Svět si v posledních letech prošel mnoha těžkostmi. Od skončení invaze Shai'ri však nečelil globálnímu nebezpečí, které by připravilo o život bezpočet nevinných lidských bytostí. Až doteď. Tímto nebezpečím je Sabine Leroy, Královna kryptidů. Přišla z jiné dimenze v mnohovesmíru, a chce ovládnout tuto Zemi, stejně jako ovládla jiné verze této planety v desítkách jiných paralelních vesmírů. Jejím hlavním protivníkem není nikdo jiný, než její bratr Pierre, jeden z nejmocnějších a nejvíce paranoidních lidí na planetě. Poté, co Lovci kryptidů zjistili, že celé měsíce protizákonně držel ve špicberské základně odchycené kryptidy, stejně jako členy zločinné organizace Čtyři hlavy, a že umístil do oka psychicky nestabilního Jacka Owena čip, který monitoruje jeho pohyb, rozhodli se říci mu sbohem. Pierre se ukázal být skutečnou příšerou, když zabil komatózní Kate Henshall, a to velmi podobně, jako Sabine zabila svého milence Sama Webera. Členové Týmu B, vedeni nyní Jackem, kterému se již daří lépe, odletěli v Cryptodactylu na skotské pobřeží, kde strávili několik dní přeprogramováváním počítačového systému Gabrielle. Jediné, co zbývá ke skrytí se před Pierrem, je vyrýpnout Jackovi z oka onen čip. Když se však začalo mluvit o operaci ve studené jeskyni, jež se stala dočasným úkrytem Lovců kryptidů, objevil se teropod kasai rex, a na skupinu dobrodruhů a bojovníků zaútočil. Nakonec ho zabil Bone Shatterer, Sam Weber z tohoto světa, proměněný v nadlidsky silného trestače zločinu. K Lovcům kryptidů se přidal. Sabine Leroy se znovu setkala s Mayou Owen, svou věrnou služebnicí a dcerou Jacka Owena z jiného světa, v Dar es Salaamu. Maya si pomalu uvědomuje, že se Sabine nesouhlasí, a že jí její praktiky připadají příliš násilné. Stále však Královně pomohla unést Ishitu Burman, současnou britskou premiérku, která má být využita k něčemu příšernému. Pierre navštívil osadu Pebas v Peru, a přesvědčil démona Curupiru a jeho přátele, Juana Paredese a Caiporu, aby se k němu přidali ve válce proti Sabine. Nabídl Curupiře, že svou moc využije k tomu, aby z celé Amazonie byla učiněna přírodní rezervace, a démonická ekoteroristka tak mohla skončit svou válku s mocnými a bohatými ničiteli pralesa. Otázkou však je, zda se dá Pierrovi věřit. Ve světě to vře, a brzy bude ještě hůř. Ani Pierre, ani Sabine si totiž nepřejí svobodu ostatních obyvatel planety. Kdysi nadšení lovci monster se sami proměnili v monstra, toužící jen po moci nad jinými. Jejich rozhodnutí nyní činí svět čím dál více beznadějný pro obrovské množství lidí.
THE CRYPTID QUEEN, ČÁST OSMÁ:
Ve varné konvici bublala voda. Arik, drže mezi prsty levé ruky špinavé víčko, si ji zblízka prohlížel. "Ať tě nějaká horká kapka netrefí do oka," zasmála se Pauline, vycházejíc v županu s ručníkem kolem krku z koupelny, "nechtěla bych žít s chlapem, co vidí jenom na jedno oko." "Jako pirát bych se ti nelíbil?" zeptal se s až úchylně zvednutým obočím a svraštělým čelem Arik, a přejel Pauline po bocích. Ta se k němu naklonila, div si Arik nenarazil hlavu o kuchyňskou skříňku nad vařičem. Chvíli se vášnivě líbali, než je přerušil hlas téměř dvouletého chlapečka, jenž vtrhnul do kuchyňky. "Mami! Mám hlad!" stěžoval si. Byl chudáček celý bledý, a měl kruhy pod očima, protože se v noci moc dobře nevyspal. Hlasité rány způsobené bombami, jež padaly na energetický štít kolem Langley, ho neustále probouzely. "Proboha, Deane," zašeptala Pauline, když ho uviděla, a rychle k němu přiběhla. Pohladila ho po hlavičce. Malý Dean se podíval na Arika, podivně se po dlouhém polibku šklebícího. "Kde je táta, mami? Já chci vidět tátu," řekl smutně chlapeček. "Tatínek tu teď není, a asi ho ještě dlouho neuvidíš," řekla mu chladně Pauline, "ale to ti snad nevadí, že ne? Pojď, půjdeme si hrát. Běž napřed! Máš ve svém pokojíčku toho plyšového tygra, co ti dal strejda Arik?" "Ale já mám hlad!" vykřikl frustrovaně Dean. Každý rodič by si hned uvědomil, že Deanovi se pobyt v Langley vůbec nelíbil. Měl toho po všech těch měsících až po krk. Kam se hnul, tam se Pauline líbala s tím poloplešatým agentem, nápadně podobným Jacku Nicholsonovi, a věnovala mu minimální pozornost. Nerozuměl tomu. Ani Pauline pořádně nechápala, co se to vlastně před několika měsíci v Kostarice stalo, a proč byl Jack převezen do psychiatrické nemocnice v Panamě, ale tak nějak to přijala, a posunula se v životě dopředu. "Něco ti připravím, broučku. Běž do svého pokoje, a najdi toho tygříka," usmála se na něj Pauline, a Dean se smutným obličejíkem a slzičkami v očích odešel z kuchyně. Takto se to mělo pořád. Pokaždé, když něco chtěl, Pauline mu řekla, ať se vrátí do svého pokojíčku. Jakmile odešel, otočila se na Arika, ten se znovu úchylně usmál, a začali se spolu líbat. Za chvíli se převrátil stůl, rozbila se mísa s ovocem, a Arik s Pauline se váleli po dlouho nezametené kuchyňské podlaze. "Já mám z tebe snad nějakou nemoc, Ariku," zasmála se Pauline. "Nejspíš," pokýval hlavou Arik, "ale nedivím se tomu. Kdo by odolal mému neskutečnému šarmu?"
Náhle se ozval Deanův křik. "Proboha, ten kluk prostě nikdy nezavře klapačku, co?" zašeptal Arik. "Deane, ticho!" vykřikla Pauline. Ale chlapeček v křiku neustával. Pauline vrazila Arikovi ruku do hrudi, ten se zakuckal, a ona se nemotorně zvedla. "Neuteč mi nikam," řekla snad s ještě úchylnějším úsměvem, a naštvaně vyšla ven z kuchyně. Teprve, když byla od Arika vzdálena několik metrů, hlavou jí něco proskočilo. Byla to vzpomínka na úplně jiný život - na ten, který se jí dvouletý chlapeček neustále snažil připomínat. Křičet ho už jednou slyšela. Živě se jí vybavovala zapálená dětská postýlka v Deanově pokojíčku ve jejím a Jackově domě v kostarickém El Milloncito. Vzpomněla si na to, jak vystrašeně plakal, když byli jeho rodiče mláceni nevítaným hostem. A co následovalo pak? Luxusní život v Langley v objetí až podivně zromantičtělého velitele CIA. Pauline si vrazila prsty do očí. Najednou jí bylo špatně. S dalším Deanovým výkřikem oči prudce otevřela, a zamířila na konec chodby, do jeho současného pokojíčku. Vběhla dovnitř, a celá zmrzla, když se na něj podívala. Seděl na červeném koberečku, v jedné ručce měl lžičku s přesnídávkou, ve druhé Arikova plyšového tygra. "Deane," zašeptala vyděšeně Pauline, "co se stalo? Proč... proč jsi tak křičel?" Klučík se na ní nechápavě podíval. "Já... tě slyšela strašně řvát," řekla Pauline, a učinila pár kroků k němu, "zněl jsi úplně vyděšeně, jako tehdy... Co... co se stalo?" "Nekřičel jsem, mami," řekl nevinně Dean. Pauline se podívala na otevřenou přesnídávku. "Nekřičel," ozval se opět Deanův hlásek. Pauline na něj znovu pohlédla, a všimla si, že teď při mluvení ani nepohyboval rty. "Kdo myslíš, že mu dal tu přesnídávku, ty hloupá, zmanipulovaná imbecilko?" Pořád to znělo jako Dean, ale vycházelo to od dveří. Křik malého kluka se ozval ještě jednou, Pauline se celá otřásla, a dveře pokojíčku se zamkly. Pauline spadla na zem, něco ji srazilo k podlaze. Přikrylo to její ústa, a zašeptalo to: "Ššš! Bud tycho! Bud tycho, blujch!" Tento hlas, toto výrazivo Pauline dobře znala! Zklidnila se, a všimla si černého stínu táhnoucího se po podlaze. V tu chvíli ji nechal mluvit. "Quartermaine?!" vyhrkla překvapeně. "Ne, blujch! A fujch! Nejsem Quartermaine! Jsem Jake!" ozvalo se ze stínu Quartermaineovým hlasem. "Co... co tu děláš? A jakto, že... umíš oddělit stín od svého těla?!" zeptala se Pauline. "To spíš já se oddělil od Quartermainea. Půmp! Najednou buch, a já letět vzduch přes mrak a hrom a blesk do langláče, kde agentusové žít a dělat špinavé věcičky! Jako tebe feromonovým manipuláčus držet v podivný hyperromantické nákazivo!" "Cože?" zeptala se nechápavě Pauline. "Jsem tu taky z jiného důvodu, slečno Thomsonovo-gazelovo-Jetkinsová. A teď bombus proklestit si cestu do langláčových děr!"
Energetický štít se náhle vypnul, a nad hlavní budovou v Langley proletělo hejno draků. Někteří z nich shodili bomby na okolní budovy. Pauline si všimla, že Quartermaineův stín prolezl škvírou pod dveřmi na chodbu. Popadla hlukem vystrašeného, plačícího Deana, a pokusila se otevřít dveře pokojíčku. Šlo to překvapivě lehce, dveře byly totiž opět odemčeny. Pauline se svým synem v náručí zamířila zpět do kuchyně, ovšem dveře do ní již zamčeny byly, a zevnitř se ozýval pro změnu Arikův křik. "Nekřič tolik, Ariku! Nelíbí se ti, kam hnáty mé míří?" říkal Thomsonovi Quartermaineův stín, hovořící Paulininým hlasem. "Jak je tohle možné?!" vykřikl Arik. Stín obalil jeho tělo, a donutil ho přesunout se k oknu. "Pohleď dolů, do těch zlatých dolů! Kohopak tam uvidíš? Toho, koho nevidíš!" pokračoval stín, a otevřel okno. "Ne, proboha! Co to děláš?!" zařval Arik. "A teď, když dolů poletíš, hlavičku si tam zmetíš. Až však strejda Quartermaine, vyhrabe tvé shnilé tějn, uvidíš, co bude dějn, až svět znovu pempajejn. Chápeš, co Jake ti říkus? Na Mars leť, plačenko!" Arik proletěl oknem, a spadl do křovisek pod ním. "Náraz silný byl to, víc, než čekal jsem to," ozvalo se ze stínu, jenž pomalu z Arika, popadajícího dech, slezl. Thomson se přetočil, a už se chystal z křovisek vyskočit, když tu náhle se z nich, přímo před jeho tváří, vynořila hlava Archibalda Quartermainea. "A bum, no čum! Jakeu, odvedl jsi dobrou práci!" zasmál se excentrický Angličan, a uhodil Arika pěstí do nosu. Ten vyfrkl krev, a svalil se na chodníček vedle řady křovisek. "Pánové a dámy, už můžete ven! Všichni agentíci teď budou své oči zaměřovat na dráčky, které sem poslala Sabínka Mocichtivá... Nikdo nebude chránit jeho!" zvolal Quartermaine. Zpoza rohů, aut a nízkých stromků se vynořily desítky hrubě působících zločinců. Všichni byli ještě donedávna drženi na tajném ostrově v Atlantiku. Nyní se však, vedeni Quartermainem, hodlali v Langley pomstít Ariku Thomsonovi za to, v jakých podmínkách je nechával držet.
"Vím, jak udělat dramatický vstup," zasmál se Quartermaine, zakroužil rukama, a začal skákat na jedné noze. "Koko-koko-dák!" zpíval falešně, pleskal se do tváří, vrtěl boky a prskal přitom. "Měl jsem u sebe mít pistoli," řekl naštvaně Arik, "ale dobrá, zvládnu tě i vlastníma rukama. S tím zbytkem si taky nějak poradím." "Ó, to ne! Se zbytkem si nijak neporadíš! A víš proč, tutuťáno? Protože by sis neporadil ani se mnou! Jake je moc silný! Když vzdá se okovů mého úžasného trupu, vypracovaného stoprocentně vstřebanou pizzou, jež jej udržuje maximálně štíhlým, takřka gepardím či snad užovčím, je Jake naprosto nepřemožitelným protivníkem, způsoby lidské mysli nepochopitelnými se vkrádajícím do hloubi srdcí svých protivníků, a pak se trhají aorty, a woo! Chcete operaci srdíčka, Thomsoníku?" vykřikoval Quartermaine. "A teď vážně," dodal hlubším hlasem, "je konec, ututlávači. Tvá nadvláda je u naprostého konce. Byli jsme osvobozeni. Všichni z nás! Tajný ostrůvek již není tajným ostrůvkem! V celách jsou tam vězněni pouze sbití agenti, včetně toho prasete, co za mnou občas chodilo a chrochtalo na mě! Teď jsme tu, vykonáme pomstu, a pak... pak přijde svoboda! Svoboda pro všechny, neb Arik Thomson, proklatý lhář, nebude již s nikým manipulovat!" Ostatní zločinci nadšeně vykřikli, a Arika obklopili. "Ještě na něj nesahejte," řekl jim s úsměvem Quartermaine, "chci mu odpovědět na všechny otázky, které má." Jeho společníci zavrčeli. "Jaké mám mít otázky?" zeptal se ho Arik. "Jako třeba... Jak jste se vůbec z té věznice dostali?!" vyhrkl Quartermaine. "To jsi udělal ty, ne?" řekl Arik. "Ne," zašeptal Quartermaine, "ani náhodou. Ani ťuť jsem neudělal. Dveře mé cely se otevřely, a pšá... Slepice vypuštěny byly, a klovalo se do hlav!" Chvíli na sebe mlčky hleděli. "Ale jestli chceš vědět," natáhl Quartermaine, "jak jsme se třeba přesunuli přes oceán sem, a jak jsme vnikli do Langley i přesto, že tu byl do nedávné minulosti ten zvláštní energetický štít... řeknu ti jedno, Aričánku. Existují různé způsoby, jak zacházet s hmotným světem kolem nás, a ne všechny jsou tak hnis tvořící, jako Briddimský drahokámek, jenž mi již nepatří. Vím toho o tomto světě mnohem víc, než jsi o něm kdy věděl ty, mocný agentíku!"
Z oken hlavní budovy se najednou začalo střílet. Několik zločinců, jež Arika obklopovali, padlo s prostřelenými hlavamiu. Všude byla krev. "Lítý boj začíná!" vyhrkl Quartermaine. "I, I can remember, standing, by the wall, and the guns, shot above our heads," zpíval, a přiběhl k Arikovi, který se jej pokusil uhodit do tváře. "And we kissed, as though nothing could fall," pokračoval excentrik z Lancashire, a Arika Thomsona políbil, "and the shame, was on the other side!" Kopl ho do rozkroku. Arik se zhroutil. "Oh we can beat them, for ever and ever!" Zpoza oken, v nichž stáli střílející agenti, se začaly ozývat exploze. Hořící figury padaly z oken, a vřískaly bolestí. "Then we could be Heroes, just for one day!" Quartermaine tančil, mrskal sebou jako had, a dloubal si prsty do tváří. "Maybe we're lying, then you better not stay," zazpíval, a zamířil nohou do Arikovy tváře. Ten jeho chodidlo chytil, a pořádně trhl. Excentrický Angličan spadl na chodník, a Arik ho zalehl. "Co má tohle krucinál znamenat?!" zařval. "Už jsem ti všechno řekl, ne? Končíš, Ariku. CIA končí. Přišli jsme svět osvobodit. O to tady jde! Dráčci Královny kryptidů teď z Langley udělají hřbitov! A ty, ty už nikdy nebudeš světu vládnout! Pomsta byla vykonána! Svět byl zachráněn! Můj úkol splněn... Teď mi řekni, kde se schovává Barbie? Kde je Barbienka, no? Slíbil jsem jí, že až svět bude vřít, umlátím ji holí. A těším se na to, u všech bohů a bohyň, co kdy po nebesích lítali! Chci jí trošku poupravit lícní kosti, zatlačit je víc do její hlavy, víš?" Arik ho několikrát uhodil do tváře. Nato jeho tělo stáhl Quartermaineův stín, a začal z něj tlačit vzduch. Arik se snažil nadechnout, ale nešlo to. "And you, you can be mean, and I, I'll drink all the time, 'cause we're lovers, and that is a fact!" zazpíval Quartermaine. Sehnul se k mučenému Arikovi, a ještě jednou se ho zeptal: "Kde je Barbie? Kde je Kentovka?!" "Ne... nevím," zašeptal Arik. "Do Prčic už! Nedostanu snad nikdy, co chci?" naštval se Quartermaine. Arik naposledy vydechl.
Obyčejnému člověku by z toho šla hlava kolem. Den začal pro agenty v Langley docela normálně. Pak nepochopitelným způsobem do základny CIA pronikl Quartermaine se svým stínem, schopným oddělit se od jeho těla, a následoval chaos. Jakmile bylo Langley armádou Královniných monster, objevil před vchodem do hlavní budovy portál, kterým prošla Sabine Leroy. Přišla sem sama, podívat se na výsledek té zkázy. "Dobře se vám dařilo, má zvířata! Beru to tak, že Amerika byla dobyta!" zvolala na své draky, kteří se před ní shromáždili. "Hele, já jsem v tom taky hrál velkou roli!" ozval se Quartermaine, a nemotorně před Sabine skočil. "Čus, jmenuju se Clark Stevenson čtvrtý," řekl s nepřirozeným úsměvem v obličeji, "těší mě, že vás poznávám, královno nejlepší všech dob!" Začal se před ní klanět. "Co ty jsi zač?" pousmála se Sabine. "Už jsem vám to řekl, Královno! Mark Johns druhý! Vlastním obrovskou korporaci nazvanou JohnnyTech, která vyváží pizzy do Číny! Milujou moje pizzy! Woohoo!" pokračoval Quartermaine. "Jsi jeden z těch agentů? Zbláznil ses z toho, co se tu stalo?" "Ó, ano! Ano, zbláznil! Jsem certifikovaný psychotik! Hele, tam na obloze je růžový mrak, co se mračí! Vidíte to zmodralé obočí? Asi se napil mého lektvaru stáří! Chjéchjechjé!" Dveře do hlavní budovy se otevřely. Stála v nich Pauline, stále držící v náručí Deana, a obmotaná Quartermaineovým stínem. "Tady máte dárek, Královno! Dárek od CIA! Pauline Jetkinsová, bývalá přítelkyně velkolepého Jacka Owena, s nástupcem owenovského trůnu!" "Ale... tak tentokrát zůstal se svou maminkou, a neujal se ho Pierre?" pousmála se Sabine. "Nikoliv, veličenstvo. A je váš! Grántnete mi život, jako poslušnému agentovi PYA?" usmál se Quartermaine.
Sabine přistoupila k Pauline, a pořádně si ji prohlédla. Ještě více pozornosti však věnovala dvouletému chlapečkovi. "Mami, já se bojím," řekl úzkostlivě Dean. Sabine se začala řehtat. Pleskla ho po tváři. Pauline zařvala. Snad poprvé po těch měsících měla po Deana opravdu starost. Quartermaine k ní přiběhl, a sňal jí z krku takřka nezaregistrovatelný váček, k němuž přivoněl. "Fuj, smrdí to jak Arik! Ten je mimochodem mrtvý, slečinko," zasmál se Quartermaine. Pauline se na něj dívala se strachem v očích. "Víš, že Arik si tě udržoval při těle, protože tě měl moc, moc, moc rád? V tom váčku jsou feromony, kterými tě manipuloval... Woo! Odhalení! Chudák Jack, kdyby to jenom věděl!" smál se Quartermaine. "Odvedu si jí," řekla Královna kryptidů, a naposledy se zvláštně na Quartermainea usmála, "ať jsi kdokoliv, děkuji." "Rádo se stalo! Budu se vám vždy klanět!" "A za to ti patří život," řekla Královna, a donutila Pauline s Deanem projít portálem. Jake se v tu chvíli vrátil ke Quartermaineovi, a portál se pak zavřel. "Až naprší a uschne, hloupá, hloupá huso!" zazubil se Quartermaine. "Všechno šlo podle plánu..."
V madridském Chamartínu lidé trpěli. Obří červi se plazili ulicemi, a zraněným obětem, sotva schopným pohybu, vyžíraly mozky z hlav. Oběti vřískaly, vzduchem létala krev, hejna oškubaných holubů odlétala pryč od toho masakru, jen aby byla zabita krvelačnými pterosaury a netopýry, a po celém městě vládla strašlivá beznaděj. V krví zalité ulici přistál letoun LWD-309, ze kterého vystoupili Pierre Leroy, Curupira, Juan Paredes a Caipora, vezoucí se na svém pekari. "Tohle jsi chtěl, abychom viděli? Takovou hrůzu?" zeptal se Pierra nespokojeně Juan. "Tady můžeme otestovat, jak dobří v boji vlastně jste," odpověděl Pierre, "a jak dobře posloucháte rozkazy." Curupiře zableskla v očích zloba. Obrátila se proti němu. "Já ničí rozkazy neposlouchám, zvláště pak ne rozkazy člověka," zasyčela mu do tváře. "Poslouchej mě, když nebudeš poslouchat, co ti nakážu, nikdy nedostaneš svou velkou a věčnou rezervaci," řekl jí Pierre. "A nejenom to. Já jsem jediný prostředek k záchraně nejen tvého amazonského domova, ale taky celého světa. A ty to víš, Curupiro. Moc dobře si to uvědomuješ," pokračoval. Ukázal na skupinu brutálních lidoopů, kteří pobíhali ulicí, a vzájemně se dráždili plácáním urvanýma lidskýma rukama do obličejů. "Zkus je přesvědčit, ať toho nechají," řekl Curupiře Pierre. Démonická ochránkyně Amazonie, docela nesvá v zaprášených ulicích Madridu, pomalu ke skupině lidoopů přistoupila. Dva z pěti si jí okamžitě všimli, a přiběhli k ní. Začali na ni kvílet, jeden se dokonce dotkl její paže, a pak se pokusil za ni zatahat. Curupira jemně vryla svůj palec do jeho čela, a pak sama zakvílela úplně stejným způsobem. Lidoopové se na sebe podívali, vycenili zuby a začali podivně hučet, jako by se smáli. Curupira je napodobovala. Brzy se přidali i zbylí tři, odhodili lidské ruce, a bavili se hovořením s Curupirou. Po pár minutách už ani neměli chuť na lidské maso. Podobně jako hyperbaty v Peru, i je tu Curupira přesvědčila, že lidské maso ani nechutná dobře.
"Sdělili mi, že byli od nějaké poslední bitvy drženi o hladu v malém, temném prostoru, a byly jich tam stovky, natlačené na sebe," řekla syčivým hlasem Curupira Pierrovi, když se pak s ním a se svými přáteli procházela ulicemi. "Chudáci zvířata," řekl na to Juan, "žádnému tvorovi se nelíbí, když ho někde držíš, zamčeného, zavřeného... bez možnosti být volný." Pierrovi hlavou probleskly vzpomínky na kryptidy, které sám v takových podmínkách držel ve špicberské základně, ale raději se o nich nezmínil. Tušil, že poslední, co by Curupira, sympatizující se vším, jen ne s lidmi - kromě těch pár vyloženě dobrých, tedy jejích přátel - chtěla slyšet, by bylo černé tajemství ze Svalbardu. "Řekla jsem těm lidoopům, ať si radši najdou rýži nebo těstoviny v některé z těch smrdutých restaurací na druhé straně ulice. A taky, že můžou zkusit hamburgery. Jenom ať si vybírají takové, ve kterých není maso dobytka z Amazonie, pasoucího se na půdě vykáceného pralesa," pokračovala Curupira. "Oni ale zase tak chytře nevypadali, aby to pochopili, Curupiro," zasmál se Juan. "Byli chytří dost," sykla na něj naštvaně Curupira, "chytřejší, než byli kdy lidé. Chytřejší, než tady Pierre." "Heh, to pochybuju," zašeptal Pierre, "já jsem přece génius. Jen géniové končí v takových pozicích, jako já. Jen génius může být pravým ochráncem planety..." "Nech si ty žvásty," ozvala se Caipora, a všichni vykulili oči. Nečekali, že zrovna ona by na Pierrova slova reagovala tímto způsobem. "Souhlas," zasyčela Curupira.
"Pokud jste teda pro, mes amies, můžete se přidat k mé armádě. Udělám z vás všech generály," řekl po chvíli mlčení Pierre, "a společně tuhle válku vyhrajeme." "Všech těch zvířat, které tvá sestra zneužívá, je mi líto. Zaslouží si být svobodná. Tak jako každý tvor na planetě," zasyčela Curupira. Pierre odfrkl. "No, svoboda je relativní pojem, ne? Kdybychom byli všichni svobodní, tak nastane co? Totální chaos, protože by si každý dělal, co chce, ne? A jak všichni víme, v každém tvorovi je zabiják. Všichni jsme uvnitř strašlivými monstry - lidé i opice, mokele mbembe i vrabec z něčí dvorku," řekl s úsměvem. "Mluv jenom za sebe, ne za ty ostatní," napomenula ho opět indiánská dívka, vezoucí se na čuníkovi pekarim. "V čem se mnou nesouhlasíš? Každý živý tvor je v podstatě monstrem. Každý živý tvor je schopen... zabíjet, když k tomu dostane příležitost. To je přece fakt. Podstata života je založena na násilí. Vyhrává ten nejsilnější," řekl na to Pierre. "To zní jak nějaký sociální darwinismus, který má s tím, jak to chodí v přírodě, společné asi tak... no, velký shit," reagoval na to Juan. "Svět funguje na principu harmonie, ne násilí. Násilí si zaslouží jen mocní a zkažení lidé, Pierre. Každý tvor je jinak mírumilovný, není-li... zničený, jako já," zasyčela Curupira. "Merde, běžte někam! Proč se o tom vůbec bavíme? Vyhrajeme společně válku, světu bude líp, vy dostanete, co chcete, budeme spokojení, a..." Přerušil jej mechanický hlas počítačového systému Gabrielle. "Senzory letounu zaregistrovaly nový portál, vytvořený na C. de Apolonio Morales. Vystoupila z něj Královna kryptidů," ozvalo se z Pierrova náramku. Okamžitě z něj vyšlehl hologram se záběry Sabine, pořizovanými kamerami letounu. "Našla si mě... Chytrá holka. Curupiro, Juane, Caiporo... teď dostanete šanci se předvést před mou hloupou sestrou," usmál se Pierre.
Několikrát zaťukal na náramek. "První dva tisíce vojáků najaté Arikem Thomsonem budou odeslány do Madridu vysokorychlostními letouny typu Lapwing. Čas jejich příletu - 0:30:00," oznámila Gabrielle. "Máme půl hoďky na to, abychom to se Sabine roztočili bez další společnosti," řekl Pierre svým kolegům, a vyběhl z ulice. Jakmile uviděl Sabine, celý se zazubil, a roztrhl si košili. Pak si do paže zabodl objemnou injekční stříkačku. Věděl, co bude následovat. Jeho přeměna v zelené monstrum s keratinovými drápy na rukou i nohou se měla tentokrát odehrát rychleji. Zatímco utíkal proti Královně, měnilo se zbarvení jeho kůže v zelené. Vyskočil, a stanul přímo před ní. "Víš, že vypadáš fakt nechutně, brácho?" rýpla si do něj Sabine, a zabodla mu do břicha dýku z meteokolosia. Pierre zařval jako zvíře, a zabodl jí do očí dva keratinové drápy. Sabine vykřikla bolestí, a téměř se jí zvedl žaludek, když si uvědomila, že na jedno z vybodnutých očí stoupla. Teplá krev přitom vystříkla ze země na její kotník. Pierre, proměněný v příšeru, ji uhodil do hrudi, a ona se svalila k zemi. "Zabiju tě! Zabiju tě!!!" řval hlubokým hlasem, a bodal do ní svými drápy. Pak mu však na hlavu stříkl žíravou kyselinu mothman, a než se Pierre naděl, byl sám oslepen. Potácel se chvíli v blízkosti Sabine, které se rychle regenerovaly oči. Po chvíli už na něj viděla, a dýku z meteokolosia mu namířila k levé ruce. Doslova mu ji ukrojila. Pierre strašlivě zařval, a pokusil se ji uhodit druhou rukou, jenže pořád neviděl, a na zemi brzy skončily i čtyři prsty jeho pravé ruky, zalité zelenou krví. "Víš, jak jsem tě našla, Pierre? Mám zvědy po celém světě," řekla mu Sabine, "od mothmanů až po pterosaury... Informace se šíří rychle, když máš vycvičenou armádu poslušných mazlíčků. Zatímco se snažíš proti mě bojovat, nevíš nic o způsobech, jakými se dorozumívají... natožpak, jaký vztah mají se mnou." "Jsou to tví otroci!" zařvala Curupira, skočila mezi monstrózní sourozence, a zaryla Sabine do tváře své nehtovité drápy.
Královna kryptidů opět zařvala bolestí. Curupira jí totiž začala připravovat o životní energii. Odsávala ji doušek po doušku, a sama se přitom stávala silnější. "Dobrý trik," zašeptala Sabine, "ale pořád zapomínáš, že mám spoustu poddaných, kteří mě poslouchají, ať už jsou to... otroci, jak je nazýváš... nebo ne." Curupiře zaryl do zad své drápy obrovský orel se čtyřmetrovým rozpětím křídel, který se zcela náhle snesl dolů z oblohy. Probodl démonovo tělo, a vynesl jej do výšky patnácti metrů, načež jej pustil. Curupira spadla hlavou na silnici, a přestože přežila, byla chvíli mimo. Na Sabine okamžitě skočil Juan Paredes, povalil ji na zem, a dvěma ranami pěstí jí zkřivil spodní čelist. Sabine se začala manicky smát, kopla ho kolenem mezi nohy, a pak mu dala takovou ránu pěstí, že odletěl nejméně padesát metrů do dálky. Tam, kde dopadl, se musel vytvořit přímo kolosální kráter. Pak Královně kryptidů mezi nohama proběhl malí pekari. Rozkousl přitom fialovou kapsli s odporně páchnoucím plynem, a Sabine začala kuckat. "Co ségro? Nikdy jsi se neučila držet dech?" pousmál se Pierre, již zcela zregenerovaný, a uhodil ji do obličeje. Spadla na zem, on do ní kopl, zapraskala žebra, pak ji zase zvedl, a vyskočil s ní. Ve výšce padesáti metrů nad zemí ji pustil, a zaryl jí drápy do břicha, nato ji znovu uhodil pěstí do obličeje, až mu tvář zaprskala svou krví, a ještě jednou ranou ji rychle odeslal zpět k zemi. Spadla do mraku odporného plynu, a těžce polámaná se v něm dusila. Jakmile se z fialového oblaku vyplazila ven, zaryla se jí do temene její vlastní dýka. V rukou ji držela Caipora, a táhla ji ke krku. Sabine praskala mícha. Strašlivě řvala, jako by byla nekonečně mučena. Po chvíli však Caiporu zalehla skupina deseti mothmanů.
Curupira se probrala, skočila mezi mrskající se opeřené mimozemšťany, několik z nich vlastní silou odhodila, a pár dalších ve snaze o záchranu své indiánské svěřenkyně dokonce zabila. Našla ji celou popálenou od jejich jedovatých slin. Caipora se třásla, brečela, kůže na rukou, na břiše a na tvářích se jí škvařila, a kdyby mohla, prosila by Curupiru o pomoc. To však nemohla. Jen vyděšeně kvílela. "Mé dítě," zasyčela smutně Curupira, a Caipory se dotkla. Přenesla do ní trochu své životní energie, a Caipoře se rány rychle zhojily. "Je to už dlouho, co jsem někomu zachránila život tím, že jsem mu věnovala část své energie," pousmála se Curupira. "To bylo tak hnusné! Jak mě popálili!" plakala Caipora.
Pierre přistál na silnici, a přiblížil se k Sabine. "Takže ty ses dozvěděla, že jsem přiletěl do Madridu, kde necháváš svými příšerkami zabíjet tisíce a tisíce a tisíce lidí... a co? Vytvoříš si portál, a přijdeš mě sem zabít? Fakt hloupé. Jak to vidím já, spíš zabiju já tebe," řekl Pierre. "Víš moc dobře, že se to nestane," řekla Královna. Postavila se, zcela zregenerovaná, a na svého bratra se arogantně usmála. "Chtěla jsem tě jenom pozdravit, a říct ti, že všechno, co děláš, je marné. Mám už docela dost dobrou představu o tom, jak tuto Zemi ovládnout. Tohle byla... taková zahřívačka. Tahle bitka," odpověděla Sabine. "Fakt jo? Merde, ty máš plán? Už bylo na čase, Sabine. Tahle válka mě totiž začínala nudit. Aspoň teď budu mít, co řešit..." pousmál se Pierre. "No jasně. Ty jsi teda pořádný psychopat, Pierre. Taky jsi na téhle Zemi slýchával od našeho táty, jak moc ti celý život smrděly nohy? Teď smrdíš celý, Pierre. Smrdíš svou arogancí, svou povýšeností... a uvidíme, jestli jsi opravdu ochráncem planety, nebo zda smrdíš i egoismem," řekla mu Sabine. "Merde, jediný, kdo tu smrdí povýšeností, jsi ty, 'královno'. Zkusím ti teď se svými přáteli urvat hlavu, a pak ji hodím do šestašedesáti litrů kyseliny, kde se... krucinál, to je vlastně dobrý nápad. Je suis un génie!" "Ou, a ještě jedna věc... kromě toho, abych se tu zahřála, jsem za tebou přišla taky proto, aby ti ukázala... no, podívej, tohle," řekla Sabine, a pomocí ovladače, který vytáhla z kapsy kalhot, utvořila portál, za nímž se nacházel televizor. To, co na něm Pierre uviděl, jím otřáslo. Začalo mu být úzko. Sabine očividně opravdu měla jakýsi plán.
Jack se usadil na lůžko v zadní části paluby Cryptodactylu. V jedné ruce držel nůž, ve druhé obvaz. Zhluboka se nadechl, vydechl, pak to celé ještě jednou zopakoval, a zatřepal hlavou. To, co se chystal udělat, ho děsilo. Jediný způsob, jak si z oka vyrýpnout čip, který mu do něj nechal nainstalovat Pierre, byl proříznout své vlastní oko. Z té představy se mu dělalo špatně. Měl-li však svět mít naději, nesměl Pierre vědět, kam přesně Jack a ostatní Lovci kryptidů mířili. Dosud je ignoroval, ale až měli opustit skotské pobřeží, zcela jistě by je monitoroval, a zabránil by jim jakkoliv proti němu bojovat. Jack pohlédl na Marvina. "Kdybychom měli nějakou znecitlivující látku, všechno by bylo lehčí," řekl mu jamajský technik. "To je v pořádku. Já to přežiju," odpověděl Jack, "jen mi prosím tu ránu pořádně vydezinfikujte. Bude to bolet... Bude to ta nejhorší věc, co si v životě udělám. Nejsem typ, co by si chtěl ubližovat... alespoň ne, když jsem při sobě." Pohlédl pak na Vilhelma. "Jste připravený?" zeptal se ho ghanský záhadolog. "Ano," odpověděl Jack, "jak teda dostanu svou mysl zpátky do chaotického víru, a budu si moct stejně jako v psychiatrické léčebně vědomě ublížit?" "Bolí vás oko," řekl mu Vilhelm. "Jo, bolí. Něco v něm je. Čip od Pierra," odpověděl Jack. "Ne, čolčí krev," řekl mu Vilhelm. "Čolčí krev?!" zarazil se Jack. "Líbá vás Pauline, a pálí to," řekl Vilhelm. Jack zavřel oči. Ano... Pálilo to. Řval, když se mu Pauline zakousla do rtů, a táhla svými zuby, a všechna ta krev prýštila ven, a její dlouhé nehty se mu zabodávaly do břicha!
Slyšel veselou lunaparkovou hudbu. Vynořil se z vody, jako by se znovu narodil, a drásal si oči. Ten čolek, který vybuchl před jeho obličejem v rybníku, mu zraky pořádně znečistil! Teď mu do očí stříkala krev vlastního syna, proudící ze zmasakrovaného tělíčka, jež Jack držel v třesoucích se rukou. A veselá lunaparková hudba hrála čím dál hlasitěji. Jack se plazil po lesní půdě, a vrážel čelem do ostrého kamene. Smál se u toho, bylo mu krásně. Když teplá krev z rány v roztříštěném čele stekla do jeho očí, začal si ji tam rozmazávat. Smál se příjemným, dětským hláskem, mnul si oči, kroužil v nich svými prsty, a napodoboval psí štěkání. "Jacku... Já se snad začnu červenat..." řekla mu náhle Pauline. Otevřel oči, a v mánii se řehtal. Pauline ho pleskla do obličeje. "Au! Teď mi musela z očí vytéct krev!" zasmál se Jack. Pauline opět zabodla své nehty do jeho břicha. A Jack zařval bolestí. "Proč jsi mě do toho oka sekla?!" vykřikl. "Nesekla. Snažím se probodnout tvé břišní orgány, ne tvoje pitomé oči, pokryté slizem nějakého... šneka? Co ti to po nich, kruci, leze?" Jack opět vykřikl. Ani nevěděl, z čeho to vlastně seskočil. Snad do něčeho vrazil, snad se ozval výkřik někoho jiného, on však viděl krásný, světlý les, a v něm, za slunného poledne, poletovaly světlušky, a svítily černým světlem. A lunaparková hudba ustávala, nahrazovala ji britská hymna. "God save the queen! I love my spleen! God save the queen! And I'm once again a teen!" zpíval Jack, a mlátil hlavou do dubového kmene. Ve skutečnosti to pochopitelně byla stěna letounu, v němž se nacházel. "God save the queen! My son's name's Dean! God save the queen! Why am I so keen? Why... why... why?! Why am I so keen to cut my... spleen? No, my eye!" zpíval Jack. "Oko! Oko mě bolí! Oko!" zařval. A v tu chvíli si do levého oka vrazil nůž.
Snad z té bolesti na chvíli pozbyl vědomí. "Jacku, pamatuješ na Šanghaj, květen 2017? Vyvedli jste nás s Pierrem ze Zhou Lenovy vily, a já konečně po týdnech věznění okusil svobodu. Pamatuješ si na to, jak jsme se se snažili Pauline zachránit v Himálaji, když ji unesl yetti, který se do ní zamiloval? Vzpomínáš si na to, jak jsi nás přivedl zpátky, mě i Harveyho, a všechny naše přátele, když už jsme byli mrtví, a když Shai'ri téměř vyhráli válku o náš svět?" Ten příjemný hlas patřil Fahadovi. "Vzpomínejte na to, pane Owene. Takový jste. To všechno jste prožil. Vaše mysl není chaotická, ba naopak, je brilantní, ve všem máte systém. A máte parádní paměť, a na všechno si vzpomínáte, jako by to bylo včera. Jste Lovec kryptidů, jste vůdce Lovců kryptidů," řekl mu Vilhelm. Jack otevřel oko. Vyskočil z lůžka v zadní části letounu, a prudce oddechoval. "V pohodě, Jacku," řekl mu Marvin, "vyčistili jsme tu ránu. Čip je venku." Ukázal mu malou černou destičku, zcela čistou, ležící na dlani jeho levé ruky. "Je už spálený, o to jsem se postaral," řekl dále Marvin. "Pěkně jste nás vyděsil," řekla Jackovi Haruko. "Bylo to odporné. A hrozilo, že si probodnete i mnohem víc, než jen oko," dodala Tien. "Jasně, slezinu... Fakt jsem byl úplně mimo," řekl Jack. "Zpíval jste si variaci britské hymny s těmi... nejpodivnějšími verši, jakém jsem kdy slyšel. God save the queen, I love my spleen?" pousmála se Vinaya. "Uh, to mi ani nepřipomínejte!" vyhrkl Jack. "Vypadáte teď jako pirát. Na to oko jsme vám dali pirátskou pásku. Vypadáte krutě," řekl mu Marvin. "Dík," zasmál se Jack, "no, tak je to hotové. Bolí to... ale přežiju to. Teď letíme do jižního Londýna." "Proč? Proč do té hnusné díry?" zeptal se Gerard Baffier, načež jej Haruko kopla do hýždě. S výkřikem se složil k podlaze. Jack pohlédl na Fahada. "Ty víš, proč," řekl mu. Fahad se celý rozzářil. "Proboha... to snad ne, Jacku! To snad ne!" zasmál se.
Jižní Londýn býval po léta domovem Lovců kryptidů. Žila zde původní šestka. Zabydlela se v technologicky vyspělé základně, dostavěné v roce 2017. O rok později explodovala - nechal ji odpálit dnes již zesnulý Seth Hunchinson, který pracoval pro rovněž mrtvého Gregoryho Martina. Základna však byla znovu postavena, a v ještě lepším stavu stála až do března 2020, kdy ji zničila vesmírná loď Shai'ri při invazi Londýna. Když se Jack vrátil z Mor'ry, nechal na stejném místě opět postavit novou základnu, a několik měsíců v ní s několika svými kolegy žil, než byli všichni proměněni ve zrůdné zabijácké stroje. Po zabití Deylina Nieta se tým rozpadl, a základna v jižním Londýně zůstala nedostatečně vybavená jen tak stát, jako duch dávných, lepších časů. Když Cryptodactyl přistál na známé silnici před budovou, okamžitě k němu přiběhl policista, který tu byl zrovna na hlídce. "V pořádku, seržante," řekl mu Jack, jakmile z Cryptodactylu vystoupil. "Vy jste vlastník tohoto objektu, že?" usmál se na něj policista. "Chcete mou občanku? Jestli jo, tak ji u sebe nemám, ale..." Do řeči mu okamžitě skočil Marvin. "Gabrielle, ukaž občanku Jacka Owena," poručil počítačovému systému, a z hologramového projektu v jeho ruce vysvitl požadovaný dokument. Policista pokýval hlavou, a nechal Jacka a ostatní do budovy vstoupit. Stanout opět v zářivě modrých, byť zaprášených chodbách bylo zvláště pro Jacka a Fahada nesmírně nostalgické. "Krucinál, tady je to pěkné," poznamenal Vilhelm, "a my rok žili v té tmavé, šedé spleti chodeb nahoře v Arktidě." "Na druhou stranu jste tam byli docela bezpeční," řekla mu Barbara Kentová, "přece jen tam za vámi nepronikl nějaký šílenec, který by z vás udělal teroristy, tak jako to původní šestce udělal Black Spier, 'adoptovaný syn' Nieta." "No, nám tam zase kdysi pronikl stín, že jo... Jake, Ravin," reagoval na to Marvin, "a to teda příjemné nebylo. Ale uznávám, že tohle místo je pěkně zařízené, i když šíleně špinavé." "Nikdo tu nebyl... rok a půl? Možná i víc," řekl Fahad, "nediv se, že je to tu samá špína."
Když Jack otevřel dveře hangáru, a uviděl starý letoun Cryptid Swift, musel si utřít slzy. Všechny ty vzpomínky na dobrá léta, zakončená na podzim 2020 takovou tragédií, byla obsažena v tomto místě. "Fajn, Lovci kryptidů... a spojenci," řekl Jack všem, kteří s ním před vstupem do hangáru stáli. Přejel očima po Fahadu Ghazallim, Harveym Lindovi, jejich adoptovaných dcerách Nicholle a Marilyn, po Vilhelmovi Van Vaisovi, Tien Tang, Marvinu Graysonovi, Vinaye Gambhir, Haruko Horikawe, Barbaře Kent, Bone Shattererovi, Gerardu Baffierovi, Nanami i Faldbakkenovi. "Bojujeme proti Pierrovi a Sabine Leroyovým. Jsou to úctyhodní nepřátelé. Ale my je společně porazíme!" Vrátila se snad ta stará léta? Každý, kdo zde byl přítomen, tedy kromě dvou dětí, dostal starý symbol Lovců kryptidů - černý spandexový oblek. Vstoupivše do hangáru takto oblečeni, nemohl nyní Jack pochybovat, že stará léta se skutečně vracela.
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat