Svět se na něj díval různě. Pro některé byl Jack Owen akčním hrdinou. Pro jiné zase zoologem s neobvyklým povoláním, který měl tu čest zkoumat nejzáhadnější tvory na planetě. Od minulého podzimu na něj však mnoho lidí nahlíží jako na vraha. A Dan Leahy je přesvědčen, že by bez něj bylo světu mnohem lépe. Podobného přesvědčení nabyli skotský zoolog Farlan Gibson a kostarický student přírodovědné střední školy Estevan Barrentes o Jackově otci a synovi, Grahamovi a Deanovi Owenových. Přidali se k Leahyho skupině následovníků temných Lovců kryptidů, zmanipulovaných před rokem Deylinem Nietem k zabíjení stovek nevinných, a společně si dali za cíl vymazat z časové linie poslední tři generace rodiny Owenových. U všech jejích zástupců se projevila genetická nemoc, mající za následek postupné rozkládání tkání. Leahymu a jeho kolegům pomohl také Evan Sellers, vůdce Zasvěcených, též chovající vůči bývalému vedoucímu Lovců kryptidů zášť - podobně jako Dan, i on přišel během invaze Shai'ri, nevědomě způsobené Jackem, o svou rodinu. Ale místo toho, aby některý z těchto samozvaných ochránců planety cestoval zpět v čase a Owenovy zničil předtím, než vůbec začali žít, začaly se dít podivné a příšerné věci. Vznikla paralelní realita, ve které se Jack kvůli Farlanově vraždě Mirandy Smith, jeho matky, nikdy nenarodil. A v této realitě řádila ve světě válka, způsobená Danem Leahym. Jack dožil v jiném vesmíru, vytvořeném Evanem Sellersem. V městečku Chewburry se mu narodila dcera Maya, ta se pak v dospělosti spojila se starší verzí Pauline, jejím a Danovým nechtěným synem Jonathanem a hnijícím Grahamem, a cestovala s nimi do doby a do místa, kde všechen ten chaos začal. V táboře Leahyho ozbrojenců kdesi v deštném pralese byla Pauline zastřelena, a následně bylo ostatním třem členům týmu odhaleno, že za vší tou hrůzou stál Jack. Jonathan byl odveden k Danovi, a svedl s ním souboj. Svého otce celý život nenáviděl. Výsledek ale nebyl takový, jaký očekával. Maya si brzy uvědomila, že Jackova mysl byla zmanipulována k tomu, aby se považoval za strůjce těchto příšerných událostí, a s Grahamem z tábora unikla - velmi podobným způsobem, jakým z něj původně unikli Jack s Deanem. Na travnaté pláňce, kde od sebe byli tehdy otec a jeho devatenáctiletý syn z budoucnosti odděleni, zabil Jack Grahama, načež toho velmi litoval, a Mayu před Leahyho lidmi varoval. Bylo však již pozdě. Jonathan byl zdrogován, stal se nesmírně agresivním, a několik hodin trápil Mayu ve vaně plné krve. Jack byl nucen to sledovat, řval hrůzou, prosil o milost pro svou dceru, a jeho mysl se disociovala. Později zjistil, že byl v původní realitě, v současnosti, držen v jakési temné místnosti spolu s Grahamem a Deanem - všichni seděli na židlích a měli na hlavách zvláštní přístroje. Setkal se tam také s Leahym, Gibsonem, Barrentesem a Sellersem. Zmučená Maya byla před jeho zraky zastřelena. Poslední naděje na jeho záchranu je pryč. Jack pocítil tu největší beznaděj ve svém životě. A tady ta noční můra ještě pořád nemá skončit. Zaslouží si ale Jack a jeho rodina takové zacházení? Mají být skutečně za své chyby a špatná rozhodnutí potrestáni takovýmto způsobem? A jsou skutečně bezmocní? Změnilo se toho příliš mnoho. Třeba však ještě není pozdě. Třeba se dá čára vymazat, než se vůbec začne kreslit.
PROKLETÍ RODINY OWENOVÝCH, ČÁST DESÁTÁ:
Cítil se opuštěně. Jeho srdce zasáhl velký smutek. Bolelo to, a on se snažil zadržet slzy. Nešlo to, stékaly mu v proudech po tvářích, zcela nekontrolovaně, jako stoletá voda, která konečně prorazila přehradu. Hleděl před sebe, do černé temnoty, ve které ležela mrtvola jeho dcery. Otočil hlavu, a pohlédl na svého otce. Působil, jako by tu nebyl. Ani jeho syn nejevil téměř žádné známky života. Oba občas zamrkali, a to bylo vše. Když se je pokusil oslovit jménem, nereagovali. Neslyšeli ho. Prožívali strašná muka, v hlavách se jim neustále přehrávaly nejhorší momenty jejich životů. Byli v pekle. A on v něm byl s nimi. Vzdal se veškeré naděje. Snaha o porozumění těch hrůz, které prožil, jej oslabovala. Znovu cítil nutkání na vše zapomenout, přenést se v hlavě jinam, vzdálit se od reality, a od všech, které kdy v životě miloval. Jeho otec i syn pro něj již byli mrtví. Naposledy pohlédl na zmučenou Mayu, s obličejem ležícím v kaluži krve, plné vypadaných chuchvalců jejích vlasů. Pak v pláči zavřel oči, a ztratil se. Necítil nic. Předal se svým trýznitelům, odevzdal jim své naděje, své sny, odevzdal jim sebe samotného. Jack Owen byl zlomen, a vzdal se jakékoliv možnosti znovu se postavit na nohy. Z temnoty, ve které se pohyboval, bez dechu, bez vědomí, náhle vystoupila nízká postava. Byla modrá, měla velkou hlavičku, a na ní šest očí, a bizarní úsměv s trojúhelníkovými zuby. Podávala mu svou tenkou, dlouhou ručku. "Vzdal ses," sdělila mu, přestože se její ústa nepohnula. "Nechal jsi své nejbližší trpět. Vzdal jsi boj o jejich životy. Nechal ses porazit." Jack otevřel oči. Pořád seděl v temné místnosti vedle Grahama a Deana. A malý modrý C'riel stál pořád před ním. Jack několikrát zamrkal, aby se přesvědčil, že to, co viděl, bylo skutečné. "Vím, že v hloubi srdce prahneš po jejich osvobození. I po svém osvobození. Tví nepřátelé tě donutili myslet si, že nemáš sílu. Ovládli tvou mysl a zbavili tě sebejistoty. Mysleli si, že tě připravili o všechno. A tys jim na to téměř skočil," promlouval k němu telepaticky ten drobný přátelský mimozemšťan. Jack vydechl. Z jeho očí již neproudily slzy smutku. Byl dojat, a jeho popraskané rty zformovaly úsměv. "Pokud se cítíš sám, pak je to jen iluze. Nejsi tak sám, jak si myslíš. Máš nás," pokračoval C'riel. Jack si ty myšlenky, které mu mimozemšťan promítal do hlavy, pamatoval. Nevracely se mu však z minulosti. C'riel byl zde, položil svou ručku na Jackovo rameno, a zahleděl se mu do očí. "Je dobré cítit smutek. A je také dobré mít pocit viny. Dělají tě lepším. Je mi líto všech, kteří je nikdy nepocítili. Nikdy ale nesmíš dovolit..." Jack větu dořekl spolu s ním. "... aby tě donutily vzdát se." C'riel odepnul několik kabelů, které vázaly polokulovitý přístroj nasazený na Jackovu hlavu ke zdroji elektřiny. Osvobodil ho. Jack se usmál. Všiml si, že podél zdi stála celá skupina modrých mimozemšťanů, přátel z Mor'ry, kteří mu kdysi mu pomohli najít v životě záchytný bod, a začít znovu. "Co tady děláte?! Jak jste se tu ocitli?!" vykřikl. Vysoukal hlavu z přístroje, a pořádně se protáhl. Postavil se vedle Mayiny mrtvoly, a pak obrátil zrak ke svému zachránci. C'riel byl ale pryč. A všichni jeho přátelé též. Jack nahlas oddechoval, a zmateně se otáčel kolem sebe. Na chvíli se mu vybavilo, jak viděl odraz malého modrého tělíčka v té místnosti několikapatrové budovy v Chewburry, ve které ho Dan držel připoutaného k lůžku. To byl tehdy také C'riel. Vraceli se, pomáhali mu, aniž by věděl, jak toho byli schopni. "Děkuju vám," zašeptal, "děkuju vám za všechno." Odstranil polokulovité přístroje z hlavy Deanovi i Grahamovi. Nejprve křičeli a zmítali se na židlích, ale brzy si uvědomili, že všechna ta hrůza, kterou byli nuceni pořád dokola prožívat, byla pryč. "Co tady dělám?!" vykřikl Graham. "Mám být mrtvý, ne?" "Jsme pořád živí. Všichni tři," řekl Jack. "Jak jsem se tu ocitl?! Jacku, cítil jsem, jaks mi prořezal záda nožem! Jak to, že pořád žiju?!" vyhrkl Graham. "To zjistíme, tati," odpověděl Jack. Otočil se na Deana. "V pořádku?" zeptal se ho. Jeho devatenáctiletý syn si prohlížel polokouli, ze které vystupovaly desítky tenkých drátků. "Tohle je telepatický přístroj," řekl nahlas, a pohlédl na Jacka, "to spoustu věcí vysvětluje." "Taky mi to dochází," odpověděl Jack, "ta nemoc neovlivňuje psychiku. Ale tohle... tohle jo." Společně se podívali na Mayinu mrtvolu. Graham se k ní sklonil a dotkl se jejích zad. "Je mrtvá, tati," řekl Jack, "zabili ji před mými zraky. A předtím ji příšerně mučili." "Nezasloužila si to, jako si to nezaslouží žádný člověk. Chtěla tě zachránit. Strašně si to přála," řekl Graham, a utřel si z tváří několik slz. "Kdo je to?" zeptal se překvapeně Dean. "Tvá sestra," odpověděl Jack, "z jiného vesmíru." Dean na to nic neříkal, jen pokýval hlavou. Dokázal si představit, k čemu zřejmě došlo. "Jsem z toho hodně zmatený," řekl Graham, "jaký je den, jaký je týden, jaký je měsíc a rok, a kde to sakra jsem?!" "Zjistíme to," odpověděl Jack, "taky bych rád znal detaily." "Ať už jsme kdekoliv, nějakou dobu nás tu drželi. Každý jsme byli zavřeni ve své cele. Ke mě tam přišel Estevan, můj spolužák, kterého jsem od začátku podezříval z toho, co se nám děje. Ta nemoc... ta nemoc by měla být jeho dílem," řekl Dean. "Mě zase přišel trápit Gibson, ten kretén, kterého si možná, Jacku, pamatuješ," vyhrkl Graham, "zabil tvou matku." "Ale ne v téhle realitě," odpověděl Jack. Graham se zamračil. Několikrát oddechl. "To... to by mohla být pravda," řekl pořád docela zmateně. "Určitě je to tak, tati. V téhle časové linii neudělali nic. Donutili mě projít si několika jinými vesmíry, ve kterých se stala spousta strašných věcí. Nikdy na ně nezapomenu. Ale jsem si celkem dost jistý tím, že v tomhle světě pořád všechno funguje tak, jak má," odpověděl Jack.
Dan se ve společnosti svého syna vrátil do dřevěného domku, ve kterém přebýval. Jonathan byl stále nahý, a jeho kůže byla až po bradu zbarvena zaschlou lidskou krví. Dan ho posadil na křeslo, pak si sedl před něj, a ďábelsky se na něj usmál. "Tak jaké to bylo, Jonathane? Maya se ti líbila, že?" zeptal se ho. Jonathan mlčel a hleděl před sebe. Působil nepřítomně. "Mám to všechno na kameře," pokračoval Dan, "strašně se mi líbilo, s jakou vervou jsi jí trhal vlasy. Jenom bych ti chtěl poradit, až příště budeš nějakou ženskou mlátit, dávej jí rány víc tam, kde to bude hodně bolet. Do čela a do nosu umí dávat rány každý blbec." Nahlas se zasmál. "I tak jsem na tebe ale hrdý, Cornelie," řekl mu, a položil mu ruku na rameno, "byls lepší, než jakýkoliv herec, který kdy pracoval pro Kubricka." Přišel k dřevěnému stolku, sebral z něj injekci, a jehlu zaryl Jonathanovi do ramene. Nato si opět sedl před něj, a sledoval, jak jeho syn pomalu přicházel k sobě. Vrčel, sténal, podivně se kroutil, a nakonec si s hlasitým oddechováním zaryl prsty do obličeje. "Tak, Cornelie, a teď se znovu podívej na tatínka, a z vlastních zkušeností mu pěkně popiš, co dělával tvé mamince," usmál se Dan, "a mysli při tom na Mayu." Jonathan zařval. Sjel z křesla, křičel hrůzou a zděšeně přejížděl očima po svém zakrvaveném těle. Dan k němu přistoupil a kopl ho do hrudníku. "Ani teď o tom nechceš mluvit? To mě vážně mrzí. Časem se s tím ale vyrovnáš. Své poslání jsi krásně splnil. Možná, až mě jednoho dne začne štvát Samantha, pošlu tě na ni," pousmál se. "Jsi zrůda," zašeptal Jonathan, "jsi přesně taková zrůda, jak mi tě matka popisovala." "No vidíš, ona se nebála o tom mluvit. Myslím na náš vztah každou vteřinu. A jak už jsem ti možná naznačil... myslím, že ona taky. Jak by mohla zapomenout," řekl Dan. Jonathan po něm skočil, Dan vytáhl z opasku nůž a zaryl mu ho do břicha. "Co tě nemá, Cornelie? Nemáš smysl pro humor?" zeptal se ho Dan. "Slíbil jsem, že tě zničím," zasupěl Jonathan, a nůž si z břicha pomalu vytáhl, "a taky to udělám. Můj jediný životní cíl, mé jediné životní poslání je zničit tě. Až to udělám, klidně spáchám sebevraždu. Tím, že jsi mě donutil trápit Mayu, jsi ničeho nedosáhl. Jenom si teď tvoje zabití víc užiju." "Omyl, synku. Tvým životním posláním bylo pohrát si s dcerou Jacka Owena před jeho zraky. To pro něj byla poslední kapka. Proto ses zrodil. A třebaže se ti to zpětně moc nelíbí, třebaže ti to přijde hnusné... věř mi, že tím pomáháš chránit svět. Jsem na tebe hrdý," řekl mu Dan. Z tábora se náhle začala ozývat střelba. Dan i Jonathan ztichli. Uslyšeli něčí křik. Blížil se ke dveřím. Prudce se otevřely, stál v nich jeden z Leahyho lidí, a hořel. "Liame, seš to ty?" zeptal se ho zmateně Dan. "Přepadli tábor!" zařval ten chlapík, načež začal prosit o vodu. Dan vytáhl pistoli a zastřelil ho. Pak ji namířil na Jonathana. "Zůstaneš tady. Armáda je tu dřív, než jsem myslel. Asi je dost nakoplo, že jsme jim ukradli jedno vozidlo," řekl s úsměvem. "Nezůstanu tu. Nikdy bych vědomě neudělal, co bys po mě chtěl," reagoval na to Jonathan, a nůž po něm hodil. Zabodl se Danovi do paže. Ten předtím ještě stačil z pistole vystřelit, a kulkou zasáhnout Jonathana do krku. Nahý mladík naposledy v životě vykřikl. Dan vyběhl z domku, a zděšeně pohlížel na dění v táboře. Stany hořely, ozbrojenci kolem nich běhali úplně vyplašení, a odněkud z centra tábora se ozýval hluboký hlas Jacka Owena. Stál mezi Deanem a Grahamem, a v rukou držel plamenomet. "Určitě tu někde musí být Pauline," řekl svému otci a synovi, "zkuste ji najít." "Bude v jednom z těch bunkrů, tam u řeky! Tam nejspíš drželi i nás," řekl Dean, a okamžitě se rozběhl ke zrezavělým dveřím obklopeným třemi Leahyho lidmi. Pistolí, kterou si předtím vypůjčil od jednoho z jejich přátel, je ve chvíli postřílel. Ani jeho útok nezpozorovali. Dveře s hlasitým skřípáním otevřel. Srdce mu poskočilo hrůzou, když spatřil štíhlou ženu s potrhaným oblečením, neumytými vlasy a rozpitým make-upem kolem očí, spoutanou řetězi. "Mami?" vyhrkl poděšeně. Zvedla hlavu, a z očí jí vytryskly slzy. "Deane?! Deane, jsi to ty?!" Celou zmoženou a na pokraji panické ataky ji vyvedl z bunkru ven. "Nečekala jsem, že tě zase uvidím. Aspoň ne... dospělého," řekla pološeptem. "Všechno bude v pořádku, mami. Táta to nějak vyřeší," reagoval na její slova Dean. Graham, vybavený samopalem, přiběhl ke dveřím jiného bunkru, otevřel je, a vstoupil dovnitř. Před sedmnáctiměsíčním batoletem, neustále brečícím, tam seděla Samantha Yaldenová, a pokoušela se krmit ho přesnídávkou. "Tak sežereš už to, ty jeden malej bastarde? Mám ti snad udělat v břiše díru a nastrkat ti to do ní?! Hnusný děcko!" řvala na něj. "To děcko je můj vnuk. A nikdo se k němu nebude takhle ošklivě chovat," řekl Graham, Samantha se na něj překvapeně otočila, a vykřikla, když několik kulek prošlo jejím tělem. Pleskla sebou o zem, a Graham přiběhl k malému Deanovi. "Neboj, už tě nikdo trápit nebude. Pojď sem," řekl mu starostlivě, "pojď sem, prosím. Nepamatuješ si na mě? Já jsem tvůj děda. Jsem tvůj děda, Deane!" Vystrašené batole mu podalo ručku, a Graham se rozbrečel. Rozbrečel se dojetím, vzteky, snad i kvůli vzpomínkám na vše, co se mezi ním a Deanovým otcem, Grahamovým synem, odehrálo před více než rokem. Dan byl vyděšený, vběhl do středu tábora a začal na své lidi řvát. "Jak je možné, že jsou venku?! Kdo je dostal ven?!" vykřikl. "Chrisi?! Hej! Sem!" Ozbrojenec, blízký Danovi, k němu přiběhl s tím nejvystrašenějším výrazem v obličeji, jaký kdy osmnáctiletý žhář z Birminghamu na někom viděl. "Nevíme, Dane. Najednou prostě vyběhli z toho domku ven. Nebyl tam s nima nikdo! Nikdo je z těch přístrojů nemohl dostat!" vykřikl. Z plamenů náhle vyběhl Jack, a dal mladému ozbrojenci ránu pěstí do hlavy. Sklátil se k zemi. Nato Jack chytil pod krkem Dana, a zapalovací hlaveň plamenometu mu přitiskl ke tváři. "Někdo nás přece jen navštívil. Někdo, s kým jsi nepočítal," zasyčel Jack. "Takže armáda... No, dalo se to čekat. Byl jsem na ně připravený," pousmál se Dan. "Žádná armáda. Přátelé. Přátelé z minulosti - přátelé, kteří si mě našli, i když je ode mně dělí stovky světelných let. I když už fyzicky na naši planetu nikdy nepřijdou," odpověděl Jack. Dan se zatvářil zmateně. "Myslel sis, že o mě všechno víš, Dane. Myslel sis, že jako rodinný chlápek, schovaný se svou přítelkyní a synem někde na východě Kostariky, budu zranitelný. A nejspíš jsem taky na čas byl. Jenže ne každý s tebou sdílí názor, podle něhož jsem tomuhle světu, tomuhle vesmíru, jenom ublížil," řekl Jack. "Líbí se mi, co jsi s táborem mých lidí udělal. A jak dbáš na životní prostředí. Jsou to, co cítím, pálící se pneumatiky?" reagoval na to Dan, a stále se usmíval. "Líbí se ti to? Měl jsem to pochopit hned. Ty nejsi ochránce planety. A ti, kteří ti pomáhají, taky ne. Je to jenom omluva. Omluva vašich ohavných zločinů! Svět nezměníš, Dane, protože na to nejsi vybavený. Jenom se těšíš tím, že nás tu trápíš. Jsi sadista, a všechno, co jsi mě a mým nejbližším provedl, jsi udělal jen proto, že ti to přináší radost. Donutil jsi mě vnímat se jako vraha, jako kriminálníka. Možná jím jsem, ale nikdy jsem nechtěl žádný zločin provést. Napáchal jsem dost vedlejších škod, to ano. Ale na rozdíl od tebe jsem nikdy nechtěl někoho mučit! A už vůbec mě trápení lidí netěšilo! Ty jsi kriminálník, Dane. Ty jsi shnilý!" řekl mu Jack. "Pro rány boží, pane Owene! Vy jste se nám úplně zcvoknul," odpověděl Dan a zhluboka vydechl, "asi budeme muset začít znovu! Chcete si tím vším projít ještě jednou?" Sáhl do kapsy pro ovladač, který by mu umožnil přetočit čas. Neměl ho však u sebe. Jack jeho krk pustil, sám zanořil ruku do své kapsy, a ovladač z ní vytáhl. "Na to, jak grandiózní tvé plány jsou, děláš hodně chyb. Je vidět, že jsi amatér," řekl Jack. Dan vykulil oči. Vzpomněl si, že nechal Jacka ovládat telepatickým přístrojem, a vytvořit v Maye, Jonathanovi a Grahamovi dojem, že to byl on, kdo za vším stál - ne Dan. Od té doby měl Jack u sebe ovladač na přetáčení času, který pod Danovým vlivem nechal sebrat Maye, a který ona předtím v jiném vesmíru ukradla v Leahyově základně ve Stornoway. "Nechal jsi ho mou dceru ukrást, aby mohla přicestovat do tohohle vesmíru. A tady podle tvého plánu byla před mými zraky mučena a nakonec zastřelena. Akorát jsi zapomněl na to, že přístroj nešel zpátky k tobě. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, jak s ním zacházet. Jednou jsem už ale mnohovesmírem cestoval, a věděl jsem, na jakém principu tahle věc fungovala," řekl mu Jack. "Jste idiot, Owene!" vykřikl Dan. "Nechceš si o svých problémech s někým popovídat, Dane?" zeptal se ho Jack. "Třeba s někým, komu jsi důvěřoval?" Dan zbledl. Odvrátil se od Jacka, a spatřil své rodiče, Jerryho a Charlotte Leahyovi. Hned mu došlo, že je Jack přivedl zpět z minulosti, tak jako kdysi přivedl zpět všechny své přátele, Lovce kryptidů a jejich spolupracovníky, jež při invazi Shai'ri zemřeli. "Dane," řekl Jerry Leahy, "z tebe je násilník?"
Danovi se roztřásly ruce. Cítil, že mu zvlhly oči. Zrychlil se mu tep. Náhle byl zpátky v bytě svých rodičů. Stál uprostřed obývacího pokoje, takového, jaký býval předtím, než do bytu vtrhli vojáci Shai'ri. Všechno se zdálo být normální. Dan sebou prudce trhl, a natočil se k Jackovi, který stál po jeho levici, u okna, jako tehdy, když ho sem Dan při cestě časem poprvé přivedl. "Víš, co mě činí zranitelným. A právě na to jsi hrál. Ubližoval jsi mým nejbližším. Jenže teď mám moc v rukou já," řekl mu Jack a zvedl ruku s ovladačem na cestování mnohovesmírem, "a už vím, co činí zranitelným tebe." Dan viděl své mladší já, jak sedělo na gauči s laptopem na klíně. "Co tady dělám? Nechci tu být!" vykřikl. Jeho mladší já sledovalo A Clockwork Orange. Ten fascinovaný výraz v obličeji, ta slova, která si šeptalo. "Takový jednou budu. Tohle budu jednou lidem dělat!" Dan se znovu otočil na Jacka. "Chceš se mi vysmívat?!" vykřikl. Místo toho uviděl znovu svého otce a matku. "Dane, že se nestydíš! Zajdeme s tebou k psychiatrovi. Podívej se na sebe. Něco s tebou není v pořádku!" řekl mu tehdy otec. "Nenávidím vás! Chci, abyste oba chcípli! Stejně můžete za to, jaký jsem, vy!" zařval na ně Dan, a laptop hodil na svou matku, přičemž jí rozbil brýle. Nato se ocitl v ulici, a na dlani měl kokain. "Proč tohle děláš? Máš přece všechno!" řekla mu matka, stojící za ním. "Chcípni, krávo," řekl na to Dan, a dlaň s kokainem si olízl. Po smrti svých rodičů stál v polorozbořeném domě uprostřed Birminghamu a zapaloval ho. Přitom si hvízdal Beethovena. "Víš, začínám chápat, jaký jsi, Dane. Nebo spíš, jaký chceš být. Co nebo koho si idealizuješ. Protože uvnitř tebe je nějaká nejistota. Myslíš si, že svět je shnilý, jenže ve skutečnosti jsi shnilý pouze ty. A svým otřesným chováním se snažíš si něco dokázat," řekl mu s úsměvem Jack. Stál v plamenech, a pořád si pohrával s ovladačem na cestování mnohovesmírem. "Baví tě ubližovat ostatním lidem, protože jsi patologickým jedincem. Sám jsi dokonce schopný to přiznat. A já byl hlupák, že jsem ti skočil na slova o ochraně planety," pokračoval Jack. "Ne! To ty jsi shnilý! Ty jsi zrůda!" zařval Dan. "Asi se na mě projektuješ, Dane. Ostatně proto ses stal fanouškem temných Lovců kryptidů. Smrt tvých rodičů tebou možná otřásla, ale ne tolik, jak jsi se mi snažil dokázat. Když byli živí, moc lásky jsi k nim neprojevoval. Jejich smrt tě spíš osvobodila, a udělala z tebe zrůdu, jakou sis dlouho přál být. Není to tak?" řekl Jack. Pak se vytratil, a z plamenů se ozýval jen jeho smích. Byl to ďábelský smích. Dan brečel. Ani nevěděl, proč. Prostě se zhroutil.
Pošťák Farlan Gibson mezitím předával poštu malému Jacku Owenovi v Southallu. Bylo čtyřiadvacátého prosince 1992. Bývalý skotský zoolog se cítil příšerně. Promnul si oči, a pak se mu vybavila jeho budoucnost. Vše, co měl o desítky let později provést. "Vždycky jsi býval blbec, Farlane," řekl mu Graham, vynořil se z temnoty zasněžené ulice a položil mu ruku na rameno, "vždycky sis myslel, že nade mnou budeš mít navrch. Považoval jsi mě za strůjce tvého osudu. A jak tragický ten osud byl! Způsobil sis to ale sám. O svou kariéru na prestižní univerzitě jsi přišel jen kvůli svému zájmu o peníze. Nikdy jsi nebyl správný vědec. Sakra, jsi vlastně jedním z mála hamižníků, kterým se podařilo dostat se do výzkumu. Blbců tam totiž moc nechodí, víš." Farlan se k němu otočil a pokusil se udeřit jej pěstí do obličeje, jenže scéna se náhle změnila, a on byl zpátky v letadle ve třiaosmdesátém. Mířil pistolí na letušku Mirandu Smith. Zmáčkl spoušť, a pistole se rozprskla. Byla jen jakýmsi dortem. Farlanův obličej pokryla šlehačka, a všichni v letadle se začali smát. "Fakt jsou vožralí, Lindo!" vykřikl ten statný tělnatý muž, který původně po Farlanovi a Grahamovi chtěl, aby se nechali být. "Nejsme," řekl Graham, "jenom je tu jeden chytrý, a druhý blbý. Jak ta šlehačka chutná, Farlane?" "Předpokládám, že velmi dobře," odpověděla Miranda, "British Airways tyto dorty kupují už dva roky." Graham jí dal pusu, a pak se scéna zase změnila. Farlan ležel v posteli a brečel. "Proč jsem to tehdy udělal?! Proč jsem se nechal připravit o práci?!" naříkal. "Tak tohle bylo na Nový rok 1993," poznamenal Graham, který se náhle objevil nad Farlanovým obličejem, "a tys takhle plakal! No, jak jsem říkal, způsobil sis to sám. Neviň z konce své kariéry mě!"
Estevan Barrentes se vylekal. Opět uviděl svého otce, utírajícího podlahu v obývacím pokoji malého bytu v Los Lagos, ve kterém s ním žil. Byl rok 2039. "Estevane," oslovil ho otec, "co je tohle?" Vytáhl z kapsy složenou fotografii Estevana koupajícího se ve vaně plné krve s nějakou ženou s pořezaným obličejem. Estevan se začal třást. "Řekni mi, že je to photoshop!" vykřikl otec. Estevan mlčel. Nechápal, jak se tu náhle ocitl. Ještě před chvílí byl přece v Danově táboře! "Tak ty že děláš výzkum, jo? Mě nadáváš, že po opuštění tvé matky piju. A jo, jsem opilec, Estevane. Přiznávám to. Ale ty... ty jsi zřejmě nějaký úchyl. A asi taky kriminálník. Našel jsem těchto fotek v tvém pokoji docela dost. Zbytek je vytažený na podlaze. Neuklouzni na nich. Je podle mě mnohem lepší uklouznout na zvratkách starého opilce, než na fotkách nahých zkrvavených lidí," pokračoval otec, a fotografii, kterou držel v ruce, vrazil Estevanovi do rukou, "a mimochodem, zavolal jsem sociálku. Bude tu, co nevidět." Estevan začal křičet. Utekl do svého pokoje, kde dostal ránu pěstí do obličeje od Deana. "To ty! To tys tohle udělal!" vykřikl Estevan. "Technicky vzato to udělal můj táta, ten má teď ovladač na cestování mnohovesmírem," odpověděl Dean, "vidím ti v očích strach, Estevane. Ty nejsi v pohodě. Když za tebou Leahy přišel, stáhl tě na svou úroveň. Mohl jsi být brilantní. Teď na tebe všichni budou koukat jako na úchyla. Víš, je mi Kiary moc líto. Neměla dostat ránu basketbalovým míčem do hlavy. Ale jestli jsi mě ty chtěl trápit, kvůli té chybě, kvůli té nehodě... taky tě potrápím. Kdyby tě Kiara viděla takového, jaký jsi, udělalo by se jí z tebe zle. Naštěstí tu už není, a nemusí potkávat ve škole svého úchylného bývalého přítele." Estevan na Deana skočil, ovšem dopadl mezi kapradiny v deštném lese.
Pořád byla noc. "Myslím, že to stačí. Vypadají dost zděšeně," řekl Jack, ovladač na cestování mnohovesmírem vložil do kapsy a s úsměvem si prohlédl Dana, Farlana i Estevana. "Moc nás mrzí, že ses nepostavil na vlastní nohy, Dane," řekla Leahymu jeho matka Charlotte, "zklamal jsi nás. Neměli jsme být živí, a vidět, jak otřesným člověkem se staneš, ale jsem moc ráda, že nás sem pan Owen přivedl." Dan brečel. Měl úplný meltdown. Jack se k němu sklonil, a mocně mu stiskl krk. "Teď mi všechno vysvětlíš. Do posledního detailu! O co ti vlastně šlo?!" zařval mu do obličeje. Dan neodpovídal, jen usedavě brečel. "No, odpověď už znám. Prostě jsi mě chtěl trápit, protože je to tvá nátura. Vždycky jsi byl patologickým jedincem. Teď mi aspoň řekni, jak jsi docílil cestování mnohovesmírem!" řekl mu ještě hlasitěji Jack. Dan najednou působil jako malý kluk, brečící po prvním zmlácení ve škole. Začal mluvit mnohem vyšším hlasem, plným obav a studu před rodiči. "Byl to Sellers. Studuje portály do jiných světů. Ten přístroj vynalezl on. Je mocnější, než si myslíte. Už jste ho přece viděl, ne? Je hodně sebejistý, protože má kontakty. Vím zhruba, s kým. Jsou hodně silní. Říkal Vám přece, kde vzal materiál na výrobu toho přístroje, ne? Brickell a Velázquez. Nepamatujete si snad?" povídal Dan. "Pamatuju," usmál se Jack, a dal Danovi facku, "ale jak se k těm materiálům dostal?" "To ti jeho přátelé. Myslím, že někdy pronikli do Velázquezovy tvrzi nebo tak něco... ale detaily neznám!" odpověděl Dan. "A ty telepatické přístroje?" zeptal se ho Dean, přičemž na něj zamířil pistoli. "Ty jsme našli v Londýně. Lovci kryptidů tam přece mají nedostavěnou základnu! Je tam spousta věcí! Byl jste blbej, Owene, že jste je tam nechal!" vykřikl Dan. "Žádná telepatická korunka tam nemohla zbýt," odpověděl Jack, "základna se vyklidila potom, co se Lovci kryptidů nadobro rozpadli!" Dan se začal hystericky smát: "Bylo tam toho víc, než si myslíte! Nechali jste tam spoustu vybavení, a myslel jste si, že se tam nikdo nedostane! Jo, alarm tam byl dobrý! Když tam Samantha a další moji kámoši pronikli, spustil se alarm tak hlasitý, že je skoro připravil o sluch. Poldové tam byli hned o pět minut později. Jenže Samantha umí zahladit stopy. Proto jí tak miluju." "To měla být ta nemytá holka, co se tak otřesně chovala tady k malému Deanovi?" zeptal se Graham, nesoucí v rukou svého sedmnáctiměsíčního vnuka. "Jestli jo, tak jsem z ní nadělal řešeta," pokračoval. Jack a devatenáctiletý Dean se na něj zadívali s podivem. "No co, musel jsem se přidat do klubu, ne? Tys zabil lidi, Jacku, tys zabil emzáky, Deane, můj táta zabíjel nacisty... tak já zabil nějakou fašistku nenávidějící děti," zazubil se Graham. "Předpokládám, že Samantha tě asi dostala z vězení, co?" zeptal se Dana Jack. "Jo, přišla tam pro mě. Tehdy byla divná, schválně se kvůli mě umyla a dala si parfém, oblíkla se za nějakou doktorku a přišla ke mě do cely... Ani ten náš pitomý naháněč se tam nedokázal dostat včas, aby ji zadržel," odpověděl Dan. "Bone Shatterer. Sam Weber," vzpomněl si Jack. "Prostě nás nestačil chytit. Je to všechno, co chcete vědět?!" vykřikl Dan. Jack se otočil na Jerryho a Charlotte Leahyovi. "Přejete si v tomto světě zůstat, když jste už byli přivedeni z minulosti? Pamatujete si jistě na svou smrt, ale... můžete tu dál žít," řekl jim. Jen pokývali hlavami. Byla to ale příliš lákavá nabídka, než vrátit se zpět, a nechat se zabít Shai'ri. Pak Jack přistoupil k Pauline. Pohladil ji po rameni, a ona ho objala. "Měl jsem nás bránit. Strašně mě to všechno mrzí, Pauline!" řekl. Chtěla na to nějak odpovědět, ale jen potřásla hlavou. Měla v očích tolik bolesti! Jackovi při pohledu na ní opět začaly téct z očí slzy. Pohlédl na svého devatenáctiletého syna, stojícího vedle své sedmnáctiměsíční verze, a na Grahama. "Leahyho zášť vůči mě se přenesla i na vás. Najal si lidi, Gibsona a Barrentese, aby vás mohli zničit. Spojili se, aby nám mohli ublížit. Ale já to tak nenechám. Když mám tenhle přístroj, udělám teď všechno pro to, aby se ty hrůzy nikdy nestaly!" řekl jim. "Jacku," oslovil ho Graham, "seš si jistý, že to dokážeš?" "Teoreticky by to mohlo být možné," reagoval na to devatenáctiletý Dean, "když se nad tím zamyslíte, ten přístroj umožňuje přetočit čas. Takže když budeš cestovat zpátky do každého z momentů, které se v poslední době odehrály... možná je dokážeš přetočit, negovat je, a tím pádem budou pryč z našich myslí." Jack ho hrdě plácl po rameni. "A právě to chci! Vidíš, tati? Můj syn to chápe! Chci, abyste na to zapomněli. Tohle si nikdo z vás nezasloužil! Nikdo!" vyhrkl Jack. "Já to nechápu. Co se chceš pokusit udělat?" zeptala se Pauline. "Chci tě zbavit těch traumatů. Udělám to tak, aby v téhle realitě k těm strašným věcem nikdy nedošlo," řekl jí Jack, "Leahy tě trápil, že jo? Já to vymažu, aspoň z téhle časové linie. Tam v mnohovesmíru bude existovat jiná verze tebe, která to zažila. A bude si to pamatovat. Ale nebudeš to ty. Nebude to nikdo z vás! Deane, ty si nebudeš pamatovat, jak tě v bunkru Barrentes mlátil. Tati, tobě se z hlavy vytratí vzpomínky tvého jiného já z odlišného vesmíru, které téměř fyzicky shnilo, a které jsem byl nucený zabít," vysvětloval Jack. "Ale jeden člověk si to všechno pamatovat bude. Ty! Ze své hlavy to nevymažeš, tati," varoval ho Dean, "pokud jsi to ty, kdo kroutí realitou, kdo kroutí mnohovesmírem, pak si pamatuješ všechno. A když ty chvíle navštívíš... nevíš, co se stane. Máš před sebou celou sérii událostí, které chceš změnit." "Leahy si hrál s našimi životy v různých realitách, je to tak?" zeptal se Jack. "Ano. Tak mi to Pauline v té temné budoucnosti... v jiném vesmíru... vysvětlila," odpověděl Graham. "A očividně mu to neublížilo. Co teda riskuju?" řekl Jack. "Stabilitu svojí mysli," řekl Dean, "jdeš do toho sám. On měl zřejmě pomoc." "Ano, měl. Sellerse. Sellers vytvořil Chewburry," zamyslel se Jack. "Navíc budeš muset znovu přihlížet všemu, co Leahy nechal tobě a mámě udělat, a co nechali Gibson a Barrentes udělat nám. A pokud tě to napoprvé téměř zničilo... pak nevíš, co to s tebou udělá, když tomu budeš muset přihlížet ještě jednou," pokračoval Dean. "Nesnaž se mě odradit," řekl mu tiše Jack, "musím nás zachránit. Musím nám pomoci! Risknu to." Znovu ovladač vytáhl. "Nejsi na tom psychicky dobře, Jacku," řekl mu Graham. Jack na to nereagoval. Podíval se na Pauline. "Vezmi Deana. Myslím toho malého Deana," usmál se, "a ztraťte se odsud." "Zavoláme sem armádu," řekl Jerry Leahy, "podle mého mobilu jsme v Panamě. Ta na rozdíl od Kostariky armádu má." "Fajn, oni vyklidí a snad taky uhasí tábor těchhle smradů," řekl Jack. "A co já? Můj přístroj na cestování časem si vzali. A nejspíš shořel v táboře!" vyhrkl náhle Dean. "Pomocí tohohle přístroje tě vrátím zpátky do roku 2039," odpověděl Jack. Dean naposledy objal svou matku, usmál se na své sedmnáctiměsíční já, které ještě pořád plakalo, a potřásl rukou Grahamovi, svému dědovi. "Jacku, ještě jedna věc," řekl Graham, a dotkl se Jackovy ruky, "mrzí mě ta váza. Jsi můj syn, a mám tě moc rád. Nebyla to tahle hrůza, co mi ukázalo, že se ti dá věřit, a že jsi skvělý člověk. Myslím si to celý život, a jsem na tebe hrdý. Miranda... tvoje matka... by na tebe taky byla moc hrdá. A ani náhodou nebyla její smrt tvou vinou. Ne. Mohli za to ty potvory, a já byl idiot, že jsem tě z jejich příchodu kdy vinil." Ukázal na brečícího Leahyho: "I tenhle mladý blbeček tě z jejich příchodu neměl vinit!" Jack se usmál. "Díky tati," řekl tiše, zmáčkl tlačítko na ovladači, a pak se všechno změnilo. Snad uběhla celá staletí. Snad byl ten nápor na Jackovu mysl moc velký. Bolela ho hlava. Bolela ho tak moc, že chtěl křičet. Ale nemohl. Ležel v hořícím domě, zpátky v El Milloncito. Požár, který Dan způsobil, ještě pořád nebyl uhašen. Několik hasičů na tom ale usilovně pracovalo. Jack ležel na brečícím Danovi. Oba měli zkrvavené obličeje. Pauline k sobě tiskla plačící batole, malého Deana. "Jacku! Jacku, co s tebou je?!" křičela. Snad uběhly hodiny. Snad i celé dny. Pauline odcházela, a Deana odnášela s sebou. "Neboj, Jacku," ozval se známý hlas. Před Jackovým necitlivým obličejem s prázdným výrazem se objevil Pierre Leroy. "Jsem tu pro ně. Pauline i Dean budou v pořádku. Nemusíš se o ně bát," ujistil ho Pierre. Jack by ho tak rád oslovil! Tak strašně rád ho viděl! Avšak nemohl. Nemohl dělat nic. "Postará se o ně Arik Thomson. Beru je do Langley. Na Špicberky za novým týmem Lovců kryptidů moc nechtějí, protože si přejí klid. U Thomsona budou v bezpečí. Nikdo tam nepřijde, a nespálí jim byt," pokračoval Pierre. Jack se ztrácel. Přestával ho vnímat. Uvědomoval si, že Pierrova slova už ani nechápal. Nedávala mu smysl. "Nezasloužil sis to, kamaráde. Nikdo z vás si to nezasloužil."
Hrdina. To je člověk, který se rozhodne chránit ostatní. Je to člověk, který je schopný se za ně i obětovat. A přesně to Jack Owen dokázal. Navštívil každou chvíli událostí, které se v posledních týdnech udály. Každá z těch událostí jím otřásla, ale on měl dost síly na to, aby ji jako větev odlomil od hlavní časové linie a ponechal ji volně plavat na nestabilní řece mnohovesmíru. Každá z těch chvil existuje, tam, za hranicemi chápání. Události z tábora Leahyho lidí v Panamě odtrhl a odhodil. Jeho dcera Maya v mnohovesmíru stále žije. S očima plnýma slz ji sledoval, jak tráví čas se svou matkou Alianou. Jak si s ní hraje. A viděl, že ani po smrti svého otce, kterého měla tolik ráda, neztratila chuť do života. Chvíle, kdy Graham a Pauline ublížili dvouměsíčnímu Deanovi, byly odsunuty dál od hlavní reality, než původně Dan Leahy zamýšlel. Genetická nemoc vytvořená Estevanem Barrentesem v budoucnosti nikdy rodinu Owenových nepostihla. Ale hrůza, kterou Jack prožil při tisknutí tělíčka zmrzačeného děťátka, z jeho mysli nezmizela. Vše viděl znovu, všechny znovu navštívil v jejich nejhorších mukách. A podobně jako kdysi jeho syn pomohl změnit hlavní časovou linii, i nyní Jack negoval všechny události od útoku Dana Leahyho v jeho a Paulinině domě v El Milloncito. Ani Pauline, ani sedmnáctiměsíční batole, ani Jackův dobrý francouzský přítel, který přiletěl do Kostariky poté, co se dozvěděl o podivných anomáliích v chování mnohovesmíru, nedokázali pochopit, čím si Jack prošel. Vzdal se své stability, aby ti, které měl ze všeho nejradši - rodina Owenových - mohli v klidu dál žít. Změnil realitu tím, že prošel hned několika vesmíry a pohrál si s událostmi v nich. Přišel o schopnost mluvit, přišel o schopnost přemýšlet. Byl převezen do Ciudád de Panamá, do psychiatrické nemocnice dr. Francisca Maty. V katatonickém stavu, neschopen reagovat na ostatní, seděl od té doby před oknem svého pokoje, oblečen do svěrací kazajky, jež mu znemožňovala si při častých změnách osobnosti způsobených strašnými traumaty ubližovat, a němě hleděl před sebe. Nikoliv do temnoty, ale na krásnou modrou oblohu. Možná mu něco připomínala. Možná se mu líbila jen její barva. Snad ho uklidňovala. Snad mu dávala naději, že se jednou věci zlepší. Ale tomu už nikdo nevěřil. A kdyby jeho mozek fungoval alespoň trošičku správněji, nevěřil by tomu zřejmě ani on. Škody byly příliš velké. Jen občas si vzpomněl na veselou lunaparkovou hudbu, kterou si spojoval se zážitkem na ruském kole v dětství. V pokoji vedle toho Jackova přebýval Dan Leahy. Byl na tom psychicky lépe, byl schopen s okolím komunikovat, ale po většinu dne se k tomu neměl. Po prvním přeřezání žil na rukou byl též umístěn do svěrací kazajky, a stejně jako Jack rád pohlížel ven na krásnou modrou oblohu. Občas jeden z těch dvou chovanců něco vykřikl. Něco nesrozumitelného. Nikdo v celé psychiatrické nemocnici tomu nevěnoval pozornost. Jak se ale Dan cítil, když slyšel Jackovy výkřiky, a uvědomoval si, že vše, co se pokoušel zničit, bylo tím hrdinou znovu postaveno, to si už mnozí zaměstnanci nemocnice představit dokázali.
KONEC.
Žádné komentáře:
Okomentovat