Když jsem oznámil, že čtvrtá série Lovců kryptidů bude sérií poslední, moc dobře už jsem věděl, co po ní bude následovat. Napsal jsem, že půjde o poslední sérii, ne však o poslední příběh s Lovci kryptidů. Sága pokračuje, jen v jiném formátu... Tento příběh se v mé hlavě zrodil v létě 2018, nedlouho po dopsání druhé série. Původně se mělo jednat o první spin-off příběhu, a měl na druhou sérii navazovat na svém speciálním blogu. Ačkoliv jsem chtěl tento příběh napsat, nakonec jsem od něj upustil, neboť podle mě nedokázal, tak jak měl být tehdy stavěn, na druhou sérii hladce navázat. V jednu dobu jsem zamýšlel, že by se jednalo o nekanonický příběh, nenavazující přímo na předešlé série a odehrávající se v jiné dimenzi mnohovesmíru. Vývoj Lovců kryptidů se však dal trochu jiným směrem, a prvním spin-offem se nakonec stal příběh o Nastasyii Savině a Samu Weberovi. Rozdělení na deset částí bylo tím jediným, co si od Cryptid Hunters Dark vypůjčil. Na podzim minulého roku, když čtvrtá série v podstatě teprve začínala, jsem se rozhodl, že Cryptid Hunters Dark nakonec přijde po ní jako pokračování, neboť právě tehdy bude na čase konečně ukázat, kým hrdinové tohoto příběhu skutečně jsou. Cryptid Hunters Dark je prvním z řady desetidílných sequelů Lovců kryptidů, které budou na Blogorgonopsidu vycházet...
Cryptid Hunters Dark navazuje na všechny předešlé série, a zavádí příběh Lovců kryptidů do nových končin. Tentokrát je všechno jinak. Něco se změnilo. Svět se teď potýká s novým nepřítelem. Bývali to dobrodruzi. Bývali to hrdinové. Teď jsou to teroristi.
CRYPTID HUNTERS DARK, ČÁST PRVNÍ:
Měsíc byl v úplňku. Byl velký, oranžový, obklopený černými mračny. Ta jej občasně zahalovala, bránila mu v pohledu na svět, který hlídal. Svěží noční tropický vánek si jemně pohrával s listy palem. Šustily o sebe, jako by se navzájem hladily. Z dálky se ozýval příliv. Moře se dralo na písečnou pláž, a zase ustupovalo zpět. Žádné další zvuky nebyly tak výrazné, jako něžné tóny přírody, vytvářející z dnešní noci jen další, poklidné zakončení dne na velkém ostrově uprostřed Karibského moře. V ulici na kraji Charlotte Amalie, hlavního města Amerických Panenských ostrovů, přenášelo několik silných mužů velké dřevěné krabice z honosné budovy, nad jejímž vchodem byl zavěšen velký fialový nápis Olsen Corporation, do nákladového prostoru velkého dodávkového automobilu. Unavení po celém dlouhém, horkém dnu, pracovali potichu, takřka němě. Nebyli to žádní velcí kamarádi, málokdy si měli co říci, natožpak nyní. Svalnatý chlap v šedém tílku, který donesené krabice v nákladovém prostoru rovnal, jen občas něco zabroukl, nejspíše sám pro sebe. Čas od času se ozvalo znavené povzdychnutí, i šum moře a nevinně prosté srážky palmových listů ve větru však byly hlasitější. Nedělo se nic zvláštního, nic, nad čím by se některý z pracovníků měl pozastavit. Ale když už byla práce téměř hotova, a v přízemním skladu budovy již nezbývala žádná bedna, prosvištělo nad celou patřičně nudnou scénou něco rychlého. Všichni zvedli hlavy, a svižně přejeli očima po obloze. Sonický třesk, který uslyšeli, musel vycházet z nějakého vysokorychlostního letounu, snad ze stíhačky. Na temné obloze však nebylo nic než mračna. Neobjevilo se žádné světýlko, nic nezablikalo, a projev rázové vlny byl v jediné vteřině pryč. Ale jakési monstrum se nad hlavami pracovníků přece jen na chvíli objevilo. Nic se jim nezdálo, bylo to skutečné. Palmy se teď kymácely ze strany na stranu, jako by do nich zafoukal hurikán. "Kdo z vás už chce domů, chlapi?" ozval se jeden z mužů. "Co to sakra bylo?!" vyhrkl jiný, potlačuje svůj strach. "Možná tu jenom cvičí americké letectvo," odfrkl svalouš v tílku, jakmile vystoupil z nákladového prostoru, "vy jste hned ze všeho podělaní." Z centra Charlotte Amalie se ozvala příšerná rána. Temnou oblohu proťal jakýsi velký objekt, objatý divokými plameny, a následovaly další. Toto neměla být poklidná noc. Do města vstoupila zkáza, zavládl v něm chaos. Nikdo ani pořádně nevěděl, co se stalo. Lidé vybíhali z barů a křičeli o pomoc. Někteří z nich hořeli. Kroutili se na zemi, s hrozným řevem sledovali, jak plameny přestupovaly z oblečení na jejich kůži, umírali. Dosud spící lidé opouštěli své explodující domovy, mnohdy jen v pyžamech, někteří dokonce bez oblečení. Mnozí si při zběsilém masovém útěku ani nevšimli min rozložených po asfaltové cestě, vylétali do vzduchu, a v šoku řvali, když dopadali na zem bez nohou. Pro měsíc to byl až příliš ohavný masakr. Mračna ho zakryla, aby z něj už nic nezahlédl. Až po chvíli si zděšení obyvatelé města a turisté povšimli velkého moderního letounu, stojícího mezi hořícími budovami historického distriktu. Možná některým došlo, kdo měl tento teroristický útok na svědomí. Jak tak vystrašené oběti neštěstí probíhaly ulicemi Charlotte Amalie, dostávali se postupně do kontaktu s jeho původci. Ze střechy budovy sletěl na jednu starší ženu vysoký mladík v černé spandexové uniformě, a jedinou ranou do hlavy ji zabil. Pak se vrhl na zhruba patnáctiletého mladíka. Stiskl mu ruku, a práskl s ním o zeď domu. Řval u toho jako zvíře, pak si na zmrzačeného mladíka sedl, a s úsměškem ho mlátil do obličeje. Útok sledoval osmiletý chlapec se svou matkou. Rozbrečel se, čímž na sebe zabijáka upozornil. Nadlidsky silný muž, Francouz jménem Pierre Leroy, na něj pohlédl se zabijáckou vášní, přiskočil k němu, přičemž jako nic překonal sedm metrů, a stiskl chlapcovi krk. Nohy a ruce dítěte se bezmocně třepaly ve vzduchu, zatímco Pierre utahoval své sevření, a naslouchal chlapcově bolestnému chraptění. Matka zvedla ze země zlomený kus dřevěného, začerněného prkna, a s brekem se snažila vrahouna zasáhnout do hlavy. Žádná rána mu však neublížila. Na chvilku se mu na čele vyrýsovala táhlá krvavá rána, hned se však zacelila. Pierre nakonec utrhl chlapci hlavu, a hodil ji po matce, jako by to byl basketbalový míč. Žena spadla na zem, třesoucíma se rukama s roztaženými prsty si zakrývala obličej, slzy jí stékaly po tvářích, v hysterickém pláči nebyla ani schopna promluvit. "Jste zrůda," zakřičela nakonec, a při pohledu na synovu hlavu, válející se na cestě půl metru nalevo od ní, se rozbrečela ještě víc. "Neměl jsem úplně na vybranou," řekl na to Pierre, a zvedl bránící se ženu ze země. "Vy vlastně taky ne," usmál se, a sevřením pravé ruky jí zdeformoval obličej. Tlačil, mačkal, zlomil své oběti nejprve spodní čelist, pak čelist horní, zatlačil prsty do jejích očí, pak ji obličejem natlačil k zemi, zakroutil jí hlavou, a spodní čelist jí na pravé straně vykloubil. "Ššš," dodal s úsměvem, a poplácal ji po tváři. V tomto stavu ji v ulici zanechal. Z obchodu s turistickým zbožím vyběhl šedesátiletý muž s pistolí, zakoupenou ještě v mládí, připraven za každou cenu se bránit útočníkům. V panice rychle vydechoval, pot mu stékal po vousech, sledoval ve strachu každý pohyb mezi hořícími staveními, a pomalu okolí svého obchůdku opouštěl. Pak se ozvalo zahřmění. Muž se prudce otočil, a zpozoroval, že jeho obchod zevnitř vybuchl. Kousek od výlohy, jíž divoké plameny při explozi proletěly, stál původce útoku. Byl to plešatý arabský muž ve středním věku, známý po celém světě jako Fahad Ghazalli. "Byli tam uvnitř nějací lidi?" zakřičel na majitele obchodu. Ten neodpověděl, jen po Fahadovi vystřelil z pistole. Ve chvíli, kdy zmáčkl kohoutek, projelo mu však rukou něco ostrého, a on kulkou místo Fahada trefil fasádu vedlejší budovy. Za mužem stál šedivý Kanaďan, Roger Neill, a táhl jeho paží několik ostrých předmětů. Muž je v rychlosti zahlédl poté, co mu je Roger z masa vytrhl. Na všech prstech rukou kromě palců měl Roger prsteny s tenkými čtyřcentimetrovými dýkami. "Asi ne, co?" odpověděl si na svou otázku Fahad. "To se musí napravit," řekl s ďábelským úsměvem, a přilepil starci na tvář malou výbušninu, načež se s Rogerem ztratil v okolním chaosu. Ať se obchodník snažil, jak mohl, nedokázal se lepidla zbavit. Jeho hlava za dvacet vteřin explodovala. "Pro zábavu," řekl Fahad Rogerovi při běhu ulicemi, a vrazil mu do ruky tři malé výbušniny. Roger se zachechtal a přispěchal k oknu malého bungalovu. Jednu výbušninu prohodil oknem, a pak se řehtal, když slyšel řev pálících se obětí. Fahad vytasil laserovou pistoli, a začal náhodně střílet prchající lidi. Některým odpálil paprskem nejnižšího stupně jen ruku, jiným s hlasitým nadšeným funěním propálil nejsilnějším paprskem díru v břiše. Sem tam kopl některou ze svých bědujících obětí do hlavy. Roger vytáhl z opasku sprejovací lahvičku, a na starou, dosud nehořící zeď, nanesl mračícího se smajlíka. Pak přistoupil k jedné ze spálených mrtvol ležících podél zdi, a stejný symbol jí nasprejoval na shořelou tvář.
Hasičské vozy, které několik minut po zavládnutí chaosu opustily Fort Christian Fire Station, vyletěly hromadně do vzduchu. Při jízdě na ně výbušniny s lepidlem shodil obratný Japonec, číhající na střeše nevysokého domku nějakých osm set metrů od přístavu. Bez známky jediné emoce v tváři následně přeběhl střechu, a seskočil do vedlejší ulice, stále ještě relativně netknuté plameny. Těsnaly se v ní desítky vyplašených, řvoucích lidí. K Akihiku Yukimurovi přiběhli dva místní policisté s pistolemi. Avšak předtím, než vůbec stačili na útočníka pořádně zamířit, dopadli těžce na zem s vrženými šurikeny zarytými hluboko do jejich hlav. Akihiko si prohlédl ztichlý dav. Vykulené oči, zvednuté obočí, strnulý šokovaný výraz. Pohlíželi na něj s ohromným strachem. Akihiko se na ně zahleděl, načež se otočil na pětadvacetiletého muže v popředí, vytáhl z opasku teleskopickou kovovou tyč, roztáhl ji, a praštil ho po hlavě. Mlátil ho tak dlouho, dokud z něj nevybil život. S vyceněnými zuby bil i všechny, kteří šli jeho oběti na pomoc. Když měl pocit, že tyč mu už nestačila, vzal si nůž, a sbité lidi začal řezat do obličejů. Mumlal u toho něco japonsky, bodal je do spánků, do rtů, některé k sobě dokonce přitáhl za ušní boltec, a zrezlou, zakrvavenou čepel pak zařízl do něj. Pokaždé, když někoho zabil, v mánii sáhl roztřesenýma rukama do jeho ran, a chaoticky si krví smočené prsty plácal po obličeji. Dav se při jeho útoku dal na zběsilý útěk. Akihiko a jeho kolegové však už několik minut předtím na konci ulice nastražili pár min, a hromadný útěk tak skončil stejně rychle jako začal. Po minutách zabíjení a mučení si Akihiko otřel ruce o zdi domů, a dal se na odchod. Spatřil přitom čtyřčlennou rodinu, tisknoucí se k sobě před dveřmi stavení, jehož majitelé nejspíše ve vší hrůze ani nepomysleli na to, aby je pustili dovnitř. Akihiko se usmál, vytáhl šuriken, a zatlačil ho otci do nohy. Tlačil ho jak nejhlouběji ke kosti, jak jen mohl, a vzrušeně u toho vrčel. "Tohle zkus rozchodit, kámo," zasyčel nakonec, a zcela bez očekávání zasekl zrezavělý nůž jeho ženě do nosu. Nechal ho tam zabodnutý, vyskočil na střechu, a zmizel. Nádherné město, charakteristické dánskou koloniální architekturou, domov nějakých osmnácti tisíc lidí, se během několika minut změnilo ve hřbitov. Chaos se brzy rozšířil z centra až k pobřeží. Pracovníci Olsen Corporation zaslechli zvuk dvou motorek, blížících se po hlavní cestě k budově. "Já ti nevím, Tony. Mě tohle jako armádní cvičení nepřijde," řekl chlapíkovi v šedém tílku štíhlý Hispánec se sytě zeleným tričkem. Hluk jedné motorky se dlouho ozýval z palmového hájku, ten druhý ztichl. "Fajn, uznávám, že je to dost divný," řekl chlap v tílku, "ty výbuchy mi připomínají ten nedávný útok v Německu." Pak koutkem oka cosi zahlédl, a pomalu se otočil. Vedle dveří dodávky stála štíhlá blondýna v černé uniformě. Světlo pouličních lamp osvětlovalo její bledou tvář, pokrytou rozpitým černým make-upem. Vypadala jako ztělesnění smrti. Stačilo jí pár dobře mířených ran z pistole, a většina chlapů se svalila, aniž by věděli, co je zasáhlo. Tony, který teprve nyní ucítil silné stažení břicha, zamířil do nákladového prostoru dodávky. Bez přemýšlení se v něm zavřel. Pár jeho dosud přeživších kolegů tam venku strašlivě trpělo. Pauline se na jednoho z nich vrhla, nohama mu sevřela krk, a střelila ho do hlavy. Dalšího, jenž popadl svůj mobilní telefon, ať už z jakéhokoliv důvodu, zelektrizovala taserem. Poslední přeživší se utekl schovat do budovy. Pauline do ní hodila granát, a vydala se směrem k lesíku. Z něj vystoupil vůdce teroristického týmu, bývalý anglický přírodovědec Jack Owen, hladce oholený vysoký muž s tmavými vlasy. "Dobrá práce, zlato," řekl, opouštěje motorku, kterou si podobně jako jeho přítelkyně vypůjčil uprostřed města. Přistoupil k dodávce a vystřelil do dveří nákladového prostoru krátkou, avšak silnou laserovou střelu. Tento krok ještě jednou zopakoval. Vstoupil dovnitř a ve tmě uviděl nejasný obrys oddechujícího Tonyho. Nápis "The Cryptid Hunters" byl na Jackově spandexové uniformě díky pouličnímu osvětlení i uvnitř dodávky stále částečně viditelný. "Takže jste to vy," zašeptal Tony. "Kdo jiný?" zasmál se upřímně Jack, a upálil Tonymu hlavu. Jeho bezhlavé tělo pak vyhodil ven z dodávky. Měl naštvaný výraz v obličeji, ale cítil se dobře. To, co právě provedl, v něm vyvolávalo takřka až pocit euforie. Zrůdné, ale nádherné. Pauline sprejovala na kus hořící zdi budovy nápis "Comes To Us All". Jackovi už zbývalo zprávu jen něčím doplnit, a na bok dodávky vysprejoval mračícího se smajlíka. Minuty na to přistál před zničenou budovou vysokorychlostní letoun, ze kterého vystoupil krví pomalovaný Akihiko a gestem svým kolegům naznačil, že bylo na čase odletět. V Charlotte Amalie té noci zemřely dvě stovky lidí. Tisíce byly poraněny, fyzicky i psychicky, na zbytek života.
"Včera v noci mezi půl desátou a dvanáctou hodinou zasáhlo ostrov Saint Thomas, jeden z Amerických Panenských ostrovů, strašlivé neštěstí. Skupina teroristů sestávající z Jacka Owena, Pauline Jetkinsové, Pierra Leroye, Akihika Yukimury, Fahada Ghazalliho a Rogera Neilla, dříve jako tým bojovníků a výzkumníků působících pod názvem Lovci kryptidů, zaútočila na město Charlotte Amalie. Okolnosti útoku zatím nejsou známy, jde však o další náhlé řádění této mezinárodní skupiny, která před nedávnem napadla také civilisty v Londýně, Berlíně, Káhiře a Albarracínu, a která se po světě volně přemisťuje pomocí letounu s nadzvukovou rychlostí," znělo z obrazovky s živým přenosem kanálu CNN na palubě letounu CIA, mířícího ze Západní Virginie přes Karibské moře na Americké Panenské ostrovy. S nevírou tyto zprávy sledovala agentka Barbara Kentová, jedna z předních a nejzkušenějších agentek Ústřední zpravodajské služby. "Následují krátké rozhovory s přeživšími masakru," ozvalo se dále z televize, načež se před kamerou objevil zmožený, kulhající muž, stojící u sanitky. "Napadli naše město. Proč?! Proč by někdo udělal něco tak strašného?! Mojí ženě roztrhal nožem obličej. Naše děti nedokáží přestat brečet. Jak se máme cítit bezpečně, když po světě běhá japonský sadista, který si potírá obličej krví svých obětí? A ti další šílenci?" naříkal. Barbara nevěřícně vydechla, a televizní přenos vypnula. Nato jí zazvonil telefon. Z Langley volal její šéf, Arik Thomson. "Už jsme skoro tam, Ariku," začala hovor Barbara, "pod náma to vypadá příšerně. Půlka města ještě pořád hoří." "Chci, abyste přistáli na kraji města. Posílám vám přesné souřadnice, agentko. Čeká tam na vás Jeremy Olsen a chce s vámi mluvit," řekl Arik. "Ten nechvalně proslulý kontroverzní majitel všeho, od filmových studií po logistické firmy?" uchechtla se se slyšitelným nedostatkem respektu ke zmíněné osobě Barbara. "No, vlastní korporaci. Takoví lidi toho obvykle mají docela dost. Odnesla to jedna z jeho, řekněme, poboček, a podle krátké SMS zprávy, co mi právě sám poslal, už stačil na ostrov přiletět před vámi," odpověděl Arik. "Nějaké nové informace?" zeptala se agentka. "Ne, z distančních zdrojů nemáme nic víc, než televize," odvětil Arik. "Abych byla upřímná, Ariku, nemyslím, že se tam sama dozvím něco víc než po předešlých útocích," řekla zklesle Barbara. Její letoun přistál pět metrů od posprejované dodávky za prvních slunečních paprsků, slabě, smutně dopadajících na doutnající ruiny, jako by slunce litovalo toho, co měsíc odmítl sledovat. Barbara a dva vojáci, včetně pilota, vystoupili z letounu ven. Agentka jim poručila, aby začali sbírat jakékoliv vzorky z okolí explodované budovy. Uviděla mrtvoly naskládané vedle sebe, tělo bez hlavy, a zakroutila hlavou. Rychlou chůzí se přemístila ke skupince chlapíků v modrých uniformách a vysokému, štíhlému muži s pečlivě učesanými bílými vlasy a pěšinkou, oděném v tmavě hnědém kabátu a kvalitních černých kalhotách. "Pane Olsene," řekla Barbara, a nahodila svůj nejlepší úsměv. "Vy musíte být ze CIA," usmál se Olsen, a jemně jí potřásl rukou. "Vy můžete jít," řekl svým pracovníkům. Poslal je na pláž ke své helikoptéře. "Strašné, že?" pronesl Olsen, a ladně prohodil rukou při pohledu na zbytky budovy. "Jediný sklad, který má společnost měla na Amerických Panenských ostrovech. A že stálo jmění ho postavit. Od té doby, co Olsen Corporation expandovala mimo naše milované Státy, měla tržby přes 180 miliard dolarů ročně. Asi si tedy říkáte, proč tady se svými lidmi naříkám nad jedním špinavým skladem uprostřed Karibiku. Zaprvé, umřeli tady mí lidé. Sedm dobrých pracovníků, z nichž jeden pro mě, jak mi bylo řečeno, dělal už dvanáct let. Zadruhé, tržby v Karibiku trochu klesnou, ale peníze nás přece nezajímají, že? Tak je tu ještě jedna věc," povídal Olsen, a nato se s brutálním pohledem otočil na agentku, "a v tom případě nenaříkám jen nad svou budovou a nad svými lidmi. Tihle Lovci kryptidů se mi ani trochu nelíbí. To, co udělali v tomto městě - a ano, přiznávám, že mě k tomu názoru tak trochu dokopalo to, co udělali mému skladu - je neodpustitelný zločin." "V tom máte pravdu," řekla se smutkem v hlase Barbara. Ohlédla se kolem sebe, a spatřila mračícího se smajlíka na boku dodávky. Pak její oči přejely na nápis "Comes To Us All." Všechny nás to dostane, jednou. Jednoho dne. "Pátý incident, slečno Kentová. Po světě běhají psychicky narušení jedinci. Jak vidíte, když se podíváte kolem sebe, jsou tu důkazy. A tihle psychicky narušení jedinci mají shodou okolností to nejlepší vybavení k tomu, aby páchali zločiny. Mají všechno! Teď zabili moje pracovníky na kraji Charlotte Amalie a dvě stě dalších obyčejných lidí, kteří jim nikdy nic neudělali. Co bude příště? Bílý dům, celý Washington D. C., půlka Hong Kongu nebo celá Austrálie?" "Zatím nevíme, proč to dělají," řekla Barbara. Olsen se pousmál. "Nemají pro to důvod. Šíří chaos jen tak, pro legraci. Nedochází vám to? Vy jste s nima pracovala, já vím. Četl jsem o vás, slečno Kentová. Jenže oni už nejsou takoví, jací pro vás bývali. Očividně," řekl Olsen. "Proč jste chtěl, aby sem za vámi někdo ze CIA přiletěl?" zeptala se Barbara. Olsen na ni vrhl ostrý pohled. "Protože vám chci navrhnout, jak se s tímhle nebezpečím vypořádat," odpověděl. "Vím, že mě máte za pitomého businessmana, který jenom točí prachy. Ale mě na světě taky záleží, víte?" "To jste mohl říct už mému šéfovi, když jste si s ním psal." "Chtěl bych se u něj osobně zastavit. Vzkážete mu to, prosím?" Barbara zakývala hlavou. Olsen měl pravdu. Ti lidé, se kterými Barbara kdysi pracovala, byli jiní. Libovali si v masových vraždách a mučení. Nastal čas začít tento problém řešit. Když se svými dvěma vojáky procházela poničenými ulicemi města, uvědomovala si, že svět byl teď ještě šílenější, než kdy předtím.
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat