The Modern Crisis (česky Současná krize) je sbírkou esejí amerického sociálního teoretika, filozofa, environmentálního a libertariánsky socialistického aktivisty Murrayho Bookchina, poprvé vydaná v roce 1986 nakladatelstvím New Society Publishers, podruhé v roce 1998 nakladatelstvím Black Rose Books a potřetí v roce 2022 nakladatelstvím AK Press. Osobně mám čerstvě za sebou třetí edici této dobře známé knihy, sestávající z 6 esejí a předmluvy od politického teoretika Andyho Price. Kniha je zhodnocením ekologické krize 20. století, a má děsivou relevantnost i ve 21. století, kdy jak to vypadá, naše společnost nepokročila k nalezení odpovědí na zásadní otázku: Jak přetvořit naši společnost tak, aby byla sociálně ekologická, a aby fungovala ve prospěch celé komunity planety Země? Murray Bookchin v ní ostře kritizuje tržní ekonomiku, stát, korporátní zájmy, centralizované vládnutí, erozi politiky, ale také pochybnou filozofii hlubinné ekologie, jednoduchost antropocentrismu i biocentrismu a marxistický pohled na vytvoření rovnostářské společnosti, a argumentuje pro morální ekonomiku, municipalismus v libertariánsky socialistické podobě, přehodnocení našeho chápání etiky, přírody a společnosti a sociálně ekologický základ myšlení a organizace společnosti. Ovlivněn Georgem Wilhelmem Friedrichem Hegelem, Karlem Marxem a Petrem Kropotkinem, Murray Bookchin (1921 až 2006) byl znám pro své ostré kritiky a radikální vize. V dětství byl marxistou, ale v 60. letech prohlédl jeho limity a stal se anarchistou, než v roce 2002 anarchistické hnutí opustil a začal teoretizovat vlastní libertariánsky socialistickou filozofii komunalismu. Jeho nejznámějším knižním dílem je The Ecology of Freedom: The Emergence and Dissolution of Hierarchy (Ekologie svobody: Zrod a rozpuštění hierarchie) z roku 1982. Nutno mít na paměti, že Bookchinova sociální ekologie je v praxi implementována v Rožavě v severním Kurdistánu; tamní demokratický konfederalismus Abdullaha Öcalana je v podstatě variací komunalismu. Osobně vám nejen jako bloger a zájemce o environment a jeho problémy, ale také jako sociální anarchista, mohu knihu The Modern Crisis vřele doporučit.
Zabralo to patnáct týdnů, než jsem si dovolil zařadit do projektu Kniha týdne publikaci, která se pojí s politickou pozicí, kterou zastávám. K anarchismu jsem se před řádkou let dostal přes několik zdánlivě odlišných vlivů; komiks V for Vendetta (V jako Vendeta) britského spisovatele Alana Moora, queer anarchistické myšlenky a přes knihy Petra Kropotkina, geologa, fyzického geografa a darwinisty, kterého zajímala kooperace a vzájemná pomoc nejen mezi lidmi, ale napříč zvířecí říší (Mutual Aid: A Factor of Evolution), a který rozvíjel anarchistickou etiku. Ale neméně důležitým vlivem byl můj rostoucí zájem o destrukci životního prostředí, jež se pojí s naším současným nastavením společnosti, založené na růstu a profitu na úkor planety a všech jejích obyvatel, ať už jsme jakéhokoli druhu. Když jsem se stal radikálním demokratem (anarchismus je radikální demokracie; toto je podle mě nejlepší způsob, jak ji prezentovat), setkával jsem se nejprve s těmi nejznámějšími jmény anarchistických teoretiků - Kropotkin, Bakunin, Proudhon, Goldman, Berkman, Scott, Graeber... a Bookchin. V létě 2023 jsem poprvé nahlédl do již zmíněné knihy The Ecology of Freedom od Murrayho Bookchina, a to poté, co jsem si v předchozích měsících přečetl některé z jeho esejí - například What is Communalism? (1994) nebo The Bernie Sanders Paradox (1986). Myšlenky v ní prezentované mi přišly velmi sympatické. V uplynulém týdnu, v době od pondělí 6. října do neděle 12. října, se mi dostalo přečíst si další autorovu klasiku, kterou je právě The Modern Crisis.
Původní verze této knihy z 80. let obsahovala pouze čtyři eseje, v nejnovější verzi je jich však šest, a dohromady tvoří nejen velmi hodnotný svazek pro pokročilého zájemce o práci Murrayho Bookchina, ale také jako potenciální dobrý úvod do jeho myšlenek a teorií. Současná environmentální krize, která se od doby napsání těchto esejí jen zhoršila, se pojí se sociální krizí. Mezi destrukcí životního prostředí a atomizací naší společnosti existuje jasná linka. Spojení mezi plundrováním přírody a ztrátou hlasu a svobody nelze ignorovat. Jsou tací, kteří chtějí řešit jen klimatickou změnu, a tací, kteří chtějí řešit jen sociální problémy. Ale každý, kdo separační hru takových šarlatánů prohlédl, ví moc dobře, že pokud tyto krize chceme překonat, musíme participovat na vytvoření jiného světa - takového, ve kterém neexistují institucionalizované hierarchie; ve kterém neexistuje rozdíl mezi společností a přírodou; a kde komunity a jejich členové určují své vlastní životy, v autonomii a svobodě, byť propojeny s ostatními. Podle autora nelze překonat společenské a environmentální problémy jinak, než za pomoci etiky svobody. Proto je potřeba vědět, odkud se vzal největší neduh naší společnosti, který pro ni však není přirozený - nerovnost. Autor poskytuje vhled do historie vzniku nerovnostářských struktur, vzniklých až v usedlých společnostech, jejichž prvními oběťmi byly ženy, a vybízí k vytváření participativních ekokomunit bez dominance, vykořisťování a omezování.
Třetí edice knihy má celkem 196 stran. Autorem několika prvních, tvořících předmluvu, napsal Andy Price, autor knihy Recovering Bookchin: Social Ecology and the Crises of Our Time (Znovunalezení Bookchina: Sociální ekologie a krize našeho času) z roku 2012. První Bookchinovou esejí v knize je Rethinking Ethics, Nature and Society (Přehodnocení etiky, přírody a společnosti), jež je zároveň esejí nejdelšího rozsahu, a autor se v ní dotýká celé plejády témat. Následuje esej What is Social Ecology? (Co je sociální ekologie?), která může být pro začátečníka dobrým úvodem do libertariánsky socialistické filozofie sociální ekologie. Třetí esej se jmenuje Market Economy or Moral Economy? (Tržní ekonomika nebo morální ekonomika?), a je kritikou ekonomiky jako takové. Čtvrtá kapitola nese název Radical Politics in an Era of Advanced Capitalism (Radikální politika v éře pokročilého kapitalismu). Pátá esej, Workers and the Peace Movement (Pracovníci a hnutí za mír), může nejprve působit jako přílišný pohled zpět do 80. let, kdy bylo mírové hnutí zřejmě relevantnější, ale při jejím čtení si uvědomíte, že má co říci i dnes. Poslední kapitola nese název An Appeal for Social and Ecological Sanity (Výzva k sociální a ekologické rozumnosti), a zvláště ji mohu vyzdvihnout nad ostatní. Pro úplnost zde ještě uvedu, že The Modern Crisis neobsahuje žádné obrazové materiály.
V předmluvě uvádí Andy Price, že se s touto knihou (v její první edici, s výraznou obálkou a názvem ve stylu graffiti) setkal poprvé jako student v univerzitní knihovně v roce 1999, když se spolu se svými přáteli dozvěděl o obrovských protestech proti Mezinárodnímu měnovému fondu. Na pozadí jedné z největších globálních levicových událostí posledních tří dekád četl Bookchinova slova o amoralitě tržní ekonomiky, naší demoralizaci ekonomy, problémech státního zřízení a trhu, ale také ekologické devastaci ve spojení s těmito institucemi. Čtení tohoto díla jej velmi ovlivnilo v jeho dalším směřování při studiu politické teorie, o které nyní přednáší v akademickém prostředí. Velmi se mi líbí tento odstavec z jeho předmluvy, dokonale shrnující obsah The Modern Crisis: "Bookchin snáší dohromady dvě témata, nejen v této sbírce, ale ve svém životním díle: že ekologické problémy jsou zaprvé a předně sociálními problémy; tudíž jejich řešení může též být jedině sociální. A čím více redukujeme společnost na sadu ekonomických pravidel, tím horší se tyto problémy a hledání jejich řešení stává. Namísto toho Bookchin tvrdí, že musíme plně zbavit společnost hierarchických struktur, které podpírají kapitalismus a národní stát."
První esej, Rethinking Ethics, Nature and Society (Přehodnocení etiky, přírody a společnosti), v podstatě argumentuje pro znovunalezení veřejného dobra a smyslu etického závazku, naproti mělkému morálnímu relativismu nebo výběru mezi "větším a menším zlem". Už na začátku prezentuje ostrou kritiku tradičního radikalismu, který se podle něj stal pouhým alter egem tradičního kapitalismu. Kritizuje koncept vlastního zájmu, se kterým operovali političtí ekonomové, marxisté i nekonzistentní randyáni, a "ismy" v tomto konceptu zapuštěné. Ozývá se proti těm, kteří kritiku vlastního zájmu neboli egoismu vyzývají: "Praktické výsledky těchto předpokladů jsou zákeřně leptavé. Nejen, že každá morální výzva egoismu je shovívavě zamítnuta jako 'naivní', 'idealistická' a 'utopická', ale mnoho lidí, jež jsou zásadovými oponenty převládajícího řádu lehce sklouzávají do 'strategií', jež apelují na specifické zájmy ve svých nejdrsnějších podobách." A pak pokračuje: "Pohodlná adaptivnost na zdánlivé imperativy 'realismu' je široce rozšířena mezi lidmi, kteří se hlásí k morální přilnavosti ke svobodě. Radikalismus se stává radikální schizofrenním: křehké, nadpozemské životy ideálů koexistují s tupou, velmi pozemskou praktikou kladenou oportunismem." Současná krize je podle něj i současnou krizí radikalismu, který vlastně není dostatečně radikální, ale je kooptovaný tím údajným "realismem" stávajícího systému. Tohle bolí, ale autor má naprostou pravdu. Dovolím si citovat dalších pár vět, stejně brilantních: "Dokonce i morální hnutí cílící napravit hnutí za sociální změnu se stává pouhým problémem kalkulace ... Toto je typická buržoazní kalkulace, které každý podnikatel čelí, když vstoupí do tržní džungle, kalkulace, která se stala problémem v etice přesně proto, že morální chování na trhu je zcela nemožné. Že se mentalita 'benefit-versus-riziko' stala běžnou mincí našeho každodenního diskurzu osvědčuje všudypřítomnost tržní ekonomiky. V současném radikalismu existuje zrovna tak, jako v současné komerci." Depresivní; "ztržnění" našich životů se pak autor věnuje v dalších esejích. Po této úvodní kritice neradikality současného radikalismu poukazuje na problém "menšího zla" a postupné nucení obyvatelstva Výmarské republiky mezi světovými válkami vybírat si mezi možnostmi čím dál více směřujícími na pravici, až tím "menším zlem" byla taková politická strana, o které se dalo říci jen jediné: "No, aspoň to nejsou nacisti." Odsud se přesouvá ke svému argumentu pro radikálně etický přístup ke světu.
Bookchinovým cílem není zhodnotit v této eseji, odkud se problémy současného světa vzaly, ale zmiňuje přírodní filozofie, které ospravedlňovaly nerovnosti - ať už to bylo Platónovo ospravedlnění oligarchie, Aristotelovo ospravedlnění otroctví, Akvinského ospravedlnění hierarchie, Spinozovo ospravedlnění nutnosti a Marxovo ospravedlnění dominance. Poté uvádí: "Je to zde, kde sociální ekologie vyplňuje prázdnotu v objektivní etice, která není ani absolutistická, ani relativistická - se všemi pastmi pro lidstvo, jež tyto párované pojmy přinesly. Vzhledem k tomu, že sociální ekologie zdůrazňuje úrodnost přírody, její tažení směrem ke zvyšující se rozmanitosti, její bezlimitní kapacitu rozrůzňovat životní formy a její vývoj bohatších, více pestrých evolučních cest, které stále vyvíjejí pořád více komplexních druhů, naše vize přírodního světa se začíná měnit. Již se na něj nemusíme dívat jako na fatalistickou, zadržující nebo 'lakomou' pevnůstku slepé 'krutosti' a tvrdého determinismu. ... Zde, aniž bychom fakty sužovali násilím, začínáme pozorovat tažení v evoluci, jež v sobě obsahuje možnosti svobody a individualizace. Zde také můžeme vidět jisté premisy sociálního života..." Autor kritizuje tradiční dualismus, který staví společnost proti přírodě, lidstkost proti zvířeckosti, mysl proti tělu, a "ve své nejzákeřnější hierarchické formě, muže proti ženě". Že takové dualismy nikdy nejsou ničím dobrým dokazuje připomínku nacistického dualismu "nadlidí" a "podlidí". Kritizuje také antihumanistickou redukci lidí v kosmické komunitě, ve které jsou si všechny druhy rovny, nebo stalinistickou redukci lidí na surový materiál historie, zpracovávávaný podle "vyzkoumaných" pravidel (dialektický materialismus). Jak píše, sociální ekologie neoperuje s dualismy, ani s nějakými pravidly, kterými se má vývoj lidstva řídit. Je to vlastně sympoietická filozofie - otevřená, bez hranic, vnímající obrovské potenciály, bez nějakých predeterminismů, s úctou k jedinečnosti každého druhu a komunity. Hlavní je uvědomovat si derivace, chápat vývoj. Evoluční, organické, biologické myšlení je velmi důležitým pilířem sociální ekologie, ale myšlení analytické a mechanické není zavrženo. Z pozice této filozofie se pak antropocentrický nebo biocentrický přístup k pohledu na život kolem nás zdají být velmi reduktivní.
Čtenáři je připomenuto, že zvířecí komunity nejsou společnostmi ve smyslu lidské společnosti. Pokud by před vámi náhodou někdo omlouval existenci hierarchií v naší společnosti tím, že ve zvířecích komunitách existují hierarchie, pěkně mu připomeňte, že žádný jiný druh nedisponuje institucemi, které ty hierarchie vytvářejí - a které pak k vedou k tak hyennímu vykořisťování: "Sociální ekologie poskytuje formy schémat k porovnání a pozměnění souborů hierarchií a dominance, které nás ovlivňují. Její ekologický obraz zvířecích-rostlinných komunit, nebo jak to preferuji já ekokomunit spíše než ekosystémů (s jejich náklonností k systémové teorii), vyzývá představu, podle které hierarcihie existují mezi druhy. Nazvat lvy 'krály' a mravence 'nižšími tvory' je bezvýznamné z ekologického hlediska ... Co se týče vnitrodruhových hierarchií, tolik se liší, jsou vůči sobě tak zjevně neporovnatelné..." Musím říci, že s Bookchinovým pohledem na vývoj "mužské společnosti" a "ženské společnosti" se úplně neshoduji, neboť měl za to, že tyto společnosti, "dané biologickými odlišnostmi genderu" (tady vážně nesouhlasím, genderový esencialismus je překonaná náboženská zbytečnost hodící se do krámu akorát tak pravicovým matlům), se vyvíjely nezávisle. Dnes víme, že 80 % lovecko-sběračských společností v pravěku nemělo žádnou genderovou divizi práce, a na lov vyráželi muži i ženy (pokud chceme naše předchůdce genderovat na dvě kategorie, což je prosím dosti nevědecké), což dokazují zranění na kostech nebo opotřebování zubů. Nejsem si také jist, zda mužská dominance opravdu vzešla z narušení domácí společnosti občanskou společností, jak Bookchin svého času hypotetizoval. Nicméně mužskou dominanci samozřejmě ostře kritizoval a označoval ji za zákeřnou. Dále věnuje čas také kritice sebe-dominance prostřednictvím pocitu viny nebo socializačních technik, které činí ženy, mladé lidi nebo různá minoritní etnika submisivní. Značná část této eseje se také zabývá slovem "politika", hellénským termínem, který znamenal něco úplně jiného, než co pro nás znamená dnes - ve starověkém Řecku šlo o participativní činnost správy polis, tedy obce. Bookchin se pak dostává ke kritice trhu, k problematické redukci občana na prodávajícího či kupujícího, a kritizuje teorie "přírodního zákona", přičemž zmiňuje i hrůzy Holokaustu. Kapitalismus označuje za rakovinu: "Mé užití slova 'rakovina' je záměrné a doslovné, ne pouze metaforické. Kapitalismus, argumentoval bych, je rakovinou společnosti - nikoliv pouze sociální rakovinou, ale spíše ekonomickou; jistě, je to nahrazení společnosti ekonomikou, nástup vztahu kupec-prodavač, zprostředkovaný věcmi nazvanými 'komodity'..." Kritizuje také to, jak národní stát absorboval americká radikální hnutí, vyzdvihuje Louise Michel a Rosu Luxemburg, a zmiňuje cyničnost západních marxistů vůči invazi Československa ruskými tanky v roce 1968 či ruské invazi Maďarska v roce 1956. Za úspěch reakcionářských hnutí viní centralistické formy socialismu, neschopné nabídnout lidem možnosti změny v libertariánském duchu.
Druhá esej, What is Social Ecology? (Co je sociální ekologie?), se více pouští do tématu sociální ekologie v několika podkapitolách. Na úvod Bookchin píše: "Samozřejmě separovat ekologické problémy od sociálních problémů - nebo dokonce bagatelizovat či jen symbolicky uznat jejich podstatný vztah - by hrubě špatně vyložilo zdroje rostoucí environmentální krize. Ve skutečnosti je způsob, kterým lidské bytosti jednají jedna s druhou, stěžejní pro adresování ekologické krize. Pokud to jasně nepochopíme, nepodaří se nám zpozorovat, že hierarchická mentalita a třídní vztahy, jež tolik prostupují společností, jsou tím, co dalo vzniknout samotné ideji dominance nad přírodním světem." Vykořisťování přírody člověkem se totiž odvíjelo od vykořisťování člověka člověkem. V podkapitolách se pak autor zaměřuje na symptomy této sociální patologie. Podkapitola Nature and Society (Příroda a společnost) se týká organického, evolučního přemýšlení, které je dialektické a nikoliv instrumentální (příroda jsou procesy, ne nějaká abstrakce - i když tento "pouze procesionální" způsob vnímání přírody Bookchin také kritizuje!); vnímání ne-lidské přírody jako vlastního interaktivního vývoje; lidských bytostí jako součástí přírody a produktů dlouhého evolučního procesu; a konceptů "prvotní přírody" (first nature) a "druhotné přírody" (second nature), přičemž první jmenovaná je biologickou evoluční historií lidstva a druhá jmenovaná je vlastní sociální přírodou lidského druhu a zahrnuje schopnost výrazně měnit přírodní svět, činit ho pro sebe lépe obyvatelný. Přitom je třeba vnímat člověka jako svobodnou bytost, ne jako něco spoutaného - třeba genetickými (sociobiologové mlátí rukou do stolu) - pravidly: "Život se zcela jasně v lidské formě stává bezbřeze inovativním a překonává svou relativně úzkou kapacitu adaptovat se jen na předurčenou sadu podmínek prostředí. Jak to napsal V. Gordon Childe, 'člověk dělá sám sebe; není přednastaven k přežití svým genetickým makeupem.'" Ačkoliv všechny druhy mění své okolní prostředí, Bookchin připomíná, že Homo sapiens tak činí s jistou technickou prozíravostí. Souvisí to s kulturním vývojem a akumulací znalostí napříč generacemi. Sociální vývoj je přitom spjat s evolučním vývojem. Problémem je, jak to autor píše, toto: "Druhotná příroda, tak, jak existuje dnes, daleko od naplnění lidských potenciálů, je plna kontradikcí, antagonismů a konfliktních zájmů, které pokroutily unikátní kapacitu lidstva rozvíjet se." S tím souvisí hrozba zničení biosféry.
Podkapitola Social Hierarchy and Domination (Sociální hierarchie a dominance) řeší vývoj sociálního z biologického, rozvíjení zvyků v lidských společenstvích, vznik morálky coby pravidel od božstev a pozdější vznik etiky ve starověkém Řecku, jež se byla na rozdíl od božstvy určované morálky založena na racionální bázi. Bookchin se vrací k počátkům útlaku žen, ale jeho užívání spojení "biologický fakt genderových rozdílů" mi tu opět přijde necitlivý. Píše o gerontokracii, patricentričnosti a vývoji nejen dominance mužů nad ženami, ale také mužů nad jinými muži (ve formě třídních nerovností). Kritizuje marxistické teoretiky, kteří za vzestupem elitních tříd vidí technologický pokrok a údajné materiální nadbytky, ale nejsou pak schopni vysvětlit, proč v mnoha společnostech s přebytkem potravin takové konkrétní elitní třídy nikdy nevznikly. Upozorňuje na to, že hierarchická dominance není to samé, co třídní vykořisťování. Třídy jsou součástí těchto hierarchií - jednou součástí (jak každý, kdo nahlíží na útlak a hierarchie intersekcionálně, dobře ví). V podkapitole The Idea of Dominating Nature pak autor uvádí, že "prvotní příroda" začala být se vzestupem hierarchií a nadvlády člověka nad člověkem vnímána jako svět oddělený od hierarchicky organizované lidské komunity. Ta ji mohla začít vykořisťovat a ovládat. Bookchin se vyjadřuje i k prapočátkům čarodějnictví, které bylo původně rovnostářské; až později, v hierarchických společnostech, se magie stala prostředkem ovládání lidí. Přírodní svět začal být také vnímán hierarchicky a staticky, nikoliv dynamicky, jak opravdu funguje. Bookchin zmiňuje Bibli, Epos o Gilgamešovi a Odyseu - mytologie zakořeněné ve vykořisťování přírody člověkem. Líbí se mi tyto věty: "Aby bylo jasno, lidská druhotná příroda, která zasadila rány prvotní přírodě, nevytvořila žádnou Rajskou zahradu. Zpravidla zkazila mnohé, co bylo krásným, tvůrčím a dynamickým v biotickém světě, zrovna tak jako plenila lidský život samotný vražedným válčením, genocidou a akty bezcitného útlaku. Sociální ekologie prosazuje, že lidský život jde ruku v ruce s budoucí ne-lidského světa, avšak nepřehlíží, že ublížení, která hierarchická a třídní společnost způsobila přírodnímu světu, byl více než sladěn s ublížením, které způsobila většině lidstva." Předposlední podkapitola, "Grow or Die" ("Růst nebo zahynout") je kritikou kapitalistického dogmatu, že je nutné růst a jen růst - že je nutný rozvoj skrze technologickou inovaci, a že každý kapitalista vlastně musí spořádat své rivaly. Bookchin připomíná, jak (nejen americké) korporáty předstírají, že je zajímá ochrana přírody a péče o životní prostředí ("ve Spojených státech vedoucí znečišťovatelé pobožně deklarují, že pro ně je 'každý den Dnem Země'"). V poslední podkapitole, An Ecological Society (Ekologická společnost), píše o využití ekotechnologií (obnovitelných zdrojů) jako nutnosti pro vytvoření sociálně ekologické společnosti. S jejím nastolením se má pojit i produkce kvalitních výrobků a zodpovědné vytlačení kapitalistického konsumerismu skutečně osvobozenými lidmi, kteří jej zavrhnou.
V třetí eseji, Market Economy or Moral Economy? (Tržní ekonomika nebo morální ekonomika?), Bookchin kritizuje spojení tržní ekonomiky s morálkou; současnou tržní ekonomiku vnímá jako nemravnou: "I při popírání toho, že ekonomika může být vnímána jako autenticky morální doména, v níž lidé vždy činí rozhodnutí ohledně toho, kdo co udělá, co má být distribuováno komu a jak 'nedostatkové zdroje' mají být váženi proti 'bezlimitním potřebám', ekonomové nás doslova 'demoralizovali' a vytvořili z nás morální kretény." Zmiňuje, jak tržní jazyk pronikl do našich životů - je opravdu děsivé se nad tím zamýšlet. Lásku k vlastním dětem byla nahrazena "investicí" do dětí, a všechna naše rozhodnutí a činnosti mají trade-offs (tento termín se přelil také do ekologie, nečekaně, z tržní ekonomiky, na to nezapomínejme). Píše: "Dnes jsme prakticky pozbylí smyslu morálního směřování, protože naše sociální mapa byla kompletně převzata trhem. Naše ekonomické souřadnice nám znemožňují jakékoli prostředky pro srovnání etických obrazů z minulosti s šedou 'amoralitou' současnosti." O vývoji ekonomiky v ohledu na společnost v USA uvádí: "Od 50. let dále tržní ekonomika nejen imperializovala každý aspekt konvenčního života, ale také rozpustila vzpomínky na alternativní způsoby života, které ji předcházely. V těchto dnech jsme všichni anonymními kupci a prodávajícími, dokonce i mizérií, jež jsou na nás uvalovány. Nejen, že kupujeme a prodáváme naši pracovní sílu ve všech svých jemných formách, kupujeme a prodáváme také naše neurózy, anomii, osamělost, spirituální prázdnotu, integritu, nedostatek sebehodnoty a emoce guruům, specialistům v mentálním a fyzickém 'well-being', psychoanalytikům, klerikálům ve všech oděvech, a nakonec armádám korporátních a vládních byrokratů, kteří se konečně stali autentickými svalstvy toho, čemu říkáme 'společnost'." Rozebírá spojení anglického označení pro zboří, "goods", s "dobrotou" neboli "goodness"; s dobrou vůlí, s poctivostí a integritou, ale také zodpovědností, o kterou prodávající v kapitalismu přišli. V depersonalizovaném ekonomickém systému si nemůžeme s výrobcem produktu ani s prodávajícím dobře promluvit, ani je nezajímáme, a to se pojí s morálkou: "Anonymita a depersonalizace trhu téměř úplně rozpustila výměnný proces této morální dimenze." Uvádí, že ani organické farmy nevytvářejí "dobré jídlo" z "dobré vůle", ale jako odpověď na potřeby konzumentů. Aby se kupec a prodavač o sebe zajímali, musela by se ekonomika změnit v kulturu. Autor argumentuje pro morální ekonomiku, v níž by o sebe lidé pečovali - lékaři o farmáře, farmáři o lékaře apod., se zájmem. Taková ekonomika by neexistovala jen pro přežití nebo pro zisk, ale z morálních důvodů. Vytvořit ji podle autora nelze podle nějakých historických příkladů, ale samotnou praxí - teď.
Nyní se dostávám ke čtvrté eseji, Radical Politics in an Era of Advanced Capitalism (Radikální politika v éře pokročilého kapitalismu). Ta je poměrně kratší, a je rozdělena na následující podkapitoly: Marxism, Capitalism, and the Public Sphere (Marxismus, kapitalismus a veřejná sféra), Society, Politics, and the State (Společnost, politika a stát), The Rise of the Public Domain (Vzestup veřejné domény), The Importance of the Municipality and the Confederation (Důležitost obce a konfederace) a The Need for a New Politics (Potřeba nové politiky). Od ekonomizace společnosti se autor odráží k pojetí veřejné sféry v rozporu s pojetím třídní sféry. Píše o kontrakultuře 60. let, politice coby státnictví na rozdíl od původní politiky (správy polis) ve starověkém Řecku, občanské aréně, urbánní revoluci v Době bronzové, vzniku měst a státní moci, se kterou byla historicky města v rozporu. Pro radikálně demokratickou společnost je důležitá obec, menší komunita, a jejich autonomie nemá znamenat nějakou izolaci - pokud by se vymanily z moci státu, musely by vytvářet konfederace: "Konfederace - založené na sdílených zodpovědnostech, plné odpovědnosti konfederálních delegátů jejich komunitám, právo na odvolání, a pevně nařízení reprezentanti - formuje nepostradatelnou část nové politiky. Požadovat po existujících městech, aby replikovaly národní stát na lokální úrovni, znamená vzdát se jakéhokoli závazku pro sociální změnu." Později připomíná třeba anarchosyndikalisty Barcelony, jejichž radikální aktivity se udržovaly ve vzájemně propojených silných komunitách. Novou politikou, o které píše, je právě skutečná participativní politika v obci, nad kterou nevládne stát: "Nové politiky, zakořeněné v městech, sousedstvích a regionech, formují jedinou životaschopnou alternativu chudokrevné veřejné participace dovolené pod systémem reprezentativní stranické politiky." Obecní ekonomické systémy a grassroots vnímá - jako všichni libertariánští socialisté - jako protiklad rostoucí síle centralizovaného státu a centralizovaných ekonomických korporátů.
Žádné komentáře:
Okomentovat