Jack Owen byl jedním ze zakládajících členů Lovců kryptidů. Po několik let je vedl, a z obyčejného zoologa se stal akční hrdina, mnohými ve světě opěvovaný. Byl člověkem tajemným, a vždy měl v rukávu nějaký trik, kterým dokázal zachránit situaci. Ale před dvěma lety, v září 2019, zmizel. Ještě mnoho měsíců předtím, než na Zemi započala invaze Shai'ri, byl Jack ponechán svému osudu na vzdálené planetě uprostřed kosmu. Jeho návrat na konci 4. série byl velkým překvapením, a Jack tehdy jako vždy použil svůj intelekt k záchraně světa. Poté byl se svými pěti kolegy zmanipulován Deylinem Nietem, a stal se vrahem stovek lidí. Po rozpadu Lovců kryptidů se odstěhoval do Kostariky, a začal žít úplně jiný život... To je ve velmi stručném podání příběh Jacka Owena. Příběh, který jste již četli. Rozhodně však ještě neskončil. Prokletí rodiny Owenových je pátým desetidílným pokračováním Lovců kryptidů, a v mé hlavě se odvíjelo již od jara 2020. Uvidíte v něm Jacka Owena, jako nikdy předtím. To však pro něj nebude vždy příjemné... Kdyby věděl, že jeho odkaz svět zničí, přál by si nikdy nežít. Třeba však ještě není pozdě. Třeba se dá čára vymazat, než se vůbec začne kreslit.
PROKLETÍ RODINY OWENOVÝCH, ČÁST PRVNÍ:
Cítil se opuštěně. Jeho srdce zasáhl velký smutek. Bolelo to, a on se snažil zadržet slzy. Nešlo to, stékaly mu v proudech po tvářích, zcela nekontrolovaně, jako stoletá voda, která konečně prorazila přehradu. Hleděl do dálky, do černé temnoty, jež obepínala šedý kus země. Blýskaly se tam hvězdy, vzdálené víc, než lidská mysl dokáže pochopit. Někde tam se nacházel jeho domov, někde v té temnotě teď kvůli němu smutnili a naříkali, považujíce jej za mrtvého. Samota, která ho tady, na Mor'ře - lidem známé jen jako "planeta 15 431" - sžírala, byla neskutečná. Lítost z činů, jež provedl, neznala mezí. Jen pár dlouhých dnů v krajině, kterou nikdy plně neozářilo světlo velké hvězdy, stačilo k tomu, aby se tento pozemšťan dekonstruoval, vhlédl do sebe hlouběji, než kdykoliv předtím, a uvědomil si, jak špatným, sebestředným člověkem se stal. Několikrát nahlas vydechl, až se přilba jeho skafandru zamlžila, a pak sebou trhl. Zezadu k němu přicházel malý modrý mimozemšťan, C'riel, a něco mu sděloval. A Jack Owen mu rozuměl. Od té doby, co v tomto tajemném, bizarním a velmi dalekém světě ztroskotal, nesňal ani na vteřinku ze své hlavy telepatický přístroj, umožňující komunikaci s jeho novými spojenci. "Vím, že prahneš po setkání se svými přáteli. Nemusíš však cítit lítost. Nejsi tak sám, jak si myslíš. Máš nás," řekl mu tehdy ten metr vysoký, zubatý netvor, s jakýmsi výrazem, který vzdáleně připomínal lidský úsměv, byť by většinu lidí k smrti vyděsil. Jack se zhluboka nadechl, učinil krok vzad, a odhalil tak roztrhané tělo hubeného mimozemšťana rodu Shai'ri, kterého jakožto utlačovatele C'rielů zmasakroval. "Je dobré cítit smutek. A je také dobré mít pocit viny. Dělají tě lepším. Je mi líto všech, kteří je nikdy nepocítili," sdělil mu dále modrý mimozemšťan. "Nikdy ale nesmíš dovolit, aby tě donutily vzdát se." Myšlenkový proces toho tvora byl srovnatelný s lidským. Dodal Jackovi sílu, ten pevně sevřel v ruce svou laserovou pistoli, pokýval hlavou, a spolu se řvoucím, bojechtivým C'rielem se rozběhl proti vysoké elektrické ohradě. A armáda malých modrých příšerek je následovala. Nechtěli být zajatci. Byli připraveni bojovat o svou svobodu do poslední chvíle. Nehodlali již nikomu dovolit, aby si s nimi hrál jako s loutkami, za jejichž nitě se dá s hrubostí a pocitem nadřazenosti tahat. V izolaci od ostatních lidí si Jack uvědomil, že boj nikdy nekončí, i když se zdá už předem prohraný. Ujistil se též v tom, že má-li člověk dobré, altruistické cíle, není možné jej zastavit. Na Mor'ře si nemohl dovolit prohrát. A třebaže pak ztrácel naději na záchranu, vždy vzpomínal na slova toho zuřivého bojovníka, který mu v době největšího a nejkrutějšího boje za svobodu zotročených C'rielů dodal motivaci. Cítil, jak se bojovnost modrého přítele přelila do jeho krve. Byl pln odhodlání. A pak to najednou všechno zmizelo. Někdo ho volal, někdo si přál, aby se Jack vrátil. Z Mor'ry jej přenesl zpět na Zemi. "Tati!" ozval se hlas devatenáctiletého mladíka. Bylo v něm tolik touhy po setkání, tolik hrůzného strachu z neznámého nebezpečí. "Tati," uslyšel Jack to slovo znovu. "Tati," řeklo sedmnáctiměsíční batole, a spadlo mu do klína. Jack procitl. Nahlas dal najevo své překvapení, a včas svého syna zachytil před pádem. Malý Dean to totiž přehnal, a místo toho, aby se zastavil na Jackových nohou, sklouzl po nich, a mířil hlavičkou ke koberci. Jack ho zatáhl za ruku a prudce ho posadil na gauč hned vedle sebe. Dean se rozplakal. "Promiň," usmál se Jack a pohladil ho po hlavičce, "vůbec jsem neviděl, že na mě skáčeš. Na chvilku jsem si zdřímnul." Dean pořád plakal a třel si ručku. "Nemusíš se bát. Nemáš jí z gumy, nijak jsem ti jí nevytáhl. Nebude vypadat jako špageta, až vyrosteš," řekl mu Jack, sáhl pro papírový kapesníček na stole a tím svému dítěti utřel slzičky z tváří. "Pustíme si televizi, jo?" navrhl Deanovi, zmáčkl tlačítko na ovladači, a rázem se na televizní obrazovce pár metrů před nimi objevili animovaní dinosauři, kteří pronásledovali jakési dobrodruhy v expedičním oblečení. Do obývacího pokoje vstoupila Pauline, Jackova přítelkyně a Deanova matka. "Dávají v televizi něco o nás?" zasmála se, když pohlédla na televizi, a položila na stůl misku s kukuřičnými tyčinkami. "Myslíš, že by někdo dělal animovanou verzi Lovců kryptidů? Ale no tak, mamko! Takhle populární jsme nikdy nebyli. Nevytvářej v Deanovi falešné dojmy," reagoval na to Jack, popadl jednu z tyčinek a rozkousl ji. Potom si nechal v televizi zobrazit informace o pořadu. "Prý je to jednadvacátá epizoda animovaného seriálu The Lost World z roku 2002. Cliffside. Mají tam moc pěkného oviraptora. Jen by mu slušelo víc peří," řekl, a vecpal si do pusy další dvě tyčinky. "Já že vytvářím v Deanovi falešné dojmy o rodičích? Podívej se na sebe, taťko. Takhle nemůžeš před dítětem jíst," napomenula ho s úsměvem Pauline. Jack se obrátil na Deana, přičemž mu tyčinky vystupovaly z úst jako špičáky šavlozubého tygra. Dean za jednu z nich začal tahat. "Hele, to zase ne! Vezmi si svoje tyčinky!" rozchechtal se Jack, vložil veškeré úsilí do přetahování se o tyčinku, a pak položil na gauč celou misku, aby si z ní mohl brát. Nato se prudce otočil k Pauline. "V sedmnácti měsících může dítě jíst tyčinky, že jo?" Jeho hlas zněl trochu poděšeně. "No, nejsem si tím úplně jistá," odpověděla také docela nejistě Pauline, "radši bych mu dala něco měkčího." Dean žužlal tyčinku, jako pes hrající si s kostí. Jack mu jí opatrně vyjmul z rukou a vyhodil ji z otevřeného okna s výhledem na deštný les. "Dáme ti něco lepšího, hošíku," řekl s širokým úsměvem, a zamířil do kuchyně pro přesnídávku z jablek. Malý chlapeček byl už spokojený, vykulenýma očkama sledoval animovaný pořad v televizi, a Pauline si sedla vedle něj. "Zlatý Repretel 4," řekla si pro sebe, "tohle je nejlepší kanál v celé zemi." "Mami," broukl Dean a ukázal prstíkem na televizi, "dino. Dino!" Pauline se musela smát. Dean byl teď ve fázi, když se učil jednotlivá slova. Uměl už oslovit své rodiče, a jeho slovní zásoba pomalu rostla. Každé nové slovíčko jeho rodiče rozradostnilo. Pauline si ho přitulila k sobě, a on si několikrát šťastně zakopal nožičkama. Jack byl mezitím na velmi důležité misi. Věnoval jí veškerou pozornost. Plížil se kuchyní, pak obezřetně otevřel ledničku a přejel očima po jejím obsahu. "Hmm, co to tu máme?" zeptal se sám sebe, a vytáhl ze zadní části třetího patra ledničky přesnídávku. "Consumir preferentemente antes del 2 de octubre 21," přečetl šeptem z obalu, "to znamená, že to projde dnes! Nemůžu si dovolit riskovat Deanovo zdraví. Musím pro něj něco udělat... Risknout to sám!" Odšrouboval víčko, a zanořil do přesnídávky lžičku. Ochutnal ji, byla dobrá. Dal si ještě jednu. A pak další. Teprve v tu chvíli se zarazil, a uvědomil si, že přesnídávku promíchal se svými slinami z lžičky. Nevěřícně zavřel oči. "Jacku, co je s tou přesnídávkou?!" ozvala se z obývacího pokoje Pauline. Jack si odkašlal. "Je zkažená, mamko! Prošla před týdnem!" zvolal, a raději ji hned schoval do kapsy. Pauline přišla do kuchyně a nahlédla do otevřené ledničky. "Je tu ještě jedna," řekla mu, a vytáhla další přesnídávku, "dám mu teda tuhle. Nejspíš ale budeš muset zase nakoupit." "Klidně," odpověděl Jack, "jenom dodělám svou práci. Pak vyrazím do města." Odebral se do své laboratoře. Tam nejen potají dojedl kontaminovanou přesnídávku, ale také si prohlédl pár diatom, které si pár hodin předtím přinesl v kbelíku s vodou z nedalekého potoka. "Co ty jsi zač? Ty nemůžeš být Aulacoseira," řekl drobnému organismu, který pod čtyřsetnásobným zvětšením pod mikroskopem pozoroval. "Tohle je zvláštní. Naučil jsem se rozpoznávat všechny rozsivky z Roxany. Jsem si jistý, že tohle je něco z řádu Auracoseirales, ale co by to mohlo být konkrétně? Není to ani Eosira, tahle má mnohem silnější frustuli než ona!" Vzdálil se od mikroskopu, a snědl poslední lžičku přesnídávky. "Zase si povídáš pro sebe, co, Jacku?" řekl sám sobě a nahlas se zasmál. Zapnul notebook a napsal e-mail svému kolegovi z Universidad de Costa Rica, Ricardu Jimenezovi, sídlícímu v San José. Poslal mu i fotografie zvláštní rozsivky, kterou zcela náhodně nalezl. Do pěti minut se mu dostalo odpovědi. Ricardo chtěl tu rozsivku vidět na vlastní oči. Oba vědci se spolu začali nadšeně domlouvat, kdy se setkají, Jack zaručil Ricardovi, že v jeho domě bude moci přespat, zkrátka začali plánovat výlet k nedalekému potoku a také následné napsání vědeckého článku. Jack se okamžitě chopil napsání úvodní části studie, a při opuštění laboratoře si s úsměvem promnul ruce. Nemohl být šťastnější. Vrátil se do obývacího pokoje, kde se v tuto dobu z televize ozývaly legrační španělské hlásky postaviček z Looney Tunes. Dean se rozvaloval po gauči a hrál si s plastovým vojáčkem, kterému chyběla jedna ruka. Pauline popíjela čaj. "Máme s Ricardem parádní objev. Brzy sem přijede na návštěvu," řekl spěšně, a přejel rukama po hromadě papírů v krabici umístěné v rohu místnosti, kousek od okna. "Jinak teď jedu do města na nákup," pokračoval v oznámení. Brzy však znejistěl. Pokud si dobře vzpomínal, právě na té hromadě papírů nechal posledně klíče svého mopedu. A teď tu najednou nebyly! "Co je, Jacku? Vypadáš bezradně," poznamenala po chvíli Pauline. Jack totiž hledal, kde se dalo. Otevřel pár šuplíků i několik skříněk, klíče však byly pryč. Přitom mezi tisíci a tisíci papírů nalezl noviny se svou fotografií na titulní straně. Dvakrát zamrkal, odtrhl od ní zrak, a pak zavřel oči. Pocítil nutkání podívat se zpět. Na té fotce stál uprostřed belgického Hasseltu, jeho černá spandexová uniforma byla pokrytá lidskou krví, a on se usmíval od ucha k uchu jako roztoužený sadista. "¿Vive el asesino en nuestro país?" říkal titulek. "Žije ten vrah v naší zemi?" Jack držel v rukou vydání novin La Nación z 6. května. Hleděl na ně úplně vyjeveně. Už zapomněl, že si je tehdy koupil. Od poslední chvíle, kdy pomýšlel na krvavý konec Lovců kryptidů, uběhla již nějaká doba. Nebylo mu z toho dobře. Pauline se dotkla jeho ruky svou studenou dlaní. Druhou rukou zacinkala s klíči. "Dean je měl v kapse. Asi se mu líbily," řekla s úsměvem. Ten se ztratil, když spatřila to, co Jack držel v rukou. Jen pokýval hlavou, a vyrazil ven z domu. Pauline noviny schovala, promnula si oči, a odešla do koupelny. Na něco si vzpomněla, a chtělo se jí brečet.
Již od prosince 2020 žili Jack Owen, Pauline Jetkinsová a jejich syn Dean, narozený v květnu onoho roku, na kraji El Milloncito v distriktu Roxana nedaleko karibského pobřeží Kostariky, a doslova jen pár kilometrů od úžasné divočiny, kterou je Parque Nacional Tortuguero. Po rozpadnutí Lovců kryptidů se stali z Jacka a Pauline rodinní lidé, a většinu svého času investovali do péče o své dítě. Mnohdy ani pořádně nemysleli na to, že už se kdysi, před jeho narozením, setkali s jeho starší verzí, která přicestovala z budoucnosti. Jenže to všechno bylo pryč. Invaze mimozemšťanů skončila před osmnácti měsíci, Lovci kryptidů se rozpadli před jedenácti měsíci, a život Jacka a Pauline byl většinou nerušený, klidný a příjemný. Jen sem tam jej narušila některá z ohavných vzpomínek na minulý podzim. Starost o dítě však tyto vzpomínky často rychle odsunula do pozadí. Když nyní Jack obcházel svůj krásný domek s béžovou omítkou, tmavě hnědou střechou, které se dotýkaly větve anon síťovaných, velkou verandou a naopak malou garáží po jeho levé straně, snažil se nepříjemné pocity zapudit. Vyjel z garáže na svém mopedu s připevněným uzavíratelným košíkem a zamířil do Los Lagos, kde obvykle nakupoval jídlo. On i Pauline měli za to, že zvláště co se dětské stravy týkalo, byly v Los Lagos k mání kvalitnější produkty. Během asi třicetiminutové cesty míjel Jack překrásné, sytě zelené pralesní porosty, ač je sem a tam vystřídaly i rovné travnaté planiny s dobytkem. Minulo ho pár aut, a většina řidičů ho zdravila. Do tváře mu neviděli, Jack měl na hlavě přilbu s černým sklem. Nejen, že krylo motocyklistovu pravou identitu, jež by mohla některé z místních obyvatel pobouřit, ale také chránilo jeho oči před žhavým odpoledním sluncem. Byly asi tři odpoledne, když do Los Lagos dorazil. Zaparkoval moped před obchodem s potravinami, obezřetně si prohlédl své okolí a pak přilbu sundal. Zamířil dovnitř, a cinkání zvonečku oznámilo jeho příchod. V obchodě nebyl nikdo, jen prodavač Gael, se kterým se Jack dobře znal. "¡Señor Owen!" zvolal nadšeně. "Vás už jsem tu neviděl dos semanas! Co váš syn? ¿Son buenos mis productos para él?" "Určitě tu máš nějaké nové přesnídávky," usmál se Jack. "¡Por supuesto! Vždycky tu mám stravu pro děti. Nakupuji ji s vědomím toho, že si pro ni přijedete zrovna vy. Nejlepší aventurero, co kdy žil!" vyhrkl Gael a divoce gestikuloval rukama. Byl to příjemný, trochu zavalitý, asi sto pětašedesát centimetrů vysoký chlapík s mohutným černým knírem a krátkým sestřihem. Zároveň byl jedním z mála lidí, kteří věděli, že bývalí Lovci kryptidů Jack a Pauline žijí v Kostarice. "Vezmu čtrnáct konzerv," řekl Jack, "a taky nějaké mléko, krekry a tofu." ¡Todo tuyo! Všechno je to Vaše, pane Owene!" zvolal radostně Gael, a naplnil Jackův košík vším požadovaným zbožím. "Šéf má teď pro naše zákazníky bonus. Když koupíte za víc než 10 000 colónů, dostanete dočasné tetování pro Vaše dítě! Podívejte, tady je krásná růžová mariposa!" usmíval se Gael. "Přesvědčil jsem ho k tomu já, aby se děti zákazníků měly dobře," zašeptal Jackovi do ucha. "Díky, příteli," řekl mu Jack, "z toho bude mít syn radost." Nato se ozvalo zacinkání, a do obchodu vstoupil jakýsi mladík. Byl to zjevně teenager, byl nakrátko ostříhaný, jako Jack hladce oholený, a měl na očích černé brýle. Jack zůstal stát otočen ke Gaelovi. "Hlavně mě neprozraď, prosím," řekl tiše. "Nebojte. Já Vás mám rád," pousmál se Gael s neskutečnou vážností v očích. Jack ani nevěděl proč, ale tenhle prodavač mu rozuměl. Gaela znal už skoro devět měsíců, ani něvěděl nic o jeho životním příběhu, ale od začátku mu bylo jasné, že šlo o velmi dobrého, přátelského a nápomocného člověka. Jack poděkoval za zboží, otočil se tak, aby ho teenager nespatřil, a vyšel ven. "Nějakou vodu," řekl mladík Gaelovi, "úplně mi vyschlo v krku." "Na to, že je období dešťů, je dnes velké horko, že? Dusno před tormenta!" řekl mu Gael. "Přesně tak. Dusno před tormenta," řekl mladík a pokýval hlavou. Jack se již chystal nasednout na svůj moped poté, co k němu přivázal košík se zakoupeným zbožím, když tu náhle vjel do ulice velký nákladní vůz. Srazil dvě zaparkovaná auta, jedno z nich začalo okamžitě hořet, a nebezpečnou rychlostí se sunul dál. Působil úplně nekontrolovaně. "Co se to sakra děje?" řekl si pro sebe nahlas Jack. Lidé v ulicích šíleli. Utíkali šíleně rychle jedoucímu náklaďáku z cesty. Jack na něj hleděl se zděšením v očích. Náklaďák mířil na západ, k náměstí, kde mohl zranit či zabít přinejmenším desítky lidí, možná však i stovky. Musel něco udělat. V tu chvíli mu hlavou znovu probleskla vzpomínka na květnové číslo La Nación, vybavila se mu fotografie sebe samotného v lidské krvi, a zážitky ze zabíjení nevinných. Zavřel oči, zavrtěl hlavou, pokusil se z ní ty pocity vytřást. On byl přece Jack Owen, žádný vrahoun a kriminálník! Musel ty lidi zachránit, byla to jeho povinnost. S odhodláním, jaké dříve cítil každý den svého života, kdy osud planety závisel na něm a jeho přátelích, skočil na moped, ani si nenasadil přilbu, a rozjel se za náklaďákem. Nastavil rychlost na maximum, jen taktak předjel padající, autem sražený telegrafní sloup, a zaměřil se na nákladový prostor. Vůz právě projel křižovatkou. Jack seskočil z mopedu, do kterého následně narazil něčí osobní automobil. Anglický dobrodruh se zachytil kliky dveří nákladového prostoru, a ten se otevřel. Jack slétl na levou stranu, stále svíraje kliku dveří, a nohou se odrazil od pouliční lampy. Dveře se vrátily do původní pozice. Jejich pravá část byla ovšem stále otevřená. Jackovi se tak poštěstilo nahlédnout do nákladového prostoru, a zděšeně oddechl. Vezlo se tu několik klecí s malpami. V Los Lagos se nachází obchod s domácími mazlíčky, a opice jsou jeho nedílnou součástí. Ať už tento vůz řídil jakýkoliv blázen, měl primárně za úkol dovést odchycené či odkoupené opice do onoho obchodu. V sázce byl teď život nejen obyvatel města, ale také těchto vyděšených, pískajících primátů. Jack se mocně vyhoupl k okraji střechy nákladového prostoru, a jednou rukou se jej zachytil. Sevřel jej i druhou rukou, a vytáhl se nahoru. Auto v tu chvíli způsobilo explozi dalšího zaparkovaného osobního vozu, a plameny prolétly všude kolem něj. Jack si včas zakryl oči. Po břiše se plazil k jeho přední části, tam, kde měl být řidič. Oběma rukama svíral okraje nákladového prostoru, aby náhodou nespadl. Byl to pomalý postup. Proto ve chvíli, kdy před náklaďákem nic nebylo, a to krátce před jeho vjezdem na náměstí, Jack vstal a rozběhl se. Skutálel k přednímu sklu, a tam se levou rukou zachytil zpětného zrcátka. Seshora nahlédl do řidičské kabiny. Chlapík, který měl řídit, spal. Jack tomu zprvu nedokázal uvěřit. Pouhé dvě vteřiny na to zaregistrovaly jeho oči šipku zabodnutou do jeho krku. Řidič byl někým uspán, anebo možná i zabit jedem. Jack sáhl do kapsy, vytáhl z ní starou laserovou pistoli Lovců kryptidů, a propálil přední okno. Že jeho úlomky nebohého řidiče pokryly, to mu teď bylo jedno. Skočil do kabiny, natlačil jeho tělo ke dveřím, a dupl na brzdu. Ozvalo se příšerné skřípání, náklaďák se zatočil, minul několik vyděšených lidí, kteří sotva stačili vstát z laviček, a bokem narazil do krásné moderní kašny.
Jack natlačil záda do sedadla. Nahlas vydechl, utřel si pot z čela, a pak se otočil na řidiče. Vytáhl mu z rány v krku šipku, a přičichl k ní. "Oxymorfon," zašeptal si, "a možná i midazolam... buprenorfín..." Čichal dál. "Butorfanol, ketamin..." Zasmál se. "A to jsem na univerzitě chemii nenáviděl. Higgins by si pyšně hrál se svým culíkem, kdyby viděl, co mě v těch otřesných laborkách naučil." Otevřel levé dveře řidičské kabiny, a opatrně z ní vynesl spícího řidiče. Přiběhla k němu nějaká Kostaričanka, která prostě chtěla pomoci. Položili řidiče na zem. "¡¿Lo que le sucedió?!" zeptala se. "Anestésico. Alguien lo puso a dormir," odpověděl Jack. Shromáždilo se kolem nich více lidí. Někteří mu hned děkovali za to, že jim zachránil životy. Celé náměstí bylo z útoku náklaďákem pořád roztřesené. "¡Oye! ¡Te conozco de alguna parte!" zakřičel někdo z davu. "Ano, je to on!" vykřikl jiný člověk. "Co to máte v ruce? To je laserová pistole, že?!" "Musí to být jeden z nich." "Není to jen 'jeden z nich'. Fakt je to on!" "Jack Owen!" Jack musel sklonit hlavu a usmát se. Jejich reakce byly velmi divoké. Připomnělo mu to doby, kdy se k němu takto choval prakticky kdokoliv. Nadšení ovšem obyvatelům Los Lagos dlouho nevydrželo. "Takže ty konspirace, že žije v Kostarice, byly založeny na pravdě!" "Un asesino de cientos." "Četl jsem, že ti... cazadores de críptidos... zabili Deylina Nieta, jednoho z největších pomocníků lidstva." "To je pravda! Jeho vražda pak prý ovnivnila volby v Nikaragui! Můj syn tam pracuje v jedné firmě, mají se kvůli tomu hůř." K Jackovi přistoupil jeden silný muž. "Chtěl jste nás zabít," nařkl jej. "To vůbec není pravda, pane," řekl klidným hlasem Jack, "už jsem tady té slečně řekl, že řidič byl někým uspán. Podívejte se, tady je šipka." Kostaričan mu uspávací šipku vytrhl z ruky a hodil ji do poničené kašny, ze které se vylévala voda. "Chtěl jste tohoto muže zabít," zasyčel Jackovi do obličeje a ukázal na řidiče. "Zavolejte na něj někdo policii. Lidi jako on jsou jediný důvod, proč ještě policii v naší zemi potřebujeme," ozvalo se opět z davu. A tento názor se setkal s hlasitým, divokým souhlasem. Někteří začali na Jacka sahat, tahat ho za ruce, někdo dokonce vyřkl, že má po ruce želízka a že ho připoutá k pouliční lampě. Jackovi bylo hrozně. Tak takový dopad mělo odhalení obyčejným lidem, že žil v Kostarice! Jeho kolegové z Universidad de Costa Rica o Jackovi moc dobře věděli, někteří ostatně znali jeho adresu. Ovšem většina veřejnosti to nevěděla, a reagovala na něj přesně tak, jak si nepřál. Pamatovali si ho hlavně jako vraha stovek, a tady ve Střední Americe také konkrétně jako vraha Deylina Nieta. K Jackovi znovu přistoupila ta Kostaričanka, jež mu prve pomohla s uložením řidiče na zem. "Proč jsi toho chlapa zabil? Toho miliardáře z Nikaragui? Zachránil nám všem život! Tady do Kostariky posílal za invaze extraterrestres své roboty, a ti nás chránili. Po skončení invaze nám pomáhali znovu postavit naše domy! A ty jsi jej chladnokrevně zavraždil, a označil za manipulátora. Ze svých ohyzdných zločinů jsi obvinil jeho, a pak jsi mu vzal život. A Nikaragujcům, i nám, a všem v tomto regionu, jsi udělal život těžší," křičela mu do obličeje. Jack to nemohl dál vydržet. Jako vždy měl eso v rukávu - způsob, jak uniknout dříve, než by se na něj vyděšený a rozzuřený dav jinak pokojných Kostaričanů vrhl. Vytáhl z kapsy dvě kuličky, prudce je vrhl k zemi, a zahalil okolí náklaďáku mlžným plynem. Nikdo nekašlal, nikomu ten plyn neublížil, Jackovi však umožnil, aby vyklidil pole. Proběhl ulicemi, vrátil se ke svému mopedu a povzdychl si. Vždy nablýskané, nové motorové vozidlo bylo zcela zničené. Jack otevřel košík se zbožím, to bylo kupodivu neporušené. Ani mléko se nevylilo, v kartonu se nevytvořila díra. Vrátil se k obchodu, zvedl tam ze země svou přilbu, nasadil si ji na hlavu, aby ho dále již nikdo nepoznal, popadl mobilní telefon a zavolal Pauline. Potřeboval odvoz. Gael se v tu dobu stále bavil s teenagerem. Nějak se rozpovídali o školství v různých částech světa, a o studentských programech v zahraničí, neboť mladík rozhodně nepocházel z Kostariky. Měl silný anglický přízvuk, snad byl odněkud z Birminghamu, i když to Gael nedokázal určit. Na jazyky ostatně nebyl nijak dobrý, a vždy se svými cizineckými zákazníky hovořil podivnou směsí španělštiny a výslovnostně polámané angličtiny. Náhle mu zazvonil telefon. Gael ho vzal, a ozval se z něj vystrašený hlas jeho ženy. Ptala se, zda byl v pořádku. On na to řekl, že ano, a že jeho práce je bezpečná. Následně se od ní dozvěděl, co se v Los Lagos právě stalo. Ona sama byla na druhé straně města, v kanceláři na úřadu práce, kde se o tom dozvěděla z regionální televize. Dávali v ní amatérské záběry z místa neštěstí, z náměstí, a byl na nich jakýsi hladce oholený, černovlasý muž, který vylezl z poničeného náklaďáku. "To jsou mi věci. ¡Ataque terrorista! Kdo by něco takového čekal v naší zemi, a v našem krásném municipio!" sdělil Gael mladíkovi, a divoce přitom zamáchal rukama. Na mobilu zamířil na twitterový účet místní zpravodajské televizní stanice, a hned spolu s ním zhlédl dvě videa, publikovaná na internetu sotva před pár minutami. Natáčeného muže poznal, a bylo mu jasné, že musel nákladní vůz zastavit, ale vůbec se o něm nezmiňoval. Držel slovo, které Jackovi dal, nehodlal jej prozradit. Majitelé účtu Jacka zatím také nezmiňovali, jeho obličej nebyl na záběrech moc dobře vidět. "To je něco, že?" zeptal se Gael mladíka. "To tedy ano," odpověděl teenager. Oči, stále kryté černými brýlemi, se mu zaleskly při pohledu na černovlasého Angličana, vystupujícího v obou videích. Gael pokrčil čelo: "Moc k tomu neříkáte. Asi Vás to jako turistu příliš nezajímá, že? To chápu. Lo siento, že Vás s tím obtěžuji. Říkal jste... vodu? A nějaké sušenky na cestu?" Mladík pokýval hlavou. "Je to všechno?" zeptal se Gael. Mladý muž se pousmál: "Tady ano."
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat