'rk tu je, o tom není pochyb." 

V hrozivém strachu se Reh'shb zvedl, a narazil hlavou do tlačítka na stěně chodby. Po celém plavidle se začal ozývat alarm. "Díky, že jsi náš příchod oznámil, Reh'shbe," řekla ta dvounohá příšera, která před chvílí tiskla jeho krk, "ty prostě Shy'rka nikdy nezradíš, co?" "Nezradím svůj druh. A nenechám se někým mlátit. Jsem Shai'ri, a Shai'ri nikdo nemlátí!" vykřikl Reh'shb. "Awww... Opravdu?" Pohlédla na svého společníka s hlubším hlasem. "Pohraj si trochu s jeho nohama. Shai'ri vždycky tak zvučně pískají, když jim do nich zabodáváš čepel." Po většině vesmírných lodí, shromážděných nad planetou Om'lenax, zavládl chaos. Ze zářivě modrých portálů vycházela monstra všech druhů, od šupinatých příšer s ohromnými zuby přes létající dráčky s kožovitými křídly a jedovatými trny na ocasech až po chobotnicovité, sliz plivající bytosti se třemi hlavami. Z poklidného konce strastiplné odyseje se stal masakr Shai'ri. Úpělo se. Křičelo se. Trubicovité pušky byly po dlouhé době znovu vytaženy. Druh, který kdysi usiloval o ovládání ostatních, se nyní v trýzni bránil nevyhnutelnému. Každý mimozemšťan, který ještě plavidla neopustil a nezamířil na rudou planetu tam dole, byl ve smrtelném nebezpečí. A nikdo nevěděl, odkud se ti zvláštní, děsiví a brutální útočníci vzali.

"Co jsou zač?!" vykřikl do vysílacího zařízení Shy'rk poté, co se s Li'weem schoval v kabině s nevelkými zásobami potravin, většinou prošlých, pocházejících ještě z Dh'ery, dávné domoviny Shai'ri. "Nikdo nic neví," odpověděl mu jakýsi Ste'em, který byl zrovna přítomen u vysílacího zařízení vedlejšího plavidla, "prostě se tu jen tak náhodou vzali. Patří ke spoustě druhů, nikdy jsme je nikde neviděli!" "Má to snad být nějaká odplata?" zamyslel se Shy'rk. Pohlédl na Li'weeho. "Snad se v hlubinách kosmu najdou tací, kteří by se Shai'ri rádi pomstili za to, co jim bylo prováděno," přenesl do Shyr'kovy mysli. "Zůstaňte zde, příteli," řekl mu bývalý vládce Shai'ri, "já se vrhnu do boje po boku svých souputníků. A pokusím se zjistit pravou příčinu útoku těch neznámých. Již žádné další hypotézy. Bojují-li Shai'ri za své přežití, pak za ně budou bojovat všichni, kteří chtějí, včetně mě. Musím jim pomoci." 

Vyskočil z kabiny s dlouhým ostřím v ruce, a zasáhl jakousi příšeru zelené barvy do zad. Postavila se proti němu, stojíce na zadních, a zařvala na něj. Ohavný puch nesl se z její tlamy, s miliony svítivých slin, působících docela jako světýlka prskavek. Shy'rk ji opět zasáhl, tentokrát do břicha, a netvor se sklátil k podlaze. Hubený mimozemšťan učinil skok, a vrhl se před jednoho ze svých bratrů, řezajíce do čela jednu z hlav tříhlavé chobotnicovité příšery, jež se jej snažila zabít. "Utíkej do nejnižšího patra, a přidej se k ostatním, kteří čekají na odlet! Je nás tam nejvíce, můžete čelit jejich útoku společně!" vykřikl. Nečekal ani na odpověď, a utíkal do vyššího patra. Vedl jej tam Reh'shbův příšerný skřek. 

