Ammosaurus

Ammosaurus ("pískový ještěr") byl pojmenován podle pískovce Portlandské formace v americkém státu Connectitut. Jeho kosti poprvé našli dělníci při stavbě mostu v Connecticutu roku 1884, podařilo se však zachránit jen zadní část zvířete, jelikož přední zůstala v bloku kamene, jenž byl použit při stavbě, a navíc byl rozřezán. Když Othniel Charles Marsh zvíře o pět let později, tedy v roce 1889, vědecky popsal, mohl vycházet jen z několika málo kostí. Bylo mu však jasné, že se mu do rukou dostaly pozůstatky nějakého prosauropoda. Domníval se, že to byl zástupce Anchisaurů, avšak od dříve popsaného druhu se lišil. Zavedl pro něj tedy jméno Anchisaurus major. Avšak roku 1891 Marsh změnil své stanovisko a všiml si více rozdílů mezi původně popsaným druhem Anchisaura, a tím novým. Byl tedy pojmenován zcela nový, distinktivní rod Ammosaurus. Roku 1969 se podařilo získat zbytek fosílie Ammosaura, některé zdroje tvrdí, že most sám spadl, jiné zase, že byl zbořen s použitím lidských sil. Ať tak či onak, přední část kostry Ammosaura se po nějakých 80 letech konečně dostala do rukou paleontologů. Od té doby bylo nalezeno více pozůstatků tohoto jedinečného dinosaura, a to i mimo Connecticut. Pravděpodobně se vyskytoval na západě Spojených států, což dokazují zkameněliny nalezené v Arizoně. Podle některých paleontologů je však arizonský Ammosaurus pouze zástupcem rodu Massospondylů, který je jinak známý pouze z jihu Afriky. Také z kanadského Nového Skotska pocházejí ostatky prosauropoda, jenž se v mnohém podobal Ammosaurovi. Zdá se, že tento druh dinosaura byl rozšířenější, než se předpokládalo. Ammosaurus žil v rané až střední Juře, mohl se tedy potkat s poměrně dobře známým dravým dinosaurem, Dilophosaurem. S takovou konkurencí se musel umět dobře vypořádat. Dilophosauři byli šestimetroví masožravci se silným skusem a byli stavěni pro rychlost. Ammosaurus byl však také dobrým běžcem. S váhou přibližně 300 kilogramů nebyl zrovna těžkou vahou. Na délku měřil 2,4 až 4 metry, takže byl drobounký v porovnání se svými příbuznými, jinými prosauropody jako byl Plateosaurus, anebo ještě vzdálenějšími příbuznými, jimiž byli sauropodi (největší suchozemská zvířata všech dob). Na výšku měl 1,8 metru, takže byl vysoký jako člověk. Na předních končetinách měl ostré drápy, jež mohly sloužit jako účinná zbraň. Ammosaurus byl jinak mírumilovný býložravec, možná žijící ve stádech nebo malých skupinkách. Ostré drápy používal k přitahování si větví porostlých šťavnatými listmi, kterými se živil. Byl to částečně kvadrupední a částečně bipední dinosaurus: občas chodil po čtyřech, v takovém případě se živil nízko rostoucími rostlinami, někdy si však stoupl i na zadní, a tehdy dosáhl na výše rostoucí kapraďorosty. Podle některých teorií však byli Ammosauři spíše všežravci, než striktní býložravci. Krajina východu Spojených států byla v období střední Jury lesnatá, nabízela tedy Ammosaurům jak dostatek potravy, tak i úkrytu. Po několika milionech let své existence se tento dinosaurus možná vyvinul do podstatně rozvinutějšího druhu...

Popis Ammosaura najdete například v knihách "Speciální průvodce-Dinosauři" od Gerrieho McCalla či "Dinosauři a jiná prehistorická zvířata" od Michaela Bentona.

Příště Avaceratops!

Hromadná smrt dinosaurů: Tenontosaurus a Deinonychové

První část Hromadné smrti dinosaurů jsem napsal ke konci března, druhou zase na konci května. Nyní jsem se rozhodl k tomuto projektu vrátit a napsat další část...

V době před zhruba 115 miliony let byl na území jihozápadu Spojených států nejběžnějším býložravcem Tenontosaurus, ornithopodní dinosaurus pohybující se částečně po zadních, občas však i po předních končetinách. V některých formacích bylo nalezeno více pozůstatků Tenontosaurů, než fosílií jakéhokoliv jiného dinosaura-dokonce předčily i ankylosauridního dinosaura Sauropeltu. Mocným predátorem, který předstatoval pro Tentonosaura hrozbu, byl pak Deinonychus. Tento hbitý predátor, díky němuž John Ostrom učinil revoluční, nový pohled na dinosaury, dorůstal délky asi 3 metrů a vysoký byl jako člověk. V porovnání s více než šestimetrovým Tenontosaurem byl asi tak poloviční, ale smečka Deinonychů si na Tenontosaura jistě mohla troufnout. V minulém století byla objevena kostra Tenontosaura obklopená pěti Deinonychy. Byl to přelomový bod: něco, co mohlo dokázat inteligenci a bojové schopnosti těchto predátorů. Ať už to tehdy, před 115 miliony let v Severní Americe dopadlo jakkoliv, rozhodně šlo o hromadnou smrt. Smečka dinosaurů obklíčila tohoto býložravce a zahynula přitom. Ale kvůli čemu? Není lehké najít odpověď na takovou otázku. Existují různé teorie, například že smečka Deinonychů se vydala na lov, narazila na stádo Tenontosaurů a jednoho slabého, případně nemocného či starého jedince od stáda oddělila. Po několika hodinách pronásledování jej pak možná přepadla za zálohy. Vyčerpaný Tenontosaurus v takovém případě jistě neměl šanci, ačkoliv možná několik z dravců zranil anebo možná dokonce i zabil. Nakonec však podlehl a stal se večeří těchto Deinonychů. Všichni zranění, kteří se účastnili hostiny, pak na místě také zahynuli. Smečku mohlo tvořit i více zvířat, například osm, na místě jich pak zemřelo pět. Případně se mohla do dění vložit nějaká velká bouře, jež dravce zabila. Všechno jsou to jen domněnky, ale je to rozhodně velmi zajímavé téma. Pak je tady ale ještě jedna možnost, jež se u takové hromadné smrti dinosaurů zdá být mnohem pravděpodobnější. Podobně jako například u stáda Centrosaurů z kanadské Hildy, i zde mohla Tentonosaury a Deinonychy překvapit velká voda. Z nějakých důvodů došlo k záplavě, jež postihla zvířata v krajině, a ta se následně utopila. Je alespoň možné, že Deinonychové skončili poblíž Tenontosaura jen proto, že je tam, kde zemřeli a následně zkameněli, doplavil proud řeky... Někteří odborníci s tím však nesouhlasí. Těžko říci, jak tomu tehdy bylo, jasné však je, že zvířata společně na místě zahynula a zachoval se nám tak perfektní důkaz jejich koexistence...

Tomuto tématu se věnuje také epizoda televizního seriálu Jurassic Fight Club z roku 2008. Při psaní článku mi pomohla kniha Dinosauři: Objevy, druhy, zánik. V příštím roce možná přinesu více částí projektu Hromadná smrt dinosaurů...

Soutěž Dinosauři 2015

Již tradiční velká soutěž je tu! Navazuje tak na sérii soutěží: Novoroční soutěž, Soutěž Dinosauři 2011, Soutěž Dinosauři 2012, Soutěž Dinosauři 2013 a Soutěž Dinosauři 2014! Nyní vítejte u Soutěže Dinosauři 2015, která je jako její předchůdci, složena ze 20 otázek! Za každou správnou odpověď dostanete jeden bod, maximální počet bodů je tedy dvacet. Pokud máte zájem o účast, napište do komentáře pod článek, že se hlásíte. Doporučil bych Vám posílat odpovědi na e-mail haasvojt@volny.cz, případně můžete odpovědi psát i do komentářů, je však možné, že ostatní soutěžící by je mohli opsat (což je ovšem nedůstojné). Budete-li posílat odpovědi na e-mail, napište prosím do komentáře Váš e-mail, ze kterého mi zpráva přijde. Dlouhý komentář může být vyhodnocen jako spam, toho se však neděste, poněvadž jej mohu otevřít v administraci blogu. Pokud chcete, můžete také napsat, co byste chtěli na diplom... Z instrukcí je to vše, nyní Vás již čekají otázky... Hodně štěstí!!!

1. V jakém geologickém období žil dinosaurus jménem Drinker?

2. Jak se od sebe lišili ankylosauridi a nodosauridi, a co měly tyto dvě skupiny dinosaurů naopak společného?

3. Co se stalo s kosterními pozůstatky Spinosaura, které byly nalezeny německou expedicí v Egyptě roku 1911?

4. Kdo popsal Yandusaura?

5. Je v současnosti dravý dinosaurus Coelophysis považován za kanibala, či ne?

6. Jakým typem živočicha bylo zvíře nazvané Felix atrox?

7. V období pozdní Jury žil na území dnešní Severní Ameriky asi šestimetrový theropod. Jeho typickým znakem byl roh na čenichu, díky čemuž si také zasloužil druhové jméno "nasicornis". Jaké je rodové jméno tohoto dinosaura?

8. V jakém čase a na kterém místě se vyskytoval Titanosuchus?

9. Byl stisk čelistí Tyrannosaura Rexe dostatečně silný na to, aby tento masožravec jediným kousnutím rozdrtil kosti? Jak dlouhé byly zuby T-Rexe?

10. Víte, kdy se na Zemi objevily první želvy? Dokázali byste odhadnout, o kolik milionů let dříve se vyvinuli první plazi (např. Hylonomus a jemu podobní)?

11. Tento pravěký savec žil v pozdním Pleistocénu v Severní Americe. Jeho zkameněliny se našly mimo jiné v amerických státech Karolina, Georgie, Florida a Louisiana, ale také v Kalifornii, konkrétně v asfaltových jezírkách La Brea. Tento 3,7 metru vysoký příbuzný slonů měl nerovnoměrně zatočené kly. Objevil se také v jednom známém akčním seriálu... Napište jméno zvířete.

12. Byl Polacanthus příbuzný Fulgurotheriu?

13. Jak se jmenovali paleontologové, kteří spolu soupeřili během slavné "Války o kosti" v 19. století? Co bylo výsledkem tohoto předhánění se v lovu zkamenělin?

14. Jaký je význam jména "Lycorhinus"?

15. Tento rok byl na Aljašce poblíž Colville River objeven kachnozobý dinosaurus, jehož jméno znamená v jazyce místních obyvatel "dávné zvíře, které se pase". Jaké je jméno tohoto býložravce?

16. V tomto roce také došlo k objevu predátora kambricko-ordovických oceánů, jehož zkameněliny byly odkryty v Maroku. Žil před 480 miliony let a některými znaky připomínal Anomalocarise, známého díky seriálu BBC Putování s pravěkými monstry. Jak se nově objevený bezobratlý lovec jmenuje?

17. Co byl zač Eophis underwoodi? S jakým významným objevem z tohoto roku souvisí?

18. Dalším významným objevem roku 2015 byl Chilesaurus, který se proháněl po pláních Jižní Ameriky před 145 miliony let. Čím byl mezi svými příbuznými (nápověda: např. Allosaurus) tak výjimečný?

19. Co se nachází na tomto obrázku:

20. Napište alespoň tři filmy či televizní seriály, v nichž se objevil Giganotosaurus.

Počet soutěžících je neomezený... Doufám, že pro zúčastněné nebude soutěž problémem, diplom dostanete všichni! Těším se na Vaše odpovědi!

Aphelosaurus

Aphelosaurus lutevensis je jediným známým gracilním sauropsidem, který byl kdy nalezen na území Francie. Patří tak mezi nemnoho zvláštních, ještěrkovitých plazů, kteří žili v období Permu. Aphelosaurus patřil do skupiny Araeoscelida (či též Araeoscelidia), kterou reprezentuje poměrně známý Araeoscelis, podle něhož byla rodina těchto sauropsidů pojmenována. Araeoscelidi se vyskytovali v Severní Americe a v Evropě, například na území Německa. Byli to pravěpodobně nejstarší diapsidi, tedy živočichové charakterističtí počtem a tvarem spánkových jam v lebce natolik, že patřili do stejné, avšak velké vývojové větve, jako krokodýli, dinosauři a pterosauři. Zároveň byli možná prvními bipedními živočichy, pohybovali se tedy po dvou nohou, i když nepříliš často. Aphelosaurus žil v dnešní Francii před 290 miliony let, ve spodním Permu. Stejně jako tomu bylo u všech araeoscelidů, i Aphelosaurova kostra byla nesmírně lehká. Zadní končetiny byly delší než přední, nicméně jen možná o třetinu. Zvíře se tedy mohlo pohybovat po čtyřech i po dvou. Pozůstatky tohoto obdivuhodného plaza byly nalezeny v 19. století a uloženy ve sbírkách Muséum national d'histoire naturelle v Paříži. Paleontologové podrobili tomuto druhu řadu výzkumů. Ukázalo se, že Aphelosaurus byl alespoň občasně bipední, nebo dokonce stromový živočich. Drápy zvířete byly dost dlouhé na to, aby se s jejich pomocí udržel na větvích stromů. Navíc byly ostré a zakřivené. Mohl tedy představovat jakousi prehistorickou podobiznu dnešních anolisů, leguánů, bazilišků a jim podobných ještěrů, jež tráví život jak na zemi, tak v korunách stromů a příležitostně (i když v případě některých druhů celkem často) ve vodě. Aphelosaurus měl dlouhý ocas, při běhu jej mohl zvednout a možná s jeho pomocí mohl rychle zatáčet, tak jako to dělají dnešní gepardi, když pronásledují kořist. V takovém případě však Aphelosaurus mohl utíkat po zadních, čímž se podobal již zmíněným baziliškům. Končetiny byly umístěny pod tělem. Aphelosaurus byl 50 centimetrů dlouhý, což je méně než 2 stopy, mohl tedy patřit na jídelníček větších predátorů. S největší pravděpodobností to byl masožravec, zřejmě se specializací na lov hmyzu. Je však problémem to určit, nezachovaly se totiž zuby a čelisti, vlastně se vůbec nezachovala hlava. To byl důvod, proč bylo po 150 let těžké určit, do jaké živočišné skupiny vlastně Aphelosaurus spadá. Když jej roku 1858 popsal Paul Gervais, ukázalo se, že složitější skládanku francouzští paleontologové ani nemohli získat. Tehdy byly navíc znalosti o prvních plazech, jimiž sauropsidi byli, omezené. Podle zbytku kostry jej až nedávno zařadil do systému Jocelyn Falconnet. Paleontolog Sébastien Steyer se později spolu s ním vrátil do lokality Tuiliéres, kde byla fosílie prazvláštního plaza nalezena. Lomy jsou již uzavřeny, ale výskyt keřovitých rostlin rodu Walchia podle Seteyra posiluje domněnky o stromovém životě Aphelosaura...

Popis tohoto málo známého pravěkého tvora naleznete v knize Země před dinosaury od S. Steyera, vydané roku 2011.

Příště Moradisaurus!

Původ a následný vývoj mamutů

Před nedávnem jsem si řekl, že by možná stálo za to napsat článek o pravděpodobně nejznámějších savcích pravěku-mamutech. Na anglické verzi Wikipedie jsem narazil na velmi zajímavé téma, které Vám nyní přiblížím. Týká se původu a evoluce těchto huňatých savců...

Mamuty si lidé spojují s dobou ledovou. Je pravda, že tehdy byla diverzita jednotlivých druhů těchto savců mnohem vyšší, než kdykoliv předtím, nicméně již asi dva miliony let před začátkem doby ledové se na Zemi objevili první zástupci této skupiny zvířat. Rod Mammuthus, pojmenovaný podle již předtím používaného slova "mammut" s dosud neobjasněným původem, patří spolu s dnešními asijskými slony a dalšími, již vyhynulými zástupci rodu Elephas, do skupiny Elephantina, jež je podřízena kmenu Elephantini (který zahrnuje i africké slony rodu Loxodonta). Velmi blízkými příbuznými mamutů byli mastodonti. Čeleď Mammutidae se objevila asi před 25 nebo 24 miliony let (pro srovnání, čeleď slonovitých zahrnující mamuty existuje zhruba 6 milionů let). Prvními zástupci čeledi Mammutidae (mastodonti), byly primitivnější rody včetně Zygolophodona, mastodonta vysokého cca 4 metry, jenž se možná vyvinul z gomphotheriida Tetralophodona. Praví mamuti, patřící mezi slonovité, se ale objevili až v Pliocénu. Nejstarší známý mamut, druh Mammuthus subplanifrons, žil před 5 miliony let v Africe, konkrétně na jihu a na východě kontinentu. Zdá se to být neuvěřitelné: tato zvířata tedy pocházejí z Afriky, kde rozhodně chladno nebylo a není. Je pravděpodobné, že tento raný mamut nebyl žádným srstnatým obrem, ale vzhledem se prostě podobal slonům. Měl drsnou kůži pokrytou malým množstvím chlupů, charakteristickým mamutím znakem byly v jeho případě zahnuté kly. Z tohoto primitivního druhu je známa lebka, kosti končetin a páteřní obratle. Také Mammuthus africanavus byl jedním z nejstarších dosud známých mamutů, vyskytoval se v Tunisku, Maroku a Čadu. Objevil se před 3 miliony let, na sklonku Pliocénního období a vlastně i na sklonku třetihor. O tomto druhu se toho moc neví, jisté však je, že v době, kdy žil, už jeho příbuzní začali pronikat do Evropy. Nejstarším evropským mamutem je M. rumanus, který se však překvapivě rozšířil až kamsi do východní Asie-pozůstatky jedince, jenž byl nalezen v Číně, podle všech výzkumů patří do stejného druhu. Před 2,5 milionu let se v Evropě a střední Asii objevil druh M. meridionalis, desetitunový býložravec, jehož kostru mají možnost spatřit návštěvníci Přírodovědného muzea v Paříži. Česky se tento druh označuje jako mamut jižní. Je pravděpodobné, že se vyvinul v otevřených lesích jižní Evropy. V té době už začínala doba ledová, jih Evropy byl mnohem chladnější než dnes, a tak byl mamut jižní jedním z prvních huňatých druhů. Musel se přizpůsobit měnícím se podmínkám, a zřejmě byl předkem specializovanějších druhů mamutů. Ačkoliv vypadal jako slon indický porostlý hustější srstí a měl působivější kly, byl možná předchůdcem mamuta srstnatého.

Ve středním Pleistocénu se ve fosilním záznamu objevuje mamut stepní (M. trogontherii), jenž se vyskytoval v Anglii a v Německu. Na rozdíl od svých předků žil již v celkově chladných podmínkách, vyvinula se u něj hrubá hustá srst. Kly u tohoto druhu dosáhly jasně spirálovitého tvaru, u samců byly silnější a delší, než u samic. Tento charakteristický znak se později objevil i u dalších mamutů. Byli-li mamuti někdy skutečně úspěšní, pak to bylo v pozdním Pleistocénu. V roce 2011 provedli vědci molekulární výzkum, na jehož podkladě zjistili, že se malá populace mamuta stepního musela dostat do Severní Ameriky, kde se vyvinula v působivý, impozantní druh mamuta kolumbijského (M. columbi). Byl to obrovský chobotnatec obývající jihovýchodní část severoamerického světadílu a dostal se až do oblasti současného Mexika. Koneckonců, zkameněliny těchto mamutů jsou dobře známy z asfaltových jezírek La Brea, kde před několika set tisíci lety uvízl a zahynul i samec mamuta kolumbuského jménem Zed. Podle některých paleontologů byl pozdější druh M. jeffersoni, také známý z Ameriky, výsledkem křížení dvou rozdílných druhů. Nejslavnější ze všech mamutů se však vyskytoval v Evropě a Asii v pozdním Pleistocénu a vyhynul teprve nedávno, asi před 10 000 lety. Byl to mamut srstnatý, legendární Mammuthus primigenius, žijící za würmské ledové doby. Nebyl tak vysoký, jako jeho severoameričtí příbuzní, ani jako mamut stepní, ale přesto měřil v kohoutku kolem 2,7 metru. Stáda těchto majestátních zvířat putovala evropsko-asijskou tundrou při hledání potravy. Dostávala se při tom do konfliktů s lovci mamutů, kromaňonci a dost možná i s neandrtálci. Změna klimatu a prostředí, a dost možná i nadměrný lov vedl nakonec k vymícení rodu Mammuthus, přesto nám však po něm zbyly cenné zkamenělé důkazy. Známe deset jednotlivých druhů ze čtyřech světadílů...

Při psaní tohoto článku mi velmi pomohla kniha Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat (rok vydání 2013) a informace z anglické verze Wikipedie. Doufám, že jste se dozvěděli alespoň něco nového, pokud se Vám článek líbil, komentujte, případně hodnoťte hvězdičkami pod článkem...

Mračná hora-3. část

Pokud Vám unikla předchozí část příběhu Mračná hora, navštivte rubriku Příběhy na vyprávění, kde ji naleznete... Nyní je čas na pokračování, se třetím dílem naše hrdiny čekají pořádná překvapení... Čeho byli Charles, Frederick, Xin a Zhou svědky u tajemné ledové jeskyně?

MRAČNÁ HORA-3. ČÁST:

Zatímco Charles s opatrností prohlížel drsné, kamenité stěny jeskyně, ozýval se z její hlouby tichý hrdelní zvuk. Opakoval se v pravidelných intervalech, a pokaždé, když se začal ozývat, stiskl Charles svítilnu, poněvadž byl nervózní. "Něco tam určitě je," zašeptal nakonec a přestal svítit do temných prostorů té neobvyklé skalní pukliny. Na jeho hlase však bylo poznat, že je již docela v klidu. Podíval se na Fredericka, který si kvůli napětí kousal do rtu. Jakmile uviděl, že ho při tom Charles pozoruje, přestal. "Nebyl to jen vítr odrážející se o stěny jeskyně?" řekl Frederick Charlesovi, jenž čekal na nějaká slova. "Vidíš, to mne nenapadlo..." zamyslel se nahlas Charles. Po Frederickových slovech jej přešel jakýkoliv strach. "Podíváme se tam," navrhl Charles. "Jsem tak trochu klaustrofobický, nebude vadit, když zůstanu tady?" optal se s klidem Frederick, Charles jen souhlasně pokýval hlavou. Když biolog vkročil do jeskyně, zase se ozval ten zvláštní zvuk. Charles pokrčil obočí, znovu si prostory prohlédl, a poté mávnutím ruky naznačil Xin a Zhouovi, aby jej následovali. Frederick si mezitím venku otevřel termosku s čajem a pomalu popíjel. Čím hlouběji se Charles a jeho čínští průvodci nořili do hlubin zamrzlé jeskyně, tím hrozivěji se cítili. Také podivné zvuky byly stále hlasitější. Pojednou Charles posvítil na velký kus ledu trčící z nízkého stropu. Odlesk jej zasáhl do očí, a s ním i rýhy na ledu, jednoduše popsatelné jako stopy po nějakých drápech. Ozvala se rána. Pohled všech se upřel k vchodu do jeskyně. Někde poblíž tam spadl kámen. "Propána, co je toto?" řekla polohlasitě Xin, když zjistila, že stojí na kusu nějaké látky. Uchopila ji do ruky a zvedla. Zhou řekl ve svém rodném jazyce, že je to jistě kus kabátu. "Před týdnem se přece v této oblasti ztratil malý osmiletý chlapec. To jsi mi říkala!" napadlo Charlese. Na zem spadl další kámen. Asi se při pádu dotkl skály, rána se pak odrážela o stěny celého prostoru. "Hej, co je to tam? Tam u vchodu se něco pohybuje!" vykřikla Xin. "Fredericku?! Jsi to ty?!" zařval Charles. Ve stínu denního světla, jež úzkým vchodem procházelo, se sice rýsovala dvounohá postava, ale člověk to jistě nebyl. Odpovědí na Charlesovu otázku byl další kámen, přesně vrhnutý na Zhouovu hlavu. Ve chvíli, kdy mladý čínský nosič spadl, se ošklivý, zlý tvor rozeběhl přímo proti lidem. Ti začali křičet a utíkali do méně proniknutelných částí jeskyně. Charles si všiml, že kousek od něj se nachází škvíra a prolezl jí. Xin utíkala za ním, ale tajemný tvor ji chytil. Velká, chlupatá ruka s modrými prsty jí doslova objala krk a prudce trhla. Xin spadla na zem, ale ve tmě takřka nic neviděla. Přesto poznala tvář monstra, se kterým se před třemi týdny setkala. Její křik byl ničím oproti řevu toho zvířete, jež jím bylo poplašeno. V několika dalších vteřinách se huňatý obr vzdálil a následně dostal nesmírně bolestivou ránu přes záda těžkou holí. To Zhou si všiml, co se děje, a neváhal Xin pomoci. Obrovská nestvůra si to však nenechala líbit, obrátila se proti Zhouovi a jedinou ranou do jeho obličeje způsobila, že se podloží jeskyně zalilo krví. Zraněný Zhou byl svědkem hrozivých zubů, jež teď klapaly přímo před jeho očima, cítil otřesný dech té potvory a přál si, aby jeho život brzy skončil. Agresivní lidoop byl však chováním lidí více zděšen, než rozčilen, a vyběhl z jeskyně ven. Zmizel kdesi v dáli, ztratil se ve sněhu obklopujícím Mračnou horu. Z dálky to vše pozoroval Frederick. Mísily se v něm různé pocity. Poté, co se jeho přátelé vydali na průzkum skalní pukliny, vyšel si na malou procházku. Když slyšel děs nahánějící křik vycházející z míst, kam vkročili, obával se tam vrátit. Teď zavládlo ticho, a on nevěděl, co má dělat. Nakonec se odhodlal k prudkému výpadu do jeskyně. Jakmile do ní vkročil, spatřil Xin desinfikující poranění na Zhouově obličeji. "Co se stalo?!" vyhrkl Frederick, dělaje, jako by vůbec o ničem nevěděl. "Objevila se tu ta příšera... Kde jste byl?! Proč jste něco neudělal?!" začala na něj řvát Xin. "Kde je Charles?!" optal se starostlivě Frederick. Odpovědi se zatím nedočkal. Charles v těch chvílích uvízl v malé štěrbině, ale snažil se z ní vyskmeknout. Na podloží sotva dva metry pod ním ležely dva tajemné, lesklé objekty. Ačkoliv nevěděl, kam cesta dále vede, a netušil, co se přihodilo jeho přátelům, chtěl místo dále prozkoumat. "Teď se vlastně nacházím v podzemních tunelech Mračné hory," pomyslel si. Chytil se kamene vystupujícího z žulové skály, a spadl. Při tvrdém pádu zničil jeden ze dvou lesklých předmětů. Praskavý zvuk mu naznačil, že dopadl na něco křehkého. Podíval se okolo a spatřil bílo-žlutou hmotu. "Propána, vždyť to jsou vejce! A tady!" řekl si pro sebe. "Musím odsud okamžitě vypadnout, co je tohle za nesmysl?!".

V těch chvílích Frederick a Xin odtáhli zraněného Zhoua na sněžnou pláň, kde předtím tábořili. "Není to tak hrozné, prostě dostal ránu pěstí. Pěkně velkou pěstí..." řekl Frederick. Následně si sundal batoh a vytáhl z něj pušku. "Asi půjdu najít Charlese," sdělil Xin. "Počkejte! Nemůžete mě tu nechat samotnou s tímhle zraněným chlapem! Co když se to zvíře vrátí?" vyděšeně vykřikla Xin. "Tak udělejte všechno pro to, aby se nevrátilo," řekl přísně Frederick, hodil před Xin malou pistoli a odešel. Jakmile vystoupil na svah, všiml si v dálce toho chlupatého živočicha. "Asi trochu změním své plány," pomyslel si. Zamířil na rychle utíkajícího lidoopa a chystal se vystřelit. Naposledy se ujistil, že to není člověk, že to není Charles, a pak zmáčkl kohoutek. Postřelený netvor vyskočil do značné výšky, kolem něj vyletěl do vzduchu i sníh, který při výskoku nabral s sebou. Dále utíkal o to rychleji. Frederick za ním utíkal, jako by na světě nebylo ničeho jiného, než tohoto zvířete. "To bude Yetti, já jdu po Yettim!" vyhrkl nadšeně Frederick. Běžel dál a nakonec spatřil lidoopa ležícího v malém průsmyku. Yetti, jak mu alespoň Frederick říkal, ležel zcela nehnutě. Levý bok jeho těla byl celý zakrvácený. Frederick do něj znovu střelil. A jako střela se "Yetti" probral, vyskočil a kopl Fredericka do břicha. Ten se svalil a padal ze svahu dolů. Řval přitom bolestí i naštváním. Když se zachytil vystouplého kamene, vystřelil po zvířeti znovu. Kulka zasáhla "Yettiho" do hlavy. V poslední chvíli, kdy mohl netvor Frederickovi něco udělat, pustil se muž kamene a opět se kutálel dolů. Jen tak tak unikl smrtelnému pádu huňatého obra, vážícího přinejměnším půl tuny. Xin a Zhou to z dálky pozorovali a tajil se jim dech. Frederick se nakonec zvedl, rozkašlal se a vrátil se na bojiště. Teprve teď viděl, jak ohromného nepřítele skolil. Ten primát měl přes 2,5 metru na výšku. "Tak tohle napadlo tu holku," zasmál se Frederick, "a já to teď zastřelil. Zajímalo by mě, jestli má tenhle Yetti něco společného se zmizením toho malého kluka." Malou soutěskou proniklo světlo. "To snad ne! Měl jsem si vzít náhradní baterie! Světlo je čímdál s
labší!" říkal si pro sebe Charles, pokračující ve své únikové cestě. Dostával se přitom hlouběji a hlouběji do jeskynních prostor, jež se všelijak kroutily, zatáčely do různých směrů a vůbec, bylo to příšerné místo. "Ne! Já odsud musím pryč! Zpátky cestou, kterou jsem přišel!" pomyslel si nakonec Charles. Za rohem soutěsky ovšem uviděl stín. Byl tam snad nějaký pták s podlouhlým zobákem, nebo jen nějaká hornina? Pohnulo se to, zmizelo to. Ze zvláštního kvílení Charlese bolely uši. Vytáhl svůj nůž a podíval se na to, co se sledovalo jej. Do rohu soutěsky posvítil svítilnou. Dvě jasně žluté oči byly namířeny přímo proti němu. Charles se dal na bezhlavý útěk. Vrátil se k lesklému předmětu, jenž ležel vedle toho, který vlastní vahou zničil. Bylo to nějaké hnízdo. A tam, v tom rohu, byla asi matka. Charles vyšplhal do skuliny. Náhle jej něco chytlo za botu. Ta v rychlosti sletěla dolů. Zděšený muž pohlédl tím směrem a spatřil dozadu zahnuté zuby, jak se blíží k jeho noze, oděné pouze do silných ponožek. Stisk byl enormní. Čelisti hrozného predátora začaly Charlese stahovat dolů. Z posledních sil se Charles vyhoupl nahoru a nožem zasáhl nozdry útočníka. Ten pustil, ale kameny pod Charlesovýma nohama začaly ve chvíli volně padat k zemi...

Proč je Mračná hora hnízdem takových příšer? Jaké vysvětlení stojí za jejich přítomností na tomto chladném místě? Podaří se Charlesovi uniknout ze spárů útočníka? Pokračování příště...

Stopy dinosaurů: Odpověď na otázku rychlosti

Po několika měsících čekání je zde další část seriálu Stopy dinosaurů! Seznámíme se s dalšími fakty, jež paleontologové zjistili díky studiu dinosauřích šlápot...

Po dinosaurech nám toho nezbylo mnoho. Přesto nalézáme zkamenělé kosti, skořápky vajec, pozůstatky hnízd a další stopy jejich života... Včetně stop samotných. Takové důkazy života dávno vymřelých tvorů nazýváme ichnofosíliemi, tedy zkamenělinami, jež prozrazují mnohé o jejich pohybu. Známe desítky metrů dlouhé dráhy, kterými pochodovali živočichové, které nikdy žádný člověk neviděl... Co vše nám mohou stopy prozradit o životě dinosaurů?

Stopy patří mezi ichnofosílie, tedy zkameněliny, jež nejsou tvořeny kdysi živým obsahem. Ichnofosílie jsou totiž doslova stopy po životě, ať už jde o dráhu pohybu mořského červa z období Kambria, nebo stopy našich dávných předchůdců, jež si před 3 miliony let vyšli ve východní Africe na malou procházku. Stejně tak stopy dinosaurů jsou jakýmsi porušením materiálu, po němž kdysi zvířata přešla. Dinosaurus utíkal přes vysychající jezero, jež bylo zaplněno bahnem. Ve ztuhlém blátě se jeho stopy zakonzervovaly, bahnitá plocha se později proměnila v horninu a uchovala tak cennou stopní dráhu do dnešních dnů... Takových stopních drah není mnoho. Ale právě díky nim můžeme vypočítat, jak ten či onen dinosaurus kdysi, před mnoha a mnoha miliony let, rychle utíkal. Můžeme si dovolit provést alespoň hrubou kalkulaci rychlosti pohybu daného živočicha. Podniknout něco takového není snadné a jistě to chce jak kousek matematiky, tak nesmírné trpělivosti a možná i malého odstupu...

Zjistit, jak rychle utíkal například Carnotaurus, velký šestimetrový predátor žijící v období Křídy na území dnešní Jižní Ameriky, není lehkým úkolem. Nejprve je třeba si uvědomit, že se pouštíme do výzkumu schopností zvířete, jež dávno vyhynulo. Pokud bychom chtěli zjistit, jakou rychlostí utíká dnešní pštros dvouprstý, nebyl by to problém. Stačí pracovat s běžícím ptákem, důkladně prozkoumat jeho končetiny a vůbec, jeho tělesnou stavbu. Lze tak zjistit příčiny rychlosti. S výpočtem si poté poradí počítače. Navíc jsou dnešní techniky, fyzikální vzorce a vše jiné na výpočet rychlosti tak geniální, že nemůžeme udělat chybu. U dinosaurů je tomu jinak. Když se před 65 miliony let s naší planetou srazila desetikilometrová planetka, vymazala tyto majestátní živočichy, dominující mezi živými tvory po 160 milonů let, z povrchu zemského. Jedinými následovníky dinosaurů jsou dnes ptáci, opeření, okřídlení potomci těchto tajuplných zvířat. Jak tedy zjistíme, jak rychle utíkal Tyrannosaurus Rex, když vše, co nám po něm zbylo, jsou zkameněliny? Odpověď na takovou otázku se skrývá v důkazech pohybu dinosaurů, ve stopách...

Avšak využití jediné stopy rozhodně k výpočtu nepomůže. Nabídne nám sice krásný pohled na to, jak byly při chůzi rozloženy prsty zvířete a jak vůbec vypadalo chodidlo, jistě však s pomocí jediné šlápoty nezjistíme rychlost. Abyste rychlost vypočetli, musíte mít přece dráhu. Také čas by se hodil, ale ten byl již zavát pískem minulosti. Musíte si tedy poradit se samotnou dráhou, doslova. Nejlépe se stopní dráhou. Taková cestička tvořeá desítkami stop může nejednomu paleontologovi při výzkumu pomoci.

Hrubým odhadem lze zjistit, jak rychle dané zvíře cestovalo ve chvíli, kdy zachovalo na místě stopy. Je tu jeden problém, a to ten, že někdy není možné přesně určit, kterému tvorovi vůbec stopy patřily. Při prvním pohledu paleontolog zjistí, zda stopy patří theropodovi či ornithopodovi, někdy rozezná i samotný řád či čeleď, ale přisoudit stopy jednomu rodu či druhu s maximální jistotou je v podstatě nemožné, není-li poblíž nějaká kost nebo nejlépe celá zkamenělá kostra. Díky zachovaným stopním drahám však víme, že s největší pravděpodobností utíkající ornithomimidi běhali rychlostí přes 60 km/h. Víme to také díky porovnání zadních končetin ornithomimidů (pštrosích dinosaurů) s pštrosy, ptáky, kteří se svým pravěkým bratrancům nesmírně podobají (jednoduchým porovnáním šlah a svalů s moderním zvířetem lze vypočíst rychlost dinosaura, podobal-li se současnému tvoru). Větší problém může nastat u zvířat, jako byli sauropodi, velcí, dlouhokrcí dinosauři s velkou chutí k jídlu, jež se řadili mezi největší zvířata všech dob a z nichž mnozí vážili desítky a desítky tun. Byli však pomalí, to je jisté. Taková zvířata toho více nachodila, než naběhala. Středně velcí theropodi, jejichž stopní dráhy známe kupříkladu z amerického Utahu, běhali nebo svižně chodili průměrnou rychlostí až 27 km/h. Vždy je otázkou, zda nalezené stopy náležely utíkajícímu či poklidně jdoucímu živočichovi, na otázku, jak to bylo doopravdy, však nikdy neodpovíme (pokud někdo nevynalezne stroj času)...

Na Univerzitě v Indianě působí vědec, který měří kroky dinosaurů. Stačí vzít měřící náčiní přesně změřit délku kroku, od jedné stopy ke druhé (směr pohybu zvířete není těžké určit, poněvadž se stačí dívat, kam stopy směřují). Stopní dráhy nám ale neposkytují tak jednoznačné důkazy co se týká rychlosti, jako je tomu například s důkazy života dinosaurů ve stádech. Spoléháme se tedy jak na měření kroku a následné vypočítání rychlosti pohybu zvířete, tak na jednodušší odhad například z rekonstrukce svalstva končetin daného tvora...

V příštích částech se dočtete o dalších poznatcích, jež jsou světu paleontologie známy díky výzkumu dinosauřích šlápot...

Správce dinosauřího parku - Nezvyklý Štědrý večer

Opravdu doufám, že jste Vám všem líbil včerejší Štědrý den, a že se každému z Vás splnilo alespoň jedno Vánoční přání... Štědrý den prožili také naši přátelé z Dinosauřího parku, včetně správce Dana Jamesona, který Vám nyní své včerejší zážitky popíše...

Nezvyklý Štědrý večer

Nejprve byla nad ostrovem mlha. Probudil jsem se v devět hodin ráno a uvědomil si, že nejkrásnější den v roce, Štědrý den, je tu! Vstal jsem a v županu jsem vyšel ven z domu. Všude bylo ticho. Šel jsem do hlavní budovy, kde mne čekalo malé překvapení. Všichni už byli na nohou. Chystali se na velkou Vánoční oslavu. Tento týden jsme na ostrově jen já, ošetřovatel Nick a tři rangeři, chystat štědrovečerní večeři tedy nebylo nic těžkého. Někdo však musel obstarat ryby, a tím někým jsem se stal já. Vyšel jsem na východní pláž, stejně tak se už na východě objevilo slunce-mlha držící se nad ostrovem pomalu ustoupila. Užíval jsem si kouzelné počasí, oteplující se vzduch a hejna malých ptakoještěrů, dost možná Pterodactylů či Rhamphorhynchů, poletujících po obloze. Po chvíli jsem chytil první rybku-byl to sleď. Na pláži jsem strávil ještě několik desítek minut, až jsem nakonec ulovil další dva sledě, poté jsem se vrátil do hlavní budovy. Nick ryby okamžitě připravil a začal péci. Rangeři měli mezitím docela napilno. Sám jsem tím byl docela zaskočen, když mi Nick řekl, co mají na práci. Erythrosuchus Eric totiž prorazil vchod pozorovacího kotce, do něhož jsme jej minulý týden umístili. Mohl tedy ohrozit bezpečí všech lidí i zvířat v parku! Eric se naštěstí z ohrady jaksi nedostal, a to doslova, protože zkrátka vnikl do jiné, a rangeři ho v ní zavřeli. Když jsem na místo doběhl (bylo to krátce před polednem), bylo již vše v pořádku. "Tak to bylo za pět minut dvanáct," pomyslel jsem si. Odpoledne jsem šel s Nickem nakrmit všechna zvířata speciální stravou. Býložravci dostávali ovoce, jako například pomeranče, banány či mandarinky, zatímco masožravci si pochutnali na rybách. Naši svěřenci byli přitom docela v klidu, snad vnímali tu krásnou Vánoční atmosféru...

Štědrý večer byl skutečně nezvyklý. Oslavili jsme jej tak říkajíc "v rodinném kruhu". Leptoceratops Dino byl u večeře s námi, byl skutečně nadšený z velkého grapefruitu, který dostal k jídlu. My ostatní jsme se najedli nalovených ryb a pečiva. K bramborovému salátu nebo typickému britskému krocanovi s nádivkou to sice mělo daleko, ale vše chutnalo znamenitě. Po deváté večer jsme postavili Vánoční stromeček. Musím uznale vyjádřit, že mí přátelé mne překvapili-v pondělí totiž objednali borovičku (pravděpodobně ze Severní Ameriky), ta přiletěla vrtulníkem ve středu a včera jsme ji tedy ozdobili. Dnes ráno jsme se sešli u stromečku a nalezli pod ním několik dárků. Opravdu neuvěřitelným dárkem však pro nás byla SMS zpráva od Charlese, tvrdící: "Clark nám prý do konce prosince pošle všechny slíbené peníze. Nic tedy není ztraceno. Veselý zbytek svátků." Z takové novinky jsme se všichni radovali. Během prosince nám finance docházely, už jsme se báli, že zvířata budou hladovět, neboť nebylo peněz na nákup krmiva. Nyní se to však mění... Zbytek týmu se vrátí během následujícího týdne, ačkoliv Oliver i Charles asi Nový rok oslaví doma... Nemohu se však dočkat dalších zážitků při péči o prehistorická zvířata, nebudou-li tedy děsivé...

Další část Správce dinosauřího parku, která bude již novoroční, by se zde měla objevit zase za týden!

Šťastné a veselé Vánoce 2015!

Prožili jsme další skvělý rok a nyní, na jeho konci, přicházejí Vánoce! Jistě jste se těšili na tyto svátky, které jsou snad ze všech svátků nejkrásnější a nejkouzelnější... Chtěl bych Vám tedy popřát mnoho radosti, štěstí, dárků, dobrého jídla, cukroví, krásnou atmosféru a hlavně ať jste všichni spolu!!! Šťastné a veselé Vánoce 2015!

Po Vánocích budu dále pokračovat v psaní na blog, neminou Vás další části mého příběhu, seriálů a také mnohé popisky prehistorických živočichů i rostlin! V příštím roce bych rád začal s novou sérií článků o vývoji želv, jež jsou velmi zajímavou skupinou plazů, a jejich prehistorická minulost je skutečně neobyčejná. Ke konci roku se zde také objeví tradiční velká soutěž, v níž si budete moci ověřit své znalosti týkající se dinosaurů a paleontologie... Doufám, že sem budete chodit rádi, také Vám všem děkuji za to, že navštěvujete můj blog! Ještě jednou, krásné Vánoční svátky!

HAAS

Zima v době dinosaurů

Do Vánoc již zbývá jediný den, tak jsem si tedy řekl, že bych měl napsat článek se zimním zaměřením. Doufám, že se Vám bude líbit...

Zima je v jednadvacátém století ročním obdobím, se kterým se můžeme setkat takřka po celé planetě. Ale jak tomu bylo v dobách dinosaurů, tedy v Mezozoiku nebo-li druhohorách? Jak bylo ukázáno v mnoha seriálech o pravěku, včetně cyklu BBC Putování s dinosaury, tito pravěcí živočichové se také potýkali se zimním obdobím, ale nebylo to tak vždy. V období Triasu bylo na Zemi velké sucho, značnou část zemského povrchu zabíraly pouštní a polopouštní oblasti. První dinosauři se pravděpodobně se sněhem ani nesetkali. Tehdy bylo opravdu větší horko, než dnes. Poté nastalo období Jury, doba velkého rozkvětu plazů, kteří osídlili každý kout naší planety. Našly se pozůstatky antarktických dinosaurů, jako byl Cryolophosaurus, jurský masožravec, jenž dorůstal zhruba šestimetrové délky a žil před přibližně 190 miliony let. Spolu s ním byla na antarktické pevnině, které v dnešních časech po většinu roku dominuje led, nalezena řádka dalších živočichů, jako malí prehistoričtí savci tritylodontidi nebo býložravý prosauropod s názvem Glacialisaurus. Fosílie pravěkých rostlin však ukazují, že se na pravěké Antarktidě dařilo tropickým stromům. Ani na dálném jihu tedy zřejmě nevládla zima. Změna přišla až v Křídovém období... Křída byla geologickou periodou, za níž se na Zemi objevily rozvinutější formy dinosaurů a první kvetoucí rostlin, navíc se však začala střídat roční období. Víme, že při jižním polárním kruhu se zhruba před 120-100 miliony lety začala střídat dvě roční období: léto a zima. S nimi tedy přišly i polární den a noc. Nálezy zkamenělin známých dinosaurů, jako byla Laellynasaura, jsou důkazem faktu, že dinosauři žili necelých 15° severně od jižního polárního kruhu. V jižních polárních lesích Křídy se průměrná teplota pohybovala od 10°C po 22°C, ale během celkově krátké zimy klesla pod nulu. Dinosauři se jistě museli naučit žít v takových extrémních podmínkách, byli to skuteční dinosauři na sněhu. Není příliš lehké představit si tropický deštný les pokrytý vrstvou sněhu, ale tehdejší australsko-antarktičtí dinosauři v takovém světě přežívali. Závojem nad takovým mlčenlivým lesem byla polární záře, je to alespoň velmi pravděpodobné. Geolog Andrew Constantine nalezl před lety v Austrálii skutečný důkaz toho, že se na tom území před 100 miliony let nacházel permafrost, tedy věčně zmrzlá půda. Dinosauři tedy žili v místech, kde nebylo ani dost tepla na to, aby led pod povrchem půdy rozmrzl. Podobně bojovali o přežití dinosauři i na severní polokouli. Mnoho fosílií dinosaurů již bylo objeveno na Aljašce, kde před 80-70 miliony let jistě panovaly tvrdé podmínky. Dinosauři jako byl Edmontosaurus, Gorgosarus, Ugrunaaluk, Pachyrhinosaurus a další možná ke konci léta migrovali dále na jih, aby unikli tvrdé zimě. O takovém příběhu vypráví i film Putování dinosaurů z roku 2011, přičemž poukazuje na tvrdé osudy mladého Edmontosaura, jenž zažívá svou první zimní migraci. Někteří dinosauři však neputovali a zůstávali na severu, mohli mezi ně patřit například opeřené druhy (různí troodontidi a jim příbuzní), jejich tělo pokryté peřím totiž bylo mimo jiné adaptováno k zachování tepla. Tropické rostliny, žijící především na jižní polokouli (na tehdejší Gondwaně) poblíž jižního polárního kruhu musely využívat především letních měsíců k zachytávání světla a vytváření živin. Tehdy neopřetržitě rostly, zato v zimě se jejich růst zastavil. Panují také domněnky o tom, zda během zimy někteří dinosauři nehibernovali. Pokud ano, podobně jako například medvědi zůstávali po více než tři měsíce ve stavu strnulosti, díky čemuž mohli přežít...

Tento článek jsem napsal díky knize Putování s dinosaury od Tima Hainese a informacím uvedeným na anglické Wikipedii pod heslem Polar forests of the Cretaceous. Snad se Vám tento článek, v němž jsem krátce popsal zimu v dobách dinosaurů, líbil, pokud ano, komentujte...

Ptačí řády a jejich evoluce: Trubkonosí

"Všem se líbí ptáci. Které jiné divoké zvíře je více přístupno našim očím a uším blízko k nám i všem ve světě tak univerzálně, jako pták?" David Attenborough

Trubkonosí

Stratigrafický výskyt: Paleocén (60 ma) až současnost

Areál rozšíření: Oceány a moře celého světa.

CO TO VLASTNĚ JSOU TI TRUBKONOSÍ?

Do řádu trubkonosých patří albatrosi, buřňáci, buřňáčci a buřníci. Vesměs jsou to všechno mořští ptáci, pro které je typické, že vydrží mnoho dnů létat nad širým mořem při hledání potravy. Během těchto letů velmi často ani nemávnou křídly-zkrátka plachtí. Charakteristickým znakem trubkonosých jsou nesmírně dlouhá křídla, jeden v současnosti žijící albatros má dokonce největší rozpětí ze všech ptáků (viz. níže). Krk a nohy jsou však krátké, stejně jako ocas. Zobák všech trubkonosých je zakončen háčkem, jenž jim zřejmě pomáhá při sběru potravy. Hrany zobáku jsou nesmírně ostré, kluzká ryba či jiný typ kořisti z něj tedy nevyklouzne. Skutečně jedinečným znakem trubokonosých, díky jemuž si vysloužili své české jméno, jsou však trubkovité nozdry, žádný jiný ptačí řád jimi není vybaven...

Albatros Bullerův při letu nad vlnami

EVOLUCE ŘÁDU PROCELLARIIFORMES:

Je to neuvěřitelné, ale nejbližšími žijícími příbuznými tak skvělých letců jsou nelétaví ptáci tučňáci. Trubkonosí se totiž na přelomu druhohor a třetihor oddělili z vývojové větve, z níž vzešli také dnešní slavní obyvatelé Antarktidy, jejich křídla jsou na let až příliš malá. Je to další pozoruhodnost evoluce. Dále mezi blízké příbuzné trubkonosých spadají potáplice. O evoluci trubkonosých se toho mnoho neví a velkou roli hrají alespoň dočasné spekulace. Podle všeho se nejstarší zástupci těchto ptáků objevili před 60 miliony let, tedy ve středním Paleocénu, nebo maximálně o deset milionů let později, v raném Eocénu. Podle některých paleontologů se však vyvinuli již na konci Křídového období před vyhynutím dinosaurů, důkazů je však málo a daly by se o nich vést diskuse. Mezi nejstarší albatrosy a buřňáky patřili ptáci z čeledi Diomedeoididae, kteří se vyskytovali v Oligocénu a Miocénu na území Evropy a Blízkého východu. Jediným zástupcem této čeledi byl rod Diomedeoides, jenž zahrnoval tři druhy: D. brodkorpi, D. lipsiensis a D. babaheydariensis. Fosílie prvních dvou uvedených druhů byly nalezeny ve střední Evropě, možná se tedy kdysi trubkonosí nevyskytovali jen při pobřežích a na širém oceánu, ale také ve vnitrozemí kontinentů. Kostí těchto vyhynulých ptáků nebylo nalezeno mnoho, stále však poskytují dobrý pohled na historii tohoto řádu. Dalším oligocénským trubkonosým byl rod Tydea z Belgie. V roce 2007 byl také popsán druh Pelecanoides miokuaka, jenž se vyskytoval na území Nového Zélandu. Žil v Miocénním období před 19-16 miliony let a byl nejstarším druhem buřníka (rod Pelecanoides totiž v současnosti stále existuje). Druhové jméno zvířete je složením slov "mio" označujícím Miocén, a kuaka, což v maorštině (jazyku domorodých novozélanďanů, znamená buřník. Analýzy DNA naznačují, že všichni dnes žijící trubkonosí měli společného předka.

Fotografie zkamenělin s pozůstatky třech druhů fosilního rodu Diomedeoides

DNEŠNÍ TRUBKONOSÍ:

"Při trávení času s tímto mládětem albatrosa Vám roztaje srdce." Nigel Marven

Trubkonosí jistě patří mezi nejkrásnější mořské ptáky současnosti. Jak již bylo zmíněno výše, jeden druh, a to konkrétně albatros stěhovavý, má nejdelší rozpětí křídel ze všech opeřenců-3,5 metru, čímž jistě překonává i největšího dravce, kondora. Trubkonosí jsou výbornými letci, i když při svých několikadenních toulkách nad mořem jen málokdy zamávají křídly. Spoléhají se totiž na větrnnou turbulenci a vzdušnými proudy se nechávají nést. Mají lehké kosti, takže jim takové plachtění nečiní potíže. V současnosti je známo 112 žijících druhů trubkonosých, údaje se však liší v závislosti na literatuře a nových vědeckých poznatcích. Pro albatrosy je typické, že spolu žijí po celý život. Na jaře se samci předvádějí a vzájemně si imponují majestátně roztaženými křídly. Samice později vytvářejí hnízdo, obvykle do něj nakladou jedno vejce. Mládě své rodiče moc často nevidí, poněvadž se vracejí jen po několika týdnech, mají pro něj však potravu. Většina trubkonosých si ukládá ryby, olihně a větší bezobratlé, jež jsou jejich potravou, do žaludku, a jako olej pak nalovené živočichy vyvrhávají svým potomkům ze zobáku do zobáku. Jistě je to velmi výživná potrava. Pokud jde o hnízdění, některé druhy hnízdí jen každý druhý rok, hnízdění probíhá často v koloniích. Buřňáci jsou známí jako supi antarktidy, a toto označení jim právem patří. Jsou to totiž oni, kdo pojídají mrtvá těla tučňáků a tuleňů. Někteří trubkonosí mají skutečně velký areál rozšíření, např. buřňáček Wilsonův se vyskytuje nad moři celé jižní polokoule a v některých mořích na sever od rovníku, dokonce jej můžete spatřit i v Irsku či ve Spojeném království! Trubkonosí jsou však ohroženi. Albatrosi se často připlétají do rybářských háčků, když vyráží po rybách. Smrt je velmi krutá, a populace albatrosů na tom již nejsou zrovna nejlépe. Představíte-li si, že albatrosí rodiče zahynou na moři kvůli lidské činnosti, a mládě v hnízdě utone hlady, je to skutečně strašlivé. Buřňák Macgillivrayův je zase vzácným druhem z Fidži, jenž je kriticky ohrožený. Na Zemi žije méně než 50 jedinců tohoto výjimečného druhu. Buřňák novozélandský byl zase 150 let považován za vyhynulého a skryte žijící populace byla objevena až roku 2003. Tito ptáci musí být chráněni, neboť patří mezi nejpozoruhodnější a někteří také mezi nejohroženější...

Vzácný buřňák novozélandský

Napadne letos na Vánoce sníh?

Stalo se již zvykem, že každým rokem informuji o počasí, které bychom mohli očekávat na Vánoce. Dnes je první zimní den, 21. prosince, očekávejte tedy nejdelší noc v roce. Ale jak to bude s počasím na Štědrý den a dále o Vánočních svátcích, které nás čekají v tomto nádherném prosincovém týdnu, do něhož jsme dneškem vstoupili?

Předpovědi se samozřejmě liší. Patrně ty nejlepší předpovědi se týkají zemí na Západě, jež většinu z Vás pravděpodobně nezajímají. Avšak z vlastních zkušeností vím, že v předchozích letech byly bohužel Vánoce spíše na blátě, než na sněhu. Výjimkou byly minulé Vánoce, navíc zima na přelomu let 2014 a 2015 byla docela mrazivá a napadlo velké množství sněhu (osobně mám na to období moc krásné vzpomínky). Tento rok už sice sníh v České republice napadl, ale mnoho jej nebylo. Na přelomu listopadu a prosince se držel na vyšších svazích, ale brzy roztál. Teploty zatím jen málokdy klesly pod nulu, takže se setkáváme spíše s deštěm. Nicméně zvířecí aktivita je tento podzim celkově normální, zdá se, že stěhovaví ptáci odletěli v pravý čas a ti, kteří zůstali nebo na zimu přiletěli, také nemají nějaké výrazné zpoždění. Podle meteorologů však mají být letošní Vánoce teplé, někdy se uvádí, že bude až 8°C. Možná je to úsměvné, ale pokud už bude tak teplo, přejme si alespoň, aby byl Štědrý den slunečný (ovšem zasněžený by byl stonásobně lepší). Problémem je, že v posledních několika desítkách let způsobuje lidská činnost globální oteplování, jev, při kterém mj. tají masy ledovců, což pak ovlivňuje celý svět a způsobuje vymírání druhů, změnu klimatu a mnoho dalších nepřirozených jevů. Uvidíme, zda se na Vánoce dočkáme sněhu, přece jen se nemusíme obávat, stačí trochu věřit...

Další zajímavostí je fakt, že 24. prosince proletí okolo naší planety zhruba dvoukilometrový asteroid. Bude se pohybovat zhruba osmadvacetkrát dále, než je od naší planety Měsíc, ale je zajímavé, že se poblíž Země objeví tak relativně velké těleso...

Obrázek je z www.naturfoto.cz , o pohybu asteroidu poblíž Země jsem se dozvěděl díky tomuto zajímavému webu: www.martinoraptor.blog.cz .

Myslíte, že se dočkáme nějakého sněhu letos na Vánoce? Já osobně doufám, že ano, stálo by to přece za to, ne?

Dinosauři: Příběh o dobytí planety, 4/4

Dinosauři: Příběh o dobytí planety

4. část

První dinosauři to neměli příliš jednoduché. Když se před 230 miliony let objevili, čelili velkým a krutým zvířatům, jako byli tzv. Rausuchiani. Byli vzdáleně příbuzní dinosaurům, ale ve středním až pozdním Triasu byli větší a silnější. Patřily mezi ně příšery jako Saurosuchus a Postosuchus, tedy zhruba čtyři až šest metrů dlouzí predátoři. Také někteří savcovití plazi, jako kynodonti, mohli dinosaurům působit potíže. Ale před 200 miliony let se to vše změnilo. Proč? Co se stalo tak významného? A jak je možné, že po jakési události, jež v tu dobu zasáhla naši planetu, začali dinosauři růst? Dostáváme se do finální části dinosauřího příběhu o dobytí Země. Jediná velká událost způsobila, že veleještěři začali prosperovat. Byla to katastrofa v něčem podobná té, která způsobila před 50 miliony let obrovské vymírání, největší v historii planety, při němž vyhynulo 90 % všeho živého. O 50 milionů let později, na konci Triasu, přišla další velká rána... Pangaea se rozpadá...

Pangaea byl obrovský superkontinent, jediná celistvá pevnina na naší planety v tom čase. Obklopoval ho jediný, masivní oceán Panthalassa, ale před 200 miliony let se to jaksi změnilo. Existuje řada teorií, proč přišlo na řadu Triasko-Jurské vymírání. Podle některých odborníků došlo k sopečné činnosti a začal se tvořit mladý Atlantský oceán. Podle jiných vymírání způsobila až extrémní změna klimatu, případně gasové hydráty. Ať tak či onak, při tomto velkém vymírání, jež je označováno jako 4. z velkých, vyhynuli mnozí "falešní krokodýlové" (Psedosuchia), již zmínění Rausuchiani, většina zbývajících savcoplazů (Therapsida) a velcí obojživelníci známí jako krytolebci. V mořích zmizeli konodonti, stejně jako 34 % dalších mořských živočichů. Dinosauři tehdy nepatřili mezi skutečně obrovská zvířata. Možná, že to byla jejich velikost, nebo přizpůsobivost, jež jim pomohla přežít. V potravním řetězci, jako především na jeho vrcholu, se zničehonic uvolnilo místo. Okamžitě jej obsadili draví theropodní dinosauři. Svět se pomalu vzpamatovával po neskutečné katastrofě, a dinosauři v něm dominovali. Stejně tak se podařilo mořským plazům, jako byli plesiosauři, zavládnout v oceánech, a létajícím pterosaurům bez problémů dobýt vzdušný svět. Nastalo období Jury, jež bylo dobou rozvkvětu, byla to zkrátka Zlatá éra dinosaurů...

Objevila se celá řada skupin dinosaurů, od velkých sauropodů (Diplodocus, Apatosaurus, Mamenchisaurus, Camarasaurus, Brachiosaurus) po nelítostné predátory z rodiny theropodů (Allosaurus, Megalosaurus, Ceratosaurus, Torvosaurus, Ornitholestes, Marshosaurus), od býložravých, obrněných thyreophorů (Stegosaurus, Kentrosaurus, Tuojiangosaurus, Huayangosaurus) po mnohé další ptakopánvé vegetariány (Camptosaurus, Dryosaurus, Othnielia, Drinker). Mezi šupinatými dinosaury se po nějakém čase objevili opeřenci, jako například Archaeopteryx, "prapták". Vývoj dinosaurů dále pokračoval, většině skupin se podařilo přežít Jurské vymírání a nastoupili do posledního a zároveň nejdelšího dějství, do období Křídy. Na jeho konci se objevili slavní dinosauři jako Tyrannosaurus Rex (čeleď Tyrannosauridae), Triceratops (rodina Ceratopsidů), Ankylosaurus (z čeledi Ankylosauridae), mnoho kachnozobých hadrosaurů apod. Až před 65 miliony let nastal konec dinosaurů, když do Země narazil meteorit o průměru 10 kilometrů... Avšak to je již jiný příběh! Dinosaurům se po nesmírně trnité cestě podařilo ovládnout planetu, a na asi 140 milionů let se stali jistě dominantními živočichy...

Snad se Vám tato čtyřdílná série článků, ve kterých jsem ve zkratce popsal příběh dinosaurů o ovládnutí Země, líbila... Budu rád za Vaše komentáře.

Mračná hora-2. část

Uběhl týden a je čas na další část Mračné hory, mého nového příběhu o setkání lidí s tajemnými bytostmi Himalájí. Pokud Vám unikla předchozí část, jednoduše navštivte rubriku Příběhy na vyprávění, v níž si začátek příběhu budete moci dočíst... Upřímně doufám, že se Vám druhá část příběhu zalíbí!

MRAČNÁ HORA-2. ČÁST:

Biologa Charlese Bedforda probudil ráno hlasitý křik. Vytrhl jej ze spánku jako úder kladiva o železný sloup. Charles chvíli ležel v posteli s otevřenýma očima, díval se do stropu a poslouchal. Brzy rozeznal, že se venku mísí volání alespoň čtyřech lidí. Pomalu se posadil, promnul si oči, popadl termosku s teplou vodou, napil se, pak jemně odhodil spací pytel a oblékl se do teplé černé bundy. Na hlavu si nenavlekl ani žádnou pokrývku, nechtěl ztrácet čas. Jakmile vyběhl, všiml si hrstky vesničanů stojících na svahu. Něco obklopili, určitě to byla velmi nezvyklá věc. Charles zavřel dveře své chatky a ihned povšiml, že na místo již vyráží Frederick. Následoval sprinterský běh obou bělochů, po němž, zcela udýchaní, stanuli na místě. Číňané něco mumlali a Frederickovi trvalo hodnou chvíli, než odpřekládal pár slov. Více než slova byla však jasná známka pohybu jakéhosi podivného tvora. Ve sněhu se táhly desítky, ba i stovky stop. Charles do jedné z nich položil chodidlo, bylo ale dvakrát menší, než stopa toho zvířete. Číňané po chvilce začali mluvit na Charlese s Frederickem. "Myslí si, že se tu pohybovalo to zvláštní zvíře, které viděla Xin Zung. Pamatuješ si, doufám, jak nám to včera popisovala, že?" zeptal se s úsměvem Frederick svého přítele. Charles se jen mlčky díval na stopy a po chvilce nevěřícně zakroutil hlavou, avšak ne naznamení nesouhlasu s Frederickovými slovy. Spíše jej zaráželo, jak se tu taková stopní dráha ocitla. "Nikdy jsem nevěřil na existenci nějakého Yettiho," řekl tiše Charles, "ale přece jen by se tu mohla nějaká opice vyskytovat. No... Jistě to chodí po dvou. Nevidím jedinou známku použití předních končetin při chůzi." Frederick o několik minut později sdělil vesničanům, aby se vrátili domů. S Charlesem poté stopy dokumentovali. Změřili je, pořídili množství fotografií a pro jistotu také videozáznam. Když se před polednem vraceli do vesnice, aby společně poobědvali, řekl Charles: "Myslím, že je na čase začít s výpravou. Dokumentováním stop nic nevyřešíme. Mí přátelé kryptozoologové prováděli takové výzkumy stop už tolikrát, ale nikdy neměli jistotu, zda nebyly ty stopy pouhým podvrhem. Neříkám, že bych vesničanům nevěřil, ale jako biolog hledám živá zvířata. Proto jsem přece tady." Frederick na jeho slova reagoval jen krátce: "Je pravda, že zkoumání šlápot tvora, jehož existence není potvrzena, je takřka k ničemu. Takže můžeme vyrazit. Víme, kam ty stopy vedou." Charles se podíval tím směrem. Řada stop mířila k tomu místu, jehož se prý místní obyvatelé obávají. K Hoře, nad kterou se stahují tmavá oblaka. K hoře, kterou Charles nazýval Mračnou horou. Po obědě, který sestával z křepelčího masa a jačího mléka, Charles navštívil Xin. Jejich rozhovor nebyl příliš dlouhý, Charles se jen optal, zda je může Xin doprovodit k místu, kde ji napadlo monstrum. O soulasu se jistě nedalo pochybovat. Frederick navíc najal nosiče Zhoua, jehož úkolem mělo být přenést na místo nelehký materiál. Více lidí Charles nepotřeboval. Stačil si sám jako zkušený přírodovědec, byl rád, že má po boku překladatele, skvělého znalce čínštiny. Byl rád, že je dívka Xin Zung dovede k Mračné hoře, kde před třemi týdny takřka přišla o život a zachránilo ji strašlivé uleknutí. Čtvrtým a posledním členem týmu byl pak Zhou, nosič, na kterého se jistě mohl spolehnout. Byl to statný chlap, sotva pětadvacet let starý, anglicky uměl jen trochu, i tak byl ovšem velmi přátelský. Skupina se vydala do hor následujícího dne. Při začátku cesty je však čekalo nepříjemné překvapení. "Propána, to není možné! To není možné!" řval Charles, když vystoupil na svah. "Stopy zmizely!" vykřikoval. Přes noc totiž lehce sněžilo, a sněhová pokrývka stopy zakryla. Frederick se chytil za čelo, Charlesovy výkřiky mu totiž připadaly nesmírně trapné. Zhou asi pochopil, o co jde, a blíže se podíval k zemi. Přišel na to, že stopy úplně nezmizely, stále z nich ve sněhu zbyly jakési úryvky. Vysvětlil vše Frederickovi, který Charlese uklidnil. Jít podél stop však nebylo jednoduché, občas se někdo, nejčastěji tedy Zhou, musel podívat, zda jdou správným směrem. Je pravda, že zkušené oko čínského mladíka předčilo své bílé vedoucí...

Po výstupu na první, avšak malou náhorní plošinu zahlédl tým zblízka Mračnou horu. Nebyla již daleko. Cesta však zabrala celý den, nemělo tedy smysl prozatím pokračovat. Zhou zapálil oheň, kolem něhož se brzy rozprostřely čtyři stany. "Nemyslel jsem si," oddychoval těžce Charles po složení stanu, "že to bude tak těžké." "Myslíš ten stan, kamaráde?" zasmál se Frederick. "Ne, ne," usmál se Charles a napil se horkého čaje, "ten výstup. Em... Himaláje jsou jiné, než Andy. Cesta mi přišla dost jednotvárná." Brzy se setmělo. Směrem od Mračné hory začal foukat až extrémně studený vítr. Xin zrovna vyprávěla jednu z povídaček o příšeře, která zaživa pojídá novorozené lidské děti. Prý ji už dvacet let nikdo neviděl, ale jejího bratrance kdysi dávno připravila o život. Z těchto příběhů běhal mužům mráz po zádech. Sněhové vločky bijící do očí ale vyprávění rychle ukončily. "Dobře, uvidíme se později. Dobrou noc!" řekl Charles svým dunivým hlasem, a schoval se do stanu. Stejně učinili ostatní. V teplých stanech bylo naštěstí lidem výborně a tak rychle usnuli... Ze tmy začaly vycházet houkavé zvuky. Charles se během okamžiku probral z tvrdého spánku. Oči se mu zavíraly, byl po denním výšlapu příliš unaven. Ale konstantní houkání jakéhosi živočicha mu nedalo spát. Podíval se na hodinky. Bylo půl druhé. "Ach, konečně nový den," zašeptal Charles. Poté se ozvalo houknutí. Charles sebou prudce trhl. Rozsvítil ve stanu, světlo probudilo Fredericka, který spal ve stanu poblíž. Oba muži ze stanů vylezli. "Hej, Fredericku, vezmi baterku. Nic nevidím!" zašeptal Charles. Frederick tak učinil. "Proč jsi rozsvítil ve svém stanu? Hledáš snad toaletní papír?" zeptal se Frederick. Charles však pokusům o vtip nevěnoval pozornost. "Ty zvuky... Slyšíš ty zvuky? Co to je?" řekl polohlasitě. "To jsou jenom jaci, za velká huňatá zvířata, jejichž mléko jsme měli předevčírem k obědu," uklidnil jej Frederick. "Ne," vyřkl sebejistě Charles. "Podívej, támhle něco je! Zasviť tam baterkou!" poručil Frederickovi. Jakmile světlo dosvítilo na velký černý objekt asi třicet metrů od tábora, zaleskly se dva kulaté předměty. Byly to snad něčí oči? Jako kdyby někdo mávl kouzelným proutek, tak rychle to podivné cosi zmizelo. Charles i Frederick měli srdce až v krku. Nikdo ani nezapípal. Prohlíželi pak z bezpečí stanů krajinu ještě dobrých deset minut, ale nikde ani známka života. Ráno se Charles probudil celý rozmrzelý. Každý sval v jeho těle byl silně napjat a protáhnout se mu činilo potíže. Tým se krátce nasnídal. Charles si s Frederickem neustále povídali o svém zážitku, aniž by Xin a Zhou příliš dobře věděli, o čem vlastně mluví. Po jedenácté hodině toho dne dorazili k Mračné hoře. Z o
blohy padaly třpytivé, lesknoucí se vločky sněhu, dopadaly na ramena a čepice lidí, a vytvářely v krajině okouzlující podívanou. Spousta stop ve sněhové pokrývce však byla důležitější. Vedly k jeskyni. Xin se obávala k místu přiblížit, neboť právě tam se před několika týdny setkala s přízrakem. "Stopy vedou do jeskyně. Soudě podle velikosti otvoru má ten prostor na šířku asi deset metrů. Jsem si jistý, že tam něco je," sdělil Charles ostatním. Zasvítil do temna jeskyně svítilnou. Ozval se zvuk zdánlivě se podobající psímu vrčení. Charles vykulil oči a překvapeně hleděl...

Doufám, že se Vám druhá část příběhu Mračná hora líbila, budu rád za všechny Vaše názory v komentářích. Dalších částí se dočkáte již velmi brzy!

Správce dinosauřího parku - Příprava na svátky

Pomalu se blížíme k Vánocům, a stejně tak naši hrdinové z Tedova ostrova v Pacifickém oceánu, kteří jsou však na rozdíl od nás denně obklopeni množstvím zvířat, jež po miliony let nikdo neviděl... Co správce Dan zažil a co jej čeká?

Příprava na svátky

V Dinosauřím parku vládne Vánoční atmosféra. Už jsem si zvykl na to, že nesněží, a že se nad ostrovem vytvářejí mračna přinášející s sebou prudký déšť. S hodinovými přestávkami prší už několik dnů. Množství vody vymílá prašné cesty, tvoří v nich prohlubně a kola jeepů se v nich občas zaseknou natolik, že musí řidič vynaložit mnoho sil k tomu, aby mohl dále pokračovat. Pokud však prší slabě, nikomu to nevadí. Chlapi vyzdobili hlavní budovu. Uprostřed se nachází velká socha Santy Clause (dobrá, pro mě je to Father Christmas, vzhledem k tomu, odkud jsem). Některým nejmenovaným osobám, jako především našemu přírodovědci-dobrodruhovi, který neustále loví další pravěká zvířata, však vadí jakási mlčenlivost toho modelu. Při obědě dnes někdo navrhl, abych Santův smích předstíral sám. Postavil jsem se proti tomu tvrdě a ostře reagoval na všechny vtípky bláznivého Olivera Marshe. Uražen jsem pak cestoval po mokré pěšině zpět do svého skromného stavení. V něm mě uvítal Dino, což nebylo moc příjemné. Jak se dostal ze svého výběhu? Brzy se ukázalo, že sesuv půdy strhl část plotu a dinosaur tedy utekl. Nemusím se rozepisovat o tom, kdo výběh spravoval. Větší problémy nastaly, když včera odpoledne při silné bouřce spadla část ohrady tvora, jenž by se jen tak po ostrově potulovat neměl-Erythrosucha Erica. Dlouho jsme s ním neměli žádné potíže, ale ty teď mohou nastat. Eric příležitosti obyčejně využil, ale pozornost místních krmičů a ošetřovatelů nakonec vedla k odchytu a přemístění Erica do pozorovacího kotce. S několika dobrovolníky jsem dnes výběh opravoval, ale prudký liják nám bránil v dokončení opravy. Je to tak frustrující. Do Vánoc zbývá jen pár dnů a my máme zase plné ruce práce! Oliver si mezitím peče cukroví, plánuje další výpravy, píše si nesčetné množství poznámek a nezajímá se o naší práci. Všechny ty jeho naschvály jsem mu chtěl vrátit, a tak jsem se rozhodl, že po propásnutí této šance o Halloweenu mu připravím malé překvapení právě teď, před Vánoci. Koneckonců, zítra Oliver odlétá zpět do Británie (no, bude to dlouhá cesta, kterou mu nezávidím), takže jsem se na něj připravil dnes odpoledne. Krátce po obědě Oliver přiběhl do mého domku se zprávou, že má ve svém stavení cosi podivného na podlaze. S nadšením jsem jej tam následoval, abych viděl jeho reakci, ale byla to naivní představa. Jakmile jsem vešel, to cosi vybuchlo a já se příšerně polekal. Nastavil jsem mu tam totiž menší výbušninu a chtěl jej trochu vystrašit, ale nakonec jsem vystrašil sám sebe... Tak věci někdy chodí...

Během Vánočních prázdnin však nebudu přemýšlet o naschválech, jež bych Oliverovi vyvedl. Budu se spíše soustředit na Vánoce samotné. Většina z pracovníků z ostrova po dlouhé době odletí a já tu zbydu jen se čtyřmi lidmi. Jsou mezi nimi tři rangeři, takže o únik nebezpečných tvorů nemám strach. Krmení živočichů ovšem budeme muset zvládnout jen ve dvou-pomůže mi mladý ošetřovatel Nick. Jinak jsou Vánoce takřka všude, kam se podíváte. Dnes jsem si šel prohlédnout našeho Abrictosaura s účelem zjistit, jak se mu daří. Nějaký opravdu velmi inteligentní člověk mu však přes krk natáhl obojek s rolničkou a na hlavu připevnil Santovu čepici. Má reakce byla nepopsatelná. Můj výraz musel být pln naštvání. Bál bych se sám sebe, kdybych se v tu chvíli viděl. Některým pracovníkům prý chybí v parku jmelí (nevím, proč?!), tak si pověsili nad dveře jídelny "salát". Nebyl to však "salát" jako takový, byla to jedna jedovatá rostlina. Teď už na místě nevisí, někdo ji sundal, a jsem za to rád, neboť přiblížíte-li se k listům této bylinky, něco Vás začne neuvěřitelně silně štípat v očích. Na Vánoce na ostrově se však již velmi těším... Jen pár dnů, a jsou tu! A být při nich obklopen tak krásnými zvířatÿ je pro mne jakožto správce Dinosauřího parku obrovská výsada!

Snad se Vám tato část Správce dinosauřího parku líbila, pokud ano, komentujte! Co se Danu Jamesonovi a několika dalším pracovníkům parku přihodí při Vánočních svátcích? O tom za týden...

Kunbarrasaurus-Nový opancéřovaný dinosaurus

Teprve nedávno byl popsán zcela nový druh dinosaura, který se před 100 miliony lety proháněl po území současné Austrálie, jež byla tehdy součástí Velkého jižního kontinentu (Gondwany). Byl pojmenován Kunbarrasaurus ieversi. Tento dinosaurus byl mírumilovným býložravcem, avšak byl pro případ, že by jej napadl predátor, doslova vyzbrojen. Patřil mezi ankylosaury, velké ptakopánvé dinosaury, pro něž je charakteristický tvrdý kostěnný pokryv zadní části těla. Neměl však zřejmě na ocase palici, typickou pro zástupce čeledi Ankylosauridae, do které se řadily známé rody jako Ankylosaurus, Saichania a Euplocephalus. Zajímavé je, že nově objevený druh byl skryt očím vědců po celkem dlouhou dobu. Jeho pozůstatky byly roku 1989 nalezeny poblíž Richmondu v severozápadním Queenslandu. Nález tvořila většina lebky, včetně spodní čelisti. Když pak byly fosílie roku 1990 zkoumány, byly přiřazeny k rodu Minmi, který byl doteď jediným popsaným australským ankylosaurem. Až po pětadvaceti letech paleontologové zjistili, že mezi pozůstatky Minmiho a tohoto dinosaura panují jisté rozdíly. Tyto odlišné znaky popsala především paleontoložka Lucy Leahey z Queenslandské univerzity. Tým se rozhodl nazvat zvíře Kunbarrasaurus, což znamená "ještěr se štítem", vychází při tom z Wunumaraského slova Kunbarra a řeckého označení Sauros. Druhové jméno ieversi bylo druhu dáno na počest jeho objevitele, Iana Ieverse. Člen výzkumného týmu Steve Salisbury poznamenal, že Kunbarrasaurus byl mnohem primitivnější, než ankylosauři ze Severní Ameriky a Asie. Pravděpodobně nepatřil do čeledi ankylosauridae, zato byl členem ranější skupiny. Některými znaky se podobá starším thyreophorům, jako byli proslulí stegosauři. Kunbarrasaurus byl malý dinosaurus, chodil po čtyřech, měl dlouhý ocas opatřený velkými trny a také zobák podobný tomu papouščímu. Ten se mu hodil při ukusování listí z větví keřů a nízkých stromů. Pravděpodobně se živil nízko rostoucí vegetací. V budoucnu snad o tomto pozoruhodném dinosaurovi bude zjištěno více...

Obrázek i informace jsou z webu www.sci-news.com .

Mračná hora-1. část

Po velmi dlouhé době přichází na můj blog zcela nový příběh! Rozhodl jsem se začít jej psát právě nyní, v době, kdy do končin severní polokoule přichází zima. Opírá se o staré legendy, mnohdy spjaté s kryptozoologií, s podivnými zvířaty, která v našem světě působí jako vetřelci... Doufám, že se Vám tento příběh bude líbit, já osobně se na jeho psaní velmi těším...

MRAČNÁ HORA-1. ČÁST:

Přes horské úbočí se přeháněla obrovská vichřice. Přinášela s sebou zářící, krystalizující sněhové vločky, jež s obrovskou rychlostí padaly k zemi, jako by se již nemohly dočkat, až zalehnou do té pohodlné sněžné peřiny. Každou minutou se k zemi snášelo více a více sněhových vloček. Nebylo vidět na dva metry. Vítr měnil svůj směr, sníh padal pokaždé jinam. Při zemi ho neustále přibývalo, jako by ho nebesa nepostrádala. V tomto zmatku se krajinou pohybovala mladá osmnáctiletá dívka Xin Zung. Pravou rukou, oděnou v lacinných rukavicích, si přidržovala kapuci před očima, aby se do nich nedostal mrazivý sníh. Vítr vál proti ní a šlehal ji do tváře. Každý krok byl pro ni stále obtížnější. Její nohy se bořily do sněhu, občas v něm zůstaly a Xin již nemohla nalézt síly je vytáhnout. Po chvilce zůstala ve sněhu jedna bota. Xin se otočila, kdyžu tu ji rychlý větrný proud srazil k zemi. Nebyla schopna se ani pohnout, a sníh jí padal za krk. Nejprve ho měla na zádech jen malou vrstvu, ale postupně jej přibývalo. Byla doslova zmrzlá až na kost a jediné, co si přála, bylo rychle zemřít. Ve chvíli, kdy se už nesnažila s přírodními silami bojovat, když už byla připravena na odchod z tohoto světa, rozprostřelo se v krajině tajuplné ticho. Vítr začal polevovat a z vichřice se rázem stala poklidná sněhová přeháňka. Do toho všeho zahučel podivný skřek. Xin byla příliš slabá, aby se podívala tam, odkud vycházel. Cítila jen, že se chladné, namodralé prsty něčeho zvláštního dotkly jejího obličeje. Otevřela oči a spatřila obličej jakési příšery. Na chvíli nevěděla, kde je, co se stalo, a co se to na ni dívá. Poté, co ten tvor zafuněl, úlekem se zvedla. Zvláštního osrstěnce to také vystrašilo a okamžitě zmizel. Xin tento hrozivý zážitek přiměl najít nové síly a opustit skalní obočí. Mířila zpět do své rodné vesnice. Ta vesnice se nacházela v údolí, lemovaném skutečou střechou světa. Xin byla z vesnice Kin Ta, ze samé hranice čínské provincie S'č-chuan a majestátních Himalájí, nedaleko hranice s Tibetem. Hnal ji nepopsatelný strach, neboť věděla, že byla svědkem záhady. Když se vrátila domů, popsala své matce svůj zážitek. Ta se velmi zděsila a během nekolika desítek minut se příběh roznesl po celé vesnici. Brzy se roznesl i do okolních vesniček, a poté do blízkého města. Příběh dívky, která stanula, byť jen na pár sekund, tváří v tvář přízraku, se stal tak známým, že jej nemohli přehlédnout Zápaďané... Právě zde začíná náš příběh...

"Kolik lidí v té vesnici vlastně žije?" ptal se muž oděný do zeleného kabátu s jemně hnědým kloboukem na hlavě, pod nímž měl tmavě černou čepici, aby neprochladl, zatímco letěl v otřískané helikoptéře. "Asi dvě stě. Je to jedna z těch čínských vesniček, odkud lidé odcházejí do měst," odvětil mu bledý chlapík s šedivým knírem, který asistoval pilotovi. Ten první muž, výzkumník, byl zcela hladce oholen, a z jeho tváře se dalo poznat, že ve světě již mnohé zažil. Díval se na ty nádherné hory, kolem kterých helikoptéra kroužila, ve snaze najít místo k přistání. "Tohle je v podstatě nejzápadnější kout jižní části Číny, že? Dál na západ už se nachází Tibet," řekl svému staršímu společníkovi. Ten pokýval na znamení souhlasu. Vrtulník nakonec přistál na pusté plošině, necelých pět set metrů od prvního domku z vesnice. Místní obyvatelé ty bělochy náležitě přivítali. Podle přízvuku hladce oholeného muže v klobouku a kabátu se dalo poznat, že je z Anglie, ten druhý byl zcela jistě z Ameriky, nejspíše z Massachusetts. "Jmenuji se Frederick Smith," řekl Američan čínským vesničanům v jejich rodném jazyce, "a promiňte, toto je Charles Bedford, biolog." Angličan si s vesničany podal ruku a následovalo přátelské posezení v malé kavárničce. "Jmenuji se Xin Zung," řekla celkem plynně anglicky dívka, která byla při pohovoru důležitější, než kdokoliv jiný. "Před třemi týdny jsem byla v horách a hledala malé kůzle, jež uteklo z našeho chovu. Postihla mě válnice. Bojovala jsem s ní, ale brzy jsem neměla šanci. Potom jsem se setkala se zvláštním zvířetem, které mě vyděsilo. Teď děsí nás všechny. Žije v horách." "Slyšel jsem příběhy o tom, že er... Se tu vyskytuje dvounohá příšera, je to pravda?" optal se Xin Charles Bedford, jenž nyní nepotřeboval pomoc svého překladatele Fredericka. "To zvíře, které bylo přede mnou, bylo velké, chlupaté, mělo studené, modré prsty, svítivé oči, výraz příšery a bylo přes dva metry vysoké," odvětila pomalu Xin, rozpomínaje si událost. "Už léta kolují v této části světa pověsti o Yettim a další nesmysly," zasmál se Frederick, "zdá se to být nemožné, ale co když tam přece něco je?" "Viděl jsem zblízka fosílie lidoopů jako Gigantopithecus blacki, byl to největší příbuzný lidí, který kdy žil. Vyhynul před pár set tisíci lety a žil tady, ve východní Asii. Kromě toho, neviděla jste náhodou Yettiho, že?" optal se Charles. "Nevím, co je Yetti. Byla to příšera, monstrum," řekla krátce Xin. "Přijel jsem, nebo em... Byl jsem sem pozván, abych se na to zvíře podíval. Abych zkrátka vyřešil tu záhadu. Jsem biolog a strávil jsem léta výzkumem zvířat v Andách. Mohlo by se mi to hodit tady," řekl Charles. To řeči jim náhle skočil jeden z Číňanů. Vyprávěl dlouho, asi dvě až tři minuty. Frederick vše pečlivě odpřekládal: "Před týdnem se ztratil v horách osmiletý chlapec. O jeho odchodu z domu rodiče nevěděli, prostě zmizel. Chlapi našli jeho stopy, ale nikdo se neodvážil je následovat. Vedly totiž k tajemnému místu, kterého se všichni bojíme. K Hoře, nad kterou se stahují tmavá oblaka." "Tam jsem se setkala s tím divným zvířetem," dodala Xin. "Hora, nad kterou se stahují tmavá oblaka... Tak to by mohla být... Mračná hora," zamyslel se nahlas Charles. "Podívejte, tady se děje něco moc podivného. Musíme zjistit, co za tím stojí!" navrhl Frederick. "Proto jsem tady," usmál se Charles. Ještě chvíli spolu hovořili. K večeru toho prosincového dne se v domku zhaslo. Zápaďanům byly představeny jejich chatky, jež měly být jejich domovem na několik příštích dnů. Krátce před půlnocí několik místních stařen začalo zpívat staré rodové písně, veselé, znělé a občas strašidelné. Nosily svíčky a chodily s nimi kolem chatek. Vítr se opět zvedal a nad horami se stáhla mračna. Začínalo lehce sněžit. Poblíž vesnice se při tom potuloval podivný živočich, jehož zrak byl namířen k rozsvíceným svícím. Stál na svahu, chodidla byla pevně ukotvena ve sněhové vrstvě. Když se zpívající Číňanky dostaly za vesnici, prchl. Zmizel ve tmě stejně tiše, jako se v ní objevil...

Snad jste si první část příběhu užili s radostí... Předpokládám, že další část se zde objeví ještě před Vánoci. Do komentářů můžete napsat své názory...