Calocedrus huashanensis je vyhynulý druh pazeravu, který žil v geologické epoše oligocénu na území Číny. Jeho fosilie byly nalezeny v jezerních nánosech na lokalitě Huashan, nacházející se v souvrství Ningming na západě stejnojmenného okresu, jenž leží na jihozápadě provincie Kuang-si. V článku, který vyšel 1. ledna 2012 v odborném časopise American Journal of Botany, jej popsali Gongle Shi, Zhiyan Zhou a Zhiming Xie. Ačkoliv je blízké souvrství Dazha eocénního stáří, formace Ningming je podle výsledků palynologických studií skutečně stáří oligocénního, což podporují také různé fosilie ryb a rostlin, kterými horniny Dazhy neoplývají. Calocedrus huashanensis rostl ve vlhkých subtropických stálezelených lesích, a to spolu s hlavotisem druhu Cephalotaxus nigmingensis, formálně popsaným v roce 2010. Fosilní ostatky C. huashanensis, konkrétně tedy otisky výhonků listů, byly nalezeny již v roce 2008, během společné paleontologické výpravy vědců z Nanjingského institutu geologie a paleontologie, Čínské akademie věd a Přírodovědného muzea v Kuang-si. Shi, Zhou a Xie srovnali jejich morfologii s listy současných zástupců čeledi cypřišovitých (Cupressaceae). Všechny nalezené výhonky listů byly zploštělé, střídavě větvené a dimorfní. Buňky epidermis byly u nich podélně prodloužené, protější stěny obsahovaly velké množství otvorů. Každý průduch (stoma) byl obklopen tzv. "Florin ring" (to je zesílený "prstenec" tvořený kutinem). Nejdelší výhonky byly široké 4,2 milimetru. Listy, ve které se měly později změnit, byly zcela jistě bilaterálně zploštělé. Ačkoliv se těmito a dalšími znaky strom hrubě podobal rodům Thujopsis, Thuja a Fokienia, nejblíže měl k současným i vyhynulým zástupcům rodu Calocedrus. Pazeravy se dodnes vyskytují ve východní Asii a také na západě severoamerického kontinentu. V minulosti však byly mnohem více rozšířené; kromě C. huashanensis je známo ještě několik dalších vyhynulých druhů pazeravů, například C. suleticensis, popsaný na základě jediné šišky nalezené v horninách oligocénního stáří v Českém středohoří, nebo C. pliocaenica, žijící v pliocénu ve Frankfurtu nad Mohanem. Lze tedy tvrdit, že přinejmenším ještě v pliocénní epoše, kdy C. pliocaenica rostl na území Německa, byly pazeravy rozšířeny od střední Evropy až po východ Asie. Jak vysoký C. huashanensis nebo jeho evropští bratránci byli, to bohužel nevíme. Nejvyšším z recentních čtyř druhů je pazerav sbíhavý (Calocedrus decurrens), který dorůstá 40 až 60 metrů (nejvyšším dosud žijícím exemplářem je pak 47 metrů a 98 centimetrů vysoký strom v Národním lese Klamath na území Kalifornie). Pazeravy mají šupinaté jehlicovité listy, rostoucí v přeslenech po čtyřech. Stejný počet listů v přeslenu můžeme pozorovat i na fosiliích C. huashanensis. Je také pravděpodobné, že jeho šištice vypadaly podobně jako u současných pazeravů, byly tedy okolo 2 až 3 centimetrů dlouhé, se čtyřmi až šesti šupinami, z nichž vnější pár nesl dvě okřídlená semena, vnitřní pár byl pak sterilní a spojoval se v jakousi plochou "destičku". U pazeravu sbíhavého dorůstá samičí šištice plné velikosti osm měsíců po opylení. Od současného druhu C. formosana, který je endemitem Tchaj-wanu, se tento oligocénní pazerav lišil mj. tím, že jeho listy byly méně stočené. Od C. macrolepis, s nímž se stále můžeme na jihozápadě Číny setkat, stejně jako například v Thajsku či v Laosu, se zase odlišoval rozmístěním stomálních zón na spodní straně listových výhonků. Kromě již mnohokrát zmíněných fosilizovaných výhonků se bohužel z C. huashanensis nenašly žádné další pozůstatky. Průměrná teplota prostředí, ve kterém žil, se pohybovala okolo 20°C, v oligocénu tedy bylo v Ningmingu trošičku chladněji než dnes (22°C). Na druhou stranu se tehdy C. huashanensis mohl těšit z více srážek - okolo 1700 milimetrů v průběhu celé vegetační doby, tedy o nějakých 400 milimetrů více, než jeho současný příbuzný.
Stručný popis tohoto stromu naleznete na anglické Wikipedii, podrobnější informace pak přímo v článku Shiho a jeho kolegů, ze kterého byly čerpány informace pro tento článek.
Žádné komentáře:
Okomentovat