Mám pro Vás malé překvapení! Dnes krátce po dvanácté mi přišel na e-mail další textový dokument od Dana Jamesona! Ano, správce Dinosauřího parku na Vás nezanevřel, a chtěl, abyste si přečetli jeho další bláznivé příhody. V e-mailu se mi hrozně omlouval za to, že mě minulý týden urážel (opět připomínám, že jsem se rozhodl tu ta slova nezveřejnit), a že se teď cítí být zase v pořádku. To je úleva. Víte, bál jsem se, že Dan třeba sáhne po alkoholu a upije se k smrti nebo něco takového... Být na dně není žádná legrace. Já už to zažil. On nyní také... Dál už to nebudu protahovat. Jak se mu podařilo zvednout se a dát se dohromady?
Aneb cesta tam a zase zpátky
Urazil jsem se! Byl jsem moc uražený. Tak moc, že to odnesla má trávicí soustava. Vždycky, když sedím na židli, z břicha se mi ozývají zvláštní zvuky. Musí to být ze stresu. Snažím se hodně pohybovat na židličce, aby si všichni mysleli, že pode mnou vrže, ale málokdy jsem úspěšný. Ehm... Co to tady u všech pachyrhachisových regurgitovaných ryb píšu?! Popravdě, ani trochu nejsem spokojený s tím, jaký název jsem musel pro tenhle zápisek vymyslet. Ten, co mě k tomu donutil, mě asi považuje za nějakého hobita nebo co! O co se tím jako snaží?! Chce tím snad odkazovat na mou výšku?! Vždyť moje výška je úplně normální! I když přiznávám, že jsem se v poslední době trochu zcvrkl. Ztratil jsem pár kil a asi mi i shnilo několik kostí, což je důvod, proč sebou moje tělo plandá, když používám k přemístění z místa na místo své antilopí nohy. Po návratu do Anglie mi nebylo dobře. Nic moc jsem nejedl, jen v sobotu ráno jsem vyhrabal nějaké ohryzky z popelnice na kraji Chichesteru, pokusil jsem se je sníst, ale moc mi nechutnaly. Byly už trochu moc zčernalé. Pak jsem si uvědomil, že jsem měl v peněžence spoustu hotovosti, a tak jsem si aspoň koupil oplatek v jedné cukrárně. Všechny jsem tam vyděsil svým Manipulatorem. Tenhle pravěký šváb je vážně dobrý. Potřeboval jsem ke snězení oplatku klid, a lidi v cukrárně mě svým neustálým hulákáním a srkáním horké kávy rušili. Do mé hlavy létal jeden signál za druhým. Jednou to bylo zakašlání, podruhé zavrzání židle, potřetí si někdo říhl do kapesníku... To už jsem se naštval! Vytáhl jsem svého prašvába, ten začal po cukrárně létat, a všichni zákazníci rázem vyběhli ven. Oplatek jsem si spokojeně snědl, a pak jsem šel hledat trable jinam. Procházel jsem se po lese na východ od Chichesteru, kopal jsem do borových šišek, kamenů, kamenů a borových šišek, můj kamarád šváb se pořád držel na mém rameni jako krysa, a hvízdal jsem si znělku Jurského parku. V hlubinách lesa mě zastavil nějaký stařík, a ptal se mě, proč si to pískám. V tu chvíli mi svitlo, že to má něco společného s Dinosauřím parkem. No jasně! To místo mě tak traumatizovalo, že jsem se snažil vzpomínky na něj ve své hlavě nahradit vzpomínkami na ten film, který byl taky o parku s pravěkými zvířaty. To uvědomění mnou úplně otřáslo. Asi tři hodiny jsem kopal do stromu, a když už byla moje noha zkrvavená, a já si řekl, že na té druhé krev mít nechci, vylezl jsem na televizní vysílač uprostřed lesa. Ani nevím, proč jsem to udělal, prostě mi to přišlo jako dobrý nápad. Manipulator mi přitom lezl po kůži pod košilí a hladil mi ji svými tykadly. Uklidňovalo mě to, takže jsem nekoukal dolů. Když se začalo stmívat, vylezl jsem na plošinku nahoře, zamířil jsem rukama k obloze, na každé z nich jsem