Když se Shy'rk v chodbě ocitl, dostal pořádnou ránu do hlavy. Svalil se, rozepnul ruce a dopadl na hrudník. Někdo jej kopl do hlavy. Jednou, podruhé, potřetí. Shy'rk vyprskl zelenou krev. Pohlédl nad sebe, a do čela se mu cosi zarylo. Snad to byla dýka. "Tak tady je," uslyšel syčivý hlas, "ani nevíš, jak ráda tě zase vidím, Shy'rku." Ostrý předmět z jeho čela vyjel, ale Shy'rk zůstal na podlaze ležet takřka paralyzován, neschopen pohybu. Obličej tvora, který byl k němu skloněn, ba u něj možná dokonce klečel, nepoznával. Děsil jej však. Ty oči, ty zuby, ten sadistický úsměšek... "Kdo... kdo jsi?!" vykřikl zděšeně Shy'rk, snad ještě více zděšeně, než prve Reh'shb, dosud křičící, mučený k smrti. Útočník se zasmál. "Pokaždé ta samá otázka. Je zábavné, že jsi pokaždé stejný. A přitom... se tentokrát nacházíš někde úplně jinde," promlouvala k němu ta příšera. "Co... co to má znamenat?! Vůbec ti nerozumím!" vyhrkl Shy'rk. Ani nechápal, jak jejím slovům rozuměl. Neměla na hlavě telepatické zařízení, a on sám si ani nepřál její myšlenky vnímat pomocí toho svého! Mluvila jeho jazykem! Ano, hovořila jazykem Shai'ri! "V hlavě máš teď jistě tolik otázek... Jako vždy," pokračovala, "možná ti je zodpovím. Jinak se očividně k odpovědi na svou otázku nedostanu." Něco ostrého mu zaryla do břicha. Shy'rk opět vyprskl krev. "Z těch Reh'shbových už moc nezbývá. Můžu si pohrát s těmi jeho?" zeptal se její společník, hovořící hlubším hlasem. "Víš, jak to chodí, má lásko. Shy'rk patří mě, a nikomu jinému. Pohraji si s ním sama," odpověděla. Pak opět natočila obličej k třesoucímu se, krvácejícímu Shy'rkovi. 

"Setkáváme se už dlouho, Shy'rku. Už velmi dlouho. Tyto ruce zabily bezpočet tvých verzí z nádherného, klikatého bludiště, které se nazývá mnohovesmírem. Pokaždé jsi mou první obětí, když vstoupím do nového univerza. Proč? Protože ti patří Země. A sesazením vládce Země, nebo E'dry, jak říkáte vy Shai'ri, se stávám vůdkyní já. Jistě chápeš, co tím myslím. My, privilegovaní... my, vládci... dosáhneme vlády nad ostatními jen tím, že se jimi buď necháme zvolit, což činí ti slabší, anebo násilím sesadíme ty, kteří privilegium zdědili. Pokaždé pískáš stejně, když do tebe zarývám jehlu s jedem. Pokaždé prskáš stejný gejzír té nechutné zelené směsi, co ti koluje v těle. A já ji pokaždé s umělou příchutí piji v ten večer, kdy Země již mimozemšťanům nepatří, ale kdy patří mě. Jsem Královna. Musela jsem se k tomu vypracovat, ale stálo to za to," promlouvala k němu. "Přišla... přišla jsi ovládnout Ed'ru? Tak to jsi minula o tisíce světelných roků!" vyhrkl Shy'rk. "Toho jsem si již se svými přáteli všimla," řekla na to ona děsivá královna, "jsme někde úplně jinde! Víš, na počátku své vládcovské životní cesty, jsem získala informace o tvé energetické stopě. A pokaždé ji následuji, když vstoupím do nového vesmíru. Vždy mne zavede na Zemi, kterou vládnou Shai'ri - kterou titěrní lidé nedokázali před majestátem vašeho druhu uchránit. Jenže tentokrát... v tomto vesmíru... je všechno úplně jinak, co? Shai'ri Zemi... Ed'ře... nevládnou, že? Co se stalo, Shy'rku?" "Porazili nás... Odeslali nás do hlubin vesmíru..." "Porazili? No to snad ne? Mocní Shai'ri poraženi lidmi?!" rozchechtala se. Smála se dlouho, a Shy'rk cítil, že se smála hlavně jemu. "Tak to jsem tedy ještě nezažila. Tohle bude očividně jiné kafé. No, konečně bude zábava. Je tak smutné pořád dokola opakovat tu samou věc, přijít, zabít tě, ovládnout Zemi... Tentokrát na to můžu jít jinak," řekla. 

Přistoupil k ní ten druhý dvounohý netvor, nikoliv však ten, kterého nazvala svou láskou. "Co teď budeme dělat, Královno?" zeptal se jí vysokým hlasem. "Podívejte se do databáze energetických stop, a najděte Zemi podle někoho jiného," odpověděla královna. Znovu se podívala na kroutícího se Shy'rka. "Kdo vás porazil? Kdo takto znesvětil tradici dominance Shai'ri nad ostatními druhy?" Kopla jej do krvácejícího břicha. "Kdo konkrétně to byl?!" Shy'rk zakuckal: "Říkali si... Lovci kryptidů." Královniny rudé oči se zúžily. "Víte, čí energetickou stopu hledat," řekla svým společníkům. "Nemůžeš se stavět nad ostatní! K ničemu to nepovede! Zničí tě to, zničí to všechny kolem tebe..." sípal Shy'rk. "Ach, ty ještě mluvíš se mnou? Co to vykládáš za nesmysly?" zasmála se královna. Kopla Shy'rka do hlavy. Ozvalo se zapraskání lebečních kostí. Křičel bolestí. "Počkej, co oni to z tebe udělali? Shy'rku, neříkej snad, že jsi přestal věřit ve vládnutí ostatním!" posmívala se mu. "Každý jedinec je strůjcem svého osudu. Nikdo, nic... nad ním nemá mít kontrolu. Jinak je všechno špatně. Pak se jenom zabíjí, a ti, kteří chtějí moc, se derou na hromadu mrtvol, a poslušných fanatiků..." mluvil k ní dále Shy'rk. "Je mi tě tak líto... Tak strašně moc tě zkazili. Anebo je přece jen tato verze Shy'rka jiná? Slabší? Možná. Pravda, s takovou vervou jsi nebojoval... válka s tebou bývá obvykle krutější." "Toužíš-li po ovládnutí Ed'ry, pak se budeš muset potýkat s jejich rezistencí. A nevyhraješ." "Já že nevyhraji? Ovládla jsem už stovky Zemí. To, že jsi to v tomto vesmíru nedokázal, to je tvůj problém. Vím, jací lidé jsou. Lidé se nechtějí postavit na jednu linku, aniž by lezli nad sebe. Jsou to zvířata, která žijí v hierarchii. Už dlouho vím, jak jim vládnout. Chudáčku... proč jsi na to v tomto vesmíru nepřišel? Co je špatně s tvým mozkem?" mluvila k němu dále výsměšným tónem královna. Na chvíli se odmlčela, a pak ho ještě jednou kopla do boku. 

"Víš co, Shy'rku? Uděláme tentokrát věci opravdu jinak. Já tě nechám žít, roztrhaného a zuboženého, aby ses znovu naučil používat násilí, a ovládl... já nevím, asi tu planetu tam dole... a pak se k tobě vrátím, až bude Země má, a trošku si ještě popovídáme, jo? Připrav se. Slabocha zabíjet nebudu. Ale až budu zpátky, budu očekávat, že se proti mě vrhne dobře organizovaná armáda nejmocnějšího Shai'ri v historii! Jo, přesně tak. Zvedni se konečně ze země, přestaň lízat prach, a přijmi realitu takovou, jaká je. To bude aspoň souboj!" navrhla mu. "Pokud ti samozřejmě ještě nějací vojáci zbyli..." zasmála se a plivla mu do obličeje. "Jdeme!" zakřičela na svého společníka, neustále mučícího Reh'shba. Většina Mothmanů a Ste'emů byla její armádou monster pochytána. Mnoho Shai'ri bylo brutálně zmučeno. Vesmírné lodě byly náhle prázdné. Sadistická vládkyně odnesla většinu té nadějné budoucnosti, jež cestovatele kosmem čekala. Shy'rk se v tiché chodbě doplazil k naříkajícímu Reh'shbovi. Z vytřeštěných očí mu crčely zelené krvavé slzy. Shy'rk zmáčkl jeho ruku. "Všechno bude v pořádku," řekl mu tiše. "Shy'rku... Shy'rku... Budu ještě někdy chodit?! Budu ještě někdy schopen vyloučit svůj tělesný odpad? Příšerně to bolí... příšerně to pálí... něco mi tam dolů nalil... žírá to! Shy'rku, pomoz mi! Prosím, pomoz mi!" křičel Reh'shb. Křičel stále mohutněji. Kroutil se stále více. Jeho bývalý žák, jeho bývalý nepřítel se jej nyní snažil uklidnit. Plazil se po podlaze ve snaze dorazit k lékárničce v hlavní místnosti. Ale neměl na to dost síly. A Reh'shb naříkal, a křičel, a prosil o pomoc. Shy'rk se dal do pláče. Proč se to stalo? Proč je postihla taková hrůza? Copak si to zasloužili, být roztrháni na kusy, zbaveni svého klidu, bytostí, kterou ani neznali? Bytostí, jež tvrdila, že pochází z jiného vesmíru, a že v paralelních světech zbavila Shai'ri vlády nad Ed'rou? Oběma hubeným mimozemšťanům pomohl až Li'wee, když opustil úkryt v kabině s potravinami. Zastavil Reh'shbovi krvácení ze spodní části těla, a spolu s Shy'rkem jej po své slizové stopě odtáhl do kulovitého letounu, aby je jako jediné přeživší masakru na této konkrétní vojenské lodi odnesl na Om'lenax. I on sám byl zhrozen. A bylo mu líto těch tvorů, které si dle Shy'rkových slov chtěla "Královna" tam, v dáli, za hvězdami, podmanit.

"Pěkná potvora, attachant comme l'enfer," poznamenal Pierre Leroy, když vystoupil z pitevní místnosti v podzemní základě Lovců kryptidů na Špicberkách. "Mě pěkná moc nepřišla," řekl na to Harvey Lindo, který za ním zavřel dveře, a okamžitě si strhl bílý doktorský plášť, "a z obsahu jejího žaludku je mi doteď na zvracení." Pierre odfrkl, a nevěřícně zakýval hlavou. "No tak snědla někomu psa, to je toho. Aspoň jsme zjistili, že ukousnuté hlavy malých zvířat polyká vcelku." "Právě z toho je mi špatně, takže dík, že mi to pořád připomínáš," řekl naštvaně Harvey. "A ne že tu hlavu ukradneš z kbelíku, Harvey! Jako večeře se podávat nebude!" zlobil ho dál Pierre. "Hele, příště se zeptej Fahada, jestli ti nebude chtít asistovat. Mě se to s tebou fakt nelíbilo," skončil rozhovor docela vážně Harvey, rychle zahnul do chodby napravo, a odkráčel pryč. "Hlavně, že jsi to byl ty, kdo mi ho s Vinayou přivezl, ty odvážlivče," zašeptal si pro sebe Pierre, "Getzko, slavný polský opočlověk. Že bych ho pojmenoval... Getzko lindoi? Geztko gambhiri? Getzko Harvey-má-rád-šťavnatý-žaludek-s-psí-hlavou? Getzko leroyi? Hmm... Getzko leroyi, to se mi líbí. To zní dobře!" 

Zatímco Pierre procházel chodbou a šeptal si pro sebe možné vědecké názvy primáta, jehož pitvu vykonal, hrály si Nicholle a Marilyn, adoptované dcery Harveyho a Fahada, na babu. Z nevinné dětské hry dvou předškolních holčiček se brzy stal průzkum neznámých zákoutí obrovského komplexu, který již po jedenáct měsíců nazývaly svým domovem. Marilyn, nyní čtyřleté dívence se středoafrickým původem, se poštěstilo narazit na celu s průhledným silovým polem, jež ji oddělovalo od chodby. Uvnitř seděl kappa, japonský kryptid, odchycený v létě předešlého roku. Nicholle se k ní přidala, a místo, aby jí dala babu, udiveně s ní na kappu hleděla. Dvounohé želvě pozornost dvou malých holek moc nesvědčila. Přestala žrát salát, nahodile rozházený po monotónní, depresivní místnůstce, a obrátila k nim svůj krunýř. "Co jsi za zvíře? Jsi nějaká žába? Já mám ráda žáby!" vykřikla Marilyn. "Není to žába! Je to želva! Jako Franklin!" řekla jí na to Nicholle. "Ne, co když je to člověk? Vidíš, že sedí na bobku jako člověk!" reagovala na to Marilyn. "Holky, kde jste?!" ozval se Fahadův hlas. "Tady!" vykřikly obě ve stejnou chvíli. Fahad se smál. "A to je jako kde?" "U té želvy, tati!" odpověděla vysokým hláskem o rok starší Nicholle. "Želvy?!" Fahadův hlas zněl překvapeně. Zastavil se před vstupem do chodby, v níž obě dívky stály, a usmál se na ně. "U téhle želvy!" vykřikla Nicholle, a natlačila prstík na silové pole. Fahad pokrčil čelo. Pokusil se do chodby vstoupit, ale nedařilo se mu to. "Tati, pojď sem! Nemusíš se bát!" smála se Nicholle. Marilyn se také rozesmála. "Kruci, co to..." zašeptal Fahad, sevřel pěst a v rychlosti s ní pokusil zasáhnout vzduch v chodbě. Vykřikl bolestí, a ve vzduchu se na chvíli objevil fialový úkaz v místě zásahu jeho pěstí. "Jak jste se tam dostaly?! Nemůžu za váma!" zvolal. "Normálně. Prošly jsme tamtudy, kde teď stojíš," smála se Nicholle. Fahad se skrčil, a pokusil se do chodby vstoupit, leze po všech čtyřech. Ale stále ho odráželo jakési silové pole. "Pojďte zpátky! Možná tady Pierre něco zapnul... nebo, já nevím... nastala nějaká porucha. Gabrielle! Gabrielle, slyšíš mě?" Oslovoval nyní počítačový systém. "Gabrielle?!" "Porucha nenastala," zněla odpověď počítačového systému, hovořícího anglicky ženským hlasem s francouzským přízvukem. "Proč se nemůžu do té chodby dostat, Gabrielle?" zeptal se Fahad. "Tyto informace Vám nejsou zpřístupněny, pane Ghazalli," odpověděl systém. "Proč? Jak je to možný?" zeptal se Fahad. Gestem holkám naznačil, aby se pokusily přijít k němu. 

Nicholle byla jako starší sestra zase napřed, a bez problémů proběhla místem, které Fahad nedokázal překonat. "Pst!" ozvalo se zezadu. Marilyn otočila hlavičku ke zdroji toho zvuku. "To je zvláštní," řekl Fahad své starší dceři, "jak to, že jsi tím místem prošla, a mě to nejde? Něco mě tu blokuje, ale tebe... vás... ne!" Pohlédl na Marilyn. "Marilyn, pojď sem, zlatíčko!" zvolal. Marilyn však věnovala pozornost čemusi jinému. Přišla k jiné cele, k jakýmsi dveřím. "Co to bylo za zvuk?" zeptala se. "Co tam je? Neschovávej se! Jsi žába?" pokračovala ve kladení svých nevinných otázek. Za okýnkem ve vrchní polovině dveří se náhle objevil zjizvený lidský obličej, pokrytý zaschlou krví. Marilyn se polekala. Oči jí strnuly hrůzou. "Prosím... holko, nevím, co jsi zač... prosím tě, pomoz mi! Tohle se nedá vydržet!" sípal vysoký starší muž se špinavými bílými či šedivými vlasy. "Prosím tě, udělej něco! On mě tu zabije!" Marilyn začala křičet. "Co je?! Marilyn, co se stalo?! Pojď sem!" zvolal vyděšeně Fahad. Ještě jednou se pokusil do chodby vniknout, nebylo mu to však dovoleno. Marilyn k němu přiběhla, a v pláči si sedla na podlahu. Nicholle ji objala, jak už mnohokrát, když se její sestřička bála. "Nějaký pán!" řekla Marilyn, když se trošičku uklidnila. "Cože?" zeptal se nechápavě Fahad. "Holky, co konkrétně jste tam viděly? Želva? Pán? Já... vůbec nechápu, jak by... Kappa?!" mluvil k nim Fahad. "Kappa, ten má být přece zpátky v Japonsku, ne? Pierre říkal, že ho odvezl na Hokkaidó... poté, co mu vyšel paper, ve kterém ho popsal," zamyslel se nahlas Fahad. "Je tam nějaký pán," řekla Marilyn už docela klidně, "a vypadá děsivě." "Hm, to je divný. Že by další kryptidi? Asi... nějaké jiné druhy? Ale je to divné, moc divné," řekl nahlas Fahad, "jste obě v pořádku? Pojďte, už se schyluje k večeru, tak vám udělám nějaké jídlo." 

Pierre zamířil ke své vlastní pracovně. Pokrčil obočí, když před jejími dveřmi spatřil Tien Tang, vietnamskou členku Týmu B, která tu už žila také nějakých jedenáct měsíců. Usmál se na ni. "Čau Pierre," řekla mu docela podrážděně, "jak se ti vede? Zase jsem tě dlouho neviděla." "Tien, jestli si chceš s někým povídat, zajeď do nějakého bistrot severně odsud, do městečka. Nemám čas," řekl Pierre, a vytáhl z bílého pláště kartičku, načež ji přiložil k senzoru, umožňujícímu otevřít dveře pracovny. Tien také něco vytáhla, z kapsy kalhot. Byla to fotografie jakéhosi plesiosaura na kamenité pláži. "Roztomilé zvířátko. Chceš si za ním vyjet? Čí je to fotka?" zeptal se nervózně Pierre. Chtěl vstoupit do pracovny, ale zdráhal se otevřít dveře, když před ní pořád stála Tien. "Moje. Já tuhle fotku udělala. Dneska ráno. Ta příšera z grónského moře je očividně teplokrevný plesiosaur. Nechtěl jsi mě za ním poslat, bylo prý málo důkazů jeho existence... Tak mi, prosím, jako kolega, vysvětli, proč ho z moře vytáhl dron, který teď sedí vedle Cryptodactylu v našem hangáru," řekla rázně Tien. Pierre se podíval do země, a zasmál se. "Tien, prosím... Já dělám svou práci, ty děláš svou. Neříkám, že mi nemůžeš klást otázky, ale já prostě někdy nemám čas," řekl na to. "Proč byl vytažený na břeh Forlandet National Park?" ptala se dál Tien. "Přestaň se hloupě ptát, Tien." "Proč?!" Pierre se zle zadíval do jejích očí. "Protože jsem tím někomu zachránil život. Někomu, koho ta potvora napadla. Stačí?! Můžu teď jít dál dělat svou práci?!" zařval. Tien vypadala dotčeně. Pierre jejímu rozhořčenému výrazu nevěnoval pozornost, naposledy jí gestem naznačil, ať odejde, a pak vkročil do své pracovny. 

"Pierre," oslovil ho hologram Arika Thomsona, vedoucího CIA, hned poté, co za sebou pětatřicetiletý Francouz zavřel dveře, "něco tu pro vás mám." "Co to je? Ve smrdutým kanálu zemřela ryba, kterou nedokáže nikdo identifikovat, a je to příliš blízko Bílého domu, takže se váš prezident bojí, že třeba... najde v koupelně agresivní jikry, a ty mu zalezou... ehm..." Thomson se zasmál. "Je to něco vážnějšího," odpověděl. Pierre otevřel ústa údivem. Na obrazovce počítače, téměř překryté štosy papírů, se objevila fotografie obrovského množství lidských mrtvol. Byly nepopsatelně zmasakrovány. Detailní fotografie ukazovaly okousané obličeje malých školáků, usekané ruce a nohy starých lidí, a polámaná, zkřivená těla dospělých. Všichni měli snědou pleť, a někteří z nich působili jako původní obyvatelé amerického kontinentu. "Kde se tahle příšerná věc stala?" zeptal se. "V Brazílii," odpověděl Thomson, "v brazilské Amazonii." Pierre vykulil oči. 

Svolal večerní poradu. Nicholle a Marilyn se jí neúčastnily, vlastně již byly ve svých postýlkách. Harvey byl u nich, a četl jim pohádku. Na poradě byli kromě Pierra přítomni jen Fahad, Tien, Vilhelm Van Vais a Marvin Grayson. "Příšerné. Něco mi to připomíná... To, co jsem zažil jako malý," poznamenal Vilhelm. "Ano, Vilhelme. Ta podobnost tu je. Někdo totiž vyvraždil celou vesnici v brazilské Amazonii. A nebyl sám. Podle pár přeživších, jejichž záznam vám klidně pustím, to byla celá armáda příšerek, a tři dvounohé bytosti," řekl Pierre. "Nemohla by to být...?" vyhrkl Marvin. "Curupira? Víš, že přesně na ní myslím," odpověděl Pierre, "a co vím, tak Curupira má mít jistou mladší společnici, a... taky může mít po boku jistého siláka, kterému jsem zachránil život. Jo, nehleďte na mě tak překvapeně. Ten kluk potřeboval pomoc. Tohle... tohle je výsledek. Potřebuju, aby tam někdo odletěl." "Neřešil jsi problém s Curupirou právě ty? Minulé léto?" řekla Tien. "Mám na práci něco důležitějšího," pousmál se Pierre. Tien pořád působila rozhořčeně. Dívala se na něj s podezřením. Marvin se podíval na Vilhelma. "Nezaletíme si do Brazílie? Třeba bude větší sranda, než posledně v Grónsku," navrhl. "Snad. Ale nějak si říkám, že nás tam zase... potká jenom samá smrt," odpověděl Vilhelm. "Já nejedu. Taky mám důležité věci na práci, jako starat se o svoje děti," řekl upřímně Fahad. "Marvine, já poletím s tebou," řekla Tien. "Tak já letím taky. Naše trojka je prostě dobrá," usmál se Vilhelm, "ale fakt to neberme na lehkou váhu." "To byste neměli," pokýval hlavou Pierre, "dobře se připravte. Rozhodně půjde do tuhého."

Pokračování příště...