Hmyz, pavoukovci a jiní suchozemští členovci | Kniha týdne

Závěr prvního celého březnového týdne tohoto roku se na tomto blogu bude nést v duchu 25. části projektu Kniha týdne! V rámci této série vás každý týden v neděli seznamuji s publikací, kterou jsem za uplynulý týden přečetl buď poprvé, anebo jsem se k ní s důkladnou pozorností vrátil po přečtení dříve. Předchozí části tohoto projektu byly věnovány knihám Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského, Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa od Karla M. Herrligkoffera, Planeta dinosaurů od Cavana Scotta, Queer Ducks (and Other Animals) od Eliota Schrefera, Stezkami lovců mamutů od Radana Květa, Steve Backshall's Most Poisonous Creatures od Steva Backshalla, Standing Stones od Jeana-Pierra Mohena, Pandin palec od Stephena Jaye Goulda, Alexander von Humboldt: A Concise Biography od Andrease W. Dauma, Delfíni nebo radary? od Borise Sergejeva, Molecules and Minds od Stevena Rose, Anthropocene or Capitalocene? od Jasona W. Moora a jeho kolegů, The Destruction of Palestine is the Destruction of the Earth od Andrease Malma, The Modern Crisis od Murrayho Bookchina, My Friends, the Wild Chimpanzees od Jane Goodall, Refusing Compulsory Sexuality od Sherrondy J. Brown, Ve stínu člověka od Jane Goodall, The Fossil Hunter: Dinosaurs, Evolution, and the Woman Whose Discoveries Changed the World od Shelley Emling, Transient Landscapes of Ellen E. Wohl, The Companion Species Manifesto od Donny Haraway, When the Sahara Was Green od Martina Williamse, The Trouble with Ancient DNA od Anny Källén a Zvířata celého světa: Hadi od Jiřího Felixe. Již zmíněný duch této části charakterizuje jeden znak - je bezobratlý. A na tom v tomto případě není nic špatného!

Hmyz, pavoukovci a jiní suchozemští členovci (v anglickém originále Insects, Spiders and Other Terrestrial Arthropods) je naučná kniha britského entomologa, akademika a moderátora televizních přírodopisných dokumentů George C. McGavina, vydaná poprvé v anglickém jazyce v roce 2000 ve Velké Británii nakladatelstvím Dorling Kindersley a v češtině pak v roce 2005 Knižním klubem. Jde o součást série Příroda v kostce, v rámci níž Knižní klub vydal také další encyklopedie od Dorling Kindersley, kupříkladu publikace Savci od Juliet Clutton-Brock či Plazi a obojživelníci od Marka O'Shea a Tima Hallidaye. Tato kniha poskytuje širokému, laickému čtenářstvu zevrubný obrázek hmyzí a další suchozemské členovčí diverzity, a seznamuje jej s nejvýznamnějšími čeleděmi vybraných řádů hmyzu, dalších šestinožců, pavoukovců, mnohonožců a suchozemských korýšů. Ač pro profesní entomology bude tato kniha jistě nepříliš důležitá, a pro zapálené volnočasové zájemce o bezobratlé může působit dosti reduktivně, laik mající vážný zájem o členovce ji určitě shledá dostačující, ba vizuálně výborně zpracovanou, s dostatkem obecných informací o vzhledu, potravě, prostředí, rozmnožování, podobě larev či hrubém počtu druhů jednotlivých skupin, kterým se autor rozhodl věnovat. S 256 stranami, z nichž 237 tvoří textová a obrazová část, je výborným odrazovým můstkem pro učení se o suchozemských členovcích, jejich biologii, ekologii, evoluci a klasifikaci (byť ta neustále prochází změnami). Hmyz, pavoukovci a jiní suchozemští členovci je faktická kniha, která by neměla chybět v knihovně žádného amatérského přírodovědce. Za její český překlad byla zodpovědná již zesnulá popularizátorka přírodních věd Helena Kholová, autorka knih Historie psího rodu (1987) či Putování českou přírodou (2009), a doplnila ji o relevantní informace pro české čtenáře. Entomologa George McGavina si mohou milovníci dokumentů o přírodě pamatovat z titulů Expedition Borneo (2006), Lost Land of the Tiger (2010), Monkey Planet (2014) či Oak Tree: Nature's Greatest Survivor (2017). Je také autorem řady knih, mezi nimi například Endangered: Wildlife on the Brink of Extinction (2004) nebo The Hidden World (2023). 

Přední obálka knihy Hmyz, pavoukovci a jiní suchozemští členovci, vydané nakladatelstvím Euromedia Group - Knižní klub v roce 2005. Zdroj: Databáze knih

V týdnu mezi 2. až 8. březnem letošního roku jsem detailně procházel knihou Hmyz, pavoukovci a jiní suchozemští členovci, která se při psaní většiny mých článků v posledních letech nachází sotva pár desítek centimetrů od mé levé paže. Před lety jsem ji coby sběratel publikací z edice Příroda v kostce obdržel jako dárek, a prošel jsem jí již mnohokrát, ale nikdy jsem ji nečetl od samého začátku, stranu po straně, a v rámci tohoto projektu jsem to hodlal napravit. Díky tomu se můj volný čas v uplynulém týdnu točil z velké části okolo členovců. Ačkoliv takoví pavouci patří mezi mé nejoblíbenější skupiny živočichů, a hmyz i jiní členovci, ať už současní nebo fosilní, mi přijdou fascinující, nikdy jsem jim nevěnoval příliš mnoho svého času, a možná právě díky této brilantně sestavené publikaci si začínám uvědomovat, jaká škoda to je. Čtení této knihy pro mě bylo opakováním, které jsem opravdu potřeboval. A připomnělo mi, že členovcům kolem nás je třeba neustále věnovat pozornost. Byť má dnešní radost ze zahlédnutí mých prvních letošních ruměnic pospolných (Pyrrhocoris apterus) vycházela z mnohem déle trvajícího obdivu k bezobratlým, o kterých toho ve vší pravdě vím dosti málo, čas strávený v posledních sedmi dnech s touto publikací k němu určitě přispěl. V průběhu týdne jsem také po částech sledoval rozhovor s Georgem McGavinem, který v roce 2024 natočil Joel Ashton, a rozhodně jej mohu doporučit. Autor knihy v něm hovoří o důležitosti Darwinovy cesty na lodi Beagle kolem světa, o svém vyrůstání se silným koktáním, o nefunkčnosti kapitalismu v době přelidnění (které je jeho produktem) a o úbytku hmyzu ve Velké Británii, který je vážným problémem, jemuž je třeba věnovat pozornost. 

Publikaci Hmyz, pavoukovci a jiní suchozemští členovci rozhodně mohu doporučit, a jsem z intenzivního pročítání jejího obsahu skutečně nadšen. Je to pro mne už pár let, co jsem věnoval pozornost pisivkám, pošvatkám, lesknáčkům, třásněnkám, síťnatkám, všenkám, dokonce i klopuškám. Je příliš pozdě na to, abych začal žít invertebráty? Abych se proměnil v invert nerda? Při čtení této encyklopedie jsem si neustále opakoval, že jsem ještě stále mlád, a stále mohu změnit svůj obor. Ne, to trochu přeháním, broučkaři by se mi určitě vysmáli, kdyby se dozvěděli, že jsem se vlastně až při čtení této publikace určené pro laictvo dozvěděl, že larvy vší se živí mj. trusem dospělých nebo že jedna čeleď dvoukřídlých klade larvy do těl sklípkanů podobně, jako mé léta oblíbené vosy hrabalky, se kterými mne za mého vyrůstání seznámil televizní kolega George McGavina a jeho spolupracovník na expedičních pořadech počínaje dokumentem Expedition Borneo, Steve Backshall. Ale vzhledem k tomu, že jsem broučkařem nikdy nebyl, neznamená to, že nemohu začít! Hmyz, pavoukovci a jiní suchozemští členovci je podle mne kniha srovnatelná s dobrým úvodním kurzem do světa třídy Arthropoda, a myslím si, že v každém z nás může probudit našeho vnitřního bezobratlovského blázna. Vždyť členovci jsou takovými mimozemšťany naší vlastní planety, a životy, které žijí, jsou často tolik odlišné od životů obratlovců, ke kterým mnoho lidí chová větší sympatie (což je určitě dáno naši evoluční spjatostí). Právě ta odlišnost je ale na členovcích tolik zajímavá. A ovlivněn výše odkazovaným rozhovorem s Georgem McGavinem jsem si při čtení této knihy několikrát říkal, proč neexistuje třeba více dokumentárních filmů o hmyzu, které by ty "mimozemskosti" lépe představily široké veřejnosti? Proč musí být pořád skoro vše o obratlovcích? Vždyť toto je planeta členovců! Byli tu už nějakých 20 milionů let před námi (první členovci se objevují ve fosilním záznamu před 538 miliony let), tvoří naprostou většinu popsaného života, představují základ ekosystémů, a jsou rozmanitější, než kterákoli další skupina!

Tato publikace je rozdělena do 6 hlavních částí. První je Úvod, zabírající strany 6 až 45 a poskytující informace na odražení do zbytku knihy. Tvoří jej 15 kapitol, z nichž mnohé zabírají dvě strany, ale některé pokrývají i tři nebo čtyři strany, a jejich názvy jsou následující: Předmluva autora, Jak pracovat s touto knihou, Co je členovec, Co je hmyz, Co jsou pavoukovci, Co jsou mnohonožky, Způsob života, Smysly, Potrava a krmení, Chování členovců, Společenský hmyz, Prostředí, Výzkum hmyzu a Určovací klíč. Poslední jmenovaná kapitola je co do počtu stran ještě rozsáhlejší, a vyplňuje strany 36 až 45. Druhá část, Hmyz, je věnována nejpočetnější skupině živočichů naší planety, a tvoří ji následující kapitoly: Chvostnatky, Šupinušky, Jepice, Vážky, Pošvatky, Cvrčkovci, Kobylky a saranče, Strašilky, Škvoři, Kudlanky, Švábi, Snovatky, Všekazi, Drobnělky, Pisivky, Vši, Ploštice, Křísi, Mšicosaví, Třásnokřídlí, Střechatky, Dlouhošíjky, Síťokřídlí, Brouci, Řásnokřídlí, Srpice, Blechy, Dvoukřídlí, Chrostíci, Motýli a Blanokřídlí. Tato část je pochopitelně ze všech nejdelší, a rozprostírá se na stranách 46 až 206. Třetí část, Primitivní šestinožci, je tvořena třemi kapitolami, a těmi jsou Chvostoskoci, Hmyzenky a Vidličnatky. Čtvrtou částí jsou Korýši, tvořeni na jediné straně, a to straně 212, kapitolou Stejnonožci. Následují Pavoukovci, tvořeni mezi stranami 213 až 237 kapitolami Štíři, Štírci, Solifugy, Bičovci, Krabovci, Sekáči, Roztoči a Pavouci. Poslední, šestá kapitola, Mnohonožky, tvoří strany 238 až 243, a jejími kapitolami jsou Drobnušky, Stonoženky, Stonožky a Mnohonožky. Kniha je pak zakončena slovníčkem pojmů, rejstříkem a poděkováním George McGavina i nakladatelství Dorling Kindersley řadě odborníků, s jejichž pomocí byla dána dohromady. Publikace je bohatá na barevný obrazový materiál, zvláště pak tedy fotografie vybraných zástupců jednotlivých čeledí hmyzu, pavoukovců, korýšů a mnohonožců, a na kresby hmyzích larev. Text a obrazový materiál jsou podle mne - stejně jako u všech knih z edice Příroda v kostce - v dokonalé rovnováze.

Velice se mi líbila Předmluva autora, pojednávající o důležitosti členovců a jejich ohromném druhovém zastoupení. George McGavin připomíná, že členovci byli prvními živočichy, kteří učinili onen důležitý krok z vodního prostředí na suchou zem, a to před zhruba 420 miliony let (vzpomeňme na silurské mnohonožky rodu Pneumodesmus, které žily právě v té době). Dále píše o členovcích coby zemědělských škůdcích a přenašečích chorob, ale i nosičích dobrodiní - medu, hedvábí, vosků, olejů, barviv i přírodních léčiv, a uvádí graf, ze kterého vyplývá, že 56,3 % veškerého popsaného života tvoří hmyz, 4,5 % pak pavoukovci, 2,4 % korýši a další 1,2 % další členovci; pro srovnání na stejném grafu tvoří houby 4,2 % veškerého života a rostliny 14,3 %, přičemž jsou tedy po hmyzu tou druhou největší skupinou (byť hmyz je jednou třídou šestinožců v rámci království Animalia, kdežto rostliny jsou odlišným královstvím, a přesto všechny v porovnání s hmyzem tvoří o dost méně živých organismů). Dnes je známo asi 100 000 druhů hmyzu. K možnému celkovému počtu druhů za celou existenci členovců autor dodává: "Odhaduje se, že počet druhů hmyzu, který kdy žil na Zemi, dosahoval deseti quintilionů - 10 000 000 000 000 000 000." Dále je na jediné straně čtenářsto seznámeno s tím, jak jsou sestaveny popisy jednotlivých čeledí v této knize - box, zabírající třetinu nebo polovinu strany, výjimečněji celou stranu nebo - v případě veliké čeledi, třeba Scarabeidae v rámci Coleoptera - i dvoustranu. Nikdy nechybí vědecký název řádu, vědecký název čeledi, český název čeledi, údaje o délce těla v rozpětí celé čeledi, informace i způsobu života, výskytu, případně poznámky (například které druhy jsou jedovaté nebo zda se v čeledi vyskytují nějací zemědělští škůdci). Na této straně je též uvedeno, co znamenají potravní symboly, uváděné vždy v pravém dolním rohu popisného boxu - těchto symbolů je celkem 10. 

Kapitolu Co je členovec začíná George McGavin těmito slovy: "Všechny živé bytosti biologové rozdělili do pěti velkých skupin, označovaných jako říše. Říše živočichů je z nich největší." Jen pro úplnost, toto je Whittakerův systém z roku 1969, se kterým se pochopitelně asi nejčastěji setkáváme - říšemi jsou živočichové, rostliny, houby, prvoci a Monera. Systémy se však liší; v roce 1998 publikoval již zesnulý britský evoluční biolog Thomas Cavalier-Smith se svými kolegy systém šesti království (Bacteria, Protozoa, Chromista, Plantae, Fungi, Animalia) a v roce 2015 jej revidoval na systém sedmi království, kdy se ke stávajícím královstvím přidala ještě Archea. V některých ohledech zastaralý může být i vývojový strom členovců prezentovaný na obou stranách této kapitoly; byť se Arthropoda stále člení na kusadlovce (Mandibulata) a klepítkatce (Chelicerata), vyšší (nebo v případě prezentovaného schématu nižší) větve už se mohly poněkud proměnit, alespoň co do poččtu řádů a čeledí. Z evolučního hlediska nedává smysl odčleňovat od sebe hmyz a ostatní šestinožce (autor je nazývá "primitivními"), když jsou takto vyčleněné vidličnatky (Diplura) ve skutečnosti vývojově spjaty s hmyzem (tvoří s ním klad Cercophora). Na dvoustraně je uvedeno, že hmyz tvoří 29 řádů; informace se ale liší zdroj od zdroje, někteří odborníci vyčleňují 30 řádů, jiní 26, a já nejsem žádným odborníkem, abych to mohl posuzovat. V následující kapitole, Co je hmyz, je popsáno hmyzí tělo, jeho jednotlivé části, jaké jsou typy hmyzu v ohledu na okřídlenost či bezkřídlost a přeměnu larvy na dospělce, a jak se to má s křídly a letem u hmyzu. Jako tajemství úspěchu hmyzu prezentuje autor hmyzí kutikulu, schopnost letu, rychlou reprodukci, rozdělení nervové soustavy a malé tělesné rozměry. Kapitoly Co jsou pavoukovci, Co jsou korýši a Co jsou mnohonožky obdobně představují základní informace o těchto skupinách bezobratlých, se zeleně zbarvenými boxy nesoucími doplňující informace, například o sebeobraně mnohonožek, o typech pavoučích sítí nebo o mořských korýších.

První dvoustrana kapitoly Způsob života popisuje proměnu nedokonalou, a to na příkladu dobře zpracovaného pětistupňového procesu vývoje šidélka páskovaného (Coenagrion puella). Proces začíná pářením, přičemž autor popisuje, jak k němu u tohoto hmyzu dochází, pokračuje vylíhnutím bledé nymfy, třetím stupněm v procesu je pak poslední instar, kdy nymfa opouští vodu, čtvrtým stupněm je líhnutí dospělého šidélka z larvální pokožky, a nakonec uvidíte dospělé šidélko v celé jeho kráse. Druhá dvoustrana této kapitoly představuje proměnu dokonalou na příkladu slunéčka sedmitečného (Coccinella septempunctata). Proces je opět ukázán od páření přes líhnutí larvy, poslední larvální instar, pak kuklení, uvidíte i čerstvě vylíhlé slunéčko s dosud zranitelnými, měkkými krovkami, a poté dospělce. Kapitola je zakončena zeleným boxem o hmyzu bez proměny neboli ametabolním hmyzu; jako jeho příklad uvádí autor rybenku, která se svléká během celého svého života. V kapitole Smysly se dozvíte například o tom, jak včely vidí své okolí (a jak vidí květy, které je lákají), jak funguje sluchový orgán nad kolenem kobylek a na hrudi sarančí, a jak se hmyz dorozumívá pomocí feromonů, hlasu či světla. Kapitola Potrava a krmení je výčtem obecných informací o býložravých, saprofágních, fungivorních, dravých, krev sajících, dřevokazných a pseudoplacentálních druzích, a také o opylovačích a parazitech a parazitoidech. V kapitole Chování členovců vám bude prezentován působivý snímek bojujících samců roháčů, ploštice pečující o své nymfy či působivě maskované strašilky. Kapitola Společenský hmyz pojednává o vosách, včelách, mravencích (včetně farmářských mravencích rodu Atta z neotropické oblasti) a všekazech, stavících si v některých případech velká termitiště. Následují kapitoly Prostředí, kde se dozvíte něco málo o různorodých biotopech suchozemskými členovci obývanými (od hor přes tropické pralesy a stepi po sladké vody a zahrady), a Výzkum hmyzu, s tipy, jak pozorovat hmyz, jak jej odchytávat, fotografovat a kreslit, ale také jak jej nalákat do své zahrady. 

Kudlanka si pochutnává na své stále živé kořisti. Zdroj: DNAinfo

Poněvadž Hmyz, pavoukovci a jiní suchozemští členovci je encyklopedie, které jsem zatím v projektu Kniha týdne nepokrýval, a ačkoliv v dalších odstavcích půjdu klasicky od jedné kapitoly ke druhé, nebudu věnovat příliš mnoho místa značnému množství citací textu. Spíše bych rád vypíchl, co mě zaujalo. Druhá část knihy, Hmyz, začíná dvěma jednostranovými seznámeními s chvostnatkami a šupinuškami, tedy oním ametabolním hmyzem, který postrádá křídla a který je poměrně primitivní. Známé rybenky patří mezi šupinušky, tvoří čeleď Lepismatidae, a vždy jsem je měl rád. Někteří lidé si myslí, že mít u sebe doma rybenky je známkou nečistoty, ale nemohou být dále od pravdy - rybenky mají rády čisté prostředí, takže pokud je někde ve svém pokoji objevíte, neznamená to, že musíte začít luxovat třikrát denně! V době vydání této knihy bylo platných asi 190 druhů rybenkovitých, dnes je jich nicméně na 340. Počet druhů se také za těch šestadvacet let změnil u chvostnatkovitých (Machilidae). Těch není 250, jak kniha uvádí, ale 450. V roce 2017 byl mimochodem popsán největší zástupce řádu chvostnatek a čeledi chvostnatkovitých, Gigamachilis triassicus, který žil před 239,5 až 237 miliony let na území pozdějšího Švýcarska. S 8 centimetry délky to byl oproti dnešním maximálně 1,2 centimetru dlouhým chvostnatkám vážně obr. Jepice, z nichž se v této knize seznámíte s čeleděmi Baetidae, Ephemerellidae, Ephemeridae, Heptageniidae a Leptophlebiidae, mají dnes také vyšší počet druhů, než kolik bylo uváděno v době vydání této publikace. Autor píše, že do jejich řádu "patří 23 čeledí s asi 2500 druhy." Dnes je tedy řád členěn na 42 čeledí s více než 3000 druhy. Při poznávání jepic je podstatný mj. počet štětů na zadečku, který lze na přiložených fotografiích na stranách 48 až 50 dobře rozeznat, což je jedině dobře. 

Zastavím se na krátce také u vážek. Oceňuji výběr dvou největších žijících vážek na straně 53. Obří šidélka čeledi Pseudostrigmatidae vizuálně reprezentuje Megalopterus coerulatus, vážka s největším rozpětím mezi všemi současnými druhy - od špičky předního levého křídla po špičku předního pravého křídla může měřit až 19 centimetrů. Jistě, není to možná Meganeura s pětasedmdesáticentimetrovým rozpětím, ale i tak je tato středoamerická vážka na dnešní poměry obrem. Vážkou s druhým největším rozpětím křídel je bornejský "gigantic riverhawker", šídlo Tetracantagyna plagiata z čeledi šídlovitých (Aeshnidae), jež je zároveň nejtěžší žijící vážkou. Jeho rozpětí je rovno až 16,2 centimetrům. Pokud by se mi někdy splnily mé sny a poštěstilo by se mi cestovat do neotropické oblasti a na ostrov Borneo v jihovýchodní Asii, strašně rád bych tyto vážčí velikány viděl naživo. Vidět oba druhy na jedné straně této knihy je opravdu fajn. Jinak mě také zaujalo, že se samice motýlic (Calopterygidae) potápějí mezi vodní rostliny, aby mezi nimi nakladly vajíčka, kterých jsou v takové snůšce asi tři stovky. Dalšími na řadě jsou pošvatky (Plecoptera), o kterých do knihy překladatelka Helena Kholová doplnila, že "v ČR je zastoupeno sedm čeledí pošvatek s asi 80 druhy." Opět nejsem žádný odborník, jen laik, ale dohledal jsem si, že by se jich mělo v České republice vyskytovat na 105 až 115 druhů. Tolik tedy aktuální čísla. Další doplněné informace potěší Pražáky: "Některé druhy bývaly v době rojení tak hojné, že je lidé sbírali jako krmivo pro ptáky, a to i v Praze (pošvatku pražskou). Vynikajícím znalcem pošvatek byl český entomolog prof. František Klapálek (1863-1919)." Na straně 57 je uvedeno, že rod pošvatek Dinocras popsal právě profesor Klapálek; učinil tak v roce 1907. Zajímaví jsou rozhodně také cvrčkovci (Grylloblattodea), kterým je věnována strana 59. Ti už ale dnes nejsou samostatným řádem; čeleď cvrčkovcovitých (Grylloblattidae) patří do řádu Notoptera spolu s čeledí strašilkovců (Mantophasmatidae), která byla formálně popsána teprve v roce 2002. Řád Notoptera byl nicméně zaveden už v roce 1915 právě pro cvrčkovcovité. Nejstarší zástupci tohoto řádu žili v pozdním karbonu.

Při čtení kapitoly Kobylky a saranče jsem si zvláště dlouho prohlížel gryllakrididy druhu Hyalogryllacris subdebilis a rodu Gryllacris. Oba vyobrazení zástupci této čeledi mají neuvěřitelně dlouhá tykadla. První jmenovaný nemusí být žádný obr, ale rád bych se za ním podíval do jeho domovské Austrálie! Zaujali mě také mastaxovití (Eumastacidae), se kterými se můžete seznámit na straně 64. Je to čeleď sarančí, se kterými se setkáme v Malé, východní a jižní Asii, na africkém kontinentu i v obou Amerikách, nicméně v Evropě nežijí. Samozřejmě pohledné jsou i pasaranče (Pyrgomorphidae) z tropických oblastí Afriky a z jihovýchodní Asie, z nichž největší mohou dorůstat 8,5 centimetru. Oblíbeným strašilkám (Phasmatodea) jsou věnovány jen tři strany, přičemž první dvě patří čeledi strašilkovitých (Phasmatidae) a další patří čeledi lupenitkovitých (Phylliidae). Exotické druhy strašilek z Nové Guineje, třeba strašilka ostruhatá (Eurycantha calcarata), jsou tamními obyvateli chytány a využívány jako rybářské háčky! To jsem popravdě do čtení této knihy ani netušil. Dává to však smysl; háčky na femurech posledního páru končetin mají tyto strašilky opravdu velice silné (tak silné, že probodnou i lidskou kůži). Na straně 68 můžete žasnout nad mimikrami lupenitek, například lupenitky štítové (Phyllium scythe) z jihovýchodní Asie, která vypadá jako seschlý list, a zadní okraj jejích složených křídel vypadá zrovna jako žilnatina listu! Lupenitky se vyskytují na Seychellách, na severu Queenslandu v Austrálii, na Nové Guineji a v jihovýchodní Asii. V kapitole o škvorech připomíná autor známou pověru, která tomuto hmyzu vysloužila anglický název "earwig": "Ke škvorů se váže lidová pověra, že mohou vlézt člověku do ucha, což ovšem může být pouhá vzácná náhoda. Tento hmyz prostě vždy hledá vhodný úkryt." Nebojte, tento hmyz vážně neleze lidem do uší a nežere spáčův mozek! Osobně mám škvory spjaty s termínem "pozitivní thigmotaxe", za jehož znalost vděčím Martinu Hughes-Gamesovi, který jej před šesti roky zmínil v jedné epizodě Self-Isolating Bird Club s Chrisem Packhamem. Můžete si tu vyhledat, a dozvědět se, co to znamená - proč mají škvoři rádi úzké prostory.

Kudlanky jsou v této knize reprezentovány pouze třemi čeleděmi, a to sice empuzami (Empusidae), květinovými kudlankami (Hymenopodidae) a kudlankovitými (Mantidae). Poslední jmenovanou čeleď reprezentují vizuálně kudlanka listová (Choeradodis stalii) ze severu Jižní Ameriky, známá jako lovec žab a mloků, a kudlanka plochá (Deroplatys desiccata) s nápadně rozšířenou předohrudí z jihovýchodní Asie. Obě jsou to vskutku impozantní kudlanky. Protože mám rád velký hmyz, jsem rád za inkluzi rusa dlouhokřídlého (Megaloblatta longipennis) z Jižní Ameriky, největšího okřídleného švába současného světa, v kapitole o řádu Blattodea. I ten vypadá se svými složenými křídly a dlouhými, nitkám podobnými tykadly na vložené fotografii dosti impozantně. Při čtení kapitoly o snovatkách jsem byl velice rád za to, že u popisu čeledi pasnovatkovitých (Clothoridae) je přiložena fotografie trinidadského druhu Clothodia urichi ve své hedvábné síti, do které tento hmyz klade vajíčka, a kterou tvoří vypouštěním vláken ze štětinkovitých útvarů na zadečku. Mezi všekazi mě zaujal nasut blíženec (Trinervitermes geminatus) z afrických savan, druh, který mi byl nicméně dříve znám; je to zástupce čeledi všekazovitých (Termitidae). Následují drobnělky, pisivky a vši. U čeledi muňkovitých (Phthiridae) se dosud nezměnil počet druhů - stále je tvořena pouze vší muňkou (Phthirus pubis), která zlobí lidi, a muňkou gorilí (Phthirus gorillae), která zlobí naše bratránky ze srdce afrického kontinentu. První opravdu dlouhou kapitolou této knihy jsou Ploštice, křísi a mšicožraví. Kdo nemá rád ostnohřbetky z čeledi Membracidae? Dočtete se o nich na straně 98. Popravdě, netušil jsem, že ostnohřbetka rodu Umbronia má svůj trnovitý výběžek tak silný, že projede i botou! Snad bych si jen dovolil trochu zkritizovat popis červců (Coccoidea) na straně 100 - je škoda, že přiložené fotografie ukazují pouze "zemní perly", voskové obaly a voskové poprašky vytvářené tímto hmyzem, ale není přiložen jediný snímek toho, jak tento hmyz opravdu vypadá.

Od třásnokřídlých (Thysanoptera) a střechatek (Megaloptera), nejprimitivnějšího hmyzu s proměnou dokonalou, se čtenářstvo dostane k dlouhošíjkám (Raphidioptera), které jsou mi velice sympatické (musí to být tím prodlouženým pronotem - vypadají jako malí hmyzí dinosauři; celá jejich tělesná pozice má prostě takový dinosauří charakter) a síťokřídláým (Neuroptera), kteří jsou reprezentováni mj. oblíbenými (a mně opět velice sympatickými) zlatoočky (Chrysopidae). Naučil jsem se rozpoznat larvu ploskorohů (Ascalaphidae) od mravkolvů (Myrmeleontidae) - do přečtení této knihy bych jejich larvy určitě od sebe nerozpoznal, to mi věřte. Další velikou kapitolou této knihy jsou Brouci (Coleoptera), o kterých je uvedeno, že mají "166 čeledí a asi 370 000 druhů." Šestadvacet let po vydání anglického originálu této knihy je jich tedy přes 400 000, a odhaduje se, že jich na Zemi žije dohromady na 900 000 až 2,1 milionu. Je-libo seznámení s červotoči? S krasci? Nebo s exotickými dlouhanovitými (Brenthidae), kteří mají parádní protáhlý nosec, ze kterého vyrůstají tykadla pěkně daleko od očí? Když jsem se vracel ke čtení o potápnících, a uviděl jsem kresbu jejich larvy, hned se mi vybavilo, jak jsem je poprvé viděl naživo. Za pár měsíců to bude už dobrých osm let. Vodomilové, hlodníci, hrotaři, lesknáčci, hmatavci, ohniváčci a vrubouni... brouků je prostě tak moc. Chápu, proč jsou jimi někteří lidé tolik fascinováni. Chápu, proč mám u sebe doma mrtvolu roháčka kozlíka, a dosud jsem ji nevyhodil... Následují řásnokřídlí (Strepsiptera), srpice (Mecoptera) a blechy (Siphonaptera), přičemž poslední jmenované jsou přes velký počet druhů a čeledí reprezentovány jen dvěma čeleděmi; hlodavčími blechami (Hystrichopsyllidae) a blechovitými (Pulicidae). Při čtení o blechách mě napadlo, že by bylo super vidět dokumentární film, v němž by byly ukázány larvy blech požírající trus dospělců (larvy nikdy nesají krev). Následuje další obrovská kapitola, dvoukřídlí (Diptera), s pakomáry, pakomárci, muchnicemi, bedlobytkami, kulatěnkami, mydasovitými... Zaujali mne muchulovití (Nycteribiidae), bezkřídlí zástupci tohoto řádu parazitující na netopýrech. Ne, že by mi nebyli neznámí, ale nikdy jsem si je vlastně na fotografiích tak dobře neprohlédl. Věděli jste, že samice nosí vylíhnuté larvy v zadečku, a ty se pouští, až když se matka nachází na vhodném hostiteli?

Poslední tři kapitoly části Hmyz se věnují chrostíkům (Trichoptera), motýlům (Lepidoptera) a blanokřídlým (Hymenoptera). První jmenovaní se mohou zdát trochu podreprezentováni, nicméně další dva řády, opět velice početné, jsou reprezentovány docela hezkým výběrem čeledí. Můžete se těšit na velké snímky martináčů, soumračníků, baboček (včetně morfy Menelaovy, Morpho menelaus, onoho ve 20. století hojně loveného motýla z Jižní Ameriky s krásnými, iridescentními modrými křídly), mravenců, kutilek, žahalek a lumčíků. Třetí část knihy, Primitivní šestinožci, je věnována chvostoskokům (Collembola), reprezentovaným například huňatkovitými (Entomobryidae) či podrepkovitými (Sminthuridae), dále pak hmyzenkám (Protura) s jedinou vybranou čeledí hmyzenkovitých (Eosentomidae) a vidličnatkám (Diplura) s čeleděmi štětinatkovitých (Campodeidae) a škvorovkovitých (Japygidae). Čtvrtá část knihy, Korýši, je tvořena jedinou stranou, na které se čtenářstvo seznámí se dvěma vybranými čeleděmi suchozemských isopodů - těmi jsou svinkovití (Armadillidiidae) a stínkovití (Porcellionidae). Nový fakt pro mne? "Mnohé svinky mají ned po vylíhnutí o jeden pár noh méně než dospělí." To jsem tedy netušil. Když jsem byl o dost mladší, strašně rád jsem chytal svinky a stínky do rukou, a nechával jsem si je po nich lézt. Jako malému mi připomínaly jakési suchozemské trilobity. Nevěřím, že se na ně někdo v dětství nepodíval, a neviděl v nich trilobita. Samozřejmě to však nejsou příbuzní členovci. Trilobiti byli artiopodi, a pancrustaceánům nebyli nijak blízko. 

Stínka široká (Porcellio dilatatus). Zdroj: British Myriapod and Isopod Group

Pátou částí knihy jsou Pavoukovci. Strany 213 a 214 patří štírům (Scorpiones), kteří jsou reprezentováni čeleděmi Bothriuridae, Buthidae, Chactidae a veleštírovitých (Scorpionidae). Jen uvedu, že třetí jmenovaná není například na webu BioLib.cz označována jako "štírovití"; nemá vlastně žádný český ekvivalent. První tři čeledi jsou nicméně v této kapitole uvedeny pod českým názvem "štírovití", což je poněkud vtipné; třikrát za sebou tu máme štírovité, ale pokaždé je to vlastně jiná čeleď. Vzhledem k tomu, že překladatelka volila pro některé skupiny hmyzu nové české názvy na předchozích stranách (například pro liposcelididy, jejichž název je mimochodem na straně 82 chybně uveden bez slabiky "di", užila nový termín "knižní pisivky", který ani BioLib.cz nevede), mohla dát i těmto jednotlivým štířím čeledím originálnější jména. Štírci (Pseudoscorpiones) jsou reprezentováni čtyřmi čeleděmi, přičemž dvě z nich (Chernetidae a Chthonidae) jsou obdobně označeny jako "štírci". To u solifug (Solifugae) bylo vše vyřešeno tím, že české názvy reflektují jejich rozšíření - ammotrechidé jsou nazváni "americkými solifugami", eremobatidé "pouštními solifugami" a zástupci čeledě Galeodidae jsou zase "asijské solifugy". Řády bičovci (Uropygi) a krabovci (Phrynidae), krásní to pavoukovci, jsou reprezentovány každý po jedné čeledi, sekáči (Opilionida) pak čtyřmi vybranými čeleděmi. Poněkud větší pozornost je věnována roztočům (Acari), a mezi 12 vybranými čeleděmi jsou mj. sametkovití (Trombididae), sviluškovití (Tetranychidae), čmelíkovití (Dermanyssidae) nebo samozřejmě klíšťatovití (Ixodidae). Proč mě nikdo nikdy nenaučil, že larvy klíšťat jsou šestinohé, jako hmyz? Člověk se zkrátka učí každý den. A co takové minisametky, jež cizopasí na jiných členovcích? 4000 vajíček v jedné snůšce? To je tedy pro pavoukovce o rozměrech 0,4 až 2 milimetry vážně dost. Pavouci (Araneae) mají podle této knihy "101 čeledí a asi 40 000 druhů." K roku 2026 je tvoří 139 čeledí s 53 680 druhy. Jak již také víme, tvrzení "všichni pavouci jsou draví" neplatí; druh Bagheera kiplingi ze Střední Ameriky je částečným býložravcem. Mezi prezentované čeledi zahrnul George McGavin například pokoutníkovité (Agelenidae), vodouchovité (Argyronetidae) - s krásnou fotografií vodoucha stříbřitého pod vodním zvonem - skákavkovité (Salticidae), sklípkanovité (Theraphosidae) či běžníkovité (Thomisidae). Mí staří oblíbenci.

Zcela poslední část knihy, Mnohonožky, je rozdělena na části Drobnušky (strana 238), Stonoženky (strana 239), Stonožky (240 až 241) a Mnohonožky (242 a 243). Vzhledem k tomu, že do podkmene Myriapoda patří dobrých 13 000 druhů se může zdát 6 stran, jež jsou mu v této knize věnovány, jako málo, ale mám za to, že autorův výběr čeledí ze čtyř tříd podkmene je výborný, a ve stručnosti poukazuje na jeho diverzitu. Co se týče drobnušek (Pauropoda), opět bych jen připomněl, že za posledních šestadvacet dosti narostl počet známých druhů; George McGavin uvádí, že do této třídy "patří pět čeledí s asi 500 druhy", dnes je nicméně čeledí 13 a druhů kolem 900. Reprezentuje je čeleď drobnuškovití (Pauropodidae), nejstarší zavedená z této třídy (již roku 1867) a patřící s dalšími jedenácti čeleděmi do řádu Tetramerocerata. Další jsou na řadě stonoženky (Symphyla), reprezentované zde čeledí stonoženkovitých (Scutigerellidae); vizuálně je reprezentuje stonoženka bílá (Scutigerela immaculata), s níž se samozřejmě setkáte i ve střední Evropě. Před šestadvaceti lety bylo známo 175 druhů stonoženek, dnes je jich kolem 200. Musím ocenit popis rozmnožování stonoženkovitých. Co se týče stonožek (Chilopoda), o těch je uvedeno, že je tvoří "4 řády, 22 čeledí a asi 3000 druhů." Dnes jsou platné dva řády; Notostigmophora zahrnuje jediný podřád, Scutigeromorpha, kam patří strašníkovití (Scutigeridae) a dvě další čeledi, a Pleurostigmophora zahrnuje 7 podřádů. Co se počtu druhů stonožek týče, je jich dnes až 3300. George McGavin vybral pro dvoustranu o nich čeledi zemivkovitých (Geophilidae), stonožkovitých (Lithobiidae), stonohovitých (Scolopendridae) a již zmíněné strašníky. Mnohonožky (Diplopoda), které dnes mají 140 čeledí (oproti autorem uváděným 155 před šestadvaceti lety) jsou reprezentovány čeleděmi svinulovitých (Glomeridae), mnohonožkovitých (Julidae), plochulovitých (Polydesidae) a "obřích mnohonožek" (Spirostrepidae). Kniha je zakončena dalším obrem; mnohonožkou rodu Spirostreptus. Zmíněna je i největší současná mnohonožka na světě, též patřící do poslední jmenované čeledi, a to Graphidostrepus gigas, která dnes nese název Archispirostreptus gigas, a žije ve východní Africe. 

Hmyz, pavoukovci a jiní suchozemští členovci je podle mě výtečná kniha, která může otevřít oči každému laickému zájemci o svět suchozemských bezobratlých, a rozšířit obzory kterémukoli zájemci o přírodu. Věnovat pozornost hmyzu, pavoukům a dalším členovcům má smysl. Je třeba si jich cenit, znát jejich životy, poznat druhy přenášející choroby, učit se o ohrožených druzích a jejich příbuzenstvu, a také o taxonomii a evoluci členovců. Žijí všude kolem nás, jsou druhově velice početní, svět by bez nich nefungoval tak, jak funguje. George McGavin odvedl při sestavování této publikace skvělou práci, rovněž jako česká překladatelka Helena Kholová. Jak jsem již uvedl výše, mohu tuto knihu rozhodně doporučit.