Pes hřivnatý, známý také jako vlk hřivnatý (vědeckým názvem Chrysocyon brachyurus), je jediným velkým jihoamerickým zástupcem čeledi psovitých (Canidae), kterému se podařilo přežít vymírání na konci pleistocénu. Ve fosilním záznamu se poprvé objevuje asi před 100 000 lety, a dodnes je jediným popsaným druhem z rodu Chrysocyon. Jedná se o téměř ohroženého obyvatele Brazílie, Paraguaye, jižní Bolívie, jihovýchodního Peru a severní části Argentiny, známého pro svou pronikavě zapáchající moč, nesoucí pach marihuany, a oblibu ovocné stravy, která tvoří okolo 50 % jeho jídelníčku (je to ale všežravec). V brazilském Cerradu dokonce žije druh rostliny z čeledi lilkovitých (Solanaceae), jenž byl po něm pojmenován, a jehož plody tato šelma velmi ráda pojídá - vlčí jablko, Solanum lycocarpum. Uši psa hřivnatého jsou dlouhé až 18 centimetrů, tělo asi metr a ocas okolo 45 centimetrů. České pojmenování i anglické obecné jméno "maned wolf" mu vysloužila nápadná černá hříva, kontrastrující s načervenalým až hnědým kožichem. Vysoké končetiny toto zvíře vynášejí nad vysokou trávu, ve které žije. V jeho tlamě se nachází dvaačtyřicet zubů, jako u všech psovitých. Výzkum také odhalil, že před 15 000 lety nastal u tohoto druhu tzv. efekt láhve, došlo tedy ke snížení jeho genetické diverzity, která je však stále větší, než u některých jiných zástupců jeho čeledi. Člověk by čekal, že ho už o psu hřivnatém nic nepřekvapí. Není to šelma, která by byla málo prostudovaná. Ve světě přírody však k novým objevům dochází prakticky neustále, a jeden týkající se právě psa hřivnatého byl ohlášen teprve nedávno. V argentinském Národním parku Iberá zaznamenala fotopast unikátní chování, zcela poprvé u tohoto druhu pozorované ve volné přírodě. Zachytila samici psa hřivnatého pojmenovanou místními odborníky Preta, jež se vrátila z výletu po okolí ke svým třem štěňatům, upozorňujíc je na svůj návrat jediným ostrým zvoláním. Poté, co štěňata vyběhla z doupěte, začala Preta regurgitovat natrávenou potravu, kterou pak mláďata požírala. Přestože je ještě neodstavila, pomalu je již učila zvykat si na jiný typ potravy, konkrétně tedy na maso. Stejně se na později natočených záběrech ke štěňatům choval i Pretin partner Malevo. Každého znalce psů hřivnatých samozřejmě okamžitě napadne, že to není až zase tak nový typ chování. Koneckonců se o něm ve vědecké literatuře objevují zmínky už v roce 2002! Je však důležité si uvědomit, že tento typ chování byl do letošního podzimu sledován pouze u psů hřivnatých v zajetí, a tam to chodí jinak, protože strava zvířat chovaných v umělých podmínkách lidmi se vždy nějakým způsobem liší od stravy volně žijících jedinců. Anebo jinak a přesněji - chování zvířat v zajetí nemusí vždy přesně odpovídat chování zástupců jejich druhu, kteří žijí ve volné přírodě. Dokud neexistuje důkaz, nemůžeme něco prezentovat jako fakt. Talía Zamboni, bioložka z Funcación Rewilding Argentina, řekla, že najít psa hřivnatého ve volné přírodě a následně registrovat různé typy jeho chování, natožpak ještě s často velmi dobře skrytými štěňaty, je skutečně těžké. Každý pohled na rodinný život psů hřivnatých, každé zjištění o interakcích rodičů a mláďat, jsou opravdovými vzácnostmi. Štěňata psa hřivnatého přestávají pít mateřské mléko zhruba ve věku 4 měsíců, avšak asi měsíc předtím se již začínají přidávat k matce při hledání potravy. V zajetí bylo dříve pozorováno, že samice této šelmy regurgitují potravu svým štěňatům ještě asi půl roku, tu pak v deseti měsících věku přestávají mladí psi přijímat a konečně si začínají hledat vlastní potravu zcela samostatně, pouhé dva měsíce před dosažením pohlavní dospělosti.
Pes hřivnatý. Fotografie z webu World Land Trust
Nedávno pořízené záběry, zcela poprvé zachycující regurgitaci masa matkou a následné krmení štěňat psa hřivnatého v divočině, jsou důležité ještě z jednoho důvodu. Tento druh šelmy je totiž v mokřadech severovýchodní Argetiny starým nováčkem. Kdysi se na tomto území vyskytoval, pak z něj byl vytlačen, a teprve před pár lety se zase vrátil. V roce 2020 se výzkumníci z Fundación Rewilding Argentina dali dohromady se společností Tompkins Conservation, která dva roky předtím pomohla ustanovit Iberá národním parkem, a vybavili několik tamních psů hřivnatých obojky s vysílačkou. V srpnu tohoto roku zjistili, že se samici Pretě narodila tři mláďata, a protože díky obojkům věděli, kde se nachází její doupě, rozhodli se obklopit ho fotopastmi. Sledovat takto zblízka každodenní život samice psa hřivnatého a jejích mláďat je nesmírě důležité k rozšíření poznatků o celém druhu. Zároveň se tak vytváří lepší obrázek, jak tato zvířata chránit. V roce 2005 žilo v Argentině jen nějakých 660 psů hřivnatých. Od té doby neproběhlo žádné další sčítání. Výzkum Funcadión Rewilding Argentina a Tompkins Conservation je tedy velmi důležitý; pomáhá vědcům zjistit, kolik těchto šelem na území Argentiny žije v současné době. V osmi provinciích Argentiny už pes hřivnatý vyhynul. Bývaly doby, kdy jej farmáři považovali za svého nepřítele, protože se báli o svůj skot, ovce či slepice. Pes hřivnatý však vůbec tato zvířata neloví! Není to tak dávno, co byl v Argentině prosazen zákaz tyto šelmy zabíjet. Nelze než doufat, že se díky tomu počty psů hřivnatých zvýší. Národní park, ve kterém se usadili, zabírá území o 195 100 hektarech. Pretiným mláďatům by měl poskytnout domov i v dospělosti, a pokud v něm najdou útočiště i další "chrysocyoni" ze severovýchodu země, bude to ještě lepší.
Za informace pro tento článek vděčím webu Mongabay. Video pochází z jejich YouTube kanálu; rozhodně doporučuji věnovat pozornost i dalšímu obsahu, který na něj autoři webu nahrávají.
Žádné komentáře:
Okomentovat