Vokalizace žab

Žáby jsou, prostě řečeno, nejhlasitějšími z obojživelníků. Není to tak, že by ostatní skupiny z této třídy nevydávaly zvuky, ostatně je dobře známo, že někteří červoři vydávají poněkud zvláštní tikavé zvuky, a čeští vědci před dvěma lety zjistili, že čolci, konkrétně pak čolek horský (Ichthyosaura alpestris) a čolek obecný (Lissotriton vulgaris) pod vodou klikají, ač jsou zvuky jimi vydávané pod hranicí našeho vnímání zvuku. Nicméně žáby vydávají zvuky o takové frekvenci, že jsou námi, lidmi, slyšitelné, a tak je jejich koncertování známo odnepaměti. Hlasová komunikace je pro žáby nesmírně důležitá. Kromě zraku je jejich nejdůležitějším smyslem sluch, a žáby se mezi sebou dorozumívají zvuky, pochopitelně charakteristickými pro každý druh. A každý žabí druh má pak všemožné hlasové projevy, z nichž každý má vlastní význam. Samci žab se hlasitými zvuky snaží zalíbit mnohdy větším samicím; s těmito zvuky se lidé často u rybníků nebo řek setkávají asi nejčastěji. U některých druhů se ale setkáme také s agresivními hlasovými projevy, vydávanými samci při soupeření o teritorium, a jiné žáby zase vokalizují při chycení predátorem ve snaze zastrašit jej. Samice žab se také mohou hlasově projevovat, mnohdy například vydávají hlasité zvuky při páření, kterými signalizují samcům, jež se s nimi snaží spářit, ačkoliv již partnera mají, aby toho nechali. Zvuky žab bývají různé, od typického kvákání přes "bzučení", kterým připomínají hmyz, až po hlasové projevy až zarážlivě podobné těm ptačím.

Samec Litoria gracilenta ze severní části Nového Jižního Walesu, foto z Australian Museum

Jak tedy zvuky žab vznikají? Generování zvuku není nikterak složité. Dochází k němu při procházení vzduchu hrtanem. Hlasový projev je pak zpravidla zesílen pomocí jednoho či více vzdušných vaků na kraji čelistí nebo na spodní části krku, pod hlavou. U samců mnoha druhů žab je tato kožní membrána zvláště patrná, když ji při vytváření zvuku zvětšují. Aby se zvuky ozývaly co možná nejdále, shromažďují se samci některých druhů například v potrubí či dokonce v kanalizaci, kudy se jejich zpěv lépe nese. Takový skokan volský (Lithobates catesbeianus), největší druh žáby v Severní Americe, však žádné extra pomůcky nepotřebuje. Zcela přirozeně dokáže vydávat zvuky tak hlasité, že se mohou nést až 1,6 kilometru daleko.

Skokan volský (Lithobates catesbeianus), foto z webu iNaturalist

Být vybaven kožní membránou na spodní čelisti ale není podmínkou. Žáby z rodů Neobatrachus a Heleioporus (českým ekvivalentem obou rodů je paropucha) ji nemají, zato je však jejich bukální sliznice zvětšena a má tvar dómu, což napomáhá zvuku vzniklému v hrtanu rezonovat. Takový zvuk však zní docela jinak než zvuk zesílený pomocí kožní membrány, a třeba takový Neobatrachus sutor ze subtropických a tropických křovin a travnatých plání Západní Austrálie se ozývá hlasem připomínajícím bušení kladivem. Proto se mu také v angličtině říká "shoemaker frog"; zvuky této paropuchy zkrátka znějí, jako by švec tloukl kladivem do boty.

Neobatrachus sutor, fotografie z webu Western Australian Museum

Vokalizace před nebo při páření je u samců i samic vytvářena stejným způsobem, a čelisti jsou při ní mnohdy zavřené. Jak již však bylo zmíněno, některé druhy vytvářejí zvuky při chycení predátorem, a asi žádná není v tomto ohledu proslulejší než hvízdalka pětiprstá s krásným vědeckým jménem Leptodactylus pentadactylus. Tato oblíbenkyně všech milovníků neotropické herpetofauny velice hlasitě ječí, ocitne-li se v nebezpečí. Je to účinná metoda, jak zcela náhle vystrašit predátora a při uleknutí jej donutit obojživelníka pustit. "Distress call" její příbuzné, Leptodactylus knudseni, studovali podrobně v roce 1972 herpetologové Juan Fernando Carrillo a Simone Dena. Zjistili tehdy, že chycená zvířata jsou schopna vydat až 106 odlišných zvuků o různém stupni hlasitosti a s odlišným průběhem. Většinou však trvají jen půl sekundy až jednu sekundu. Leptodactylus pentadactylus se jim při výzkumu příliš neosvědčil, neboť vydává v nebezpečí ještě kratší zvuky, než L. knudseni. V případě obou druhů, a všech jejich příbuzných, nicméně platí, že při vytváření zvuku čelisti otevírají. Jinými slovy, v ohrožení tyto žáby ječí s otevřenou tlamou.

Hvízdalka pětiprstá (Leptodactylus pentadactylus) vyfotografovaná v Peru, obrázek ze SIBPeru

Hvízdalky z rodu Leptodactylus jsou obecně známy pro své hlasité volání, a to nejen při chycení predátorem, ale také v době rozmnožování. Samci druhu Leptodactylus fallax, vyskytujícího se na karibských ostrovech Dominika a Montserrat a známého také pod anglickým názvem "mountain chicken frog" (kvůli údajné chuti jeho masa), se ozývají zvuky, které vzdáleně připomínají volání ptáků. V minulosti byl však právě pro svou schopnost nahlas zpívat při obraně teritoria či lákání samic tento druh uvržen ve velké nebezpečí, neboť jej tak lehce nacházeli lovci. A lov populaci karibských hvízdalek úplně zdecimoval, takže se staly kriticky ohroženým druhem.

Leptodactylus fallax, fotografie z webu Gone Froggin

Můžeme se setkat s názorem, že rosničky a další stromové či částečně stromové žáby vokalizují před deštěm, a je to pravda. Ne všechny žáby však musí kvákat. Už bylo zmíněno, že hlas některých zní spíše jako bzučení hmyzu. Rozhodně je to pravda třeba o některých pralesničkách (Dendrobatidae). O to zvláštnější může být, že třeba stridulace kobylky Ambycorypha oblongifolia ze Severní Ameriky, zvláště pak ze Spojených států, zase zní jako kvákání žáby. Co se vokalizace žab týče, je nesmírně zajímavá Odorrana tormota ze Žlutých hor v Číně. Jednalo se o prvního nesavčího obratlovce, u něhož bylo zjištěno, že komunikuje pomocí ultrazvuku. Obývá totiž oblasti, kde neustále hlučí tekoucí voda, a tak se v průběhu evoluce naučily tyto žáby vytvářet zvuky, které se svou frekvencí od tekoucí vody liší co možná nejvíce. Zatímco většina žab je vybavena poměrně silnými, tlustými ušními bubínky, Odorrana tormota je má nesmírně jemné a tenké. Dokáže slyšet a vytvářet zvuky o frekvenci 128 kHz! Hranice ultrazvuku je přitom někde na 20 kHz, a většina žab slyší maximálně zvuky o frekvenci 12 kHz. Odorrana tormota tedy přenesla žabí vokalizaci a schopnost vnímání zvuku na úplně jinou úroveň!

Odorrana tormota, kresba z Pinterestu

Zvuky některých žab tedy ani neslyšíme, jiné zase slyšíme dobře, a některé z nich jsou dokonce onomatopoeické; můžeme je popsat zvukomalebnými slovy! O žabí vokalizaci by se toho dalo napsat ještě mnohem, mnohem více... Doufám však, že Vám to zatím stačilo. Vsadím se, že už brzy uslyšíte nějaké to kvákání u Vašeho rybníka, a až se tak stane, ztichněte na chvíli a prostě se zaposlouchejte. Stojí to za to.