Původní tým Lovců kryptidů je možná minulostí, ale jeho odkaz stále žije. A to v Týmu B, za jehož vznikem tak trochu utajeně stojí Arik Thomson, který potřebuje, aby někdo odhalil tajemství duchů, objevujících se v posledních měsících po celé planetě a strašících lidi, a zjistil, jak moc v tom mají prsty tajemní Zasvěcení vedení Evanem Sellersem. Poté, co se Pierre Leroy, Tien Tang a Vilhelm Van Vais seznámili v South Forku v Nevadě, vzal je Arik s agentkou Kentovou na tajemný ostrov, pravděpodobně se nacházející kdesi v Atlantiku, kde byl od skončení invaze Shai'ri před asi deseti měsíci ukryt nejmocnější předmět tohoto vesmíru, Briddimský drahokam. Vysvětlil třem hledačům záhad, co už o Zasvěcených díky Van Vaisově pomoci ví, a že ti duchové jsou ve skutečnosti nehmotnými bytostmi z úplně jiných vesmírů, jež jsou součástí jednoho velkého celku, nazývaného mnohovesmír. Pierre už s ním ostatně má své zkušenosti. Vypadá to, že tkanina mnohovesmíru se jaksi přetrhla, když Lovci kryptidů s pomocí Deana Owena odvrátili invazi mimozemšťanů, přivedli zpět své zemřelé kolegy, a změnili běh dějin v této konkrétní dimenzi. Že se Zasvěcení objevují tam, kde se bytosti z jiných vesmírů vynořují, je poněkud zvláštní, a vypadá to, že Sellers má něco za lubem. Po deprimujícím setkání s Archibaldem Quartermainem, mužem povídajícím si s vlastním stínem, který je na tajemném ostrově vězněn, se Pierre vydal do Kostariky, kde se po podzimním řádění Lovců kryptidů usídlil Jack Owen se svou malou rodinkou. Bývalý vůdce týmu a nyní vědec pracující pro Universidad de Costa Rica odhalil Pierrovi, že před lety, za dob černých spandexových oděvů a laserových pistolí, odkoupil na Špicberkách velkou podzemní základnu. Nedávno ji nechal vybavit počítačem, její stavba byla zkrátka po letech dokončena, a rozhodl se darovat ji Týmu B. Agentka Kentová pak Pierra přenesla k břehům zálivu Nordfjorden na mrazivém norském souostroví, a ten se seznámil s Marvinem Graysonem, jamajským technikem, kterému dal Jack na starost hlídání základny. Ačkoliv to vypadá, že se toto místo stane Pierrovým novým domovem, není v něm příliš spokojený. Ještě více ho zhrozilo, když byla prý na Špicberky spolu s Tien, Vilhelmem a drahým kamenem z Briddimu přemístěna i jeho přítelkyně, před kterou utíká...
CRYPTID HUNTERS: PHANTOMZONE, ČÁST ČTVRTÁ:
"Jé, hele! Žába!" vykřikla nadšeně Marilyn, a prstem ukázala na malého tmavého tvorečka, pohybujícího se v městském rybníčku. "Já ji nevidím," řekla na to její adoptivní sestra Nicholle. "Počkej, donesu ti jí," zasmála se Marilyn, a hned se rozběhla k okraji zelenomodrého jezírka, porostlého všelijakými vodními rostlinami. Žabku chytla do rukou a zase s ní utíkala k Nicholle. "Ne, já se jí bojím! Nedávej jí ke mě!" roztřásla se Nicholle. "Čeho se jako bojíš? Že tě sní? Podívej, jak je roztomilá," chichotala se tříletá Marilyn. Na tak malé dítě byla skutečně velmi zvědavá, a její rodiče jí v tom podporovali. "Ten zlatý proužek, co jí jde od špičky čenichu po kloaku," řekl Harvey, adoptivní otec obou holek, zatímco listoval knížkou Amphibians of Argentina od Josého M. Ceie, "to musí být Rhinella fernandezae. Prý je v téhle oblasti docela hojná." Těžko říci, zda si Marilyn zapamatovala to zvláštní vědecké jméno, rozhodně však byla svým úlovkem nadšená. Poté, co opustila dětský domov na severu Londýna, kde působila mezi divokými děcky po rok a půl docela opuštěně, se najednou začala zajímat o všechna ta malá, polovodní skákající zvířátka. Čtyřletá Nicholle, která strávila dva roky v dětském domově naopak ve východním Londýně, si se svou o rok mladší sestřičkou ráda hrála, ale obojživelníci ji nebrali. Vlastně z nich měla strach. "Ty jo, ty už musíš těch vědeckých jmen umět, Harvey," ozval se Fahadův hlas, a bývalý agent Spojených arabských emirátů vyšel z parku s fotoaparátem v ruce. Ostatní tři členy své rodiny totiž z dálky fotografoval. "No vidíš, ještě se ze mě stane nějaký herpetolog," zasmál se Harvey, "popravdě jsem rád, že nemusím pár dnů hledět do počítače. Doktor mi předepsal silnější skla, takže..." "Ne! To si děláš legraci! A ani jsi mi to neřekl," vyhrkl překvapeně Fahad. "My už to víme, tati!" zakřičela Marilyn, jako vždy v přítomnosti svých otců poněkud hlasitější. "Tak on mi to neřekl? No teda, styď se Harvey. Kdo ví, co dalšího si o mě ještě šuškáte, vy tajnůstkáři," zaškádlil svou rodinku Fahad. Marilyn pustila malou ropušku zpátky do rybníka a otřela si ruce o tričko. Harvey k ní hned přiběhl a starostlivě se jí snažil vysvětlit, že ropuchy jsou podle té knihy, ze které jí čítával o jednotlivých druzích, jedovaté, a že by si radši měla umýt ruce v umyvadle. "Ty jo, to mi něco připomnělo," řekl