Kdyby se vám podařilo vhlédnout do mého skutečného života, což ale nechci, protože vážně nemám rád creepy stalkery (patříte-li mezi ně, vzkazuji vám Wolverinova slova z První třídy), ptali byste se možná, jak mohu vůbec napsat další část "Sloane, lovkyně monster" po tak krásném odpoledni se třemi mloky skvrnitými. No, pravda je taková, že na vás, milí čtenáři, stále myslím, i když je můj mozek přímo napěchovaný živými vzpomínkami na žlutočerné macky, od kterých se mi dnes jen těžko odcházelo... Vraťme se nyní do světa Lovců kryptidů za naši britsko-argentinskou hrdinkou, která byla při svém dobrodružství v Libanonu unesena svým úhlavním nepřítelem, businessmanem Dhaiamem Khalilem! Co se jí asi za poslední týden přihodilo? Proč ji Dhaiam unesl, a co s ní udělal? To a mnohem víc se dozvíte právě nyní!
V zajetí Dhaiama Khalila
9. 4. 2022 - 15. 4. 2022
9. dubna 2022, sobota: Khalilovi bodyguardi - ale ne ti stejní, jako ve čtvrtek - mi donesli další jídlo. Už bylo na čase, asi den a půl jsem nic nejedla, a tak můžu s nepříliš klidným svědomím říct, že po většinu dneska jsem neměla v žaludku nic víc, než jen hlen. Na podlahu v podbalubí, do mé klece, vylili těstoviny z hrnce, ďábelsky se na mě ušklebili, a pak odešli. Nemůžu říct, že se mi líbilo sbírat jednotlivé těstoviny z podlahy a před jejich rozkousáním je ofoukávat, ale pořád je to lepší, než být o hladu. Jestli se odsud dostanu, tak jim nakopu zadky - těm bodyguardům i Khalilovi. Shedim působí smutně, přestože na mě stále cení své dlouhé, špinavé, shnilé zuby. Nevím, čím se tyto démonické bytosti živí, ale tenhle chudák rozhodně vypadá hladově. Khalilovi lidé si ho prakticky vůbec nevšímají. Nevím, kam nás berou, ale začínám se bát, že přízrak z Byblosu se konce této cesty nedočká. Opravdu chřadne.
10. dubna 2022, neděle: Už mám toho dost! Jsem v téhle kleci čtyři dny, vybíjí se mi baterka na notebooku, nemám tu wi-fi, nemůžu poslat zprávu svému adoptivnímu otci nebo třeba libanonské policii, nudím se, ani nevím, kde jsme, zase mám ukrutný hlad, a provizorní záchod, který mi sem dali, mě už taky pořádně štve! Počítala jsem to, dneska ho přišli vyčistit až po třiadvaceti hodinách! Drží mě tu upřímně v příšerných hygienických podmínkách, za chvíli tu ještě chytím svrab, úplavici a malárii, a kdo ví co ještě! Na snídani mi Khalilův bodyguard přinesl krůtí křidélko, a přes tlumočnici mi sdělil, že bylo okousáno Khalilovými psy, ale že ho z jakéhosi důvodu nechtěli dojíst. Khalil pak řekl, ať jsou zbytky křidélka doneseny nejníže postavené fence na jachtě, a tak se dostalo ke mně. Chtěla jsem toho úchyla, zubícího se od ucha k uchu, spráskat vlastníma rukama, ale udržela jsem se. Nechci mít víc problémů. Jen jsem mu, když z podpalubí odcházel, hodila za límec košile oslizlou, zaprášenou těstovinu z podlahy (pár si jich tu ještě udržuju pro případ nouze), a on si toho ani nevšiml. Teď se směju představě, že ta těstovina mu sleze z krku ve vaně, a ozdobí hlavičku plastové kachničce, se kterou se bude koupat. Nevím proč, ale připadá mi to strašně vtipné. Možná se tu už stávám chorobomyslnou.
11. dubna 2022, pondělí: Tuším, že asi v šest ráno mi někdo hrubě zacloumal ramenem, já otevřela oči, dostala jsem facku, pak mě do druhého ramene bodla šipka s uspávadlem, a když jsem se znovu probudila, bylo jedenáct, a já se nacházela v luxusním pokoji s výhledem na písečnou pláž a překrásné, tmavě modré moře. Vyskočila jsem z postele s povlečením kokosové vůně, shromáždila jsem v sobě veškerou sílu, jež mi ještě zbývala, a kopla jsem do okna. Pak jsem se asi dvacet minut válela na podlaze v příšerné bolesti s podezřením, že jsem si zlámala všechny prsty levé nohy. Jak hodiny ubíhaly, začalo mi docházet, že pláž a moře byly pouze jakousi iluzí, neboť slunko na obloze se vůbec nepohybovalo. Obraz byl stejný, a v té příšerné nudě jsem nakonec zjistila, že na jednom místě se tatáž velká vlna na moři objevuje každých třináct minut padesát pět vteřin. Ou, a samozřejmě jsem zkusila vykopnout dveře, ale asi nemusím popisovat, jak to skončilo. Na pokoji je elektřina, můj notebook je teď zapojený do zásuvky, není tu ale internet. Jablka ve zlaté míse na stole se zrcadlem se bojím sníst, mohla by být otrávená. Já vím, jed mohl být i v těch těstovinách a kuřecím a krůtím mase, které mi přinášeli v podpalubí jachty, ale... nějak se mi v hlavě přehrává ta jablečná scéna ze Sněhurky... Taky si myslím, že za zrcadlem je kamera. V rozích se žádné kamery nenacházejí, ale za sklem... Tam jistě nějaká je. Ve své frustraci jsem do zrcadla uhodila pěstí, vůbec se však nepoškodilo. Nejspíš ani není ze skla, je tvořeno jiným materiálem. Nikdo za mnou dnes nepřišel, nic mi nebylo vysvětleno... Je mi z toho divně.
12. dubna 2022, úterý: Když jsem se dnes někdy v osm ráno probudila, všimla jsem si, že povlečení vonělo jinak. Jako vanilka! Docela jsem se poděsila, když jsem uviděla Dhaiama Khalila se dvěma bodyguardy a arabskou tlumočnicí ovládající znakovou řeč, jak stáli kolem mé postele, a zle se na mě dívali. Přes tlumočnici mi bylo Khalilem sděleno, že uvidím všechny jeho trofeje - tak moc je prý přívětivý. Chce, abych již nebyla jeho nepřítelem, a hodlá mě přesvědčit, že všechna ta zvířata, na které poslal dobře placené lovce v různých koutech světa, jsou skutečně velmi hodnotná i po smrti. Také mi řekl, že v jeho vile uprostřed oceánu (jsme teda v Atlantiku, a ne pouze ve Středozemí?) se vůbec nemusím bát. Heh, to ti tak věřím, podivíne. Dva svalouši mi nasadili pouta, a odvedli mě do velkého sálu, plného vycpaných zvířat. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Khalil tu má perského dravého ptáka shahbaze, dva humanoidy zvané ghoul a dokonce i mládě sandwalkera, v dospělosti obřího suchozemského kraba. Nejvíc mě ale zděsilo, se v sále nacházeli také vycpaný trpasličí hroch z Madagaskaru a obří fosa Cryptoprocta. Oba jsou přece obyvateli toho malého údolíčka, o jehož ochranu už tolik měsíců usiluji! Strašně jsem se naštvala, přeskočila jsem jednoho z bodyguardů, a chystala jsem se Khalilovi, hrdě se po sále procházejícímu, vrazit pěst do tváře. Jenže pak mě trefila další uspávací šipka, a já se za tmy probudila zpátky tady, v tom luxusním pokoji. A povlečení teď voní jako jahody. Strašně, strašně divné.
13. dubna 2022, středa: Musím odsud uniknout! Musím pryč! Po neklidném spánku jsem se dnes ráno probudila ve svěrací kazajce. Khalil mi přišel říct, opět s tlumočnicí, že jsem prý moc zlobivá, a že si nevážím luxusu, kterým mne obklopil. Pokusila jsem se plivnout mu do tváře, ale minula jsem. Bohužel. Téměř se kvůli tomu po mě ohnal, a sdělil mi, že si mě chce zařadit do své sbírky trofejí. Po půlnoci mám prý očekávat smrt. Slíbil, že nebude příliš bolestivá - hlavně nechce, aby mě někdo rozpůlil nebo tak něco, protože sešívání těla by prý pak zabralo příliš mnoho času. Věří však, že budu opravdu zajímavou součástí jeho sbírky. Když tlumočnice přeložila jeho slova o tom, že mám být první člověkem v jeho sbírce, Khalil se psychopaticky zazubil, a odešel z pokoje. Já pak byla opět uspána, svěrací kazajka mi byla odejmuta, a teď tu sedím na posteli a ťukám do klávesnice notebooku, úplně vyděšená a vyčerpaná. Ani jsem se netkla rýže, co mi byla přinesena třemi svalouši. Vypnuli mi elektřinu. Jak se mám odsud dostat? Vážně tu nechci být, a do půlnoci už moc času nezbývá! Za chvíli může být po mě...
14. dubna 2022, čtvrtek: V 0:01 za mnou přišel jednooký zvěrolékař s drasticky nezahojeným glasgowským úsměvem (aneb tvářovými jizvami Heathova Ledgerova Jokera), vycenil na mě své zhnědlé, zkažené zuby, a ukázal mi injekční stříkačku s podivným tmavě fialovým roztokem. Přiblížil ji k mému obličeji, a užuž mě tou podivnou látkou otrávil, když jsem si náhle tvář zakryla polštárem. Stříkačka mu vyletěla z ruky, pak ode mně dostal nepěknou ránu pěstí do nosu, a proletěla jsem otevřenými dveřmi ven. Khalilovi lidé po mě okamžitě začali střílet. Naštěstí jsem rychle proběhla chodbou, a vrazila jsem do výtahu. Tam jsem pár ranami do hlavy uspala staršího, nablýskaného Evropana, asi šedesátníka. Výtah mě odnesl do nejvyššího patra budovy, a odtamtud jsem se přesvědčila, že skutečně jsme na jakémsi ostrově uprostřed širého oceánu - ani zdaleka to tu ale nevypadá tak, jako na té iluzi z mého pokoje! Khalilova vila je obklopena velkým průmyslovým komplexem. Z vysokých komínů uniká černý kouř, po ulicích pochodují pohublí lidé, z nichž někteří jsou oblečeni jen ve spodkách (nedělám si legraci!), a jsou bičováni svými "nadřízenými" v oranžových hábitech. Prolezla jsem oknem na střechu, z té jsem skočila mezi pytle na otřískaném náklaďáku, a aniž by to jeho řidič věděl, odvezl mě z Khalilovy vily pryč - na nepříjemně zapáchající skládku na pobřeží, ze které teď píšu tenhle zápisek.
15. dubna 2022, pátek: Hledají mě. Na skládce jsem zaútočila na jednoho z těch tyranů v hábitu, praštila jsem ho do hlavy a svázala jsem ho zrezlými řetězy, pak jsem si nasadila jeho oblek, a vyrazila jsem zpátky do průmyslového "města". Potkala jsem pár lidí, kteří mi ukazovali mou fotografii, naskenovanou z občanky, a nejspíš se mě ptali, jestli jsem tu holku viděla. Měla jsem na hlavě klobouk - všichni ti lidi v hábitech nosí velké černé klobouky - takže mi nikdo pořádně neviděl do obličeje. Hledám nějakou loď, snažím se přijít na to, jestli třeba z tohohle ostrova někdo brzy neodjede... Dorazila jsem do přístaviště, ale Khalilova jachta - a připomínám, že ani nevím, jak zvnějšku vypadá - tu rozhodně není. Nachází se tu jen velká nákladní loď. Je celá špinavá a otřískaná. Zdráhám se k ní vůbec přiblížit, pohybuje se kolem ní spousta zvláštních lidí. Jsem v pěkné kaši. Nemůžu se tu s nikým dorozumět, a kdybych se snažila znakovou řečí komunikovat s těmi vyhublými "otroky", nebo co jsou zač, hned by si toho někdo všiml! Co jen budu dělat?!
Tentokrát to bylo méně příšer a více pobytu v Khalilově vile. Sloane však tajemný ostrov v Atlantiku ještě neopustila, vlastně je otázkou, zda z něj někdy uteče! Podaří se jí to, nebo se stane Khalilovou obětí? To se dozvíme za týden, 22. dubna!
Zítra očekávejte devátou, tedy předposlední část příběhu The Cryptid Queen! A brzy bych také rád přispěl do rubriky Filmová doporučení. Máte, na co se těšit.
Žádné komentáře:
Okomentovat