Jméno: pralesnička strašná
Vědecký název: Phyllobates terribilis
Zařazení: kmen strunatci (Chordata), podkmen obratlovci (Vertebrata), třída obojživelníci (Amphibia), řád žáby (Anura), čeleď pralesničkovití (Dendrobatidae)
Výskyt: tichomořské pobřeží Kolumbie; departementy Cauca a Valle del Cauca
Jed: batrachotoxin
Stručný popis:
Rod Phyllobates zahrnuje pět až šest druhů neotropických žab z čeledi pralesničkovitých, ačkoliv v minulosti do něj bylo řazeno více druhů, dnes klasifikovaných jako Ranitomeya. Dělí se dále na dvě skupiny, jednu okolo druhu P. lugubris, která kromě něj zahrnuje ještě P. vittatus, a druhou okolo druhu P. bicolor, zahrnující také P. aurotaenia, dočasný taxon P. sp. aff. aurotaenia a konečně také proslulou pralesničku strašnou, P. terribilis. Tři z pěti až šesti druhů rodu Phyllobates patří do malé kategorie živočichů, kteří jsou vybaveni batrachotoxinem, extrémně jedovatým steroidálním alkaloidem s neurotoxickými a kardiotoxickými účinky. Pralesnička strašná mezi tyto druhy patří. Mnohdy bývá označována za jednoho z nejjedovatějších nebo dokonce (ač to může být mírně přehnané) za nejjedovatějšího živočicha naší planety. Přitom měří v průměru jen 4,7 až 5,5 centimetru. Způsob získávání jedu je obecně dobře znám; pralesnička strašná se živí hmyzem a dalšími bezobratlými, kteří jsou vysoce toxičtí, a tento toxin se pak ukládá v její kůži. Odborníci se domnívají, že hlavním zdrojem batrachotoxinu by měl být u tohoto druhu jistý brouk z čeledi bradavičníkovitých (Melyridae), jenž se často ocitá na jídelníčku žáby, a jenž je vybaven stejným typem jedu. Pralesnička strašná používá svůj batrachotoxin pouze k obraně, a všem potenciálním nepřátelům signalizuje, že je vysoce toxická, křiklavým žlutým nebo oranžovým zbarvením, i když se najdou i méně výrazní, mléčně zelení jedinci. Je-li žába napadena, exkretuje jed ze svých kožních žláz. Už právě kvůli jejímu zbarvení se jí však predátoři zpravidla vyhýbají, výjimku tvoří jediný had, a to sice Erythrolamprus epinephalus z čeledi užovkovitých (Colubridae), popsaný roku 1862 anatomem a paleontologem Edwardem Drinkerem Copem. Není sice vůči jedu pralesniček imunní, ale do značné míry je schopen mu odolat, nevypustí-li jej pralesnička do jeho tlamy či zažívacího traktu příliš velké množství. Batrachotoxin je pochopitelně obecnější název pro několik různých látek, a těmi, které kůže tohoto druhu obsahuje, jsou konkrétně homobatrachotoxin a batrachotoxinin A. Tyto alkaloidy extrémně účinně ovlivňují sodíkové kanály v membránách buněk, depolarizují nervy a paralyzují svalové buňky. Způsobují fibrilaci, tedy srdeční arytmii, a selhání srdce. U myší se při laboratorních pokusech po vpravení nebo požití jedu projevila také nepřirozená svalová kontrakce, těžkosti s dýcháním (dypnoe), nadměrné slinění a záchvaty. Jeden miligram kombinace výše zmíněných batrachotoxinů dokáže zabít 10 000 myší, 10 až 20 lidí nebo dva dospělé samce slona afrického. Jednu myš dokáže zabít už jeden nanogram jedu. Je to zkrátka neskutečně silná přírodní zbraň, silnější než většina ostatních zvířecích či rostlinných toxinů. Aby se pralesnička sama před účinky jedu bránila, neboť pochází z bezobratlých, jež požírá, a ne z jejího těla, tudíž je cizího původu, vyvinuly se v membránách jejích buněk speciální sodíkové kanály, které batrachotoxin není schopen ovlivnit. Jedině tak se sama chrání před smrtí. V zajetí chovaní zástupci P. terribilis jed neprodukují. Teraristé a herpetologové vypozorovali, že pralesnička strašná v zajetí ani nepožírá mravence a některé další bezobratlé, kteří v její původní domovině rozhodně přispívají k tvorbě jedu. Zatímco jedinci odchycení ve volné přírodě v zajetí svou toxicitu ztrácejí, exempláře v lidské péči vylíhlé jsou samozřejmě neškodné po celý život. Pralesnička strašná je doma pouze v departementech Cauca a Valle del Cauca na tichomořském pobřeží Kolumbie, v deštných lesích s vlhkostí 80 až 90 %, průměrnou teplotou 26°C, v nadmořské výšce 100 až 200 metrů, s až pěti metry srážek za rok. Žije na lesní půdě a rozmnožuje se v trvalých sladkovodních nádržích; z těch někdy přenáší pulce na zádech do bromélií, v nichž se hromadí voda. Tam jim samice kladou neoplodněná vajíčka, pulci však samozřejmě požírají také larvy komárů anebo řasy. Po metamorfóze zůstávají malé žabičky stále v blízkosti matky, zcela se osamostatňují, až když pohlavně dospívají. K páření pralesniček strašných dochází obvykle jednou až dvakrát ročně. Samci lákají samice vysokým hlasem; jejich vokalizace mají frekvenci asi 1800 Hz. Jakmile dojde na samotné oplozování vajíček, stávají se samci velice divokými a rychle se pohybují okolo kladoucí samice. Vajíček je samicí nakladeno až 20, pulci se z nich přinejmenším v zajetí líhnou 11 až 12 dnů nato. Pralesničkovití bývají v přírodě většinou plaší, ovšem P. terribilis je díky své jedovatosti velice sebejistá. Při nebezpečí neutíká. Co se loveckých schopností pralesničky strašné týče, je známo, že neútočí na kořist větší, než je sama. Zřejmě největší kořistí, kterou kdy před zraky odborníků ve volné přírodě požírala, byl zhruba 2,5 centimetru dlouhý cvrček. Kromě již výše zmíněných zástupců hmyzu požírá také termity a octomilky. P. terribilis je ohroženým druhem, vyskytuje se totiž na území o méně než 5000 čtverečních kilometrech, a její pralesní domovina vlivem nadměrného kácení mizí. Na závěr si ještě připomeňme, že kolumbijští Indiáni z kmenů Choco a Embre používají jed tohoto a dalších druhů žab z čeledi pralesničkovitých k potírání šípů, které pak střílí na svou ptačí či savčí kořist z foukaček. Šípy nahřívají nad ohněm, a poté jimi přejíždějí po zádech pralesniček, čímž je zvlhčují. To usnadňuje sběr jedu, jenž je žábami v sebeobraně vylučován. Na jed pralesničky strašné však nemusíme nahlížet jen jako na letální zbraň; je možné, že v budoucnu budou jeho složky použity k výrobě anestetika mnohem účinnějšího než je morfín.
Žádné komentáře:
Okomentovat