zase Fahad, "kdysi jsem byl na misi v Jemenu, a nějaký pitomec mi tam v hotelu do čaje nakapal ropuší jed. Nechtějte vědět, jak jsem se pak cítil. Mizerně. Blbě. Bylo to hrozný." "Byl jsi otrávený?" zeptala se skoro dětinsky Nicholle. "Jo, byl jsem fakt otrávenej. Šest dní v nemocnici, šest dní! A nejhorší bylo, že jsem skončil na lůžku vedle jednoho vrahouna, kterého jsem zbil pár nocí předtím, a který kvůli tomu místo do vězení šel na urgentní. To byla teprv zábava, poslouchat ty jeho nadávky," zavzpomínal Fahad. "Kdyže nám jede autobus?" zeptal se ho Harvey. "Zítra ráno, v sedm," zasmál se Fahad. Nevěřil, že jeho manžel mohl zapomenout. "Co tu budeme do té doby dělat? Už jsme prošli celý Chascomús, Marilyn viděla polovinu druhů žab Argentiny, koupali jsme se v jezeře nevím kolik miliard roků... Vždyť už tady k vidění nic není!" řekl frustrovaně Harvey. "No, tak si holt koupíme někde zmrzku a schováme se tam na zbytek dne. Beztak je tu horko jak v peci," navrhl Fahad. Harvey si povzdychl: "Já pořád říkal, zajeďme do Buenos Aires. A ty ne, skočme na autobus do Chascomúse, že prý Buenos Aires je nudné. Jenže já se vsadím, že tam mají větší větráky." "Děláš si legraci? V Buenos Aires je ještě větší horko než tady, propána! Od La Platy na jih, to je úplně nejlepší! A ne někam do mega městské džungle, kde slunce svítí v průměru o tři dny déle než ve zbytku severovýchodní Argentiny!" "No jo, ty tvoje statistiky, odborníku," odsekl Harvey. Užuž to vypadalo, že se ti dva pohádají, ale jejich dcery to zachránily. "Podívej, tati! Tam se prodává nějaké jídlo! Zajděme tam!" vykřikla Marilyn. A Nicholle se tam rovnou rozběhla. Po poledni se totiž zrovna otevřela nedaleká cukrárna ve středu Chascomúsu, a fotografie churros, buñuelos a alfajores na ceduli nad vchodem do ní se pro obě děti zkrátka stala magnetem. Na odpoledne se tedy Fahad, Harvey, Marilyn a Nicholle skryli v cukrárně, a pak se ještě ve večerních hodinách procházeli kolem ní. Do Mar del Plata, další destinace na jejich společném výletu, který začal v uruguayském Montevideu krátce poté, co se Harvey s Fahadem vzali, měli odjet až následujícího dne, a opravdu tu pro ně už nebylo, co dělat, tak se jen tak potloukali po okolí a povídali si. Jakmile se však zešeřilo, ozval se z jedné z ulic tajemný, pískavý zvuk. A Marilyn, ta nadšená holčička se středoafrickými kořeny, se za ním vydala. Ztratila se za rohem dřív, než na ni kterýkoli z otců mohl zvolat. "Co to kruci bylo?" zašeptal Harvey. A teď se za tím zvukem, nebo snad za Marilyn, rozběhla i její starší sestra. "Nicholle, zastav se! Kam to běžíš?!" vykřikl Fahad. Jakmile ji s Harveym jen o pár vteřin později dohnali, spatřili něco velice zvláštního. Marilyn stála uprostřed silnice a němě pohlížela na podivnou levitující bytost bez nohou nebo bez rukou, vypadající jednoduše jako duch. Její tělo bylo průhledné, ale čím déle levitovala na místě, tím více modře zářila. Člověk by si pomyslel, že by to byl člověk v prostěradle, kdyby svým zjevem neřvala, že je z jiného světa. Na nevýrazné hlavě se náhle objevilo velké červené oko, bez víčka, bez zorničky, zkrátka červený kotouč, který žhnul jako uhlík. Fahad neváhal. Rozběhl se k Marilyn. Ona však stála téměř bez hnutí, a na ten zvláštní úkaz jen se zvědavostí hleděla. "Jak se to tu objevilo? Pojď ke mně, Marilyn! Pojď!" řekl Fahad, a chytil dceru za ruku. V tu chvíli duch znovu zapískal. Byl to tak hlasitý zvuk, že si Fahad, Harvey i Nicholle museli zakrýt uši. Ale Marilyn skoro nereagovala, pořád na něj jen hleděla, a neprojevoval se u ní žádný strach. "Co seš zač?!" zařval na bytost Fahad. Pohnula se směrem k němu. V domněnce, že chce netvor ublížit Marilyn, rozhodl se Fahad postavit se mu. Neskutečně rychle se mu pokusil dát ránu pěstí, jenže jeho ruka hlavou té bytosti prošla, aniž by cokoliv pocítil. Znovu se ozvalo vřískavé zapískání. Fahad zvedl Marilyn ze země a rozběhl se k Harveymu a Nicholle. "Padáme odsud! Pryč!" vykřikl. Harvey podal Nicholle ruku, a už ji rychle odváděl z ulice. Duch je následoval. Byl jim v patách. Harvey musel Nicholle zvednout, a protože byl docela štíhlý a neměl moc velkou sílu, skoro se při tom zapotácel. Ale za pár vteřin již doháněl Fahada. Oba se ohlédli až když dorazili k parku. Tvor zmizel. "Krucinál, tohle mě vyděsilo," poznamenal Fahad a podíval se na Marilyn, "seš v pořádku?" "Jo, jsem," řekla unaveně Marilyn. Najednou nebyla tím nadšeným dítětem. Byla znavená, oči se jí klížily, skoro jako by jí ten tvor něco udělal. "Nikde tu potvoru nevidím!" řekl Harvey a postavil Nicholle na zem. Pak podepřel Marilyn hlavu. Působila, jako kdyby měla každou chvíli omdlít. "Co jí udělal? Co jí udělal?!" rozplakala se Nicholle a dotkla se Marilyniny ruky. "Vypadalo to jak duch. Jdu po něm," řekl rozhodně Fahad a vytáhl z kapsy pistoli. "Pomátl ses?! Chceš v sedm večer střílet v prázdné ulici po něčem, co jsi očividně nedokázal zasáhnout vlastní rukou?!" zvolal Harvey, ale Fahad na jeho slova nedbal. Vběhl zpátky do té ulice, a rozhlédl se kolem sebe. Nikde nic. Zastavil se před lékárnou a nevěřícně zakýval hlavou. Pak se duchovo zapištění ozvalo znovu. Příšera se vynořila ze zdi lékárny, a prošla Fahadovým tělem. Ten neváhal, a vystřelil po ní. Lidský výkřik značil, že zvuk střelby vyděsil pěkných pár lidí v obytných domech. Pár jich dokonce vyhlédlo ven z oken, jenže duch se zase ztratil. Fahad si nepřál mít ničí pozornost, a tak okamžitě zasunul pistoli zase do kapsy, a ulici opustil. "Pořád je to tam. Ale za námi to snad nepůjde," řekl. Pak vykřikl hrůzou. Levitující netvor se žhnoucím kotoučem na hlavě se zničehonic objevil za Harveym. Ten se prudce otočil a sám se pokusil bytost udeřit. Marně. "Hlavně, žes říkal, že moje ruka jeho tělem prošla," naštval se Fahad. Byl by po duchovi vystřelil, kdyby se náhle ze země nezvedla Marilyn. Jako by v přítomnosti ducha celá ožila, a začala levitovat půl metru nad zemí. Nicholle vřískala. Byla k smrti vyděšená. Duch začal mířit do parku, a ačkoliv se jí nedotýkal, nesl si Marilyn s sebou. "Nech ji na pokoji, ty zrůdo!" zařval Fahad, dohnal je, a vystřílel do ducha celý zásobník, jen z čirého rozpoložení. Chytil Marilyn za ruku, a pokusil se ji stáhnout k zemi. Vzdoroval tak síle ducha, ten se zastavil, a vydal vřískavý zvuk ještě hlasitější, než dříve. Fahadovi skoro popraskaly bubínky. "Co s ní sakra chceš?!" zařval. Skoro se o dítě s duchem přetahoval. Cítil tu sílu, kterou si nehmotná bytost malého človíčka přitahovala. Ale vyhrál. Bytost se ztratila mezi křovisky. Fahad vyděšeně oddychoval a pohlížel na Marilyn. Opět působila vyčerpaně, a byla by sebou sekla o zem, kdyby ji nepodpíral. Přiběhli Harvey a Nicholle. Ta svou milovanou adoptivní sestru ochranářsky objala a přitiskla ji k sobě. "Chceš po něm zas jít?" zeptal se Harvey. "To by... to by asi nemělo cenu," oddechl Fahad, "co sakra chtěl? Byl to nějakej duch, ale co by... chápeš to?!" "Nechápu. Nechápu nic!" odpověděl Harvey. "Vypadnem odsud. Tady ani není osvětlení, aby nás tu tak ta potvora napadla znovu..." řekl Fahad, a začal svou rodinu vyvádět z parku ven. Marilyn normálně kráčela, ale v obličeji měla prázdnotu. A Nicholle brečela. Cítila, že s její sestrou bylo něco jinak. Před parkem potkali jakéhosi muže. Byl to starší chlapík, seděl na lavičce a držel mezi prsty doutník. "¡Hola! ¿Qué hacéis, chicos?" zvolal radostně. "Señor, tenemos un problema," začal španělsky brebentit Fahad. "Mluvíte anglicky? Pronásleduje nás nějaký... duch... nebo něco takového," pokračoval. "Duch? Duch budoucích Vánoc?" vykulil oči Argentinec, a chraplavě se rozchechtal. Vtáhl do úst tabákový kouř. "Blbost. Vy viděli... espejismo. Možná vy... esquizofrenia. Engaño, jako v tom filmu, Nido de víboras... Jak se to... The Snake Pit, tak v jazyce tom název byl," mluvil dále chlapík. Fahad jen pokýval hlavou. Očividně se s tím mužem nedalo bavit, na duchy nevěřil. Zvláštní bytost se však neukazovala, a tak si rodinka oddechla. "Musím říct, že jsem měl strach," přiznal se Harvey, "Marilyn, vnímáš mě?" "Vypadá už líp, ale pořád neřekla ani slovo," řekla smutně Nicholle. "Tak jdeme do hotelu. Jde se ti dobře, Marilyn? Kdyžtak tě zvednu, jestli budeš padat," řekl Fahad. Dal si s Harveym pusu, a začali odvádět dcery pryč. "¡Oye! ¡Detener!" zařval náhle chlapík, odhodil doutník a prudce vstal z lavičky. "Co vy se tu... líbáte? ¡No quiero ver a los hombres besarse!" vykřikl jako nějaký fanatik. "Cože?" zeptal se zmateně Harvey. "Nechci vidět muže se líbat! To ne! To v mojí zemi ne, chlapečkové anglánští!" křičel na celou ulici. "Jste v pořádku?" zeptal se ho Fahad. "Ne, nejsem! S tímhle teda ne!" "Váš problém," odsekl Fahad. Na nějakého šílence, který očividně zastával názory ze středověku, tedy rozhodně neměli čas, zvláště potom, co se právě stalo. "Můj problém? Ne, můj problém ne! Tvůj!" zakřičel muž, a Fahada náhle napadl. Kopl ho do hýždě. "Tak to teda ne, kamaráde," řekl Fahad, a chytil ho za ruku. "Já Vám nadělám problémy! ¡Ya verás!" vykřikl Argentinec, a zamířil na Fahadův nos. Jenže Fahad byl dobře vycvičený. Uhnul, a útočníka si přitáhl k sobě. Ten se marně snažil z jeho sevření vyprostit. "Už jste skončil? Jestli vy náhodou nejste opilej," řekl zcela klidně Fahad. Fanatika pustil, jenže ten náhle zaútočil na Nicholle. "Já vám dám mít děti! ¡Las mataré a patadas!" zvolal, a pokusil se dítě kopnout do hlavy. Jenže najednou se ocitl ve vzduchu. Odletěl zpátky k lavičce, vrazil do ní hlavou, pak přeletěl zpět k Fahadově rodině, a z výšky nějakých tří metrů dopadl těžce na břicho. Po pádu se na zemi zatočil, a jakmile se pokusil vstát, zase ho něco neviditelného zvedlo, a z pěkné výšky pustilo. Žil, a sotva mu z nosu a úst vyteklo pár mililitrů krve, ale pozbyl vědomí. Z temnoty parku se opět vynořil onen duch s rudým okem, a přiblížil se k Fahadovi, Harveymu a Nicholle. Marilyn v jeho přítomnosti znovu ožila, avšak stále ze sebe nevydala jedinou hlásku. Zvuk, který bytost vydala tentokrát, už nebyl vřískavý, ale spíše vlídný. Fahad a Harvey se na sebe podívali. Tak nějak začali chápat, o co tomu tvorovi šlo. Právě je ochránil před nějakým šílencem s nenávistnými názory, použil k tomu své telekinetické schopnosti, a ukázal jim, že se nesnaží být nepřítelem. "Rozumím," ozvala se Marilyn. Zcela náhle něco řekla! Přistoupila k duchovi a natáhla k němu ruku. "Chápu to," řekla nadšeně vysokým dětským hláskem, jako by právě pochopila základy matematiky. Otočila se na své rodiče a sestru. "Celou dobu se se mnou snažil mluvit. Povídal si se mnou... cítila jsem ho tady," řekla s úsměvem a ukázala prstíkem na čelo. "On s ní komunikoval telepaticky," zašeptal Fahad, "no jasně. Proto byla celá mimo, musel být pořád v její hlavě." "Je to kamarád," dodala Marilyn. "Proč něco nesdělíš nám? Co od nás chceš?" zvolal na ducha Fahad. "Tati, on ti nerozumí. On mluví jinak. Říkal mi, že neumí mluvit s dospěláky. Že prý jsou složití. I když Vás dva má prý rád. Ne tohoto pána, ten je špatný," řekla Marilyn a ukázala na Argentince v bezvědomí. "Snažil se nám ukázat, že je přítelem. Proto mu dal na zadek," dodal Fahad, "ale co nám chce ukázat? Řekl ti nějak... co chce?" "Prý chce domů. A chce pomoct." Duch se začal sunout zpět k ulici, ve které se s Marilyn poprvé setkal. Otočil se, jako by sledoval, zda jde rodina za ním. Chtěl, aby ho následovala. A když šli, zase se sunul dál. Dovedl je až na samý konec té ulice, k zapáchající skládce. Stála za kovošrotem, a působila opuštěně. Vkročit do ní za tmy nebylo zrovna příjemné, jenže za chvíli Fahad a jeho rodina uviděli podivné modré světlo, které střed skládky ozařovalo. Ve výšce asi metr nad zemí se tam nacházel portál. Portál do jiného světa! A kdykoliv se duch pokusil k němu přiblížit, objevila se kolem portálu jakási svítivá, nažloutlá stěna. Připomínala silové pole. Neodrazila jej, jen mu nedovolila se k portálu přiblížit. "Vidíte? Chce domů. Ale nemůže. Potřebuje pomoc!" řekla Marilyn. "Tak tohle chtěl, abychom viděli. Proto tě sem chtěl rovnou přenést, přičemž chtěl normálně projít parkem," řekl Harvey, "ale co to je? Připomíná mi to takové ty portály, kterými jsme procházeli... však víš, Fahade." "Multiverzní portál," řekl tiše Fahad, "jistě, že si vzpomínám. Viděl jsem jich pár i před skončením invaze emzáků." "Prosí mě, abych mu pomohla domů. Prý se bojí. Nelíbí se mu tu. Chce domů za svými kamarády!" řekla Marilyn. Natolik cítila v hlavě duchův smutek, že se sama rozplakala. "Dokážeš mu v hlavě říct, že se vynasnažíme mu pomoci?" zeptal se Fahad. "Prý ti věří," odpověděla hned nato Marilyn. Duch se ztratil, a portál zmizel. Skládku ovládla temnota. "No nazdar. Harvey, dáš mi baterku?!" zvolal Fahad, drže Marilyn v náručí. "Žádnou nemám. A mobil jsem nechal v hotelu. To ti mám taky říkat stokrát?" odpověděl jeho manžel. "Tak kdo tu sakra svítí?" reagoval na to Fahad. Nedaleko od nich totiž temnotou pronikalo tenké světlo baterky, a blížilo se. Nakonec se ukázalo, kdo to byl. Fahad se musel usmát, bylo to takové překvapení! Sloane Walker, adoptivní dcera Alessandra Velázqueze! Fahad ji pozdravil znakovou řečí a pokusil se jí zeptat, co tu dělala. Byl jejím příchodem velice překvapen. Sloane si pamatovala, že stejně jako jeho kolegové znakovou řeč příliš dobře neovládal, a tak se mu pokusila co nejsnáze naznačit, že je tu, na skládce, ze stejného důvodu, jako oni. Že zřejmě jaksi sledovala toho ducha, a snažila se zjistit, co byl zač. Bylo to skutečně neuvěřitelné překvapení. Když už se Fahad tvářil zmateně, začala svá slova psát do mobilu a postupně mu je ukazovala. Mezitím s rodinkou vycházela ze skládky. Sloanina slova naťukaná do mobilu byla sama o sobě nabídkou. "Jestli vás zajímají duchové, tak se mnou pojeďte do otcovy tvrzi. Dlouho se jimi zabývá a je v kontaktu s americkými agenty, které už znáte." Fahad pohlédl na Harveyho a na své děti: "Co byste řekli, kdybychom místo Mar del Platy zajeli do Velázquezova hradu postaveného ve středověkém stylu na pobřeží Argentiny, kde se shromažďují tučňáci? Byl jsem tam, a má to pětihvězdičkové ubytování. Za sebe doporučuju."
