Je to neuvěřitelné, ale duben se nám rychle blíží ke konci. A zrovna tak se ke konci blíží velké, měsíc dlouhé dobrodružství, které Sloane Walker prožívala od začátku dubna! Nejprve se vydala do Libanonu, aby odhalila tajemství démonického shedima, který se ukázal být nebezpečným zabijákem. Nedaleko Byblosu byla uspána a unesena lidmi Dhaiama Khalila, bejrútského businessmana a dalšího z řady padouchů, kteří vidí kryptidy jako pouhé trofeje. Ocitla se na průmyslovém ostrově v Atlantiku, unikla před smrtí, osvobodila odchyceného shedima a s jeho pomocí pak i Khalilovy otroky, a vydala se s nimi na lodi k portugalskému pobřeží. Nyní se dozvíme, jak celé to dobrodružství skončilo. Zároveň vás upozorňuji na to, že toto je na nějaké dva měsíce poslední část příběhu "Sloane, lovkyně monster" - další zápisky naší hrdinky si pak přečtete až v červenci!
Návrat domů
23. 4. 2022 - 29. 4. 2022
23. dubna 2022, sobota: Dhaiam Khalil není žádný hlupák. Nestal se novodobým otrokářem jen proto, že je to totální sociopat. Mít na ostrově stovky a stovky vyhladovělých, přepracovaných a vyděšených osob, které byly nuceny pro něj pracovat, pro něj bylo nesmírně výhodné. To, co mi Jonathan včera pověděl, se pořád snažím nějak vstřebat. Ale napíšu to tu černé na bílém. Ti lidé představovali pohonnou hmotu. Zaživa. Ano, byli nuceni nosit těžké pytle, házet uhlí do pecí, přenášet ostatky zastřelených zvířat, pracovat v těch neskutečně štiplavě zapáchajících továrnách, tudíž představovali pracovní sílu. Tady to ale nekončí. Že byli pohonnou hmotou myslím to, že z nich šla energie do všech těch továren - ta energie se z nich prostě přenášela, a díky ní na ostrově fungovala elektřina a všechno ostatní. Jo, zní to bláznivě. Jak by se energie mohla přenášet z živých lidí, aniž by tedy umírali, a poháněla neživé stroje? Zní to jako z nějakého vědeckofantastického románu ze začátku 20. století. Spousta lidí by si řekla, že je to prostě hloupost, a že svět takhle nefunguje. Ale... vždyť tohle není obyčejný svět. Tohle není obyčejný vesmír! Nedávno na naši planetu zaútočila bláznivá Královna kryptidů, která se ukázala být Sabine Leroyovou z paralelního vesmíru, v němž francouzská zooložka přežila, umřel v něm místo ní její bratr Pierre, a ona se postupně stala egoistickou, fašistickou vražedkyní toužící po nadvládě všemu ostatnímu. Před dvěma lety Zemi zpustošili Shai'ri, a pak zmizeli v hlubinách vesmíru jenom proto, že mě a spoustu dalších dobrých lidí zbývající Lovci kryptidů přivedli z jiných vesmírů zpátky sem, a dali jsme ruce dohromady, abychom je porazli, aniž by většina z nás tušila, co se vlastně dělo, protože jsme se právě vrátili z mrtvých! Tohle není obyčejný svět, je tu možné všechno! Přemýšlím, na čem ta věc s lidmi coby pohonnou hmotou byla založena. Jonathan se nám trochu rozstonal, celý den zvrací, ale asi je to jen mořská nemoc. Zítra se ho zeptám na víc. Teď si užívám příjemného mořského vzduchu a pozoruji racky.
24. dubna 2022, neděle: Mému novému kamarádovi z Irska se udělalo lépe. Sice ho ještě trochu bolí břicho, ale už s ním zase mohu komunikovat, aniž by musel každou minutu upalovat na záchod. Znakovou řečí mi sdělil, že Khalil na svém ostrově spoutal zvláštní entitu z jiného vesmíru, a ta těžko pochopitelným způsobem - kterému samotný Jonathan nerozumí - odebírala vybraným lidem, tedy otrokům, energii a přenášela ji do strojů. Taky mi sdělil, že ostrov neměl žádný zdroj geotermální energie, byl zcela izolovaný (což dává smysl, jinak už by na něj odletěly armády pár zemí, a otroky by osvobodily) a před vystavěním průmyslového komplexu, dlouho před Jonathanovým příjezdem, to musela být prostě jen nezajímavá, holá skála vystupující z oceánu. Když jsem se ho zeptala, jak ta entita vypadala, Jonathan odpověděl, že jednou v noci viděl na obloze zvláštní modré světlo. Působilo to na něj jako polární záře. Všiml si tenkého paprsku modrého světla, který zamířil na jeho čelo, a pak se najednou cítil velmi oslabený. Ve stejnou chvíli někteří otroci omdleli. Jindy zase pocítil nutkání posadit se zády k horké peci, a když se mu podařilo znovu se ovládnout, měl spálená záda, skučel bolestí, a nedokázal pochopit, proč tu věc udělal. Něco podobného během svého pobyta na ostrově udělali i jiní otroci, a také nedokázali pochopit, proč se tak zachovali, a tolik si ublížili. Já vím, zní to divně. Strašně divně. Je to ale pravda. Ať na tom ostrově žilo cokoliv, rozhodně to vědělo, jak přenášet energii z člověka na neživé objekty. Otroků bylo na ostrově tak moc hlavně proto, aby Khalil tu zvláštní entitu zásoboval energií k přenosu. Člověk by tomu ani nechtěl věřit, kdyby neviděl ty jejich vyhublé obličeje, ty jejich frustrované a neživé výrazy, vystouplá žebra a stopy po úderech bičem. Prošli si hrůzami.
25. dubna 2022, pondělí: Vypadá to, že k portugalskému pobřeží dorazíme už zítra. Překvapuje mě, že na loď dosud nikdo nezaútočil. Neví snad Khalil, co se na průmyslovém ostrově stalo? Nebo snad nemá další lidi, které by na nás poslal? Těžko říct. Cesta po moři je docela nudná, ale občas nám ji dokáže zpestřit shedim. Asi začíná být zase hladový. Dnes ráno se pokusil odsát životní energii jednomu vystrašenému mladíkovi ze Zanzibaru. Jonathan, se kterým jsem v malé kuchyňce jedla snídani složenou z prošlého hrachu a fazolí, mě upozornil na mladíkův křik, a společně jsme vtrhli do jeho kajuty. Shedim se usmíval od ucha k uchu, ukazoval nám i jemu své shnilé zuby, a pak se stalo něco neočekávaného - loď se zahoupala, Jonathanovi se udělalo špatně, a snídaně, již zracovaná, mu dajně - aspoň tak mi to řekl - zabublala v břiše. Démon se toho velmi polekal. Přísahám, že měl najednou v obličeji výraz znechuceného člověka, jenž uviděl něco, co si vidět nepřál. Vystřelil ven z kajuty, a kdykoliv, kdy od té doby Jonathana na lodi potkal, pokusil se mu vyhnout. Jonathan shedima neustále pronásleduje, a když se démon náhodou k někomu přiblíží, předstírá můj irský kamarád, že se mu udělalo špatně, a k shedimovi utíká, drže se za břicho. Opravdu to funguje. Ano, v tomto světě je vážně možné všechno. Jen si říkám... co se shedimem uděláme, až dorazíme na pobřeží? Co když unikne do přístavu a někoho tam zabije? Tomu už možná Jonathan nebude moci zabránit.
26. dubna 2022, úterý: Dorazili jsme do lisabonského přístavu. Jonathan se se mnou rozloučil. Chystá se teď vrátit domů, do Irska, a vypovědět svým přátelům, co se mu přihodilo. Ostatní bývalí otroci odmítli mou další pomoc. Všichni nicméně hodlají Khalila zažalovat, a to poté, co bude jeho tajemství světu odhaleno. Natočila jsem s nimi video na svůj notebook. Normálně jsme seděli před obrazovkou, nechávali se natáčet kamerou zabudovanou v notebooku, já sdělila divákům, jak jsem se na ostrov dostala, a pak otroci horlivě vyprávěli své příběhy. Pochopitelně jsem je ani neslyšela, ale uslyší je ti, kteří se na video podívají. Nahrála jsem ho na svůj oficiální YouTube kanál, Sloane the Monster Hunter. A kdo mi pod něj nenapsal komentář? Jack Owen, který má novou profilovku - nechce se mi tomu věřit, ale ta budova na fotce za ním je snad vážně londýnská základna Lovců kryptidů... Páni. Jestli to znamená návrat původního týmu, tak asi zešílím radostí. Podstatné ale je, že Jack v tom komentáři Dhaiama Khalila dost odsoudil a slíbil, že někdo, kdo ubližuje živým tvorům - lidem i kryptidům - nezůstane za své zločiny nepotrestán.
27. dubna 2022, středa: Uf, konečně jsem zase doma! Ležím na posteli, ťukám prsty do klávesnice notebooku, mám tu na nočním stolku sklenici s pomerančovým džusem, vedle ní nakousnutou čokoládovou sušenku... Jsem ráda, že jsem zpátky doma. Vysokorychlostní letoun, kterým jsem z Argentiny do Libanonu odletěla, stál celé ty týdny na kraji Byblosu, a škvařil se tam na slunci. Nikdo se do něj nemohl dostat, ale nějaký šílenec mi ho posprejoval (i když v tuto chvíli je již nápis mazán naším sluhou Thiagem). Když jsem se v hotelu připojila na wi-fi, a nahrála na svůj YouTube kanál to nové video, napojila jsem se taky dálkově na systém letounu, a ten z Libanonu odletěl do Portugalska, a pak přeletěl Atlantik... no, a teď jsem doma v tvrzi. Alessandro měl o mě velkou starost, ale protože věnoval většinu dubna vývoji nového pohonného motoru, který si od něj objednal Jack Owen, nemusel na mě myslet zrovna každou vteřinu, což úplně nevadí. Mimochodem ano, Lovci kryptidů se prý vracejí. Alessandro mi o tom moc neřekl, ale útok Královny kryptidů prý spojil "většinu" členů původního týmu, a ten nový tým prý odešel z tohoto vesmíru, a vydal se na velké dobrodružství do paralelních světů! To jsou mi věci... Mimochodem, shedim bude navrácen do Libanonu. Už je to zařízeno. Víc o tom napíšu možná někdy v budoucnu, ale dostala jsem se do kontaktu s docela dobrými lidmi, kteří se o něj postarají... Teď je 22:14, půjdu si lehnout. Jsem vyčerpaná.
28. dubna 2022, čtvrtek: Nic není tak dobré, jako volný den. Ráno jsem si v obývacím pokoji pustila The Shining, což je jeden z mých oblíbených filmů, s titulkami. Při "Here's Johnny!" vtrhl do místnosti Harold Mayson, pronásledovaný Buchananem Johnsonem (bývalý britský premiér mu prý vylil kaši s ovesnými vločkami na židli, a ještě se tomu smál, a Buchanan si to nenechal líbit), a scény se hrozně polekal. Stál před televizní obrazovkou, a dokážu si představit, že se z jeho otevřených úst dral podobný křik, jako z hrdla Wendy Torrance. Buchanan ho lapil, složil ho na podlahu, a pak se strhla bitva, při které vzduchem lítaly vytrhané vlasy a kusy oblečení. Byla jsem řáděním těch dvou nevychovanců tak znechucena, že jsem od filmu odešla ještě předtím, než skončil. Dopoledne jsem pak krmila vrabce na dvoře, povídala jsem si s Thiagem (ten mimochodem nedávno rozšířil svou slovní zásobu ve znakové řeči), pak jsem si dala oběd složený z lososa a bramborů, odpoledne jsem si četla Mutual Aid: A Factor of Evolution of Petera Kropotkina, a večer jsem s Alessandrem opět v hlavní místnosti (a tentokrát konečně zcela bez Maysona a Johnsona!) sledovala dokumentární film Dinosaurs: The Final Day od slavného přírodovědce Davida Attenborougha.
29. dubna 2022, pátek: A teď zase do práce! Kontaktovala jsem Mioru Andrianasolu, a společně jsme se shodly, že se v polovině května vydáme do madagaskarského údolíčka, jež je domovem trpasličích hrochů a obřích fos. Taky jsem jí v několika e-mailech sdělila, jaké nepříjemné zkušenosti jsem si z pobytu na Khalilově ostrově odnesla. Sdělila mi, že je dobře, že jsem to zveřejnila na internetu. Khalil teď bude mít problémy. A když prokážeme, že to byl on, kdo nechával zvířata v tom údolí lovit, třeba se nám to nakonec podaří učinit chráněnou rezervací! Odnesla jsem si přece z průmyslového ostrova tu vycpaninu cryptoprocty... Ano! Teď už musíme jen prokázat, že se na ní nacházejí otisky Khalilových prstů, nebo alespoň otisky lidí, co pro Khalila pracovali! Něco mi říká, že se nám nakonec podaří dosáhnout cíle, a tamní zvířata zachránit dříve, než bude pozdě.
Tímto se s vámi Sloane Walker na nějakou dobu loučí! Její příběh se však vrátí v létě, spolu s Lovci kryptidů, jejichž sága bude zakončena... Příští pátek očekávejte návrat Obrázků týdne!
Žádné komentáře:
Okomentovat