sobota 9. října 2021

Prokletí rodiny Owenových (2/10)

Po návratu z hlubin kosmu pomohl svým přátelům zachránit svět, a pak se jej s nimi pokusil zničit. Lidé přestali Jacka Owena vnímat jako dobrodružného zoologa, hrdinu a ochránce planety. V jejich povědomí se z něj stal krutý vrah a terorista, a on tak dostal důvod, proč se před nimi skrývat. Po rozpadnutí Lovců kryptidů se s Pauline a svým synem Deanem odstěhoval do Kostariky, kde se po deset měsíců snažil žít co nejklidnější a nejradostnější život. S pár vědci, kteří jej z ničeho nepodezřívají, pracuje na výzkumu rozsivek. Roli otce svého sedmnáctiměsíčního batolete bere velmi vážně. Život Jacka Owena je nyní úplně jiný, je naplněný štěstím a klidem, ale i pocitem viny a vzpomínkami na strašné činy, jež provedl. Největší tragédie je v tom, že Jack okovům minulosti nikdy neunikne, ačkoliv si myslí opak. Zatím to neví, ale chystá se něco příšerného. Není koneckonců starým dobrým pravidlem, že když chcete někoho zničit, když ho chcete vidět roztát v šílené bolesti a vysmát se mu za ní do tváře, zasáhnete jeho srdce?

PROKLETÍ RODINY OWENOVÝCH, ČÁST DRUHÁ:
Nad Los Lagos padla noc. S listy palem, rostoucích podél silnice, si pohrával příjemný teplý vánek. Ulice provoněla vůně grilovaného masa, vycházející z nedaleké restaurace. Před obchodem s potravinami se zastavil stříbrný Hyundai Tucson, a jeho levé přední dveře se otevřely. Z hustých, květinami pokrytých křovisek se vysoukal vysoký muž s košíkem a motorkářskou přilbou v rukách, obezřetně se kolem sebe rozhlédl a pak rychle vběhl do auta. To se rozjelo směrem na severovýchod. "Je toho plný internet," řekla Pauline Jackovi, a koutkem oka se na něj podívala, zatímco řídila. "Identifikovali mě?" zeptal se Jack. "Zatím o tom nevím. Ale nedivila bych se, kdyby ano." Jack nevěřícně zakýval hlavou. "Ti, co mě viděli, mě poznali hned. Nebude trvat dlouho, a prozradí médiím, že žiju v téhle zemi." Chvíli mlčeli. "Proč jsi to vůbec udělal?" zeptala se po více než minutě Pauline, a zatočila volantem. "Musel jsem. Ten náklaďák mířil do centra města, chápeš? Zabil by tam spoustu lidí. Navíc převážel opice. Představ si, co by se mohlo stát jim, kdyby do něčeho narazil a pak explodoval," odpověděl Jack. "Máš představu, kdo to mohl udělat?" položila mu Pauline další otázku. "Ani jsem o tom nepřemýšlel. Jednal jsem prostě tak, jako vždycky předtím, Pauline. Vyskytla se hrozba, tak jsem ji musel zastavit. Byla to má povinnost," řekl Jack. "Ne, takhle bys v minulosti nejednal. Vždycky jsi o všem přemýšlel. V hlavě se ti zrodily tři výtečné plány třeba jen deset vteřin předtím, než ses vrhl do akce. Myslel bys na to, proč k takovému incidentu došlo. Teď nevíš nic, a celá Kostarika žije tím, že se podezřelý černovlasý Angličan zničehonic objevil na východě země," reagovala na to Pauline. Jack nahlas vydechl. Nepředstavoval si, že za záchranu života uspaného řidiče i obyvatel Los Lagos dostane tak hořkou odměnu. Bylo by lepší, kdyby si ho na náměstí nikdo nevšímal. Snad by bylo lepší, kdyby byl obyčejným, bezvýznamným člověkem, jakým se v posledních měsících snažil být. Jenže to nešlo, svět si ho pořád pamatoval. "Ty plynové kuličky tomu taky moc nepomohly," usmála se Pauline, a konečně se na něj obrátila. "Pořád lepší, než kdyby mě zlynčovali," odpověděl Jack. "To je pravda," řekla a podívala se do zpětného zrcátka, ve kterém ji něco zaujalo, "přestaň na to myslet. Třeba bude všechno v pohodě." "To bych si přál ze všeho nejvíc," řekl smutným hlasem Jack, a opřel si hlavu o ruku, natlačenou ke dveřím auta. "Co Dean?" zeptal se. "Měl by spát. Proto jsem přijela až teď. Potřeboval se během pár hodin unavit, aby mohl spokojeně zalehnout do postýlky, a já mohla dům opustit," usmála se Pauline. "No, jezdit pro mě v noci má i další výhody. Neměl by nás nikdo sledovat," řekl prostě Jack. "To jsem si taky říkala," řekla na to tajemným hlasem Pauline, "ale něco se mi tu nezdá." "Co?" vyhrkl Jack. Pauline ukázala palcem dozadu. Jack se prudce otočil, a spatřil, že v závěsu za autem se držela motorka Harley-Davidson typu Big Wheel, řízená štíhlým jezdcem s rudou přilbou na hlavě. "Jede za námi celou cestu od té doby, co jsme přejeli na 247. silnici," poznamenala Pauline. "Kruci, to není dobré," řekl Jack, "na druhou stranu se dalo čekat, že mě přece jenom někdo bude z toho náměstí sledovat. Dokážeš ho setřást?" "Za dvě tři minuty vyjedeme z Carolina Tica, jak budeme na lesní cestě, pohrajeme si s ním," odpověděla Pauline. Jakmile minuli ceduli s názvem vesničky, kterou právě projeli, zvýšila Pauline rychlost na maximum. Auto se rozjelo na plné obrátky, přeťalo větev stromu, která se mu odvážně postavila do cesty, a jako řvoucí démon se ztratilo v temnotě pralesa. Motorka se ovšem stále držela za nimi. Neznámý jezdec také zrychlil, a od auta jej dělilo pouhých dvacet metrů. "Je to jasné, sleduje nás," řekl Jack, "možná by nebylo na škodu použít dnes ještě jednou laserovku." "Blázníš? Akorát jim dáš další důvod, proč by tě měli nenávidět," řekla Pauline. "A co jiného chceš, abych dělal? Takhle nás bude sledovat domů!" vykřikl naštvaně Jack. "Stejně už musí znát naši značku," řekla rozumně Pauline, "jestli má z půlky tak dobrou paměť, jak já, tak už si jí pamatuje nazpaměť. Budeme ji muset změnit. Každopádně násilím nic nevyřešíš." "Nechci používat násilí, jenom mu jemně propálím přední kolo," řekl Jack, "sám zabrzdí, než se převrhne." Pauline pohnula s pákou, a Tucson se rozjel do kopce. Bláznivě sebou hodil, když se jedna z pneumatik na chvíli ocitla v díře na silnici. "Nesnáším asfaltky, co vedou lesem," poznamenal Jack, "nikdo je nikdy nespraví." Auto vyjelo z lesa a ocitlo se na mnohem kvalitnější cestě, mířící do Las Palmitas. Pauline schválně sjela z hlavní trasy, když motocyklista nebyl na dohled. Auto zaparkovala za něčí otřískaný jeep, a vypnula motor i světla. Pak s Jackem čekala. Oba se dívali dozadu, čekajíce na motorku. Netrvalo dlouho, a mihla se mezi domy. Stále mířila na severovýchod. "Bude si myslet, že jedeme po dvoustésedmačtyřicáté, a pak do Cuatro Esquinas nebo La Esperanza. My se mezitím otočíme, odjedeme do Los Angeles de Cariari a odtamtud po 814. silnici až do El Milloncito. Nemělo by to trvat moc dlouho," řekla Pauline. Jack zakýval hlavou. Byl to dobrý plán. Pauline byla výtečná taktička. V garáži u jejich domu se Tucson ocitl nějakých čtyřicet minut po půlnoci. Mlčky z něj vystoupili, opustili garáž a okamžitě zamířili do obývacího pokoje. Panovala v něm tma, a přesto se z něj ozýval hluk. Jacka i Pauline vyděsil. Stáli ve dveřích jako přibití, a snažili se porozumět tomu, co se v něm dělo. V pár vteřinách jim došlo, že se tu ozývala zapnutá televize. A její divák se skrýval za gaučem. Vybatolil se zpoza něj s radostným úsměvem, chytil se ručičkama nohy stolu a nahlas se zasmál. "Deane! Máš přece spát, ty rošťáku jeden!" rozchechtal se Jack, přiběhl k němu a zvedl ho ze země. Dean se pořád usmíval, a přitlačil ručku na Jackův obličej. Tomu mohly z očí vytrysknout slzy. Pohladil batolátku záda, a otočil se k televizi. V tu chvíli mu srdce poskočilo hrůzou. Amatérské záběry z náměstí v Los Lagos běžely v televizi jeden za druhým s titulkem "Un ex terrorista avistado en Los Lagos". Reportérův komentář mluvil za vše: "Es Jack Owen. Está bastante claro. El tipo ha estado viviendo aquí y tramando esta terrible alteración de la vida tranquila de nuestros ciudadanos." Jack se podíval na Pauline. Přestože to čekala, měla v tváři výraz, který značil jisté zděšení. Televizi hned vypnula, a v obývacím pokoji rozsvítila. "Deane, ty ses na to díval?" zeptal se Jack svého syna. Ten se zahleděl Jackovi do obličeje, a jeho úsměv se ztratil. Velkýma modrýma očkama si prohlížel tatínkovu tvář, uvědomuje si, že ji právě sledoval i na té zvláštní ploché obrazovce, kde obvykle sledoval animované pořady a pohádky. "Tati," řekl svým vysokým hláskem, "tati tero. Tero." Jackovi vytekly z očí slzy. "Tero. Tero," opakoval Dean další slovíčko, které se právě naučil. První dvě slabiky slova terorista. "Tati tero. Tero. Tati tero." Pauline ho odnesla do jeho pokojíčku, a uložila ho do postýlky. Brzy usnul. Jack se posadil na gauč a zakryl si obličej. Pauline se k němu vrátila, ale zdráhala se k němu přiblížit. Zůstala stát před dveřmi Deanova pokojíčku, a mlčky si brečícího Jacka prohlížela. Protřel si oči, popotáhl nosem a prostřelil Paulininu hlavu rozezlenýma očima. "Proč jsi nevypnula televizi?!" vykřikl bolestně. "Nechala jsem tam Repretel 4," řekla tiše Pauline, "jen pro případ, že by se probudil a chtěl by se dívat na pohádku. I když takhle pozdě v noci tam obvykle dávají neškodné kostarické soap opery pro mentálně zaostalé teenagery, což by mu taky neuškodilo." Pauline vrhla zrak na ovladač položený na zemi. "Musel ho sejmout ze stolu a změnit kanál. Noticias Repretel je jenom o dvě stanice výš," poznamenala. "Je mi nějak špatně," řekl Jack a utřel si tváře od slz, "potřebuju se z toho dostat." "Ignoruj to. Na chvíli se o tobě bude mluvit v médiích, ale to nevadí. Udělali jsme všechno proto, aby nás nikdo nesledoval. Nikdo neví, kde žiješ. Značku auta změníme, na to máme peníze. A tvou práci tohle všechno stejně neohrozí. Tví kolegové ti důvěřují, a kdo ví, třeba někdo z nich veřejně vystoupí a řekne, že jsi ten incident nemohl způsobit ty, a že jsi jenom chránil nevinné," řekla Pauline. "Ne, Pauline. Tohle se nedá ignorovat. Když o tobě v televizi mluví jako o teroristovi, a tvoje dítě to vidí a začne to slovo opakovat, začne si ho asociovat s tebou... To se prostě nedá ignorovat!" rozčilil se Jack a vyskočil z gauče. "Musíš se uklidnit. Neber to tak vážně. Udělal jsi tam moc dobrou věc. Zachoval ses správně," řekla Pauline. "Hlavně, že teď mě konejšíš. Před pár hodinami jsi mi vyčítala, že ani nevím, kdo ten útok způsobil," reagoval na to Jack, otočil se a učinil pár kroků k oknu. Zadíval se na svůj odraz ve skle. "Kdo vlastně jsem? Jsem vrah a terorista? Jsem totální zpackanec, který si zaslouží jen nenávist lidí? Myslel jsem, že jsem normální chlap. Už skoro rok se za něj považuju!" vyhrkl. "Jsi normální chlap. Nic z toho, co o tobě říkají, není pravda. S tím jsme se přece už naučili žít. Ne, že by to bylo vždycky nejlehčí, ale připomínek toho, co z nás Nieto udělal, jsme už viděli spoustu. Já třeba dneska kvůli těm novinám z května, co jsi vyhrabal, brečela. Ale ani na chvíli jsem jejich tvrzení nebrala jako pravdivá. Lidé o tobě můžou říkat, co chtějí, Jacku, ale jaký jsi, to víš jenom ty sám," řekla mu Pauline. Jack se pousmál. Měla pravdu. "Co Nieto udělal ze mě? Šílenou teroristku, která mučila zvířata a lidi, dva měsíce se neumývala a plivala po svých obětech. Zkazily se mi zuby, ten rozpitý válečný makeup se vryl do mé psyché, ale ani na chvíli jsem nepochybovala o tom, že taková ve skutečnosti nejsem. Ty a ten malý klučík, co teď spinká vedle, mi to každý den připomínají," pokračovala. Jack odtrhl zrak od svého odrazu v okně. "Pravda. Člověk k tomu musí přistupovat jako k nějaké příšerné iluzi, jako by to byl odraz v legračním zrcadle, které z tebe udělá něco, co vůbec nejsi. Ale pravda je, že jsme vždycky byli dobří lidi, a pořád jimi jsme, že jo?" řekl tiše. "Nechceš si připomenout, co jsi doopravdy zač?" usmála se na něj Pauline, a když zakýval hlavou, zašla pro krabici s fotografiemi.


Jack rozložil na dřevěné podlaze několik desítek fotek z konce osmdesátých a z devadesátých let. Ukazovaly ho jako malého kluka na různých výletech s rodiči. "Tohle jsou poklady," zašeptal, a jednu z nich zvedl. Zasmál se a ukázal ji Pauline. "Vidělas ji někdy?" Pauline zavrtěla hlavou. "Tady mi byly čtyři. Táta nás tenkrát vzal do Lake District, chtěl totiž vědět, jestli zprávy o tom, že tam někdo údajně spatřil hryzce vodního, byly pravdivé. Těm hlodavcům se tehdy v Británii nedařilo dobře. Pamatuju si, jak byl ze začátku strašně skeptický, ale potom, co jsme tam v bažině našli trus, který nedokázal identifikovat, úplně ožil. Vrazil tehdy foťák do ruky obyčejnému kolemjdoucímu, nějakému amatérskému birderovi se zabláceným dalekohledem, a donutil ho nás vyfotit. Ta černá věc, co mi drží u ucha... to je ten trus," vysvětloval okolnosti vzniku fotografie Jack. "Ten birder nevěděl, co má na foťáku zmáčknout, a táta nás nutil pózovat před ním strašně dlouho... Kvůli němu jsem na zápach toho trusu nikdy nezapomněl. Je to jeden z mých nejstarších zážitků. Když se teď na tu fotku dívám, a vidím mámin naštvaný výraz, tátův nadšený úsměv a svou zelenou tvář... mám pocit, jako bych se vrátil v čase a znovu to celé zažil. Byl to neskutečně směšný zážitek," pokračoval. "Moje oblíbená fotka je tahle," řekla Pauline a zvedla z podlahy Jackovu školní fotografii. "To je z první třídy," řekl naštvaně Jack, "když se na foťáku objevil blesk, zavřel jsem oči. Co je na tom tak vtipného?" "To, jak na ní ceníš zuby," rozesmála se Pauline, "jako bys viděl něco, co jsi tehdy nechtěl vidět." "To mi taky něco připomnělo," pousmál se Jack, "ale o tom radši mluvit nebudu." Sáhl po krásně barevné fotografii, pořízené někdy v devadesátých letech za slunného dne. "Rybaření s tátou. Vzal nás na řeku Wye, a slíbil mi, že mě naučí základy hydrobiologie, které se věnoval jeden jeho kamarád, v tu dobu umírající na rakovinu střev. Máma byla z Walesu, byla ráda v otevřené krajině a na skalách, ale řeky úplně nenáviděla. Koukni, jak se zase tváří kysele. Táta mi před pořízením fotky polil hlavu špinavou vodou z řeky a dělal si ze mě legraci, že mám ve vlasech kroutící se pakomáří larvy. Myslím, že jich taky pár za ten den snědl," rozpovídal se Jack. "On takový vždycky býval. Velmi excentrický člověk," řekla o Jackově otci Pauline. Jack popadl jednu z fotek, na kterých byl vyfocen jen jeho otec. "Vždycky mi přišlo vtipné, jak se vychloubal, hlavně v hotelech a na letištích. 'Jsem Graham Owen.' 'Kdo?' 'Graham Owen! Neslyšeli jste snad o mně?!' 'Pane, já se na televizi moc nedívám.' 'S televizí běžte do háje! Píšu vědecké články! Cožpak je nečtete?!' Bože, jednou se rozčiloval, že recepční v tříhvězdičkovém hotelu na Maltě nečetla jeho studii o tom, jak úspěšné jsou kuny při lovu slepic. 'Vy vypadáte jako farmářka!' 'Nejsem farmářka, pane.' 'Četla jste můj článek?' 'Nečetla, pane. Tyto věci mě nezajímají.' 'No a co pak budete dělat, až vám nějaká lasice nebo kuna sežere kuřata?' 'Nechovám slepice, pane.' 'Ale chováte! A že nečtete moje články, to je chyba!' Dělala, že si ho nevšímala, a on na ni pořád dorážel. 'Vaše slepice všechny umřou! Kuny loví jako žádný jiný predátor! Přijdete o všechen svůj majetek, slečno! Být vámi, tak si předplatím ten žurnál, ve kterém ten můj článek vyšel! Třeba vám ještě včas pošlou poslední číslo!' Vždycky jsem se při jeho patronizujících poznámkách vůči ostatním lidem ztrapněně kroutil pod stolem, a přál si, aby se změnil. To se nikdy nestalo," vzpomínal Jack. "Proč spolu dneska nemluvíte?" zeptala se ho Pauline, a Jackův úsměv se vytratil. "Říkal jsem ti to milionkrát, Pauline. Táta to nedokázal unést, když jsem mu řekl, že za invazi mimozemšťanů jsem mohl já. Dost mi vynadal a hodil po mě vázu," odpověděl Jack, "nechci se o tom dál bavit." Pauline raději rychle hrábla do krabice pro další fotografie. "Tohle je naše první společná," poznamenala a dala mu do ruky fotografii, na které asi dvaadvacetiletí Jack Owen a Pauline Jetkinsová působili úplně vyděšeně. Jackův obličej byl rudý, Pauline na ní působila neskutečně nefotogenicky, a šilhala kamsi za foťák, na profesorku, která fotku pořídila. "I při pohledu na tuhle fotku se musím smát. To byl ten večer, kdy jsme se potkali. 22. dubna 2007, osm večer. Profesorka Thurstonová, které jsem dobrovolně pomáhal s výzkumem vrabců v Londýně, mě donutila v aule naší univerzity o celé studii hovořit, a já se tam rozkoktal a na někoho v přední řadě jsem vylil vodu ze skleničky," zavzpomínal Jack. "Ne, Jacku. Tu vodu jsi na něj vyprskl. A byl to profesor Higgins, co tě měl na chemii," opravila ho Pauline. "Detaily si nepamatuju. Zjistil jsem v ten večer, že žít se selektivní amnesií je ta nejlepší věc, pro kterou se člověk v životě rozhodne," řekl na to Jack. "Nedal ti kvůli tomu zápočet," rýpla si do něj znovu Pauline. "Napoprvé," řekl se zdviženým prstem Jack. "Kvůli čemuž nebylo stipendium." "Tak to už si vymýšlíš, Pauline! Za stipendium jsem zaplatil naše první kino!" "Kde jsem začala pochybovat o tvém filmovém vkusu." "Bylo mi dvaadvacet, proboha! Měl jsem tehdy rád Fantastickou čtyřku, a líbil se mi ten herec, co hrál Dooma. Dneska samozřejmě vidím Storyho filmy trošku jinak." Pauline mu ukázala fotografii pořízenou před Regent Street Cinema z června 2007. "Naše první selfie, a pořízená zrcadlovkou. Vždycky se mi strašně líbilo, jak je na ní hlava Silvera Surfera vidět celá, a z té mojí nevidíš ani třetinu," řekla Pauline. Jack jen odfrkl, žádnou poznámku k tomu neměl. V minulosti již fotografické schopnosti svého dvaadvacetiletého já mnohokrát hájil, před Pauline vždy bezvýsledně. Hrábl rukou mezi další fotografie v krabici. Moc jich tam již nebylo. "A éru filmu střídá éra digitální," usmál se, a podíval se na jednu z mála vyvolaných fotek Lovců kryptidů. Byli na ní on a jeho dva francouzští kolegové, se kterými v roce 2015 zavítal na poloostrov Osa v Kostarice. Zespodu byla na tuto fotku nalepena ještě jedna, z června 2017 z New Yorku. Šestice hrdinů tam stála na střeše vysokého mrakodrapu, a hleděla do dálky, mimo objektiv, na sluncem ozářené velkoměsto, které zachránila před zánikem. Našel pak další, pořízenou rok nato v nikaragujské Granadě. Opět ta stejná šestka, vyfotografovaná na břehu největšího středoamerického jezera. Pak jiný snímek, z New Orleans, a nakonec ještě jeden, z kraje poničeného Londýna. "Tohle pořídil kdo?" zeptal se se zatajeným dechem. "Někdo z našich přátel vrácených mezi živé. Asi Ewet, měl u sebe totiž fotoaparát, když jste ho zachránili. Nebo ne?" řekla Pauline. "Tys ji vyvolala?" "Jo. To bylo ještě předtím, než... to všechno skončilo." Jack vložil fotografie Lovců kryptidů zpět do krabice, a vyšel ven z domu. Zůstal stát uprostřed malé zelené zahrádky, ozářen jen světlem úplňku. Hleděl na noční oblohu, a přemýšlel o svém životě. Díky Pauline si ho celý připomněl. Znovu se viděl jako malého kluka, učeného svým otcem zoologem všemu, co měl o přírodě vědět. Viděl se i jako ostýchavého mladíka, kterému trapná přednáška změnila život, neboť se na ní seznámil se svou životní láskou. A připomněl si chvíle, kdy byl hrdinou - kdy byl jedním z těch, jež představovali naději pro tento svět. Pauline se tiše připlížila za ním. "Chceš být sám?" zeptala se opatrně. "Ne, klidně tu buď. Chtěl jsem se vyvětrat, to je všechno," řekl a nasadil falešný úsměv. Pauline to poznala. "Něco tě rozesmutnělo. Byly to ty fotky s Lovci kryptidů, že jo?" zeptala se. Jack pokýval hlavou. Nemohl lhát. "Když jsem je uviděl, něco jsem cítil... Něco jiného, a přesto podobného pocitu, který mám, když hledím na staré fotky s tátou a mámou. Chápeš to? Lovci kryptidů byli naše rodina. Nebyl to jenom tým, nebyla to jenom hra na hrdiny. Definovalo nás to. Ne, že bych chtěl, aby se to vrátilo, to ne. Je na jiných, aby v tom odkaze pokračovali. Jenže ta nostalgie... Člověk má pocit, že tehdy mu bylo líp." "Je dobře, že jsme s tím sekli. Možná... Možná to, co Nieto udělal, mělo být. Jinak by Dean vyrůstal mezi ostrými chlápky a holkami střílejícími z laserovek po ohyzdných příšerách, a ne se dvěma milujícími rodiči," řekla Pauline. "To je pravda... Já neříkám, že bych chtěl, aby se to vrátilo. Ne, to rozhodně ne. Ale nějak se mi po těch časech stýská. Věci se měly... jednodušeji," odpověděl Jack. "Nemají se věci jednodušeji spíš teď? Jsme úplně normální lidi. Ty fotky, cos viděl předtím, tě ukazovaly jako normálního kluka, a ne šílence ve spandexu. Tohle jsi. Vůbec si nemyslím, že tě Lovci kryptidů definovali. Mě teda rozhodně ne, já jsem radši sama sebou, s vlastními problémy. Připomínky doby, kdy jsme byli Lovci kryptidů, ti vždycky úplně pokroutí hlavu," řekla Pauline. Byli by ve svém rozhovoru za teplé, příjemné tropické noci pokračovali, kdyby je z něj nevytrhl Deanův křik. Spíše by se však dal popsat jako vřískání.


Oba v tu chvíli mohli zešílet. Pauline přiběhla k zadním dveřím a pokusila se je otevřít. Byly však zamčené. "Někdo je uvnitř!" zařvala, a Jack zbledl. Také se ke dveřím rozběhl, a sáhl do kapsy pro laserovou pistoli. Teprve teď si uvědomil, že ji u sebe neměl. Buď ji nechal v autě, nebo v obývacím pokoji. Nedokázal si vzpomenout, kde ji odložil. Bez rozmýšlení se vydal za roh, a proskočil otevřeným oknem do ložnice. Zvedl se ze země, učinil dva dlouhé kroky, popadl kliku dveří, a pokusil se je otevřít. I tyto dveře však byly zamčeny. Jack nemohl uniknout pocitu, že si s ním někdo hrál. S hlasitým zařváním se proti dveřím znovu rozběhl, a vyrazil je. Deanův křik byl čím dál hlasitější, dveře do jeho pokoje byly otevřené. Jack vnikl dovnitř. Zděsil se. Matrace z jeho dětské postýlky ležela na podlaze, a divoce hořela. Jednalo se o čerstvý oheň, ale nacházel si svou cestu po místnosti. Přeskakoval na koberce, a z nich na Deanovy plyšové medvídky, poskládané v řadě u krabic s dětskými kostkami. "Deane?!" zařval Jack, a ucítil, jak nepříjemný studený pot zaplavil jeho záda. Vyběhl z pokoje a zamířil do kuchyně. "Deane?!" křičel při tom. Pauline mezitím prolézala oknem do ložnice a také něco křičela. Jack popadl velký kýbl, a začal ho plnit vodou. "Kde je?!" zařvala Pauline. "Nevím, teď na chvíli ztichl!" vykřikl panikařící Jack, a s kýblem, naplněným jen ze čtvrtiny, vběhl zpět do pokoje. Polil vodou hořící matraci. "Proboha!" vykřikla Pauline, když ji spatřila. Celá se rozklepala. "Tady není. Na té matračce není!" zakřičel Jack. Vrazil své přítelkyni kbelík do rukou. "Uhas to!" vypískl nezvykle vysokým hlasem, značícím strašlivé vnitřní roztřesení, a vrazil do obývacího pokoje. "Kde jsi, Deane?! Kdo je tu?!" zařval. Uklouzl na fotografiích rozložených po podlaze, zaklel a pak se rozběhl ke své laboratoři. Ozvalo se z ní táhlé zasténání. Vrazil dovnitř, a schytal ránu pěstí do obličeje. Téměř spadl na zem, útočník jej však včas zachytil za ruku, přitáhl k sobě, práskl s ním o zeď a pak mu dal další ránu pěstí do tváře. Jackovi z nosu vytryskla krev, sám se pokusil útočníka zasáhnout, ale nebyl dost rychlý. Vetřelec ho kopl do hýždě, a jakýmsi obuškem mu uštědřil ránu za ucho. Jack spadl obličejem na zem a rozprskl po podlaze krev. Další rána do temene, další kopnutí, tentokrát do žeber. "Jacku?! Co se tam děje?!" ozval se z chodby Paulinin hlas. Vnikla do laboratoře a rozvístila v ní. Sama dostala od vetřelce ránu pěstí do nosu, její tvář sebou pleskla o zeď, a na té se uchytila krev. Dean stál v rohu laboratoře a usedavě, hystericky plakal. Byl to srdcervoucí pláč, plný strachu a napětí. Kdyby to malé dítě mohlo volat pomoc, volalo by. "Tati! Mami!" zakřičelo, hledíce na své zkrvavené rodiče, snad ze soucitu, snad jako prosbu, aby toho špatného pána vyprovodili pryč. Člověk, který je zmlátil, byl celý oblečený v černém. Na lesklém koženém kabátu měl přišit bílý kus látky s nápisem "The Cryptid Hunters", jaký Jack a Pauline kdysi nosili na svých spandexových oděvech. Byl to mladý muž, kolem očí měl tmavý makeup, v dozadu nagelovaných vlasech černé brýle, a jeho tváři dominoval sadistický úsměšek. "Tak jsem si konečně získal Vaši pozornost," promluvil k Jackovi. Ten si, stejně jako Pauline, hned povšiml jeho silného birminghamského přízvuku. Navíc mu došlo, že ho už někde viděl. Ta tvář mu byla povědomá. "Kdo jste?!" vyhrkl Jack, utřel si krev z nosu a pokusil se vstát. Mladík jej však švihl obuškem přes záda, a Jack opět nosem zamířil k podlaze. "Jsem Váš fanoušek," řekl teenager, "anebo jsem jím spíš býval. Ani nevíte, co pro mě znamená, že se s Vámi konečně setkávám." "Žádný správný fanoušek se nevloupá do domu svého idolu, aby napadl jeho dítě a zmlátil ho," řekla Pauline, udržela v očích slzy poté, co pohlédla na plačícího chlapečka, a otevřela šuplík v Jackově stole. Věděla, že tam měl taser. Vytáhla ho ven a rozběhla se proti vetřelci. Ten vytáhl pistoli, namířil ji na Paulininu hlavu a zmáčkl spoušť. Jack v pravou chvíli vyskočil, a jeho ruku sklonil. Kulka zasáhla drahý mikroskop. Útočník zasáhl Jacka loktem do obličeje, a pistolí samotnou práskl Pauline do zubů. Taser jí v ten moment vyletěl z ruky, a dopadl k mladíkovým nohám. S úsměškem na něj jednu nohu postavil. "Když už tu spolu jsme, mohli byste mě aspoň vyslechnout," usmál se mladík, "budete se teď chovat pěkně? Hm? Doufám, že jo. Jinak vám asi uniknou důležité detaily." Pohlédl na Deana, a střelil do zdi za jeho hlavičkou. "Jinak odstřelím vaše batolátko, což už jsem mimochodem mohl udělat před pár minutami. Poslouchejte dobře," řekl, chvíli si počkal, zatímco se na sebe Jack a Pauline zděšeně dívali, a pak se rozhodl pokračovat, "jmenuji se Dan Leahy. Před rokem jste mě inspirovali dát světu, co si zaslouží. Tak jako vy jsem si i já uvědomil, že svět musí hořet. Jenže mě za mé žhářství odsoudili. A vy jste s tím přestali, a začali jste toho litovat... Viděl jsem vaše video. Víte, měl jsem vás rád. Miloval jsem Lovce kryptidů, kteří ničili. A já o nich začal přemýšlet. Hlavně o vás, pane Owene. Protože vy jste byl můj idol číslo jedna. A já teď vím, že jsem se ve Vás strašně zmýlil." "Ty jsi ten kluk z obchodu v Los Lagos," řekl Jack. Konečně si uvědomil, odkud ho znal. "Jo, pro Vás asi jo. Bezvýznamný anglický turista s černými brýlemi. Samozřejmě ve skutečnosti jsem mnohem víc, než to. Označil bych se i... za obránce této planety. Dozvíte se, proč," odpověděl Dan. "Jak víš, kde žijeme?" zeptal se naštvaným hlasem Jack. "Sledoval jsem vás. Ten na té motorce, to jsem byl já. Mysleli jste si, že mě setřesete, ale nepovedlo se. Já vás celou dobu sledoval, a vy ani nevíte, jak. Člověk vám nemusí nutně dýchat na záda, aby se dozvěděl, kde je vaše sluj. A jestli si myslíte, že jsem si vás dohledal podle čísla vašeho auta, tak opravdu netušíte, kdo jsem a čeho jsem schopný. Přiletěl jsem sem do Kostariky, abych se setkal s Vámi, pane Owene. Promiňte mi tu nezdvořilost, slečno Jetkinsová, ale vy mě osobně zase tak moc nezajímáte. Samozřejmě jsou asi jiní, co by vám rádi rozdrásali krček, v poslední době očividně přibírající na tuku, ovšem já mezi ně nepatřím. Zato tady pan Owen, to je jiná. Řeknu Vám tajemství. Mluví se o Vás v televizi, píše se o Vás v novinách... díky mně," rozpovídal se Dan. "Ty za to všechno můžeš," zašeptal Jack, "za ten incident v Los Lagos!" "Génius! I když bývaly doby, kdy byste přišel mnohem dřív na to, kdo byl původcem takové nehody," usmál se Dan. Jack se opět podíval na Pauline. "Řeknu Vám to na rovinu, pane Owene. Věděl jsem, že jste někde blízko karibského pobřeží Kostariky. Tyhle informace se dají vyhledat, vidíte-li tam, kam jiní nevidí. Nevěděl jsem, že budete v Los Lagos zrovna v ten den, kdy jsem ohrozil jeho obyvatele a pár roztomilých opiček. Ale tušil jsem, že se tam třeba zajedete podívat... protože vy takový jste, ne? Šlo mi o to, abych vás vylákal ven. No, nemusel jsem se moc snažit. Klaplo to napoprvé, a to jsem měl tolik plánů! Některé si ještě nechám pro sebe, určitě přijdou časem vhod," mluvil dále Dan. "Přišel jsi mě zabít? Tak si posluž, pitomče. Ale nech žít je," řekl Jack a ukázal na Pauline a Deana. Leahy se zasmál. "Pane Owene, vy ještě vůbec nevíte, o co mi jde. Buďte v klidu, mějte oči otevřené, poslouchejte, a všechno bude v naprostém pořádku. To Vám můžu slíbit." Podíval se na Pauline. "Klidně už běžte ke chlapečkovi, ať tolik neřve, bastard jeden hnusnej," řekl jí, pokynul a hlavní své zbraně ukázal na Deana. Pak se již věnoval pouze Jackovi. "A teď, když jsem vyhrál boj o Vaši pozornost, pane Owene, chci Vám něco ukázat. Chci, abyste se dozvěděl, jaký doopravdy jste."

Pokračování příště...

Žádné komentáře:

Okomentovat

Nejčtenější