Noví Lovci kryptidů se ocitli na rozcestí. V době mezi březnem 2055 a únorem 2056 pokročil tým idealizující si tajemně zmizelý tým Jacka Owena od prostého pátrání po tajemných tvorech za svým dvorkem k odhalování hrozivých pravd o světě, do kterého dobrovolně vstoupili. Když se Wren Rivera a Winn Wilkinson z Creek City v Illinois dali dohromady na dobrodružství, při kterém se ocitli tváří v tvář záhadným metamorfům pravděpodobně mimozemského původu, nedokázali si jistě představit, s čím se budou potýkat o necelý rok později. Představit si to určitě nedovedla ani Keira Kendrick, třetí členka týmu a dívka z londýnského Greenwich, žijící v osamění ve velkém domě po nedávné smrti svých rodičů, kterou měla zapříčinit. Když ji před Vánoci začal otravovat čertík Lucius, obrátil se jí svět vzhůru nohama. Armando Villalon, čtvrtý člen týmu, dvacetiletý mladík studující zoologii na Portorické univerzitě v Río Piedras, který se k novým Lovcům kryptidů přidal v srpnu při výpravě za Chupacabrami, se také ocitl v situacích, o jakých se mu nesnilo. Tým v průběhu měsíců vnikl do staré základny Lovců kryptidů v Londýně a zjistil, že se jedná o hermeticky uzavřenou kapsli obývanou stovkami vyhládlých Chupacaber. Winn trpěl po měsíce halucinacemi plnými oněch krvelačných kryptidů, což mělo negativní dopad na jeho každodenní život. A když se noví Lovci kryptidů vydali do kostarického sídla zmizelé rodiny Owenových, nalezli uvnitř kočko-pso-opičáka drženého v laboratoři, který se je pokusil zabít. Wrenina skupina si byla vědoma toho, že se ocitla v centru konfliktu odlišných skupin lidí s odlišnými zájmy o kryptidy; agentky Marilly Kent-Lyons z tajemné americké organizace, jejímiž členy jsou telepati z Marsu, doktorky Theodory Callaghan, odbornice na Chupacabry využívající tyto nestvůry jako zbraně, a Terrence Zedlera, člena financovatelské rady Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu, se kterým se přátelil Jack Owen, a který se stal dobrým přítelem nových Lovců kryptidů. Šok přišel v únoru 2056. Terrence pro ně domluvil s Pauline Watson, CEO společnosti Nieto Industries, kterou založil úhlavní nepřítel Lovců kryptidů, zesnulý v roce 2033 kvůli vzácné genetické chorobě, exkurzi do průmyslového komplexu u jezera Nikaragua. Wren a Armando byli konfrontováni přeživším Nietovým vodním dráčkem - tito tvorové měli být již vyhubeni, za což měl Terrence před více než dvaceti roky zodpovídat. Jeho neshoda s Pauline Watson a její asistentkou Shantel se však ukázala být zapuštěna nikoliv v přežití vodních dráčků, ale v tom, že bylo novým Lovcům kryptidům odhaleno příliš brzy. Pauline i Shantel byly brutálně zavražděny v pozůstatcích Nietovy podvodní základny, lokalizované pod hlavní budovou Nieto Industries. Terrence není tím, kým se zdál být. Když Wren zasáhla dvoumetrového svalovce plamenometem, jeho kůže shořela, a odhalila kovového muže. Armando zamířil za užití Keiřina teleportačního zařízení pro pomoc, zatímco Wren byla odsouzena k smrti mezi desítkami vodních dráčků. Armando brzy zjistí, že Winn a Keira, kteří měli mít terapeutické sezení s psychiatričkou doktorkou Rajendar, mu nápomocní nebudou. Doktorka Rajendar se ukázala být Luciusem, který chtěl dvojici opět trápit; Winn se přitom proměnil v cosi mezi člověkem a Chupacabrou, a zanedlouho si pro něj přiletěla doktorka Callaghan s šedovlasým mužem, kterého Keira poznala, přestože ho nikdy nepotkala. V kanalizaci pak byla Luciusem přesvědčována, aby se mu odevzdala. Každý z nových Lovců kryptidů je nyní sám. Co se s nimi stane?
NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ
DALEKÁ CESTA DOMŮ, ČÁST PRVNÍ
Londýnskými ulicemi projížděly desítky policejních a hasičských vozidel. Za hlasitého houkání a zvědavého pozorování kolemjdoucích mířily k všechny k vysoké budově, která mezi všemi, jež do ní v průběhu let zamířili s nutností psychologické pomoci, proslula jako místo spojené s péčí, nasloucháním a změnou k lepšímu. Nyní byl však dům, v jehož jedenáctém patře se nacházel byt a zároveň ordinace soukromé psychiatričky doktorky Rajendar, spjat s hrůznými příběhy o násilí, řevu, nelidských skřecích a snad i mučení.
Před vchodem do něj se k sobě těsnali jeho roztřesení obyvatelé. V otevřených oknech seděly celé rodiny s dětmi, a v pláči shlížely dolů, nejisty si tím, zda mají v případě nějakého nepopsatelně strašlivého nebezpečí seskočit, aby smrt ve spárech jakýchsi monster, lidských či nelidských, vyměnily za smrtelný náraz o beton tam dole. Lidé z okolních budov jen kroutili hlavami, a někteří z nich tvrdili, že před pár chvílemi viděli několik ozbrojenců táhnout ven z budovy, do helikoptéry, divoce se svíjející bestii se dvěma jazyky a břitvovitými drápy. A aby toho nebylo málo, ke všemu se ještě spustil další kyselý déšť, tolik typický pro hlavní město Británie.
Z jednoho policejního auta vyběhla žena indického původu s výraznou otlačeninou v okolí úst. Měla na sobě zašpiněné šedé tílko a modré šortky, a běžela bosa. Za ní kráčely dvě policistky. Jakmile lidé před budovou ženu spatřili, začali na ni volat.
"Doktorko Rajendar!"
"Co se stalo ve vašem bytě?"
"Ozývaly se odtamtud hrozné zvuky! Jako by tam někdo bojoval!"
"Prý se vám tam někdo vloupal, doktorko Rajendar!"
Doktorka Rajendar se obrátila na policistky, které ji doprovázely, se slzami v očích. "Měla jsem pravdu," řekla úzkostlivě, "říkal, že mou ordinaci využije k něčemu, co prý... 'započne novou velkou kapitolu.' Takhle megalomansky to nazval. Muselo se to stát!"
"Klid, doktorko," řekla jedna z policistek, "uděláme, co budeme moci..."
"Mí pacienti... musel jim hrozně ublížit!" vykřikla doktorka Rajendar. "Musíte mi věřit, opravdu mě unesl on! Byl to démon! Opravdový démon!"
Policistky nevypadaly příliš zaujatě. Jedna z nich dokonce odvrátila tvář, a zazívala si, aniž by si příliš zakryla ústa. Na doktorce Rajendar bylo vidět, jak ji to naštvalo. Žádný z dalších policistů a hasičů mířících hlavním vchodem do budovy si jí nevšímal. I když na ni lidé ze všech stran hulákali, připadala si tu nesmírně sama.
"Co se vám stalo, paní doktorko?" zeptal se jí náhle jakýsi mladík. Byl to statný, urostlý mladý muž, a hovořil s karibským přízvukem.
"Byla jsem unesena! To se mi stalo!" odpověděla zhurta. "Dnes ráno, když jsem vylezla z postele, se přede mnou objevila nějaká... zrůda! Chytila mě za ruku, a najednou jsem byla někde ve sklepě, připoutaná k židli, s roubíkem na ústech. Ten démon mi řekl, že si pohraje s mými dvěma pacienty, které jsem měla objednané na malé terapeutické sezení..."
"Winn a Keira!" vyhrkl mladík.
"Ano! Vy je znáte?" zeptala se překvapeně doktorka Rajendar. Obrátila se na policistky. "Můžu už dovnitř? Stejně tam vletěli všichni vaši kolegové! Chci vidět, v jakém stavu je můj byt! Chápete to? Pusťte mě dovnitř!"
Mladík se mezitím vytratil. Teleportoval se do místnosti, ve které mělo před pár minutami či desítkami minut dojít k neštěstí. A byl zhrozen. Ocitl se totiž vedle zmasakrované mrtvoly jakéhosi muže. Že to byl záchranář Nkosi, to vědět nemohl, neboť jej nikdy osobně nepoznal.
"Ksakru," zasyčel skrze zuby Armando, "co jim ta hnusná potvora udělala?"
Pohlédl na krvavé skvrny na křeslech, na krev na kulatém stolu a na kobercích, na krvavé otisky na rámu dveří, a nakonec na důlky v podlaze, které působily jako stopy po drápech. Nevěřícně zakroutil hlavou. Na porozhlédnutí se po okolí neměl mnoho času. Hlasitá rána do vstupních dveří bytu ohlásila příchod hasičstva a policistva, jež předtím Armando při krátkém hovoru s doktorkou Rajendar viděl vbíhat do budovy. Zmáčkl tlačítko na ovladači teleportačního přístroje, aby se včas klidil ze scény zločinu.
Nervózně se procházel sem a tam mezi popelnicemi ve vzdálené, temné uličce, pokrýván velkými, nepříjemně páchnoucími kápanci kyselého deště. Hleděl na display svého mobilu, a kroutil hlavou.
"Zvedni to, Keiro," řekl si pro sebe, "no tak, dělej."
"Zdravím," ozval se Keiřin hlas.
"Keiro! Co se vám stalo? Utekli jste z té budovy? Řekni mi, kde jste... Wren potřebuje pomoc! Terrence se ji pokouší zabít v Nikaragui, sakra! Možná už je pozdě, musíme se tam portnout a..."
"Dovolali jste se do mé hlasové schránky. Právě vám nemůžu odpovědět, ale můžete mi zanechat vzkaz, a já si ho při nejbližší příležitosti poslechnu."
Armando frustrovaně zařval, až se jeho mocný hlas v ozvěně dral ze všech světových stran. Flákl svým mobilním telefonem o zeď posetou graffitti. Zakryl své oči, a posadil se na pytel odpadků. Nahlas se rozplakal.
"Ty píčo!" zařval znovu. "Já musím jít zpátky! Ty vole, já musím jít zpátky! Nemůžu jí v tom nechat, borku!"
Prudce se zvedl, a přiběhl k telefonu ležícímu na betonu. Zkusil vytočit Winnovo číslo, hovor však nikdo nepřijal. Po třiceti vteřinách dalšího nervózního procházení mezi popelnicemi se Armando přestal pokoušet Winna kontaktovat. Docházelo mu, že ty zkazky o podivném tvorovi s dvojicí jazyků, který byl údajně vytažen z domova doktorky Rajendar a odnesen helikoptérou pryč, se mohly týkat Winna. Těžko se mu věřilo tomu, že by se člen jeho týmu měl proměnit v jakousi bestii, ale v těchto chvílích pro něj bylo uvěřitelné vše. Jen před pár minutami přece sledoval na opačné polokouli muže, kterému spolu s Wren důvěřoval, a to po řadu měsíců, chladnokrevně zavraždit dvě ženy.
Pomýšlení na to, že Wren se mohla k Terrencovým obětem přidat, vhánělo Armandovi další slzy do očí. Zoufale potřeboval někoho, kdo by mu pomohl. Někoho, kdo by mohl představovat ty posily, o kterých mu Wren řekla. Možná, že neměl uposlechnout. Začínal si vyčítat to, že Wren v té páře nevyhledal. Stačilo, aby ji chytil za ruku, a mohli se teleportovat do bezpečí.
Vytočil číslo profesorky Alondry Pietri, vedoucí své bakalářské práce. Na odpověď nemusel čekat ani pět vteřin.
"Armando! Jsem ráda, že mi voláš," ozvalo se z jeho telefonu, "jsi na univerzitě! Ještě jsi mi nepověděl, jaká byla ta stáž s doktorem Canadym v Hondurasu..."
"Paní profesorko, pamatujete si na Wren Riveru?!" vyhrkl Armando.
"Samozřejmě, že si pamatuji na Wren," odpověděla Alondra.
"Je v nebezpečí! Možná už je mrtvá! Potřebuju někoho, kdo by se se mnou vrátil do Nikaragui, a pomohl jí..."
"Počkej, počkej," zarazila se Alondra, "co se stalo? Pomalu, Armando."
"Není čas! Můžu se za váma portnout? Do vaší pracovny? Potřebuju lidi, paní profesorko! Co nejvíc lidí, co jí pomůže!"
"Co se stalo Wren?"
"Terrence Zedler jí chce zabít! A možná už je pozdě... sakra!"
"Terrence Zedler?!" vyhrkla Alondra. "Armando, jestli je tohle nějaký hloupý, dokonce bych si troufla tvrdit i nemocný vtípek, pak jsi mě jím opravdu naštval."
"Poslouchejte mě... zabil dvě ženský! Normálně je probod! Viděl jsem to! Byli jsme s ním oba, já a Wren, v Nikaragui, v Nieto Industries..."
"Terrence by v životě nikomu neublížil!" ozvala se nevěřícně Alondra. "Co to, prosím tě, povídáš?"
"Potřebuju vaši pomoc!" zařval Armando. Neotálel, a zmáčkl tlačítko na teleportačním přístroji.
Se zábleskem se objevil v pracovně profesorky Pietri na Katedře biologie Přírodovědecké fakulty Univerzity v Río Piedras. Vykuleně na něj hleděla, usazena na židli u svého pracovního stolu, v jedné ruce měla propisku, v druhé mobilní telefon. Opravovala testy studentů.
"Bez zaklepání? Vážně?" řekla naštvaně. "Mám práci, Armando."
"Do prdele! Vy to nechápete! Nechápete, co se děje!" křičel Armando.
Alondře se v tváři objevil první náznak zděšení. Když viděla Armandovy slzy a jeho obličej kypějící strachem, opustilo ji přesvědčení, že šlo možná o nějaký vtip.
"Armando, počkej... co se stalo?" zeptala se poplašeně, a vstala.
"Přesně to, co jsem vám řek, do prdele! Wren je v nebezpečí! Terrence není to, za co jsme ho považovali! Já chápu, že ho znáte desítky let, ale sakra, on je něco jinýho!"
"Co?!" vyhrkla Alondra. Dotkla se Armandovy paže.
"To nevím... vrah! Šílenec! Totální maniak! Měl něco v rukách, takový velký šavle nebo co... moc jsem na to neviděl. Ale normálně to projelo hrudníkem jedný tý ženský, a břichem druhý. Zabil ředitelku Nieto Industries! A teď jde po Wren! A sakra, čas běží, profesorko! Možná ji už dostal!"
"Pokud je to pravda," řekla pomalu Alondra, a dlouze se zadívala Armandovi do očí, "co chceš, abych dělala?"
"Wren chtěla posily! Potřebujem posily!"
Alondra se zamračila. "Šavle, říkáš?"
"Sakra, jdete do toho, nebo ne? Jinak se portnu za Eldredem... ten by moh pomoct! Taky bych moh odchytit mýho přítele, ale... není čas! Není čas, chápete to?!" plakal Armando. Na místě se zhroutil. Ta hora svalů padla těžce na kolena s hlasitým nářkem.
Profesorka Pietri na něj stále hleděla s vykulenýma očima. Ani nemrkla. "Šavle?"
"Do prdele s váma," zasyčel Armando, a zmáčkl tlačítko na teleportačním zařízení. Zmizel, připraven setkat se s někým, koho v tuto chvíli považoval za potenciálně více nápomocného.
"Ne," řekla nevěřícně Alondra, když v místnosti osaměla, "ne, to není pravda. To nemůže být pravda."
Zatočila se jí hlava. Musela se chytit opěradla židle.
"To by přece byla tak ohavná lest... Ne, oni přece tvrdili, že ho rozebrali! Že když Nieto zemřel, rozdělili ho na nejmenší součástky, a ty byly zničeny. Byl toho plný tisk!"
Vjela si prsty do očí.
"Nemůže to být pravda. Ty desítky let... Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu... ne. Prostě ne."
Něco jí docházelo. Dva metry vysoký svalnatý Terrence Zedler se v jejích představách měnil v cosi jiného. V něco, co se jí jako pamětnici v mládí zarylo do mysli. Rozbušilo se jí kvůli tomu srdce. Měla pocit, že omdlí.
Wren se začínala dusit. Slábla, a vodní predátoři divoce se točící v kruzích kolem ní, vycítili, že pro ně bude snadnou kořistí. Předtím, než se mezi nimi ocitla, se dívka sotva nadechla. Když vzhlédla k hladině, takřka se jí zastavilo srdce. Z této hloubky by nahoru nevyplavala, ani kdyby jí v tom neměly bránit masy hladových vodních dráčků. Blížil se její konec.
Jeden z dráčků sevřel čelisti přímo před jejím obličejem. Další ji bolestivě udeřil do nezraněné paže svým ocasem. A když ucítila, jak jí další tlačí čumákem do rány v druhé paži, a uviděla, jak do nozder vtahuje kapky její krve, smířila se s nevyhnutelným. Jen doufala, že to bude mít za sebou co nejdříve.
Zavřela oči. V hlavě se jí začínal opakovat celý její život. Vracela se k mžitkovitým vzpomínkám z nejranějšího dětství, viděla svého otce, jak ji zvedal nad svou hlavou a jak se s ní točil. Vzpomněla si na to, jak její matka plakala, zatímco svírala papíry s otcovým povoláním do války. Vybavovala si nekonečné hádky svých rodičů, traumatizovaných životem v chudobě i otcovou závislostí na drogách v důsledku válečných traumat. Zaradovala se, když si připomněla tu chvíli, kdy se dozvěděla o slavných Lovcích kryptidů. Ty usměvavé obličeje dobrodruhů v černých uniformách, kteří si prošli nekonečnem pekel, si získaly její sympatie. Rozpamatovávala se i na chvíle, kdy si četla jejich knihy ve škole, sama, odloučená od ostatních dětí, které ji nechtěly pochopit a dělaly si z ní legraci. Myslí jí proběhl záblesk té chvíle, kdy se vyoutovala své matce i svému otci, a oba akceptovali její požadavky na tranzici. Pamatovala si na úsměv paní doktorky, která jí od třinácti let pomáhala stát se sama sebou. Být takovou, jakou ji příroda chtěla. Vzpomínala na všechny ty večery, kdy četla o Lovcích kryptidů, kdy hltala jejich dobrodružství, a kdy snila, že jednou bude přesně takovým člověkem, jakými byli oni.
Vybavil se jí Winn, v té chvíli, kdy jej poprvé zahlédla při studiu stop podivného netvora z lesa jižně od Creek City. Jak jen se jí tehdy zalíbil. Cítila jeho rty v momentu, kdy se poprvé setkaly s těmi jejími. Cítila vůni čajovny, do které spolu dvakrát zamířili, a kde jeden druhému odhalili, co k sobě vzájemně cítí. Nebohý Winn... sužovaný halucinacemi Chupacaber, k nevíře trápený, oběť zvláštních machinací a držitel hrůzného tajemství, které nehodlal nikomu odhalit. Vzpomněla si na chvíli, kdy bez jeho souhlasu, zatímco se sprchoval, vložila flashdisk do jeho osobního počítače, aby v něm našla data z jeho výzkumu předmětů odnesených ze základny Lovců kryptidů. A nyní jí to vše docházelo. Chápala, proč největší tajemství jejích hrdinů, těch, kvůli kterým se dala na tuto cestu plnou nebezpečí nejen ze stran záhadné zvěře, nemělo být nikdy odhaleno. A proč ho i Winn samotný držel jen ve své hlavě, pod neustálým náporem snah někoho z vnějšku dostat se k jeho zjištěním.
Ten moment, kdy uviděla, jak kůže Terrence Zedlera v plamenech roztála, a odhalila ten hrůzný kovový obličej, byl momentem, kdy se vyplašené Wren dala jedna a jedna dohromady. Ale teprve nyní, v milisekundách před krvavou smrtí v hlubině domova nejstrašnějšího nepřítele starých Lovců kryptidů, uvědomovala si velikost tohoto tajemství. Bála se o Winna, a bála se i o své další přátele. Kdo ví, co se mělo stát s Keirou. A kdo ví, zda ji Armando měl ještě někdy vidět, třebaže zchladlou, roztrhanou na kusy těmi nestvůrami, lísajícími se k ní v zabijácké vášni.
Její rychlé vzpomínání bylo u konce. Jeden vodní dráček pevně sevřel mezi zuby její zraněnou paži, a vyrobil v ní novou řadu hlubokých ran. Dívka musela vykřiknout. Nalokala se přitom chladné vody. V šoku a bolesti, bez dechu a s pocitem hrůzostrašné předsmrtné úzkosti se kroutila mezi rozdivočelými plazy, hltajícími její čerstvou krev jako předkrm.
Sbohem, pomyslela si. Loučila se se světem, ve kterém strávila sedmnáct let. Loučila se s ním jako někdo, kdo si sáhl na nedosažitelné.
Když ji jímala hlubina, uviděla před sebou strašlivou černou pařátu. Smrt si pro ni přišla v té nejhororovější podobě. Jako monstrum s několika očima, děs nahánějící zubatou tlamou a s popraskanými póry na tmavé kůži podlouhlého těla, které protínalo vodu s překvapivou ladností. Její smrt nemohla být krutější.
Každý příběh má svůj konec. I ten jejich. Lovci kryptidů jsou pryč. Znamená to však, že jejich následovníci jsou odsouzeni zmizet stejně tajemně? Být sevřeni v jakési hlubině a vytratit se nadobro ze světa? Je Wren Rivera dalším člověkem této značky, po kterém se má slehnout zem?
Když vykašlala vodu a nadechla se vlhkého vzduchu, byla stále přesvědčena, že ano. Teprve následující vteřiny ji přesvědčily o tom, že se stále nacházela v říši živých. Už jen proto, že nové zranění způsobené vodním dráčkem ji pekelně bolelo. Jako první zahlédla matné koruny stromů. Jako druhé pak svou vážně zakrvácenou ruku. A jako třetí... kvůli tomu musela vypísknout hrůzou.
Dřepěl u ní její zachránce. Nikdo, koho by měla poznat. Alespoň ne, pokud šlo o jedince. Zubatá, která si pro ní do hlubiny přišla, byla skutečným tvorem. Příslušníkem druhu, který již Wren měla tu čest poznat. A který si asociovala s brutalitou a děsem.
Byl to jeden z těch metamorfů z lesa jižně od Creek City. Wren nechápala, jak bylo možné, že se tu objevil. Se zvláštním zájmem na ni civěl, a z hrdla se mu přitom draly hluboké výdechy. Když se pohnula, natočil hlavu. Dívka tomu nedokázala uvěřit. Z jedné noční můry přešla rovnou do druhé.
"Co? Čekáš na poděkování?" zeptala se ho, a znovu zakašlala.
Netvor se vzpřímil. Nevypadal tak vysoký, jak si Wren zástupce jeho druhu pamatovala z loňského jara. Působil jako mladý jedinec. Možná to bylo teprve mládě.
"Fajn," řekla Wren, když se netvor nezdál reagovat, "děkuju. I když pochybuju, že jsi mě zachránil proto, že bys chtěl udělat něco dobrýho. Nejspíš mě teď roztrháš zaživa, co?"
Pravou rukou uchopila nejbližší klacek. Nebyl příliš veliký, ale zakončen byl poněkud ostře. Tímto hrotem jej namířila na netvora, a nahlas zasyčela. Při pokusu o posazení se na místě měla pocit, že jí v druhé, krvácející ruce přímo ruplo. Snad ji měla kvůli dráčkově kousnutí i zlomenou.
Netvor opět natočil hlavu, jako by se snažil pochopit, co Wren právě prováděla.
"Na co čumíš, hajzle?! Chceš si mě sežrat? Tak si posluž, ty sviňáku! Možná ti předtím vyloupnu jedno z těch tvých zasraných vočí!" zařvala na něj Wren.
"Sežrat?" ozvalo se z hrdla příšery. "Ne."
"Co?" zarazila se Wren. "No jasně, když chcete, umíte mluvit, jak lidi. Na to by člověk po tom všem, co právě zažil, skoro zapomněl!"
"Nežrat," řekl netvor, "ne. Nežrat."
Wren se rozchechtala. "Vole, měla jsem víc než jednu příležitost dobře poznat, co jsou potvory, jako ty, zač. V životě jsem neviděla nic krvelačnějšího. Neříkej mi, žes mě nepřišel sežrat!"
"Ne," řekl s klidem netvor, "já přišel pomoci."
"Wow!" reagovala na to Wren, a pokusila se vstát. Pomohl jí při tom právě klacík. "Takže ty seš nějakej do-gooder, jo? Heh, běž do prdele, hajzle! Co seš zač? Špión? Sledujete mě? Pamatuju si... pamatuju si na to, že se jeden z vašich objevil na Portoriku, v jednu chvíli... jo, musela jsem tehdy vykřiknout, a kvůli tomu nás skoro lapila Callaghan a její Chupacabra!"
"To jsem byl já," ozvalo se z hrdla netvora.
"Fakt?" uchechtla se Wren. Hodila na něj klacík.
Netvor se ani nepohnul. Rána klacíkem beztak nemohla být silná. Větvička se odrazila od jeho těla, a dopadla na listím pokrytou půdu. Wren nyní docházelo, že se s tím tvorem nacházela někde uprostřed lesa. Viditelnost se snižovala. Muselo se smrákat. To ji neuklidňovalo.
"Co teda seš?"
"Jeníček," odpověděl netvor, a ukázal prstem na Wren, "a ty... Mařenka."
Wren na něj dvě vteřiny nevěřícně hleděla, a pak propukla v huronský smích. Musela se sklonit a protřít si při tom obličej. "Ty vole!" řechtala se. "I understood that reference!"
"Opravdu?" zeptal se netvor.
"Ty fakt seš od nich, co? Možnás byl dokonce jeden z těch, co nás chtěli před tou fake chajdou zabít!" zařvala Wren.
"Ne," odpověděl netvor, "já nežil s nimi."
"Ale víš, o kom mluvím, hajzle!"
"Ano, byl jsem o nich naučen."
"Kým?!"
"Mými rodiči."
"Vole," řekla mu Wren, "na tohle nemám náladu. Jestli mě chceš roztrhat, pokus se o to." Zvedla ze země další klacek, tentokrát již silnější, byť s tupými konci.
"Proč bych se tě pokoušel roztrhat, Mařenko? Nejsem monstrum."
"To můžeš říct znova."
"Nejsem monstrum."
Wren se opět rozchechtala. "No ty krávo! Já normálně hynu někde v jezeře, žerou mě zaživa ty hnusný bestie, a o chvíli později si tady povídám s emzákem nebo co seš zač! Tohle není možný! Já musím bejt normálně zheblá, a tohle je nějakej krutej joke tohohle zasranýho vesmíru!"
Hodila po něm klacek. Ani tentokrát se netvor nepohnul, a klacek se od něj odrazil.
"Do prdele! Chcípala jsem! Celej život mi projel před vočima! Skoro mě dostal ten hajzl, a pak jsem spadla do tý roury, a tam dole byly ty hnusný potvory! A teď jsem celá od krve, do prdele! Chcípnu i tak!" řvala Wren. Byla neskutečně naštvaná, a snažila se vyrovnat se s šokem ze všeho, co tento den zažila.
"Oh?" zeptal se netvor. "Krev zastavím."
Přistoupil k dívce, a okamžitě k ní natáhl ruku. Z jeho dlouhých pařátů vyšlehlo několik černých praménků slizu, a ty vnikly do Wreniných ran v paži. Krvácení okamžitě ustalo.
"Vole, jaks to udělal?!" vyhrkla překvapeně Wren.
"Disgracefully," odpověděl netvor.
Wren opět propukla v huronský smích. "I understood that reference too, hajzle! To není možný, tohleto! Ty fakt žiješ v realitě! Ty se fakt vyznáš, ty emzáckej debile!"
"Jeníček vždycky rád pomůže Mařence," řekl na to netvor.
"Kámo, ty seš fakt dobrej," řechtala se Wren, a usadila se na místě, "ty seš fakt neskutečně vtipnej... což je něco, co jsem po tom všem potřebovala." S vážností v očích na něj pohlédla. "Proč jsi mě zachránil? Co jsi doopravdy zač? Sleduješ mě? Sleduješ mě dlouho, viď?"
"Bylo to třeba," odpověděl netvor, "pro tvé bezpečí."
"Wow! Furt nechápu... vysvětli to!"
"Někdy jindy," odpověděl netvor, "je na čase, abych šel. Dávej pozor..."
"Šel kam? Kámo, jak ses tu objevil? Jak hodláš zmizet? To mě tu necháš? Milion otázek od týpky, který jsi právě zachránil život... Kam jdeš?!"
"... na svého nepřítele. Půjde po tobě."
Příšera učinila několik kroků zpět, a náhle se v jejím okolí objevily podivné znaky, které si Wren pamatovala ze stěn objektu, ve který se onehdy proměnila chajda v lese u Creek City. S hlasitým zaduněním se její zachránce vytratil, znaky počaly levitovat, nesly se výše a výše, a pak se zábleskem zmizely.
"Ty vole," řekla nevěřícně Wren, "já to nechápu. Já to ale fakt nechápu!"
Znovu zkontrolovala zranění ve své paži. Stále jej měla pokryto těmi praménky slizu. Ohlédla se kolem sebe. Její původní odhad se zdál být správný. Opravdu se nacházela uprostřed jakéhosi lesního porostu? Snad byla mezi tou zelení, o které prve hovořil Armando, když spolu s ním a s Terrencem pohlížela na jezero Nikaragua a jeho okolí z kopce?
"Terrence," řekla si pro sebe Wren, "tahle potvora měla pravdu... Terrence je nepřítel. A půjde po mě. Samozřejmě, že po mě půjde. Protože je to je jeho nátura."
Několikrát po sobě vydechla, a v paranoie opět přejela očima po okolí. Mezi hustými zelenými křovinami cosi zašustilo. Wren skousla jazyk mezi svými zuby. Zvedla ze země kámen, připravena jej hodit na cokoliv, co mělo z křoviny vyskočit.
V zápětí se však ukázalo, že šlo jen o pituli šupinohřbetou. Malý opeřenec se mezi křovinami hnal za nějakou potravou. Wren se oddechla, ale kámen si v ruce ponechala. Cítila se lépe, když u sebe měla alespoň nějakou zbraň.
Stále roztřesená vším, co zažila, vydala se hledat nějaké vyvýšené místo, ze kterého by se mohla v tomto prostoru zorientovat. Její zachránce jí nesdělil, kam ji přenesl, a to ji vyvádělo z míry. Vzpomínala znovu na to, že poslala Armanda pro posily, a začínala o něj mít strach. Co když se s ostatními členy týmu vrátil do zbytků Nietovy podvodní základny, a byl tam konfrontován... jím? Když o posily žádala, ještě nemohla tušit, že Terrence nebyl člověkem. Neviděla v něm ještě to, čím se ukázal být.
"Kdybych sakra měla svůj mobil... nějaký komunikační zařízení, cokoliv," zašeptala si pro sebe Wren, "je třeba je varovat. Jestli se tam vrátí... on je zabije. Ty vole, vždyť je to jasný... ten Marťan, co měl zaútočit na Terrence... Terrence říkal, že mu něco sebral. Něco, čím ho ten Marťan měl odstavit."
Chvíli kráčela mlčky mezi hustými, vysokými křovisky. Připadala si v nich skryta, a to jí dodávalo pocit bezpečí.
"Jinak je neporazitelný," dokončila po chvíli svůj tichý monolog, "Terrence je Metaller."
Tlumený hluk vrtule nabýval na hlasitosti. Znavené oči klíživě pohlížely na hustou srstí pokrytou ruku, bezvládně ležící na palubě, jež sebou každou chvíli pohodila. Za ní se nacházely silné, objemné mříže. A zpoza nich sledovaly zajatce klece dva páry ďábelských očí.
Winn se probral celý nesvůj, s brněním po celém těle. Chtělo se mu zvracet. Svíralo ho břicho, svírala se mu hruď, a srst na rukou se mu přímo ježila. Přivykal si na své nové oči. Nedovedl uvěřit tomu, co viděl. Nejen, že vnímal mnohem větší detaily tváří svých pozorovatelů, ale také slyšel jejich tlukoucí srdce... a zrovna tak srdce každé další osoby na palubě helikoptéry, která ho odnášela neznámo kam.
"Budíček," řekla s úsměvem Theodora Callaghan, "jak se vám spalo, pane Wilkinsone? Jestli tedy... pořád jste panem Wilkinsonem."
Muž s šedivými vlasy, stojící po Theodořině pravici, se zazubil.
"Myslím, že bychom ho měli přejmenovat, a dát mu prostě dlouhé, nudné číslo, kterým ho odteď budeme oslovovat," pokračovala doktorka Callaghan, "třeba se mu tak lépe zapomene na to, čím kdysi býval."
Winn naplno otevřel své veliké rudé zraky. Vůči doktorce Callaghan cítil obrovský vztek. Kdyby mohl, skočil by po ní a rozsápal by ji. Cítil, jak se mu natahovaly ty dlouhé drápy, kterými byly vyzbrojeny všechny prsty jeho rukou. Vztyčovaly se s hrůznou vražedností. Zároveň však pociťoval, jak silné musely být mříže klece. Byl schopen to odhadnout. Navíc jej jeho nové smysly varovaly ohledně středně silného elektrického proudu, který se proháněl po vnitřní straně mříží. Útok rozhodně nepřipadal v úvahu.
"Vždycky jsem měla pocit, že když je začnete oslovovat číslem, zvyknou si na svou novou identitu. U všech předchozích to fungovalo, že?" zeptala se Theodora svého společníka.
Winn na něj upřel zraky. Celý se roztřásl. Snad to bylo i vidět, protože se doktorka Callaghan i ten muž s šedivými vlasy začali hihňat. Ta podoba! Musel to být on. Veškeré nové instinkty, kterými Winnova pozměněná mysl disponovala, ho v tom utvrzovaly. Muž, který na něj pohlížel, byl nepochybně tím, za koho jej mladík měl. Ta silná brada, tvar nosu, čelo, vlasová linie, byť s kouty danými věkem... kdyby Winn mohl mluvit, vyřkl by jeho jméno!
Místo lidských slov mu však z hrdla vyšlo jen jakési brblání a skřekání. A z úst plných dlouhých zubů, na které si stále nedovedl zvyknout, mu vyšlehly dva jazyky. Jeden z nich se natáhl k mřížím. Mladík sebou trhl. Začal se obávat, že jazyk nemá pod kontrolou. A skutečně, aniž by si to přál, jazyk se dotkl mříže, a Winn dostal elektrický šok. Bolestně vyštěkl, a spadl na záda. Oba jazyky se mu divoce kroutily nad jeho obličejem.
Doktorka Callaghan a její společník se smáli. Winnovo utrpení jim přišlo zábavné. Theodora nato zpoza zad vytáhla drobné ovládací zařízení. "Už máme pod kontrolou jeho tlamu. To je ten důležitý business end," řekla.
Winn sebou opět trhl, a dřepl si uprostřed klece. Začal si ohmatávat krk. Pod okrajem levého čelistního rámu našel malou destičku, zarytou hluboko v kůži. Všude kolem ní se nacházely podlouhlé, silné stehy.
"Pane Wilkinsone," oslovila ho doktorka Callaghan, "nebo... subjekte dva miliony nevímco, nezkoušejte si ten čip vytáhnout. A už vůbec ne přeseknout ty stehy drápy. Moc byste si ublížil! Když se dostane z vašeho těla, zemřete. Má stabilizační funkci."
Chupacabří muž natočil hlavu. Zatvářil se co nejzuřivěji.
"Co? Myslel jste si, že jen tak přežijete tu proměnu? Vaše vnitřní orgány jsou v příšerném stavu. Změnila se celá vaše fyziologie. Vnitřně krvácíte. Necítíte snad tu bolest v břiše? A to svírání plic? Ten čip vypouští látku, která vaše tělo uzdravuje. Pokud se dostane ven, do minuty zemřete. Vaše tělo už víc nesnese. A to vás musím pochválit, že patříte k těm silnějším. Našli se totiž tací, kteří chcípli už v polovině transformace. Možná byste byl překvapený, co byli zač. Anebo... ve vašem případě vlastně možná ani ne."
Ovládací zařízení vložila doktorka Callaghan do ledvinkového pouzdra na svém pase. Dvakrát poplácala šedivého muže po rameni, a gestem mu naznačila, aby si šli společně sednout ke zbytku posádky.
"Do tří minut je Irské moře za námi," ozval se někdo zepředu, nejspíše pilot.
Winn se otřepal. Všechno mu to zdálo tak těžko uvěřitelné. Ještě před chvílí byl obyčejným osmnáctiletým klukem, studentem střední školy, ba i Lovcem kryptidů, a měl se vypovídat ze svých traumat u věhlasné londýnské psychiatričky. A nyní byl monstrem, nechopným lidské řeči, s podivnými novými smysly, na pokraji smrti a s nedobrými vyhlídkami. Přemýšlel, kdy vůbec měly být položeny základy pro tuto transformaci. Vracel se ve vzpomínkách do staré základny Lovců kryptidů, k momentům, kdy poprvé stanul tváří v tvář Chupacabrám, a na Portoriko, kde s nimi měl ještě více blízkých setkání. Vzpomínal, jak jej před několika měsíci ty krvelačné zrůdy zachránily před Luciusem. Měl se jim takto odplatit? Tím, že se stal jednou z nich?
"Winne! Jak se ti to líbí, Winne?" uslyšel ďábelský hlas. Prudce se otočil, a spatřil Chupacabru, která se mu lísala k pravému rameni.
"Jaké to je, Winne? Proměnit se? Být vylepšený?" uslyšel ze strany, a spatřil další Chupacabru. Olízla mu tvář svým dlouhým jazykem.
"Není nic lepšího, než být jednou z nás," ozvala se třetí Chupacabra.
"Život plný krve. Zabíjení. A strašení!" zasyčela čtvrtá.
"Vycvičí tě, Winne."
"Bude z tebe zabiják."
"Zapomeneš, Winne."
"Zapomeneš na toho slabouška, kterým jsi býval."
"Už nikdy nebudeš člověk. Nepodíváš se zpět!"
"Nejsi šťastný, Winne?"
"Přilísni se, Winne."
"Pojď mezi nás!"
Ve svých halucinacích viděl mladík desítky a desítky těch huňatých, syčících, ďábelsky se řechtajících potvor, jak se k němu uvnitř klece lísaly. I když zavíral ty velké rudé oči a zacpával si své špičaté uši, cítil, jak se o něj otíraly. Mrazilo ho z toho.
Zkusil si vybavit Wren. Svou milovanou Wren, které v prosinci sotva stačil říci, co k ní cítil, jen aby byl konfrontován svými nejhoršími nočními můrami. A ta konfrontace jej dovedla k těmto momentům, kdy přicházel o svou lidskost.
Chtělo se mu plakat. Wrenin milý obličej se mu ztrácel. Detaily mizely. Snažil se vybavit si, jaké to bylo poprvé ji políbit. Ale místo toho cítil plazivý dotek Chupacabřího jazyka, lepícího se k jeho čelu. Otevřel oči, a spatřil, jak se k němu Chupacabry tulí, oždibují mu srst a slintají mu po celé tváři. Mizící lidská část jeho mysli byla tak zhnusena, že kdyby mohl, skutečně by se vyzvrátil.
"Hej, oškliváku," oslovil ho nějaký muž, nesympatický holohlavý svalouš s vytetovaným drakem na čele, "svačina." Do klece mu hodil plastový pytlík plný krve.
Chupacabry, které Winn halucinoval, zcela náhle zmizely. Mladíkovu mysl ovládly nové instinkty, a při pohledu na pytlík okamžitě zaskřekal. Bylo to nadšené zaskřekání, plné neskutečně ohavné radosti.
Bezmyšlenkovitě po pytlíku chňapl drápatou rukou, a připlácl si jej k ústům. Roztrhl ho prodlouženými zuby, a s hlasitým cucáním z něj sál krev.
"Hele ho, hladovce! Jak kdyby žral poprvý po dlouhým půstu!" chechtal se svalouš.
Winn si ho nevšímal. Plně se soustředil na zhltnutí každé kapky krve. Jakmile ji měl všechnu v hrdle, ještě obsah roztrženého pytlíku vylízal oběma jazyky. Cítil se euforicky. Krmení změnilo jeho smýšlení. Z nějakého důvodu musel zazívat, a poté se ve středu klece uložil. Hlavu si položil na otevřenou dlaň levé ruky, zavřel své rudé zraky a oddal se posvačinkovému šlofíku.
"Doktorko, tenhle kluk bude dobrej! Je z něj poločupakabrák jenom, nevím, hoďku, a jak mu hned ta lidská krev jede! Cvičit tohohle blbečka na živejch bude radost!" chechtal se svalouš.
Winn prudce otevřel oči. Lidská krev?! Opět se mu chtělo zvracet. Co to právě provedl? Nadšeně zhltnul celou porci krve lidské bytosti? Čí to byla krev? Patřila někomu zemřelému? Nebo nějakému lidskému zajatci těch monster, která jej unášela? Pokud se ještě před chvílí cítil skvěle, nyní se hnusil sám sobě, a chtěl se vším skoncovat.
Děsilo jej, co ten muž řekl. Budou ho cvičit v zabíjení lidí? Má se stát biologickou zbraní? Jeho instinkty mu říkaly, ať toho přemýšlení nechá, a prospí se. Ale jeho stále bojující lidské já ho utvrzovalo v tom, že musí uniknout. Možná už nikdy nebude člověkem, ale zbraní též nechtěl být! Když znovu zavřel oči, slíbil si, že při první příležitosti, ať už nastane kdekoliv a kdykoliv, se pokusí o útěk. A pokud bude moci, vrátí se k Wren. Vrátí se ke své milované. Za každou cenu.
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat