pondělí 31. prosince 2018

Ptakoještěři měli peří!

Jistě jste již viděli rekonstrukci létajícího plaza, ptakoještěra nebo též pterosaura, jehož trup byl pokryt jemným chmýřím nebo čímsi, co se podobalo srsti. Některé nálezy pterosaurů z Texasu již potvrdily, že pár létajících plazů asi skutečně bylo pokryto jakýmsi proto-peřím. Ale výsledky výzkumu, zveřejněné 17. prosince 2018 v žurnále Nature Ecology & Evolution, jasně potvrzují, že někteří ptakoještěři měli peří. A nebylo to jen obyčejné prachové peří nebo proto-peří, ale skutečné peří, jaké mají současní, přežívající dinosauři - ptáci. Podle vedoucího výzkumu, čínského paleontologa Baoyu Jianga, měli ptakoještěři čtyři druhy per. Ať to byly jen jednoduché filamenty nebo skutečné peří. Jiang a jeho kolegové nalezli v roce 2015 nádherně zachovalou fosilii pterosaura z Jurského období na severovýchod od Pekingu. Tento exemplář se spolu s ještě jedním dalším stal předmětem jejich výzkumu. Oba si na těle, hlavě i křídlech pěstovali peří, které mohlo buď sloužit k izolaci tepla nebo k zefektivnění letu. Jinak však mohlo sloužit i k předvádění se opačnému pohlaví nebo zastrašování rivalů. Fascinující je to, že se ve zkamenělinách zachovaly i melanosomy, organely nesoucí melanin. Díky tomu paleontologové zjistili, jak byli tito ptakoještěři zbarveni. Oba byli rudě hnědí, případně červenohnědí. Na výzkumu nepracovali jen čínští, ale také irští a britští vědci, včetně paleontologa Univerzity v Bristolu Mikea Bentona. Oba tito ptakoještěři žili v Číně před 165 až 160 miliony let. Ukazuje se, že peří je mnohem starší, než se dosud odborníci domnívali. A také není pouze záležitostí dinosaurů a ptáků, tedy jedné skupiny obratlovců. Jak řekl paleontolog Steve Brusatte z Univerzity v Edinburghu ve Skotsku: "Možná jednoho dne najde nějaký paleontolog fosilního krokodýla s peřím." Vůbec by to nebylo překvapivé, co myslíte?

Co na tento objev říkáte? Snad se Vám tento článek líbil...
Chtěl bych všem návštěvníkům a čtenářům mého blogu popřát šťastný Nový rok 2019, ať se Vám daří! Není pochyb, že příští rok bude bohatý na paleontologické objevy... Těším se, co nového bude objeveno. Tento článek je posledním, který jsem napsal v roce 2018, a je v pořadí již 387. článkem napsaným tento rok. To je další rekord, o kterém jsem ani nesnil... Děkuji za podporu!

neděle 30. prosince 2018

Soutěž Dinosauři 2018

Rok 2018 se blíží ke konci. Také proto se na tomto blogu již tradičně objevuje velká soutěž o dinosaurech a prehistorii, jejímiž předchůdci byly Novoroční soutěž, Soutěž Dinosauři 2011, Soutěž Dinosauři 2012, Soutěž Dinosauři 2013, Soutěž Dinosauři 2014, Soutěž Dinosauři 2015, Soutěž Dinosauři 2016 a Soutěž Dinosauři 2017. Soutěž se skládá ze dvaceti otázek, ke kterým je připojena jedna bonusová otázka, na kterou není nutno odpovídat, ale pokud bude správně zodpovězena, získá soutěžící bod navíc. Pokud na bonusovou otázku odpovíte špatně, žádný bod se nestrhne. Máte-li zájem se přihlásit, napište do komentáře. Zároveň uveďte svůj e-mail, ze kterého odpovědi pošlete. Zprávu s odpověďmi pošlete na e-mail haasvojt@volny.cz. Nepište prosím, co chcete na diplom, ten vám vyberu sám. Vyhodnocení soutěže a předání diplomů nastane přibližně v polovině ledna... Než začneme, chtěl bych vás ještě poprosit, abyste si odpovědi k otázkám nikde nevyhledávali. Raději napište, že odpověď na otázku neznáte, než abyste se snažili perlit znalostmi, které ani nemáte. Navíc by to nebylo k ostatním soutěžícím čestné. To byla poslední poučka... Nyní Vám přeji mnoho štěstí, pusťte se do toho...

1. Ve kterém geologickém období žil Massospondylus?

2. Kdo popsal Tyrannosaura Rexe a ve kterém roce to bylo?

3. Ve které slavné geologické formaci byl nalezen jurský sauropod Camarasaurus?

4. Dorůstal Pelecanimimus délky 2 až 2,5 nebo 7 až 7,5 metru?

5. Kde a kdy žilo Megatherium, do jaké skupiny zvířat patřilo a jak se dá do češtiny přeložit jeho jméno?

6. Ve kterém roce byla v Bavorsku objevena vůbec první kdy nalezená zkamenělina Archaeopteryxe?

7. Do které z těchto skupin ptáků patřil eocénní Neocathartes? Mezi supy nebo mezi seriemy? Napište správnou odpověď.

8. Opravte, co je špatně: Hyracotherium je vyhynulý rod koně, který dorůstal délky 60 centimetrů, jehož pozůstatky byly nalezeny v americkém Wyomingu. Žilo před 19 miliony let v období Eocénu.

9. Měl Pterolepis hřbetní ploutve?

10. Před 37 až 35 miliony let žil na území dnešního Egypta a Alžírska obrovský had, který dorůstal délky až 10 metrů, díky čemuž se spolu s paleocénním rodem Titanoboa z Jižní Ameriky řadí mezi největší hady, jež kdy žili. Jak se tento gigant z hadí čeledi Madtsoiidae jmenoval?

11. Byl Dendropithecus schopen brachiace podobně jako dnešní gibon? Na jakém kontinentu Dendropithecus žil?

12. Jaké délky dorůstal Pachyrhinosaurus?

13. Napište jména alespoň 6 rodů gorgonopsiantů.

14. Jaký byl vztah Protoceratopse a Oviraptora v Mongolsku před 75 miliony let? Co přesně znamená název "Oviraptor philoceratops" a proč byl dinosaurus takto pojmenován?

15. Napište, co se nachází na obrázku:

16. Jak se jmenuje australský ornitopod, který byl popsán tento rok na základě ostatků nalezených v dole Wee Warra v australském Novém Jižním Walesu? Žil přibližně před 95 miliony let.

17. Je pravda, že Gorynychus byl popsán tento rok na základě pozůstatků nalezených v Rusku?

18. Jak se jmenuje nejstarší šupinatý plaz, který byl popsán právě tento rok? Nápověda: jeho rodový název začíná na "mega".

19. Kdy žil Mansourasaurus, kde byly objeveny jeho pozůstatky a ve kterém roce byl popsán?

20. Kladli plesiosauři vejce nebo rodili živá mláďata?

Bonusová otázka: Napište jména dvou filmů, ve kterých se objevil Stygimoloch.

Doufám, že se Vám bude dařit. Snad se Vás zúčastní co nejvíce...

sobota 29. prosince 2018

Lovci kryptidů 3: Za irskými skřítky (2/2)

Z první části kapitoly "Za irskými skřítky" víte, že Pauline napadlo vydat se do Irska a dokázat existenci skřítků z irské mytologie - leprikónů a claricaunů. Oba týmy Lovců kryptidů mezi sebou uspořádaly jakousi soutěž; vítězem bude ten tým, který existenci skřítků potvrdí jako první. V původní dimenzi se Rogerovi již podařilo narazit na agresivního claricauna, který omdlel po zásahu laserem... Ale co druhý tým v paralelní dimenzi?

LOVCI KRYPTIDŮ 3: ZA IRSKÝMI SKŘÍTKY, ČÁST DRUHÁ:
Pierre se až po kolena zabořil do sněhu. Bez řečí se z něj snažil vyprostit, ale nešlo to. Úplně zapadl. Sníh byl mokrý a lepil se mu na kalhoty a boty. Ať se snažil sebevíc, prostě se nedokázal ze sněhové peřiny vyškrábat. "Pomoc! Pomoc! Lidi! Pomozte mi!!!" volal. Jako první k němu přiběhla Sabine. "Brácho, to si ze mě děláš fakt srandu," řekla naštvaně. "Hele, nemůžu za to, prostě jsem zapad... Prosím, prosím, pomoz mi," říkal Pierre schválně hodným hlasem. "Přestat na mě kulit oči jako pes. Zvedni se! Jdeme dál!" zařvala na něj Sabine a nechala ho ve sněhu. "Ale Sabine! To mě tu jako necháte?!" volal na ni Pierre. "Krucipísek. Je stejně nabubřelá jako když... Ale ne, jsem rád, že ji tu mám," řekl si pro sebe Pierre. Zatímco se snažil vyprostit ze své sněhové pasti, prohlíželi si Ewet, Kate, Akihiko a Fahad drobounké stopy ve sněhu. K jejich zahlédnutí nepotřebovali ani baterky, sníh totiž v měsíčním světle nádherně zářil a jakýkoli neduh na jeho vrchní vrstvě byl krásně vidět. "Vypadá to, jako by tu prošlo něco s malýma botičkama," řekl Akihiko. "Skřítek. Je to jasný," odpověděl na to Fahad. "Musel tu být před pár minutami! Jinak by stopy zapadly sněhem, vždyť koukněte, jak mohutně chumelí," řekl Ewet a aby naznačil, že mu je zima, otřásl se a zapnul si zip ke krku. Kate se jako první vydala po těch stopách. Ostatní ji následovali. "Nasaďte si už termovize, lidi," řekl ještě Fahad, a ostatní tak učinili. Procházeli lesem, nahlíželi pod zasněžené keře, podrobně studovali každý teplý objekt, který se v termovizi objevil, ale nikdy to nebylo nic víc, než nějaký malý savec, rychle utíkající pryč. Až po chvíli Ewet zpozorněl a zašeptal Kate, která od něj byla vzdálena jen pár metrů: "Támhle něco vidím. Vypadá to jako... hlavička. Heh, hlavička panenky. Jenže to má čepici, která je na termovizi fialová. Víš, jak to myslím." "No jo, už ho taky vidím. Skřítek," odpověděla nadšeně Kate. Společně se pomalu začali plížit k tomu nálezu. Museli lézt po břiše. Najednou Kate o něco zavadila kolenem. Sáhla po tom předmětu, vytáhla ho ze sněhu a prohlédla si jej. Byl to kousek zlata. Nefalšovaný kousek zlata! "Páni," řekla nahlas. "Co to děláš? Teď jsi ho vyplašila!" rozzlobil se Ewet. A opravdu, skřítek byl pryč. Až dosud asi o Lovcích kryptidů nevěděl, ale jakmile je uslyšel, dal se na útěk. Kate a Ewet se zase postavili. Prohlíželi s pomocí termovizí své okolí. Po skřítkovi nebylo ani vidu, ani slechu. Nevěděli, kam se ztratil. Prostě byl pryč.

Pierre se konečně vyprostil ze sněhu. "Je tak krásný být zase na povrchu," řekl si, udělal pár kroků a zase zabadl. "U všech kryptidích hnátů, to mi ještě zbývalo," zlobil se sám pro sebe a zase vylézal z prohlubně ve sněhu. Sedl si ke stromu a vyklepal z vysokých zimních bot všechen sníh, který mu do nich napadal. "Z tohohle aby jednomu přeskočilo. Ještě dostanu revma, chřipku, angínu a rýmu dohromady," stěžoval si. "Sabine!!! Kde jsi?!" řval. Nedostal však žádnou odpověď. Pak se najednou příšerně vylekal. Mezi zasněženými křovisky se něco pohnulo. Pierre rozsvítil baterku. "Hello?!" zvolal. Chvíli se nic nedělo. Pak se křoviny zase zatřásly. Pierre do nich hodil svou botu. "Ajaj, to jsem asi neměl dělat," řekl si pro sebe. Pak na jedné noze doskákal ke křovinám, div že opět nezapadl do sněhu. Sáhl pro svou botu. Hned nato začal zase řvát. Něco ho totiž chytlo za ruku. Cítil, že to byly dvě malé ručky, a ty jej tahaly do křovin. Pierre uchopil druhou rukou plešatou hlavu toho malého přízraku, a zkusil jej vytáhnout. Zařval ještě hysteričtěji, když mu pohlédl do obličeje. Byl to claricaun. Cenil na něj černé zuby, v jeho očích byla vidět zlost. A to svraštělé čelo a zvednutá obočí! Pierre hned pustil, a claricaun pustil jeho. Malý skřítek, oblečený v hnědém kabátku, se dal na útěk. Pierre znovu sáhl po své botě a hodil mu ji na hlavu. Chudák skřítek zůstal ležet na sněhu v bezvědomí. Krátce potom se na scéně objevila Sabine. "Musíš řvát na celý les, ty jedno francouzský nemehlo? Jestli tu byli nějací skřítci, tak už jsou míle odsud, protože jsi je tím svým hulákáním vystrašil!!!" zlobila se Sabine. "Ne, jeden leží přímo před tebou, ségro," odpověděl Pierre a ukázal na svůj objev. "Brr, nevypadá moc sympaticky," řekla Sabine. "Ani se moc sympaticky nechoval. Tahal mě za ruku do křovin," odpověděl Pierre. "Ooh. To máš zajímavého ctitele. Nechtěla bych," řekla na to Sabine.


Ke Kate a Ewetovi se opět přidali Akihiko s Fahadem. Podařilo se jim najít nové stopy. "Dle těch stop soudím, že má kvalitní boty," zasmál se Fahad. Po několika minutách je stopy dovedly k malé jeskyni uprostřed lesa. "Jdeme dovnitř. Všichni," řekl Akihiko, ostatní jej poslechli. Termovize jim prozradila, že v jeskyni něco je. Akihiko se rozběhl. Zahnal toho tvorečka ke stěně jeskyně, takže již nemohl utéci. Pak na něj posvítil baterkou. "Prosím, prosím, neubližujte mi. Neubližujte mi! Splním vám tři přání, jen když mne propustíte!" bědoval malý zelený skřítek s kloboukem. Měl zelený kabátek, krátké zelené kalhoty, vysoké bílé ponožky a krásně lesklé černé boty. Měl také rezavé vlasy a vousy. "Tři přání? To se mi líbí," řekl svým syčivým hlasem Akihiko. "Mé první přání je: řekni mi, co jste zač," pokračoval. "To nemůžu vyzradit," bránil se leprikón. "Jakto?!" zařval Akihiko. "Hehe," zasmál se leprikón. "Hihi," zasmál se Fahad. "Mám taky? Hoho," reagoval na to Ewet. "Můžete přestat, vy blbečci?!" zařval Akihiko. Otočil se, a leprikón byl pryč. Zůstaly tu po něm jen čtyři zlaté kuličky. "Pěkný Vánoční dárek," řekla Kate a sebrala je, "je to pravé zlato. Pánové, dokázali jsme existenci leprikóna. Našli jsme ho."

Později se tihle čtyři připojili k Pierrovi a Sabine. Ti zrovna claricaunovi, kterého uspali anestetiky, odebírali krev. Ještě si pořídili několik fotek jeho zajímavého vzhledu. "Není tak ošklivý, jak jsem myslel," řekl na něj Fahad. Pak nechali spícího skřítka jen tak dřímat, pár minut na to se probudil, prohlédl si okolí, něco řekl, zatleskal si pro sebe, a utekl do hloubi lesa. Pierre pak s pomocí speciálního komunikačního zařízení, výrazně však připomínajícího mobilní telefon, zavolal Jackovi do původní dimenze. Zjistil tak, že claricauna našel tým v původní dimenzi už mnohem dříve. Avšak pokud šlo o leprikóny, vyhrál tým v paralelní dimenze. Během celé noci totiž tým složený z Jacka, Pauline a Rogera leprikóny nenašel. Rogerovi po nich zůstal jen ten kousek zlata, který sám objevil. Z odchyceného claricauna však vystrnadili, že malý zlý skřítek ukradl zlato jednomu leprikónovi, též se skrývajícímu v jakési jeskyňce. Nasměroval Lovce kryptidů, pak byl propuštěn, ale danou jeskyni tým vůbec nenašel. Zlý skřítek lhal...

Osmadvacátého prosince večer se tým z paralelní dimenze sešel v hlavní místnosti své základny na jihu Londýna. Shromáždili se kolem Vánočního stromku, popíjeli punč, whisky a rum, a zpívali si. Něco podobného prováděli i jejich přátelé v původní dimenzi. "Byla to fajn malá expedice, a vděčíme za ni tobě," řekl Jack a poplácal Pauline po rameni. "Řeknu vám, když mě ten malý skřet chytil za obličej, myslel jsem, že se strachy... víte co," rozesmál se Roger. "Ty? To mi nepovídej. Bývalý kanadský agent že by se tolik zalekl něčeho takového?" odpověděla Pauline. "I Chupacabra vypadala stokrát lépe," odpověděl se smíchem Roger a nalil do sebe půlku flašky rumu. "Hlavně to nepřehánějte, lidi. Možná nás za pár dnů čeká další expedice," řekl Jack. "Ať bude jakákoliv, moc se na ni těším," odpověděl Roger. Před půlnocí si všichni připili a pak usnuli, rozvaleni na gauči a křeslech v hlavní místnosti...

Tak nějak to dopadlo i s jejich přáteli v paralelní dimenzi. Jenže ti netušili, že je někdo či něco sleduje. "Zajímavý život máte... Velmi, velmi zajímavý. Skutečně obdivuhodné... Od té doby, co jste vstoupili do paralelní dimenze, vaše životy se změnily. Podle vás k lepšímu... Uvidíme, co bude dál. Jak budete reagovat," říkal si pro sebe ten někdo či něco. Daleko od nich. Zároveň to však bylo blízko...

Snad se Vám tato krátká kapitola líbila. Tentokrát se Lovci kryptidů poprvé vydali ne přímo za kryptidy, ale spíše za mýtickými bytostmi... Co to však bylo na konci této a také na konci předchozí kapitoly? Čí monolog to byl? Obávám se, že v příští kapitole se to naši přátelé dozví...

pátek 28. prosince 2018

Správce dinosauřího parku - Barbourofelisova Vánoční pomsta

Rok 2018 se pomalu chýlí ke konci. Doufám, že jste všichni měli krásné Vánoce. A taky doufám, že krásné Vánoce měl Dan Jameson z Dinosauřího parku. Ono se totiž vždycky v parku něco semele, a Dan má po radosti...

Barbourofelisova Vánoční pomsta

Tyto Vánoce byly v pořadí již páté, které jsem strávil v parku. Ještě třiadvacátého prosince mi Charles poslal na mobil video se vzkazem od své rodiny. Přáli mě a ostatním šesti lidem, se kterými jsem v parku zůstal, vydařené Vánoce a šťastný Nový rok. Chtěl jsem jim přání opětovat, ale internet začal blbnout a my strávili zbytek předvánočního večera zpravováním sítě. V pondělí jsem vstával brzy, již v šest. Musel jsem stačit nakrmit Microraptora, Andalgalornise, Macrauchenii, zvířata v akváriích, a to od Cobeloda až po belemnity, a před obědem jsem ještě musel vyklidit výběh Othnielií. Musel jsem z něj odstranit zvláště shnilé zbytky potravy, které si ani nevšimli. A po obědě jsem ještě zastřihával vysokou trávu při Othnielií ohradě. Odpoledne jsem se sešel se svými šesti spolupracovníky, pěti drsnými chlápky, povětšinou nováčky, a sekretářskou Liz, kterou jsme přijali teprve v listopadu. S chlapy se moc nedalo vyjít. Celé odpoledne strávili tím, že popíjeli alkohol. Tak jsem tedy vtipkoval s Liz. Po druhém vtípku mi dala facku. Strávil jsem dalších dvacet minut tím, že jsem se jí omlouval za to, že jsem se jí jedním vtípkem dotkl. Aspoň jsem zjistil, že je již zasnoubena... Ale o tom nebudu psát, sakra! A vůbec, vůbec to nebylo tak, jak byste si mysleli, že to bylo. Prostě jsem řekl vtípek... Hm... Už toho radši nechám. Večer jsme si pak vzájemně předali dárky pod stromečkem v jídelně, v hlavní budově parku. Každý z nás dostal dva balíčky. Byl jsem tak rád, že tu tentokrát nebyl balík od Olivera! Jeden dárek mi tu nechal Charles, druhý jeden můj kamarád, George. Dostal jsem teplé ponožky ve Vánočních barvách a také zbrusu nový safari klobouk. Večer se chlapi docela uklidnili, přestali popíjet, a tak jsme si zazpívali koledy. Jejich verze Jingle bells sice potvrzovala, že byli jemně podnapilí, ale jinak to bylo fajn a další písničky se už daly, ehm, poslouchat. Já byl samozřejmě nejlepším zpěvákem. Jeden z těch chuligánů měl k mému krásnému hlasu poznámku. Urazil jsem se. Chtěl jsem ho fláknout jednou z těch ponožek, ale neučinil jsem tak. Vidíte, tak jsem hodnej. Hlavně o Vánocích... Po setmění jsme všichni nasedli na malou jachtu a vyjeli na moře s petardami na palubě. Udělali jsme si ohňostroj. Bylo důležité, abychom byli co nejdál od ostrova. Je zde klid, ticho, takže zvířata asi ohňostroj beztak z dálky slyšela, i když snad nebyl děsivější, než vzdálené hromobití. Pořídil jsem video. Ty barvy na noční obloze nad Pacifikem... Na tohle nikdy nezapomenu. Krásný Štědrý den...

V úterý jsme měli problém. Barbourofelis, velká kočkovitá šelma s šavlovitě zahnutými špičáky, se v pět ráno dostala z výběhu. Ano, bylo to tak. Prostě prolezla nějakou škvírou v plotě. Bylo mou chybou, že jsem si nevšiml poškození ohrady... Barbourofelis, stále naštván za to, že byl kdysi odchycen Oliverem, nejprve zamířil do jeho skromného příbytku. Proskočil oknem a uvelebil se na Oliverově pečlivě ustlané posteli. Ve chvíli, kdy jsem vnikl na Oliverův pozemek, Barbourofelis spal. Spolu se Stevem, statným chlápkem z Británie, jsem vnikl do Oliverova domku. Barbourofelis se vzbudil. Vypadal tak něžně, jak si tak spinkal na Oliverově Vánočním povlečení. Následně však zavrčel, a pak vyskočil, a to už moc roztomilé nebylo. Steve ho trefil uspávací šipkou, šelma se naštvala, a protože nedokázala prorazit dveře, za kterými jsme celí udýchaní seděli, pohrála si s Oliverovou ložnicí. Kočka byla nakonec přemístěna do pozorovací ohrady, a já po telefonu rozesmátému Oliverovi slíbil, že mu koupím nové Vánoční povlečení. Z těch rozkousaných chuchvalců se nakonec stala podestýlka pro mého Leptoceratopse Dina, který si je nějak oblíbil. Aspoň jemu nemusím kupovat nové dečky atd. Jeho pelíšek je dostatečně vybavený... Ve středu jsem se celý den staral o mláďata lva jeskynního, která Oliver přivezl v létě tohoto roku. Nejsou to malá lvíčata, ba naopak, tyhle šelmy docela dost vyrostly. Člověk má někdy strach z těch jejich zubů, zvlášť když na něj při hře vrčí. Ale pořád jsou fajn. Včera jsem byl navštívit Masiakasaura Zubouna. Pořád se má. V novém výběhu se mu dost líbí... Tuto roční dobu si moc užívám. V parku nás sice mnoho není, ale o to je to víc fajn. Je nás jen sedm mezi desítkami a desítkami tvorů, kteří už miliony let nemají na téhle planetě co dělat... Krásnější to už být nemůže... V lednu se samozřejmě většina pracovníků parku vrátí na Tedův ostrov. Přijedou i nějací experti z Kanady, jejichž úkolem bude zjistit, zda na ostrově opět nehrozí výron jedovatých plynů... Věřím, že Oliver zase přiveze nějaká nová zvířata... Mám tuhle práci rád. Být Správcem dinosauřího parku je docela fajn.

Danova pošta: Tak jo, lidi, doufám, že jste si užili můj návrat na tento blog. Děkuju jeho majiteli za to, že mi umožnil s Vámi sdílet nějaké ty novinky z parku... Teď se zase na čas odmlčím, ale je dost pravděpodobné, že se po pár měsících zase vrátím. Možná v létě příští rok. Do té doby to musíte vydržet bez mé maličkosti...

Já Danovi děkuji za dva prosincové příspěvky. Určitě se vrátí, ale hned tak to nebude. Snad v červenci příštího roku se Správce dinosauřího parku zase na čas vrátí... Snad jste si tyto dvě části užili... Počínaje příštím týdnem se opět vrátí Obrázky týdne...

čtvrtek 27. prosince 2018

Pravěk v Čechách - Obrovský plesiosaur z Markytského lomu

Předchozí část projektu Pravěk v Čechách jsem napsal v dubnu tohoto roku, pojednávala o Burianosaurovi. Nyní je na čase se k tomuto projektu vrátit a představit další zvíře, jež jsem zatím na svém blogu zmínil jen v projektu o vývoji pliosaurů z roku 2016. Je jím jeden velký mořský masožravec...

Živočich: Polyptychodon interruptus,
Období: svrchní Křída, před 101 až 89 miliony let.
Ještě v nedávné minulosti bylo v okolí Prahy několik významných lomů. Mezi ně patřil i Markytský lom, také zvaný Margarether Streibruch. Říkalo se mu též panský lom, a byl vlastněn klášterem. Nacházel se jižně až jihozápadně od Tejnky. A právě tam došlo ve druhé polovině 19. století k významnému paleontologickému objevu. V lomu docházelo k těžbě kamene, jenž měl sloužit na stavbu smíchovského nádraží v Praze. Jednoho dne byly "mezi kameny" nalezeny zkamenělé pozůstatky velkého mořského plaza, jehož popisu se roku 1876 ujal slavný paleontolog Antonín Frič. Identifikoval jej jako Polyptychodon interruptus, a v současnosti jde o jeden ze tří druhů rodu Polyptychodon, který jako takový na základě typového druhu P. interruptus popsal Sir Richard Owen roku 1841. Podle revize z roku 2016 je nicméně taxon pouze nomen dubium... To však nic nemění na tom, že tento mořský živočich, ať už byl čímkoliv, byl skutečně úchvatný. Byl to velký plesiosaur, který žil v období svrchní Křídy stupňů cenoman a turon. Polyptychodon dorůstal délky až 7 metrů. Jeho jídelníček se asi skládal z celé palety zvířat; od velkých ryb a paryb přes veliké hlavonožce až po jiné mořské plazy, třeba i jiné plesiosaury a pliosaury... Šlo o krátkokrkého plesiosaura, tedy pliosaura. Měl čtyři mohutné ploutve, nepříliš dlouhý ocas, krátký krk a poměrně mohutné čelisti. Název Polyptychodon znamená v překladu "zub ve tvaru ploutve". V současnosti možná ještě můžeme uvést, že velký plesiosaur z dnes již neexistujícího Markytského lomu byl Polyptychodon. Možná však v příštích letech budeme znát skutečnou totožnost tohoto mořského plaza. Patřil totiž do nějakého již dříve popsaného rodu...

Na obrázku se nachází příbuzný rod, Megalneusaurus. Nevím, zda bude projekt Pravěk v Čechách pokračovat, ale podařilo se mi narazit na několik zajímavých témat, o kterých byl mohl napsat, a jež by mohla být součástí tohoto projektu, tak uvidíme... Každopádně doufám, že se Vám tato část líbila...

středa 26. prosince 2018

Lovci kryptidů 3: Za irskými skřítky (1/2)

V minulé kapitole, Kovový muž na útěku, se Lovci kryptidů, byť rozdělení na dva týmy, smířili. Jack, Pauline a Roger zůstali v původní dimenzi, kdežto Pierre, Kate, Akihiko, Fahad, Sabine a Ewet jsou stále v té paralelní... Po všech těch bitkách je na čase pustit se opět do hledání bájných stvoření. Lovci kryptidů nechtějí zahálet ani během Vánoc!

LOVCI KRYPTIDŮ 3: ZA IRSKÝMI SKŘÍTKY, ČÁST PRVNÍ:
Roger vydechl a těžce se posadil na gauč v hlavní místnosti. "Nádherně jste ho nazdobili," liboval si a prohlížel si Vánoční stromek, zdobený všelijakými hvězdičkami, baňkami, visícími figurkami... Pauline, která seděla u stolu a psala SMS zprávy s přáním hezkých Vánoc svým blízkým, se jen na Rogera podívala a mile se usmála, ale nic k tomu neřekla. Na Rogera náhle skočil malý Tatzelwurm a pořádně ho vystrašil. "Teda, ty seš fakt šelma," rozchechtal se Roger, když se Tatzelwurm po svém divokém výskoku roztomile přitulil k Rogerově boku, protáhl si ocásek, a pak zůstal ležet v klubíčku. Najednou přes gauč něco přeletělo. Tatzelwurm hbitě vyskočil, chytil to předníma nohama, dopadl na zem a překulil se. Hryzal do plyšového medvídka. "Dělal jsem pořádek ve skladu," řekl Jack, vstupuje do místnosti, "a našel jsem tam tohle. Koupil jsem ho Tatzelwurmovi jako Vánoční dárek. Jenže jsem na něj zapomněl. Tak tady ho teď má... Užij si ho, ty divochu!" "Je šestadvacátého prosince, venku je krásně, chumelí... Ale já se docela nudím, lidi. Co byste řekli, po tom všem, co jsme zažili, takové malé výpravičce za kryptidy?" navrhl Roger. "To vůbec není špatný nápad," odpověděla Pauline. "No, paliva je v Cryptid Swiftu dost, takže si můžeme zaletět hledat třeba mimozemšťany v australské buši," reagoval na to Jack. "A co takhle vydat se ne za kryptidy, ale jinými bájnými stvořeními?" usmála se Pauline. "Who, fakt? No, není to špatný nápad... Ale na skřítky, zlobry a takové věci nevěřím," odpověděl Roger. "A co takhle udělat si takovou malou challenge s dalším týmem Lovců kryptidů?" navrhla další zajímavou věc Pauline. "Líbí se mi, kam s tím míříš... Pokračuj," řekl zaujatý Jack. "Mám nápad: vypravíme se do Irska a zkusíme najít leprikóny a cluricauny. Informujeme o tom tým z paralelní dimenze, oni se taky vypraví do Irska v jejich dimenzi, a zkusí ty skřítky najít. Kdo bude první, vyhraje. Dobrý nápad, ne?" vysvětlila vše Pauline. "Leprikóni a cluricauni? To je na mě trochu moc. Všechna čest irské mytologii, ale tomuhle já teda fakticky docela určitě nevě..." komentoval to Roger, ale byl přerušen. "Fajn nápad. Sbalte si věci, Lovci, letíme!" poručil Jack.

Uběhl den, bylo sedmadvacátého prosince. Pierre a Sabine se spolu procházeli po irském pobřeží. "Vysvětlil bys mi, jak nás kontaktovali? Žijeme v úplně jiném světě, snad v úplně jiném vesmíru, a Jack byl přesto schopný nám..." mluvila Sabine. "Někdy ti to vysvětlím. Jako dva týmy se spolu můžeme dorozumívat, to je zatím vše, co potřebuješ vědět," odpověděl Pierre. "Stejně je to blbost, brácho. Proč máme hledat nějaký skřety? Když ani neexistujou? Co si jako ta Pauline Jetkinsová myslí? Radši bych seděla doma a čučela na telku," stěžovala si Sabine. "Hej, vy dva!" zakřičel na ně Ewet, který se zrovna objevil na vrcholku útesu, "už jsme postavili stany! Pojďte do tábora!" Začínalo sněžit. Šestka Lovců kryptidů z paralelní dimenze seděla kolem plápolajícího ohně obklopeného šesti stany. Tábor se nacházel na okraji lesa. Akihiko všem nabídl račí polévku. Všichni až na Kate si jí s chutí dali. Kate si raději dala sušené borůvky. "Jak dlouho tu budem?" zeptal se Fahad. "Dokud nenajdeme ta bájná stvoření. Nebo dokud je nenajdou oni, Jack a ostatní. Když nám zavolají, že je našli, je po všem," odpověděl Pierre. "Jestli ti tvorečkové existují v jedné dimenzi, jak víme, že jsou i v té druhé? Žijeme v úplně odlišných vesmírech," namítla Sabine. "Tak jako... Kurupira taky existuje v obou světech, a my jsme na ní byli v paralelní dimenzi a našli jsme víceméně to, o čem se mluvilo i v dimenzi původní, totiž že tam žijí druhohorní ještěři," odpověděl Pierre. "Dost už povídání, lidi. Mám tady termovize. Pro každého jednu. Za chvíli se setmí. Půjdeme do lesa a začneme hledat ta zvířátka," řekl Akihiko a každému podal jednu termovizi. Do hodiny se sešeřilo, a tým se vydal hledat bájné skřítky irské mytologie.


Ve stejný den, ve stejnou hodinu a minutu, se po setmění vydal na dobrodružnou procházku lesem i tým z původní dimenze. Nesoustředil se však na lesy na irském pobřeží, ale na lesy nedaleko Mullingaru ve vnitrozemí. V úděsné tmě Roger o něco zakopl a spadl na zem. "Do Prčic, ve vousech mám teď jehličí! Nepříjemný," stěžoval si a vytahoval z šedého plnovousu jednu jehlici za druhou. Baterku měl položenu na zemi. Všiml si, že se ve světle baterky něco leskne. "Propánajána, to nemůže být pravda..." zajásal. V hromádce listí, která vypadala jako perfektní zimní úkryt pro ježka, našel kousek zlata. Byl to jen malý drobek drahého kovu, ale Roger se usmíval štěstím. Ne, že by byl na zlato nebo na peníze, ale byl nadšen ze svého objevu. "Leprikóni přece skrývají zlato... Když se ti podle pověsti podaří leprikóna odchytit, můžeš ho ohledně zlata vyzpovídat," šeptal si pro sebe Roger, "nikdy jsem tomu nevěřil, ale stejně je zajímavý, že jsem tu našel kousek zlata. Někdo ho tu nechal." Pak se ohlédl kolem sebe. Jack a Pauline zde nebyli. Nejspíš si nevšimli, co se Rogerovi stalo, a odešli hlouběji do lesa. Bohužel však neviděl světla jejich baterek. Začal si připadat opuštěný. Nalezený kousek zlata strčil do kapsy ve větrovce, vzal do ruky baterku a vstal. Pak si nasadil brýle s termovizí. Díky tomu si povšiml něčeho malého, stojícího jen kousek od něj. Skrývalo se to v houštinách. "Hej, Jacku, seš to ty! Nehrb se tolik!" zasmál se Roger. Živý objekt zmizel. "Proboha," řekl si pro sebe Roger. Začal být nervózní. Pro jistotu si vzal svou laserovou pistoli. Začal se přibližovat k houštinám. "Uch, další kousek zlata. A jen tak leží na zemi!" zašeptal. Pohlédl za sebe. Opět se trochu polekal. Za stromem, u kterého před chvílí nalezl první drobek drahého kovu, byla hlava. Sundal si brýle s termovizí a posvítil na kmen stromu baterkou. Hlava byla pryč. Pak uslyšel jakési chichotání. Jako kdyby se smál nějaký staříček. Přiběhl ke stromu a podíval se za něj, ale nic zde nebylo. Otočil se, posvítil na houštiny, a spatřil malou ručičku, jak na něj z houštin mává. Opět si nasadil brýle s termovizí. Ručička byla pryč. Přiběhl tedy k houštině. "Haló?" řekl mírně se třesoucím hlasem. Opět se ozvalo chichotání. "Počkat, počkat... Leprikón je neškodný. Cluricaun je zlý a straší. Jestli teď nesedím opilý v irské hospodě, a tohle všechno se skutečně děje, pak mě asi straší cluricaun," řekl si pro sebe Roger. Otočil se. Těsně před obličejem měl tvář nepěkného skřítka se zaobleným nosem, špičatýma ušima a černými zuby. Skřítek se držel kmene stromu. Chytil Rogera za obličej. "Jacku!!!" zařval Roger. Vypálil po skřítkovi z laserové pistole, a zasáhl. Zmítající se skřítek zůstal ležet na lesní půdě. "Rogere!!! Rogere, co se stalo?!" řval Jack. V hloubi lesa se objevila dvě mihotající se světla baterek. Jack a Pauline se již blížili. "Střelil jsem cluricauna... Brr, to je potvora!" řekl Roger, když oba jeho společníci přiběhli. "No tohle," usmál se Jack, "takže jsou skuteční." Podíval se nadšeně na Pauline, trochu vyděšenou zjevem skřítka. "Dokázali jsme, že existují," řekl. "Asi jsme první... Ale co zjistili naši přátelé v paralelní dimenzi?" optal se zvědavě Roger.

Jak bude výprava za irskými skřítky pokračovat? Podaří se i Pierrově týmu v paralelní dimenzi dokázat existenci těchto bájných bytostí? A proč cluricaun zaútočil na Rogera? Dozvíte se příště...

úterý 25. prosince 2018

Mravenci legionáři: Největší současní bezobratlí?

Letos o Vánocích jsem dostal několik krásných knih; jednou z nich je i malá knížka Nigel Marven's Giant Creepy Crawlies, kterou ve Velké Británii vydal Scholastic roku 2000. Slouží jako doplněk ke stejnojmennému pětačtyřicetiminutovému dokumentu, kterým Nigel provázel a který také produkoval. Pokud jste jej neviděli, rozhodně doporučuji. Na konci knihy i samotného filmu se Nigel setkává se snad největším bezobratlým... A právě o něm pojednává tento článek...

Na naší planetě žilo a stále žije obrovské množství bezobratlých. Počet všech druhů obratlovců si nezadá s počtem druhů bezobratlovců; ani přesně nevíme, kolik druhů hmyzu na Zemi žije! Všichni víme o obrovských bezobratlých, kteří žili na naší planetě v období Karbonu, čas od času se doslechneme i o nějakých těch megabezobratlovcích z dob pozdějších... Vždyť i taková eocénní Titanomyrma byla pořádně veliká; královny těchto obrovských německých mravenců měřily až 13 centimetrů (včetně křídel). Obyčejní dělníci pak měli okolo 6 centimetrů, což je stále úctyhodná délka. I dnešní býčí mravenec Paraponera clavata by jim měl co závidět; a to jde s délkou 3 centimetrů o největšího mravence žijícího na Zemi v jednadvacátém století... Ale který bezobratlý je opravdu tím největším? Největším suchozemským členovcem je jistě krab palmový; chitinový krunýř pohyblivost velkých členovců značně omezuje, a tak by v současnosti, vzhledem k obsahu kyslíku v atmosféře, už žádný jiný bezobratlý nedokázal dorůst větší velikosti. Jistě si můžeme vzpomenout na některé megaměkkýše, třeba pacifické chobotnice, nebo krakatice, kterými se živí vorvani... Ale pokud zapomeneme na individuální zvířata a podíváme se na celé kolonie bezobratlých jako na jeden živoucí organismus, pak je vítězem v kategorii největšího bezobratlého zcela jistě mravenec legionář... Toto jméno se v češtině užívá pro mravence druhu Eciton burchellii, avšak anglický název "army ant" je užíván pro více než 200 druhů, z nichž však všechny patří do čeledi Formicidae, tedy mezi pravé mravence. Občas se jim také říká "marabunta". Ze dvou stovek oněch druhů nazývaných "army ant" patří asi 120 do rodu Neivamyrmex. V minulosti se vědci domnívali, že novosvětští a starosvětští mravenci legionáři si nejsou blízce příbuzní a že je jejich přizpůsobenost na život v obrovských koloniích pouze výsledkem konvergentního vývoje. Nicméně studie provedené roku 2003 prokázaly, že všechny druhy mravenců legionářů jsou potomky společného předka, který žil před přibližně 100 miliony lety, na sklonku rané Křídy, na jižní polokouli. Tehdy došlo k rozdělení Velkého jižního kontinentu, Gondwany, a Afrika a Jižní Amerika se od sebe začaly vzdalovat. Toto rozdělení pak mělo za následek jisté rozdíly mezi novosvětskými a starosvětskými mravenci legionáři...


Mravenci legionáři nemají stálý domov. Neustále migrují. Z tohoto důvodu si nestaví hnízda jako ostatní mravenci. Místo toho vytvářejí tzv. bivouac. Jedná se o strukturu tvořenou těly dělníků. Ti takto chrání královny a její larvy. Bivouac se neustále pohybuje po pralesní půdě. Zástupci kolonie mohou za den zabít až 100 000 jiných malých živočichů, od drobounkých broučků po kobylky. Některé africké druhy mravenců žijících v koloniích údajně zabíjejí i přivázaný dobytek! Královna je pochopitelně mnohem větší než ostatní členové kolonie. Během třítýdenní periody je schopna vyprodukovat na 300 000 vajíček, tzn. za rok naklade až 2,5 milionu vajíček. Kolonie se tedy velice rychle rozrůstá. Ztráty, mravenci zabití predátory, jsou velice nepatrné. Nikoho v kolonii neznepokojují. Celý sunoucí se mravenčí koberec zkrátka funguje jako jeden obrovský tvor, jako jeden obrovitý bezobratlý, a právě z toho důvodu by se dalo říci, že jsou mravenci legionáři, ať už spadají do jakéhokoliv druhu, tím největším bezobratlým žijícím v současnosti na naší planetě...


Zde ještě na doplnění klip z dokumentu Nigel Marven's Giant Creepy Crawlies: https://www.youtube.com/watch?v=wJVUGOdnArQ.

Za informace vděčím mj. již zmíněné knížce od Nigela Marvena... Toužíte se setkat s těmito mravenci? Nebo se stát jejich kořistí? Podle mne jsou to nádherná zvířata...

pondělí 24. prosince 2018

Šťastné a veselé Vánoce 2018!


Po roce jsme se zase dočkali, je tu Štědrý den! Vám všem, kteří tento blog pravidelně navštěvují nebo se zde jen třeba náhodou zastavili, přeji krásné, kouzelné, láskyplné a chutné Vánoce, a hlavně ať jste všichni spolu! Věřím, že pro každého z Vás se dnes večer pod stromečkem najde alespoň jeden dáreček, který Vám udělá radost... O tom přece Vánoce jsou. Tak tedy šťastné a veselé Vánoce 2018!!!

V psaní na blog budu samozřejmě pokračovat i po Vánocích. Rozhodně bude pokračovat 3. série Lovců kryptidů, v pátek 28. prosince přibude ještě jedna speciální, Vánočně naladěná část Správce dinosauřího parku. Budu pokračovat v psaní popisků pravěkých zvířat, prvohorních i druhohorních, současných plazů, zvláště hadů, a také v psaní článků o nových objevech ze světa paleontologie a zoologie. Také hodlám psát více článků o ohrožených druzích zvířat a ochraně přírody celkově. Je také dosti možné, že v budoucnu budu na blog dávat další série videí. Tento rok byl na mém blogu zvláště bohatý na články (toto je již 380. článek napsaný v roce 2018). Nemyslete si však, že bych se rozhodl to vzdát! Ještě před koncem roku se zde také objeví velká Soutěž Dinosauři 2018! Tak ještě jednou šťastné a veselé Vánoce!

HAAS

neděle 23. prosince 2018

Lovci kryptidů 3: Kovový muž na útěku (4/4)

Stephen Barry a Deylin Nieto se vypravili do Konga s cílem najít a odchytit Pierra Leroye, který je díky séru agresivity nejen velice silný a odolný, ale je také schopen se změnit v jakési monstrum. Kate se naštěstí podařilo proběhnout portálem do paralelní dimenze, Pierre krátce po zelektrizování procitl a začal se Stephen a Nietem rvát. Lovci kryptidů této dimenze, tedy Jack, Pauline a Roger, právě přiletěli do konžského pralesa, ale do cesty se jim postavil Metaller, bývalý Nietův přisluhovač, nyní odhodlán Nieta zabít. Jde však také po Lovcích kryptidů...

LOVCI KRYPTIDŮ 3: KOVOVÝ MUŽ NA ÚTĚKU, ČÁST ČTVRTÁ:
Kate doběhla na okraj Lavenhamského lesa. Vytáhla mobilní telefon. "Rande diskuse" ostatních členů týmu byla náhle přerušena. "Co se děje, Kate? Už se vracíte na základnu?" ozval se v mobilu Ewetův hlas. "Prosímvás, musíte hned přijet... Pierra za portálem, v tom pralese, dopadli nějací chlapi a zřejmě mu chtějí něco udělat... Šli i po mě, naštěstí jsem rychle proběhla portálem, dva mě následovali, ale víte, co s nimi zákony této dimenze udělaly," vysvětlovala vše vystrašeným hlasem Kate. "Hned tam budem," řekl Ewet, vše sdělil ostatním v místnosti, načež čtyřka Lovců kryptidů opustila základnu na jihu Londýna a v teréňáku se vydala do Lavenhamu.

Pierre přitiskl Nieta k zemi a stiskl jeho hrdlo. "Ty! Ty jsi jeden z těch, co mi tohle způsobili! Tohle!!! Vidíš?!" řval mu do obličeje, až mu z pusy létaly chuchvalce slin. Mezitím jeho ruce zelenaly, zvětšovaly se, a na místech nehtů mu z prstů vylézaly dlouhé, silné keratinové drápy. Když jimi jen trochu sevřel Nietův obličej, okamžitě z tváří bizarního muže začala crčet krev. Pierre odhodil k smrti vystrašeného Nieta do křoví. Pak se obrátil na Stephena. "Můj ty bože... Tohle je pěkně děsný," zašeptal si pro sebe Stephen. Spolu se svým vojákem se okamžitě dal na útěk. Pierre, nyní zhruba dva metry vysoký, otevřel ústa a příšerně zařval. Pak se neobratným, ale rychlým během dal do pronásledování těch dvou. Vojákovi při běhu probodl krk svými drápy. Pěstí dal Stephenovi ránu do zad. Ten dopadl obličejem do bláta. Pierre mu jemně stoupl na hlavu, takže Stephenův obličej zůstal v blátě. Nemohl dýchat. Po asi minutě už sebou divoce zmítal, ale ta příšera, ve kterou se Pierre proměnil, ho nechtěla pustit. Když to nakonec udělal, třesoucí se Stephen se už sotva hýbal, popadal dech a kryl si zabahněnýma rukama ještě zabahněnější obličej. Pierre do něj jemně kopl. Stephen se těžce převalil a chytil se rukama za břicho, ve kterém teď cítil bolest. Pierre se otočil a vracel se k portálu. Mezitím se zase zmenšoval, drápy mizely, prodloužil se trochu jeho krk, hlava se zmenšila... Když stál před portálem, měl už na sobě jen potrhané kalhoty a cáry bílé košile.

Jack se otočil a vystřelil z laserové pistole. Laser zasáhl hlínu těsně před Metallerovýma nohama, vytvořil v zemině malou prohlubeň, a Metaller, nevědom si toho, do ní nohou šlápl, načež zakopl a těžce dopadl na zem, až všechen ten kov v jeho těle zachrastil. Pauline byla nejrychlejší, a jako první se dostala do letounu. Ale Jack s Rogerem ji těsně následovali. Pauline nastartovala motor. Ve chvíli, když se Metaller teprve zvedal ze země, byl už Cryptid Swift ve vzduchu. Metaller úplně insinktivně vytasil ze zápěstí pětihlavňovou pušku, či jak to nazvat, ale pochopitelně v ní neměl žádné náboje, takže nemohl střílet. "Co se dá dělat," usmál se a jeho rty a zuby zaskřípaly. Zvedl se a pomalým krokem se vracel do pralesa. "Jde po Nietovi, o tom není pochyb, takže nelhal. Fakt ho chce zabít," řekla Pauline. "Tak ať, ne? Nieto je hnusnej člověk," řekl na to Roger a kapesníkem si utřel pot z čela. "Neřešme to, to je spor mezi otcem a synem," přidal se do konverzace Jack, "my musíme zjistit, proč tu Nieto a Stephen jsou. Určitě kvůli portálu." Metaller se s pomocí svých dvou ostří lehce prosekal džunglí. Nejprve narazil na Stephena, celého zabláceného, ležícího na zemi. "Ne! Proboha, ne!!!" řval hystericky Stephen a s vřískotem přiběhl ke stromu, na který začal šplhat. "Tebe vyřídím později. Otec má přednost," zasmál se Metaller a přistoupil ke křovinám, ze kterých vykukoval Nieto, silně pomlácený a skoro nevnímající okolí. Docela se motal, špatně viděl, měl mžitky před očima. Zrak se mu vrátil až když před ním stál Metaller. Nieto začal řvát a brečet zároveň. Metaller ho totiž ostřím sekl do zápěstí. Kus ruky zůstal ležet na zemi. "Léta jsi mě využíval, Deyline. Nezasloužíš si, abych tě nazýval svým otcem. Pouze jsi mě navrhl a vyrobil. Jako hračku!!!" smál se a zlobil se zároveň Metaller. Kopl Nieta do hrudníku, čímž mu jistě zlomil několik žeber. Nieto těžce dopadl do vegetace. Pak se od Metallerovy hlavy odrazilo pár kulek. Střílel po něm Stephen, jen taktak se držící větve zhruba tak sedm metrů nad zemí na tom stromě, na který před chvílí vylezl. "Už je na čase, aby sis podal mě, ne?!" zvolal na Metallera. "S radostí tě pohladím svým ostřím," zachechtal se Metaller a rozběhl se ke stromu. Sekl do kůry, potom sekl ještě jednou, a ještě jednou, a strom se začal naklánět. Stephen se chytil liány visící z dalšího stromu, a přehoupl se na něj. Krvácející Nieto mezitím přiběhl k portálu. Chtěl se skrýt na druhé straně. Jakmile jím prostoupil, spatřil několik známých tváří, které svým zjevem velmi rozzuřil. Kolem znaveného Pierra totiž stáli Kate, Ewet, Sabine, a hlavně Akihiko a Fahad. A tihle dva okamžitě chytli Nieta pod krkem a zatlačili ho na druhou stranu portálu, zpátky do pralesa. "Pierre nám řekl, co jsi mu udělal," zuřil Akihiko. Po jediné ráně pěstí Nieto omdlel. Měl toho dost. "Zase máme černý spandexy. To vždycky, když projdeme portálem, se musíme změnit v tohle?" smál se Fahad. "Aspoň mám svou starou teleskopickou tyč," pousmál se Akihiko. Hodil ji na Metallera tak, že se pak odrazila zpátky k němu. Metaller si všiml dvou Lovců kryptidů a okamžitě běžel po nich.


Na scéně se náhle objevili Jack, Pauline a Roger. Všichni tři pálili ze svých laserovek po Metallerovi. Byly to silné rány, a přestože Metallerovu tlustou kůži z meteokolosia nemohly poničit, zastavily na chvíli kovového muže. "Akihiko! Fahade! Střílejte po něm taky! Máte přece laserovky, ne?!" zařval Jack. "Pomůžeme jim?" zeptal se Akihiko Fahada. "Hele, jsou to naši bývalí kámoši. Takže jo," odpověděl Fahad. Náporu pěti laserových pistolí se prostě Metaller nedokázal ubránit. Sebral se a zmizel v pralese. Jack přistoupil k Akihikovi s Fahadem. "Ještě furt vám to jde," řekl. "Nenamáhej se nás volat zpátky," odpověděl Akihiko. "O to se nesnažím. Jenže koukněte na to. Nieto se vrátil. Metaller se vrátil. Někde po americké půdě teď běhá muž, který má stejnou sílu jako Pierre. Jmenuje se Collins. A Stephen, ten to všechno způsobil... Dělal pokusy na Wendigovi... Počkat, Stephen. Podívejme se, on je tam na stromě!" mluvil Jack. Stephen se už nedokázal udržet jemné větve, na kterou se s pomocí liány přehoupl. Začal padat. Jeho pád byl ztlumen mnoha spodními větvemi. Nakonec dopadl do houštiny těsně pod stromem. "Obávám se, že jste zajat, pane," řekl Jack a spoutal Stephenovy ruce. "Nieto!" vykřikl náhle Fahad a dal se do běhu za Nietem, který se stačil probudit a znovu proběhl portálem. Fahad též proběhl portálem, a hnal se za Nietem, stejně jako Kate a Ewet, kteří jeho příchod do paralelní dimenze okamžitě zaregistrovali. "Nenechte ho pláchnout k okraji lesa!!!" řval Fahad, ale Nieto, přestože zraněný, byl rychlejší. V lese se setmělo, a Nieto zmizel. "Tak, a jeho mysl byla přemístěna do jeho dvojníka v tomhle světě... A to mu to s tou ukrojenou rukou tak slušelo," poznamenal Fahad.

Nad konžským lesem se prohnal malý letoun, ve kterém seděl Metaller. "Lovcům kryptidů se ještě pomstím... Ale nejlepší je, že jsem způsobil bolest Deylinu Nietovi. Způsobím mu však bolest ještě větší. Za to, že využíval mé inteligence, mé síly... Za to vše bude trpět..." šeptal si pro sebe zlý Metaller. Nieto nemohl skončit hůř. V paralelní dimenzi byla jeho mysl skutečně přemístěna do jeho dvojníka, vždyť to je zde pravidlem. Avšak jeho dvojník nebyl nikým, kým kdy Deylin byl. Stal se z něj bezdomovec na předměstí Granady, města, které v červnu v původní dimenzi zničil. Byl z něj žebrák. Pro muže jako on to byla potupa. Radši by si přál žít v původní dimenzi bez ruky...

"Metaller zase utekl. To je smůla. Už celé dny se ho snažíme dostat," řekl Jack. "Dostanete ho," řekl na to Akihiko. "Poslyš, příteli. Tokio tě potřebuje. My taky. Ne, že bych vás chtěl přemlouvat, ale jste v té paralelní dimenzi moc dlouho. Vždyť ani nevíte, co je zač," mluvil dále Jack. "Nech si to, kámo," odpověděl Akihiko, otočil se a vracel se do portálu. Náhle portálem prošel Pierre. "Jacku, řekli my, co tu děláte," začal. "Rád tě vidím, kamaráde," řekl Jack, přišel k němu a napřáhl ruku. "Já tebe taky," odpověděl Pierre a podal mu ruku. "Hele, to s tím Wendigem... Byla blbost ho posílat do základny CIA. Tamten chlap, kterého Roger drží za pouta, to je Stephen Barry, který to způsobil. Pěknej darebák, předáme ho soudu. Udělali jsme možná blbosti, ale nic proti vám nemáme..." mluvil Jack. Pierre se usmál: "Jo, jasně, já vím. Nejsme nepřátelé. Jsme jen rozdělení Lovci kryptidů. Byli jsme dva týmy, a já teď říkám, že jsme jeden tým. Jenom ve dvou dimenzích, jo?" "Přijdete, když vás budeme potřebovat?" "Hm... To si ještě rozmyslíme. Víš, hledat kryptidy je lepší než bojovat proti nějakým kovovým tentononc... Ale uvidíme," odpověděl Pierre. Pak prošel portálem nazpět. "Takže jsme se jako nějak smířili? Takhle rychle?" zeptala se nechápavě Pauline. "Jo," odpověděl Jack, "a teď honem do letounu. Musíme Stephena někomu předat."


Pierre, Akihiko, Fahad, Ewet, Kate a Sabine se vrátili ke dvěma teréňákům zaparkovaným na okraji Lavenhamského lesa. "Tak, již jste se smířili se svými přáteli z původní dimenze... Velice zajímavý krok ve vývoji všeho..." řekl někdo. Někde. Daleko. A přitom byl tak blízko. Viděl vše. Pozorně sledoval jejich životy. On? Či ona? Nebo ono? Něco. Odpověď na otázku, proč paralelní dimenze existuje.

Doufejme, že Stephen Barry bude předán spravedlnosti. Co dalšího Lovce kryptidů, stále rozdělené, ale nyní již znovu spřátelené, čeká? Kam vlastně odletěl Metaller a kde se bude skrývat? To vše se ještě dozvíte... A také se dozvíte, kdo či co to bylo na konci této kapitoly...

sobota 22. prosince 2018

Lovci kryptidů 3: Kovový muž na útěku (3/4)

Minule Stephen Barry a Deylin Nieto probudili Collinse, Nietova bývalého přisluhovače, kterého před více než rokem Jack Owen omylem bodl injekční stříkačkou se sérem agresivity. Collins byl pak vyslán na vojenskou základnu na samém okraji Západní Virginie. Do hlavy omráčeného Metallera vsunul čip, který měl Nietovi umožnit, aby svého kovového "syna" opět ovládal. Jack ale Metallerovi připomenul, že jej Nieto pouze využíval. Metaller se tedy vzepřel. Stephen a Nieto se rozhodli ze základny zmizet. Lovci kryptidů je nyní následují ve svém letounu Cryptid Swift. Mezitím Metaller pronikl do vojenské základny, pozabíjel tři desítky lidí a na něco se chystá... Ale na co?

LOVCI KRYPTIDŮ 3: KOVOVÝ MUŽ NA ÚTĚKU, ČÁST TŘETÍ:
Stephen se tiskl ke střeše automobilu. Nieto nebyl zrovna nejlepším řidičem, auto se neustále houpalo, a navíc jelo moc rychle. "Trošku zpomal!!!" zařval Stephen, ale Nieto nijak nereagoval. Chtěl být co nejdřív v bezpečí. Jeli teď po silnici v jehličnatém lese. Noční oblohu mezitím křižoval Cryptid Swift. "Zaměřili jsme je," řekla agentka Kentová a ukázala na teplý bod na obrazovce. "Zahájit palbu," poručil Jack, Pauline stiskla jakési tlačítko a ze spodku letounu se vysunula laserová puška. Laser trefil cestu těsně za ujíždějícím džípem. "Sakra!!!" zařval Nieto, zazmatkoval, a omylem prudce zabrzdil. "Uááááá!!!" řval Stephen, který sletěl ze střechy a těžce dopadl na kraj silnice. Nieto měl v plánu auto hned rozjet, ale Stephen se stačil vrátit k autu a sedl si na levé zadní sedadlo, hned za Nietem. "Jeď! Nenecháme je přece, aby nás dostali!" křičel. Těsně vedle džípu dopadl další laserový paprsek. "Tak jeď už, seš snad blbej?!" řval Stephen. Auto se opět rozjelo. Nikdo v letounu nebyl zrovna nadšený. "Nemůžeme je dostat. Musíme trochu zpomalit. Letoun se pohybuje příliš rychle a my nejsme schopni jejich džíp dostatečně zaměřit," mluvil chvějícím se hlasem Jack. "Nenecháme Nieta znovu uniknout," dodal. A pak se zcela náhle ozvala strašná rána. Následovalo ticho. Džíp ujížděl dál. Letoun se obracel. "To snad ne," řekla poněkud úzkostlivě Pauline. Jakmile se letoun otočil, spatřili všichni čtyři, co se stalo. Vojenská základna explodovala. Celá.

Metaller procházel hořícími zbytky hlavní budovy. Usmíval se. Před chvílí pronikl do sklepa budovy a nechal odpálit několik bomb, jež byly umístěny ve skladech zbraní. To stačilo k tomu, aby celá základna vyletěla do povětří. Když Lovci kryptidů stanuli tváří v tvář tomuto peklu, byl už Metaller dávno pryč. Zase unikal... "Do Prčic!!!" řval naštvaně Jack. "Neměli jsme to vzdávat. Měli jsme jít po Metallerovi, ne po těch dvou tupcích v autě..." zlobil se. "V základně bylo přes 280 lidí... Všichni jsou mrtví... To je katastrofa," řekla agentka, "jestli dál půjdete po Metallerovi nebo po těch dvou chlapech, asi s Vámi nebudu. Mám co vysvětlovat samotnému prezidentovi Spojených států." Roger, až dosud si jen mrzutě mnoucí zraněné, ovázané rameno, náhle zpozorněl. "Hele, támhle někdo běží! A hoří! Hořící chlap!" vykřikl. Utíkající plamen se ztratil v lese. "Jdeme po něm! To je ten svalouš, kterého sem Nieto se Stephenem přivezli!" zavelel Jack. Spolu s Pauline pak našel toho muže, ležícího v jehličí a popadaném listí. Podařilo se mu válením se v nich plameny uhasit. "Vidíš? Velice rychle se zahojil... Úplně jako Pierre. Tohle je jeden z Nietových pokusů. Sérum agresivity jej učinilo nejen velmi agresivním a silným, ale také odolným vůči..." mluvil Jack. "Hej, proč mluvíš tak potichu, Angličane?!" zasmál se ten chlápek. Skočil za keř, za nímž se Jack a Pauline skrývali. "Tebe si moc dobře pamatuju," řekl Collins, "tys mi přece omylem dal tu injekci kdysi v Mexiku." Jack úlekem na vzpomínku vykulil oči. Takřka na to celé zapomněl. Collins se zachechtal, sevřel pěst, černou jako uhel, a jedinou ranou omráčil Jacka. Pauline začala po Collinsovi pálit z laserovky, ale on se nijak nebránil. Rozběhl se a zmizel v temnotě lesa. Nechtěl bojovat, chtěl utéci. Pauline trvalo asi dvě minuty, než Jacka vzkřísila.


Uběhly čtyři dny. Jack, Pauline a Roger se krátce po událostech v Západní Virginii vrátili na svou základnu na jihu Londýna. Agentka měla napilno. Podávala jedno svědectví za druhým o tom, co Stephen Barry provedl, proč vojenská základna explodovala... Měla toho nad hlavu. Roger se stále vzpamatovával ze svého zranění. Jelikož kulka projela jeho ramenem, byla pohyblivost jeho ruky značně omezená. Roger vysedával na červeném gauči v hlavní místnosti, hladil předoucího Tatzelwurma a sledoval všelijaké televizní pořady, až se mu z nich hlava točila... Bylo jasné, že Stephen s Nietem někam utekli. Možná má Stephen někde vlastní základnu nebo přinejmenším úkryt. Ale kde? A kam se poděli Metaller a Collins? Nikdo o nich neslyšel...

Stephen Barry a Deylin Nieto se opravdu někde skrývali. Barryho základna se nacházela na hranici Nového Mexika ve Spojených státech a Mexika samotného. Na první pohled opuštěný důl uprostřed pouště byl uvnitř dokonalým útočištěm plným zbraní. Pískem pokrytá rovina se mohla mechanicky otevřít. Pod ní byly v podzemí umístěny vrtulníky, takže manévrovat odsud bylo dosti snadné. Stephen a Nieto si zrovna prohlíželi některé nové zbraně, jež jim byly Stephenovi dodány jeho tajnými zásobiteli. "Překvapilo vás na Lovcích kryptidů něco, Deyline?" optal se schválně Stephen. "Ano," odpověděl s úsměvem Nieto, "bylo jich nějak málo. Jen tři, Owen, Jetskinsová a Neill. Byl jsem zvyklý na to, že jich bylo šest." "Víte, kde jsou ti ostatní?" Nieto zavrtěl hlavou. "Lovci kryptidů se v říjnu tohoto roku rozdělili." "Ne!" řekl nevěřícně Nieto. "Ale ano. Druhá půlka, tedy Yukimura, Leroy a Ghazalli osvobodili Wendiga, na kterém jsme dělali pokusy v té zpropadené základně CIA v Kentucky. Wendiga tam přemístil sám Owen, nevěděl pochopitelně, co jsme s tím zvířetem chtěli dělat, a když na to přišli tady tihle chlapi, opustili Lovce kryptidů, osvobodili to zvíře a pak někam utekli... Máme dost satelitů. Nebylo těžké je sledovat. Víte, kam zmizeli? Do Konga. Je tam nějaký portál nebo co. Ještě jsem to neviděl, ale dostal jsem se do materiálů agentky Kentový. Vypadá to, že je to průchod do jiné dimenze. Předpokládám, že se druhá půlka Lovců kryptidů skrývá tam," vysvětloval Stephen události poslední doby Nietovi. "A tam je tedy i Pierre Leroy, na kterém Brickell zkoušel sérum agresivity, jež ho proměnilo v něco... velice silného," usmál se Nieto. "Když teď nemáme ani Metallera, ani Collinse, potřebujeme Leroye. Bude stačit malý čip v hlavě a budeme jej schopni jej ovládat. Leroy dostal obrovskou dávku séra agresivity. Byla by škoda jeho síly nevyužít," pokračoval.


Následujícího dne zavolala Kentová Jacku Owenovi, který s Rogerem sledoval fotbalový zápas, zatímco malý Tatzelwurm ležel rozvalený u jejich nohou před gaučem. "Pane Owene, zachytili jsme jakýsi letoun. Šílenou rychlostí letí přes Atlantik. Skoro tak rychle jako váš Cryptid Swift. Nad územím Spojených států měl stealth mode, proto jsme ho nezachytili dříve, a nevíme, odkud letí. Ale víme asi, kam. Do Konga!" informovala jej. "Tak to je hodně blbý," řekl na to Jack. O půl hodiny později už Jack, Pauline a Roger seděli ve svém letounu a také mířili do Konga.

V paralelní dimenzi seděli Akihiko, Fahad, Ewet a Sabine kolem stolu. "Tobě se ten farmář v Mexiku nějak líbil," ušklíbla se Sabine na Fahada. "No a co? Byl to můj typ," bránil se Fahad. "Nic se neděje," poplácal ho po rameni Ewet, "ale být tebou, pozval bych ho na rande." "Pche... Tady Fahad není dost odvážný. Já bych to zvládla," řekla na to Sabine. "Ty nemluv, ty seš mrtvá," hihňal se Fahad. "Třeba byl ten farmář už ženatý... nebo mužnatý... To nemůžete vědět," chichotal se Ewet. Akihiko seděl opodál a prohlížel si nádhernou dýku, kterou mu nedávno daroval jeho v této dimenzi ještě stále žijící otec. Nedokázal tomu uvěřit. Jeho rodiče jsou zde naživu... Nedokázal se ovládnout. Musel popadnout mobilní telefon a zavolat jim. A pak třicet minut po telefonu mluvil se svou matkou. Byl to úžasný pocit... Kate a Pierre mezitím prováděli něco poněkud odlišného - poprvé po měsících, které tento tým Lovců kryptidů trávil v této dimenzi, se odhodlali vtrhnout do dimenze původní. Oba prošli portálem v Lavenhamském lese a ocitli se uprostřed konžského lesa. Portál svítil, vydával tikavý zvuk... Pierre a Kate, držíce se za ruce, procházeli pralesem. "Na Vánoce bych asi odletěla domů, do Británie, Pierre," řekla mu Kate. "Dobrá, řeknu Ewetovi. Je přece pilot," usmíval se Pierre. Až dosud se na sebe tak mile dívali, ovšem Kate náhle znejistěla. Na Pierrově čele se vyrýsovala zelená žíla. "Proboha Pierre, asi bychom měli zpátky do té paralelní dimenze," řekla a ukázala mu prstem na čelo. Pierre nevěřícně zavřel oči a chytl se za hlavu. "Máš pravdu," odpověděl. Pak najednou spadl před Kate, která začala pištět hrůzou. Všimla si, že má v zádech zabodnuté nějaké zařízení, které jej zelektrizovalo. Z houštin vylezli Stephen a Nieto, doprovázeni dalšími třemi muži. "Vězmete ho!" zařval Stephen na ty tři chlapy, kteří hned uposlechli jeho rozkazu. Nieto zamířil pistolí na Kate. Ta v hrůze rychle proběhla portálem. "Za ní!" zařval Stephen. Dva ze tří chlapů tedy také proběhli portálem. Nemohli vědět, že jakási neznámá síla je přemístí z Lavenhamského lesa, v němž se náhle ocitli, kamsi do Spojených států, že přemístí jejich mysl do těl jejich dvojníků zde žijících... Když se dlouho nevraceli, mávli nad nimi Nieto se Stephenem rukou. Omráčenému Pierrovi hodlali přímo na místě rozkrojit hlavu a připnout mu k mozku čip. "Všiml jste si, že mu zelená kůže, Deyline?" zeptal se Stephen. "Ano. Výsledek séra agresivity. Dokáže se změnit v něco silnějšího, než člověk." Pierre náhle procitl. Dal Nietovi ránu pěstí do obličeje a tím mu zlomil nos. Stephena kopl mezi nohy. Jaký to mělo účinek netřeba popisovat.

Nedaleko odsud přistál Cryptid Swift. Trojka Lovců kryptidů okamžitě pronikla do lesa. Čekalo je však nemilé překvapení. Do cesty se jim postavil samotný Metaller. "Co ty tady děláš?!" zařval na něj Jack. "To je náhodička, vy jste tady taky... A to jsem si myslel, že se zde shledám jen se svým 'otcem'..." usmíval se Metaller. "Sloužíš mu?!" "Ne. Přišel jsem ho sem rozkuchat. Nenávidím ho. A zrovna tak nenávidím Vás!!!" řval Metaller. Vytasil ostří ze svých zápěstí a vrhl se na Lovce kryptidů. Těm nezbývalo, než se dát na útěk a doufat, že dosáhnou letounu dříve, než Metaller dosáhne špičkami svých ostří k nim...

Poslední část této kapitoly napíši zítra. Budete svědky dalších událostí mezi dvěma týmy Lovců kryptidů. Dozvíte se také, zda Metaller skutečně zabije Nieta...

pátek 21. prosince 2018

Správce dinosauřího parku - Vánoce se blíží

Správce dinosauřího parku se vrací!!! Na konci letních prázdnin jsem slíbil, že se Danův páteční týdeník na čas vrátí před Vánoci, a slib jsem dodržel! Tento pátek a také ten příští tedy nebude patřit znovu zaběhlým Obrázkům týdne, ale Správci... Když jsem v létě vytvořil anketu "Který ze současných příběhů se Vám líbí nejvíce?", Správce dostal poměrně dost hlasů, což mne překvapilo. Přinejmenším stojí za to se ke Správci čas od času vrátit a pokračovat v jeho psaní... Tak, dost už řečí. Vydejme se společně za Danem Jamesonem, který nás informuje o tom, co se stalo a co se právě děje v Dinosauřím parku na Tedově ostrově uprostřed Tichého oceánu!

Vánoce se blíží

Tak, Vánoce jsou skoro tu. Nemůžu tomu uvěřit. Začínám ze všech těch zlobících zvířat v parku vážně šílet. V posledních měsících jsem vstával s tím, že si nepamatuju, jak se jmenuju. Každý den pravidelně vrážím do dveří od koupelny. Ani nevím proč. Vlastně ani nevím, proč to tu píšu. Máme příliš mnoho zvířat, příliš málo pracovníků (a to neustále zaměstnáváme nové lidi) a v parku je příliš mnoho hluku a počasí nás zlobí. V říjnu pršelo čtrnáct dní bez ustání, a my museli přemístit skupinu Othnielií z jedné ohrady do druhé. Do aviaria začala z průrvy ve stropě crčet voda, a přemístit naštvaného samce Dsungariptera téměř stálo jednoho z chlapů prst. Naštěstí si na něm agresivní ptakoještěr nepochutnal, ale to jen díky mé úžasné odvaze... No dobře, jen jsem toho chlapa odtáhl od klece, v níž byl Dsungaripterus přemisťován, ale i to byl hrdinský čin... Prosinec byl nabitý podivnými událostmi. Oliver na Isle of Die nalézal stopy nějakých dvounohých živočichů, které nedokázal identifikovat. Snad nějaký druh pravěkého zvířete, jež na Isle of Die přežívá a dosud paleontologové nenalezli jeho pozůstatky? Nebo nějaký hybrid? Oliver se nám sice s objevem stop netajil, ale také neprozradil, co si o nich myslí. Viděl jsem pár fotek... Chce to zvíře chytit a přivést do parku. Tak hodně štěstí, příteli. Bohužel však náš hlavní přírodovědec nemůže využívat pomoci svého kamaráda Tima. Moc mě mrzí, co se mu stalo... Tim byl vždycky ten správný dobrodruh, následoval Olivera na každé cestě. Provázel ho i tam, kam zbytek expedičního týmu nechtěl. Oliver a Tim jsou prostě dva správní britští přírodovědci, kteří vlezou kamkoliv za cenu čehokoliv... Pro začátek mne nechte uvést, že Tim je naživu. Jenže v září, krátce poté, co jsem přestal produkovat tento týdeník, Tima zasáhla šílená bolest hlavy. Už v parku mu náš lékař nalezl nádor. Hned druhý týden v září byl nemocný Tim přemístěn na Fidži, kde byl hospitalizován týden a půl. Odtamtud byl pak přemístěn do jedné výtečné nemocnice v Kalifornii. A tam leží dodnes. Podstoupil dvě operace, z nichž druhá byla velice náročná. Timovi se nedaří moc dobře. Byl jsem ho navštívit teprve minulý týden. Radoval se z toho, že vidí starého známého. Když jsem ho tak viděl ležet na posteli s oholenou hlavou a jizvou po řezu skalpelem, jen stěží jsem držel slzy. Úplně jsem v tu chvíli zapomněl na všechny problémy, které v parku máme... Oliver létá za Timem pravidelně každé dva týdny. Jestli se z toho Tim dostane, to nikdo neví. Proč mu nádor nenašli už dříve, to taky nikdo neví. Asi se rozmohl v posledních letech, které strávil běháním po Isle of Die s Oliverem... Když to teď píši, chce po mě Charles, abych mu donesl nějaký formulář, jenže já se nemohu dokopat k jeho dokončení... Aspoň při pohledu na Leptoceratopse Dina, již plně vzrostlého, se mi rozjasňuje mysl. Dino právě běhá na zahradě za mým skromným domkem. Spásá trávu. Venku je krásně teplo. Raději dokončím ten formulář a půjdu nakrmit našeho Microraptora - to jsou jediné úkoly, které dnes mám...

Překvapivě se během podzimu v parku neudálo nic tak děsivého, kromě Timova onemocnění. Ale v pondělí tohoto týdne přišla další těžká rána. Opustil nás Greg, jeden australský veterinář. Stalo se něco naprosto nepředvídatelného. Zničehonic se v pondělí v šest ráno na východním pobřeží ostrova, jen kousek od přístavu, vynořil obrovský Spinosaurus. Měřil asi čtrnáct metrů na délku. Musel sem připlavat z Isle of Die. Cesta mu jistě trvala několik dní. Zcela vyhladovělý, zabořil čenich do sítí se sušenými rybami v přístavu, načež tam vystrašil několik ospalých přístavníků. Pak se to celé semlelo. Spinosaurus zamířil do středu ostrova. Pomalu se po čtyřech kolébal po již dokončené silnici. Rangeři mu z vrtulníku střelili uspávací šipku přímo do boku. Bohužel bylo v jeho okolí až příliš mnoho domů. Na zahradě jednoho z nich byl i Greg. Skrýval se za svým stavením v naději, že si ho obrovitý predátor nevšimne. Vrtulníkem vyděšený Spinosaurus náhle začal šílet. Ránou ocasem strhl část střechy jednoho domku. Pak zamířil ke Gregově domku, také jej poničil, a překousl vedví k smrti vystrašeného Grega. Dolní polovinu těla nechal ležet v zahradě, horní spolkl. Více nebudu popisovat, bylo by to nechutné... Zabralo nám celý den, než jsme spícího obra přemístili na pobřeží. Kolik litrů uspávacího prostředku jsme na něj použili, to nevím, ale musel dostávat injekci snad půl hodiny za půl hodinou. Bylo to děsné... Nakonec byl přemístěn na pobřeží Isle of Die. Greg měl ve středu pohřeb. Musel jsem vysvětlovat jeho rodině po telefonu, že se s ním již nebudou moci rozloučit, neboť jsou jeho ostatky dosti znetvořeny... Ach, tak strašné věci se zde staly. V Dinosauřím parku již zemřelo mnoho lidí, a my za posledních pár měsíců ztratili jen jednoho. Ale přesto je to... prostě děsné... Každopádně Vánoce se blíží! Včera jsem dostal dárek od Olivera. Když jsem jej otevřel, šíleně jsem se vylekal. V krabici byla obrovská kobylka, která skočila na mou hlavu a začala cvrčet. Oliver si to celé natáčel, skryt za keřem, a pak se záznamem utekl na letiště a odletěl do Velké Británie. Doslova. Ještě teď se určitě směje, když na záznamu vidí mou reakci ("Ah-há!!!"). Kobylka pak někam odhopkala. Vsadím se, že teď děsí někoho jiného... Před hlavní budovou ve středu ostrova už stojí velká socha Santy Clause. Hlavní budova je poseta Vánočními světýlky. Já ozdobil jeden tropický keř před svým domkem. Jsou na něm samí andělíčci, Santové a Vánoční skřítci. A taky T-Rexova hlava se santovskou čepicí. Většina lidí z parku už odletěla domů. Teď jsem v parku sám se šesti dalšími lidmi. Většina z nich jsou nováčci. Uvidíme, jak se přizpůsobí našim Vánočním zvykům... Už se velmi těším na pondělí, kdy si večer dáme večeři v hlavní budově. Pak možná za tmy odjedeme na jachtě na moře a tam uděláme malý ohňostroj...

Danova pošta: Lidi, je skvělý být zpátky a zase psát tenhle týdeník, i když jenom na dva týdny, takže půlku mám už za sebou... Nevím, co víc napsat. Zatím zdar a hezký Vánoce.
Doufám, že Vás návrat Správce dinosauřího parku potěšil...

čtvrtek 20. prosince 2018

Jaká bude letos zima?

Stalo se takovou tradicí, že od roku 2010 každoročně píši článek na téma "Jaké počasí bude letos v zimě" nebo "Budou letošní Vánoce na sněhu?". Je to dobrý způsob, jak vybruslit ze světa prehistorie, hadů či Lovců kryptidů... Jaká tedy bude letos zima?

Budou letošní Vánoce bílé?
Je už zvykem, že v České republice zvláště v posledních letech bývají Vánoce buď na blátě, nebo doslova suché. Osobně jsem zažil velice málo Štědrých dnů, které byly na sněhu, a ten poslední byl v roce 2010. I když u nás dnes, 20. prosince, sníh napadl, a možná bude sněžit i v příštích dnech, má se v době Vánoční citelně oteplit a podle některých předpovědí dosáhnou teploty i 10°C. Sněžit by však mohlo začít po Vánocích; konec prosince minulého roku byl alespoň u nás dosti zasněžený. Podle letošních dlouhodobých předpovědí by mělo sněžit alespoň v období okolo Silvestra.

Sníh letos v zimě
Poslední zimy nebývaly tak mírné jako ty na přelomech let 2012/2013 a 2013/2014, kdy jsem byl opavdu nadšen z každé sněhobílé nadílky. Minulá zima dostála svého jména. Bylo chladno, sníh padal už na začátku prosince, na konci roku ho pak napadlo opravdu velké množství, přišel znovu v lednu, pak v únoru... A nebylo ho málo. Žijeme sice v době globálního oteplování, ale zimu v ČR to až zas tak moc negativně neovlivňuje. Je však pravdou, že v dobách našich předků, třeba před sto lety, byly zimní teploty mnohem, mnohem nižší. I v 50. letech minulého století nebylo zase tak výjimečné, když přinejmenším v Čechách klesaly teploty i na -20°C.

2018 jedním z nejteplejších roků v historii
Není žádným překvapením, že po vzoru let 2012, 2014, 2015, 2016 i 2017 se rok 2018 zařadí na seznam desítky nejteplejších roků v historii. Globální oteplování je možná jev částečně i přirozený, ale přiznejme si, že člověk na něm má podíl úplně největší. Vždyť na konci minulého roku vyšly výsledky studie, jež dokazuje, že v současné době je na Zemi vyšší teplota než kdykoliv za posledních 400 milionů let! Náhoda? Rozhodně ne. Na podzim jste možná četli zprávy o tom, že NOAA zařadí 2018 na 4. místo na seznamu nejteplejších let. Podle posledních zpráv je 2018 rozhodně nejteplejším rokem v Německu i na většině území Švýcarska. Jak řekla Sarah Green, "víme, že od 80. let má naše planeta horečku." Otázkou je, zvýší se teplota v příštích letech? Jak tomu zabránit? Je na čase začít se chovat k naší planetě lépe. Jenže když to píši, mám v hlavě jediné, a to sem muset připsat: snáze se to řekne nebo napíše, než udělá. A to všichni moc dobře víme.


Zvířecí aktivita v ČR před zimou
Zima oficinálně právě začíná. Co nám však o jejím průběhu může říct zvířecí chování? Na začátku listopadu jste asi na serveru Novinky.cz či na jiných zpravodajských webech četli, co o ptačí aktivitě řekl ornitolog Zdeněk Machař. "Takto zmatený podzim si nepamatuji. Denní teploty dosahují téměř 20 stupňů Celsia. Teplo nutí ptáky chovat se jako na jaře," řekl Právu. Já sám mohu říci, že letošní podzim byl v něčem výjimečný; v žádném případě nebyl temný, ba naopak, krásně svítilo slunce, bylo teplo, víkendy byly většinou teplé, opravdu bylo na jaře. Jste-li outdoorsman a chcete trávit víkendy venku, v lesích, pak je to dobré; mluvím z vlastní zkušenosti. Ale víme přece, že takto by podzim neměl vypadat... Na začátku listopadu prý čeští drozdi a rehkové ještě nedoletěli do svých zimovišť, kde už dávno měli být. A tah havranů ze severní do střední Evropy měl letos mírné zpoždění. To však neznamená, že by nás čekala mírná zima. Ba naopak, letošní zima má být tuhá.

Snad se Vám tento tradiční "předpovědní" článek líbil. Máte-li nějaké připomínky, klidně je napište do komentářů... A nezapomeňte, dokud se drží sníh, běžte ven! Hlavně neseďte u počítačů nebo u televize. Běžte si užít sněhu, perfektně se na něm pozorují ptáci...

středa 19. prosince 2018

Jingshanosaurus

Jingshanosaurus ("ještěr z Jingshanu") byl jedním z posledních prosauropodů. Tento massospondylid žil na území Číny v období spodní Jury před 200 až 195 miliony let. Člověk by si měl dát pozor, aby jej nezaměnil s Yingshanosaurem, čínským stegosauridem, jehož jméno se v podstatě vyslovuje stejně. Jingshanosaurus byl 7,5 až 10 metrů dlouhý dinosaurus schopný jak kvadrupední, tak bipední chůze. Živil se nízko rostoucí vegetací. Měl silné a těžké zadní končetiny. Byl také vybaven dlouhým krkem a dlouhým ocasem. Byla nalezena kompletní kostra včetně lebky, jejíž čelisti byly vybaveny malými zuby, ideálními k trhání rostlinného materiálu. Na palcích předních končetin se nacházely pro mnohé prosauropody typické zvětšené drápy. S jejich pomocí mohl případným útočníkům dávat pořádné rány. Kostra Jingshanosaura je natolik podobá kostře Yunnanosaura, že někteří vědci (jmenovitě Dong Zhimming) spekulovali, zda dokonce nejde o stejný druh. V jiných případech byl Jingshanosaurus přeřazován z čeledi Massospondylidae do Yunnanosauridae. Je to možné. Pokud by Jingshanosaurus skutečně byl Yunnanosaurem, pak by nalezená kostra, popsaná Zhangem a Youngem roku 1995, náležela mladému jedinci Yunnanosaura. Paleontologové, kteří Jingshanosaura popsali, tvrdili, že kromě rostlin se případně mohl živit i měkkýši... Je znám jediný druh, J. xinwaensis. Odlitek jediné kostry tohoto zvířete v 90. letech 20. století objel celé Spojené státy americké! K nálezu kostry došlo na počátku 90. let nedaleko města Jingshan, což v překladu znamená "Zlatý kopec", v proslulém Lufengu v čínské provinci Jün-nan. Několik let poté, co byl Jingshanosaurus popsán, zdobila jeho kostra tamní muzea...
Popis tohoto prosauropoda najdete například v knihách "Dinosauři - Průvodce 270 rody" od Dougala Dixona či "Obrazová encyklopedie - Dinosauři" od Michaela K. Brett-Surmana.

Příště Erketu!

úterý 18. prosince 2018

Nový druh australského ornitopoda: Weewarrasaurus pobeni

V roce 2013 našel prodejce opálu z Adelaide, Mike Poben, skutečně velice zajímavou fosilii. V dole Wee Warra nedaleko australského městečka Lightning Bridge v Novém Jižním Walesu nalezl zkamenělou čelist dinosaura. Nebyla to ale obyčejná "kost". Technicky vzato dinosauří kosti nejsou pravými kostmi, ale opravdu zkamenělinami. A tentokrát tu zkamenělinu tvořil opál... Poben pak našel několik dalších částí lebky. Paleontolog Phil Bell, který nový druh dinosaura popsal, řekl, že v roce 2014 mu přímo "spadla čelist", když fosilie spatřil. Pojmenoval dinosaura Weewarrasaurus pobeni. Rodové jméno odkazuje na důl, z něhož zkamenělé pozůstatky zvířete pocházejí. Druhové jméno pak ctí nálezce. Weewarrasaurus byl ornitopod, zatím se však neví, do jaké konkrétní čeledi patřil. Byl to býložravec živící se nízko rostoucí vegetací, a byl velký jen asi jako pes. Možná následoval velké sauropody a sbíral lístky z větví, které trhali z vysokých stromů, a pravděpodobně žil ve skupinkách. Koexistoval s řadou dalších australských ornitopodů různých velikostí. Žil před přibližně 95 miliony let.


pondělí 17. prosince 2018

Vyhynulé žraločí řády: Xenacanthida

Poslední část projektu "Vyhynulé žraločí řády" je i 500. článkem v rubrice Podivuhodné zprávy ze světa pravěku... A nyní již do světa pravěkých žraloků!

VYHYNULÉ ŽRALOČÍ ŘÁDY

XENACANTHIDA


Zástupci řádu Xenacanthida (dříve nazývaného Xenacanthiformes) se objevili v období Karbonu před více než 323,3 miliony let. Řád vymizel v období svrchního Triasu. Tito žraloci patřili mezi poměrně malé množství skupin živočichů, které přežily velké vymírání na konci Permu; i přesto většina xenakantidů na konci Permu vyhynula a v triaských mořích pak už žily jen jednotlivé rody, kterým zřejmě začátek druhohor příliš nepřál.

Xenakantidi obývali především sladkou vodu. Žili v řekách, jezerech a bažinách. Někteří lovili karbonské obojživelníky v bažinách překysličených karbonských lesů, jiní hlídkovali v permských tůních, ke kterým se přicházeli napájet raní savcovití plazi. Typickým znakem xenakantidů byl dentinový trn nacházející se za hlavou. Nebyl jím vybaven každý rod tohoto řádu, ale většina jej měla. Jeho funkce je neznámá; někteří odvážnější odborníci předpokládají, že trn mohl být napojen na jedovou žlázu. Žralok by jím pak mohl bodat případné útočníky; mohl by tedy trn používat podobně jako dnešní trnucha. Ploutve měly většinou střední článkovanou osu a postranní paprsky byly kolem této osy palmovitě uspořádány, tudíž někteří vědci v minulosti tvrdili, že xenakantidi vybaveni archipterygiovou ploutví (tato teorie je již zastaralá). Xenakantidi dorůstali různých velikostí, někteří byli velice malí (délka pár desítek centimetrů), jiní byli až 4 metry dlouzí.

Řád Xenacanthida byl popsán Glikmanem v roce 1964.


Orthacanthus
Čeleď Orthacanthidae
Třímetrový žralok, který žil v Karbonu a Permu. Je jedním z vůbec nejstarších známých xenakantidů. Tato paryba dorůstala délky 3 metrů a lovila ryby a rané obojživelníky v bažinách a mokřadech Evropy a Severní Ameriky. Nejčastěji nalézanou zkamenělou částí těla tohoto žraloka jsou samozřejmě jeho zuby, jako je tomu u ostatních pravěkých žraloků. Orthacanthus měl tříhroté zuby. Byly však nalezeny i otisky celého těla v hornině; ty prozrazují, že Orthacanthus měl prodloužené, úhořovité tělo. V Kanadě byly také objeveny koprolity Orthacantha, které prozrazují, že šlo o kanibala. Dospělí Orthacanthové se nezdráhali lovit svá mláďata.

Xenacanthus
Čeleď Xenacanthidae
Sladkovodní karbonský žralok, jehož chrupavky byly zpevněny vápenitými hranolky. Xenacanthus byl vybaven dlouhým hlavovým trnem. Také Xenacanthus obýval bahnitá jezera a tůně v močálovitých oblastech dnešní Evropy, která byla v Karbonu podstatně jižněji než dnes, a byla pokryta hustými pralesy. Zajímavá byla hřbetní ploutev, která začínala za hlavou a táhla se až k ocasu (viz první obrázek v tomto článku). Zuby Xenacantha měly poměrně dosti neobvyklý tvar, byly totiž ve tvaru písmene V. Zřejmě lovil jen malé ryby a korýše. Nebyl příliš velký, dosahoval délky jen 50 až 70 centimetrů. Xenacanthus byl jedním z mála rodů xenakantidů, které přežily Permské vymírání. Vyhynul až v období Triasu, přestože největší počet druhů tohoto rodu známe z období karbonského.

Plicatodus
Čeleď Xenacanthidae
Plicatodus byl pouze metrovým žralokem. Je znám z Karbonu a Permu Německa, konkrétně ze Saar-Nahe Basin na jihozápadě země. Byla nalezena jediná kostra, uchovaná v hornině, a řada izolovaných, samostatných zubů. O tomto rodu žraloka toho víme velice málo.


Tímto tedy končí projekt "Vyhynulé žraločí řády". Upřímně doufám, že se Vám líbil. Sloužil jako takové malé doplnění k projektu "Žraločí řády", který jsem tvořil na jaře a v létě a v němž jsem popsal všech osm žijících řádů žraloků. Nyní jsem doplnil i ony čtyři vyhynulé řády... Máte-li zájem, pročtěte si také můj projekt z ledna a února 2014, Soupis pravěkých žraloků.

Budu rád za jakékoliv komentáře ohledně tohoto projektu... Pokud Vám přinesl nové informace, budu velmi rád...

neděle 16. prosince 2018

Lovci kryptidů 3: Kovový muž na útěku (2/4)

V minulé části Nietův inteligentní robot Metaller unikl z tajné základny CIA v Kentucky. Mohli za to Stephen Barry, jemu podřízený Daniels a banda vojáků - všichni se odtrhli od CIA. Jakmile se Jack, Pauline a Roger prostřednictvím agentky Kentové dozvěděli o Metallerově útěku, opustili svou základnu v Londýně a zamířili do Washingtonu. Pierrův tým je mezitím v paralelní dimenzi zaměstnán studiem malých nestvůrných kryptidů na severu Mexika... Metallerův stvořitel, Deylin Nieto, hlavní záporná postava 2. série, byl osvobozen z vězení v Kalifornii. Stephen Barry potřebuje, aby mu s něčím pomohl...

LOVCI KRYPTIDŮ 3: KOVOVÝ MUŽ NA ÚTĚKU, ČÁST DRUHÁ:
"Můžete mi říct, proč jste po říjnových událostech Stephena okamžitě nepropustili?!" rozohnil se Jack. "Ani nevíte, jak ráda bych to udělala," odpověděla agentka Kentová, "jenže já CIA nevedu. Mluvila jsem s ředitelem, výsostně se nám všem omlouvá. A odstupuje." "Okamžitě zaujměte jeho místo, agentko. Vy byste byla dobrá ředitelka," řekl docela vážným hlasem Roger. Kentová mávla rukou. "V létě jsem do základny v Kentucky zavítal a prohlédl si, co Stephen dělal s Metallerovým mozkem.* Byly to docela zajímavé pokusy," řekl Jack, "a ani ve snu by mě nenapadlo, že Stephen chce Metallera použít jako zbraň." "Tak poté, co si Stephen pohrával s Wendigem..." řekla Pauline. "Byla to asi chyba náš všech. A teď za to svět, kruci, možná zase zaplatí," naštval se Jack, ale svůj vztek udržel. Všichni čtyři stáli kolem skleněného stolu v malé, útulné místnosti ve vojenské základně na kraji Washingtonu. Po asi dvaceti minutách mluvení vyšli ven, aby to vše rozdýchali. Jack se zadíval na čistě modré nebe. "Počasí je perfektní. Nasedneme na Cryptid Swift a odletíme do Kentucky. Metallera najdeme, to je jasné. Systém v letounu jeho mohutný trup z meteokolosia lehce najde," navrhl Jack, ostatní pokývali hlavou a za necelých deset minut už seděli v letounu a připravovali se na let...

Nastal večer. Stephen Barry a Deylin Nieto společně vstoupili do přísně střežené věznice vzdálené asi pětadvacet kilometrů od kraje texaského Austinu. "Už se nemůžu dočkat, až ho uvidím," zasmál se Nieto. Stephen přikročil k velkým ocelovým dveřím a přikázal muži, který je hlídal, aby je otevřel. Následně oba vstoupili do úzké chodby, kterou prošli, a stanuli u plastové komory, v jejímž středu ležel na nízkém lůžku statný, silný muž, oblečený pouze v džínách. "Tak tady je. Jedno z dětí našich pokusů," usmál se Nieto, "nebo bych měl spíše říci... Dítě Jacka Owena?" Stephen se nahlas zasmál. "Takže on jej... řekněme... stvořil?" zeptal se Nieta. "Ano," zněla Nietova odpověď, "před více než rokem v Mexiku vtrhl Owen do jeskyně, ve které jsme dělali pokusy na pterodaktylech. Doktor Brickell jim do krve vpouštěl sérum agresivity. Owen chtěl zachránit tři své přátele, napadl Brickella a hrozil mým vojákům, že mu dá injekci séra. Jeden z vojáků na Owena zaútočil a ten ho omylem bodl sérem agresivity**." "Výsledek?" "Úžasný. Chtěli jsme tohoto vojáka používat jako naši superzbraň. Bohužel jsme nad ním získali částečnou kontrolu teprve krátce předtím, než byla má podvodní základna zničena Lovci kryptidů***," odpověděl Nieto. "Teď je však připraven. Americká armáda ho stabilizovala lépe, než bych to kdy svedl já," dodal. Stephen přistoupil ke spícímu vojákovi a zabodl mu do čela špendlík s malým čipem. Muž se probudil a nahlas řval, když mu špendlík pronikal hlouběji a hlouběji do hlavy. Vyskočil z postele, udeřil Stephena tak silně, že se práskl hlavou o zeď, a vyběhl po Nietovi. "Tři, dva, jedna... Tůt!" řekl s teatričností Nieto a voják padl na břicho. "Myslím, že čip je aktivovaný," usmál se Nieto. "Vstaň, Collinsi," poručil vojákovi. Tomu nezbývalo, než poslouchat rozkazy. "Ty jo, to teda byla rána," řekl Stephen a přistoupil k Nietovi. Z nosu mu srčela krev a on ji nedokázal zastavit. "Síla, co? Tenhle člověk dostal víc séra agresivity, než Pierre Leroy," řekl Nieto. "Počkej, Deyline," zatvářil se Stephen poněkud překvapeně, "Pierre Leroy? Vy jste...?" "Ano, sérum agresivity na něm také bylo testováno. Ovšem nevím, jaké jsou současné výsledky." "Pierre Leroy je přece jedním z Lovců kryptidů! Mohl by se hodit," usmál se Stephen.


Cryptid Swift přistál na mýtině uprostřed lesa v Kentucky. "Je poblíž," řekl Jack a vytáhl velký žlutý kulomet, který si dal na rameno. Rozběhl se do lesa. Roger a Pauline jej následovali. Agentka Kentová běžela kus za nimi. Všichni čtyři měli na očích speciální brýle, které jim umožnily zaměřit kov. Velký kovový muž byl tedy nepřehlédnutelný. Věděli, že je někde poblíž. Pomalu se stmívalo. Napětí se stupňovalo. Mohl být kdekoliv. Pauline přiběhla k Jackovi a zašeptala: "Vidím ho. Mezi křovisky, támhle." Jack namířil na Metallera kulomet. Vystřelil. Ozvala se strašná rána. Na místě, kam střela dopadla, vznikl malý kráter. Jack k němu okamžitě přiběhl. "A sakra, Metaller tu není! Vyhnul se jí!" zařval Jack. Následně odletěl asi tak o pět metrů dál a dopadl obličejem do trnitého keře. "Jack Owen! To je překvapení! Jsem poctěn!!!" zachechtal se Metaller. Hned nato dostal ránu z dalšího kulometu, tentokrát od Pauline. A nyní se již nedokázal ráně vyhnout. Zůstal ležet v dalším malém kráteru. Roger musel pomoci Jackovi na nohy. Pauline a agentka se mezitím pokoušely zajistit dočasně ochromeného Metallera. Pauline mu bodla do hlavy dýku z meteokolosia, jediného kovu, který dokázal Metallera rozkuchat. Sáhla na jeho kovový mozek a trhnutím ruky se jej pokusila vytáhnout, ale nešlo to. Metallerovy oči náhle opět rudě zasvítily. Kovový muž jen mávl rukou a odhodil Pauline tak silně, že když dopadla, padla do mdlob. Metaller se posadil, vytáhl ze zápěstí levé ruky své ostří a zamířil jím na agentku Kentovou. Ta v rychlosti vytasila pistoli a strefila Metallera do díry v hlavě. Jeho jemný mozek, rozhodně netvořený meteokolosiem, neodolal nárazu kulky. Metaller opět padl, paralyzován. Agentka přiběhla k Pauline, která ležela na zemi se zakrváceným čelem. Zatímco ji křísila (a nakonec se jí povedlo ji probudit), zavolal Jack skvadru vojáků, čekající jen asi půl kilometru odsud na rozkazy. Obklíčili Metallera a hlídali jej. Samopaly byly namířeny na díru v hlavě. Stačila by jediná rána, a Metaller, kdyby se probudil, by byl opět omráčen. Do deseti minut přiletěl vrtulník. Metaller byl upoután na řetězy. Vrtulník vzlétl. Měl odnést Metallera někam, kde by už nikomu nemohl ublížit...

Až po setmění byl náklad vyložen na hranici se Západní Virginií. Cryptid Swift je asi tisíckrát rychlejší než jakákoliv helikoptéra, proto zde již Lovci kryptidů a agentka Kentová čekali. Roger si začal povídat s několika vojáky. Mluvili hlavně o počasí... Po chvíli mezi nimi prošel statný silák. Vrazil do nich, skoro jako by to udělal schválně. "Dávej pozor, kam jedeš!" zvolal na něj jeden z vojáků. "To je svalouš, co? Ani ho neznám. Asi nějakej vojín," zachechtal se druhý voják. Roger si muže pořádně prohlédl. "Má sice uniformu, to jo... Ale... Proboha!" vykřikl Roger. Zamířil za Jackem. Silák se přidal k davu, který obklopil právě na zemi položeného Metallera. Začal odhazovat jednoho člověka za druhým. Vojáci vpředu si brzy všimli, že na ně zezadu někdo útočí. Ale že by to byl jenom nějaký svalouš, to nečekali. "Hele, vždyť nemáš ani zbraň. Nech toho, jo?" řekl plukovník s šedým plnovousem a zamířil na mužovu hlavu pistolí. Ten ji uchopil, a zlomil mu ruku o koleno. Začalo se střílet. Svalouš možná dostal pár kulek, ale nevadilo mu to. Rány se rychle hojily. Přistoupil k Metallerovi a do díry v hlavě mu vsunul čip. V tuto chvíli dostal ránu laserem nejvyššího stupně přímo do hlavy. Padl na zem. Jack opět nabil pistoli a dal Collinsovi další ránu laserem. A pak ještě jednu. Přidal se i Roger. Jenže pak to zezadu schytal. Někdo ho střelil do ramene. Jack, Pauline a agentka se okamžitě skryli za bedny se zbraněmi. Na scéně se objevili Stephen, Nieto a jejich muži. "Počkej, ten chlápek vedle Stephena... To je Nieto! On je na svobodě!" zašeptala Pauline. "Tak to má blbý," zasupěl Jack, vyskočil zpoza beden a vystřelil po Nietovi laser nejvyššího stupně. Zasáhl jej. Stephen zrychlil tempo chůze. S pomocí čipu oživil Metallera. Nieto, ležící na zemi, přiložil k ústům náramek na zápěstí a zašeptal: "Zabij Jacka Owena, synu." Metaller musel poslouchat. Rozběhl se směrem k Jackovi, vytasil ostří z obou rukou a chystal se Jacka, klečícího na zemi, probodnout. "Nedělej to, Metallere! Ovládá tě! Víš to! Víš, že tě ovládá!!! Vždycky to tak bylo, jen tě využíval!****" křičel Jack. Metaller se zastavil. Strčil prst do díry v čele a vyrýpl čip. Obrátil se na Nieta. "Můj synu! To jsem já!" křičel Nieto. "Tobě už sloužit nechci, ty nejsi můj otec," zasupěl Metaller, zaskřípal svými kovovými rty a rozběhl se proti Nietovi. Ten se dal na útěk. Skupina Stephenových vojáků nemohla Metallerově útoku odolat. Všichni byli rozpůleni nebo skončili bez rukou a nohou. Nieto nasedl do vojenského džípu, zastřelil jeho řidiče, stojícího opodál, a rozjel to na plné pecky. Chtěl se odsud dostat. Schválně nabral na kapotu Stephena. "Jeď!!! Musíme odsud zmizet!!!" řval Stephen, přitisknutí na čelní sklo. "Vylez na střechu, blbče!" zařval svým směšně vysokým hlasem Nieto. Jack, Pauline, agentka a zraněný Roger se mezitím přemístili do letounu Cryptid Swift.

"Zkusíme dostat Metallera, a potom..." navrhl udýchaný Jack. "Metaller zase utekl. Vidíš ho snad někde na přistávací ploše?" zaskučel bolestně Roger. "Krucinál," naštval se Jack a zabouchl dveře letounu. "Jdeme po Nietovi a Stephenovi," řekl pak. Pauline usedla k řízení letounu, a ten okamžitě vzlétl. "Systém je zaměřen na jejich auto. Tedy na auto, které ukradli," informovala ostatní agentka.

Metaller mezitím pronikl do hlavní budovy této vojenské základny. Během pár minut se mu podařilo zabít na třicet lidí. Jaký měl však úmysl?

* - Jackova návštěva základny CIA, Lovci kryptidů: Komiks mezi 2. a 3. sérií
** - Jack omylem bodl vojáka injekcí se sérem agresivity, Lovci kryptidů, 2. série, 4. kapitola: V hnízdě okřídlených netvorů
*** - Porážka Deylina Nieta, Lovci kryptidů, 2. série, 12. kapitola: Vězni války
**** - Metallerovo uvědomění si, že je pouze "Nietovou loutkou", Lovci kryptidů, 2. série, 12. kapitola: Vězni války

Podaří se Lovcům kryptidů zastavit Stephena Barryho a Deylina Nieta? Co se chystá udělat Metaller, který sice již nechce sloužit Nietovi, ale stejně je vraždící zrůdou? A jak se do tohoto dění zapojí poklidný, kryptidy hledající tým Lovců kryptidů z paralelní dimenze? Pokračování příště...

Nejčtenější