Další pátek rovná se další část Sloane, lovkyně monster! Minulý týden naše hrdinka dočasně opustila svého adoptivního otce Alessandra Velázqueze při jeho sledování cesty anthropornise Portera, a vydala se do argentinské provincie Santa Cruz, aby odhalila jedno žabí tajemství. Setkala se s přežívajícími notobatrachy, bezocasými obojživelníky z jurského období. Porterova cesta však stále neskončila. Je třeba zjistit, proč vlastně prehistorický tučňák míří na jih... A mám takový pocit, že se to tentokrát konečně dozvíme!
Záchrana kolonie pravěkých tučňáků
26. 3. 2022 - 1. 4. 2022
26. března 2022, sobota: Na kraji Gobernador Gregores jsem počkala na Thiaga, který pro mě přiletěl vysokorychlostním letounem, a přemístil mě do Drakeova průlivu. S Alessandrem jsem se domluvila na tom, že se k němu přidám na jistých souřadnicích, a on tam na mě počkal. Jeho letoun pěkně ploval na hladině, když jsme nad ním proletěli. Hodila jsem si na záda batoh s padákem, rozloučila jsem se s naším věrným sluhou z tvrzi, a seskočila jsem dolů. Moře bylo naštěstí klidné, Alessandrův letoun se na hladině moc nehýbal, a tak jsem pěkně dopadla na jeho křídlo. Uvnitř jsme si pak dali smažené hranolky, jemně připálené na koncích, vyčistili jsme záchod v zadní části letounu, a Alessandro mi pak ukázal, jakým směrem se anthropornis Porter v posledních dnech dal. Od nejjižnějšího cípu Jižní Ameriky plave jihovýchodně směrem ke Slonímu ostrovu u Antarktidy. Alessandrova teorie ohledně toho, že by kolonie anthropornisů žila někde v Parque Nacional Alberto de Agostini se tedy nepotvrdila, tedy... téměř. Pořád nevíme, jestli ten tučňák vlastně míří domů za dalšími zástupci svého druhu, nebo se jen tak toulá chladnými vodami. Dnes jsem Portera vůbec neviděla, snad budu mít větší štěstí zítra. Satelit však stále přijímá informace z jeho čipu, a až budeme chtít, doženeme ho.
27. března 2022, neděle: Vypadá to, že Porter trošičku změnil směr. Míří teď více na jih až jihozápad, ne ke Slonímu ostrovu, ale k Ostrovu krále Jiřího. Je-li to cíl jeho cesty, tak by tam měl dorazit někdy zítra. Podařilo se nám ho nakrátko zahlédnout ve dvanáct hodin, kdy se vynořil z moře a vyskočil na plovoucí kus ledu, ulomený z antarktického ledovce. Jsme už za latidunální úrovní Jižní Georgie, takže ledu je v těchto vodách dost. Kdybychom našeho tučňáčka sledovali na lodi, měli bychom obrovské problémy; vlastně se divím, že je Porter některými z těch úzkých kanálků mezi rozdrobenými kusy ledu schopen proplavat. Musím říct, že jsem byla moc ráda, když jsem ho znovu spatřila. Měl krásně plné bříško, nacpal se rybami, což je jedině dobře. Je v dobré kondici, zdravý a silný. Kromě anthropornise jsem dnes z letounu sledovala i pár buřňáků a myslím si, že jsme z dálky s Alessandrem viděli albatrose, ale to jen velmi krátce. Dojídáme smažené hranolky s černými konečky, a otevíráme nové zásoby jídla od Thiaga (přinesené včera), včetně hrachu a mrkve z konzervy. Alessandro na večeři uvařil fazolky. Mít v letounu kuchyňský koutek je vážně super.
28. března 2022, pondělí: Tak Ostrov krále Jiřího očividně Porterovým domovem není, protože ho v průběhu dneška obeplul, a míří dál na jih, nejspíš na pobřeží Antarktického poloostrova. Je zase neskutečně rychlý, jako by spěchal. A bohužel jsou rychlí i jeho pronásledovatelé. V naší blízkosti se dnes objevily hned dva další vysokorychlostní letouny, z nichž jeden svým designem velmi nápadně připomínal Cryptodactyla nového týmu Lovců kryptidů. Alessandro si původně myslel, že to mohli být lidé od Čtyř hlav, ale jak se ukázalo, oba letouny patřily Dhaiamu Khalilovi, a v jednom z nich dokonce sám letí. Kontaktoval nás vysílačkou, všechno nám (nebo spíš Alessandrovi) vysvětlil, nazval nás "royal pain in the backside", a slíbil, že když Portera sám nedostane, uloví některého z jeho příbuzných. Též očekává, že Porter míří zpátky ke své kolonii. Jsou to poněkud ostrá slova od někoho, kdo si všechny své trofeje nechal nalovit jinými lidmi, ale nemůžeme ho podcenit. Alessandro si myslí, že Khalil o Porterově cestě ví jednoduše proto, že sleduje nás. Nedivila bych se, kdyby měl ten boháč nad Zemí pár pěkných satelitů, které zaznamenávají pohyb v podstatě všeho možného. Ví, kudy letíme, a je mu známo, že sledujeme anthropornisův pohyb, tudíž ví, kde tučňáčka hledat. Jsem naštvaná, a něco bych rozkopala, kdybych mohla, ale všechno v letounu je moc cenné... Budu si muset vztek vylít na něčem jiném, až přistaneme. Možná to bude opravdu brzy.
29. března 2022, úterý: Porter se vrátil domů. Jak se dnes ukázalo, kolonie anthropornisů se nachází na severozápadním pobřeží Tower Island, nepříliš daleko do břehů Antarktického poloostrova. Žijí tu ve skrytu před světem, pod vysokými útesy a ledovci, a jsou jich tu snad dva tisíce! Alessandro mě kdysi, vlastně když mi bylo třináct, vzal do střední Argentiny za vlaštovkami, a učil mě odhadnout jejich počet v hejnu. Tučňáci jsou velikostně úplně jiná ptačí kategorie, ale jsem si jistá, že jsem jejich počet v kolonii odhadla docela dobře. Porter se na břehu Tower Island vynořil v devět ráno, poté, co zřejmě přespal na plovoucím kusu ledu (alespoň si to myslíme, moc se totiž v nočních hodinách nepohyboval). Ihned zamířil do středu kolonie, a v tu dobu jsme my přistáli na jejím kraji. Anthropornisové k nám byli nepřátelští. Nechtěli nás mezi sebe pustit, jeden z nich mě dokonce klovl, a urval mi prst - tedy z rukavice, ne můj skutečný prst. Síla a zuřivost, s jakou ho utrhl, snad nemá mezi tučňáky obdoby. Teprve, když pohlížíte na celou kolonii těchhle zvířat, uvědomujete si, jak strašně prehistorická vlastně jsou. Nejsou to tučňáci císařští, patagonští nebo uzdičkoví. Jsou to úplně jiná stvoření, působící dokonce jako jakýsi článek mezi dinosaury a tučňáky. Jsou to takoví hbitější, a přesto nemotorní (dávám teď smysl?) napřímení velociraptoři. Je vážně zvláštní je pozorovat. Vydávají jiné zvuky než jiné druhy tučňáků, při chůzi se kývou ze strany na stranu taky jinak... A jsou strašně krutí k chaluhám. Teď na podzim samozřejmě nemají vejce, ale když se některá chaluha přiblíží k nedorostlému anthropornisovi, nejspíš mláděti z jara, ostatní tučňáci jsou jí schopní vytrhat peří z křídel! Pořídila jsem záběry takové potyčky s chaluhou; tři anthropornisové ji za útok na mladšího jedince skoro rozcupali. Vážně moc zajímaví tvorové.
30. března 2022, středa: Čekali jsme, že Khalil a jeho lidé se budou snažit anthropornisům ublížit. I proto jsme s Alessandrem přespali v našich teplých stanech na kraji jejich kolonie. Když jsem si ráno čistila zuby po snídani opět složené z fazolek, a sledovala jsem na mobilu staženou epizodu nízkorozpočtového reality dokumentu Toilet Cleaning Adventures: Chris' Loving Church Edition provázeného blacklistovanou hollywoodskou hvězdou Chrisem Prattem, přistály na pobřeží ony dva letouny, jež jsme spatřili v pondělí. Vyskočilo z nich na dvacet ozbrojených chlapů, vedených právě Daiamem Khalilem, oblečeným v té nejsilnější zimní bundě, jakou jsem kdy viděla. Na hlavě měl tři čepice, na rukou dvoje rukavice, a přesto se klepal zimou. Není to zrovna člověk, který tráví hodně času v přírodě, to se dalo hned poznat. Bohužel první dva předáci té maškarády zastřelili jednoho anthropornise - i on kolonii okamžitě bránil, jednoho z nich klovl do stehna, a pak od něj dostal kulku do hlavy. Druhý lovec ho rozstřílel na řešeta. V tu chvíli vyskočil ze stanu Alessandro, rozběhl se k lovecké skupině, a mezi ozbrojence vhodil plynový granát. Prý dost kuckali. Plyn se ukázal být pro tučňáky neškodný - vyrobil ho sám Alessandro, a to před třemi lety, když od něj argentinská armáda chtěla zbraň, která by neškodila zvířatům v armádě, ale která by dokázala paralyzovat každého člověka. Lovci ustupovali zpět do letounů, a mé oči se krátce střetly s očima Dhaiama Khalila. Ďábelsky se usmál, pak zmizel ve svém "cryptodactylím" letounu, a odletěl pryč.
31. března 2022, čtvrtek: Určitě ještě není po všem. V noci se mi zdál sen o tom, že banda těch darebáků se vrátila, tučňáky postřílela, a já ráno vylezla ze stanu, a viděla jsem tisíce zmasakrovaných těl, přiznejme si to, jednoho z nejvzácnějších ptáků na světě - kruci, tohle může být jejich jediná kolonia na světě! Co víme, tak ale zatím kromě toho jednoho chrabrého bojovníka žádní další anthropornisové nezemřeli. Dnešek jsem s Alessandrem strávila opět jejich sledováním, jeden dospělý kus jsme dokonce uspali a přeměřili (za hodinku už byl zase hezky aktivní), a sbíráním jejich guána. Chceme zjistit víc o jejich jídelníčku, a k tomu nám nejlépe poslouží jejich trus. Guána je na kamenitém pobřeží opravdu hodně, a nasbírali jsme si ho dvacet kbelíčků. Těším se, až se na něj podívám pod mikroskopem. Mimochodem, vůbec není nechutné - nepáchne ani jako rybina. Vlastně byla docela radost ho sbírat. Myslím si, že je spíš plné ostatků sépií a podobných hlavonožců, a proto má i takový příjemnější zápach. Je zřejmé, že se tato zvířata živí spíše cephalopody než rybami. Večer nad pobřežím spěšně přeletěl Khalilův letoun, a já byla s Alessandrem jako na trní. Zuřili jsme. Zatím se však lovci nevrátili. Čekají snad, až kolonii opustíme? Toho se tedy nedočkají! Budeme ji před nimi chránit, dokud to půjde!
1. dubna 2022, pátek: Tohle je válka. Za tmy, někdy v pět ráno, Alessandro vnikl do mého stanu, zacloumal mým ramenem, a s baterkou v ruce mi znakovou řečí sdělil, že Khalilovi lidi procházejí opět kolem kolonie. Vzali jsme si speciální pistole, které jsme naplnili paralyzační látkou, a pronikli jsme do temnoty s termobrýlemi. Lovci také přístroje na očích neměli, a tak nás ani neviděli. Deset z nich jsme paralyzovali během prvních dvaceti minut, kdy sotva stačili vztáhnout ruce na jednoho nebo dva tučňáky - a ti mimochodem stále žijí, a bez zranění. Hodinu a půl nato přiletěl z pobřeží Argentiny Thiago ve druhém vysokorychlostním letounu, a deset paralyzovaných zajatců odnesl kamsi na moře. Takhle to budeme s Khalilem hrát. Chce pozabíjet tučňáky, kteří nejsou legálně chráněni, ale mají obrovskou cenu? Dobrá, my si budeme hrát s jeho lidmi, a možná i s ním samotným. Bejrútský businessman se však dnes na pobřeží Tower Island vůbec neukázal. Ostatní jeho lovci na nás v sedm ráno doléhali, ať jejich přátele pustíme, a my požadovali vědět, kde se Khalil nachází - nechtěli nám to však sdělit. Slíbili však, že nechají tučňáky být, když jejich kolegy opět vypustíme. Nasměrovali jsme je tedy do bouřlivých vod Drakeova zálivu, kde Thiago nechal deset znavených mužů na nafukovacím člunu, přičemž je z výšky neustále střežil (nechtěli jsme, aby se tam třeba utopili nebo tak něco). Jediným letounem zbývající lovci odletěli, a po zbytek dne se už neukázali. Myslím si, že jsme kolonii anthropornisů zachránili. Alespoň to tak vypadá. Kdo ví, co se ale ještě může chystat. Náš spor s Khalilem zcela jistě neskončil.
Chtěli byste se setkat s anthropornisy sami? Jaké by to asi bylo pozorovat tučňáky, kteří byli úplně jiní, než ti, se kterými žijeme v našem světě?
Další část tohoto příběhu očekávejte opět v pátek příštího týdne. Zítra vyjde 7. část The Cryptid Queen!
Žádné komentáře:
Okomentovat