"Nezavoláš, nenapíšeš... Jak mám vůbec vědět, co s tebou je?!" zvýšila hlas Kate. Pierre byl celý rudý. Všiml si však, že Tien a Vilhelm se na něj dívali s pochopením. Na vteřinu či dvě se zahleděl do kovově lesklého stropu v hangáru, do kterého Kate s jeho dvěma kolegy a několika americkými agenty zrovna vkročila, a pak se jí rychle zadíval do očí. "Můžeme si o tom popovídat jinde," řekl tiše. "Proč jinde? Proč ne rovnou tady?" řekla nahlas Kate. "Protože, ehm, je to přece osobní, ne?" namítl Pierre. Začal Kate odvádět do chodby. "Proč se vůbec zlobíš?" zeptal se. "Protože odjedeš do Nevady, aby sis ode mně, jak říkáš, 'dáchl', což už je samo o sobě dost otravný," zasyčela Kate, "a ani mi neřekneš, že pak letíš na bájný čarovný ostrov v Neverlandu a do Kostariky za nejlepším kamarádem, a pak do Arktidy! Kdo mi zavolal a řekl, kde jsi, co se s tebou děje - protože mě to zajímá, protože mám o tebe starost - Pierre? No hádej. Pan Jack Owen. Ty ses ani neráčil vytočit moje číslo." "Dobře, mohl jsem to udělat. Ale ty mě asi nechápeš, Kate," bránil se Pierre. "Přesně tak! Nechápu tě. Co děláš? Chováš se v posledních dnech, jako... jako bych ani neexistovala," řekla naštvaně Kate, "možná jsem měla zůstat mrtvá." "Hele, tohle neříkej. Nebo se zas budu cítit..." "Provinile? Tak dobrou chuť, pane Leroyi," reagovala na to. "Kate, propána! Někdy lidi prostě potřebují pauzu. Stejně jsme spolu jen tak jezdili po světě a čuměli na památky... Seděli v bytě u televize a koukali na průměrné či mírně podprůměrné filmy na Netflixu... A bylo to posledních několik měsíců takové neosobní, tak se na mě nezlob, že vyrazím na dovču sám," řekl vyděšeně Pierre. "Neosobní? A co si jako představuješ pod pojmem osobní? Znám tě jako málokdo, věřila jsem v tebe i v době, kdy tě ostatní považovali za nestabilního kloučka... kupuju ti ten příšerný clafoutis jenom proto, že je to tvoje oblíbená svačina, a ty řekneš, že je to neosobní?!" Katein hlas se rozléhal po celé chodbě. Pierrův výraz byl strnulý, zděšený, oči měl vypoulené, a s každou vteřinou rudl. Styděl se. "Vždyť ty si beze mně ani nedokážeš vyměnit tričko!" zakřičela. Teď se z hangáru začal ozývat smích agentů. "Jak dlouho už ho máš? Cítit si jak bejk," pokračovala. Pierre skoro vyskočil. "Aha, tak proto mi všichni říkají, že bych měl nosit deodorant. A proto mi ten recepční dal pokoj s mýdlem!" vyhrkl jen tak pro sebe. Ještě větší smích z hangáru. Zastavil při chůzi Kate a chytl ji za ruce. "Podívej, Kate, já jsem se tě nechtěl dotknout, jenom jsem měl pocit, že to mezi námi trošku chladne. Za to se na mě nemůžeš zlobit! Už jsem léta docela stabilní, ale to ještě neznamená, že pak každý vztah s každým člověkem, kterého znám, musí být stabilní. Ničím jsi mě nenaštvala, jen jsem prostě myslel, že si tak... dáchnu," řekl upřímně. "Ode mně. Ty seš génius, Leroyi. A já mám podle tebe demenci." Kate práskla dveřmi a ztratila se ve změti chodeb podzemní základny na Špicberkách. V chodbě se už objevili Tien a Vilhelm. "Je to super člověk. Povídala jsem si s ní v letounu, a víc jsem se v životě nenasmála. Jsem ráda, že tu s námi bude," poznamenala Tien. "Bude?! Co?! Proč?!" zděsil se Pierre. "Neříkala Vám to snad? Pan Owen ji chce jako člena týmu. Prý ji sám vybral," odpověděl Vilhelm. "Nenávidím ho. Nenávidím Jacka. Dosud jsem si říkal, že nenávidím Arika Thomsona, za tohle všechno... Ale ne, Jacka nenávidím víc. Mí předkové měli pravdu. Angličané jsou spálené sendviče s kečupem místo majonézy," urazil se Pierre. Na druhou stranu tak nějak povědomě cítil, že má Kate rád. A možná i proto bylo první, co udělal, to, že si vyměnil tričko. "Houby deodorant. Tričko to bylo, co tak zapáchalo," řekl pak znovu v chodbě. Agenti se opět začali řehtat. "Co vám jako je?! Nikdy jste se nezapotili?!" naštval se Pierre. "Pane Leroyi, nejprve jsme byli naštvaní, že musíme tak dlouho čekat, než si nás povšimnete, ale musím za všechny své kolegy říci, že jste nás pobavil lépe než Ricky Gervais a Jim Carrey dohromady. Vidíte, jak se támhle v rohu Freddy zmítá? Je šokovaný humorem," řekl Pierrovi jeden z agentů, Kramer. Arik a Barbara jej pověřili, aby z tajného ostrova převezl na Špicberky Briddimský drahokam. Předal Pierrovi do rukou box, do něhož dříve drahý kámen uložila agentka. Krabici otevřel, a démant si prohlédl. "Ta Vaše agentura nám nějak moc věří, že s námi bude v bezpečí," řekl skoro hořce Pierre. Necítil se v blízkosti té moci dobře. "Alespoň se ho nikdy nezmocní Quartermaine, kdyby náhodou nějakým způsobem opustil svou celu," odpověděl Kramer a zasmál se, "i když to se nikdy nestane! O to je postaráno." "No jo, ty vaše technologie, co vyvolávají iluze," řekl Pierre a zafrkal nosem. Uchopil démat do ruky, aby se přesvědčil, zda je skutečný, a pocítil zvláštní prázdnotu. Připadal si najednou tak malý, tak bezvýznamný. Rychle démant zastrčil do krabice, a ulevilo se mu. Kontakt s Briddimským drahokamem pro něj nebyl ničím pěkným. "Skryji ho. Ale pořád tak nějak netuším, co s ním máme dělat," řekl Pierre. Kramer se pousmál a rozloučil se. Jen tak prohodil: "Nebojte, brzo se to dozvíte."
Noční oblohu proťala helikoptéra. Nebyla to však obyčejná helikoptéra. Byla navržena samotným Alessandrem Velázquezem, a vytvořena předními argentinskými techniky. Na autopilota letěla ze severovýchodu Argentiny na její samý jih. Sloane seděla na předním sedadle a prohlížela si mapu na displeji. Fahad seděl vedle ní, ostatní sedadla za nimi obsadili Harvey, Marilyn a Nicholle. Sloane ukázala Fahadovi další zprávu, kterou rychle naťukala na mobilu. "Tento vrtulník je rychlejší, než si myslíte. V tvrzi budeme ještě před půlnocí." Zrovna, když se Fahad mohl začít podivovat, jak by helikoptéra s vrtulemi mohla vyvinout nějakou závratnou rychlost, přestaly se vrtule točit, a z trysky vzadu, kterou Fahad před odletem ani neviděl, začaly létat plameny. Nebo něco, co se jim podobalo. A vrtulník se nesl nad Patagonií, jako by vzdálenosti v té aridní krajině byly zcela irelevantní. Vrtule se začaly točit až při dosažení jihovýchodních břehů Jižní Ameriky, motor přestal tak hlučet, a vrtulník se pomalu snesl za stěny komplexu, který působil jako ze středověkých dob - kdyby ovšem na území Argentiny nepůsobil tak nezvykle, tak nově. Sloane gestem Fahadově rodině naznačila, aby postupně vystoupili. Z tvrzi vycházel Thiago Raminez. "Pane Ghazalli, je naším potěšením Vás zde znovu přivítat," řekl jako vždy s naprostou úctou a elegancí, a potřásl mu rukou. Ty dvě malé slečny přivítal jako princezny, jako kdyby byly královské krve. Pak potřásl rukou také Harveymu. V těch chvílích už ale Fahad pochodoval po písku před tvrzí a s otevřenými ústy hleděl na hlavní budovu. "Tak vidím, že jste to tu pěkně spravili! Kdybych nevěděl, že tvrz obsadili Shai'ri, tak... bych si myslel, že se tu ani nic nezměnilo. Vypadá to tu, jako předtím," poznamenal Fahad. "To proto, že to je jako předtím. Doslova," ozval se pan Velázquez, a vyšel z tvrzi, "naši staří nepřátelé tvrz možná obsadili, ale nezničili. Kdo ví, proč." Také potřepal Fahadovi rukou. "Chcete stejný pokoj jako minule?" zasmál se. "Pane Velázquezi, s Vámi si jistě budu moci pořádně popovídat. Se vší úctou k slečně Sloane, znakovou řeč zrovna bravurně neovládám, a komunikace psanými slovy při vzájemném setkání může být také dosti omezená," řekl Fahad. "Sloane už mi napsala, co se stalo v Chascomúsu. Psala tedy o tom, o čem věděla. Já ovšem předpokládám, že mi můžete vyložit celý Váš příběh. Příběh o tom setkání s duchem. Ale nejprve si odpočinete. Počkáme na zítřek, a probereme to u snídaně. Pan Raminez se v posledních měsících naučil dělat parádní provoletu. Argentinský vegetariánský sýr, pečený na grilu. Jistě neodmítnete," usmál se Alessandro, a pak nechal Thiaga, aby rodince ukázal jejich pokoje ve druhém patře. V půl desáté ráno se všichni sešli v hlavní místnosti u velkého dřevěného stolu. "Je to zvláštní, ale už je to třináct měsíců, co sem přijel Váš kolega, pan Neill, a tak mě seznámil s Lovci kryptidů," prohodil jen tak u jídla pan Velázquez. "Jak ten čas běží... Jak se Vám daří? Je tým stále..." "Ne, rozpadl se," řekl krátce Fahad. "Jistě. Slyšel jsem o těch věcech, co se staly po invazi Shai'ri. O tom, jak jste byli zrazeni. Ale já se na Lovce kryptidů nikdy nedíval s odstupem. Věděl jsem, jací jste byli, jací jste a jací budete. Každý z Vás. Koneckonců jsem Vás tu všechny po několik týdnů hostoval, zatímco po světě padaly bomby," odpověděl Alessandro. Sloane seděla na gauči před vypnutou televizí a něco si kreslila. Marilyn k ní přiběhla, uviděla v jejím bloku kresbu ptáčka, a hned k tomu něco řekla. Ale Sloane ji neslyšela, a tak jen zakývala hlavou. "Marilyn, pojď sem," zvolal Fahad, "tebe tady ještě budeme potřebovat." A jen jí zašeptal: "Slečna Sloane tě neslyší, takže neví, co říkáš." Nicholle se posadila vedle Sloane a dívala se na to, co kreslila. Chápala, že Sloane byla neslyšící, a tak vytáhla z batůžku vlastní omalovánky a na prázdné bílé místečko začala malovat také nějakého ptáčka. Sloane jí byla velmi sympatická, protože vypadala zrovna, jako ona. Nicholle byla taky bledé bloňďaté děvčátko z Anglie, a aniž by to tušila, měla se Sloane společného víc, než jen to. Velázquezova adoptovaná dcera totiž také v raném dětství přišla o rodiče. Aniž by si povídaly, cítila Nicholle, že si může se Sloane vzájemně rozumět. Bylo to o citech. "Ty tedy říkáš, Marilyn, že s tebou ten duch telepaticky komunikoval?" zeptal se Velázquez. "Ptá se, jestli jsi ho cítila v hlavě," pousmál se Fahad. Nedokázal pochopit, proč se Alessandro ptal tříletého dítěte na tak složitou věc. "Ano, cítila. Mluvil se mnou, ale bylo to takové jiné. Mluvil mi v hlavě a já mluvila v hlavě s ním a on na to odpovídal," odpověděla Marilyn. Sedla na židli a položila hlavu na stůl. "To není příliš překvapivé, ale stejně jsem o tom zatím neslyšel. Opravdu se vám něco snažil naznačit," řekl Velázquez. "Chtěl pomoct. Proto nás dovedl k tomu portálu, kde jsme se pak setkali se Sloane," odpověděl Fahad. "Jistě, jistě. To je mi jasné. Ale proč nikdy nekomunikoval s ostatními lidmi? Jen s Vaší adoptovanou dcerou... a to k tomu ještě s jednou z nich," zamyslel se nahlas Alessandro. "Nevěří dospělákům," řekla Marilyn. "Ale proč? Ještě se tím budu zabývat. Jak vidíte, jsem těmi duchy posedlý. A Sloane též," vysvětloval Alessandro, "zajímají nás už několik měsíců. Od té doby, co to začalo, co se objevily první zprávy z Číny atakdále, že lidi straší duchové, zkoumal jsem to. Včera se případ strašení duchem objevil v Argentině, právě v Chascomúsu. A Sloane to velice zaujalo, tak si vzala naši helikoptéru, a vydala se to zkoumat. Prý tam duchové strašili nějakého muže za bílého dne... Už dávno jsem kontaktoval Barbaru Kentovou a sdělil jí, co si o těch duších myslím. Takže jsem v kontaktu s americkými agenty, a vím, že pomohli dát dohromady takový menší tým. Pro ten teď sestrojuji přístroj, který mu pomůže otevírat portály do jiných světů." "Už zase?" zeptal se Fahad. "Všechno je to pravda, všechno. Vše, co jsem si myslel. Ale k tomu se ještě dostaneme. Důležité teď je, pane Ghazalli, že musím odletět na Špicberky. S tím přístrojem," řekl Velázquez, "a nevím, jestli je Vám to známo, ale máte tam starého známého. Kdybyste chtěl, můžu za ním Vaši rodinu vzít." Fahad se podíval na Harveyho. "Tohle vypadá zajímavě. Poletíme?" zeptal se ho. Harvey na to kývl. Najednou se z chodby ozval randál. Do místnosti vstoupil střapatý blonďák a někdo na něj zakřičel. "Kde mám boty, slamáku?!" Fahad vstal od stolu. Nedokázal uvěřit vlastním očím a uším. A do místnosti vlétl Harold Mayson, bývalý britský premiér, od poslední fáze invaze Shai'ri nezvěstný. "Uch, promiňte. Jé... No to jsou mi věci! Pan Ghazalli? Ehm, nenechte se rušit," poznamenal Mayson, a zase zakřičel na svého střapatého asistenta Buchanana Johnsona, "a ty mi dones ty boty, slamáku! Někam jsi je schoval, já to vím!" "Už zde někoho hostuji, a jak vidíte, občas je tu docela rušno, takže tam na severu se Vám asi bude líbit více," pousmál se Velázquez.
Vilhelm přejel očima po svém novém pokoji. Byl příjemný, útulný, teplý, a přestože v něm nebyla žádná okna, a stěny, strop i podlaha byly šedé, cítil se v něm dobře. Podíval se na sebe v zrcadle, ukázal si svůj kouzelný čistý úsměv, vytáhl z batohu krabičku s léky, jeden z nich požil, napil se balené vody, a lehl si na postel. Jen tak na ní ležel, koukal do ničeho, a přemýšlel. Právě teď se cítil dobře. Když udržoval svou mysl bezstarostnou, cítil se výtečně. Během života se naučil se sebou pracovat, aby se mu neustále neopakovalo to, co se stávalo dříve. Ale přesto měl občas strach, že mu jeho noví kolegové neporozumí, že nebudou mít pochopení pro to, kým je, a před čím utíká. Že nepochopí, že utíkat před svou vlastní myslí může být někdy těžší, než si kdokoliv dokáže představit. Tien se také zabydlela ve svém pokoji, ač stále nedokázala uvěřit tomu, co se stalo. Nebylo to tak dávno, a pracovala ještě v květinářství v Hanoji, a o nějakém dobrodružství si mohla jen nechat zdát. A najednou byla tady, v Arktidě, a ještě k tomu tisíce kilometrů od své původní destinace na západě Spojených států. Na cestu sem si ani nešetřila, měla zkrátka štěstí. Stala se součástí týmu lidí odhodlaných přijít na kloub několika záhadám, a to jen proto, že byla ve správný čas na správném místě. Čím víc o tom přemýšlela, tím víc o sobě však pochybovala. Najednou to bylo na její vkus všechno nějak moc jednoduché. Pracovat s členem bájných Lovců kryptidů ji jak inspirovalo, tak děsilo. Když ale vybalovala své věci, přece jen si uvědomovala, že tu má přátele. Vilhelmovi určitě mohla věřit, a něco společného měla i s Kate. S tou se Pierre nesetkal od té doby, co mu před nosem práskla dveřmi po svém příjezdu do základny. Trávil veškerý čas v místnosti s počítačem a nechával si v práci s ním asistovat Marvinem. "Chtěl jste jet do Argentiny?" zeptal se ho po hodinách mlčení Marvin, a setřel prstem prach ze stolu. "Možná. Ale příjezdem našich velkolepých kolegů a mé velkolepé přítelkyně jsme ztratili příliš mnoho času. Nemluvě o uskladnění toho pitomého kamene," odpověděl naštvaně Pierre a přejel prstem po hologramu, který se před ním právě objevil. "Působíte neklidně," poznamenal Marvin. "Merde," zasyčel Pierre, "tak asi ne? Přestává se mi to celé líbit. Najednou mám na starost nejmocnější předmět ve vesmíru, který je mi jen tak darován, a ještě k tomu řeším problém se svým vztahem." "Kdo říká, že ho máte na starost vy? Třeba ho mám na starost já," řekl Marvin. "Vy mě fakt štvete," sykl Pierre. "Hele, já se o tu cetku postarám!" Marvin rozložil ruce, zamrkal na Pierra jedním okem a napil se džusu. "Tohle není jen nějaká cetka, pour l'amour de Dieu! Máte vy, vy blüdhavenský postrachu, vůbec ponětí, co ten kámen dokáže?!" "Náhodou, mám. Nejsem zas žádný amatér, a za sebe bych dokonce řekl, že do tohohle týmu přímo patřím. Vím o všem tolik, co víte vy," bránil se Marvin. "Hele, v Argentině už bude tak osm ráno. Měl bych vyrazit," řekl pak, dopil džus a zvedl se, "jistě to zvládnete beze mně. Hledat informace o Evanu Sellersovi Vám jde i bez asistenta, a mě tu dřevění nohy." "V Argentině...? Proč letíte do Argentiny? Říkal jsem, že už jsme ztratili příliš mnoho času. Zasvěcení tam nebudou..." vyhrkl zmateně Pierre. "Áhá... takže vy... víte míň než já? Wooo! Hustý!" zasmál se Marvin a odběhl. Pierre se z něj vážně mohl přeměnit v zelenou nestvůru. Marvinovým úkolem bylo zaletět Cryptodactylem pro Alessandra Velázqueze, a s jeho přístrojem jej přemístit do základny na Špicberkách. Let přes celý svět, přes celý Atlantik, zabral nejrychlejšímu letounu všech dob asi hodinu a půl. Další hodinu a půl pak zabrala cesta zpět, a než Thiago Raminez utřel hodiny, jež odbíjely dvanáct, byl již pan Velázquez na arktickém souostroví v Severním ledovém oceánu, pochopitelně však v jiném časovém pásmu a řádku hodin po dvanácté. Čtyři hosté, které s ním Marvin přivezl, se nemohli nad podzemním komplexem podivovat více. "Tohle byl ten nejkrásnější konec výletu, jaký kdy byl!" radovala se Nicholle. "Tady se mi líbí. Je to tu hezké," poznamenala Marilyn. "Člověk by si řekl, že tu bude zima jak v... jak v Arktidě. Ale ono se tu topí!" smál se Harvey. "Takže tohle koupil Jack? A nikomu o tom neřekl?" podivoval se Fahad. "Já se o tom dozvěděl teprve od Barbary Kentové," řekl mu na to Alessandro. Marvin mu pomohl vytáhnout z Cryptodactylu pořádnou bednu s několika hadicemi. Když je Pierre uviděl, mohl omdlít. Tolik překvapení tedy rozhodně nečekal. "Uběhne půlka dne, a najednou jsou tu další návštěvníci! Fahade, ty se vracíš k Lovcům kryptidů nebo co?" zvolal nevěřícně. "Já věděl, že tě tu najdu. Našel sis něco, co tě zajímá, že? Tak to má být," usmál se Fahad a poplácal Pierra po rameni. Pierre jen zavřel oči, zvedl obočí a vydechl. O tom, jak moc je pro celý projekt Tým B důležitý starý argentinský businessman se zájmem o vědu, musel Alessandro Pierrovi povyprávět sám. "Tak to vy jste ten vědec, kterého mi agentka Kentová nepřímo zmínila. Ten se všemi těmi teoriemi o mnohovesmíru. Mohl jsem to čekat..." řekl mu Pierre, když Velázquez skončil. "Technicky vzato nejsem vědec, nedělám studie. Jenom sestrojuji věci, protože mám na to peníze. Ale o tom už jsem si někdy s někým povídal, i když ten tady teď není... No, pryč od toho," řekl Velázquez, "jistě si vzpomínáte na můj stroj času, který jste vídával, pane Leroyi, když byli Lovci kryptidů ubytovaní v mé tvrzi. Ten, podle kterého jste pak sestrojili ten... ehm, menší stroj času, který jste skoro nepoužili... Každopádně. Podobně jako v případě stroje času, i tento přístroj potřebuje Briddimský drahokam. Když už jsem jednou zjistil, jak z něj odčerpávat multiverzní energii, mohu své poznatky použít znovu. Co potřebujete je průchod do jiného světa. Nebo průchod do jiných vesmírů. V zásadě však můj přístroj funguje stejně jako stroj času, protože oba závisí na energii mnohovesmíru. Jak všichni víme, cestování časem, které jsme prováděli minulý rok, nebylo nic jiného než cestování mnohovesmírem. Existuje nekonečně mnoho různých dimenzí. A vy tímto přístrojem otevřete bránu do některých z nich. Do těch, ze kterých pocházejí 'duchové'." Fahad poklepal Velázqueze po rameni, a ten se na něj otočil. "Takže když jsem slíbil duchovi, který promlouval k Marilyn, že mu pomůžu... že mu pomůžu vrátit se domů... vážně ten slib můžu splnit," řekl tiše Fahad. "Přesně tak. Ale tento přístroj nebude sloužit jen k návratu nehmotných bytostí do jejich vlastních vesmírů, do dimenzí, z nichž pocházejí. Pomůže Vám také zjistit, jak se vůbec do našeho světa dostaly," odpověděl Velázquez. A pak promluvil poněkud vzrušeně: "Máte šanci zjistit, jak to vlastně s mnohovesmírem je. Toto je šance pochopit jeho podstatu. Zjistit, jak jsou jednotlivé vesmíry spojeny, co je váže, a jak se hranice mezi nimi - a to je důležité - může narušit. Byl jsem to já, kdo přišel s teorií, že cestování dimenzemi a záchrana mrtvých, včetně mě a mé adoptivní dcery, i mého sluhy, mohla mít za následek narušení tkaniny mnohovesmíru, a že mohla vyústit v to, v čem nyní žijeme. Ve změnu naší dimenze na svět, do kterého přicházejí bytosti z jiných vesmírů, jež do něj původně neměly vkročit." Poprosil Pierra, aby přinesl Briddimský drahokam. A za necelých pět minut se v hangáru podzemní základny na Špicberkách objevil portál do jiné dimenze. "Je úplně jako ten, který jsme viděli v Chascomúsu," prohlásil Harvey. Fahad, Nicholle, Marilyn, Pierre i Marvin na něj hleděli se strachem. "Kdo jím projde jako první? Nebudu to muset být já, že ne? Nebo jsem snad jediný, kdo se nebojí odhalit ta největší tajemství naší reality?" zeptal se s úsměvem Velázquez. Pierre udělal poněkud neochotně, tak jako kdykoliv za poslední den, pár kroků vpřed. Protáhl hlavu zářivě modrým vstupem do jiného vesmíru, a spatřil svět, o jakém nikdy nesnil.
"Uvrhl mě v bezvědomí! Normálně na mě zaútočil!" vykřikoval v temné místnosti Argentinec, Nicolas Martinez. "No, tak jste na ty lidi asi neměl co pokřikovat! Choval jste se neslušně, a duch to vycítil," odpověděl mu Evan Sellers. "Vy mi tak budete říkat, jak se chovám!" urazil se Nicolas. "Musím říci, že ze všech Zasvěcených se chováte až příliš chuligánsky, pane Martinezi. Zkuste trochu změnit svůj pohled na svět. Já Vám mohu říci úžasné věci o duších, ale Vaše vlastní chyby, ty musíte napravit sám. Běžte!" řekl Sellers, a Martinez opustil místnost. "Takže?" ozval se z rohu polotichý hlas temné postavy. "Bude to těžší, než jsme mysleli. Mají spojence," odpověděl Sellers. "Čeho jsou ale ti spojenci schopní?" zeptala se temná postava. "Vím to snad, Dillone? Nemáte být expert vy?" zeptal se ustrašeně Sellers. "Expertem jsem," odpověděl tajemný, "a vím, co udělat, aby nic nezkazili."
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat