Mamut srstnatý

Jméno: Mamut srstnatý (Mammuthus primigenius),

Potrava: Tráva a jiné rostliny,

Výskyt: Evropa, severní Asie a Severní Amerika.

Popis:

Mamuti se objevili už začátkem doby ledové, ale mamut srstnatý žil posledních 300 000 let. Je zřejmě nejznámějším zvířetem doby ledové a určitě jedním z nejslavnějších vyhynulých tvorů všech dob. Vyhynul teprve nedávno: ještě před 10 000 lety poslední mamuti srstnatí žili v oblastech na východ od Uralu, kde ale postupně vymírali. Trpasličí mamuti, kteří ale už nemuseli patřit k tomuto druhu, žili na ostrovech na sever od Sibiře ještě před 5000 lety. Není divu, že mamuti jsou pravěkým zvířetem, u něhož známe DNA lépe, než u kteréhokoliv jiného. Také proto se už léta mluví o tom, že by mohli být naklonováni. Mamuti a sloni jsou si samozřejmě blízce příbuzní, takže klonování by bylo možné uskutečnit... Mamuti se vyvinuli z chobotnatců velmi blízce příbuzných asijským slonům. Jejich těla byla pokryta hustou srstí chránící je před krutým chladem doby ledové. Jelikož doba ledová znamenala i měsíční léto, jež bylo krátké, avšak teplé, shazovali mamuti část své srsti. Poté jim samozřejmě dorostla, když začalo chladnější období. Tuková vrstva činila u mamutů neuvěřitelných 8 centimetrů, není tedy divu, že jim nebylo chladno ani v -30°C. Uši mamutů srstnatých byly hodně malé, šlo o přizpůsobení době ledové. Malé uši se nacházely blíže k hlavě, takže z nich neunikalo teplo. Naproti tomu dnešní afričtí sloni mají uši silně prokrveny a užívají je jako velké vějíře, mávají s nimi, aby se v horku ochladili... Evropští mamuti srstnatí byli větší, než ti sibiřští. Velcí samci měřili v lopatkách až 3,5 metru, kdežto ti sibiřští asi tak 2,75 metru. Rozdíl mezi samci a samicemi mamutů byl v dospělosti patrný: samice měly rovné kly, kdežto samci je měli spirálovitě zatočeny. Takto utvářené kly samcům pomáhaly v předvádění se nebo dokonce při vzájemných soubojích. Hlavním důvodem, proč mamuti měli kly, bylo zřejmě odhrabávání sněhu. Nacházeli tak traviny pokryté sněhem. Pozoruhodností je, že mamutí kly byly mnohem více vyvinuty, než ty u slonů. Stoličky měly řadu jařem, pokrytých sklovinou, mezi nimiž byly podlouhlé ostrůvky zuboviny. Sklovina je opotřebována častěji než zubovina, zuby se tedy brousí. Když k tomu dochází u horních i dolních zubů stejně, zvyšuje se jejich schopnost drtit rostlinné materiály. Jinak měly mamutí stoličky 30 rovnoběžných hřebenů, nicméně vzhledem se hodně podobaly těm sloním... Mamuti žili ve velkých stádech, vedených starými a zkušenými samicemi nebo-li matriarchami. Samci žili samotářsky, jako dnešní sloni. I když byli mamuti úspěšně stavěni k přežití dob ledových, a zvláště pak té poslední, würmské doby ledové, nedokázali přečkat globální oteplování na samém konci Pleistocénu. Částečně na jejich vyhynutí měli podíl i pravěcí lovci, i když to nebyli oni, co bylo hlavním důvodem vyhynutí těchto majestátních velkých savců. Jak led ustupoval, tundru nahradila tajga. Mamuti potřebovali pláně a traviny, ne jehličnany. Jejich svět se změnil a oni vyhynuli. Nebylo to však tak dávno. Dodnes se lidé setkávají s jejich pozůstatky. Mocné sloupovité končetiny, kosti mamutů a jejich kly byly dříve považovány za pozůstatky podivných obrů. V nedávných dobách byla objevena už čtyři zmrzlá mamutí mláďata, což přispělo k průzkumu jejich DNA. Může se to zdát neuvěřitelné, ale na sibiřských pláních jako by se zastavil čas. Když v roce 1806 Adams přijel do Jakutsku, dozvěděl se, čím místní krmí své psy. Okamžitě se vydal k obrovské mršině nacházející se v ledové pustině. Neporušené obrovské tělo mamuta se nacházelo v ledu, bok a kel vyčnívaje ven. Byly to pozůstatky slavného bezerovského mamuta, který se před 15 000 lety zřítil do jedné říčky. Ačkoliv mamut srstnatý nebyl větší, než africký slon, musel to být neuvěřitelný pohled-celé tělo mamuta v ledu! Stále je však záhadou, odkud slovo "mamut" pochází. Někteří se domnívají, že ze Sibiře, ale nikdo si není jist. Proto je i tento slavný prehistorický tvor zahalen rouškou tajemství... Mamuti se objevili v bezpočtu knih, od Pravěkých savců po Pravěkou přírodu, v Lovcích mamutů i dalších dobrodružných románech, v Prehistorickém parku, Putování s pravěkými zvířaty, Mamut: Titán doby ledové, ve slavné Cestě do pravěku a bezpočtu dalších filmech... Jsou to velice slavní savci z doby ledové...

Popisy dalších zvířat z 6. epizody Putování s pravěkými zvířaty očekávejte již brzy!!!

Planeta Země-Lední medvěd s mláďaty

Lední medvěd s mláďaty. Po čtyřech měsících se do arktických pustin vrací světlo. Začátek jara značí probuzení samice ledního medvěda, která zimu strávila v bezpečí svého úkrytu ve sněhu. Jakmile se probudí, protáhne se a podívá se na okolní svět, začne s podivuhodným sjížděním ze svahu. Snad to dělá jen pro zábavu? Tato samice má dvě mláďata, které nyní krmí ze svých posledních zásob tuku v podobě mléka... Vypráví David Attenborough.

Krátká scéna ze světově slavného seriálu televize BBC Planeta Země (Planet Earth), který měl premiéru v roce 2006.

Správce dinosauřího parku - Ericovo řádění

Konec roku 2016 se již blíží... Toto je předposlední den v roce a jelikož je to pátek, Správce dinosauřího parku Vás nemine! V poslední části z tohoto roku se dozvíte, jak to dopadlo s Vánočním hurikánem...

Ericovo řádění

Na Štědrý den se ukázalo, kam Vánoční hurikán zamířil. Snad v poslední chvíli se vyhnul Tedově ostrovu. Alespoň tedy částečně... Zatímco jsme slavili Vánoce a radovali se z nových zpráv na webu The Weather Channel, jasně tvrdících, že hurikán to u východního pobřeží Tedova ostrova vezme ostrou zatáčkou, stala se menší nehoda. Vichry doprovázející hurikán, běsnící kdesi daleko na moři, zasáhly na východ našeho ostrova. My jsme mezitím měli slavnostní večeři, povídali jsme si o roce prožitém v parku, několika nováčkům jsem ještě vysvětloval, jak se chovat k některým druhům zvířat, a také jsme si pouštěli video s Teleocerasy, které pár dnů předtím pořídil Xu. Netušili jsme, co se děje na východě ostrova. Po rozbalení skvělých dárků pod stromečkem v prostorném přízemním sálu hlavní budovy jsme se odebrali do svých domků, zabalili se do peřin nebo spacích pytlů a představovali si, jaké by to bylo, kdyby na ostrově začalo sněžit... V osm hodin ráno mě probudilo cinkání. Někdo zvonil u dveří. S radostí jsem vstal, zatímco Dino mrzutě ležel u postele, a otevřel jsem dveře se slovy: "Veselý pětadvacátý!" "Jo, jo... Hele, nech si to na později. Na východě ostrova je zničený jeden výběh. To asi ten včerejší vichr," řekl Xu. Okamžitě jsem se oblékl do své pracovní košile a šortek, Dinovi jsem nasypal do misky salát a vyrazil s Xuem na východ ostrova. Cesta jeepem nám nezabrala tolik času, jako o několik dní předtím. Na Štědrý den totiž vůbec nepršelo, ačkoliv bylo zataženo, což znamená, že cesta nebyla rozvodněna. Sem tam byla nějaká kaluž, ale to pneumatikám jeepu sotva tak vadilo. "Tak, tady to máš," řekl Xu, když jsme dorazili na místo. "Ale to je přece... Propána, to je ohrada Erythrosucha Erica!" zařval jsem překvapeně. Půlka plotu byla stržena. Výběh byl samozřejmě prázdný. Odčerpávadla vody, jež jsme do výběhu museli dát asi před rokem, stále pracovala, takže jsme je vypnuli. Za pět minut mi jeden kolega volal, že Erythrosuchus si to pochoduje před hlavní budovou. Nejspíš unikl večer a přečkal noc v lesíku uprostřed ostrova, než se ráno vydal na průzkum parku. Xu a já nasedli do jeepu a okamžitě jeli na místo, kde byl zahlédnut. Tam jsme uviděli několik rozervaných kusů masa jen tak ležet na silnici. "Propána, to snad ne! To je Jeff! Jeffe, slyšíš mě?!" vykřikl Xu. Zastavil jsem se a upřeně na něj hleděl. "Probuď se, Jeffe!" křičel Xu a cloumal s těmi kusy masa. Bylo to trapné. "Hele Xu, děláš si ze mě legraci? Vždyť tohle je krmení pro Siamotyranna. Někdo to hodil na silnici," řekl jsem mu naštvaně, neboť mě ten jeho vtípek stál několik cenných vteřin času. "No dobře no... Chtěl jsem tě vyděsit," zasmál se Xu. "Na Vánoce? Vy jste se všichni zbláznili!" řekl jsem mu naštvaně a nasedl do jeepu. Xu do něj ani nestačil nastoupit a já už jen po silnici dál. Podle mě se totiž Eric vydal k výběhu s nejsnáze prolomitelnou ohradou: k výběhu Palaeotisů. Tito pravěcí pštrosi by pro takovou příšeru z doby Triasské mohli představovat ideální kořist...

Nemýlil jsem se. Eric pochodoval okolo ohrady a díval se na vystrašené ptáky, tisknoucí se do rohu na opačné straně výběhu. Vyskočil jsem z auta a vystřelil jsem po Erythrosuchovi raketovou pistolí. Podíval se na mě neskutečně zlověstně a než jsem se stačil z toho otřesného pohledu vzpamatovat, hnal se proti mě. Okamžitě jsem nasedl do auta a nastartoval motor. Měl jsem v plánu odlákat ho. Mohl by pronásledovat jeep a já bych ho zavezl do pozorovací ohrady. Jenže Eric byl rychlejší než já. Než jsem stačil auto rozjet, kousal už do jednoho ze zadních kol. Prokousl pneumatiku. Já ale nezmatkoval. Vytáhl jsem síťovou pistoli, otevřel si okýnko, vytáhl ruku s puškou ven a střelil jsem. Zásah! Eric byl v síti. Popadl jsem vysílačku a zavolal Xuovi, ať v hlavní budově sežene uspávadla a okamžitě sem přijede. Za šest minut byl na místě. Vzal si totiž motorku, takže nemusel jít pěšky. Eric se snažil prokousat se silnou sítí, ale ani jeho zuby neměly proti tomu materiálu dost síly. Za pár minut už spal jako zabitý. Naložili jsme ho na střechu jeepu a rychle dovezli do pozorovacího kotce. Tam se nachází doteď. Opravit ohradu nám zabere minimálně dva týdny. Pokud jde o kus masa, který jsme našli na silnici, vážně nepatřil mému kolegovi Jeffovi. Avšak Jeff ho na silnici hodil. Eric ho totiž pronásledoval, Jeff se zavřel ve skladu s masem a aby zvíře odlákal, hodil mu na cestu kus masa. Eric ho trochu obral a pak nechal jen tak ležet. Jeff mezitím ve skladu omdlel strachem, proto se nám neozýval... Každopádně, konec roku se nám blíží. A já se rozhodl, že to Xuovi vrátím. Dnes jsem mu donesl snídani. Poděkoval a já se odebral pryč. Opustil jsem jeho domeček, ale schoval jsem se za oknem. A pak jsem pozoroval, co se stane. Xu se zakousl do koblihy a s šokem vykřikl. Byla to totiž obyčejná guma. Haha! Jen mám teď strach, že mi to bude vráceno. Ne od Xua, ale od Olivera Marshe, který přijede do parku příští týden. Víte, tu gumovou koblihu jsem našel u něj doma. Až zjistí, že se mu tam někdo vloupal oknem, bude zuřit. A pak na mě nachystá některý ze svých vtípků. Mimochodem, tu koblihu si tam asi schovával na mě. On už je prostě takový... Zítra večer se na noční obloze nad parkem objeví ohňostroj. A Dinosauří park pak brzy vstoupí do Nového roku 2017...

Jak jste se dozvěděli, Dan to ani po Štědrém dnu neměl jednoduché. Teď jej čeká oprava ohrady, příjezd Olivera a Charlese a samozřejmě také turistů, kteří po Novém roce opět přijedou do parku. Vy se budete o trablích našich přátel z Tedova ostrova dozvídat i nadále v příštím roce!

Soutěž Dinosauři 2016

Konec roku se blíží a již tradičně se zde objevuje velká soutěž o pravěku... Jejími předchůdci byly Novoroční soutěž, Soutěž Dinosauři 2011, Soutěž Dinosauři 2012, Soutěž Dinosauři 2013, Soutěž Dinosauři 2014 a Soutěž Dinosauři 2015. V Soutěži Dinosauři 2016 půjde o to stejné: zodpovědět 20 otázek, které se týkají života v pravěku i některých letošních objevů ze světa dinosaurů. Výjimečně však napíši i bonusovou otázku (tak jako v Soutěži Dinosauři 2012). Pokud odpovíte na všechny otázky správně a zároveň i na bonusovou otázku, získáte 21 bodů. Pokud na nějakou ze základních otázek neodpovíte správně, ale bonus bude správně zodpovězen, přičte se Vám tento bod k dobru. Pokud na bonus neodpovíte nebo odpovíte špatně, žádný bod se Vám strhávat nebude... Do komentářů pod článek prosím napište, že se hlásíte a napište též e-mail, ze kterého mi odpovědi přijdou. Ty tedy posílejte na můj e-mail haasvojt@volny.cz . Můžete mi také napsat, jaké pravěké zvíře chcete na diplom... Tak, z instrukcí je to snad vše. Přeji Vám všem mnoho štěstí!

1. Ve kterém geologickém období se objevily první jehličnany?

2. Kdo objevil druh Pithecanthropus erectus a kde to bylo?

3. Co znamená jméno Pyroraptor olympius?

4. Jak se jmenuje dinosaurus, jehož zkamenělina byla nalezena tak, jako když zvíře uhynulo ve spánku? Byl to malý dinosaurus...

5. Napište jména alespoň dvou čínských zástupců skupiny tyranosaurů...

6. Jak dlouhý byl Dacentrurus, v jakém geologickém období žil, do jaké skupiny dinosaurů patřil a v jakém státě byl nalezen?

7. Je pravda, že byl dráp Deinonycha okolo 13 centimetrů dlouhý?

8. V období Kambria žil primitivní živočich, jehož rodové jméno začíná na písmeno M. Vysával potravu bezčelistným ústním otvorem, šlo zřejmě o velice primitivního strunatce a jeho kostra byla sestavena z pružných chrupavek. Víte, jak se toto podivné zvíře nazývá?

9. Kdy byla objevena Maiasaura peeblesorum a kdo ji popsal a pojmenoval? Proč je Maiasaura považována za jednoho z důležitých dinosaurů co se týká výzkumu?

10. Co jsou to koprolity? Proč se v některých koprolitech nacházejí dírky o tloušťce lidského prstu? Nápověda: souvisí to s jinými živočichy, které tento materiál lákal.

11. Byl Beipiaosaurus větší než Therizinosaurus?

12. Kolikátý prst na přední končetině byl u pterosaurů nezvykle prodloužen? Co se na něj upínalo?

13. Notharctus byl primát, který žil v Severní Americe v období Eocénu. Měřil 20 centimetrů a patřil do skupiny Adapiformes. Je to pravda?

14. Byronosaurus měl malé, tenké zuby, nápadně podobné zubům Troodontů. Byl to masožravec, který se vyskytoval v Mongolsku v období Křídy. Je to pravda?

15. Jaký tvar měla vejce theropodů jako byl Velociraptor?

16. Napište, jaký tvor se nachází na tomto obrázku:

17. V jakém slavném souvrství a tím pádem v jaké evropské zemi byla tento rok nalezena fosilie hada, který spolkl ještěrku, jež předtím pozřela brouka?

18. Jak se jmenuje mladý paleontolog, který tento rok popsal druh ichtyosaura Wahlisaurus mussurae, a minulý rok se objevil v pořadu Dinosauří Británie?

19. Timurlengia byla objevena ve kterém státě?

20. Měl Velociraptor, v poměru k velikosti těla, velký mozek?

Bonusová otázka: Napište názvy alespoň tří filmů nebo televizních seriálů, v nichž se objevil Microraptor!

Doufám, že se Vás zúčastní co nejvíce, za každého soutěžícího budu velmi rád... Snad se Vám bude dařit! Vyhodnocení bude již příští rok... Tak ještě jednou, hodně štěstí!

Mohly mít známé dinosauří skupiny původ v Asii?

Nápad na tento článek se v mé hlavě zrodil při prohlížení skvělé knihy "Obrazová encyklopedie Dinosauři: 142 vyobrazení dinosaurů řazených od A do Z", kterou jsem dostal k Vánocům. Této knížce tedy vděčím za námět...

Dinosauři se zřejmě vyvinuli na území dnešní Jižní Ameriky, v době před asi 230 až 235 miliony let. Zatím nejstarším známým dinosaurem je Eoraptor, který žil právě v té době. Tato zvířata byla ještě malá, ale v průběhu evoluce se z dinosaurů stali největší suchozemští tvorové všech dob. Někteří byli navíc bizarní, další byli velkými masožravci, jiní obrovskými vegetariány. Kolébkou dinosaurů zřejmě zůstane Jižní Amerika, pokud nebudou v budoucnu objeveny o něco starší dinosauří fosilie na jiném kontinentu. Je to podobné, jako u člověka, jehož kolébkou je pro změnu africký kontinent... Avšak je možné, aby místem zrodu skutečných titánů byla Asie? Ti nejpozoruhodnější dinosauři, které známe, pocházejí ze Severní Ameriky. Jsou to Tyrannosauři, Triceratopsové a také různí velcí dromaeosauridi, například Deinonychus. Nicméně jejich předchůdci pocházeli z jiného kontinentu. Byla jím právě Asie a ta, jak známo, byla se Severní Amerikou hned několikrát v prehistorii naší planety spojena. Naposledy to bylo v době ledové, kdy se přes Beringovu úžinu do Severní Ameriky z Asie dostal člověk rozumný. Beringie existovala i v určitých fázích druhohor, hlavně v období Křídy. Asie a Severní Amerika tak byly spojeny nevelkou, avšak souvislou pevninou a tak mohla mnohá zvířata migrovat z jednoho světadílu na druhý. Snad té příležitosti tehdy využili i předkové těch známých dinosauřích skupin. Zdá se totiž, že se vyvinuly v Asii. Lze tak tvrdit alespoň podle nejstarších dosud nalezených zástupců těchto skupin. Například ceratopsidi mají téměř určitě původ na asijském kontinentu. Jurský Yinlong může zprvu připomínat nějakého velice bizarního, netradičně stavěného pachycephalosaurida, ale ve skutečnosti má mnoho typických ceratopsích znaků. Je to k neuvěření, ale čínský Yinlong ("skrytý drak") má blízko k ohromnému severoamerickému Triceratopsovi, který žil o nějakých 90 milionů let později. Svrchnojurský Yinlong sice nemusí být nejstarším ceratopsidem vůbec, vlastně je docela možné, že v blízké budoucnosti bude nalezen o pár milionů let starší rod, ale fakt, že jde o primitivního ceratopsida jednoduše znamená, že místem zrodu této skupiny dinosaurů je Asie. Konkrétně pak tedy její východní část, která však byla domovinou i dalších předků hrůzu nahánějících monster. Protikladem mírumilovně působících ceratopsidů jako by byli děs nahánějící tyrannnosauridi. Už když byl objeven Dilong, jenž byl popsán v roce 2004, začalo se hodně spekulovat o tom, zda tyrannosauridi vážně nepocházejí z východní Asie. Dilong žil v období spodní Křídy a nevypadal zrovna nejprimitivněji, takže tento závěr nebyl zcela potvrzen. Nicméně fakt, že se podobal Tyrannosaurovi, ačkoliv měl na rozdíl od něj tři prsty na předních končetinách a ne jen dva, vyzdvihl tuto možnost. A pak byl učiněn další objev-v roce 2006 došlo k popisu Guanlonga. Opět čínský dinosaurus, tentokráte s podivným hřebenem na hlavě. Zdánlivě se podobal Dilophosaurům nebo jejich příbuzným, avšak ve skutečnosti byl tento lehce stavěný, opeřený theropod předkem Tyrannosaura Rexe. V kyčlích byl sice vysoký jen 1,2 metru, což je třetinová výška oproti T-Rexovi, dlouhý byl jen 3 metry, což je jedna čtvrtina délky svého pozdějšího bratrance, ale přesto to byl tyrannosaur. Nedá se říci, že by to byl tyrannosaurid jakožto zástupce této čeledi, ale patřil k primitivním tyranosaurům. Guanlong žil na území Číny před 160 miliony let. Přítomnost Dilonga, o nějakých třicet až pětatřicet milionů let mladšího, na území Číny dokazuje, že k vývoji tyranosaurů docházelo právě tam. Samozřejmě to neznamená, že by se už v té době skupina nemohla rozšířit někam jinam, ale spolehlivé nálezy stále ukazují prstem na Čínu, respektive na východní Asii... Therizinosauridi, jako jsou Alxasaurus a Therizinosaurus, neodmyslitelně patří k Asii. Ovšem v Severní Americe žil například rod Nothronychus, jenž patřil k několika málo severoamerickým therizinosauridům. Vše nasvědčuje tomu, že jeho předchůdci pocházeli z Asie a přes pevninskou šíji dorazili do Severní Ameriky. Tam už žili izolovaně a tak se vyvinul rod Nothronychus. Podobně to může být i s oviraptosaury. Oviraptor, Nomingia, Citipati a další asijští zástupci žili ve svrchní Křídě a jejich potomci se už dál do světa nešířili, ale ti primitivnější dorazili do Severní Ameriky. V Hell Creeku v Montaně byly před několika lety objeveny stopy velkého, asi šest metrů dlouhého theropoda, o němž se říká, že mohl být oviraptosaurem. Také Chirostenotes, menší, třímetrový všežravec s bezzubým zobákem, měl zřejmě asijské předchůdce... Nejsme si však zcela jisti, jak je to s býložravými hadrosauridy. Protohadros, jeden z nejstarších hadrosauroidů (žil před 95 miliony let) byl objeven v Texasu, takže tato majestátní a později tak početná skupina veleještěrů může vycházet spíše z Ameriky. Občas se může zdát, že spinosauridi by též mohli pocházet z Asie, neboť Siamosaurus žil před 130 miliony lety v Thajsku, ovšem ještě starší spinosauridi byli objeveni v Africe, takže kolébkou těchto monster všech monster bude zřejmě kontinent, na němž později žil i ten největší masožravý dinosaur všech dob-patnáctimetrový Spinosaurus... Jak paleontologové objevují nové a nové druhy dinosaurů, otevírá se nám nový pohled na ranou historii některých tak významných skupin. Opravdu to vypadá, že Tyrannosauři a Triceratopsové měli své předky z Asie...

Pokud se Vám článek líbil, budu moc rád za Vaše komentáře...

Neobyčejný prapták z dalekého severu

Je to až k neuvěření, ale paleontologie má další úžasný objev, tentokráte z dalekých končin arktické Kanady... Byla totiž objevena fosilie prehistorického ptáka z doby dinosaurů. Jelikož je 93,9 až 89,8 milionu let stará, okamžitě se stala zkamenělinou nejstaršího ptáka dosud objeveného v arktické Kanadě. Nový druh byl pojmenován Tingmiatornis arctica. Vzhledem trochu mohl připomínat kormorána, vždyť se také živil stejnou potravou, jako kormoráni. Lovil ryby, především ty mořské. Tento pták žil u pobřeží, kde žili také prehistoričtí krokodýlové, champsosauři, velké ryby a druhohorní želvy. To vše už dříve nasvědčovalo možnosti, že Arktida před 90 miliony let nebyla trvale zaledněna. Podle odborníků z univerzity v Rochesteru, kteří nového ptáka popsali, přítomnost Tingmiatornise v tamním ekosystému jen dokládá, že v arktické Kanadě bylo tehdy velmi teplo a led zde prakticky nebyl. Na území plném ledu by totiž nemohly přežívat ryby, kterými se živil. O to pozoruhodnější je hornina, v níž byl Tingmiatornis nalezen a z níž Rochesterští geologové jeho tělo vyňali. Nacházela se vlastně nad sopečným polem. To je odpověď na otázku, zda tehdy bylo v Arktidě teplo či ne. Občasné vulkanické erupce totiž uvolňovaly velké množství oxidu uhličitého, jenž oteploval tamní podnebí. Nunavut tedy před 90 miliony let vypadal úplně jinak než dnes. Tam, kde dnes medvědi lední bojují o přežití a polární lišky se po celý rok snaží nasbírat co nejvíce lumíků, bylo před 90 miliony let lávové pole, několik velikých sopek a rozmanitá fauna. Samozřejmě nechyběli ani dinosauři, ale ti v okolí Tingmiatornisových fosilií zatím objeveni nebyli. Ovšem k nejpozoruhodnějším z Tingmiatornisových "sousedů" patřil Křídový kaproun dlouhý 0,3 až 0,6 metru. Taková dravá ryba patřila ve sladkých Křídových vodách Kanady k nejhrůzostranějším predátorům. Byla však v ohrožení ze strany tohoto ptáka, neboť ten pravěké kaprouny určitě lovil... Tingmiatornis arctica je nyní dalším skvělým objevem a zjevně i jedním z posledních v roce 2016. Příští rok však dojde k dalším úžasným objevům. Třeba některé z nich přijdou i z mrazivých pustin dalekého severu...

O tomto skvělém objevu jsem se dozvěděl díky webu Science Daily... O dalších paleontologických objevech Vás budu informovat i v příštím roce, který začne již za pár dnů...

Země ledu na sever od Antarktidy a na jih od Amazonie

Včera odpoledne jsem se díval na dokument Nejdivočejší Latinská Amerika, na epizodu pojednávající o Patagonii. Tento skvělý film se mi tak líbil, že mě inspiroval k napsání článku o jednom divokém místu, o němž částečně pojednával... Pokud chcete, zjistěte o Nejdivočejší Latinské Americe ze stanic Arte a Animal Planet více, třeba Vás také něčím inspiruje...

Na sever od Antarktidy a na jih od Amazonského deštného pralesa se nachází krajina jako žádná jiná. Ledový svět ovlivňovaný nestálým počasím s krutými výkyvy. Je to země, kde přežijí jen ti nejodolnější. Krajina je to tak drsná, že snad ani nepasuje k Jižní Americe. Na samém jihu kontinentu se nachází Ledovcová pole, rozléhající se na hranici Argentiny a Chile. S pojmem Patagonie, původně zavedeným Magalhaesem, obvykle souvisí písečnatá krajina na východ od And, kde je vody nedostatek. Avšak zde, v Ledovcových polích, je vody na miliony tun... Ledovcová pole se nacházejí v jižních Andách. Teploty jsou zde vždy proměnlivé, ale v zimě se drží desítkami stupňů Celsia pod bodem mrazu. To ale nepředstavuje všechna nebezpečí. Pozoruhodností je, že se ledovce pohybují. To se týká především Jižního ledovcového pole, tvořeného 48 obrovskými ledovci. Jeden z nich se pohybuje o několik centimetrů za rok směrem k moři. Jako všechny ledovce, i tyto před sebou hrnou horniny, balvany a vše jiné, kvůli čemuž neustále mění krajinu. V zimě horská úbočí And zasype sníh z vrcholků těchto ohromných hor, z jihu nejdelšího pohoří na Zemi. Jen málo zvířat dokáže přežívat v takové drsné krajině. Po většinu roku se v teplejších sladkých vodách daří měkkýšům, kteří poskytují potravu pro zdejší plameňáky. Ze savců se v okolí Ledovcových polí vyskytují jen lamy, například slavná lama guanako, a několik šelem, jako jsou lišky a pumy. Ty samotné se dříve vyskytovaly po celé Severní a Jižní Americe, ale pak lidé začali pumy vytlačovat a dnes se poměrně vzácně vyskytují jen při severoamerickém a jihoamerickém velkém pohoří. Ale žádná puma není pro zdejší zvířata tak nebezpečná, jako mráz a pohyb ledovců. Severní Ledovcové pole zabírá oblast o 4200 čtverečních kilometrech, to však stále není tolik. Velké Jižní Ledovcové pole už zabírá území o rozloze 16 800 kilometrů čtverečních, to je jen o zhruba 4000 čtverečních kilometrů méně, než Wales. Vezme-li člověk v potaz, že toto území je neustále v pohybu směrem k oceánu, uvědomí si, jak drsná krajina to je. Avšak před 20 000 lety tomu bylo jinak. Dnešní Ledovcová pole jsou svojí rozlohou jen střevlemi ve srovnání s tím, co se na jihu Jižní Ameriky formovalo po celou dobu ledovou. Tehdy tamní krajina připomínala ledové pustiny Evropy ve stejné době. Ale jak se teplota zvyšovala a led tál a ustupoval, pomalu mizel a krajina se měnila. To, co zbylo z Ledovcových polí, jež začaly tát před 20 000 lety, je jen část té obrovské masy ledu, která tehdy nepředstavovala v Pleistocénním světě nic výjimečného... Jižní Ledovcové pole je sice rozlehlé, ale stále je to jen relikt z období jeho největší slávy. 48 zbylých ledovců zde a dalších 28 velkých ledovců v Severním Patagonském ledovcovém poli jsou pozůstatky z časů, kdy led vládl. Ovšem nedá se říci, že by nevládl dnes. Ledovcová pole v Patagonii jsou druhou největší ledovou masou mimo póly!!! Obrovská plocha, jíž pokrývají, je téměř zbavena života, ale jehličnaté stromy zde stále rostou a teplokrevní savci a ptáci se také naučili místním podmínkám čelit... Ledovcová pole vždy souvisela s dobyvatelstvím. Už v letech 1913 a 1914 prozkoumávala rozsáhlé Jižní Ledovcové pole velká expedice Federico Reicherta. K lepšímu průzkumu ale pomohly až fotografie pořízené Letectvem Spojených států amerických v roce 1943. V minulém desetiletí se o hranici Argentiny a Chile na území Ledovcových polí strhla debata mezi oběma zeměmi... Patagonská ledovcová pole jsou však stále neuvěřitelným místem, druhou největší masou ledu mimo póly, a tak je tato země na sever od Antarktidy a na jih od Amazonie skutečným zimním královstvím...

Doufám, že se Vám tento článek líbil, pokud ano, komentujte...

3. série Deseti nejnebezpečnějších hadů již brzy!

Je to tu, skvělé Vánoční překvapení pro všechny fanoušky Nigela Marvena! Dlouho slibovaná 3. řada seriálu Deset nejnebezpečnějších hadů (Ten Deadliest Snakes with Nigel Marven) bude mít již brzy premiéru! Nigel o ní mluvil už na podzim minulého roku, natáčení začalo v únoru a skončilo v červnu a nyní po měsících postprodukce je nová série připravena na vysílání... Jako předchozí dvě série, i tato bude samozřejmě složena ze čtyř epizod trvajících 43 nebo 44 minut. K premiéře dojde ve Spojeném království 5. ledna 2017 ve 20:00. Nigel již v létě mluvil o tom, že 3. série bude vysílána na National Geographic, ne tedy na Eden Channel a Animal Planet, i když na druhém jmenovaném by se teoreticky mohla objevit, ačkoliv si tyto dvě společnosti konkurují. K vysílání dílů bude docházet na Nat Geo Wild postupně: ve čtvrtek 5. ledna bude vysílána epizoda Deset nejnebezpečnějších hadů: Filipíny, ve čtvrtek 12. ledna Brazílie, 19. ledna Mexiko a 26. ledna nakonec Spojené arabské emiráty! Nigel cestoval do nebezpečnějších lokací (v Mexiku je více vražd než kde jinde na světě a Blízký východ též každý člověk nenavštíví) s více nebezpečnými hady (například v Mexiku žije údajně více jedovatých druhů, než kde jinde na světě). Náš světoběžník se utká s kobrami ve vodě, poprvé v životě se setká s jediným chřestýšem, kterému chybí pro ně tolik typické chřestidlo a podívá se na dlouhé jedové zuby zmijovitých. Jak víte, ve třetí sérii se kromě hadů objeví i řada jiných zvířat, která Nigel na svých cestách potkal. Mezi nezapomenutelné scény bude jistě patřit ta, v níž Nigela na Filipínách kousne velký gekon a on se bude snažit ho ze své ruky opatrně dostat, aniž by to sám gekon chtěl. Aby nešlo jen o kousnutí, ve Spojených arabských emirátech si dá Nigel na nos chameleona. Jde-li o technickou stránku, seriál je produkován Nigelem Marvenem a jeho produkční společností Image Impact. Kameramanem minimálně dvou epizod (Filipíny a Arábie) je Chin Hor Wong, který byl již kameramanem epizody o Malajsii z druhé série. V seriálu se objeví i několik dalších známých lovců hadů, včetně Neptunia Donata... Já sám se už opravdu nemůžu dočkat, Ten Deadliest Snakes je jedním z mých nejoblíbenějších seriálů a sám ani nevím, kolikrát jsem každou z dosavadně vysílaných epizod sledoval. Jak jsem už zmínil, třetí série bude nově vysílána na Nat Geo Wild ve Spojeném království. Protože jde o Nat Geo Wild UK, tedy verzi dostupnou pouze v Británii, nebude k vysílání docházet na Nat Geo Wild Europe, což je verze pouze pro kontinentální Evropu. Avšak zde, v kontinentální Evropě včetně ČR, bude seriál též vysílán na Nat Geo Wild a to na jaře. Jakmile se o tom objeví nějaké zprávy, okamžitě Vás o nich informuji na tomto blogu... Ve čtyřech nových epizodách uvidíme napínavé scény, dočkáme se zajímavých okamžiků a uvidíme i skvělé záběry hadů a dalších divokých zvířat. Celkem tak bude epizod už 12. Nakonec sem napíši, co řekl Nigel: "Během natáčení seriálu jsem se setkal s většinou z nejkrásnějších hadů." Je to pravda, v každé epizodě vždy uvidíme obvykle 10 jedovatých hadů (avšak epizody o Číně a Malajsii bylo vyjímkou, s 11 či 12 hady) a k tomu několik nejedovatých a ještě několik dalších zvířat, to je celkem minimálně 120 jedovatých hadů v celé sérii!

Na obrázku vidíte lovce hadů Nigela se svým věrným hákem na hady při hledání mořských hadů na arabském pobřeží! Doufám, že Vás zpráva o premiéře třetí série nadchla!

Šťastné a veselé Vánoce 2016!

Po roce jsou tu Vánoce a s ním i mé Vánoční přání pro Vás, kteří na blog Blogorgonopsid chodí! Chci Vám popřát spoustu dárků, cukroví, jídla, krásné Vánoční výzdoby, radosti, příjemně stráveného času a hlavně ať jste všichni spolu! Věřím, že pro každého z Vás se pod stromečkem dnes večer najde aspoň jeden dárek a doufám, že Vám udělá radost! Šťastné a veselé Vánoce v roce 2016!!!

V psaní na blog budu samozřejmě pokračovat i po Vánocích. Brzy se zde objeví Soutěž Dinosauři 2016, snad se jí zúčastníte. Tento rok jsem také začal s několika projekty, jako Dinosauří hnízdiště. Budu v nich pokračovat i v následujícím roce... Příští rok na tomto blogu začne také pokračování jednoho příběhu, který jste kdysi mohli číst, více však zatím neprozradím. A nadále se dočkáte popisů pravěkých i současných zvířat a článků o nových objevech nebo popisů epizod seriálů o prehistorii! Doufám, že sem i po Vánocích a po Novém roce budete chodit rádi... Ještě jednou šťastné a veselé!

HAAS

Správce dinosauřího parku - Vánoční hurikán

Vánoce se blíží! Všichni už se těšíme na zítřejší Štědrý den! A stejně tak i náš přítel Dan z Dinosauřího ostrova... Jenže se zdá, že mu tentokrát Vánoce může něco překazit... Přímé pokračování minulé části "Počasí se kazí"...

Vánoční hurikán

O víkendu jsme na pobřeží, poblíž přístavu, postavili velkou sochu Santy Clause. Pro mě jako Angličana je to Father Christmas, pro mé americké kolegy je to však Santa. Jsem na ostrově jen s pěti dalšími pracovníky. Dva z nich jsou nováčci, ale daří se jim celkem dobře. Celý týden se starali především o terária, krmili Gigantophise, odstranili několik parazitů z šupin Pachyrhachise, vymetli výběh Cryptolacerty, mazlili se s pravěkým chameleonem Anqingosaurem brevicephalem a postarali se i o stálý přísun potravy k našemu Megalancosaurovi. Můj kamarád Xu včera přinesl Teleocerasům nový dárek: hlavně mladému dal ochutnat mrkev. Možná to není nic zvláštního, ale naši Teleocerasové mrkve ještě nikdy nejedli. Zdá se, že si to užívali. Xu pořídil hezké video, které si jako Vánoční dárek pustíme zítra... Pokud nám to něco nepřekazí. Siamotyrannus to být nemůže, jeho ohrada je skvěle zajištěna. Také že musí být, neboť v době, kdy do parku míří turisté, by jeho únik znamenal čirou katastrofu. Deinotherium, ačkoliv naštvané z neustálých dešťů, jež trochu ustaly teprve v úterý, nás též díky vyspělé technice nemůže ohrozit. Mesembriornis nepřipadá v úvahu, chystá se už se na Vánoce-je tolerantní ke všem myším, krysám a dalším malým zvířátkům, která občas vtrhnou do jeho výběhu. Aby Gigantophis z terária unikl a někoho z nás uškrtil svými silnými hadími svaly, na to je moc líný. A myslím, že se o Vánocích nikdo nepůjde koupat do akvária za Cobelodem nebo za naším Plesiosaurem, případně za dvojicí Cryptoclidů. Jsou to mírní masožravci, ovšem kdo ví, třeba by si kousli prstů na noze. Avšak nikdo z nás není dost bláznivý na to, aby teď, o svátcích klidu, něco takového provedl. Takže co nás může ohrozit? Odpověď je jednoduchá... Špatné počasí... V posledních dvou týdnech hodně pršelo. Možná pršelo až nezvykle moc. Ve středu mi Oliver, připravující se na Vánoce doma ve Spojeném království, poslal zprávu. Byl jsem šokován a zprvu jsem pomýšlel na nejhorší: tyto Vánoce v Dinosauřím parku jsou ohroženy. V blízkosti Tedova ostrova se pohybuje hurikán, který sílí. Ve středu to Oliver zjistil čirou náhodou, když se podíval na The Weather Channel. Ale středeční hurikán, pohybující se nad mořem, byl jen střevle v porovnání s tím, co mělo přijít dnes...

Dnes je třiadvacátého. Každý ví, že zítra je Štědrý den a myslím, že každý se na něj těší. Někteří lidé jsou trochu nervózní, aby doma stačili uklidit a vše navařit na tento krásný den v roce. My jsme však nervózní z příchodu hurikánu. Meteorologové mu začali říkat Vánoční hurikán. Už včera jsme dostali z meteorologické stanice na Fidži doporučení k tomu, abychom během příštích tří dnů evakuovali ostrov. To nepřipadá v úvahu! Jsem správce parku a sám zodpovídám za to, co uděláme. Jenomže nejsem předvídač počasí a na rozdíl od těch odborníků nemám zřejmě ani potuchy o tom, co může náš ostrov zasáhnout. Dnes ráno jsem vyšel ven a uviděl ten obrovský vír vzduchu tam nad mořem. Ve strašné dálce. Chytl jsem se za čelo a přemýšlel, co dělat. Asi před deseti minutami skončila naše porada. Já a mých pět společníků jsme se rozhodli, že vytrváme a v parku zůstaneme. Před chvílí jsem poslal SMS zprávu Charlesovi. Odpověděl krátce: "Držte se a nenechte si Vánoce ničím zkazit!" Beru to jako pokyn zůstat v parku. Nemusím mít strach. Není pro to důvod, Vánoce jsou za dveřmi a žádný hurikán nám je nezkazí. Podle posledních zpráv se pohybuje mírně k východnímu pobřeží ostrova. Avšak Tedův ostrov je malý a park je ještě menší. Sebemenší hurikán zde může nadělat pořádné škody... My to však přečkáme, jsem si tím naprosto jistý... Přípravy na Vánoce pokračují i přes toto menší znepokojení. Od středy zpívám se svými kolegy Vánoční koledy a písně každý večer v hlavní budově. Beru sebou i Leptoceratopse Dina, celkem se mu tam líbí. Sál v dolním patře je celkem prostorný se spoustou okrasných květin, mezi nimiž se Dino cítí jako doma. Sice již tolik neprší, ale v noci třeba aspoň mrholí, a proto si Dina beru k sobě i na přespání. Většinou si lehne vedle postele jako pes a spí. Dnes ráno jsem mu nasadil Vánoční čepici. Vůbec neprotestoval, naopak, myslím, že se mu docela líbí. Vzal jsem zrcátko a ukázal mu, jak vypadá. Líbilo se mi, jak v tu chvíli zamrkal... Zítra už se dočkáme Vánoc!

Užijte si čekání na Vánoce!!! A doufejme, že náš přítel Dan se s povětrnostním nebezpečím nějak vypořádá! Snad tyto Vánoce nebudou znamenat konec Dinosauřího parku...

Dinosauří hnízdiště 2.: Montana

Ve druhé části nového projektového seriálu Dinosauří hnízdiště se přesuneme s horkých plání Patagonie do horkých plání Montany, ačkoliv teplo je v nich jen během tamního krátkého léta... Právě odtamtud pochází zřejmě nejpodstatnější nález dinosauřích hnízdišť vůbec...

Koncem 70. let minulého století dva paleontologové procházeli mezi 75 milionů let starými horninami v geologickém souvrství Two Medicine, v americkém státě Montana. Byli to Jack Horner a Robert Makela. Nalezli zkamenělé pozůstatky dinosaura, který nepochybně patřil mezi kachnozobé dinosaury, též zvané hadrosauridy. Jejich kolega Marion Brandvold objevil také v roce 1978 úlomky skořápek vajec a několik pozůstatků mláďat těchto dinosaurů. Horner pak našel celé hnízdiště těchto pozoruhodných zvířat. Ve starých horninách, nacházejících se na pozemku bratrů Johna a Jamese Peeblesových, spatřil jakési násypy, původně vytvořené z písku. Nebylo pochyb, dinosauři si vytvářeli hnízda. Ve své době to byl objev naprosto neuvěřitelný a dokázal, že dinosauři hnízdili v koloniích... Horner a Makela nemeškali a v roce 1979 už zhotovili popis pro jimi nově pojmenovaného býložravce. Nazvali jej Maiasaura peeblesorum. Druhové jméno ctí bratry, na jejichž pozemku k tak významným objevům došlo, zatímco rodové jméno je snad ještě křiklavější. Znamená "dobrá ještěří matka", a to Maiasaura rozhodně byla... V Montaně bylo dodnes objeveno více než 200 exemplářů Maiasaury ve všech životních stádiích. Horner a několik dalších paleontologů podrobili tyto exempláře velmi detailnímu výzkumu. Dnes můžeme říci, že o životě Maiasaury víme více, než snad o životě jakéhokoliv jiného druhu dinosaura. Víme, jak mláďata vypadala po vylíhnutí, jak rostla, jak se Maiasauří samice chovaly předtím, než nakladly vejce-budovaly si hnízda. Po vylíhnutí mláďat matky nosily svým potomkům zetlelou vegetaci jako potravu. Víme, kolik vajec tento dinosaurus kladl. V každém z perfektně zachovaných hnízd v Two Medicine, konkrétně v místě díky nálezům Maiasaur nazývanému "Egg Mountain" ("vaječná hora"), se nacházelo 30 až 40 vajec. To je srovnatelné s tím, kolik v průměru naklade vajec krajta tmavá nebo krajta mřížkovaná, ačkoliv druhá jmenovaná občas může naklást i stovku vajec. Hnízda byla samozřejmě kruhovitá a v prohlubni uvnitř ležela vejce. Maiasaury je zakrývaly vegetací, takže na ně neustále nepražilo slunce. Rozkládající se vegetace v hnízdě také vejce inkubovala. Maiasaury na vejcích neseděly jako ptáci, mohly by je totiž lehce rozdrtit. Zvíře, které váží pět tun, si opravdu nemůže dovolit zahřívat vejce vlastním tělem... Protože Maiasaury hnízdily ve velkých koloniích, jak to dokazují hnízda s vejci nacházející se s určitými rozestupy od sebe, připojila se mláďata ke stádu hned po vylíhnutí. Možná ještě pár dnů zůstávala v bezpečí hnízda, v jehož okolí byla urputně chráněna matkou. Takové hnízdní kolonie byly baštou pro masožravce, od varanů, kteří byli v pozdní Křídě hojní, po menší masožravé dinosaury včetně téměř inteligentních Troodonů. Občas matka mláďata uchránila, jenže čas od času nějaké padlo. Je možné, že mnoho Maiasaur nepřežilo první rok života. Jejich úmrtnost činila skoro 90 %! V současném světě se mezi mnoha druhy živočichů odehrává něco zcela stejného... Druhý rok pak nepřežilo 12,7 procent jedinců. Avšak velký počet vajec znamenal, že vždy přežili ti nejodolnější. V osmém roce života údajně úmrtnost činila okolo 45 % procent. Všechna tato čísla jsou odvozena z pečlivých výzkumů vedených Hornerem a jeho kolegy, kteří provedli vitální práci co se týká popisu života těchto dinosaurů... Je možné, že Maiasaury na stejném místě hnízdily po celá tisíciletí, možná i déle. Tento rod dinosaura žil minimálně dva miliony let. V určitou dobu však bylo velké hnízdiště, kam se Maiasaury rok co rok vracely k nakladení vajec a následné péči o mláďata, zatopeno. Velký rozvodněný tok pohřbil hnízda s nevylíhnutými i čerstvě vylíhnutými mláďaty, se staršími jedinci a s matkami. Až po 75 milionech let bylo tajemství montanského dinosauřího hnízdiště odhaleno...

Na prvním obrázku se nachází Maiasauří matka pečlivě se starající o svá mláďata, zatímco na druhém je perfektně zachovalé malé Maiasauří mláďátko... Další část tohoto projektu očekávejte v brzké době...

Sidney Henry Haughton

Zdroj obrázku: http://www.s2a3.org.za/bio/Biograph_final.php?serial=1238

Sidney Henry Haughton (7. května 1888 - 24. května 1982) byl významný paleontolog a geolog, jenž se stal proslulým zejména díky popisu Melanorosaura. S. H. Haughton se narodil v Anglii a nějakou dobu studoval na univerzitě v rodném Londýně. Byl zaměřen především na geologii, ale zároveň byl během školních let velkým sportovcem a byl oceněn jako vynikající kriketiska a fotbalista. V září roku 1911, ve věku dvaadvaceti let, emigroval do Jižní Afriky a začal pracovat jako asistent pro výzkum geologie v Kapském městě. Zbytek svého života prožil především v Jižní Africe, v Anglii nikdy jako profesionální paleontolog nepůsobil. Během 1. světové války narukoval k britským vojenským lékařů, ale v Indii dostal malárii a tak byl povinnosti pomáhat v bitvách nakonec zbaven. Díky tomu se dále mohl věnovat svému výzkumu. Ve 20. letech pak geologicky mapoval například Namibii, která se po 1. světové válce dostala pod později kontroverzní ochranu Jižní Afriky. Během 2. světové války pak v Jižní Africe zkoumal především naleziště fosilních paliv, čímž ho zaměstnávali ze Spojeného království. K pravěkým zvířatům se však dostal již dříve. V roce 1913 s Robertem Broomem popsal druh Scymognathus tigriceps, o jedenáct let později však usoudil, že tento druh patří ke zcela jinému, novému rodu, a vymyslel pro něj jméno Aelurognathus. Tento menší gorgonopsiant byl jen jedním z mnoha jihoafrických tvorů, kterým se věnoval. Tak například pozdně permský dicynodont Sintocephalus alticeps byl v roce 1913 též popsán Brommem a Haughtonem, a na počátku 30. let popsal druh Dicynodon huenei (pojmenoval po podle proslulého paleontologa, svého německého kolegy Friedricha von Huene). Avšak Melanorosaurus patří k jeho nejznámějším objevům. Tento pozoruhodný veleještěr, podle některých po čtyřech chodící prosauropod, podle jiných zase raný sauropod, je řazen mezi největší dinosaury z Triasu-měl 8 metrů. Sidney H. Haughton zhotovil paleontologický popis Melanorosaura v roce 1924. Ve své práci pokračoval po velmi dlouhá léta, napsal přes 200 vědeckých prací s geologickým a paleontologickým zaměřením, ty významné se týkaly například hornin Witwatersrandu... Zemřel ve věku 94 let v Johannesburgu. Jeho práce je však dodnes velmi oceňována...

Aelurognathus

Aelurognathus patřil mezi gorgonopsianty. Nebyl sice tak velký jako Gorgonops nebo Rubidgea, které konkrétně byl blízce příbuzný, ale stále měřil na délku okolo 1,5 metru, takže patřil mezi středně velké permské masožravce. Byly nalezeny lebky o délce zhruba 30 centimetrů. Aelurognathus neměl podlouhlou lebku jako někteří jiní gorgonopsianti, byla spíše kratší a tak při pohledu z dálky mohl Aelurognathus vypadat tak trochu jako pes nebo vlk. Vždyť také jeho příbuzný Gorgonopsid nebo-li Gorgonops longifrons si vysloužil přezdívku "permský vlk". Gorgonopsianti se totiž savcům podobali, ačkoliv šlo o synapsidy nebo též savcovité plazy. Aelurognathus žil před 260 až 254 miliony let na kontinentu Pangaea, který tehdy tvořil jedinou souši na Zemi. Jeho fosilie byly objeveny v Jižní Africe, v pánvi Karoo. Odtamtud pochází celá řada zajímavých permských zvířat, včetně Lycaenopsů, dalších, ovšem menších gorgonopsiantů. Z Karoo pochází i fosilie velkého množství dicynodontů, malých i velkých... Odborníci si povšimli, že v mezi kostmi jednoho dicynodonta byl zaklíněn zub, jenž identifikovali jako pozůstatek Aelurognatha. To znamená, že tento dravec se dicynodonty nepochybně živil. Avšak jeho krátké a nepříliš silné špičáky poukazují na to, že se nemohl zakousnout do kosti, podobně jako tomu bylo u slavných šavlozubých tygrů. Aelurognathus tedy požíral jen mršinu dicynodonta a býložravce samotného zabil jiný predátor. Těžko říci, zda byl Aelurognathus jen sběračem odpadků nebo také aktivně lovil, ale vzhledem ke štíhlé postavě gorgonopsiantů lze předpokládat, že byl stavěn na aktivní lov, neboť dokázal neuvěřitelně zrychlit při běhu... Se jménem Aelurognatha je to složité. Jihoafričtí paleontologové Robert Broom a S. H. Haughton v roce 1913 popsali zvíře jako Scymognathus tigriceps. Haughton pak roku 1924 popsal rod Aelurognathus, ke kterému byl tento druh přiřazen. Pak zase Broom roku 1948 přišel s názvem Tigricephalus, pak Sycosaurus, objevil se i název Smilesaurus, pak Dixeya a poté i Prorubidgea. Paleontologové popisovali nové rody a druhy gorgonopsiantů a nepovšimli si jejich vzájemné podoby, takže všichni patřili k Aelurognathovi, původně popsanému jako druh rodu Scymognathus (tento rod je nyní nepoužívaným synonymem Sauroctona). K tomuto rodu náleží minimálně osm druhů, mezi nejznámější patří A. ferox.

Popis tohoto zajímavého živočicha naleznete například na anglické Wikipedii.

Příště Rhyniognatha!

Dinosauří ocas v jantaru

V první polovině prosince byl ohlášen velice zajímavý a cenný objev... V kusu jantaru byl totiž objeven dinosauří ocas! A nejen tak ledajaký... Dinosaurus kdysi zahynul na místě, kde bylo množství pryskyřice ze stromu. Jeho ocas byl odkapávající pryskyřicí zcela obalen a za miliony let ztvrdnul na jantar, uložený v podzemních vrstvách. Pak jej někdo nalezl, a úžasný objev byl na světě! Ocas je kompletní, s peřím a svalstvem, takže jsou na něm i měkké tkáně! To ale neznamená, že by zvíře mohlo být nějak klonováno, k Jurskému parku má tedy tento nález daleko. Jedno je však jasné: vědcům pomůže studovat vývoj peří u masožravých dinosaurů. Ocas patří velmi malému theropodovi starému 99 milionů let, to znamená, že žil ve střední Křídě. Peří je tvarované podobně jako u ptáků, což není překvapivé, ale stále může skrývat nějaká tajemství. Nejde sice o první nález dinosauřího peří v jantaru, ovšem rozhodně je to první objev ocasu dinosaura ve zkamenělé pryskyřici. Také proto se sešli paleontologové z Číny, Kanady a Spojeného království, aby nález studovali. Na výzkumu se podílí i známý skotský paleontolog Mike Benton, působící na Univerzitě v Bristolu. Benton v posledních letech řídil výzkumy barev dinosaurů jako je Sinosauropteryx a je možné, že se melanosomy podaří objevit i v tomto peří. Významným spoluautorem výzkumu je i čínský paleontolog Lida Xing. Ten je také vědeckým objevitelem tohoto tolik neobvyklého kusu jantaru. Ale věřte nebo ne, lokace, odkud nález pochází, není známá. Xing totiž narazil na kus jantaru na jednom trhu v Barmě. Bylo to minulý rok. Samozřejmě jej okamžitě koupil. Obchody s fosiliemi jsou bohužel ve východní a jihovýchodní Asii celkem časté, zvláště v Číně se s prodejem dinosauřích kostí, vydávaných za zázračné uzdravující kosti draků drcené na prášek, stále setkáváme... Je to škoda, spousta takových vzácných nálezů se dostane do rukou lidí, kteří si mnohdy neuvědomují důležitost nálezů. V tomto případě bylo štěstí na straně paleontologie, neboť neobvyklý nález zakoupil zrovna ohromený Xing... Někteří spekulují o tom, že dinosaurus mohl svůj ocas odhodit zrovna jako to dělávají ještěrky. To ale nemá přílišnou podporu paleontologů a tak je velmi pravděpodobné, že zvíře opravdu zahynulo v blízkosti kapalné pryskyřice celé. Je to možné, neboť dinosaurus to byl jen pár desítek centimetrů dlouhý, takže by jej pryskyřice mohla celého obalit. To by znamenalo, že by třeba mohly být objeveny i další části těla v jantaru, pokud by je tedy jantar pokryl. Nebyla to fascinující představa, vidět v jantaru zkamenělou hlavu dinosaura, s kůží, pernatou chocholkou a zuby? Vždyť i na ocase je pod peřím vidět kůže toho dinosaura... Tento skvělý nález určitě přinese zajímavá zjištění, ale výzkum potrvá roky, bude však stát za to...

Tento objev mě skutečně ohromil... Jaký je Váš pocit?!

Predátor a kořist v pravěké Kanadě: Chirostenotes vs. Prosaurolophus

Mezi dinosaury to občas vřelo. Bojovali spolu na život a na smrt, zrovna tak jako dnešní zvířata bojují o to, kdo vyhraje a kdo prohraje. Predátor a kořist se od nepaměti vrhali do strašlivých soubojů. V pravěké Kanadě to samozřejmě nebylo jiné... Z kanadské provincie Alberta známe řadu zajímavých dinosaurů, kteří společně na tomto místě žili před 75 až 70 miliony let. Nyní můžeme vybrat několik z nich, abychom si udělali obrázek o tom, jak jejich válčení mohlo vypadat...

Naším masožravcem je dnes Chirostenotes. Patřil mezi oviraptosaury, tedy do stejné skupiny, jako jeho asijští bratranci Oviraptor, Khaan, Nomingia, Citipati a další. V Severní Americe je však oviraptosaur raritou, ačkoliv nálezy stop z Hell Creeku v Montaně dokazují, že velcí oviraptosauři na tomto kontinentu žili též. Zřejmě se tam rozšířili z Asie, vše totiž nasvědčuje tomu, že oviraptosauři jsou původně asijskou skupinou dinosaurů. Chirostenotes byl popsán a pojmenován Gilmorem roku 1924. Skutečnému zkoumání byl však podroben až roku 1988, kdy byla v depozitáři jednoho muzea objevena kostra, jež tam nepovšimnuta ležela 60 let. Tak bylo zjištěno mnohé o tomto zvířeti. Chirostenotes měřil 2,9 až 3 metry na délku, vážil 50 kilogramů, a měl chápavé přední končetiny se štíhlými prsty a dlouhými drápy. Prostřední prst byl nejdelší. Není to ale nic překvapivého, vždyť Chirostenotes byl podle tohoto znaku i pojmenován-jeho jméno v překladu znamená "štíhlá ruka". Měl nápadný hřeben na hlavě a bezzubé čelisti, takže nemohl napachát tolik škody. Byl to zřejmě všežravec, takže se nespecializoval jen na maso. Jak ale záhy zjistíte, stále pro některé dinosaury představoval nebezpečí...

Před 75 miliony let pochodovala po pláních Alberty spousta dinosaurů. Mnozí z nich byli velkými býložravci, jejich rozmanitost pak byla složena z různých druhů rohatých dinosaurů (ceratopsidů) a těch kachnozobých (hadrosauridů). Patřil mezi ně i Prosaurolophus. Objevil se před 75,5 miliony lety a vymizel až před 71 miliony let, takže jako rod úspěšně přečkal několik milionů let změn. Byl to velký býložravec, 8,5 metru dlouhý a určitě tak 5+ tun vážící. Stával se častou kořistí velkých masožravců, predátorů jako byli tyrannosauridi nebo Troodoni. Každý dravec, který si na Prosaurolopha troufnul, musel být vážně opatrný. Hadrosauridi byla stádová zvířata, takže šlo o především o oddělení jedince od stáda a jeho následné zabití. A to nemuselo být jednoduché... Chirostenotes neměl proti třikrát tak dlouhému Prosaurolophovi žádnou šanci. Býložravec by ho zadupnul... Ale byl tu důvod, proč na ně útočit...

Dinosauři kladli vejce. Stejně jako v dnešním světě prahnou někteří dravci po vejcích plazů či ptáků, i tehdy pochopitelně existovali takoví zloději vajec. Vtrhli do hnízda, ukradli několik vajec, možná je někdy sežrali i na místě činu... Chirostenotes mohl krást vejce Prosaurolophů nebo jiných kachnozobců. Bezzubým zobákem by vejce prokousl, vypil jeho obsah a bylo by obědě. Jak idylická představa... Ovšem zaplést se do problémů s velkým vegetariánem není doporučeno. Chirostenotes byl rychlý a hbitý, ale Prosaurolophus také nebyl zrovna pomalý a je možné, že by se matka po zloději ohnala. Když taková dinosauří matka nalezla v hnízdě vetřelce, musela být velmi podrážděná. Možná se ho snažila zahnat i hlasitým troubením, které hadrosauridi tak skvěle ovládali. Chirostenotes proti velkému Prosaurolophovi nemohl nijak bojovat. Nemohl se ani bránit-jeho drápy byly dobré k popadání vajec, ještěrek nebo malých savců, a ne k obraně či útoku. Zuby neměl, takže by Prosaurolopha ani nezranil. Avšak mláďata těchto dinosaurů proti němu byla bezmocná, zvláště, když byla ještě ve vejcích... Tehdy měl Chirostenotes hody, pokud samozřejmě neselhal při hledání takového hnízda...

Snad se Vám tato část líbila, tentokrát jsem jako masožravce vybral trochu netradiční rod... Příští týden do této rubriky napíši další část Dinosauřích hnízdišť!

Lovci kryptidů: Obr z pralesa (3/3)

Pierre, Sabine a Jack už nalezli Mokele Mbembe, konkrétně matku s mládětem. Konžský prales se ukázal být skvělým domovem pro tato roztodivná zvířata, která společně přečkávala noc v malém údolíčku. Jackovi se podařilo dvojici zvířat natočit z výšky díky lanu, které tým nad tímto údolíčkem natáhl. Pak je následovali až k řece, kde se z pralesa vynořil obrovský predátor. Musel to být nějaký abelisaurid, zřejmě Rugops, jak to odhadl Jack. Pierre a Sabine utíkali k místu původního táboření, zatímco Jack dravce odlákal. Skočil do řeky, ale rychle proudící proud ho unášel neznámo kam...

LOVCI KRYPTIDŮ: OBR Z PRALESA, ČÁST TŘETÍ:

Jack se marně snažil zachytit o nějakou kládu, které řeka ladně unášela. Občas se před ním vynořila nějaká skála a vyhnout se jí nebylo zrovna jednoduché. Kdyby mohl, zachytil by se Jack některé z těchto skalek, jenže jejich vršek byl obvykle tak ostrý, že by si rozřezal ruce. Proud byl stále rychlejší a prudčí a Jack si lámal hlavu, co s ním bude, zatímco se vyhýbal skalkám. Najednou se před ním objevila další peřej. Jack se lekl. Voda se tam o skály tříštila. Ne, to nebyla jen peřej. Musel tam být vodopád. Jack sebral všechny síly a s obrovským odhodláním plaval kraulem k levému břehu, který mu byl nejblíže. Snažil se seč mohl, ale řeka mu bránila v tom, aby se břehu přinejmenším letmo dotkl. Pak ucítil, že o něco narazil nohou. Nohama se k tomu přitiskl, a hned přidal i ruce. Byl to oblý balvan, ležící pod hladinou řeky, a byl připevněn ke dnu. Jack kašlal, několikrát se totiž vody nalokal. Jakmile se vydýchal, obhlédl okolí. Vodopád strašlivě hučel a voda bublala jen tak tři metry před ním. "Ještě čtyři metry a už jsem ležel tam dole pod vodopádem," pomyslel si Jack. Natáhl ruku k levému břehu a položil ji tam na písek. Chodidly stále tiskl balvan a tak se mohl pokusit dotknout se břehu i druhou rukou. Zachytil se tam klacku uvízlého v písku. "Teď nebo nikdy!" vykřikl nahlas Jack, aby si dodal odvahy, natáhl se, nohy opustily balvan a rázem byl na břehu. Tam si lehl na jemný písek, očima sledoval koruny stromů, ruce měl natažené a vydechoval. Po chvíli se ale posadil. "Měl jsem namále," pomyslel si, "jen doufám, že jsem tímhle krokem zachránil Pierrovi a Sabine život." Ještě udělal pár kroků směrem k peřejím a z výšky se podíval na vodopád. Tam dole bylo velké jezero. Hladina vody byla klidná, ale vodopád samotný byl přinejmenším třicet stop, tedy asi devět metrů, dlouhý. Kdyby Jack přežil pád z vodopádu, což by přece jen bylo možné, měl by pak problém s výstupem nahoru. Skály byly kluzké, tekly po nich spršky vody a po celém okolí vodopádu se dalo jen s těží lézt. Jack nemeškal, svlékl si svou modrou, avšak promočenou košili, a vracel se zpět tam, kde začal jeho útěk... Mezitím se Pierre a Sabine vrátili do vesničky. Byli trochu vyděšení, neboť takový útěk nečekali. Okamžitě přišli za Ewetem na letiště. Ve zkratce mu všechno vysvětlili a aby uvěřil jejich neuvěřitelnému příběhu, ukázali mu své fotografie Mokele Mbembe. Také podotkli, že Jack nechal svůj batoh s kamerou a cennými záběry na břehu řeky, ale že chtějí najít především svého přítele. "Když je to tak," řekl Ewet, stále šokovaný fotografiemi kryptida, "vezmeme mé letadlo a budeme po něm pátrat nad lesem. Viděli jste ho skočit do vody... Mnohé řeky jsou tu zrádné. Pokud se nezabil v některých peřejích, kterých je tu víc než prstů na rukou, pak by se měl držet při břehu některých z řek, případně tam uvízl mezi skalami. Zkusíme ho najít." Motor malého osobního letadla se čtyřmi sedátky byl okamžitě nastartován. Letadlo vzlétlo, mnozí vesničané ani nevěděli proč. Ťukali prsty na hlavu a říkali si mezi sebou, že ti cizinci Eweta přesvědčili k sebevraždě a další úsměvné příběhy nezaložené na pravdě. V těch chvílích se Jack vrátil k poklidnější části řeky. Mokele Mbembe už tam nebylo, ani dravec zde nebyl přítomen. Batoh s kamerou stále ležel na břehu. Jack k němu přiběhl a sevřel ho v prstech jako ztracené dítě. "Uf," oddechl si, "je v pořádku. Záběry na kameře jsou... Uff!" Za chvíli uslyšel hluk letadla. Nebylo zde však místa, kde by se letadlu ukázal. Napadlo jej, že ho hledají Pierre, Sabine a Ewet, ale nemohl jim to dát najevo. Tak se vracel do vesnice. K večeru tam byl. Vesničané anglicky moc neuměli. Někteří ovládali francouzštinu, takže Jackovi pomohly základní fráze, které se naučil v dětství. Zjistil tedy, že Ewet a ti cizinci s letadlem odletěli a ještě se nevrátili. Teď si začal Jack dělat starosti. Už museli být ve vzduchu celé hodiny. Buď nechtěli pátrání vzdát, anebo se s letadlem něco stalo. Jako policista v akci vtrhl Jack do Ewetovy pracovny a zapnul vysílačku. Mezi papíry poházenými na pracovním stole brzy našel informace o tom, jakou frekvenci má Ewetův letoun. Zkoušel jej kontaktovat hned několikrát, avšak bez úspěchu. Zavolal tedy na letové centrum v Kongu. Bylo mu oznámeno, že jmenované letadlo se už ve vzdušném prostoru nenachází-několik hodin se jim nikdo nehlásil...

Jack otevřel šuplík a vytáhl z něj mapu celé oblasti. Napadlo jej, že letadlo, pokud tedy nespadlo, přistálo na nějaké plošině. Po dvou minutách pečlivého studia mapy a výškové členitosti okolí si všiml, že tak deset hodin cesty odsud se nachází kamenitá plošina v horách. Na to, aby tam vyrazil, bylo už moc pozdě. Tak si šel lehnout do domku, kde byl tým ubytován. Byl celkem klidný a přesvědčený o tom, že své přátele nalezne, ačkoliv původně chtěli oni nalézt jeho. Jeho úsudek byl celkem správný, Pierre, Sabine a Ewet byli stále naživu a letadlo bylo opravdu "zaparkováno" na kamenité plošince. "Tady přespíme," navrhl Pierre. On a Sabine si na plošině postavili stany, Ewet přespával v letadle. Jack se vydal do lesa hned zrána. Ráno ještě odzkoušel vysílačku, ovšem bez odpovědi. Ewet si s přistáním letadla vysílačku omylem vypnul, proto neodpovídal. Jack tedy procházel lesem veden mapou a mačetou se prosekával těmi nejneprostupnějšími místy zarostlými vegetací. Sabine ráno vyšla ze stanu a šla se podívat, co se nachází pod plošinkou. Byla tam síť skal a jeskyní. Nedalo jí to, aby nešla ty jeskyně prozkoumat. Vzala si baterku a šla. Jakmile vkročila do jeskyně, uviděla spoustu netopýrů. Trochu se bála a tak vyšla ven a vkročila do jiné jeskyně. Našla tam trus nějakého zvířete. Okamžitě jej zabalila do sáčku a jeskyni opustila. Vrátit se na plošinku znamenalo trochu lezecké dovednosti. Sabine se škrábala nahoru, všechny ty skálky s jeskyňkami byly pod ní, a ještě níže byl deštný les. Sabine ale uklouzla a spadla. Náraz to byl docela silný a vyvrtla si kotník. "Pierre! Pomoz mi!!!" řvala. Pierrova hlava z plošinky vykoukla dříve, než by to ona čekala. "Pomůžu Ti nahoru, ale... Propána!!!" vyhrkl Pierre. "Co se děje?!" zařvala se strachem Sabine. "To za tebou je Lebeční hora! To místo s Kongamaty!" odpověděl Pierre. Vzbudil Eweta a společně pomohli Sabine nahoru. Pak jí zraněný kotník ošetřili a nechali samotnou v letadle. Vrátili se tam dolů. "Páni, v životě jsem si nemyslel, že bych uviděl nějaké z těch tajemných zvířat. Lebeční hora měla být jen místní pověst... Ale ona existuje a já v ní právě jsem," šeptal vzrušeně Ewet, když s Pierrem prolézali úzké chodbičky jeskyní, jež z dálky vypadaly jako oči na lebce ohyzdného netvora. Z dálky se ozvalo několik pískavých zvuků. Ewet i Pierre se roztřásli hrůzou. Úplně člověkem pronikaly, bylo to jako zesílené pískání netopýra zkombinované se zvuky krokodýlích mláďat. Ve tmě, jen deset metrů od dvojice, se zaleskly oči nějakého zvířete. Pierre vytáhl fotoaparát a vyfotografoval je. Ten tvor zmizel v hloubi jeskyně. Jak už to bývá, Pierre za ním utíkal, ale zjistil, že úzkou průrvou ve skále neproleze. Tak se tedy vrátili zpět na plošinku. Tam je čekalo překvapení. "Jacku! Konečně tě vidíme!!!" vyhrkl Pierre. Jack jim vysvětlil, jak unikl abelisauridovi a jak se je pak snažil najít. Ewet se chytl za hlavu, když zjistil, že omylem vypnul vysílačku... "Bylo to nezapomenutelné dobrodružství... A my máme tolik materiálu, že Mokele Mbembe, ten abelisaurid a ten podivný tvor s lesklýma očima budou brzy uznáni zoology za živoucí," řekl ještě Pierre, když všichni čtyři seděli v letadle a vraceli se zpět do vesnice. Pod nimi se rozkládal hustý Konžský prales, který stále nevydal všechna svá tajemství...

Dobrodružství v Kongu možná končí, ale Pierra, Sabine a Jacka čeká nějaké další... Jak navíc tito dobrodruzi zabrání tomu, aby se někomu zachtělo zbavit konžské kryptidy svobody a přivlastnit si je? Možná, že naši přátelé se v této divoké zemi ještě ocitnou...

Správce dinosauřího parku - Počasí se kazí

Vážení, je zde další část Správce dinosauřího parku! Dan Jameson Vás informuje o novinkách z této výtečné atrakce...

Počasí se kazí

Období dešťů nám dává pořádně zabrat. Kdyby nic jiného, tak už teď máme dost potíží s odčerpáváním vody z potrubí a kanalizace parku. Několik dnů pršelo neustále, od rána do večera, od začátku dne do půlnoci. Takové lijáky jsou tu časté. Ale návštěvníci, kteří do parku přijíždějí, rozhodně nečekali, že půjde o takové průtrže mračen. I já sám bych to tak označil, jelikož prší s neuvěřitelnou silou. Chci tím říci, že na zem dopadají velké, prudké kápance a zmáčejí všechno bez rozdílů. Na Isle of Die taky prší, ale když se schováte do nějaké dinosaurem neobydlené jeskyně v tamním pralese, nějakou dobu tam přečkáte suší. Návštěvníci parku se mohou uchýlit do hlavní nebo návštěvní budovy či do restaurace. Všem dáváme pláštěnky, aby nezmokli. Problémem je však kontrola pláštěnek předtím, než park opustí. Pláštěnky nesmí být poničené a měly by nám být vráceny. Jenže za poslední týden jich zmizelo už devětadvacet. Není to zanedbatelné číslo, protože do parku nejezdí tolik lidí. O tisících ani nesněte! Každý den tu máme pár stovek lidí, a to jen proto, že je teď o park zájem, neboť byl před měsícem otevřen... Ať je to jakkoliv, já si každý večer mohu posědět u svého pracovního stolu, vzít si k sobě Dina, který si lehne k mým nohám, a popíjím Vánoční kávu. Příští týden je totiž Štědrý den, takže nezahálím a chystám se na Vánoce. Strávím je opět v parku s několika spolupracovníky. Budeme na Tedově ostrově zase sami, žádní návštěvníci sem přijíždět nebudou. A naši přátelé, Charles, Oliver a tucty dalších, odjedou domů za svými přáteli a rodinami, aby Vánoce oslavili tam. My budeme svátky slavit v rodinném kruhu tvořeném našimi zvířaty. I když předpokládám, že mohutné Deinotherium Vánoční svátky rozhodně zajímat nebudou... Už teď je tento samec zase podrážděný. Nový výběh je sice postaven tak, aby neprorazil plot, vypadá to však, že mu nesvědčí. Deinotherium bylo dlouho ubytováno v pozorovacím kotci, protože se předtím vylámalo z každé ohrady a my ho s těží dokázali udržet někde jinde, než právě v kotci. Na nový výběh si zvyká už co několik týdnů, ovšem radost z něj očividně nemá. Pozorovací kotec byl jen písek a ohrady, krmení mu tam bylo házeno. V nové ohradě je tolik zeleně, to by se mu mělo líbit! Jenže Deinotherium ne a ne si zvyknout. Projevuje se to tím, že boky naráží do ohrady nebo nahlas troubí. Turisté k tomuto zvířeti, vzhledem k bezpečnosti a snadno projevitelné agresivitě Deinotheria, nesmějí. Sám jsem za to rád...

Dnešní ráno bylo obzvlášť mokré. Má zahrádka se stala jednou velkou bažinou. Sundal jsem si boty a vkročil do trávy, jinak pečlivě sekané. Jen to zamlaskalo. Zahrada je plná vody a tráva, která za několik posledních dnů o dost povyrostla, ji nemůže všechnu zpracovat. Ani stromek, který mám v rohu své zahrádky, nemůže využít tolik vody. Déšť je vážně stálý a nezdá se, že by nám v blízké době dal pokoj. Jsem už znuděn oblékáním se do pláštěnky, když jdu ven, ale zmoknout nechci. Tak mi nezbývá nic jiného, než si ji vzít. Většina zvířat, včetně agresivního Siamotyranna, tráví téměř veškerý čas schována v útulném, obytném přístřešku, jež je součástí jejich výběhů. Jen Deinotherium do deště nahlas troubí, jinak park utichl. Alespoň tedy ze strany zvířat, poněvadž návštěvníci jsou hluční dost. Jen když procházím kolem restaurace, slyším strašný hluk-několik let bylo na ostrově docela málo lidí, a tak na toto "velkoměsto" nejsem zvyklý. Musím však také říci, že mi to nevadí, protože rád vidím návštěvníky šťastné z pozorování zvířat, jež 65 milionů let nikdo neviděl. A oni je teď mají šanci spatřit v našem parku... Ve Spojeném království, v mé rodné zemi, ještě stále nenapadl sníh, ale přípravy na konec měsíce a tedy i roku tam už vrcholí. Také my v parku postavíme velkou sochu Santy Clause, a to už o tomto víkendu. Jen doufám, že nám ji pak neodnese velká voda...

Vánoce se sice blíží mílovými kroky, ale naši přátelé zažijí v Dinosauřím parku něco neobvyklého a nečekaného... Déšť zesiluje a schyluje se k pořádnému maléru... Více příště!

Arganaceras

Arganaceras ("roh z Argany") byl pareiasaur, takže šlo o příbuzného Scutosaura nebo Pareiasaura. Tento podivuhodný vzdálený příbuzný želv žil v pozdním Permu, před 260 miliony let, tam, kde se dnes rozkládá Saharská poušť a zvláště pak Maroko. Většina jeho příbuzných je známá spíše z Jižní Afriky nebo ze Sibiře, toto je ale jeden z mála severoafrických pareiasauridů, není-li vůbec jediný. V době, kdy žil, byly všechny kontinenty spojeny v Pangaeau, takže se vyskytoval i v jiných částech světa. Nebylo to malé zvíře. Na délku měřilo 2 metry a vážilo dobrou tunu. Byl to čtyřnožec a spásal pouštní vegetaci, především keře. Stejně jako Scutosaurus měl i Arganaceras výkonné čelisti k vymačkání každé životodárné kapky z chudých pouštních rostlin. Arganaceras dostal své jméno díky podivnému malému rohu na čenichu. Buď sloužil k upoutání pozornosti, nebo jej zvíře používalo jako zbraň. Jedna rána takovou lebkou a mocný Gorgonopsid měl potíže. Je ale dost pravděpodobné, že gorgonopsianti tyto býložravce lovili, jelikož i jinde byli pareiasauři na jejich jídelníčku. Výzkumy kostí Arganacerase potvrdily, že měl blízko k evropské Elginii. To se zprvu může zdát zvláštní, ale je to tak. U těchto pareiasauridů se vážně tvořily speciální struktury na hlavě... Arganaceras byl popsán v roce 2005 dvojicí paleontologů, včetně známého francouzského odborníka na prvohory Philippea Janviera. Učinili tak jen podle lebky a pár kostí. Je to marocká specialita...

Popis tohoto zvířete není v knihách příliš častý, ovšem na několik informací narazíte na webu Prehistoric Wildlife.

Příště Aelurognathus!!!

Lawrence Lambe

Zdroj obrázku: https://es.wikipedia.org/wiki/Lawrence_Lambe

Lawrence Morris Lambe (1863-1919) byl slavný kanadský paleontolog a geolog, který objevil mnoho populárních dinosaurů z Křídy. Pracoval v GSC (Geologický průzkum Kanady) a napsal spoustu vědeckých prací na téma kostí zvířat, jež se často objevovala v prastarých horninách. Lawrence Lambe se narodil v Montréalu, v letech 1880 až 1883 studoval v Kingstonu a pak se konečně vydal na průzkum hornin západní Kanady. Tam strávil důležitou část svého života. Nalezl tam dinosaury, které všichni zájemci o pravěk znají. Vůbec prvním popsaným dinosaurem Kanady byl rohatý dinosaurus Monoclonius, kterého Lawrence popsal v roce 1902. Pro vědu to však nebyl úplně nový nález: první popis zhotovil Edward Drinker Cope během americké Války o kosti. Lawrence Lambe však popsal zcela nové druhy Monoclonia, které se ve Spojených státech nevyskytovaly. Dva roky poté popsal Centrosaura, šest let nato následoval Euplocephalus a za tři roky, v roce 1913, i Styracosaurus. Pojmenoval Gorgosaura, Chasmosaura, Edmontosaura, Eoceratopse a nalezl i pojmenoval kachnozobého Gryposaura. Našel však i Leidyosucha, kterého pojmenoval po prvním severoamerickém paleontologi Josephu Leidym... Lawrence Lambe se zaměřoval na Albertu, která je dnes také velkým nalezištěm dinosaurů. Právě tamní křídové horniny jsou tak bohaté na fosilie dinosaurů, krokodýlů a želv. Ale jinak studoval i fosilie z Nového Brunšviku, a to hlavně prvohorní korály. Věnoval se i třetihornímu hmyzu a dalších bezobratlým z Britské Kolumbie. Velmi dobře známý je ovšem díky své práci v Albertě. Poté, co zesnul, byl po něm pojmenován proslulý kachnozobý býložravec Lambeosaurus, který měl na hlavě hřeben tvaru sekyrky... Zvláště během 1. světové války se paleontologové z celého světa, hlavně však z Evropy, zaměřili na výzkum Alberty, jelikož je tato provincie místem s mnoha zkamenělinami. Hlavní důvod jejich příchodu do Alberty byl ale také kvůli vyhnutí se válce. Lawrence Lambe v této době aktivně pracoval a napsal tehdy knihu Zlatý věk dinosaurů. Ta se stala dobře známou a možná některým paleontologům, kteří si ji přečetli, zachránila život před válkou, neboť odjeli z domova a vydali se do Alberty...

Andesaurus

Andesaurus ("ještěr z And") byl možná jedním z největších sauropodů, kteří kdy žili... V posledních třiceti letech se Argentina a zvláště pak Patagonie stala významným nalezištěm dinosaurů. Mnozí z nich byli objeveni jen čirou náhodou, když si například skupinka kamarádů vyjela na motorkách do pouště nebo když někdo o gigantickou kost přímo zakopl. Andesaurus byl objeven při podobné příležitosti. Alejandro Delgado si šel zaplavat do jezera, když tu náhle zahlédl kosterní pozůstatky určitě velikého zvířete, jak vyčnívají ze země. To bylo v roce 1991. Pojmenován byl tento dinosaurus ještě tehdy. Jméno mu dali José F. Bonaparte a Jorge O. Calvo. Druhové jméno A. delgadoi, které patří jedinému zatím známému druhu, bylo zvířeti dáno na počest nálezce. Delgadův nález tvoří dosud stále jediné známé kosti Andesaura, které patřily jednomu exempláři. Delgado objevil několik obratlů a pár kostí zadních končetin. Obratle měly kulový kloub, nebyly ploché jako u většiny sauropodů. Někteří paleontologové proto tvrdí, že toto zvíře mělo velmi ohebný ocas. Ze hřbetních obratlů vybíhaly vysoké trny, takže zvířeti ze zad vyrůstal dlouhý a vysoký hřeben, vyšší než u Diplodoka. Více o anatomii Andesaura není známo. Žil v Jižní Americe v Křídě stupně alb, před 100 miliony let. Tehdy po patagonských pláních pochodovali i další gigantičtí sauropodi: Argentinosaurus, Dreadnoughtus nebo jeden zatím nepojmenovaný, zato však gigantický rod. Porovnání zkamenělých kostí Andesaura a Argentinosaura ale nasvědčuje tomu, že tyto rody jsou bezesporu rozdílné. Andesaurus byl tedy dalším velkým sauropodem, který tehdy žil. Patagonie byla skutečnou zemí obrů a jelikož byli tak velcí býložravci, museli být velcí i jejich predátoři, například Giganotosauři. Andesaurus byl nepochybně velký, ale o jeho přesné délce hovoří jednotlivé výpočty a odhady jinak. Jelikož u něj neznáme, na rozdíl od nedávno objeveného obrovského titanosaurida, celou kostru, je složité odhadnout délku zvířete. Některé odhady uvádějí až 40 metrů, což by z Andesaura dělalo jednoho z největších dinosaurů vůbec. Jiné odhady jsou zdrženlivější a uvádějí pak 15 až 18 metrů. Andesaurus žil v nížinách v blízkosti řek a přilehlých lagun. Tam se dařilo jehličnatým lesům a kapraďorostům, takže tento dinosaurus byl obklopen vegetací, kterou se živil. Z takového vlhkého místa se po 100 milionech let stalo argentinské Comahue, kde kromě Andesaura byly nalezeny i stopy iguanodontidů a také Buitreraptor. Ale titanosauridům jako byl Andesaurus se zde také dařilo a toto skvělé zvíře je toho dokladem. Byl to jeden z nejmajestátnějších tvorů té doby!

Jeho popis naleznete například v knize "Dinosauři Průvodce 270 rody" od Dougala Dixona.

Příště v této rubrice Alvarezsaurus!

Tseajaia

Tseajaia ("srdce ze skály") byla permský obojživelník, kterého takto pojmenoval P. P. Vaughn roku 1964. Na základě několika tělních fragmentů popsal jediný dosud známý druh tohoto tajemstvím opředeného zvířete. Tímto druhem je T. campi a známo je o něm jen velmi málo. Tseajaia byla anthracosaurian, takže šlo o obojživelníka vzhledem velmi podobného plazům. Tato skupina obojživelníků se objevila už na konci Devonu a přežila až do Triasu, ale na fosiliích Tseajaie je až pozoruhodné, jak moc se podobá prvním plazům. Bezesporu je to důkaz toho, že tyto dvě skupiny jsou evolučně zpřízněny, jelikož se plazi vyvinuli z obojživelníků. Tseajaia žila v první polovině Permu, byla již příbuzná prvním amniotům (zvířatům, která kladou vejce) a vzhledem hodně připomínala leguána. Měla 90 až 100 centimetrů na délku, soudě podle jediného dosud objeveného exempláře. Není úplně jisté, zda Tseajaia byla čistě býložravcem, nebo všežravcem. Její zuby ale poukazují na to, že žrala rostliny. Zuby jsou totiž tupé, nikterak ostré, což je u býložravých zvířat obvyklé. Pokud by se však tento obojživelník příležitostně masem živil, šlo by spíše o malé tvory-hmyz, jeho larvy, možná malí obratlovci a mláďata těch větších. Tseajaia žila v Severní Americe spolu s Dimetrodony, Edaphosaury a dalšími pelykosaury, ale také se svými příbuznými suchozemskými obojživelníky, jako byla masožravá Seymouria. Zkameněliny tohoto obdivuhodného anthracosaura byly nalezeny v Cutlerově formaci v americkém státě Utah...

Popis tohoto méně známého permského zvířete najdete na webu Prehistoric Wildlife.

Příště Arganaceras!!!