V rámci Žabího měsíce bude každá středa, tedy od 3. do 31. března, patřit projektu Archaeobatrachia, který už jsem nepřímo zmínil v úvodním článku. Mým cílem je v něm popsat všechny zástupce této podtřídy. Není to úkol nikterak složitý díky nízkému počtu druhů, které tato skupina zahrnuje - s podtřídami Mesobatrachia a Neobatrachia by to byl úkol jistě mnohem složitější, a ač by byl zvládnutelný, musel bych se mu pravidelně věnovat mnohem delší dobu, než pouhý jeden měsíc. Články z pětidílné série Archaeobatrachia budou stavěny podobně jako jednotlivé části mých projektů Darwinovy pěnkavy z února a března minulého roku či Tučňáci - Ptáci, kteří chtěli být rybami z listopadu a prosince. K jednotlivým druhům napíši několik základních informací, v podstatě je krátce popíši, a pochopitelně ke každému přiložím obrázek. To je pro začátek vše... Doufám, že se Vám tato série článků bude líbit a že Vám přinese nějaké nové informace. Pro zorientování se v podtřídě Archaeobatrachia můžete užít článek Systematika žab, z něhož se také dozvíte, co Vás na mém blogu tento měsíc každou středu bude čekat...
Archaeobatrachia, dříve též Discoglossoidei, je podřádem žab, který zahrnuje nejprimitivnější žijící zástupce této početné skupiny bezocasých obojživelníků. Představuje parafyletický taxon, není tedy přirozenou skupinou a udržuje se čistě pro snazší orientaci v taxonomii řádu Anura. Žáby patřící do tohoto podřádu mají společného předka, samy jsou však pouze některými, vybranými potomky takového taxonu.
Společným znakem žab z tohoto podřádu jsou například volné obratle; ostatní žáby mají obratle spojeny s žebry. Celkem zahrnuje Archaeobatrachia 26 až 28 druhů; různé zdroje uvádějí různý počet druhů, více než osmadvacet jich však není. Patří do čtyř čeledí: Leiopelmatidae (leiopelmovití), Ascaphidae (ocasatkovití), Bombinatoridae (kuňkovití) a Discoglossidae (pestrankovití). Tyto primitivní žáby jsou k nalezení na Novém Zélandu, na severozápadě Severní Ameriky, na Borneu, Filipínách a v Eurasii. Tyto čeledě existují už od druhohor; leiopelmovití a pestrankovití se ve fosilním záznamu objevují již na konci jury, kuňkovití pak v poslední etapě křídového období.
Čeleď Leiopelmatidae
Leiopelmovití jsou monotypickou čeledí, zahrnující jediný rod, Leiopelma. Žijí pouze na Novém Zélandě, a prakticky nezměněny existují už nějakých 200 milionů let.
Druh: Leiopelma hamiltoni,
české pojmenování: leiopelma Hamiltonova,
výskyt: Stephensův ostrov, Nový Zéland.
Leiopelma Hamiltonova je v Černém seznamu IUCN vedena jako zranitelná, a podle New Zealand Threat Classification System má status národně kritický. Ačkoliv se dříve vyskytovala na jihu Severního ostrova a na severu Jižního ostrova, čemuž nasvědčují subfosilie několikatisíciletého stáří, dnes již žije jen na Stephensově ostrově v Cookově průlivu. Populaci těchto žab zdecimovaly zavlečené krysy (Rattus rattus), a Stephensův ostrov je jedním z mála míst na území Nového Zélandu, kam se tito hlodavci, a vlastně žádní savci, nedostali. Přirozeným predátorem leiopelmy Hamiltonovy je hatérie novozélandská (Sphenodon punctatus). Leiopelma Hamiltonova je aktivní po setmění a je hmyzožravá. Loví malé cvrčky, noční motýly, chvostokoky a další bezobratlé. Přes den se ukrývá ve vlhkých štěrbinách. Samci v dospělosti měří až 4,3 centimetru, samičky jsou dlouhé alespoň 5,2 centimetru. Trvá tři až čtyři roky, než leiopelma Hamiltonova dosáhne pohlavní dospělosti. Samice se páří jednou za dva roky v době od října do prosince a poté klade průhledná vajíčka do vyhloubeného místečka na lesní půdě.
Druh: Leiopelma hochstetteri,
české pojmenování: leiopelma novozélandská,
výskyt: Severní ostrov, Nový Zéland.
Samci této drobné žabičky měří v dospělosti okolo 3,8 centimetru, samičky pak asi 5 centimetrů. Leiopelma novozélandská se může dožít až 30 let. Rozmnožuje se asi od třetího roku života, a stejně jako u všech leiopelm se i u ní vyvíjejí pulci ještě ve vajíčku, z něhož se pak líhnou malí pulečkové či žabáčci s vyvinutými zadními končetinami (metamorfózou však pochopitelně procházejí, jako všichni pulci). Tento druh je mezi svými příbuznými výjimečný tím, že je semiakvatický, a jeho drobní potomci se tedy vyvíjejí ve vodě. Dospělci se o ně, na rozdíl od ostatních tří druhů, příliš nestarají. Leiopelma novozélandská byla ještě před několika staletími rozšířená po celém Novém Zélandu, do severní části Severního ostrova ji zřejmě zatlačili člověkem zavlečené lasice, krysy, kozy a prasata. Nebezpečí dnes pro tento druh, klasifikovaný stále jako málo dotčený, představuje také těžba spojená se zanesením řek sedimentem a tedy zhoršením kvality vody, ve které leiopelmy žijí. Tento druh loví hlavně pavoukovce a brouky, a je aktivní v noci.
Druh: Leiopelma archeyi,
české pojmenování: leiopelma Archeyova,
výskyt: Severní ostrov, Nový Zéland.
Byla pojmenována po Siru Gilbertu Archeyovi, významném novozélandském zoologovi a etnologovi, jenž byl načas Aucklandského muzea. Popsal ji Graham Turbott v roce 1942. Od té doby se její počty drasticky snížily. Zvláště mezi lety 1996 a 2001 klesly o 88 %, a z mnoha stanovišť, na kterých ještě v minulém století žila, zmizela úplně. Leiopelma Archeyova je mimořádně zranitelná vůči chytridiomykóze, způsobované houbou Batrachochytrium dendrobatidis. NZTCS ji řadí mezi druhy národně zranitelné a IUCN mezi druhy kriticky ohrožené. Jedna snůška leiopelmy Archeyovy sestává ze 4 až 15 vajíček. Malí pulečkové se vyvíjejí na otcových zádech po několik týdnů, než se metamorfují v dospělce. Dospělci obvykle nevydávají zvuky, pravděpodobně spolu komunikují pomocí chemických signálů. Ozývají se ovšem při napadení predátorem.
Druh: Leiopelma pakeka,
české pojmenování: leiopelma maudská,
výskyt: ostrov Maud, Nový Zéland.
Popsána byla teprve v roce 1998. Je endemitem ostrova Maud v Pelorusově zátoce poblíž Stephenova ostrova. Dříve byla považována za subpopulaci tamního L. hamiltoni, analýza svalových proteinů však prokázala, že je úplně jiným druhem. Na druhou stranu výzkum mitochondriální DNA dnes výsledky oné analýzy nepodporuje, tudíž je otázkou, jak to s taxonem L. pakeka bude do budoucna. IUCN klasifikuje leiopelmu maudskou jako zranitelný druh. Samička klade v prosinci vajíčka (může jich být až 19) na lesní půdu, následně se pak o ně během dalších 14 až 21 dnů stará sameček. Maximální délka samic je 5 centimetrů. Stejně jako ostatní leiopelmy jsou dlouhověké, žijí 30 až 40 let.
Čeleď Ascaphidae
Monotypická čeleď ocasatkovitých zahrnuje rod Ascaphus, tvořený dvěma druhy. V minulosti někteří taxonomové navrhovali sloučit čeledi Ascaphidae a Leiopelmatidae, dnes však tento názor zastáván není. I přesto jsou si tyto čeledi nejblíže příbuzné, alespoň co se recentních (a ne vyhynulých) čeledí týče.
Druh: Ascaphus truei,
české pojmenování: ocasatka americká,
výskyt: severozápad USA a Britská Kolumbie, Kanada.
Ve skutečnosti nemá ocas; pouze samci mají kloakální výběžek, který je uplatňován v přenosu spermií do těla samičky. Ocasatky patří do nepříliš velké "kategorie" žab, u nichž je oplození vnitřní. K páření dochází od května do října. Samice po něm kladou řetízek vajíček pod kameny v tekoucí vodě. Pulci jsou po vylíhnutí 13 až 15 milimetrů dlouzí a vyvíjejí se poměrně dlouho. Ve státu Washington byli studováni pulci, kteří prošli metamorfózou až po čtyřech letech od vylíhnutí! Jsou vybaveni přísavkami, jež jim umožňují přichytit se v proudu na kamenech. Dospělým žábám se přes oko táhne tmavý proužek a na hlavě mají žlutou, trojúhelníkovitou skvrnu, jež je žlutá nebo světle zelená. Samcům se v období páření tvoří na předních končetinách výrazné tmavé mozoly. Dospělci jsou převážně zemní, žijí ve vlhkých lesích či na travnatých pláních a měří 2,5 až 5 centimetrů. Vyskytují se na územích do nadmořské výšky 2000 metrů.
Druh: Ascaphus montanus,
české pojmenování: neexistuje,
výskyt: jihovýchodní Washington, Idaho, a západní Montana, USA.
Podle výsledků výzkumu mitochondriální DNA rodu Ascaphus, provedeného Nielsenem, Lohmanem a Sullivanem v roce 2001, byl tento taxon rozdělen do dvou druhů, přičemž tím méně známým a novějším je A. montanus. Co se týká životní strategie, neliší se od sebe tyto druhy nikterak výrazně. I A. montanus tráví první přinejmenším tři roky života v larválním stádiu. Oplození je pochopitelně též vnitřní. Vajíček může samička v jedné snůšce naklást 33 až 97. A. montanus se od A. truei liší větší velikostí očí a větší šířkou hlavy v poměru k celkové velikosti těla.
První část projektu Archaeobatrachia je za námi. Příště se můžete těšit na kuňky!
Žádné komentáře:
Okomentovat