Rok se s rokem sešel, a veledílo Charlese Darwina, které proměnilo náš svět, O původu druhů (On the Origin of Species), je dnes již 166 let staré. Loni jsem o něm k příležitosti 165. výročí jeho vydání napsal samostatný článek, ale také letos bych alespoň ve zkratce rád poukázal na jeho důležitost. Den evoluce (anglicky Evolution Day) se každoročně slaví právě 24. listopadu, jenž byl roku 1859 dnem publikace první edice Darwinovy knihy poprvé světu představující přírodní výběr. Svátek se v tento den poprvé začal slavit ke sklonku 90. let minulého století; mnohem lépe známý Den Darwina (anglicky Darwin Day) se slaví už mnohem déle, minimálně od roku 1909, a to v den narozenin proslulého britského přírodovědce, tedy 12. února. Jak kdysi v knize Ever Since Darwin (Trvá do už od Darwina; v češtině nicméně nevyšla) uvedl slavný americký paleontolog a evoluční biolog Stephen Jay Gould, v Darwinových časech byla evoluce "běžnou herezí", ostatně Jean-Baptiste Lamarck představil svou evoluční teorii, která ovlivnila i samotného Darwina, už v roce 1809. Nicméně zjištění, že hlavním poháněčem vývoje druhů je přírodní výběr, měla vskutku radikální implikace. Rozbila lamarckistické představy o rostoucí komplexitě, a ukotvila v našem myšlení vědomí toho, že náhodná variace hraje v evoluci života roli. Gould v úvodu do Ever Since Darwin uvádí, že "bází přírodního výběru je jednoduchost sama - dvě nepopiratelná fakta a neuniknutelný závěr: 1) organismy se liší, a tyto odlišnosti jsou zděděny (alespoň částečně) jejich potomky, 2) organismy produkují více potomků, než kolik jich může přežít, 3) v průměru potomci, kteří se nejvíce odlišují ve směrech favorizovaných prostředím, přežijí a rozmnožují se. Favorabilní variace se tedy akumulují v populacích přírodním výběrem." Ačkoliv lamarckismus v západním světě padl až ve 20. letech minulého století a v Sovětském svazu se k velkému neštěstí udržel i do let třicátých, darwinismus postupně vítězil. V Den evoluce bychom si však měli připomínat i to, čím darwinismus není - rozhodně neposkytuje žádná morální ponaučení o přírodním světě, vždyť jeho radikalita vždy tkvěla v uvědomění si, že morálka v evolučních procesech a v přírodě (aniž bychom ji nějak personifikovali) neexistuje. A už vůbec neučí nic o eugenice. Mnoho lidí, Ernstem Haeckelem počínaje a Richardem Dawkinsem konče, si jej v průběhu posledních 166 let pokroutilo k obrazu svému. Darwina si ukradli bohatí, fašisté a antifeministé, čímž ho bohužel jen pokrucovali ve snaze ospravedlnit jím nerovnosti a útlak.
Nejslavnější přírodovědec všech dob, Charles Robert Darwin, autor veledíla O původu druhů. Zdroj: Natural History Museum
Den evoluce je výbornou příležitostí k reflexi historie evoluční biologie, k uvědomění si její důležitosti, a k oslavě Darwinova svého času radikálního díla, které proti němu poštvalo značnou část britského establishmentu, zvláště pak klér. Je příležitostí ke vzpomenutí si na sebeoznačeného Darwinova buldoka, přírodovědce Thomase Henryho Huxleyho, který autora O původu druhů bránil, co to jen šlo; a který také jako první vyslovil myšlenku, že ptáci se vyvinuli z dinosaurů, byť mu dalších sto let, až do 60. let 20. století, vážně málokdo dal za pravdu (na tuto hypotézu se během té doby v podstatě zapomnělo). Existovalo a existuje však mnoho dalších významných přírodovědců, Darwinových učenců, jejichž jména bychom alespoň v Den evoluce měli mít v hlavách. J. B. S. Haldane (Everything Has a History), George Gaylord Simpson (The Meaning of Evolution), Ernst Mayr (What Evolution Is), Stephen Jay Gould (Full House: The Spread of Excellence from Plato to Darwin), Richard Lewontin (The Dialectical Biologist), Motoo Kimura (The Neutral Theory of Molecular Evolution), Tomoko Ōta (Evolution and Variation of Multigene Families), Jonathan Losos (Improbable Destinies: Fate, Chance, and the Future of Evolution), Ambika Kamath (Feminism in the Wild), Joan Roughgarden (Evolution's Rainbow), John Maynard Smith (The Major Transitions in Evolution), E. O. Wilson (The Theory of Island Biogeography), to jsou jen některá významná jména, která mi okamžitě naskakují v mysli, a mohl bych jen pokračovat. Od marxistických biologů, mezi něž se řadili Haldane a Lewontin přes feministické biology jako je Ambika Kamath až po biologické redukcionisty a deterministy typu E. O. Wilsona, Darwinovo učení bylo základem pro široké spektrum evolučních biologů ovlivněných také jinými filozofiemi, a všichni svými výzkumy přírodního světa napomáhali a napomáhají k vytváření našeho evolučního myšlení, ať už s jedněmi souhlasíme a s druhými nikoliv. Sám Charles Darwin byl pluralista, a ze striktních darwinistů typu Wilsona a Dawkinse by nadšen nebyl; ostatně jeho oponování hyperadaptacionismu bylo základem pro zeď zbudovanou mezi ním a nezávislým spoluobjevitelem přírodního výběru Alfredem Russelem Wallacem.
Diverzita života - každý den je příležitostí k poznávání evolučních příběhů všude kolem nás. Zdroj: CK-12
Kromě reflexe toho, co trvá už od Darwina, však Den evoluce poskytuje také příležitost k pootevření našich očí a vnímání evolučních příběhů všude kolem nás - ať už mezi živými organismy nebo mezi těmi, jejichž fosilní pozůstatky nalézají vědci i amatérští nadšenci v horninách. Nakonec by každý den měl být Dnem evoluce - a možná jím vlastně je! Vždyť není člověka, který by nechtěl být vývoji života otevřen a který by jím nebyl fascinován. I laik nezajímající se příliš o přírodu jistě pocítí radost z naučení se něčemu málo z pozoruhodného příběhu života na naší planetě. Žijeme ve světě evoluce, a také my sami evolucí jsme.
Žádné komentáře:
Okomentovat