čtvrtek 31. srpna 2017

Brokesie, nejmenší chameleoni na světě

Chameleoni se těší velké oblibě díky svému vystřelovacímu jazyku, schopnosti měnit barvy, pozoruhodným očím i chápavému ocasu. Na naší planetě žije okolo dvou set druhů chameleonů. Vyskytují se pouze ve Starém světě, setkáme se s nimi v Africe a v Asii, přičemž dva druhy žijí i v Evropě, přestože pouze jeden z nich se na jihu kontinentu vyskytuje přirozeně. Nejvýchodněji je nalezneme v Indii a na Srí Lance. Avšak 80 % chameleonů žije na ostrově Madagaskar, kterému se někdy pro svou biodiverzitu říká "osmý kontinent". Madagaskar je jediným místem na světě, kde žijí lemuři nebo bodlíni. Také některé rody chameleonů se endemicky vyskytují na tomto ostrově, a mezi ně se řadí i brokesia (Brookesia). Jsou to možná ti nejkurióznější chameleoni vůbec. Zatímco se na Madagaskaru vyskytují někteří z největších chameleonů, nalezneme zde i ty nejmenší, a těmi jsou právě brokesie. Byly pojmenovány podle Joshua Brookese, britského anatoma a přírodovědce. Proslulý britský zoolog John Edward Gray popsal rod brokesií roku 1864, ačkoliv jeden druh, brokesie růžkatá (B. superciliaris), byl známý už od roku 1820. Je k nalezení pouze při východním pobřeží Madagaskaru a vyskytuje se v nadmořské výšce až 1250 metrů. Dobře šplhá a vyskytuje se na stromech výše, než kterýkoliv jiný druh brokesie. Zatímco jiné druhy těchto miniaturních chameleonů se drží na nižších větvích stromů, až 1,5 metru nad nimi se vyskytuje brokesie růžkatá. Vzhledem k velikosti brokesií je i 1,5 metru značná výška, dalo by se tedy říci, že brokesie růžkatá je rozený šplhoun. Brokesie nedorůstají délky větší než 10 centimetrů, nicméně řada druhů je tak malá, že by se člověku vešli nejen do dlaně, ale třeba na jediný prst. Netýká se to například pozoruhodné brokesie trnité (B. stumpfii), která dorůstá až délky 9 centimetrů, která se vyskytuje pouze v několika malých lesích na Madagaskaru a dobře se přizpůsobuje změně prostředí. Rozhodně se to však týká brokesie nejmenší (proslulá B. minima), která měří pouze okolo 3 centimetrů na délku! Samičky brokesie nejmenší jsou větší než samečci, maximální délka činí 3,4 centimetru, naopak samečci jsou dlouzí 2,8 centimetru. Tento druh je izolován na ostrově Nosy Be, jenž leží na severozápad od severního pobřeží Madagaskaru, relativně blízko pobřeží. Jejich život je skutečně pozoruhodný. Žijí ve světě, v němž mohou být i kobylky, sloužící za potravu větším chameleonům, větší než ony samy. Tyto miniaturní brokesie jsou navíc vůči sobě dost agresivní, představte si tedy souboj dvou samců brokesií v miniaturním světě na listovém podloží tropického lesa! Dlouho byla brokesie nejmenší považována za nejmenší druh chameleona, a proto jí byl také udělen tento český název. Ironií je, že roku 2012 se to změnilo, když byla objevena "skutečná brokesie nejmenší".


Brookesia micra, která nemá český ekvivalent, žije pouze na lidmi neobydleném ostrůvku Nosy Hara na sever od Madagaskaru. S délkou maximálně 2,9 centimetru je o poznání menší než brokesie nejmenší. Navíc ne vždy dorůstá této délky, což z ní opravdu činí malého chameleonka. V porovnání se svou příbuznou má kratší ocásek a větší hlavičku. Tito malí chamelonci jsou aktivní přes den, kdy loví miniaturní hmyz, v noci pak spí na větvičkách 10 centimetrů nad zemí. Pro ně je to zdá se docela výška, ačkoliv se v podstatě nacházejí nízko nad podložím lesa. V důsledku ničení jejího přirozeného prostředí je v potenciálním ohrožení. To je však případ i dalších brokesií. Lesy na Madagaskaru totiž podlehly v minulém století zkáze. Dnes se situace vylepšuje, ročně se vysazují desítky tisíc stromů, ještě nedávno malé fragmenty lesa se rozšiřují. Proces zalesňování ostrova, jehož zvířecí obyvatelé se stali ohroženými, sice bude trvat ještě desítky let, avšak dalo by se říci, že z nejhoršího jsou již venku. Přesto však malí chameleoni jako brokesie mohou čelit velkému nebezpečí ze strany člověka, aniž si to člověk uvědomí. Ty nejmenší druhy, jako je Brookesia minima a Brookesia micra, totiž člověk jen tak nezahlédne, a právě ony mohou mlčenlivě vymizet. Takové druhy, jako je Brookesia desperata ze severu Madagaskaru, jsou kriticky ohroženy. Doufejme, že se je podaří zachránit.



Na prvním obrázku se nachází Brookesia minima, na druhém samička druhu Brookesia micra se svým mláďátkem na zádech a na třetím samička druhu Brookesia desperata s vajíčky.

Doufám, že se Vám tento článek o malých chameleonech, brokesiích, líbil. Podle mě jsou to jedni z nejpozoruhodnějších chameleonů vůbec!

středa 30. srpna 2017

Ztracená fauna Nového Zélandu: Pachyornis elephantopus

Je na čase vrátit se na Nový Zéland a pokračovat v naší cestě do minulosti těchto nádherných ostrovů. Pochopitelně nejslavnějšími vyhynulými živočichy Nového Zélandu jsou ptáci moa, a po několika částech našeho seriálu, jež se zaměřovaly na vyhynulé netopýry či velryby, je už na čase zaměřit se právě na tyto ptačí obry...

Vědecké jméno: Pachyornis elephantopus,
obecné jméno: luční moa,
Vyhynutí: 12 či 13. století.
"Moa" je označení pro velké ptáky, kteří se ještě relativně nedávno (v našem letopočtu) vyskytovali v lesích či na otevřených travnatých plochách Nového Zélandu. Při jeho vyslovení si každý znalec vyhynulých živočichů vybaví vysokého nelétavého ptáka podobného pštrosu. Ačkoliv se od pštrosů moa lišili, byli jim v zásadě podobní. Během milionů let izolace na ostrovech Nového Zélandu přestali létat, zakrněla jim křídla, a stali se zde dominantními a největšími suchozemskými živočichy. Avšak jméno moa je dáno několika různým rodům a tedy celé řadě druhů ptáků, kteří patřili do čeledi Dinornithidae, a pokud bychom v zoologickém systému postupovali výše, tak také do řádu Dinornithiformes. V současné době už žádní zástupci tohoto řádu nežijí, moa byli poslední. V současné době je známo devět různých druhů patřících do šesti rodů. Pachyornis elephantopus, někdy nazývaný "luční moa" nebo také "moa s velkýma či těžkýma nohama" byl jedním z nich. Dříve byl řazen do rodu Euryapteryx, jenž je však v současnosti rezervován pro jiný druh, "pobřežního moa", tedy E. curtus. Dnes víme, že luční moa byl více příbuzný druhu P. australis než samotnému pobřežnímu moa. Byl to velký pták. S výškou 2,2 metru však nepatřil mezi největší ptáky moa. Ze všech druhů byl však nejmohutněji stavěný. Vážil až 145 kilogramů. Nohy měl neobyčejně silné, běháky byly obrovské a nesly velké drápy. Křídla měl redukovaná a hlava byla velmi malá s velmi širokým, zaobleným zobákem, jehož špička byla tupá. Pachyornis elephantopus byl vegetarián, živil se rostlinnou stravou, a při trávení celulózy mu pomáhaly kameny, které při požírání vegetace nasbíral. Tyto gastrolity, tedy žaludeční kameny, pak v útrobách ptáka rozmělňovaly potravu na kaši. Nález pozůstatků břišní dutiny v kostře lučního moa z Pyramid Valley na Jižním ostrově umožnil pohled na poslední večeři, kterou kdy zvíře snědlo. Jeho žaludek obsahoval větvičky keřů, zbytky trav a semena z jehličnanů. Je obecně známo, že ptáci moa byli býložravci. Občas sice kolují zvěsti o tom, že požírali i korýše a ryby, ale ty jsou založeny jen na starých zprávách Maorů, jež jsou pravděpodobně chybné. Nelze je však zamítnout, Maoři byli totiž jedinými lidmi, kteří lučního moa a vlastně i jeho příbuzné spatřili.


Tento druh se vyskytoval pouze na Jižním ostrově. Jak napovídá obecné jméno, zdržoval se především v nížinných stepích, na loukách a mezi křovinami. Tam také nacházel svou potravu. Zřejmě žil ve skupinách, tedy v hejnech. Snůšky, které samičky kladly, byly malé, obvykle byly složeny ze 2 až 4 vajec, i když je to jen domněnka. Jelikož však kromě člověka, který na Nový Zéland dorazil až v našem letopočtu, neměli luční moa žádné nepřátele, nepotřebovali snášet velké množství vajec. Pohodlně tedy žili na planinách Jižního ostrova, tedy s výjimkou chladných měsíců. Nálezy v jeskyních dokazují, že se v nich za nepříznivého počasí zdržovali podobně jako dnešní kivi. Tento pták žil desítky tisíc let, nejstarší nálezy se datují až do doby před 70 000 lety, ty nejmladší naopak do období 12. či 13. století. Právě tehdy se na Novém Zélandu udála savčí invaze poté, co přijeli lidé a s nimi krysy. Luční moa a jeho příbuzní dříve či později nenávratně zmizeli.


Obrázky z:

Za většinu informací vděčím knize "Pravěká příroda" od J. Beneše s ilustracemi Zdeňka Buriana (poznámka: v této publikaci je Pachyornis elephantopus uveden ještě jako Euryapteryx elephantopus).

Projekt o vyhynulých novozélandských tvorech bude pokračovat...

úterý 29. srpna 2017

Lovci kryptidů 2: Záhada v jezeře Nikaragua (5/5)

Při hledání důkazů existence malých, zato však agresivních vodních dráčků se Lovci kryptidů vydali do hlubin jezera Nikaragua ve Střední Americe. Vzápětí se stali vězni podvodní budovy, kterou se rozhodli prozkoumat. Narazili zde na muže ozbrojené speciálními puškami vrhajícími smrtící paprsky, dvoumetrové roboty i samotné dráčky, ale stále nezjistili, proč se tato budova v jezeře nachází, ani proč je domovem těchto dráčků. Než na to však přijdou, musí uniknout. A to asi nebude zrovna jednoduché!

LOVCI KRYPTIDŮ 2: ZÁHADA V JEZEŘE NIKARAGUA, ČÁST PÁTÁ:
Ostrý hrot harpuny byl zaměřen na Jackovo srdce. Ostrá, moderně tvarovaná zbraň pronikala vodou jako torpédo. Takřka v poslední chvíli, kdy ji Jackovy bleskurychlé reakce zaregistrovaly, vystřelil muž ze své laserové pistole. Laser harpunu odrazil, takže se v rychlosti zarazila na dně jezera. Pierre a Roger pálili z laserových pistolí po jednom ze sloupů s nebezpečnými hlavněmi, Akihiko a Pauline po druhém. Na rozdíl od předchozího boje s těmito automatickými zbraněmi však nyní lasery nestačily. Sloupy i hlavně byly pokryty jakousi látkou, která lasery doslova pohlcovala. Zvláštní, jak rychle byly zbraně přizpůsobeny k odolání laserů. Jacka okamžitě napadlo, že tato podvodní budova musí být velmi výkonnou a velmi specializovanou základnou, do které jistě proudí spousta peněz. Mezitím Akihiko připlaval k jednomu ze sloupů, jehož hlavně se zaměřovaly na neustále se pohybujícího Akihika a Pauline, a do jedné z hlavní zarazil svou železnou tyč. Zbraň zkratovala. "Jacku, udělej to samé! Popadni tu harpunu, kterou jsi odstřelil, a zachraň tak Pierra s Rogerem!" vykřikl Akihiko ve své potápěčské masce. Jack na nic nečekal a udělal to, co Akihiko. Smrtící paprsky se už tedy vodou nemíhaly. Avšak malá ponorka se jí stále pohybovala. Nejprve narazila do Akihika, kterému to ale příliš neublížilo. Pak se přiblížila k Jackovi a nabrala ho na přední sklo. Jack se naštval. Uviděl, kdo ponorku řídí. Byl to opět ten bizarní muž s vousy rostoucími pouze nad koutky rtů. "Už jsem Vám řekl sbohem, Jacku Owene. Ale klidně Vám ho řeknu ještě jednou," řekl, zatímco se usmíval. Jeho hlas se ve vodě rozlehl díky mikrofonu, který se nacházel nad předním sklem malé ponorky. "Nemám zájem," řekl Jack, vytáhl laserovou pistoli a chystal se přední sklo prostřelit. Zásoba laserů však došla. Ostatní Lovci kryptidů po ponorce pálili, ale lasery se vždy odrazily. Ponorka rychle táhna Jacka pryč, a on jako by byl na přední sklo přilepen. To kvůli rychlosti, kterou se ponorka pohybovala. Jack měl však v rukávu ještě jednu zbraň. Když uviděl, že se z obou boků ponorky vynořují mechanické ruce a blíží se k jeho hlavě, vytáhl z neoprénu diamantový nůž, přesně takový, jako měl u sebe Fahad, a s řevem prorazil přední sklo. Výraz muže, který ponorku řídil, se náhle změnil. Jeho obličej byl náhle poznamenán zděšením. Do ponorky pronikala voda. Jack konečně odplaval, zatímco se stroj doslova rozkládal na dně jezera. Teď už Lovcům kryptidů nebránilo nic v tom, aby doplavali ke břehu. Za několik desítek minut se ocitli tam, kde před několika hodinami jejich potápění začalo. Bylo na čase, pomalu už jim docházel kyslík. Od té doby, kdy z podvodní základny unikli, neviděli jediného dráčka. Vydali se do hotelu a zavřeli se do svých pokojů. Až druhého dne se setkali, aniž by o celé akci s někým jiným hovořili. Sešli se v Jackově pokoji. Šest lidí oblečených v černých spandexových oděvech sedělo na pohovce a židlích kolem kulatého dřevěného stolku uprostřed luxusního apartmánu. "Tajemství jezera Nikaragua je částečně odhaleno," začal Jack, "na dně jezera se nachází podvodní budova, kterou vystavěla nějaká velmi technicky vyspělá společnost. Muž s neobvyklým knírem ji vede. Dal jsem si tu práci a během včerejšího večera jsem si ho vyhledal v téhle šikovné databázi." Ukázal malou krabičku s displayem, na němž se ukázal darebův obličej. "Jmenuje se Deylin Nieto. Je to miliardář," řekl. "Počkej, nemají v té databázi chybu? Zemřel před deseti lety!" řekl Pierre, jakmile uviděl datum narození a "datum úmrtí". "Abych řekl pravdu," zazněl opět Jackův hlas, "moc mě to nepřekvapuje. Deylin Nieto oficiálně zahynul, ačkoliv žije a chystá něco nebezpečného... Proto ta budova. Je to podvodní základna, plná robotů a dráčků. Ti dráčci jsou zřejmě naprogramováni k tomu, aby útočili na lidi. Nevím, co jsou ta zvířata zač, zda jsou to kryptidi či člověkem uměle vytvoření živočichové. Jisté ale je, že mají jít po lidech. Proto na ně útočí, proto útočili i na nás. Roboti zřejmě neslouží jen k ochraně té podvodní základny. Mají to být stroje, které budou ničit... Odhalili jsme tedy tajemství jakéhosi smrtícího projektu." "Počkej, tím chceš říct, že ti dráčci mají být něco jako Zhou Lenovi kryptidi. Jako ti, co se vydali do New Yorku?" pousmál se Pierre. "Tak nějak," pokýval hlavou Jack. "Jacku, ty si myslíš, že takoví dráčci jsou pro svět nebezpeční? Že s nimi další šílenec zkusí uskutečnit své zlověstné plány?" zeptala se ho Pauline, když se Jack díval ven z okna na hladinu jezera. "Ti dráčci jsou teprve začátek," odpověděl Jack, "a roboti a všechna ta technologie je další krok. To, co nepozorovaně vzniká na dně tohoto jezera, je tikající bomba." "Tak proč to nenahlásíme?" zeptal se ho Pierre. "Copak máme čekat, až bomba vybuchne?" pokračoval. "Kdybychom to teď nahlásili, spousta lidí by to odnesla životem, a my bychom možná byli mezi nimi. Budeme raději pokračovat v boji proti tomu zločinci. Snad se brzy dozvíme víc," uzavřel celou debatu Jack.


Lovci kryptidů se chystali na odjezd. Rozhodli se, že o tajemných dráčcích zatím nebudou veřejnost nijak informovat. To koneckonců bylo jejich novým pravidlem. Pokud bude nějaký kryptid či jiný tajemný tvor nalezen, bude lepší, když se o tom lidé nedozvědí dříve, než to bude bezpečné. V tomto případě to však bezpečné nebylo... Avšak ještě večer toho dne, kdy měli opustit Granadu, zavolal si Lovce kryptidů na břeh jezera jeden rybář. Jack ochotně přistoupil k jeho loďce, neboť mu rybář svou špatnou angličtinou vysvětlil, že zabil "nějakou příšeru". Jack se jen zamračil, když ve člunu uviděl mrtvého dráčka. "Je Váš," řekl rybář, "a vy zaplatíte." Cena nebyla vysoká. O několik dní později tedy v základně Lovců kryptidů v Londýně proběhla pitva nehybného těla podivuhodného živočicha. "Výsledky jsou jasné," řekla pak Pauline Jackovi, který zrovna popíjel ranní kávu, "to zvíře je umělý lidský výtvor. Základy jeho DNA pocházejí z nějakých ještěrů, nicméně jeho geny byly modifikovány tak, aby vytvořily 'dráčka'." "Je mi tedy jasné, že se ten bizarní Deylin Nieto snaží o něco vážně nebezpečného. Vím, že se s tím opakuju, ale nedochází Vám to?" řekl Jack. Ostatní Lovci kryptidů, unavení po brzkém vstávání, jen pokývali hlavou. Daleko odsud, na dně jezera Nikaragua, se zrovna v lůžku probudil jeden muž. "Otče, jste v pořádku? Věděl jsem, že se z toho dostanete!" vykřikl jakýsi muž, vycházející z temnoty. Deylin Nieto se posadil. "Vše je v pořádku, synu. Co se mi stalo? Co se stalo s Lovci kryptidů?" optal se vysoké postavy stojící napravo od lůžka, umístěného v prostorné kovové místnosti v podvodní budově. "Unikli, otče," řekl skřípavým hlasem, "a vy jste se takřka utop
il v rozpadající se ponorce. Opustil jsem základnu a plaval za Vámi. Ty vrtule, kterými jsou mé nohy opatřeny, mi daly rychlost. Topil jste se, omdléval jste, když jsem Vás zachránil." "Synu, ty nemáš jen vrtule," zasmál se zlověstně Dieto, "máš také ostré čepele. Proč jsem ti je vyrobil, když jsem tě navrhnul?" "Abych Vás zbavil Vašich nepřátel, otče," řekla vysoká osoba. Vynořila se z temnoty místnosti. Byl to robustní muž, celý z kovu. "Teď máš příležitost, synu," usmál se ďábelsky Dieto.

První část druhé série Lovců kryptidů je u konce. Je to však teprve začátek série událostí, které šestici hrdinných výzkumníků postihnou...

pondělí 28. srpna 2017

Užovka býčí-Obyvatel borových lesů

Uběhlo patnáct dnů od napsání předchozího hadího popisku, je tedy na čase vrátit se do fascinujícího světa hadů a představit si slíbenou užovku býčí...

Latinský název: Pituophis melanoleucus,
Rozšíření: východ a jihovýchod Spojených států amerických,
Velikost: délka 1,5 až 2,5 metru.
Užovka býčí je velký škrtič z čeledi užovkovitých, který preferuje především borové lesy. Z tohoto důvodu se jí v angličtině říká "pine snake", tedy "borový had". Vyskytuje se však také na farmách či v travnaté stepi. Dříve byly ostatní užovky z rodu Pituophis řazeny do tohoto druhu, který měl tím pádem mnohem větší rozšíření, jež zasahovalo až na západní severoamerické pobřeží. Jiné užovky, jež jsou užovce býčí příbuzné, ale jsou dnes již klasifikovány jako samostatné druhy, se vyskytují například v arizonské poušti. Avšak užovka býčí z jihovýchodu Spojených států se podobně jako ony dokáže efektivně zahrabávat do písku. Svou kořist často hledá pod zemí. Živí se krysami a myšmi, kterých spotřebuje velké množství. Z tohoto důvodu je užitečným návštěvníkem okolí lidských obydlí. Loví však také ještěry, ptáky a pojídá také ptačí vejce. Bohužel se čas od času stane, že uloví slepici, což je důvod, proč ji ne každý farmář rád vidí na svém pozemku. Existují tři poddruhy užovky býčí, jež se od sebe barevně odlišují. Některé jsou špinavě bílé s tmavými skrvrnami, jiné jsou béžové, jeden poddruh je zase zcela černý, ale i jedinci jednotlivých poddruhů se od sebe liší. Důležitým znakem tohoto hada, kterým se odlišuje od jiných severoamerických užovek, je kromě velikosti, díky které si jej snad nelze splést s žádnou jinou užovkou, také počet šupin na temeni hlavy. Užovka býčí jich má více, než je obvyklé u ostatních užovkovitých. Místo typických dvou má čtyři prefrontální šupiny, tedy šupiny nacházející se před velkými šupinami mezi očima. Šupiny na hřbetu a bocích tohoto hada jsou kýlnaté, což znamená, že středem každé šupiny prochází výběžek. Díky tomu se had lépe a rychleji pohybuje v písku či mezi kameny. Užovka býčí je poměrně běžná, v současnosti jí nehrozí žádné velké nebezpečí ze strany člověka, a je oblíbeným domácím mazlíčkem pokročilých teraristů. Je to nejedovatý had, který svou kořist zabíjí škrcením, avšak při podráždění dokáže bolestivě kousnout, neboť má silné čelisti a ostré zuby. Ještě před kousnutím však hlasitě syčí a zastrašuje potenciálního útočníka široce otevřenou tlamou. V divoké přírodě se s ní v prostředích, jimž dává přednost, setkáme od úrovně moře až po nadmořskou výšku 2700 metrů. Je to denní had, má velké oči s kruhovou zorničkou. Období rozmnožování začíná na jaře, kdy se užovky býčí páří, samičky pak v červnu, červenci či srpnu kladou různé možství vajec. Může jich být okolo 10, někdy je jich však až 24. Vejce jsou nakladeny do nor v písku, kde se mláďata po 64 až 79 dnech vylíhnou. Jako u všech plazů jsou samostatná a brzy po vylíhnutí se vydají do světa. Měří 33 až 45 centimetrů, za několik let ale dorostou plné velikosti. V zajetí se tento had dožívá i 22,5 roku!

Příště užovka dlouhonosá!

neděle 27. srpna 2017

Vyhynulí tvorové z Karibiku: Tyrannasorus rex

Dosud se všechny části seriálu "Vyhynulí tvorové z Karibiku" zaměřovaly na obratlovce, ať už to byl pravěký gaviál Aktiogavialis, obrovská sova Ornimegalonyx nebo opice Paralouatta. Tentokráte se podíváme na výjimečného živočicha s výjimečným jménem... Ale věřte tomu, že toto zvíře má s proslulým T-Rexem společný maximálně tak základ svého jména!

Jméno zvířete: Tyrannasorus rex,
Zařazení: hmyz, brouci, čeleď Hybosoridae,
Vyhynutí: Miocén, třetihory.
V roce 2001 paleontologové Federico Carlos Ocampo a Brett C. Ratcliffe popsali a pojmenovali nový druh vyhynulého brouka, který byl nalezen ve slavném dominikánském jantaru. Rozhodli se pojmenovat ho Tyrannasorus rex. Toto kuriózní jméno bylo inspirováno názvem jednoho z nejslavnějších a největších masožravých dinosaurů, kterým byl pochopitelně Tyrannosaurus rex z doby před 68 až 65 miliony let. Nicméně název Tyrannasorus má více společného se jménem Hybosorus, a to kvůli posledním dvěma slabikám. Hybosorus je rod brouků, o kterých se toho zatím ví velmi málo, stejně jako o čeledi Hybosoridae. V současnosti na Zemi žije 210 druhů ve 33 rodech. Tyrannasorus je rodem vyhynulým, a jediný známý druh, tedy Tyrannasorus rex vymřel v třetihorním období. Fosilizovaný exemplář byla s největší pravděpodobností samice, který uvízla v pryskyřici dnes již též vyhynulé rostliny Hymenea protera, která z fosilního záznamu také zmizela v třetihorách. Ačkoliv je Hymenea protera obvykle představována jako eocénní rostlina, nové výzkumy potvrzují, že dominikánský jantar, který pochází z její pryskyřice, je nějakých 15 až 20 milionů let starý a spadá tedy do Miocénního období. Také díky tomu víme, že Tyrannasorus rex žil v období Miocénu. Tento brouk byl poměrně velký, rozhodně nešlo o žádného drobečka, ale také to nebyl gigant. Jeho příbuzní z ostrovů v Karibském moři mají obvykle tykadla složená z deseti článků. Tyrannasorus se od nich výrazně odlišoval, že jeho tykadla sestávala pouze z 9 článků. Labrum, tedy ústa tohoto brouka, byla mohutnější a širší než například u brouka rodu Coilodes...


Na obrázku vidíme příbuzného Hybosora, který žije v jednadvacátém století. Larvy Hybosoridů mají tvar písmene C a jejich zbarvení je krémové. Je tedy možné, že i larvy Tyrannasora takto vypadaly. Tyrannasorus měl také výrazné ostruhy na svých končetinách, jež byly na dotek určitě trochu bodavé... Ačkoliv zkoumání prehistorického hmyzu, nejde-li například o velké karbonské bezobratlé, není zrovna jednoduduchým úkolem, podařilo se o Tyrannasorovi zjistit alespoň něco, a výzkumy budou zřejmě pokračovat. Bohužel je však jediný dosud nalezený exemplář, tedy už zmíněná samička, uložen v jantaru, který je v okolí brouka příliš temný. Z tohoto důvodu nelze jeho tělo prozkoumat dopodrobna.

Obrázek je z:

Brzy napíši další část tohoto projektu...

sobota 26. srpna 2017

Lovci kryptidů 2: Záhada v jezeře Nikaragua (4/5)

Lovci kryptidů je superhrdinský tým, který náš svět chrání před lidmi, jež chtějí využít neuvěřitelných schopností zvířat, které dosud věda nezná. Z výkumné expedice, jejímž cílem bylo zdokumentovat život malých dráčků, kteří údajně napadají rybáře v jezeře Nikaragua, se stal boj o život poté, co se skupina odvážlivců ocitla v tajemné podvodní budově. Jack měl tu čest setkat se s jejím majitelem, bizarně vypadajícím mužem, který má zřejmě s nečekanými návštěvníky velmi nekalé úmysly... Zatímco se ostatní Lovci kryptidů nacházejí ve vězení, Jack je obklopen desítkami dráčků, kteří se k němu pomalu, ale jistě přibližují...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: ZÁHADA V JEZEŘE NIKARAGUA, ČÁST ČTVRTÁ:
Dráčci pochodovali jako armáda k Jackovi. Vytvořili kolem něj kruh, pískali, řvali, slinili a zlověstně na něj pohlíželi. Jakmile se jeden dostal docela blízko k jeho noze, Jack ho odkopl. Ostatní dráčci se zarazili. Chvíli se na muže dívali, ale pak několik z nich překvapivě hlasitě zařvalo, a už se k němu zase sunuli. Jack však nebyl bezbranný. Mohl vyzkoušet celou řadu způsobů, jak je alespoň zastavit a prodloužit si život o několik cenných minut, během nichž by pak mohl zjistit, jak z místnosti zmizet. Nejprve zahvízdal. Dráčci se opět zastavili. "Lepší příležitost k vědeckému pokusu s těmito tvory jsem ještě neměl," zašeptal si pro sebe Jack, neboť se dráčci zastavili, což značilo, že mají patrně dobře vyvinutý sluch. Nejspíše ještě nikdy nic takového jako hvízdání neslyšeli. Takřka bez hnutí kolem něj stáli dvacet vteřin. Pak se zase začali blížit. Jacka nepřekvapovalo, že na stěnách místnosti, jež však od něj byly daleko, neboť se nacházel v jejím středu, nejsou žádné výstupky. Nešlo odsud uniknout, ani nikam vylézt. Snad by ale mohl něco vymyslet, kdyby se dostal ke dveřím! Jenže k těm to bylo snad deset metrů, krytých masou těl miniaturních, avšak smrtících kryptidů. Jejich skřeky byly čím dál hlasitější, poněvadž byli dráčci vzrušenější. Teď Jack nepochyboval o tom, že tato zvířata mohou útočit na lidi. Ale proč se to děje? Vysílají je z této podvodní budovy, aby strašili a zabíjeli rybáře? Náhle k Jackovi přiskočila tři zvířata. Jedno z nich se zakouslo do jeho neoprénu. Jack ho opět odkopl, a tak se i dva zbývající vzdálili a opět na něj chvíli hleděli. Asi nečekali takový odpor. Náhle se dveře na druhé straně místnosti otevřely! Jackovi, který už měl namále, se v obličeji objevil úsměv. Ve dveřích stál totiž Akihiko, a navíc s železnou tyčí v ruce! Za ním byli ostatní Lovci kryptidů. Všichni až na Fahada se rozběhli k dráčkům a zaháněli je. Překvapení kryptidi se semknuli u zdi. "Co tady děláte? Jak jste se dostali z toho vězení?" ptal se jich radostně Jack. "Není to dlouhý příběh, tak ti ho vylíčím," řekl Akihiko, "jakmile tě odvedli, probrali jsme se ze spánku. Přišel k nám jeden chlápek a řekl, že tě odvedl na smrt. Zděsili jsme se. Byli jsme spoutáni, ale to neznamená, že jsme byli bezbranní. Fahadovi se podařilo prsty z rukávu vytáhnout malý nožík. Vystřelil z něho diamantovou čepel a přeřezal pouta. Ten chlápek vytáhnul svůj nůž, ale Fahad po něm skočil a diamantovou čepelí jeho zbraň přeřízl vejpůl. Pak ho chytil pod krkem a dovedl až sem. Donutili jsme ho, aby přiložil ruku na ten čtverec vedle dveří, takže se dveře otevřely. A teď jsme tady!" "Přesně tak to bylo," pokýval hlavou Fahad, stále držící úpějícího muže v kukle. Kuklu mu okamžitě strhl. Byl to nějaký středoameričan, nebylo o tom pochyb. "Mimochodem, ta železná tyč," řekl ještě Akihiko, "to je kus těch, ke kterým jsme byli svázánil. Fahad mi ji 'vyrobil'". Hned nato se začal ozývat alarm. "Nepochybuju o tom, že na stropě jsou kamery. Ten, který za všechno může, to určitě viděl. Bude nás chtít zabít. Musíme se odsud dostat!" řekl Jack. Fahad mrštil se zajatcem o zeď. Ten omdlel. Vyběhli ven z kruhovité místnosti a ocitli se na schodišti. Utíkali výš a výš. Bohužel u sebe neměli své laserové zbraně. Jak se však později ukázalo, ty nebyly daleko. Ocitli se v chodbě, podobné těm, kterými už prošli. Stáli tam dva muži a mluvili spolu. Zde se alarm neozýval, tedy zatím. Za dvě vteřiny už začal znít. Nejspíše budovou postupoval spolu s Lovci kryptidů, neustále sledovanými bizarním mužem přes kamery. Dva muži se otočili jen proto, aby od Jacka dostali rány pěstí do obličeje a od Akihika bolestivé rány železnou tyčí do břicha. Jednomu spadl na zem pytel s laserovými pistolemi. "Zdá se, že nám je chtěli ukrást. Větší blbost vymyslet nemohli!" zachechtal se Pierre. Každý už měl svou laserovou pistoli. Teď nebylo problém odpalovat jednotlivé kryty štěrbin a dostávat se do dalších chodeb. Stále však nevěděli, kde jsou. Alarm už k nim přilákal asi dvacet mužů. Všichni měli podivně tvarované pušky. Naráz začali střílet. Lovci kryptidů utíkali, a tak prvních pár paprsků zasáhlo pouze lesklou podlahu chodby. Spálilo ji. To byl důvod k obavám. Od utíkající šestice začaly brzy létat lasery, které ozbrojence odesílaly až na druhou stranu chodby. Po chvíli se už za Lovci kryptidů nehnali. Místo toho se opět objevili roboti. Tentokrát byli jen tři, ale zatarasili Lovcům kryptidů další štěrbinu...


"Střílejte! Musíme je všechny odrovnat dřív, než po nás vůbec vypálí!" zařval Jack. Smršť laserů zkosila dva velké roboty. Avšak ten třetí ještě zasažen nebyl a z jeho ruky náhle vystřelil paprsek. Mířil na Pauline, která mu tentokrát uhnula, zasáhl však Rogera. Nato byl robot zneškodněn Pierrem, Fahadem a Jackem. Akihiko pomohl Rogerovi na nohy. Chvíli se motal, ale paprsek naštěstí nezpůsobil žádné zranění. Když prostřelili štěrbinu, zjistili, že se znovu ocitli v potápěčské místnosti. Na zemi se stále válely jejich přístroje. Okamžitě k nim přiběhli. Z malého rádia umístěného někde na stěně se ozval hlas bizarního majitele podvodní budovy: "Odsud se živí nedostanete. To mi věřte! Cha cha!" Prostřelená štěrbina se opět zacelila. Do místnosti se začala valit voda. "Rychle, přístroje na obličej!" vykřikl Jack. Ale vody stále přibývalo. Naštěstí se všem podařilo nasadit si potápěčskou výstroj. Všem až na Pierra. Bojoval s maskou, kterou si nesprávně nasadil, a tak jí začala protékat voda. Jack a Roger, který se už vzpamatoval, mu s maskou pomáhali. Stále se to však nedařilo. Maska nechtěla na Pierrův obličej dosednout, a když už se to podařilo, vždy jí začala protékat voda. Pierre si zoufal, protože už více než minutu nedýchal. To byl jeho limit, začínal se tedy dusit. Pauline k němu připlula a vytáhla ze své dýchací bomby hadici s dýchacím přístrojem. Byla to náhrada. Jacka ani ostatní předtím nenapadlo Pierrovi takto pomoci. Pierre se díky Pauline konečně nadechl. Mezitím Roger spravil masku. Teď konečně dosedla na Pierrův obličej. Ale stále nebylo vyhráno. Otvory, jež se objevily ve zdi, vpluli do místnosti dráčci. Rychle kolem šestice kroužili. Fahad neváhal a začal po nich pálit. Rychlý a účinný laser okamžitě zasáhl dva dráčky, kteří si útok rozmysleli. Jack připlaval ke štěrbině, kterou se sem původně dostali. Neměl problém s jejím prostřelením. Jeden dráček sice chytl mezi zuby Akihikovu ploutev, ale schytal to laserem. Zvířata tedy dál neútočila. Před podvodní budovou však už stály sloupy s hlavněmi, z nichž šlehal jeden paprsek za druhým. Blokovaly šestici únikovou cestu. Za nimi se navíc objevila malá, moderní ponorka. Bylo to nečekané, z jedné hlavně, která se nacházela na boku ponorky, náhle vystřelila harpuna. Mířila do hrudi vůdce týmu, Jacka!

Jak únik z podvodní budovy dopadne? Přežijí všichni Lovci kryptidů? A zjistí, proč zde byla tato podvodní základna vybudována? Tajemství jezera Nikaragua bude již brzy odhaleno! Ale jak naši přátelé zjistí, nebude všem trablím konec...

pátek 25. srpna 2017

Správce dinosauřího parku - Mezi nepřáteli

Opět je tu pátek a s ním další Správce dinosauřího parku! Minulý týden jsme se od Dana dozvěděli o zrádci, který před dvěma týdny vypustil několik masožravců z jejich ohrad. Několik lidí to odneslo životem... A teď je na čase zavětřit v nepřátelské základně! Proč? To už zjistíte sami!

Mezi nepřáteli

Nebyl jsem daleko od pravdy. José zřejmě opravdu dostal rozkaz od svých tajných nadřízených, lidí z Operace Hon na Kronosaura, aby z našeho parku udělal alespoň na krátkou dobu peklo... V neděli jsem se setkal s Alfredem, starším vousatým chlápkem, který je členem organizace Ochránci pravěké zvěře. Společně jsme se vydali na nedaleký ostrov, na němž se nachází základna Operace Hon na Kronosaura. Tento hon na mořského ďasa se nakonec změnil v hotové neštěstí, a tak jsou všichni "operátoři", jak jim s radostí říkám, našimi nepřáteli. Několikrát už se zasloužili o velký chaos v našem parku i na ostrově Isle of Die. Mají na svědomí jak lidské, tak zvířecí životy. Jakmile jsme nad ostrovem začali kroužit, zatímco jsme pohodlně seděli na měkkých sedátkách uvnitř letadla, ozval se výstražný hlas muže, jenž zde kontroloval letecký provoz. "Ohlaste se nebo do toho vašeho krámu našijeme!" zařval do vysílačky tak mocně, že ji Alfred, pilotující letadlu, skoro odtrhl od uší. "Nech si ty vtipy, primitive!" zařval jsem do vysílačky. "Tupče," zněla odpověď. Tak to jsem se ale teda fakt urazil! Takové povrchní nadávky si nenechám líbit! Nařídil jsem Alfredovi, ať okamžitě přistaneme. Alfred byl také naštvaný, neboť se k nám radista choval nevlídně. Naše letadlo tedy přistálo na pláži. Operátoři vyběhli ze svých základen a mířili na nás samopaly. "Hele, klídek, kámové," řekl jsem a rozhodil jsem ruce na tu masu lidí a zbraní, jež nás obklopovala. "Jsme tu jako přátelé. Přijeli jsme na kafé," pokračoval jsem. Přistoupil ke mě muž s drsnými rysy v obličeji a malýma, přivřenýma očima. "Co děláte na našem ostrově, ochranáři?!" zařval mi do obličeje. Poslední slovo posměšně zdůraznil. Všichni se začali smát. "Ahoj, jsem Dan Jameson a jsem správcem Dinosauřího parku, který určitě dobře znáte," řekl jsem zcela klidně a potřásl jsem mu rukou, zatímco na mě vyjeveně hleděl. "A chci znát odpověď na jednu otázku," pokračoval jsem a přiblížil jsem svůj obličej k tomu jeho, "nemáte náhodou něco společného s takovým malým chaosem v Dinosauřím parku? Došlo k němu nedávno." "To bych si musel pamatovat," zkroutil drsňák pusu. Všichni se chechtali. Začínal jsem zuřit. Alfred mne chytl za ruku, aby mne uklidnil, ale mne toto gesto ještě víc vytočilo. Otočil jsem se proti němu. "Můžu mu dát přes hubu?" zeptal jsem se. Alfred pokrčil rameny. Byl v té sebrance trochu nesvůj. Zamručel jsem a otočil se k řehtajícímu se drsňákovi. Za chvíli se jeho řezáky válely na písku pláže. Ostatní chlápci se na nás vrhli, a v tom zmatku se drsňák se srdce rvoucím pláčem snažil najít své ztracené zuby ve vířícím se písku. Někdo mu dokonce stoupl na ruku. Poznal jsem to podle pronikavého řevu, jenž doslova prošel mýma ušima a nejspíše rozkmital mé bubínky. Nebo to snad byla zlost? Každopádně jsem se už držel. Darebové nás svázali. Tohle byl tedy malér. Přijeli jsme za nimi, abychom vyjednávali a popovídali si o menší tragédii, ke které na Tedově ostrově nedávno došlo, a místo toho se z nás stali zajatci.

Strčili nás do malé dřevěné budovy a zamkli dveře. Řekli, že brzy uvidíme, co tomu řekne místní policie. Alfred byl na mne naštvaný. "Jsi nejen urážlivý, ale i prchlivý!" supěl. "No a co? Aspoň si ten chlápek zapamatuje, že se mnou není řeč! Správní chlapi řeší věci pěstma, to si pamatuj," poučil jsem ho. Tak mi dal takovou ránu do hlavy, že jsem se brzy proklínal za své poučky. Chvíli jsme čekali, co se bude dít, avšak mě to v té malé budově nebavilo, tak jsem vyrazil dveře. Na pláži nikdo nebyl, proto jsme s Alfredem v klidu došli k letadlu. Teprve pak si nás všiml nějaký ozbrojenec. Soudě kostky ledu, kterou vyplivl, a jeho obdivuhodného zjevu připraveného o dvojici zubů, jsem usuzoval, že se jedná o mladíka, s nímž jsem již měl tu čest. Něco nesrozumitelně zařval. Pak najednou z roští vyběhla skupina Compsognathů. Cože? Dinosauři a tady? U základny operátorů? Zdálo se, že je to zlý sen. I když se to nezdálo samo, jinými slovy nebyl to sen, zkrátka byla to realita. Compsognathové na nás začali skákat. Oháněl jsem se ze strany na stranu a záda jsem přitiskl na letadlo. Compsognathové se však ráně vyhnuli a seskákali ze mě. Alfred už skočil do letadla, přičemž mu jeden Compsognathus drápal záda. Já se všech malých dravých dinosaurů zbavil a následoval ho. Letadlo se vzneslo do vzduchu. Pálili po nás, ale letadlo zasaženo nebylo. Compsognathus, který se zatím Alfreda pustil, se uvelebil na zadním sedátku. Nebylo to zjevně poprvé, co letěl letadlem. Zvláštní, pomyslel jsem si. Brzy jsme přistáli v parku. Náš příběh byl krásně vylíčen tím nejlepším vypravěčem, který ho vylíčit mohl. Oliver zuřil. "Takhle Vás přivítali? Se zbraněmi v rukou? A poslali na Vás dinosaury? Čert je vem, příští týden tam shodíme bombu a je to!" křičel. Během tohoto týdne jsme pak zjistili, že operátoři zřejmě nehodlali zavolat na nás policii či nějakou pobřežní hlídku. Možná nás chtěli v budově nechat vyhladovět, nebo odstřelit. V každém případě jejich chování přilákalo pozornost pobřežní hlídky. S takovou je jisté, že José dostal rozkaz právě od členů Operace Hon na Kronosaura, aby nebezpečná zvířata vypustil. Ale stále nevíme, proč!

Snad se brzy dozvíme, proč má Operace Hon na Kronosaura na naše přátele z Dinosauřího parku spadeno!

čtvrtek 24. srpna 2017

Lovci kryptidů 2: Záhada v jezeře Nikaragua (3/5)

Lovci kryptidů, tedy Jack, Pierre, Pauline, Roger, Akihiko a Fahad, se vydali do Střední Ameriky, aby odhalili tajemství podivných dráčků, kteří vylézají z jezera Nikaragua a údajně také napadají místní rybáře. Dráčky samotné se Lovcům kryptidů podařilo najít. Hned nato však zjistili, že dráčci mizí v jakési podivné podvodní základně, která se nachází na dně jezera. Překonali nebezpečí, které představovaly automaticky se vysunující zbraně sloužící k odrážení vetřelců, a povedlo se jim dostat se dovnitř. Netuší však, že se tak ocitají v pasti...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: ZÁHADA V JEZEŘE NIKARAGUA, ČÁST TŘETÍ:
Když už za sebou měli půlku dlouhé chodby, ozval se skřípavý zvuk. Pierre se podíval nalevo a uviděl, jak se z asi dvacet metrů vzdálené zdi vysouvají dveře. Pauline se zase otočila napravo a uviděla to samé. Jack a ostatní pohlédli dopředu. Uzavřená štěrbina, tedy kruhovité dveře, ke kterým mířili, se náhle otevřela. To, co vyšlo ze všech těch otvorů, předčilo jejich očekávání. Byli to asi dva metry vysocí, černo-červení roboti. Nebylo pochyb o tom, že slouží k ochraně základny. Nejspíše se aktivovali, protože se jim při chůzi rozsvítily oči. Žlutá světla pronikala do očí Lovců kryptidů, kteří byli výjevem překvapeni. Nebyli zde však tři roboti, bylo jich mnohem víc. Všemi dveřmi jich k lidem pochodovalo snad dvacet. "Připravte se na střelbu," řekl Jack. Namířil laserovou pistolí na robota, který se tři metry před ním zastavil. Předpažil ruku, rozevřel prsty a odhalil tak světlé kolečko ve své dlani. Z něj vyšlehl paprsek. Jack vystřelil. Laser se střetl s paprskem a odrazil ho k robotovi. Stroj vybuchl. Ostatní Lovci kryptidů začali střílet na další robotické útočníky. Brzy však zjistili, že ačkoliv se jejich zbraně nevyrovnají ničemu, co dosud v této podvodní budově viděli, roboti jsou přece jen v přesile. Silný paprsek brzy zasáhl Pierra, který odletěl o dva metry dál. Prudce narazil na zeď. Jack k němu utíkal, aby mu pomohl, ale postavil se mezi ně další robot. Teď byla řada na Pauline. Vystřelila z laserové pistole. Zasáhla hruď robota, jenž padl k zemi. Ještě předtím však zasvítily jeho oči. Z poničené hrudi jako blesk vyšlehl paprsek mnohem mohutnější, který zasáhl Pauline. Ta naštěstí narazila do Akihika, takže pád nebyl tak tvrdý. Ostatní roboti se na chvíli zastavili. Jack pomohl Pierrovi se posadit. "Mám pocit, jako by do mě uhodil blesk," sípal Pierre. "Lidi, všimli jste si toho, že se všichni roboti přestali hýbat? Teď jim dokonce zhasly oči!" vykřikl Fahad. "Nevím, co to znamená, ale jedno je jasný, lidi. Musíme pokračovat! Štěrbina je otevřená, tak rychle poběžte za mnou!" zavelel Jack. Pierre i Pauline se drželi pozadu a Fahad je kontroloval. Jack, Akihiko a Roger tedy běželi napřed. Za štěrbinou se nacházela další chodba, obdobně dlouhá. Rychle jí proběhli. Tentokrát si však Jack všiml kamer nastražených v rozích chodby. "Je to jasné, někdo nás sleduje," řekl svým druhům. Lasery prostřelili další štěrbinu. Vešli do nějaké místnosti. Byla prostorná, všechno, včetně podlahy a stropu, se zde kovově lesklo. Ze stěny náhle vyletěl ozubený disk. Letěl přímo na Akihika. Jack skočil na svého přítele a včas ho srazil k zemi. Ozubený disk se zarazil v kovové podlaze. Roger vytáhl svou pistoli. Vzápětí se totiž ze stěny vysunula čtyřhlavňová puška. Vystřelila. Roger byl rychlejší, a tak se laser opět střetl s bolestnými paprsky. Puška vyletěla do vzduchu, když do ní laser napálil. Pierre a Pauline se mezitím trochu protáhli a hned jim bylo lépe. Spolu s Fahadem došli za svými přáteli. Teprve potom se prostřelená štěrbina zase uzavřela novým krytem. Šestice Lovců kryptidů teď byla v jakémsi zajetí. "Jedno nechápu. Proč ti roboti ztuhli a dali nám možnost běžet dál? Musí přece tuto budovu chránit!" řekl Pierre. "Myslím," podíval se na něj Jack, "myslím, že nás někdo sledoval přes kamery, jež se nacházely v chodbě. Asi si řekl, že robotům nemáme stát za tu námahu. Proto je vypnul. Možná je tu celá řada lidí." "Počkej, já myslel, že tady budou mimozemšťani," zasmál se Pierre. "Zbláznil ses?" řekl Akihiko poté, co k němu schválně přiblížil svůj obličej. "Ticho!" zvolal Jack. "Slyšíte to syčení?" zeptal se ostatních. Skutečně, znělo to, jako by odněkud unikal plyn. Hned nato se všichni zapotáceli. Z malých, sotva rozpoznatelných trubiček, které se vysunuly ze zdi podobně jako předtím ozubený disk a čtyřhlavňová puška, vycházel omamný plyn. Jack chvíli držel dech a se zděšením pozoroval, jak jeho přátelé upadají do spánku. Už se mu také klížily oči, chtě nechtě začínal lapat po dechu a vdechoval tak ten ohavný, štípavý a uspávající zápach. V poslední chvíli, kdy ještě bděl, uviděl, jak se obrovské čtvercové dveře na druhé straně místnosti otevřely. Procházelo jimi několik osob vybavených plynovými maskami. Když uviděli muže, který stál nad ležícími, běželi k němu. Jedna z těch osob držela samopal a obrátila jeho pažbu k Jackově hlavě. Ten sahal po laserové pistoli, ale dříve, než vůbec mohl dostat ránu do hlavy, usnul. Už jen cítil, jak ho pár rukou popadl za paže a táhne ho pryč. Bojoval sám se sebou, snažil se otevřít oči, ale marně. Za chvíli už nevnímal nic.


Když se probudil, byl spoutaný. Bolela ho hlava a chvíli viděl rozmazaně. Po chvíli se to však uklidnilo a on zpozoroval, že se snad nachází v podpalubí. Podbalubí? Spíše šlo o další místnost v té podivné budově. Nacházel se mezi dvěma kovovými tyčemi. Zezadu byly k jedné přivázány jeho ruce, zepředu nohy. Elastická hmota, která jeho končetiny svazovala, měla oranžovou barvu. Díval se kolem sebe. Ostatní Lovci kryptidů byli spoutáni napravo od něj. Místnost byla dlouhá, a jednoho od druhého dělily asi tři metry. Náhle se dveře nalevo od Jacka otevřely. Objevil se v nich muž v černé kukle. Řekl něco španělsky. "Promiňte, ale já španělsky nemluvím. Co takhle angličtina?" řekl Jack. "Půjdete se mnou," řekl jednoduše muž v kukle. Vytáhl z lesklého opasku nůž a přetrhl elastická a přesto silná pouta. Nožem pak mířil na Jackova záda a nutil ho jít. Stěny i strop se opět kovově leskly, všechno zde bylo tak podivné! Šli po moderních schodech, až se dostali ke kruhovým dveřím. Maskovaný muž k nim přistoupil, sundal si černou rukavici a přitiskl levou ruku na malý čtverec vedle nich. Dveře se rázem otevřely. Přímo do nich vkopl Jacka. Pak se dveře zavřely. "Hahaha!" ozývalo ze zpoza stolu tvaru kvádru. Jack se postavil a opatrně k němu šel. Za stolem se nacházelo křeslo, a v něm někdo seděl, jenže byl k Jackovi otočen zády. Jakmile Jack přistoupil jen na pár kroků ke stolu, křeslo se prudce obrátilo. Seděl v něm podivný, malý, zlověstně se smějící muž s podivně upraveným knírem. Vousy mu rostly pouze nad koutky rtů, nikoliv pod nosem. Jeho zubatá pusa nevěstila nic dobrého. "Kdo jste?" zeptal se Jacka. "Jsem Jack Owen, a patřím k Lovcům kryptidů," řekl nebojácný Angličan. "A proč se po mé základně proháníte v neoprénech?" uchechtl se muž. "Chtěli jsme to zde prozkoumat. Omlouvám se za škody, jež jsme Vám možná způsobili, ale..." odpověděl Jack, ale muž jej přerušil: "O to si nedělejte starosti. Peněz máme dost." "V pořádku," usmál se Jack, "jen jsme prostě chtěli vědět, jak je to s těmi dráčky. Jsme tu na expedici a snažíme se o nich něco zjistit. Zda je to nový druh zvířete či nějaký mutant... Viděli jsme je vplouvat sem. Co jsou zač? A co je zač tahle budova?" Muž v křesle se rozesmál. "Mluvíte ke mně jako bych Vám měl odhalit všechny taje světa!" řehtal se. Jack tedy nasadil jiný tón. "Řekněte mi, proč jste nás uvěznili," řekl vážně a podíval se muži do očí tak pronikavě, že se na chvíli přestal smát. "No proč asi? Protože jste právě odhalili naše tajemství. To ale nikdy nemělo být odhaleno. Takže sbohem, milý Jacku Owene," zasupěl muž v křesle. Stiskl nějaké tlačítko na stole. Křeslo i stůl se začaly přesouvat do nižší místnosti. Jack měl sto chutí proskočit otvorem, který se v podlaze na chvíli objevil, avšak věděl, že by se jen zabil. Místnost byla v minutě prázdná. Ale jak Jack věděl, v této budově není nic takové, jak se zdá. Ve stěnách se náhle objevily jakési dveře, ty se automaticky otevíraly a na Jacka mířily desítky vodních dráčků. Z jejich otevřených čelistí plných zubů pokrytých lepkavými slinami šla hrůza. Jack u sebe neměl žádnou zbraň. Pouze sledoval, jak po něm ty příšery jdou. Bylo mu jasné, že ten muž, který pravděpodobně podvodní budovu z jemu dosud neznámého důvodu vlastní a "chová" v ní tyto dráčky a nebezpečné roboty, se chce Lovců kryptidů zbavit...

Ale proč? A kdo vůbec je ten muž? Jakto, že si na dně jezera Nikaragua postavil podvodní základnu plnou nebezpečí? Stane se tato základna hrobem Lovců kryptidů, nebo naši přátelé uniknou? Ať už to bude jakkoliv, záhada jezera Nikaragua stále není vyřešena, takže naši přátelé musí bojovat za její odhalení!

středa 23. srpna 2017

Mohou gekoni při šplhání občas sklouznout?

Mnozí gekoni jsou mistry ve šplhání po vertikálních plochách. Jsou schopni šplhat po kmeni stromu nebo třeba po skle. Není překvapením, že se bez obtíží pohybují i po stropech místností, což může každého herpetologa, trávícího čas ve své základně uprostřed deštného lesa, potěšit. Existují sice gekoni, kteří nejsou vybaveni speciálními polštářky na prstech a nejsou tedy schopni takto šplhat, ale těch není mnoho. Většina gekonovitých má na spodní straně prstů plošky s různě utvářenými lístkovými šupinami, jež jsou obvykle uspořádány lamelovitě. Mohou jich být tisíce. Tyto kožní útvary nesou milióny maličkých komůrek, jež umožňují končetině zvířete přisát se na povrch. K udržení se na něm pak pomáhají i tisíce drobných háčků. To vše se obvykle nachází na končetinách, ačkoliv afričtí gekoni rodu Lygodactylus mají podobné "přisávací polštářky" i na spodní straně ocasu. To činí jejich šplhání ještě efektivnějším. Spolu s kouzelným vzhledem gekonů, ať už jsou to jejich velké oči, nebo mezi ještěry neobvyklý úsměv, činí tyto schopnosti gekony velmi zajímavou skupinou plazů. Avšak minulý měsíc, v červenci 2017, vyšly výsledky výzkumu, podle nichž by gekoni mohli teoreticky občas sklouznout, když šplhají. Může se to zdát neuvěřitelné, ale i tak výborní "šplhavci" by se čas od času mohli dopustit chyby a zabít se proto, že se jejich polštářky zrovna nepřisály k povrchu, a zvíře tedy spadlo z velké výšky na zem. Otázkou je, kdy se to může stát. Síla, se kterou se gekoní končetiny přisávají k pevným látkám, je rovna stonásobku toho, co je potřeba k udržení jejich tělesné hmotnosti. Mohou si tedy dovolit šplhat kamkoliv, a jsou takovými superhrdiny ve světě plazů. Nicméně v případě, že gekona pronásleduje predátor, například rychlý stromový had, musí malý ještěr přeskočit z větve na větev. A v případě, že se musí zachytit na jediném listu, s největší pravděpodobností sklouzne. Ačkoliv je to umělá situace, ke které asi v divočině příliš často nedochází, je zajímavé vědět, že v krajním případě, při rychlém skoku na list, se gekon pravděpodobně neudrží. To by znamenalo jeho smrt. Zvířata však málokdy riskují svou smrt, a tak je takřka jisté, že by gekon v takovém případě zvolil jiný typ útěku, například rychlé šplhání po kmeni až nahoru do koruny stromu či tak něco. Vědci z Cornellovy univerzity v New Yorku, kteří na to přišli, se nyní chystají na expedici do jihoamerické Francouzské Guiany, aby při studiu divokých neotropických gekonů lépe porozumněli omezením lepivosti gekoních tlapek.


Informace ze Science Daily. První obrázek pochází též ze Science Daily, druhý z National Geographic.

úterý 22. srpna 2017

Ztracená fauna Nového Zélandu: Waipatia

Sice jsem napsal, že další část Ztracené fauny Nového Zélandu napíši ještě koncem minulého týdne, nakonec jsem však upřednostnil podobný projekt Vyhynulí tvorové z Karibiku. Proto píši tuto část opožděně...

Vědecké jméno: Waipatia,
obecné jméno: není,
Vyhynutí: Oligocén.
Kytovci se těší velké oblibě. Patří mezi ně největší zvířata, která kdy žila, včetně plejtváka obrovského, který skutečně tím největším tvorem vzhledem ke své délce a neuvěřitelné hmotnosti je. Kromě obrovitých velryb jsou populární také delfíni, ať už jsou to největší zástupci této skupiny, a to sice dravé kosatky, tak hravé sviňuchy. Delfíni jsou známí pro svou hravost a inteligenci, jež jim sama o sobě propůjčuje úžasné schopnosti. Mají výtečný sluch a jsou mimořádně dobrými plavci. Evoluce delfínů byla po nějakou dobu pro paleontologii záhadou, avšak dnes už o vývoji těchto úžasných zvířat víme mnohem více než ještě před několika desítkami let. Přispěly k tomu i takové nálezy, jako Waipatia. Toto jméno patří rodu prehistorických delfínů, do něhož se řadí dva odlišné druhy, a to W. hectori (popsána jako Microcetus hectori roku 1935) a W. maerewhenua (popsán roku 1994). Jakožto jediný známý zástupce čeledi Waipatiidae, která mohla, ale také nemusela patřit k říčním delfínům (je to jen domněnka, nepotvrzeno), je velmi důležitá. Waipatia patří totiž k raným delfínům, z nichž známe kromě zubů také kosti. Oproti jiným pradávným delfínům se toho o ní můžeme dozvědět mnohem více. Na základě studia nalezených čelistních kostí lze usuzovat, že Waipatia měla schopnost echolokace tak jako někteří z dnešních ozubených (ti jsou spolu s kosticovci jediným v současnosti žijícím podřádem kytovců). Waipatia byla masožravá a zřejmě se živila rybami, chobotnicemi a dalšími vodními živočichy, které její bohatě ozubené čelisti dokázaly znehybnit a zabít. Nalezená lebka měří 60 centimetrů, délka těla je odhadována na 3,2 metru.


Pozůstatky tohoto pradelfína, jehož podoba není úplně dobře známá, byly nalezeny v oligocénních horninách vápencové formace Otekaikae v regionu Otago na jihu Jižního ostrova Nového Zélandu. Lebka W. maerewhenua pochází z míst poblíž 45. jižní rovnoběžky. W. hectori, druh, který byl popsán už mnohem dříve, ale dlouho považován za zástupce jiného rodu velryby, která je dnes známá pouze z Německa, pochází z blízkých oblastí. Tento prehistorický delfín žil před 28 až 23 miliony let v posledním geologickém stupni Oligocénu. Nejspíše žil v moři, i když kontroverzní zařazení mezi říční delfíny by mohlo napovídat, že se přinejmenším čas od času mohl vyskytnout i ve sladké vodě. Některé aspekty života pravěkých zvířat jako Waipatia bohužel neodhalíme, nenaskytne-li se nám možnost cestovat v čase...

Zatímco na prvním obrázku vidíte srovnání velikosti člověka s možnou velikostí Waipatie, na druhém je pravěký kytovec srovnáván se čtyřmetrovou rybou rodu Megalampris, která také žila v Otagu během Oligocénu.

Za obrázky i informace vděčím následujícím webovým stránkám:

Již brzy napíši další část projektu o vyhynulých karibských tvorech, avšak nadále se budu věnovat i této sérii článků.

pondělí 21. srpna 2017

Lovci kryptidů 2: Záhada v jezeře Nikaragua (2/5)

Před dvěma dny jsem začal psát druhou sérii Lovců kryptidů. V první části dílu s názvem "Záhada v jezeře Nikaragua" jsme se seznámili s novou verzí Lovců kryptidů. Superhrdinský tým zamířil do středoamerické Nikaragui, a na pobřeží stejnojmenného jezera začal pátrat po podivných dráčcích. Zatím netuší, že zde nejde pouze o kryptidy, ale o velké nebezpečí, kterému Lovci kryptidů budou muset čelit!

LOVCI KRYPTIDŮ 2: ZÁHADA V JEZEŘE NIKARAGUA, ČÁST DRUHÁ:
Odpoledne zpoza našedlých mraků vysvitlo slunce a ozářilo celé jezero. Voda se třpytila kam až oko dohlédlo. Jack, Pierre, Pauline, Akihiko, Roger a Fahad byli už připraveni k ponoru. Všichni byli vybaveni speciálními maskami s miniaturními vysílačkami, díky nimž se mohli vzájemně dorozumívat jako na souši. Každý měl také přístroj s mapou, díky čemuž nehrozila ztráta jediného člena týmu. A konečně byli vybaveni pistolemi, jež jsou schopny vysílat laser i pod vodou. Ty měli užít pouze v případě nutnosti, například kdyby tajemní dráčci na někoho z týmu zaútočili. Ponořili se. Světlo baterek pronikalo vodou až na dno. "OK, teď se všichni dáme směrem na jih. Poplujte za mnou!" nařídil Jack. Voda nebyla úplně čistá, ale množství světel, jež ji proráželo, zaručovalo dobré vidění vpřed. Po pěti minutách strávených ve vodě se Pierre, sloužící ve skupině potápěčů jako zadák, prudce otočil. "Lidi, měl jsem pocit, že se za mnou něco pohnulo!" vykřikl. Ostatní se otočili. Viditelnost ve vodě za Pierrem byla dobrá, avšak žádný tvor jí neproplouval. Světla se míhala ze strany na stranu. Nic. "Dobře, Pierre, čas od času se otoč a přesvědč se, zda za námi něco není. Jsem si vcelku jistý, že za tebou mohl být ten tajuplný tvor," řekl Jack. Sotva však potápěči uplavali dvacet metrů, přímo pod nimi se objevila skupinka velkých paryb. "Anebo taky nemusel, Jacku," řekl Akihiko, "klidně to mohl být jeden ze žraloků." Lovecká smečka žraloků bělavých, jediných sladkovodních žraloků na světě a vědecky dobře prozkoumaných obyvatel jezera Nikaragua, sledovala skupinu lidí. "Žraloků se nebojte, vždyť víte, že na lidi pro potravu neútočí. Kdyby byl nějaký zvědavý a kousl Vás proto, že si Vás chce ohmatat, uštědřete mu jemnou ránu laserem do čenichu. Trošku ho to zapálí, ale příště si to už rozmyslí a nebude Vás obtěžovat!" informoval ostatní Lovce kryptidů Jack. Žraloci o lidi jevili zájem, pochopitelně jen ze zvědavosti. Pak ale Pauline vykřikla, až se všichni lekli. Tak hlasitý ten výkřik skrze vysílačku byl. "Hele, nemusíš takhle vřískat," zlobil se humorně Pierre, "stačí vykřiknout: 'Pomoc, kousl mě žralok, hrdinové, zachraňte mě'!" Jako naschvál vteřinu nato vysokým, takřka dívčím hlasem zavřískal i Pierre. Cítil, jak se něco dotklo jeho potápěčských ploutví. Žralok to nebyl, ti se drželi za lidmi. Ale pod sebou ve vodě také nic nespatřil! Pak Roger posvítil na neuvěřitelně rychle plujícího živočicha. Proplul přímo kolem něj. Ve světle baterky se jen mihla oranžovo-růžová barva a ploutevní lem na malé, skoro kulaté hlavičce. "To je on! Dráček!" zvolal Roger. Potápěči přestali postupovat dál. Volně se teď vznášeli ve vodě na jednom místě, zatímco kolem nich kroužil jeden, pak dva, pak tři, a nakonec celá skupinka takových dráčků! "Co to dělají? Krouží kolem nás, jako by nás vítali," řekl Akihiko. "Ne, kámo, chtějí si tě dát k večeři," zasmál se Fahad. "O večeři bych moc nevtipkoval, pánové," vložil se do rozhovoru Jack, "protože oni se v kruzích stále víc přibližují k nám. A..." Větu nedořekl. Jeden z dráčků ho mocně kousl do ruky. Jack bez jediného výkřiku popadl svou laserovou pistoli a stiskl spoušť. Poděšený dráček byl laserem odeslán kamsi do temných hlubin jezera. Ostatní zvířata se Jackovy reakce na útok také polekala. Kruh se rozpustil a dráčci odplavali na všechny strany. Pierre i Pauline to celé natáčeli, takže hned měli dostatek záběrů potřebných k výzkumu. Jakmile se po chvilce všichni uklidnili, řekl Jack: "Všimli jste si, jak je tu voda čistá? Nepotřebujeme ani baterky. Vypněte je! Mám takový pocit, že je tu dost světla, umělého světla." Na jeho povel tedy všichni vypnuli své svítilny. Dali se za Jackem, který plaval ke zdroji toho světla. Museli se ponořit ještě hlouběji. A pak to uviděli. Zatajil se jim dech, když spatřili podivný objekt na dně jezera. Byla to jakási podvodní budova překvapivé velikosti! "Co je tohle zač?" zeptal se Pierre. "Teď jsi mě dostal. Na tuhle otázku neznám odpověď," odvětil Jack. Pauline je upozornila na několik dráčků kroužících kolem té podivné podvodní základny. Všichni s napětím sledovali, co se bude dít. Dívali se na ten výjev jako na scénu z vědecko-fantastického filmu, a nepřemýšleli, proč se to všechno děje. Jen Jack ve všem viděl spojitosti. A jakmile se jakási velká štěrbina v podvodní budově otevřela a dráčci do ní naráz vplavali pár vteřin předtím, než se zase zavřela, měl už jasno. "Ti dráčci pocházejí z té budovy," řekl, "musíme ji prozkoumat!" "Počkej, Jacku," zastavil ho Roger, "jak se tu ta budova vůbec vzala? Vypadá to jako nějaká základna mimozemšťanů, a přitom se nachází v jezeře, jehož břehy jsou obývány lidmi! Nemůže to být nebezpečné, kámo?" "Může," pokýval hlavou Jack, "ale my máme v bombách kyslík ještě na dvě hodiny, tak to pojďme prozkoumat!" Připlavali k mimozemsky vzhlížející základně. V tu chvíli byli překvapeni...


Dno jezera se začalo otřásat. Jeho tvrdost neodolala dvěma mocným kovovým sloupům, jež se z něj automaticky vysunuly. Z jejich vršků se vysunuly hlavně, z nichž vystřelily dva žluté paprsky. Potápěči jimi byli zaskočeni, ale smrtícím ranám uhnuli. Hlavně zbraní se za nimi otáčely, zatímco se Lovci kryptidů snažili doplavat k základně. Jack po jednom ze sloupů vystřelil. Zaradoval se, když zjistil, že laser urval jednu hlaveň. To jen dokazovalo, že si na tuto misi vzali dobré zbraně. Otočil se, aby zneškodnil další automaticky střílející hlaveň, jenže z té už vycházel další paprsek. Prudce se vodou blížil k němu, Jack však přesto vystřelil. Laser se s paprskem střetl a odrazil ho. Hlaveň tak byla zasažena jak laserem, tak odvráceným paprskem. Rozletěla se na kusy. Sloupy se však zatáhly pod dno. V této chvíli se už ostatní potápěči nacházeli u jedné z uzavřených štěrbin, vedoucí do budovy. Pierre se krytu zlehka dotkl, ovšem hned nato sebou trhl. "Šíleně to pálí! I přes rukavice!" řekl. "Střílíme, všichni. Musíme ten kryt prorazit!" poručil Jack. Ty "dveře" nedokázaly nápor laserů vydržet. Lovci kryptidů vplavali dovnitř. Nacházeli se v komoře, která snad sloužila potápěčům. Náhle se zarazili. Jejich sluch je upozornil, že se štěrbina znovu uzavřela. Překryl ji nový uzávěr. Byli teď uzavřeni v té podivné základně. Deset vteřin poté se začala voda z komory odčerpávat. Netrvalo ani tři minuty, a byla pryč. Sundali si své potápěčské masky a začali dýchat čistý vzduch, vcházející do komory s pomocí klimatizace. "Co má tohle znamenat?" ptali se všichni zároveň, jen Jack mlčel a komoru si prohlížel. Jeho bystré oči se snažily prozkoumat vše do nejmenšího detailu. Samozřejmě mu neušlo několik dalších štěrbin, lemujících druhou část místnosti. I ty byly zakryty. Schválně k jedné došel a dotkl se jí. Vykřikl bolestí. I tato štěrbina byla jaksi "horká" na dotyk, tak jako ta venku, o kterou se "spálil" Pierre. "Tak, co teď, Jacku? Jsme zavřeni v nějakém jezerním hotelu a nevíme, jak pryč! Ani nevíme, kdo je majitelem!" řekl Pierre. "Zase střílíme! Prorazíme tuhle štěrbinu! Už jsme se přesvědčili, že zdejší technologie naše lasery neunesou. Tak jimi nešetřeme!" zavelel opět Jack. Jakmile byl kryt štěrbiny proražen, ocitla se výzkumnická šestka v podlouhlé, bílé chodbě. Kromě světel na stropě vysokém čtyři metry zde nic nebylo. Chodba se táhla až k další štěrbině. Podle Jacka k ní měli dojít a také ji prorazit. V těchto chvílích je však pomocí malých kamer umístěných jak v potápěčské komoře, tak v chodbě, sledoval pár zlověstných očí.

Co je zač ta budova, která se nachází na dně jezera Nikaragua? Proč do ní vplouvají vodní dráčci? A kdo Lovce kryptidů sleduje, zatímco se oni snaží přijít celé záhadě na kloub? Pokračování příště!

neděle 20. srpna 2017

Vyhynulí tvorové z Karibiku: Ornimegalonyx

Od napsání předchozí části projektu "Vyhynulí tvorové z Karibiku" uběhlo již deset dnů. Proto si myslím, že je na čase se do prehistorických časů na ostrovech v Karibském moři pomyslně vrátit, a setkat se s dalším pozoruhodným tvorem, který již vymizel...

Jméno zvířete: Ornimegalonyx,
Zařazení: řád sovy (Strigiformes), čeleď puštíkovití (Strigidae),
Vyhynutí: Pleistocén,
Příbuzní? Existují, v současnosti žije 189 druhů jemu příbuzných.
Ostrovní gigantismus je termín, který označuje zvětšení určitého druhu zvířete či rostliny během vývoje na izolovaném ostrově. Zde se živočich stane dominantním, a mnohdy svou velikostí předčí i své příbuzné z větší pevniny. Právě takovým příkladem byl Ornimegalonyx. Byla to gigantická sova, přesněji řečeno gigantický puštík, který měřil na výšku 1,1 metru a vážil více než 9 kilogramů. Současný výr velký, jenž je též zástupcem čeledi puštíkovitých, může být asi 75 centimetrů dlouhý (resp. vysoký) a jeho váha se může pohybovat okolo 4 kilogramů. Díky důkladným pozorováním bylo zjištěno, že výr velký je schopen ulovit a zabít i srnče, jež váží 17 kilogramů. Představte si pak, jak velkou kořist mohl skolit Ornimegalonyx, jenž byl o mnoho větší, než výr. Vědci studující tento vyhynulý rod obří sovy odhadli, že Ornimegalonyx dokázal zabít kořist vážící i 35 kilogramů, a možná dokonce i trochu víc. Nejen, že to byla skutečně obrovská sova. Měla také úžasné schopnosti. Kromě toho mezi puštíkovitými byla sovou zcela největší dosud popsanou. Může být však kuriózní, že ze všech současných sov se Ornimegalonyxovi svým vzhledem nejvíce podobá sýček králičí, malý puštík žijící v řadě různých přírodních prostředí v Severní a Jižní Americe. Setkáme se s ním jak v pouštích severoamerického západu, tak v mokřinách Llanos ve Venezuele a Kolumbii. Ornimegalonyx byl stavěn podobně, jako sýček králičí, jenž se zdržuje především na zemi. Také tato pravěká sova preferovala půdu, ne větve stromů. Avšak když byly fosilní pozůstatky Ornimegalonyxe nalezeny, byl tento pták omylem popsán jako zástupce skupiny phorusrhacidů, tedy děsoptáků. Zřejmě za to mohla velikost kostí, neboť se zprvu neočekávalo, že by v minulosti mohl existovat tak obrovitý puštík. Jméno Ornimegalonyx bylo zavedeno už roku 1954, ale teprve o 7 let později byl tvor doslova přeřazen z děsoptáků mezi sovy. Ornimegalonyx byl kubánským endemitem, dosud se jeho fosilní pozůstatky nenašly nikde jinde, než na ostrově Kuba. Je dost pravděpodobné, že právě tam se vyvinul, a později odtamtud také zmizel...


Na obrázku vidíme rekonstrukci Ornimegalonyxe se zabitou kořistí, štětinatcem (Solenodon). Kromě těchto bizarních savců, kteří na karibských ostrovech žijí dodnes a patří mezi nevelké množství savců vybavených jedem, se Ornimegalonyx živil také velkými hlodavci jako byl Geocapromys a Macrocapromys (druhý jmenovaný dosahoval velikosti dnešní kapybary) a dokonce i pozemními lenochody, jako byl Megalocnus. Na svou kořist se Ornimegalonyx vrhal ze zálohy a k jejímu zabití využíval své ostré spáry. Vyhynul v pozdním Pleistocénu. Fosilní ostatky byly odkryty v jeskyních, jejichž horniny se datují do doby mezi 126 000 a 11 700 lety. Zřejmě vyhynul ještě předtím, než na Kubu dorazil člověk.


Obrázky a informace z:

Série o vyhynulých karibských tvorech bude pokračovat...

sobota 19. srpna 2017

Lovci kryptidů 2: Záhada v jezeře Nikaragua (1/5)

Jen co skončil příběh Útěk před časem, jenž byl posledním ze série o Džungli času, už se zde objevuje příběh nový. Slíbil jsem, že se Lovci kryptidů vrátí s druhou sérií ve druhé polovině srpna, a svůj slib jsem dodržel... Doufám, že se Vám druhá série příběhů o Lovcích kryptidů bude líbit. S poslední částí první série, Svět před záhubou, se děj posunul dál. Nyní už nepůjde jen o hledání tajuplných, vědě neznámých zvířat. Lovci kryptidů, tedy Jack Owen, Pierre Leroy, Pauline Jetkins, Akihiko Yukimura, Roger Neill a Fahad Ghazalli, budou muset čelit nebezpečím, jež hrozí nejen podivuhodným zvířatům, ale také samotným lidem... Druhá řada příběhů bude mnohem akčnější než první. Avšak čeho konkrétně se v ní dočkáme, to prozradit nemohu... Snad si ji však oblíbíte...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: ZÁHADA V JEZEŘE NIKARAGUA, ČÁST PRVNÍ:
Do ponuré, pouze blikajícími světly matně osvětlené budovy vstoupil mladík. V pravé ruce pevně svíral pistoli a otáčel se z jedné strany na druhou. Jako by se v té temnotě snažil zahlédnout blížící se nebezpečí. Těžce vydechoval, byl pln strachu. Když se ujistil, že jej zrovna nikdo nepozoruje, utíkal ke schodům. Vyběhl do prvního patra domu. Chvíli stál a tiše naslouchal větru, který si pohrával s otevřeným oknem na chodbě. Mladík zatnul zuby a chodbou proběhl, až se ocitl u dveří, jež jemně odstrčil. Stál nyní v prostorné místnosti. Nic zde nebylo. Viděl zde jen dvě postavy. Jedna se choulila v rohu, rukama si chránila obličej a očekávala smrt. Ta druhá se ďábelsky smála a mířila na ni pistolí. "Ne! Nechte ji být!!!" řval ten mladík, Pierre Leroy, a utíkal k dívce, které zbývaly vteřiny života. Vrah vystřelil a dívka sebou škubla. Zemřela. Pierre se na vraha vrhl, a pohlédl do jeho úděsného obličeje. Byl to Sam Weber, a odporně se usmíval. "Ne!!! Sabine, ne!!! Ne!!!" řval Pierre. Někdo se ho dotkl. Pierre se probudil, odhodil peřinu a prudce se posadil v posteli. "Pierre, jsi v pořádku?" zeptal se ho starostlivým, avšak klidným hlasem hladce oholený, černovlasý muž, Jack Owen. Pierre se podíval na svého kamaráda a chytil se za čelo. "Jo, jsem v pohodě," pokýval pomalu hlavou. "Slyšeli jsme, jak křičíš. Museli jsme se sem podívat," řekl Jack. Ve dveřích stáli ostatní Lovci kryptidů; Pauline, Akihiko, Roger a Fahad. Všichni se přišli podívat za Pierrem do pokoje. "Zdálo se mi o Sabine... Zdálo se mi, jak ji ten proradný vrahoun zastřelil... Tentokrát to bylo v nějakém domě... Pokaždé je to jinde... Ale vrací se mi to..." řekl těžce Pierre, drže se stále za čelo. "To už je potřetí tento týden," zněla Jackova slova. "Všechno je v pořádku, Pierre," usmála se na něj Pauline. "Zkus zase usnout, kamaráde," řekl Jack, také se usmál a pak s ostatními z pokoje odešel. Kdo ví, co se Pierrovi honilo hlavou. Jisté však bylo, že na smrt své sestry, které nedokázal zabránit, neustále myslí, a to vše se mu vrací v nočních můrách... Od událostí v New Yorku uběhly dva měsíce. Mnohé se změnilo. Už tu nebyl žádný Zhou Len, který by se snažil kazit Lovcům kryptidů jejich výpravy a ovládnout svět. Lovci kryptidů jej porazili, a to byl pro ně nový začátek. Kromě Pierra, jenž stále hořce vzpomínal na svou zesnulou sestru, všichni mysleli na nová možná nebezpečí. Stal se z nich vysoce specializovaný tým, který si nemůže dovolit něco ztratit. A proto se z obyčejného domku na kraji Londýna stala technologicky vyspělá základna. Akihiko a Fahad do ní nainstalovali velké množství laserových i elektrických zbraní, jež v případě nutnosti měly základnu ubránit. Po Zhou Lenově smrti se dalo očekávat, že do základny již žádný kryptid nevnikne. Přesto byli Lovci kryptidů opatrní. V suterénu budovy cvičili se zbraněmi a tak se ze všech brzy stali odborníci na boj zblízka. V základně teď trávili takřka veškerý svůj čas. Jejich pracovny se proměnily na pokoje, v nichž přespávali. Jack dokonce prodal svůj starý byt a kompletně se přestěhoval do základny. To znamenalo, že v době, kdy nebyli na misi, byl v základně alespoň jeden z Lovců kryptidů. Pokud byli v "práci", zahodili své civilní oblečení a nosili černé spandexové kostýmy s nápisem "Lovci kryptidů". Tyto kostýmy se také více hodily na výpravy do nehostinných prostředí, ať už to byly pouště či pralesy, tak městské ulice... Poté, co zachránili New York před zkázou, se vydali ještě na jednu výpravu do Arizony za dvounohými ještěry, ale ta byla neúspěšná. Nyní se tedy chystali na další dobrodružství. Roger Neill, bývalý kanadský agent a Jackův dobrý kamarád, učinil výzkum ohledně jezera Nikaragua ve stejnojmenném středoamerickém státě. Právě tam se měla soustředit další cesta...


Podle všech informací se na březích jezera Nikaragua objevovala podivná růžovo-oranžová stvoření, jež časně zrána vylézala z vody a děsila místní rybáře. Někteří si dovolili rybáře kárat za to, že jsou to pouze povídačky, a že ve skutečnosti se jedná o žraloky bělavé, kteří v jezeře Nikaragua žijí. Roger však nashromáždil množství údajných fotografií tajemného tvora, z nichž se dalo usuzovat, že jde o plaza. Nejkvalitnější fotografie byla sice pořízena z dálky a byla navíc rozmazaná, stále z ní však šlo poznat, že zvíře má na hlavě jakýsi hřebínek. Ve srovnání s okolní vegetací to byl malý tvor. Pauline mu začala říkat "dráček", a ostatní se rychle přidali... Po příletu do země se z města Managua, jež je hlavním městem Nikaragui, vydali na jihovýchod, přímo k jezeru. Usídlili se v městečku Granada na pobřeží největšího středoamerického jezera. Setkali se zde s rybářem Sebastiánem Mateem. Za teplého odpoledne, během něhož se na obloze nakupily šedé mraky kontrastující s tropickou vegetací při břehu jezera, je Sebastián Mateo zavedl až k vodě. "Takže tady jste viděl toho dráčka?" zeptal se Jack rybáře. "Ano, člověku by sahal asi po kolena, byl růžovo-oranžový a vydával z hrdla hrozné skřeky. Mí kolegové tvrdí, že jednoho rybáře dva takoví netvoři chytili za nohy a okousali mu z nich všechny prsty, ale já tomu nevěřím, a ani neznám toho rybáře, kterému se to údajně mělo stát," zněla odpověď. Mateo však o tajemných kryptidech více nevěděl. Pierre, Akihiko a Fahad začali zkoumat okolí břehu, ale kromě stop leguánů nebo ptáků zde nenašli žádná další vodítka k existenci tajuplného dráčka. Pauline a Roger během následujícího dne kontaktovali další rybáře, kteří mluvili o dráčkovi s velkým zděšením. Prý žije v jezeře. Tolik jim bylo řečeno, nic víc. Když se o tom dozvěděl Jack, napadlo ho, že by jezero Nikaragua stálo za průzkum. "Objednal jsem nám potápěcí přístroje," řekl při ranní poradě v hotelu, upravuje si mezitím rukáv svého spandexového oděvu, "a to znamená, jak jste jistě pochopili, že se do jezera ponoříme. Pokud dráčci žijí pod vodou, pak je asi budeme moci důkladně prozkoumat pouze tam." "Jezero je rozlehlé, Jacku," zatvářil se trochu rozpačitě Roger, "zabírá území o 8264 čtverečních kilometrech. Dráčků může být třeba pár desítek. Myslíš, že je nalezneme? Máme se rozdělit?" "Ne," usmál se na něj přátelsky Jack, "budeme se potápět jako tým, a zůstaneme při pobřeží. Pokud dráčci vylézají právě na tento břeh, pak jsem přesvědčen, že si s nimi doslova zaplaveme právě zde. Po obědě Vás očekávám na břehu. Bude tam všechno vybavení."

Co jsou vlastně zač ti podivní dráčci? Představují pro člověka nebezpečí? A odkud se tak náhle vzali? Vždyť ještě před nedávnem se o dráčcích z jezera Nikaragua vůbec nemluvilo! Lovci kryptidů musí této záhadě přijít na kloub!

pátek 18. srpna 2017

Správce dinosauřího parku - Odchyt zrádce

Minulý týden to v Dinosauřím parku vřelo. Dan musel zajistit odchyt nebezpečných masožravců, kteří byli vypuštěni ze svých ohrad. Vědělo se, že za jejich vypuštěním stál nějaký člověk, ale kdo to byl?

Odchyt zrádce

Občas se stává, že v Dinosauřím parku pracuje někdo, kdo nám nepřeje. A protože na světě je několik velkých organizací, které by nejraději vlastnily náš park, nebo ho rovnou viděly zničený, není se čemu divit. Ale stejně člověka vždycky překvapí, co jsou někteří pracovníci parku pro slíbené peníze schopni podstoupit. Riskují vlastní životy a životy nás ostatních jen proto, že jim někdo dá balík bankovek a poručí jim: "Vypusť ta nejnebezpečnější zvířata, ať způsobí chaos." Usilovně jsme pátrali po zrádci, jenž se minulý týden o chaos skutečně zasloužil. Netrvalo dlouho, a měli jsme stopu. Jasnější, než by si kdokoliv pomyslel. Každý ví, že po celém parku jsou nainstalovány kamery. Ale ne každý ví, že ty kamery jsou malé, a nacházejí se prakticky všude, kromě domků, v nichž zaměstnanci bydlí. Brzy nám záznamy z kamer ukázaly, že zrádcem byl třicetiletý argentinský krmič zvířat, José. Hned v pondělí jsem se rozhodl ho navštívit. José vypadal klidně a sebevědomě. Když jsem mu ukázal, co kamery natočily, a to sice jak přišel ke každému z výběhů a zvířata bezmyšlenkovitě vypustil, mávl rukou a řekl, že to je nějaký podvrh, že by to neudělal. Tak to jsem se tedy rozzuřil! Chytil jsem ho pod krkem a vyvedl z jeho domku. Venku stáli Tim a Oliver. Požadovali jsme vysvětlení. Ale Josého jako by se náhle zmocnil strach. Všechno to sebevědomí zmizelo. Způsobily to snad svalnaté ruce Olivera Marshe? Nebo nenávistný pohled Tima? Nebo snad úžas mé osoby? Rád bych věřil tomu, že to bylo to poslední... Ale nebylo to tak. Dal mi ránu do obličeje a utíkal pryč. Asi si myslel, že nám v parku nějak unikne. Větší hloupost už člověk nemůže udělat, když je na ostrově, kde se všichni znají, všichni ví, kde se ukrýt a kam utéct... Ale José to přesto zkusil. Poněvadž měl v kapse svůj pas, a mohl odcestovat, rozhodl vydat se pryč z parku. Běžel do přístavu. My mu byli v patách. Oliver je nejen silák, ale i sprinter. Brzy ho dohnal. José se překvapivě otočil a uštědřil mu kopanec do břicha. Byl však slabý, a Oliverovy břišní svaly se v tu chvíli mocně zatnuly, takže ho to takřka nezastavilo. Na dvě vteřiny vydechl a pak se za naším novým nepřítelem zase hnal. Do přístavu to bylo ještě daleko, a už Josého popadl za krk a skolil k zemi. Velkýma rukama mocně sevřel jeho ruce, takže zrádce nemohl utéci. Dovedli jsme ho do hlavní budovy a ptali se ho, proč zvířata vypustil. Snažili jsme se to z něj nějak vypáčit, avšak José neodpovídal. Přestal mluvit. Dělal jsem si z Olivera legraci. "Asi jsi mu ten krk příliš natáhl, že s námi nemůže mluvit. Co když mu popraskaly hlasivky?" smál jsem se. Ostatní, včetně ředitele parku Charlese, na mě byli naštvaní, a to proto, že jsem se prý při výslechu choval nedůstojně. Měl jsem sto chutí se urazit, ovšem teď na to nebyl čas. Poslali jsme Josého do rukou spravedlnosti. Ať se s jeho zločinem vypořádají v jeho rodné Argentině, kam byl v úterý poslán. Brzy se prý máme dozvědět, co tamním úřadům řekl...

My teď máme plné ruce práce. Včera se mi stala nepříjemnost, Tsintaosaurus mě kousl do ruky svým kachním zobákem. Krmil jsem ho přes mezeru mezi kolíky v plotě, a on se pořádně zakousl a zatáhl. To tedy byl stisk! Žádné krvácení, ale pohmožděnina by tu byla. Zvláštní je, že mě o den dřív kousl do prstu Megalancosaurus, když jsem mu v teráriu podával do otevřené tlamy kroutícího se červa, a v úterý se do mé boty zakousl Lagosuchus, když jsem čistil jeho výběh. Dnes ráno na mě zase vrčel Erythrosuchus Eric. Donesl jsem mu snídani složenou z telecího masa, nicméně on vypadal dost nevrle. Vsadím se, že kdybych to jeho ohrady skočil, utrhl by mi hlavu a sežral by ji, a pak by se spokojeně usmíval. Asi už mu lezu na nervy. Siamotyrannus je celkem v pořádku, ale stále se nachází v provizorním výběhu. Pokud jde o Giganotosaura, začínáme mít vážné obavy, že trable s ním nejsou u konce. Chlapi ho včera uspali a pod Charlesovým dohledem změřili. Má už dobrých 8 metrů! Propána, to je délka! A ty čelisti, jsou masivní... Jestli tohle zvíře uteče za pár let, kdy bude o tři metry delší, tak nikdo z nás nepřežije... Právě proto si musíme dávat pozor. Musíme více kontrolovat naše zaměstnance, aby mezi nimi nebyl takový zrádce jako José... A když jsem zpět u problému s tím lumpem... Mám takový pocit, že ho zcela jistě někdo uplatil. Hádal bych, že mu balík podsunuli nějací lidé z Operace Hon na Kronosaura. Ta přece našemu projektu příliš nepřeje. Proto jsem se rozhodl k odvážnému kroku. O víkendu základnu Operace navštívím. Přidám se k Ochráncům pravěké zvěře a přijedeme vyjednávat. Držte si klobouky, bude to jízda!

Pokračování příští pátek!

čtvrtek 17. srpna 2017

Želvy skrytohlavé 4/4: Matamatovití


4. část: Matamatovití

Podřád skrytohlavých (Pleurodira), který spolu s podřádem skrytohrdlých (Cryptodira) tvoří řád želv (Chelonia nebo Testudines), tvoří tři čeledi: terekovití (Podocnemididae), pelomedúzovití (Pelomedusidae) a matamatovití (Chelidae). Největší množství rodů skrytohlavých patří právě do čeledi matamatovitých. Do této skupiny se řadí přibližně 60 druhů, tedy více než do jakékoliv jiné čeledi podřádu skrytohlavých...

Nejstarší fosilie matamatovitých pocházejí z doby před 113 až 100 miliony let, z geologické periody Křídy stupně alb. Mezi ně se řadí například argentinská Prochelidella. Známo je však více vyhynulých rodů matamatovitých z období Křídového a z třetihorní epochy. Mezi další fosilní rody se řadí Bonapartemys, pojmenovaný podle proslulého argentinského paleontologa José Bonaparte, nebo Parahydraspis z Terciéru. Rod Chelus, tedy matamata, jež je jednou z nejbizarnějších v současnosti žijících želv, se ve fosilním záznamu objevuje už v období Pliocénu, v mladších třetihorách, a je tedy živoucí fosilií. Matamatovití žijí většinou ve sladké vodě a zkamenělé ostatky napovídají tomu, že tomu tak bylo i v minulosti. Už u takových prehistorických druhů jako byl australský Rheodytes devisi z Pliocénního a Pleistocénního období, byl znatelná znatelná možnost dýchání s pomocí kloaky. To je u dnešních matamatovitých velmi typické, také proto dokáží vydržet déle pod vodou...


Ačkoliv je většina želv skrytohlavých vázána na vodu, a mezi matamatovitými je rozhodně většina druhů vodních, nalezneme zde i druhy, které jsou suchozemské, a to činí tuto čeleď zvláštní.

Chelodina (15 druhů ve 3 podrodech, český název dlouhokrčky):
Dlouhokrčky jsou živoucími fosiliemi. První zástupkyně rodu Chelodina se objevily už v Eocénu, před 40 miliony let. Za tu dobu se tyto želvy prakticky nezměnily. Dosud bylo nalezeno několik vyhynulých druhů, avšak v současnosti žijící druhy jsou též tajemné. Dlouhokrčka australská (Ch. longicollis) je pozoruhodná tím, že je částečně suchozemská, čímž se liší od většiny skrytohlavých želv. Její krk může být delší než karapax. Celková délka těla u tohoto druhu je 20 až 25 centimetrů. Nalezneme ji pouze ve východní a jihovýchodní Austrálii, v pomalu tekoucích řekách, potocích, v lagunách i bažinách. Živí se měkkýši, obojživelníky, rybami nebo členovci. S dlouhokrčkami celkově se setkáme na Nové Guineji, v Austrálii, ve východním Timoru a na ostrově Roti (jihovýchodní Asie). Největší druh, Ch. expansa z jihu Austrálie, jenž je v této oblasti zranitelným druhem, je dlouhý 45 centimetrů. Ostatní druhy už nebývají větší. Velkým nebezpečím pro tuto želvu i její snůšky sestávající z 4 až 28 vajec je v Austrálii uměle vysazená liška obecná.



Elseya (9 žijících druhů, český název krátkokrčka):
Jako by opakem dlouhokrček jsou krátkokrčky, jež jsou charakteristické svým poměrně krátkým krkem, tedy alespoň v porovnání se svými blízkými příbuznými. V angličtině se jim říká "Australian snapping turtles", nemají však mnoho společného s kajmankami, "(alligator) snapping turtles". Mohou sice kousnout v sebeobraně, ale rozhodně nedělají výpady na vše, co se kolem nich pohne. Jsou totiž z velké části býložravé. Tyto želvy se vyskytují na Nové Guineji a v Austrálii. Velmi dobře známá je krátkokrčka novoguinejská, avšak dalším proslulým druhem je krátkorčka Irwinova (Elseya irwini). Byla popsána teprve v roce 1997, a pojmenována podle svých objevitelů, otce Boba a syna Steva "lovce krokodýlů" Irwina. Je to ohrožený druh, který je ve velkém nebezpečí kvůli plánované stavbě přehrady v severním Queenslandu. Žije pouze v několika řekách. Irwinovi ho objevili, když v oblasti kempovali v době, kdy zrovna Steve nenatáčel svá dobrodružství. Pořídil řadu dobrých fotografií, díky nimž pak mohl vědec John Cann zvíře identifikovat jako nový druh...


Chelus (matamata, v současnosti monotypický rod zahrnující jediný druh, kterým je matamata třásnitá):
Občas se říká, že tato jihoamerická želva, vyskytující se pouze v oblasti Amazonie, je nejpodivnějším zástupcem řádu želv vůbec. Ačkoliv každý člověk musí usoudit sám, zda je podivnější než ostatní, či zda existuje ještě podivnější druh želvy, jisté je, že žádná jiná želva takto nevypadá. Matamata třásnitá má hrubý, olivově hnědý karapax se třemi výraznými kýly, které se táhnou po celé jeho délce. Má malé oči, zřejmě příliš dobře nevidí, zato ušní vývod, bubínek, je velký. Nozdry jsou prodlouženy do rypáčku, obdobně jako třeba u novoguinejských karetek nebo sladkovodních kožnatek. Tyto jemné trubičky představují jakýsi šnorchl, díky nimž může želva nenápadně dýchat, zatímco je ponořena pod vodou a nad vodu ční pouze její nozdry. To souvisí s její loveckou strategií: vydrží na jednom místě čekat celé hodiny. Loví ze zálohy, a loví ryby. Na hlavě má citlivé kožní výrůstky, které zachytí pohyb kořisti. Jakmile rybka proplave kolem dobře maskované matamaty, želva zaútočí. Kořist doslova vysaje. Nemůže žvýkat, takže ji spolkne. Samci se samicím předvádějí tím, že výrazně protahují své končetiny. V období rozmnožování kladou samičky 12 až 28 vajec. Preferuje pomalu tekoucí jezera a tůně.



Emydura (4 druhy, česky též emydura):
Rod z Austrálie a Nové Guineje. Typický svým širokým, nízkým karapaxem, krátkým krkem, jemnou hlavou a špičatým čenichem. Nádherná emydura červenobřichá z Nové Guineje a samého severu australského Queenslandu (poloostrov York) je černá, ale na nohou má krásné červené skvrny. Také na hlavě má červené, a též žluté proužky. Vyskytuje se v jezerech, lagunách a také v řekách. S délkou do pětadvaceti centimetrů loví hlavně ryby, členovce a měkkýše. Druh emydura říční se ve fosilním záznamu objevuje už v Eocénu, je to tedy další živoucí fosilie. Naštěstí je tento druh klasifikován jako neohrožený. Další tři druhy jsou také relativně v bezpečí. Nicméně vnitřnosti emydury říční jsou občas napadány podivuhodným druhem červa, který se vyvinul speciálně k parazitování na jejich vnitřních orgánech.


Elusor (monotypický rod, zahrnující jediný druh E. macrurus, český název krátkokrčka):
Jedna z největších sladkovodních želv Austrálie. Měří 50 centimetrů. Vyskytuje se pouze v okolí Mary River na jihovýchodě státu Queensland, a je ohroženým druhem. Dlouho byla vyhledávaným domácím mazlíčkem. Naštěstí se od roku 2007 daří odchov v zajetí. Nejhorší časy zažila tato želva v 60. a 70. letech minulého století, kdy 15 000 jedinců bylo rozprodáno různým obchodům s domácími mazlíčky. To mělo za následek velké omezení počtu divoké populace. Do budoucna to však s těmito želvami vypadá dobře. V celém povodí Mary River má tato krátkokrčka nejmenší hlavu a největší zadní končetiny, což z ní činí rychlého plavce...


Mezi matamatovité se řadí i další rody s mnoha zajímavými druhy, ovšem jen vypsat je všechny by zabralo mnoho místa. Chcete-li se dozvědět, jaké další rody patří do této čeledi, jednoduše navštivte stránku anglické Wikipedie, a zjistíte o této rozmanité skupině více. To platí i o želvách skrytohlavých celkově. V tomto čtyřdílném seriálu jsme si představili některé z nich, povídali jsme si o hlavních znacích, zjistili, že některé druhy jsou ohrožené, ale že jim můžeme pomoci. Hovořili jsme i o evoluci těchto želv, avšak s novými poznatky se některé informace mohou měnit. Z tohoto důvodu mohou být některé z informací, jež jste si zde přečetly, považovány za několik let pouze za staré domněnky. Zvlášť náš pohled na prehistorii želv se mění (už jen možnost, že želvy by mohly mít diapsidní předky, a že tedy nemusejí být čistými anapsidy). Doufám, že se Vám tento projekt líbil...


Nejčtenější