zvedl ukazováček, malíček a palec, prostředníček a prsteníček jsem zanořil do dlaně, a vykřikl jsem: "AC/DC the rock band!" Z malého domku u vysílače vylezlo pár lidí, a začalo na mě řvát, co tam jako dělám, a co to tam křičím. Znova jsem zařval: "AC/DC the rock band!" Pořád se ptali, co to znamená. Já si zacpal nos, a naznačil jsem jim, že skočím dolů. Přitom jsem si broukal God Save the Queen. Lidi tam dole na mě tak divně koukali, skoro jsem slyšel, jak jim jako v nějakém cartoonu nahlas pinkaly oči, když mrkali, a já se rozhodl zabušit si pěstmi do hrudníku. Byl to pěkný pocit. Najednou ze mě byla gorila. Potom ale Manipulator zalezl do mých kalhot, já hrůzou poskočil, protože mě to najednou přecvaklo zpátky do reality, a jen taktak jsem se zachytil tyče na plošině. Za chvíli ke věži po lesní cestě přijel hasičský vůz. Vysunuli žebřík, a pomohli mi zpátky na zem. Hasič, který mě vedl za ručku, pořád vykládal něco o psychiatrii. Asi je to jeho koníček, když nedělá hasičení. Odvezli mě do města a umístili mě do nemocnice. Se švábíkem jsem tam přespal, a druhý den ráno mě přišel vyšetřit holohlavý doktor, kterému chyběly přední řezáky na horní i spodní čelisti. Prý se specializoval na léčbu traumatu a měl PhD z psychologie. Vyřval jsem na něj všechno, co mi vadí. Už jsem ty vzpomínky na Dinosauří park nezatlačoval do zadní části mozku. Řval jsem o Oliverovi, o jeho neskutečných vtípcích, které mi celých osm let vyžíraly morek z kostí, o Charlesovi, jeho hloupém managementu, o Timovi, kterého bych rád viděl mrtvého, a nadával jsem na Ivana, který zasedl záchod v mém bývalém domově předtím, než jsem Dinosauří park nadobro opustil! Vyléval jsem si zlost na nemocničním lůžku a představoval jsem si, že to byly boky Datousaura, který mě označkoval žlutým vodopádem, a doktora jsem viděl jako tu paní, co mi v letadle řekla, že jsem prase, a pokoušel jsem se zasáhnout ho pěstí. Doktor se řehtal, sjížděl zády po zdi, oči měl úplně zavřené, a nedokázal kontrolovat své hlasivky. Po chvíli pro něj přišli dva zdravotníci a odvedli ho. Zmítal se, pořád se chechtal, a oni mu museli dát nějakou injekci na uklidnění. Byl jsem na něj naštvaný. Ani on moje problémy nepochopil! Když se nikdo nedíval, odešel jsem z nemocnice, sedl jsem do autobusu jedoucího do Selsey, a potom, co jsem tam dorazil, jsem se procházel po pláži. Manipulator byl pořád se mnou, a našel úkryt v mém levém uchu. Občas mi v něm trochu brnělo, a párkrát jsem dokonce musel svého hmyzáka vysypat ze zvukovodu. Lidi na pláži se tomu podivovali, a ptali se, jestli jsem si šel zaplavat a mám v uších vodu. Řval jsem na ně, že ve studeném moři nikdy neplavu, a pak jsem si vzpomněl na teplé vody kolem Tedova ostrova. Rozbrečel jsem se. Nevím, proč. Prostě jsem brečel. Abych zahnal slzy, šel jsem si koupit sendvič. Zaplatil jsem za něj, udělal jsem pár kroků od stánku, a mohutně jsem otevřel čelisti. Byl jsem připravený se do sendviče zakousnout, a vytáhnout z něj krásně zelený salát. A v tu chvíli jsem se zase rozbrečel. Vzpomněl jsem si na Dina, který vždycky miloval svůj salát! Měl ho tak strašně rád! Co asi v tu chvíli dělal? Jak se asi Dino měl? Ani zavolat jsem mu nemohl! Znovu jsem otevřel čelisti, a uviděl jsem salám ze sendviče vystupující. Připomněl mi maso, kterým jsem v Dinosauřím parku krmil naše dinosaury. To už jsem se úplně zhroutil. Sendvič spadl na kameny na pláži, a začali se o něj přetahovat racci. Roztrhali ho a odletěli s ním. V breku jsem na ně nadával, nadával jsem i na jejich větší příbuzné z Isle of Die, proklínal celý jejich klad, třídu nebo jak je dneska paleontologové klasifikují, a drásal jsem si nehty obličej. Jeden racek se rozhodl mě uklidnit, a tak přeletěl nízko nad mou hlavou a trefil mě do ní. Hystericky jsem mu děkoval za to, že mi vrátil kus sendviče, sáhl jsem si na hlavu, abych si prohlédl, zda byl ještě v dobrém stavu, ale akorát jsem zrudl zlostí. Hodil mi na hlavu něco jiného. Marně jsem na pláži hledal sladkou vodu, abych se umyl, všichni návštěvníci se mi tam smáli, a já nakonec strčil hlavu do té studené mořské vody. Potom jsem zase trhal hlavou ve snaze vytřást z uší její kapky. Nedbal jsem na poznámky ostatních, musel jsem najít Manipulatora. Došlo mi, že byl i při incidentu s rackem schovaný v mém uchu, a že musel skončit v moři. Ještě hysteričtěji jsem hrabal rukama ve vodě a křičel jeho binomické jméno, čemuž se turisté podivovali asi ze všeho nejvíc. Trvalo mi tři hodiny, než jsem ho našel. Hověl jsi na kamínku kousek od místa, kde jsem brečel se sendvičem, a ládoval se drobky z nějaké sušenky, které mu házely dvě děti. Zasyčel jsem na ty děti, ony s brekem utekly za maminkou a tatínkem, zachránil jsem před nimi Manipulatora, a z pláže jsem odešel. Z toho, co se v ten den stalo, jsem úplně funěl zlostí. Celá Anglie se proti mě spikla! Vrátil jsem se do Chichesteru, křičel jsem to tam na náměstí, proklel jsem britskou monarchii, a umanul si, že pojedu do Skotska, kde jsou lidi milejší. V pondělí jsem po strašně dlouhé a nudné cestě dorazil do Edinburghu. Na vlakovém nádraží mě tam někdo poznal, začal řvát, že "ten dinosauří chlápek je ve Skotsku" a vrazil mi do obličeje mou podobiznu, na jejímž kreslení prý pracoval dva roky. Chvíli jsem na ni němě hleděl s otevřenou pusou, dopadla na ni moje slina, a on se zbláznil z toho, že měl teď moje DNA a mohl si mě naklonovat. To klonování sám zmínil. Já si hned vzpomněl na Jurský park, jehož znělku jsem si v sobotu pískal, a pak zase na Dinosauří park a na zubatý úsměv toho příšerného darebáka Olivera. Rozbrečel jsem se, zhroutil jsem se na lavičce, a jediný, kdo mě mohl uklidnit, byl zase Manipulator. Už jsem to nemohl vydržet. Život bez Dinosauřího parku pro mě neměl smysl. Žádné trauma! Jen lítost, krásné vzpomínky na Tedův ostrov. Viděl jsem v hlavě ty písčité pláže, tmavě modrý oceán, volání nejúžasnějších zvířat, co kdy žila, umístěných za (většinou) pevnými ohradami... Jak jsem jen mohl podat výpověď?! Nechápal jsem to. Mlátil jsem se hlavou o sloup lampy na nádraží a nadával jsem na sebe. Musel jsem se vrátit! To nutkání znovu vidět naše dinosaury, znovu nakrmit Dina zeleným salátem a hodit flák masa Giganotosaurovi, obdivovat pravěké žraloky, amonity a Plesiosaura v akváriích a sbírat nakladená vejce Othnielií ve čtyřiadvacet hodin pečlivě čištěném výběhu, i když ho ti malí ďáblíci pořád zanášeli biologickým odpadem... To nutkání zaradovat se nad dalším Oliverovým dárkem a po otevření Vánočně zabalené krabičky se stuhou si nechat spálit obličej kyselinou, poplácat po rameni Tima po těsném úniku z výběhu rozzuřeného Triceratopse, dát si fist-bomb s Charlesem po získání peněz od nového finančníka parku a zanadávat s Ivanem na brzké ranní vstávání... to nutkání bylo zkrátka moc silné.
Přišel jsem na to, co mi v životě tak moc chybělo. Dinosauří park. Nedokážu bez něj žít. Mimo něj jsem jenom trapný hysterik, kterému se všichni smějí. Nikdo tam venku nechápe, že mé excentrické chování svědčí o nadměrné inteligenci a hlubokém pochopení každé bizarní situace, ve které se ocitnu. Svět lidí je tak divný. Já patřím mezi dinosaury. Jsem jeden z nich! Na letišti na Novém Zélandu jsem se nahlas projevoval jako náš Ceratosaurus. Zase tam někdo zavolal sanitku, ze které vyšla brýlatá paní a řekla, že se nemusím bát, že studovala psychiatrii asi patnáct let a dodnes se v tom oboru vzdělává, ale mě to bylo jedno. Byl jsem tak rád, že jsem se zas vracel domů! Ve čtvrtek ráno jsem konečně stanul na pláži Tedova ostrova. Přivezli mě tam s novými zásobami masa na celý týden. Menší část toho masa se vzala do kuchyně pro lidi, větší část se rozvezla do ošetřovatelských stanic po parku a měla se dát dinosaurům. Byl jsem strašně rád, že jsem byl zpátky na Tedově ostrově. Ten teplý tropický vzduch, ta vůně Pacifiku, a skřehotání ptakoještěrů, pocházejících z Isle of Die a poletujících volně nad všemi těmihle ostrovy ve středu oceánu... Tohle je můj jediný domov. Jenže jsem si nemohl dovolit se zase ukázat před Charlesem. Ne potom, co jsem podal výpověď a ještě jsem ho k tomu seřval. Nechal jsem se tedy v parku najmout pod jménem Ettan Brubaker. Ve čtvrtek asi v šest ráno jsem při cestě na lodi četl 103. číslo Daredevila od Eda Brubakera (jo, občas se podívám na nějaký ten komiks), a když jsem se musel představit vedoucímu přístavu, vymyslel jsem tenhle pseudonym. Ve falešných vousech jsem se celý den strašně potil. Poslali mě ale pomoci ošetřovateli Jimmymu s krmením dvou Thrinaxodonů. Strašně jsem se při tom snažil být před Jimmym nenápadný. Najal jsem ho na konci minulého roku, je to chlapec vnímavá z Britské Kolumbie. Prý uměl poskládat Rubikovu kostku už ve čtyřech. Chvíli se tak divně usmíval, poslal mě do výběhu Thrinaxodonů a přidušeně něco mluvil do vysílačky. Ignoroval jsem to, a začal jsem na zem házet fláky masa. Jimmy po pár minutách začal křičet, že Thrinaxodoni mají vzteklinu. Já řval, jak na to jen tak přišel, a on na to, že si to právě uvědomil, a že mě omylem vystavil strašnému nebezpečí. Panikařil jsem. Víte, jaké to je být zavřený s Thrinaxodonem, který má vzteklinu, v jedné ohradě, natožpak se dvěma z nich?! Jimmy křičel, že běží pro pušku, a utekl. Nechal mě v ohradě se oběma nakaženými kynodonty samotného. Šílel jsem, běhal jsem podél plotu, dokonce jsem se pokusil po něm vylézt, ale nešlo to. Jimmy se vrátil asi za patnáct minut, a nebyl sám. Byl s ním ještě někdo, a předtím, než jsem ho stačil poznat, vystřelil po mě uspávací šipku. Vykřikl jsem, uskočil jsem tak, aby mě nezasáhla, jenže ona sejmula můj falešný plnovous! Střelec, kterým nebyl nikdo jiný, než Sir Marsh, se strašně řehtal a práskal se při tom do kolena. Jimmy mi řekl, že Thrinaxodoni vzteklinu nemají, že se chtěl prostě jenom přesvědčit, že mě opravdu i přes ty vousy poznal, a že moje hysterie mu to krásně potvrdila. Zuřil jsem, vyběhl jsem ven, vynadal jsem mu a pak jsem chytil Olivera pod krkem. Usmíval se od ucha k uchu, říkal, že věděl, že jsem odjel pouze na dovolenou a že se zase vrátím, a já mu přímo do ksichtu vyložil, co si o něm myslím, a že ho nemám rád, a že ho třeba jednou vyhodím! On zdvihl prst, a řekl mi, že teď je mým nadřízeným on. V tu chvíli jsem se zase rozbrečel. No jasně! Já podal výpověď! Charles musel sehnat nového správce! Nestal se jím však Oliver. Charles prý najal nějakou Kory Lowe, která má za sebou dvacet let práce ve veterinární nemocnici pro divoká zvířata v Novém Jižním Walesu. Když mi tohle Oliver sdělil, asi jsem omdlel, protože si už nic dalšího ze čtvrtka nepamatuju. Probudil jsem se ve svém domku až dnes ráno. Dino mi olizoval obličej, já ho objal, a šel jsem si vyčistit zuby. V umyvadle ležel rozplizlý ten oběd z letadla, co jsem před osmi lety nedojedl. Slizká rajská omáčka umyvadlo ucpala. V devět mě přišli navštívit Charles, Oliver i Kory. Charles byl příjemný, ptal se mě, co mě donutilo změnit názor a nechat se v Dinosauřím parku znovu zaměstnat, a já si vybrečel oči, zatímco jsem pomalinku vykládal pravdu. Oliver byl rád, že jsem se vrátil. Prý s Timem dali dohromady plán, jak mě přitáhnout zpět, protože mě prý mají rádi. Pff... Prý za to mohl Manipulator. Švába jsem od nich "dostal", aby mě zmanipuloval. Podle jejich plánu se mi při každém pohledu na něj měl v povědomí vybavovat Dinosauří park. Chvílemi tyto vzpomínky mohly vyplout i na povrch, proto jsem v Anglii i ve Skotsku tolik brečel. No jasně! Oliver za to zase může! Mohl jsem být volný, a teď jsem zpátky na Tedově ostrově a musím zase pracovat pro tyhle nezbedy! A už nemám pozici jednoho z vedoucích! Ale abych řekl pravdu, jsem šťastný, že jsem zpátky. Mám to v Dinosauřím parku moc rád, a těším se, až zase zabořím lopatu do Othnieliích výkalů. Jenom doufám, že to nebude hned dneska.
Danova pošta: Jen tak mezi námi, mí obdivovatelé... Chystám se Kory sesadit. Musím na ní něco najít - něco, co by Charlese donutilo ji připravit o pozici správce. Ještě nevím, jak to udělám, ale jen tak se nevzdám. Já jsem správce Dinosauřího parku! Já, a nikdo jiný! Nikdo mi nebude šéfovat! To Vám, kteří mě máte tak moc rádi, vlastně víc než svoje rodiče nebo já nevím, své psy a kočky a hady, slibuju! Jak to vždycky říkal Schwarzenegger... budu zpátky!!!
Vypadá to, že se Dan se svým týdeníkem zase někdy vrátí. Mohu Vás však ujistit, že to již tento rok nebude. Touto částí končí jak epická říjnová trilogie o Danově cestě tam a zase zpátky, tak i celý letošní "run". Určitě však našeho přítele z Tedova ostrova kontaktuji příští rok, a nechám si od něj zase poslat pár zápisků. Zítra se můžete těšit na 5. část Prokletí rodiny Owenových! Na neděli pak chystám něco trošičku jiného a možná i více oddychového. Na pondělí mám pro Vás připravený klip z první epizody letošního Autumnwatch, a příští pátek konečně napíši další část Sloane, lovkyně monster!
Žádné komentáře:
Okomentovat