Brazilský lovec Duarte Ribeiro se vypravil do hlubin Amazonského deštného pralesa, aby zastřelil přežívajícího pozemního lenochoda, nazývaného místními kida harara. Celý lov se ale nadobro zvrtl ve chvíli, kdy byl konfrontován strážkyní lesa, démonickou Curupirou. Zbavila jej téměř veškeré životní energie, a přenesla ji do svého nejlepšího kamaráda, kompsognátka Lila, kterého předtím Duarte smrtelně ranil. Svázána svou nenávistí vůči lidem, kteří ji a jejího mazlíka v minulosti zabili - ač se později Curupira i Lil vrátili zpět mezi živé - vydala se následujícího dne ochránkyně pralesních zvířat ke zdroji dýmu, obepínajícího hranici džungle u vesnice Jauató. To, že zde místní pod vedením muže jménem Luiz pálili džungli, aby vytvořili místo pro jeho ranč, stejně jako pytlácké pasti nastražené po lese, Curupiru nesmírně rozezlily. Neudržela se, a většinu žhářů pobila. Z Lilova pohledu tentokrát zašla příliš daleko. Po brutálním masakru se s ní malý kompsognátek rozešel. Masová vražda v Jauató byla teprve začátkem, a malý ještírek si moc dobře uvědomuje, jakým monstrem se jeho kamarádka stala. Curupira si navíc svými činy stačila mezi lidmi vytvořit zahořklého nepřítele - je jím Duarteho synovec Juan Paredes, který udělá vše proto, aby pomstil svého polomrtvého, paralyzovaného strýčka.
DÉMON CURUPIRA, ČÁST TŘETÍ:
Bylo deset hodin dopoledne. Slunce již začínalo pálit, a bylo tedy vhodné se před ním někam ukrýt. Ve středu přírodní rezervace Tanimboca na samém jihu Kolumbie naštěstí takový vhodný úkryt existoval. Na malé, nízkými keříky a trávou porostlé plošince uprostřed hustého, tmavě zeleného, vlhkého pralesa stál dřevěný domek, jenž návštěvníkům této nesmírně příjemné a druhově bohaté lokality, stejně jako jejím rangerům a vědeckým pracovníkům, poskytoval útulné útočiště. Isabella Cardona se zrovna zahleděla skrze okulár mikroskopu na malý vzorek vody z nedalekého potoka. "Jsi si jistá, žes tu kapku nesetřela krycím sklíčkem, Antonello?" zeptala se celkem klidně studentky, která stála po její pravici. "Možná," usmála se ztrapněně devatenáctiletá studentka, která do rezervace přijela na léto z Bogoty, "tak udělám ještě jeden vzorek." Zaměřila se pak na kbelík s vodou, postavený na dřevěném stole, nanesla na podložní sklíčko kapku, na ni umístila sklíčko krycí a celý vzorek podala Isabelle. "Je to úplně v pořádku. Já byla za svých mladých let taky jak poleno. Neboj, z toho vyrosteš," hlodla si do ní Isabella se širokým úsměvem. Přece jen se zvířecími a rostlinnými obyvateli Tanimbocy, a to i s těmi mikroskopickými, pracovala přes dvacet let. "No, to je lepší," řekla, jakmile si vzorek pod mikroskopem prohlédla, "koukni se. Eunotia amazonica, druh popsaný teprve před několika roky. Je skvělé vědět, že žije v potoce uprostřed naší rezervace." "Krásná řasa. Učili nás, že žije jen v brazilské Amazonii. Teď ji ale můžeme považovat i za kolumbijský druh," usmála se Antonella, kterou Isabella nechala sednout si k mikroskopu. Zrak strážkyně rezervace mezitím stanul na televizní obrazovce umístěné na druhé straně místnosti. Její kolegové, Emmanuel a Andrés, hleděli na obraz se ztlumeným zvukem, a vypadali dosti poděšeně. "Zapněte zvuk," řekla Isabella, a posunula se k nim. Antonella si dál hleděla práce s mikroskopem. Emannuel popadl ovladač a zvuk zapnul. "Esta espantosa masacre tuvo lugar ayer cerca de la aldea de Jauató. Aún no está claro cuántas personas han muerto, aunque las autoridades están bastante seguras de que decenas de ellas han sido brutalmente asesinadas," vyprávěla před kamerou moderátorka televizní stanice Canal Institucional. Za jejími zády se pohybovalo několik hasičů, jež se snažili zkrotit divoké plameny spalující deštný les, nebo alespoň to, co z něj ještě zbývalo. Pak se na obrazovce objevil předtočený rozhovor s mužem jménem Luiz, který byl připoután k nemocničnímu lůžku. "Fomos agredidos. Aquele ser horrível... ela cometeu um assassinato em massa. Ela é um demônio! Demônio horrível e apavorante sem empatia!" vykřikoval Luiz do mikrofonu, zatímco dostával od zdravotníků injekci do jedné ze svých nehybných nohou. "To je příšerné," řekl Andrés a zakroutil hlavou. "Počkat, co se teda vlastně stalo?!" řekla Isabella a vrhla na své kolegy pohled. "Vím to já snad? Koukám na to stejně vyděšeně, jak ty," zasmál se Emannuel. "Nějaká ekoteroristka," řekl Andrés, "napadla žháře, pozabíjela je, a pomstila tak prales, který ničili." Mávl rukou. "To je toho." "Los pies de la asesina estaban girados hacia atrás," doplnila opět španělsky moderátorka v živém přenosu. "Chodidla té vražedkyně byla obrácena dozadu?" zeptala se nahlas Isabella. "Tenía el pelo rubio y una tiara roja en la cabeza. Estaba vestida de hojas," pokračovala moderátorka. "Curupira," zašeptala Isabella. Její kolegové jí nevěnovali velkou pozornost. Andrés už od televize odcházel, Emannuel s kýmsi mluvil po telefonu, a Antonella se dosud na televizi ani nepodívala. Isabella si sundala brýle s kulatými obroučkami a zaryla prsty do svých očí. Pak přikročila k Andrésovi. "Vzala bych si pár dní volno, počínaje dneškem," řekla mu, "mohl bys to vzkázat šéfovi?" "Teď? Přidělili ti studentku, ne?" pousmál se Andrés. "Andrési, to, co se stalo v brazilské Amazonii, se musí začít řešit. Ty víš moc dobře, že Curupira tady v Tanimboce kdysi byla," řekla mu Isabella. "Neleží tu náhodou pohřbená?" zeptal se Andrés. "Ono je to komplikované, víš. Ani já sama nerozumím tomu, jak je možné, že se vrátila." Andrés odfrkl. "Isabello, já chápu, že chceš mít v červenci prázdniny, jako když jsi byla mladé poleno..." Teď se Antonella nahlas zasmála. "...ale šéf to asi nepochopí." "Je to urgentní. A má to co do činění s přírodou, takže to pochopí," řekla rázně Isabella, a po schodech se odebrala do prvního patra stavení. Sbalila si věci. Věděla, že to nemůže čekat. Byla jedním z mála lidí, kteří se v minulosti s Curupirou seznámili. Koneckonců byla u toho, když tehdy ještě poměrně jemná ochránkyně pralesa potrestala vraha pruhovaného jaguára, jenž v Tanimboce žil. To však bylo v ten samý den, kdy Curupira zemřela. A Isabella ji tehdy viděla umírat v přítomnosti jejích nejlepších lidských přátel. I za ten jediný den se ale se strážkyní Amazonie spřátelila. O tom, co se stalo po její smrti, moc nevěděla, ale byla obeznámena s faktem, že Curupira se vrátila mezi živé. Chápala nyní, že se z ní mohl stát démon. Že ji to trauma mohlo proměnit. A uvědomovala si, kvůli komu obrátí svou zlobu. Proti těm, kteří ji zradili a zabili. Proti lidem.
Curupira otevřela oči. Ležela na voňavé lesní hrabance, ze které na její ruku přelezla malá stonožka. Přeběhla po ní, zavadila o pár chloupků, a Curupiru tak probudila. Ochránkyně pralesa se protáhla, a pomalu se zvedla ze země. Na krátkou chvíli pohlédla na zčernalé listí, jež pokrývalo její tělo. Zelená se vytratila. Změna barvy jejího obleku z listoví jako by značila změnu v její mysli. Vrátila se v ní zpět do včerejšího odpoledne. Živě se jí vybavilo, jak mučila ty odporné lidi, ničitele pralesa. Samolibě se ušklebila. Ty vzpomínky byly tak skvělé! Dala se do pohybu, rozhrnula rukama křoviska, napila se vody ze špinavé kaluže, a pak vylezla na strom. Mezitím její oči ani jednou nepřestaly plát. Byly rudé jako její tiara, plné ďábelských, ohnivých plamenů, divoce se zmítajících ve strašlivém hněvu. Po liánách se začala přenášet z jednoho stromu na druhý. Z okolí Jauató mířila na západ. Rychle se pralesem proháněla, a nemyslela na nic jiného, než na pomstu lidem. Včerejším masakrem to nemohlo skončit. Nechtěla, aby to skončilo. Odteď hledala trable. Tolik si přála najít dalšího z těch ohyzdných dvounohých ničitelů pralesa, a vyrvat mu srdce z hrudi! Její touha se naplnila necelé tři kilometry od východních břehů řeky Juruá. Uslyšela vzdálené kvílení, a následovala jej. Tak nalezla špinavou klec, obrácenou vzhůru nohama na rozhrabané lesní půdě. Mezi jejími mřížemi měl prstíky zaklesnuté tamarín bělovousý, a žadonil o pomoc. Jeho slehlá, rozčechraná a klíšťaty doslova přeplněná černá srst značila, že už byl v kleci pořádně dlouho. Curupira k němu cítila lítost, tak jako ke každému tvorovi z pralesa, kterému lidé ublížili. Ale mnohem víc ji ovládala zloba vůči lidem, než smutek nad utrpením zvířátka. Jedinou ranou pěstí klec zničila, a znavený tamarín vytvořeným otvorem vyděšeně proskočil. Curupira se rozhodla na místě vyčkat na pytláka, který zde klec zanechal. Dvě a půl hodiny nato se s ním konečně setkala. Rogério Sequeira, vousatý šedesátník z Paraíby, zrovna obcházel svůj malý rajón. Strážkyně lesa ho přepadla ze zálohy. Vrhla se na něj z větve arazy, povalila ho na zem, aniž by věděl, co jej zasáhlo, a zezadu mu do krku vrazila své drápovité nehty. Pak řvoucího muže praštila několikrát do hlavy, až začal z rány na pleši krvácet. Teprve potom se mu ukázala. "Meu Deus! Me salve! Meu Deus!" vykřikoval chlapík. Curupira zmáčkla jeho hrdlo. "Myslíš, že ten tamarín, kterého jsi tu držel v malé, znečištěné kleci celé dny, taky prosil o pomoc nějaké božstvo? Víš, kdo ho nakonec zachránil?" zasyčela mu do tváře Curupira. "Vá embora, demônio," zašeptal vystrašeně Rogério, a z očí mu vytekly slzy. "Přesně tak. Zachránil ho démon," sykla Curupira. Utrhla pytlákovi ucho, chytila ho za rameno a praštila s ním o kmen stromu. Zděšeně se zmítal na zemi, v panice sahal po zbytcích ušního boltce, a druhou rukou se pokoušel vykrýt Curupiřiny kopance do žeber. Nebylo mu to nic platné. Zlámala mu prsty. Popadla velký klacek, ranou o koleno ho přelomila, a ostrý konec té kratší části pak muži zabodla do břicha. S širokým, sadistickým úsměvem mu klacek pomalu tlačila hlouběji a hlouběji, dokud si bolestným křikem nevyřval hlasivky. Sáhla mu prsty na čelo, a začala mu odčerpávat životní energii. "Por que você está fazendo isto comigo?!" vykřikl Rogério. Nedostalo se mu žádné odpovědi. Jen pocítil, že mu ostrý klacek prorazil žaludek. "Jestli se snažíš chránit les... tak ho nezachráníš tím, že zabiješ... mě..." řekl tlumeně a vykašlal krev. Curupira mu klacek z rány v břiše vytáhla. "Máš pravdu. Zabitím jednoho nic nevyřeším. Zvášť, když je to nějaký bezvýznamný špinavec, jako ty. Musí o mě vědět. Musí se dozvědět, proč tohle dělám. Všichni se to musí dozvědět!" zamyslela se nahlas Curupira. Pak znovu pohlédla na zmírajícího Rogéria. "Pohni s tím umíráním, slabouši. Po smrti mi s něčím pomůžeš. Vystrašíme je. Společně."
Po suché, prašné cestě lemované deštným lesem projížděl nákladní vůz. Převážel hlavně dřevo, ač v malém prázdném místečku nákladového prostoru, ubíjen pařícím slunkem seděl šestnáctiletý mladík. V jedné ruce držel mobilní telefon, tou druhou kryl jeho displej, aby na něj pořádně viděl. Juan Paredes započal svou cestu za Curupirou. O masakru v Jauató se mluvilo všude, na každé televizní stanici, psali o něm na každém zpravodajském webu, a pro ty, kteří v této části brazilského státu Amazonas žili, a pro něž obyvatelé Jauató byli něco jako sousedé, byť od nich žili třeba celé desítky kilometrů daleko za hustým pralesním porostem, šlo o naprosto otřesný incident. Juan slíbil svému strýci, že ho pomstí. Tato masová vražda jen dokázala, jak nebezpečná Curupira vlastně byla. Nebylo chvíle, kdy by se Juanovi krev nevařila v žilách. Byl naštvaný, a odhodlaný ji zničit. Levně se nechal místními dřevorubci převézt z Uarini do vesnice Uará přímo na březích řeky Amazonky v domnění, že Curupira putuje na sever či severozápad, a že se s ní právě v těchto místech setká. Jako každý mladý člověk byl však příliš nedočkavý. Krátce poté, co do Uará dorazil, hned se vrhl do pralesa, aniž by třeba pomyslel na ubytování. Měl u sebe revolver, strýcovu pušku, mačetu, dlouhý nůž, provaz, kterým chtěl vražedkyni svázat nebo dokonce udusit, a v neposlední řadě měl svou hbitost a mrštnost, díky nimž poskakoval lesem jako čerstvě metamorfovaná pralesnička. Naivně doufal v to, že démona vystopuje. Po nějaké době, celé hodiny od příjezdu do Uará, konečně nalezl jakési lidské stopy. Měl za to, že patřily Curupiře. Začal je tedy následovat. Uvědomoval si, že stopy Curupiry vždy směřují opačným směrem, než kudy kráčela. A tak šel tam, kam směřovaly paty chodidel svého cíle. Kráčel v polovlhkém bahně podél jakési říčky, a aniž by si to uvědomoval, mířil kamsi na jihozápad. Nakonec, po vypití litru vody a tedy i snížení hmotnosti svého ruksaku o jeden kilogram, původce stop nalezl. A byl zklamán. Další dřevorubci. Čtyři chlapi, všichni bosí, pochodovali po malé mýtince uprostřed pralesa, utírali si pot z čela a vyprávěli si ty nejsprostější vtipy, jaké kdy slyšel. Stopy, po nichž šel, asi patřily jejich kolegovi, jenž je opustil a vrátil se do Uará. Zeptal se jich, zda viděli onu slavnou ochránkyni pralesa, zvanou Curupira. Hned toho litoval. I když se od těch sprosťáků mlčky vzdaloval, pořád jeho slova opakovali a doplňovali všelijakými dětinskými nesmysly. Je možné, že o masakru v Jauató zatím nevěděli, neboť trávili příliš mnoho času zde, daleko od ostatních lidí. Juan se vydal na východ, směrem k Lago Uará. Pochod mu zabral více než den. Teprve u velké laguny, jejíž břehy byly porostlé rákosem, narazil na zemi na další stopy, jež působily jako lidské. Byly menšího vzrůstu, jako by je zanechala jakási dívka. A právě tento nález začal Juana opět motivovat. Zaujalo ho, že stopní řada byla přerušovaná, jako kdyby ten tvor občas vylezl na strom, pohyboval se chvíli ve stromoví, a pak zase sestoupil na zem. Juan se musel vžít do jeho mysli, aby věděl, kde hledat další souvislou stopní řadu, navazující jaksi na tu předchozí. Usoudil, že když půjde po těch stopách dál na východ, do Paraíby, najde to, co hledá. Jak se tak pakoval pralesem, přemýšlel, jak si po nalezení Curupiry vychutná její bolest.
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat